Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 49. Zapomenuté léto – 2/2

Ze snění ho vytrhl šeptaný rozhovor. Ten šepot byl ve skutečnosti sotva šepotem, ale bylo zřejmé, že se hovořící snaží být potichu, i když se jim to vůbec nedaří.

„Je sobota, Hermiono,“ namítl dívčí hlas.

„A?“ odpověděl jiný dívčí hlas – velmi známý hlas. „Nikdy to nedožene, jestli dneska nepřečte ještě aspoň jednu kapitolu a zítra nedokončí dvě eseje.“

„Co jsi zač, jeho matka?“ dobíral si ji první hlas.

Ozvalo se hartusení, ale znělo dobromyslně. Bylo zřejmé, že se na sebe dívky nezlobí, takže to Harryho netrápilo. Zhluboka se nadechl a pomalu vypouštěl vzduch z plic. Cítil, jak se nechává unášet sem a tam mezi spánkem a vědomím. Nastalo dlouhé ticho, jako by ho přivodil jeho povzdech.

Ticho přerušil třetí hlas, tentokrát chlapecký. „Udělám to později, Miono. Přísahám. Počkáme, až se Harry vzbudí, jo?“

„Ale ty to pak určitě neuděláš,“ povzdechla si dívka. „Proč to neuděláš, zatímco bude spát, a pak ho budeš moct navštěvovat bez starostí?“

„On je taky pozadu, že jo?“ Ozvalo se zašustění, jako by se někdo posunul na židli. „Můžeme na tom pracovat společně. Bude to lepší pro nás oba. Motivace, víš.“

„Asi ano…“ odpověděla skepticky.

„Vážně, proč jsem musel přijít o měsíc léta?“ zasténal chlapec. „To mě nemohli proklít třeba první den bylinářství? Nevadilo by mi, kdybych přišel o měsíc školy.“

Dívčí hlas vyjádřil hrůzu z toho, že toho i tak musí dohnat tolik, ale Harry to sotva zaregistroval, protože jeho mozek se náhle vzpamatoval. Slyšel Ronův hlas. Rone!

Trhnutím se probral a vystřelil do sedu, jakmile otevřel oči. Zachytil šmouhu huňatých hnědých vlasů, jak dívka vyjekla a vyskočila z místa, kde seděla u nohou jeho postele, a on rychle zašmátral po brýlích na nočním stolku, nasadil si je a prohlížel si návštěvníky. Vyděšená Hermiona svírala v ruce učebnici, vedle ní na židli seděla Ginny s široce otevřenýma očima a… a Ron. Jeho kamarád seděl na další židli blíž k Harrymu a pihy na jeho bledé pleti vynikaly na pozadí zrzavých vlasů. Vypadal… vypadal… živý. Hubenější a bledší než obvykle, ale živý.

„Hej, kámo, jsi v pořádku?“ zeptal se Ron a Harry zamrkal. Byl to on. Byl to opravdu on! Ke svému zahanbení si myslel, že se každou chvíli rozpláče. Cítil, jak se mu v očích objevují slzy. Byl si docela jistý, že nebude schopen mluvit, a tak se místo toho pokusil vstát z postele. Jenže nohy měl stále nejisté a neudělal víc než to, že odhodil přikrývku a otočil se do sedu na kraji lůžka, než Hermiona zaprotestovala: „Madame Pomfreyová říkala, že musíš zůstat v posteli. Smíme sem jen pod podmínkou, že tě necháme odpočívat!“

Harryho příkazy Pomfreyové nezajímaly, ale byl vděčný, že Ron vstal a je teď na dosah. Nemusel zkoušet pevnost svých nohou, aby svého nejlepšího kamaráda popadl za košili a s vyjeknutím ho vtáhl do objetí.

„Kámo, jsi v pořádku?“ zeptal se Ron znovu, tentokrát mírněji, a opětoval mu objetí. „Měli jsme o tebe strach.“

Harry se zasmál a rychle si utřel slzu, která mu unikla. „Já? To ty jsi byl v smrtijedím kómatu!“ zachraptěl.

