Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 49. Zapomenuté léto – 1/2

Byl sám v neznámé místnosti. Srdce se mu sevřelo strachem, který rychle následoval nával adrenalinu. Co nejtišeji se zvedl na loktech a prohlédl si místnost. Nevěděl, kde je a kdo další by tu mohl být, ale podle toho, jak se jeho život dosud vyvíjel, se mohl stejně dobře ocitnout v domě vraždícího sociopata jako u dobrosrdečného přítele.

Vzduch příjemně voněl po vařené zelenině a bylinkách. Uklidňovalo ho, když si prohlížel své okolí, protože vražední sociopati, kteří unášejí lidi, jistě nedělají krásně všední věci, jako je vaření zeleniny s rozmarýnem a tymiánem. Byla to malá místnost, ale pohodlně zařízená. Postel a komoda byly největšími kusy nábytku. Vedle postele stála židle, jejíž polštář byl mírně pokřivený, jako by na něm nedávno někdo seděl. Pohodlnější židle byla vidět o kousek dál vedle malého stolku pokrytého několika knihami. Na nočním stolku vedle Harryho postele stála lampa, několik lahviček s lektvary, sklenice s vodou a malý složený hadřík.

Bylo to velmi obyčejné. Harry se několikrát zhluboka nadechl, aby zklidnil bušící srdce. Obyčejnost byla dobrá. Opravdu dobrá. Obyčejnost zvládal. Obyčejnost rozhodně zvládal.

Zvuk kroků přitáhl jeho oči ke dveřím právě včas, aby viděl, jak do místnosti vstupuje Snape. Muž se zastavil, když se setkal s Harryho očima – zjevně nečekal, že bude vzhůru.

Harry se okamžitě posadil. „Díky Merlinovi,“ ulevilo se mu. Žádní vraždící sociopati, kteří unášejí lidi. Jen Snape.

Muž ještě chvíli nejistě postával ve dveřích, než cílevědomě vykročil vpřed. Vytáhl hůlku a mávl s ní nad Harrym. Zdálo se, že ho něco uspokojilo, a zeptal se: „Kdo je ministr kouzel?“

Harry zamrkal. „Hm. Popletal?“

„Jakých pět hlavních vlastností má jed akromantule?“

„Ehm… proč? Je to nějaký test?“ Jestli ano, pak by v něm žalostně selhal. Tak nějak si vzpomínal, že se to učil u Snapea, ale ne že by si zapamatoval všechno, co se v hodinách učil.

Snape se na něj podíval hodnotícím pohledem a posadil se do křesla u postele. „Jak se cítíte?“

„Dobře,“ vyhrkl automaticky, ale při Snapeově vědoucím pohledu přiznal: „Bolavý. Celé tělo. A trochu mě bolí hlava.“

Snape rázně přikývl a podal mu z nočního stolku lektvar. „Napijte se.“

Harry poslechl, vypil lektvar na jeden zátah a podal prázdnou lahvičku svému profesorovi zpět. Potěšilo ho, že jeho bolesti okamžitě polevily, i když už méně ho těšilo, že si nepamatuje, že by byl zraněný. „Kde to jsme?“

„Co je poslední věc, kterou si pamatujete?“ odtušil Snape.

„Hm…“ Harry se zamračil a přemýšlel. Jeho mysl byla jasná, ale paměť mlhavá. Najednou se cítil zmatený a nebyl si ničím jistý. „Opustili jsme Grimmauldovo náměstí, že? Šli jsme do…“ Kam jeli? Jeho mysl se snažila najít něco, co by vyvolalo jeho vzpomínky.

„Kneaderova dvora,“ doplnil Snape.

