Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 50. Zpátky ve škole – 1/2

Ráno se rozednilo dřív, než bylo zdrávo, a okny nemocničního křídla dovnitř proudily sluneční paprsky. K nim se přidal slabý zvuk cvrlikání ptáků.

Harry nespal. Jistě, sem tam si zdříml, ale jeho mysl byla příliš plná, příliš ve střehu před nočními můrami, o kterých věděl, že přijdou, takže to nikdy netrvalo dlouho. V důsledku toho měl spoustu času promyslet si všechno, co se stalo. A upřímně řečeno nevěděl, co je větší odhalení: jestli to, že by mohl být brzy dost silný, aby se postavil Voldemortovi, nebo to, že Snape miloval jeho mámu a nechtěně zradil jeho rodiče.

Obojí představovalo docela zdrcující odhalení.

Nejdřív se tím vším cítil ohromený, což se v průběhu noci změnilo ve vztek. Co to bylo s Voldemortem, že pořád šel po Harrym a předával mu podivné schopnosti, o které nikdy nežádal? A jak se Snape opovážil přetrhnout vazby a utéct zrovna ve chvíli, kdy k němu Harry konečně začal cítit něco pozitivního, kdy se konečně začal cítit o něco méně osamělý? Chtěl se na oba obořit. No… možná z dálky. To se zdálo bezpečnější. Ale rozhodně chtěl mít příležitost zařvat a možná hodit pár věcí, i když by byl příliš daleko na to, aby se trefil. Postavil se na podlahu vedle postele a pokusil se zlostně přecházet sem a tam, dokud si neuvědomil, že je stále příliš slabý, aby to vydržel déle než pár vteřin, načež se usadil na posteli, aby několikrát udeřil do polštáře.

Vztek nevydržel. Kolem půlnoci se změnil v nervozitu podbarvenou strachem z toho, co pro něj nové schopnosti mohou znamenat.

Pokud získal nové schopnosti. Snažil se vytáhnout jiskry magie, ale nešlo to. Dokonce opatrně vyzkoušel několik kouzel hůlkou, ale jeho magie fungovala stejně jako vždycky. Mohlo se jeho snové já mýlit? Možná se jeho moc nezvětšovala. Možná to, co se stalo s Voldemortem a jeho Smrtijedy, byla jen náhoda. Příliš ho to mátlo, než aby se tím dlouho zabýval.

A pak si znovu vzpomněl na Snapea a v tu chvíli se jeho nálada změnila na rezignovanou. Ze Snapeova zjevného úmyslu vymanit se z Harryho života po tom všem, čím si prošli, cítil docela dost věcí: smutek, zklamání, rozmrzelost, vztek. Ale ani jednu věc nemohl prohlásit za překvapení. Věděl, že to Snape udělá, očekával to. Dobře si pamatoval, jak se od něj v létě snažil zpočátku distancovat. Snape neměl rád blízkost. A když se k tomu přidalo, že se Harrymu svěřil s některými ze svých nejtajnějších tajemství, nebylo divu, že s ním ten ostražitý muž nechtěl být v jedné místnosti.

Ale svým způsobem mu vědomí, že Snape je ten typ, který se mu bude vyhýbat kvůli nepříjemným pocitům, pomohlo. Znamenalo to, že profesor na něj nemusí být nutně naštvaný, aby se k němu otočil zády. Harry mohl věřit, že mu byl incident se Strážci stěn odpuštěn a že Snape své přiznání, že mu záleží na tom, co se teď s Harrym stane, myslel vážně. Snapeův odstup nic z toho nepopíral. Byl to prostě Snape jako Snape.

A vůbec, co čekal? Že všeho nechá a stane se Harryho učitelem na plný úvazek? Jejich dohoda byla jen na léto. To věděl. Snape mu nikdy nic víc neslíbil, takže neměl právo být zklamaný nebo ublížený.

Zvedl bradu. Bude v pořádku. Bude. Před letošním létem Snapea nepotřeboval a teď se bez něj obejde úplně v pohodě.

