Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 48. Mudlovská léčivá magie

Cítil se podivně příjemně. Podivně, protože měl nejasnou představu, že by se možná měl bát, ale nebyl si jistý proč nebo čeho. Vdechoval známou zemitou vůni a vedle tváře cítil tlukot srdce. Usmál se a schoulil se hlouběji do tepla. Cítil se v bezpečí.

Snil? Občas se mu zdálo o dni, kdy šel poprvé do školy. Do té doby mu bylo vštěpováno, že dospělí nemají rádi, když se jich dotýká svýma špinavýma rukama, ale paní Thompsonová ho hned první den ve třídě dvakrát objala. Držel se ztuhle jako prkno, nevěděl, co má dělat, ale na konci prvního týdne se naučil, že když se do objetí opře, vydrží ještě pár vteřin. Tyhle chvíle miloval. Ne každá učitelka ho objímala, ale paní Thompsonová to dělala vždycky, i když přešel do jiné třídy. Po tom roce byl přesvědčený, že objetí má kouzelnou moc.

Dokud se nedozvěděl o existenci skutečné magie.

Ale objetí přece může být kouzelné, ne? Možná to byl pozůstatek z dávných dob, kdy mudlové a kouzelníci žili spolu v harmonii. Možná, že když kouzelníci začali žít v utajení, mudlové si některé kouzelné věci nechali pro sebe. Přemýšlel, kdy mudlové začali zapomínat, že objetí je magické.

Ruce mu škubly a pak i nohy, jako by se chtěly pohnout, ale právě si uvědomily, že je vzhůru a že se nemohou pohnout, aniž by jim to nařídil. Měl mlhavou představu, že se jeho ruce a nohy chtějí vzbouřit. Pokusil se ruce ohnout, ale ty ho poslechly jen napůl a projela jimi jen jakási křeč. Vadilo by mu to víc, ale hlavu měl plnou zamlženého, příjemného pocitu a stejně se mu moc nechtělo hýbat.

Uvědomil si zvuk, něco, co tu bylo celou dobu, ale čeho si všiml až teď. Broukání.

Paní Thompsonová nebroukala. Strýc Vernon a teta Petunie občas ano, ale jejich hlasy měly v sobě něco skřípavého. A on je stejně nerad slyšel broukat, protože to znamenalo, že jsou šťastní, a pokud byli šťastní, tak obvykle kvůli něčemu, co mělo Harrymu způsobit neštěstí.

Tenhle hlas mu nelezl na nervy jako ten jejich. Uvolňoval ho. Střídavě broukal a mluvil. Těm tichým slovům nerozuměl, ale líbila se mu. Poznal, že jsou určena jemu, protože zachytil jméno ‚Harry‘, a napadlo ho, že se mu snaží něco říct, nebo ho snad probudit.

Zvedl víčka a pak je zase rychle zavřel proti světlu. Usnul po snídani? Přišel pozdě do třídy? Přimhouřil oči, zaklonil hlavu a setkal se s párem vyděšených černých očí.

Ruce, které ho držely, odpadly a profesor Snape se rychle odtáhl z místa, kde seděl na Harryho posteli. Muž vypadal rozmazaně, když teď nebyl přímo vedle něj, ale Harrymu se tak trochu rozmazal i mozek, takže to bylo v pořádku. Viděl profesora dost dobře na to, aby mohl fascinovaně sledovat, jak se jeho tváře zbarvují do růžova. „Mlátil jste sebou,“ řekl hlas. Snape. Aha. Ten hlas byl Snape. Ale neřekl snad Snape, že mu nikdy nebude zpívat?

Zamrkal na neznámou místnost. Byla tu polotma, napůl osvětlená lampičkou na nočním stolku. Chybělo mu objetí, ale něco mu bránilo požádat o něj zpět. Stále cítil jeho magické účinky, stále se cítil v bezpečí a v teple, takže se bez něj nejspíš na chvíli obejde.

„Pottere?“ Vrátil se pohledem ke Snapeovi. Profesor se na něj díval s otázkou v očích, ale Harry nevěděl, na co se ptá. Že by mu zase unikla nějaká otázka v hodině lektvarů? Ne, nebyl na hodině lektvarů, byl v posteli. Aha. Na to přišel pozdě – na lektvary!

Snape se ho chystal zabít.

Posadil se a rád by přehodil nohy přes okraj postele, ale jeho tělo se stále bouřilo a on se začal naklánět dopředu. Silné paže ho zadržely a vrátily zpátky. Napadlo ho zachytit se těch paží, aby ho ještě jednou objaly, ale to by se opozdil víc, než už byl, a tak je nechal, aby ho pustily, a pak se pokusil znovu posadit.

