Preklady fanfiction Harryho Pottera

Gentrifikace 12

Nový byt se nacházel zhruba dva kilometry od Tkalcovské ulice. Sousedství bylo tiché a klidné, měla jsem to blíž do práce a z okna ložnice byl hezčí výhled. Nevýhodou bylo, že to bylo dva kilometry od Severuse Snapea a Kávového kartelu. Ne že by v tom byl takový rozdíl; pořád jsem trávila volno asistencí při výzkumu a dál jsme se scházeli o víkendových ránech v kavárně.

Severus se objevil u mých dveří v den, kdy jsem se nastěhovala.

„Alespoň je tu lepší vybavení,“ poznamenal a prohlížel si nevýraznou béžovou pohovku a křeslo v obývacím pokoji. „I když mi bude chybět to rozviklané skládací křeslo, které hrozilo rozpadnutím se pokaždé, když jsem se na něj podíval.“

„A to nemluvě o té příšerně hrudkovité pohovce,“ dodala jsem.

„Přinesl jsem vám dárek ke kolaudaci a opožděný k narozeninám,“ řekl a vyndal z hnědého sáčku na potraviny dárkovou krabici.

„To je od vás strašně milé,“ řekla jsem a vzápětí jsem se proklela za volbu slov. Snape se tvářil zřetelně kysele při pomyšlení, že by mohl být považován za něco, co se jen vzdáleně blíží ‚milému‘. „Promiňte. Řeknu to jinak. Je to od vás velmi pozorné.“

Zdálo se, že ho to poněkud uklidnilo.

„Snažíte se zlikvidovat mou zlou osobnost, že ano, Hermiono Grangerová?“

„Vaše zlá osobnost se rozpadá už čtyři a půl roku,“ škádlila jsem ho a trhala balicí papír.

„Pchá,“ zavrčel.

„Sklenice na víno!“ vykřikla jsem, když se dárek objevil. „Perfektní. Moc vám děkuju! Ještě jsem ani neprohlédla skříňky, abych zjistila, co je v tomhle bytě za nádobí. Teď už potřebujeme jen víno.“

Snape znovu sáhl do potravinové tašky a vytáhl láhev. „Ten Cabernet, co máte tak ráda. Předpokládám, že vám toto bude vyhovovat?"

„Rozhodně.“ Nejenže přinesl víno, ale přinesl přesně to, o kterém věděl, že mi chutná. To na mě udělalo ještě větší dojem. Nebo, ozval se tichý hlásek, to prostě vzal jednoduchou cestou a neobtěžoval se s nákupem něčeho jiného.

Ignorovala jsem ten hlásek a odnesla sklenky do kuchyně, abych je vyndala z krabice a opláchla. Severus se mezitím věnoval pečlivému přičarování chladícího kouzla na láhev.

„Uvědomujete si,“ řekl tiše, „že naše dohoda skončila před třemi dny?“

Věděla jsem to. Dnes bylo třetího října. Říkala jsem si, kdy se tenhle rozhovor uskuteční.

„Znamená to, že už nechcete mou pomoc s výzkumem?“ zeptala jsem se a snažila se o lehký tón. Nechtěla jsem, aby skončily večery a víkendy obklopené knihami, pergamenem a Severusem Snapem. Milovala jsem to zajímavé čtení, to duševní cvičení. A milovala jsem to podivně příjemné přátelství, které jsme sdíleli.

„Nechci vás obtěžovat, pokud už nemáte zájem mi pomáhat,“ řekl Severus s výrazem člověka, který velmi pečlivě volí slova.

Podívala jsem se na něj. Očividně se vyhýbal mému pohledu. „Nesmírně jsem si to užívala. Pokračování by nebylo na obtíž, pokud vás ovšem neunavuje mít mě tak často kolem sebe.“

„Pokud chcete pokračovat, bylo by to uspokojivé,“ odtušil Snape a hůlkou poklepal na zátku láhve s vínem. Ta elegantně vyskočila, vyletěla asi třicet centimetrů do vzduchu a přistála v jeho natažené ruce.

Uspokojivé? V duchu jsem zasténala. Zabilo by ho, kdyby přiznal, že si mou přítomnost v posledních šesti týdnech užíval? Snape by mě jistě vyhodil na dlažbu už o několik týdnů dříve, kdyby se na mě nedokázal dívat. Mohl mi jednoduše hodit do náruče hromadu odborných časopisů a poslat mě pryč s pokynem, abych mu podala zprávu o všem, co jsem zjistila.

„Více než uspokojivé. Jak jistě dobře víte, nebyl to pro mě moc velký trest,“ podotkla jsem, když jsem na pult položila dvě sklenice. Severus nalil víno.

