Preklady fanfiction Harryho Pottera

PP: Přímá řeč ve francouzštině bude označena *, ale přeložena.

Kapitola 37. Trauma – 1/2

Hermiona si stačila všimnout, jak Theodor přitiskl svou pravou dlaň na Dracovo čelo, než jeho levá sjela na její hrdlo. Ve stavu polovědomí pak viděla, jak s ní Nott spěchá pryč směrem k nedalekému dubu, než se ponořila do temnoty, prsty křečovitě sevřené kolem hůlky… jen aby v záplavě barev a rozmazaných vjemů znovu nabyla vědomí. Přemísťovali se.

Když se po nekonečné vynucené cestě konečně dotkla nohama pevné země (chvála Merlinovi, že mezi znecitlivělými prsty stále držela ebenovou hůlku Malfoyových), jejím prvním instinktem bylo vytrhnout se ze sevření Nottových prstů, které jí bolestivě svíraly hrdlo, a proklít toho bastarda všemi kouzly, která ji napadla. Ale jeho ruka ji dusila, stlačovala jí průdušnici a dýchací cesty a přes všechnu dobrou vůli se jí podařilo jen mávnout hůlkou přes rameno, aniž by vydala sebemenší zvuk. Před očima jí už začínaly tančit bílé tečky, když se jí konečně podařilo vší silou dupnout svému útočníkovi na nohu podpatkem. Slyšela, jak Nott lehce vykřikl překvapením a bolestí, a pak tlak na jejím krku polevil. Nechtěla se použití neodpustitelnou kletbu, a tak vyslovila první kouzlo, které ji toho rána podruhé napadlo.

„SEKTUMSEMPRA!“ vykřikla a namířila hůlku přes rameno. Nott za ní zavrčel. Kouzlo se mu otřelo o krk a žíly, které z něj vystupovaly. O dva centimetry vedle by mu podřízla hrdlo.

Theodor jí raději nedal příležitost udělat to znovu. Pevně sevřel Hermionino hrdlo, chytil zápěstí držící hůlku a zkroutil jím tak prudce, že vyjekla a upustila ji (ačkoliv při tom útočníka vydatně urážela a škrábala). Jakmile se zmocnil hůlky, odstrčil Hermionu prudce dozadu a napřáhl ruku před sebe, aby jí zabránil v dalším útoku.

Ta lvice má pořádné drápy…, pomyslel si s křivým úsměvem.

Ale Hermiona na něj místo útoku, který očekával, pohlédla a sklesle pozorovala svou hůlku v Theodorově ruce. Pak krátce zavrtěla hlavou a rozhlédla se po okolí. Cesta z bílých oblázků, obklopená obrovskými trávníky lemovanými stromy všeho druhu. Park. A pak, jen asi sto metrů napravo, domy. Odzbrojená a neschopná kouzlit se rozhodla pro staré dobré mudlovské řešení. Utíkat a křičet.

„POMOC!“ vykřikla a rozběhla se tryskem pryč. Nott, ohromený tak primitivní reakcí, ji chvíli sledoval s vytřeštěnýma očima, jak se snaží probudit celé okolí. Urazila dobrých třicet metrů, než se vzpamatoval a pouhým pohybem ruky její výkřiky umlčel. Rozplácla se na zelené trávě, ještě vlhké od rosy. Už se nehýbala. Nedůvěřivý Theodor popošel blíž a sklonil k ní hlavu.  Hýbaly se jen její oči a podle zuřivého pohledu, který k němu vysílaly, byl rád, že ji znehybnil.

„Vážně, Grangerová? Utíkáš a křičíš?“ posmíval se s povytaženým obočím. Hermioniny oči se rozzuřily ještě víc, pokud to bylo možné, a Theodor se uchechtl. „No tak, pojď sem, nesmíme otálet…“

Jednu ruku obtočil kolem jejích ramen, narovnal ji a uvolnil jí nohy, aby mohla jít vedle něj, ale zbytek těla měla stále ztuhlý. Hermionina chůze tak byla poněkud kolébavá. Vyvedl ji z parku a ocitli se v tiché postranní ulici. Zatímco jí hlavou zběsile vířily myšlenky, jak se z téhle situace dostat, začala se rozhlížet kolem sebe a hledat cestu k útěku. Byla to nenápadná ulice se starými, ale dobře udržovanými budovami v klasickém stylu, šedorůžovou dlažbou a kovanými balkony. Nepamatovala si, že by v Anglii viděla takový styl architektury. A bylo tu také znatelně tepleji než v Anglii, i když bylo ještě brzy ráno. Kolem nich pomalu projel zbrusu nový černý Mercedes třídy A a Hermiona chtěla otočit hlavu, aby zachytila řidičův pohled nebo zahlédla poznávací značku, ale Theodor neuvolnil svaly v její horní části těla a auto zahnulo za roh, aniž by jim věnovalo pozornost.