Ron se odtáhl a pokrčil rameny. „Myslíš můj boj s nohsledy starého Voldyho? Já jsem se bránil, víš? A zvládl jsem to, ne? Dokonce mám na důkaz jizvu!“ S úsměvem ukázal na hranici vlasů vedle pravého ucha. Harry nic neviděl, ale zrak se mu opravdu trochu rozmazával.

Zezadu na něj Ginny zakoulela očima. „Od té doby, co se probudil, pořád mluví o své ‚velkolepé bitvě‘ a každou hodinou je ještě velkolepější. To není ani jizva, Rone. Je to jen škrábanec. Nejspíš sis ho udělal, když sis česal vlasy.“

„Je to jizva,“ hodil po sestře pohledem a otočil se zpátky k Harrymu. „Jak jsem slyšel, nejsem jediný, kdo upadl do smrtijedího kómatu. Je to skvělé, kamaráde – oba jsme zameškali hodiny a musíme to dohnat, takže nebudeme muset trpět sami!“

Hermiona si odkašlala a suše dodala: „Ne že by to, co se ti stalo, bylo skvělé, Harry.“

Ron nad tím mávl rukou. „Víš, co myslím.“

Harry měl tolik otázek, ale ta nejnaléhavější zněla: „Jak dlouho jsi vzhůru?“

„Pár dní. Máma mě donutila zůstat většinu času v posteli. Byla to zatracená nuda. Taky mě donutila udělat si nějaké domácí úkoly, ale na vyučování jsem začal chodit až včera.“ Kývl bradou Hermioniným směrem. „Hermiona nám udělala poznámky, takže to za chvíli doženeme.“

„Díky, Hermiono,“ usmál se Harry a ona se rozzářila.

„Ale vážně, jak se máš?“ zeptala se. „Dělali jsme si starosti. Brumbál nám přísně tajně sdělil, že mají způsob, jak tě dostat ven, ale to je všechno, co nám říkali víc než týden! Nikdo ani neprozradil, co se stalo, kromě toho, že v tom má prsty Voldemort.“

„Jsem v pořádku. Trochu rozbolavělý, ale v pořádku,“ ujistil je, ale všichni tři se na něj dívali s očekáváním. „Já… ehm, nemůžu vám říct, co se stalo.“

„Aha,“ řekla Hermiona, očividně zraněná, ačkoli se snažila nedat to najevo. „Řád?“ zeptala se.

„My jsme prakticky v Řádu, Harry,“ zaskuhral Ron. „No tak, můžeš nám to říct. Není to tak, že bychom to chtěli vyžvanit Malfoyovi a jeho kumpánům nebo tak něco.“

Harry se omluvně zavrtěl. „Ne, tak to není. Nejde o to, že bych nemohl… jde o to, že… ehm, nemůžu.“ Tři tváře se na něj nechápavě podívaly. „Já si to nepamatuju.“

Ron se poškrábal za uchem. „Jako že si nepamatuješ smrtijedí kóma? To je v pořádku, Harry, já taky ne. Nikdo nečeká, že si na to budeš pamatovat. Mluvíme o tom, co se stalo, když jsi zmizel od Kneadera. Slyšel jsem, že jsi tím zmizením způsobil velký rozruch. Jo,“ dodal spiklenecky, „když už o tom mluvíme, toho Kneadera jsem potkal. Máma říkala, že mi pomohl vyléčit se, ale podle mě je trochu podezřelý, nemyslíš?“

„Ronalde. Soustřeď se,“ vyzvala ho Hermiona.

