Prihlásiť sa | Zabudli ste heslo? | "
Fanfiction
zo sveta Harryho Pottera
- Text Size +
Author's Chapter Notes:
Preklad: maure
Beta-read: radoplik
Kapitola pôvodne preložená na 2x, 5.12.2012 a 6.12.2012

Poznámka autorky: Citace jsou z kapitol 1 a 11 knihy Pilíře země, od Kena Folletta.


~~~~~~~~~~~~~

Harry Potter a Proroctví třech

Devátá kapitola

Katedrála


~~~~~~~~~~~~~

Kdysi pracoval na katedrále a pochopil, že stěny katedrály nemůžou být pouze dobré, ale musí být dokonalé, že i sebemenší odklon ve zdech, pouhé kolísání od absolutní pravdy a plánu, mohou fatálně oslabit stavbu.

„Co děláš?“ řekl opatrně.

„Dívala jsem se, jak pokračuje tvá katedrála.“

Ukázal na hlavici nad její hlavou. „To jsem vytvořil.“

Zvedla hlavu. Kámen byl vytesán do podoby muže, který vypadal, jako by na svých zádech držel váhu oblouku. Jeho tělo bylo pokrouceno, jako bolestí. Nikdy neviděla nic takového. Bez přemýšlení řekla: „Takhle se cítím.“ 

--Ken Follet, Pilíře Země

Harry s naléhavým pocitem přešel místnost, zatímco muž stále zpíval a jeho falsetto v něm skřípalo stejně jako ve vězení. Když se dostal k pianu, zastavil se a zůstal zírat na muže, který najednou přestal zpívat a sledoval Harryho s extrémně znepokojeným výrazem. Harry viděl, jak polkl. 

Pan Spinnet si hned nevšiml, že přišel o zpěváka. Ještě několik taktů pokračoval ve hře, pak se zastavil a řekl: „Co se děje, chlape? Kočka ti sežrala…“ Pak si všiml, kam se muž dívá. Lehce nadskočil, když se otočil a zjistil, že velmi blízko za ním stojí Harry. „Oh, ahoj. Neviděl jsem tě přicházet. Jak se jmenuješ? Znáš tu všechny?“

Harry nespustil zrak z Kvítečeka. „Co tu děláš?“ vycedil. Místnost ztichla. Muž znovu polkl a na jeho čele byly vidět kapičky potu.

„Proč by tu Rogerův bratranec neměl být? Navíc na svatbě zpívá a jeho matka je starší družičkou. A ty jsi…?“ vybídl ho znovu Alicin otec. Harry se na něj podíval a lehce se zamračil. Měl růžové tváře, vlající, světle hnědé vlasy a nečitelné, šedomodré oči. Spánky měl prokvetlé stříbrem. Harry si pomyslel, že vypadá jako většina politiků, které kdy viděl v televizi, a pokud by ho zvolili do parlamentu, výborně by zapadl.

„Harry Potter,“ řekl. Nemohl si vzpomenout, že by se kdy v kouzelnickém světě představoval (tedy, alespoň ne v tomto životě). Samozřejmě, tohle nebyl úplně kouzelnický svět, přestože tu bylo tolik kouzelníků a čarodějek, a Alicin otec se očividně příliš neponořil do zpráv a informací o světě, ve kterém jeho dcera žila od jedenácti.

„Ah, ano! Poslední mládenec. Vítej, vítej. Jen jsme si tu krátili čas…“

Ale Harry viděl, že ho bratranec Rogera Daviese stále sleduje s obavami. Pak si uvědomil, že v tomto životě možná Kvíteček neudělal nic, co by ho dostalo do vězení. Málem se ho zeptal, jak se dostal z Azkabanu, a byl velmi rád, že to neudělal. Připomněl si, že i když ho poslali do vězení, nemuselo to znamenat, že udělal něco špatného. Mě tam zavřeli proto, že jsem zabil mámu, ale zároveň jsem tím chránil Rona.  Možná tam byl z podobného důvodu. Jako Sam Bell.

A pak si vzpomněl na něco jiného: Sam mu popisoval stísněné společné ubytování pro vězně jako on, kteří tam nebyli na doživotí. Harry byl výjimka – byl v samostatné kobce, i když byl odsouzen pouze na pět let. Pro jeho vlastní ochranu. Ostatní vězni byli na samotkách za mnohem strašnější zločiny a většinou zde byli na doživotí. A doživotní tresty byly jediným možným trestem za zakázané kletby.

Ale je tady, pomyslel si Harry. Na svobodě, připravený zúčastnit se svatby svého bratrance. Pak se podíval na ostatní, kteří stáli u piana. Byl tu Oliver, toho si předtím nevšiml, a Lee, který na něj kývl. Také si všiml Cho Changové, ale uhnul pohledem, než se na něj podívala.

Hermiona se k němu vydala a zjistila, že Katie udělala totéž. Koutkem oka si všiml, že Ginny vypadala zaujatě a jako by se držela zpátky. Harry rychle zapřemýšlel, chytl Hermionu za ruku, než se k němu mohla dostat Katie, a rychle řekl paní Spinnetové: „Mohli byste nás prosím na chvíli omluvit?“

Zatímco táhl Hermionu z místnosti zpátky do velké vstupní síně, všiml si, že se Katie zamračila a zastavila. Hermiona klopýtala za ním a dvakrát zakopla, ovšem sama se vyrovnala. Byl si vědom páru očí provrtávajícího pohledem jeho temeno.  Když se dostali do síně, Hermiona se vymanila z jeho držení a odhrnula si vlasy z obličeje.

„Harry, co se děje?“

Pak si všiml ošklivé jizvy na její tváři, která vedla podél její levé lícní kosti až do vlasů nad uchem. Nevypadala hluboce, byla tmavě rudá a jen lehce vyvýšená. Když si Hermiona všimla, co Harry pozoruje, rychle si znovu urovnala vlasy přes tvář. Přistoupil k ní, svou levou rukou ji chytl za pravé rameno, pak její vlasy vytáhl znovu za uši a podíval se zblízka na ránu. Neuhnula, ale dívala se do jeho očí s obavami.

 „Na to bych se mohl zeptat i já, Hermiono. Kde jsi přišla k tomuhle?“

Jejich tváře byly jen kousek od sebe. Pevně sevřela rty a řekla: „Na mém výletě.“

Lehce po tom přejel prsty – na dotek to bylo lehce drsné. „Proč jsi nenechala McGonnagallovou, aby ti to vyléčila? Nebylo by to tak složité.“

Polkla. „Já… Nechtěla jsem, aby se o tom dozvěděla. Řekla jsem jí, že jsem neměla žádné problémy…“

Zamračil se. „Co? Neměly jste být spolu?“

Zavrtěla hlavou. „V její kočičí formě by jí zvířata, se kterými jsem se sbližovala, považovala za jídlo. Potřebovala jsem tam jít sama a najít skupinu, která by mě přijala a nechala s nimi chvíli žít. Musela jsem ve své zvířecí podobě zůstat celou dobu. Bylo to vyčerpávající. A pak… Pak jsem se na cestě zpátky k profesorce McGonnagallové ztratila. Zatoulala jsem se do té vesnice – spíše města – a …“

Jemně jí položil ruku na tvář. „Co?“

Polkla. „Všiml si mě nějaký muž a… a vystřelil na mě.“

Vystřelil na tebe!“ vyděsil se Harry.