„Narodila jste se jako vědec, Hermiono,“ řekl, podal mi jednu sklenici a druhou zvedl. „Na poznání.“

„A na naše pokračující partnerství,“ dodala jsem.

Na jeho tvářích se objevil jen slabý náznak barvy.

xxx

Devatenáctého října měl můj otec narozeniny, přesně měsíc po mých. Až v obchodě, kde jsem mu kupovala blahopřání, jsem si uvědomila, že jsem od něj a od mámy stále nedostala žádnou narozeninovou pohlednici.

Srdce se mi sevřelo. Už tak bylo dost zlé, že jsme spolu několikrát do roka komunikovali jen prostřednictvím pohledů. A teď na mě zapomněli úplně? To pomyšlení mi přivedlo na mysl ošklivou skutečnost, že jsem to byla především já, kdo se přičinil o to, aby k tomu došlo. Podepsala jsem přáníčko ‚S láskou Hermiona‘, adresovala ho tátovi a odeslala.

V práci byl příjemný klid. Většinu času jsem trávila tím, že jsem pomáhala klientům proplétat se spletitou byrokracií na ministerstvu a psala shrnutí místních novinek, které jsem přidávala do měsíčních zpráv zasílaných z Londýna. Moji podřízení si vedli dobře: Sondra omezila žvýkání žvýkaček, Clare kompetentně vyřešila několik drobných přestupků a Dex se postaral o obvyklou škálu méně vážných onemocnění a zranění na klinice.

Jednoho dne na začátku listopadu jsem svolala schůzku po pracovní době a ujistila zaměstnance, že nebude trvat dlouho, protože se stejně jako oni těším domů. Na závěr jsem učinila prohlášení.

„Ještě jedna věc. Chci, abyste si všichni - tedy vy, Dexi a Sondro - něco uvědomili; Clare už o tom ví. V srpnu, když se kolem profesora Snapea strhla taková mela, jsem rozšířila fámu, že jsme spolu zapleteni. Byl to pokus udržet jeho velmi horlivé a dotěrné obdivovatelky na uzdě, což bylo stejně tak ku prospěchu mému jako jeho, protože jsem v té době bydlela hned vedle. Myslela jsem si, že když veřejnost uvěří, že už má milostný vztah, vzrušení opadne. Naštěstí se tak stalo. A díky přímému zásahu mého přítele byla Rita Holoubková z Denního věštce dočasně umlčena, což také pomohlo uklidnit vlny.“

„Byl to Harry Potter,“ slyšela jsem, jak Clare hlasitě šeptá Sondře.

Sondra vypadala ohromeně.

Dex znuděně.

„Takže profesor Snape je k mání?“ vyhrkla Sondra s nadějí.

Zjistila jsem, že se mi na tu otázku nijak zvlášť nechce odpovídat. Přesto jsem to udělala.

„Ano,“ řekla jsem, a když Sondra hlasitě vypískla, rychle jsem dodala: „Ale to neznamená, že bys to měla šířit dál. A nemyslím si, že by o tobě chtěl slyšet.“

„Ach, slibuju, Hermiono,“ řekla pevně.

Ani na vteřinu jsem tomu nevěřila, ale nechala jsem to být.

„Ha! Myslel jsem si, že máš víc rozumu, než aby ses s tím chlapem zapletla.“ Dex měl na tváři samolibý výraz. „Možná je to válečný hrdina a tak, ale pořád je to jen starý zahořklý mrzout, ne?“

Ta charakteristika mě na okamžik ohromila. „Ani ne. Umí být docela okouzlující.“

„Jasně.“

Prohlásila jsem schůzku za ukončenou a všichni jsme si začali sbírat věci. Když jsem si oblékala kabát, Clare mě zahnala do kouta.

„Takže už se tu nepotloukají žádní slídilové?“ zeptala se a vypadala potěšeně.

„Severus se o tom nezmínil,“ řekla jsem jí, „ale vzhledem k tomu, že už nebydlím vedle něj, nemůžu to odpřisáhnout z první ruky.“

„Samozřejmě.“

„Mimochodem, jak se má Gavin?“

„Úplně skvěle, díky za optání. Požádal svou přítelkyni o ruku, víš?“

„Vážně? Vím, že říkal, že ji chce požádat, až se vrátí do města. Brenda, že? Řekla ano?“

„Ano, i když říká, že si ho nevezme, dokud nedokončí opravu toho svého domu,“ svěřila se Clare s úsměvem.

Zasmála jsem se. „Nemůžu říct, že bych se jí divila. Chudák holka potřebuje pořádnou skříň, aby si mohla pověsit šaty, když už nic jiného. A to nemluvím o opravdových záclonách.“

Doma jsem se rychle převlékla z pracovního oblečení do něčeho pohodlnějšího. Měla jsem se sejít se Severusem v hospodě poblíž jeho domu a pak jsme měli začít pracovat na části Klingbeekova textu o obranných kouzlech. Nejdřív jsem si však prošla denní poštu.

