Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 50. Zpátky ve škole – 2/2

Byl pátek. Od Harryho návratu do školy uběhl téměř celý týden a drby kolem jeho podivné nepřítomnosti vystřídaly řeči o nových soupiskách famfrpálových týmů a nadcházejících víkendech v Prasinkách. Dokonce i Snapeovy výkyvy nálad byly už ohraná deska, i když se nijak nezlepšily. Muž se celé ráno u snídaně mračil na jídlo a u oběda byla jeho židle prázdná. Harry se naučil odhadovat, kdy se studenti na chodbě chystají zamířit do sklepení na výuku lektvarů, ne podle směru, kterým kráčeli, ale podle strachu v jejich tvářích.

Jinak se vše vrátilo téměř do normálu. Dokonce se mohl zúčastnit zkoušek na famfrpál, i když jen jako divák. Madame Pomfreyová Harrymu povolila létat až po skončení konkurzu, ale Hermiona mu dělala společnost na tribuně, aby se mohl dívat. Bylo úžasné, pomyslel si, jak rychle školní rutina zastínila stres z letního skrývání před Voldemortem a jeho ‚pobytu‘ u něj. Ani si neuvědomil, že v hrudi nosí tíhu, dokud nezačala polevovat. Pomohlo mu, že mu všichni učitelé věnovali čas a pomáhali mu dohnat, co bylo třeba. Měl před sebou ještě spoustu práce, ale s Hermioninou pomocí a klidem, který mu poskytoval pobyt v Bradavicích, to nebylo nic, co by nezvládl.

Byl připravený na víkend, i když se bude muset učit víc než ostatní, a s úsměvem otevřel lístek, který mu Ron podal pod lavicemi.

Létání po vyučování?

Byli víc než připraveni si od učení odpočinout a létání znělo jako dokonalé rozptýlení. Harry nenápadně přikývl a ignoroval Hermioniny přivřené oči z druhé strany. Nemohla vidět, co na té poznámce stálo, ale neocenila, že nedávají pozor. Sama se postavila do role vedoucího práce, aby Harryho i Rona udržovala na uzdě s jejich školními úkoly, dokud je nedoženou. Nemohla to však dělat pořád, zvlášť když měla v pátek po obraně ještě lektvary.

„Může mi někdo říct, jaký je hlavní účel neverbálních kouzel v nebojových situacích?“ zeptal se profesor Brooks.

Hermionina ruka vystřelila vzhůru.

Brooks se na ni vlídně usmál, ale rozhlédl se kolem. „Ještě někdo?“ Zdálo se, že se trochu odmlčel, když nikdo další nezvedl ruku, a pak gestem ukázal na Hermionu, která až příliš ochotně odpověděla.

Ron nebyl jediný, kdo dával ve třídě poloviční pozor. Malfoy a Goyle si v rohu tlumeně povídali a Harry si všiml, že někdo hodil přes uličku lístek.

Profesor Brooks předstíral, že nic nevidí ani neslyší, ačkoli podle jeho ochablého úsměvu bylo zřejmé, že je všechno, jen ne nevšímavý.

Hermiona měla s profesorem pravdu. Byl milý a nadšený pro výuku. Dokonce se vyznal i v oblasti obrany, což bylo oproti některým jejich předchozím profesorům OPČM obrovské zlepšení. S trochou času a praxe by se z něj mohl stát stejně dobrý učitel jako Remus. Ale ten chudák neměl šanci kvůli neschopnosti zjednat si respekt. Nešlo jen o to, že vypadal tak mladě, i když to mu také nepomohlo. Bylo to tím, že tak moc chtěl být oblíbený, až zapomínal velet.

Snape by mu určitě mohl dát pár rad, pomyslel si Harry. Profesor lektvarů sice nebyl zrovna milý a sympatický vyučující, ale měl nad svou třídou větší kontrolu než kterýkoli jiný učitel v Bradavicích, snad s výjimkou McGonagallové. Jemu stačilo jen zašeptat nebo škubnout prstem a celá třída se začala chovat slušně.

