Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 36. Je to ona – 1/2

Když Belatrix (umístěná poblíž hradních valů) spatřila skupinu kouzelníků s Potterem v čele, jak se vynořuje z podrostu a míří k bráně, v první chvíli přimhouřila oči a snažila se rozeznat blonďaté hlavy. Byli tam samozřejmě hnědovlasí, neuvěřitelné množství zrzavých (jak se dalo čekat), mladá dívka s dlouhými plavými vlasy, ale ani jeden peroxid nebo něco, co by vzdáleně připomínalo Malfoye. Zdálo se, že ani Narcisa není přítomna, a Belatrix si pro sebe s úlevou povzdechla. To už něco znamenalo.

„Je tu Potter,“ zavrčel vlkodlak Fenrir Šedohřbet a pak vydal nechutný zvířecí zvuk, hraničící se zamlaskáním. „Řeknu to Pánovi.“

Udělej to…, pomyslela si Belatrix, aniž by spustila oči z členů Řádu. Něco ji však znepokojovalo. „Člověk by si myslel, že jich bude víc, těch idiotů,“ posmíval se Mulciber vedle ní a Belatrix se zamračila. Ten idiot právě uhodil hřebíček na hlavičku. Přesně tohle cítila, když viděla blížící se skupinu.

Ti dva spratci chybí. Grangerová a nejmladší zrzek jsou pryč. Kde proboha jsou…, pomyslela si Belatrix a sevřela prsty kolem své hůlky.

„Mulcibere, vezmi s sebou několik mužů a postarej se, aby se všechny děti shromáždily na vnitřním nádvoří. Bez výjimky. A zesilte ostrahu, zkontrolujte vchody, chci mít u každé brány jednoho chlapa, je to jasné?“ zabručela a upřela oči na Pottera, který se teď zastavil v úctyhodné vzdálenosti od hradeb, čelem k velké bráně.

„Nejsem tvůj s…“ začal Mulciber nevrle.

„POSLECHNI, TY TROJNÁSOBNÝ KRETÉNE!“ vykřikla Belatrix a otočila se k němu s hůlkou v ruce. Mulciber zrychlil a Belatrix otráveně zavrčela. Opravdu byla jediným schopným bojovníkem v celém tomhle zatraceném hradě?

Zatímco Mulciber vydával z nádvoří rozkazy, aby shromáždil všechny studenty a učitele a zorganizoval dohled nad areálem, Šedohřbet vešel do Velké síně a s uspokojením přistoupil k Velkému stolu. Tam seděl Voldemort a naproti němu Rodolfus Lestrange. Zdálo se, že oba muži jsou ponořeni do hovoru, což Fenrira přimělo mírně zaváhat.

„Děje se něco, Šedohřbete?“ zeptal se Rodolfus, když si všiml jeho přítomnosti. Muž se zadíval do vlkodlakových ocelových duhovek a ten nabyl nepříjemného dojmu, že ho někdo řádně analyzuje. Voldemort naklonil hlavu na stranu a věnoval mu tázavý a povýšený pohled. Nagini na podlaze zasyčela a proplížila se mezi nohama svého pána.

„Potter je za branami, pane,“ odpověděl a oslovil Pána zla přímo.

Voldemortovy hadí rty se roztáhly do nevlídného úsměvu. „Večírek může konečně začít…“ zasyčel. Rodolfuse ten vtip zřejmě pobavil, takže propukl v ledový smích. „Můj drahý Fenrire, přiveď prosím rukojmí. Je načase odměnit pana Pottera výměnou.“ Voldemortův úsměv se rozšířil: „Ach, já zapomněl. Jakmile Potter uvidí, že jsou v pořádku… zabij je.“

Šedohřbet se na něj překvapeně podíval. „Myslel jsem, že je máme v pořádku předat.“

„Přesně to uděláme,“ opáčil Voldemort a zvedl se na nohy. „Jen jsem se nezmínil, jak dlouho potom budou naživu. Sémantika, můj drahý Fenrire, sémantika…“ Voldemort se na něj podíval.

Šedohřbet se chystal odejít na ošetřovnu, když ho Rodolfus zastavil. „Nech to být, já už jdu. Mám chuť toho kluka ještě naposledy, naposled poškádlit…“ houkl, už na odchodu z Velké síně.

Fenrir ho pozoroval, jak téměř vyskočil na schody, a zavrtěl hlavou. Dobrá, sám nebyl zrovna svatoušek, ale tenhle chlapík lámal všechny rekordy.

Rodolfus procházel chodbami a cestou dolů na nádvoří míjel vyděšené studenty v doprovodu dalších Smrtijedů a také učitele, kteří na něj vrhali nevlídné pohledy. Na tom nezáleželo. Jakmile Potter přičichne ke kytkám zespoda, donutí je za to zaplatit.

