Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6: Fluctuat nec mergitur¹⁾ 

Od hlavy až k patě ji obestírá temnota a závoj tupé, dusivé bolesti. Plíce ji pálí, lapá po dechu a v dlouhých, svíravých záchvatech vykašlává prach. Pak otupělost protrhne ostrá bolest. Otevře oči, ale stále panuje černočerná tma. Bolest zesílí: něco špičatého ji bodá do žeber. Převalí se o pár centimetrů dál, zašátrá a najde svou hůlku zaklíněnou mezi tělem a korálkovou kabelkou. S úlevou si ji zasune do pouzdra na stehně.

„Nehýbej se, Grangerová.“ Oblakem usazujícího se prachu pronikne tenký paprsek světla. Hermioně se při zaslechnutí Snapeova hlasu ještě nikdy tak neulevilo.

Paprsek světla zesílí a přeletí nejprve nahoru a pak přes Hermioninu hlavu do obou stran tunelu.

Leží na betonové římse, visící nad prázdnotou. Nad hlavami se jim kříží několik železných trámů propletených vytrhanými kolejnicemi, které drží to, co zbylo ze stropu - nebo jde o podlahu? Vpravo od římsy brání ve výhledu převrácený vůz metra, označený číslem 1017.

„Merline,“ vydechne Hermiona. „Prorazili jsme tunely metra. Co se stalo?“

„Cormac McLaggen.“ Hlas zní matně povědomě, ale obrys muže, který se vypotácí zpoza métro vagonu, je zastřen tmou a prachem naplněnou mlhou.

Ze Snapeových rtů unikne téměř neslyšitelné zasyčení, napůl rozčilení, napůl úleva. „Co ten tam sakra dělal?“

Paprsek světla nyní dopadá přímo na trup druhého muže a odhaluje potrhaný oděv z dračí kůže a odznak seržanta francouzských bystrozorů, načež sklouzne na jeho tvář právě ve chvíli, kdy se předpisově sestříhané tmavé vlasy změní na hladké světlé prameny dlouhé až po ramena.

„Nemám tušení,“ odpoví Lucius Malfoy a stále si tře pohmožděné rameno. „Vyřítil se ze skříně na košťata, vykřikoval nesmysly o zlodějích a snažil se mě omráčit, zrovna když jsem se chystal následovat vás do šachty. Řekl jsem, že bude dobrý nápad seslat na něj Confundus, takže to on omráčil strážné, kteří vyráželi dveře. Vypadá to ale, že nějaké kouzlo sjelo šachtou dolů za námi. Merline, nesnáším mnoholičňák, obzvlášť v kombinaci se závalem.“

„Mohl by mi někdo vysvětlit, co se děje?“ zeptá se Hermiona, která se snaží, aby se jí netřásl hlas.

„Používejte hlavu, Grangerová. Bdělejší strážník by mohl nechat dva muže přímo u stojanu s kalichem, nemyslíte? Lucius mluví perfektně francouzsky; pomocí mnoholičného lektvaru se změnil na seržanta, který měl dnes večer službu.”

„Taky jsem pár mužů omráčil,“ dodá Lucius samolibě a prsty si z vlasů odhrne prach.

„A to jste mi to nemohl říct?“ Hermiona cítí, jak v ní narůstá vztek. „Nikdo mi neřekl, o co tady doprdele jde, a já...“

„Platí striktní zásada sdělovat jen to nejnutnější, Grangerová.“

„Aha, ano?! O nic z toho jsem se neprosila a sakra, vypadá to, že se se mnou od začátku manipulovalo! Nejdřív Křiklan ustoupí McLaggenovým požadavkům, pak se musím vypořádat s tou zatracenou vílou a nikdo mě nevaruje před zavazujícími podmínkami, pak jsem najednou ten nejlepší dostupný duplikátor a ‘nechcete zfalšovat vzácný předmět, drahá Hermiono, je to jen technická záležitost’. Pak to vypadá, že mě Horacio nechá ve štychu, načež mi pošle na pomoc své neschopné kumpány z řad bývalých Smrtijedů, kteří odstřelí půlku pařížského podzemí, a teď slyším, že platí zásada SDĚLOVAT JEN TO NEJNUTNĚJŠÍ!!!“

Vlny žhavé zuřivosti procházejí jejím tělem i okolo ní a naplňují temnotu nesrozumitelným vřískotem.

Ozve se mohutný rachot, jako by se celý tunel kolem nich pohyboval.

„Přestaň, Grangerová. Okamžitě toho nech!“ Snape vykročí vpřed, přehodí přes ni plášť a pevně ji obejme.

Je příliš pozdě. Římsa, na které všichni tři stojí, se jim zachvěje pod nohama, po celé délce se rozlomí a zřítí se s nimi do propasti.

