Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 51. Chytíte mě, když spadnu? – 1/2

„To je všechno?“ zeptal se s nuceným klidem a snažil se nedat najevo rostoucí paniku.

„Tři dávky vám budou stačit na celý týden, mladý muži,“ odpověděla madame Pomfreyová s přísným pohledem, načež zavřela a zamkla skříňku s lektvary. „Minulý týden to stačilo.“

„Jo, ale… ehm,“ hledal v duchu výmluvu, jakoukoli výmluvu, která by ospravedlnila potřebu dalšího lektvaru Bezesného spánku, ale nenapadala ho žádná, kterou by lékouzelnice přijala. Koneckonců už několik dávek od Snapea dostal, ale nehodlal se k tomu přiznat. Stejně už byly dávno pryč. Teď, když mu lektvar došel a k tomu si musel vzít dvě dávky na noc, aby vůbec účinkoval, měl v rukou mizernou jednu a půl noci spánku bez nočních můr. A to bylo teprve pondělí!

Madame Pomfreyová se s rukama v bok nehodlala vzdát. „Jestli vám tři dávky nestačí, tak se vraťte sem a poohlédneme se po léčiteli mysli.“

„Léčiteli mysli?“ Harry se zděšeně poškrábal na nose. „Nepotřebuju léčitele mysli.“

„Jestli se vám kvůli nedávnému traumatu často zdají noční můry a trpíte nedostatkem spánku, pak si dovolím nesouhlasit.“ Věnovala mu pohled, který nepřipouštěl žádné argumenty, pak se obměkčila a dodala: „Léčit mysl není žádná hanba, pane Pottere. I ti nejsilnější z nás potřebují čas od času pomoc.“

Nechtěla ustoupit a on jí nechtěl dát další důvod, aby si myslela, že potřebuje… no, to, a tak nakonec vycouval z ošetřovny s tlumeným: „Ano, madame."

Ztěžka si povzdechl, když se třemi malými lahvičkami fialového lektvaru v kapse kráčel ke své koleji.

Skoro se mu z toho chtělo brečet, což stačilo k tomu, aby se mu rozbušilo srdce v obavách, co bude dělat zítra, kdy bude mít dost jen na půlku noci a další noc nebude mít vůbec nic. Zastavil se na místě a zavrtěl hlavou, vděčný za to, že chodba byla prázdná, takže nikdo nemohl vidět jeho nevyzpytatelné chování. Ne, nechtěl zůstat bez lektvaru. Ještě ne tak docela. Místo toho se otočil a zamířil do knihovny. Možná, že když ho nemůže dostat od madame Pomfreyové, mohl by přijít na to, jak ho uvařit!

Netrvalo mu dlouho, než našel několik knih, které si mohl prohlédnout. Lektvary a sny byly zklamáním. Navzdory slibnému názvu byl celá kniha o tom, jak mít sny, ne jak se jich zbavit. Bylo v ní všechno – lektvary na romantické sny nebo sny o úspěchu, dokonce i na spojování snů, aby se o ně mohli dělit dva lidé (což bylo natolik zajímavé, že Harry přečetl celou stránku, i když to nebylo to, co hledal) – ale ani slovo o lektvarech na potlačování snů.

Odhodil knihu stranou a sáhl po další. Boj proti stresu pomocí lektvarů a léčení vypadal jako něco, co by se mohlo zabývat nočními můrami, ale ani je nezmínil. Zapsal si však zajímavě vypadající recept, který měl pomoci s vyčištěním myšlenek během bdění. V několika dalších knihách, které prolistoval, nic nenašel, až se mu rozzářily oči, když narazil na to, co hledal, v nenápadné malé hnědé knížce s názvem Neobyčejné lektvary na obyčejné neduhy mysli.

Zatvářil se, když viděl, že vaření bude trvat dva dny, ale to nebylo tak špatné, pokud by začal hned. Většina ingrediencí byla jednoduchá a nejspíš by si je mohl půjčit od Hermiony… ale byly tu dvě problematické přísady: zmijí jazyk a levandule. Když ještě doufal, že ho připustí ke studiu, prohlédl si Hermionin seznam požadovaných ingrediencí pro lektvary v šestém ročníku a ani jedna z nich na jejím seznamu nebyla. Levanduli by si nejspíš mohl objednat sovou někde v obchodě, ale z jednoho jejich loňského lektvarového úkolu věděl, že zmijí jazyk je notoricky obtížné sehnat. Jedinou nadějí, jak ho získat, by bylo požádat o něj přímo Snapea, a v tom případě by si mohl rovnou říct o samotný lektvar, protože Snape nebyl idiot. Věděl by přesně, na co ho chce.

Poraženě si povzdechl a knihu zavřel. Nalezení receptu bylo jen malou útěchou, když ho nemohl uvařit.

