Preklady fanfiction Harryho Pottera

Gentrifikace 13 

PA: Tato kapitola se nepsala snadno a ani se nečte příjemně. Je mi to líto.

AMP = Australská magická policie.

Ten pátek večer na konci listopadu byl chladný a temný; padal hustý déšť, který ještě umocňoval celkovou ponurost.

V Londýně, kde jsem se sešla s Harrym na večeři, bylo počasí o něco lepší. Ráno odjížděl na dvoutýdenní misi do Albánie, kde se údajně skrýval uprchlý smrtijed. Předtím mi však chtěl něco ukázat. Při dezertu vytáhl z kapsy malý sametový váček a vyndal diamantový prsten, který chtěl dát Ginny na Vánoce.

„Je nádherný, Harry,“ řekla jsem a měla z toho radost. „Očekává to, nebo to bude překvapení?“

„Doufám, že překvapení,“ usmál se. „Což znamená…“

„Budu mlčet jako hrob,“ slíbila jsem.

Samozřejmě jsem jim to přála. Harry a Ginny k sobě patřili. Přesto jsem pocítila nepatrný záchvěv lítosti. S jejich zasnoubením a s tím, že Ron už nehraje tak velkou roli, bylo jasné, že se naše životy mění.

Po návratu do svého bytu v Cokeworthu jsem se převlékla do domácího oblečení a přemýšlela, co pro mě tyto změny znamenají. Za šest měsíců to bude pět let od porážky Voldemorta, a s tím přichází nevyhnutelné ohlédnutí zpět. Co přesně jsem si přála pro příštích pět let?

Několik minut jsem nad tím dumala a nakonec jsem došla k závěru, že to teď vyžaduje až příliš mnoho přemýšlení. Byl pátek večer, pracovní týden skončil a ráno jsem se měla setkat se Severusem v Kávovém kartelu. S představou odpočinku jsem posbírala dnešní poštu.

Okamžitě jsem si všimla obálky, jejíž australská zpáteční adresa byla naprosto jednoznačná. Konečně přišly zprávy od Harryho známého bystrozora. Netrpělivě jsem ji roztrhla a vytáhla obsah. Když mi na zem upadl novinový výstřižek, okamžitě mě zaplavila hrůza. Roztřeseně jsem ho zvedla.

Titulek mluvil za vše: MÍSTNÍ PÁR ZEMŘEL PŘI AUTONEHODĚ.

Slova se mi rozmazala před očima, vykřikla jsem, a když se mi podlomily nohy, sesunula jsem se na podlahu. Přinutila jsem se přečíst zbytek článku a výstřižek jsem svírala tak silně, že se málem roztrhl na dvě části.

‚Dvě osoby zahynuly v sobotu ráno, když jejich vozidlo sjelo v dešti z kluzké silnice. Mrtví byli identifikováni jako Wendell Wilkins, 54 let, a Monica Wilkinsová, 53 let. Úřady odmítly spekulovat o tom, zda vozidlo v době nehody jelo nepřiměřenou rychlostí.“

Tři věty. Životy mých rodičů byly shrnuty do tří vět.

Slepě jsem hledala dopis, který byl přiložen k výstřižku.

Milá Hermiono,

je mi líto, že vám musím napsat tak špatnou zprávu. Zvažoval jsem, že tento dopis pošlu Harrymu, protože jsem si myslel, že by vám to měl sdělit on, ale zřejmě jste řekla, že chcete, aby výsledky mého pátrání byly zaslány přímo vám.

Zpráva byla otištěna v mudlovském tisku 8. července, to znamená, že zemřeli 7. července. Co se týče vrácené pošty, kterou jste obdržela: když jsem začal pátrat po vašich rodičích, zjistil jsem, že se v únoru přestěhovali z domu v Larkspur Court do nového bydliště v Charlton Lane. Lhůta pro přesměrování mudlovské pošty na novou adresu již uplynula.

Možná budete chtít kontaktovat úřady ohledně nakládání s jejich těly a jejich majetkem. Přikládám telefonní čísla na mudlovskou policii, která by vám mohla být užitečná.

