Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4: Z deště pod okap

Deset statných skřítků v předpisových modrých zástěrách označených stylizovanou kresbou lodi kolébající se na vlnách míří dlouhými zelenými prsty na stěny Musée National de la Magie a pomalu je posouvají, zatímco další čtyři se ztuhlýma ušima a tvářemi nafouklými námahou jsou soustředěni na obrovskou kopuli očarovanou tak, aby odrážela oblohu, a drží ji na místě, zatímco se sál pomalu zvětšuje.

Hermiona je ráda, že tentokrát nemusí pomáhat. Má problém udržet oči otevřené a nejspíš by si mnula zarudlá víčka, kdyby vedle ní nestál ředitel muzea a vzrušeně nežvatlal.

„Nikdy bych nevěřil - je to pro nás taková čest, hostit tento výjimečný předmět. Jsem vám nesmírně vděčný, slečno Grangerová, a rozhodně uděláme všechno pro to, abychom ho vystavili za co nejlepších podmínek.“

Hermiona přikývne a potlačí zívnutí.

Celou noc strávila pečlivým duplikováním kalichu. Zdálo se, že runy a rytiny se na měkkém zlatém povrchu nepřetržitě přesouvají ve stále se měnících vzorech. Horacio se uložil ke spánku (‘jsem starý muž, má drahá’) a navzdory povídání Paní Mélisandy (‘To tě udrží vzhůru, děvče’) se v šest hodin ráno, když opravila poslední hejno rybek, které proplouvalo girlandou mořských řas vlnící se kolem okraje, třásla vyčerpáním. Bylo srdcervoucí nastavit autodestrukci na dva dny po skončení výstavy, ale Mélisanda byla v tomto ohledu velmi neoblomná. Poté se Hermiona dopotácela do své kanceláře a zavolala letaxem řediteli muzea. Nevadilo mu, že ho vzbudila. Nechala ho koktat radostí a pak odešla domů, aby se osprchovala a krátce si zdřímla, než se vypravila do muzea a v korálkové tašce nesla vzácný kalich uzavřený ve skleněné vitríně.

„Jsem rád, že nám starosta mohl tyhle skřítky na chvíli půjčit.“ Kouzelník středního věku stojící vedle ní si sundá brýle s ocelovými obroučkami, nervózně si je otře rukávem svého světle šedého hábitu a nasadí si je zpátky na nos. „Kalich postavíme uprostřed sálu. Potřebujeme hodně místa, aby ho diváci mohli obcházet, a samozřejmě nějakou vzdálenost mezi davem a stojanem s kalichem. Myslíte, že ta skleněná vitrína je dostatečně pevná?“

„Ano, jistě,“ odpoví Hermiona, ale na ředitele se nepodívá. Oči má upřené na skleněnou vitrínu, kterou skřítkové jemně pokládají na stojan. Od zlatého poháru uvnitř se odrazí zbloudilý sluneční paprsek.

Vtěsnala do toho skla všechna posilující kouzla a skálopevná ochranná opatření, na která si vzpomněla. Nehledě na to, že se duplikaci naučila od samotného ředitele Bradavic, nechtěla, aby do toho poháru někdo strčil.

„Taky jsem si musel půjčit bystrozory z ústředí. Náš personál je dobře vyškolený, ale opravdu nechci riskovat, ne s něčím tak cenným. Zablokovali jsme použití přenášedel, přemisťování, Accio a mizicí kouzla, vyřadili jsme z provozu všechny letaxy, s výjimkou jednoho pro příchody a jednoho pro odchody během návštěvních hodin. Po celou dobu tu budeme mít dvacet strážných, kteří se vmísí mezi veřejnost, a na noc nastavený ten nejvýkonnější poplašný systém. Ale stejně bych si přál, aby ten expert dorazil včas.“

„Jaký expert?“

„Expert od pojišťovny, samozřejmě. Hned po vašem telefonátu jsem uzavřel pojistku u skřetů. Agrestin tu měl být už před půlhodinou, ale místo toho přilétla sova, že přijde, jakmile se planety dostanou do správné polohy - víte, jací jsou tihle kentauři. Každopádně, pokud nepřijde a, Melusino nedopusť, se stane něco zlého, skřeti stejně budou ručit jedním milionem zlatých mincí - je jejich starost, aby svého experta poslali včas. Stejného názoru je i vaše ministerská poradkyně z velvyslanectví.“

