Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 46. Moc, jakou sám nezná

Měl strach. Dlouhou dobu to bylo jediné, co věděl. Ztratil pojem o čase. Prostě byl. Existoval, a stejně tak existoval i jeho strach.

Pak si uvědomil temnotu. Všude kolem něj byla tma a jemu byla zima, taková zima. Chtěl k sobě přitisknout kolena, ale nemohl najít své tělo. Pokusil se natáhnout ruku, aby nahmatal zem kolem sebe, ale nedokázal říct, jestli rukou hýbe, nebo ne. Bylo to, jako by měl vypnuté smysly. Byl na trávě, nebo na betonu, na koberci, nebo na skále? Přistihl se, že si přeje, aby to, co způsobilo, že se nemůže hýbat ani dotýkat, odřízlo všechny pocity v jeho těle, protože ho chlad mrazil až do morku kostí. Třásl se. I to cítil.

Alespoň se mu nechtělo plakat. Možná toho v poslední době prožil tolik, že mu slzy vyschly. To se přece mohlo stát, ne? Byl si jistý, že člověk toho vydrží jen určitou míru, než se dostaví otupělost.

Byl to důvod, proč měl zamlžený mozek? Byl otupělý?

Ne, rozhodl se po příliš dlouhém zvažování. (Byla to jen minuta, nebo už několik dní?) Jeho mozek byl jako jeho tělo: fungoval, ale ne úplně. Ať už tu tmu způsobilo cokoli, způsobovalo to jakousi tmu i v jeho mysli.

To, že to věděl, mu nebránilo v tom, aby se snažil rozumem dostat z místa, kde se ocitl. Ale jak to mohl udělat, když si nepamatoval, kde je a jak se sem dostal? Napadlo ho, že mu možná Voldemort něco udělal. Tvář temného čaroděje se mu stále vkrádala do mysli a kdykoli se objevila, prohloubila mrazení v jeho těle. Vybavovaly se mu nejasné vzpomínky na bolest a mučení a slzy a na to, jak se strašně bál. Snapeova tvář tam byla také, ale to mu pomáhalo cítit se o něco méně chladně, o něco bezpečněji, a tak se snažil Snapeovu tvář vytahovat co nejčastěji. Ale to nedávalo smysl… Copak Snapea nenáviděl? Ne, počkat. Necítil k němu nenávist. Už ne. Nebo se mu jen zdálo, že už k němu necítí nenávist? Nevěděl. Podrobnosti byly stejně rozmazané jako jeho mozek.

Cítil, jak ho zaplavuje vlna beznaděje, která se mísila se strachem a vytvářela depresivní guláš emocí. Jak by mohl přijít na to, jak se dostat pryč, když vůbec nevěděl, kde je? Byl odsouzen zůstat tady navždy? Neměl rád, když mu byla zima, když byl otupělý nebo zmatený. A neměl rád tmu. Nebál se tmy – život v přístěnku pod schody ho z toho po tolika letech vyléčil –, ale bál se, co by tma mohla skrývat na tomto podivném místě, kterého se nemohl dotknout. V přístěnku se musel bát jen pavouků, ale v posledních letech zjistil, že existují mnohem děsivější věci než pavouci, z nichž mnohé se rády potulují ve tmě.

Cítil, jak se vzduch kolem něj mění, což mu jenom připomnělo noční můry v podobě obřích akromantulí a mozkomorů vysávajících duše. Napadlo ho, že se teď bojí ještě víc, ale srdce se mu nerozbušilo. Vůbec necítil tlukot svého srdce. Byl snad mrtvý? Proč při tom pomyšlení cítil úlevu i úzkost zároveň? Ale ne. Pokud byl mrtvý, proč mu stále byla zima? To se stává, když člověk umírá? Chlad a temnota na věky?

Nechtěl být mrtvý. Možná… možná by těch pár slz přece jen nevadilo. Pokud by vůbec mohl plakat bez těla.

„Nejsi mrtvý, Harry,“ vyděsil ho hlas ze tmy. Ten hlas znal. Byl to jeho hlas. Byl to také hlas ze snu…

Zrak mu zalilo světlo. Měl nutkání zavřít oči, ale žádné neměl. Počkat, jak mohl vidět bez očí? Než se nad touto otázkou stačil zamyslet nebo použít své ne-oči, aby zjistil, kde je, jeho okolí se změnilo. Vířící světla, měnící se barvy, jako by cestoval přenášedlem do neznámého cíle. Zastavil se na kamenité louce. Vzápětí ucítil vůni mořského vánku, vzhlédl a uviděl domek…

„U Kneadera,“ zašeptal a rozšířil oči. Ústa… oči… srdce! Cítil své tělo! Natáhl ruku, aby si sáhl na obličej, aby se ujistil, že ho stále má a že je připojený ke stejnému tělu jako předtím. Natáhl paže před obličej a otočil je. Rozhodně vypadaly stejně. Dlouze vydechl. Díky Merlinovi.