 S upřímnou lítostí,

Simon Waters, bystrozor, AMP

Chtěla jsem plakat, ale zdálo se, že mě ochromila strnulost, která mi bránila v jakémkoli projevu emocí. Jedno jsem věděla jistě: nechtěla jsem být sama. Přemisťování nepřicházelo v úvahu. Nevěděla jsem, jak bych to zvládla, aniž bych se rozštěpila. Třásla jsem se, ale namáhavě jsem se vyškrábala na nohy, našla svůj kabát a vydala se do Tkalcovské uličky.

Silný déšť se ještě zhoršil. Když jsem po dvou a půl kilometrech zabušila na Snapeovy dveře, byla jsem mokrá a promrzlá a měla jsem pocit, že už nedokážu udělat ani krok.

„Hermiono?“

Zuby mi drkotaly, když jsem ze sebe vypravila: „Můžu d-dovnitř?

„Samozřejmě.“ Severus se zamračil. „Jste promočená. Šla jste sem pěšky?“

„Nemohla jsem se přemístit. Myslela jsem - myslela jsem - že se rozštěpím…“

V tu chvíli mu došlo, že něco není v pořádku. Zavedl mě dovnitř a já ucítila šepot magie, když můj mokrý kabát zmizel.

„Co se děje?“ zeptal se ostře.

„M-moji r-rodiče jsou m-mrtví,“ vykoktala jsem ztěžka. Bylo to poprvé, co jsem to vyslovila nahlas, a znělo mi to hrozně.

„Kdy jste to zjistila?“

„P-před chvílí, když jsem se vrátila z Lon-d-dýna.“ Vytáhla jsem z kapsy dopis a výstřižek z novin a podala mu je. Krátce si je prohlédl a ohromeně se na mě podíval.

„Hermiono, je mi… moc líto…“

Pevně jsem stiskla rty. Nebudu před ním plakat, řekla jsem si přísně. On to nesnášel. Plakala bych před Harrym nebo Ronem, ale ne před Severusem Snapem. A pak jsem v jeho očích uviděla starost a moje sebeovládání bylo to tam. Najednou jsem nemohla popadnout dech.

„Severusi…!“ Mohutné vzlyky otřásaly mým tělem a já měla pocit, jako bych se rozpadala na kusy. Bylo to něco, co jsem dosud nezažila.

A pak mě objaly silné paže a pevně mě přitiskly k sobě. Plakala jsem kvůli svým rodičům, kvůli nespravedlnostem života a nakonec i kvůli tomu, že Severusi Snapeovi na mně záleželo natolik, že mě pustil do svého osobního prostoru.

Nakonec vzlyky utichly a nahradilo je chvění, které jsem nedokázala ovládnout, ať jsem se snažila sebevíc. Snape mě posadil do křesla vedle krbu.

„Incendio,“ zamumlal a zamával hůlkou. Oheň vzplanul a já mlčky zírala do plamenů.

Vnímala jsem, jak Severus pobíhá sem a tam a mumlá kouzla. Netrvalo dlouho a objevila se teplá deka, kterou mě přikryl. Podal mi sklenici ohnivé whisky a přísně mi nařídil, abych ji vypila. Nikdy to nebyl můj oblíbený nápoj, ale přinutila jsem se ho polknout a byla vděčná za teplo, které mi poskytl. Nakonec jsem znovu našla svůj hlas.

„Cítím se, jako by to byla moje vina,“ řekla jsem otupěle.

Snape se usadil na pohovce se sklenicí ohnivé whisky v ruce. Překvapeně se na mě podíval.

„Proč byste si to proboha myslela?“

„Kdybych je nechala být… Kdybych jim nevymazala paměť a nevložila jim do hlavy myšlenku na Austrálii…“

„Mluvíte nesmysly, Hermiono. Mohu vám zaručit, že vaši rodiče by byli terčem, kdyby zůstali v Británii. Místo toho zemřeli při nehodě, a jakkoli je to strašné, alespoň si užili dalších šest let života.“

To byl fakt… Slzy mi znovu stékaly po tvářích. „Ale já jsem tam s nimi nebyla. Ani nevím, jestli měli pohřeb nebo vzpomínkovou bohoslužbu. Musím jet do Austrálie, Severusi. Musím tam jet a zjistit, co se stalo s jejich těly. Ostatně ani nevím, jestli byli pohřbeni nebo zpopelněni, nebo jestli měli závěť.“

Severus dlouho mlčel. Nakonec promluvil. „Chtěla byste, abych jel s vámi?“

Snape mi nabízí, že mě doprovodí na druhou stranu světa na té zoufalé cestě, která mě čeká? Zírala jsem na něj ohromeně. „Myslíte to vážně?“

„Nenabídl bych vám to, kdybych to nemyslel vážně, Hermiono,“ zamračil se.