„Ministerská poradkyně?“

„Ano, madam Bulstrodeová - poslal jsem jí přes letax formuláře o pojištění a ona je hned vrátila podepsané. Je to rutina, víte.“

„Vskutku. A nemáte tušení, kdy by ten... expert mohl dorazit?“

„Bohužel ne, ale dám vám vědět, jakmile se objeví - budeme potřebovat, abyste mu otevřela vitrínu.“

„Takže nevadí, když teď půjdu? Promiňte, ale obávám se, že mám před sebou náročný den.“

„Ale jistě, slečno Grangerová. Děkujeme vám za pomoc a nebojte se, dáme vám vědět, jakmile kentaur dorazí.“

***

Když slečna Grangerová proběhne s vlajícími vlasy přízemím velvyslanectví kolem vrátného beze slova, muž zavrtí hlavou. Obvykle je tak zdvořilá.

Spěchá chodbou a málem vrazí do Zeldy Bulstrodeové.

„Dobré ráno i vám, slečno Grangerová. Pokud hledáte Horacia, právě odjel na krátký výlet do Londýna. Není k zastižení - nejvyšší zabezpečení - ale říkal, ať si neděláme starosti.“

***

Ahoj mamko a taťko!
Dopustila jsem se padělání
Velvyslanec mě nechá obvinit
Křiklan je smradlavý zbabělý bastard
Chystám se spáchat krádež na místě obšancovaném ochrankou
Doufám, že se máte dobře.
Jsem velice pracovně vytížená.

S láskou Hermiona

***

Plán A: vstoupit ve dne letaxem, omráčit dvacet strážných a část veřejnosti, sebrat skleněnou vitrínu a kalich, odejít letaxem

Plán B: Použít mnoholičňák (poznámka: ukrást ho z laboratoře velvyslanectví nebo počítat s měsícem přípravy), vstoupit ve dne letaxem, omráčit dvacet strážných a část veřejnosti, sebrat cíl, odejít letaxem

Plán C: koupit rýč, vykopat tunel, vstoupit v noci, omráčit strážné a vyřadit poplašný systém, aniž by se to někdo dozvěděl, popadnout cíl, odejít tunelem, zlikvidovat cíl

Plán D: požádat o politický azyl v Albánii

Plán E: udat/zabít Křiklana (načasování?) /stát se novou Paní zla

Plán F: vzdát se

***

Leží na posteli a zírá do stropu, když na dveře zaklepe Pierre.

„Hermiono, jsi tam? Nesu ti tvou kočku.“

Teprve teď si uvědomí, že Křivonožku od včerejška neviděla. Zamkla dveře? Nemůže si vzpomenout. „Pojď dál, Pierre.“

Klika cvakne a Pierre proklouzne dveřmi s náručí plnou zrzavého kocoura.

„Ahoj, Hermiono. Co se děje? Vypadáš hrozně.“

„Špatně jsem spala.“ Křivonožka vyskočí z Pierrovy náruče na postel a otírá si hlavu o Hermionino rameno. Trochu zapáchá. „Děkuju. Kde byl?“

„Čmuchal kolem dveří dole ve sklepě. Je to starý vchod do velké jižní sítě podzemí. Nejspíš ucítil na druhé straně nějaké tlusté krysy.“

Hermiona se posadí se a kočku odežene. „Pierre, nevíš o nějakém mudlovském tunelu, který by vedl do Kouzelnického muzea?“

Pierre se zatváří zmateně. „Je jich spousta, ta oblast je prošpikovaná aquaducs i kanály už od římských dob, nemluvě o kamenolomech a metru. Proč se ptáš?“

„Zajímalo by mě, jestli je zabezpečení muzea opravdu neprolomitelné. Myslím, že s ochranou proti magickým krádežím si poradili dobře, ale na možnost nemagických útoků se zapomíná.“

„No, jsem si docela jistý, že všechny vnitřní prostory mají alespoň základní zabezpečení, což se bude týkat i případných vstupů do šachet, ale je pravda, že do mudlovských tunelů zpravidla nezasahují, zvlášť když je podzemí tak složité - nikdy nevíš, jak zareaguje země a voda. Jsou prodchnuty vlastní magií. Po tolika generacích, které zde žily, umíraly a mísily se s tímto místem, mají své vlastní kouzlo.“

