Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 36. Je to ona – 2/2

Uprostřed bitevního pole se nyní Neville snažil postupovat vší silou, přestože mu pomáhali členové Brumbálovy armády. Jeden ze Smrtijedů dostal skvělý nápad přivolat jako posilu armádu hadů a obřích pavouků. Neville, vyzbrojen svým mečem, neúnavně sekal po všech tvorech, kteří se vrhali jeho směrem, nořil se do změti těl, kutálel se a skákal, aby se vyhnul jejich útokům. Právě když se odvalil na zem, aby se těsně vyhnul obřímu pavoukovi, který seskočil z nedaleké střechy, uviděl, jak se pavouk postavil na zadní nohy a vyplivl na Colina Criveyho dvě obrovská černá žihadla. Chlapec dostal žihadla do krku a zapotácel se. Ruka mu vyjela ke krku, aby si oba bodáky vytáhl, ale jed už vykonal své a Colin se zhroutil k zemi, kůži nafialovělou a kolem dvou děr, které mu zůstaly v těle, už oteklou. Neville se opřel o jednu ruku, postavil se na nohy a jediným máchnutím meče usekl vražednému pavoukovi hlavu. Co jsou tyhle hrůzy sakra zač?

Vtom se ozvalo zákeřné zasvištění, které mu zamotalo hlavu. Nagini. Obludný had se vztyčil na břiše přímo vedle něj a jeho obrovská tlama lemovaná tesáky se nacházela jen pár desítek centimetrů od jeho obličeje. Neville sebou mrštil dozadu a dopadl zády na zem, právě když Nagini sekla tesáky v místě, kde měl před dvěma vteřinami lebku. Neville máchal mečem před sebou, plazil se dozadu a snažil se udržet bestii na uzdě. Zdálo se však, že se hadovi zamlouvá, protože ho okamžitě začal pronásledovat.

To je ono… miláčku… pojď sem… pojď se podívat na strýčka Nevilla… pomyslel si, zatímco o pár metrů dál Hermiona a Draco spojili síly proti třem Smrtijedům, kteří se snažili Nevilla zbavit jeho meče. Neville se odkulil stranou, právě včas, aby se znovu vyhnul hadí tlamě, která se na něj vrhla, a podepřel se na jednom koleni. Nagini otočila hlavu a znovu zaútočila, ale Neville máchl mečem ve vzduchu a had se vzteklým syčením couvl.

Najednou uviděl Hermionu, jak se dívá na bod za ním a vypadá vyděšeně. Pak zamávala hůlkou jeho směrem a vykřikla: „BRACHIUM EMENDO!“ Kouzlo mu proletělo kolem levého ucha a zasáhlo svůj cíl těsně za jeho zády. Neville zalapal po dechu, když mu bezvládná ruka přepadla přes rameno a upustila přitom dýku, kterou svírala v ruce. Neville odstrčil Smrtijeda, který se ho právě pokusil tak zbaběle zavraždit, když se Nagini rozhodla znovu zaútočit, a sevřela svoje tesáky kolem Smrtijedovy lebky. Smrtijed vykřikl, ale jen na tak dlouho, aby si Nagini uvědomila svou chybu a rychle mu odtrhla hlavu od trupu a s dalším zuřivým zasyčením ji nechala spadnout na zem. Celé to trvalo pouhých pět vteřin. Ale těchto pět vteřin stačilo, aby Neville získal převahu. Vší silou přitiskl Nebelvírův meč na hadovu hlavu a ucítil, jak se páteř se zlověstným prasknutím zlomila. Zvíře se však dál hýbalo. Zvedal meč znovu, znovu a znovu a sekal do hadova šedého masa, až ho bolely ruce. Konečně, asi po patnácti ranách, si uvědomil, že se Nagini už nehýbe. Poslední viteál podlehl.

Neville už chtěl vítězoslavně vykřiknout, když ho do zad zasáhlo kouzlo, které ho vymrštilo několik metrů do vzduchu, a pak přistál na zádech na balustrádě. Bez dechu a s bolestí, která mu pálila plíce, se pomalu sesunul k zemi a ztratil vědomí.

