Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 47. Špeh (Snapeovo intermezzo) – 2/2

Nakonec se rozhodnou spíše pro utajení než pro sílu. I když by bylo uspokojivé odstranit Notta a Lestrangeovou, mají větší šanci dostat chlapce ven živého, pokud se o nich nikdo nedozví. Smrtijedi pravděpodobně nebudou očekávat tichého, neodhalitelného nepřítele, a s Luciusovou znalostí ochran a Severusovým talentem pro utajení – nemluvě o jeho znalostech psychiky a slabin Smrtijedů – budou tiší a neodhalitelní.

Osobně zlikvidovat dva odporné Smrtijedy by bylo velmi příjemné, ale nemalou útěchou je, že Pán zla bude na své stoupence zuřit spíše tehdy, když je přelstí, než když je přemohou.

Severusovu duševnímu rozpoložení nepomáhá ani to, že musí čekat. Uplynou dny, pak týden, než Pán zla sídlo na nějakou dobu opustí, příslušné stráže jsou ve službě a Lucius je ochoten zrušit veškeré ochrany, které může, aniž by byl odhalen. Severusovo tělo se díky té prodlevě sice začne uzdravovat, ale jeho trpělivost je na bodu mrazu. Neví, co ho vyčerpá dřív: jestli vrzající dřevěná prkna od jeho přešlapování, nebo poškrábaný povrch stolu od jeho poklepávání prsty. Rozbije šálek – směšný květinový šálek s dráždivě vesele vypadajícími ptáčky – a cítí se nepatrně lépe.

Uvědomuje si, že začal školní rok. Začal bez něj a je mu líto, že Potter musí zahájit jeden z nejstěžejnějších roků svého studia tím, že bude dohánět své spolužáky. Část času si krátí tím, že pro chlapce vymýšlí studijní plán, který bude bezpochyby nenávidět. Dobrou zprávou je, že se k Pánovi zla jistě donese zpráva o odkladu výuky lektvarů. Bude přirozeně předpokládat, že Brumbál ještě nenašel za Severuse náhradu – nebo dokonce že ředitel školy ještě nezná osud svého profesora lektvarů – a připomínka, že je mrtvý, temnému čaroději zvedne náladu. Jeho nohsledi ho budou následovat. Dobrá nálada znamená méně ostražité stráže.

To je výhoda, kterou rád využije.

Už příliš dlouho trčí v téhle chalupě, uzavřený ve svých myšlenkách. Dokud nebude Potter v bezpečí, nechce riskovat, že ho někdo uvidí a dozví se tak o jeho přežití, a tak zůstává v úkrytu. Lucius na dlouhé časové úseky odchází. Musí, aby se postaral o svou rodinu a ukázal Pánovi zla, že se nic neděje. Severuse napadne zeptat se, jestli ho Draco považuje za mrtvého, ale zjistí, že ho odpověď příliš nezajímá, a znovu se soustředí na plány nadcházející záchrany. Ne že by mu na Dracovi nezáleželo. Koneckonců ho zná od jeho narození. Chlapec se musí ještě hodně učit o životě, předsudcích a sebeovládání, ale je inteligentní a v lektvarech mu to jde dobře. Dokonce je na něj hrdý, když Draco vyniká v něčem, co ho Severus naučil. Ne, nejde o to, že by mu na chlapcově blahu nezáleželo; jde o to, že Draco ho nepotřebuje. Má matku, která ho rozmazluje, a otce, který ho drží na uzdě. Severusovy sympatie mu jsou prakticky k ničemu. A protože Severus není mužem, který by svou energii vynakládal tam, kde jí není třeba, málokdy jí plýtvá na mladšího Malfoye.

Opět se vrátí ke svému přecházení a k myšlenkám na Pottera. Myslí i na Lily, ale na Pottera častěji.