***

„Grangerová? Vzbuď se, Grangerová! Vzpamatuj se!“

„Nebuď ji, Severusi. Co když to udělá znovu? Merline, ta je mocná!“

„Proto ji potřebujeme, pitomče. Víš, jak se odsud dostat?“

„...“

Hermioně pulzuje hlavou bolest a posazení to nijak nezlepší. „Nekřičte mi do ucha, sakra.“

„Dobře, Grangerová. Klid.“

Stále je zabalená do Snapeova pláště. Muž ji levou rukou podepírá, a je to příjemný pocit. Vsadila by se, že do tmavé vlny jsou vetkaná uklidňující kouzla. Mohla by toho využít, a tak mu položí hlavu na rameno. Mmm, pěkné.

„Je v pořádku?“

Napůl otevře oko. Lucius Malfoy v potrhaných kalhotách se krčí před ní a vypadá dost znepokojeně.

„Kde to jsme?“

„Doufali jsme, že to víte.“

Zašmátrá po hůlce, rozsvítí ji a rozhlídne se kolem.

Nacházejí se na dolním konci dlouhého svahu z hrubé suti. Zvedá se asi šest metrů za jejich zády, sahá až ke stropu jeskyně a úlomky jsou rozsypané po kamenné podlaze ještě kus před nimi.

Vstane, doklopýtá na místo, kde přes suť téměř vidí zem, přikrčí se, aby odklidila kamení, a pozorně si skálu prohlíží. Pod bodovým světlem Lumosu vyniknou na nazelenalém pozadí drobné čočkovité útvary numulitů.

„Zelený pás,“ zamumlá. „Jsme skoro na dně dolů.“

„Nemáme šanci vylézt zpátky.“ Snape se dívá na svah. „Není tam žádný průchod, neprotáhla by se ani myš.“

„Alespoň nemůžeme spadnout níž, což je vzhledem k nadání Grangerové docela uklidňující.“

„Sklapněte, Malfoyi, nebo vám svoje nadání teprve předvedu.“

„Přestaňte se hádat, vy dva, a pojďme se podívat na druhý konec.“

Jeskyně je skutečně velmi hluboká a oni jdou nejméně deset minut, než se zastaví na okraji tmavé vodní plochy, táhnoucí se do ztracena.

Snape se zamračí.

„Dřív jsi měl u sebe vždycky přenášedlo, Severusi.“

„Žádná přenášedla,“ pronesou naráz Severus a Hermiona. „To je významná magie, a vzhledem k tomu, jaké účinky má magie v tomto prostředí...“

„Přemisťování asi taky ne,“ zamračí se Lucius.

„Poslal jsem Horaciovi Patrona, zatímco jste byla zaneprázdněná mdlobami,“ dobírá si ji Severus.

„V tom případě budu jen sedět a čekat, až nás najde,“ odtuší Lucius. „Grangerová, co to děláte?“

Hermiona si přejede hůlkou po stehně těsně nad levým kolenem a látka džínů se roztrhne a odhalí složitou mapu dolů rozbíhajících se od Montagne Sainte-Geneviève do stran. Červený bod, který představoval šachtu v podzemí muzea, zmizel, ale někde vlevo od místa, kde by měl být, svítí malá tečka označená ‘Hermiona Grangerová’.

„Posílám naši polohu,“ odpoví a namíří hůlkou na mapu, pak s ní švihne zpátky a mávne. „Expecto patronum!“

Z její hůlky vytrysknou tři stříbrné proudy a vystřelí do tmy.

„Zajímavý Patron,“ podotkne Lucius. „Mohu se zeptat, koho se snažíte kontaktovat?“

„Horacia a své dva kamarády, kteří se v tomhle podzemí opravdu vyznají.“

„Všiml jsem si, že Severus a já nejsme na vaší mapě vidět,“ podotkne Lucius a posadí se vedle ní.

„Je na ní vidět jen poloha Grangerové, Luciusi.“ Severus se posadí po jejím druhém boku. „Bylo by záhodno udržet ji naživu a nás poblíž.“ Na tváři se mu objeví úšklebek, nebo je to možná jen stínový efekt.

