Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Tato kapitola je vyprávěna ze Snapeova pohledu.

Kapitola 47. Špeh (Snapeovo intermezzo) – 1/2

Bolest. Nejprve si uvědomuje bolest, pak ticho. Na zavřená víčka mu zasvítí světlo, které ho vytrhne z hlubokého spánku. Skrze mlhu jeho mysl bojuje o kontrolu, získává zpět svou ostrost léty dobře vycvičenou praxí. Není to poprvé, co ho Pán zla potrestal; ví, jak to přežít. Vyhni se panice. Mysli jasně. Pozoruj, než začneš jednat. Nedávej najevo žádné emoce, kromě těch, které si okolí přeje vidět.

A především nikomu nevěř.

Dýchá co nejrovnoměrněji. Naslouchá, nic neslyší. Jedním opatrným, stejnoměrným nádechem očichává vzduch. Chřípí mu vítá zatuchlý vzduch podbarvený bylinkami a vařeným masem. Je uvnitř, možná v obydlí. Leží na něčem měkkém, přikrytý pohodlnou dekou. Je s přáteli? Možná. To není jisté.

Navzdory zavřeným očím vnímá, že světlo je tlumené. Umělé. Buď je noc, nebo je ve vnitřní místnosti bez oken. Tam. Zvuk. Lehké šustění. Papír. Stránky knihy. Není sám. Podaří se mu fyzicky se nenapnout, ačkoli jeho smysly jsou v nejvyšší pohotovosti. Někdo si odkašle. Tělo se pohne. Ticho. Otočí se další stránka. Čeká, potřebuje více informací, než bude moci jednat. Přesto je připraven rychle reagovat, pokud by útok přišel bez varování.

Je naživu. Ačkoliv se snažil působit sebejistě, věděl, že existuje možnost, že plán nevyjde, že Pán zla nařídí jeho tělo okamžitě zničit nebo že jed nenávratně projde jeho organismem dřív, než Lucius stihne podat protilátku. Jeho původní plány však ztroskotaly a jemu nezbylo než vložit naději do poslední mizivé možnosti úspěchu. Byl to riskantní pokus, ale stálo za to ho podstoupit, aby zachránil Pottera…

Potter. Tělem mu projede záchvěv paniky, který rychle přebíjí racionální uvažování. Ať je kdekoli, chlapec tu není. První krok: zjistit, co je to za místnost a kdo je tu s ním. Druhý krok: určit Potterovu polohu. Třetí krok: vypracovat plán, jak se dostat z této místnosti k Potterovi. Čtvrtý krok: nezklamat. Nezemřít. Nenechat Pottera zemřít.

Kéž by plány byly tak jednoduché.

„Jsi dobrý špión, Severusi,“ prolomí ticho známý hlas, „ale znám tě příliš dobře na to, abych se nechal oklamat tvým hraním si na spícího.“

Lucius.

Bez váhání otevře oči. Nachází se v malé místnosti. Neznámé. Nenápadné. Snad chalupa, ale dost velká na to, aby měla vnitřní místnost bez oken. Lucius sedí v křesle, před sebou má otevřenou knihu a očima s nacvičeným výrazem nudy přejíždí po stránkách. Severus se nenechá zmást. Na to on zná Luciuse až příliš dobře. Ten muž je rozrušený, nejistý. Svou volbu nepřehodnocuje, ale lituje, že ji musel učinit.

Je to právě ono známé, dobře maskované rozrušení, které ho ujišťuje, že Lucius je sám sebou, a ne podvodníkem.

„Podařilo se ti propašovat mě ven,“ pronese Severus a nenávidí zřetelné skřehotání svého unaveného hlasu. Pomalu se posadí, svaly na něj křičí, aby zůstal v klidu, ale má příliš mnoho praxe v ignorování stížností svého těla, než aby je teď začal poslouchat. „Máš můj vděk.“

Lucius mávne několika ladnými prsty ve vzduchu. „Draco by mě připravil o hlavu, kdyby měl začínat znovu s novým ředitelem koleje,“ zabručí svým povýšeneckým způsobem. „A já tak nesnáším rodinné neshody.“

Severus přijímá tuto odbočku. Je to jejich způsob. Otevřeně přiznat cokoli na způsob přátelství, které je přinejlepším chatrné, by věci zkomplikovalo. „Kde to jsme?“

„Někde, kde Pána zla nenapadne hledat.“ Lucius se vzdá knihy a odhodí ji na malý stolek vedle křesla. Dlouze si Severuse prohlíží a Severus ho nechá. Ani jeden z nich není mužem, který by se nechal postrkovat. Jejich vzájemné pochopení této skutečnosti bylo klíčem k tomu, že spolu dokázali tolik let téměř bez problémů spolupracovat. „Podcenil jsem chlapcovu důvěru v tebe.“

To já taky, dodá Severus mlčky, ale má víc rozumu, než aby to řekl nahlas. Lucius už má i tak příliš mnoho pochybností. Potterův nečekaný projev loajality ho postrčil k rozhodnutí, i když je stále ostražitý vůči Brumbálovi, stále se obává Řádu. Ale jaká je jeho alternativa? Severus v jeho očích vidí vážnost mužovy volby. V sázce je příliš mnoho, příliš mnoho na tom závisí. A teď, když se rozhodl, Lucius ze své zvolené cesty nehodlá couvnout.