Znovu a znovu se prochází, sedí, ťuká prsty a přemítá o všem, co se týká Pottera, plánů a skrývání a toho, jak dohnat výuku lektvarů tam, kde by měli být do konce pololetí, a jak udržet Pottera u studia a zároveň se vymanit z jeho života a ze zmatku, který bude cítit při pomyšlení na to, že se má z chlapcova života vymanit. Ví, že je to tak nejlepší, a přesto se přistihne, že lituje, že to musí udělat, a takové myšlenky ho frustrují, protože nedávají praktický smysl. Ví, proč je to nutné, a obvykle mu nedělá potíže jednat podle rozhodnutí, která jsou nezbytná. Rozbije otravně světlý podšálek, který se hodil k šálku – tentokrát záměrně –, ale rozptýlení trvá jen chvilku, a jeho myšlenky, přešlapování a ťukání prstem pokračují…

Až konečně přijde čas.

ooOOoo

„Vidím ho,“ zašeptá Severus dřív, než Lucius ukáže, kde se Pettigrew krčí ve tmě před vchodem do sídla. Neví, co si Pán zla myslí, když toho imbecila nasadil na strážní službu, ale je příznačné, že hlídá přední dveře a ne zadní, kde je infiltrace pravděpodobnější. Pán zla si toto doupě vybral dobře, protože zde není žádný jiný přístupový bod, který by se dal snadno prolomit zvenčí. Okna jsou příliš vysoko a krajina mezi předním a zadním vchodem je příliš trnitá a zarostlá, než aby umožňovala plížení.

Připouštějí, že vpadnout dovnitř předními dveřmi je riskantní, ale shodují se, že Pettigrew je pro ně snadnější cíl. Bohužel se zdá, že to vědí i ostatní strážní, protože obcházející hlídky si dávají záležet na tom, aby přístupový bod často kontrolovaly.

Lucius se odplíží zpět, tmavý plášť ho dostatečně maskuje ještě předtím, než se stáhne do temnoty stromů. Zjistil polohu a totožnost strážných ve službě a odstranil, co se dalo. Dokud se Severus s chlapcem nevrátí, je jeho úloha splněna… ovšem pokud Severus nezklame.

Ne, nezklame. Nemůže selhat.

Přikrčí se v černém hábitu a počká, až hlídka projde kolem, pak se přikrade na volné prostranství a schová se za křovím nedaleko Pettigrewova stanoviště. Pozoroval ho a ví, že hlídky skutečně operují náhodně. Ten, který prošel kolem – Grouen, nováček –, se může během několika vteřin vrátit stejně snadno jako obejít celé panství, než se znovu objeví. Severus zůstává nehybný jako rozpadající se sochy v nedaleké opuštěné zahradě a čeká na sebemenší zvuk blížících se kroků. Alespoň že strážní nejsou mistři v plížení. Je směšné, že Pán zla tuto dovednost nevyžaduje od více svých stoupenců. Další důkaz toho, jak se stal nafoukaným. Domýšlivý a paranoidní – rozporuplná a zároveň nebezpečná kombinace.

Pettigrew zívá opřený o kamennou zeď. Má chatrnou schopnost udržet pozornost, což je pro ně výhodné. Pokud ho Severus vůbec zná – a on ho zná, protože si dal záležet na tom, aby studoval vzorce chování a slabiny každého Smrtijeda –, brzy si z pláště vytáhne hůlku a začne cvičit základní kouzla, což dělá jen tehdy, když trpí nudou a věří, že nablízku není nikdo, kdo by ho viděl. Není žádným tajemstvím, že Pettigrewova schopnost ovládat kouzla je přinejlepším diskutabilní.

V jejich prospěch nebudou působit ani velké dveře, ani hlasité vrzání při jejich otevírání, ani kouzlo, které spojuje Pettigrewovu mysl s ostatními. Pokud chce Severus donutit tu nedůvtipnou krysu, aby je otevřela, musí se ujistit, že obě courající se hlídky jsou dostatečně daleko, aby měl čas vstoupit, než zareagují.

Bez pohnutí čeká ve stínech panství, zatímco ubíhají nekonečné okamžiky a další hlídky. Pettigrew znovu zívne a konečně vytáhne hůlku. Severus mu dopřeje čas, aby se cítil pohodlně, než vysune z rukávu svou vlastní hůlku, zneviditelní se a vyšle tiché kouzlo směrem ke dveřím panství.

