Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 51. Chytíte mě, když spadnu? – 2/2

Počkal, až se z chodby před učebnou lektvarů vytratí poslední studenti, a pak se vyplížil zpoza rohu, kde se ukrýval, aby se vyhnul zvědavosti a pomluvám, které by mohly vzniknout, kdyby Harryho Pottera viděli poflakovat se před kabinetem profesora Snapea. Naštěstí se zdálo, že studenti chtějí z učebny lektvarů co nejrychleji zmizet.

Cukl sebou, když se prázdnou chodbou rozlehlo zaklepání. Byl si docela jistý, že Snape je právě teď ve svém kabinetu. Bezděčně si poskládal v hlavě profesorův rozvrh. Dnes byl pátek. V pátek měl před obědem lektvary třetího ročníku a po obědě lektvary pátého ročníku. Polední jídlo ve Velké síni vynechával, takže by teď téměř určitě měl být ve svém kabinetu, pokud ne ještě ve třídě.

Musel počkat jen několik vteřin, než se dveře s trhnutím otevřely a před ním stál zachmuřený Snape. Podle toho, jak se mu téměř neznatelně rozšířily oči a jeho zachmuření vystřídalo zmatené zamračení, Harry poznal, že on byl tím posledním, koho Snape na druhé straně dveří očekával.

Několik rozpačitých vteřin stáli mlčky, než Harry sebral trochu víc odvahy a vyhrkl: „Můžu, ehm, jít dál?“

Snape zaváhal, což jen zvýšilo Harryho nervozitu, ale pak se obrátil zpátky ke svému stolu a s otevřením dveří mu pokynul, aby ho následoval. Harry tak učinil a dveře za sebou zavřel.

Snape se k němu napůl otočil a odkašlal si. „Potřeboval jste něco, pane Pottere?“ zeptal se formálně. S takovou formálností, která Harrymu napovídala, že je mu nepříjemné ho vidět. Což vlastně nebylo žádné překvapení, vzhledem k tomu, že si zvykl ho každý den ignorovat, a teď byl tady, uprostřed jeho kabinetu.

Harry rozpačitě přešlápl z jedné nohy na druhou, než se zeptal: „Jak… jak se máte, pane?“

Snape nevěřícně zvedl obočí. „Přišel jste do mého kabinetu, abyste se mě zeptal, jak se mám?“

Přikývl. „Už několik dní jste nebyl u jídla. A proslýchá se, že máte poslední dobou pořád špatnou náladu.“

„Má mě váš netaktní dotaz přesvědčit, že nemám mít špatnou náladu?“ Snape ohrnul ret.

„Asi ne,“ připustil Harry a ošil se. „Já jen… chci říct, že jsem vás v poslední době moc neviděl a dělal jsem si starosti.“

„Starosti.“ Snape se k němu úplně otočil a to slovo vyslovil, jako by rozebíral jeho význam.

„Jo. Starosti,“ zopakoval Harry a překřížil ruce na obranu.

Snape se na něj tázavě podíval, jako by mluvil úplně cizím jazykem.

Harry rozhodil rukama. „Ale no tak! Možná chcete předstírat, že se tohle léto nikdy nestalo, ale mě k tomu nemůžete nutit! Nemůžu vás zase začít nenávidět jen proto, že jsme ve škole a vy chcete být ke mně vyhýbačný.“

„Vyhýbačný není slovo, Pottere.“

„Víte přesně, co myslím, takže se to jako slovo počítá.“ Harry tvrdohlavě zvedl bradu a přinutil se neusmát, když Snapeovi cukly rty. Dostával se k němu, pomalu prolamoval jeho obranu. Poznal to. Teď už jen musel pokračovat, prosazovat svou převahu, a pak se mu možná podaří toho muže přesvědčit, aby s ním znovu začal mluvit. „Tak jak se máte?“ zopakoval pevně.

Snape si ho ještě chvíli prohlížel, jako by zjišťoval, že to Harry myslí vážně, a pak krátce řekl: „Dobře.“

„Dobře,“ zopakoval Harry skepticky. „Máte se dobře.“ Lháři, chtěl říct. Profesorovi se očividně nedařilo dobře, pokud o tom svědčilo napětí kolem jeho očí a ramen.