Příliš miluje svou rodinu, než aby riskoval.

A to je jádro věci, že? Právě v tom Pán zla podceňuje nejen své nepřátele, ale i své stoupence – zejména ty ze svého nejbližšího okolí. Nedokáže předvídat vliv lásky na jejich rozhodnutí. A na jejich loajalitu. Předpokládá, že jsou stejní jako on sám. Víra nade vše. Věrnost věci. Věrnost sobě samému. Nebere v úvahu lásku muže k ženě, otce k synovi, bratra k sestře.

Toto selhání ho stálo Severusovu loajalitu před mnoha lety, když byla Lily ohrožena. A nyní, když se Draco blíží věku, kdy může sloužit stále labilnějšímu a vražednějšímu Pánovi zla, ho totéž selhání stojí i Luciusovu loajalitu. Pochybnosti se v něm svářily od chvíle, kdy uprchl z Azkabanu, aby byl ‚přivítán‘ zpátky do stáda mučením a nedůvěrou. Severus musel tyto pochybnosti pouze využívat. Pochybnosti o jeho postavení v řadách Pána zla, pochybnosti o budoucnosti jeho syna, pochybnosti o bezpečí jeho ženy. Pochybnosti o tom, že zvěsti o proroctví kolem Harryho Pottera mohou být pravdivé – že chlapec možná opravdu má nějakou skrytou vlastnost, která má podle předpovědi přinést konec jejich pána. Pochybnosti, že by si Pán zla mohl svou zvýšenou nevyzpytatelností přivodit i vlastní konec. Pokud Řád tuto válku vyhraje, nejlepší výsledek, v jaký může Lucius doufat, je doživotní pobyt v Azkabanu a s ním spojená neschopnost ochránit svou rodinu před následky. Pokud naopak zvítězí Pán zla, bude sledovat, jak je jeho jediný syn odveden do služeb bytosti, která je spíš zrůdou než člověkem a která bude jeho vůli ohýbat podle svého, dokud z Draca Malfoye nezbude jen málo. Pokud Draco přežije tak dlouho.

Ani jedna z těchto možností není tak příjemná, jako požádat Řád o ochranu a milost. Severus není žádný prosťáček; ví, že Luciusova loajalita se nikdy nezmění natolik, aby přijal ideály Řádu nebo se stal Brumbálovým novým špehem na plný úvazek. Spoléhá však na jeden nezvratný fakt: Luciusova láska k rodině je větší než jeho loajalita k Pánovi zla. A vzhledem k tomu, že sám Severus je stále naživu, jeho sázka se zřejmě vyplatila.

„Jak dlouho jsem byl v bezvědomí?“ zeptá se.

„Dva dny.“ Lucius ladně zkříží jednu nohu přes druhou a vypadá uvolněně pro každého, kdo je méně všímavý než Severus… což zahrnuje téměř každého. „Tvému tělu trvalo déle, než jsi očekával, než vyloučilo jed. Nejspíš kvůli tvým zraněním.“

„Předpokládám, že tě nenapadlo některá z nich vyléčit,“ zavrčí Severus a vyzkouší omezený pohyb jedné a pak druhé ruky. Ví, že s jedem v těle by bylo riskantní užívat příliš mnoho léčivých lektvarů, ale bolí ho to. A když ho něco bolí, tak se vzteká. Tedy víc než obvykle.

Lucius se pohrdavě podívá na Severusovo tělo. „S takovým jedem, jaký jsem ti dal, je to nežádoucí, Severusi, jak dobře víš. Než ses však probudil, podařilo se mi kouzlo na opravu nervů. V kombinaci s lektvary proti bolesti a trochou času by to mělo stačit, dokud se nevrátíš do Bradavic a nebudeš moci být prohlédnut tou upachtěnou lékouzelnicí, kterou Brumbál zaměstnává.“

Spočítal si to. Dnes je třicátého srpna. Za dva dny bude spěšný vlak převážet studenty do Bradavic, aby zahájili nový školní rok. Albus bude nepochybně připravovat Severusovy hodiny lektvarů, i když to patří k jeho nejmenším problémům. Ředitel si bude dělat starosti, ale neztratí naději. Ještě ne. Musí být informován o vývoji situace. Musí být také informován o Potterově zjištění ohledně Weasleyovic chlapce.