„Potřebujete využít toaletu?“ zeptal se Snape a Harry se zamračil, když si to dlouhé slovo vyslechl, ale nedokázal rozklíčovat, co znamená.

„Oml´vám se, že jdu p´zdě, jen jsem z´spal,“ zamumlal a odstrčil ruce. „N´chci přijít o body.“

„Body?“ Snape se zamračil. „Nejsme ve škole, Pottere. O body nepřijdete.“

„Jdu p´zdě na hod´nu!“ trval na svém.

„Nejdete pozdě,“ pronesl Snape pomalu. „Nejsme v Bradavicích.“

Harry se uklidnil na dost dlouho, aby ho Snape mohl uložit zpátky pod peřinu. „N´jsme?“ Proč mu ztěžkl jazyk? Natáhl se, aby si jazyk nahmatal, ale nezdál se mu jiný než obvykle. Snape ho jemně uchopil za ruku a posunul mu ji zpět k boku.

„Jdu p´zdě na lektvary,“ zkusil to ještě jednou, ale jeho pokus byl chabý. Pokud ho Snape nechal zazdít lektvary, kdo byl, aby si stěžoval?

Snape mu položil ruku na čelo. „Nezdá se, že byste měl horečku,“ zašeptal. „Ještě je vám zima?“

Zima? Proč by mu měla být zima? Aha, jako sníh? Podíval se po okně, ale žádné tam nebylo. „Nesněží?“ zeptal se a jazyk začínal být o něco lepší, ne tak těžký. Pokusil se ho znovu nahmatat, ale Snape mu chytl ruku dřív, než to stihl, a položil ji zpátky na postel. „Mám rád sníh,“ dodal. Moc se mu líbil. Svět byl díky němu tak krásný. Ne vždycky se mu líbil, třeba když ho Dursleyovi uprostřed zimy nutili dělat venkovní práce, ale za to sníh nemohl. „Máte rád sníh?“

Snape se tvářil podivně, jako by nevěděl, jestli se má mračit, nebo usmívat. Harry natáhl neohrabanou ruku, aby Snapea poplácal po paži, která se vznášela nad postelí vedle něj. „To je v p´řádku. Ne každý má rád sníh.“ Jestli sněžilo, tak se brzy ochladí. Zahrabal se pod peřinu. Bylo to opravdu příjemné. Měkká jako jeho postel v Bradavicích. Možná ještě měkčí. Rozhodně příjemnější než u Dursleyových. Měl štěstí, pokud tam dostal víc než jen ošoupanou odhozenou přikrývku. Chtěl se zeptat, jestli si ji může nechat, ale přišlo mu to nezdvořilé. Samozřejmě, že si ji nemohl nechat. Patřila Snapeovi. „Oml´vám se za tu p´stel,“ cítil potřebu říct.

„Postel?“ zamračil se Snape.

Harry natáhl ruku ke Snapeově tváři. Možná kdyby se mu podařilo vyhladit zamračenou vrásku, muž by se místo toho usmál. Ale nedosáhl tak daleko, a Snape stejně vedl jeho ruku zpátky dolů.

„Jo,“ řekl místo toho. „Nenutil bych vás spát na hrbolaté matraci, kdybych měl jinou.“

Snapeův zamračený výraz se prohloubil. „Mluvíte o našem pobytu v domě vašich příbuzných?“

Samozřejmě. Ale napadlo ho, že říkat Snapeovi jasně je špatný nápad, a tak přikývl. Tím se však místnost roztočila, a tak se zarazil. Aha, možná byl Snape nešťastný, protože i tuhle postel chtěl. Byla mnohem pohodlnější než ta druhá. Posadil se, ale Snape ho jemně odstrčil, ještě než stačil odkopnout peřinu.

„Vy ji nechcete?“ zeptal se zmateně.

„Nechci co?“ Snape vypadal stejně zmateně.

„Postel,“ vysvětlil netrpělivě. Ježíšmarjá, ten Snape je dneska pomalý. Muž si povzdechl a Harry se kousl do spodního rtu. Možná s ním byl nespokojený. Co udělal tentokrát?