Byla to obvyklá směs nevyžádaných reklam, ale vzadu bylo zastrčené přání. Byl to konečně pozdrav k narozeninám od mých rodičů? Pak jsem ale viděla, že písmo na přední straně obálky je moje vlastní.

Bylo to přání, které jsem poslala otci k narozeninám. Přes celou obálku byl vyražený nápis: VRAŤTE ODESÍLATELI, ADRESA NEZNÁMÁ.

Rodiče se přestěhovali a nezanechali ani adresu pro zasílání.

xxx

Druhý den ráno jsem poslala Clare zprávu, že se opozdím. Pak jsem se přemístila na ministerstvo v Londýně a zamířila rovnou na Odbor pro vymáhání kouzelnického práva.

„Hermiono!“ Harry překvapeně vzhlédl od stolu. „Co tady děláš? Nevěděl jsem, že dnes budeš ve městě.“

„Přišla jsem za tebou,“ řekla jsem.

„Vážně? Co se děje?“

„Zajímalo by mě, Harry, jestli znáš nějaké bystrozory v Austrálii?“

„Tak trochu. Jednoho nebo dva jsem potkal, když sem loni na jaře přijeli předat vyhoštěného vězně. Proč?“

„Myslíš, že by některý z nich mohl být ochotný vypátrat pohřešované mudlovské rodiče, takříkajíc ‚mimo službu‘?“

Harry se na mě zadíval. „Tvoji rodiče se ztratili? Jak to myslíš?“

„Poslala jsem tátovi obvyklé přání k narozeninám a přišlo mi zpátky s poznámkou ‚vrátit odesílateli, adresa neznámá‘.“

„Víš jistě, že jsi na něj napsala správnou adresu?“

„Samozřejmě že ano,“ řekla jsem netrpělivě. „Myslíš, že bych si to nejdřív neověřila?“

„Promiň, jasně že jo.“

„A nenechali tam-“

„-adresu pro přeposílání, ne. Člověk si pak připadá opravdu chtěně, že?“ Spodní ret se mi zachvěl; silně jsem se do něj zakousla.

Teď mu došly významnější důsledky. Harry vypadal zděšeně. „Aha. Páni. Hermiono, snad si nemyslíš, že záměrně…“

„Já-já ne-nevím, co si mám myslet.“ Hrozilo, že se mi úplně zlomí hlas.

Harry spěšně stáhl z jediné další židle v malém prostoru štos srolovaných pergamenů a hodil je na podlahu.

„Tady. Posaď se.“

Sedla jsem si a promnula si oči kapesníkem, který mi Harry rychle vykouzlil.

„Podívej,“ řekl po chvíli nebo dvou, „je to mudlovská pošta, že? Víš, že věci se ztrácejí každou chvíli. Nepředpokládal bych, že se jen tak přestěhovali a nechtěli, abys o tom věděla. Co když… co když se stěhují zpátky sem? Do Británie?“

„To si myslel i Severus, když jsem mu o tom včera večer pověděla.“ Na jeden divoce šťastný okamžik se mi ulevilo a byla jsem nadšená, ale stejně jsem nedokázala přijít na důvod, proč by se se mnou o tu novinu nepodělili. Ve výsledku to nebyl produktivní večer. Byla jsem roztěkaná a ustaraná, a nakonec jsem se předčasně omluvila.

„Možná tě chtějí překvapit,“ nadhodil Harry, zřejmě stejně bezradný jako já.

„Třeba…“ Bylo to možné, pomyslela jsem si. Opravdu, opravdu jsem mu chtěla věřit.

„Něco ti řeknu: vyhledám kontakt na Australany a uvidíme, co se dá dělat. Můžeš mi dát adresu svých rodičů?“

Otevřela jsem brašnu a vytáhla vrácené přání k narozeninám.

„Tady máš. Dáš mi vědět, jestli jsou ochotní pomoct? Předpokládám, že bych si mohla najmout mudlovského soukromého detektiva, kdyby bylo třeba.“

Harry se zadíval na obálku, jako by chtěl, aby mu prozradila svá tajemství. Nebo se možná díval na to, co bylo zjevně několik zaschlých skvrn od slz.

„Můžu to říct Ronovi?“ zeptal se. „Neřeknu, když mi to zakážeš, ale určitě by rád věděl, co se děje.“

Přikývla jsem.

xxx

Později toho dne jsem dostala zprávu od Harryho. Byl v kontaktu s jedním z australských bystrozorů, který slíbil, že se podívá po místu pobytu mých rodičů. To bylo prozatím vše, co jsem mohla udělat.