Kneader! Správně! Nitrobrana na pláži. Domácí úkoly s Hermionou a Ginny. Člen Řádu s ostřížím zrakem, který se možná přátelil se Snapem. Nový hadí kamarád. Všechno se mu v rychlosti vybavilo. „Proč jsme odešli?“

Snape se na něj podivně podíval a Harry se kousl do rtu ve snaze vzpomenout si na to, co si Snape zřejmě myslel, že už by měl vědět. Muž se naklonil dopředu a pozorně se na něj zadíval. „Pamatujete si, co se stalo na louce… s Lupinem?“

Harry začínal mít strach. Proč si nemohl vzpomenout na to, co si měl podle Snapea pamatovat? Stalo se mu něco?

Snape si musel přečíst strach v jeho tváři – nebo provedl nitrozpyt, což Harrymu v tu chvíli ani nevadilo –, protože vysvětlil: „Vaši mysl ovlivnil lektvar. Dočasnou ztrátu paměti nelze neočekávat. Všechno se vám brzy vrátí a v této fázi vašeho zotavování by už nemělo dojít k opětovnému výpadku.“

„Jak brzy?“ vypískl Harry, ale nečekal, až mu Snape odpoví. „Opětovnému výpadku? Jak to myslíte? Počkat, jak si můžete být jistý, že nemám amnézii? Myslím tu trvalou?“ Srdce mu začínalo bušit.

„Protože jsem osobně vyvinul lektvar, který jste požil,“ mávl Snape nenuceně rukou. „Bylo tam několik neznámých faktorů, protože lektvar je nová receptura, ale některé z vedlejších účinků můžeme považovat za jistotu. Dočasná zmatenost, ztráta paměti a zhoršené ovládání končetin patří k těm nejzřetelnějším.“

To Harryho zarazilo. Zvedl si ruku k obličeji. „Aha,“ zahučel, když fascinovaně sledoval, jak se mu ruka chvěje a škube. Pak mu došlo, co přesně Snape řekl, a prudce vzhlédl. „Počkat. Vy jste mi dal lektvar ztráty paměti?“

„Ne,“ Snape zkřížil ruce, jako by se urazil. „Samozřejmě že ne. Pouze jsem ho vyvinul. A záměrně jsem ho vyvinul tak, abych snížil intenzitu vedlejších účinků, dodávám.“

Harry zmateně stáhl obočí. „Takže co se stalo? Prostě… prostě to na mě spusťte. Já to zvládnu.“

Snape se nadechl a pak ho pozorně sledoval, když bez obalu prohlásil: „Byl jste zajat Pánem zla.“

„No…“ Harry zíral, napůl zděšený, napůl čekající, až se mu vrátí vzpomínky. Nevrátily se. „Ale já… ale já jsem se dostal ven,“ ujistil se, že konec tohoto příběhu už zná. Byl tady, v bezpečí, se Snapem, takže se mu podařilo nějak uniknout. Nebo… nebo byl zachráněn. „Dostal jste mě ven?“ zeptal se.

„Pamatujete si něco?“ kontroval Snape vlastní otázkou, aniž by na tu Harryho odpověděl, ale to Harrymu nevadilo, protože bylo jasné, že Snape musí mít s jeho útěkem něco společného. „Jiskřičku vzpomínky, něco z doby, kdy jste byl vězněm Pána zla?“

Harry zavrtěl hlavou. Byl si docela jistý, že se mu teď ruce třesou strachy. „Jak dlouho jsem tam byl?“

„Skoro dva týdny,“ odpověděl Snape a Harry sevřel bílými prsty své přikrývky. „Čtyři, skoro pět dní vás věznili, něco přes týden jste byl pod vlivem lektvaru Pána zla.“

Teď zuřivě zavrtěl hlavou. „Ne. Ne, to není možné, protože by to znamenalo, že jsem ztratil tolik času, a to se nemělo stát. Dva týdny se nemají jen tak sebrat a zmizet!“ trval na svém. „A… a škola!“ Oči se mu rozšířily hrůzou. „Bradavice! To znamená… to znamená, že začalo vyučování a já tam nejsem! Už jsem pozadu! A… a co mi to udělal s myslí?“ Nenáviděl, že se mu začal chvět hlas, ale nemohl si pomoct. Ztratil týdny svého života a zdálo se, že se to stalo tak snadno, až ho to děsilo. „A moje tělo!“ vyjekl a znovu zvedl ruce, jako by se chtěl ujistit, že jsou obě připojené. Rychle shodil přikrývku z nohou a zavrtěl prsty. Pořád jich bylo deset a všechny se ještě hýbaly. Když si nepamatoval, co se mu stalo, cítil se tak… tak zneuctěný.