Když se blížil k ošetřovně, všiml si, že u vchodu, navzdory jeho přání, nikdo nestojí. Také si všiml, že dveře jsou pootevřené, a zaklel si pod nosem. „Jugsone! Dolohove!“ vyštěkl, když strčil do dveří. Vstoupil dovnitř a cítil, jak se mu nehty zarývají do dlaní, protože vší silou zatínal pěsti. „KURVA,“ zaklel tentokrát nahlas. Nejenže oba Smrtijedi opustili svá stanoviště, ale chyběly i děti. Zleva se ozval tlumený zvuk, otočil hlavu a zuřivým pohledem prohledával okolí.

„Pomfreyová! Jste to vy?“ zavolal skrz zaťaté zuby. Jestli je to ona, ta mrcha zdravotní sestra půjde pod kytky. Nejspíš to byla ona, kdo osvobodil děti.

„Hhhhmm,“ ozvalo se v odpověď.

Zvuk vycházel ze skříně a Rodolfus se k ní pomalu přiblížil s hůlkou namířenou před očima. „Jugsone?“ zkusil to znovu.

Dveře skříně zarachotily a Rodolfus ztuhl. Rychlým pohybem zápěstí odklopil dřevěnou desku dokořán a přímo před jeho nohy dopadlo zkoprnělé tělo s roubíkem. Dolohov, vlasy a krk ulepené od krve, se svíjel na podlaze jako zubožený krvavý červ. Rodolfus pomalu sklonil hůlku, chvíli se na něj díval a mrzutě kroutil hlavou.

„To mně podrž,“ zabručel, než zamumlal nějaké zaklínadlo. Ve vteřině se roubík i pouta držící Dolohova v zajetí rozplynula a Smrtijed se vyškrábal na nohy. „Kde jsou děti?“ vyštěkl Rodolfus, když si Dolohov přiložil ruku k hlavě a zachmuřil se.

„Já, kurva, nevím,“ zakňučel, zaskuhral a rozhlédl se kolem sebe, což bylo upřímně řečeno zbytečné. „Ta malá bláznivka, víš, ta, co si pořád věší do uší věci ve tvaru ovoce… přišla uprostřed noci, prý kvůli bolesti hlavy, a… napadli mě zezadu…“ Pak spustil ruku, aby se podíval na krev, která mu stále vytékala ze zadní části lebky. „Tohle jsem nečekal, sakra…“

Rodolfus se na něj pohrdavě podíval. „Věř mi, že je tu ještě jedna věc, kterou jsi nečekal: Avada kedavra, která tvou ubohou mršinu promění v nicotu, až Pán zjistí, že jsi přišel o ty děti.“

Dolohovovi se rozšířily oči a doslova zpanikařil, když si to uvědomil. „Ale… ale… nemohli se dostat daleko. A kde je Jugson, co? Měl být na stráži u vchodu…“

„Nenalezen,“ odpověděl Rodolfus lakonicky a otočil se na patě. „No tak, pohni zadkem.“

Vyšli z ošetřovny a minuli Mulcibera, který stále ještě dával rozkazy skupině Smrtijedů u schodiště.

„Mulcibere!“ vyštěkl Lestrange, když se k němu přiblížili. „Neviděl jsi náhodou Jugsona?“ zeptal se.

„Ne, proč?“ zvedl obočí oslovený.

Proč… pomyslel si Rodolfus a otráveně zavrčel. Všichni jsme ve válečném stavu a on si ještě najde čas na hloupé otázky.

Lestrange se neobtěžoval mu odpovědět a vrátil se po schodech dolů k Velké síni, Dolohov mu byl v patách. Šedohřbet se od chvíle, kdy ho viděl naposledy, ani nepohnul a Rodolfus se k němu přiblížil.

„No tak, pse, použij svůj bystrý nos a najdi nám rukojmí,“ vyštěkl Rodolfus. Šedohřbet ho probodl pohledem. Nesnášel, když ho někdo nazýval psem nebo čímkoli, co se psem jen vzdáleně souviselo. „Ten druhý idiot je nechal utéct,“ dokončil Rodolfus a ukázal palcem na Dolohova. Muž byl stínem svého dřívějšího já při pomyšlení, že Voldemort zjistil, že ‚ztratil‘ obě rukojmí.

Šedohřbet zmizel v chodbách a Rodolfus se na chvíli odmlčel, aby se zamyslel, a pravou rukou si nervózně třel neoholenou tvář. Pak se za ním ozval hlas a z Dolohovy tváře, která se doslova rozkládala, poznal, že z Velké síně vyšel Voldemort.

„Tak co?“ zeptal se Pán zla, když se k němu blížil s Nagini v patách. Za Rodolfusem se Dolohov začal třást jako osika. „Nevidím děti. Kde jsou?“ zeptal se Voldemort ledovým hlasem.

Rodolfus krátce pohlédl na Dolohova. „Zdá se, že je někdo včera v noci propašoval ven. Antonína omráčili a zavřeli do skříně.“

Voldemort zkřivil rty, a zatímco se přísně díval na Dolohova, který se postupně scvrkával do sebe, přistoupil k němu.