Harry nakrčil nos. „Ne, ty tomu nerozumíš. Víš, já si opravdu nemůžu vzpomenout. Snape říká, že ten lektvar, co jsem dostal, mi trochu narušil paměť. Vrátí se mi,“ ujistil se při Ronově zděšeném pohledu. „Doufejme, že brzy. Jakmile budu vědět něco, co ti můžu říct, tak ti to řeknu, přísahám.“

„Ach Harry, to je hrozné,“ zasténala Hermiona. „Neovlivňuje to tvou mysl jinak, že ne? Pořád ještě budeš moct v pondělí začít s vyučováním?“

„Ano, protože zmeškat vyučování by bylo to úplně nejhorší, co se ti letos stalo,“ pronesla Ginny s tak kamenným výrazem, že Harry pochopil, že to nemyslí vážně, a ušklíbl se. Hermiona jen protočila očima a pod nosem si zabručela něco o ‚Weasleyových‘.

„No, co se stalo u Kneadera?“ zeptal se Harry. „Možná mi můžete říct něco, co by mi paměť osvěžilo.“

„Myslím, že tohle vynechám.“ Ron se posadil na židli. „Pořád jsem byl mimo, protože jsem byl těžce zraněn v kouzelnickém souboji,“ zdůraznil a přivřel oči na Ginny, jako by ji vyzýval, aby mu odporovala, ale ona bratra ignorovala.

Hermiona pokynula Harrymu, aby se uvelebil zpátky do postele, což udělal, a pak se znovu posadila vedle jeho nohou. „Co chceš vědět?“

Harry pokrčil rameny. „Všechno. Cokoliv. Snape říkal něco o Remusovi a louce? Ale nepamatuju si, že bych s Remusem u Kneadera mluvil. Ještě se vyspával ze zranění. Poslední, co si pamatuju, je, že jsem mluvil se svým hadím kamarádem, a pak… nic.“

„Lupin byl pod kletbou Imperius,“ poznamenala Hermiona jemně.

Harrymu se rozšířily oči. „Cože?“

Ron přikývl. „Udělal to Ty-víš-kdo! Říkají, že teď má všechny ty schopnosti, a nevěděli, že Lupin může být pořád prokletý, ale on byl a –“

„Myslela jsem, že ses z rozhovoru vyloučil,“ přerušila ho Ginny, „protože ses v té době zotavoval z té ohromné bitvy.“

„Nemáš někde být?“ vypálil na ni Ron.

„Harrymu nevadí, že jsem tady,“ prohlásila sladce. „Že ne, Harry?“

„Samozřejmě že ne,“ zavrtěl Harry hlavou, příliš roztěkaný na to, aby ho hádající se sourozenci bavili nebo dráždili. „Remus mě… nevzal k Voldemortovi, že ne?“ zeptal se s obavami o tátova přítele.

Hermiona mu položila uklidňující ruku na nohu. „Nevím, jak se to stalo, jen vím, že měl něco společného s tvým zajetím a že už je v pořádku. Nevím, kde je, ale paní Weasleyová říkala, že už není pod kletbou. Předpokládám, že ho z ní Voldemort propustil, když tě dostali. Viděla jsem ho, když se probral. Cítil se opravdu, opravdu špatně, Harry.“

Harry přikývl a bylo mu za Remuse zle. Je to hrozné, být nucen zradit přítele a nedokázat se zastavit. „Viděl to Snape?“

„Jo, a co to mělo vlastně znamenat?“ skočil mu Ron do řeči. „Proč Brumbál donutil toho zmetka, aby s tebou šel taky ke Kneaderovi? Jako by ti chtěl dopřát ty nejhorší prázdniny v dějinách prázdnin.“

Harry zahučel bez odpovědi – nebyl si jistý, jestli se mu zrovna teď chce rozebírat svůj změněný postoj k profesorovi lektvarů. Dokázal si představit jen Ronovu reakci, a ta by nebyla dobrá. Ani klidná. Nebo racionální. Nejspíš by předpokládal, že Harrymu Voldemortův lektvar poškodil mozek nebo tak něco.

Soudě podle Hermionina soucitného pohledu trochu chápala, co se mu honí hlavou. „Nebyl tam,“ uhnula laskavě od Ronovy otázky, „ale přijel brzy poté. To on spustil poplach a řekl nám, že jsi nezvěstný.“

Ginny přikývla. „Vletěl tam, jako by hořelo. Myslela jsem, že určitě zaútočili Smrtijedi.“

„Když nám řekl, že jsi nezvěstný, donutil nás, abychom tě hledali po celém domě, kdyby se mýlil. Měli jsme o tebe velký strach,“ dodala Hermiona.