„Ta kulka mě jenom škrábla!“ dodala Hermiona rychle. „Šlo to lehce schovat pod trochou makeupu a mými vlasy, takže jsem profesorce McGonnagallové ránu neukázala. Věděla jsem, že by si to kladla za vinu. Když mě škrábla kulka, utekla jsem za budovu a přeměnila se do své lidské podoby. Přišel ten muž, který hledal to zvíře, a místo toho našel mě. Řekla jsem mu, že jsem ho viděla utíkat a ukázala jsem mu, kam. Ten muž se vydal směrem, který jsem mu řekla. Samozřejmě neměl žádné podezření. Skryla jsem před ním tu stranu tváře, protože by mohl považovat za zvláštní, že právě střelil zvíře do jednoho místa a tady je dívka se stejnou ránou… Našla jsem telefon a dovolala se do malého hotelu, kde bydlela profesorka McGonnagallová, takže přišla a vyzvedla mě.“

„Kde to bylo?“

„Na západě,“ řekla nejasně. „Vlastně jsem začala v Saskatchewanu a zranila se v severní Montaně. Očividně jsem s… dalšími zvířaty hodně cestovala. Je to jen škrábanec, během svatby by to nemělo být vidět. Pokud bych na tom měla obvaz, vzbuzovalo by to daleko více pozornosti. Ať už uděláš cokoliv, neříkej to Ronovi – zbláznil by se strachem…“

„A co já?“ dožadoval se. „Odejdeš do Ameriky, Kanady, nebo kam, málem se necháš zastřelit a zabít, a já se nemám bát? Děláš, jako by o nic nešlo! Stejně, o jaké zvíře jde, že ho lidé v Americe jen tak střílí na ulici?“

Zamračila se. „Harry, bylo to hraniční město. Ano, stále existují. Také mají televize, počítače a u pasu nosí telefony. Nejsou pozadu. Většina lidí bydlí na rančích míle daleko od města, kam jezdí jen nakoupit nebo vyzvednout poštu. Musí se starat o divoká zvířata, která útočí na ně nebo na jejich živobytí. Každý má ve svém autě nebo dodávce zbraň. Vlastně, pušku. Je mi líto, že jsem ti to neřekla, ale můžeš mi to vyčítat, když reaguješ takhle?“

Stále stáli velmi blízko. Podíval se na ní a snažil se necítit obavy a pocit selhání. Byl v pokušení říct: „Kdybych věděl, co se chystáš udělat, nikdy bych tě nenechal jít.“ Ovšem tady nebylo žádné „nechat jít“.  Byl opět její kamarád, a ne její přítel. A dokonce i v době, kdy jejím přítelem byl, by si od něj nikdy nenechala rozkazovat.

Sáhl do košile a vytáhl svou hůlku. Místo toho, aby řekl, co ho mu běželo hlavou, řekl jemně: „Tak, nech mě, bude to jen chvilka.“ Dotkl se hůlkou rány a přejel jí přes povrch. Za špičky se vynořily drobné bublinky, jako by vypouštěla šampaňské. Bublinky se srovnaly pod hlazením hůlky a brzy byla její kůže čistá a bez strupu. Přesto byla nová kůže trochu světlejší než její okolí, které bylo opálené. Harry si vzpomněl na bílý šrám na noze Draca Malfoye v místě, kde jeho nevlastní otec na pobřeží uzdravil chlapcovu ránu.

„Vypadá to trochu lépe. Teď na to jen použij make up k vyrovnání odstínu pleti a nikdo si ničeho nevšimne,“ řekl jemně. Hermiona se na něj podívala ještě s trochou obav.

„A neřekneš to Ronovi?“

Povzdychl si, vůbec se mu to nelíbilo. „Předpokládám, že tě postřelili, protože jsi zvíře schopné ubránit se vlkodlakovi.“

Pousmála se na něj. „I tak se to dá říct. Děkuji, Harry.“ Stoupla si na špičky a políbila ho na tvář.

„A teď, takhle se vítá nejlepší kamarád?“ zeptal se potměšile, vzal ji do náruče a pevně ji objal.

Také ho objala a zašeptala do jeho trička: „Víš, chyběl jsi mi.“ Pak od něj odstoupila, i když se stále drželi. „A teď, když jsem ti řekla o tom, jak mě postřelili, možná bys ty mně mohl říct, co měla znamenat ta scéna. Ty jsi Rogerova bratrance potkal už někdy dříve? Co proti němu máš?“

Povzdychl si. „Je to dlouhý příběh, ten, který jsem tobě s Ronem chtěl vyprávět, až začne školní rok, ale teď… Pro teď musí stačit, že mu nevěřím a že by mě nepřekvapilo, kdyby ho hledali bystrozoři.“

„Bystrozoři! Proč říkáš něco takového?“

Harry se zašklebil. „Samozřejmě, když jsme u toho, ve skutečnosti nevěřím ani Rogerovi, takže…“

„Oh? Proč nevěříš Rogerovi?“ Harry zvedl hlavu a zrudl – na schodech stála Alicia a dívala se dolů na ně dva. „A než začneš mluvit o tom, komu nevěříš, ráda bych upozornila na to, že svou bývalou přítelkyni držíš docela těsně a že její současný přítel, tvůj nejlepší kamarád, tu příhodně není, a tvá současná přítelkyně, která je náhodou mou velmi dobrou kamarádkou, je právě za těmito závěsy.“

Alicia překřížila ruce a podívala se na ně se zdviženým obočím. Harry a Hermiona od sebe odskočili. Harry založil ruce hluboko do kapes a Hermiona, celá rudá, nevěděla, co s rukama, až se nakonec rozhodla překřížit ruce před hrudníkem jako Alicia.

„Jen… Jen mu nevěřím, že tě během svatebního dne nepůjde hledat,“ lhal Harry a doufal, že to bude znít přesvědčivě. „Znáš tu pověru o ženichovi, který vidí nevěstu před obřadem. Ale Roger asi nebude schopný odolat…“

Alicia se zdráhavě pousmála. Nebyl si jistý, zda mu uvěřila, ale vypadalo to, že měla určitý respekt k jeho schopnosti rychle myslet. „Chápu,“ řekla nepříliš přesvědčeně. Jen doufal, že ho nebude chtít obvinit ze lži.

Vydala se dolů ze schodů. Harry řekl: „Vlastně jsem měl náročný den. Mohla bys mi ukázat můj pokoj, abych si trochu odpočal před večeří?“

Alicia se otočila a beze slova se vydala zpět do schodů. Harry a Hermiona ji následovali. Dovedla je do velkého pokoje se dvěma postelemi, ze kterých byla jedna svobodomyslně vyzdobena oblečením, které se na zmuchlané peřině sypalo z otevřeného kufru. Druhá postel byla úhledně upravena, a v nohách leželo Harryho zavazadlo. S rukou na klice řekla Alicia kousavě: „Jsi tu s Oliverem, jak jsi, s ohledem na ten nepořádek, už mohl poznat.“ Otočila se k Hermioně a zeptala se: „Chtěla bys také vidět svůj pokoj?“

Hermiona přikývla. „Chtěla jsem chvíli cvičit, v soukromí.“

Odešly. Harry sebou hodil na postel, lehl si s rukama za hlavou a zíral na strop.

Kvíteček. Kvíteček je tady.

Bylo tu příliš mnoho otázek, na které jeho mozek hledal odpověď. Co udělal v mém druhém životě, že se dostal do Azkabanu? Byla to jen smůla, stejně jako u mě nebo Sama? Je teď zapleten do kriminálních aktivit a pouze ho nechytili? Je snad dokonce Smrtijed?

Pak se si prudce sedl. Vzpomněl si, jak ho Roger Davies pronásledoval ve Fraserburghu, kam přistál po útěku z Azkabanu. V tom životě byl Roger smrtijed. V tomto životě na Harryho a ostatní jeho bratr zaútočil v lese, jako kdyby sympatizoval se smrtijedy. A proč by měl s nimi sympatizovat? Proč? Protože zjistil, že jeho starší bratr byl smrtijed, a snažil se jít v jeho stopách. A možná byl Roger smrtijed díky svému bratranci…

Výborně, pomyslel si Harry. Čeká se, že půjdu smrtijedovi na jeho svatbě za mládence, poslouchat jeho bratrance-smrtijeda zpívat, sledovat, jak si ženich-smrtijed bere mou kamarádku, a to vše, jako by se nic nedělo.

Pak si uvědomil, že bylo divné, že by si smrtijed vzal čarodějku s mudlovským původem, nebo „mudlovskou šmejdku“.

Ale chystal se s ní pouze oženit? Brala si ho dobrovolně?

Nebo byla Alicia ve smrtelném nebezpečí?

Vyskočil z postele a vrátil se do chodby. Šel ode dveří ke dveřím s tichým „Hermiono, Hermiono“ a snažil se najít její pokoj. Pak uslyšel její cello a následoval jeho zvuk ke dveřím u konce chodby, těsně před otočnými dveřmi z mléčného skla, které podle všeho vedly na schodiště pro služebnictvo. Opatrně otevřel dveře, ze kterých se linula hudba, a našel ji na židli u okna. Při cvičení stupnic se strašně rychle nakláněla, s levou rukou rozmazanou na strunách.

