Preklady fanfiction Harryho Pottera

Gentrifikace 7

Ke svému překvapení jsem zjistila, že Severus Snape je při večeři příjemný společník. Do hospody za námi nepřišla žádná roztoužená děvčata (promarněná příležitost, smůla) a my jsme strávili klidný večer diskusemi o nejrůznějších tématech. Ukázalo se, že když chce, umí být docela výřečný. Napadlo mě, jestli se Snapeovi, který prožil tolik let jako mlčenlivý nositel tíživých tajemství, podařilo zbavit se nekomunikativnosti jednou provždy. I když během jídla rozhodně neprozradil nic ze svého osobního života, o náměty k hovoru nebyla nouze. Musela jsem obdivovat jeho intelekt; co by asi tak dělal teď, kdyby se nevydal cestou temnoty?

Také jsem obdivovala koženou bundu přes černé tričko s krátkým rukávem a pomyslela si, jestli by profesora Snapea v Bradavicích zabilo, kdyby se alespoň jednou oblékl moderněji.

„Můžu se vás na něco zeptat?“ nevydržela jsem nakonec.

Snape se málem udusil pitím. „Proč jste to neřekla už před lety? Celé ty roky vašeho neustálého máchání rukama, kdy jsem mohl prostě říct: ‚Ne, slečno Grangerová, nesmíte se mě nikdy na nic ptát‘, a byl by s tím konec!“

„Drzý mizero,“ zamumlala jsem. „Jen jsem si říkala… vaše oblečení je tak jiné než to, které jste nosil předtím. V Bradavicích jste byl určitě dobře oblečený, ale…“

„Myslíte dobře oblečený na anachronismus z jiného století?“

„Ehm…“

„To je tak. Tolik jsem chtěl přijmout svět kouzelníků a nechat mudlovský život za sebou, že jsem neměl vůbec žádné výčitky svědomí, když jsem zavrhl mudlovský oděv. Předpokládám, že všechna ta čerň, plášť a tak dále, se stalo jakousi uniformou. I když na svou obranu musím říct, že jsem na látkách a materiálech nešetřil. Krejčí Eugenie Malkinové jsem docela zaměstnával. A teď?“ Snape krátce pohlédl na své oblečení. „Když jsem odešel ze svatého Munga, vrátil jsem se do svého temného, ohavného domu, seděl jsem tam uprostřed toho všeho a uvědomil si, že takhle to prostě nemůže jít dál. Tak jsem se rozhodl, že ten domek zrenovuji, a někde během toho jsem usoudil, že i já sám potřebuji trochu zrenovovat.“

„No, myslím, že vypadáte skvěle,“ řekla jsem upřímně. „Ani v nejmenším mě nepřekvapuje, že si vás Magazín dospívající čarodějky vybral na svůj titul.“

Zamračil se na mě. „Nemluvte nesmysly. Teď chci probrat víkend.“

„Víkend?“ zopakovala jsem a doufala, že jsem se přeslechla. Měla jsem v plánu vrátit se do Londýna za Harrym a Ronem.

„Ano. S vaší pomocí bych měl být schopen dokončit plísňáčky a začít s další částí.“

„Předpokládám, že nemá smysl říkat, že jsem měla na víkend plány.“

„Ne.“

„Fajn,“ zabručela jsem. Harry a Ron se prostě budou muset spokojit s drasticky zkrácenými návštěvami. Byla jsem si naprosto jistá, že moji přátelé budou mít co říct, až zjistí, že jsem na příštích šest týdnů zaprodala svou duši Severusi Snapeovi.

xxx

Když se srpen nachýlil ke konci, byla jsem vyčerpaná. Připadalo mi, že jsem téměř každou volnou chvíli strávila buď v práci, nebo výzkumem pro Snapea. Lidé si toho všímali.

„Je léto,“ protestovala Clare, když jsem jednou ráno přišla do práce a vypadala obzvlášť bledě. „Měla bys být venku, opalovat se a bavit, ne ho trávit zavřená s tím chlapem.“

Zasmála jsem se tomu. „Jsem jeho otrokyně, Clare. Neví, kdy přestat.“

Bohužel ta slova byla nejen zaslechnuta, ale i zcela vytržena z kontextu. Když druhý den přišel Denní věštec a titulek křičel: GRANGEROVÁ ŘÍKÁ: „Jsem SNAPEOVA SEXUÁLNÍ OTROKYNĚ, NEVÍ, KDY KONČIT“, věděla jsem, kde hledat únik informací.