Ruka ho chytila za paži a on vzhlédl, aby se setkal se Snapeovým pevným černým pohledem. „Jste v pořádku. Neudělal vám na těle nic, co by způsobilo trvalé poškození. I vaše mysl se uzdraví.“

Harry polkl a snažil se udržet dech pod kontrolou. Cítil, jak se o něj pokouší panika, a poslední, co potřeboval, bylo, aby byl Snape svědkem jeho dalšího záchvatu. Profesor už ho viděl zhroutit se víc než jednou. Ještě jednou a začal by si myslet, že je Harry duševně nemocný. Pokud si to už nemyslel. Zhluboka a pomalu se nadechl, jak ho to Snape naučil, a pak ještě jednou. Když měl pocit, že může mluvit, aniž by se zhroutil, zeptal se: „Proč si nemůžu vzpomenout? Vzpomínám si na zbytek léta. Pamatuju si každý detail, všechno, ale nemůžu si vzpomenout na nic, co by se týkalo Vy-víte-koho.“ Spěchal dál, aby pečlivě probral svou paměť, slova přicházela rychle: „Vzpomínám si… vzpomínám si… objevil jste se u Dursleyových a chtěl jste mě vyhodit z mého vlastního pokoje, ale pak jste mě nechal jít s vámi, pryč od mých příbuzných. A Brumbál mě nechal bydlet na Grimmauldově náměstí a vy jste mě nutil porcovat ropuchy a spoustu nechutných věcí, a pak Ron…“ Zatajil se mu dech, ale pokračoval dál. „Naučil jste mě nitrobranu a dal jste mi ten dopis a maminčin kámen a měl jsem ty vidiny a šli jsme ke Kneaderovi. Mluvil jsem s hadem a dělal jsem domácí úkoly a pak jste se objevil vy a povídali jsme si a…“ Oči se mu rozšířily a zíral na Snapea a přál si, aby se nerozplakal a nezačal hyperventilovat. „Je mi to tak líto. Přísahám, nepřemýšlel jsem o tom, jak se budete cítit, až vás budu poslouchat, chtěl jsem jen vědět a už to nikdy neudělám! Myslím to vážně, je mi to tak…“

Snape ho přerušil zvednutou rukou a Harry se jen tak tak ubránil ucuknutí. Podle Snapeova zavrávorání usoudil, že to ten muž ví, nebo že možná přece jen ucukl. Snape okamžitě ruku spustil a odvrátil pohled. „Neuhodím vás,“ řekl tiše a pak si odkašlal. „Vím, že naše minulost a moje… moje povaha nepodporují vaši důvěru v toto tvrzení, ale přesto vám dávám své slovo. Udeřit vás předtím bylo z mé strany neomluvitelné. V budoucnu se toho nemusíte obávat. Nenapadnu vás jako váš strýc.“

Harry zůstal zírat. Tohle nečekal. Čekal hněv. Možná chladnou lhostejnost. Ne ujištění. Nemohl se rozhodnout, co na to říct, a tak se nejistě zeptal: „Nezlobíte se?“ Určitě se zlobil, když se viděli naposledy. Tedy naposledy, co si Harry pamatoval, že ho viděl. Při vzpomínce na Snapeovy chladné, rozzlobené oči málem znovu ucukl.

