Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 52. Jako táta – 1/2 

Byl jako granát. Granát ve tvaru Harryho. Kdyby vybuchl, vzal by s sebou celý nebelvírský famfrpálový tým. Chvíle hysterického černého humoru pronikla jeho zpanikařenou myslí při pomyšlení, že Zmijozel by přece jen mohl být brzy bezkonkurenční.

Nikdo se ho nedotýkal. Zkoušeli to, ale on křičel a snažil se je dostat daleko od sebe, aniž by použil slova, kterými by to řekl. Věděl, že nejsou dost daleko. Kdyby se něco stalo, byli příliš blízko, než aby je bylo možné ušetřit, a on zatnul zuby, když mu při té myšlence projela tělem nárazová vlna neuvolněné síly.

Lidé byli příliš blízko. Příliš blízko a on nevěděl, jestli někdo šel za Snapem. Museli jít. Museli pochopit, koho potřebuje.

Museli to udělat. Že ano…?

Přestal vyslovovat profesorovo jméno. Usoudil, že pokud to nepochopili ani poté, co ho vyslovil tolikrát, nepochopí nikdy. Potřeboval se soustředit na udržení své magie pod kontrolou.

Svět byl daleko, a přesto zaostřený. Nevěděl, že něco takového může cítit. Byl zcela odpojen od aktivity, která ho obklopovala, i když věděl, že tam je. Stočil se do těsnějšího klubíčka, schoval obličej do kolen a pevně sevřel pěsti. Drsná látka džínů mu na čele působila jako smirkový papír.

Jeho smysly…

Jeho smysly byly v jednom ohni. Bylo to skoro jako být znovu pod vlivem Snapeova lektvaru na splynutí myslí, jenomže víc. Cítil každé stéblo trávy, které se mu otíralo o tvář, vnímal nepatrné posuny a vibrace země pod sebou, jak na hřiště dopadaly nohy a košťata. Cítil všechno najednou. Sladkost trávy a zemitá hlína u jeho nosu se spojily s pachy potu a látky a zahltily jeho smysly. Chřípí měl rozdrásané, uklidňoval ho jen slabý závan deště. Byl tak slaboučký, že ačkoli na obloze nebyl ani mráček, nějak věděl, že zítra bude pršet.

Země vibrovala v rytmu úderů běžících nohou a vzduch kolem něj se jemně měnil. Snape nemusel promluvit, aby Harry věděl, že je tam. Jeho vůně mu byla tak známá, ale mísila se s něčím, co vonělo výrazně léčivě, a on chtěl natáhnout ruku, ale bál se rozmotat, odhalit své magií naplněné ruce.

„Pottere,“ oslovil ho učitel a jeho hlas se Harrymu ozýval v citlivém uchu až příliš silně. Ruka se dotkla jeho ramene a on zalapal po dechu a instinktivně ucukl. Třásl se. Jak to, že si předtím nevšiml, jak moc se třese? Ruka na jeho rameni byla neúprosná v místě, kde ho sevřela. Nenechala ho uhnout. Zaťal zuby, když mu další ruka odtáhla kolena od hlavy a uhladila mu ofinu, a on věděl, že se Snape dívá na jeho jizvu.

Snažil se nevnímat, jak ho drobné stopy kontaktu drásají na kůži, a uvolnil zuby natolik, aby mohl zalapat po dechu: „M-m-moje magie. Ne-ne on.“ Ruka na jeho rameni se napjala a Harryho ten nepříjemný tlak vyděsil a uklidnil zároveň. Chtěl na Snapea zakřičet, aby odešel, než vybuchne, ale potřeboval, aby zůstal a vymyslel, jak mu z téhle šlamastyky pomoci. „P-pomoc,“ vykoktal, ačkoli to nejspíš bylo zbytečné. Bylo celkem zřejmé, že tady potřebuje pomoc.