A už zase myslel na Snapea. Povzdechl si. Jako by ten člověk byl vždycky jenom vlásek vzdálený od popředí jeho mysli. Pokáral se a snažil se dávat pozor na probíranou látku. Jenže teď už polovina třídy ani nepředstírala, že poslouchá, a Brooks se tvářil tak sklesle, až Harry odhadoval, že to muž brzy vzdá a pustí je předčasně. Znovu.

Jistě, Brooks ukončil hodinu o deset minut dřív a Harry si sbalil učebnice a nemohl se dočkat, až půjde s Ronem létat. Než mohl vyrazit ven, Brooks ho zastavil slovy: „Pane Pottere, zůstaňte, prosím, na chvíli.“

Harry gestem naznačil Ronovi a Hermioně, aby se vydali ven bez něj, a pak poslušně zamířil k profesorskému stolu.

„Ředitel si vás přeje po vyučování vidět,“ podal mu Brooks malý papírek.

„Děkuji,“ zamumlal a rozbalil vzkaz. Stálo na něm prostě: Kandované brusinky.

„Jak pokračuje vaše práce s doučováním?“ zeptal se mladý profesor s úsměvem.

„Hm… dobře.“ Poškrábal se na krku a doufal, že ho nebude zpovídat, protože ve výkladu OPČM se zatím nedostal příliš daleko.

Brooks naštěstí netlačil. „Víte, vy jste rozený duelant,“ nadhodil místo toho.

„Aha. Díky,“ pokrčil Harry rameny. „Ale, chci říct, že jsem překonal jen jedno zaklínadlo…“

„Ale to blokování!“ Muži se rozzářily oči. „Vaše reflexy jsou špičkové!“

Harry se nad tou pochvalou zazubil. Ulevilo se mu, když Brooks v úterý vedl třídu ven, aby si procvičili souboje. Nemyslel si, že by vydržel další rok bez praktických lekcí.

„Možná byste byl ochoten příští týden předvést třídě pořádné štítové kouzlo?“ nadhodil Brooks a mírně se pohupoval na nohou, jako by se jeho vzrušení nedalo udržet za černým učitelským hábitem.

„Ehm…“ Moc se mu nechtělo, ale při pohledu na profesorovu nadějnou tvář nemohl říct ne. „Jo, dobře.“

Brooks se rozzářil. „Výborně!“

Bylo dobře, že nový profesor obrany překypoval energií a pozitivitou, přemítal Harry cestou do ředitelny. Obojí bude potřebovat v hojné míře, pokud se mu nepodaří přijít na kloub výuce.

„Kandované brusinky,“ řekl chrliči, který se okamžitě odsunul stranou, sevřel v ruce Brumbálův vzkaz a vydal se po pohyblivých schodech ke dveřím pracovny.

Kromě krátké návštěvy na ošetřovně se mu ředitel od jeho návratu vyhýbal. Harrymu to upřímně řečeno nevadilo. Bylo příjemné, že se mohl vrátit do školy a ke svým kamarádům, aniž by se musel obávat, že bude nucen řediteli vyprávět o svých hrozných zážitcích. Ale věděl, že ten muž s ním bude chtít dříve nebo později mluvit, a zdálo se, že ten čas nastal.

Zaklepal, uslyšel ‚vstupte‘ a strčil do dveří. Ředitel seděl u svého stolu, ale při pohledu na Harryho se zvedl na nohy. „Pojď dál, Harry, prosím.“ Gestem ukázal na židli před svým stolem a posunul se, aby se posadil na židli vedle. Když se Harry usadil, všiml si, že ačkoli se Brumbál zdvořile usmívá, chybí mu jeho obvyklé jiskření v očích. Vypadal staře a opotřebovaně, jako by měl na bedrech velkou tíhu.