„Vzhledem k tomu, že jste nuceni udržet mě naživu a spokojenou, můžeme si klidně tykat. Co se týče mapy, nevěděla jsem, že budu mít to potěšení z vaší společnosti. A když už jsme u toho, chtěla bych vědět, proč mám potěšení z vaší společnosti? Tedy kromě toho, že ‘Horacio nás požádal o laskavost’. Znám Horaciovy laskavosti, ale vy dva jste zmijozelové. Tak proč? Začni, Luciusi.“

„No, Horacio nás požádal o laskavost a taky je tu záležitost s tím rodinným dědictvím...“

„Už to není tvoje dědictví. Mélisanda mi řekla, že Malfoyovi mají od toho prokletí vchod z jejích síní uzavřený. Jediný přístup vede přes velvyslanectví, na památku Melusinina původu z Albionu, a i tak se dovnitř dostane jen málokdo.“

„Měl jsem v úmyslu vrátit ho Mélisandě,“ řekne Lucius tiše. „Vrátit kalich tam, kam patří. Poté, co Narcissa a Draco odešli...“

Severus si poposedne. „Tiberius McLaggen se začíná na ministerstvu chovat příliš autoritativně. Chtěl, aby celé naše oddělení času odložilo základní výzkum a místo toho pracovalo na rychlých pětivteřinových obracečích času. A taky mě Horacio požádal o laskavost.“

„Pětivteřinových obracečích času?“

„Zabudovaných do násad košťat. To úplně stačí na to, abyste chytili camrál, když ho brankář nedostane napoprvé.“

„Aha. A co ta víla na francouzském ministerstvu, která mě podvedla a přiměla k závazné dohodě?“

„O tom já nic nevím, ale Lucius možná ano.“

Lucius si odkašle. „S lítostí musím říct, že to nebyla moje práce. Řekněme to takhle: vílám se daří v blízkosti čistých, sladkých vod, ale neumí je vytvořit. Pouze wyverny mohou poskytnout zdrojové vody, které se samy obnovují - ‘vodu života’, jak jí říkají víly. Udělají cokoli, aby wyvernu získaly a udržely ji šťastnou.“

„A proč vy dva tak poslušně odpovídáte na všechno, na co se vás ptám?“

„Jsme zmijozelové. Poznáme moc, když ji vidíme, a rádi bychom přežili.“

„A možná získali nějakou výhodu,“ dodá Lucius. „Ctíme čarodějky. Salazar měl takovou teorii, že za stejných podmínek jsou čarodějky o něco silnější.“

„Vždycky jsem Brumbálovi říkal, aby nechal Molly Weasleyovou, ať si to s Pánem zla vyřídí sama, ale on ne, musel tahat za všechny ty nitky a chytračit.“

Hermiona horlivě přikyvuje. „To kempování mu nikdy neodpustím. A co Křiklan?“

„Ten člověk je tajenka zabalená do hádanky uvnitř záhady. Nikdy se nedozvíš, co Horacio chce, dokud to nedostane, a pak to nejspíš bude bedna Château Yquem, ročník 1929.“

„Pst. Slyšeli jste to?“

„Ne.“

„Co je, Grangerová?“

„Když se propadlo podzemí, nepadalo striktně po svislici. Ten vagon metra tam nahoře byl z linky deset.“

„No a co?“

„Jsme vedle podzemního toku Bièvre. Tady skřeti zkřížili hrabáky s původními bobry.“

Zdá se, že Lucius pochopil první, protože vyskočil na nohy s hůlkou v ruce. „Jde o to zlato.“

Z pravé strany jeskyně se ozve hukot, jako by se blížil podzemní vlak. Sílí a přibližuje se, až dokáží rozlišit ostrý zvuk drcení kamene mezi ocelovými čelistmi od tupého dunění těžké masy, která se tlačí norou. Zní to jako beranidlo, ale s tlumeným, organickým zvukem, z něhož se Hermioně zvedá žaludek.

Severus ji odtáhne od okraje vody. „Rychle, Grangerová,“ vydechne. „Hoď ten kalich do vody, co nejdál to půjde.“

Strčí ruku až po loket do korálkové tašky, horečně hledá, dokud neucítí rovné hrany zmenšené skleněné vitríny, vyloví ji a ve spěchu ji nechá spadnout na zem. Zesílená schránka se bez rozbití odrazí a ještě se kutálí, zatímco Hermiona na tu křišťálovou kostku namíří hůlku a přiměje ji k otevření. Osvobozený kalich vyskočí do své původní velikosti, vykvete jí v dlani jako zlatá lilie.

Temná hladina jezera ve vzdálenosti asi patnácti metrů exploduje a v gejzíru vody, bahna a rozbitého kamení se z ní vymrští lesknoucí se trup, silnější než pořádně velký strom.

Obludný hrabák, velký skoro jako drak, se prodere roztříštěnou skálou a vynoří se z vody s rozevřenými čelistmi. Jeho přední zuby se blýskají jako šavle.

Hermiona napřáhne ruku a hodí, co nejdál může. Kalich se na okamžik zatřpytí ve vzduchu, než zmizí v zející tlamě.

Velký hrabák se ponoří a vytvoří za sebou vír kalné vody.

Hermiona se sotva stihne nadechnout, než se bestie znovu vzedme a zazmítá se ve vodě, až náhle vybuchne a vytvoří tak mohutnou vlnu, která ji celou zalije.