„Když jsme tě nenašli…“

„– a pak Kneader přivedl Remuse s tím hadím uštknutím–“

„– mysleli jsme si to nejhorší…“

„– úplně nejhorší! Báli jsme se, že už tě nikdy neuvidíme!“ dokončila Hermiona s mírným zachvěním hlasu. Vyskočila a sevřela Harryho v objetí. „Tolik jsem se bála, že vás oba ztratím!“ rozplakala se mu na rameni.

„To je v pořádku, Hermiono.“ Harry ji neobratně poplácal po zádech. „Už jsem v pořádku, opravdu. Ron taky.“

Ještě chvíli ho držela, posmrkávala a pak si rukou promnula mokré oči. „Tohle už mi nikdy nedělejte! Ani jeden z vás!“ Otočila se, aby do svého zuřivého pohledu zahrnula i Rona.

Harry zvedl ruku. „Slibuju na svůj život, že ještě neumřu.“

„Já taky,“ řekl Ron. „Ať se můj duch zblázní z hejna létajících pastelníčků, jestli umřu, nebo se zase dostanu do kómatu dřív, než řekneš, že můžu.“

Hermiona jim oběma věnovala malý roztřesený úsměv a zasmála se, než se vrátila na své místo na posteli.

„Tak co, jsi připravený na novinky z Bradavic?“ vložila se do hovoru vzrušeně Ginny. „Protože máme nového učitele obrany a strašlivou příšeru žijící ve druhém patře západního křídla, nemluvě o záhadných zvěstech z hradních obrazů.“

„No jo,“ ozval se Ron. „Všichni se zbláznili. Větší drbny než hlouček čarodějek v obchodě s hábity. Hej!“ Protřel si ruku a zamračil se na Ginny.

„Nevšímej si jich, Harry,“ dodala Hermiona. „Nový učitel obrany vypadá normálně a přiměřeně, ‚bestie‘ je Hagridův docela krotký – opravdu – nalezenec, kterému už Brumbál našel nový domov, a obrazy jen víc klevetí, protože probíhá válka a ty jsi byl nezvěstný. Jsme zase všichni pohromadě, nic se neděje a čeká nás úplně obyčejný rok.“

Ron protočil očima jejím směrem, když se nedívala, a Harry s ním tajně souhlasil. Zdálo se, že dokonale obyčejné roky nejsou jejich životním údělem. Ale naprosto obyčejný rozhovor by mohl být, a tak řekl: „Povídej mi o tom všem, Ginny. Nic nevynechávej.“

Vyhověla mu a všichni si povídali, hašteřili se a smáli, až ztratili pojem o čase a on se neubránil zívání. Tělo měl unavené, ale jeho duše to potřebovala. Být se svými přáteli, znovu je vidět a vědět, že Ron je vzhůru a bude v pořádku, zmírnilo tíhu na jeho srdci, která byla tak stálá, že už skoro zapomněl, že tam je. Teprve když na ně padl temný stín, uvědomili si, že se závěs odhrnul a že nejsou sami. Rozhovor utichl a pak úplně ustal, když čtveřice studentů zaregistrovala přítomnost profesora Snapea.

„Pan Potter si žádá odpočinek,“ ušklíbl se Snape na jeho přátele. „Je čas dát mu dobrou noc.“

Ron vypadal, jako by cítil něco nepříjemného, a Harry mu skočil do řeči dřív, než jeho kamarád stačil říct něco, čím by se dostal do potíží. „Měli byste jít. Jsem dost unavený. Zítra ráno si můžeme promluvit víc, jo?“ Podíval se na Snapea a napůl se bál, že řekne něco o tom, že ho jeho přátelé tak brzy nenavštíví, ale profesor jen bez výrazu stál a sledoval, jak si rozpačitě vyměňují svá rozloučení.

