Preklady fanfiction Harryho Pottera

Gentrifikace 16 

Vánoce se rychle blížily.

Jednoho dne jsem jela do Londýna nakoupit vánoční dárky (v Cokeworthu není moc obchodů s dárkovými předměty) a šla jsem s Harrym na oběd. Zeptala jsem se ho, kdy se chystá požádat Ginny o ruku, a on mi řekl, že už se jí zeptal. Samozřejmě souhlasila, ale čekal až do Štědrého dne, aby jí dal prsten a oznámil to její rodině. Objala jsem ho a popřála mu všechno štěstí na světě. Pokud si někdo zasloužil krásný rodinný život, byl to právě on.

„Jak se Ronovi daří s novou přítelkyní? Řekl bys, že to myslí vážně?“

„S Janelle? Nevím,“ pokrčil Harry rameny. „Ještě je brzy.“

„To je pravda.“

„I když ona je blázen do famfrpálu, to nemůže uškodit. A je jasné, že ho zbožňuje.“

„Těší mě, že si někoho našel.“

Harry se na mě podíval zkoumavým pohledem. „Nemáš žádné pochybnosti, že ne?“

„Ne, vůbec ne. Oba jsme na tom teď mnohem lépe. A myslím, že budeme moct zůstat přáteli.“

„To jsem rád. A co ty? Chodíš s někým?“

„Já? Chodit na žhavé rande a rozjíždět to ve městě?“ Byla to čistá a jednoduchá zdržovací taktika.

Harry se ušklíbl. „Ty? Kdybych slyšel, že provádíš něco takového, považoval bych to za další výmysl Rity Holoubkové.“ Najednou si uvědomil, co naznačil, a zrudl. „Chci říct – ne že bys nechodila na skvělá rande, samozřejmě. Spousta kluků s tebou chce chodit. Že jo?“

Měla jsem chuť se zeptat, koho tím myslí, ale držela jsem jazyk za zuby.

„Pokračuj. Kopeš si pěknou malou díru,“ řekla jsem suše.

„Jen jsem myslel, že rande a… no… to není tvůj styl, to je vše.“

Láskyplně jsem se na něj podívala: „Sklapni, dokud jsi na koni, Harry.“

Rozhovor se pak přesunul k událostem na ministerstvu a já si gratulovala, že jsem odvedla pozornost od tématu svého milostného života. Nebo spíše jeho absence.

xxx

Mezitím se na prahu Snapeova domu začaly objevovat malé balíčky; nejdřív jednotlivě, pak po dvou nebo po třech denně.

„Co je ve všech těch krabičkách?“ zeptala jsem se jednoho večera, když jsem přišla pomáhat s Klingbeekovým textem a málem jsem o ně zakopla.

Severus se zašklebil, otevřel dveře a mávnutím hůlky je všechny nechal zmizet. Všimla jsem si slabé, vytrvalé vůně vanilky.

„Svíčky,“ zamumlal.

„Svíčky?“ zopakovala jsem.

„Svíčky. V každé z nich bílé, vanilkou vonící svíčky. Všechny od ‚obdivovatelek‘.“

„Proč?“

„To je mi záhadou stejně jako vám.“

Nebylo příliš těžké zjistit důvod. Následujícího rána jsem se Sondry přímo zeptala, proč profesor Snape dostává darem svíčky s vůní vanilky. Zčervenala a vytáhla ze zásuvky stolu prosincové číslo Magazínu dospívající čarodějky.

„Ukaž mi, kde to je,“ řekla jsem a kolem úst se mi objevily vrásky frustrace. Nechtělo se mi prohledávat stránky toho odpadu.

Sondra prolistovala časopis, našla článek a podala mi ho.

„Ale přísahám, že já jsem mu žádné neposlala,“ řekla spěšně.

Vzdychla jsem si a rozložila časopis na jejím stole, abych si to přečetla. ‚PERFEKTNÍ DÁREK PRO LÁSKU VAŠEHO ŽIVOTA!‘ hlásal titulek.

„Tady,“ řekla Sondra a ukázala doprostřed stránky.

Prolétala jsem ji očima, dokud jsem nenašla zmínku o Snapeovi.