Snape něco vykřikl a Harry sebou znovu trhl, aniž by zaznamenal slova, tak hlasitá byla. Profesor musel nebelvírským říct, aby odešli, protože zvuky a pachy lidí shromážděných kolem slábly. Všichni až na jednoho – Rona, to nějak věděl –, ale cítil, že i jeho kamarád se po Snapeově štěkavém rozkazu vzdaluje. Harry si dokázal představit, jak se Ron tváří vzpurně, když ho nutí odejít, a pocítil úlevu, že jeho nejlepšímu kamarádovi konečně hrozí menší nebezpečí zásahu po výbuchu Harryho granátu.

„Harry,“ Snapeův hlas teď zněl tišeji a poté, co se Harry zachvěl, ho ještě zjemnil. „Rozumíš mi?“

Harry trhavě přikývl a sykl při tření, které vyvolala tráva o jeho tvář. Pozorně poslouchal a snažil se soustředit na Snapeův hlas, zatímco v rukou zadržoval magii. Bylo to těžší, než by mělo být.

„Budu potřebovat, abys pro mě něco udělal,“ pokračoval Snape klidným hlasem, jako by Harry svíjející se na zemi a chystající se vybuchnout nebylo nic, kvůli čemu by se měl vzrušovat. Harry ho za to chtěl okřiknout, jenže ten klid mu pomohl. Uklidňovala ho představa, že Snape považuje tuhle situaci za zvládnutelnou, a zhluboka, pomalu, rovnoměrně se nadechl. „Musíš magii ve svém těle nasměrovat k mysli. Použij ji k nitrobraně. Vybuduj si mentální zeď a posiluj ji. Rozumíš?“

Harry zavrčel a snažil se udělat, co mu řekl, ale sotva sáhl do své mysli, ucítil, jak se mu ruce zachvěly téměř uvolněnou magií. Vykřikl a zavrtěl hlavou. „To nejde.“ Bylo to příliš těžké, když se snažil nevybuchnout, jako kdyby chtěl žonglovat a přitom udržet rovnováhu na laně.

„Ale jde,“ oponoval Snape stejně klidným hlasem. „Nahlédl jsem do tvé mysli. Viděl jsem tě pod nitrobranou, viděl jsem, jak si kolem svých myšlenek stavíš bariéru. Máš přirozený talent. Použij ho. Zanech vědomého přemýšlení o nitrobraně a spolehni se na své instinkty.“

Harry zavrtěl hlavou a zakňučel hluboko v krku. V nitrobraně se teprve zlepšoval! Ještě nevěděl, jak to dělat bez přemýšlení!

„Vytáhni vzdušný živel,“ pobídl ho Snape. „Vytáhni ho tak, jak jsi to dělal při cvičení. Představ si vítr a sleduj, kam vede. Nasaj malé množství magie k tomuto úkolu. Spíše magii používej, než abys ji pouze zadržoval.“

Vzduch. Sotva si vytvořil představu mentálního vánku, ucítil, jak mu myslí proudí lehce uklidňující magie. Zhluboka se nadechl a přitiskl se k němu, na zlomek vteřiny se cítil jako drak ve větru, než se pustil a prostě byl. Prolínal se s magií i s větrem, dokud si nebyl jistý, že ho nesfoukne. Trvalo to celou věčnost, ale když jeho jemný mentální vánek konečně položil první cihlu do mentální zdi, málem se rozplakal. Pak už bylo snazší opustit vědomé myšlenky a prostě se cvičením procítit. Kousek po kousku, minutu po mučivé minutě, se jeho mentální zeď stavěla a zpevňovala vzpomínkami a emocemi, které pro beztížný stav mysli sotva registroval. Ruce mu stále hořely potlačovanou magií, ale jak minuty ubíhaly, mohl je začít ohýbat, cítil v prstech lehkost, jako by byly stále plné, ale už se nechystaly explodovat. To mu zase usnadnilo nitrobranu, protože teď už mohl na tento úkol zaměřit i svou vědomou mysl.