Vedl ji směrem k budově ze starého bílého kamene s velmi noblesním vzhledem, a když přecházeli ulici, dvě starší dámy oblečené do staromódních kostýmků značky Chanel na ně vrhly rozhořčené pohledy. Dva puberťáci v neupraveném stavu, přičemž děvče očividně nebylo schopné jít bez pomoci svého společníka – to rozhodně nezapadalo do představy správné výchovy, jakou ony samy kdysi dostaly. Ale byla už jiná doba.

Theo se naklonil k Hermioninu uchu. „Vím, že se nemůžeš hýbat, ale zkus nějakou hloupost a já ty staré báby zabiju…“ pohrozil jí tichým hlasem. Hermioně nezbývalo než se nechat vláčet. Pohledy obou starých žen se staly vyloženě pohrdavými.

„Moje přítelkyně to včera večer trochu přehnala s pitím…*“ usoudil Théo, že bude lepší to (francouzsky) vysvětlit, když míjeli postarší dámy. Obdařil je širokým, omluvným úsměvem a dodal: „Hezký den, dámy…*“

Kdyby Hermiona mohla vykulit oči, udělala by to. Jsme ve Francii, došlo jí, jakmile rozpoznala jazyk Molièra – koneckonců s rodiči tu kdysi strávila pár dovolených. Ale co tu vlastně děláme? Absolutně netušila, co to Nott právě řekl, ale předpokládala, že se omlouval za jejich poněkud neobvyklý vzhled. Theodor počkal, dokud nebyly obě ženy z dohledu, a když zmizely za rohem, vytáhl z kapsy svazek klíčů a odemkl široká dřevěná vrata se starodávným kovovým klepadlem.

Dveře se se skřípěním otevřely a Nott strčil Hermionu dovnitř. Zavřel za nimi, ujistil se, že schodiště je prázdné, a poté ji levitoval až do patra k jednomu z bytů, který odemkl.

Zavedl ji dovnitř, bez okolků ji odložil ve dveřích a všiml si, že (stále napůl znehybněná) vrhá zmatené pohledy kolem sebe, hlavu ztuhle nakloněnou na stranu.

„Pěkné, že?“ pronesl Theodor vesele, zatímco zamykal dveře klíčem a vykouzlil sérii ochranných kouzel. „Náš nový domov.“

Hermiona se zatvářila tak děsivě znechuceně, že vyprskl smíchy a mávnutím ruky ji úplně zbavil kletby. „Mluv, pokračuj, bude to praktičtější…“ zachechtal se a otevřel dvojité dveře, které vedly do obývacího pokoje.

Sotva Hermiona znovu získala kontrolu nad svým tělem, vrhla se ke vstupním dveřím a začala se zuřivě dobývat ven, bušila do zámku a křičela z plných plic. Dveře se však ani nepohnuly. Theodore se mezitím otočil a sledoval ji s otráveným výrazem.

„To nemá cenu, víš...“ zamručel, zatímco Hermiona konečně přestala bušit do dveří. „Na tenhle byt jsem seslal tolik kouzel, že nás tu dalších tisíc let nikdo nebude rušit…“

Ale Hermiona se zatím nehodlala vzdát. Rázně prošla kolem něj a vtrhla do obývacího pokoje, kde se okamžitě vrhla k oknům — ta však vedla jen do stěny zeleně, zřejmě na nějaký dvůr nebo do parku. Pokusila se je otevřít, ale marně. Theodor ji sledoval s ledovým klidem, jeho britský flegmatismus ale přece jen zakolísal, když ji viděl popadnout u krbu pohrabáč a nebezpečně se přiblížit ke skleněným dveřím vedoucím ven.

„Dobře, tohle už zašlo příliš daleko,“ zamumlal a mávnutím ruky ji odzbrojil. Pohrabáč vyletěl Hermioně z rukou a zase se poslušně vrátil na svůj stojan. Probodla ho pohledem, ale ztuhla, když viděla, že se k ní hrozivě blíží. Pevným stiskem ji chytil za vlasy a ona na protest vykřikla.