Zevnitř se ozve tiché cinkání. Pettigrew ztuhne. List, který se pokoušel levitovat, spadne na zem.

Severus několik vteřin čeká, než kouzlo zopakuje.

I v téměř úplné tmě je patrná Pettigrewova nervozita. Šoupe nohama, vrhá pátravé pohledy na obě strany dveří a nepochybně doufá, že se objeví hlídka, která za něj udělá vyšetřovací práci. Váhavě se přiblíží ke vchodu a nejistě pootevře jedny veřeje. Ozve se další cinknutí a on sebou trhne, ale zřejmě ho povzbudí, že uvnitř nic nevidí, a tak je otevře dokořán, aby mohl vstoupit. Hlasitě zaskřípou v pantech.

Severus je připraven. Kromě krátkého pátravého pohledu po hlídkách za sebou mu Pettigrew nevěnuje pozornost, a tak nevidí zkreslení světla a stínů, když špeh proklouzne dveřmi a vplíží se do nepoužívané místnosti. Zde si krátí čas, zatímco strážní přijdou a po příliš krátkém průzkumu vynadají tomu prostomyslnému hlupákovi, že přehnaně reaguje na typické zvuky noci.

Dveře se zavřou. Severus je sám.

Neztrácí čas. Po cestě, kterou mu vytyčil Lucius, se vydá nejprve doleva a pak doprava a po krátkém schodišti dolů, dokud ho další zatáčka nepřivede tváří v tvář dalšímu Smrtijedovi. Pro jistotu nahlédne za roh.

Belatrix Lestrangeová.

Ta se nenechá rozptýlit ani uspokojit. Vychutnává si každou příležitost, jak se jejich pánovi předvést. Na rozdíl od ufňukaného Pettigrewa ji potěší, když se objeví nepřítel. Výzva, zajetí – cokoli, co jí zpříjemní večer a jejího pána utvrdí v tom, že pro něj má větší cenu. Nebýt kouzla propojení mysli, jednoduše by ji zneškodnil překvapivým útokem. Nebo kdyby nebylo její bystrosti, odvedl by její pozornost stejně jako v případě Pettigrewa. Ačkoli ho však bolí udělat něco tak málo kreativního, rozhodli se s Luciusem pro jednoduché uspávací kouzlo. Hlídky se okamžitě vydají tímto směrem, aby ji probudily, ale Severus by měl mít právě tolik času, aby získal chlapce a ukryl se poblíž schodů, než se objeví… za předpokladu, že už nebudou uvnitř panství. A za předpokladu, že se budou domnívat, že přirozeně usnula, a ne že na ni někdo zaútočil.

Pomalu se nadechne a napne ruku s hůlkou. Vyklouzne zpoza rohu a vyšle na nic netušící ženu tiché kouzlo. Ta zívne, pak se zamračí a znovu zívne. Pomalu, tak pomalu, se marně snaží odolat, ale sesune se k zemi a tvrdě usne.

Severus rychle obejde roh a vrhne se ke dveřím, dvěma kroky rychle překoná krátkou vzdálenost k Potterově nehybné postavě…

Chlapec vypadá jako smrt. Oči otevřené a nevidoucí, bledé tělo oblečené jen do špinavých kalhot. Dokonce i nohy má bosé, neobtěžovali se ho očistit, ale proč by to dělali? Je pro ně věcí, nádobou pro Pána zla. Na těle má modřiny, ale po celém týdnu jsou tak vybledlé, že jsou v matném světle otevřených dveří sotva patrné.

Ačkoli by si rád chlapce prohlédl nebo ho alespoň zavinul do bezpečí a pohodlí svého roucha – jeho bledá kůže je jako led –, nezdržuje se. Jen zavře chlapcovy oči, zahrne ho do rozplývacího kouzla a zvedne do náruče. Drží ho co nejtěsněji a chce, aby chlapec čerpal teplo z jeho těla. Ne poprvé žasne nad tím, jak je chlapec na svůj věk lehký, ale tentokrát to vítá, protože mu to umožní rychlost potřebnou k útěku.