„Ahoj, Harry,“ ozval se znovu hlas a Harry se otočil, aby viděl, že opodál stojí jeho kopie. Jiný Harry. On sám ze svých snů. Jeho vnitřní oko?

„Můj mozek už není zamlžený,“ řekl na pozdrav. „To jsi udělal ty?“

Jiný Harry přikývl. „Obávám se, že je to jen dočasné. Jsi pod silným lektvarem a jeho účinky na tvou mysl mohu neutralizovat jen na krátkou dobu.“

„To je v pořádku,“ zamumlal a rozhlédl se kolem sebe. „Takže jsme stále uvnitř mé mysli. Což dává smysl. Pochybuju, že by ses mi mohl zjevit i ve skutečném světě.“

„Je to tak,“ potvrdil jiný Harry. „Nemohl bych. Jsem součástí tebe. Jedině kdybych byl samostatná bytost, mohl bych se ti takovým způsobem zjevovat.“

Harry nepřítomně přikývl a nasál poklidnou atmosféru Kneaderova dvora. Teorie obklopující jeho vnitřní oko ho jednou bude fascinovat, ale dnes chtěl znát odpovědi na naléhavější téma. „Takže jsem pod vlivem lektvaru. Voldemortova uspávacího lektvaru.“ Napadlo ho, že ani neví, jak se ten lektvar jmenuje. Nebo jestli se vůbec nějak jmenuje. Snape říkal, že ho vyvinul speciálně pro Harryho… takže možná ani nemá jméno. Bylo mnohem snazší lámat si hlavu nad tím, že nemá jméno, než přemýšlet, jestli se z jeho účinků někdy probudí.

„Ano,“ odpověděl mu jiný Harry. „Voldemort toho měl na svůj oslavný večer naplánováno o dost víc. Nechtěl svůj obřad zkrátit, ale ty jsi v něm vyvolal strach. Ten strach převážil nad jeho touhou po větší okázalosti.“

„Vzpomínám si,“ vydechl Harry tiše a všechno se mu vrátilo. Byl svázaný a Červíček mu odebral krev, i když ta část nebyla tak hrozná, jak si představoval. V porovnání s množstvím krve, kterou mu sběrači odebrali během prvních dnů zajetí, si ten muž nevzal skoro žádnou. Hrozná byla ta bezmoc, když se nemohl hýbat, když viděl, jak jeho krev použili při Voldemortově obřadu, a když sledoval, jak Voldemort před jeho očima nabírá sílu. A pak Snape…

Při vzpomínce na Snapeovo nehybné tělo a na jeho modré rty se několikrát mělce nadechl. „Je naživu. Snape. Malfoy to říkal. Prosím, řekni mi, že nelhal.“

„Severus Snape je naživu.“

Harry zavřel oči a z ramen mu povolilo napětí. „Dobře. To je dobře.“

Myslel si, že Snape je mrtvý. Nemohl vymazat vzpomínku na smutek, který v tu chvíli pocítil. Bylo to jako Sirius znovu a znovu.

„I když technicky vzato Malfoy lhal.“ Jiný Harry naklonil hlavu na stranu, jako by zvažoval pravdu.

Harry vytřeštil oči. „Jak to myslíš?“ zeptal se a snažil se nepanikařit.

„Snape požil jed,“ vysvětlovalo jeho snové já. „Pomalu působící jed. Věděl, že trauma z mučení proces urychlí a zabije ho dřív, než bude mít šanci Voldemort.“

„Takže…“ olízl si suché rty, „opravdu zemřel?“ Ale teď je naživu. Soustředil se na tuto informaci a opakoval si ji jako mantru. Nevěděl jak, ale tenhle strašný příběh měl dobrý konec. Dobře. Zatím dobrý konec.

„Ano,“ potvrdil jiný Harry, ale pokračoval uklidňujícím tónem: „Jed vedl k definitivní smrti pomalu. Pokud by mu byl podán protijed do několika hodin po smrti – což se stalo –, měl velkou šanci na přežití.“

„Šanci?“ vypískl. „Chceš říct, že si vzal jed s vědomím, že existuje šance, že nepřežije?“

Jiný Harry se na něj vážně podíval. „Víš přece, že profesoru Snapeovi není riziko cizí.“

Harry si odkašlal. Ano, to věděl. Ale nelíbilo se mu to. Rozhodl se, že je možná čas promluvit si o něčem jiném. Začínal se vztekat a také nevěděl, jak dlouho bude mít čistou hlavu. „Takže jsem ve sklepě? V tom, který jsi mi předtím ukázal?“

Jiný Harry přikývl, oči měl smutné.

Zachvěl se a cítil se zneuctěný při pomyšlení, že je v bezvědomí a bezbranný, zatímco Smrtijedi mají volný přístup k jeho tělu. Nebyl ničím víc než neživou továrnou na výrobu krve. „Přesně to jsem si vždycky přál,“ konstatoval s nucenou lehkostí, „být připoutaný ve sklepě jako Frankensteinovo monstrum.“ Rozhlédl se po krásném dni a ucítil sůl v čerstvém vzduchu. Cítil se šťastný, že vidí tohle místo sklepa.

