Preklady fanfiction Harryho Pottera

Gentrifikace 14

PA: Upřímně se omlouvám všem čtenářům z Austrálie. Pokusila jsem se o váš slang a pravděpodobně jsem to pořádně zpackala.

PP: Pokud bylo možno, nahradila jsem ho lehce zastaralými výrazy. 

Vynořili jsme se z temného letaxu v místním australském přístavu a snažili se zorientovat.

„Předpokládám,“ řekl Severus, „že první věcí, kterou musíme udělat, je najít ubytování.“

Svraštila jsem obočí. „Myslela jsem, že půjdeme rovnou na ministerstvo a promluvíme si s bystrozorem, který poslal ten dopis.“

„Uvědomujete si, že mezi Londýnem a Sydney je značný časový rozdíl, že? Už jste tady byla, takže to musíte vědět.“

„Ano, ale zapomněla jsem, kolik hodin. Kolik vlastně je?“

Snape ukázal na tucet velkých hodin na zdi, které ukazovaly aktuální čas v různých zemích.

„Tady je deset čtyřicet pět večer,“ řekl. „Ministerstvo bude samozřejmě zavřené.“

„Ach.“ Srdce se mi sevřelo. Byla jsem tak netrpělivá, že jsem ani nepřemýšlela o důsledcích devítihodinového časového rozdílu mezi oběma městy. Všechno, co jsem potřebovala zařídit, bude muset počkat do rána. „Když jsem tu byla s Harrym, šli jsme z letiště a pokoje jsme si našli v mudlovském hotelu,“ řekla jsem bezradně.

Severus přistoupil k informační tabuli, na které byly vyvěšeny nabídky místních služeb pro cestující kouzelníky a čarodějky.

„Je tu inzerovaný hostinec U kuchyňského psa. Třetí krb na červené letaxové lince. Zkusíme to?“

„Jistě.“ Moje tělo nebylo ani zdaleka připravené skončit den, ale pozdní hodina nám nedávala na výběr.

Prohlédli jsme si dostupné krby a zjistili, že jsou barevně označené.

„Chcete říct, že vy a Potter jste minule letěli mudlovským letadlem?“ zeptal se Severus, když jsme šli k vchodu do červené linky. „Proč?“

„Bylo to hned po poslední bitvě. Nechtěli jsme, aby nás v letaxovém přístavu poznali a dělali kolem nás velký rozruch. A upřímně řečeno, bylo docela příjemné na chvíli uniknout kouzelnickému světu a cestovat prostě jako dva normální lidé.“

„Jako mudlové.“

„Víte, jak to myslím.“ V žádném případě jsem nechtěla naznačit, že kouzelníci a čarodějky jsou nenormální, ale byla jsem příliš unavená, než abych o tom teď dál diskutovala.

Když jsme vystoupili z červené linky, ocitli jsme se v hale hostince U kuchyňského psa, založeného v roce 1790. Na rozdíl od temných koutů Děravého kotle v Londýně byla světlá a prostorná. Severus se ke mně otočil.

„Vypadá to tu docela slušně. Mám se zeptat na pokoje, nebo tu čest chcete mít vy?“

„Do toho,“ řekla jsem. „Vy vypadáte děsivěji.“

Podíval se na mě, ale stejně přešel k recepci.

Recepční, mladá žena s visacími náušnicemi ve tvaru drápů a jasně modrým pramenem vlasů spadajícím přes jedno oko, ho uviděla přicházet.

„Jste v pohodě?“ zeptala se vesele.

Severus na ni zíral, na okamžik zaskočený tou otázkou.

„Obvykle ano,“ řekl zmateně. „Dva pokoje, prosím.“

„Jasnačka,“ zvolala dívka. „Kdybyste přišli před týdnem, byli byste nahraní, ale nemějte péči. Máte to jako v rajfajzence.“

Snape a já jsme si vyměnili zmatené pohledy.

„Nejste odtud, že jo?“ Mrkla na nás a podala nám oběma jeden pergamen k vyplnění a podepsání.

„Ne. Z Británie,“ zamumlal Severus.

„Aha. Tím se to tedy vysvětluje.“

Nevěděla jsem, jestli to byl kompliment, nebo ne. Vyplnili jsme papíry a dívka nám podala přes pult dva klíče.