„Hermiono!“ Zavolal na ni, až vyskočila. Smyčec nepříjemně sjel po strunách a z cella se ozval bolestný zvuk.

„Harry! To mi nedělej! Málem jsem kvůli tobě zničila smyčec nebo struny nebo něco!"

„Hermiono, omlouvám se. Ale… Ale musím s tebou mluvit. Asi ti musím něco říct, hlavně teď, když je tu Kvíteček. Nemůžu čekat na Rona…“

„Hlavně, když je tu kdo?“

„Je…“

Když už jsme u důvěry,“ řekla Alicia, která se najednou přiřítila do pokoje, jako by předchozí rozhovor nikdy nepřestal. „Četl jsi toto vydání Denního věštce, Harry? Protože víš, co se říká: „Ty, kdož jsi bez viny…“ Znělo to hodně dvojsmyslně.

Pak, než znovu odešla, hodila na jednu ze dvou postelí noviny a podívala se na Harryho a Hermionu, jako by očekávala, že se hned po jejím odchodu začnou muchlovat. Harry za ní zamkl dveře a přešel k posteli, aby se podíval do novin a zjistil, o čem mluvila.

HARRY POTTER PŘEDSTAVUJE MOŽNÉ BEZPEČNOSTNÍ RIZIKO NA FAMFRPÁLOVÉM ZÁPASU

Daisy Furuncle

Na nedávném semifinálovém zápasu famfrpálové ligy mezi Holyheadskými Harpyjemi a Kudlejskými Kanonýry, konajícím se v Bradavické škole Čar a Kouzel, se před zápasem udála výtržnost způsobena nikým jiným než novým bradavickým primusem, Harrym Potterem.

„Nezpůsobil jsem žádnou výtržnost!“ řekl popuzeně. Hermiona se na něj zamračeně podívala.

„Co to sakra čteš?“ Opatrně odložila cello na židli, přešla místnost, sedla si vedle něho na postel a podívala se s ním na článek.

Potter byl zadržen bystrozory, kteří kontrolovali diváky při vstupu na stadion. Než se dostal na začátek fronty, bylo ho slyšet zpochybňovat rozhodnutí Ministerstva o pokračování zápasů famfrpálové ligy, pokud je potřebná taková míra zabezpečení k ochraně všech zúčastněných. Potter označil zápasy za způsob, jak všechny ‚zpacifikovat‘ a dodal, že „Takto může Ministerstvo současně zaměstnat lidi hloupým sportem a tvářit se, že skutečně něco dělá, jen proto, že kontroluje každého, kdo vchází na stadion. Jsem si jistý, že tím vážně přijdou na kloub útoku na Příčnou ulici.“ Také nazval strategii Ministerstva o pokračování zápasů „chlebem a hrami“.

„To jsem neřekl. Dobře, tu část o chlebu a hrách ano, ale ostatní řekla Ginny…“

„Neměla by nic takového říkat nikde, kde ji mohou slyšet! A ty také ne!“

„To jsme s Ronem říkali také! Myslím, o tom, co Ginny řekla. Ale očividně to už bylo příliš pozdě. A teď to vypadá, že jsem to všechno řekl . A… A zní to mnohem hůř než tehdy, a to znělo i tehdy špatně.“

„Harry, je ti jasné, co to znamená?“ přerušila ho Hermiona. Podíval se na ni a zamračil se. „To znamená, že Rita Holoubková není Daisy Furuncle.“

„Nebo, jak řekl Sirius, je jich víc. Zatraceně, kolik lidí jsem naštval? Kolikrát budu toto léto…“

„Věřím, že slovo, které hledáš, je „pranýřován v tisku,“ napověděla mu Hermiona. Zašklebil se.

„Nemyslím si, že bych kdy v životě použil slovo „pranýřován“.

„To bys měl začít, protože je to nejlepší popis toho, o co si myslím, že se Daisy Furuncle snaží. Stejně, je toho více.“

Harry si povzdychl. „Není to tak vždy?“

Hermiona si od něj vzala noviny a četla: „Ludo Pytloun, který byl kdysi obviněn ze smrtijedství, zachránil Pottera od dalšího výslechu poté, co mu Potter cosi zašeptal do ucha. Zda se jednalo o tajné heslo členů ilegální organizace, není známo.“

„Prosím tě!“ Harry vybouchl a zíral na slova na papíře.

„Po zápasu byl Owen Aberystwyth, kapitán Welshského národního týmu, viděn při rozhovoru s Potterem. Pověsti, že by Potter mohl nahradit Audru Griffithsovou, Welshskou chytačku, která náhodou přišla o život během nedávného útoku na Příčnou ulici, ještě musí být potvrzeny.“

Zamračil se. „Snaží se, aby to vypadalo, že jsem ji zabil nebo něco, abych se dostal do týmu.“

„Harry! Je na tom něco pravdy?“

Šokovaně se na ni podíval. „Samozřejmě že ne, Hermiono! Jak se mě na to můžeš vůbec zeptat?“

„Pitomče,“ řekla a praštila ho do ruky. „Myslela jsem tu část, podle které bys mohl být ve Welshském národním týmu.“

„Promiň. Vlastně na tom pro jednou něco pravdy je, ale pořád musím projít testy. Poslal jsem Hedviku do Malého Visánku, aby mi teta Petunie nebo strýc Vernon mohli poslat můj rodný list k potvrzení toho, že jsem se narodil ve Walesu a že jsem plnoletý, ovšem ještě se nevrátila. Předpokládám, že by mě tu měla najít. Ron uvažuje nad tím, že by se pokusil dostat do anglického týmu. Náhradní brankář.“

Myslel si, že bude vyděšená, ale místo toho se strašně zamračila. „A je to spravedlivé? Myslím, s jeho, ehm, speciálními schopnostmi? A co se týká bezpečnosti, nehraje se moc v noci? A co když… Co když bude špatná část měsíce?“

Harry pokrčil rameny. „Předpokládám, že o to vše probere se svým kapitánem. Vlastně je to stejně jedno než projde testy, můžou být docela drsné. Vlastně, nejspíš jsou.“

Stále ještě trochu zamyšleně přikývla. „O tom nic nevím… Vím, že rozrušený, pokud to zvládne, bude na očích veřejnosti. Předtím by to bylo fajn, ale teď…“

„Co tím myslíš?“

„Harry, víš, jak žil Remus celé roky! Ta hrozná práce nočního hlídače ve skladišti. Nikdy dost peněz a tak. Jen proto, že je vlkodlak a většina kouzelníků a čarodějek je tak hloupá a předpojatá…“

„Hermiono, to bude v pohodě. Neužírej se něčím, co se ještě nestalo.“

Stále vypadala poněkud nespokojeně. „A pak ty. Až budeš poletovat na světovém poháru, jako perfektní terč…“

Harry otočil oči v sloup. Hermiona nikdy neporozumí famfrpálu. „Je to Evropský pohár, Hermiono. A to je důvod, proč kontrolují každého, kdo jde na zápas. Měla bys vidět všechny ty bystrozory na stadionu – byli všude. Poslouchej, až se vrátíme zpátky do Bradavic, mohl bych ti ukázat zápas, když jsi ho zmeškala. Je zaznamenán na mém všechnohledu.“ Otočila oči v sloup.

 „Nemůžu se dočkat,“ řekla sarkasticky. Zasmál se.

„Ne, vážně by se ti to mohlo líbit. Koneckonců, Harpyje jsou čistě ženský tým. A byly úžasné! Neříkej Ronovi, že jsem to řekl,“ dodal rozpačitě. Zasmála se.

„Tak přeběhlík, jo? Už tě unavuje držet palce a doufat v nejlepší?“ řekla zlomyslně a parafrázovala motto Kudlejských Kanonýrů.

