Preklady fanfiction Harryho Pottera

Gentrifikace 9 

Na titulní straně pondělního vydání Denního věštce se objevil nový titulek: „Fámy nejsou vymyšlené: SNAPE A GRANGEROVÁ SE MILUJÍ“. Pod ním bylo půl tuctu Severusových a mých fotografií ze sobotního čištění břehů řeky Cokeworth. Z těch fotek se nedalo vyčíst, že bychom se Snapem byli něco jiného než přátelé, ale přesto je Rita doplnila květnatými, sugestivními slovy o našem vztahu. Byl to přinejlepším chabý pokus, pomyslela jsem si, ale nezabránilo to přílivu čerstvých nenávistných dopisů k mým dveřím.

Také to přineslo nové zprávy z Grimmauldova náměstí. Tahle byla od Harryho:

„Proč prostě neřekneš Holoubkové, že jsi jí lhala o tobě a Snapeovi? Ona s tím nepřestane a ty to víš.“

V Ronově zazníval podrážděný tón:

„No tak, Hermiono, Snape začíná ohrožovat moji mužnost. Chodíš se mnou, ne s ním. Mimochodem, už jsem se ti třikrát omluvil za to, jak jsem se ten večer zachoval. Tak už mě nech žít!"

Nebýt Rity, byl by život mnohem klidnější. Alespoň se uklidnil ten humbuk kolem Magazínu dospívající čarodějky. Na novinové stánky se dostalo zářijové číslo a tentokrát v něm nápadně chyběly příběhy o Severusi Snapeovi, sexuálním bohu. Objevilo se však několik oslavných dopisů od vděčných náctiletých čtenářů časopisu, které se týkaly minulého vydání. Nějaký hlupák skutečně vymyslel slovo ‚snapeoidní‘ a měl tu drzost použít ho třikrát v jednom velmi krátkém odstavci. To zaručilo, že se o tuto informaci v žádném případě nepodělím se svým sousedem.

Po Tkalcovské ulici se teď potulovalo méně žen, ale ty, které tam bloumaly, se stále ještě zastavovaly a dívaly se na dům čísla jedna, jako by doufaly, že se Snape zhmotní přímo před nimi. Podle toho, co jsem mohla vidět, to byly mladé ženy, které už nechodily do školy, a občas jsem zahlédla i nějakou starší. Jednoho večera jsem Severusovi předhodila, že srpnová senzační historka z časopisu pro teenagerky vyčpěla, jak jsem předpovídala.

„Cítím se mnohem lépe, Hermiono,“ řekl posměšně. „Ne že by to pomohlo, když nám Holoubková dýchá na záda, což je, jak si vzpomínám, výhradně vaše vina. Nemyslete si, že jen proto, že jeden problém zmizel, jste zproštěna povinnosti pokračovat v naší dohodě.“

„Ovšemže ne.“

Faktem bylo, že jsem neměla v úmyslu se z úmluvy vyvléknout. Večery strávené tím, že jsem Snapeovi pomáhala s jeho výzkumem, jsem si náramně užívala. Ráda jsem se dozvídala víc o teoriích a praktikách v oblasti černé magie a věděla jsem, že proces učení sytí mou duši. Jednoho dne, přísahala jsem si, se do školy vrátím.

Pak tu bylo nově nalezené, nenucené kamarádství mezi námi, něco, co bych nikdy nečekala. Zajímalo mě, jestli Snapea překvapí, když se u něj budu objevovat ještě dlouho po splnění podmínek dohody.

Jednoho dne mě napadlo, že v jeho společnosti se mi vlastně líbí víc než ve společnosti téměř kohokoli jiného. To zjištění s sebou přineslo výčitky svědomí; neměla bych si udělat víc času, abych byla i se svým tak trochu snoubencem? Ron dřel v Londýně jako bystrozor, pracoval dlouho do noci a chyběla jsem mu. Bylo načase, abych se vrátila na Grimmauldovo náměstí a strávila nějaký čas se svými přáteli.