„Cítil ses tu v bezpečí,“ vysvětloval jiný Harry, když si také prohlížel krajinu. „Připadalo ti to tu klidné. Napadlo mě, že bys to teď mohl ocenit.“

Ano, pomyslel si Harry. Nebyl si jistý, kdy se naposledy cítil bezpečně, ale rozhodně mu tohle místo připadalo klidné. „Díky,“ odpověděl a posadil se na kousek trávy bez kamenů. „Tak mi prostě řekni zbytek. Strhni tu náplast. Říkal jsi, že moje zajetí bude zlomovým bodem války. Udělal jsem, co jsem měl? Nebo jsme prohráli?“

Jiný Harry se posadil o kousek dál. „Dal jsi na má slova,“ pravil a na rtech se mu objevil spokojený úsměv. „Věřil jsi muži, o kterém sis myslel, že mu nikdy nebudeš moci věřit, i když jsi měl před sebou důkazy o opaku. Dokonce i tehdy, když byla veškerá naděje ztracena.“

Harry pocítil malé pohnutí pýchy. Nejprve Snape naznačil dobře vykonanou práci a teď se zdálo, že jeho vnitřní oko dělá totéž. Od obou to něco znamenalo, zvlášť když uvážíme, jak málo byl zvyklý na pochvaly, když vyrůstal u Dursleyových.

„Tahle zkouška pro profesora Snapea ještě neskončila,“ pokračovalo jeho druhé já, „ale tvoje role je u konce. Pokud se probudíš, poznáš, že jsi byl úspěšný.“

Harrymu se sevřelo srdce. Pokud se probudí. To byla dostatečná odpověď. Možná svou roli splnil, ale pořád to mohlo dopadnout jakkoli. Voldemort mohl být stále úspěšný, stále mohl zaútočit na Bradavice a Prasinky, stále mohl zabít všechny jeho přátele…

Polkl, když se mu v krku udělal knedlík. „Říkal jsi… ehm, předtím jsi řekl, že Voldemortův plán je chybný. Že bude silnější, ale že ho musím nechat zesílit, pokud mám mít nějakou naději, že nad ním vyhraju.“

Jiný Harry mlčky přikývl. Zdálo se, že nechává Harryho, aby si všechno domyslel sám.

„Věděl jsi, že i já budu silnější?“

Jiný Harry opět přikývl.

„To je ta velká chyba v jeho plánu? Že my dva jsme propojení a on nemůže zesílit, aniž by se o něco z toho podělil se mnou? Bez toho, že bych byl dost silný na to, abych ho třeba jednou porazil?“

„Ano,“ potvrdil jiný Harry tiše. „Podceňuje tě a špatně odhaduje povahu vašeho spojení. Může od tebe získat sílu fyzickými prostředky, ale nemůže tak učinit prostřednictvím tvé mysli. Ty kontroluješ tok síly, který se tam odehrává,“ ukázal na Harryho jizvu. Nebo na jeho hlavu.

Stejný problém, pomyslel si Harry. Ta jizva symbolizovala mentální spojení, které sdílel s Voldemortem. Pravděpodobně nikdy plně nepochopí podstatu tohoto spojení ani to, proč měla Voldemortova neúspěšná vražedná kletba takový účinek, ale možná by se mohl naučit, jak ho využít ve svůj prospěch. Dokáže to?

„Ale nemůžu to ovládat,“ povzdechl si a ramena mu poklesla. „Posílal mi falešné vize, a dokonce i pravdivé, když se mnou chtěl manipulovat. Vnutil se mi do mysli, když mi chtěl něco sdělit. Dokonce, i když jsem na něj použil nitrozpyt, udělal jsem to jen náhodou. A to, co jsem viděl, jsem nedokázal ovládat.“

„Vnutil tvou mysl do své,“ opravil ho jiný Harry.

„Cože?“

„To je důležitý rozdíl. Nemůže snést pobyt ve tvé mysli, Harry. Možná to dokáže na krátké okamžiky, dost dlouhé na to, aby tvou mysl odlákal a vtáhl do své, ale tvoje mysl je chráněna láskou tvé matky. Zůstat tam delší dobu ho vysiluje. A když ty sám cítíš lásku, je pro něj tvá mysl nesnesitelná i při pouhém dotyku. Proto ti dává vize a poselství – čímž ze své mysli dělá hrací pole –, místo aby vnikal do tvé mysli a prohlížel si tvé vize nebo myšlenky.“

„Ale on na mě provedl nitrozpyt,“ namítl Harry. „A byl v tom dobrý!“

„Získal moc. Stejně jako mnoho jiných, kteří získají náhlou, nezaslouženou moc, věřil, že ho učiní neporazitelným. A skutečně se mu podařilo tě na čas přemoci. Ale, Harry, tvá mysl je přirozeně silnější a láska tu sílu jen umocňuje. Tím, že na tebe použil nitrozpyt, ti pouze poskytl neomezený přístup ke své mysli. Umožnilo ti to čerpat z jeho síly a učinit ji svou vlastní. To nepředpokládal. Stále také odmítá uznat, že žádná moc, kterou by mohl získat, nedokáže porazit surovou sílu lásky.“

„Lásky mé mámy,“ zašeptal Harry.