„Vlastně bylo celkem jasné, že Harpyje vyhrají, ne? Škoda, že je finále poháru ve stejný den, jako svatba. Vím, kde bych byl raději…“

Na chvíli se odmlčeli a Harry myslel na to, že bude muset stát ve formálním oděvu v dusném kostele, místo aby sledoval podle všeho pozoruhodné finále mezi Harpyjemi a Puddlemerskými spojenci. Hermiona si znovu přečetla článek Daisy Furuncle a zamračila se, pak vzhlédla od novin a řekla mu: „Řekl jsi, že mi chceš něco říct. Že nechceš počkat na Rona. A pokračoval jsi o ‚Kvítečekovi‘. O co jde?“

Harry polkl. Uvěří mu tak snadno jako Ginny? Netušil, ale musel to zkusit. „Ano,“ začal pomalu. „Víš, potkal jsem Rogerova bratrance už dříve, a zpíval pořád tu píseň. Chtěl, aby se mu říkalo Kvíteček, takže to je jméno, pod kterým ho znám.“

„Kde to bylo?"

Zastavil se a zhluboka se nadechl nosem. „V Azkabanu,“ řekl nakonec.

Zvedla jedno obočí a nepřítomně se na něj podívala. „V Azkabanu,“ řekla nevěřícně. A tak ještě jednou prošel řetězcem událostí – nespavostí, následovanou tím, jak ho Voldemort ovlivnil, aby provedl kouzlo, které je vzalo zpět v čase. Přesto se Hermiona zasekla na problému se spaním.

„Harry! Nikdy nezkoušej přemýšlet jasně nebo dělat důležitá rozhodnutí, když nemáš dostatek spánku! To tě má zkušenost ve třetím ročníku nic nenaučila?“

„Co? O čem to mluvíš?“

„Když jsem použila Obraceč času. Vzpomeň si, jaká jsem byla. Trochu šílená. Dělala jsem věci, které bych normálně neudělala, ztratila zábrany. Tím myslím, nezáleží na tom, jak moc jsem od prvního dne toužila vynadat profesorce Trelawneyové, nikdy bych to neudělala, kdyby nebylo mého spánkového deficitu. A ačkoliv možná ty a Ron nepotřebujete výmluvu, abyste praštili Malfoye, opravdu není v mé povaze přijít k někomu a uhodit ho, bez ohledu na to, jaký idiot to je.“ Zakřenila se. „Tedy, ne že bych kdy litovala toho, že jsem Malfoye praštila…“

Harry se zasmál. „A kdo by toho litoval?“ Také se provinile zasmála, než zvážněla.

„Předpokládám, že se mi nechceš svěřit s tím, jak ses dostal od záchrany tvé mámy do Azkabanu?“

Pevně sevřel rty. „Ne teď,“ řekl. Polkl a snažil se zabránit, aby se mu do hlavy opět vplížil obrázek jeho matky, ležící mrtvé u jeho nohou. „Co jsem udělal… Dostal jsem pětiletý trest. Ale byla tu obava o… o mé bezpečí…“

„To bych řekla! Bylo ti pouze šestnáct! A oni tě chtěli dát k nejtěžším zločincům…“

Zavrtěl hlavou. „Ne, Hermiono. Ty to nechápeš. Azkaban není jako mudlovské vězení. ‚Nejtěžší‘ vězni se krčí v koutech a nesouvisle bleptají. Jeden z detailů, které řeknu tobě a Ronovi najednou. Jde o to, že mě dali na samostatnou celu, aby mě ochránili, a v cele přes uličku od mé byl Kvíteček.“

Šokem jí spadla brada. „Rogerův bratranec byl v Azkabanu?“

„Jen jsem nevěděl, že to je Rogerův bratranec. Vlastně jsem toho o něm celkově moc nevěděl. Náhodou jsem zjistil, že jeho otec byl kočovný herec a jeho matka čarodějka. Dokonce jsem ani neznal jeho jméno, ale jednoho dne jsem ho oslovil „Kvíteček“, kvůli tomu, že tak moc zpíval tu blbou písničku. Konečně na mě promluvil a řekl mi o svých rodičích a o tom, proč neustále zpívá písně od Gilberta a Sullivana.“

Teď už vypadala naprosto nevěřícně. „Dobře, Harry. Kvůli nedostatku spánku jsi nechal Voldemorta, aby tě přesvědčil, abys zachránil svou mámu. Tomu věřím. Šel jsi do Azkabanu. Méně pravděpodobně, ale můžu o tom pochybovat. Ale jak může člověk v Azkabanu, se všemi mozkomory okolo, být ještě dost šťastný na to, aby neustále zpíval Gilberta a Sullivana?“

„Předpokládáš, že Gilberta a Sullivana zpívá rád.“

„Oh,“ řekla jednoduše a zamračila se. „Takže ne.“

„Nenávidí to. Ale vypadá to, že se smířil s písní Kvíteček. V tomto životě. Ale slyšela si, jak protestoval proti té druhé?“

Stále zamračená přikývla. „To je pravda…“

„A teď, proč mě to tak moc zaujalo. I přesto, že jsem byl na samotce, ačkoliv jsem měl trest pouze na pět let, pokud vím, ostatní vězni měli doživotní trest. To znamená, že Kvíteček musel použít Neprominutelnou kletbu nebo zabít hodně lidí, jako si to mysleli o Siriusovi. Naneštěstí, nikdy se mi nepodařilo zjistit, o jaký zločin šlo nebo jak dlouho tam byl. Nic z toho. A v tom životě byl Roger Davies smrtijed.“

„Cože?“ Otevřela v šoku oči.

„Když jsem utekl z vězení, snažil se mě vystopovat…“

„Proč by se tě snažil vystopovat smrtijed a ne bystrozoři?“

Ponuře se na ní podíval. „Ti po mně šli také.“ Na její tváři viděl, že pochopila.

„To proto jsi byl na samotce?“ Přikývl. Postavila se a začala chodit s rukama na vrchu hlavy. Mohl vidět, jak vztekle přemýšlí. Náhle se zastavila a otočila k němu.

„Vzhledem k tomu, jaký tu byl takový humbuk, když Sirius utekl, myslím, že můžeme správně předpokládat, že v tomto životě se nedostal do Azkabanu a že neutekl. Říkalo se, že Sirius byl první člověk, který to kdy dokázal.“

Harry zavrtěl hlavou. „To je proto, že byl Sirius první, o kom se dozvěděli. Vzpomeň si, jak před lety Barty Skrk a jeho žena pomohli svému synovi utéct tak chytře, že si toho nikdo nevšiml. Když nad tím uvažuješ, Sirius to provedl vyloženě amatérsky. Ne, že bych ho mohl soudit;                 utekl jsem úplně stejně. A stalo se totéž – bylo to všude v kouzelnických i mudlovských zprávách, a lovili mě od Fraserburghu do Doveru. Ne, Skrkovi byli strašně chytří. A když mohli takovou výměnu provést oni, kdo může říct, zda se to nestalo už někdy dřív? To nemůžeme vědět.“

Znovu se zamračila. „Dobře. Ale známe jeho jméno. Nevšimli by si lidi, kdyby se někdo se stejným jménem jako Azkabanský vězeň poflakoval po světě a něco dělal?“

„Možná. To záleží na okolnostech. Vzhledem k tomu, že je dvojí krve a vypadá to, že docela cestoval a žil v mudlovském světě, možná nemá moc společného s kouzelníky.“

„Ale nevěděli by jeho kouzelničtí příbuzní, jako rodina Daviesových, že ho poslali do Azkabanu?“

Znovu pomyslel na tvář muže. Něco na tom nesedělo. „Ne, jestli při zatčení neudal své pravé jméno. Mohl jim říct falešné jméno, přiznat se ke všemu, z čeho ho obvinili, ať už to bylo cokoliv, a pak utéct tak, aby si mysleli, že ho drží stále ve vězení…“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Myslím, že už to trochu přeháníš. A to říkám poté, co jsem se dozvěděla o cestování časem a tak. Asi je mnohem logičtější předpokládat, že v tomto životě ho nezavřeli. To by bylo rozhodně pravděpodobnější.“

Harry to nakonec uznal. „Problém je... On je typ člověka, který může udělat něco, co by ho přivedlo do samostatné cely v Azkabanu. Je toho schopný. Tím myslím, jaká je pravděpodobnost, že by dva vězni, kteří jsou od sebe přes uličku, byli oba falešně obvinění? Ačkoliv, technicky, jsem nebyl falešně obviněn… Každopádně, jenom říkám, že ve světě, kde Voldemort nikdy nepadl, udělal něco tak strašného, že mu to vyneslo Azkaban. Možná, že jediný důvod, proč v tomto životě není ve vězení, je to, že Voldemort padl, než se ocitl v situaci, která by ho sváděla k provedení něčeho strašného. Ale teď je Voldemort zpátky…“