Snape musel vycítit změnu. Jeho ruka, kterou mu stále držel na rameni, lehce povolila a on jemně pokynul: „Dobře. Pracuj na tom dál. Posiluj svou mentální zeď. Buduj ji hlouběji a výš.“

Harry to udělal a myslel, že se rozpláče úlevou, když se jeho tělo přestalo třást hrůzou a výbušnou magií a místo toho se chvělo vyčerpáním. Stále byl plný magie, ale už mu nehrozilo, že vybuchne. Pokračoval dál, dál se snažil nasát magii do své mysli. Cítil se dost sebejistý na to, aby jí teď použil trochu víc, nasměroval ji do posílení své mentální obrany a pak ještě víc. Fungovalo to. Cítil, jak to funguje, když se tomu oddal, nechal moc proudit svou myslí, instinktivně používal nitrobranu silněji než kdykoli předtím a projel jím nával radosti…

Jeho duševní zrak zbělel. Najednou cítil, jak klouže, klouže, klouže jako ze skály, a nebojoval, příliš zvědavý a příliš vyděšený, než aby udělal něco jiného. Bílá se změnila v temnou a chladnou a…

V žilách mu kolovala nenávist. Čistá, nefalšovaná nenávist.

Ne, ne, to nebyla jeho nenávist. Byla to nenávist někoho jiného. Cítil ji, jako by byla jeho vlastní, ale dokázal se od ní oddělit.

Zrádce ještě nebyl mrtvý, ale bude. Svému pánovi se ale nedokázal ubránit. Označil se za jeho. Patřil Voldemortovi, ne Brumbálovi a ne tomu chlapci.

Věděl, kde je, věděl, že je ve Voldemortově mysli, ale cítil se tak… jinak. Cítil prvek kontroly, jako by mohl přijít nebo odejít, jak se mu zlíbí, což nikdy předtím při napadení vizemi necítil.

Odpor. Hněv. Frustrace.

Pocítil příval odporu a lítosti, kterou poznal jako svou vlastní, protože myslel snad Voldemort někdy na něco jiného než na nenávist a pomstu?

Ten zrádce patřil jemu.

Když už ne za života, tak po smrti.

Krev mu tuhla v žilách, když viděl příval obrazů ve Voldemortově temné mysli, a o čarodějově pomstychtivosti zjistil víc, než by kdy chtěl vědět. Chytil se něčeho, čehokoli, co by mu pomohlo stáhnout se z této žumpy pomsty a hrůzy. A k jeho příjemnému překvapení to fungovalo.

Vědomé myšlenky se mu sotva začaly vracet, ale docela náhle se vzpamatoval a zavrávoral, když mu do uší udeřilo Snapeovo zběsilé: „Pottere!“ Zasténal a zvedl ruce, aby si je zakryl.

„Otevři oči.“ Muž mu sundal jednu ruku z ucha a mírně s ním zatřásl z místa, kde ho kolébal na zemi. Hm, kdy se to stalo? Jeho tělo ochablo, což bylo ve srovnání s napětím, které tomu předcházelo, docela příjemné, a on si dovolil chvíli dýchat vzduch, který voněl normálně čerstvě, a nasávat zvuky, které byly opět normálně hlasité. Byl tak vyčerpaný, dokonce uvolněný, až si myslel, že by mohl usnout hned na místě, nebýt Snapeova otravného naléhání: „Harry, otevři oči.“

Poslechl, protože Snape používal svůj ustaraný tón, což se Harrymu docela líbilo, protože to znamenalo, že mu na něm záleží natolik, aby si o něj dělal starosti. Ne že by chtěl někomu způsobovat starosti. Přivřel víčka v záři poledního slunce, zamrkal a zvedl oči, aby se setkal se Snapeovým ulehčeným černým pohledem.

Profesor se prudce nadechl. „Baví vás připravovat mě o roky života?“

Harry si olízl suché rty a otočil hlavu. Všiml si klidného dne, jasné oblohy bez jediného mráčku a dvakrát si prohlédl hlouček studentů v nevelké vzdálenosti od hradu. Famfrpálový tým tedy nešel dovnitř a on ocenil, že i oni o něj mají strach, i když se cítil trapně, že museli být svědky jeho zhroucení.