„Ach, pane Pottere.“ Hlas madame Pomfreyové, která odhrnula závěsy, ho tak vylekal, že málem spadl z postele. „Vidím, že jste vzhůru. Dobře, dobře. A jak se dnes ráno cítíte?“

„Hm, lépe?“ Nebyl si jistý, jaká je správná odpověď, ale věděl, že stěžovat si na to, že má tělo jako rozlámané, je unavený a bolí ho hlava, ho z nemocničního křídla do nebelvírské věže nedostane rychleji. Na druhou stranu… bez bolesti hlavy by se obešel. Takže přiznal jen a jen to.

„Tak se na tu bolest hlavy podíváme, ne?“ usmála se lékouzelnice a mávla nad ním hůlkou, pak se zamračila. „Trochu horečka, drahý. O to se taky postaráme, ať jste jako rybička, ale myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste si tady ještě aspoň den odpočinul.“

Zasténal. „Nemůžu jít do věže? Chci vidět své kamarády –“

„A kolik odpočinku vám vaši kamarádi ve věži dovolí, hm?“ zeptala se ostře a on se zarazil. Oba věděli, že vyhrála. Jemně se usmála. „Dnes můžete mít nějaké návštěvy, pokud vás nebudou příliš rozčilovat.“

Svezl se zpátky do postele a rezignovaně přikývl.

Jak se ukázalo, bylo nejspíš dobře, že mu nedovolila odejít. Mezi rozvrhem, který mu Snape dal, a Hermioniným naléháním, aby ho dodržoval, se musel učit téměř celý den, aby vůbec začal své spolužáky dohánět. Kolem oběda už byl v pokušení nechat školy, přestože dosud nenavštívil ani jednu hodinu. Jak je možné, že po pouhém jediném týdnu bylo tolik domácích úkolů?

„Je to šestý ročník, Harry,“ prohlásila Hermiona bez lítosti. „Příští rok jsou naše OVCE. Jestli se teď nebudeme pilně učit, budeme pozadu za tím, co potřebujeme k nejdůležitějším zkouškám našeho života!“

„Já vím, Miono.“ Harry se snažil zachovat vážnou tvář, když za jejími zády přistihl Rona, jak koulí očima. „Hm… já jen… že bych se taky rád trochu pobavil, víš.“

„A ne, učení není zábava,“ vyhrkl Ron dřív, než stačila cokoli říct. „Co takhle přestávka?“

„My už jsme si přestávku udělali,“ řekla Hermiona úsečně, ale její oči změkly, když Harry zvedl ruce v tiché prosbě. „Dobře. Přestávka. Ale ne moc dlouho!“ trvala na svém s úsměvem nad Ronovým vítězným tanečkem. „Slíbila jsem McGonagallové osobně, že ti pomůžu, abys zůstal na správné cestě.“

Naneštěstí pro Hermioniny plány madame Pomfreyová brzy poté vyhodila ji i Rona z ošetřovny, aby si Harry mohl odpočinout, a jakmile se za nimi zavřely dveře, zatáhla mu závěsy a nařídila, aby si zdříml.

Nechtěl si zdřímnout. Jeho přátelé byli dobrým rozptýlením, ale teď, když byl sám, se obával, jaké noční můry ho přepadnou, když si dovolí usnout. Přesto byl vyčerpaný a nedokázal zabránit tomu, aby se jeho oči zavřely, a než se nadál, s výkřikem na rtech se probral. Jakmile zaregistroval závěsy kolem nemocničního lůžka, byl vlastně vděčný, že je tam a ne ve věži. Znamenalo to, že nikdo nebude svědkem, jak jeho zpanikařené oči prohledávají malý prostor po jakékoliv známce Voldemorta nebo jeho Smrtijedů. Ne že by jeho spolubydlící nebyli na jeho občasné noční můry zvyklí, ale stejně ho pokaždé, když se to stalo, pálily rozpaky. A měl pocit, že se to bude nějakou dobu dít častěji. Ulevilo se mu při pomyšlení na malou zásobu Bezesného spánku, kterou měl stále v kufru. Mělo by mu to vystačit na pár nocí a pak ho možná škola dostatečně rozptýlí, aby noční můry na chvíli zahnal. Ale když si vzpomněl na minulé roky, pochyboval o tom.

