Preklady fanfiction Harryho Pottera

Gentrifikace 6 

Druhý den ráno jsem se probudila tím, že mi Patron Rona Weasleyho zařval do ucha:

„Co to K ČERTU má znamenat, Hermiono?!“

Což naznačovalo, že dorazil Denní věštec.

Hlasitě jsem zasténala. Chtěla jsem Ronovi ještě večer poslat vzkaz a připravit ho na nejhorší, ale úplně mi to vypadlo z hlavy. Než jsem se osprchovala a oblékla, poslala jsem zpět svého vlastního Patrona se stručným vysvětlením.

Když jsem došla do kanceláře, zjistila jsem, že mě vítají upřené pohledy mých podřízených. Sondra se rozplakala, sotva mě spatřila. Clare na mě ustaraně hleděla, jako by bylo na místě upřímné mateřské pokárání. Dex se rozřehtal.

„To jako vážně?“

S pochechtáváním se otočil ke dveřím kliniky, kde čekal první pacient tohoto dne. Dovlekla jsem se do své kanceláře a zavřela dveře. Na stole mi ležel výtisk Věštce, ale nedokázala jsem se přimět k tomu, abych si ho přečetla. Bylo mi jasné, že článek bude na titulní straně; Rita by nechtěla, aby taková bomba byla zahrabaná někde uprostřed. Netrvalo dlouho, než Clare zaklepala na dveře.

„Dobré ráno, Hermiono,“ začala nejistě.

Zvedla jsem varovně ruku. „Radši nezačínej. Já ti to vysvětlím.“

„Nemusíš mi nic vykládat. To, co děláš ve svém osobním životě, je tvoje věc a netýká se to nikoho jiného.“

Zřejmě budu muset ještě nějakou dobu objasňovat, o co jde. Zhluboka jsem se nadechla. „Byla to záměrná lest, Clare.“

Zamrkala. „Lest?“

„Ano, lest, kterou jsem se snažila zbavit profesora Snapea nechtěných obdivovatelek. Šlo o to, že když nebude k mání, příběh v Magazínu dospívající čarodějky rychleji vyšumí. Bude to trvat jen asi měsíc, než se fanklub jeho obdivovatelek vrátí do školy nebo bude jinak zaneprázdněný. Ale nech si to prosím tě pro sebe, Clare.“

„Chápu.“ Vypadala zklamaně. „To je škoda. Myslela jsem, že…“

„S profesorem Snapem nejsme nijak zapletení. Mám přítele v Londýně.“

„Jistě.“

Zamračila jsem se. „Je v tom nějaký problém?“

„Ne, vůbec ne. Jen jsem doufala, že třeba konečně našel trochu štěstí. Zdálo by se, že si to chudák zaslouží, po tom všem, čím si prošel.“ Clare s úsměvem potřásla hlavou. „Kdybych byla o něco mladší, možná bych to na něj i zkusila.“

Tomu jsem se zasmála. „Nikdy nevíš, třeba se mu líbí starší ženy.“

„Ne, potřebuje někoho mladšího, někoho chytrého jako liška, kdo s ním udrží krok. Někoho, jako jsi ty.“

„Clare, říkala jsem ti, že-“

„-máš přítele, já vím. Přesto bys o tom možná měla popřemýšlet, kdyby to s tím tvým mládencem náhodou nevyšlo. Jen ale nečekej moc dlouho,“ dodala varovně. „Teď, když o Snapeovi ví i ta poslední čarodějka v Británii, by ho mohla některá v mžiku ulovit. Doufám, že ví, že si má dávat pozor na Amortencii.“

„Tím jsem si jistá,“ souhlasila jsem.

Když Clare opustila kancelář, usilovně jsem se snažila soustředit na práci, ale náš rozhovor se mi stále vracel. Během mých školních let by určitě žádná čarodějka se špetkou zdravého rozumu nepovažovala Severuse Snapea za žádoucího partnera. Ach, zaslechla jsem, jak některé dívky drsně komentovaly, že by si vzaly milého profesora do postele, aby zjistily, co se skrývá pod všemi těmi knoflíky, ve kterých je věčně zapnutý. A slyšela jsem i zvěsti o několika zamilovaných, kdy zamilovanost nejspíš trvala do té doby, než chudinka holka dostala verbální ledovou sprchu v příští hodině lektvarů. Ale teď?

Za několik posledních týdnů jsem zjistila, že Severus Snape už není ten samý vztekloun, nenáviděný umaštěný prevít, který strašil v chodbách Bradavic. Zřejmě se do jisté míry vyrovnal se svou minulostí a pohnul se kupředu. Ach, stále měl své chvíle, bouchnutí vchodových dveří včera večer mi v mysli znělo až příliš jasně. Ale ten hněv byl zasloužený, stejně jako jeho zlost na Magazín dospívající čarodějky a Ritu Holoubkovou. Ten večer, kdy jsem se s ním dělila o víno a omelety, byl určitě docela příjemný.