„Ne, Pottere,“ řekl Snape ztěžka. „Nechci vaši postel. Nechte si ji.“

„Jistě?“

„Ano, jsem si jistý.“ Snape se na něj chvíli rozpačitě díval a pak si odkašlal. „To já bych se měl omluvit,“ začal váhavě. „Vy jste dítě, já jsem dospělý. Neměl jsem vás vyhánět z vaší vlastní postele a nutit vás spát na podlaze.“

Harry se ušklíbl. Pokud se Snape omlouval, možná se přece jen nezlobil. „To je v pořádku. Podlaha není tak špatná.“

„Ale stejně.“ Snapeova tvář se ustálila v dalším zakabonění, když se zeptal: „Jak se cítíte?“

Harry se zamračil a přemýšlel. Cítíte? Jako emoce? Snape nevypadal na typ, který by chtěl mluvit o emocích. Nebo tím možná myslel to, co chce dělat? Nebo jíst. Cítil se jako… „Toast.“

Snape se na něj zadíval a bylo docela fajn, že vypadal rozmazaně, protože díky tomu byly jeho rysy jemnější a jeho mračení o něco méně… zamračené. Když Harry otočil hlavu a přimhouřil oči, mohl skoro předstírat, že se muž usmívá.

„Co to děláte?“

„Obracím váš zamračený výraz… vzhůru nohama.“ Propukl v hihňání, které ještě zesílilo, když Snape jen stál a zíral na něj. Ale než ho nejhorší hihňání přešlo, Snape se posadil na židli vedle jeho postele, zamračený výraz zmizel a Harry by přísahal, že se skoro usmívá. „Zabralo to,“ řekl s posledním zahihňáním a pak se zeptal: „Proč nejste ve třídě?“ Bylo od něj hezké, že nechal Harryho odejít z vyučování, ale Snapeovi nebylo podobné, že by sám odešel. Ten člověk byl vždycky tak, tak… zodpovědný.

„Dnes není žádné vyučování,“ odpověděl Snape klidně. Vypadal uvolněněji. Dobře. Harry měl rád, když se Snape uvolnil. Byl pak milejší a někdy dokonce říkal věci, které Harrymu připadaly vtipné. „Máte žízeň?“ zeptal se profesor a Harry tu otázku zvážil, ale nic vtipného mu na ní nepřišlo. Začal vrtět hlavou, pak si to rozmyslel a přikývl. Vypadalo to jako jakési podivné pootočení hlavy, ale Snape to zřejmě pochopil. Mávnutím ruky vyčaroval sklenici a pomohl Harrymu sedět tak dlouho, aby si mohl dát pár doušků. Chutnalo to dobře, příjemně a chladivě.

„Můžeme se jít podívat na sníh?“ zeptal se, jakmile se uvelebil.

„Nesně –“ Snape se zarazil a místo toho dokončil: „Teď ne. Potřebujete si odpočinout.“

„Cítím se dobře,“ zamumlal, i když pokud se jeho nohy stále vzpouzejí, možná by bylo v pořádku počkat na později a… dělat… Co že to chtěl dělat? Ztratil tu myšlenku, ale najednou ho přepadla nepřekonatelná touha vědět: „Baví vás létání?“

„Létání?“ zopakoval Snape se zdviženým obočím, ale odpověděl: „Asi mě nikdy nenapadlo, že by mě to bavilo. Je to jen způsob cestování.“ Harry na něj pohoršeně zíral. A jak se díval, mužovy rty se skutečně zkřivily do úsměvu. Snape zřejmě nechápal, jak tragické je, že ho ani nenapadne užívat si létání. „Ne všichni kouzelníci hrají famfrpál nebo si užívají sezení na klacku plném třísek ve výšce padesáti metrů nad pevnou zemí, Pottere.“

„Ale… létání!“ Byl to železný argument. Ale Snape byl tvrdohlavý, to věděl, a tak dodal: „Hedvice se to líbí.“

„Hedvika je sova.“

„No a?“

„Má křídla.“

Harry si nebyl jistý, proč jsou křídla důležitá, ale dodal: „Netopýři mají křídla,“ protože to se mu zdálo důležité.

Snape zamrkal. „Nejsem sova ani netopýr, takže nechápu, co je na tom podstatného.“

Zazubil se. Snape byl vtipný. Možná měl rád vtipy? Ron mu loni jeden vtip vyprávěl. Něco o… „Víte, co nejhoršího se může stát netopýrovi, když spí?“ zeptal se.

Snape neodpověděl.