Tu noc požádal madame Pomfreyovou o další dávky lektvaru, aby si ho mohl vzít s sebou. Jen pro jistotu.

ooOOoo

V pondělí ráno snídal ve Velké síni. Madame Pomfreyová mu to nechtěla dovolit – „Pořád vypadáte dost vyčerpaně, mladý muži,“ – ale on vyhrál argumentem, že když je mu dost dobře na to, aby se pokusil docházet do vyučování, pak je mu dost dobře i na to, aby snídal se spolužáky. Popravdě řečeno, byl vyčerpaný a nevěděl, jestli je na obojí už dost v pořádku, ale nemohl se dočkat, až uvidí své kamarády a vrátí se k nějakému zdání normálu. A vůbec, jaká byla alternativa? Sedět sám, zírat do zdi a zoufale se snažit neusnout? Ne, děkuji.

Byl tam Snape. Seděl s ostatními učiteli, s nikým nemluvil a na Harryho se ani jednou nepodíval. Harry to věděl, protože koutkem oka Snapea sledoval skoro stejně dlouho, jako odpovídal na otázky spolužáků. Nikomu kromě Hermiony a Weasleyových neřekl, kde byl, a dozvěděl se, že o něm koluje nespočet drbů. Jeden ze spolužáků se zeptal, jestli je pravda, že měl ve Španělsku hroznou nehodu a teprve teď ho propustili z nemocnice. Jiný se ptal, jestli se skrýval před Smrtijedy v Rusku. Některé teorie byly extrémní – ne, ujistil Levanduli, nekousl ho vlkodlak – a jiné docela obyčejné – „Ne, Seamusi, neměl jsem vytržené mandle,“ – a on si přál, aby ho napadlo nacvičit si příběh, který by jim mohl vyprávět. Opravdu nechtěl přiznat, že ho unesl Voldemort, a to z prostého důvodu – nechtěl, aby ho kvůli tomu zasypávali otázkami. A tak se vyhýbal jedné otázce za druhou, dokud za něj Hermiona s Ronem (kteří se ukázali jako nejlepší přátelé v celém vesmíru) nezasáhli.

Nakonec jim to došlo a přešli k jiným tématům. Ta, jak se ukázalo, nebyla o moc lepší. „Slyšel jsi, proč je Crabbe mimo, že?“ naklonil se Dean za Rona, aby nemusel křičet.

Harry zavrtěl hlavou a snažil se nemyslet na Crabbeho staršího, protože to vedlo k myšlenkám na Voldemorta a na Snapea a… Ne. Příliš mnoho přemýšlení. Zavřel dveře za svými myšlenkami a věnoval pozornost rozhovorům kolem sebe.

„Jeho táta se ztratil,“ doplnil ho Seamus od protějšího stolu. „Puf, zmizel, není po něm ani stopy. Nejspíš je mrtvý.“

Harry pocítil v žaludku tíseň. Automaticky prohledal zmijozelský stůl a našel pobledle vypadajícího Crabbeho. Neměl toho chlapce rád, ale navzdory sobě samému pocítil nával soucitu. A také předtuchu. Zabil Snape Crabbeho? To by neudělal, že ne? Byl to bývalý Smrtijed, ale… vražda? A pokud to udělal, jak velká odpovědnost za ztrátu mladšího Crabbeho padá na Harryho bedra? Nebyl si jistý, jestli chce znát odpověď na některou z těchto otázek, a tak je odsunul do pozadí.

„To není žádná ztráta,“ dodal Ron mezi sousty brambor. „O jednoho Smrtijeda míň.“

„Jo,“ zamumlal Harry, „ale… no, asi není snadné přijít o tátu, ať už byl jakkoli zlý.“

Jeho přátelé neodpověděli, až na chápavou Hermioninu ruku na jeho paži, a zanedlouho přešli k novému tématu. Harry se však nedokázal obtěžovat, aby je sledoval. Znovu upíral oči na Snapea a přemýšlel, co všechno ještě musel ten muž udělat, aby ho zachránil. Teď už si byl jistý, že ho profesor záměrně ignoruje, a tak přejížděl očima po zbytku stolu. Zamračil se. „Proč tam nahoře sedí s profesory ten student?“ zeptal se. Šlachovitý chlapec s pihami a kudrnatými hnědými vlasy mu nebyl povědomý, takže nemohl být z Nebelvíru, ale vypadal dost starý na to, aby byl nejspíš v sedmém ročníku. Široce se usmíval a oči mu tančily při něčem, co Hagrid vedle něj vykládal.