******

Hermiona se sotva stačila zaradovat při pohledu na hadí mrtvolu, než vyjekla. Neville se právě zvedl ze země, odhozen kouzlem seslaným za jeho zády, a těžce dopadl o několik metrů dál. Krátce se rozhlédla kolem a viděla, že Draco a Blaise zápasí s ostatními zmijozelskými studenty, kteří zřejmě neschvalovali jejich novou volbu tábora. Protože se zdálo, že se o ni nikdo nezajímá, vrhla se Nevillovým směrem, aby se ujistila, že je v pořádku. Byla však zablokována. Když vzhlédla, stanula tváří v tvář Waldenu MacNairovi. Bývalý kat ministerstva kouzel, ten, který sem před několika lety přišel, aby se pokusil useknout hlavu hipogryfu Klofanovi, na ni zíral z celé své výšky a jeho ošklivou tvář křivil krvelačný úsměv. Hermiona zvedla hůlku, ale on byl rychlejší a udeřil ji pěstí do obličeje. Zhroutila se na zem, ale když znovu zvedla ruku, aby seslala kouzlo, zpoza McNaira se vynořila ruka a praštila ho do týla. Vzápětí si Hermiona uvědomila, že McNairovy oči se stočily zpět do důlků a Smrtijed vydal strašlivý sten, při kterém jí ztuhla krev v žilách. Kat se zhroutil těsně vedle ní a ona konečně viděla, komu ta ruka patřila.

Samolibý úsměv a přehnaně nadšený pohled Theodora Notta jí zvedl žaludek. Všechno na něm vyzařovalo potěšení, které musel cítit, když byl v centru této bitvy. V centru chaosu. Hermiona se musela přinutit, aby se nepozvracela, když se k ní naklonil, aby ji chytil za paži a vytáhl na nohy. Pak ucítila, jak jeho prsty sklouzly po její paži a zastavily se na její dlani, kterou si přiblížil ke rtům v posměšném polibku.

„Není zač, Grangerová,“ prohlásil lehce, když s výrazem znechucení stáhla ruku. Pak couvl, ale stále na ni hleděl s tím šíleným výrazem v očích. Hermiona se vzpamatovala a překonala vzdálenost k Nevillovi. Přikrčila se vedle něj a okamžitě mu položila dva prsty na krk. Cítila jeho tep, pomalý a stálý. Jenom omdlel. S úlevou mu podsunula ruce do podpaží a odtáhla ho do kouta za vchodem do chodby, chráněného před kouzly, která se na ně valila ze všech stran.

„Je v pořádku?“ ozval se hlas ze stínu. Hermiona nadskočila a okamžitě zvedla hůlku, ale byla to jen za nedalekými dveřmi schovaná Narcisa Malfoyová, která ji s jistými obavami pozorovala.

Hermiona přikývla. „Myslím, že jen ztratil vědomí. Můžete… ho na chvíli pohlídat?“ zeptala se a Narcisa s pousmáním přikývla. Hermiona se otočila na podpatku a rychle odcházela, když Narcisa znovu promluvila.

„Jak je na tom Draco?“ zeptala se třesoucím se hlasem. „Neodvážím se po něm pátrat.“

Hermiona otočila hlavu a krátce přikývla. „Je v pořádku. Opravdu je,“ řekla prostě. Narcisa se usmála a s pocitem, že je na pokraji slz, spěšným mávnutím ruky Hermionu propustila. Ta vzkaz pochopila a nijak se neurazila. Už byla na odchodu, když se paní Malfoyové po tváři skutálela první slza.

Po návratu na bojiště Hermionu těžce zasáhl kontrast mezi klidem na chodbě, kde se skrývala Narcisa Malfoyová, a chaosem na nádvoří. Musela najít Harryho, aby se dozvěděl, že Nagini je mrtvá a že teď může zbavit svět Voldemorta. Ale ani Voldemort, ani Harry nebyli vidět. Při prohledávání okolí se Hermiona rozběhla k Ginny a mávnutím hůlky poslala jejího protivníka několik metrů daleko. Zrzka se s úšklebkem postavila na nohy a kývnutím Hermioně poděkovala.