„Ano. Potřeboval jste ještě něco, pane Pottere?“ pokračoval Snape jasně odmítavě a pozornost obrátil ke stohu studentských prací na svém stole.

„To, že jste tak vystresovaný, nesouvisí s tím, že jste začal vyučovat pozdě, že ne?“ vyslovil Harry své obavy nahlas. „Protože jestli ano, tak se omlouvám. Vím, že to byla moje chyba.“

Snape na něj upřel nevěřící pohled, než řekl: „Vy se mi omlouváte, že mi způsobilo obtíže, když vás zajal a proti vaší vůli držel Pán zla?“

„No…“ Harry si protřel zátylek. „Vím, že za to nemůžu nebo tak něco, ale stejně, kdybyste nemusel pracovat na mé záchraně, nemusel byste zameškat vyučování. A to nemluvím o… však víte, o všem ostatním, co se stalo.“ Stiskl zuby a snažil se potlačit představy Snapea mučeného kletbami Smrtijedů, Snapeovy smrti…

Ne. Lehce zatřásl hlavou, aby si ji pročistil, nechtěl ty obrazy vidět ve své mysli. Už ne.

Snape se na něj stále díval, jako by ho viděl poprvé od léta. Což bylo blízko pravdě. „Pottere. Tedy –“ Odkašlal si a odvrátil pohled. „Za nedávné události nenesete žádnou odpovědnost. Vyžeňte takové myšlenky z hlavy.“

„To jsem neřekl! Já jen –“

„Omluvil jste se,“ vyjel. „Neomlouvejte se za to, co jste nezavinil.“

Harry se zamračil. „Ale týkalo se to mě. Ať už to byla moje chyba, nebo ne, kdybyste se mi nesnažili pomoct, nic z toho by se nestalo. Jen jsem chtěl, abyste věděl, že to vím a že se kvůli tomu cítím špatně.“

Snape si unaveně přetřel rukou obličej a zamumlal: „Když si pomyslím, že jsem si o vás dřív myslel, že jste arogantní a domýšlivý.“

Harry se kousl do rtu proti další omluvě, i když si nebyl jistý za co.

Snape si povzdechl, unaveně přešel na druhou stranu stolu a klesl na židli. „Proč jste tady, Pottere?“

Harry zamrkal. „Právě jsem vám to řekl. Abych zjistil, jak se vám daří. A… a taky abych zjistil, jestli vám můžu pomoct.“

Snape se zatvářil zmateně a Harryho zajímalo, jestli se profesorovi už někdy stalo, že o něj nějaký student projevil starost. Neměl rodinu ani mnoho přátel, takže na to možná nebyl zvyklý. Pokud ano, Harry se s tím dokázal ztotožnit. Po příchodu do Bradavic mu chvíli trvalo, než si zvykl na to, že se kolem něj pohybují lidé, kterým na něm skutečně záleží natolik, aby se zajímali, když je nemocný, nebo mu chtěli pomoci, když je ve stresu. Lidé jako Ron a Hermiona to považovali za samozřejmost, ale pro Harryho to bylo jako nasát vodu poté, co žil celý život vyprahlý na suché poušti. Teď už si na to dokázal z velké části zvyknout; možná by mohl Snapeovi pomoci, aby si na to zvykl také. Tedy pokud mu to Snape dovolí.

Vzhledem k tomu, že profesor na Harryho ještě nezvýšil hlas, přestože za poslední týden terorizoval většinu školy, využil šance, že ho ještě nevyhodil, a posadil se na jednu ze židlí naproti stolu.

Snape ho nechápavě pozoroval a Harry teď jasně viděl vrásky kolem jeho očí a úst. Držel se strnule a Harry si zprvu myslel, že je za tím nespokojenost s jeho přítomností. Ale ne. Znal ty vrásky, pohled v očích. Prošli spolu peklem a Harry věděl, co ten obličej znamená. A pak si všiml mírného chvění v mužově levé ruce spočívající na stole a věděl, že něco není v pořádku.

