Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1: Pokoj s výhledem

Pokoj má podlahu z masivních dubových prken a voní včelím voskem a čistým ložním prádlem.

Dvě okna se otevírají do obezděného dvora, kde se podél stěn porostlých břečťanem táhnou úzké záhony květin. Uprostřed se skrz nesouvislou dlažbu prodírá svými kroutícími se kořeny starý kaštan koňský, tlustý jako sud. Růžovočervené květy se vyjímají mezi tmavou, namodralou zelení listí jako svícny; už začaly opadávat, rozstřikují se po kulatých šedých kamenech jako drobné plamínky.

Další okna na druhé straně pokoje vedou do ulice Rue des Trois Portes a nad linií protějších střech z nich je vidět tyčící se věž Notre Dame.

Vedle vstupních dveří stojí psací stůl, dvě židle a těžká skříň; dvoje dveře na protější stěně se otevírají do maličké kuchyně a koupelny.

Postel je dost velká na to, aby se do ní vešla celá armáda. Jako stvořená pro čtení s papíry rozprostřenými po tmavomodrém přehozu.

Hermiona se usměje a otevře kufr. Z koupelny vyběhne Křivonožka, který zkoumal prostor pod staromódní vanou, a ovíjí se jí kolem kotníků.

„Hermiono!“ mává zpod kaštanu Pierre. Tmavé vlasy má celé rozcuchané. „Pojď dolů. Zahrajeme si před večeří pétanque!“

***

Ujistí se, že má Křivonožka v misce něco k jídlu, zkontroluje, zda má hůlku dobře schovanou v kapse džínů, a spěchá dolů po krásně naleštěném dřevěném schodišti.

Pierre na ni čeká dole na chodbě a podrží jí těžké modré dveře. O jejich zárubeň se opírá vysoký, urostlý mladík s dlouhými blond vlasy, u nohou tašku s pétanqueovým náčiním.

„Tohle,“ ukáže na něj Pierre, „je Laurent, můj partner. Laurente, tohle je Hermiona Grangerová, nejlepší žákyně, jakou jsem kdy měl, a nejschopnější člověk na celém velvyslanectví. Starouš Křiklan si ji vyžádal do své osobní kanceláře.“

„Chápu.“ Laurentův úsměv je nakažlivý. „Dokonce i u nás mezi francouzskými bystrozory jsme slyšeli o nadání vašeho velvyslance při náboru lidí.“

Hermiona potřese Laurentovi rukou. „Pierre zapomněl říct, že je také nejlepší učitel francouzštiny a studia mudlů.“

Pierre se žertovně ukloní. „Laurent je také cataflic¹⁾ Pařížské mudlovské prefektury. Strká nos do všeho, jako správná poloviční víla.“ Pierre láskyplně poplácá Laurenta po zadku, zvedne tašku a ustoupí stranou, aby Hermiona mohla vyjít z domu.

„Ty jsi katafil²⁾?“ Hermiona se nedokáže vyhnout jistému zmatení.

Laurent se zasměje. „Ne, já se v podzemí Paříže pohybuju legálně, jako hlídač. Pod levým břehem je skoro tři sta kilometrů starobylých lomů, nepočítaje v to kanály, zasypané akvadukty a řeky, metro a soukromé sklepy. Mnoho mudlů se tam dole rádo potuluje, a proto má prefektura tým cataflics, kteří hlídkují ve štolách a sledují, co se tam děje. Netuší, že podzemí hostí také spoustu magických bytostí. Pracuji v týmu s mudlovskými cataflics, ale dávám pozor na všechny kouzelnické záležitosti, které by mohly být problematické.“

„Tak jsme se seznámili,“ řekne Pierre. „Jako mnoho starých domů v okolí máme i my přístup do podzemí přes sklep. Rád jsem prozkoumával tunely a jednou mě Laurent přistihl, když jsem se pokoušel vykopat novou chatière³⁾ - krumpáčem, vzhledem k tomu, že jsem moták.“

„Udal tě?“

„Ne, pomohl mi. Podívej, Hermiono, tohle je Rue du Fouarre.“

Došli na konec úzké Rue des Trois Portes a dostali se do širší ulice, kterou zalévalo pozdně odpolední světlo pohrávající si na vápencových fasádách.