„Potřebuji pergamen a sovu.“

Lucius přikývne. „Jistě.“

Severus se zvedne z postele, zkouší si chodidla a pak nohy. Všude ho bolí, nemůže se hýbat bez bolesti, ale chodit může. Když může chodit, může Pottera najít. „Kde je ten chlapec?“

„Pod dohledem,“ odvětí Lucius krátce a zvedne se ze židle. Nikdy by to neřekl nahlas, ale Severus ví, že nesnáší, když se nad ním tyčí někdo podřízený. A i když Severus v Luciusových očích prokázal svou hodnotu, svou odvahu a inteligenci, bohatý čistokrevný muž by nikdy nezašel tak daleko, aby považoval polokrevného nižšího původu za sobě rovného. Severus už dávno přestal otevřeně dávat najevo svou hořkost z takových urážek. Lucius vždycky byl a vždycky bude povýšený hlupák. To se nikdy nezmění. Ale zajímalo by ho, ne poprvé, kolik toho Lucius ví o původu samotného Pána zla. Jejich rozhovory k němu nikdy zcela nezabloudily. Severus měl koneckonců krytí, které musel chránit.

Ale takové myšlenky nejsou pro jejich současnou situaci nijak přínosné. Netrpělivě mávne rukou. „Kde ho drží? Kdo ho hlídá? Kolik jich je? Věřím, že víš, kdy se střídá stráž.“

„Tak nedočkavý,“ zamumlá Lucius blahosklonně. „S každým dnem, který uplyne, si je Pán zla stále jistější, že Řád nemá možnost pokusit se o jeho záchranu. Časem – možná za několik týdnů nebo měsíců – ještě více uvolní svou stráž. Někdo udělá chybu. Až se tak stane, budu tam, samozřejmě v přestrojení, a…“

„Budu tam já,“ přeruší ho Severus, „a nevidím žádný přínos v tom, že bychom mu umožnili delší přístup k chlapci a jeho krvi.“

„Víš, že by bylo jednodušší nechat věci na čase a mně…“

„Půjdu za ním sám,“ trvá na svém. Ví, že záchrana jedním mužem, který pracuje uvnitř, může být teoreticky méně odhalitelná, ale jeho důvěra v Luciuse má jen omezený rozsah. A tohle je jeho odpovědnost. Otočil se k chlapci zády, když jeho ochrany bylo nejvíc zapotřebí. Myslí si, že jeho noční můry budou možná navždy pronásledovány vzpomínkou na ten den. Zatáhnutí za prsten, následované okamžitým vzplanutím hněvu, že se ho Potter odvážil použít jen proto, aby obhájil svůj sebestředný zájem – i když odpověděl na jeho volání –, těsně následované prudkým zmatkem při pohledu na blednoucího, hadem uštknutého Lupina. Zděšení, když mu známě vypadající had opatrně strčil opuštěnou Potterovu hůlku do zorného pole. Pak si rychle poskládal střípky dohromady a proběhl všechny možné scénáře, přestože se Lupina nedokázal zeptat ani na něj použít nitrozpyt. Nebylo nezbytně nutné neschopného muže omráčit, ale přineslo mu to značné uspokojení. Krátce uvažoval o tom, že ho nechá zemřít, ale Brumbál i Potter by se nad takovým činem nepochybně zamračili. Vznešení, arogantní Nebelvíři. A tak nechal vlkodlaka v Kneaderově péči a smířil se s tím, že se muž pravděpodobně uzdraví.

Tře si bolavé spánky při vzpomínce na bezvýsledné pátrání, které následovalo, na pocit viny, který se mu usadil hluboko v hrudi, a na hrůzu z toho, že ví, kdo chlapce má… že ví, co s ním udělají. A nejznepokojivější ze všeho byly obavy. Je přece Severus Snape, profesor logiky, zkušený špion a jeden z nejuznávanějších mistrů lektvarů v celé Evropě. Neměl by si dělat starosti o blaho nesnesitelných teenagerů. A přesto si ten neznámý pocit nedokáže jinak zařadit. Merlin chraň, aby změkl. A ze všech lidí právě kvůli Harry Potterovi. Ten kluk se vždycky přimotal na místa, kam nepatřil. Neměl si proklestit cestu k Severusově náklonnosti. Severus ani žádné city nemá.

Nebo si to alespoň vždycky myslel.