„Máte bolesti,“ řekl tiše, překvapeně, a Snapeův pohled zakolísal. Oči se mu rozšířily a skrz jeho masku pronikl záblesk čehosi, co tam bylo a zase zmizelo téměř dřív, než si toho Harry stačil všimnout. Snapeova ruka se sotva letmo dotkla rukávu jeho hábitu.

„Bolí vás hlava?“

„Ne.“ Snape skrýval své myšlenky a pocity za bezvýraznou maskou a Harry věděl, že musí postupovat opatrně a netlačit příliš na pilu. Ale opravdu chtěl vědět, jak moc se ten muž trápí, že ho to přivedlo do tak strašného stavu, až se ho bojí i zmijozelští.

„Byla to ta pondělní nehoda s lektvary? Byl jste zraněný?“

„Ne,“ zavrtěl Snape hlavou. „Ta nehoda způsobila v celé třídě poněkud odporný zápach, ale nebylo to nic škodlivého.“

„Mohu vám pomoci,“ trval na svém. „Ať už se děje cokoli, mohu pomoci. S tímhle i s… s čímkoli jiným. Profesor Brumbál říkal, že pracujete na nějakém projektu,“ zalovil v paměti.

Snape zvedl ruku a protřel si spánky. „Zdá se, že toho o mém počínání víte až příliš mnoho, pane Pottere.“

„Nechtěl mi říct, co přesně děláte,“ pospíšil si Harry s vysvětlením, „ale je zřejmé, že vás něco stresuje. Jestli je to lektvar, mohl bych nasekat nějaké ingredience nebo pomoct s přípravou nebo úklidem nebo… s čímkoli,“ dokončil chabě.

„Jestli vám jde o to, dostat se do mé třídy pokročilých žáků, tak už jsem se rozhodl,“ ucedil. „Nebudu to měnit. Nedovolím, aby s mimořádně citlivými lektvary manipulovali méně než plně připravení studenti, takže můžete upustit od jakýchkoli snah.“

„Nesnažím se vás přimět, abyste si to rozmyslel,“ vyhrkl Harry a začal být otrávený. Nadechl se a pokračoval klidněji: „Alespoň teď už ne. Vím, kdy jsem prohrál. Tohle s tím nemá nic společného. Chci jen pomoct!“

Snape opět zmateně přivřel oči. „Proč?“

Harry rozpřáhl ruce. „Protože máte bolesti a jste ve stresu a protože ať už se děje cokoli, nemusíte si tím procházet sám.“

Snape zamrkal. Studoval Harryho, jako by hledal nějaký pokoutný záměr, a ten ho nechal. Žádný by nenašel, ani kdyby provedl nitrozpyt, protože Harry žádný pokoutný záměr neměl. Jakkoli chtěl, aby ho Snape učil, ještě víc mu chtěl pomoci. Chtěl mu ulehčit od jakéhokoli břemene, které na něm leželo. Snape to musel pochopit stejně, protože odvrátil pohled a viditelně polkl. „Je to osobní… projekt,“ odpověděl nakonec a strnule dodal: „Ale děkuji vám za vaši nabídku.“

Harry se upřímně usmál. Snape nejenže uznal jeho existenci, ale ještě mu poděkoval! Nemluvě o tom, že mu nebral body, nekřičel na něj, nebo ho dokonce nevyháněl z kabinetu. I když se mu profesor odmítl svěřit, šlo to mnohem, mnohem lépe, než si představoval.

Opřel se v židli a udělal si pohodlí. „Držím se studijního plánu, který jste mi dal,“ nadhodil s přáním udržet konverzaci jakýmkoli způsobem, i když si byl jistý, že Snapea jeho studijní pokroky ani v nejmenším nezajímají. „Alespoň většinou. Už jsem to skoro dohnal. Nemám žádný život, protože se pořád učím, ale… jo. Skoro jsem to dohnal.“ Snape ho pozoroval s novou vráskou na čele, ale nepromluvil, takže Harry mluvil dál, aby vyplnil ticho. „První opravdový trénink famfrpálu je tento víkend. Obsadili jsme volná místa, takže teď musíme zjistit, jak budeme hrát všichni dohromady.“ Pokrčil rameny. „Myslím, že letos to bude dobrý tým. Zmijozel si asi bude muset dávat pozor,“ snažil se škádlit, ale Snapeovo mlčení ho znervózňovalo, a tak spěchal dál: „Ronovi se daří. Mimochodem, děkuji vám, že jste Brumbálovi předal ty kletby,“ řekl upřímně, „aby mohli přijít na to, jak ho probudit. Vlastně si nic z toho nepamatuje, takže se mu daří dobře, kromě toho, že pořád remcá, že prošvihl tolik léta. Myslím, že bude taky rád, když zase začne s famfrpálem.“

