Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3: Víly a wyverny

Ministère de la Magie se nachází na severovýchodním svahu Montagne Sainte-Geneviève, na samém začátku hlavní kouzelnické ulice, jejíž veřejné dvojče se klikatí na druhé straně kopce pod láskyplným mudlovským názvem ‘La Mouffe’¹⁾.

Je to kousek od Rue des Trois Portes a Hermiona nikdy neschvalovala bezdůvodné přemisťování. Zastaví se v bistru na rohu na croissant a café-crème, posadí se ke stolu v zadním rohu a z tašky vytáhne leták o jednání s kouzelnickými úřady.

V Paříži je teprve šest měsíců a její práce až dosud spočívala hlavně v organizaci rozbujelé masy dokumentů související s velvyslancovou soukromou kanceláří: vedla jeho agendu, snažila se (ve volném čase) zavést v Pobočce knihovny životaschopný kartotéční systém, aniž by naštvala hlavního knihovníka, a vytvořila pro sklep ambasády (Horacio ji požádal o laskavost) automatické štítkovací kouzlo. Když k tomu připočteme hodiny francouzštiny a mudlovská studia pod Pierrovým vedením, moc volného času jí nezbývalo. Každopádně ještě neměla nic do činění s Ministère de la Magie a už vůbec ne s jeho odborem pro sport.

Na druhou stranu, pokud Křiklan chce, aby to proběhlo nenápadně... dává to svým způsobem smysl.

Zatracený McLaggen.

S povzdechem uloží leták zpátky do tašky, nechá na stole pár mincí, vyjde ven a statečně vykročí do strmého svahu.

***

V prospektu se píše, že vstup pro návštěvníky vede přes tmavě zelený Morrisův sloup na rohu Rue Descartes a Rue Clovis. Sloup je polepený plakáty divadelních představení a Hermiona ho musí obejít dvakrát, než si všimne starého plakátu na ‚La Cantatrice Chauve’. Stoupne si na špičky, aby dosáhla na čepec služebné, a zpěvavý hlas vychrlí nejvyšší rychlostí otázku. Slova nejsou moc zřetelná, ale Hermiona předpokládá, že odpověď je na všech rozumných státních úřadech (tedy na těch, které nevedou havraspáři nebo Páni zla) stejná, takže vysloví co nejzřetelněji: „Hermiona Grangerová, třetí tajemnice velvyslanectví Albionu, žádá o schůzku s vedoucím odboru pro sport.“

Ozve se slabé zapraskání, služebná z plakátu zazpívá čistý akord A6 a spodní polovina sloupu se otevře. Hermiona se rozhlédne - žádný mudla poblíž - a vstoupí na malou plošinu, která začne klesat, zatímco se sloup uzavírá.

Po krátkém sestupu výtah zastaví, tentokrát v malé kruhové předsíni s mnoha dveřmi. Je prázdná, až na recepční za stolem nacházejícím se uprostřed. Nevezme si od Hermiony hůlku, ale požádá ji, aby vyplnila trojmo formulář, v němž uvede účel návštěvy, svou totožnost, adresu, věk, místo narození, místo narození rodičů, číslo letaxu, číslo licence pro přemisťování, vzdělání, první obrázkovou knihu, velikost bot, oblíbené kouzlo, jméno prvního domácího mazlíčka, oblíbený sýr (pokud je to možné) a poslední zaměstnání. Jakmile je s tím hotova, je nasměrována k jedněm z mnoha naprosto identických dveří nalevo od recepce.

Vedoucím sportovního odboru je sympatický pán s hřívou stříbrných vlasů, který vstane zpoza stolu a srdečně Hermionu pozdraví. Vyjádří svou radost ze setkání s ní a její ruku drží mezi svými vlastními teplými dlaněmi až příliš dlouhou dobu. Bohužel jí ale nemůže pomoct, protože Terrain National de Pétanque Magique nespadá do jeho jurisdikce, ale na základě zákona o delokalizaci ve skutečnosti patří do kompetence Kouzelnické radnice Paříže, která má naštěstí zastoupení právě v této budově. „Stačí, když se vrátíte na recepci, a Martine to s vámi vyřeší.“

Martine jí vynadá, že se jasně nevyjádřila, kam chce jít, a nechá ji vyplnit další trojitý formulář s přidanou otázkou týkající se barvy jejího prvního pyžama (modré s ledními medvídky) a ukáže na jiné dveře vpravo.