 „Víš co, Hermiono?“ zeptal se, když ji táhl zpátky na chodbu. „Chvíli jsem opravdu uvažoval, že ti dám jeden z pokojů, pohodlný, útulný, s postelí jen pro tebe a dokonce s koupelnou…“

Hermiona bolestí zkřivila obličej, zatímco ji táhl dál, přes lesknoucí se parkety, které jim pod nohama tiše praskaly. Nakonec otevřel dveře do útulně působící, slunečné místnosti – ale zastavil se a zablokoval jí vchod.

„Vidíš, o co přicházíš, Hermiono?“ zeptal se z takové blízkosti, že ucítila jeho teplý dech na krku a zděšeně se zachvěla. „Vidíš, co jsi mohla mít, kdybys nebyla tak… tvrdohlavá?“

Nevěděla, co má říct, a tak mu jen věnovala nedůvěřivý a vyděšený pohled. „Co tedy hodláš dělat?“ vydechla a zachvěla se.

„Myslím, že takový hezký pokoj si člověk musí zasloužit, víš…“ pokračoval Theodor se zamračením. „Stejně jako oblečení, jídlo a další výsady… A momentálně si myslím, že nejenže si nic z toho nezasloužíš, ale budeš potřebovat malé připomenutí, abys věděla, jak moc se tyhle věci nemají brát jako samozřejmost.“

Hermioně se zachvěl spodní ret. „Vezmi mě domů, Notte…,“ žadonila a sáhla si rukama na vlasy, které Nott stále pevně svíral v pěsti. „Nevím, co tady hodláš dělat a je mi to jedno, ale prostě mě vezmi domů. O víc nežádám.“

Theodor si jí nevšímal a natáhl ruku doleva. Hermiona uslyšela, jak se otevřely těžké dveře, a otočila hlavu, jak nejlépe uměla, aby viděla, co je za nimi. V tu chvíli ji Theodor strčil dovnitř tak silně, že zakopla a spadla obličejem… na matraci. Trochu omráčeně se zvedla na všechny čtyři a nevěřícně zírala na látku pod svými prsty a koleny. Pak se podívala doleva a doprava. Místnost bez oken. Jen matrace na podlaze. Umyvadlo a záchod v rohu. Jediné dveře. Ne… Ne, Merline, cokoli, jen ne tohle.

„Nechám tě přemýšlet o tvé situaci. Pokud budeš rozumná, budeš moct vyjít ven…“ dokončil a vycouval, aby zavřel dveře.

Zoufalá Hermiona se vymrštila na nohy a vrhla se k nim právě ve chvíli, kdy se zabouchly – její předloktí dopadla na chladný a tvrdý kov. „NE! PROSÍM, NE, PUSŤ MĚ VEN!“

Z druhé strany se ozval tlumený hlas. „Až se uklidníš, můžeš vyjít ven. Už musím jít, budeš mít pár hodin na rozmyšlenou…“

Hermiona začala zuřivě bušit pěstmi do dveří, které se pod jejími údery nezachvěly ani o milimetr. „PROSÍM, TOHLE UŽ NEMŮŽU ZAŽÍT! UŽ NIKDY! NE! NE!“

Ale odpověď nepřišla. Hermiona přiložila ucho ke kovu a zřetelně zaslechla zvuk bouchnutí vchodových dveří. Byl pryč. Nechal ji tam. Samotnou. Zavřenou mezi čtyřmi stěnami. Naposledy vykřikla vztekem a zoufalstvím, pak sklouzla po dveřích na zem a propukla v pláč. Být znovu v kleci nepřipadalo v úvahu. Ne po tom všem, čím si prošla. Tohle nemohla přežít. Cítila samotu a strach, jako dva staré, zapomenuté kumpány, kteří se zákeřně vracejí, aby ji pronásledovali. Jak by mohla znovu snést vězení, poté co zažila tolik krásných chvil po boku znovunalezených přátel? Po boku Blaise. Po boku Draca.

Draco.

Pouhá zmínka o něm v ní vzbudila jiskru naděje. Nepřestane ji hledat. Najde ji, ať se děje cokoli, to věděla. A Blaise, Harry a Ron také. Nepřestanou, dokud ji nedostanou zpátky.

Se slzami stékajícími po tvářích se schoulila na zemi do klubíčka a zabořila obličej mezi kolena. Odmítala se podívat na matraci, holé stěny byly příliš blízko, dveře příliš pevné. Všechno jí připomínalo její peklo v kobkách panství. Jak jí to mohl Nott znovu udělat? A proč? Co mu proboha udělala, že si zasloužila tohle?

Zlostně udeřila pěstí do dlažby a odfrkla si. Draco, přijď si pro mě… zasténala. A pak se znovu rozvzlykala.