Bez ohledu na to, kdy toho chlapce najdou, bude tam. Střelí po Luciusovi pohledem, kterým trvá na tom, aby bylo po jeho, a ten mu odpoví přikývnutím. Pomalu, ale hrdě projde kolem Luciuse ke dveřím, protože potřebuje využít toalety, napsat psaní a naplnit žaludek jídlem a vodou. Ale rychle. Musí toho hodně probrat, hodně naplánovat. Jeho chybný úsudek dostal Pottera do téhle šlamastyky; je jeho povinností ho z ní dostat.

ooOOoo

„Pán zla tě považuje za mrtvého. To nám bude ku prospěchu.“

„Ano. Jak se ti to podařilo?“ zeptá se Severus mezi metodicky polykanými lžícemi vývaru. Dokáže odhadnout Luciusovy metody a nejspíš by se nemýlil, ale raději si to poslechne sám. „Byl dost rozzlobený na to, aby si vyžádal okamžité zničení mého těla.“

Lucius pokrčí rameny a Severuse jako vždycky rozčiluje, že mu to spíš přidává na kultivovanosti, než aby o ni přišel. „V záloze jsem měl další tělo. Tvůj chlapeček způsobil pořádný rozruch. Několik dobře mířených kouzel na odvedení pozornosti, zatímco byl pacifikován, umožnilo použít kouzlo záměny a tak dále.“ Zvedne obočí zpoza malého kuchyňského stolu. „Víš, že nejsi jediný kouzelník zběhlý v umění lsti a klamu.“

V duchu si odvíjí jednotlivé informace. Tělo. Rozruch. Záměna. Ve všech bodech vyžaduje vysvětlení.

„Čí tělo?“ Vražda je stejně dobré místo, kde začít, jako každé jiné.

„Crabbe,“ odtuší Lucius nenuceně. „Pár úprav, dvojníkové kouzlo v kombinaci s kouzlem napodobujícím tvůj oděv a zranění, a vznikl z něj docela adekvátní a mrtvý Severus Snape. Náš pán byl příliš rozptýlený vítězstvím i hněvem, než aby uvěřil, že by se mohl nechat tak brzy znovu napálit.“

„Zabil jsi Crabbeho.“ Severuse to nepřekvapuje, ale je to nešťastné. Když Lucius souhlasil, že mu pomůže proniknout do pevnosti Pána zla – i když tehdy bez další nabídky pomoci –, společně Crabbeho zajali a uspali. Vražda nebyla na pořadu dne. Neměl pro toho muže ani jeho syna slabost, ale jako ředitel koleje toho druhého bude možná nucen poskytnout mu jisté zdání soucitu. Velmi nepříjemné, protože on sám sehrál roli v událostech, které vedly k mužově smrti.

„Viděl příliš mnoho,“ odvětí Lucius bez omluvy. „Kdyby nepostřehl mé zapojení, možná by přežil. Takhle jsem přece nemohl dopustit, aby o mé zradě informoval Pána zla, že ne?“ Lucius se usměje. „Neříkej mi, že Řád zcela přepsal tvůj morální kodex, Severusi. Jeho smrt je sotva první ve službě našim cílům.“

Ne, připustil si sám pro sebe. Ne, Crabbeho smrt je jen jednou z řady smrtí, za které se mohl cítit zodpovědný. Snažil se omezit ztráty této války, ale byla to přece jen válka. Ne všem úmrtím se dalo zabránit. Některým ano, ale ne všem.

„Jeho smrti se dalo zabránit,“ podotkne spíš kvůli sobě než kvůli Luciusovi, ale Lucius jeho poznámku odmávne. Když už si sám před sebou ospravedlnil nutnost svého jednání, nepotřebuje Severusův souhlas. A i když Severus ve skutečnosti nesouhlasí, ví, že je zbytečné se hádat o mrtvolu. Půjde dál.

„A po mé ‚smrti‘?“ zeptá se a napije se vody. Podařilo se mu sníst jen malé množství vývaru, ale k utišení hladu to stačilo. Voda mu uklidňuje vyprahlé hrdlo. „Zmínil ses o rozruchu.“

Lucius se opře, v očích pobavení. „Jak dobře víš, Severusi, měl jsem o tom chlapci a jeho víře právě v tebe pochybnosti. Zdálo se mi to velmi nepravděpodobné, vzhledem k příběhům o tvých interakcích, které jsem slyšel od Draca, ale dobrovolně přiznávám, že jsem se mýlil.“

„Přejdi k věci,“ zavrčí Snape. Chce informace, ne výklad o chlapcově vskutku pozoruhodné schopnosti loajality.

„Nezmínil ses, že ses s tím chlapcem sblížil,“ shrne Lucius svůj názor a s očekáváním se na něj podívá… podobně jako sup sleduje svou umírající kořist.

Severus se znovu opatrně napije vody. Ví, že musí postupovat zlehka. Lucius je možná ochotný obrátit se proti Pánovi zla výměnou za amnestii a ochranu, ale nikdy se nestane čestným. Pokud si ten muž domyslí, že Severus a Potter jsou si nějak podstatně blízcí, schová si tu informaci pro pozdější použití, kdyby se ze Severuse jednoho dne stal protivník. Dosud mu dobře sloužilo, že neměl žádné blízké, nikoho, koho by mohli jeho nepřátelé využít, aby se k němu dostali. Nebylo by dobré, kdyby Lucius do této kategorie zařadil Pottera. Ne že by Potter do této kategorie patřil. Nebo snad ano…? Ne. Ne, samozřejmě že ne. Ale… do nějaké kategorie přece patří, ne? Tomu chlapci se podařilo proniknout do Severusova života takovým způsobem, že vůbec nechápe, jak ho zařadit. Nemá žádnou zkušenost z minulosti, podle které by mohl měřit, co pro něj ten chlapec znamená, žádnou optiku, kterou by mohl posoudit jejich vztah.