Vyměnili jsme si s Ronem několik dopisů ohledně jeho a mého rozvrhu a nakonec jsme se dohodli, že přijedu do Londýna na jeden den tuto sobotu, a delší návštěvu naplánujeme na říjen. Jednoho večera po práci jsem se narychlo vypravila do Doupěte, abych Molly Weasleyovou požádala o recept na pastýřský koláč. Věděla jsem, že je Ronův oblíbený, a myslela jsem si, že když s sebou do čísla dvanáct přinesu jídlo, hodně to pomůže našemu vztahu.

„Jak se máš, drahá Hermiono?“ Molly, jako vždy ochranitelská matka kvočna, mě prudce objala. „Stýská se nám po tobě! Člověk by si myslel, že Cokeworth je na jiné planetě, jak dlouho jsi byla pryč. Můžeš zůstat na večeři?“

„Promiň, ale opravdu musím běžet,“ omluvila jsem se. „Pomáhám Severusovi s výzkumem pro editaci knihy o obraně. Dozvěděla jsem se toho tolik, že bys tomu nevěřila. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc mi chybí škola, dokud nepřišel tenhle projekt.“

Molly vypadala, že ji to těší, ale v očích jí zůstaly otázky.

„Říkáš mu Severus?“ zeptala se tiše.

„Samozřejmě,“ řekla jsem a divila se, proč se tváří tak zvláštně. „Říkáme si křestními jmény už od - počkej. Určitě nevěříš těm blábolům, které šíří Rita Holoubková, že ne? Vysvětlil ti Ron, co se stalo?“

„Něco o dospívajících dívkách, které pronásledují profesora Snapea.“

„Správně. Celá ta romantická historka je podvod, který má ty hloupé holky přesvědčit, aby ho přestaly otravovat.“ Je zvláštní, pomyslela jsem si, že před šesti týdny, když jedna dívka zdolávala zeď mé zahrady, aby Snapea zahlédla, ten plán dával dokonalý smysl. Teď mi to připadalo dětinské a směšné.

„Takže Rita v tom jede taky?“

Zamrkala jsem. „Ne, ani trochu.“

„Tak proč jí neřekneš pravdu, aby ty nesmysly přestala zveřejňovat?“

Dokázala jsem se křečovitě usmát. „To není tak snadné, Molly. Čím víc protestujeme, tím víc se do nás naváží.“

Molly se rozzářila. „Já vím co! Kdybyste s Ronem oznámili zasnoubení, měla by Rita něco nového, o čem by mohla psát!"

„Ale my ještě nejsme oficiálně zasnoubení,“ podotkla jsem a zmocnil se mě nejasný pocit paniky. Přesně to jsem potřebovala: další novinku, na které nebude ani zrnko pravdy.

„Ale já vím, že už k tomu musíte mít blízko,“ trvala Molly na svém. „Jsem si jistá, že Ron o tom přemýšlí taky.“

„Ovšem,“ řekla jsem a připadala si trochu omámená.

„Doufala jsem, že když se George s Angelinou loni na jaře vzali, mohlo by to tebe a Rona trochu povzbudit. A když na to přijde, tak i Harryho a Ginny.“ Mlaskla jazykem. „Vím, že svět je teď jiný a mladí lidé se do manželství nehrnou jako dřív, ale přesto, ty a Ron jste spolu už léta…“

Její vytrvalé tlachání mě zneklidňovalo. Změnila jsem téma tím, že jsem se zeptala na George a Angelinu a na obchod s žerty.

Molly štěbetala dál, dokud jsem jí nepřipomněla, že mě trochu tlačí čas. Rychle jsem si opsala recept, vyslechla všechny její kuchařské rady a užuž jsem se chystala přemístit, když mi připomněla moje nadcházející narozeniny.