„Tak… Tak ano. Upřímně řečeno, opravdu bych to ocenila,“ řekla jsem otevřeně. „Harry ráno odjíždí na pár týdnů do Albánie a Ron… no, s ním tam jet nechci. Nevím, koho jiného bych mohla požádat.“

Chvíli jsme seděli v tichosti, pak jsem začala nahlas vzpomínat na své rodiče, na své dětství. Na to, jak jsem si přála, abych je lépe informovala o svých letech v Bradavicích.

„Moc jsem jim toho neřekla,“ přiznala jsem s lítostí. „Věděla jsem, že by to stejně nepochopili, ale přesto… Mohla jsem se víc snažit. Pro mudlorozené je to tak těžké, protože v podstatě opouštíte svou rodinu. Mezi vámi a jimi vždycky zůstane propast a nemůžete tomu zabránit. A když je válka a nechcete, aby znali ty hrozné podrobnosti, máte sklon oddělit se od nich.“

„Trvali by na tom, abyste opustila kouzelnický svět, kdyby to věděli?“

Přemýšlela jsem nad tím. „Nevím. Vždy mě povzbuzovali, abych byla nezávislá, ale přesto…“

„Opustila byste Bradavice, kdyby vás o to požádali?“

Zarmouceně jsem zavrtěla hlavou. „Ne,“ zamumlala jsem.

Nakonec mi došla slova. U ohně mi bylo teplo a pohodlně a víčka mi začala padat. Byla jsem naprosto vyčerpaná. Cítila jsem, jak mi Snape vzal sklenici ohnivé whisky z ruky. Reflexivně jsem uchopila jeho prsty a stiskla je. On mi stisk oplatil.

Já ho miluji, pomyslela jsem si, a pak mě pohltila tma.

xxx

Probudilo mě tiché bzučení mužských hlasů a cinkání nádobí. S námahou jsem otevřela oči – což bylo velmi obtížné, protože se mi zdály být téměř slepené – a uviděla jsem bledé sluneční paprsky proudící skrz žaluzie v okně Snapeova obývacího pokoje. Byla jsem tady celou noc? Vzpřímila jsem se do sedu a zjistila, že se nacházím na pohovce. Poslední, co jsem si pamatovala, bylo, že sedím v křesle.

„Severusi?“ zavolala jsem chraplavým hlasem.

„Je vzhůru,“ zaslechla jsem někoho říct a hned jsem ten hlas poznala.

„Harry?“ On je tady?

„Hermiono, tak ses probudila,“ Harry vešel do místnosti, položil šálek kávy na stolek a posadil se vedle mě na pohovku.

„Co tady děláš? Měl bys být v Albánii.“ Bylo to teprve včera, co jsme spolu večeřeli v Londýně?

„Brzy odjíždím. Snape mi dnes ráno poslal zprávu, abych se před odjezdem za tebou stavil.“

Severus pro mě tohle udělal?

„Ach. Ach, Harry!“ obličej se mi svraštil žalem. Objal mě a já schovala tvář v jeho krku. Jsem sirotek, pomyslela jsem si. Sirotek, stejně jako on.

Harry mě hladil po zádech a šeptal mi uklidňující slova. Když se objevil Severus s šálkem kávy pro mě a vykouzleným kapesníkem, pustil mě a posadil se, zatímco jsem se trochu dávala do pořádku.

„Děkuji,“ vzlykla jsem k Severusovi. „Za kávu. A za to, že jste dal vědět Harrymu. Bylo to od vás moc laskavé.“

Snape vypadal poněkud rozpačitě, jako by byl přistižen při milém chování a teď toho litoval. Strnule přikývl a odešel do kuchyně.

„Severus říkal, že vy dva jedete do Austrálie něco vyřídit,“ ozval se Harry, když jsem se napila kávy.