Jeho třída obrany byla mezi studenty vysoce ceněná a on si ve škole získal novou míru respektu. To bylo něco, co bych nikdy nečekala. Rozhodně byl mnohem lépe oblečený a jeho domov už nebyl temným doupětem zavrženého samotáře. Navíc se mu dostalo té cti, že byl vybrán, aby redigoval novou verzi Klingbeekova textu o obraně, což nebylo málo. Skutečně, gentrifikace udělala ze Severuse Snapea opravdu žádoucího muže.

Touto myšlenkou jsem se zabývala po zbytek dopoledne.

xxx

V polední pauze jsem napsala Harrymu a Ronovi dlouhý dopis, v němž jsem se snažila objasnit, o co v článku Holoubkové jde. Přesto jsem pochybovala, že by samotný dopis stačil. Jak znám své přátele, nejspíš budu muset o víkendu vyrazit do Londýna, abych to urovnala.

Obrátila jsem pozornost k tomu, jak si u Snapea co nejlépe napravit reputaci. Rozhodně byla na místě upřímná omluva za to, že jsem zasáhla do jeho života. I když jsem pochybovala, že by mě zrovna teď nějak zvlášť chtěl vidět, musela jsem se o to pokusit. Poslala jsem mu také dopis, stručný a věcný.

Příměří? Ráda bych si s vámi dnes večer promluvila.

Nechal mě čekat téměř až do konce pracovní doby, než poslal odpověď.

Přemístěte se v sedm hodin do mého obývacího pokoje.

Přišla jsem domů o půl sedmé a zjistila, že mi během dne přišla pořádná hromada nenávistných dopisů. Povzdechla jsem si, probrodila jsem se jimi a převlékla se z pracovního oblečení. Přesně v sedm večer jsem se přemístila za jeho dveře s neotevřenou lahví vína ze včerejšího večera v ruce.

„Profesore Snape?“ zavolala jsem do prázdné místnosti.

„Pojďte nahoru,“ ozval se rozladěný hlas z horního patra.

Našla jsem ho ve druhé ložnici, která mu zřejmě sloužila jako domácí pracovna. Místnost byla už tak malá; kvůli hromadám knih a pergamenů rozházených všude kolem se zdála ještě menší.

„Dobrý večer, profesore,“ začala jsem.

„Myslím,“ řekl Snape chladně, když vzhlédl od přetékajícího psacího stolu, „že když už jste světu oznámila, že máme tak důvěrný, láskyplný vztah, měla byste mi říkat Severusi, že?“

Mé tváře zářivě zrůžověly. „Ohledně toho…“

„Ano. Ohledně toho.“ Opřel se v křesle a čekal.

Uvědomila jsem si, že má na sobě černé tričko a černé džíny. S krátkými rukávy! Nikdy předtím jsem neviděla jeho paže. Přistihla jsem se, že fascinovaně zírám. Chtěla jsem pátrat po tom, co by mohlo zůstat z jeho Znamení zla, ale věděla jsem, že bude lepší se o to nepokoušet.

„Já – ehm - ráda bych se vám omluvila,“ řekla jsem a zvedla oči zpět k jeho tváři.

„Ach? Omluvila se za to, že můj život se stal ještě více stresujícím, než už byl?“

„To jsem neměla v úmyslu. Ano, měla jsem se svým nápadem nejdřív zajít za vámi, ale – no-“

„- ale neudělala jste to, a tak to tady máme. Severus Snape a Hermiona Grangerová jsou do sebe bláznivě zamilovaní už - jak dlouho jste říkala?“

„Měsíc,“ odvážila jsem se a plně si uvědomovala, že můj obličej hoří.

„Fajn.“ Unaveně si povzdechl a protřel si tvář. „Jak si představujete, že bychom se měli prezentovat?“

„No…“ během dne jsem trochu přemýšlela. „Asi bychom měli jít jednou nebo dvakrát do Příčné ulice. A najíst se v Děravém kotli. A možná v té nové restauraci, co tam otevřeli, zapomněla jsem, jak se jmenuje, Harry by to mohl vědět. Nechci, aby vám to zabralo příliš mnoho času.“

Střelil po mně chmurným pohledem, který naznačoval, že na tuhle šikmou plochu jsem se už dostala.

„Ještě něco, ó mistryně manipulace?“

Zavrtěla jsem hlavou a byla si jistá, že můj obličej už nemůže být rudější.

