Preklady fanfiction Harryho Pottera

Gentrifikace 15 

Následující pondělí jsem se vrátila do práce. Moji kolegové byli velmi soucitní, zejména Clare.

„Je mi to tak líto, drahá,“ zašeptala a stiskla mi ruce. „Je strašné přijít o rodiče, viď?“

Přikývla jsem a poděkovala jí za její účast, pak jsem zamířila přímo do své kanceláře. Upřímně řečeno, už mě unavovalo přijímat kondolence. Molly Weasleyová mi poslala dlouhý soustrastný dopis, v němž mě prosila, abych přišla na prodloužený víkend do Doupěte; postarala by se o to, abych si odpočinula a nabrala nové síly, a kdy bych měla čas? Ještě jsem jí nedokázala odpovědět. Nějak jsem věděla, že kdybych tam jela, i kdyby jen na pár hodin, udusila by mě tíha její dobře míněné pozornosti.

Právě jsem začala listovat hromadou pergamenů, které se nahromadily na mém stole, když jsem z recepce zaslechla Sondřin uchvácený hlas.

„Vy jste Ron Weasley, že ano?“ rozplývala se.

Její uctivý tón mi připomněl zamilovanou Levanduli Brownovou v šestém ročníku a nahlas jsem zasténala. Vstala jsem a zamířila k recepci, protože jsem věděla, že Ron bude potřebovat zachránit před Sondřiným zbožňováním hrdiny.

„Hm, jo, já jsem Ron,“ říkal.

„Četla jsem o všech vašich hrdinských činech! Je úžasné, co jste dokázal, když jste pomohl Harrymu Potterovi zbavit se Voldemorta.“

„Ehm,…“

„Ahoj, Rone,“ přerušila jsem ho.

Stál tam a svíral velkou kytici květin. Vypadalo to, jako by se za ní snažil schovat, aby unikl Sondřinu obdivnému pohledu.

„Hermiono. Ahoj,“ řekl s úlevou, že mě vidí. „Máš chvilku na kus řeči?“

„Jistě. Pojď dál.“

V úzké chodbě vedoucí k mé kanceláři jsme se lehce srazili rameny.

„Ty jsou pro tebe,“ řekl a vtiskl mi květiny do náruče.

„Díky, Rone, ale to opravdu není nutné.“

„Ale je.“

Když jsme dorazili do mé kanceláře, vykouzlila jsem vázu a vložila do ní vonící květy.

„Jsou opravdu krásné,“ řekla jsem.

„Jsou ode mě, ale také… no, vlastně od nás všech. Řekl jsem mámě, že vyberu něco opravdu hezkého.“ Ron za sebou zavřel dveře.

„Napsala mi, ale bohužel jsem jí ještě neodpověděla. Opravdu chce, abych na chvíli přijela do Doupěte. Upřímně, Rone, nemyslím si, že bych teď zvládla tolik pozornosti.“

„Jo, chápu. Máma je mistr v tom, jak být autoritativní, však víš.“

Mlčky jsem přikývla na souhlas. Ron pokračoval.

„Možná není vhodná doba to zmiňovat, ale za pár týdnů jsou Vánoce a moji rodiče moc chtějí, abys přijela.“

„Když říkáš ‚Vánoce‘…,“ začala jsem opatrně. Vánoce v Doupěti obvykle začínaly na Štědrý den a končily, když na Štěpána zapadlo slunce. Užila jsem si s Weasleyovými několik takových svátků, ale teď mě jen při pomyšlení na ně rozbolela hlava.

„Nevím, Rone. Myslím, že letos to nepůjde.“

„Je to kvůli mně?“ zeptal se nesměle.

„Cože?“ Zírala jsem na něj nechápavě, než mi konečně došlo, co má na mysli. „Ach. Ne, ne, samozřejmě že ne. Ráda na chvíli přijdu. Na slavnostní večeři? Bude to v pořádku?“

„Jistě. Řeknu to mámě.“ Ronův úsměv byl trochu nejistý.