„Omlouvám se, pane,“ vykoktal Dolohov prosebným hlasem. „Já jsem… nic neviděl… já… přísahám… oni… oni mě obelstili.“

Voldemort chvíli mlčel, pak pomalu přikývl a vzdychl. Nakonec poplácal Dolohova po ramenou, zatímco Nagini se opatrně přisunula ke Smrtijedovi a zavrtěla mu jazykem u třesoucích se lýtek. „No tak, no tak, příteli… není to tak zlé, že? Potter je tady, to je hlavní.“

Dolohovy oči se rozšířily a mírně se narovnal. „Není to tak… ehm, ne, když to říkáte, pane. Promiňte, pane.“

Za Voldemortem se Rodolfus zamračil. Spíše očekával, že Pán lusknutím prstu Dolohova doslova vykuchá, ale nestalo se tak. Dolohov vypadal poněkud uklidněně, ale Rodolfusovi Pánovo chování připadalo ještě děsivější než prostý krvavý trest.

Belatrix stále ještě na hradbách přemýšlela, zatímco pozorovala malou skupinku. Když se za ní ozvaly Mulciberovy spěšné kroky, zdržela se protočení očí.

„Někdo tu chybí,“ zasyčel vedle ní a vyděšeně se rozhlédl.

„Co prosím?“ vyhrkla Belatrix a pohlédla na něj. „Kdo chybí?“

„Studenti. Ze všech kolejí…“ dodal sotva slyšitelným hlasem.

„Cože?“ zarazila se Belatrix. „Kolik?“

Mulciber lehce zkroutil své obtloustlé prsty a zatvářil se. „D-… dvacet jedna.“

Belatrix ho popadla za límec a zatřásla s ním jako se švestkou. „Chybí ti jednadvacet studentíků a ty mi to přijdeš jen tak říct?“

„Já-já-já…“ koktal Mulciber a snažil se vykroutit z Belatrixina sevření.

„Ty-ty-ty nic,“ zavrčela a prudce ho odstrčila. „Jdi a řekni to Pánovi.“

Mulciber zasténal jako odsouzenec, kterého žádají, aby si sám spustil elektrické křeslo. Ale další Belatrixin vzteklý pohled stačil, aby ho přiměl k úprku čtvrtou rychlostí. Mulciber znovu seběhl po schodech dolů a podél hradeb, přeběhl nádvoří plné studentů a učitelů a pak vstoupil do Velké síně, kde stál Voldemort po boku Rodolfuse a Dolohova, který nebyl zrovna ve vrcholné formě.

„Pane! Pane!“ vykřikl Mulciber, když k němu klusal.

Voldemort na něj vrhl tak chladný pohled, že Mulciber ztuhl na místě a okamžitě snížil tón hlasu. „Mistře,“ zopakoval téměř šeptem. „Shromáždili jsme žáky a učitele na vnitřním nádvoří a…“

„Kdo vydal ten rozkaz?“ přerušil ho Voldemort.

„B-b-belatrix?“ vypískl Mulciber a zvedl obočí.

Voldemort se nečekaně spokojeně zašklebil. „Konečně někdo s trochou zdravého rozumu. Pokračuj.“

Mulciber se znovu zatvářil. „No, spočítali jsme je a chybí jich jednadvacet, pane.“

„KOLIK?“ vyštěkl Voldemort tak hlasitě, že se polekal i Rodolfus. Co se týče Mulcibera, ten na místě téměř ztuhl.

Voldemort stiskl rty, přejel si rukou po tváři a zhluboka se nadechl. Jak tam tak stál s jednou rukou na očích a nehýbal se, ostatní tři se začali divit, co to dělá. Pak, po několika zdánlivě nekonečných vteřinách, Voldemort zvedl hlavu a obrátil své krvavě rudé oči na Dolohova, který sebou trhl.

„Příteli, půjdeš se mnou ven,“ přikázal Voldemort hlasem, který působil podivně klidně a vyrovnaně. „Vzhledem k tomu, že jsi přišel o naše rukojmí, je přirozené, že to budeš ty, kdo to panu Potterovi a jeho přátelům řekne. Nemyslíš?“

Dolohov se na něj tázavě podíval. Nevěděl, jak na otázku odpovědět, a tak spěšně přikývl. Voldemort na něj mávl směrem k východu a Dolohov ho po chvilce váhání vedl k hradbám. Belatrix slezla ze svého místa a připojila se k nim na pevné zemi. Její boty při každém kroku zřetelně cvakaly o kámen.

„Pokud vím, dala jsi rozkaz shromáždit všechny na nádvoří a svolat nástup,“ zeptal se Voldemort, když ji sledoval, jak se blíží. Zastavila se necelý metr od něj a přikývla.

„A aby se na hradě zpřísnila bezpečnost, pane,“ odpověděla.

„A to bylo předtím, nebo potom, co jsme zjistili, že se celá skupina dětí, včetně našich dvou rukojmích, vypařila?“ zkoumal ji Voldemort očima. Belatrix byla v šoku: nevěděla, že se Longbottom a ta zrzka také zdejchli.