„Ten parchant Rodolfus Lestrange, nevím, co proti mně má, ale byl neúprosný…“ zavrčela Ginny a zadívala se na Lestrangeovo tělo, které Hermiona právě zvedla ze země a pak ho pro jistotu omráčila.

„Neviděla jsi Harryho?“ zeptala se Hermiona. Ginny se chystala odpovědět záporně, když její pozornost upoutal pohyb několik metrů nad zemí za Hermionou. Otevřela ústa dokořán a Hermiona si všimla, že i ostatní bojovníci ztuhli a podívali se stejným směrem.

Harry běžel po střeše jedné z budov a vrhal lavinu kouzel směrem k Voldemortovi, který levitoval. Několik metrů od nich, rovněž na střeše, stál Theodor Nott, jehož ruce doslova chrlily plameny, které Pán zla stále obtížněji odrážel.

„Merline…“ Hermiona šokovaně zalapala po dechu. V tu chvíli vycítila něčí přítomnost za svými zády, a když se ohlédla, uviděla, že přímo za ní stojí Draco s Blaisem. Potlačila nutkání vrhnout se Dracovi do náruče a spokojila se s úlevným úsměvem. Všude kolem nich se ostatní bojovníci postupně vzpamatovávali. „Ginny, musíme varovat Harryho. Ať ví, že ho teď může zabít.“

Ginny prudce odstrčila Hermionu dozadu a přitom vykřikla Protego, což je obě zachránilo před tím, aby skončily  spálené na popel. Jejich útočník okamžitě zalitoval, že na mladou Weasleyovou zaútočil, když na něj vyslala jedno ze svých specializovaných nestvůrných netopýřích zaklínadel. „Jak to uděláme?“ vykřikla a přiměla Hermionu, aby se s oběma chlapci kryla za sloupem. „Není to zrovna tak, že bychom mu mohli poslat sovu!“

Hermiona se zamračila a pak se jí náhle rozjasnila tvář. „Ne, ale můžeme mu poslat hada!“ Než Ginny a ostatní pochopili smysl její věty, Hermiona namířila hůlkou na Nagininu mrtvolu, jejíž hlava už nebyla spojena se zbytkem těla jinak než několika kousky šupin. Pomocí levitačního kouzla poslala hlavu na střechu u Harryho nohou. Jeho tvář se rozšířila do vítězoslavného úsměvu, zatímco Voldemortova se doslova rozkládala. Pán zla ze sebe vydal vzteklý výkřik a na špičce jeho hůlky se zhmotnila obrovská koule vířící vody, připravená padnout na Harryho.

Nott se vynořil z úkrytu, ukázal směrem k Harryho nohám a vykřikl: „Pottere, DUPNI!“ Harry udělal, co mu řekl, a vší silou dupl nohou na dlaždice. Cítil, jak ho to vymrštilo několik metrů do vzduchu, a jen o vlásek unikl desítkám metrů krychlových vody, která se před vteřinou zřítila na místo, kde stál. Harry, poněkud překvapen tímto nečekaným vzletem, ztěžka dopadl na střechu dva metry za Nottem a uklouzl na mechu pokrývajícím vlhké staré kameny. Sotva se stačil převalit na stranu, uviděl, jak se k němu řítí Avada kedavra. Voldemort přeřadil na vyšší stupeň.

„Byl jsi to ty, že?“ zavrčel Voldemort a namířil hůlku na Theodora, který na něj zíral se zubatým úsměvem. „To ty jsi seslal ten zložár v Komnatě nejvyšší potřeby! To ty jsi je dnes udělal neviditelnými! Odkdy mají spratci jako ty takovou moc?“

Harry za Nottem vstal a namířil na Voldemorta hůlku, připravený ji použít.