Jiný Harry přikývl. „Její. A tvé vlastní.“

„Po obřadu jsem se cítil opravdu mocný,“ připustil pomalu a pak se odmlčel, aby zvážil svá slova. Snape neznal odpovědi na jeho otázky týkající se nově nabytých schopností, ale zdálo se, že jeho vnitřní oko toho ví hodně, což ho přimělo položit co nejvíce otázek. „Ale necítil jsem se mocný, když se k tomu schylovalo. Přichází to a odchází? Můžu si něco z toho nechat? Víš, napořád?“

Jiný Harry se usmál. „Nemůžeš svoji moc cítit, protože je momentálně nestabilní. Mění tě to, Harry, stejně jako to změnilo Voldemorta.“

Harry poplašeně rozšířil oči. „Chce mě to přivést k šílenství?“

„Ne,“ usmál se pobaveně jiný Harry. „Voldemortovo šílenství pochází z paranoie, strachu a sebedestrukce, která pramení z touhy po nekonečné moci. Jeho zvýšená moc je díky jeho šílenství nebezpečná, ale není jeho příčinou.“

Harry si s úlevou oddechl.

„Tvoje síly jsou v pohybu,“ upřesnil, „což je méně nápadné díky tomu, že jsi Voldemortovy síly odsával do sebe po troškách. Sám o sobě nezískáváš nové schopnosti, tvé magické jádro prostě sílí. Stáváš se lépe přizpůsobeným magii kolem sebe a magii v sobě.“

„Takže ji neztratím?“ Harry seděl s pootevřenými rty a přemýšlel o důsledcích. Bylo to děsivé, když uvážil, že by mohl mít přístup ke kouzlům, o kterých dosud jen snil. Stále se však obával, že ji nebude schopen ovládat, že by s ní mohl někomu omylem ublížit.

„Teoreticky bys mohl,“ odpověděl jiný Harry. „Voldemort přece o část své síly přichází. Ale vzhledem k tomu, že neexistuje nikdo, kdo by měl přímou cestu do tvé mysli a mohl ti ji odejmout – tedy nikdo, kdo by v tvé mysli vydržel delší dobu –, pochybuji, že se to někdy stane.“

„Počkej. Voldemort ztrácí své schopnosti?“ To mu připadalo jako dost důležitý detail na to, aby to jen tak přešel.

Jiný Harry naklonil hlavu, jako by zvažoval svá slova. „Představ si tu moc jako náboj… nebo si ji představ, jako by to byla voda. Jeho magické jádro dostalo takříkajíc příliv vody, který způsobil, že zesílilo a prohloubilo své kořeny. Pokaždé, když se napije lektvaru vyrobeného z tvé krve, dostane této posilující vody trochu víc. A pokaždé, když se ti podaří přichytit se na jeho jádro a nasměrovat část této vody, aby proudila do tvého vlastního magického jádra, vyživuje to tvé a vysušuje jeho vlastní. Čím silnější budou tvé kořeny, tím více budou jeho kořeny atrofovat a mizet do normálních rozměrů.“

„Páni,“ vydechl Harry s očima dokořán a ocenil to přirovnání. Jeho vnitřní oko by mohlo dát profesoru Snapeovi pár lekcí, jak usnadnit pochopení pojmů v hodinách lektvarů. „To je úžasné!“

Rty jiného Harryho se zvlnily. „Ano, je to úžasné.“

„Měl jsi pravdu.“ Harry udiveně zavrtěl hlavou. „Jeho plán je chybný. Opravdu, opravdu chybný. Dává si tu práci, aby byl silnější, přitom ve skutečnosti jediné, co tím udělá, je, že posílí mě.“

„Takže už chápeš, proč tě musel zajmout,“ pronesl tiše jiný Harry a v očích se mu zračila lítost.

Harry přikývl a zamyslel se. „Čím víc mé krve použije do svého lektvaru, tím je mocnější. Ale čím mocnější bude on, tím mocnější budu já a nakonec ho budu moci porazit. Nemluvě o tom,“ vzhlédl, „že kdyby mě nezajal, neviděl bych tohle všechno na vlastní oči.“

Jiný Harry se smutně usmál. „Nechtěl bych to pro tebe, Harry, kdyby to šlo jinak,“ řekl.

„Já vím.“ Harry ztěžka pokrčil rameny. Teď, když pochopil, co znamenalo varování jiného Harryho, už to věděl. „Teď už to chápu. Nenávidím to, co se stalo, a nejsem si úplně jistý, jestli chci všechno, co pro mě tahle moc bude znamenat, ale jestli mi to pomůže zbavit se Voldemorta nadobro, bude to stát za to. Je to tak?“ Podíval se na své snové já, aby se ujistil.