Ví jen, že myšlenka na to, že Lucius využije Harryho Pottera ke spiknutí proti Severusovi, ho nutí přehodnotit svůj postoj ke zbytečnému vraždění.

„A co tě k takovému závěru vede?“ Ví, že je lepší to nepotvrdit, ale také je dobré to přímo nepopřít. Nenuceně se opět napije vody.

Lucius se usměje. „Věřím svým vlastním očím, Severusi. Možná bys chtěl sám vidět, co se stalo na té mýtině? Jsem si jistý, že můj bratranec Roderick má myslánku, kterou bychom mohli využít. Hm. Ne? Dobrá tedy. Možná by tě dojalo k slzám, kdybys viděl Pottera, jak před ním ‚umíráš‘. Na krátkou dobu nás všechny přemohl, včetně Pána zla. Taková síla, takový bezhlavý vztek. Taková hloubka citů… takový neutěšitelný žal.“ Jeho úsměv se prohloubí a s ním i dravčí lesk v jeho očích. „A to všechno kvůli tobě.“

„Přemohl Pána zla?“ zeptá se s povytaženým obočím, ačkoli ho to překvapuje méně než chlapcova silná reakce na jeho domnělou smrt. Zjevně podcenil, do jaké míry ho to zasáhne. Věděl, že chlapec zareaguje, a samozřejmě se nenáviděl za bolest, kterou mu měl způsobit. Chlapec mu koneckonců sám řekl o svém největším strachu – o smrti lidí kolem sebe a o pocitu odpovědnosti za tato úmrtí – a on věděl, že si to chlapec bude vyčítat. Sám před sebou si však své rozhodnutí ospravedlnil, protože odezva musela být upřímná. Pán zla nemohl Severuse podezírat z úskoku, který by vyplynul z ne příliš přesvědčivé Potterovy reakce. A přesvědčil sám sebe, že nakonec bude všechno v pořádku. Chlapec se brzy dozví pravdu. Přesto ho napadlo, jestli to, že Pottera vědomě vystavil takovému utrpení, není další věc, na kterou bude navždy vzpomínat s hanbou.

Ačkoliv se snaží uhýbat, pozná Luciusův pohled. Nedá se snadno přesvědčit, aby se vzdal své představy, že Pottera a Severuse pojí společné pouto. Popírání by mu jen přidalo na jistotě. A Severus si nemůže věřit, že by to dokázal adekvátně popřít. Ten chlapec ho v posledních týdnech zneklidnil. Přistihl se, že přehodnocuje své dřívější jistoty, odhaluje nové skutečnosti a aktivně se zajímá o blaho syna Jamese Pottera… syna Lily… chlapce, který se nějakým způsobem dokázal tolik podobat své matce, a přitom být tolik sám sebou. A teď, když je mu předložen nezvratný důkaz, že k němu Potter přilnul tak, jak nikdy neměl… náklonnost, kterou by si vzhledem k jejich minulosti neměl být schopen vytvořit…

Je psychicky a emocionálně vyčerpaný a přemýšlí, jestli by tomu tak bylo i u normálního člověka. Jeho srdce je bezpochyby atrofované z nedostatku používání. Nikdy nečekal, že ho vytáhne z pavučinou vyplněných koutů svého těla, natož aby ho znovu začal používat, a v poslední době každý den v Potterově společnosti přináší nový boj mezi jeho scvrklým srdcem a zdmi, které kolem něj pečlivě postavil. Myslel si, že jsou neproniknutelné, a pak musel chlapec udělat něco nemyslitelného a odpustit mu. Ta odvaha. Ta troufalost. Ta… ta velkorysost, ta čistota ducha. Takového odpuštění by on nebyl schopen. Pochyboval, že by to udělala dokonce i jeho milovaná Lily. To, že taková schopnost existuje v srdci šestnáctiletého chlapce, kterému se tolik let aktivně vysmíval a nenáviděl ho, je snad nejpokornější zjištění jeho života.

Ale pak ho chlapec přinutil svýma směšně nevinnýma zelenýma očima přiznat věci, o kterých přísahal, že je nikdy nikomu živému neřekne. Přiznal… věci. Osobní věci. O sobě, o Lily. To, že se mu chlapec nevysmíval, na což se připravoval – což si skoro přál, důvěrně zvráceným, sebenenávistným způsobem –, byl možná ten největší dar, který kdy dostal. Ale přesto… vědomí, že se o jeho přiznání dozvěděl někdo mimo jeho vlastní duši, v něm vyvolalo pocit obnaženosti, nahoty, zranitelnosti. Nesnáší pocit zranitelnosti. A je si docela jistý, že by si to nedovolil, kdyby před sebou neviděl rýsující se smrt.