„Prosím, zavři dveře a posaď se, Sondro,“ řekla jsem zpoza stolu s pochmurným výrazem.

„Ano, Hermiono.“ Dívka se posadila a ve tváři měla vepsaný pocit viny.

„Chápu to tak, že jsi včera zaslechla můj rozhovor s Clare?“

„S Clare?“ zopakovala a chabě se snažila předstírat nevědomost.

„Ano, s Clare. A poté, co jsi slyšela část našeho rozhovoru, jsi považovala za vhodné poslat sovu Ritě Holoubkové, že?“ Prakticky jsem po ní hodila Věštce.

Sondřin obličej se zkřivil. „Je mi to líto, Hermiono,“ zakvílela. „Slíbila mi poukázku do Kouzelnického gala oblečení, když pro ni budu mít nějaké zprávy o tobě a profesoru Snapeovi!“

„To, co jsi zaslechla, nebyly žádné zprávy, Sondro. Tohle léto jsem dělala výzkum pro profesora Snapea. Rediguje učebnici obrany proti černé magii. Když jsem řekla, že jsem jeho otrokyně, byl to jen slovní obrat,“ pěnila jsem.

Dívka se rozplakala.

Povzdechla jsem si a přistrčila k ní krabici s kapesníky. „Tady máš.“

„Je mi to tak líto, Her-Hermiono. Možná,“ dušovala se Sondra mezi vzlyky, „kdybys o tom promluvila se slečnou Holoubkovou, mohla by nechat vytisknout pro-provolání do Večerního věštce.“

„Odvolání,“ opravila jsem ji, když se hlučně vysmrkala, „a Holoubková nejspíš nic takového neudělá. Nic nemá raději než vláčet lidi bahnem.“

„Takže mám padáka?“ zeptala se dívka a hlas se jí třásl námahou, aby se ovládla.

Upřímně řečeno, byla jsem pro, ale Sondra vypadala jako poněkud ucourané kotě, které někdo nechal venku na chladném dešti. Byla stejnou obětí jedovatého brku Holoubkové jako já.

„Ne, nejsi propuštěná. Tentokrát. Ale jestli zjistím, že ses na Ritu Holoubkovou ještě jednou jen letmo podívala…“

„Ach ne, Hermiono. N-nikdy. Slibuji!“

Po několika dalších přísných varováních jsem ji nechala jít. Dívka se zastavila ve dveřích a oběma rukama ždímala vlhký kapesník.

„Máš opravdu štěstí, že pracuješ s profesorem Snapem, Hermiono. Myslím, že je fakt sexy!“

Sledovala jsem, jak se za Sondrou zavírají dveře, a zabořila jsem hlavu do dlaní. Sexy. Za tohle pořádně zaplatím.

Nečekala jsem dlouho. Během hodiny se do mé kanceláře vřítil profesor Snape a vypadal, že se chystá vraždit.

„Chci to vůbec vědět?“ vyštěkl. „Byla jste-“

„Ať vás ani nenapadne tu větu dokončit,“ zasyčela jsem. „Samozřejmě že jsem s Holoubkovou nemluvila! A jestli hodláte pokračovat v tomhle hlasitém projevu, tak bych na vašem místě seslala Ševelissimo. Dex má vedle čekárnu plnou pacientů!“

Snape otevřel ústa, aby promluvil, ale místo toho se raději svalil na židli a přes stůl mě probodl očima jako dýky. „Tak kdepak asi milá Rita přišla na tu svou malou pikantnost?“ domáhal se odpovědi. „Obvykle se mezi jejími lžemi najde nějaký drobný pravdivý fakt.“

Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se vysvětlit včerejší rozhovor s Clare a Sondřinu roli v tom fiasku.

„Sondra? Ta holka, co na mě vyvalovala oči jak talíře, když jsem vešel do dveří? A vy jste jí dovolila, aby tu dál pracovala?“ zeptal se nevěřícně.

„Zatím,“ řekla jsem vyčerpaně.

„Vyhodil bych ji na místě!“

„Já vím, že byste to udělal. Já málem taky.“

„Co se týče vašeho rozhovoru s bystrozorkou, -“

„Nechte toho,“ varovala jsem ho. „To ani nebyl rozhovor. Byla to jedna nebo dvě věty a nebylo v nich nic, co by naznačovalo něco nepatřičného. Jestli si myslíte, že mi můžete říkat, jak mám mluvit se svými spolupracovníky, tak se šeredně mýlíte.“

Snape si mě dlouhou chvíli mlčky měřil. Chtěla jsem se pod jeho neústupným pohledem zavrtět, ale byla jsem rozhodnutá nenechat se jím zastrašit. Nakonec promluvil.