Vyjde z místnosti po schodech do sklepa a je téměř na konci chodby, když zaslechne zvuk blížících se kroků. Jsou neuspěchané. Dobře. Předpokládají tedy, že usnula sama od sebe. Hlupáci. V den, kdy se Belatrix Lestrangeová dobrovolně podvolí spánku během strážní služby, se Severus dobrovolně vydá napospas Pánovi zla. Má dost času, aby se přikrčil v rohu přímo naproti schodišti vedoucímu z chodby do hlavního patra, než se Grouen vydá k němu dolů.

Stojí naprosto klidně a počítá s tím, že se Grouen, který zatím není událostmi znepokojen, nebude pozorně dívat do tmy, aby viděl zkreslení v místě, kde stojí s Potterem. Jeho kalkulace se vyplatí. Grouen se otočí, ani jednou se nepodívá do rohu a zamíří k tiše chrápající Belatrix.

Mají několik vteřin, než si Smrtijed uvědomí, že ji nelze probudit, a než zkontroluje prázdnou místnost kvůli Potterovi. Tiše položí nohu na spodní schod a pak uslyší další zvuk. Shora se ozvou nové kroky. Ke schodům míří další strážce a on ví, že i bez Pottera v náručí by bylo riskantní použít průchod po schodech. S Potterem je to nemožné. Stáhne se zpátky do kouta a rychle zhodnotí své možnosti. Než se nový strážný dostane pod schody, Grouen už spustí poplach. Pokud bude jednat teď, může snadno zneškodnit oba strážce a vypořádat se jen s těmi dvěma venku. Jedním, když nepočítá ubohého Pettigrewa. Toho může snadno zlikvidovat, ale krysí Smrtijed je zbabělec; je nejpravděpodobnější, že při prvním pohledu na vetřelce zavolá Pána zla. A Severus ví, že další setkání se svým bývalým pánem nepřežije. Temný čaroděj už je možná dokonce natolik vyšinutý, že by byl ochoten obětovat i Pottera, kdyby se ocitl na jeho mušce.

Riskne to, zůstane skrytý a rychle si Pottera upraví přes rameno, aby měl volnou ruku s hůlkou. Je to nepříjemné rozložení váhy, ale chlapec je v bezpečí.

Sallow se vydá po schodech dolů a vypadá stejně nezúčastněně jako Grouen. Imbecilové.

Nott je tedy stále nahoře na povrchu. Měl být druhou putující hlídkou. Museli se se Sallowem vyměnit. To je další důvod, proč čekat na příležitost k dalšímu skrytému postupu. Nott je hrozivější nepřítel než zbylí tři muži. Nejlépe by se ho podařilo zlikvidovat při překvapivém útoku. Se Severusem jsou v souboji příliš vyrovnaní na to, aby se jim s Potterem podařilo jednoduše uniknout. Pokud se nerozhodne objevit Lucius …

Lucius se ovšem tak bojí, že ho někdo pozná, že Severus považuje tuto pravděpodobnost za vyřazenou. Na druhou stranu, muž se ještě může zapojit do boje, pokud si bude jistý, že konečným výsledkem pro ty, kterým bude čelit, bude smrt. Sardonicky si pomyslí, že měl Belatrix vytáhnout ven jako návnadu. Lucius by si přece nemohl nechat ujít příležitost, aby ji mohl beztrestně proklít.

Sotva Sallow dojde na poslední schod, Grouen spustí poplach. Severusovi to prospěje, protože Smrtijedovy oči se okamžitě upřou na chodbu, a ne do rohu naproti schodům. Sallow běží do sklepa – opět imbecil – a Severus se vrhá po schodišti tak rychle a tiše, jak jen dokáže. Ale i když nevidí, ví, že cestou, kterou vstoupil, nemůže uniknout. Panstvím se ozývají zvuky, mezi nimi vrzání a bouchání vstupních dveří.