„Je všechno v pořádku, pane?“ zeptal se nejistě.

Ředitel se jemně usmál. „Docela v pořádku, Harry. Mám pár složitých věcí, které vyžadují mou pozornost, to je vše. Děkuji, že ses zeptal. Důležitější je, jak se daří tobě? Profesorka McGonagallová mi sdělila, že jsi udělal dostatečné pokroky, abys dohnal své vrstevníky.“

Harry přikývl. „Ano, pane.“ Pak dodal: „Ještě jsem všechno nedohnal, ale všichni profesoři se ke mně chovali slušně a dávali mi čas navíc.“

„Výborně, výborně,“ přikývl Brumbál. „A s profesorem Brooksem vycházíš dobře?“

„Jo, je v pohodě,“ připustil upřímně. Přemýšlel, že Brumbálovi řekne, jestli by nechtěl svému nejnovějšímu profesorovi pomoci nějakými radami ohledně vedení hodin, ale nechtěl ho dostat do potíží.

„To rád slyším,“ řekl Brumbál a se spokojeným úsměvem se opřel. „A věřím, že se cítíš zotavený. Vypadáš odpočatě.“

„Ano, pane,“ přikývl znovu. Cítil se lépe. Od prvního dne se nemusel potýkat s nočními můrami, modřiny mu úplně vybledly a cítil se šťastný, že je zpátky mezi svými přáteli.

„Mohu nabídnout občerstvení?“ nabídl Brumbál. „Vodu? Dýňový džus?“

„Hm, dýňový džus, prosím,“ odpověděl Harry a pak se zeptal: „Předpokládám, že si chcete promluvit o tom, co se stalo s Voldemortem?“

Brumbál beze spěchu vyčaroval dvě sklenice dýňového džusu. Když jednu podal Harrymu, řekl jemně: „I když nerad vyvolávám nepříjemné vzpomínky, Harry, musíme si o tom promluvit. Jen jsem ti chtěl nejdřív dopřát čas, aby ses ve škole aklimatizoval.“

Harry se pomalu napil džusu. Opravdu se mu nechtělo mluvit o tom, co se stalo, ale věděl, že je to nevyhnutelné. Zhluboka, vyrovnaně se nadechl a zeptal se: „Co o tom chcete vědět?“

Brumbál si ho dlouze měřil pohledem. „Profesor Snape mi podal vyčerpávající zprávu o tom, čeho byl svědkem a co se podle jeho informací stalo v jeho nepřítomnosti. Byl velmi důkladný. Myslím, že bychom si my dva možná měli promluvit o tom, co se stalo mezi tvou a Voldemortovou myslí.“

Harry si odkašlal. „Já… no, on se pokusil na mě použít nitrozpyt, myslím? A já jsem se bránil a nakonec to fungovalo.“

Po několika vteřinách ticha Brumbál pobídl: „A jak to fungovalo, Harry?“

Harry se posunul na židli. Přemýšlel o slovech jiného Harryho, ale ještě je nikomu neřekl nahlas, dokonce ani svým kamarádům. Zvlášť ne svým kamarádům. Nechtěl, aby se k němu začali chovat jinak. Ale Brumbál by to opravdu měl vědět. Navíc Harrymu pomůže, nebo se o to alespoň pokusí.

Posadil se zpříma. „Je to takhle. Pamatujete si na mé sny? O budoucnosti? Jak jste si mysleli, že by to mohlo být moje vnitřní oko nebo tak něco?“

Brumbál přikývl a celou svou pozornost věnoval Harrymu.

Zhluboka se nadechl. „Byl. Je. Moje vnitřní oko, chci říct. Znovu za mnou přišel a řekl mi, co měl předtím na mysli.“ Naklonil se dopředu, aby Brumbál věděl, jak je to důležité. „Řekl mi, proč je Voldemortův plán chybný.“ Odmlčel se a snažil se vymyslet, jak nejlépe předat to, co mu jiný Harry řekl.