Snape se dlouze a pomalu nadechl a s nevyzpytatelným výrazem si přitom Harryho prohlížel. Bylo to znervózňující a Harryho nervozitu ještě zhoršovaly škubající se prsty. „Oba jsme se dopustili chyb, že?“ pronášel Snape pomalá a odměřená slova. „Nedávno jsem se dočkal odpuštění. Považuji za nesmírně nerozumné neoplatit to stejnou mincí.“

Harry dlouhou chvíli mlčky zíral. „Vy… říkáte, že… mi odpouštíte?“ Nebyl si jistý, jestli slyšel správně. Muž před ním rozhodně vypadal jako Snape a zněl jako Snape, ale ta slova se mu nezdála příliš Snapeovská. Přivřel oči. „Co jsem udělal u Kneadera? Když jsme se bavili o lektvarech?“

Snape si povzdechl. „Sušenky. Já jsem sám sebou, Pottere.“

„Jakou vzpomínku jsem použil při naší první hodině nitrobrany letos v létě?“

„Jak vás honil pekelný pes,“ odpověděl Snape útrpným tónem. „Já jsem Severus Snape.“

Harry se kousl do rtu a nevěděl, co má říct. Snape, kterého znal tak dlouho, by mu nikdy neodpustil. Incident s myslánkou byl dost špatný, ale tohle… tohle bylo skoro ještě horší, protože si mezi sebou začali budovat určitou důvěru. A Harry, ačkoli to tak úplně neměl v úmyslu, mu ji vmetl zpátky do tváře. Snape, kterého znal, by se nikdy od toho tak snadno neoprostil.

Opravdu se to mezi nimi tolik změnilo?

„Hm. Děkuji?“ nabídl váhavě – stále si nebyl zcela jistý, že nabídka odpuštění může být skutečná.

Snape si poklepal prsty o nohu, odkašlal si a zeptal se stroze: „Můžete se postavit?“ Bylo jasné, že ten muž sice myslí svá slova o odpuštění vážně, ale není mu zrovna příjemné o tom mluvit. A kupodivu právě Snapeovo nepohodlí Harryho uvolnilo a zpříjemnilo mu situaci. Tohle byl Snape, kterého znal. Možná se přes léto změnil, ale nebyl to úplně jiný člověk.

„Já nevím. Můžu to zkusit.“

Snape vstal a nabídl mu pravou ruku, které se Harry chopil, aby se zvedl z postele. Nohy se mu třásly, když je položil na podlahu, ale udržely jeho váhu. Trochu klopýtl, když se snažil dát jednu nohu před druhou, ale Snapeova paže zůstala pevně sevřená a pomáhala mu, když se vydali ke dveřím. Snape ho vedl chodbou do malé místnosti po straně. Harry nahlédl dovnitř a uviděl záchod, umyvadlo, židli a vanu s dřevěnýma nohama. Snažil se nečervenat, když ho profesor vedl dovnitř, a doufal proti veškeré naději, že mu nenabídne, aby tu zůstal a s něčím mu pomohl. Kdyby to udělal, Harry by mohl umřít hanbou.

Snape ho naštěstí jen dovedl k umyvadlu, vzdálil se na dost dlouho, aby pustil vodu do vany, a řekl: „Mýdlo je tam. Ručník a čisté oblečení jsou na židli. Až budete hotov, připravím pro vás jídlo. Věřím, že ven to zvládnete sám?“

Harry rychle přikývl a Snape se stáhl. Vzdychl a chytil se okrajů umyvadla, aby získal stabilitu. Zahlédl se v zrcadle a zalapal po dechu. Vypadal příšerně. Vlasy mu trčely víc než obvykle, tváře měl příliš hubené a pod očima pytle. Nejistou rukou si sáhl na obličej. Byly tam modřiny… nebo zbytky modřin. Vybledlé, téměř zahojené, ale na čele, čelisti a lícní kosti je rozeznával jako stíny. Otočil ruku a opřel se o umyvadlo, aby si mohl vyhrnout rukávy. Další stíny téměř zahojených modřin. Co se mu to stalo?