„To znamená ‚slámová ulice‘. Nacházely se tu některé ze starobylých kolejí pařížské univerzity. Protože se zde scházelo mnoho studentů z celé Evropy, aby si poslechli slavné učence, jako byl Abélard, museli sedět venku na svazcích slámy. A tohle je -“ zatlačí do nízké branky na náměstí René Viviani „- naše oblíbené místo pro hraní pétanque.“

„Do téhle zahrady jsem ještě nikdy nevstoupila.“ Hermiona následuje Pierra a podrží Laurentovi branku. „Při cestě do Pobočky používám přímý letax ze zadní části toho omšelého bistra Buttes-Chaumont.“

Pierre si odfrkne. „Vzhledem k obsahu Pobočky se nedivím, že jsi nikdy neměla čas zajímat se o to, co se může skrývat venku.“

To je pravda. Kdykoli měla po práci volno (a to nebylo často, protože jakkoli může Křiklan působit bezstarostně, na Hermionině stole je vždycky nová hromada složek, které musí vyřídit), trávila ho v labyrintu knihkupectví Shakespeare a spol., buď v předním mudlovském obchodě (vstup pro kouzelnické návštěvníky je v koutku pod schodištěm, ze třetí police vytáhněte ‚Padesát neúspěšných způsobů, jak si nechat nafackovat’ a počkejte, až se panel otočí), nebo v Pobočce knihovny velvyslanectví v jeho zadní části.

Při těch vzácných příležitostech, kdy vyšla z obchodu předem, jí protější zahrada připadala nezajímavá, pouhá výplň trojúhelníku mezi Rue Saint-Julien le Pauvre, Rue du Fouarre a hlučným, intenzivním provozem na Quai de Montebello.

Teď, když následuje Pierra brankou do zadní části zahrady, odhaluje jí místo svou hloubku. Jižní cíp trojúhelníku je vklíněn mezi středověké domy se strmými střechami na Rue Galande a ukotven u nízkého, neuvěřitelně staře vypadajícího kostela krčícího se ve stínu vysokých platanů. Když obcházejí chór, jen pár metrů od hladkých kamenných zdí, Hermiona si všimne, že severní apsida je mnohem kratší než jižní.

„Ach, za tím je celý dlouhý příběh. Kostel Saint Julien le Pauvre je velmi starý, ale ještě předtím, než byl vybudovaný, stála tu malá kaple a zázračná studánka s léčivou vodou. Tady.“ Hermiona se usměje. Pierre ukáže na čtvercovou mříž zasazenou do dlážděného chodníku. „Bylo to dvojče léčivé studny z nádvoří opatství Cluny nedaleko odtud. Když stavěli kostel, zkrátili severní apsidu, aby studnu zachovali. Ta však ztratila svou zázračnou moc ve stejné době jako studna v Cluny, na konci patnáctého století, takže byla odstraněna.“

Před kostelem roste velmi starý, mohutný akát podepřený dvěma kroucenými konstrukcemi (Nejstarší strom v Paříži hlásá tabulka) a porostlý vodopádem tmavě zeleného břečťanu, který brání ve výhledu.

Obejdou strom a Hermiona zalapá po dechu.

Takhle Notre Dame ještě nikdy neviděla. Jižní průčelí, přesně zarámované průhledem mezi stromy, vypadá jako živé; velké rozetové okno je tak blízko, že by se ho dalo dotknout. Odpolední slunce svítí nad otevřeným prostorem Seiny na západě a zalévá celou katedrálu měkkou září. Proudí a prosakuje do světlého kamenného zdiva, zvýrazňuje každý detail vytesané krajky a naplňuje ji světlem, až se zdá, že se celé kamenné těleso zevnitř zvedá a září. Vypadá jako velká loď s plachtami nadouvanými větrem, která pluje po řece vstříc zapadajícímu slunci.

„Pěkné, co?“ Laurentovi se zablýskne v očích. „Nezapomínejme ale na naši hru, jo? Je to součást tvého francouzského studia mudlů, Hermiono.“

Po několika schodech vyjdou na cestičku stoupající ke kamenné zdi. „Tohle by měla být středověká zeď Paříže, kterou nechal postavit Filip August,“ říká Pierre, „ale nejspíš jsou to jen zbytky nějakého starého obchodu nebo domu. Každopádně je to naše oblíbené místo pro neformální hraní.“

Laurent už špičkou boty kreslí do hlíny kruh o průměru asi půl metru.