„Vaší velkou slabinou, milý pane, je váš zvyk podceňovat některé skupiny obyvatelstva…“ odvětil Nott zdvořile a naklonil hlavu na stranu. „Buďte si jistý, že já stejnou chybu neudělám.“

Poslední věta Voldemorta i Harryho vyvedla z míry a oba se na něj na okamžik zadívali s naprosto nechápavým výrazem. Vtom do střechy pod nohama obou teenagerů udeřilo kouzlo seslané ze země a kamenná konstrukce explodovala. Hermiona z místa, kde stála, s hrůzou sledovala, jak se Nott a Harry zřítili z roztříštěné fasády k zemi. Snažili se chránit před sutinami. Její oči sledovaly trasu, kterou kouzlo vyrazilo, a našly Belatrix Lestrangeovou, jak stojí uprostřed nádvoří a hůlku má stále zdviženou směrem ke střeše, kde se nacházel její pán. To je ale zbabělec… zavrčela Hermiona pro sebe. Zaplavil ji vztek a poprvé v životě měla chuť ubližovat. Velmi ošklivě.

„SECTUMSEMPRA,“ vyhrkla a ze rtů jí téměř podvědomě vyšlo kouzlo, za které Harryho v šestém ročníku tolik kritizovala. Kouzlo Belatrix tvrdě zasáhlo a Dracovi se překvapením rozšířily oči. Tohle kouzlo si velmi dobře pamatoval a zjevně to nebyla dobrá vzpomínka, pokud šlo o něj. Belatrix se zhroutila na podlahu, na jejím těle se už tvořilo několik ran, z nichž se řinuly další a další husté proudy krve. Ale Hermiona s ní zřejmě neskončila a nedbajíc Ginnyina varování se vrhla k  ženě, která se snažila, jak nejlépe uměla, uzavřít si rány spěšnými zásahy Episkey a Vulnera sanentura. Brzy se k ní připojili Molly Weasleyová a Lupin, kteří mezitím oba své protivníky porazili. Pak se ve víru černé páry snesl na nádvoří Voldemort a švihem ruky vypustil mocný výbuch, který smetl všechny stojící lidské bytosti, Smrtijedy i ostatní, v okruhu patnácti metrů, a ukončil tak střet. Hermionu to odhodilo dozadu a cítila, jak jí při dopadu na zem vypadla hůlka. Hmatala po ní, ale bosá šedá noha s ostrými nehty jí tvrdě přišlápla ruku a ona zaječela. Voldemort jí drtil prsty a zíral na ni jako na švába, kterého se chystá rozmačkat úderem podpatku. Za jeho zády se Bellatrix zvedala na nohy, téměř úplně zotavená. A nevypadala vůbec potěšeně.

Všude kolem nich jako by se zastavil čas. Už se nebojovalo, nečarovalo, nekřičelo. Rodolfus Lestrange, kterého někdo musel vysvobodit z ochromení, držel Harryho, zatímco Avery hlídal Notta s hůlkou přitisknutou k jeho spánku. Všechny oči se upíraly na Voldemorta, Belatrix a Hermionu, ležící na podlaze mezi nimi.

„Všichni dejte ruce dolů, nebo ji zabiju!“ zařvala Belatrix, popadla Hermionu za vlasy a vytáhla ji na nohy. Hermiona vykřikla bolestí a Harry se jí pokusil přispěchat na pomoc, ale Rodolfus ho kopl do kolena, takže se znovu zhroutil. Co se týče Draca, ten se dál nedostal, držel ho v šachu další Smrtijed, stejně jako Blaise.

„Teď, když se prach usadil, to můžeme ukončit ve velkém stylu,“ zasyčel lord Voldemort a obrátil se k Harrymu, který klečel Rodolfusovi u nohou.