Najednou se bál vzpomenout si.

ooOOoo

„Jak to, že si pamatuju jiné věci, ale poslední dva týdny ne?“ zeptal se mezi malými sousty dušené mrkve. Teď, když byl čistý, se cítil mnohem lépe a Snape pro něj v kuchyni připravil jednoduché jídlo z neochuceného masa a zeleniny – „Obyčejné jídlo, dokud si vaše tělo opět nezvykne na pestrou stravu,“ jak mu již dříve profesor vysvětlil.

„Na dobu, kdy jste byl pod vlivem lektvaru, si nevzpomenete,“ podotkl Snape zpoza malého stolu. Určitě už se najedl dříve, protože usrkával čaj. „Co se týče zbytku… Předpokládám, že si na to nemůžete vzpomenout kvůli traumatu.“

Harry zamyšleně poklepával vidličkou o talíř, zatímco žvýkal a polykal. „Traumatu? Pamatuju si spoustu pěkně traumatizujících věcí,“ oponoval skepticky.

„Ano, jsem si jistý, že pamatujete,“ zamumlal Snape a Harry si s předstíraným zájmem prohlížel mrkev a doufal, že se právě teď nechystají ponořit do jeho strašlivých vzpomínek. Snape si odkašlal a upřesnil: „Nedávné trauma. A to jistého druhu. Opravdu bych se tím netrápil. Paměť se vám brzy vrátí. Nejdéle do týdne, ale spíše do konce dne.“

„Jak… jak traumatizující to bylo?“ zeptal se. Snape si musel všimnout, že se ho zmocnila panika, ale naštěstí nic neřekl. „Jako… bylo to jako z nočních můr? Nebo…“ Ale z koho si dělal legraci? Samozřejmě, že to bylo jako z nočních můr. Viděl dost těch podlitin na zbytku svého těla, aby si to uvědomil. Na boku měl jednu obzvlášť ošklivou, která byla pořád víc než stín a v níž to škubalo, když se pohnul příliš rychle. „Víte co? To je jedno. Nechci to vědět. Vzpomenu si, až si vzpomenu.“ Nacpal si do úst další sousto mrkve, aby potlačil zvědavost, ale pak ho napadlo ještě něco, na co by se mohl zeptat, a rychle polkl. „Zmínil jste se o Remusovi. Je v pořádku, že? Nic se mu nestalo? Pokud si dobře vzpomínám, tak se sám ještě zotavoval z toho, jak ho zajali.“

Ve Snapeových očích se zablesklo cosi nebezpečného a Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, že to není mířeno na něj. „Lupin je v pořádku,“ ucedil. „Utrpěl zranění, ale už je nepochybně zcela zotavený.“

Něco ve Snapeově tónu Harryho varovalo před dalšími otázkami na Remuse, takže to neudělal. „Kdy se vrátíme do Bradavic?“ Zamračil se při další myšlence. „Dneska není všední den, že ne? Nebudete chybět na vyučování nebo tak něco, abyste mohl být tady?“

„Do Bradavic se budeme vracet dnes dopoledne. Je sobota.“

Harry si povzdechl. „Takže jsem přišel o spěšný vlak do Bradavic, uvítací hostinu, první týden vyučování, o všechno?“

„Ředitel mluvil s vašimi profesory,“ odvětil Snape. „Dají vám nějaký čas, abyste vše dohnal. Je to teprve týden.“

„Teprve týden,“ zopakoval Harry nešťastně. „A kolik úkolů už jste za pouhý týden rozdal svým studentům? Bude mi trvat věčnost, než stihnu všechny předměty. A…“ Rozšířil oči. „Tento týden budou probíhat nábory na famfrpál! Nemůžu zmeškat nábor na famfrpál!“

„Merlin chraň,“ prohlásil Snape suše a napil se čaje.