„Tady máte. A jmenuju se Maisie. Můžu vám ještě s něčím pomoct?“

„Uvědomuji si, že je pozdě,“ vložila jsem se do toho, „ale kvůli časovému posunu ještě několik hodin nebudeme připraveni jít spát. Je tu nějaká hospoda nebo restaurace, kde bychom se mohli najíst?“

„Máte kliku,“ odpověděla Maisie pohotově.

Konečně. Něco, čemu jsme rozuměli.

„Kousek odtud je podnik jménem U Cowana,“ řekla nám. „Prima dlabanec, otevřeno nonstop.“

„Která to přesně je ulice?“ zeptal se Severus. „Ani nevíme, kde jsme, kromě toho, že jsme někde v Sydney.“

„Přesně tak, právě jste se vylodili. Ale nejste v lodním přístavu, protože jste dorazili letaxem!“ Maisie se zasmála svému vlastnímu vtipu. „Jste v kouzelnické nákupní čtvrti, miláčkové. Říkáme jí WizRocks, protože je hned vedle oblasti Rocks poblíž přístavu. Rocks je opravdu staré místo, víte? Stará osada. Každopádně, vyjděte hlavním vchodem a zahněte doprava. Ve WizRocks jsou tři ulice: Somme, Moore a Loess. Cowan je na Moore. My jsme na Loess, pokud se ztratíte.“

„Jsou otevřené ještě nějaké jiné obchody?“ zeptala jsem se zvědavě. Možná tam byla knihkupectví, kde bychom mohli zabít čas.

„V tuto hodinu jen obchod se smíšeným zbožím a taneční klub.“

„Prodávají v tom obchodě lektvary?“ zeptal se Snape.

„Základní, joo.“

Poděkovala jsem Maisie za pomoc a šli jsme hledat naše pokoje.

Byly jednoduché, ale čisté, a na jednu nebo dvě noci určitě stačily. Umyla jsem si z obličeje prach z dlouhé cesty letaxem a z celého srdce si přála, aby to byl výlet za zábavou a ne to, co to ve skutečnosti bylo.

Cowanův gril jsme mezi ostatními potemnělými obchody ve WizRocks našli snadno. Se Severusem jsme si objednali oběd, protože nám to říkaly naše vnitřní hodiny, i když mě chuť k jídlu nějak přešla. Když mi přinesli talíř, jen jsem se v něm rýpala.

„Jezte, Hermiono,“ naléhal Severus. „Vím, že jste rozrušená, ale musíte něco sníst. Čeká nás velmi dlouhý den.“

„Já vím.“ Kromě kávy u Snapea před sedmi hodinami jsem od včerejška neměla nic v ústech.

Nakonec se mi podařilo pozřít asi polovinu toho, co bylo na talíři. Severus našel na stole poblíž včerejší čarodějnický deník Proklínač a prolistoval ho. Podal mi ho a já jsem ho bez většího zájmu prošla. Nakonec jsme opustili restauraci a našli obchod se smíšeným zbožím, kde Snape koupil dvě dávky uspávacího lektvaru.

„Budeme je potřebovat,“ řekl. „Jsme v greenwichském čase; s trochou štěstí se nám povede pár hodin spát a probudit se spolu se zbytkem Sydney.“

Měl samozřejmě pravdu. Vrátili jsme se do Kuchyňského psa a do svých pokojů. Vypila jsem uspávací lektvar a okamžitě usnula.

xxx

Severus zaklepal na moje dveře v půl deváté ráno a probudil mě z hlubokého spánku. Řekla jsem mu, že se s ním sejdu za dvacet minut v hale, a pak jsem se šla osprchovat a obléknout.

Když jsem sešla dolů, ještě tam nebyl. Ani Maisie, jak jsem si všimla. Na jejím místě seděl u stolu příjemně vypadající pán středního věku.

„Promiňte,“ řekla jsem, „ale máte tu někde mudlovský telefon, abych si mohla zavolat?“

„Mudlovský?“

„Nekouzelnický. Potřebuji kontaktovat policii.“

Muž vypadal znepokojeně. „Stalo se něco, slečno?“

„Ne, vůbec ne. Jenomže moji rodiče jsou – byli – nemagičtí, a já o nich potřebuji mluvit s nekouzelnickými úřady.“

„Samozřejmě. Máme tady telefon právě pro takové případy.“ Vytáhl ze zásuvky pod pultem zastaralý mobilní telefon, poklepal na něj hůlkou a podal mi ho. „Zdá se, že ta baterie nikdy nevydrží,“ řekl s povzdechem.