Harry se na něj zadíval a cítil, jak se ho pomalu zmocňuje hrůza. Všechno šlo od začátku tak dobře, jak mohli tak rychle přijít o výhodu? Bylo to nepochopitelné. Zoufale se podíval na Hermionu, která se třásla v Belatrixiných rukou, a pak na Ginny, klečící vedle Rona, které se oči zalily slzami. Viděl také Draca Malfoye, který mu věnoval neurčitý výraz, směs hořkosti, hněvu a zoufalství, ale dal si pozor, aby se jeho pohledu vyhnul. Za všechny ty roky, co Harry unikal Voldemortovi, si navzdory falešné skromnosti, která ho vedla k tomu, aby nahlas prohlašoval, že měl obzvláštní štěstí, vypěstoval jistý druh sebevědomí, pocit nadřazenosti. Začal věřit, že všechno bude v pořádku. Že s Řádem dokáží zlikvidovat největšího temného mága v dějinách. Ale co když se od začátku mýlil?

Voldemort teatrálně mávl hůlkou a namířil ji na Harryho. „A takhle, milí přátelé, umírá velký Harry Potter.

„Ty první.“

Překvapený Voldemort otočil hlavu  za hlasem, který právě zničil jeho chvíli slávy. Lucius Malfoy se ležérně opíral o velký sloup ve stínu klenby, bradu měl vztyčenou a hůl se stříbrnou hlavicí ležérně přitisknutou k paži. Voldemortův výraz se zlomil a zdálo se, že na okamžik ustrnul v úžasu. Lucius se snažil nevšímat si výrazu čirého zklamání, který přelétl v očích jeho mistra, a jen na něj zdánlivě netečně hleděl. Pak se vše odehrálo velmi rychle. Nott jednoduchým úderem levé ruky poslal Averyho do vzduchu, zatímco druhou rukou sáhl po nebelvírském meči, který ležel vedle Nagininy mrtvoly, stále ještě nasáklé hadí krví a baziliškovým jedem. Ani ne za vteřinu se meč zvedl ze země, rychlostí blesku přeletěl nádvoří a vrazil Voldemortovi do hrudi až po jílec. Špička meče vyjela na druhé straně mágova černého štíhlého těla a zastavila se jen tři centimetry od Hermionina hrdla. Ta překvapeně vyjekla, když ucítila, jak jí čarodějova podivně ledová krev stříká na obličej, krk a šaty. Vzápětí ucítila, jak ji Belatrix pustila a vykřikla z plných plic.

Harry využil příležitosti, sebral ze země velký kámen, vyskočil a udeřil Rodolfuse do obličeje, načež si vzal svou hůlku, kterou mu Smrtijed sebral. Voldemort sklopil oči k hrudi a v jeho tváři se objevil výraz naprostého nepochopení. Pomalu zvedl hlavu, když se mu tělem šířil baziliščí jed, který ho strašlivě pálil a bránil mu udělat sebemenší pohyb. Ten zrádný Nottův spratek na něj zíral s výrazem neskrývaného triumfu. Naneštěstí pro něj to bylo to poslední, co Tom Rojvol Raddle viděl, než ho zelený záblesk kletby Avada kedavra od rozzuřeného Harryho poslal k předkům.

A opět chaos.

Sotva se mrtvola jejich pána dotkla země, zbývající Smrtijedi už mohli myslet jen na jediné. Útěk. Rychle a daleko. Avery se jako první rozběhl k východu v naději, že se dostane na druhou stranu. Narazil však na velkou překážku: Molly a Artur Weasleyovi na něj namířili své hůlky a začal nelítostný souboj. Hermiona nepřítomně sebrala hůlku z podlahy a odpotácela se od Belatrix, která se zdála být tisíce mil daleko. Skloněná vedle Voldemortovy mrtvoly, s černými vlasy rozcuchanými kolem obličeje, něžně kolébala tělo Pána zla, zatímco její slzy dopadaly jedna za druhou na šedivou plazí tvář ztuhlou v ohromeném výrazu. Ta téměř nehybnost dvojice kontrastovala s ruchem, který se obnovil všude kolem ní. Kouzla opět létala ze všech stran, ale Hermiona se boje neúčastnila. Kulatýma očima si pomalu, pak stále energičtěji třela obličej, ruce a šaty pokryté Voldemortovou krví, zatímco v její sítnici zůstával utkvělý pohled na ten ostrý meč, z něhož kapala šarlatová tekutina a který se zastavil těsně pod její bradou. Zcela nevnímala nic, co se kolem ní dělo, a málem vykřikla hrůzou, když ji jakási ruka chytila za loket a přinutila ji otočit se. Ale byl to jen Draco.