Toho večera ho napadlo něco lepšího.

Dobře, ne o moc lepšího. A rozhodně to bylo proti pravidlům. Ale fungovalo to a na tom záleželo. Rona bylo snadné přesvědčit, protože s Harrym sdílel ložnici už dost let na to, aby věděl o jeho občasných nočních můrách. Také nebyl typ, který by se příliš vyptával.

„Jo, jasně, kámo,“ pokrčil rameny, když si lehal do postele. „Pomfreyová ví všechno o tom, co se mi v létě stalo. Nemělo by být těžké ji přesvědčit, že nějaký potřebuju. Nevím, proč je k tobě tak lakomá.“

Harry necítil potřebu vysvětlovat její důvody, zejména tu část, kde se zmínila o léčiteli mysli, a druhý den ráno u snídaně mu Ron nenápadně podal další tři lahvičky fialového lektvaru. Harry si je vděčně strčil do kapsy.

„Slyšel jsi, co se stalo včera na hodině lektvarů?“ Ginny se vzrušeně usadila na židli vedle Hermiony, naproti Ronovi a Harrymu.

Harry okamžitě nastražil uši, ale byla to Hermiona, kdo odpověděl zasténáním: „Prosím tě, neříkej mi, že profesor Snape zase bral body celé třídě.“

„Ne,“ zavrtěla Ginny hlavou. „Jediné body vzal Gregorovi, ale přišel pozdě, takže to nevadí. Myslím, že si ředitel musel s profesorem Snapem promluvit, když viděl, jak nízko byly v pátek body na kolejních počítadlech.“

„Sebral body všem?“ Ron se na okamžik zděsil a pak s nadějí dodal: „Prosím, řekni mi, že včetně Zmijozelu.“ Zazubil se, když přikývla.

„On sebral body Zmijozelům?“ ujistil se Harry se zdviženým obočím. Všichni věděli, jak je Snape soutěživý, pokud jde o kolejní body. To tedy musel mít náladu, když riskoval pozici své koleje.

„Ano, no, dost o bodech,“ vyhrkla Ginny netrpělivě. „Snape zkazil lektvar! Předváděl, jak se přidává náprstník, a ujela mu ruka. Přidal nejméně dvakrát tolik, než chtěl, a z kotlíku se začalo kouřit a on zahřměl – naprosto zahřměl –, aby celá třída vypadla! Nikdy jsem neviděl skupinu studentů utíkat tak rychle.“

„Snape sebral Zmijozelu body a zkazil lektvar?“ zeptal se Ron, jako by měl předčasné narozeniny.

„Ale on je vždycky tak přesný,“ zamračila se Hermiona.

„Je v pořádku?“ Harry rychle prohlédl hlavní stůl, ale Snape tam nebyl. Což nebylo překvapivé, protože tam nebyl, ani když ho Harry hledal před pěti minutami.

„Ptáš se, jestli je Snape v pořádku?“ Ron se na něj podíval, jako by byl blázen, a Harry zrudl. Opravdu to chtěl vědět. Už tolikrát nesl na svých bedrech Snapeův hněv, až si nechal vštípit, že nehody s lektvary mohou způsobit vážná zranění. A přestože ho muž v poslední době ignoroval, nechtěl, aby se mu něco stalo. S očekáváním se podíval na Ginny, aby nemusel Ronovi nic vysvětlovat.

Ginny pokrčila rameny. „Nevím. Od té doby jsem ho neviděla.“

„Jsem si jistá, že je v pořádku, Harry,“ pronesla Hermiona s chápavým pohledem. „Je to mistr lektvarů. Ví, jak si poradit s nehodami v laboratoři.“

Ron se na ně zmateně zamračil. „Copak mi něco uniká? Proč si najednou děláme takovou starost o Snapea?“

„Neděláme,“ odmítl Harry automaticky. „Já jen… ehm, strávil jsem s ním spoustu času, víš? A já, no…“ odmlčel se, nebyl si jistý, co chce říct, a pokrčil chabě rameny.

Ron se přehnaně zachvěl. „Nepřipomínej mi to. Na prospání léta bylo nejlepší, že jsem nemusel Snapea potkávat každý den na Grimmauldově náměstí. Hej, možná, že když budeme mít štěstí, půjde ke svatému Mungovi a my ho už tady nebudeme muset vídat!“

Harry se usilovně snažil nemračit, protože při představě, že by se Snape nějak zranil, se mu nepříjemně svíraly útroby.

ooOOoo

„To bylo ale štítové kouzlo, Pottere!“ prohlásil Brooks nadšeně, když se po hodině soubojů vlekli za zbytkem třídy a mířili dovnitř.

„Díky, pane profesore,“ usmál se Harry a mávl na Hermionu a Rona, aby šli napřed.