Hermiona si znovu sedla vedle něj. „Chápu, na co myslíš. Samozřejmě, pokud by to byl on, kdo napravil časové linie a pamatoval si tě z toho života, předpokládal by o tobě totéž, Harry. Koneckonců, byl jsi na samotce v Azkabanu.“

„Byl jsem zvláštní případ. Jak jsem řekl, jak pravděpodobné je, že bychom byli oba ve stejné situaci? Prostě to nechápu. Většina lidí, která tam byla, tam patřila. Hermiono, kdybych byl tebou, byl bych poblíž něj velmi opatrný.“

Zamračila se. „Harry, budeš s ním daleko víc v kontaktu, než já. A Roger také. Zítra máš zkoušení a později tento týden pánskou jízdu. Díval ses na svůj rozpis?“

„Můj rozpis?“

Vydala se okolo okna ke stolu a vrátila se s úhledně vytištěnou mřížkou, která vypadala, jako by byla vytvořena počítačem. Harry nadzvedl obočí.

„Alicia je systematická jako vždycky, že?“

Hermiona kývla. „Jako primuska byla mým vzorem.“

„Ale teď je s jejím bývalým primusem.“ Hermiona zrudla.

„Harry, myslela jsem způsob, jakým vedla prefektské schůzky, a tak.“

„Myslíš způsob, jak při každé příležitosti ponižovala Rogera? Opravdu okouzlující. Teď se opravdu těším na začátek roku.“

Hodila po něm polštář a smála se. „Když si nebudeš brát příklad z Rogera, tak tě nebudu muset ponižovat, že?“

Chytl jiný polštář a praštil ji zpátky. Vypadala šokovaně, ale rychle se vzpamatovala, a brzo se hystericky smáli a mlátili navzájem polštáři, než se bez dechu zhroutili na jednu hromadu na Hermioninu postel. Harry zůstal tváří dolů s hlavou u chodidel, Hermiona ležela naopak. Podíval se dolů na rozpis, který, zapomenutý během rvačky, spadl na podlahu. Se sténáním ho zvedl.

„Co?“ vyzvídala a posunula se na konec postele.

„Podle tohoto pojedou zítra všichni mládenci do Londýna, na zkoušení oděvu na svatbu.“

Zamračila se. „Říkala jsem ti to. Tak co? Družičky dělají totéž. Já mám kliku, rozhodla jsem se jít ve vlastním oblečení. Snažila se mě navléct do oděvu, jaký mají družičky, ale vysvětlila jsem jí, že už mám komplet, ve kterém mohu hrát na cello, což by v dlouhé úzké sukni nešlo. Když stojím, vypadá to jako sukně dlouhá na zem, ale ve skutečnosti je rozdělená. To nejlepší od obojího, kalhoty i sukně.“

Zavrtěl hlavou. „Úžasné, zatímco ty budeš mít na sobě něco na způsob kalhot,  budu nosit sukni.“

Zasmála se a nadzvedla obočí. „Co?“

Ukázal jí rozpis pro mládence. „Oh,“ řekla s cukajícím koutkem úst. „Předtím jsem si toho nevšimla.“ Silně jí podezříval, že myslela na jeho nohy.

„Dobře,“ unaveně vzdychl a zhroutil se zpátky na postel. „Během jednoho dne svatby budu muset vycházet s Kvítečekem, který může a nemusí být nebezpečný zločinec, zvládnout Alicii a všechny ostatní, kteří věří tomu zatracenýmu článku v Denním věštci, a budu muset stát vedle Rogera-zatraceného-Daviese jako mládenec. Poslední sobotu v srpnu. A to všechno musím udělat v… kiltu.“

* * * * *

„Musíš změnit,“ řekla mu Sandy, když si myl ruce a chystal se jít dolů na večeři. Zamračil se. Znamenalo to, že se bude muset z nějakého důvodu proměnit ve zvíře? Věděl, že to by neměl dělat. Ne mimo školu, i když už byl plnoletý. Zamračil se. Sandy musela myslet něco jiného.

Harry se chystal vstoupit do jídelny, když mu jeden pohled mezi závěsy ve dveřích prozradil, že je nevhodně oblečen. Rychle zalezl do haly a zašeptal Sandy: „Pokud jsi tím myslela, že bych se měl převléknout, byl bych rád, abys to řekla místo toho, že ‚musím změnit‘,“ řekl naštvaně. Neodpověděla. Rozhodl se, že přemění svou košili ve smoking a vestu v jinou košili, se zelenou kravatou uvázanou okolo krku. Také si řekl, budou jeho kalhoty stačit, když bude většinu času sedět.

Když skončil s úpravou svého magicky vylepšeného oděvu, řekla Sandy popuzeně: „Měla jsem pravdu, že?“ Neodpověděl jí.

„Harry!“ vykřikla Alicia s úsměvem,  po kterém nebylo stopy v očích, když konečně přišel do místnosti. Nervózně se rozhlédl – opět dorazil jako poslední. „Tady jsi. Posadila jsem tě sem, mezi Hermionu a Cho.“

Úžasné, pomyslel si, když si sedal a pousmál se na Cho. Letmo mu úsměv oplatila. Hlavně vypadala smutně. Najednou ho něco napadlo – bylo zatraceně netaktní, žádat po někom, kdo právě přišel o druhého přítele během několika let, aby se účastnil vaší svatby.

Neuvěřitelně přesná a precizní obsluha začala roznášet jídlo okolo stolu, a když byl před něj postaven tác, Harry se lehce naklonil k Hermioně a zeptal se jí: „Ehm, co je to?“

„Aspik,“ řekla koutkem úst. „Je příjemný. Asi mu člověk musí přijít na chuť. Zkus to a uvidíš, jestli ti bude chutnat.“

Podíval se dolů na sadu vidliček na levé straně talíře. Ostatní hosté se pustili do jídla a u stolu se rozproudilo tiché mumlání konverzace. „Kterou vidličku mám použít?“ zeptal se teď a snažil se nehýbat rty.

„Začni od kraje a pokračuj dovnitř,“ odpověděla tlumeně, protože si vzala trochu aspiku z vidličky.

Dobře, pomyslel si a vzal do ruky nejkrajnější vidličku. Ovšem stačilo jenom ochutnat aspik a měl problém. Držel ho v ústech a snažil se nežvýkat. Po několika minutách se jeho oči začaly plnit slzami. Hermiona se na něj podívala, pak odklonila pohled, a opožděně se její oči rozšířily, když si uvědomila výraz jeho tváře.

„Harry, máš nějaký problém?“ zašeptala a zvedla si sklenku.

„Dá se to tak říct,“ řekl a jazykem tlačil protestující kousek jídla do tváří, aby mohl mluvit. To však bohužel znovu přivedlo aspik do kontaktu s jeho chuťovými pohárky. „Nemůžu to vystát,“ zašeptal.

Zatvářila se a stále ještě skrytá za svou skleničkou řekla: „Nechovej se jako dítě. Rozkousej to a polkni, a pak už to nejez.“

Jediné, co opravdu chtěl udělat, bylo to vyplivnout do ubrousku, ale měl silný pocit, že by se to nesetkalo s příliš velkým nadšením. Pokusil se to polknout bez rozkousání, aby moc necítil chuť té věci, a málem se pozvracel. Začal se hlasitě dusit, až ho Hermiona musela praštit do zad a přistrčit mu jeho skleničku s vodou, kterou naráz vypil. Když se opět dal do kupy, všiml si, že se na něj všichni u stolu dívají. Slabě se usmál a zamumlal: „Prostě to šlo dovnitř špatnou cestou. Jsem v pohodě.“

Když se poté znovu rozjela konverzace, Harry si všiml, kdo sedí proti němu.

Ginny.

Zoufale se na něj dívala, jako by se bála, že by se vážně mohl udusit. Zjistil, že se na ni nedokáže nedívat; podíval se do jejích velkých hnědých očí a ztratil se v nich. Cítil, jako by se nikdy nechtěl dívat na nich jiného.