„Aha, to je profesor Brooks,“ vysvětlila Ginny. „Náš nový instruktor obrany.“

Harry se zmateně poškrábal na tváři. „Brumbál si najal studenta?“

„Je mu třiadvacet,“ prozradila Levandule spiklenecky. „Vím to, protože Becky Newsomeová – víš, ta ze sedmého ročníku Mrzimoru? – si ho pamatuje z doby, kdy byla v prvním ročníku. On byl taky v Mrzimoru.“

Harry se na nového profesora pochybovačně podíval a přemýšlel, jestli má dost zkušeností, aby je něco naučil. Brumbál obvykle nenajímal profesory tak mladé, aby se mohli vydávat za studenty. Nebo snad ano? Znovu se kradmo podíval na druhou stranu hlavního stolu a napadlo ho, že Snapeovi bylo skoro tolik, když ho Brumbál najal, a jeho znalosti lektvarů se nedaly popřít. Harry sám toho v pouhých patnácti letech naučil své spolužáky spoustu. Takže možná na věku tolik nezáleželo? Možná by mohlo být dokonce zábavné mít mladého učitele.

„Vypadá mladě,“ ozvala se Hermiona, „ale zatím je slušný. Je opravdu milý, nevadí mu otázky a zdá se, že je opravdu nadšený, že může učit.“

Ron si odfrkl. „Jo, jako štěně s novou žvýkací hračkou.“

„No, co ty můžeš vědět?“ bránila se ho Hermiona. „Zatím jsi byl jenom na jedné hodině obrany!“

„Byl nadšený, že se mnou může mluvit o dohánění učiva! Vypadalo to, jako by se nemohl dočkat, až bude učit první týden znovu.“ Obrátil se k Harrymu se zdviženým obočím. „Nenech se od něj vlákat do soukromých hodin. Ten chlap je do doučování blázen, nikdy se z toho nevyvlékneš.“

Hermiona hravě plácla po Ronovi a minula ho, když s úsměvem uskočil. „Neposlouchej ho, Harry. Profesor Brooks ti to možná nabídne, ale nebude na tebe naléhat.“ Odmlčela se a pak zamyšleně dodala: „Ne že by ti ublížilo, kdybys to přijal. Nechceš přece zůstat ještě víc pozadu.“

Harry nezávazně zabručel a jeho pozornost se vrátila ke Snapeovi. Ani nový učitel ho nemohl na dlouho rozptýlit. Profesor lektvarů se na Harryho stále ještě ani jednou nepodíval.

ooOOoo

Udržet se v dějinách kouzel vzhůru byl boj, ale s Hermioniným popichováním se mu to podařilo. Pomohlo mu, že měl potom volnou hodinu, až na to, že když sledoval Hermionu, jak míří do své třídy ve sklepení, připomnělo mu to, že letos nebude chodit na lektvary. Nešťastně si povzdechl a vyšel s Ronem ven, dychtivý strávit alespoň nějaký čas na vzduchu.

Ve chvíli, kdy vkročil do trávy, zvedl oči a uviděl jasně modrou oblohu a ucítil vánek, který ohlašoval začátek podzimu, zarazil se na místě a způsobil, že do něj Ron s funěním naboural. Nejspíš by se měl omluvit, ale nedokázal vydat ani hlásek. Prostě… svět byl tak krásný. Cítil se s ním spojený způsobem, jakého si nikdy předtím nevšiml. Bylo to nenápadné, tak nenápadné, že by to vědomí po chvíli nejspíš ustoupilo do pozadí, ale bylo to skutečné, ten pocit, že stromy, tráva a nebe jsou s ním nějak propojené. Měl pocit, jako by stačilo jen natáhnout ruku se svou magií a ony by mu odpověděly.