„Průjem!“ Zahihňal se a byl si docela jistý, že Snapeovi se ten vtip také líbil, protože si odfrknul, a ne svým obvyklým posměšným způsobem. Přál si, aby znal víc vtipů, kterými by Snapea rozesmál. Bude se muset nějaké naučit. Mezitím se nabídl: „Jestli chcete, půjdu s vámi létat. Dohlédnu na to, abyste nespadl.“

Snape zavrtěl hlavou, ale tiše řekl: „Budu si tu nabídku pamatovat.“ Pak vytáhl hůlku, aby ztlumil světlo. „Měl byste se vyspat. Vaše mysl a tělo se stále ještě přizpůsobují následkům lektvaru. S dostatečným odpočinkem se zotavíte rychleji.“

Lektvar? Jaký lektvar? Bezesný spánek? Měl ho v kufru uloženo docela dost. Snažil se ho příliš nepoužívat. „Jsem teď závislý na lektvarech?“ zeptal se vážně. Čím déle tu ležel, tím víc se cítil unavený. Dokonce mu ztěžkly oči. Tohle se stávalo závislým na lektvarech? Usnuli a už se nikdy nechtěli probudit?

„Závislý na lektvarech?“ Snape stáhl obočí. „Ne, samozřejmě že ne. Budete v pořádku. Odpočiňte si. Vysvětlím vám to později, až budete lucidnější.“

„Luci co?“

„Lucidnější,“ zopakoval Snape. „Koherentní. Racionální. S jasnou hlavou,“ vyjmenoval, když se usadil do křesla.

„Hm. Dobře,“ zamumlal, ačkoli si nebyl jistý, o čem Snape mluví, ale jistě to mohlo počkat, až si zdřímne. Byl rád, že není závislý na lektvarech, i když to znamenalo, že nemůže mít křídla. Nebo toasty. Nebo dělat… co že to chtěl dělat? Ach, ano. Jít do třídy. Ale ten příjemný pocit vznášení ho nabádal, aby zavřel oči, a bylo tak příjemné se mu poddat. Tak to udělal.

ooOOoo

Nevěděl, jak dlouho spal, ale najednou si vzpomněl, proč by se měl bát. „Snape!“ zalapal po dechu a oči se mu prudce otevřely. Voldemort ho měl a on umíral a oni byli v pasti a Snape byl mrtvý a oni se museli dostat pryč, než zůstane mrtvý a uvězněný a a a…

Přes hučení v uších nic neslyšel, ale do zorného pole mu vstoupila Snapeova tvář. Jeho rty něco říkaly, ale Harry je neslyšel. Jediné, na co dokázal myslet, bylo, že Snape je mrtvý, ale Snape je tady, ale nemůže tady být, protože je mrtvý… a temnota si pro ně oba přichází, viděl ji v koutcích očí, jak se k nim blíží… přichází si pro ně a nenechá je odejít–

Ruka mu udeřila do hrudi, zabolelo to, ale neublížilo, a on se nadechl. Nedýchal. Proč nedýchal? Znovu se chraptivě nadechl. Temnota ustoupila. Třásl se. Neodvažoval se mrknout, bál se, že ztratí svého učitele z dohledu. Byl tady. Pokud byl tady, nemohl být mrtvý… nebo ano?

Chtěl se rozplakat. Ale to přece dělaly malé děti, ne? A on nebyl malé dítě. Nebo byl? Někdy by se jím rád stal, třeba když měl noční můry a přál si být dost malý na to, aby si mohl zalézt k rodičům do postele a cítit se v bezpečí… Ale nebyl malé dítě a nechtěl, aby si to někdo myslel, takže by neměl plakat. Ale nemohl si pomoct, protože Snape tu byl a to znamenalo, že možná není mrtvý.

Udělal jedinou věc, která ho napadla, aby skryl slzy. Vytáhl se nahoru, chytil se Snapea a držel se ho jako o život. Bylo to strašně trapné, ale neodvažoval se pustit jeho oděv, aby ho pořádně objal, protože ten muž nedokázal objímat správně a mohl by ho odstrčit, kdyby k tomu dostal příležitost. Paní Thompsonová by si ho už přitáhla k sobě a držela by ho tak dlouho, jak by Harry chtěl, ale Snape neměl tolik praxe jako paní Thompsonová. Ale Harry se naučil objímat, i když to neuměl, takže Snape by se to mohl naučit taky. Jen mu to možná bude trvat o něco déle, protože je starší a mnohem déle neměl nikoho, na kom by to mohl trénovat.

Možná to bylo tím, že Harry nedokázal zadržet vzlyk, ale Snape ho neodstrčil. Objal Harryho kolem ramen natolik, aby ho podepřel, a několikrát ho poplácal po zádech. Držel ho, i když to bylo trochu strnulé… a bylo to přesně to, co Harry potřeboval, a bylo to tak příjemné, že si dovolil znovu se uvelebit a držet se pevněji, zatímco plakal.

Neuvědomil si, že mluví přes slzy, dokud neslyšel, jak mu Snape odpovídá: „Nejsem mrtvý. Jsem naživu. Jsem tady.“

„Byl jste mrtvý,“ zalapal po dechu ještě jednou.