„Hermiono, jsi v pořádku?“ slyšela, jak se ptá, ale jeho hlas zněl tak vzdáleně…

Podívala se na něj, aniž by odpověděla, a dál si třela kůži, jako by se chtěla zbavit poslední kapky hemoglobinu. Harry se objevil po Dracově boku v doprovodu Blaise a Notta, kteří sesílali desítky kouzel, aby uprchlíky zastavili. Harry vzal Hermioninu tvář do dlaní, z jejího panického výrazu pochopil, že toho na jeden den zjevně viděla příliš mnoho, a obrátil se k Dracovi.

„Malfoyi, ty a tvoji přátelé ji odsud odveďte spolu s Ginny a zbývajícími studenty. Už tě tu nepotřebujeme,“ nařídil Harry, když Draco přikývl. „Kingsley Pastorek tu bude brzy s posilami. Na ministerstvu už několik měsíců buduje tajný tým, ale tihle lidé se nechtěli zúčastnit boje, dokud nebude Voldemort z cesty, takže máte hodně odvahy…“ chrlil ze sebe Harry a nepřestával sledovat okolí pro případ, že by se k nim někdo snažil připlížit.

„Hermiona předtím požádala jednoho mrzimora, aby odvedl ty mladší do Prasinek, počkáme tam na tebe,“ odpověděl Draco. Harry přikývl a povzbudivě ho poplácal po rameni, načež se vrhl za Smrtijedem, který se snažil utéct a používal Fleur jako živý štít.

Draco se otočil k Blaiseovi a Théovi. „Kluci!“ zavolal přes hluk zuřících soubojů. „Shromážděte poslední studenty, vyrážíme do Prasinek, TEĎ!“

Oba hoši přikývli a jali se sehnat do houfu zbývající teenagery, aby je vyvedli hlavními dveřmi, přičemž dávali pozor, aby odvrátili všechna kouzla, která byla vyslána záměrně nebo náhodou jejich směrem. Zdálo se však, že Smrtijedi, s výjimkou Belatrix, která se ani nepohnula, spíš spěchají ven, než aby zaútočili na několik bezbranných dětí. Malá kolona studentů vedená Blaisem se rychle vydala ven, v čele s Dracem, Hermionou a Nottem. Ale Hermiona, stále ještě v šoku z toho, že se ocitla tak blízko smrti a je celá od krve Pána zla, šla tak pomalu, že je ostatní studenti a Blaise během několika minut předběhli.

„Počkej, zastav,“ řekl Nott a chytil Draca za paži. Byli už docela daleko od hradu a chudák Hermiona pokračovala v cestě stále hůř a hůř. „Nech ji odpočinout.“

Draco se na ni pozorně podíval, ale musel uznat, že Nott má pravdu. Přitáhl si Hermionu k sobě, začal ji hladit po vlasech a šeptat jí uklidňující slova. Zdálo se, že to zabralo, protože dívka po několika minutách znovu ovládla svůj přerývaný dech a do tváří se jí vrátilo trochu barvy. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Draco a zastrčil Hermioně pramen vlasů za ucho. Přikývla a zhluboka se nadechla.

„Promiň, já…“ odfrkla si a znovu se nadechla. „Myslím, že jsem měla nějaký záchvat úzkosti, nevím, co mě to popadlo, já…“

„To je v pořádku,“ vydechl Draco a opřel se čelem o její čelo. Nott protočil oči a s otráveným povzdechem si strčil ruce do kapes.

Oba milenci si vyměnili úsměv a pak polibek. Hermiona se nervózně zasmála. „Nemůžu uvěřit, že už je konec,“ zajíkla se.