„Děje se něco?“

„Ne. Musím ti něco říct, Hermiono. Já… ehm… s někým chodím a je možné, že tam bude na Vánoce.“

Na okamžik jsem pocítila záblesk bolesti, ale pak to přešlo; opravdu jsem se přes náš rozpadlý vztah přenesla. „Vážně? Rone! To je úžasné! Moc ti to přeju. Kdo je to?“

„Janelle Murrayová. Byla v Bradavicích tři roky po nás. V Mrzimoru,“ dodal Ron, zjevně s úlevou, že se nerozbrečím ani po něm nezačnu házet věci.

Snažila jsem se v duchu vybavit si, jak vypadá, ale nešlo mi to. „Nemůžu si ji zařadit.“

„Byla chytačkou v jejich famfrpálovém týmu, když jsme byli v šestém ročníku.“ Ron se podíval na můj prázdný výraz a nahlas se zasmál. „Promiň. Měl jsem tušit, že si nikdy nezapamatuješ hráče famfrpálu z jiného týmu. Každopádně jsem ji potkal na ministerstvu. Před pár týdny začala pracovat v tátově kanceláři.“

„To je vážně skvělé, Rone.“

„Díky. Jen jsem nechtěl, abys o Vánocích přišla do Doupěte a našla ji tam.“

Jako jsem to zažila s Levandulí? Okamžitě jsem si připomněla, že nemám být malicherná.

„Děkuju. Je od tebe velmi ohleduplné, že jsi mi dal vědět.“

Ron se neohrabaně postavil, jako by nevěděl, co si s tou pochvalou počít. Musela jsem přiznat, že jsem mu jich nikdy moc nevěnovala. Jasně jsem viděla, kde jsem Rona Weasleyho brala jako samozřejmost.

„Opravdu se omlouvám, Hermiono. Za Levanduli, za všechno. A tahle divná situace s tvými rodiči a tak… mohl bych… mohl bych tě obejmout? Jen jako kamarád, víš.“

„Jistě.“ Nechala jsem ho, aby mě objal, a naše mnohaleté přátelství nás v té pozici udrželo dlouhou minutu. Bylo to útěšné, bylo to známé a já si přála, abych byla místo toho v náručí Severuse Snapea.

xxx

Přišel prosinec.

Spočítala jsem dárky, které budu muset letos obstarat, a zjistila jsem, že je jich žalostně málo. Samozřejmě budu muset pořídit nějakou pozornost Severusovi, ale zatím jsem neměla tušení, co by to mohlo být. Potřebovala jsem také něco pro Harryho a Ginny. Dávalo smysl koupit jim společný dárek, protože se brzy zasnoubí, ale jelikož Harry ji ještě nepožádal o ruku, nebylo by něco pro pár považováno za nevhodné? Pak jsem si vzpomněla, že bych měla vybrat nějaké dary pro své zaměstnance, ale usoudila jsem, že to je to nejmenší, co mě trápí; univerzální dárkové poukázky se budou hodit.

Život se vrátil do normálních kolejí. V práci se Clare potýkala s drobnými krádežemi (což prý není nic neobvyklého, když se blíží svátky, jak mi řekla) a Dex byl mrzutý, protože famfrpál měl pauzu až do Nového roku. Sondra mě nadále bombardovala otázkami o Snapeovi. Jak nám jde výzkum, jestli je opravdu tak nevrlý, jak se říká, jestli k nám stále chodí dívky, aby ho mohly zahlédnout. Mám podezření, že hledala jakékoli náznaky toho, že by Severus mohl mít románek s hloupou blond recepční, která získala celé dvě OVCE.

Večery a víkendy jsem opět trávila převážně tím, že jsem Snapeovi pomáhala s jeho editačním projektem. Dokonce nám třikrát uvařil večeři a jednou jsme si udělali výlet do nejbližší hospody. Sobotní rána jsme stále trávili v Kávovém kartelu.