„Předtím, pane,“ odvětila Belatrix nevzrušeně. „Vycítila jsem, že něco není v pořádku, když jsem si všimla, že Potterovi přátelé venku nejsou v plné síle.“

Voldemort krátce přikývl a jeho chladná šedá ruka se přiblížila, aby Belatrix jemně pohladila po tváři. „Díkybohu, že jsi tady, má drahá Belo. Nebýt tebe, zůstal bych s touhle bandou neschopných nýmandů a válku bych prohrál desetkrát.“

Když stáhl ruku, Belatrix se usmála. Její úsměv se rozšířil, když viděla, jak temně se na ni její manžel dívá. Táhni k čertu, Rodolfusi, pomyslela si a obrátila k němu vítězoslavný výraz.

Voldemort se blížil k obrovské bráně. Několik metrů za ní jasně viděl Pottera a jeho skupinu s hůlkami v rukou, nehybné jako sochy. Jejich zachmuřené tváře vyjadřovaly hluboké zklamání, sklíčenost a rezignaci. Voldemort se usmál. Fotografie a článek v novinách měly svůj malý účinek a Potterovi k ničemu nepomohly. Zvedl hůlku vysoko k nebi, zamumlal zaklínadlo a kované dveře se se zlověstným skřípěním otevřely. Voldemort zaťal zuby a na okamžik se zadíval na kamennou tvář Severuse Snapea, muže, kterého téměř dvacet let mylně považoval za jednoho ze svých nejvěrnějších příznivců. Byl tu i ten Nottovic chlapec, jak si Voldemort výslovně přál ve svém článku v novinách. Perfektní. Za svou ctižádostivost a zradu toho opovážlivce donutí zaplatit později.

„Pottere,“ pozdravil ho Voldemort, sklonil se a rozpažil ruce v posměšném úklonu. „Děkuji, že jsi přijal mé skromné pozvání. Je to od tebe velmi laskavé.“

Na druhé straně cesty se nikdo nepohnul. Potter a ostatní na něj stále zírali, nehybně, s namířenými hůlkami, němí jako kapři.

„Aha…“ zamumlal Voldemort uštěpačně. „Určitě čekáš na nějakou známku života od svých dvou přátel, než vstoupíš. To je naprosto pochopitelné… Dolohove, příteli, mohl bys jim to prosím vysvětlit?“

Dolohov váhavě pohlédl na Pottera a Řád a pak na Voldemorta. Ten váhavě vykročil vpřed. „Já… já… ztratili jsme rukojmí, pane Pottere. Ale vzdejte se bez odporu, a až je najdeme, nic se jim nestane!“ vykřikl Dolohov, zatímco Voldemort protočil oči a zavrtěl hlavou.

„Děkuji, Antoníne, můžeš jít,“ řekl Voldemort vesele. Dolohov se k němu otočil, ale sotva stačil udělat krok, Voldemort ho mávnutím hůlky zvedl do vzduchu. Dolohov  začal křičet z plných plic, ale jeho křik byl brutálně přerušen, když ho Voldemort přehodil přes vrchol brány a bez výčitek ho nabodl na jeden z dlouhých kovaných hrotů, které této stavbě dominovaly. „Neschopný…“ zamumlal Voldemort a obrátil svou pozornost zpět ke skupině, zatímco Dolohovovo tělo pomalu klesalo.

Zamračil se. Ani zpráva o zmizení rukojmích, ani Dolohovova brutální a nepěkná smrt nevyvolaly ve tvářích Pottera a jeho stoupenců sebemenší reakci. Ani jeden se nepohnul, nezachvěl se nebo…

Voldemort se po nich ohnal hůlkou a vykřikl: „Avada kedavra!“ Vzduchem prolétl záblesk zeleného světla a plnou silou zasáhl Harryho. Logicky měl Potter padnout mrtvý k zemi, jeho přátelé se měli bránit, plakat a křičet, ale nic z toho se nestalo. Místo toho se zdálo, že se Potter a celá jeho skupina rozpadli na drobné částečky a zmizeli v ranním vánku. Výraz Voldemortovy tváře ochabl. Návnada. Iluze. Nestál před ním Potter ani Řád, ale pouhé odrazy, loutky. Všude kolem něj se ozvaly překvapené výkřiky, zatímco se Voldemort rychle snažil zhodnotit situaci. Pomalu se otočil ke svým Smrtijedům a pak hůlkou opsal velký kruh. „FINITE INCANTATEM!“ zařval a jeho mocný hlas se rozléhal po celém nádvoří.

Pak je uviděl. Voldemort zrušil všechna kouzla a členové Fénixova řádu teď byli opět vidět, jeden po druhém, rozmístění ve všech koutech nádvoří a jeho křížové chodby, hůlky připravené k použití a všechny namířené na Smrtijedy nebo na něj samotného. A Voldemort pochopil. V domnění, že se všichni shromáždili za branou, otevřel dokořán, aby se předvedl. Otevřel jim dveře. A zatímco pronášel svůj malý proslov k jejich dvojníkům, tito krvezrádci beztrestně vstoupili dovnitř, zřejmě zcela zneviditelněni mocným zastíracím kouzlem. Dost silným na to, aby oklamalo i jeho, Pána zla. Ale kdo mohl takové kouzlo seslat? Ten spratek Potter? Určitě ne!