„Ano, Harry,“ ujistil ho jemně jiný Harry. „Bude to stát za to.“

Harry přikývl. „Jestli se probudím…“ Při té myšlence polkl a pak si vzpomněl na další starost. „Ale jak mu můžu vzít jeho schopnosti, když se od něj dostanu daleko? Mohl jsem to udělat jen tehdy, když jsem byl napojený na jeho mysl prostřednictvím nitrozpytu.“

„Jen tehdy?“

„Jo…“ Harry se snažil vzpomenout na nějaký jiný okamžik. „No. Tenkrát, když zkoušel Snapeův prsten. Na pár vteřin jsem mu viděl do očí. Jako vidění, jenže jsem byl přímo u toho. Určitě se to muselo stát i tehdy, protože tehdy jsem poprvé viděl magii.“  Pozoroval své druhé já a hledal vodítko, zda se nemýlí, když hádal: „Možná mám přístup k jeho magickému jádru, kdykoli mám vidění? Nebo… no, to je většinou náhodné. Jak se ujistím, že jeho moc vysávám záměrně? Nevyžadovalo by to nějaký druh nitrozpytu?“ Znepokojeně rozšířil oči. „Ale to přece nemůžu! Snape říkal, že bych si mohl zničit mysl, kdybych se pokusil použít nitrozpyt na Voldemorta na dálku. Říkal, že bych se mohl proměnit v zeleninu!“

„Zdaleka nejsi průměrný kouzelník,“ upozornil ho klidně druhý Harry. „Zvlášť teď. Dokonce i Snape by mohl ve světle tvého silnějšího magického jádra přehodnotit svůj postoj.“

Harry zavrtěl hlavou, aby si ji pročistil. V jeho mysli bojovalo o pozornost příliš mnoho myšlenek.

„Spolehni se na profesora Snapea,“ navrhl jiný Harry. „Pomůže ti. Má svou roli i po skončení této zkoušky. Budeš potřebovat vedení. To proroctví – Snapeovo proroctví – nebyl jen řetězec hezkých, nic neříkajících slov. Severus Snape má jedinečnou kvalifikaci k tomu, aby tě vedl při přípravě na střet s Voldemortem. Nejen pro budoucí den, kdy se s Voldemortem utkáš naposledy, ale i pro teď, pro dnešek. Musíš se naučit využívat nadání své mysli pro nitrobranu a nitrozpyt, pokud chceš být schopen toto spojení ovládat a tím odčerpávat z Voldemorta další jeho síly.“

Harry si odkašlal, zdrcený představou, že by se měl naučit, jak na Voldemorta použít nitrozpyt, a navíc na dálku. Vždyť nitrozpyt ještě vůbec nestudoval! Jistě, párkrát se mu to náhodou povedlo, ale to bylo něco jiného. Tohle… to bylo jako vědět, že musí přijít na to, jak se pouští do olympijského závodu v chůzi, ještě než se naučí lézt.

Povzdechl si. „Snažil jsem se, aby se věci děly podle mých vlastních podmínek. Snažil jsem se zůstat statečný, nenechat je vyhrát. Věřil jsem Snapeovi, že nás dostane ven. Jestli unikl, přijde si pro mě. Já vím, že přijde. Je nějaká šance, že mi řekneš, jaké má šance na úspěch? Musíš si myslet, že je to pravděpodobné, když mi to všechno říkáš.“

Jiný Harry se usmál, ale zavrtěl hlavou. „Nemám žádnou jistou vizi, která by přesahovala tento okamžik. To, co se stane teď – jaká rozhodnutí Severus Snape učiní v příštích hodinách nebo dnech –, rozhodne o výsledku tohoto dějinného okamžiku. Do té doby tě mohu pouze vést k tomu, v co pevně doufám, že bude tvou budoucností.“

Harry se kousl do rtu, utrhl ze země stonek trávy a dlouhou chvíli jej převaloval mezi prsty. „Věděl jsi, jak moc budu Snapeovi doopravdy věřit?“

V očích jiného Harryho se roztančilo něco jako potěšení. „Viděl jsem, že se to může stát. Doufal jsem, že se to stane. Upřímná a hluboká důvěra byla tvou nejlepší šancí, jak přečkat bouře, které ti Voldemort házel do cesty.“

„Věděl jsi o… o mé matce? O Snapeovi a…“ Harryho hlas se zadrhl.

„Vím jen to, co mi bylo zjeveno. Toto mi odhaleno nebylo,“ odpověděl jemně.

Harry si povzdechl. Jestli – až se odsud dostane, bude mít o čem přemýšlet. „No, můžu jen říct, že mi ta důvěra teď dělá moc dobře,“ pronesl sklesle a poddal se slábnoucím emocím. Vnímal krásný den a cítil se zrazen vlastní myslí, protože věděl, že ta scenérie není skutečná. Stejně jako by byl mrtvý, v kómatu z rozmaru Voldemorta a Smrtijedů, čekající na záchranu, která možná přijde, možná ne. Ne, snažil se sám sobě namluvit. Přijde. Snape měl plán. Věřil Snapeovi a Snape měl plán, jak ho zachránit. Možná. Přinejmenším byl naživu a brzy přijde s plánem.