První sobotu v prosinci jsem popíjela dýňové latté, když Severus odložil svůj výtisk Denního věštce, kamuflovaný jako mudlovské noviny, a podíval se na mě přes okraj brýlí na čtení. Nedávno jsem došla k závěru, že Severus Snape v brýlích na čtení je, slovy Sondry, fakt sexy.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„V poslední době jste nemluvila o svých rodičích. Jak to zvládáte?“

„Jsem v pořádku. Vážně.“

„Už jste se pokusila projít jejich věci?“

„Ne,“ přiznala jsem. „Nenašla jsem k tomu odvahu.“

„A co popel?“

„Myslím, že ho chci rozptýlit do řeky, ale ještě ne. Možná na jaře. Zdá se mi nesprávné to dělat uprostřed zimy. Když už mluvíme o zimě…“ Zhluboka jsem se nadechla. „Za pár týdnů jsou Vánoce.“

„To je jasné. A co s tím?“

„Máte nějaké plány?“ zeptala jsem se opatrně.

„Minerva mi navrhla, že bych se mohl na Vánoce vrátit do Bradavic.“

Byla jsem mírně zklamaná, ale dávalo to smysl. Bradavice byly Snapeovým domovem tak dlouho, že bylo přirozené, že tam toužil strávit Vánoce.

„Chtěla byste mě doprovodit?“ dodal a zvědavě se na mě podíval.

Pomyslela jsem na Velkou síň, vyzdobenou vánočními dekoracemi, a přála jsem si, abych Ronovi už neslíbila, že strávím pár hodin v Doupěti.

„To nejde. Rozhodně ne na Boží hod. Už jsem byla pozvána k Weasleyovým.“

„Samozřejmě.“

„Ale říkala jsem si,“ začala jsem, „že bych vám ráda uvařila večeři. Jako poděkování za to, že jste se mnou jel do Austrálie.“

„Už jste mi poděkovala několikrát,“ podotkl Severus. „To opravdu není nutné, Hermiono.“

„Já vím, ale doufala jsem, že pokud nemáte na Štědrý den nic v plánu… Měla bych něco, čím bych se zabavila. Raději bych nemyslela na své rodiče. A stejně musíte jíst, že. Udělám pastýřský koláč, takže to nebude nic extra. Když jsem ho před pár měsíci dělala, byl docela chutný, takže je to alespoň jedna věc, kterou umím uvařit.“

Přinejmenším ten malý kousek, který jsem ochutnala, byl vynikající. Ale pak jsem donesla koláč na Grimmauldovo náměstí a přistihla Rona s Levandulí, a všechno se pokazilo. Připomnělo mi to, že musím Harryho požádat, aby vrátil nádobí.

„Mohl bych zůstat tady a odejít do Bradavic na Boží hod,“ řekl Snape. „Mám tedy přinést víno?“

„To by bylo skvělé,“ řekla jsem šťastně.

Opustili jsme Kávový kartel a vrátili se na Tkalcovskou ulici. Počasí bylo pošmourné a chladné, ale byli jsme na to dobře připraveni. Všimla jsem si, že se všude začaly objevovat vánoční ozdoby. Cokeworth se snažil být co nejvíce slavnostní.

„Chybí mi život tady,“ zamyslela jsem se nahlas.

„Tady?“ zeptal se nevěřícně. „V tomto kvetoucím koutu postindustriální Británie?“

Zasmála jsem se a pokusila se to vysvětlit.

„Tolik se tu děje,“ řekla jsem a ukázala na okolní domy. „Podívejte se, ten byt dokončili za tu krátkou dobu, co jsem odstěhovaná. Anebo tamhle… mají nová okna. Když jsem sem v létě přijela, teprve s tím začínali. A v pozadí je pořád slyšet bušení, řezání a podobné zvuky. Všiml jste si toho obchodu na druhém rohu? Vypadá to, že ho někdo renovuje. Zajímalo by mě, co tam bude. Sousedství ožívá, Severusi. Není to jako ta nudná ulice, kde bydlím.“

„Myslíte tu naprosto bezpečnou oblast s nízkou kriminalitou, kde lidé pohlížejí s despektem na místa, jako je tohle?“

„Ano.“ Byla to pravda; můj byt, ve kterém jsem bydlela něco přes dva měsíce, mi nepřipadal o nic víc jako domov než v den, kdy jsem se nastěhovala. „Sousedé nejsou zrovna přátelští. Ještě jsem s nikým nemluvila déle než třicet vteřin. Vypadá to, že všichni spěchají dovnitř, zavírají dveře a závěsy a schovávají se.“

„Trochu jako já,“ poznamenal Snape a já jsem odfrkla. Nemohla jsem si pomoct.