Než se rozhodl, kde začít, Brumbál mu skočil do řeči: „Možná bych si mohl dovolit odhadnout. Má ta chyba co do činění s tokem energie mezi vašimi myslemi?“

Harry s očima dokořán přikývl. „Jak to víte?“

Brumbál se usmál a Harry byl rád, že se mu v očích objevilo lehké zablýsknutí. „Za více než sto let kouzelnických zkušeností se člověk naučí něco o luštění věšteckých hádanek.“

„Aha.“

„A po tom, co mi popsal profesor Snape, to dává smysl,“ pokračoval Brumbál. „Voldemort získal moc díky magickému využití fyzikálních vlastností tvé krve. Jak mu to posloužilo k tomu, aby byl mocnější, je zatím poněkud záhadou, ale troufám si odhadnout, že díky vašemu jedinečnému mentálnímu spojení se stopy magie ve vašich fyzických tělech – konkrétně ve vaší krvi – vzájemně rozpoznaly. Máte mezi sebou tak hluboké spojení, že když Voldemort použil tvou krev v lektvaru, aby ho vrátil k plnému fyzickému životu, vzájemně na sebe nepředvídatelně působily. Koneckonců nejste pouhými nepřáteli, což je vše, co jeho lektvar vyžadoval. Jste něco víc, skutečnost, která nějakým způsobem umocnila účinky lektvaru.“

„A pak… pak nepočítal s tím, že by se mu do cesty připletlo mentální spojení,“ pobídl ho Harry, dychtivý slyšet, co si o tom Brumbál nejspíš domyslel.

„Přesně to si neumím představit,“ řekl ředitel s úsměvem. „Ale umím si představit, že tě tvé vnitřní oko informovalo o tom, že jsi Voldemortovu nově nabytou moc od něj odváděl do sebe pokaždé, když jsi přemohl jeho pokusy o ovládnutí tvé mysli.“

Přikývl. „Takže jsem…“ Zaváhal, nebyl si jistý, jestli to chce říct nahlas, ale udělal to. „Jsem teď mocnější…“

„Zdá se, že ano,“ pronesl Brumbál klidně. Až příliš klidně. Mnohem klidněji, než si Harry myslel, že si ten výrok zaslouží.

„Necítím se silnější,“ pravil a pak se rychle opravil: „No, ne… Ne, tedy cítím, ale necítím. Víte, jako bych si teď víc uvědomoval magii ve světě kolem sebe. Vlastně je to docela zvláštní,“ svěřil se. „Cítím se mocnější, víc… propojený s magií? Ale když chci svou magii použít, nic se nemění.“

Brumbál se rozvážně napil dýňového džusu. „Dovedu si představit, že bude, až se tvé tělo přizpůsobí změnám v tvém magickém jádru. A jakmile budeš mít praxi v čerpání dalších zásob síly.“

Harry o tom chvíli přemýšlel a pak se zeptal: „Nedělá vám starosti, co to znamená, pane profesore? Co když… co když mě to ovládne nebo to nebudu moci kontrolovat?“

„Předpokládám, že se ti zatím nic podobného nestalo?“ nadhodil Brumbál tak nezúčastněně, jako by se ptal na počasí.

„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou. „Jen ten pocit je jiný, jak jsem říkal. Nevím, jak to popsat. Je to jako… když jsem byl na té louce s Voldemortem a jeho Smrtijedy a pak zase při tom obřadu, viděl jsem magii. Opravdu – viděl jsem ji!“ zdůraznil a byl si celkem jistý, že zní jako blázen, ale Brumbál ho zřejmě bral vážně. „A od té doby, co jsem se vrátil, jsem ji neviděl, ale… nevím, jako bych ji cítil, jako by byla všude kolem mě a čekala, až jí řeknu, co má dělat, ale já nevím, jak se k ní dostat a jestli vůbec mám.“

„Zkoušel jsi to?“ zeptal se Brumbál stejně klidně.