„Víte,“ Brooks se spiklenecky naklonil dopředu, „slyšel jsem zvěsti, že umíte vyvolat plně tělesného Patrona.“

„Ehm, ano, umím,“ odpověděl Harry neochotně, protože měl pocit, že ví, jaká bude další otázka.

„Byl byste ochoten to předvést před třídou?“ Profesor byl celý plný očekávání a Harry se nedokázal přinutit říct ne, i když chtěl. Nechtěl vypadat jako učitelův mazánek, nebo ještě hůř, jako by se nad zbytkem třídy povyšoval, že rozumí obraně.

Když procházeli dveřmi do hradu, povzdechl si, ale na svého učitele se usmál a přikývl.

Profesor Brooks se rozzářil, ale pak klopýtl, když na ně padl stín. Harry vytřeštil oči a srdce mu poskočilo, když se setkal s párem ostražitých černých očí. Profesor Snape stál ve vstupní hale nehybně jako socha a Brooks slyšitelně zalapal po dechu, než s falešným jásotem zvolal: „Profesore Snape! Jak se vám daří v tento krásný den?“

Snape ho ignoroval a Harrymu bylo mladšího profesora líto. Nebylo divu, že byl zastrašený, když se na něj mistr lektvarů díval skrz prsty a v očích se mu leskla potlačovaná rozmrzelost. Ale pak Snape pohlédl na Harryho a pro jednou ho neignoroval! Věnoval profesorovi nejistý úsměv a byl zklamaný, když ten jen přivřel oči a vrátil se k Brooksovi.

„Myslíte si, že je moudré svádět souboj tak blízko jezera?“ zeptal se jízlivě.

Brooks se zatvářil sklesle. „No, ano. Ehm, já… chci říct, já…“ zarazil se.

„Aha,“ konstatoval Snape hladce a pozvedl obočí. „Předpokládám, že vás nenapadlo, jak snadno do něj může student spadnout, když se vyhýbá zbloudilé kletbě. Nemluvě o tom, jak katastrofálně by to dopadlo, kdyby do něj student spadl poté, co by ho kletba znehybnila.“

„Ne… tedy ano, to je asi pravda, ale nemyslel jsem si…“

„Nemyslel?“ Snape se ušklíbl. „Ano, vzpomínám si, že i v lektvarech jste dával přednost této metodě.“

Brooks zrudl. „Ano… no, já… tedy to je vše, pan Potter a já musíme jít. Děkuji vám, profesore,“ zamumlal rychle a zamířil ke schodům, přičemž Harryho táhl za sebou. Harry přes rameno sledoval Snapea, jak je chvíli sleduje přimhouřenýma očima, a pak pokračuje v cestě.

Než sebral odvahu profesora pozdravit, ten zmizel i se svým vlajícím hábitem na chodbě.

ooOOoo

Ve čtvrtek Harry zvažoval všechna pro a proti, zda se vydat na dráhu zločince.

Kousal se do tváře, když poslouchal monotónní přednášku profesora Binnse o povstání trollů v roce patnáct set osmdesát dva. Poprvé ho napadlo, že se u něj možná rodí skutečný problém, protože uvažoval o krádeži. Ne že by nikdy předtím nekradl, ale vždycky to bylo buď kvůli přežití – jako jídlo od Dursleyových –, nebo kvůli něčemu důležitému, něčemu většímu, než byl on sám. Nevěděl, jestli je to správné, ale rozhodně to v jeho mysli bylo obhajitelné. Cítil se ospravedlněn, když kradl kůži z hřímala, jestliže to sloužilo k odhalení totožnosti Zmijozelova dědice, ale když pomyslel na krádež zmijího jazyka ze Snapeových skladů lektvarů, sevřel se mu žaludek. I když ten muž už nebyl jeho učitelem a ačkoli se zdálo, že hodlá ignorovat to, co se stalo v létě, vybudovali si mezi sebou určitou důvěru. Nechtěl tu důvěru znovu porušit, i kdyby alternativou mělo být noční prožívání mučení z rukou Voldemorta.

Krást u Snapea bylo vyloučeno, rozhodl se pevně.

Takže ošetřovna? Na skladech zásob a léků madame Pomfreyové byla nejspíš nějaká těžká ochrana, ale kdyby přišel na to, jak ji obejít a dostat se k nějakému dalšímu lektvaru…

Přemýšlel o tom dilematu po celou dobu dějin kouzel a během oběda se snažil předstírat, že na to nemyslí, ale věděl, že se mu jeho starosti příliš skrývat nedaří, když po něm Hermiona střelila několika ustaranými pohledy. Ron naštěstí udržoval stálý proud povídání o začátku tréninků famfrpálu, takže byl ušetřen toho, aby musel cokoli říkat. Ale pak o tom přemýšlel celou hodinu přeměňování a nechal se tak rozptýlit, až si proměnil botu v kaktus a musel jít do nemocničního křídla, aby si nechal zbavit nohu ostnů. Což mu samozřejmě nepřidalo, protože sklady lektvarů madame Pomfreyové byly přímo tam a on se tak moc snažil nedívat tím směrem, až mu bylo jasné, že musí být poznat, co má na mysli. A aby toho nebylo málo, opravená bota ho teď při chůzi trochu píchala do palce.