„Měl jste dobrý důvod být samotářem,“ řekla jsem.

„Měl? Chcete říct, že už nejsem samotář?“ zeptal se nechápavě.

„Nemyslím si, že by samotář čtyři měsíce snášel někoho, jako jsem já.“

„No, jste mnohem snesitelnější, bez toho mávání rukou.“

Lehce jsem ho praštila do paže.

„Tak to na vás budu muset mávat rukou na památku starých časů.“

„Prosím, ušetřete mě toho.“

Šli jsme ještě minutu mlčky, až nakonec Severus promluvil.

„Dneska musím na Příčnou ulici. Moje brky jsou skoro zničené a dochází mi inkoust.“

Věděla jsem to. Byla jsem osobně zodpovědná za zničení alespoň jednoho, protože jsem si dělala tolik poznámek.

„V kolik se vrátíte?“

„Myslím, že to nebude trvat dlouho.“ Nastala delší pauza, než dodal: „Nechtěla byste jít se mnou?“

„Na Příčnou ulici?“ Překvapeně jsem zamrkala. „Chcete, aby vás někdo viděl se mnou na veřejnosti na Příčné ulici? Myslela jsem, že jste říkal…“

Mávl rukou nad mou námitkou. „To bylo dřív, když mě pronásledovaly všechny ty holky.“

„Šla bych ráda,“ odpověděla jsem upřímně. „Miluju Písařské brky všeho druhu. Všechny ty prázdné pergameny, které čekají na použití, krásná pera, vůně inkoustu… nevadilo by vám zastavit se v Krucáncích a kaňourech, že ne?“

„Hledáte nějakou konkrétní knihu?“

„Ne. Jen se chci podívat.“ Samozřejmě, prohlížení vždycky skončilo nákupem. Představa, že strávím odpoledne se Severusem Snapem, čerstvým pergamenem a regály knih, mě téměř přiměla křičet radostí.

„Já bych se také rád trochu porozhlédl.“

xxx

Setkali jsme se v poledne před Písařskými brky všeho druhu. Koupili jsme brky a pergamen a pak strávili dobrou hodinu v Krucáncích a kaňourech. Vybrala jsem si několik knih, stejně jako Severus. A poté se zdálo přirozené skončit v Děravém kotli na pozdním obědě. Pro muže, který ještě před několika měsíci prakticky odmítal být se mnou viděn na veřejnosti, to byl pozoruhodný obrat událostí.

Ani pohled na Ritu Holoubkovou, z dálky na nás zírající přes svůj talíř, nedokázal pokazit atmosféru. Zvedla jsem sklenici máslového piva a vesele připila na naše současné štěstí.

„Je rozzuřená,“ řekla jsem radostně. „Další tři měsíce o nás nemůže nic napsat a moc dobře to ví.“

Severus se s charakteristickým úsměškem obrátil a samolibě jí kývl na pozdrav.

A když se ke mně otočil zpět, podívali jsme se na sebe a zasmáli se.

Ten okamžik mi potvrdil, že miluji Severuse Snapea, že s ním chci strávit zbytek života. Doufala jsem, ach jak jsem doufala, že moje city k němu budou opětovány. Opravdu odložil svou touhu po Lily Potterové Evansové? Když – pokud – Severus pomyslel na slovo ‚láska‘, mohl by si ho někdy spojit se mnou, nebo by vždy vyvolávalo představu jeho zrzavé přítelkyně z mládí?

PA: V kánonu se Písařské brky všeho druhu nachází v Prasinkách, papírnictví v Příčné ulici nemá jméno. Rozhodla jsem se však, že Písařské brky všeho druhu budou mít pravděpodobně dvě pobočky.