Tehdy si uvědomil, že se cítí jinak. Předtím si to neuvědomoval, ale od chvíle, kdy se probudil v chatě se Snapem, byla nějaká jeho část jiná. Bylo to… bylo to… V jeho duši bylo něco nového, co cítil jako živé.

„V pořádku, Harry?“ zeptal se za ním Ron a Harry roztržitě přikývl a vydal se k jezeru, aniž by si všímal Ronových ustaraných pohledů.

V neděli mezi učením vyprávěl svým kamarádům o zajetí, ale vynechal spoustu podrobností, například rozsah mučení a všechno osobní, o čem se Snapem mluvili. Vynechal také to, co se stalo mezi jeho a Voldemortovou myslí, a nezmínil možnost, že má teď větší přístup k magii. Jo, řekl jim o tom, jak se Voldemort pokusil o nitrozpyt na něm a že se mu to spojení nějak podařilo přerušit, ale tamto vynechal. Věděl, že je dříve nebo později zasvětí, ale nejdřív to potřeboval pochopit sám.

Byl rád, že po několika minutách rozhovoru Ron spokojeně lenošil a mlčel. Harry tak měl čas přemýšlet, čas zvyknout si na zvýšené vědomí, které pociťoval, když se dotýkal stébel trávy pod konečky prstů. V tu chvíli intuitivně věděl, že dokáže ovládat magii tak, jak to předtím nedokázal, i když rozumově nechápal jak. Cítil se mocný. A kupodivu to bylo příjemné, jako by byl přikrytý teplou dekou, a vůbec ne děsivé, jak si představoval.

ooOOoo

Byla středa. Harry dělal ve škole pokroky, ale pokaždé, když mu profesoři zadali nový úkol, o kterém věděl, že ho bude muset přidat na svůj rostoucí seznam, cítil se sklesle. Nejspíš by mu pomohlo, kdyby nebyl pořád tak roztěkaný, ale nemohl si pomoci. Dokonce se mu většinou podařilo vypustit z hlavy nedávné události. Tedy… až na to, když Neville omylem převrhl knihu v hodině formulí a Harry vyskočil tak prudce, že převrhl židli. Jeho spolužákům se to moc líbilo. Nebo když se mu zdálo, že na chodbě slyší smích Belatrix Lestrangeové, a srdce mu málem puklo od adrenalinu, když se rozhlížel na všechny strany, aby ji zahlédl. Nemyslel si, že by si většina lidí všimla, jak je v poslední době nervózní, ale Hermiona a Ron určitě ano. Bylo to trapné. Ne že by si Harry předtím neprošel špatnými věcmi. Nebyl žádná chřadnoucí květinka.

Snape se na něj při jídle stále nedíval, o čemž se snažil předstírat, že ho to nebolí. Dokonce si pohrával s myšlenkou, že by Snapea po poslední hodině konfrontoval v jeho kabinetu a donutil ho, aby se na něj podíval a promluvil si s ním. Ale čeho by tím dosáhl? Pokud ten muž nechtěl být v jeho blízkosti, když si hleděl svého, o kolik víc by chtěl zmizet, kdyby se z Harryho stal dotěrný otrava?

A vůbec, Snape dokazoval, že je stejně nepřístupný jako vždycky. Možná ještě víc. Všichni si toho všimli.

„Pořádný hajzl,“ vykládal Dean jako jeden z mála nebelvírských šesťáků, kteří se dostali do pokročilého kurzu lektvarů. „Bylo to jen o jednu špetku míň, než se žádalo, sotva to změnilo barvu lektvaru, a člověk by si myslel, že jsem mu vyhodil třídu do vzduchu!“

„Dnes ráno byl dost temperamentní,“ konstatovala Hermiona roztržitě a listovala stránkami učebnice bylinářství. Společně s Ronem a Seamusem se rozprostřeli se svými knihami u nebelvírského krbu ve společenské místnosti.