„Pro tebe to dobré z toho nebylo určeno,“ přerušil jeho myšlenky jiný Harry.

„Cože?“ zamračil se Harry a studoval své druhé já. „Já tomu nerozumím. Říkal jsi, že mu musím věřit, že mě odsud dostane. O to přece ve všem šlo.“

„Ano,“ přikývl druhý Harry. „Ale víc než tvoje potřeba důvěřovat, byla jeho potřeba znát tvou důvěru.“

Harry stiskl rty. Musí si jeho vnitřní oko hrát se slovy a významy? „No, přece si pro mě přijde, jak bylo plánováno, ne? I kdyby mu na mně ve skutečnosti nezáleželo, je to jeho práce. A on, ehm… říkal, že mě chrání kvůli mámě. Ať už jsem mu věřil, nebo ne, buď přijde sám, nebo ho pro mě pošle Brumbál. Musel jsem tomu prostě věřit a neudělat mezitím žádnou hloupost. Došlo mi, že to byl hlavní důvod, proč jsi chtěl, abych mu věřil. Abych si to nepokazil svými hloupými plány. Nebylo to tak?“

Jiný Harry mlčel tak dlouho, až se Harry kousl do rtu a zeptal se: „Přišel by si pro mě tak jako tak… nebo ne?“

„Věci jsou málokdy tak jednoduché,“ proneslo jeho snové já tiše. „Přišel by si pro tebe? Ano. A uspěl by?“ Nechal tu otázku viset ve vzduchu dost dlouho na to, aby Harry usoudil, že odpověď zní ne. „Severus Snape vedl osamělý život,“ pokračoval jiný Harry. „V tom životě měl jen málo světlých míst, málo příležitostí pocítit lásku, smysl, přijetí, odpuštění… nebo důvěru.“

Harry odvrátil pohled. Tak nějak si to o něm myslel, ale když to slyšel takto vyložené, cítil se špatně. Viděl teď jinou stránku tyrana, kterým Snape byl po většinu doby, co se znali. Ne že by to, že byl sám nemilovaný nebo šikanovaný, omlouvalo jeho minulé činy. Ten člověk byl po většinu doby, co ho Harry znal, dost hrozný. Osamělý život nebyl omluvou pro některé věci, které Harrymu a mnoha dalším studentům provedl. Ale přesto… to stavělo jeho celkové chování do světla, se kterým Harry dokázal soucítit.

„Už delší dobu se blíží ke křižovatce,“ prozradil jiný Harry.

„Křižovatce?“ Harry se prudce nadechl při pomyšlení, co to může znamenat. „Jako křižovatka věrnosti? Chceš říct, že přemýšlel o tom, že se vrátí k Voldemortovi?“ Zavrtěl odmítavě hlavou a ucítil při té myšlence bolest v srdci.

Tolik se snažil přesvědčit sám sebe, aby Snapeovi věřil. Jistě nebyla důvěryhodnost toho muže celou dobu tak chatrná…

„Ne,“ zvedl jiný Harry ruku, aby ho uklidnil. „Už dávno se rozhodl, že Voldemorta opustí. V tom rozhodnutí nikdy nezaváhal. Na všech budoucích cestách, které jsem viděl, zůstává jeho odpor k Voldemortovi a jeho metodám pevný“.

Harry úlevou svěsil ramena a z hrudi mu spadla tíha. „Co tedy? Co myslíš tou křižovatkou?“

„Dalo by se říct… že ztrácel víru.“

„Víru?“ zamračil se zmateně.

„Chránil tě, Harry. Po celou dobu, co jsi v Bradavicích, tě chránil stejně neúnavně, jako tě nenáviděl. Chránil kvůli tvé matce, nenáviděl kvůli tvému otci. Tyhle pohnutky člověka inspirují jen po určitou dobu, zvlášť když mu hlavní smysl jeho života někdo vytrhne zpod nohou.“

„Myslíš tím, že už nemůže špehovat,“ hádal.

Jiný Harry vážně přikývl. „Ten úkol už nemůže plnit. V životě mu zbývá už jen málo věcí, které by ho inspirovaly. Jeho závazek vůči tobě… no, řekněme, že zůstal tím nejsilnějším, co ho poutalo k této existenci.“

Harry se zamračil. To znělo zlověstně.

„Ale člověk se může držet pouta svázaného mrtvými jen po určitou dobu. Pokud měl zůstat věrný svému záměru, uspět ve všem, co by od něj ochrana tebe vyžadovala, potřeboval být spoután živými.“

Harry zavrtěl hlavou a dal najevo, že tomu nerozumí.