„Myslím to vážně! Miluju famfrpál. Víte, jak hrozné bylo, když mi loni zakázali hrát?“

„Ach ano,“ přitakal Snape hladce. „Ten zákaz. Nevěřím, že byl někdy oficiálně zrušen.“

Harry na něj zděšeně zíral. „Já… předpokládal jsem…“

„Uklidněte se, Pottere,“ ušklíbl se Snape. „Ředitele by ani ve snu nenapadlo nechat platit nějaké nařízení Umbridgeové, zvlášť takové, které se týká vás. A nikdo vás nevyžene z týmu, když ještě nejste dost zdravý na to, abyste se mohl zúčastnit náboru nových hráčů.“

„Ale já už jsem vzhůru. Jistě mohu…“

Snape se naklonil dopředu, probodl ho svým nejlepším umlčujícím pohledem a zavrčel: „Právě jste se probudil z vlivu vysoce účinného lektvaru a sotva chodíte, aniž byste zakopl. Jestli se jen pokusíte přiblížit ke koštěti dřív, než vám to madame Pomfreyová povolí, osobně se postarám o to, aby profesor Brumbál ten zákaz v nějaké podobě přehodnotil.“

Harry se skrčil a zamumlal: „Ano, pane.“

Snape krátce a spokojeně přikývl a vstal od stolu. „Dojezte. Do hodiny vyrazíme. Poslal jsem řediteli sovu, aby nás očekával.“ Odpochodoval z místnosti, pravděpodobně aby uklidil pokoj nebo posbíral jejich věci.

Harry žvýkal plnou vidličku masa, aniž by vnímal jeho chuť. Nevěděl, co si má myslet a co cítit. Frustrace, zmatek a strach se přetahovaly o nadvládu. Nevěděl, jestli je víc zklamaný, že zmeškal první týden školy, nebo se víc bojí, že přijde o čas a vzpomínky. Navíc důležité vzpomínky. Nebyl si jistý, jestli si chce vzpomenout na to, co se stalo, ale potřeboval to. Chybějící čas byl přinejmenším znepokojující. Vědomí, že byl s Voldemortem a nemůže si to vybavit, bylo přímo děsivé. Ano, rozhodl se. Soustředí se na to, soustředí se na vzpomínání. Nemohl vrátit čas, ale mohl se pokusit pochopit svou vlastní mysl.

A zároveň se těšil na Bradavice a na famfrpál a na vyučování a… jakmile si vzpomněl na své přátele, jeho mysl se zaměřila na jednoho z nich. Ron. Zamrazilo ho při vzpomínce, že Ron byl na tom špatně už tehdy, když ho viděl naposledy. A teď… Ach bože, teď by mohl být… Mechanicky spolkl poslední sousto. Potřeboval vědět, jestli je Ronovi líp, nebo hůř, nebo aspoň vědět, že není…

Ne. Ron byl v pořádku. Musel být.

Ale i když to chtěl vědět, nedokázal se přinutit, aby se zeptal, až se Snape vrátí. Příliš se bál znát odpověď, příliš se bál, že v profesorových očích uvidí krutou pravdu dřív, než odpověď vysloví nahlas.

ooOOoo

Přesunuli se přenášedlem do jiného domu, který byl poněkud zchátralý a opuštěný. Nacházel se na rozlehlém neoploceném pozemku, bez dalších domů a lidí v dohledu. Vnitřek byl jednoduchý, ale čistý. Nevypadal zabydleně, spíš jako by se v něm někdo zastavil, aby ho za poslední měsíc oprášil a zásobil.

„Další úkryt?“ hádal, když ho Snape vedl ke krbu v rohu.

Snape přikývl a držel Harryho za paži, jako by se mohl skácet, kdyby ho pustil. Zjistil, že mu ta opora nevadí. Po tom přenášedle se necítil zrovna stabilně. Mávnutím Snapeovy hůlky se rozhořel oheň a on gestem naznačil Harrymu, aby nabral ze sklenice na krbu trochu letaxového prášku. Harry se na něj s očekáváním podíval.

„Brumbálova pracovna v Bradavicích,“ instruoval ho profesor.

Harry zvedl obočí. „Brumbálova pracovna je napojená na letaxovou síť?“

„Obvykle ne. Dnes ano. Běžte,“ pokynul Snape, pustil Harryho paži a vzdálil se.