Ale on nezemřel, že? A nezemřel ani Potter. Nemůže se ubránit zdrcujícímu pocitu hrůzy, který se mu rozlévá tělem při vědomí, že Potter ví. Potter to ví a oba žijí.

Napadne ho, že seslat na studenta Obliviate je přestupek, za který se dá vyhodit. Trestá se pobytem v Azkabanu.

Napadne ho, že by to mohlo stát za to.

Ne, i když na to myslí, ví, že to neudělá. V duchu prokleje Brumbála i Pottera, že ho přiměli starat se o to, aby neporušil jejich důvěru. Ušlechtilí, arogantní Nebelvíři, kteří se vtírají tím nejotravnějším způsobem. Ale… ale také… překvapivě je tu pocit svobody, když ví, že jeho tajemství je venku a svět kolem něj se nezhroutil. Nikdy si nedokázal představit, že by se tak nestalo. A protože nikdy nepředpokládal takovou nemožnost, jakou je Potterovo odpuštění, stejně tak nikdy nepředpokládal, že by nevyhnutelný strach a zranitelnost mohly být vyváženy hlubokým pocitem úlevy. Není zcela zbaven břemene… ale cítí se lehčí než předtím. Lehčí, než má člověk jako on právo se cítit.

Naučil se však držet se stranou, naučil se ukazovat Pánovi zla a jeho Smrtijedům jen to, co má v úmyslu, a tak jeho myšlenky zůstávají skryté. Lucius pátrá v jeho tváři, ale nenachází žádné odpovědi. A ten muž si nikdy nedal tu práci, aby se naučil nitrozpyt. Ne že by mu to bylo k užitku, když stojí proti Severusově dobře vycvičené mysli.

S posledním úšklebkem, který je spíše projevem otráveného vzdoru než vítězství, Lucius opustí svou řadu otázek a nechá se odbýt. „Pán zla neupadl do bezvědomí, ale na nějakou dobu byl ochromen. Nevím, co mu ten Potterův chlapec udělal, ale způsobilo mu to bolest.“ V jeho hlase zazní otázka. Lucius chce odpovědi, ale je dost inteligentní na to, aby věděl, že se jich nejspíš nedočká.

Severus se v duchu ušklíbne a vrátí se do normálu. Sám zná jen velmi málo odpovědí. Jakmile Pottera získá zpět a zajistí, aby byl v bezpečí před dalším zajetím, oddá se obavám – už je tu zase ten stále známější pojem –, co takové výbuchy moci pro chlapce znamenají, co to znamená pro stabilitu jeho magického jádra nebo pro spojení, které sdílí s Pánem zla. Ale zatím se takovými věcmi nebude zabývat. Získej ho zpět hned. Odpovědi hledej později.

„Stále využívá Potterovu krev?“

Lucius nakloní hlavu. „Od obřadu si ji vzal jen jednou. Zatím se zdá být spokojený. Když jsi zmizel ze scény, není už příliš úzkostlivý. Nevěří, že by ho někdo jiný z Řádu dokázal najít, a podle toho snížil počet stráží. Jeden muž přede dveřmi. Čtyři strážní zvenčí sídla. Kromě ochran.“

„Ano. Ochrany,“ zamumlá Severus nepřítomně. Rukou si přetře několikadenní strniště na tváři. To mu jen připomíná, že čas se nezastaví, zatímco budou mluvit a plánovat. Už odeslal kódovaný dopis Albusovi. A prostřednictvím Luciuse zhodnotil stav chlapcova zajetí.

Je čas jednat.

Ne unáhlenou akci, ale akční plán. Nedovolí Pánovi zla, aby měl k Potterovi déle trvající přístup. A odmítá vidět chlapce zpracovávat skutečnost, že kvůli lektvaru, který Severus sám vyvinul, ztratil značnou část času. A tak bude jednat. Jakmile…

„Kdy přijdeš na řadu jako strážce?“

Lucius se mu vysměje. „Myslíš si, že jsem tak hloupý, abych ti dovolil vzít si ho pod mým dohledem? Ne, pokud ti mám pomáhat, pak z té dohody budu mít prospěch i já.“

„Z té dohody máš prospěch ty,“ podotkne Severus suše. „O to přece jde.“

Lucius otráveně aristokraticky pokrčí rameny a nakloní se dopředu, v očích záblesk čiré nenávisti. „Mám na mysli jiný, bezprostřednější prospěch.“

Ach. Severus se ušklíbne. „Belatrix,“ hádá. Její místo nejdůvěrnější stoupenkyně Pána zla bylo zajištěno v okamžiku, kdy Lucius upadl v nemilost po událostech na odboru záhad a upevnilo se po odhalení Severusovy zrady. Lucius dokázal překousnout, že ho Severus na krátkou dobu zastínil – ten si alespoň zaslouží profesionální úctu –, ale musí v něm vřít, že ho nahradila taková neotesaná patolízalka, jako je Belatrix Lestrangeová. Jeho snobské cítění se nepochybně celé léto bouří.