‚Pro romantického učence – pomyslete na profesora Severuse Snapea, toho okouzlujícího fešáka – co takhle svíčky, které dodají atmosféru tichým večerům doma? Žádné dívčí svíčky pastelových barev, žádné květinové vůně pro tohoto muže, jen čisté, bílé svíce s omamnou vůní vanilky, která ho přivede do správné nálady!‘

Beze slova jsem časopis vrátila Sondře. Později toho dne jsem o tom řekla Snapeovi.

„Takže,“ řekl a upřel na mě triumfální pohled, „všechno to utichne, že?“

Ignorovala jsem ho.

xxx

O dva dny později jsem dorazila do Tkalcovské uličky na obvyklý večer práce na revizi Klingbeekova textu – začínala jsem si myslet, že budu mít nárok na mistrovskou zkoušku z obrany jen proto, jak pomáhám Snapeovi v jeho projektu – a našla jsem tam nečekanou návštěvnici.

„Paní profesorko McGonagallová!“ zvolala jsem překvapeně. Ačkoli jsem o ní už měsíce mluvila jako o ‚Minervě‘, okamžitě jsem se vrátila do role školačky.

„Slečno Grangerová,“ pozdravila mě vřele ze svého místa v Snapeově křesle. „Ráda vás vidím. Severus mi vyprávěl, jak velkoryse jste mu nabídla pomoc s editací učebnice.“

Můj pohled okamžitě přeskočil na Severuse, který seděl na pohovce s nevinným výrazem ve tváři. Zatracený zmijozel…

„Ano, byla to pro mě velmi poučná zkušenost,“ řekla jsem bezvýrazně.

Posadila jsem se vedle Snapea a všichni tři jsme si pár minut povídali o mé práci, nejnovějších událostech v Bradavicích a životě obecně. Nakonec jsem nabídla, že nechám Severuse a Minervu o samotě, protože se nezdálo, že by měla naspěch.

„Nene,“ řekla a mávla rukou. „Stejně jsem se chystala odejít, ale když už jste tady, ráda bych znala váš názor na jednu věc. Severus a já jsme to už podrobně probrali.“

„Samozřejmě.“ Čekala jsem a přemýšlela, jakou cenu by mohl mít můj názor na cokoli.

„Slečno Grangerová, co jste se naučila v hodinách dějin kouzel?“

Nevím, co jsem čekala, ale tohle to rozhodně nebylo.

„Ehm…“

Odpověď zjevně nebyla uspokojivá, protože McGonagallová stále čekala, až to rozvedu. Moje mysl pracovala na plné obrátky. Po odevzdání zkušebního listu na OVCE před čtyřmi a půl lety jsem na hodiny dějin kouzel už ani nepomyslela.

„No, dozvěděla jsem se o… hm… povstání skřetů v roce 1543… ne, 1545, a o kentauří revoluci… ne, povstání… v roce 899…“

Zavrtěla hlavou. „Kdybych vás požádala, abyste se vyhýbala jakýmkoli datům a jménům, co jste se naučila?“

Zmateně jsem zamrkala.

„No…“

„Přesně to jsem myslela!“ řekla Minerva vesele Severusovi. „Vidíš?“

Přikývl, zjevně pobavený jejím nadšením.

„O co tady jde?“ zeptala jsem se.

„Slečno Grangerová – mohu vám říkat Hermiono? Dobrá. Od konce války si všímám některých věcí, které mě znepokojují. Obávám se, že bez zásadních změn a reforem hrozí, že upadneme do sebeuspokojení a tím pádem se opět ocitneme v nebezpečí.“

Souhlasně jsem přikývla, protože jsem její obavy plně chápala. Představa, že budoucí studenti Bradavic budou muset snášet to, čím jsme si s Harrym a Ronem prošli, byla děsivá. Profesorka pokračovala.

„Bradavice se právě teď nacházejí v mimořádně příznivé situaci. Tři členové správní rady končí na konci roku svá funkční období a nahradí je lidé, kteří jsou více otevření novým myšlenkám. Kingsley Pastorek je jedním z nich.“

„Co to má společného s dějinami kouzel?“ pohlédla jsem na ni a pak na Severuse, který vstal.