Harry pokrčil rameny. „No, jo… tak nějak. Nedávno jsem to trochu zkusil. Ale… ale bojím se, abych to nepřehnal,“ přiznal a odvrátil pohled. „Co když se mi to povede a někomu ublížím?“

„Jak jsem to zatím pochopil, nemusíš se bát, že bys hned napoprvé ovládal velké množství moci,“ odvětil Brumbál věcně. „Udělal jsi to, když jsi byl v područí Voldermorta, a zdá se, že na nováčka jsi ji zvládl usměrnit docela dobře.“

Harry se na ředitele pochybovačně podíval. Nesouhlasil s ním, ale nehádal se.

„Přesto si zatím nemusíš dělat starosti,“ uklidňoval ho Brumbál. „Ano, tvá magie je silnější, než byla, a vsadil bych se, že ještě zesílí. Teď je ideální čas, aby ses k ní začal učit přistupovat a pak ji ovládat.“

Harry se napil dalšího dýňového džusu a postavil ho na stůl. Pak, ještě než si pořádně uvědomil, co chce říct, vyhrkl: „Chci, aby mě to naučil profesor Snape.“

Pozorně Brumbála sledoval, ale ten jen zamrkal.

„Nic proti vám, pane,“ spěchal, „ani proti komukoli jinému, koho jste si na tu práci vytipoval, ale myslím, že to musí být on, ne? Vím, že už mě asi učit nechce, ale je v tom dobrý. Lepší, než jsem si myslel, že bude, i když mu to vloni šlo špatně. Ne že já bych byl dokonalý,“ rozohnil se nad Brumbálovým mlčením. „Jde… Jde mi jen o to, že se ukázalo, že mě umí dobře učit nitrobranu, a že opravdu rozumí Voldemortovi, víte? A to druhé proroctví!“ dodal rychle. „Měl by mě vést, ne? A možná se nepřihlásil na doučování mého zvláštního případu po zbytek roku, ale… no, mohl byste si s ním promluvit, ne? Zkusit ho přesvědčit, aby tomu dal šanci?“

Brumbál se ho nesnažil přerušit, ale jeho oči byly smutné. Harryho to znervózňovalo. „Nemohl byste…?“ odmlčel se. Věděl, že Snape by si docela rád umyl nad Harrym ruce, ale pokud by někdo mohl tvrdohlavého profesora přesvědčit, aby změnil názor, byl by to právě Brumbál.

Ředitel si ztěžka povzdechl a podíval se Harrymu do očí, a ten si byl jistý, že se mu nebude líbit, co mu ten muž řekne. „Harry…“ začal a pak se odmlčel, jako by si chtěl srovnat myšlenky. „Nepřeji si nic jiného, než abyste s profesorem Snapem pokračovali v lekcích, které jste začali. Věřím, že jste si navzájem prospěli a že jste za tak krátkou dobu udělali velký pokrok.“

„Ale?“ zeptal se už skleslý Harry.

Brumbál smutně zavrtěl hlavou. „Obávám se, že teď není vhodná doba. Energie profesora Snapea je v současné době věnována jiné velmi důležité záležitosti.“

Sesunul se do křesla. „Je to pro Řád?“ zeptal se, i když nečekal, že mu to někdo řekne. „Pracuje na novém lektvaru nebo na špionážních věcech nebo tak něco? Proto má v poslední době špatnou náladu?“

Ředitel se mírně usmál. „Nesouvisí to konkrétně s Řádem, ale stejně jako u spousty jiných věcí, pokud bude projekt profesora Snapea úspěšný, bude naší straně jen ku prospěchu. To je vše, co potřebuješ vědět,“ dodal laskavě, ale s nádechem konečnosti, když se Harry chystal položit další otázku. „Žádám tě, abys tuto záležitost prozatím považoval za vyřízenou.“