„Byl jsem,“ odpověděl Snape konejšivěji, než kdy od toho muže slyšel, „ale teď jsem naživu.“

Harry se zajíkl. Došla mu slova a došly mu i slzy, ale na tom nezáleželo. Snape ho nechal, dokud mu hlava nezačala klesat a znovu si pro něj nepřišla tma, ale byla to tma jiného druhu. Byla to bezpečná tma, která slibovala spíše útěchu než újmu. Snažil se Snapea držet, ale tma ho tiše volala a učitel ho vedl zpátky na měkký polštář a přikrýval ho měkkou dekou a oči se mu zavíraly…

Chytil se Snapeovy ruky, když se od něj vzdálila, a zamžoural do jeho rozmazané tváře. „Neodcházejte.“

„Neodejdu,“ slíbil Snape a dokázal to tím, že si sedl vedle postele. Harry ho několik vteřin pozoroval očima s těžkými víčky, než je nechal úplně zavřít. Teplá ruka neopouštěla jeho sevření a on si pomyslel, že Snape se možná přece jen zlepšuje v roli paní Thompsonové.

ooOOoo

Jeho sny byly jako na horské dráze. Snídal ve Velké síni s Ronem, ale v příští chvíli byl Ron Hedvikou a on obdržel dopis. Byl od Siriuse, a to Harryho rozesmutnilo, ale proměnil se v zrcadlo, které bylo na okrajích tupé, takže ho mohl držet a vzpomínat na Siriuse, a to ho potěšilo. V zrcadle se ale neviděl a došlo mu, že je to proto, že je duch a duchové nemají odrazy. Nebo to byli upíři? Nebo vlkodlaci? Remus odraz měl. Remus však páchl zlem, jak někdo řekl, a ani testrálové neměli rádi pach zla. A pokud chtěl Remuse zachránit před zrcadlem, musel se na testrálech svézt. Ne, Siriuse. Musel zachránit Siriuse před zrcadlem.

„Black je mrtvý, Harry,“ zazněl tichý hlas a nerad ho slyšel, protože věděl, že je to pravda.

Možná však existoval způsob, jak ho přivést zpět…? Byl vzhůru, ale snil a nevěděl, kde končí sen a začíná bdělý svět. Ale podařilo se mu otevřít oči a podívat se na Snapea, takže musel být alespoň částečně v bdělém světě, ne? Možná by to věděl jeho profesor. „Může mě tam přenést obraceč času?“ zeptal se. „Na ministerstvo? Na záchranu Siriuse?“

Snapeovi se rozšířily oči a Harry si pomyslel, jestli ten muž nečekal, že bude napůl vzhůru. Zavrtěl však hlavou a řekl ‚ne‘ a Harry věděl, že i to je pravda. Bylo zvláštní, že si nebyl jistý, jestli je opravdu tady, nebo jestli je tu opravdu Snape, ale byl si jistý, že Sirius je navždy pryč.

Bolelo ho na hrudi, ale slzy už neměl. „Říkal, že s ním můžu žít,“ přiznal, aby se rozptýlil od nedostatku slz. „Nikdy jsem se k tomu nedostal. Bylo by hezké odejít od Dursleyových, i když on ve skutečnosti chtěl mého tátu.“

Něco mu stisklo ruku a on se podíval dolů, aby viděl, že svírá Snapeovy prsty. To bylo zvláštní. Ale působilo to na něj opravdověji, takže se neodtáhl. „Black by se o vás postaral, kdyby mohl,“ řekl Snape a Harryho oči se vrátily k těm černým. Neochvějně se držely jeho pohledu a stále říkaly pravdu, i když grimasa prozrazovala, že ho téměř zabíjí mluvit o Siriusi Blackovi v dobrém. „Nechal mrtvé vládnout svému životu tak dlouho, že potřeboval čas, aby se aklimatizoval na pobyt mezi živými. Ale záleželo mu na vás. Časem by respektoval vaše odlišnosti a viděl by ve vás víc než jen syna vašeho otce.“

„Jo?“ Nechtěl znít prostomyslně, ale stejně se mu většina z toho všeho zdála, takže se mohl snadno přesvědčit, že mluví v duchu.

„Ano.“ Snape se naklonil dopředu a nepřerušil oční kontakt. „Nemohl by jinak.“

„To je dobře,“ vydechl Harry. A taky že bylo. Cítil se lépe, jako by se mu teď o Siriusovi možná nemuselo zdát. Ale cítil, jak se mu do mysli vnucuje další sen, a musel se za ním hnát, jinak by hipogryfové začali dupat a on by zůstal na cestu do Prasinek sám. A… sníh? Něco bylo se sněhem.