Jakmile odešli, Harry podotkl: „Ani se nemusíte snažit kazit lidem náladu, že ne?“

„Je to dar,“ odfrkl si Snape a položil na noční stolek několik složených kusů oblečení. Harry v nich poznal své vlastní a Snape mu odpověděl na tázavý pohled. „Oblečení, které jste měl na sobě, když vás unesli. Obávám se, že je na tom poněkud hůř, ale je přinejmenším čisté.“

„Díky,“ zamumlal Harry a oči se mu rozzářily při pohledu na další věc, kterou mu Snape podal. „Moje hůlka!“ Prsty se dotkl hladkého dřeva a radost se mu rozlévala z konečků prstů po celém těle. „Musel jsem být dneska úplně mimo. Až doteď jsem si na ni ani nevzpomněl. Proč jsem byl bez ní?“

„Byla vám odebrána,“ zněla prostá odpověď. „Ředitel ji měl bezpečně uschovanou.“

Další věcí, kterou mu Snape podal, byl rozvrh hodin. Zvědavě si ho prohlédl. Přeměňování, bylinkářství, kouzla, obrana… Zklamalo ho, že v něm chyběly lektvary. Snape si to tedy nerozmyslel. V duchu si povzdechl. Předpokládal, že se bude muset podívat, jestli není nějaký jiný způsob, jak obejít požadavky bystrozorů. Otočil rozpis a překvapilo ho, že je k němu přiložen další list pergamenu. Byl vyplněn několika sloupci a řádky písma. „Co je to?“

„Váš studijní rozvrh na nadcházející týden. Kromě docházky na vyučování se od vás očekává, že budete věnovat dostatek času dokončení zameškaných úkolů. Pokud se budete řídit rozvrhem, který vám zároveň poskytne dostatek času na odpočinek mysli i těla, do dvou týdnů vše doženete.“

Harry list upustil do klína a přehnaně si povzdechl. „To nemám ani jeden den pro sebe?“

„Naopak,“ kontroval Snape hladce, „přesně jeden den už jste měl.“ Harry se napůl zamračil, ale Snapea to nijak nerozhodilo. „Začnete zítra. Madame Pomfreyová už dostala pokyn, že vaši přátelé se u vás nemají zdržovat delší dobu, pokud vás aktivně neinstruují o zameškaných hodinách.“

Hermionu to každopádně potěší. Rona už tolik ne.

„Doufám, že jste dokončil letní úkoly?“ Snapeův pohled sděloval, že by odpověď měla být raději ano, a Harry zrudl.

„Já… ehm, musím ještě dokončit esej z bylinářství,“ zamumlal a rychle dodal: „Mám dobře našlápnuto a byl bych to dokončil, kdybych poslední týden léta neztratil.“

Snape zavrtěl hlavou a zamumlal něco o tom, že ‚měl celé léto‘. Hlasitěji řekl: „Nejdřív dokončíte tohle a budete profesorku McGonagallovou informovat o svých pokrocích. Také nebudete zapomínat na odpočinek. A žádný famfrpál, dokud učivo nedoženete. Rozumíte?“

Harry přikývl, i když se cítil zdrcený. První měsíc školy byl dost náročný i bez toho, aby začínal pozadu za ostatními. Prohlédl si rozvrh. Byl tak… tak strukturovaný. Ušklíbl se.

Snape vypadal, že se chystá k odchodu, a tak se spěšně zeptal: „A co nitrobrana?“ Věděl, že Snape souhlasil s tím, že mu bude pomáhat jen do konce léta, ale udělali skutečný pokrok a možná teď, když Harrymu odpustil, by o tom mohl uvažovat…? „Budeme, chci říct, budu na to mít nějaký rozvrh nebo tak něco?“ zkoušel. „Ještě se toho musím spoustu naučit, takže…“

Snape se zatvářil obezřetně, když odpověděl: „Jak bylo plánováno, na vaši výuku nitrobrany bude od této chvíle dohlížet ředitel. Budete se muset zeptat jeho, kdy se s vámi bude chtít setkat.“