„Pottere,“ vložil se do hovoru Snape, jehož tvář byla naprosto zmatená, „já… nechci vám bránit ve fascinujícím vyprávění o prvních týdnech školy, ale proč jste tady?“

„Už jsem řekl…“

„Proč jste opravdu tady?“

Harry se kousl do rtu. „Říkal jste, že za vámi můžu přijít, když budu potřebovat.“

„Ano,“ potvrdil. „Jenom mi uniká ta potřeba.“

Harry odvrátil pohled, nechtěl, aby Snape viděl, jak ho ta slova bolí. Bylo zřejmé, že profesor na něj nehodlá křičet ani se k němu chovat tak špatně jako v minulých letech, ale stejně tak bylo zřejmé, že se stále nechce nechat obtěžovat tím, jak se kolem něj Harry motá a narušuje jeho pečlivě uspořádaný život. Zvlášť když byl viditelně vyčerpaný, nevrlý a trpěl nějakou fyzickou bolestí. Přesto… předpokládal, že upřímností nemá co ztratit.

„Chyběl jste mi,“ řekl tiše a nedíval se Snapeovi do očí. „Na tohle jsem si zvykl,“ pokynul mezi nimi, „přes léto. Líbí se mi to, rád si s vámi povídám. Chybí mi to.“ Zvedl bradu, tvrdošíjně se na profesora podíval a snažil se, nejspíš marně, potlačit stesk v očích. „Jen jsem si s vámi chtěl popovídat.“

Snape otevřel ústa, jako by chtěl odpovědět, ale žádná slova z nich nevyšla. Pak odvrátil pohled a zvedl dva prsty, aby si pohladil bradu, oči přimhouřené v zamyšlení. Ta slova ho očividně překvapila, ale Harry nedokázal říct, jestli překvapila dobře, nebo špatně.

„Já vím, že po celodenním učení chcete mít klid,“ pronesl nervózně, „ale možná… možná bych občas mohl přijít sem a mohli bychom si jen tak, však víte, popovídat? Někdy? Ne pořád. Můžete mi říct, kdy ne. Nebo vám můžu pomoct v laboratoři, když budete mít práci. Slibuji, že budu respektovat vaše soukromí. Nebudu vás otravovat s věcmi, o kterých nechcete mluvit, ale… no, myslím, že byste mi třeba někdy mohl, víte, říct něco víc o mé mámě? Jen jestli budete chtít,“ dodal rychle. „Ale ne, pokud ne. Tedy nebudete chtít.“ Zabránil tomu, aby nahlas zasténal. Dělal z toho královský zmatek. Zkřížil ruce na prsou, aby zastavil nervózní poposedávání.

Snape mlčel celou minutu a Harry se musel kousat do rtu, aby ticho nevyplnil svým nervózním blábolením. Nakonec si Snape protřel spánky, zavrtěl hlavou, a aniž by se na něj podíval, řekl: „Pottere… teď není…“

„– nejvhodnější doba,“ dokončil za něj Harry sklesle. Chvíli si dovolil schoulit se do sebe, pak pokrčil rameny a postavil se na nohy, aniž by se na Snapea podíval. „Promiňte, že jsem vás vyrušil, pane,“ zamumlal a zamířil ke dveřím.