Když na ně Hermiona zaklepe, tentokrát se nikdo neozývá, a tak po chvíli stiskne kliku a nahlédne dovnitř. Mladík houpající se na židli má obě nohy položené na stole a okusuje brk, hluboce zaujatý luštěním křížovky na poslední stránce měsíčníku ‘Čertovských čarodějek Paříže’. Hermiona si odkašle a při vzpomínce na Umbridgeovou sebou okamžitě trhne. Jedna z čertovských čarodějek na titulní straně, hezká brunetka, na ni mrkne. Mladík se zarazí, sundá nohy ze stolu, na poslední chvíli chytí rovnováhu a zeptá se Hermiony, co chce. Ukáže se, že tahle kancelář rozhodně v žádném případě nepatří, v jakékoliv podobě nebo formě, pod radnici, a nejlepší, co může Hermiona udělat, je vrátit na recepci.

Martine ji tentokrát nepeskuje, jen jí s výrazem sklíčeného znechucení hodí další sadu formulářů a ukáže na jiné dveře za svými zády.

O tři hodiny, pětačtyřicet minut a sedmadvacet vteřin později se Hermiona, omámená rozčilením, vypotácí z Morrisova sloupu na šedě zbarvený chodník Rue Descartes.

***

„Posaď se, Hermiono.“ Françoise sotva odvrátí hlavu od blanquette vařící se na plotně; je to ten ošemetný okamžik, kdy se přidává smetana smíchaná se žloutkem.

Hermiona se posadí, opře se o tvrdou židli a zavře oči. Horká pára vývaru, mísící se s vůní čerstvé bagety v košíku na pečivo, už jí uvolňuje nervy. „Děkuji za pozvání, Françoise.“

Pierre chystá příbory. „Musel jsem tě přivést. Málem jsi mi vběhla pod skútr. Přišli bychom o podnájemníka, nemluvě o tom, že bychom museli adoptovat tvou kočku.“

Hermiona pozvedne koutek úst. Byla tak roztržitá, že černý skútr skutečně zahlédla, až když prudce zabrzdil těsně před ní. Oči jí nejprve padly na nálepku na předním skle: ‚S ženami je kříž, lepší je Paříž‘²⁾. Stále u ní vyvolává úsměv.

„Tak co, nedaří se?“ zeptá se Pierre, nalije do sklenice červené víno a posadí se naproti ní.

„Ne. Nemůžu uvěřit, že jsem vážila tak dalekou cestu, abych unikla Ronovi Weasleymu, jen abych narazila na Cormaca McLaggena.“

Françoise nabere na talíř blanquette, posune košík s křupavou bagetou doprostřed stolu a posadí se vedle Hermiony. „Jak to šlo?“

„O půl deváté jsem vešla na ministère. Od té doby mě až do půl dvanácté posílali od úřadu k úřadu, abych našla člověka, který je výslovně pověřen správou kouzelnických sportovišť v Paříži, protože ta stricto sensu³⁾ nepatří ministère, nýbrž pod starostu kouzelnické Paříže, na základě délocalisation...“

„Přesně tak.“ Julien nalévá víno. „Ve skutečnosti je mezi ministère a místními samosprávami velká konkurence. Pořád se mezi sebou přetahují o kost.“

„... v půl dvanácté jsem konečně našla onu Delphine Bateau, která má údajně Terrain National de Pétanque na starosti, a ona byla velmi vstřícná, ale jakmile jsem jí začala vysvětlovat, co potřebujeme, zazvonil telefon - a zvonil každé dvě minuty další půlhodinu...“

„Je hezká?“ zeptá se Françoise a dolije Hermioně sklenici.

„Velmi hezká. Dlouhé blond vlasy a tak vůbec. Každopádně když se mi konečně podařilo předestřít jí oboustranné výhody naší kulturní a ekonomické výměny, věnovala mi ten nejsladší úsměv a řekla, že samozřejmě udělají cokoli, aby našemu velvyslanci vyhověli. Chtěli by jen, abychom jim na dobu konání velké výstavy konané u příležitosti oslavy pětadvacátého století kouzelnické Paříže, která začíná zítra ráno, zapůjčili kalich Melusiny le Fay. Pak zvolala, že už má zpoždění na oběd, poprosila mě, abych ji omluvila, přepudrovala si nos, uložila pudřenku zpátky do své směšně malinkaté, hedvábím lemované modré kabelky z dračí kůže a v modrých lodičkách na jehlových podpatcích se vyřítila z kanceláře.“