Vytáhla jsem dopis, který mi poslal Simon Waters, a vytočila jedno z telefonních čísel, která v něm uvedl. Vysvětlila jsem osobě, která ho zvedla, co potřebuji, byla jsem asi šestkrát přepojena a nakonec se mi podařilo dostat se k inspektoru Richardsonovi z policejního sboru Nového Jižního Walesu. Řekl, že se se mnou rád setká kolem jedenácté dopoledne. Poděkovala jsem mu a zavěsila, právě když se v hale objevil Severus.

„Volala jsem na policii,“ řekla jsem mu. „Setkáme se s nimi v jedenáct.“

„Tak to máme čas na snídani. Zase u Cowana?“

„Asi ano.“ Na jídlo jsem stále neměla chuť, ale pokusila jsem se do sebe něco dostat.

Čtvrť WizRocks byla za denního světla plná života. Znovu jsme zamířili do Cowanova grilu a tentokrát jsme si mohli dobře prohlédnout sydneyskou obdobu Příčné ulice. Byla tam stejná škála obchodů, jakou jsme znali z domova, ale stejně jako Kuchyňský pes vypadaly v ranním slunci mnohem zářivěji a nověji. Bylo to jasné připomenutí, že ve srovnání s Anglií byla Austrálie mnohem mladší částí Britského impéria. Snídali jsme, Severus měl vejce a slaninu, zatímco já jsem zvládla jen sladký rohlík. Pak jsme se procházeli po obchodech, než nastal čas najít policejní stanici.

xxx

Inspektor Garrett Richardson sice mohl být tlustý a plešatý, ale očividně měl bystrou mysl. Když mě požádal o předložení dokladu totožnosti, dokázala jsem na něj chvíli jen hloupě zírat. Doklad totožnosti? Samozřejmě, že ho bude chtít vidět. Proč mě nenapadlo vykouzlit nějaký mudlovský průkaz? Naštěstí mi pomohl Severus.

„Myslím,“ řekl pomalu, „že jste nechala tašku v našem pronajatém autě, Hermiono. Přinesu vám ji.“

„Děkuji,“ řekla jsem vděčně. Samozřejmě žádné pronajaté auto neexistovalo. Inspektor Richardson mi právě dával přísnou lekci o nebezpečí nechávání kabelky v autě, zejména v pronajatém, když se o několik minut později objevil Snape.

„Tady to máte,“ řekl a podal mi poměrně ošklivou černou kabelku.

Uvnitř jsem našla vynikající napodobeniny mudlovského řidičského průkazu a pasu, které jsem okamžitě posunula přes stůl k inspektorovi.

Richardson pořídil kopie dokladů do spisu mých rodičů, než mi je vrátil. „Děkuji. A je mi velmi líto vaší ztráty, slečno Grangerová.“

„Co mi můžete říct o té nehodě?“ zeptala jsem se, rozpolcená mezi tím, zda poslouchat, nebo si zakrýt uši, abych neslyšela odpověď.

Otevřel složku a podal mi několik fotografií, na kterých bylo zničené auto. Vydechla jsem a okamžitě jsem ucítila Snapeovu silnou ruku, jak mi svírá rameno.

„Podrobnosti jsou poměrně nejasné, protože nehodu nikdo neviděl,“ řekl mi Richardson. „Ale v té době pršelo a na fotografiích můžete vidět, že je tam zatáčka. Jednoduše jeli příliš rychle vzhledem ke stavu vozovky.“

Přečetla jsem si policejní zprávu sepsanou v době nehody a marně se snažila potlačit slzy. Inspektor mi podal krabičku kapesníků.

„Co se stalo s jejich těly?“ zeptala jsem se chvějícím se hlasem.

Richardson prolistoval další dokumenty ve spisu.

„Když se nikdo nepřihlásil, aby si je vyzvedl, byla zpopelněna.“

„Jsou ostatky k dispozici?“ zašeptala jsem.

Prohledal další dokumenty. „Myslím, že jsou uchovávány v márnici po dobu jednoho roku od data úmrtí.“

Snažila jsem se zformulovat další otázku, ale vydala jsem ze sebe jen vzlyk. Severus mi opět přišel na pomoc.

„Jak je možné je vyzvednout? Můžeme je vzít zpět do Británie?“ zeptal se.