Voldemort se probral z omámení. Těsně předtím, než ti na druhé straně seslali první kouzlo této bitvy, se Voldemort setkal s Belatrixiným nechápavým pohledem. Zatraceně!

„POUTA NA TEBE!“ zařval ženský hlas zpoza kamenného sloupu. Provazy okamžitě popadly Mulcibera a srazily ho k zemi. Pak nastal chaos.

Kouzla létala ze všech stran a Voldemort sotva stačil vykřiknout ‚Protego‘, aby odvrátil kletbu Konjunktivitus, které ho mělo oslepit. Belatrix se okamžitě vrhla za kamennou lavici, která explodovala a vyvrhla spršku prachu a šedavé suti. Odpověděla Cruciem hozeným zcela náhodně, který však přesto proletěl jen centimetry od hlavy Artura Weasleyho, číhajícího za sochou.

Voldemort se okamžitě rozhlédl po Nagini. Had se tyčil vzpřímeně na břiše, tlamu měl dokořán a zasáhlo ho několik kouzel. Zvíře si toho však jako viteál nevšímalo a téměř nic nezaznamenalo. Voldemort na hada zasyčel, aby se držel u něj, a pak se vydal hledat Pottera, přičemž dál odrážel různá kouzla vrhaná jeho směrem.

Na vnitřním nádvoří využilo několik studentů a osamocených učitelů chaosu a toho, že se všichni Smrtijedi hrnuli na hlavní nádvoří, aby přišli Řádu na pomoc. Minerva McGonagallová zneškodnila Smrtijeda, který k ní byl otočen zády, jediným znehybňujícím kouzlem. Muž ztuhl a padl na zem, zatímco nebelvírská ředitelka ho nenápadně kopla do břicha a zároveň odvrátila Incendio, které hodil Augustus Rookwood. Na hlavní nádvoří proudily také houfy šestých a sedmých ročníků, které vrhaly kouzla jako hejno vzteklých vrabců.

Voldemort zuřivým mávnutím hůlky poslal Avada kedavru do zad profesora Kratiknota, který byl příliš zaneprázdněn houpáním Smrtijeda (Rosiera) ve vzduchu, než aby si hlídal záda. Drobný profesor padl tváří k zemi a jeho hůlka se skutálela na kámen. Rosier také s přidušeným ‚uf‘ padl zpět na zem, ale hned se zase zvedl, aby se zúčastnil bitvy.

Kde jsi, Pottere… pomyslel si Voldemort a hodil další Avadu směrem k McGonagallové. Ta se naštěstí včas vrhla za sloup a jen o vlásek unikla smrti.

Pak ho spatřil. Potter stál vzpřímeně, zelené oči upřené na něj, a trpělivě čekal. Několik vteřin stáli proti sobě a ani jeden se neodvážil pohnout. Pak najednou jako jeden muž na sebe zamávali hůlkami. Dva blesky, jeden zelený a druhý červený, vystřelily a srazily se uprostřed cesty, což způsobilo ohlušující explozi. Než se oslepující světlo vzniklé při srážce rozptýlilo, Potter opět zmizel.

*****

„Slyšíš to?“ zeptala se Hannah a přitiskla ucho na dveře Komnaty nejvyšší potřeby. Chodbami hradu se ozývaly tlumené výkřiky a rány.

Hermiona přikývla. „Už to začalo, musíme jít. Neville, jsi připravený?“

Mladý chlapec horečně přikývl. Nadopovaný povzbuzujícím lektvarem měl pocit, že by holýma rukama dokázal udusit slona. Nebelvírovým mečem (na jehož čepel kápli baziliščí jed) rozčísl vzduch a málem vypíchl oko Padmě Patilové, která stáhla hlavu dozadu. „Nikdy v životě jsem nebyl tak připravený,“ ujistil ji rychlostí řeči, která hraničila s rychlostí zvuku.

Hermiona zvedla obočí a našpulila rty. „Když to říkáš…“

Opatrně otevřela dveře a zkontrolovala, zda je chodba volná. Všichni byli pravděpodobně na bojišti. Pokynula tedy ostatním, aby vyšli za ní.

„Půjdu první,“ nadechl se Draco, když ji míjel, ale otec mu položil pevnou ruku na rameno a stáhl ho zpátky.

„Zůstaň tady,“ zavrčel Malfoy, když se na něj jeho syn zadíval. „Jestli nás někdo napadne, byl bych radši, kdyby to odnesla slečna Grangerová.“

„Nech ho jít, Luciusi,“ zasyčela Narcisa zlostně, když se k němu obrátila desítka rozzlobených očí, včetně Hermioniných a Ronových. Lucius okamžitě pustil svého syna, který si s pohrdavým pohazováním ramenem upravil černé sako a otočil se.