Dean se zatvářil. „Temperamentní? Zkus vraždící!“

„Aspoň že se nevybíjel zrovna na tebe,“ podotkla Hermiona a krátce vzhlédla. „Dokonce se obořil i na Malfoye a Zabiniho.“

„Snape se pustil do Malfoye?“ zeptal se Ron s neskrývanou radostí. „To mi musíš všechno popsat! Nic nevynechávej.“

Hermiona pokrčila rameny. „Vlastně není co vyprávět. Nikdo neudělal žádnou velkou chybu, ale nějaké přehmaty tam byly. Myslím, že profesor Snape měl prostě jen tu svojí náladu. Nemůže být snadné dohnat celou školu za zameškaný týden učení.“

To byla další věc, kterou se Harry dozvěděl po rozhovoru se svými spolužáky: celý první týden výuky lektvarů byl zrušen. Harry věděl, že je to kvůli němu, i když většina ostatních studentů to netušila, a cítil se kvůli tomu špatně. Tolik tím narušil Snapeův rozvrh, nemluvě o všech studentech, kteří se teď museli potýkat s tím, že musí dohánět, co nestihli. Logicky věděl, že je to Voldemortova chyba, ale to nesmazalo hlodání pocitu viny.

„Hermiono,“ pronesl Ron blahosklonně. „Je to Snape. Vždycky má špatnou náladu.“

„Možná,“ připustila Hermiona se zamyšleným výrazem, „ale tohle je jiné. Není to jako jeho obvyklá netrpělivost, spíš jako by byl kvůli něčemu na nervy.“

„Jo, na nervy ze života,“ zamumlal Ron. „Nezávidím ti, že jsi s ním tohle léto musel trávit tolik času, Harry. Vsadím se, že sis myslel, že se z toho v polovině případů nedostaneš živý.“

Harry přemýšlel, že by sarkasticky – a po pravdě – odpověděl, že ne, opravdu si nemyslel, že se z toho nakonec dostane živý. Ale neměl náladu vytahovat Voldemorta nebo uhýbat před tématem Snape. Vyhýbal se mu i tak pokaždé, když ho Ron nadhodil, protože nebyl připravený říct svému nejlepšímu kamarádovi, že na Snapea změnil názor. Nebyl připravený se obhajovat, a ani to neměl zapotřebí, s tím, jak Snape v těchto dnech vůbec nebral na vědomí jeho existenci. Místo toho pokrčil rameny a předstíral, že se soustředí na kapitolu v učebnici přeměňování.

Neunikly mu zvědavé pohledy Deana a Seamuse, ale ti byli natolik laskaví, že na něj netlačili. Oni a Neville věděli o jeho létě o něco víc než zbytek školy, ale jejich vědomosti se omezovaly na to, že Harry musel strávit nějaký čas se Snapem a že ho zajal Voldemort a podařilo se mu utéct. Harry byl rád, že se rozhodl jim tolik říct. Usnadnilo by mu to vysvětlení nočních můr. Ne že by od toho prvního dne nějaké měl – ještě se neodvážil ulehnout bez Bezesného spánku. Ale chtěl. Jen… ještě ne.

Bylo to hezké. Bez nočních můr, které by mu připomínaly uplynulé týdny, a se školou, která ho rozptylovala, většinu toho, co se stalo ve Voldemortově ležení, vytěsnil do pozadí své mysli a nechal to tam. A jestli byl někdy trochu nervózní, no, nemohl si pomoci.

Zajímalo ho, co se děje se Snapem. Pozorně profesora sledoval při jídle ve Velké síni a zdálo se, že ten muž je den ode dne podrážděnější. Ani se neobtěžoval skrývat své opovržení nad Hagridovými hlasitými příběhy nebo rozmrzelost nad Brumbálovými pokusy zapojit ho do rozhovoru. U večeře toho večera jen sveřepě zíral na své jídlo, dokud nesnědl pár soust a náhle se vymluvil z přítomnosti u stolu.

Harry souhlasil s Hermionou. Nebyla to Snapeova obvyklá povaha, co bylo ve hře. Toho muže něco trápilo a jeho přemáhala zvědavost.

Ale dokud nepřijde na to, jak Snapea přimět, aby se na něj jen podíval, nebude mít šanci to zjistit.

ooOOoo