Hodil prášek, vstoupil dovnitř a zřetelně zvolal: „Brumbálova pracovna, Bradavice!“ Vzápětí mu před očima zavířil zelený popel a o několik vteřin později vyšel z krbu v ředitelově pracovně. Tedy, klopýtl ven, ale raději předstíral, že málem nespadl hlavou do ředitelova hábitu.

„Jen klid, Harry,“ pronesl Brumbál jemně, když mu zabránil, aby spadl úplně. Jakmile Harry vzhlédl, viděl v jeho očích obavy i úlevu. „Jsi v pořádku?“

„Promiňte,“ zamumlal a narovnal se.

„Bez obav, bez obav.“ Brumbál držel Harrymu ruku na rameni. „Jsem rád, že tě vidím živého a zdravého, chlapče. Všichni jsme se o tebe báli.“ Z ředitelovy tváře šlo vyčíst, že je to pravda. Vypadal unaveně, jako by strávil příliš mnoho nocí přecházením, místo aby spal.

„Omlouvám se,“ zopakoval automaticky.

Brumbál zahmkal a v očích mu zasvítilo teplo. „Není třeba se omlouvat, Harry. To, co se stalo, rozhodně nebyla tvoje vina.“

Harry přikývl, nevěděl, co jiného říct, a stejně neměl potřebu cokoli dodávat, když z ohně za ním vystoupil Snape.

„Severusi,“ usmál se Brumbál šťastně. „I o vás jsem se bál. Uklidňuje mou starou mysl, když vidím, že jste oba v pořádku.“

„Pottera musí vidět Poppy,“ prohlásil Snape, aniž by se obtěžoval zdvořilostmi. „Lektvar už je z větší části venku a jeho zranění nejsou vážná, ale měla by ho prohlédnout, aby se ujistila, že jsem nic nepřehlédl.“

„Samozřejmě, samozřejmě,“ zamumlal Brumbál, „a budu trvat na tom, aby prohlédla i vás.“

Snape vypadal, že by mohl něco namítnout, ale Brumbál měl přísné oči, a tak se zjevnou neochotou přikývl. Harry se ušklíbl, když viděl, že se Snapem zachází jako s dítětem. Vzpomněl si, jak ho naposledy potřebovala prohlédnout madame Pomfreyová. Ani tehdy nebyl nadšený z toho, že se o něj stará.

Udělal tu chybu, že se s úsměvem na tváři setkal se Snapeovým pohledem, a mužovy přimhouřené oči mu napověděly, že přesně ví, čemu se zubí.

Napadlo ho, že by to neměl komentovat, ale nemohl si pomoct. „Nebojte se, profesore,“ řekl s posměšnou vážností. „Když budete hodný pacient, madame Pomfreyová vám možná dá lékořicovou hůlku.“

Snape se na něj zahleděl, ale nebyla za tím žádná zloba a Harryho to jen přimělo k širšímu úsměvu.

„Tak pojďte, chlapci,“ vložil se do hovoru Brumbál a v očích se mu zablýsklo, když gestem ukázal zpátky ke krbu. „Myslím, že zase letaxem. Nemá smysl prohlubovat vaši únavu putováním po hradě.“

Když vstoupili na ošetřovnu, bylo v ní ticho. Harry předpokládal, že po pouhém týdnu školy a bez tréninků famfrpálu ještě nebylo mnoho příležitostí, aby se studenti zranili. Samotné vyšetření netrvalo dlouho. Poté, co jej Poppy přivítala a provedla několik diagnostických kouzel, prohlásila, že se nejedná o nic tak závažného, co by nevyřešilo pár lektvarů a odpočinek, dala mu jich pár lahviček a pyžamo a odvedla profesory pryč.

Nebylo příliš těžké uposlechnout jejího příkazu k odpočinku, protože usnul téměř okamžitě, jakmile jeho hlava dopadla na polštář.

ooOOoo