Ruka na tváři přitáhla jeho oči zpět ke Snapeovi. Profesor se zamračil. „Jste se mnou?“

„Ano,“ přikývl Harry. „Jo. Já… Proč jste mi neřekl o svém Znamení zla?“

Snape sebou trhl a odtáhl se, i když Harryho nepustil. „Jak…?“ zeptal se slabě.

„Já ehm…“ Odkašlal si a odmlčel se, nebyl si jistý, jak to dopadne. „Prostě jsem použil nitrozpyt na… Vy-víte-koho.“

Snape otevřel ústa do šokovaného ‚o‘, než je rychle zavřel. Mlčel tak dlouho, až si Harry myslel, že ho připravil o řeč, ale pak se zeptal: „Určitě?“

„Ano. Určitě.“

„A teď… nemáte žádné aktuální spojení?“ Snape přelétl očima k jeho jizvě.

Harry zavrtěl hlavou a ucukl při bolesti v krku. Natáhl ruku, aby si protřel zátylek, a Snape mu pomohl posadit se a pak ho podepřel paží kolem zad, když se ukázalo, že jeho tělo je příliš ochablé, než aby se udrželo ve vzpřímené poloze. „Jo, chci říct, že ne. Žádné spojení. Dostal jsem se ven. Myslím, že ani nevěděl, že jsem tam byl.“

„Dobře,“ přikývl Snape s obočím staženým do svého přemýšlivě-hloubavého obličeje. „Dobře. To vyřešíme později.“

Harry se ho chtěl zeptat, jestli to znamená, že tu bude i později a že s ním bude ochoten mluvit, ale nechtěl slyšet, že by ten muž zase řekl ne. Místo toho se znovu zeptal na Znamení zla. „Proto vás to bolí, že? Je teď mocnější, takže může způsobit, že to bolí pořád. Viděl jsem to v jeho mysli. Snaží se vás přivést k šílenství a myslí si, že vás to pomalu zabije.“

Snape se dlouze nadechl, jako by zvažoval, zda má lhát, než se viditelně podvolil a přiznal: „Ano.“

„To je… to je hrozné,“ podotkl Harry a soucitně se zachmuřil.

Snape naklonil hlavu na znamení přijetí.

„Jaký je tedy váš osobní projekt? Je to snaha přijít na to, jak ho přimět, aby přestal?“

„Tak nějak,“ odtušil muž tajemně. „Myslíte, že byste mohl vstát?“

„Můžu vám pomoct? Když už vím, o co jde?“

„Můžete vstát?“ zopakoval Snape pevně a Harry věděl, že teď už z něj nic nedostane. Což bylo v pořádku, protože navzdory své zvědavosti začínal být ospalý. Oči mu těžkly a bylo čím dál těžší je udržet otevřené. Možná by si mohl trochu zdřímnout…

„Ale ne, to ne,“ protestoval Snape a jemně s ním zatřásl. „Vezmu vás rovnou k madame Pomfreyové, aby vás vyšetřila, a pak se můžete vyspat do růžova.“

„A pak vám můžu pomoct?“ zívl.

„A pak si promluvíme.“

„Dobře,“ zamumlal Harry s úsměvem. Povídání bylo dobré. Oči se mu zavřely.

Snape hartusil. „Je zřejmé, že nejste ve stavu, kdy byste mohl chodit. Můžu vás nést nebo vyčarovat nosítka. Je to na vás.“

„Hm…“ Harry chtěl namítnout, že se pokusí jít, ale ani jeho nebelvírská tvrdohlavost nedokázala bojovat s tím, jak bylo jeho tělo naprosto, úplně bez energie. S těžkým zamrkáním očí směrem ke svým spoluhráčům v dálce odpověděl: „Nosítka,“ a o chvíli později ucítil, jak je zvedán na pevnou plochu rovné látky, která se vzápětí vznáší ve vzduchu a dává do pohybu.

Ron to zřejmě považoval za povolení vrátit se zpět, protože se v mžiku ocitl vedle pohybujících se nosítek. Prohlédl si svého přítele a Harry podle jeho obličeje a cestiček prstů ve vlasech poznal, že měl o něj obrovský strach. Usmál se, aby ho uklidnil. „Už jsem v pořádku. Díky, že jsi sehnal Snapea. Ehm… profesora Snapea,“ vrhl pohled na dotyčného muže.