Draco se usmál a přikývl. „Hotovo a dobře vykonáno. Měli bychom jít.“

Hermiona přikývla a usmála se na něj.

„V tom s tebou nemůžu než souhlasit, Draco,“ ozval se Nottův posměšný hlas, když k němu přistoupil. „Měli bychom jít. Ale je tu ještě jedna maličkost, vlastně tři maličkosti…“

Draco se zamračil a přepadl ho špatný pocit. Snažil se zvednout hůlku. Bylo však pozdě. Nottova dlaň už byla přitisknutá na jeho čele.

„Promiň, kámo, ale ty s námi nepůjdeš,“ byla poslední slova, která Draco slyšel, než se ponořil do tmy.

*****

Draco…

Ve tmě kolem sebe Draco stále rozeznával Hermionin úsměv. Stále cítil její rty na svých, jak se postupně vzpamatovávala po chvíli slabosti.

Nemůžu uvěřit, že už je konec…

Její hlas. Tak jemný, tak křehký. I teď, když byla v bezpečí jeho náruče, stále cítil, jak se mu její křehké tělo chvěje v náručí.

Je konec, je konec…

Jeho vlastní hlas. Uvolněný, klidný. Šťastný.

Promiň, kámo, ale ty s námi nepůjdeš…

Ale no tak, Nottův hlas, teď. Nemohl by ji ten chlap nechat dvě minuty na pokoji? A co tím vlastně myslel?

Draco… Draco…

Tentokrát už se Hermiona netřásla. Třásla s ním jako se stromem a křičela jeho jméno. A čím víc křičela, tím víc se temnota kolem něj rozptylovala. Čím víc s ním třásla, tím víc cítil, jak se vymaňuje z bezvědomí a vrací se do světla.

„Draco! Merline, Draco, odpověz mi!“

Draco zasténal a ucítil, jak mu lebkou projela palčivá bolest. Uhodil se do hlavy? Pak znovu uviděl Nottovu ruku na svém čele. Jestli toho bastarda dostanu…

„Her… miono…“ vydechl, když se pokusil otevřít oči, ale dočkal se jen srdceryvného vzlyku a dvou paží kolem krku. Cítil, jak ho tisknou k hrudi. Ženské hrudi.

Draco pomalu otevřel oči a byl v pokušení je zase zavřít, když mu na sítnici zaútočil jas dne.

„Můj synu…“ slyšel sténání blízko svého ucha.

Bylo to kvůli jeho zuřivé bolesti hlavy, nebo proto, že si právě uvědomil, že to není Hermiona, kdo ho v tu chvíli objímá, nebo proto, že se mu v útrobách zauzloval nepříjemný pocit… Dracovi se najednou udělalo nevolno.

Jeho oči se konečně přizpůsobily světlu a on uviděl matčiny rysy, její tváře zalité slzami, jak se nad ním sklání. Narcisiny ruce ho horečně hladily po tvářích, vlasech a pažích.

„Kde je Hermiona?“ zeptal se Draco s obtížemi. Měl sucho v krku a vyslovit ta tři slova už pro něj byl výkon.

Pohled na matčinu tvář probudil Draca z jeho polomrtvého stavu. Odstrčil matčiny ruce, svalil se na zem, klesl na kolena, pak se zapřel rukama a vypotácel se na nohy. O pár metrů dál uviděl nejmladší Weasleyovou, jak svírá svého bratra Billa a pláče mu na rameni. Za nimi stál Severus Snape a měl temnější výraz než obvykle, což o něčem vypovídalo, když jste mistra lektvarů znali tak dobře jako Draco.

„Kde je, sakra, Hermiona?!“ vykřikl Draco a potácel se ke Snapeovi. Zavrávoral, jak mu hlasivky protestovaly a prudce ho pálily v zadní části krku.