„Hm,“ řekne Pierre. „A co si o tom myslíš?“

„Myslím, že to prostě odmítli, tím typickým, pokřiveným, k vzteku dohánějícím francouzským způsobem - bez urážky kohokoliv z přítomných - protože Melusinin kalich je podle všech relevantních akademických prací jen legenda.“ Hermiona nabere lahodnou omáčku soustem chleba a gestikuluje vidličkou v druhé ruce. „A mně se upřímně řečeno ulevilo, že to udělali. Takže si vychutnám tohle lahodné jídlo - ještě jednou děkuji za pozvání - protože si nemyslím, že je nějak palčivě nutné to hlásit Horaciovi a může to počkat do tří hodin. A vůbec, on nemá rád, když ho někdo obtěžuje během oběda. Až mu to povím, může se vypořádat s McLaggenem po libosti.“

***

Když Hermiona dokončí svou zprávu, Horacio Křiklan si založí obtloustlé ruce na těsné brokátové vestě a vlídně se usměje.

„Takže ta Delphine Bateau je blondýnka a hezká?“

„Ano, blondýnka. A asi hezká,“ odpoví popuzeně. O čem to Horacio mluví?

„Dali vám něco písemně?“

„V žádném případě. Řekla to tak, že to vyznělo jako ta nejneformálnější dohoda na světě, jako výměna laku na nehty za rtěnku nebo... nebo něco takového.“

„Hm. Odmítla jste její nabídku, nebo jste o ní diskutovala? Řekla jste nějakým způsobem nebo jakoukoliv formou ‚ne’?“

„Neměla jsem čas. Ona prostě vyskočila, přepudrovala si nos a odešla a mě nechala stát ve své kanceláři!“

„V tom případě jste, milé děvče, právě uzavřela závaznou smlouvu s vílou.“

***

Velký portrét François Rabelaise visí daleko od okna, ve výklenku za klavírem. Horacio odhrne černé sametové závěsy (‚kvůli ranní kocovině’) a Hermiona zadoufá, že François bude popíjet s bratrem Jeanem des Entommeures, nebo psát, vyspávat po víně, a nebude…

François píše. Odloží brk, usměje se na Hermionu a mrkne na Křiklana.

„Nejlepší klasifikace vín, jakou kdo kdy udělal od té doby, co tenhle sklep sleduju. Je úžasná, tahle mladá dáma.“

„Já vím,“ potvrdí Křiklan zdrženlivě.

„Ale neužívá si dostatečně zábavy.“

„Dej jí trochu času, François. Mohl bys otevřít dveře?“

François je rázem přísnější. „Heslo?“

„Fais ce que vouldras.“⁴⁾

Portrét se odklopí a odhalí schodiště stáčející se dolů do temnoty sklepa.

***

Dole začíná dlouhá chodba, slabě osvětlená vzácnými svícny a od špinavé podlahy až ke stropu obložená regály se zaprášenými lahvemi. Klikatá cesta se znovu a znovu stáčí a rozvětvuje do temného labyrintu, který jako by se od doby, kdy sem Hermiona přišla naposledy, když zaváděla mnohem dokonalejší systém očarovaných stojanů a etiket umožňujících stálou evidenci lahví s vínem, rozrostl o nové meandry. Křiklan klusá před ní a částečně jí zakrývá výhled, takže pořádně nevidí, kam jdou, dokud se muž prudce nezastaví a ona do něj málem nevrazí.

Tak daleko do sklepení se ještě nikdy neodvážila. Tohle je ta část, kde se vrší prázdné sudy, které čekají na vymytí a opětovné použití, nové sudy, které potřebují ještě vypálit, rozbité sudy, které doufají, že budou opraveny, a všechno nářadí potřebné k bednářství. Je tu změť hrubých prken, již nařezaných klád, obručí, vík, pil, paliček, vrtáků a kbelíků.

Obvykle distingovaný velvyslanec odsunuje dvě špinavá prkna a odhalí mělký výklenek ve stěně. Ze zdiva trčí starý olověný kohoutek a vedle něj leží dva otlučené plechové pohárky.

Křiklan otočí kohoutkem, naplní oba ze slabého pramínku, jeden z nich podá Hermioně a druhý přiblíží ke svým rtům.

Je zvláštní vidět Horacia pít z tak špinavého nádobí; ještě zvláštnější je vidět, jak se šklebí, ale přesto pohár vyprázdní až do dna. Hermiona zírá, dokud si neuvědomí, že její vlastní pohár je stále plný a velvyslanec čeká; poté zavře oči a napije se v očekávání nějaké odporné chuti.

K jejímu překvapení je voda svěží a velmi příjemná, téměř bez chuti, jen s lehkým minerálním nádechem, a okamžitě jí v žilách rozproudí pocit pohody. Cítí se téměř lehkovážně a... hravě?