Malá skupinka seběhla po schodech dolů a zdolávala jedno patro za druhým, dokud nedosáhla přízemí. Hermiona s Ronem doběhli ke zdi mimo dohled a natáhli krky, aby zhodnotili situaci. Na hlavním nádvoří panoval chaos. Starší studenti, členové Řádu, učitelé a Smrtijedi se prali v ohňostroji pestrobarevných blesků, přerušovaném pravidelnými ránami a výkřiky vzteku či bolesti. Několik těl už leželo na zemi, buď bezvládných, nebo prostě příliš zraněných na to, aby vstali. Hermiona zahlédla drobné, výrazné tělo profesora Kratiknota, ale také dvou zmijozelských studentů posledního ročníku. Kdo věděl, na které straně tihle dva bojovali… Na zemi ležel také jeden Smrtijed, a když Hermiona vzhlédla, vydala ze sebe malý výkřik. Další visel za břicho na jednom z velkých kovaných hrotů, které lemovaly hradní bránu. Jeho krev nasákla oblečení, stékala po bráně a o několik metrů níže začala tvořit malou kaluž na šedivé zemi. Ron vzhlédl a polkl.

„Dá se říct, že to hned navodí atmosféru,“ vydechl, když Hermiona odvrátila pohled a otočila se. O kousek dál uviděla Draca a Blaise, jak spolu se zbytkem skupiny číhají ve stínu a čekají na její pokyn. Draco si všiml jejího ztrápeného výrazu, zamračil se a vyrazil jí vstříc. Stačil mu jediný pohled směrem k bojišti, aby pochopil, co Hermionu tak rozrušilo. Sklonil k ní hlavu a sevřel její tvář v dlaních.

„Neboj se, všechno bude v pořádku. Nedívej se a soustřeď se,“ zašeptal a díval se jí přímo do očí. Hermiona slabě přikývla. „Důležité je udělat to, co musíš. Je čas bojovat… a čas truchlit nad mrtvými, ne?“

Hermiona stiskla rty, zavřela oči a znovu přikývla, než se dlouze nadechla. Otočila hlavu směrem k vnitřnímu nádvoří, kde se schovávaly mladší děti, chráněné několika staršími, zatímco dospělí a starší ročníky bojovaly. Naštěstí se zdálo, že nikdo nemá zájem napadat tak malé děti, a tak byl v této oblasti poměrně klid. Vyděšené, ale klidné.

Hermiona se přikrčila k zemi a otočila se ke zbytku skupiny. „Hannah,“ oslovila primusku. „Najdi způsob, jak dostat ty mladší z hradu. Když ne běžnými dveřmi, tak je všechny zvládni odvést tajnou chodbou v Komnatě nejvyšší potřeby. Ta vás zavede přímo do Prasinek. Tam vás přivítá starý muž jménem Aberforth.“

Hannah přikývla a vydala se směrem k vnitřnímu nádvoří s Terrym Bootem a Justinem Finch-Fletchleym v patách. Když se jim ztratili z dohledu, Neville využil příležitosti a popošel o kousek dál, aby měl dobrý výhled na bojiště.

„Měli bychom sem toho hada nalákat, má někdo nějaký nápad?“ zeptal se Blaise a podíval se na Hermionu.

„Zapomeň na to, nemá to smysl,“ pronesl temně Neville.

Draco, Hermiona, Ron a Blaise se k němu otočili. „Jak to myslíš?“ zvedl Ron obočí.

„Podívej…“ řekl Neville a sledoval hada. „Neopustí Vy-víte-koho. Musel dostat rozkaz. A navíc mu kouzla nic nedělají…“

„Jak to tedy uděláme? Musíme se viteálu zbavit co nejrychleji, aby Harry mohl Voldemorta porazit bez rizika, že se za deset let znovu objeví…“ připomněl Ron zbytečně.

Neville se narovnal a sevřel pěst kolem rukojeti meče. „Plán B.“

„Cože? Jaký plán B? Nemluvili jsme o plánu B?“ Hermiona zalapala po dechu. S vykulenýma očima pak sledovala, jak se Neville postavil na nohy… a s křikem se rozběhl k bojišti, meč vztyčený k nebi.

„A KURVA!“ zařval Draco, když viděl, jak vbíhá do vřavy.

„Kryj ho!“ vykřikl Blaise a vrhl se za Nevillem. „Kryj ho, sakra!“

Po šoku z pohledu na Nevilla řítícího se vstříc smrti se Ron, Hermiona a Draco přidali k Blaiseovi (brzy je následovali Michael Corner, Anthony Goldstein, bratři Creeveyové, Ernie MacMillan, Zacharias Smith, Ginny a Lenka) a zasypali kouzly všechny Smrtijedy, kteří se pokoušeli Nevilla pronásledovat.

Levandule a Parvati, které zůstaly u vchodu do chodby, sledovaly scénu zděšeně a bezmocně. Pak je chraplavý řev přiměl otočit se. Fenrir Šedohřbet, napůl přeměněný, tlapy a tlama už spíše vlčí než lidské, je pozoroval s lačným výrazem. „Ahoj, děvčátka…“ zavrčel vlkodlak a naklonil se dopředu, aby si klekl na všechny čtyři.