„Dobře, Hermiono. Teď špetka teorie. Předpokládám, že už víš, jak se pétanque hraje?“

„Cílem je ze stoje uvnitř startovního kruhu s oběma nohama na zemi hodit duté kovové koule, kterým se říká boules, co nejblíž k malé dřevěné kouli zvané cochonnet.“

„Zábava spočívá v tom, že nesmíš vůbec hýbat nohama; jako bys je měla zakořeněné v zemi. Také terén je zcela přirozený - není a neměl by být nijak upravený“.

„Pokud nebudu muset létat, tak mi to nevadí.“

„Cítím v tom nějaké špatné vzpomínky?“ Laurent se skloní a vyndá z tašky boules a cochonnet.

Snaha letět na koštěti, které mě neustále shazuje. Na neviditelném okřídleném koni. Na slepém drakovi. Muset poslouchat o stovkách skvělých záchranných akcí, které by Ron Weasley provedl, kdyby někdo uznal jeho genialitu.

„Ach, nic zásadního,“ odpoví a vezme si tři koule, které jí Laurent podává. „Jen mě přestal bavit famfrpál.“

„No, máme i kouzelnickou verzi pétanque. Házíš -“ Laurent ji uchopí za předloktí - „takhle stočenou rukou, dlaní dolů; zpětná rotace koule ti umožní větší kontrolu.“

Hermiona ohne zápěstí. „Je to něco jako švihnout a mávnout.“

„Žádné podvádění, vy dva kouzelničtí lotři,“ zasměje se Pierre. „Tohle je striktně mudlovská párty.“

Hermionina koule se zastaví dva centimetry od dřevěné kuličky.

„Začátečnické štěstí,“ zamračí se Laurent, „a navíc je to před cochonnetem.“ Potěžká svou kouli. „Co mám dělat, mířit, nebo odrazit?“

Nakonec se rozhodne zamířit a jeho koule skončí v asi stejné vzdálenosti od kuličky, ale z druhé strany.

„V oficiální soutěži,“ vysvětluje Pierre, „bychom měli měřící pásmo. V přátelské hře tomu budeme prostě říkat remíza.“

„Předpokládám, že pro kouzelnickou hru platí jiná pravidla?“

„Ne, vůbec ne.“ Laurent se vrátí k ní, zatímco Pierre zaujme místo v kruhu. „Jiné je to, že kouzelníci využívají síť sil, které protínají zemi, zejména pokud je terén blízko vodní hladiny. Proto je Terrain National de Pétanque Magique⁴⁾ vlastně přímo pod touto zahradou. Hluboko v podzemí se nachází přirozeně vytvořený sál a magický vliv vod je tu v rovnováze, protože tohle místo je na půli cesty mezi čistými vodami, které přitékají přes Cluny a Saint-Julien, a špinavými vodami Bièvre.“

„O Bièvre vím. Je to podzemní řeka, která odvádí veškerý odpad ze skřetích mlýnů, že? Ale říkal jsi, že čisté studny vyschly, ne?“

„Vyschly, ale víly cítí, že voda tam pořád je a velmi čistá. Jen je tak nějak nečinná. Na druhou stranu, Bièvre nám v podzemí dělá spoustu potíží.“

„Proč?“

„Před staletími dostali skřeti chytrý nápad, že bobry, kteří dali řece jméno, zkříží s hrabáky. Nějakou dobu to fungovalo dobře; kříženci hrabáků se prokopávali vodou i zemí, přinášeli dvakrát víc zlata a stále rostli, byli silnější a výkonnější. Až do chvíle, kdy se vloupali do nejhlubšího sklepení skřetů, které sousedilo s podzemním potokem, sežrali polovinu pokladu a zbytek zaplavili. Skřeti je museli zlikvidovat. Trvalo to nejméně celé století, během něhož se na levém břehu objevilo poměrně dost závalů, protože ty bestie se prohrabávaly na všechny strany. Tehdy se mudlové začali zajímat o kontrolu a zpevňování podzemí a ministerstvo kouzel se rozhodlo infiltrovat jejich hlídky několika kouzelníky, aby jednak chránili mudly, jednak monitorovali případné magické narušení. Skřeti si myslí, že tam dole stále ještě jeden nebo dva staří hrabáci jsou, ukrytí pod dnem Bièvre. Nemluvě o upírech, duchách a nejrůznějších obyvatelích vod a vodních ploch, včetně některých mých vílích bratranců. Teď je řada na tobě, Hermiono.“