„Pottere,“ zastavil ho Snapeův hlas. S rukou na klice slyšel, jak si muž odkašlal a na několik vteřin se odmlčel, než řekl: „Nebelvír by mohl být ten, kdo by si měl dát pozor. Mám dobré zprávy, že zmijozelský tým bude letos bezkonkurenční.“

Ohlédl se na profesora a v jeho očích spatřil něco jako lítost, na což mu odpověděl smutným úsměvem. „Tak to se asi uvidí při prvním zápase.“

Zavřel za sebou dveře, vyšel z podzemí a z hradu a usadil se ve stínu pod stromem nedaleko jezera. Zavřel oči, ucítil slabý šepot uklidňující magie, která mu stoupala trávou do dlaní, a zůstal tam až do konce oběda a hodiny obrany. Stejně by dnes v žádném případě nedokázal vytvořit pořádného Patrona.

ooOOoo

„Jen říkám, že jsi to sotva dohnal!“ poučovala ho Hermiona, když večer mířili do Velké síně na večeři. „Když budeš vynechávat hodiny, budeš zase pozadu!“

„Hermiono, nech ho být,“ namítl Ron. „Když je nemocný, tak je nemocný.“

„Říkal, že není nemocný,“ oponovala a pak se na Harryho podívala zblízka. Ten se snažil jít rychleji, aby se vyhnul jejímu pohledu. „Jsi nemocný?“ zeptala se a znělo to teď ustaraně. „Vypadáš bledě. A celé dopoledne jsi v bylinkářství zíval. Spíš dobře?“

Harry protočil očima jen proto, že šel dost daleko před ní, aby ho neviděla. „Jsem v pořádku, Hermiono. Jen jsem unavený. Hodně jsem se učil, víš. Dneska jsem prostě… ztratil pojem o čase,“ zalhal. „Už nebudu vynechávat hodiny, slibuju.“ To byla nejspíš taky lež, ale pomůže mu to zbavit se jejího dorážení.

Znovu se k němu přiblížila a našpulila rty, jak ho studovala. Poznal, že mu nevěří, ale nechala toho.

„Jaké byly lektvary?“ zeptal se, aby změnil téma a také protože doufal, že Snapeovi nezhoršil náladu tím, že se v jeho kabinetu objevil jako malé vlezlé dítě. Merline, musel znít uboze. Zachvěl se.

„Nebylo to špatné,“ pokrčila rameny Hermiona. „Křičel jen jednou a Nott si to nejspíš zasloužil za to, že se snažil přidat kopřivu do Rozpouštěcího lektvaru.“ Mlaskla, jako by každý věděl, že se to nemá dělat. „Hlavně nám nařídil, ať pracujeme bez řečí, což jsme udělali, a pak sám taky neřekl ani slovo, dokud nebyl čas odevzdat lektvary.“

„Kéž by všechny naše hodiny se Snapem bývaly takové,“ podotkl Ron, když došli ke stolu a posadili se. „Představ si, o kolik hezčí by bývaly lektvary, kdyby na nás nikdy nemluvil.“

„Jo,“ přitakal Harry roztržitě. Prozkoumal hlavní stůl, jak se stalo jeho zvykem, ale Snape tam nebyl. Zhluboka se nadechl, nasadil na tvář úsměv a navrhl: „Tak mi řekni, o co jsem v obraně přišel. Praxi nebo teorii?“

Hermiona ho laskavě začala doučovat a dokonce i Ron se přidal s komentářem k Brooksovu poslednímu selhání při krocení Malfoye a jeho kumpánů.

ooOOoo

Druhý den se jeho odhodlání obejít se bez lektvaru téměř zhroutilo. Včera se cítil unavený a trochu nervózní, ale dnes se cítil hrozně. Pouhé dvě noci bez lektvaru a on byl vyčerpaný z nedostatku spánku, nervózní ze vzpomínek na noční můry, které se mu zdály, když spal, a roztřesený z… no, nevěděl jistě, proč je tak roztřesený, ale napadlo ho, že kdyby se mu podařilo sehnat víc lektvaru, možná by se cítil lépe.

Možná existoval jiný způsob, jak získat zmijí jazyk…

„Jsi si jistý, že bys neměl jít na ošetřovnu?“ Hermiona mu sáhla na čelo a on sklonil hlavu. „Vypadáš ještě bledší a jídla ses sotva dotkl.“

„Jsem v pořádku, Hermiono, přísahám.“ Zvedl vidličku a šťouchl do kousku kuřete, aby ji uklidnil. „Jen jsem trochu unavený. Možná si půjdu po obědě lehnout.“

„Nezapomeň na trénink famfrpálu,“ ozval se Ron a natáhl se pro další porci pečeného kuřete.