Co nejrychleji sprintuje ke třetím dveřím vlevo na chodbě – tam, kde Lucius naznačil, že se budou nacházet staré schody pro služebnictvo. Dovolí si jediný hluboký nádech, když za sebou tiše zavře dveře a opatrně vystoupá po dalším schodišti, malém, vratkém a zakřiveném, do těsného prostoru. Přizpůsobí se Potterovi, dává pozor, aby chlapcovou hlavou nenarazil do zdi, a opatrně stoupá vzhůru, pomaleji, než by chtěl, protože jediný chybný krok bude mít za následek buď hlasité zaskřípění, nebo rozštípnutý schod pod jeho nohama. Zvuky aktivity zdola ho udržují v pohybu. Nevšímá si bušení srdce, dýchá klidně. Zažil už dost nebezpečných situací, aby věděl, jak si zachovat klid.

Druhé patro je opuštěné, místy ztrouchnivělé trámy a rozpadlý kámen a zdola se ozývají zvuky poplašených stráží. Ti si už jistě uvědomili, že většina obran byla prolomena a že vetřelce ani Potterovu polohu nelze zjistit. Zamíří do místnosti na konci chodby. Ví, že jde o čas, že ho budou považovat za člověka, který je stále v sídle, a možná zanedlouho zavolají další Smrtijedy, aby se připojili k pátrání. Může jen doufat, že se jeho bývalým kolegům podařilo zabránit Pettigrewovi, aby zavolal Pána zla. Nebudou chtít být potrestáni, pokud se jim podaří najít vetřelce a chlapce dříve, než se jejich pán dozví o jejich selhání.

Když dorazí do místnosti, uvolní rozplývavé kouzlo a opatrně položí chlapce na podlahu. Podívá se otevřeným oknem ven a obezřetně se přitom připlácne ke zdi, kdyby se zespodu dívaly i jiné oči než Luciusovy. Když nikoho nevidí, s tichou modlitbou, aby nikdo nečíhal mimo dohled, vyšle z hůlky krátký výboj jisker – jejich dohodnutý signál – a okamžitě dostane odpověď v podobě mírného závanu větru od stromů, kde se Lucius skrývá.

Ví, že to není ideální, jako většina plánů C, ale připraví Pottera na nepříjemné přistání. Sundá si hábit a pevně ho omotá kolem chlapcova bezvládného těla, přičemž si nemůže odpustit, aby chlapci z čela neodhrnul špinavý pramen vlasů. Zarazí ho, jako vždycky, když chlapec v jeho přítomnosti spí, jak nevinně vypadá. Právě tehdy se mu nejjasněji vybaví slib, že bude Lilyina syna chránit. V těch chvílích si také uvědomí, jak zranitelný a mladý chlapec skutečně je, že bez ohledu na to, kdo byli jeho rodiče, je to jen dítě, které potřebuje vedení a ochranu. Při pomyšlení na chlapcovu typickou reakci, jakmile ho někdo nazve dítětem, se mu zkřiví rty a on se znovu soustředí na svůj úkol.

Zvedne Pottera, posune ho jen na tak dlouho, aby mohl na trnitou změť lián pod sebou seslat změkčující kouzlo, a přidrží si ho na přední straně těla, zatímco se vrhne z okna zády napřed. Gumové liány zmírní jeho pád, ale ani změkčující kouzlo nedokáže zabránit tomu, aby se mu spousta trnů nezabodla do kůže nebo nezachytila o oblečení. Lucius je v mžiku u něj, jeho zakouzlená postava je rozeznatelná jen díky zkreslení v měsíčním světle a způsobu, jakým hůlkou přetíná liány. Když je u něj, Severus mu chlapce neochotně předá.

Shora se ozve výkřik. Z okna vykoukne tvář a od hlavního vchodu se ozvou hlasy. Dveře zavrzají. Ozvou se kroky.

„Odveď ho do bezpečí,“ odsekne a Lucius prchá k lesu a nechává ho, aby se vysvobodil z lián. Pro jednou je vděčný, že ten muž je samolibý, protože to znamená, že nebude riskovat svou ani Potterovu bezpečnost, aby Severusovi pomohl utéct. Lucius však pomáhá, pokud tím neohrozí sám sebe, a tak Severus zaslechne zvuk několika těl, která zakopávají o neviditelnou překážku.