Ještě u večeře ve Velké síni o tom přemýšlel a tehdy se rozhodl, že to nedokáže. Byl zoufalý, ale právě jeho zoufalství ho přesvědčilo. Pokud byl tak zoufalý, že se teď snaží získat další lektvar, co bude dělat příští týden? Nebo přespříští? Krást dál? To by nikdy neskončilo. Chytili by ho a určitě by ho vyloučili. Při tom pomyšlení sebou trhl. Nemohl být vyloučen. Neměl kam jít, jen zpátky k Dursleyovým, a ti by s ním neměli slitování. Jestli má v dohledné budoucnosti prožívat strašné, příšerné noci, raději bude se svými přáteli.

Rozhodl se a s úlevou i obavami svěsil ramena. Věděl, že se rozhodl správně, ale přesto… Rychle zamrkal a ukousl si kousek zeleniny, protože nechtěl, aby někdo z jeho přátel viděl, jak blízko je slzám zklamání. Několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, a pak se smířil s kombinací bezesných nocí a umlčovacích kouzel.

ooOOoo

Drahý Remusi,

jste idiot.

To asi nebyl nejlepší způsob, jak začít, usoudil, zmuchlal pergamen a upustil ho na podlahu vedle své postele.

Drahý Remusi,

chybíte mi. Říkal jsem si, že byste mohl přijít na návštěvu a –

Ne. Zněl uboze. Nehledě na to, že si ani nebyl jistý, jestli mu Remus zrovna chybí. Spíš si s ním chtěl promluvit, aby si vyjasnil situaci, aby se ujistil, že jsou v pořádku, než se zase dlouho neuvidí. Zmuchlal pergamen do dalšího klubíčka a hodil ho stranou.

Drahý Remusi,

nebyla to Vaše chyba. Vím, že byste se mi nikdy nepokusil ublížit nebo tak něco. Jak se máte? Prosím, odepište mi.

Harry

Krátce a jednoduše. Možná to nebyl ten pěkný, dlouhý a květnatý dopis, jaký měl Brumbál na mysli, ale nebyl si jistý, co jiného by měl říct. Nechal to tak a odložil pergamen stranou, aby ho zítra odnesl do sovince.

Posadil se na postel a náhodně si poklepával prsty o nohu. Bojoval s dalším zívnutím. Plněním domácích úkolů z bylinkářství, listováním v knize o famfrpálu, leštěním koštěte a psaním dopisu se mu podařilo zabrat polovinu noci. Oči se mu sotva držely otevřené, ale zkoušel teorii, že když počká se spaním, dokud nebude úplně vyčerpaný, má větší šanci rychle usnout a jeho mysl bude mít také méně času na to, aby se začala věnovat nočním můrám.

Usnul sice rychle, ale to byla jediná část jeho plánu, která se mu povedla. Probudil se o necelé dvě hodiny později zalitý studeným potem, a zhluboka, roztřeseně dýchal. Rychle si přejel rukama po nohách a pažích, aby se ujistil, že jsou stále připevněné k tělu, a pak si přitiskl dlaně na oči. Málokdy se mu zdál tak živý sen. Byl tam Voldemort, Belatrix a Nott a Snape tam byl taky, jenže oni ho zabíjeli a Harry běžel do cesty kletbám, aby je zastavil, a oni ho zabili taky. Ležel tam bez života na mrtvých tělech rozházených po Prasinkách a na okamžik byl rád, že aspoň konečně zemřel, takže už se nebude muset bát, že umře. Bylo to tak skutečné a on měl co dělat, aby se nepokusil najít Snapeovy komnaty, aby se ujistil, že profesor je také ještě naživu.

Zabořil hlavu do polštáře a snažil se zhluboka, rovnoměrně dýchat. Musí vidět Snapea. Ne, musí se Snapem mluvit, opravil se. Věděl, proč se profesor odtáhl, ale nevěděl, proč ho ignoruje, proč má špatnou náladu nebo proč Harrymu tolik chybí, ale musel s ním mluvit. Věděl, že je naživu, ale už ho několik dní neviděl, a potřeboval se ujistit, že je v pořádku. A pořád se na Harryho nezlobí, protože i to mu připadalo důležité zjistit.

Kdyby jen mohl na Snapea pohlédnout a kdyby se ten muž díval jen na něj, ne kolem něj, pak by jistě, až příště zavře oči, bylo všechno v pořádku.

ooOOoo