„Máš mapu?“

„No, ano, mám, ale pokud nejsi zvyklá na zobrazení sítí, velmi rychle se v ní ztratíš. Můžu ti to ukázat v reálu, pokud ti nevadí, že se budeš muset trochu plazit. Škoda, že nemůžeme požádat Laurenta, ten toho ví o magických specifikách mnohem víc, ale dnes večer má službu. Pod Rue Croulebarbe došlo k nějaké nepříjemnosti.“

Věnuje mu zářivý úsměv. „To by bylo báječné. Ale stejně bych se ráda podívala na tu mapu.“

***

Plán G: vstoupit jako návštěvník, zůstat po zavírací době, omráčit nočního hlídače? Vyřadit poplašné zařízení? Sebrat cíl, zmizet přes sklepení, zlikvidovat cíl, dostat se domů

***

Čelovka má tendenci Hermioně po zpoceném čele klouzat. Vzduch tady dole je chladný, ale také vlhký, a ona není zvyklá na námahu, kterou s sebou nese průchod úzkým tunelem v podřepu.

„Nemůžu tu baterku sundat a použít Lumos?“ zabručí.

„Ne.“ Pierreův hlas zní pobaveně. „Jestli potkáme nějaké lidi, možná nebudeš chtít vypadat jako čarodějka - ne na první pohled. Navíc na tohle budeš potřebovat obě ruce.“

Popadne těžké víko kanálu a Hermiona se k němu přidá, nadzvedne jednu stranu a pomůže ho odvalit stranou.

Čelovka jí opět sklouzne a vezme s sebou několik pramenů vlasů. Odhrne si je, čímž si rozetře špínu po celém čele, a nahlédne do šachty.

Paprsek čelovky pronikne asi deseti metry tmy a odhalí rezavé železné příčky zasazené do kamenné stěny, načež zanikne v propasti.

Pierre se spustí do šachty a Hermiona ho následuje.

Vzduch je čím dál chladnější. Leze dolů a drží se drsných příček, ze kterých se odlupuje rez, až jí tuhnou ruce. „Pierre, mohla bych nás zkusit levitovat.“

„Ne, pokud se tomu můžeš vyhnout. Laurent mi vždycky říkal, že jakékoliv kouzlo silnější než Lumos je tady dole ošemetné a že je lepší se ho vyvarovat, pokud není jeho použití nezbytně nutné - s výjimkou magicky vyztužených míst, jako jsou například sklepy velvyslanectví.“

„Jsou tu ještě nějaká další vyztužená místa?“

„Zřejmě skřetí trezory pod gobelinovou manufakturou. Povídá se taky o kryptě pod starořímskými lázněmi v Cluny, o Flamelově skryté laboratoři a o přístavu Malfoyů.“

„To je co?“

„Měl by to být podzemní přístav, z něhož Malfoyové mohli plout podzemními proudy na své mondragonské panství na jihu Francie, ale zřejmě jim ten přístup někdy v patnáctém století zakleli. Hej, nešlapej mi na ruce. Jsme tady.“

„Promiň.“ Otře si ruce o džíny a rozhlédne se.

Nacházejí se ve velké jeskyni, vysoké asi sedm metrů. Je prázdná, až na lávku vedoucí podél stěn přibližně v jejich středu, několik potrhaných kovových nádrží a trámů a smotané gumové hadice pohozené na špinavé cementové podlaze.

„Tohle je stará jeskynní laboratoř,“ říká Pierre. „Před čtyřiceti lety se přestěhovala na předměstí. Préfecture přístup dvakrát zapečetila, ale my jsme otevřeli další - skála je na některých místech docela křehká, takže prostě kopeme kolem. Pozor na ústí studny - vodu čerpali přímo z nejnižší freatické hladiny o osm set metrů níž. Byla velmi čistá, protože se filtrovala přes silné vrstvy písku - tedy ideální pro přípravu lektvarů.“

Prolezou dírou na opačném konci a Hermiona s úlevou zjistí, že se tunel po několika metrech začíná rozšiřovat.