Vzápětí ji Severus táhne zpátky ke břehu. Je od hlavy až k patě promočená slizkým kalem, svetr se jí vyhrnul, ale Severuse zřejmě nijak neznepokojuje, že jí drsný kámen odírá kůži na zádech.

„Au!“

Když Severus přestane táhnout a jen ztěžka oddechuje, má Hermiona pocit, jako by ji zaživa stáhli z kůže. Ruka jí automaticky sjede k pochvě s hůlkou a rázem zapomene na krvácející záda. „Moje hůlka!“

„Nevím o ní,“ lapá Severus po dechu. „Myslím, že jsi ji měla v ruce.“

Leží promočená od hlavy až k patě v páchnoucím bahně a poslouchá dýchání svých společníků a nepravidelné šplouchání a pleskání vln, jak se monstrum dál převaluje a kroutí ve zpěněném bahně.

Křeče postupně slábnou, až nakonec ustanou úplně.

„Moje hůlka. Musím ji najít.“

„Dávej bacha, Hermiono,“ zavrčí Severus a pomůže jí vstát.

„Pulírexo.“ Cítí, jak z ní bláto klouže dolů. Lucius pokrčí rameny: „Nemá smysl zůstávat špinavý.“

Není těžké prohledat břeh - celé okolí spláchla voda: kamínky, suť i všechno ostatní. Je tu jen holá mokrá skála a její hůlka není nikde v dohledu.

Tělo Velkého hrabáka však pluje podél břehu, nečinně se pohupuje na vlnách nahoru a dolů.

„Myslím, že to tvé zlato nestrávil, Grangerová.“

Hermiona se kousne do rtu. „Nastavila jsem autodestrukci až za šest dní, nemělo to vybuchnout teď.“

„Odhaduju, že ani skřeti nemají o biochemii tohoto druhu hybrida moc informací. Severusi, co to děláš?“

„Sklízím.“ Mávnutí hůlky rozpárá bestii břicho. Severus vykouzlí baňku, ponoří ji do otevřené rány a prohrabuje se v kouřících vnitřnostech. Tenký pramínek načervenalého, tekutého zlata je obtížné zachytit, a proto Severus nevidí loď, která k nim připlouvá ze stínů.

***

Na první pohled to nevypadá jako loď, ale spíš jako tenký stříbrný srpek měsíce, který se sotva vynořuje z hladiny, srpek, který protíná společnou tmu vody a vzduchu. Přijíždí ze vzdálené strany jezera a bez plachet rychle klouže po hladině, a po chvíli Hermiona rozezná štíhlý, zakřivený tvar bílé přídě. Lucius zvedne hůlku, ale Hermiona ho chytí za zápěstí, protože se v člunu někdo postaví a volá na ně.

„Hermiono!“ Pierre zběsile mává, šklebí se a druhou rukou se drží stříbrné figurky ptáka na přídi. Laurent je u kormidla, a když mu paprsek světla z Luciusovy hůlky dopadne přímo do očí, jeho pohledná tvář se zašklebí.

Severus, vyrušený od sklizně, se s trhnutím narovná. Loď dopluje až k nim.

„Fantastické! Nemůžu uvěřit, že jste zabili Velkého hrabáka!“ Laurent, aniž by pustil kormidlo, se nakloní přes bok člunu, aby se podíval na obludné tělo. „Je opravdu mrtvý, že jo?“

„Buď to, nebo to umí skvěle předstírat. Severus mu právě vybral obsah žaludku. Kdo jste?“

„To je v pořádku, Luciusi.“ Hermiona se chytne Pierra za ruku a skočí do člunu. „Jak jste nás našli?“

„Laurent dostal tvého Patrona jako první – hlídkoval v podzemí. Přišel pro mě, sehnal vílí člun a vydal se za signálem. Měli jsme však velké problémy s proudem - zpočátku loď prostě odmítala plout tímhle směrem, a pak se z ničeho nic uvolnila. Předpokládám, že to bylo tehdy, když jste zabili Velkého hrabáka.“

„Oni Velkého hrabáka nezabili.“

„Teď není vhodná chvíle na hádky, lidi,“ podotkne Laurent, když se Severus a Lucius škrábou na palubu. „Pracoval jsem přes dvanáct hodin, potřebuju postel a věřte mi, že vy potřebujete pořádnou sprchu. Pevně se držte a dávejte pozor na hlavu, poplujeme hodně rychle. Všichni připraveni? Jedem!“

Poznámky:

1)   Věta "Fluctuat nec mergitur" znamená "Zmítá se, ale nepotopí." Tato fráze je heslem Paříže a nachází se na městském erbu zobrazujícím loď plující po rozbouřeném moři. Motto i erb mají svůj původ v cechu převozníků přes řeku Seinu; tato mocná hanza ovládala řemesla a obchod ve městě již za římské éry.