Pomyslel si, že od Hermiony bylo poněkud hrubé, kopnout ho do holeně.

Harry se raději kousl do jazyka, než by na sebe znova přivedl pozornost. Zamračil se na Hermionu, ale ta mu hlavou ukázala na osobu, která seděla naproti přes stůl. Po pravé ruce seděl Lee, a na jeho druhé straně byla Katie. Zvláštně se na Harryho dívala. Pak, když si všimla, že se na ni také dívá, těžce zrudla a otočila se k Fredovi po své pravici a ptala se ho na něco, co Harry nemohl slyšet. Harry se podíval dolů na talíř nedojedeného aspiku. Katie viděla, jak se dívá na Ginny. Viděla výraz v jeho tváři. Ví to.

Zbytek večeře strávil tím, že usilovně ignoroval jak Katie, tak Ginny, protože měl pocit, že je to to nejbezpečnější, co může dělat. Jednou nebo dvakrát se snažil zapojit Cho do konverzace, ale ta tlumeně hovořila s Oliverem po její levé straně a vypadalo to, že Harryho ignoruje. Poté, co všichni dojedli své dezerty, se zvednul pan Spinnet. Všechny je oslovil a poděkoval jim za příchod a pomoc při oslavě svatby jeho dcery (trochu to znělo jako proslov během kampaně) a navrhl, aby se přesunuli do salónu na kávu na koňak.

Harrymu se do salónu nechtělo, chtěl jen jít spát. A obzvláště se mu nechtělo konverzovat s Cho nebo Kvítečekem, a Alicia mu teď také lezla na nervy (ačkoliv se vůči ní cítil víc blahosklonně a byl ochotný to omluvit předsvatební nervozitou). Rychle vysvětlil Hermioně, že jde nahoru, a ta mu přikývla a následovala Ginny a ostatní do salónu. Vyklouzl do vstupní síně a vydal se po schodech do svého pokoje. Najednou za sebou zaslechl hlas.

„Harry!“

Otočil se; byla to Katie. Měla na sobě broskvové koktejlky, které zvýrazňovaly její opálení. Vlasy měla na temeni stažené do volného uzlu, ale několik pramínků uteklo a leželo na jejím krku. Polkl a přál si, aby jí to právě teď tolik neslušelo. Zastavil se na půl cesty do schodů a klepal prsty do zábradlí, čekal, až ho dojde. Musíme to vyřešit, pomyslel si. Věděl, že by se s ní měl rozejít, ujasnit to. Nemohl ji dál nechat myslet si, že se i jen snaží dostat přes Ginny, protože by to byla lež, a on o tom už věděl. Předtím byl slepý hlupák a nevěděl to (nebo si to nechtěl přiznat), ale teď – teď neměl žádnou omluvu.

„Katie,“ řekl pomalu, když stoupala do schodů a její podpatky klapaly při každém kroku. Musíme si promluvit, chystal se jí říct. Pak si pomyslel: Oh, to je hrozné. Každý ví, že po tom nepřijde nic dobrého…

„Musíme si promluvit, Harry,“ řekla, teď již na stejném schodu jako on. Otvíral pusu a chtěl něco říct, ale Katie ho předešla, takže ji zase zavřel a připadal si jako idiot.

„Jistě, pojď nahoru.“ Rozhlédl se po hale – od té doby, co si přečetl nejnovější článek ve Věštci, byl ještě více paranoidní než obvykle a očekával, že ho neustále někdo poslouchá. Následovala ho do pokoje, který sdílel s Oliverem Woodem. Ve chvíli, kdy položil ruku na kliku, se jeho sako najednou změnilo na modrou košili, kterou měl rozepnutou na tenkém nátělníku místo bílé zapnuté košile se zelenou kravatou. Byl úplně bez kravaty. Harry se v rozpacích podíval dolů. Katie se zamračila.

„Já… Nevzal jsem si nic vhodného na slavnostní večeři, takže jsem si před vstupem do jídelny přeměnil oblečení. Očividně to kouzlo nestálo za moc, už se opotřebovalo.“ Jen doufal, že si nemyslela, že se svlékal, že se na ni připravoval (obzvláště poté, co řekla, že si musí promluvit). Otevřel dveře, a když je Katie za sebou zavírala, rychle zapnul knoflíky na košili, aby nátělník nebyl vidět.

Mávl rukou ke dveřím, ale zůstala stát u dveří, jako by chtěla každou chvíli vypadnout. „Harry – musím s tebou mluvit, protože – protože si nemyslím, že to funguje. Ty a já. Tím myslím, dohromady nás dal můj táta, pak ses přestěhoval do Skotska a brzy se budeš vracet do školy, a já budu začínat bystrozorský trénink, a… a prostě si nemyslím, že by to fungovalo. Je mi to líto, Harry.“

Konečně se mu podívala do očí. Zatímco mluvila, klouzala očima všude okolo, jako by se bála podívat přímo na něj. Přikývl a byl rád, že to nemusel udělat on.

„Rozumím,“ vyskřehotal. Dobře, pomyslel si. Aspoň se shodneme. „Já… Budeš mi chybět.“

Usmála se. „Týden budeme ve stejném domě. Ale myslím si, že bychom asi měli trávit čas s jinými lidmi, jestli chápeš, co tím myslím.“

Přikývl. „Dobře. Samozřejmě.“

Položila ruku na kliku a chystala se odejít. Ještě před tím se však na něj znovu podívala. „Harry, je mi vážně líto, že to nefungovalo.“ Vypadalo to, že na chvíli odložila rozpaky. Harry se na ni lehce usmál, její oči skoro nezářily.

„To mě taky,“ řekl jemně. Pak odešla.

Svlékl se a zhasl, rozhodnutý, že Oliver dokáže zatraceně dobře trefit do postele i potmě. Nechal spadnout jednu slzu smutku za to, co by s Katie mohli mít, kdyby nebylo dalších komplikací v jejich životech. Utřel slzu, přetočil se a udeřil polštář, jak se snažil nepřemýšlet. Pak ho přemohlo vyčerpání a upadl do bezesného spánku.

 * * * * *

Harry nikdy nepochopil, jak ten týden vydržel až do pátku. Přežil v tartanu, i se všemi doplňky, rodiny Daviesů, zvládl večírek, na kterém množství pozvaných politických přívrženců pana Spinneta vynášeli do nebes jeho dceru a jejího snoubence. Doufal, že si na večírku promluví s Rogerovým bratrancem, ale vypadalo to, že si muž vždy našel způsob, jak se mu vyhnout. Ve středu vydržel závody a snažil se nevzpomínat, jak tu ve svém druhém životě s Dracem jásali nad Aliciinou výhrou. Podle jeho mínění byla ta Alicia mnohem méně otravná. Tuhle skoro nepoznával. Začínal si být jistý, že si nebere Rogera ze své vůle. Její osobnost se tolik změnila, ale nevěděl, s kým má o tom mluvit. Zdálo se, že Hermiona nepostřehla nic špatného, a bál se, aby si nemyslela, že je blázen a začíná být paranoidní jako Moody.

Přijala, že jí zatím nic jiného o svém druhém životě neřekne, protože jim to chce s Ronem říct s podrobnostmi pomocí myslánky. Byla jedním z mála lidí, kterým se nevyhýbal (na rozdíl od Ginny, Katie, Cho, Alicie a, když byl v domě, Rogera), ale potřebovala hodně cvičit na cello, takže často trávil čas bloumáním po pozemcích s rukama hluboko v kapsách a s přáním, aby byl odmítl Aliciinu žádost.

Opravdu se nechtěl vyhýbat Ginny a nutil se na ni během jídla zamilovaně nezírat, ale bál se, že kdyby spolu byli sami, byl by v pokušení udělat něco, co kdyby Malfoy viděl s baziliščím amuletem v ruce, by mohlo znamenat vyhlášení války.

Teď už rozuměl, proč si tak dlouho nechávala své city k němu pro sebe; šílel z toho, že ho miluje a že ví, že on miluje ji, ale že si nemůžou si ani sednout vedle sebe nebo se držet za ruce. Nějak si nepamatoval, že by to pro něj bylo tak těžké, když si myslel, že miluje Draca Malfoye.