„Co teď? Ach, nechte mě hádat - necháme to být, protože to pomůže v naší malé přetvářce. Mimochodem, jak si užíváte svou nově nabytou pověst? Doufám, že vaše dopisy od fanoušků jsou stejně vzrušující jako ty moje.“

Nenáviděla jsem ten krutý tón v jeho hlase, tolik podobný Severusi Snapeovi, kterého jsem znala dřív. Zvykla jsem si na naše rostoucí kamarádství. Chtěla jsem zpátky toho nového Severuse.

„Napíšu redaktorovi Věštce spolu s výhružným dopisem Ritě. Měla jsem ji rozmáčknout jako veš už před lety, když jsem měla příležitost,“ zamumlala jsem. „A Sondře řeknu, aby té ženské taky napsala, ať se od ní drží dál, a to bez jakýchkoli okolků.“

„Dobře.“ zvedl se k odchodu, ale když jsem promluvila, otočil se.

„Severusi… opravdu se vám nemůžu dost omluvit. Převrátila jsem naruby nejdřív váš a teď i svůj život, a ne, ani trochu mě to netěší. Ale jednou to skončí. Vlastně koncem září už ani nebudu bydlet vedle vás, takže se nebudete muset ani mračit mým směrem. Když o tom tak přemýšlím, opravdu si musím začít hledat stálé bydlení.“

Zaváhal. Když promluvil, zdálo se, že z něj zlost vyprchala a zůstal tu ten stejný muž, jakého jsem nedávno poznala.

„Jestli chcete, můžu vám navrhnout pár oblastí ve městě,“ řekl neochotně.

„To by bylo skvělé, díky.“ Usmála jsem se. Jen tak bezděčně jsem dodala: „Mimochodem, Sondra vás zbožňuje, tak ji prosím při odchodu neproklínejte. Vysekla vám docela slušnou poklonu.“

„Poklonu? Úžasné. Jakou?“ Severus si mě prohlížel přimhouřenýma očima. Přimhouřenýma tmavýma, výraznýma očima, všimla jsem si.

„Řekla, že jste ‚sexy‘.“

Snape na mě jen zíral.

xxx

Večer jsme postoupili k běhnicím. Severus byl v lepší náladě, a když jsem od běhnic odbočila k fascinujícímu článku o Streelerově jedu, nechal mě v klidu číst. V jednu chvíli jsem zvedla hlavu, zadívala se na stohy kouzelných knih a literatury, které nás obklopovaly, a pomyslela si, jsem v nebi. Najednou jsem po ničem netoužila víc než ponořit se do akademického světa a pocítila jsem strašnou lítost nad ztrátou.

„Tohle mi chybí,“ vyhrkla jsem. „Strašně mi to chybí!“

„Co vám chybí?“ Severus se zastavil uprostřed věty, kterou psal, a zadíval se na mě.

„Tohle,“ řekla jsem a zvedla časopis, který jsem četla. „Chybí mi učení. Chybí mi ten pocit, když najednou pochopím pojem, se kterým jsem se trápila. To uspokojení, které se dostaví, když zvládnu novou dovednost.“

K jeho cti a mému překvapení se Snape přímo nezasmál.

„Často jsem přemýšlel, proč jste se rozhodla nepokračovat ve vzdělávání. Překvapuje mě, že jste si nezvolila mistrovství v tom či onom předmětu. Určitě jste si mohla vybrat.“

„Nemohla jsem se rozhodnout jen pro jedno,“ řekla jsem zničeně. „Kromě toho Ron a Harry už byli v bystrozorském výcviku a já jsem chtěla také začít hrát svou roli v kouzelnickém světě.“

„Předpokládám, že když jste si nemohla vybrat mezi obory, cítila jste se nucena zvládnout je všechny,“ řekl Snape suše.

Čekal jsem, že v jeho hlase uslyším posměšný, zlomyslný tón, ale ten nápadně chyběl. A pak se stalo něco pozoruhodného: Severus Snape se na mě usmál.

A já mu úsměv oplatila.

xxx

Kolem jedenácté jsem odešla domů a cítila se směšně šťastná, i když jsem měla po dnešním večeru v zádech křeče. Když jsem odemkla vchodové dveře, uvědomila jsem si, že v domě svítí skoro všechna světla. Nenechala jsem přece žádné rozsvícené, že? Vrátil se Gavin z Devonshiru dřív?

Slyšela jsem, jak se nahoře někdo pohybuje; záchod splachoval. Pro jistotu jsem vytáhla hůlku a plížila se po schodech nahoru.