Levandule vyjekla hrůzou, což upozornilo Rona, který byl zaneprázdněn házením Impedimenty po starším Zmijozelu, který se snažil zastavit Nevilla. Zrzek otočil hlavu a uviděl, jak Levanduli odhodil dozadu úder zvířecí tlapy. Zařval jako pominutý a opustil Hermionu a ostatní, aby šel zachránit svou bývalou přítelkyni.

„Homorfus!“ křikl na vlkodlaka. Ron však toto složité kouzlo ještě úplně nezvládl a podařilo se mu jen změnit jednu zadní tlapu zpět na nohu. Do kýženého výsledku to tedy mělo daleko.

Šedohřbet se děsivě zachechtal, zaklonil hlavu a vydal ze sebe dlouhé zavytí jako hladový vlk. Ron okamžitě podepřel Levanduli v podpaží a pomohl jí na nohy. Ale Parvati ještě nebyla z nejhoršího venku. Mladá Indka, sevřená mezi stěnou za sebou a vlkodlakem před sebou, vypadala na pokraji záchvatu paniky. Hůlka se jí třásla v ruce a zdálo se, že si nedokáže vzpomenout na jediné kouzlo, které se za sedm let školy naučila.

„Nech ji být,“ zařval Ron a znovu se oháněl hůlkou. „Slabost v nohou! Mdloby na tebe! Alarte Ascendare! Repulso!“

Ron dál sesílal jedno kouzlo za druhým, ale vlk se rozhodl hrát si na akrobata a každému kouzlu se neuvěřitelně rychle a hbitě vyhýbal. Dokud ho Repulso nezasáhlo do boku… a omylem ho nehodilo směrem k Parvati.

„Parvati, utíkej!“ vykřikla Levandule srdceryvně.

Zdálo se, že se Indce náhle vrátily končetiny, a rozběhla se plnou rychlostí pryč. Ne však dostatečně rychle. Šedohřbet vyskočil do plné výšky a s otevřenou tlamou sevřel tesáky kolem Parvatiiny paže, ramene a poloviny hrudního koše. Pak potřásl hlavou, stáhl se a s nesnesitelným zvukem jí odtrhl paži a okolní maso. Parvatiino tělo s žuchnutím dopadlo na podlahu a nejbližší stěnu pokryla sprška krve. Ron nedal Levanduli čas vykřiknout a co nejsilněji ji odstrčil stranou a zůstal tváří v tvář lykantropovi osamocen. Pak se stala ta nejpodivnější věc, jakou kdy Ron viděl. Za Šedohřbetem se náhle objevila dlouhá, mrštná postava. Vlk musel vycítit přítomnost nepřítele za svými zády, protože se okamžitě otočil. Než si však stačil uvědomit, co se děje, udeřil do něj plnou silou zelený blesk. Netvorovo tělo ztěžka dopadlo vedle roztrhaného těla Parvati Patilové a Ron spatřil tvář Luciuse Malfoye, jak temně hledí na vlkodlačí mrtvolu. Pak Malfoy překročil těla a přistoupil k Ronovi, který na něj užasle zíral.

„Přišel jsem trochu pozdě, promiňte,“ pronesl Lucius chladně, jako by se omlouval za to, že zmeškal začátek schůzky, a ne za to, že dal krvežíznivému vlkovi čas roztrhat nebohou dospívající dívku. „Já… ujišťoval jsem se, že je můj syn v bezpečí…“

Ron otevřel ústa, aby něco řekl, ale Lucius máchl hůlkou doleva a zamumlal ‚Protego‘, čímž zabránil Cruciu, aby Rona zasáhlo.

„Není zač,“ zabručel Lucius, než zase zmizel. Zatímco byl Ron stále ještě v šoku, Levandule přiběhla k Parvati a se vzlykotem klesla vedle mrtvoly své nejlepší kamarádky.

Belatrix stojící za sloupem se sporadicky snažila proniknout k Severusi Snapeovi se svým Cruciem a dalšími zaklínadly Avada kedavra, ale z této scény jí nic neuniklo. Lucius tedy skutečně přišel i se svým synem, který bojoval o kus dál. A postavil se na Potterovu stranu. Zbabělec. Ale v tom případě, kde je Cisa?

Belatrix vykoukla ze svého úkrytu, odvrátila několik Impediment, které po ní vrhl jeden z havraspárských žáků, a zneškodnila ho dobře mířeným omračujícím úderem. Pak se skrčila, a aniž by přestala sesílat kletby na každého, koho míjela, vpadla do chodby, kde zahlédla Luciuse. Chodba však byla nyní prázdná, až na nebelvírskou dívku, která plakala nad těly Šedohřbeta a další dívky. Belatrix mávla hůlkou a nevšímajíc si Levandule ležící na podlaze se vydala chodbou hledat Luciuse. Se zatajeným dechem ztuhla, všechny její smysly byly v pohotovosti. Nic se však nehýbalo a kromě zvuků boje bylo na chodbě ticho. Na okamžik zadržela dech, tak hlučný jí připadal, a zaposlouchala se.

„Hledáš mě, Belo?“ ozval se náhle odněkud Narcisin hlas.