To mu dává čas, který potřebuje k tomu, aby se osvobodil, ale ne k tomu, aby se vyhnul bolestivé kletbě, která ho srazí na kolena. Přetočí se, ani se nenaděje, a namíří na malou skupinku Smrtijedů příval odpovídajících kleteb. Jedna zasáhne svůj cíl a muž padne v bezvědomí k zemi.

„Vzdej se, Snape!“ zavolá Nott. Byl spatřen. Bez svého tmavého hábitu je lépe vidět, je snáze poznán. Na tom nezáleží. Bylo jen otázkou času, kdy se tajemství prozradí.

Odpoví zamumlaným: „Sectumsempra!“, ale je zablokován.

Včas se odkutálí stranou, aby se vyhnul výbušné kletbě, a vyskočí na nohy s tichým kouzlem, které zasáhne Sallowa, jenž se právě přišel přidat k boji a okamžitě se zhroutí na kolena, s výkřikem v agónii svírající popálenou ruku. Na zemi leží Grouenovo tělo, Pettigrew tam před chvílí byl, ale momentálně není nikde vidět, a Nott se k němu staví čelem z malé vzdálenosti.

„Kde je zbytek tvých přátel?“ vysmívá se mu Severus. „Jsi příliš zbabělý na to, abys jim přiznal, že tě přelstil mrtvý muž?“

Nott zavrčí a vypustí kletbu, kterou Severus snadno odvrátí. „Vždyť to bývali i tví přátelé.“

„Ani ty nejsi tak natvrdlý, abys tomu věřil. Flipendo!“

Nott se kletbě vyhne a blíží se salvou vzájemných kleteb, zatímco Severusovi se podaří ustoupit o několik kroků blíž ke stromům.

„Kde je ten kluk? Immobilus!“ Nott rychle prohledává okolí a Severus ví, že Luciuse nikdo neviděl, takže se Nott domnívá, že pracuje sám a Potter možná leží někde poblíž na zemi.

Severus odvrátí kletbu a usměje se. „Nemůžeš mě zabít, dokud se to nedozvíš, že ne?“

Nott na otázku odpoví dalším: „Immobilus!“, což dokazuje jeho nedostatek představivosti, ale zvládl to dostatečně rychle, takže téměř zasáhne cíl. Severus se vrhá k zemi právě včas a sotva vystřelí tiché kouzlo, už mu nohu škrábne žihadlové kouzlo.  Napadne ho, jaké má štěstí, že se ho Nott snaží pouze znehybnit, nikoli zabít. Kdyby se nejednalo o Potterovo místo pobytu, rozhodně by měl na programu vraždu.

Zvedne hůlku, na rtech kletbu, když Nott náhle ztichne a padne obličejem k zemi. Severus spustí ruku a těžce si povzdechne. Díky Merlinovi za Luciuse… alespoň pro tentokrát. Rychle se zvedne a vyrazí k lesu, ale ne dřív, než v křoví zahlédne Pettigrewa. Zbabělec se podívá přímo na něj, uhne pohledem a přiloží hůlku ke svému Znamení zla.

Severus ignoruje palčivou bolest v noze a rozběhne se.

„Pán zla…“ zalapá po dechu, když se dostane k Luciusovi těsně za hranicí přemístění.

Lucius mu strčí chlapce do náruče – stále bezpečně zabaleného do Snapeova hábitu, stále se tvářícího tak zatraceně nevinně. „Musíme jít. Rychle. Za chvíli si mě zavolá.“ Přemístí se a nechává Severuse, aby ho následoval.

Ten tak učiní, ale ne dříve, než si chlapce přitáhne blíž k sobě, aby vstřebal jeho šok z přemístění, ačkoli chlapec tak či tak nebude při vědomí.

ooOOoo

Odvádí Pottera zpět do chaty. Krátce uvažoval, že by ho dopravil rovnou do Bradavic nebo zpátky ke Kneaderovi, ale je jednodušší postarat se o chlapce tady, kde má připravený protijed a žádný Pán zla tu nebude čmuchat. Lucius je pryč; bezpochyby se přemístil domů, zajistil si alibi své ženy, pokud jde o místo jeho pobytu, a připravil se na to, že bude vypadat, jako by právě vyšel z komorního večírku nebo z nějakého podobného setkání smetánky.