Snape nic neřekl, jen dál vedl hůlkou Harryho nosítka ke vchodu do hradu. Prošli kolem jeho ostatních spoluhráčů a Harry jim zamával, aby je ujistil, že je v pořádku. Tvářili se ustaraně a několik z nich mu mávnutí oplatilo, ale Snapeova přítomnost je zřejmě přesvědčila, aby si případné otázky nebo rozhovor nechali na později.

Ron při pohledu na Snapea nakrčil nos, ale naštěstí neřekl nic hloupého. „Můžu Harrymu pomoct do věže, pane profesore,“ nadhodil s chabě maskovanou nedůvěrou.

„To nebude nutné, pane Weasley,“ odfrkl si Snape. „Pan Potter už je na cestě na ošetřovnu.“

„Aha. Jo. Dobře, tak já ho tam můžu odvést.“

„To opět nebude nutné,“ odmítl Snape.

Ronovi zčervenaly uši a Harry se zeptal: „Ale může jít s námi, že ano, pane profesore?“ dřív, než jeho kamarád stačil říct nebo udělat něco politováníhodného.

Snape sám nakrčil nos, ačkoli to udělal mnohem nenápadněji než Ron, a prohodil: „Když musí.“

Harry se snažil unavenýma očima naznačit Ronovi, že všechno bude v pořádku, ale Ron byl příliš zaneprázdněný vrháním podezřívavých pohledů na profesora a držel se co nejblíže Harryho boku. Což opravdu nepomáhalo. Pocit, že je v krabici, přispěl k tomu, aby znovu zavřel oči. Povzdechl si. Opravdu se měl Ronovi víc svěřovat s událostmi letošního léta, protože tohle se rýsovalo jako velmi dlouhá a velmi nepříjemná procházka hradem. Pokud tedy neusne…

Nosítka s ním trochu zacloumala a on otevřel oči, aby se podíval na Snapea, ale profesor nevzrušeně pokračoval v chůzi do nemocničního křídla.

Madam Pomfreyová ani neměla tolik slušnosti, aby se tvářila překvapeně, že se vrátil. „Můžete ho odnést na první lůžko, profesore Snape,“ pokynula poté, co si ho prohlédla a zřejmě usoudila, že se nechystá zemřít. „Co se stalo?“

„Magické vyčerpání,“ odpověděl Snape a prakticky zvedl Harryho na lůžko, „doprovázené šokem a…“ kriticky si Harryho prohlédl a mávl nad ním rukou. „Možná by bylo vhodné provést kompletní diagnostiku.“

Harry se poškrábal na tváři. „Jsem v pořádku. Jen si potřebuju zdřímnout,“ oponoval přes zívnutí. Byl tak unavený, že ho ani moc netrápila vidina nočních můr. Jistě bude spát v příjemné tmě až do příštího týdne.

„To jistě,“ protáhl Snape ironicky se zkříženýma rukama.

Pomfreyová přenesla pozornost na Rona. „Jste tu jako pacient, nebo jako přihlížející, pane Weasley?“

„Hm.“ Ron zašoupal nohama. „Přihlížející?“

„Pak můžete počkat venku,“ nařídila mu lékouzelnice, přišla blíž k Harrymu a vytáhla hůlku.

Ron začal namítat: „Já chci zůstat…“ Harry zároveň naléhal: „Mně to nevadí…“ ale přerušilo je Snapeovo: „Může zůstat, madame Pomfreyová,“ což jejich protesty zarazilo. Ron na Snapea nevěřícně zíral.