Předsvatební večeře byla ve čtvrtek večer. To odpoledne Angelina předsedala babinci, takže Harry utekl z domu, aby se vyhnul sborovému óchání a áchání nad dárky, které ženy daly Alicii a Rogerovi. Chodil běhat okolo pastvy, někdy pro zábavu soutěžil s některým ze Spinnetových koní a nakonec odpočíval na poli tak daleko od velkého domu, že kolem sebe viděl jen zelenou trávu, živý plot, několik ohrad, a horkou, modrou oblohu.

Další ráno přivodilo Harrymu při snídani těžký šok, když vstoupil do jídelny a objevil zde posledního člověka, kterého by chtěl vidět sedět vedle Ginny. Spokojeně snídal slaninu s vejci a mluvil s Oliverem Woodem o famfrpálu.

Byl to Draco Malfoy.

Podíval se na Harryho s výzvou v očích. Pak se najednou ušklíbl a rozesmál. „Slyšel jsem, že budete všichni v kiltech, Harry,“ řekl vesele. „Kdybych to věděl, vzal bych si svůj. Taky, můžeme dnes v noci Daviese přemoct a opít, takže zítra v kostele nebude mít nejmenší tušení, s čím souhlasí.“

Harry se slabě usmál. Vedle Malfoye se smála Ginny. Vypadala šťastně, takže se Harry na chvíli ptal sám sebe, jestli se mu o té noci v  Kančím konci, kdy jí řekl o svém dalším životě a ona mu řekla, že Draca Malfoye nemiluje, nezdálo. Když šel do kredence pro talíř, snažil se ji ignorovat, aby nezačal vyvádět.

„Nevěděl jsem, že dorazíš, Draco,“ donutil se říct a naložil si ze stříbrného podnosu na talíř několik uzenáčů.

„Ginny zařídila, abych mohl dnes večer přijít na rozlučku se svobodou a zůstat na zítřejší svatbu. Budu spát na skládacím lehátku v pokoji Freda a George. Ron je tu taky, už dojedl a někam zmizel s Hermionou. Bude u tebe a Olivera.“

Harry si připadal malicherně, když otočený zády k nim artikuloval slova ‚Ginny zařídila, abych mohl dnes přijít‘. Než se otočil, donutil se usmát a říct: „To je milé. Fred a George hádali, že Oliver bude tím pravým člověkem, který ví, jak na… to.“

Ginny se teď na Draca Malfoye dívala zlomyslně. „Dobře. To vás kluky zabaví, zatímco my zaměstnáme Alicii její divokou rozlučkou…“

„Hej,“ ohradil se se smíchem Malfoy. „Říkala jsi, že vy holky už jste babinec měly.“

„Nebude to babinec,“ řekla Ginny rozhořčeně. „Spíš to bude ženská verze toho, co plánujete vy.“

„Oh,“ řekl Oliver, sedl si naproti ní a pustil se do toustu s marmeládou, „takže chcete Alicii opít a sledovat, zda vyjede po striptérovi? Možná by to Roger rád viděl.“

Ginny se zamračila, celá zmatená. „Proč by ji chtěl Roger vidět noc před jejich svatbou s jiným mužem?“

„Oh,“ řekl Oliver s nevinným výrazem. „Nemluvil jsem o mužském striptérovi.“ Pak se začal smát a Malfoy se přidal. Harry si sedl vedle Olivera a přemýšlel, zda se nemá přidat ke smíchu, ale rozmyslel si to. Pak dorazila Alicia a oni se zklidnili, i když si Harry všiml veselých pohledů, které házel Oliver na Draca Malfoye, jako by byli spiklenci. Což byli, uvědomil si Harry. Tak proč se cítil jako pozorovatel? Měl by se na to těšit. A zatím…

„Chtěla bych se projet,“ prohlásila Alicia po snídani. „Chtěl by se někdo přidat? Někteří koně by vážně potřebovali se pocvičit.“

„Já bych rád,“ řekl Draco Malfoy a dopil svůj čaj. „Nejezdil jsem celou věčnost. Mívali jsme pěkné koně. Chybí mi to,“ dodal zamyšleně a v tu chvíli, když se na něj Ginny soucitně podívala, si Harry najednou nebyl tak jistý, že to jen hraje.

Harry se nabroušeně zvedl k odchodu. „Nikdy jsem nejezdil, takže si to asi nechám ujít,“ řekl, než opustil místnost. Vyběhl schody po dvou a málem srazil Hermionu vycházející ze svého pokoje.

„Tak tady jsi, Harry…“

 „Hoj,“ řekl překvapeně, že ji vidí. „Kde je Ron? Myslel jsem, že jste odešli spolu.“

„Potřeboval se vysprchovat, tak jsem vyklidila z naší koupelny většinu holčičích věcí a pustila ho tam. Tys jí musel použít dříve, když jsme byli na snídani. Byl Oliver ve vaší, nebo co? Každopádně, nevěděla jsem, jestli jsi už šel na snídani, tak jsem tě hledala, abych ti dala tohle.“ Na řetízku držela jeden z baziliščích amuletů. Houpal se zepředu dozadu a chytal ranní paprsky. Harry se zamračil.

„Proč se mi to snažíš dát?“

„Našla jsem to v koupelně, na pultu vedle umyvadla. Musel jsi to tam zapomenout během sprchy.“

Harry zavrtěl hlavou. „Už to není moje, pamatuješ? Je Ginny. Stejně, když jsem ho měl, nikdy jsem ho nesundával.“

Máchl jím tak, že přistál v její ruce. Zvedla ho a povážila v dlani. „To je pravda. Tedy, skoro nikdy,“ dodala a zrudla, očividně si vzpomněla, jak ho požádala, aby si amulet sundal. Sevřela ho v ruce a vylekaně ztuhla. Na chvilku zavřela oči a překvapeně otevřela ústa. „Oh,“ řekla pomalu. Hary svraštil obočí a divil se, proč se tak Hermiona chová. Vypadala tak… Vypadala tak, jako když spolu chodili, a on jí dělal určité věci… Široce otevřel oči, když si uvědomil příčinu její reakce.

Hermiono Grangerová!“ řekl v šoku nad jejím chováním.

Vylekaně otevřela oči, stále ještě držící amulet v ruce. „Co?“ řekla rychle a vypadala velmi provinile. Ale Harry viděl, že stále držela amulet. Natáhl ruku a snažil se vypadat velmi přísně. Doufal, že se nezačne smát. Zašklebila se a podala mu ho. Sevřel ho a na chvíli zavřel oči, sledoval Ginny, Draca Malfoye a Alicii, kteří šli po trávníku a povídali si. Znovu otevřel oči.

„Ron je ještě ve sprše, že?“ rýpnul si a hrál pohoršeného. Teď opravdu zrudla a polkla. Bylo pro něj velmi těžké udržet vážnou tvář. „Pořádně sis ho prohlédla, že?“

Očividně byla velmi podrážděná. „Nevěděla jsem, že to uvidím. Nevěděla jsem, že vůbec něco uvidím.

„Ale dívala ses dál, když už jsi to věděla, že? Věřím, že se tomu říká narušení soukromí, slečno Grangerová.“ Cítil, že se mu do koutku úst dere úsměv, a snažil se ho potlačit.

Podívala se na něj přivřenýma očima. „A předpokládám, že ty jsi to nikdy takhle nepoužil.“

Nevinně se na ní podíval. „Ne. Ani jednou.“ Byla to pravda. Byl v pokušení si konečně dovolit se smát, ale pak mu nebylo moc do smíchu. Najednou ho napadla příšerná myšlenka: Draco Malfoy mohl vidět Ginny kdykoliv. To znamenalo kdykoliv. Pomyslel na Ginny ve sprše, vzpomněl si na ni, jak stála pod teplou sprchou ve famfrpálové šatně ráno po té příšerné bouři…

Strčil si to do kapsy. „Předám to Ginny,“ řekl. „Ty jdi cvičit na cello a nech chudáka Rona se v klidu vysprchovat. Až bude připravený, abys ho viděla ve sprše, nepochybně ti dá vědět.“ Snažil se dostat Malfoye ze své hlavy a raději si užíval vytáčení Hermiony.