 *****

V Bradavicích posily vedené Kingsley Pastorkem konečně přemohly Smrtijedy, kteří během útoku nezmizeli nebo nezemřeli. Nyní se organizovala pomoc. Identifikovali se, přikrývali se a odnášeli mrtví, ranění se ošetřovali a ti nejvážněji zasažení byli převáženi na ošetřovnu madame Pomfreyové, která se pro tuto příležitost proměnila v polní nemocnici. Z Nemocnice svatého Munga dorazili lékouzelníci, aby se postarali o nejvážnější zranění.

Kingsley a jeho oddíl tajně naverbovaných agentů ministerstva měli na starosti také odvádění vězňů a vše probíhalo v relativním klidu, který občas přerušily vzlyky truchlící rodiny nebo výkřiky raněných svíjejících se v bolestech. Rodiče mladších studentů, kteří se nacházeli v bezpečí v Prasinkách, byli kontaktováni (ti, kteří měli kouzelnické komunikační prostředky) a ve vesnici probíhala shledání a horečná objetí prvních příchozích.

A uprostřed toho všeho stál tmavovlasý chlapec se smaragdově zelenýma očima po matce, zakrváceným oblečením a poraženeckým výrazem. Opět přežil. Na úkor desítek jiných, na úkor přátel, na úkor nepřátel. Přežil, zatímco ostatní umírali. Stále tam stál, když odnášeli těla Colina, profesora Kratiknota, Marietty Edgecombeové, profesorky Prýtové.

Zatínal pěsti při zvuku srdceryvného výkřiku Molly Weasleyové, která našla svého manžela Artura – bezvládného, mrtvého, roztaženého na schodech vedoucích k hradbám. Kolena se mu podlomila, když přes tělo znetvořené Parvati Patilové přehodili bílé prostěradlo, které se v oblasti hrudníku okamžitě zbarvilo do ruda. Ale nic ho nebolelo tak, nic se nevyrovnalo té bolesti, kterou cítil, když našel Hermionu ležet pod oním dubem.

Proč byl ještě naživu? Proč si zasloužil zůstat stát, když všichni ti stateční lidé přišli o život? A proč? Kvůli němu.

Harry se přistihl, že si přeje být pod jednou z těch plachet, že si přeje být jedním z těch, kteří budou oplakáváni a pohřbeni pod několika kubíky měkké hlíny. Jaký smysl mělo žít, když byli pryč? Jaký smysl mělo žít, když jeho věrná kamarádka Hermiona byla pryč?

Harry si připadal strašně sobecký, ale nemohl s tím nic dělat. Nemohl to změnit.

Ruka mu jemně spočinula na rameni, ale sotva zareagoval. Hlas Remuse Lupina mu připadal tak vzdálený, tak slabý. Nechtěl ho slyšet. Pokud mu Remus neřekne, že Hermiona ve skutečnosti není mrtvá, že to byl jen zlý sen, nechtěl slyšet ani slovo z toho, co má na srdci.

„Harry…“ naléhal Remus a jemně s ním zatřásl.

Harry pomalu otočil hlavu a díval se na Remuse, aniž by ho viděl.

„Harry, odvádějí Malfoye…,“ pokračoval Remus a přinutil ho otočit se ke skupině zajatých Smrtijedů.

Harry se probral z transu a na okamžik se zamračil. Ach ano, ta dohoda. Lucius se měl vydat úřadům a stanout před soudem za své činy. Lucius Malfoy, který odvedl pozornost Pána zla na dost dlouho, aby ho Nott mohl probodnout Nebelvírovým mečem a Hermiona se tak ocitla mimo nebezpečí. I když to bylo nadarmo. Lucius Malfoy, který nyní plnil své závazky.

Harry obrátil pozornost k spoutané postavě bývalého Smrtijeda. Po boku mu stála jeho žena Narcisa, ale stále vrhala ustarané pohledy směrem k nosítkům, na nichž ležel její jediný syn, podle léčitelů mimo ohrožení života, ale stále v bezvědomí. Harry náhle pocítil nutkání něco udělat. Beze slova se vzdálil od Remuse a pomalým krokem se vydal k oběma Malfoyovým, kteří byli obklopeni dalšími spoutanými Smrtijedy a úředníky ministerstva, kteří se pro tu chvíli stali samozvanými bystrozory.

Když se přiblížil k Luciusi Malfoyovi, spatřil jeho ledově modrý pohled a svraštil obočí. Zastavil se dva metry od něj a otevřel ústa. Ale zdálo se, že ho hlas nechce poslouchat. Pomalu si odkašlal a zkusil to znovu.

„Vzdal jste se,“ poznamenal slabě.