Belatrix se otočila a uviděla, jak se její sestra vynořuje ze tmy prázdné třídy. Starší Blacková se na ni bolestně podívala a zavrtěla hlavou. „Co tady děláš, Narciso?“ vydechla s grimasou. „Tohle je šílenství. Jestli tě Pán najde…“

„V žádném případě bych Draca neopustila,“ vydechla Narcisa a udělala krok směrem k ní.

„Takhle to nevypadalo, když jsi osvobodila všechny vězně a zavřela se v jejich celách…“ pronesla hořce Belatrix.

Narcisa se na ni vyčítavě podívala. „Měla jsem chvilku slabosti, to se stane každému, ne?“ podotkla suše. „Ale ne, já zapomněla. Belatrix Blacková nezná slabost. Ona překoná všechno. To nejlepší i to nejhorší. Zvlášť to nejhorší.“

K Narcisinu překvapení se Belatrix chladně zasmála a zavrtěla hlavou. Pak se podívala na svou mladší sestru a oči se jí zamžily. „Mám ti říct, co jsem udělala těsně před svatbou, Cisy? Zatímco ty sama jsi plánovala zasnoubení se svým krásným, drahým Luciusem?“

Narcisa se zamračila. „O čem to mluvíš?“

Belatrix zmenšila vzdálenost mezi nimi a vyhrnula si rukáv. Ne ten, který zakrýval její Znamení zla, ale ten druhý. Rozzlobeným gestem zvedla holé zápěstí a strčila ho Narcise před ohromený pohled. Přímo pod jejím nosem se přes zápěstí a přes Belatrixiny jemné namodralé žilky táhly dvě dlouhé jizvy. Narcisa polkla a oči se jí mírně rozšířily.

„Nikdo tě nenutil, abys zůstala s Rodolfusem, Belo,“ ozval se za jejími zády hlas Luciuse Malfoye. „Mohla jsi odejít.“

Belatrix se otočila a pohlédla na svého švagra. Díval se na ni s hůlkou pevně sevřenou mezi tenkými bledými prsty, aby se mohl bránit.

„Co je to s tebou?“ Belatrix se pohrdavě ušklíbla. „Copak nemáš žádné další kamarády, které bys mohl zavraždit, nebo Pány, které bys mohl zradit?“

Lucius neodpověděl. Belatrix otočila hlavu zpět k Narcise, když ucítila její chladnou ruku na předloktí. „Mohla ses pokusit o útěk…“ zaslechla její tichý hlas.

„A jít kam? A zneuctít svou rodinu?“ vyprskla Bela a upřela na ni pohled. „Mimochodem, to by ti taky pořádně narušilo svatbu. Když Andy odešla s tím zatraceným mudlou, kdybych si nevzala toho Lestrangeovic kluka, nejspíš by s tebou nezůstal…“ Belatrix se otočila k Luciusovi a usmála se. „Promiň, švagře, ale Malfoyovi byli tenkrát ještě hluboko pod rodem Lestrangeových…“

Lucius se zdržel protočení očí a místo toho mlčky odvrátil hlavu.

„Ještě není pozdě, Belo…“ vydechla Narcisa tiše. „Můžeš odejít hned.“

Belatrix se zamračila. „To si ze mě děláš legraci, ne?“ odplivla si a prudce stáhla ruku. Ale ustaraný výraz v Narcisině tváři jí napověděl, že si nedělá legraci ani v nejmenším. Opravdu po mně chce, abych opustila Pána…

„Belo, on prohraje. Ty prohraješ. Když teď odejdeš, možná budeš moci začít nový život daleko odsud. Pomůžu ti, když bude třeba…“ zašeptala Narcisa, která cítila, jak ji přemáhá panika, když její nejstarší sestra vrtěla hlavou jako šílená a její kudrnaté černé vlasy jí šlehaly vzduch kolem hlavy.

„Nikdy… nikdy, Cisy, slyšíš mě? Nikdy ho nezradím. On je všechno, co mám,“ křičela a couvala od něj. Lucius z ní nespouštěl oči, sledoval každý její pohyb a byl připraven oplatit jí sebemenší škubnutí hůlkou.

„Tak co budeš dělat teď? Vydáš nás? Řekneš mu, že jsme tady?“ zeptal se Lucius výhružně a sledoval, jak couvá. „Víš, že ti to nedovolím, Belatrix. Nedovolím ti, abys vystavila Narcisu nebezpečí.“

„Luciusi…,“ začala Narcisa vyděšeně. Belatrix se však svému švagrovi postavila a upřeně se na něj zadívala.

„Nedělej si s tím starosti, Luciusi,“ vydechla a třásla se vzteky. „Vědomí, že jsi vinen takovou zradou, by ho zničilo. To mu odmítám udělat. Takže ti poradím, jestli chceš zůstat naživu: drž se dál. Jestli tě uvidí, zabije tě.“ Začala odcházet chodbou zpátky k bitvě, pak se zarazila. „Každopádně, pokud jde o mě… jsi pro mě mrtvý.“ Pak beze slova zmizela. Narcisa si mlčky zakryla ústa rukou a zavřela oči. Alespoň se o to pokusila.

*****