„Nezvykej si na to,“ ušklíbne se Pierre. „Dobrá, teď budeme procházet polooficiální částí dolů.“

Zašátrá v kapse, vyhrabe impozantně vyhlížející klíč a odemkne těžké kovové dveře.

Otevřou se na podestu velkého schodiště - skutečného schodiště - s širokými stupni vytesanými do nazelenalé skalní stěny.

Hermioninu pozornost upoutají police po straně podesty.

Vypadají jako velká skříň vytesaná do zdi, uzavřená posuvnými skleněnými dveřmi a lemovaná drobnými LED lampičkami. Uvnitř skříně, ve směru z levého horního rohu do pravého dolního, je miniaturní kopie schodiště, na kterém stojí, a na každém schodu leží kámen velikosti velké pěsti.

„Tohle je jeden z kabinetů s horninami, které vytvořil Héricart de Thury, jmenovaný v roce 1809 generálním inspektorem dolů. Pro veřejnost už není kabinet přístupný, ale na zvláštní žádost ho lze navštívit - pokud znáš ty správné lidi. Každý z kamenů představuje jednu z geologických vrstev nad našimi hlavami - nejsvrchnější vrstva je směs hlíny a štěrku; pak je tu podloží z velmi tvrdého vápence s velkou příměsí lastur, který ve skutečnosti nese váhu města a tvoří strop dolů; dvě vrstvy, bílý a volný pás, které byly použité na kamenné zdivo; vrstva souchetu, sypkého materiálu, který používáme při kopání kolem překážek; pak vrstva velkých oblázků slepených tvrdým jílem a organickou hmotou. Pod ní se nachází horní zelený pás - tam jsme teď my - vrstva sedimentů mořské vody bez zvláštního užitku. Ale hned pod ní přichází nejlepší vrstva zdiva - královský pás: tvrdý, jemnozrnný, krémově zbarvený a neobsahující vůbec žádnou vodu, což ho činí odolným vůči mrazu. Kameny z této vrstvy byly velmi žádané a horníci za ně dostávali slušně zaplaceno. Poté následuje pás břidlice, pak spodní zelená liais - nejhlubší vrstva sedimentů mořské vody, charakteristická bohatstvím numulitů - vidíš ty drobné čočkovité útvary? Ty jsou tu proto, že pařížská pánev byla opakovaně zalita mořskou nebo sladkou vodou, aby se následně opět vynořila - tak vzniklo tolik různých vrstev. Dobrá, pojďme dolů, nebudeme tu dál otálet.“

O osm pater později končí schodiště v příkopu s tmavou vodou.

„Dobře, došlo k prosaku, ale není příliš hluboký. Nevadí ti namočit si nohy, že ne? Aha, tady to je. Pozor na hlavu.“

Proderou se nízkým otvorem a Hermioně unikne zalapání po dechu.

Stojí na úzkém kamenném výstupku, pár centimetrů nad obrovskou vodní plochou. Z nekonečného jezera vyrůstá les tlustých slonovinových sloupů, které podpírají strop sálu. Tichá vodní hladina vypadá tmavá a lesklá, ale když se Hermiona nakloní dopředu, vidí přes průzračnou tekutinu bílou podlahu. Nejspíš je hluboká jen po pás.

„Tohle je typický lom v královském pásu a obvykle je suchý. Když je voda takhle průzračná, jde o freatické průsaky a neznamená to moc starostí, protože nestoupá nijak rychle. Snaž se ale neuklouznout.“

„Je to ještě daleko?“

„Ne. Vzdušnou čarou jen kousek. Dostali jsme se do nejnižší chodby; teď už jen vyšplhat pasáží na konci této haly, zahnout doleva hlavním kanalizačním sběračem a vylézt šachtou pod Ecole Polytechnique; pak už bude kontrola nebo zesílení ochran na tobě. S tím ti pomoct nemůžu. Do toho, jdeme.“

***

O pět hodin později si Hermiona svlékne špinavé džíny a mikinu, hodí je do koše na prádlo, zkontroluje mapu podzemí, kterou si přenesla na kůži nad levým kolenem (přes látku to nešlo snadno, ale je na ní červená tečka označující poklop v suterénu Magického muzea), dá si rychlou sprchu a jde si lehnout. Zítra ji čeká náročný den.