Cítil, jak se mu deka přitiskla blíž k tělu, a snažil se vzpomenout si, kde hipogryfové všechen ten sníh schovávají…

ooOOoo

Když se příště probudil, slyšel Vernonovo chrápání. Někdy slyšel strýcovo chrápání přes stěny a nesnášel to – ne kvůli samotnému chrápání, ale protože mu to připomínalo, jak tenké stěny někdy mohou být. Nelíbilo se mu vědomí, že ho příbuzní mohou slyšet mluvit ze spaní. Už se zlepšili v tom, že ho ignorovali, ale Dudley si ho stejně občas dobíral.

Tohle chrápání však bylo tiché. Nebylo hlasité jako někdy Vernonovo, a když zahlédl tmavou hlavu na okraji postele, uvědomil si, že to chrápání přece jen nepochází od Vernona. Dokonce ani nevycházelo z jiného pokoje.

Snape seděl na židli nedaleko Harryho, ale byl zhroucený nad postelí, jednou rukou si podpíral hlavu a druhou volně svíral Harryho. Když ho pozoroval, jeho ruka sebou ve spánku škubla a on se zašklebil, jako by ho to bolelo. Harry přemýšlel, jestli se mu nezdá noční můra. Dovedl si to představit. Měl spoustu nočních můr.

Vytáhl svou ruku z profesorovy a šťouchl do jeho paže. Když se Snape opět jen zatvářil, šťouchl do něj znovu a dodal: „Pane profesore?“

Snape se s trhnutím probral a zamračil se. Harryho fascinovalo, jak rychle se profesorovy oči změnily z unavených na bdělé.

„Nechcete Bezesný spánek?“ nabídl mu Harry.

Snape si odkašlal a pozvedl obočí. „Máte u sebe lektvar Bezesného spánku?“

Harry se na chvíli zamyslel. „Ne.“

Snape zavrtěl hlavou a pak nahmatal Harryho čelo. „Jak se cítíte?“

Harry se naklonil k jeho ruce. Byla příjemná a chladná.

„Není vám horko,“ zamračil se muž, vytáhl hůlku a mávl s ní nad Harrym.

„Mohl byste si nějaký vyčarovat,“ navrhl Harry.

„Co vyčarovat?“ zeptal se Snape roztržitě a sáhl po něčem na nočním stolku.

„Bezesný spánek.“

Snape podrážděně zavrtěl hlavou a zamumlal: „Jste v šestém ročníku a nechápete ani základní principy a omezení spojená s kombinací kouzel a lektvarů. Tady, posaďte se.“ Zaháknul Harrymu ruku za ramena a pomohl mu posadit se natolik, aby mohl lektvar spolknout. Chutnal povědomě, jako lektvar, který už pil, když byl nemocný.

„Jsem nemocný?“ zeptal se, když mu profesor pomohl lehnout si zpátky.

„Ne. Nejste nemocný.“ Snape se odmlčel a dodal: „Jen… mimo. Vaše tělo se detoxikuje po obzvlášť silném lektvaru.“

Harry se ušklíbl. „Obzvlášť silném lektvaru,“ zopakoval a zasmál se.

Snape se křivě usmál. „Vaše mysl se také detoxikuje. Proto zažíváte různé úrovně bdělosti.“ Položil Harrymu na čelo něco chladivého a měkkého a Harry zavřel oči a šťastně si povzdechl. Byl to příjemný pocit.

„Díky,“ zamumlal. „Víte, nejste špatný učitel. Teda, jste, ale nejste.“

„Jak lichotivé,“ pronesl Snape.

Otevřel oko. „V učení lektvarů jste na nic, ale naučil jsem se spoustu věcí o nit… nito… víte…“ Snape zkřížil ruce na prsou, ale netvářil se naštvaně. Alespoň Harrymu se nezdálo, že by vypadal naštvaně. Najednou věděl, co mu chybí – brýle. Napadlo ho, že se po nich podívá, ale svět byl docela hezký takhle měkký, takže se zabořil do polštáře a na brýle okamžitě zapomněl.