Nezapomněl, ale trochu si to přál, když odpoledne nasedl na koště a ucítil, jak se mu zvedá žaludek. Byl nesmírně vděčný, že toho dne moc nesnědl. Ke své úlevě se cítil lépe, jakmile se ocitl na vzduchu a do tváří mu zafoukal svěží vánek. Zklidnil jeho lepkavou kůži a on se zhluboka a uklidňujícím způsobem nadechl.

Možná by mohl přesvědčit ještě pár spolužáků, aby si opatřili lektvar od madame Pomfreyové…

Ne. Zatřásl hlavou, aby si ji vyčistil od neužitečných myšlenek, což se ukázalo jako špatný krok, protože na okamžik ztratil kontrolu nad koštětem a musel let prudce korigovat.

„Hej! Pottere! V pořádku?“ zakřičel na něj jeden z jeho spoluhráčů a on rozpačitě zamával a soustředil se na trénink. Začal kličkovat nad hřištěm, vyhýbal se ostatním hráčům a hledal na obloze cvičnou Zlatonku.

Když ji spatřil, cítil se už téměř v klidu. Konečně se mohl soustředit na koště v rukou, vítr v uších a malou třepetající se zlatou kuličku v zorném poli. Zazubil se a zrychlil, uhýbal a poletoval po hřišti v honbě za ní a sotva zaregistroval, když musel prudce proletět kolem Rona, aby se vyhnul srážce. Tohle mu chybělo od minulého roku, než mu zakázali hrát famfrpál. Tohle byla jediná věc, která ho nikdy nezklamala, která ho uklidnila, vycentrovala a všechno zlepšila.

Zasmál se, když sevřel prsty kolem Zlatonky a podržel ji nad hlavou. Podíval se dolů. Srdce se mu zastavilo. Bradavice. Prasinky, těla. Červená. Krev. Smrt na hřišti, smrt v Bradavicích. Mrtvoly všude. Všichni byli –

Zamrkal. Byli pryč. Těla byla pryč. Zalapal po dechu. Ne, nikdy tam nebyla. Věděl, že tam nejsou. Pustil Zlatonku, vzpřímil se na koštěti a ztěžka se nadechl. Měl teď halucinace? Měla madame Pomfreyová pravdu? Zbláznil se? Nebo to byl vedlejší účinek toho, že přestal užívat uspávací lektvar?

Přinutil se zavřít oči a viděl rudě. Krev. Nadechl se a přinutil je zůstat otevřené. Tým stále trénoval, hřištěm se ozývaly radostné výkřiky a pokřiky. Nic nebylo na nesprávném místě. Nikdo nebyl zraněný ani mrtvý. Slunce příjemně hřálo a vánek dělal, co mohl, aby ho zbavil starostí.

Nefungovalo to. Srdce mu tlouklo stále rychleji, panika se mu drápala do krku a i on věděl, že ve vzduchu není to pravé místo pro panický záchvat. Snažil se pomalu, rovnoměrně dýchat, ale zrak se mu zakalil, zaplnil se rudou barvou a krví, těly v jeho mysli, i když nebyla skutečná… Nasál dusivý vzduch a cítil, jak má slzy na krajíčku. Zoufale se něčeho chytil, nevěděl čeho, a vtom je uviděl.

Jiskry.

Roztřeseně se nadechl, když ho z paniky vyrušily nádherné zlaté jiskry magie. Tančily kolem něj a přicházely ze všech stran. Vyzařovaly ze slunce, ze země, ze samotného vzduchu kolem něj a on zvedl jednu ruku z koštěte a sledoval, jak mu jiskry létají kolem prstů, shlukují se na jeho třesoucí se dlani, takže se zdálo, že září čistou magií, a vlévají mu sílu, takže jeho třes postupně ustupuje.

Udiveně zíral, znovu zastavil a nadechl se. Bylo to úžasné. Tak krásné a úžasné.