Snape se odvrátil a udělal několik kroků zpět. Draco se setkal s pohledem profesora Lupina, který polohlasně hovořil s Fleur Delacourovou, jež měla pořádný monokl a rozražený ret. Oba se opatrně vyhýbali Dracovu pohledu, když procházel těsně kolem nich. Lupin měl oči zarudlé.

Ale proč mi nikdo z vás neřekne, kde je Hermiona…?

Pak ucítil dvě ruce, které ho pevně sevřely. Otočil hlavu a uviděl Blaise, jak se ho snaží táhnout opačným směrem. Mimochodem, jakým směrem? Draco se od Blaise odvrátil a uviděl siluety Pottera a Rona Weasleyho, jak se krčí na zemi, několik metrů od velkého dubu.

„Draco, počkej…“ ozval se hlas Blaise, který se ho stále snažil odtáhnout.

Pusť mě, tam nechci jít, protestoval Draco uvnitř, ale nedokázal tu větu vyslovit nahlas.

Mávnutím ruky se pokusil Blaise odstrčit, ale ten se držel pevně. „Draco, vypadá to, že Rodolfus Lestrange uprchl…“

Proč se mnou mluví o tom parchantovi, vždyť je mi Lestrange úplně ukradený…, pomyslel si Draco a zadíval se na Blaise. „Kde je Hermiona?“ zaskřehotal znovu.

„Myslíme si, že ti zkřížil cestu cestou do Prasinek…“ řekl Blaise, jehož hlas byl stále vyšší a vyšší a divnější a divnější.

Koutkem oka Draco zahlédl, jak Potter něco objímá. Něco s tou nejrozcuchanější a nejhustší masou hnědých vlasů, jakou kdy Draco viděl. Nebo spíš něco, co kdy viděl jen na jednom člověku. Ne…

Dracovy pohyby, jimiž se snažil Blaise odstrčit, byly stále spěšnější a prudší. Blaise se ho marně snažil zastavit v běhu k Potterovi, ale Draco se vyprostil z jeho sevření a klopýtal k dubu, u jehož paty klečeli Harry s Ronem.

„Nemohli jsme nic dělat…“ byla poslední slova, která Draco slyšel z Blaiseových úst, když dorazil ke stromu.

Byla tam. Ležela mezi Potterem a Weasleym a zdálo se, že klidně spí. Její dlouhé rozcuchané vlasy tvořily kolem hlavy hnědou svatozář a její roztažené rty jako by prosily o polibek, stejně jako předtím, když ji po bitvě držel v náručí.

Ne…

Potter k němu vzhlédl a Draca zarazilo, jak prázdný se mu zdál jeho pohled. Prázdný. Jako by z něj byla vymačkána každá jiskřička života. Na druhé straně bezvládného těla (není to Hermiona, ne, není to Hermiona, to je špatně, to je špatně) sténal Weasley a jednou rukou hladil dívku (mrtvolu, ta dívka je mrtvá).

Draco se na trojici nechápavě podíval. „Kde… kde je Hermiona?“ zeptal se, protože se zdálo, že ho opět začíná bolet hlava.

Potter se na něj podíval, jako by se zbláznil. Ale nenašel sílu otevřít ústa.

„Nott… Unesl ji… On…“ vykoktal Draco.

Draco se zapotácel a nohy se pod ním náhle podlomily. Padl na kolena a zavřel oči. Už neviděl Potterovu poraženou tvář. Už neviděl slzy zalévající Weasleyho pihy. Kdyby měl sílu zacpat si uši, aby neslyšel jeho kňourání, udělal by to.

Vnímal jen bolest, která mu sevřela hruď. Za clonou jeho očních víček poskakovaly neuspořádané obrazy. Hlasy, které neexistovaly, mu narážely do ušních bubínků.

Není to Hermiona, není to Hermiona, není to Hermiona…

Promiň, kámo, ale ty s námi nepůjdeš…

Nemůžu uvěřit, že je konec…

Ne Hermiona, ne Hermiona…

Draco cítil, jak znovu padá, a jeho spánek tvrdě dopadl na zem. Znovu ho pohltila temnota.

Ano, je to ona.