„Možná,“ řekl Snape uštěpačně, „kdybyste dával ve třídě pozor nebo se plně věnoval úkolům…“

Harry vytřeštil oči. „Přišel jsem pozdě na hodinu?“

Snape si povzdechl. „Ne.“

„Seberete mi body?“

„Nejsme v Bradavicích, Pottere,“ ucedil. „A já už nejsem váš profesor, takže si s tím nemusíte dělat starosti.“

„Aha.“ Harryho to rozesmutnilo, i když si nebyl jistý proč. „Ve skutečnosti nejste tak špatný. Jen berete příliš mnoho bodů a hodně křičíte a jste opravdu nespravedlivý ke každému kromě Zmijozelu a znervózňujete děti a někdy jste zlý, mnohem zlejší, než musíte být, a…“

„Už to chápu.“

„Ale kromě toho, že jste špatný učitel, jste někdy opravdu dobrý učitel.“

Snape si znovu povzdechl. „Jste unavený? Vašemu tělu by se hodil veškerý spánek, který může dostat.“

„Nejsem unavený,“ zalhal Harry a zívl. „Můžu se vás na něco zeptat?“ Zdálo se, že Snape o tom přemýšlí, a pak přikývl. „Nepokusil se vás třídicí klobouk zařadit do Havraspáru?“

Snape si odfrkl. „Tahle výprava do hlubin vaší mysli je poučná, Pottere.“

Harry se zamračil a snažil se poskládat slova dohromady, ale mozek se mu opět rozvlnil a šlo to těžko.

„Moudrý klobouk ve mně viděl potenciál pro více kolejí,“ odtušil Snape, „ale rozhodl se mě zařadit do zmijozelské koleje. Nepokoušel jsem se ho ovlivnit.“

Harry moudře přikývl. „Jste velmi zmijozelský.“

„Ano, to jsem,“ pravil Snape s hrdým leskem v očích.

„Kdybyste měl děti, nevadilo by vám, kdyby byly zařazeny do Nebelvíru?“

Snape se na něj podivně podíval. „Nikdy jsem neměl a nebudu mít děti. Takže to je irelevantní.“

„Myslíte, že by mojí mámě nevadilo, kdybych byl Zmijozel?“

Snape byl dlouho zticha, ale na tom nezáleželo. Pro Harryho bylo stále těžší a těžší přemýšlet, takže možná i pro Snapea. Když přece jen promluvil, bylo to proto, aby tiše řekl: „Myslím, že by na vás byla pyšná bez ohledu na to. Víc dbala na charakter než na takové věci, jako je kolejní identita.“

Harry se na okamžik zamyslel. „Znamená to, že ne?“

Snape se nadechl, ale napůl se usmál. „Ne, Pottere. Nevadilo.“

„Jestli chcete, můžete mi říkat Harry,“ zašeptal, když se mu zavřely oči. „Nevadí mi, když mi tak říkáte.“

Ve vzduchu ucítil brnění a látka na jeho čele se opět příjemně ochladila. Spokojeně si povzdechl.

„Uvidíme,“ slyšel, když svět pomalu mizel.

ooOOoo

„Kdo je ministr kouzel?“ zeptal se ho Snape poté, co se po probuzení stihl napít vody. Alespoň si myslel, že je vzhůru.

„Ehm…“ Najednou se mu do myšlenek zapletly sladkosti a zapomněl, jak zněla otázka.

„Jakých je pět hlavních vlastností jedu akromantule?“

Harry zamžoural na Snapea. „Jsou děsivé.“

„To není vlastnost.“

Harry zamrkal. „Chcete mi vzít body?“

Snape zkřížil ruce a podrážděně zavrčel: „Ne, nejsme v Bradavicích.“

Nebyli? Počkat. To ho přimělo na něco si vzpomenout… Sníh? Sníh. „Sněží?“

„Ne. Ne, Pottere, nesněží.“ Snape si protřel špičku nosu. „Většinu z toho si pamatovat nebudete, že ne?“

„Já jsem se na ten test neučil. Popletl jsem čokoládu s fondánem.“ Harry omluvně pokrčil rameny. „Můžu si dát čokoládu?“

Snape si povzdechl a odhrnul si rozpuštěné vlasy z očí. Neodpověděl, což Harrymu připadalo poněkud nezdvořilé. „Vy nemáte rád čokoládu?“

Snape se usmál. „Mám raději karamel.“

„Aha.“ Harry se na chvíli zamyslel. „Čokoláda je fajnová. Třeba když jsou domácí úkoly nebo mozkomorové.“

„To je jasné, že to srovnáváte,“ prohlásil Snape suše.

„Dva mozkomory?“ Harry se ustaraně rozhlédl.

„Ne, Pottere.“ Snape nepřítomně poplácal Harryho po paži pro uklidnění. „Tady žádní mozkomorové nejsou.“

„Tak proč mi dáváte čokoládu?“

„Nedávám vám čokoládu.“

„Proč ne?“ Myslel si, že by mohl trucovat, ale Snape byl zlý a nechával si všechno pro sebe.