„Uvařím kávu,“ řekl. „Bude to chvíli trvat.“

„Smetanu, dva cukry,“ připomněla mu McGonagallová, když opouštěl místnost.

„Ano, Minervo. Pamatuji si to.“

Usadila jsem se, teď už zvědavá.

„Moje obava, Hermiono,“ začala profesorka McGonagallová, „je, že paměť může být velmi krátká a poněkud selektivní, pokud jde o události, na které bychom raději nevzpomínali. Znát všechna fakta na světě o skřetích válkách a vzpourách obrů nepomůže, pokud se objeví další Tom Raddle.“

Dávalo to dokonalý smysl, i když jsem měla náhlý, hrozný pocit, že všechno to memorování, které jsem absolvovala v Binnsových hodinách po sedm dlouhých let, by mohlo být k ničemu.

„Jde o to,“ pokračovala a vypadala zvlášť spokojená sama se sebou, „že jsem Binnsovi řekla, že dosáhl důchodového věku a na konci letního semestru musí odejít.“

Zírala jsem na ni s mírně pootevřenými ústy. „Jak to přijal?“

„Docela dobře, chudák starý drahý. Říkal, že vždycky chtěl cestovat a navštěvovat staré hrady po celé Evropě, a tohle je možná jeho poslední šance.“

Z kuchyně se ozvalo pobavené uchechtnutí.

„A co navrhujete?“ zeptala jsem se a snažila se nezasmát při představě, jak si duch profesora Binnse myslí, že jeho cestovatelské dny jsou téměř u konce.

„Uvažuji o střídání dějin se studiem mudlů, které by byly povinné pro všechny studenty,“ řekla. „Historie v podzimním semestru, mudlovská studia v jarním a na konci roku by studenti odevzdali rozsáhlou práci na téma, jak témata probraná v dějepise ovlivnila mudly v daném časovém období. Pro první ročníky uvažuji o nejranějších historických událostech, zatímco druhé by studovaly další období v historii, a tak dále každý rok, nebo jakkoli jinak bude rozdělení historických epoch fungovat nejlépe.“

Byla jsem ohromená. „Skoro bych se chtěla vrátit do Bradavic. Myslíte, že to vyjde?“

„No, asi se najde pár lidí, kteří budou nespokojení. Někdo prostě změny nesnáší, ale já se budu snažit ze všech sil.“

„A ostatní učitelé…?“

McGonagallová ohrnula rty. „Aurora Sinistrová tím není nadšená, stejně jako Septima Vektorová. Sybila Trelawneyová je samozřejmě ve svém vlastním malém světě. Před dvěma týdny zmizela, aby se o tom poradila s hvězdami, a ty buď mlčí, nebo úplně zapomněla, že jsem ji požádala o názor. Ale všichni ostatní připouští, že by to stálo za vyzkoušení.“ Její výraz přesně vypovídal o tom, co si myslí o rozhodovacím procesu profesorky Trelawneyové. „Věřte tomu nebo ne, ti, kteří jsou proti, mají pocit, že Binnsovy hodiny byly jakousi zkušeností formující charakter.“

„Vážně?“ To jsem si ani nedokázala představit.

Minerva ke mně ironicky zvedla obočí. „Formující v tom smyslu, že pokud to museli vydržet a přežili, všichni by měli udělat totéž.“

Bylo slyšet, jak Severus nalévá kávu do šálků. „Myslel bych, že všichni budou rádi, když se dějiny kouzel změní na něco přitažlivějšího,“ zavolal. „Jenom to, že by před třídou stál živý, dýchající člověk, by bylo zlepšení.“

„Ano, nuže, jak jsem říkala: krátká paměť.“

„Myslím, že je to naprosto skvělé,“ řekla jsem. „Máte moji podporu, ať už má jakoukoli cenu.“

Snape se vrátil do obývacího pokoje, nesl šálek kávy a další dva před sebou levitoval.

„Dámy.“

McGonagallová a já jsme si je vzaly a napily se.