„Devatenáctého pro tebe uspořádáme obvyklou oslavu tady, že ano, drahá?“

„Samozřejmě,“ souhlasila jsem a konečně jsem se vydala na cestu.

xxx

„Budete pryč celý víkend?“ Snape se na mě podíval, jedno obočí pozvednuté.

Právě jsem mu oznámila své plány. Už se stmívalo a my jsme seděli na obvyklém místě v jeho pracovně, po kolena v již tradičních hromadách textů, příruček a pergamenů.

„Ne, budu pryč jen jeden den, v sobotu. Ron má volno, takže bychom měli mít dost času na to, abychom podnikli něco zábavného.“ Odložila jsem knihu s názvem ‚Obranné kletby: Jak se přiblížit k Avada kedavře, aniž bychom ji skutečně použili‘. „Prosím, řekněte mi, že se mě nechystáte uvázat ke stolu. Jeden malý den volna přece nezruší naši dohodu.“

„Samozřejmě že ne,“ odfrkl si. „Jen jsem si myslel, že se na Weasleyho zlobíte.“

„Byla jsem naštvaná. Snažím se mu to vynahradit.“

„Z toho vyplývá, že jste byla viníkem vaší neshody.“

Před několika dny jsem se krátce zmínila o Ronově vpádu do domu.

„Cože? Ne.“

„Obvykle je to viník, kdo se udobřuje,“ podotkl.

„Fajn,“ zabručela jsem, „tak se v tom hnidopišsky rýpejte. Jde o to, že je těžké udržovat vztah na dálku. Jedu do Londýna, abychom se znovu sblížili.“

„Znovu se sblížili?“ Snape málem zařval smíchy. Ten zvuk mě vyděsil. Ten člověk se opravdu umí smát?

„Co je na tom špatného?“

„Mluvíte jako jeden z těch ohromně ušlechtilých mladých profesionálů, které vídáme v Kávovém kartelu. Znovu se sblížit se svými snobskými přáteli a kolegy? Ano. Oblékat se podle poslední módy? Ano. Přinést si nejmodernější periodika, která si můžete číst při popíjení nápoje dne? Ano. Bydlet v téměř chudinské čtvrti, abyste vyjádřila podporu zachování původních budov? Ano. Dobrovolně se zapojit do záchrany města před hrůzami chudoby a rezavějícího průmyslu? Ano.“

Začala jsem smát sama sobě. „Vy máte tyhle typy prokouknuté, že?“

„Rád bych je viděl za deset let,“ zamumlal a odsunul jeden štos pergamenů stranou, aby prohledal další. „Budou tu ještě? To asi ne. Usadí se někde na předměstí, budou ve svých landroverech vozit děti na sportovní akce a taneční kurzy a okázale konzumovat, stejně jako zbytek světa.“

„Vy jste ale optimista,“ dobírala jsem si ho a zmocnila se mě náhlá touha vrhnout se mu kolem krku a obejmout ho.

Byla to znepokojivá myšlenka, při níž mě zamrazilo. Potřebovala jsem se soustředit na Rona.

xxx

Ten pátek se na mě usmálo štěstí. Práce bylo pomálu: do dvou hodin jsem v podstatě stihla všechno, co jsem potřebovala. Clare vytáhla pletení, Sondra byla zabraná do zářijového čísla Magazínu dospívající čarodějky a Dex zabíjel čas tím, že všem vyprávěl o tom, jak uprostřed zuřící bouře vyléčil střelci Kenmarských káňat zlomeniny obou nohou, tři žebra a propíchnutou plíci. Shromáždila jsem kolem sebe tým.

„Vadilo by vám všem moc, kdybych dneska odešla o něco dřív? Zítra jedu za přáteli do Londýna a dělám pastýřský koláč, který vezmu s sebou. Protože je čas, napadlo mě, že bych ho mohla udělat dnes odpoledne. Nejsem moc dobrá kuchařka, víte. Takhle, kdyby to nedopadlo dobře, budu to moct zopakovat.“

Nikomu to nevadilo, i když jsem věděla, že si přejí, abych řekla něco ve smyslu: „Pojďme dnes všichni brzy vypadnout!“. Clare mi celou cestu ven z předních dveří šeptala své vlastní kuchařské pokyny; nakonec jsem jí unikla a zamířila do obchodu.