Snape zafuněl a opřel si hlavu do křesla. Po několika vteřinách se narovnal a pohlédl na Harryho. „Jak přesně se právě teď cítíte?“

Harry se zamračil. „Cože?“

„Budiž.“ Snape se naklonil dopředu. „Jednou jste Lupinovi řekl, že slyšíte svou matku, když jsou nablízku mozkomorové. Co jste tím myslel?“

Zamrazilo ho, jako by tam možná přece jen nějaký mozkomor byl, a rozhlédl se, aby se ujistil, že jsou sami. Snape sledoval jeho pohled, ale když nic neviděl, s očekáváním se na něj zahleděl. Harry nerad přemýšlel o posledních chvílích své matky a zajímalo ho, proč to Snape chce vědět. Slyšel snad také zlé věci, když se přiblížil mozkomor? Snapeova máma a táta byli také mrtví. Možná slyšel svou vlastní mámu, stejně jako Harry slyšel tu svou.

„Vidíte testrály?“ zeptal se dřív, než si uvědomil, že se na to chce zeptat.

Snape se dlouze nadechl a vydechl. „Už odedávna.“ Několik minut mlčeli, než Snape znovu vybídl: „Proč slyšíte svou matku, Harry?“

„Zemřela,“ popotáhl. Cítil, jak ho svírá na hrudi, ale nemyslel si, že se rozpláče. Slzy mu došly. Nebo snad ne? Nevěděl, proč si to myslí, ale doufal, že je to pravda, protože plakat se mu nechtělo.

„Ano, já vím,“ odpověděl Snape a vypadal, že Harryho bolest chápe.

Možná proto odpověděl. „Zabil ji přede mnou,“ slyšel se říkat. „Až do setkání s mozkomorem jsem si na to nevzpomínal. To jsem slyšel. Její smrt. Křičela,“ dodal šeptem.

Snape zavřel oči a Harry měl opět pocit, že Snape chápe a že možná cítí bolest spolu s ním. Ten pocit se mu líbil. Bylo to jako… už nebýt sám. Vždycky bylo příjemné nebýt sám. „Kéž bych si mohl vzpomenout i na jiné věci,“ přiznal, protože Snape vypadal, že mu nebude vadit, když právě teď bude mluvit o své matce. „Vsadím se, že byla dobrá máma.“

Snape si odkašlal. Několik vteřin nepromluvil a pak řekl: „Byla. Nikdy jsem ji s vámi neviděl, ale bylo by nemožné, aby byla špatnou matkou.“

Harry se usmál a zalilo ho příjemné teplo, které zahnalo chlad. „Mohl byste mi o ní říct víc?“ zamumlal a zívl.

„Možná. Někdy,“ odvětil Snape nezávazně a Harry přemýšlel, jestli to myslí vážně. Byl to přece Snape. Nebyl typ, který by si chtěl povídat od srdce k srdci. „Teď spěte. Zdá se, že se vám trochu projasňuje mysl. Více odpočinku ten proces urychlí.“

Harry ospale přikývl. „Kolik je hodin?“

„Půlnoc,“ odpověděl Snape. „S časem si nedělejte starosti. Na zotavení budete mít tolik času, kolik budete potřebovat.“

„Přijdu pozdě na hodinu,“ obával se.

„Včas vás vzbudím,“ ujistil ho Snape, a to Harryho uklidnilo. Snape byl nejdochvilnější člověk, jakého znal. V žádném případě by nedopustil, aby Harry přišel pozdě.

Harry zavřel oči a hlavu mu zaplnily krásné nadýchané obláčky. Byly jako sníh. A on měl sníh rád. Přemýšlel, jestli má Snape rád sníh… „Pr'fesore?“ otevřel oči, aby se zeptal.

„Hm?“

Ale místo toho, co chtěl říct, se raději zeptal: „Pořád mě nenávidíte?“

Snape se nemusel ani zamyslet, než řekl: „Ne,“ a to Harryho přimělo k úsměvu.

„Ani já necítím nenávist k vám,“ zamumlal na oplátku. A tentokrát, když usínal, byly jeho sny plné hezkých věcí, jako létání na koštěti a pití máslových ležáků s přáteli. Někdy se mu zdálo i o objímání a broukání a mudlovské léčivé magii. A přestože mu v koutku mysli zůstal strach, který nechtěl úplně zmizet, mudlovská kouzla ho prozatím držela stranou. Byl v bezpečí, nebyl nenáviděn a všechno bude v pořádku.