„Potřeboval poznat lásku.“

Harry se nepříjemně zavrtěl. „Hm… doufám, že nemyslíš mě. Protože já ho, ehm, nemiluju.“

„Láska k dítěti má mnoho podob. Ta forma, kterou potřeboval nejvíc, bylo odpuštění. Odpuštění tak čisté, že se mohlo zrodit jen z neochvějné důvěry. Tím, že jsi mu věřil, přestože jsi věděl o jeho minulých hříších, jsi mu dal dar, Harry. Dar, kterého se mu dostává až příliš zřídka a který pravděpodobně nebude brát na lehkou váhu.“

Harry nechal ta slova vstřebat. Bylo to zvláštní, tenhle pohled na všechno ze Snapeovy perspektivy. Cítil pokoru, že jeho důvěra může pro toho muže tolik znamenat, ale zároveň nechápal, jak je to možné. Harry Potter nebo ne, byl ještě dítě.

„Takže to ani nikdy nebylo o mně?“ zeptal se tiše. „Když říkáš, že to nebylo ani tak o tom, abych se mu naučil důvěřovat, jako spíš o tom, co by pro něj znamenalo, kdyby byl na straně příjemce mé důvěry, chceš říct, že to bylo… že to bylo o tom, aby měl důvod chtít mě zachránit?“

„Měl k tomu důvody,“ opravil ho jemně druhý Harry. „Jak jsem řekl, pokusil by se tě najít bez ohledu na to. Ale v jistém smyslu… ano. Potřeboval důležitější, osobnější důvod. Důvod, proč zachránit tebe. Důvod, proč bojovat za tebe. Ne za syna tvé matky, za chlapce, který zůstal naživu, nebo za objekt proroctví. Jen za Harryho.“

„Jen za Harryho,“ zašeptal nepřítomně a přemýšlel o těch slovech a o všem, co představovala. Byl teď pro Snapea opravdu ‚jen Harry‘? Tím chtěl být, uvědomil si. Vždycky bude milovat své rodiče – nebo spíš představu o nich –, ale on jimi nebyl. Nebyl Snapeův školní tyran, ani jeho kamarádka z dětství, ani jeho tragicky ztracená milovaná osoba. Nechtěl být pro Snapea svou mámou o nic víc, než chtěl být pro Siriuse svým tátou. Chtěl být sám sebou. A stejně jako chtěl, aby se mohl Snapea zeptat na další věci o svých rodičích, chtěl také, aby ho Snape viděl kvůli němu, ne kvůli nim. A navíc chtěl, aby Snapeovi záleželo ‚jen na Harrym‘.

Chtěl to víc, než si kdy myslel, že je možné.

Rty se mu zkroutily do křivého úsměvu. Kdyby tu bylo jeho já z doby před pouhým měsícem, nikdy by nevěřil, jakým směrem se ubírají jeho myšlenky. Nejspíš by teoretizoval, že na něj Voldemort uvalil nějakou uhrančivou kletbu. Něco, co by zahnalo veškeré racionální myšlení a přimělo ho k těm nejšílenějším nápadům. Jako třeba starost o Snapea starajícího se o něj. Zasmál se.

„Dal jsi mu chuť bojovat, Harry,“ řekl jiný Harry a jeho rty se zkřivily do úsměvu. „Dal jsi mu živou duši, za kterou může bojovat, a ne mrtvou duši, kterou musí odškodnit. A tím jsi ukázal Voldemortovým Smrtijedům – zejména Malfoyovi – sílu své věrnosti. V kontrastu s Voldemortovou chatrnou příčetností a iracionálními rozhodnutími jim tvoje síla umožnila nahlédnout, co tvoje strana nabízí a jejich strana ne.“

Harry se stále usmíval, když o tom uvažoval. Bylo těžké si představit, že by to, co se dělo mezi ním a Snapem, mělo pro ostatní Smrtijedy nějaký význam, ale vezme jiného Harryho za slovo. To mu přivedlo na mysl ještě něco jiného. „Jednou jsi řekl…“ odmlčel se a zvažoval svá slova. „Řekl jsi mi, že ne všechny způsoby boje jsou přímočaré nebo tak jednoduché jako používání meče. Nemluvil jsi o strategii. Mluvil jsi o lidech… že? O lásce, důvěře a odpuštění. O tom, jak mocné mohou být.“

„Mohou svrhnout národy,“ souhlasil jiný Harry.

„Jo,“ řekl Harry zamyšleně. „Jo, myslím, že by možná mohly.“

Jiný Harry mu věnoval drobný úsměv a pak se postavil a zvedl tvář ke slunci. „Nemohu pro tebe tento stav udržovat donekonečna. Nebýt tvých zvýšených schopností, možná bych toho nebyl schopen vůbec. Poskytnu ti ho, jak dlouho budu moci, ale pak se tvá mysl vrátí do stavu, v jakém byla předtím. Vrátí se do stavu, který byl vyvolán lektvarem.“

Harry se podíval dolů a povzdechl si. Tohle nechtěl. Děsilo ho, že je tak bezbranný a zmatený. Snape mu neřekl, že účinky na jeho mysl budou stejně děsivé jako na tělo. Na druhou stranu, možná to ani nevěděl. Byl to nový recept.