„Aha.“ Harry se snažil potlačit zklamání v hlase. Takový byl koneckonců plán, který si sám přál. Opravdu by neměl být zklamaný. „Ale… vy budete, ehm…“ Zaváhal, nebyl si jistý, jak se přesně zeptat na to, co chtěl vědět. Budu vás ještě vídat? znělo zoufale. A nezdálo se, že by se to dalo zakrýt. Bez lektvarů a nitrobrany, a teď i s celým personálem Bradavic, který ho měl chránit před Voldemortem, jakou roli by Snape vůbec měl v tomto jeho roce hrát? Nebo v jeho životě, když už jsme u toho?

Znal logickou odpověď: žádnou. Jejich dohoda platila jen na léto, a to už skončilo.

„Profesorka McGonagallová bude dohlížet na vaše studijní výsledky,“ pronesl Snape neutrálně. Jeho výraz byl po celou dobu návštěvy uzavřený a Harry měl pocit, že to dělá schválně. Nejspíš proto, aby dal najevo, že teď, když jsou zpátky v Bradavicích, by od něj Harry neměl nic očekávat. A vzkaz byl přijat. „Madame Pomfreyová se postará o vaše tělesné potřeby.“ Zamračil se a dodal: „Pokud se vám vrátí paměť, máte madame Pomfreyovou okamžitě přivolat, rozumíte?“

„Proč?“ zeptal se Harry otupěle a snažil se nebýt zklamaný, že má zřejmě zapomenout, že se celé léto vůbec stalo. Došlo mu, že po letech, kdy Snapea nenáviděl, se ho konečně zbavil zrovna ve chvíli, kdy si jeho společnost začínal užívat.

„Možná to pro vás bude šok,“ vysvětlil Snape, „to nelze říct s jistotou. Pokud by tomu tak mělo být, madame Pomfreyová vám může pomoci uklidňujícím lektvarem, abyste nebyl zaskočen rychlým přívalem vzpomínek a emocí.“

Harry nepřítomně přikývl, ačkoli to ho právě teď nezajímalo. Stále se soustředil na Snapea a snažil se vymyslet záminku, jak se s ním setkat, aniž by vypadal uboze, že to chce udělat. „Co když budu mít, ehm, otázky ohledně nitrobrany a profesor Brumbál nebude k dispozici?“

Snape zaváhal, než řekl: „Kdybyste něco potřeboval okamžitě, samozřejmě můžete přijít za mnou.“ To byla slova, která chtěl Harry slyšet, ale jeho tón říkal něco jiného. Snape byl při jejich vyslovení tak strnulý, že bylo zřejmé, že to poslední, co by chtěl, je, aby ho Harry chodil obtěžovat svými hloupými pubertálními problémy. Teď, když Harrymu vrátil věci a ujistil se, že zná svůj rozvrh a povinnosti, se chystal stáhnout do svých kobek. Harrymu odpustil a už se nebudou aktivně nenávidět, ale to nebyl dostatečný důvod, aby profesor chtěl zůstat v jeho životě. A to bolelo. Bolelo to mnohem víc, než by si kdy pomyslel, že může bolet odmítnutí právě od Snapea. Ale ne že by mu Snape něco dlužil, že? A tak trhaně přikývl a zamumlal: „Děkuji vám, pane.“

A když Snape odcházel, loučil se formálně a zdvořile a Harry nepochyboval, že se profesor loučí natrvalo.

Sundal si brýle, uvelebil se na posteli a byl rád, že nikdo není poblíž a nevidí, jak odmrkává vlhkost z očí.

ooOOoo

Zvraty. Tolik zvratů se mu honilo hlavou plnou provazců vzpomínek a vláken emocí. Sotva zatáhl za jedno vlákno, už ho zaplavil smutek, vztek nebo strach a musel zatáhnout za další, aby se mu vyhnul, jen aby zjistil, že ho zaplavuje radost, naděje nebo láska. Pak přešel na provazy, ale to bylo ještě víc drásající. Vzpomínky. Příliš mnoho vzpomínek. Útržky vyřčených slov mu prolétly myslí závratnou rychlostí:

Psssí čččlověk sssmrdí zzzlem.