Harry si povzdechl a přikývl. „Jak se má Remus?“ zeptal se, aby odvedl pozornost obou od svého zjevného zklamání ze Snapea. „Myslel jsem, že se za mnou třeba už zastaví, ale zatím mi nepřišel ani dopis.“ Podle Brumbálova výrazu poznal, že to byla špatná otázka. Z ředitele vyzařovala nechuť, že musí Harryho zase zklamat. Než to však stačil udělat, odpověděl na svou otázku sám. „Ani on mě nechce vidět,“ uzavřel a cítil, jak v něm bublá rozčilení. Snape i Remus tu pro Harryho tak či onak začali být a teď s ním ani jeden nechtěl mít nic společného. Skvělé. Prostě skvělé.

„Není to tak, že by tě Remus nechtěl vidět, Harry,“ vysvětloval Brumbál a jemně mu položil ruku na rameno. „Musíš pochopit, že mu na tobě velmi záleží.  Se svojí zradou, byť neúmyslnou, se těžko vyrovnává. Věřím, že se snaží vyhnout tomu, aby ti způsobil bolest…“

„Kecy,“ přerušil ho Harry. Odstrčil Brumbálovu ruku a zvedl se na nohy. Zatnul ruce v pěst, odhodlaný neztratit nervy jako před několika měsíci v této kanceláři. Už takhle měl štěstí, že neměl potíže za to, že řediteli nadával. „Promiňte,“ procedil skrz zaťaté zuby, „ale je to tak. On se o mě nestará. Vyhýbá se mi, protože by to pro něj bylo nepříjemné.“

„Harry…“

„Mám pravdu a vy víte, že ji mám!“ pronesl temně a opravdu se snažil nekřičet. „Stejně jako profesor Snape. Nerad se sbližuje s lidmi, fajn. Já to chápu. Nevadí. A Remus se cítí provinile. Jo, já vím. Ale to, že se mnou nemluví, nepomáhá mně. Jen je to pohodlnější pro ně. Oba dva se vydali zbabělou cestou a vy to víte!“

Brumbál neurážel jeho inteligenci popíráním, jen mu věnoval pohled plný pochopení a soucitu. I když to situaci nevyřešilo, pomohlo mu vědomí, že byl vyslyšen a že se ho Brumbál nebude snažit uchlácholit jako dítě. Znovu klesl na své místo a ztrácel páru při vyhlídce, že se nebude mít s kým hádat.

„Je mi opravdu líto bolesti, kterou jsi v uplynulém roce prožil, Harry,“ řekl Brumbál tiše. „Snášel jsi ji s grácií a odvahou. Ne každý by toho byl schopen.“

Jako Remus a Snape? chtěl se sarkasticky zeptat, ale neudělal to. Přesto ho jeho vlastní myšlenky ještě více deprimovaly, protože jakkoli chtěl být na oba muže naštvaný, dokázal jejich jednání pochopit a odpustit jim. Koneckonců ani jeden z nich neměl lehký život a ani jeden se neupsal tomu, že mu bude za zadkem stát puberťák. Vlastně k němu neměli žádné závazky, tak jakým právem se Harry na kteréhokoli z nich zlobil? Unaveně si přejel rukou přes oči a doufal, že Ron neodletěl bez něj. Nutně potřeboval rozptýlení.