„Tak tady jsou mé podmínky. Zaprvé, odmítám vkročit do Příčné ulice, dokud v Bradavicích nezačne výuka. To, že spolu budeme viděni na veřejnosti, je jedna věc. Být pronásledován tlupou poblouzněných adolescentek je něco jiného.“

„To je fér. Myslím, že bychom mohli jít do nějaké mudlovské hospody nebo někam poblíž, tam by si nás možná ještě někdo všiml a bylo by to nenápadnější.“

„A taky,“ pokračoval Snape, „vám nedovolím, abyste komukoli podávala informace o našem údajném vztahu v naději, že se rozšíří fámy v můj domnělý prospěch. Ani Potterovi, ani Weasleyovým, ani vašim spolupracovníkům, a už vůbec ne Ritě Holoubkové.“

„Harry a Ron už vědí, že je to podvod, stejně jako Clare, bystrozorka v práci. A ani ve snu by mě nenapadlo mluvit s Ritou nebo s jakýmkoli jiným reportérem, který by se objevil u mých dveří.“

„Co se týče jakýchkoli veřejných projevů náklonnosti, mají se omezit na držení se za ruce, a to jen v případě, že je to nezbytně nutné. Je to jasné?“

Přikývla jsem. Mohla jsem si jen pomyslet, že jsem propásla svou jedinou šanci políbit Severuse Snapea. Tu myšlenku jsem odložila k pozdějšímu přezkoumání.

„A na konci září tahle šaráda končí. Je mi jedno, jestli mi ženy budou pořád stát frontu u dveří, moje role v tomhle skončila. Rozumíte?“

„Ano.“

„Mám vaše slovo?“

„Ano. Severusi,“ dodala jsem a vyzkoušela si to na jazyku.

Snape našpulil rty, zjevně připraven poukázat na to, že vzhledem k tomu, že momentálně nejsme na očích veřejnosti, si mohu takovou familiárnost odpustit. Místo toho si zhluboka povzdechl.

„Dobře. Hermiono.“

Nesměle jsem zvedla láhev, kterou jsem stále držela v ruce. „Přinesla jsem víno,“ odvážila jsem se.

„Později,“ řekl stroze.

Což znamenalo… co? Chtěl, abych hned odešla?

„Tak já ho prostě dám do ledničky, ne?“

„Udělejte to a pak se vraťte nahoru. Hodila by se mi pomoc při vyhledávání informací o jednání s ďasovci.“

Zamrkala jsem. Aspoň mě nevyhodil. Spěchala jsem do kuchyně vychladit víno a hned jsem se vrátila.

„Ďasovci?“ opatrně jsem se zeptala a přemýšlela, proč mě žádá o pomoc.

„Tenhle editorský úkol, který jsem přijal,“ řekl Snape a jednou rukou se rozmáchl po malé místnosti, „je to pro mě sice velmi prestižní příležitost, ale zároveň je to pěkně únavné. Znáte přece velikost Klingbeekovy knihy. Musím najít nejnovější výzkumy ke každému tématu, kterým se zabývá. Momentálně řeším plísňáčky a role, které sehráli v temných obřadech. Tím tempem, jakým postupuju, budu editovat do konce svého přirozeného života. Vzhledem k tomu, že tak toužíte vynahradit mi škody…“

„Chcete, abych vám dělala asistentku při výzkumu?“ zamumlala jsem. „Ale to je prakticky práce na plný úvazek. Já už jedno zaměstnání na plný úvazek mám!“

„Jsem si jistý, že si najdete čas na obojí, řekněme na měsíc? Do konce září?“

Dostal mě.

xxx

Pracovali jsme dobré dvě hodiny. Severus - teď už mi to šlo snadno - psal obsáhlé poznámky na dlouhé kusy pergamenu, zatímco já jsem pročítala zahraniční kouzelnické časopisy, v nichž byla byť jen vzdálená zmínka o ďasovcích. Rozhodně jsem se o podvodních tvorech dozvěděla víc, než jsem kdy zamýšlela. Nakonec začal můj žaludek vydávat docela působivé, bouřlivé zvuky.

„Mám hlad,“ řekla jsem na omluvu. „Vy jistě taky.“

„Ani ne. Pozdní oběd,“ zavrčel Snape a pak se podíval na můj zklamaný obličej. „Ach, dobrá. Nedaleko je hospoda.“

Mávla jsem směrem ke společné zdi mezi našimi domy. „To je v pořádku. Prostě si vezmu něco vedle.“

„Myslel jsem to tak, že půjdeme oba, Gra-Hermiono. Tuhle frašku můžeme začít klidně už dnes večer.“

Vděčně jsem přikývla.