Harry Potter. Jak milé od tebe, že ses zastavil.

Láska nikdy nesvrhla národy, chlapče. K tomu je potřeba moc.

Představoval sis, že k tobě cítí lásku? Koneckonců nikdy neměl vlastní dítě.

Malý Potter bude plakat!

Pomsta je tvoje, Harry Pottere. Vezmi si ji.

Měl jsi být mým synem.

Teď… budeme žít.

Zalapal po dechu a otevřel oči. Vzpomněl si. Pamatoval si všechno – zajetí, mučení, strach, naději, hrůzu, tajemství, šok, odpuštění, smrt – a bylo to tak náhlé, tak silné, tak ohromující. Cítil se rozervaný zevnitř, syrový a krvácející. Potřeboval něco, co by ho uzemnilo. Sáhl do kapsy, kde měl matčin kámen, ale neměl na sobě stejné kalhoty. Shodil ze sebe přikrývku a vyškrábal se ke složenému oblečení, které mu zde nechal Snape.

Zatajil dech, když si uvědomil, že kapsy kalhot jsou prázdné. Kámen byl pryč. Mezi Voldemortovou mýtinou a týdnem, kdy byl pod vlivem lektvaru, nebo možná v průběhu Snapeovy záchrany, mu musel kámen z kapsy vypadnout. Jediná věc, kterou měl od matky, kromě jedné stránky starého dopisu, a ztratil ho.

Svezl se na zem a přitiskl si kolena k hrudi. Prudce se zachvěl, jak mu pocit ztráty rozerval srdce, jako by to byl fyzický úder. Ano, byl to jen malý, bezcenný kamínek, ale byl pro něj k nezaplacení.

Jeho prsty našly Snapeův prsten na ruce, kde ho Voldemort nechal poté, co ho donutil jej použít. Temný čaroděj už ho nepovažoval za užitečný, hádal Harry, a tak na něj zapomněl. Alespoň o něj nepřišel, i když předpokládal, že ho Snape bude chtít brzy zpátky. Dlouze, pomalu se nadechl a ohnul prsty, aby ucítil váhu prstenu. Nepoužil ho. Byl v pokušení, ale Snape říkal, že je určen pro případ nouze. Kdyby ho použil teď, nejspíš by mu ho vzal o to dřív.

Ale stejně… chtěl Snapea. Připadal si jako malé dítě, když to přiznával, i když jen sám sobě, ale byla to pravda. Měl strach. Věděl, že je v Bradavicích v bezpečí, v bezpečí ošetřovny, ale cítil se odhalený a vyděšený. Po celou dobu svého utrpení se cítil bezpečněji, kdykoli byl Snape s ním. Ten muž měl vždycky plán, vždycky věděl, co má dělat, a vždycky se postaral o to, aby Harry vyvázl z nebezpečí v pořádku. Už jen vědomí, že je nablízku, mu pomohlo zažehnat některé noční můry, nebo mu alespoň pomohlo uvědomit si, že je může přežít.

Ale Snape už za něj nebyl zodpovědný. Profesor chtěl zjevně zapomenout, že se tohle léto vůbec stalo. Nebylo to překvapení, očekával to. Proč by se právě Snape měl chovat jinak než ostatní dospělí lidé v jeho životě?

Jeho rozum to věděl, ale srdce to nezajímalo. Nezajímalo ho ani to, že je příliš starý na noční můry nebo na strach. Zajímalo ho jen, že jeho mysl je plná přílivu hrůzy a mučení a hladu a toho, že viděl svého učitele umírat-ale-neumírat, a v tom mu Pomfreyová nepomůže; potřeboval Snapea. Znovu a znovu, tak zoufale, až se divil, že jeho myšlenky nejsou slyšet nahlas, si přál, aby si jeho profesor vzpomněl na tohle léto a přišel mu pomoci, aby ho noční můry neovládly.

Ale Snape nepřišel.