„Samozřejmě. Ostatky tu pravděpodobně můžu mít do zítřejšího rána, jestli vám to tak vyhovuje.“

Beze slova jsem přikývla. Poslední věc, po které jsem toužila, byla návštěva márnice.

Richardson hovořil o předpisech týkajících se přepravy ostatků do jiné země a o možných omezeních ze strany leteckých společností. To vše bylo samozřejmě zcela zbytečné, a tak jsem přestala vnímat, zatímco Severus předstíral, že informace pozorně poslouchá. To mi dalo čas se vzpamatovat a nakonec jsem znovu našla svůj hlas.

„Máte nějakou představu o tom, co se stalo s jejich domem a jejich majetkem?“

Inspektor Richardson přelistoval na poslední stránku spisu. „Zdá se, že po několika měsících byl jejich pronajímatel oprávněně znepokojený a chtěl dům znovu pronajmout. Oblečení a osobní věci vašich rodičů byly zabaleny do krabic a uloženy v naší úschovně důkazů. Určitě je chcete, že?“

„Ano.“ Dům byl tedy pronajatý; alespoň jsem se nemusela zabývat prodejem nemovitosti a veškerou byrokracií, která s tím souvisela.

Domluvili jsme se, že se druhý den sejdeme v Richardsonově kanceláři. Když jsme vycházeli, svírala jsem pod paží ošklivou černou kabelku.

„Děkuji za vaši pohotovost,“ řekla jsem Severusovi. „Nenapadlo mě, že budou chtít vidět můj průkaz totožnosti.“

„Není zač,“ řekl tiše. „Měl jsem na to myslet sám. Máme před sebou celý den, Hermiono. Co byste chtěla dělat? Raději byste se vrátila do hostince a oddechla si?“

„Ne. Spíš bych se něčím rozptýlila, pokud vám to nevadí. Nebo chcete jít zpět a odpočinout si?“

„Ne, vyspal jsem se dostatečně. Určitě najdeme něco, čím se zabavíme.“

Odpoledne jsme strávili prohlídkou opery v Sydney a mudlovské oblasti Rocks a nakonec jsme skončili zase v obchodech WizRocks. Severus koupil nějaké neobvyklé ingredience na lektvary, které v Británii nejsou k dostání, a já jsem si vybrala knihu o obranných kouzlech. Ukázala jsem ji Snapeovi a on mi ji okamžitě zabavil.

„Zajímavé,“ řekl a listoval v ní. „To by se mi mohlo hodit při mém editačním projektu.“

Vytrhla jsem mu knihu z rukou a poprvé po dlouhé době se usmála.

„Ráda vám ji půjčím, Severusi. Stačí říct.“

„Drzá čarodějnice,“ zamumlal, ale mohla bych přísahat, že se také usmíval.

xxx

Druhý den jsme se vrátili do Richardsonovy kanceláře. Když vytáhl obyčejné krabice s popelem mých rodičů, nahmatala jsem Snapeovu ruku a pevně ji stiskla, přičemž jsem se snažila nezapomenout dýchat.

„Ještě jednou,“ řekl Richardson, „je mi velmi, velmi líto vaší ztráty.“

„Děkuji.“ Dívala jsem se na nádoby a zaplavila mě vlna zdrcujícího smutku.

„Krabice s osobními věcmi vašich rodičů jsou na nakládací rampě. Pokud tam přistavíte auto, někdo vám je pomůže naložit,“ řekl nám inspektor Richardson. „Mohla byste podepsat tento formulář, že jsme vám vše předali?“

„Samozřejmě,“ načmárala jsem své jméno na spodní část tištěného formuláře a pak vstala ze židle. „Moc děkuji za vaši pomoc, inspektore.“

„Není zač, slečno Grangerová,“ řekl Richardson a potřásl mi rukou.

Vzala jsem krabice s ostatky. Byly mnohem lehčí, než jsem čekala. Dva životy, nyní uzavřené ve dvou malých nádobách…

„Můžu je nést, jestli chcete, Hermiono,“ nabídl se tiše Severus po mém boku.

Usmála jsem se na něj. „Díky, ale zvládnu to.“

Řídili jsme se pokyny, které nám dal Richardson, a bez problémů jsme našli nakládací rampu. Službu konající muž vypadal poněkud nesvůj, když jsme se objevili bez vozidla, ale jednoduché matoucí kouzlo zabralo. Snape všechny krabice zmenšil a odešli jsme přímo do místního letaxového přístavu.