Popravdě řečeno, Severus by se také nebránil tomu, aby tu odpornou ženu sesadil z jejího vysněného postavení. Její oči jsou stejně ostré jako jazyk, zatímco její morální kompas je bezduchý jako poleno. Ne že on sám by se měl čím chlubit, ale má přece jen nějaké zásady… a myšlenka, že ji srazí na kolena, neodporuje ani jedné z nich. Vzpomene si na její posměšky Potterovi, na to, jak do toho zatáhla jeho Lily, a oči se mu zúží. Vytáhne také vzpomínku na jiného Smrtijeda, dospělého muže, jak kope do bezbranného chlapce, na ten bezmocný pocit, když sledoval, jak tentýž muž později chlapce odtáhl z dohledu, aby mu udělal kdovíco, a pod povrchem v něm vře vztek.

Přikývne. Souhlasí. Ještě jedna věc… „Nepředpokládám, že Nott by mohl mít také službu?“ zeptá se hladce.

Lucius se usměje.

ooOOoo

Brumbál na dopis odpoví okamžitě, jak Severus předpokládal. Ředitelova úleva je patrná i přes jeho stručnost. Podrobnosti počkají. Prozatím věří Severusovi, že se postará o Pottera, zatímco on se postará o chlapce Weasleyho a začátek školního roku.

„Maskovací a skrývací obrany nejsou problém,“ přeruší Lucius jeho myšlenky a studuje základní náčrtek pozemku panství, „samozřejmě. Mohu nás do sídla dostat,  ačkoli s ochranami proti přemístění se nedá nic dělat. Co se týče ostatních, některá ve světle tvé ‚smrti‘ uvolnil a jiná mohu snadno zrušit nebo obejít, protože jsem je pomáhal zavádět. Je tu jen jedna další ochrana, kterou se musíme zabývat: kouzlo propojení mysli.“

Severus si nepřítomně pohrává se svou hůlkou, kterou mu Lucius nedávno vrátil. Je vděčný, že ji má zpátky, a ještě vděčnější je za zjištění, že kouzlo, které na ní bylo umístěno, se dá snadno zlomit. Držet vlastní hůlku po tak dlouhé době mu dodává sílu. Cítí se opět celistvý, silný, připravený zapojit se do boje. „Takže všechny stráže budou propojené?“

Lucius přikývne. „Když nás jeden uvidí nebo bude zneškodněn, ostatní se to okamžitě dozvědí.“

Prsty stále drží na hůlce. „Což znamená, že je musíme odstranit současně, pokud nechceme riskovat, že přivolají Pána zla.“

„Dovol, abych ti připomněl, že my jsme dva a jich je pět,“ podotkne Lucius, ačkoli se mu podaří znít neznepokojeně jejich nevýhodou. „Jsem sice velmi zkušený kouzelník, ale ještě jsem neovládl umění být na dvou nebo třech místech najednou.“

„Škoda.“

Lucius se opře v křesle a zamyslí se. „Mohli bychom se vydávat za dva z našich řad, kteří nejsou ve službě. Oklamat některé z nich, aby se shlukli.“

Severus zavrtí hlavou, než jeho společník domluví. „Využít Crabbeho bylo dost riskantní. Pán zla mě sice považuje za mrtvého, ale stále se bojí možnosti další zrady. Určitě podnikne kroky, aby se to, co jsem udělal já, hned tak neopakovalo.“ Neřekne, že si také nepřeje být zodpovědný za možnost, že by po Luciusovi zůstala další těla, i kdyby to byla těla Smrtijedů. Severus je schopen vraždy, ale nechce se jí účastnit. Zabíjení raději přenechává boji.

Lucius přivře oči. „V noci, kdy bude Harry Potter unesen, nebudu přítomen jako já. Nepřeji si zemřít.“

„Možná bys neměl být přítomen vůbec,“ opáčí Severus. Pokračuje dřív, než se Lucius stihne ohradit. „Dohlédneš na obrany a počkáš na mě u hranice přemístění. Pokusím se získat Pottera, aniž bych upozornil stráže na svou přítomnost. Kdyby se mi to nepodařilo, pokusím se odvést dostatečnou pozornost, abys mohl úkol dokončit. Pokud budeš pracovat dostatečně rychle, mělo by stačit jednoduché rozplývací kouzlo, které odvede jejich pozornost. Nebudou mít podezření, že nepracuji sám, a možná budou příliš nadšeni, že mě zneškodnili, než aby zavolali Pána zla dřív, než se pobaví.“