„Uvidím tě ještě někdy?“ napadlo ho zeptat se dřív, než se mohl jiný Harry vypařit.

„Nevím,“ zněla odpověď. „Ještě jsem to neviděl. Je to možné. Je také možné, že mě nebudeš potřebovat, dokud nebudeš mít sám přístup ke svému daru věštce.“

„Předpokládám, že ani o tom jsi nic neviděl…“ sondoval Harry.

Jiný Harry natáhl ruce a pokrčil rameny, v očích mu škádlivě zajiskřilo. „Pokud začneš vidět budoucnost, dostaneš odpověď.“

„Jé, díky,“ zabručel Harry dobromyslně. „Jak užitečné.“

„Teď už víš všechno, co potřebuješ vědět, Harry,“ odvětil. „Vedl sis dobře a věřím, že se ti bude dařit i nadále. Neztrácej víru. Tuhle válku můžeš vyhrát.“

Při pohledu na svůj zrcadlový obraz, na prudkost a odhodlání v jeho očích tomu Harry začal věřit. Teď měl cestu vpřed. Brzy bude mít ‚moc, jakou sám Pán zla nezná‘. A měl průvodce, učitele, který mu pomůže stát se vítězem obou proroctví. V hrudi mu vzplanula jiskra naděje a zakořenila. Poprvé uvěřil – opravdu uvěřil – že má šanci bojovat. A přestože Voldemort mohl vědět o jejich spojení a přestože musel mít ponětí o Harryho rostoucích schopnostech po tom úplňkovém představení, jeho pýcha mu zabrání pochopit vše, co obě věci znamenají, dokud nebude příliš pozdě na to, aby zastavil svůj pád.

Byla to vlastně Voldemortova chyba. Kdyby onu osudnou noc neoznačil Harryho za sobě rovného a kdyby se nerozhodl využít Harryho krev ke zvýšení své vlastní moci, nikdy by neměl nepřítele, který ho dokáže zničit. Harry by neměl přístup právě k těm schopnostem, které si Voldemort toužil ponechat pro sebe.

Byla to ta nejkrásnější ironie, že ve své snaze srazit Harryho na kolena a pak ho zabít z něj místo toho udělal jediného člověka, který měl moc ho porazit.

„Sbohem, Harry,“ řeklo jeho vnitřní oko s hrdým úsměvem.

Sotva se rozloučil a s úsměvem poděkoval, zůstal sám. Byl v pokušení zavřít oči a užívat si mořského vánku, ale věděl, že se brzy opět ocitne ve tmě, kde nebude schopen vidět, cítit, dotýkat se a dokonce ani jasně myslet. Vychutnával si tedy scenérii. Všímal si, jak se tráva jemně pohupuje ve větru a jak se kousky slunce odrážejí od střechy chaty i od vln oceánu, takže to vypadá, jako by spolu synchronizovaně tančily. Zapamatoval si vzor, který skály vytvářely v zemi, a způsob, jakým se světlo měnilo pokaždé, když se větve stromů zavlnily sem a tam. Zhluboka vdechoval trávu, sůl a sluneční svit, a když se vidina začala vytrácet do tmy, stále ještě cítil jejich chuť na jazyku.

S temnotou pro jeho smysly přišla i temnota pro jeho mysl. A s tou tmou přišel i strach. A zima. Z obojího se třásl.

Věděl něco důležitého, něco, na co by měl myslet, ale nemohl si vzpomenout. Mělo to něco společného se Snapem? Jeho tvář se mu v myšlenkách objevovala často. Ale stejně tak i Voldemortova. Měl by vědět, kde je. Věděl, že ví, kde je, ale bylo to jen mimo jeho mysl, mimo jeho dosah.

Nebyl mrtvý. Tím si byl jistý. Jak, to nevěděl. Ale byl si jistý.

Jaká stvoření se skrývají v temnotě? Byly mimo jeho dosah stejně jako jeho myšlenky? Bylo děsivé mít mysl, ale nevědět, co v ní je, mít tělo, ale necítit ho. A hlavně nevěděl, jestli to někdy skončí. Nevěděl, jestli je tu jen pár minut, nebo celé dny. Nebo roky. Mohly to být roky, co začal s touto myšlenkou.

V hlavě se mu míhaly poloúvahy a otázky bez odpovědí a obavy bez uklidnění, a tak to šlo dál a dál, až si byl matně jistý, že je stařec s vousy a vrásčitou kůží. A pak to v jediném okamžiku přestalo.

Ucítil vůni. Tma byla méně temná. K uším mu doléhaly zvuky, i když je nedokázal rozeznat. Upnul se na pachy ve vzduchu, protože je znal. Hřebíček. Hlína. Slabý nádech šeříku.

Zhluboka se nadechl a našel dlouho očekávanou úlevu, sevřený ve známé náruči a obklopený vůní bezpečí.