A rozptylující, protože jinak by se přikrčil, když uslyšel „Harry! Pozor!“, ale místo toho dostal Potloukem do boku. Zalapal po dechu bolestí, ale nebude to nic víc než modřina, věděl, když se narovnal. Jiskry se ale vzdalovaly, a to ho trápilo. Ztěžka polkl a pokusil se je přivolat zpět. Nevěděl, jak se jim podařilo mu pomoci, ale stalo se. Díky nim se cítil silnější, víc pod kontrolou, a on to zoufale toužil znovu pocítit. Instinktivně sáhl po své magii a usmál se, když začala fungovat. Jiskry se vracely! Znovu se mu shromažďovaly na ruce a na paži a on cítil jejich sílu jako elektrický výboj, který mu procházel celým tělem, a –

Jeho úsměv ochabl. „To by stačilo,“ řekl nahlas, ale jiskry se stále objevovaly. „Přestaňte!“ Cítil se zaplavený energií. Bzučela všude kolem něj a najednou jí bylo příliš mnoho, příliš zdrcující. Naplňovala každý jeho pór a chystala se vyrazit z jeho těla v přívalu surové síly. Nemohl to zastavit, nemohl to zastavit, nemohl –

„Přestaňte! Nenenenene!“ vykřikl, soustředěně si promnul oči a sevřel ruce v pěst, aby zabránil síle vytrysknout ven. Pocity byly příliš silné. Kůže ho píchala, v uších mu hučelo a světlo bylo jasné i přes zavřená víčka. Neuvědomil si, že padá, dokud ho nezachytil pár tápajících paží, které ho položily na zem.

Jeho jméno. Myslel si, že lidé možná říkají jeho jméno. Sotva ho zaregistroval přes hukot tisíců bzučících včel v uších. Ucukl před dotěrnýma rukama a zavrtěl hlavou – příliš se bál, že se přestane ovládat, než aby si dělal starosti s tím, jak vypadá. Přes zaťaté zuby nasál vzduch, ale nedokázal ze sebe vydat nic než zasténání.

Bzučení vystřídalo zvonění, které vystřídaly výkřiky a hlasy, a on rozeznal ‚Harry‘ a ‚co se děje‘ a ‚madame Pomfreyová‘, a zdálo se mu, že slyší Ronův hlas, jak říká něco o jeho jizvě, a chtěl mu říct, že to není jeho jizva, tentokrát ne, ale kdyby se pokusil promluvit, mohl by ztratit kontrolu nad mocí a ublížit mu –

„Neeee!“ zasténal skrz zaťaté zuby, když mu tělem projela vlna něčeho, co mohl popsat jen jako elektřinu, a vyrazila mu z rukou. Vřískot vedle něj ho přiměl ucuknout a on se zkroutil kolem svých zrádných rukou a skryl je před okolními zraky. Jiskrám se to nelíbilo. Chtěly se uvolnit, chtěly z něj ven, a on nevěděl, jak to udělat, aniž by všem tady ublížil.

Nemohl to dovolit, nemohl to dovolit, nemohl –

Tělem mu projela další vlna, ale zadržel ji, nenechal ji uniknout. Přesto ho napadlo, že by mohl vykřiknout, a dovolil si na okamžik, aby se cítil trapně kvůli obrazu, který musí vytvářet, ale jen na okamžik, protože se bránil dalšímu návalu. Takhle silně se cítil jen jednou, když Voldemort držel Snapea a zabíjel ho… Snape! Upnul se na to jméno a snažil se ho ze sebe dostat. Vydrtil ze sebe: „Ssnppp,“ ale zdálo se, že to nezabralo, protože hlasy kolem něj nezměnily výšku tónu.

„Snape,“ zvládl zřetelněji, ale v odpověď slyšel jen zkomolené „neboj se, Harry… není tady.“

Zběsile potřásl hlavou a zatoužil se chytit toho nejbližšího, co mohl, ale neodvážil se rozpřáhnout ruce. „Sežeň. Snapea!“ procedil ze sebe co nejdůrazněji. „Neeee!“ zasténal znovu a s jistotou, že už v sobě magii dlouho neudrží, se soustředil na jedinou osobu, o které věděl, že mu může pomoci. Nevěděl přesně jak, ale věděl, že může.

„Snapea. Snapea. Snapea,“ opakoval stále dokola, dokud si nebyl jistý, že ani Ron se nesplete v tom, koho potřebuje.