„Haló? Gavine?“

Dveře koupelny se otevřely a objevila se Ronova zrzavá hlava.

„Hej!“ zaprotestoval. To si člověk nemůže v klidu odskočit na záchod? A kdo je ten Gavin?“

S úlevou jsem si oddechla a odložila hůlku.

„Gavin je můj domácí, vzpomínáš?“

„A jo. Ten.“ Ron mě mohutně objal a políbil, až jsem sotva dýchala.

„Co tady vlastně děláš?“ konečně jsem zalapala po dechu.

„Přišel jsem za tebou, samozřejmě. A ujistit se, že tě starý Snapey nepřipoutal ke sloupku postele.“

Že by ten článek ve Věštci vyšel teprve dnes ráno? Přísahala bych, že mám pocit, jako by tenhle den neměl nikdy skončit.

„To není vtipné,“ řekla jsem.

„Vážně? S Harrym jsme se kvůli tomu málem zhroutili smíchy.“

„No, já jsem se smíchy nezhroutila. A neříkej mu 'starý Snapey'. To je hrubé,“ dodala jsem ještě.

„Aby ses nezbláznila,“ zabručel Ron. „Jak vůbec Holoubková přišla na tuhle kravinu?“

„Podplatila moji recepční, aby jí dala vědět, jestli se něco děje. Málem jsem ji nakonec vyhodila. Ona-“

„Počkej.“ Ron se na mě teď zamračil. „Tvoje recepční jí o tom řekla? Chceš říct, že ta historka je pravdivá?“

„Ronalde Weasley! Samozřejmě že to není pravda. Za koho mě máš?“

„Promiň. Já jen - říkala jsi - to je jedno,“ zabručel.

Když jsem se otočila, abych se vrátila dolů, Ron mě chytil za paži a zastavil mě.

„Co je?“ zeptala jsem se překvapeně.

„No, tak nějak jsem doufal, že bychom mohli…“ naklonil hlavu ke dveřím do ložnice. „Myslím, už je to pár týdnů, Hermiono. Chybíš mi.“

Jediné, na co jsem myslela, bylo, že jsem vyčerpaná a ráno musím vstávat do práce. Přesto jsem Rona za celé léto téměř neviděla. Nebyla jsem jediná, kdo tvrdě pracoval. A on byl víceméně můj snoubenec. Povzdechla jsem si.

„Rone, poslouchej. Můžeme to nějak urychlit? Jsem unavená a musím brzy vstávat. Ne že bys mi nechyběl, to víš.“

„Beru, co se dá,“ uchechtl se a zatáhl mě do ložnice.

Sotva jsme ze sebe shodili polovinu oblečení, když jsem začala přemýšlet.

„Rone, tohle nebude fungovat,“ zamumlala jsem nakonec a odstrčila se od něj.

„Nebuď hloupá,“ zavrčel a přitáhl si mě zpátky. „Jen se uvolni.“

„Přestaň, Rone!“ odstrčila jsem ho. „Jsem utahaná, zítra musím do práce a upřímně řečeno, teď se mi do toho nechce. Proboha, vždyť Severus sedí jenom metr od nás na druhé straně té zdi!“ Mávla jsem rukou tím směrem.

Teď mě Ron pustil a zíral na mě, jako bych se právě proměnila v tlustočerva.

„Co je to s tebou, Hermiono? Nechceš se milovat a ani nejsi moc potěšená, že mě vidíš. Možná, že milá Rita není tak daleko od pravdy, když - počkej. Severus? Řekla jsi mu právě Severus?“

„Samozřejmě, že ano, to je součást plánu, ty troubo! Rita není - já nejsem - ach, k čertu s tím vším!“ Rozplakala jsem se. „Rone, jsem unavená, moje práce je stresující, musím si najít stálé bydlení a právě teď bych si přála, abych v něčem dosáhla mistrovství!“

„Mistrovství? Cože? No nazdar, Hermiono!“ Ron znechuceně seskočil z postele a hodil na sebe oblečení. „Víš co, co kdybys mi dala vědět, až se vzpamatuješ, a třeba si budeme moct slušně popovídat!“

„Neměl jsi zájem o rozhovor,“ obvinila jsem ho a jednou rukou si přejela mokrou tvář.

„No, možná bych potom měl!“

„Prostě jdi pryč, Rone!“ vyhrkla jsem.

„S radostí!“

A přítel, se kterým jsem byla čtyři roky, se s hlasitým prasknutím přemístil a zanechal za sebou zvonivé ticho.