Snape se o takových sešlostech nedozvídá; Malfoyovy by nikdy nenapadlo pozvat ho na společenskou událost a on je s tímto uspořádáním naprosto spokojen.

Položí chlapce na vlastní postel, sešle na něj zahřívací kouzlo a sundá mu z těla hábit, aby na něj mohl seslat očistné kouzlo. Až se probudí, bude se chtít jistě osprchovat, ale nečistota je pryč, zaschlý pot, špína a stopy krve z jeho kůže zmizely. Rychle chlapce začaruje do čistého oblečení. Nemá tu žádné jiné než to, které mu poskytl Lucius, aby je použil; je chlapci velké, ale pohodlné a postačí. Přetáhne přes něj několik přikrývek.

Podání protijedu trvá méně než minutu, ale proces probouzení bude pomalý. Chlapec bude vyčerpaný, dezorientovaný. Severus si přitáhne židli, protože ho čeká dlouhá noc.

Sotva si v pohodlí svého úspěchu dovolí nadechnout, zavrčí při ostré bolesti v levé ruce. Zvedne rukáv a sleduje, jak se Znamení zla probouzí a pak uklidňuje v pomalém, vytrvalém svíjení. Bolest se otupí, ale nepřestane, nepřejde, jako když se vysloví zakázané jméno. Pán zla ví, že jeho zbloudilý služebník je naživu, a je teď dost silný na to, aby za to Severuse trestal každou vteřinu každého dne. Dovolí si na okamžik zavřít oči a zatnout zuby proti tupé pulzující bolesti.

Ale chvilka je vše, co si dovolí. Za šestatřicet let svého života už zažil dost bolesti na to, aby věděl, že nejlepší léčbou je rozptýlení.

Napíše Brumbálovi šifrovanou zprávu. Informuje ho o svém úspěchu, o Potterově bezpečí, žádá o bezpečnou cestu do Bradavic v ranních hodinách. Pak se posadí a studuje chlapce. Lektvar už začal účinkovat: zvedání a klesání chlapcova nedospělého hrudníku je znatelnější i přes těžké přikrývky. Odolá a pak podlehne nutkání odhrnout mu z čela další neposlušný pramen vlasů. Jeho ruka zůstává na místě. Potterova kůže je stále studená, ale přikrývky a hřejivé kouzlo dělají své.

Vypadá tak mladě a neškodně, schovaný pod peřinou v nadměrně velkém pyžamu, že si ho Severus jen stěží dokáže srovnat s chlapcem, který Pána zla přemohl ne jednou, ale hned několikrát během svého nedávného utrpení. Je to už několik let, co Brumbál svému profesorovi lektvarů svěřil pravdu o celém proroctví týkajícím se chlapce, který zůstal naživu. Byl tou důvěrou poctěn, protože věděl, že ji ředitel školy neudělil nahodile. Možná považoval Severuse za tak úzce spojeného s chlapcovou minulostí a budoucností svým slibem, že považoval za nezbytné, aby to věděl. Nebo se o to podělil v dalším mylném pokusu přimět Severuse k aktivnějšímu zájmu o chlapcovo blaho. Neví, proč tak učinil; neptal se na to. Věděl jen, že vnímá pocit povinnosti, který taková důvěra od příjemce vyžaduje. Nevěděl, k čemu se ‚moc‘ proroctví vztahuje, a ředitel své teorie nesdílel, ale je to jediné, na co v tuto chvíli dokáže myslet.

Poprvé si dovolí opravdový úžas nad silou, která se v chlapci nově skrývá. Strach pociťoval, když začal sílit Voldemort, ale Potterova moc nevzbuzuje strach, nýbrž úctu.