„Není třeba ptát se, jak se cítíte,“ usměje se Horacio smutně. „Voda vás ochutnává zevnitř, víte. Mě nemá ráda. Coby starý podivín mám štěstí, že si Paní libuje v drbech. Co se týče toho nudného Rosiera, ten tenhle kohoutek nikdy ani neviděl.“

Hermiona se usilovně snaží přestat myslet na to, co tím Horacio může myslet. Pak se zeď rozplyne do nicoty.

Horacio vkročí do černoty prostoru a Hermiona ho musí následovat.

Postupně se tma rozjasňuje, nejprve po stranách vchodu, jako by stěny samy ožívaly vnitřní září.

Jde o kruhovou místnost, prázdnou až na malou kamennou studnu uprostřed. Jak záře sílí, Hermiona rozeznává na okraji studny zaoblený tvar kalichu. Podle odlesků na jeho tepaných ploškách rozhodně vypadá jako zlatý.

A sakra.

Pak na kalich téměř zapomene, protože stěny se rozzáří barvami.

Po celé místnosti jsou rozvěšené gobelíny: tři na každé straně a jeden větší na vzdáleném konci naproti dveřím.

Ty po stranách a nejblíže vchodu se objeví v zorném úhlu jako první. Prostor působí jako mýtina v lese nebo zahrada pod vysokými stromy, zalitá teplým světlem v barvě jasného plamene. Po modrozelené louce poseté tisíci květinami vesele poskakují bílí králíčci, aniž by se starali o lišky, divoké kočky a psy, kteří se potulují v pozadí. Mýtina je prázdná, až na misku se sladkostmi, varhany, věnec z květin a zrcadlo, jako by se za chvíli měl někdo vrátit, aby si zde hrál.

Sedmý gobelín na vzdálené čelní stěně je větší než ostatní a vynoří se ze tmy jako poslední. Na mýtině je postavený stan, samý modrý damašek a zlato. Před stanem se nachází malá kamenná studna a těsně nad ní je díra v tapisérii. Dvě zvířata po stranách třímají praporce ozdobené stříbrnými půlměsíci a zároveň přidržují stan otevřený: na pravé straně lev, na levé jednorožec. Ve stanu leží ve stříbrné kádi ponořena krásná žena, jejíž pas přechází v mohutný hadí ocas čeřící vodu do mléčné pěny. Dlouhé světlé vlasy jí padají přes oblá ňadra. Jedna její ruka spočívá na rohu jednorožce, druhá na hřívě lva.

Hermiona si pomyslí, že ta póza vypadá trochu naaranžovaně.

„Mélisanda de Lusignan-Malfoy, poslední wyverna z rodu Melusiny le Fay⁵⁾, první z rodu Malfoyů,“ představí ji Křiklan. „A toto je Hermiona Grangerová.“

„Já vás znám,“ vyhrkne Hermiona.

Paní mávne rukou. „Mám gobelíny po celých Bradavicích, nemluvě o těch mudlovských, které jsou vystavené přímo nad našimi hlavami, v muzeu Cluny. Na všech jsem oblečená, ale aspoň přinášejí nějaké drby. To je dobře, jinak bych umřela nudou. Co tě sem přivádí, Horacio?“

Horacio vysvětluje a Paní třeští oči. Hadí ocas se rozrušeně zavrtí a postříká zvířata kapkami vody. Jednorožec to bere stoicky, ale lev couvá a nervózně si olizuje srst.

„Ne, ne, ne! Víš přece, že to není možné, Horacio.“

„Samozřejmě, že to není možné, má drahá. To, co pošleme, bude přesný duplikát, nastavený na autodestrukci, jakmile výstava skončí.“

Mélisanda přimhouří oči. „A kdo ten duplikát vytvoří?“

„Slečna Grangerová je naše nejlepší specialistka na duplikaci,“ odpoví velvyslanec.

Poznámky:

1)   mouffle = fr. palčáky, ale taky palečnice :-D

2)   nápis na nálepce motorky v originále zní „I ♥ rien; I'm Parisien“ = Nemiluju nic, jsem Pařížan; za zde použitý upravený text velice děkuji betušce Lupince

3)   stricto sensu = lat. striktně vzato

4)   fais ce que vouldras = fr. dělej si, co chceš

5)   Pokud by vás zajímal mytologický původ Melusine le Fay a vlastně také jedné ze zápletek této povídky, mrkněte na Meluzína (mytologie) – Wikipedie