„Mohl byste Remusovi aspoň říct, že mu to nemám za zlé?“ zamumlal, aniž by vzhlédl. „Byl to Voldemort, ne on. Není to tak, že bych to nevěděl.“

„Mohl bys zvážit, jestli mu nenapíšeš dopis,“ pobídl ho Brumbál jemně. „Jsem si jistý, že přímo od tebe by to znamenalo víc.“

Trhnutím přikývl. „Jo. Jo, dobře,“ souhlasil, pak se podíval Brumbálovi do očí a vyřkl to, co vlastně chtěl nejvíc vědět. „A co to proroctví, pane? To, které říkalo, že mě Snape povede, abych porazil Voldemorta? Neznamená to, že mě má učit? Vím, že jste říkal, že pracuje na něčem důležitém, ale toto je jistě také důležité.“

Ředitel se zatvářil smutně, když řekl: „Možná se to proroctví už naplnilo. Koneckonců ti letos v létě nabídl své vedení.“

Harry přimhouřil oči. „Tomu nevěříte. Myslíte si, že je v tom něco víc.“

„Myslel jsem si to,“ souhlasil Brumbál, „ale každý z nás musí čas od času přehodnotit své přesvědčení.“

Harry neodpověděl. Nemohl přijít na to, co by měl říct. Brumbálovi nebylo podobné, že by se vzdal. Ano, nechal by ostatní, aby dospěli k vlastnímu rozhodnutí, i kdyby to nebylo to, co on považoval za nejlepší, ale celou dobu by byl u toho, házel by narážky a ‚povzbuzoval‘ je, aby se rozhodli jinak. Přesně to by měl dělat se Snapem. Měl by ho přemlouvat, aby Harryho učil! Přesvědčovat ho, aby bral proroctví vážně! Místo toho ho nechával na holičkách a Harrymu se vymlouval.

„Můžu už jít, pane?“ zeptal se toporně, připravený sednout na koště a zapomenout na školu a dospělé vůbec.

Brumbál si zhluboka oddechl. „Je mi to opravdu líto, Harry.“

„Já vím, pane,“ zdvořile přikývl Harry a znovu se zeptal: „Můžu jít?“

„Samozřejmě,“ zamumlal muž a Harry bez ohlédnutí odešel.

ooOOoo

Létání bylo dobrým rozptýlením, ale netrvalo dlouho, stejně jako rozptýlení dobrých přátel shromážděných u ohně ve společenské místnosti. Bylo příjemné cítit, jak mu vítr šumí kolem uší, pak se smát a vtipkovat s přáteli, ale když přišla noc, byl opět sám ve tmě se svými myšlenkami. Nesnažil se vymluvit si dávku Bezesného spánku jako předchozí dvě noci. Věděl, že se bez lektvaru musí občas obejít, že Snape říkal, že může být návykový, ale jeho užívání celý týden jen zvyšovalo jeho hrůzu z nevyhnutelných nočních můr, až bude muset přestat.

Zítra se bez něj pokusí obejít, slíbil si, když upadal do bezesného spánku.

Jenže to nefungovalo tak, jak mělo. Nekřičel, když se v půlce noci probudil, hrudník se mu zvedal a tělem mu třásla vzpomínka na Cruciatus. Byl na sebe za to pyšný. Žádný křik byl dobrý. Ale noční můra se mu vůbec neměla zdát. Nechápavě zíral na slabý obrys záclon a nervózně znovu zavřel oči. Obvykle lektvar vydržel celou noc. Tohle se stalo, když ho někdo bral příliš dlouho – přestal působit? To bylo znepokojivé. Ani nevěděl, jestli dokáže usnout sám. Pokaždé, když zavřel oči, polil ho studený pot při vzpomínce na to, jak prožíval Voldemortův lektvar. Už jednou musel zavřít oči s vědomím, že se možná nikdy neprobudí. Nechtěl to udělat znovu.

Přinutil se zavřít oči a udržet je zavřené. Byl v bezpečí, opakoval si. V Bradavicích v bezpečí. A je silný. Je Nebelvír. Je mu šestnáct, je skoro muž a je Nebelvír. Nenechá se porazit takovou maličkostí, jako je strach a noční můry.

O deset minut později vypil další dávku bezesného spánkového lektvaru a zavrtal se pod peřinu.

Zítra. Zítra se obejde bez něj.