Pomfreyová si založila ruce v bok, i když Harrymu připadalo, že vypadá spíš pobaveně než rozčíleně. „Jste si vědom toho, že tohle je moje doména, profesore?“

„Samozřejmě,“ uctivě pokýval hlavou Snape. „Stejně jako vy dobře víte, že mi ředitel dal plnou moc schvalovat lékařská rozhodnutí týkající se pana Pottera. Věřím, že to zahrnuje nejen léčbu, ale i zdánlivě nepodstatné detaily, jako jsou povolené návštěvy.“

Harry na Snapea nevěřícně zíral. „Kdy to Brumbál udělal?“ zeptal se, ale byl ignorován. A proč to Snape používal jako argument, aby Ron zůstal? Vždyť Rona ani neměl rád.

„Dobrá,“ odtušila madame Pomfreyová a ustoupila. „Co kdybyste byl užitečný, pane Weasley, a přinesl svému příteli náhradní přikrývku? Támhle, u zdi.“

Ron se na Snapea dlouze zadíval, ale spěchal poslechnout.

Harry ležel nehybně na zádech na posteli, zatímco lékouzelnice se nad ním skláněla a několikrát zamávala nad jeho tělem hůlkou. Zamumlala několik zaklínadel, která Harry nepoznal, i když je považoval za diagnostická kouzla, a pak několikrát zabručela a mlaskla, což ho znervóznilo.

„Spal jste, drahý?“ zeptala se nepřítomně a dodala: „A pořádně jste jedl?“

„Ano,“ odpověděl okamžitě, aniž by se Snapeovi podíval do očí.

Vydala zvuk ‚hm‘, což se mu nelíbilo, a posvítila mu koncem hůlky do očí, čímž ho nasměrovala, aby se díval na všechny strany. „Deprese není nic, za co byste se měl stydět, drahý. Prošel jste těžkou zkouškou…“

„Nejsem v depresi!“ namítl Harry.

Soucitně ho poplácala po paži a uklidňovala ho: „Jak jsem řekla, není žádná ostuda poradit se s léčitelem mysli.“

„Nepotřebuju léčitele mysli!“ vyhrkl a pokusil se posadit, což bylo obtížné vzhledem k tomu, že měl ruce jako kmeny stromů a nohy jako nudle. Snapeova ruka ho snadno odstrčila zpátky na polštář a Harry se neodvažoval na muže podívat, jinak by prozradil své rozpaky. Rád by nabídl Ronovi, aby zůstal, ale ten se právě rozhodoval, kam položit přinesenou deku. Usnesl se na židli a pak rozpačitě přešlápl z jedné nohy na druhou, zjevně obezřetný kvůli přítomnosti profesora Snapea na druhé straně Harryho postele.

„A co moje magie?“ přesměroval Harry hovor jinam. „Nepoškodil jsem ji nebo tak něco?“

Madame Pomfreyová ho znovu uklidňujícím způsobem poplácala po paži. „V tom měl profesor Snape pravdu, drahý, jen lehké magické vyčerpání. Trochu si odpočiňte a bude to v pořádku."

Harry se s úlevou zabořil do matrace.

„Znepokojuje mě spíš vaše fyzické zdraví,“ utrousila lékouzelnice. „Dnes v noci byste měl raději zůstat tady, abychom vám mohli nasadit nějaké posilující lektvary.“

„Ano, madame,“ zamumlal.

„Vím, že jste prošel těžkým utrpením,“ konejšila ho. „Už je to větší část týdne, takže kdybyste měl pocit, že dnes večer potřebujete dávku lektvaru na spaní, dejte mi vědět, ano?“

Doufal, že jeho dychtivost není zřejmá, když přikývl. Opravdu si myslel, že by to dnes mohl zvládnout bez lektvaru, když byl tak vyčerpaný, ale kdyby ji přemluvil k nějakým dávkám na zbytek týdne…

Při tom pomyšlení měl pocit, že se mu lépe dýchá.

„Ehm,“ ozval se Ron, „málem bych zapomněl, taky mi došel. Nemohl bych si vzít další?“ zeptal se s něčím, co mělo být kradmým pohledem na Harryho, a ten málem zasténal. Mohl být Ron ještě nápadnější? Před Snapem, kterému málokdy něco uniklo? Koutkem oka pohlédl na profesora a jistě, zatímco madame Pomfreyová s jeho žádostí souhlasila, Snape podezřívavě přelétl zrakem mezi oběma chlapci.