„A jak přesně se chceš proplížit kolem pěti stráží?“

„Stačí mi obejít dva, když si vyberu nejvýhodnější místo vstupu.“

„Tři,“ opraví ho Lucius. „Možná dokonce čtyři. Na obou stranách panství stojí stráž, další stojí u dveří do sklepení, kde je chlapec držen. Čtvrtý a pátý strážce budou obcházet po obvodu a občas projdou chodbou do sklepa. Náhodně, aby případní vetřelci nemohli předvídat, kde se nacházejí.“

Severus přivře oči. „To věci komplikuje.“

„Ano, komplikuje, že?“ promluví Lucius protahovaně tak, že to připomene Draca, a vrátí se ke své mapě, na níž Severusovi načrtne cestu do chlapcova vězení. Někdy, v těch nejnáhodnějších chvílích, Severuse překvapí, jak jsou si otec a syn podobní. Draco svého otce uctívá jako hrdinu a napodobuje ho v tolika kladných i záporných věcech. Je to tak vzdálené vztahu, jaký měl Severus k vlastnímu otci, jak si jen dokáže představit. Přiznává, že převzal mnoho osobnostních rysů staršího Snapea, ale nikdy ne úmyslně. Častěji se snažil sám sobě i světu dokázat, že se mu v ničem nepodobá. Bylo pro něj snadné předpokládat, že všichni šťastní chlapci – chlapci, které zařadil do kategorie těch, kteří měli spíše malfoyovskou než snapeovskou výchovu – mají sklon k napodobování otce.

Dokonce i osiřelý Potterův chlapec.

Jedním z jeho mnoha omylů byl předpoklad, že Potter je šťastné dítě. Je samozřejmě šťastnější, než mu jeho dětství dávalo důvod být, ale Severus teď v chlapcově mysli vidí to, co si předtím nedovolil vidět… totéž, co až příliš často viděl ve vlastních očích při pohledu do zrcadla, než dospěl a smířil se s tím, že štěstí nebude jeho životním údělem.

Touha. Touha po rodině, po přijetí, po sounáležitosti. Po lásce.

Myslí si, že ani sám chlapec si neuvědomuje, jak složitě jsou tyto emoce spjaty s téměř každou myšlenkou, vzpomínkou nebo rozhodnutím, které mu projdou hlavou. Touha po tom, co nikdy neměl, je pro něj tak přirozená jako dýchání, takže většinu času zapomíná, že to dělá.

Nečekal, že se bude muset v průběhu jejich lekcí nitrobrany vůči chlapci vědomě zatvrdit. Byl to jeho přirozený stav už příliš dlouho, a muset najednou vynaložit úsilí k jeho udržení byla neznámá představa. Ale to, co viděl v Potterově mysli… věci o sobě samém… Překvapilo ho – možná spíš vyděsilo – zjištění, že ho Potter může takto vidět, že ho může vidět jako ochránce, jako někoho, ke komu se může přitisknout, když potřebuje útěchu. Nikdy takový pro nikoho nebyl, neuměl takovým být a nevěděl, co si s tím vědomím počít.

Potter ho začal děsit jako málokdo jiný, tím spíš, že mu teď není jedno, co se s ním stane. Ano, tolik si dokáže přiznat. Záleží mu nejen na tom, co se s ním stane po fyzické stránce, ale i na tom, co se stane s jeho duchem. A ironií osudu je, že teď, když už dokáže být v jeho blízkosti – dokonce zjistil, že se mu Potterova společnost líbí –, si uvědomuje, že podporovat pokračování jejich nově nabyté blízkosti by chlapcovu duchu jen uškodilo. Severus neumí utěšovat ani léčit, jen ubližovat. Potter by z toho nakonec vyšel jen poškozený. Chlapec by to už měl vědět, a přesto zůstává naivní vůči realitě, kterou má před sebou. Je na Severusovi, aby chlapce ochránil. Je na něm, aby se odtáhl. Doufá, že to dokáže udělat přirozeně, aniž by Potter něco namítal nebo pocítil tíhu jeho ústupu. Až se bezpečně dostanou do Bradavic, chlapec se vrátí ke svým přátelům a ke své rutině. Brumbál se ujme jeho instrukcí v oblasti mentálního umění a bude obklopen mnoha mnohem méně poškozenými profesory. Severus ho bude nadále chránit před stíny, ale Potter si najde někoho jiného, kdo se o něj bude starat, pečovat o něj a pomáhat mu v uzdravování. Nezapomene na to, co se o Severusovi dozvěděl, ale to, co se dozvěděl, si nechá pro sebe. Ačkoli by ho už mělo překvapit jen máloco, Severus je šokován, když si uvědomí, že tomu chlapci věří.

Přemýšlí, kdy začala padat obloha a proč se země stále točí, jako by se nic nezměnilo.

ooOOoo