Hermiona se ukáže ve hře jako překvapivě dobrá, skončí druhá za Pierrem, a když si Laurent, tentokrát na dobrém třetím místě, pohladí břicho, stíny platanů už se začínají rozplývat v soumraku. „Nevím, jak vy, ale já mám hlad. Tvoje matka na nás určitě čeká, Pierre. Nebude mít radost, jestli večeře vystydne.“

„Neboj se. Dneska je bourguignon⁵⁾ a vím, že speciálně pro tebe udělala crème brûlée.“

„Ví, že pokaždé, když s tebou hraju mudlovské hry, prohraju, a teď mě porazila i Hermiona. Život není spravedlivý, takže si crème brûlée dám rád. Pojďte, lidi.“

***

O tři hodiny později Hermiona zjistí, že vyšplhat se zpátky do svého pokoje v prvním patře je trochu obtížné. Je plná domácího jídla a tří skleniček červeného vína, o kterém nikdy neslyšela a které, jak ji Pierre ujišťuje, je naprosto tuctové.

Stejně plný je i Křivonožka, který se nechal krmit pamlsky a zbytky jídla, ale nějak se mu daří vypadat důstojně a stoupá vzhůru s majestátním klidem panovníka.

Nejraději by si lehla, ale opravdu by měla napsat domů. Vyndá tedy papír, obálku a mudlovské známky (matka jí dala jasně najevo, že dává přednost tomu, aby jí do okna obývacího pokoje nebušily sovy - děkuji), posadí se ke stolu a chvíli okusuje tužku, než pak začne psát.

Mili rodičové!

Moje nová adresa je 6 Rue des Trois Portes, 75005 Paris, bytem u madame Françoise Black-Rivière.

Jsem moc ráda, že jsem tento byt našla. Je mnohem blíž mému pracovišti, levnější a paní domácí je rozkošná (a skvělá kuchařka).

Je to matka Pierra (našeho úředníka pro styk s mudly). Pověděla jsem mu, že se chci přestěhovat do nemagického bytu, protože konečně dolaďuji výpočet věštění z čísel pro své pojednání o transdimenzionální duplikaci, a taková práce potřebuje takříkajíc tiché zázemí. Ukázalo se, že jeho matka je moták (je vnučkou Mariuse Blacka, vyděděného kvůli tomu, že neměl magii), a měla pokoj k pronajmutí.

Nastěhovala jsem se dnes odpoledne. Domácí mě pozvala na večeři a požádala mě, abych jí říkal Françoise. ‚Rivière‘ bylo jméno jejího zesnulého manžela - byl to francouzský bystrozor, kterého před deseti lety zabili v akci. Byl neuvěřitelně pohledný, poloviční víla - jeho fotka stojí na komodě v kuchyni. Pierre je mu podobný, až na to, že je tmavovlasý.

Bydlím prakticky hned vedle Pobočky v knihkupectví Shakespeare a spol. a jen tři ulice od hlavního vchodu na velvyslanectví v Rue des Anglais. Budu se moct vydat domů, kdykoli bude na velvyslanectví klid, aniž bych se musela obtěžovat s přemisťováním nebo zabezpečením letaxu. To je spousta bonusového času pro můj výzkum.

Teď si vybalím zavazadla, možná trochu zapracuju na výpočtu a půjdu brzy spát, protože zítra musím dohlédnout na velkou slávu, která se koná 2. května - Horacio se rozhodl oslavit svůj první rok ve funkci velvyslance tím, že pozve na Ples vítězství doslova každého.

S láskou Hermiona

Složí dopis do obálky, nalepí známku a rozhodne se, že si před čištěním zubů může na pět minut lehnout.

Když začne slabě pochrupovat, vyskočí Křivonožka na postel.

Poznámky:

1)   cataflics – příslušníci policejních sborů zajišťujících bezpečnost bývalých podzemních dolů a katakomb v Paříži (viz Cataflic - fr. wiktionary); slovo vzniklo spojením počátku slova catacombe (fr. katakomby) a hovorového slova flic (fr. policajt)

2)   katafil – člověk, který nelegálně prolézá pařížské podzemí a tunely (více viz např. Cataphile – Wikipedie a Putování podzemím Paříže); opět vychází ze slova catacombe; v originále je použitá jiná slovní hříčka, která ale v češtině nefunguje

3)   chatière – fr. ústí, otvor, průlez; kočičí dvířka

4)   Terrain National de Pétanque Magique – fr. Národní hřiště pro magický pétanque

5)   bourguignon – hovězí po burgundsku