Zkoumala jsem seznam ingrediencí, který mi dala Molly Weasleyová, a přemýšlela, jestli bych neměla koupit dvojnásobné množství pro případ, že bych svůj první pokus musela vyhodit do koše. Molly přísahala, že recept je prakticky blbuvzdorný, ale já jsem se naučila - samozřejmě tvrdým způsobem - nikdy nevěřit, když mi to někdo namlouvá. Přidala jsem do košíku zbytek surovin a zamířila k pokladně.

Překvapilo mě, ba téměř šokovalo, že se pastýřský koláč povedl dokonale hned napoprvé. Nádherně voněl a vypadal skoro jako obrázek v kuchařce. Riskla jsem malé sousto a zjistila, že i chutná. Kdo by to byl řekl? Hermiona Grangerová měla v kuchyni naději! Trochu jsem si spokojeně zatančila a uložila pokrm do ledničky, aby byl na ráno připravený.

A pak mě napadlo, proč čekat? Proč nepřekvapit Rona dnešní večeří? Byl by nadšený. Navíc bych mohla zůstat přes noc, což by ho potěšilo ještě víc. Naházela jsem do své korálkové tašky pár toaletních potřeb a věcí na převlečení, přibalila jsem své mistrovské dílo v podobě skvělého jídla a přemístila se do čísla dvanáct.

xxx

„Harry! Perfektní načasování!“ vykřikla jsem. Objevil se před prahem jen pár vteřin po mně.

„Ahoj, ty,“ řekl a přitáhl si mě do obrovského objetí. „Už je to věčnost!“

„Já vím, ale chvíli mi trvalo, než jsem se v téhle práci naučila chodit. Navíc Severus je takový krutovládce s tím svým editačním projektem…“

„Oooh, Se-ve-rus,“ pronesl Harry s přihlouplým úsměvem na tváři. „‚Sexuální maniak z Midlands‘, nebo tak nějak, že?“

„Ale no tak,“ zabručela jsem a strčila mu do náruče pastýřský koláč. „Tady, vezmi si to, ano? A neupusť ho!“

Harry zavětřil. „Jídlo? Co je to? Kdybych nevěděl, že to není možné, řekl bych, že voní jako Mollyin pastýřský koláč.“

„Je to pastýřský koláč podle Molly, nebo by alespoň měl být. Chci, abys věděl, že jsem ho udělala já, mockrát děkuji. A taky jsem se na něm zatraceně nadřela.“

„Ty? Mám to hodit do koše rovnou?“

„Ha, ha.“ Seslala jsem bezhůlkovou Alohomoru a zámek vchodových dveří cvakl; vešli jsme dovnitř současně. „Vypadá to dobře, voní to dobře, a dokonce to i dobře chutná. Být tebou, tak bych s tím vyhazováním tak nespěchala.“

„Uvidíme. Co tady vlastně děláš? Myslel jsem, že přijdeš až zítra.“ Harry s koláčem v rukou okamžitě zamířil do jídelny.

„Tak jsme se domluvili,“ odpověděla jsem a následovala ho.  „Ale nebylo moc práce a nemohla jsem se dočkat, až se pustím do koláče a uvidím, jak dopadne, takže kdyby se příšerně nepovedl, jako se to u mých receptů obvykle stává, měla bych čas udělat nový. Vlastně to vyšlo hned napoprvé. Molly by na mě byla pyšná.“

Harry na mě láskyplně pohlédl. „Skvělá práce, Hermiono.“

„To mi povídej. Každopádně jsem nemusela dělat druhý koláč, takže jsem ho chtěla dát do ledničky na zítra, když mě napadlo, co ho přinést dnes k večeři? Počkej…“ zamračila jsem se, „Ron přijde domů ve slušnou hodinu, že? V dopise psal něco o tom, že pracuje do osmi nebo do devíti. To se přece nezměnilo, ne? Neříkej mi, že je na nějaké noční hlídce.“

Harry se zasmál a usadil pastýřský koláč na čestné místo na jídelním stole.