To škrtněte. Vzbuzuje strach, ale ne strach z toho chlapce. Ne. Strach o něj. Moc ho může zkazit. Za poslední měsíc změn paradigmatu toho na chlapci viděl dost na to, aby věřil, že ten hoch je imunní vůči nejhorším druhům zkaženosti, ale nikdo není imunní vůči všem. Bude potřebovat vedení a nadhled, pokud má manévrovat v tomto novém záhadném stavu své magie. Bude potřebovat dohled, až se v něm bude učit orientovat, a bude potřebovat monitorování, aby neupadl do pastí viny a sebeobviňování, k nimž je obzvlášť náchylný. Severus od chlapce odvrátí pohled, když se přes něj převalí známá vlna sebenenávisti. Ano, ví lépe než většina ostatních, jaká hořkost vzniká, když se takové emoce nechají bez kontroly. Pro něj už je možná pozdě, ale Potter je ještě mladý; jeho nebezpečné sklony k sebemrskačství se dají ještě omezit, dají se nasměrovat do produktivnějších směrů.

Merlin ví, že Severus není tím, kdo by ho to měl naučit. Když už, tak poslouží jako varovný příklad, extrémní ukázka nejhoršího výsledku takových sklonů. Kdyby se pokusil převzít takovou zodpovědnost, pravděpodobně by se mu podařilo chlapce jen dále destabilizovat. Ne, Brumbál ho povede, nebo si najde někoho jiného, kdo se toho úkolu zhostí. Severus na tom bude trvat. Bude na chlapce dohlížet, ale zpovzdálí.

A přistihuje se, že věří, že při správném vedení chlapec zvítězí. Má odvahu, kterou Severus vždycky házel do jednoho pytle s jeho lehkomyslností. Nezodpovědnost mu skutečně nechybí – a to v hojné míře –, ale je třeba opravdové odvahy, aby se člověk nezalekl všemocného Pána zla, aby si udržel ducha tváří v tvář nemilosrdným Smrtijedům a záchraně v nedohlednu. Nevýslovně se mu ulevilo, když v tom vězení spatřil chlapcův drzý úsměv, a přemýšlí, kdy se účinek toho úsměvu na něj změnil z odporu na… vůbec ne odpor.

Zavrtí hlavou, ale když se zbaví takových myšlenek, jen to zvýrazní pálení v paži. Zamračí se. Takový je jeho život, že? Je zvyklý na bolest. Někdy si říká, jestli by bez ní uměl fungovat. Bolest slouží jako varování a motivace. Připomíná mu, aby se příliš nepřibližoval k předmětům ani k lidem, kteří mají obojí tendenci zrazovat a škodit. Připomíná mu také, že jeho život pravděpodobně nebude dlouhý, a proto musí ve zbývajícím čase, plnit své povinnosti co nejdůkladněji a nejpraktičtěji.

Bolest. Někdy je to jediné, co má, ale právě v těch chvílích si jí váží, protože mu slouží k připomenutí, že je stále naživu. A pokud to, že ostatní sdílejí jeho bolest, udrží jeho srdce v chodu, pak je to často veškerá motivace, kterou potřebuje.

Nenapadlo ho, že se jednoho dne probudí a zjistí, že netouží verbálně rozcupovat kohokoli před sebou na kousky. Dokonce i Brumbál, který mu dal druhou šanci, nebo Kneader, který mu pomohl uzdravit se natolik, aby se té šance mohl chopit, často nesli tíhu jeho potřeby urážek a ostrých slov. Proč je tenhle chlapec tak jiný? Nedělá si iluze: znovu na chlapce vyjede, způsobí mu další bolest – proto je nutné se od něj odpoutat –, ale bolest, kterou způsobí sám sobě, je jiného druhu: taková, která mu neslouží k tomu, aby mu připomněla, že žije, ale spíš k tomu, aby mu připomněla, že už je víc mrtvý než živý.

Povzdechne si a upře oči na chlapce – na Harryho –, zatímco jeho dech se z prokletého stavu zmírňuje do opravdového spánku. Pozoruje ho a čeká na první náznak pohnutí, ale při tom vyprázdní svou mysl od všech myšlenek a soustředí se na bolest.

On je naživu a chlapec je naživu, a dokud bude platit to první, postará se, aby platilo i to druhé.