Harry zavřel oči. Jeho život skončil. Asi za dvě vteřiny si Snape dá dvě a dvě dohromady, uvědomí si, že mu Ron podstrčil svůj lektvar, a v nejlepším případě mu dá po zbytek roku trest. A pak už nikdy neuvidí další dávku lektvaru bezesného spánku. Snape se o to postará.

Jediné, co ho uklidňovalo, bylo, že je tak unavený, že se tím nemusí zabývat déle než minutu nebo dvě, které mu zabere usnutí.

Pomfreyová do něj šťouchla. „Otevřít. Nejdřív lektvar, pak můžete spát.“

Poslušně vypil lektvar, sotva ochutnal, co to bylo, a zašilhal, když ucítil, jak mu někdo stahuje botu. Ztěžklýma očima sledoval, jak Snape sundává druhou a přetahuje přes něj přikrývku. Jejich oči se na okamžik setkaly a profesor mu uklidňujícím způsobem poklepal na ruku, načež pokynul Pomfreyové směrem k její kanceláři, aby si promluvili.

„Vrátíte se?“ zamumlal Harry.

„Později,“ slíbil Snape. „Musím si ještě něco zařídit, ale vrátím se později.“

„Dobře,“ zahučel rozespale a slyšel, jak dospělí zatáhli závěs kolem jeho postele a odešli.

Skoro zapomněl, že tam Ron ještě je, dokud nezaslechl zvuk odsunuté židle a kamarádovo: „Harry? Jsi ještě vzhůru?“

„Mm-hm.“

„Co říkali Snape a Pomfreyová o tvé magii…“

Harry se přinutil otevřít oči. „Jo?“

„To se stalo tam venku? Že se to nějak zvrtlo nebo co?“

„Hm… jo?“ zamumlal. „Trochu… komplikované. Řeknu ti to později.“

Ron přikývl a kousl se do rtu.

„Co se děje?“ zvládl Harry spolu s dalším zívnutím.

„Myslím, že jsi Snapea něčím trefil.“

Harry zamrkal a opravdu se snažil udržet oči otevřené.

„No, jsi tak trochu mimo, takže sis možná nevšiml, jak se chová, chci říct, jak se na tebe před chvílí díval, jako… nebo právě teď, když… To jen, choval se jako… jako…“ Ron se rozhlédl, jako by kontroloval, jestli někdo neposlouchá, naklonil se dopředu a zašeptal: „Jako táta.“

Unavený nebo ne, Harry vyprskl smíchy.

„Myslím to vážně!“ trval Ron na svém. „Není v pořádku a je to strašidelné! Myslím, že jsi na něj možná seslal nějaké kouzlo! Něco jako otcovské kouzlo nebo kletbu opačné osobnosti. Ty přece existují, ne?“

Harry se zahihňal tak silně, že si musel utřít slzu. Ani nevěděl, proč to bylo tak vtipné. Vinil z toho svou unavenou mysl a představu, jaký by Snape mohl být ve skutečnosti otec. Nedokázal si to úplně představit, ale napadlo ho, že ten člověk by na tom nemusel být tak neuvěřitelně špatně, kdyby jen dokázal vystrčit hlavu ze své–

„Snažím se ti jen říct, jestli jsi si jistý, že už bys měl jít spát? Možná bys měl nejdřív, však víš, zvrátit to kouzlo?“

Harryho chichotání se vytrácelo, ale usmál se. „Já ho neproklel, Rone.“

Ron se skepticky podíval na závěsy, jako by skrz ně viděl do kanceláře madame Pomfreyové, kde nepochybně mluvila se Snapem.

„Mám,“ zívl Harry, „toho hodně, co bych ti chtěl říct o letošním létě. Později. Slibuju. Jo?“

Ron se stále tvářil skepticky, ale jeho rysy změkly. „Jo. Klidně se vyspi. Budu tady, kdybys mě potřeboval.“

Zdálo se mu, že zamumlal ‚díky‘, ale nemohl si být jistý, protože spánek se ho zmocnil téměř okamžitě.

ooOOoo