„Ne, noční sledovačka byla včera. Dnes odpoledne ho pustili brzy domů. Nejspíš je nahoře a ještě se z toho vyspává. I když jakmile ucítí tenhle koláč, nejspíš nebude spát dlouho. Bude nadšený, až tě uvidí, Hermiono. Opravdu jsi mu chyběla.“

„Mně se po něm taky stýskalo,“ řekla jsem a ignorovala, že mi ta slova nevyklouzla z úst tak snadno jako kdysi. „Možná už je vzhůru. Stavím se tam a omrknu to.“

Lehce jsem vyběhla po schodech. Jedno patro. Dvě.

A pak jsem uslyšela hlasy, jeden mužský, druhý ženský. Sténání plné vášně. Rytmické údery pružin postele.

Stála jsem na odpočívadle, srdce až v krku. Tohle nemůže být pravda. To opravdu nemohl být Ron. Do domu se dostal někdo jiný. Musí to být - cože?

Další sténání. Určitě Ronovo. Pak její, ať už to byl kdokoli.

Klopýtala jsem zpátky dolů do jídelny. Harry měl na vidličce kousek pastýřského koláče, na půli cesty k ústům.

„To bylo rychlé. Copak, on tam není?“

Musela jsem si připomenout, že mám dýchat. „Harry,“ řekla jsem s nepřirozeně klidným hlasem, „mohl bys prosím tě jít nahoru a zjistit, s kým Ron souloží v mé ložnici?“

Harrymu se na tváři objevil zděšený výraz. „Cože?“

„Slyšel jsi mě.“

Odhodil vidličku a vyrazil ke schodům. Krátce nato jsem uslyšela, jak otevřel dveře do ložnice; ozval se výkřik - Ronův - a ženský jekot.

„Zatraceně, Rone! Co si myslíš, že děláš?“

„Harry! Co si sakra myslíš, že děláš ty?“

„Ty hajzle! Ty naprostý a totální kreténe! Hermiona je dole!“

„COŽE?!“

Slyšela jsem prásknutí, dotyčná žena se zjevně přemístila z místa činu. Ozval se další křik.

Ochable jsem se sesula na jednu z jídelních židlí, v hlavě mi hučelo. Jak je to možné? Ron Weasley, kluk, který se mi celé ty roky líbil. Můj přítel v posledních čtyřech letech. Muž, se kterým jsem mluvila o manželství, dokonce i o možnosti budoucích dětí. Chtělo se mi brečet, křičet, ale zároveň jsem si říkala, že nic takového neudělám. Nebudu hysterická ženská, rozplývající se v slzách. Než Harry hřmotně seběhl ze schodů, moje ohromení se rychle měnilo v něco jiného.

„Hermiono…“ Harry vypadal vyloženě znechuceně. „Je mi to moc, moc líto. Ron bude za chvíli dole. On…no…“

„Obléká se?“ vyprskla jsem a v hlase mi zazněl jed.

„Ehm, jo.“

„Věděl jsi, že se to děje?“ pátrala jsem.

„Přísahám, Hermiono, že jsem o tom neměl nejmenší tušení. Vůbec. Podívej, najdu Kráturu, aby ti udělal čaj.“

„Kdo to byl, Harry?“ zeptala jsem se, když zamířil do kuchyně. „Která to byla?“

Harry vypadal, že by raději čelil třetí válce s Voldemortem než pohromě, která se chystala v jeho jídelně.

„Levandule Brownová,“ řekl nešťastně.