„Dohoda je dohoda, pane Pottere,“ odpověděl Lucius klidně a pak se podíval směrem ke své ženě, která stále sledovala Dracova nosítka. „Očekávám, že dodržíte tu svou.“

Harry přikývl. „Postarám se o to,“ odpověděl oním zvláštním bezbarvým hlasem. Přišli dva muži z ministerstva, aby Malfoye odvedli, a Harry se chtěl otočit, když vtom se se mezi nimi prosmýkla Narcisa a přitiskla se k manželově paži.

„Ještě pět minut, prosím,“ žadonila. „Nechte mě rozloučit se.“

„Jestli chceš, můžeme tě sebrat taky, bude to rychlejší,“ zabručel jeden z mužů a probodl ji pohledem.

„Dotkni se jí a proříznu ti jediným tahem hrdlo,“ zavrčel Lucius a udělal výhružný krok k agentovi, který pozvedl hůlku.

„Dejte jim pět minut,“ vyštěkl Harry na muže, který se zamračil, ale nic neřekl. Harry se naposledy otočil k Luciusovi a Narcise a viděl, jak Lucius krátce přikývl, což v jeho jazyce znamenalo poděkování. Harry mu odpověděl stejným gestem a se zachmuřeným obličejem se vydal pryč.

Manželé ho sledovali, jak odchází, a Narcisa svého muže objala.

„Ten kluk nevypadá, jako by právě vyhrál válku,“ odtušil Lucius stále s pohledem upřeným na odcházejícího Harryho.

„Jeho přítelkyně je mrtvá, Luciusi…“ odpověděla Narcisa sotva slyšitelným hlasem. Sama cítila, jak ji při tom pomyšlení zaplavila vlna smutku. „Merline, co si počnu s Dracem…“

Lucius se náhle zamračil. „Jak to myslíš? Jaká přítelkyně? Ta malá Weasleyová je mrtvá?“

Narcisa ustoupila a s náznakem překvapení se na něj podívala. „Nikdo ti to neřekl…?“

„Jak mi měl podle tebe někdo něco říct, Ciso? Od konce bitvy jsem připoutaný ke vchodu do téhle zatracené školy a jediná slova, která ke mně od příchodu těch idiotů z ministerstva pronesli, jsou urážky…“ rozohnil se Lucius a vrhl nenávistný pohled na jednoho z ministerských, který čekal opodál.

Narcisa se na něj smutně zadívala, pohlédla směrem k nosítkům, na nichž ležel Draco, a pak zavřela oči. „Ten, kdo je mrtvý, není Ginny, Luciusi. Je to Hermiona.“

I když se to snažil nedat najevo, ta zpráva na něj zapůsobila jako studená sprcha. Nedávalo to absolutně žádný smysl. Viděl ji odcházet s Dracem, Nottem a dalšími studenty směrem k Prasinkám. A potom, když vyšel ven bojovat s Averym u jezera, z dálky zahlédl Notta samotného s Hermionou a předpokládal, že Draco je někde jinde — snad zaneprázdněný, nebo zraněný, jak se později ukázalo, když syna přinesli na nosítkách v bezvědomí, ale živého.

„A ten Nottův chlapec, kde je?“ zeptal se Lucius okamžitě, protože mu něco nehrálo, i když si nebyl jistý co přesně.

„Co je nám do toho malého psychopata,“ vyprskla Narcisa zatrpkle. „Právě jsem ti řekla, že přítelkyně tvého syna je mrtvá, a ty se začneš vyptávat na toho blázna?“

„Ale ne, jde jen o to… a o hůlku mé babičky, našla jsi ji?“ pospíšil si, když viděl, že se k němu opět blíží muži z ministerstva.

„Lucius Abraxas Malfoy… bezcitný a materialistický, občas se ještě divím, jak jsem to s tebou mohla tak dlouho vydržet…“ zasyčela Narcisa a odvrátila se. Pak si utřela slzu ze zarudlých tváří a pokynula mužům z ministerstva. „Jděte, myslím, že už jsem ho viděla dost…“

Oba muži popadli Luciuse, který se bránil, jak jen mohl, a znovu zvýšil hlas. „Narciso, odpověz mi! Narciso, odpověz mi… Nott a ta hůlka, kde jsou?“

Narcisa mu věnovala poslední vyčítavý pohled plný nepochopení a pak mu zmizela ze zorného pole. Muži ho právě přemístili a v příštím okamžiku už se Lucius Malfoy nacházel pod ochranami na ministerstvu kouzel. Bez ohledu na jeho protesty ho zavřeli do výslechové místnosti osm pater pod zemí.

*****