„Ano. Musím dát vědět do kanceláře, že budu pár dní pryč…“

„To už je zařízené. Snape poslal zprávu tvé bystrozorce, Clare Stringfellowové. A já to řeknu Kingsleymu, než odjedu ze země, aby věděl, co se stalo.“

„Mohl bys to oznámit Weasleyovým?“ zeptala jsem se. „Ale pověz jim, že jsem už odjela. Nechci, aby sem dnes někdo chodil a dělal rozruch.“

„Myslíš Molly,“ podotkl Harry s úsměvem.

„Přesně. Myslím, že bych to teď ještě nezvládla.“

„Rozumím.“

Harryho oči zabloudily k mé hlavě a rychle zase dolů. Uvědomila jsem si, že to udělal už podruhé.

„Co je? Na co se díváš?“

„No, na tvoje vlasy. Jsou trochu, ehm, divočejší než obvykle.“

„Cože?“ Okamžitě jsem si sáhla na vlasy a zjistila, že jsou rozevláté na všechny strany. „Co to kruci… Severusi?“

Snape se objevil ve dveřích kuchyně. „Ano?“

„Moje vlasy. Vy jste…?“

„Jen jsem na ně použil sušící kouzlo,“ pokrčil rameny. „Když jste včera večer vešla do dveří, byla jste jako utopená krysa.“

Uniklo mi zabublání smíchu. „Takhle mi vlasy usušit nemůžete.“

„Proč ne?“

„No, víte, mají svou vlastní vůli. Musíte je nechat trochu uschnout na vzduchu a pak se o zbytek postarat jemným tepelným kouzlem.“

Viděla jsem, jak si Snape a Harry vyměnili pohled; bylo zřejmé, že o takových věcech nemají ani ponětí.

„Aha,“ řekl Severus a já viděla, jak se mu chvějí koutky úst.

„To je v pořádku,“ povzdechla jsem si. Muži.

Harry zůstal ještě pár minut. Mluvili jsme o tom, jak postupovat, až dorazím do Austrálie, a ujistil se, že vím, jak se obrátit na Simona Waterse z AMP, pokud budu potřebovat pomoc.

„Je to milý chlápek,“ řekl mi Harry. „Může tobě a Snapeovi pomoct sehnat kouzelnické ubytování. Jak dlouho tam asi zůstaneš?“

„Nemám tušení, Harry. Kromě toho, že musím vyzvednout ostatky…“ slovo mi uvízlo v krku, ale pokračovala jsem: „…musím vyřešit, co bude s domem mých rodičů. Nevzpomínám si, jestli si ho pronajímali nebo koupili. Asi se budu muset obrátit na realitní kancelář.“

Harry přikývl. „Je mi to moc líto, Hermiono. Kéž bych mohl jet s tebou, ale…“

„Já vím. To je v pořádku. Severus mě doprovodí.“

„Vypadá to, že Snape se o tebe dobře stará, Hermiono. Nikdy bych neřekl, že to řeknu, ale myslím, že ho mám vlastně rád.“

„Ať tě neslyší,“ dobírala jsem si ho. „Nejsem si jistá, jestli by to snesl.“

Harry se podíval směrem ke kuchyni, aby se ujistil, že není slyšet. „Ty a Snape, Hermiono. Vypadáte, že jste si velmi blízcí. Jste spolu?“

Mým prvním instinktem bylo vyhrknout jasné ‚Ne, jsme jen přátelé‘, ale to by byla z mé strany očividná lež.

„Nevím, co jsme, Harry. Upřímně řečeno, nevím. Vím jen, že je to slušný muž, který si znovu vybudoval život, a myslím si… ne, vím, že ho miluji.“

„Jestli ti ublíží…,“ začal Harry a zamračil se.

Varovně jsem zavrtěla hlavou. „Nech to být. Bude chvíli trvat, než se všechno vyřeší.“

xxx

Poté, co Harry odešel, jsem se přemístila do svého bytu. Osprchovala jsem se – moje vlasy vypadaly naprosto příšerně, nemohla jsem se ubránit smíchu, když jsem se na sebe dívala v zrcadle – a sbalila si věci.

Severus nám rezervoval odlet v jednu hodinu z mezinárodního letaxového přístavu v Londýně. Setkala jsem se s ním tam a odletěli jsme do Austrálie.