„Takže by stále byli různí učitelé pro dějepis a studium mudlů?“ zeptala jsem se po chvíli. „Nebude vždy jeden z nich na semestr bez práce?“

„Nevím. Musím doladit všechny detaily. Stále pracuji na přesvědčování rady, která se sejde po Novém roce. Navíc mám v plánu ještě jeden projekt.“

„Spíš v noci vůbec, nebo jen trávíš čas vymýšlením plánů?“ protáhl Severus.

McGonagallová ho umlčela přísným pohledem. „Jaký je váš další projekt?“ chtěla jsem vědět.

„Zamýšlím,“ řekla, „poskytnout všem novým prvákům manuál, který je seznámí s historií Bradavic. Ten by měl být hotový před příjezdem studentů 1. září a předán vedoucím kolejí. Poskytne všem studentům, bez ohledu na jejich původ, stejné základní informace, které potřebují, aby se při příjezdu do školy cítili do jisté míry příjemně.

McGonagallová mi přinesla dopis z Bradavic. Snažila se mně a mým rodičům vše co nejlépe vysvětlit, ale zůstalo mnoho nezodpovězených otázek. Bez svého výtisku Historie Bradavic bych byla ztracená. A i když jsem tu knihu milovala, upřímně jsem chápala, proč by ostatní jedenáctileté děti mohly být zcela odrazeny představou, že se mají ponořit do takové bichle.

„Ten nápad se mi líbí,“ řekla jsem nadšeně.

„Mně také. Myslím, že i kouzelníci z okruhu primárních kouzelnických rodin by se mohli naučit něco nového.“

„Co jsou primární kouzelnické rodiny?“

„Tento termín používám místo ‚čistokrevný‘. Jsem odhodlána zakázat používání tohoto slova, stejně jako výrazu ‚mudlovský šmejd‘.

„Můžete to udělat?“ zeptala jsem se fascinovaně.

„V rámci Bradavic ano,“ odpověděla hrdě. „Člověk by si myslel, že se už poučili, ale všichni víme, že tomu tak není. Každý učitel, který zaslechne takové hanlivé výrazy, odebere značný počet bodů dané koleji a navíc vyloučí provinilce z mimoškolních aktivit, jako je famfrpál.“

„Ale to studenty neodradí od jejich používání,“ namítla jsem.

„Samozřejmě že ne, ale chci, aby bylo zcela jasné, že takové nadávky nebudou tolerovány.“

Ještě pár minut jsme seděli a povídali si, než se profesorka zvedla k odchodu.

„Mimochodem,“ dodala s těžko skrývaným úsměvem na tváři, když si přehodila plášť přes ramena, „jak pokračuje vaše vášnivá milostná aférka?“

Zčervenala jsem a Severus obrátil oči k nebi. Věděla jsem, že svým kolegům z Bradavic už dávno sdělil, že cokoli o nás čtou ať už v Denním věštci, nebo jinde, nemají brát vážně.

„Skvěle, Minervo. Každým dnem bychom měli oznámit naše zasnoubení,“ řekl posměšným, provokativním tónem, který jsem v mládí slýchávala až příliš často.

McGonagallová se zasmála. Snape také. Snažila jsem se o totéž, ale ta poznámka mě ranila. Moje rostoucí city k Severusovi pro mě nebyly žádnou legrací, protože jsem si už přiznala, že ho miluji. Neměla jsem pochyb o tom, že Snape mě rád měl ve své blízkosti, a byla jsem si také jistá, že mu na mně záleželo. Pak tu byly drobnosti, kterých jsem si všimla: občasný dlouhý pohled, výraz v jeho tváři, který vypovídal o něčem víc než o přátelství. Chvíle, kdy se zdálo, že je blízko, tak blízko k tomu, aby se mě dotkl…

Ten večer jsme se k úpravám knihy nedostali, namísto toho jsme diskutovali o změnách v učebních osnovách, které navrhovala Minerva. Když jsem později vlezla do postele a přikryla se, spánek nechtěl přijít. Najednou mě obklopily nejistoty. Miloval mě, nebo ne? A co budu dělat příští podzim, až se vrátí do Bradavic a já zůstanu v Cokeworthu?