„Ale… Ale…“ vyprskla. „Co to je? Co to dělá?“

Harry se rozhlédl po chodbě a zatáhl ji do svého pokoje. „Nejsem si jistý, co to je,“ zašeptal jí, když zavřel dveře. „Můžu ti jen říct, co to podle všeho dělá. Když to držíš ty, vidíš Rona. Ne jen abstraktního Rona, jako je fotka, kterou možná nosíš v plášti. Ale Rona právě teď, co právě teď dělá.“

„Správně…“

„Teď, když to držím já, vidím…“ Polk a podíval se na amulet, přemýšlel, jestli to má říct. A pak se ukázalo, že nemusí.

„Vidíš Ginny, že?“

Podíval se na ni a přikývl. Měl pocit, jako by mu srdce drtila pěst. S účastí položila ruku na jeho paži. „Víš, že nejsem slepá. A měl bys držet na paměti, že Draco Malfoy také ne.“

Vzdychl. „Já vím.“ Podíval se znovu na amulet ve své ruce. „To je důvod, proč jí ho chci odnést.“

Najednou ho pevně objala. Opřela se, stoupla si na špičky a políbila ho na tvář. „Ubohý Harry,“ řekla tiše, v očích lítost, která se mu nelíbila. Odstoupil od ní.

„Raději bys měla jít cvičit. Donesu to Ginny.“

Když došel k předním dveřím, chytl znovu amulet a díval se na Ginny, která mluvila s Alicií. Stály vedle grošáka[1] s bílou hřívou a ocasem. Alicia poplacávala koně a Ginny kývala hlavou a svázala si vlasy do uzlu na týlu. Alicia jí pomohla nastavit řemínek na jezdecké helmě a nastavila jí nohu, Ginny vložila nohu do třmenu a přehodila svou druhou nohu přes koňská záda. Nejistě seděla na grošákovi a držela otěže. Kousek od jejího kolena znovu mluvila Aliciina hlava. Harry si domyslel, že jezdecké kalhoty, které měla Ginny na sobě, jí dala Alicia.

Pak Alicia zmizela a v dohledu se objevil Draco Malfoy, také v jezdeckých kalhotách a helmě, na velkém hnědákovi. Jeho tělo se snadno a naprosto přirozeně pohybovalo se zvířecím. Ginny v sedle nevypadala ani zdaleka tak přirozeně. Jejich koně šli mírným tempem vedle sebe a Ginny nervózně držela otěže. Pak se vedle nich objevila Alicia na strakatém hřebci s černou hřívou. Přestože byl tak velký, že se dalo těžko uvěřit, že by ho dokázala ovládat, vypadalo to, že se podřídí každému jejímu rozmaru. I ona měla svázané vlasy a na sobě jezdeckou helmu a kalhoty. Jakmile opustili dlážděný dvůr, všichni tři trochu zrychlili. Harry si vzpomněl na Malfoyovo fantazírování o Alicii na koni a napadlo ho, jestli se uskuteční. Až na to, že teď to byly pravděpodobně fantazie o Ginny na koni. Harry si uklidil amulet zpátky do kapsy a posadil se na schody, které vedly k vyjížďce. Rozhodl se, že jí ho nemusí vrátit hned teď. Brzy budou cválat přes pastviny a nebyl by schopen ji dohonit.

Po chvíli, kdy v něm rostl neklid, se nakonec rozhodl jít na dvůr stájí a počkat na ně zde, místo aby seděl na schodech na přímém slunci. Dvůr byl uspořádaný a udržovaný, se štolby pobíhajícími okolo a starajícími se o koně. Harry se procházel od stání ke stání a sledoval krásné tvory. Když uviděl známou tvář, zastavil se.

Kouzelníku,“ oslovil tiše koně s lysinou ve tvaru blesku mezi očima. ‚Co víš‘, pomyslel si. Poplácal koňský krk, ponuře se usmál a dal mu mrkev, kterou měl od jednoho štolby spolu s doporučením, ať si dává pozor na prsty. S povzdychem se opřel o vrátka do Kouzelníkova stání, vložil znovu ruku do kapsy a hledal amulet. Zavřel oči a viděl Ginny celkem jasně – ona a Draco už neseděli na koních. Viděl koňské nohy, takže byli někde poblíž. Ginny a Draco leželi na zemi, jejich helmy se válely na trávě vedle nich, a Alicia nebyla nikde v dohledu. Draco Malfoy líbal její krk, zatímco ona nenuceně pohazovala hlavou, a jeho prsty hbitě rozepínaly knoflíky na její košili. Harrymu vyschlo v ústech, když to viděl.

Zatraceně. Podařilo se jim setřást doprovod.

V tu chvíli vešla Alicia na dvůr od stájí. Vedla svého koně za otěže.

„Knoxi! Knoxi!“ Znělo to jako jméno jednoho ze štolbů. Harry nevěděl, kam šli, ale vypadali dost vytíženě. Strčil amulet zpátky do kapsy a vyšel ven na dvůr, aby se s ní setkal. Když ho spatřila, vypadala vylekaně.

„Er, ahoj Harry,“ řekla třesoucím hlasem. „Ali Baba začal kulhat, tak jsem se ho musela odvést zpátky.“ Odkašlala si a znovu zavolala štolbu. „Drate!“ Kde je ten chlap?“

„Takže,“ řekl a snažil se předstírat, že o nic nejde. „Nechala jsi Ginny a Draca samotné?“

Zamračila se. „Je zkušený jezdec. Mluvili jsme o tom na naší schůzce. Však víš, ceilidh. Ten, na který jsem tě pozvala, a ty jsi odmítl. Vzpomínáš?“

„Pamatuji se,“ řekl. „Jak by mohl někdo zapomenout na tvůj polibek?“ dodal naschvál, aby jí zvýšil sebevědomí.

Usmál se na ni. Na někoho, kdo se bude vdávat, najednou vypadala velmi nejistě a jako by potřebovala povzbudit. Když jí štolba, kterého volala, neodpovídal, (Harrymu to najednou přišlo velmi podezřelé a říkal si, jestli to není špatné znamení) odvedla Ali Babu do jeho stání sama a zatímco ho sama ošetřovala, dál mluvila s Harrym.

„Ano, políbila jsem mnoho mužů, ale ty jsi jedním z nich. Je dobré vědět, že to považuješ za nezapomenutelné, obzvlášť když ses tehdy tajně vídal s Hermionou a pravděpodobně ji vášnivě líbal, ne-li muchloval, kdykoliv jsi mohl.“

Zamračil se – teď zněla zahořkle. Tento týden měla neustálé výkyvy nálady, které částečně přičítal předsvatební nervozitě a částečně podezřelému charakteru svatby.

„Samozřejmě,“ pokračovala, „jsem si myslela, že jdu na ceilidh, aby si mohl Draco zatancovat s Hermionou, ne s Ginny…“ Přehodila přes Ali Babu přikrývku, něžně ho poplácala po boku, dala mu několik kostek cukru z kapsy a jemně hladila jeho dlouhý čumák.

Harry teď byl naprosto zmatený. „Co že jsi?“

Vyšla ze stání a bezpečně za sebou zavřela branku. „Požádal mě, abych s ním šla na ceilidh, a řekl, že je velmi důležité, abych s ním šla, protože chodí s holkou z Nebelvíru a nechtějí, aby o nich někdo věděl. Řekl, že Ron by byl obzvláště naštvaný, kdyby o tom věděl. Nenapadlo mě, že myslel Ginny. Prostě bych to do ní neřekla, s tím, kolik bylo mezi jejich rodinami rozepří. Nemusíš být z kouzelnické rodiny, abys o tom věděl. Přirozeně jsem předpokládala, že jde o Hermionu, když by Ron byl naštvaný. Tím myslím,“ řekla a obrátila oči v sloup, „na plese byl naprosto průhledný.“

Vyšla zpět na dvůr a sedla si na lavičku, která byla připevněná k šedým kamenům stáje. „Vlastně byl strašně sladký. Mluvil o své přítelkyni, jak je chytrá, nejlepší v ročníku. A když měl natolik dobrý vkus, aby si vybral Nebelvírku, a  já předpokládala, že to byla Hermiona, která by nikdy nechodila s někým, kdo si ji nezaslouží, souhlasila jsem. Ty a Hermiona jste říkali, že jdete jako přátelé. Věřila jsem vám. Pak na ceilidhu, když šli Draco a Hermiona spolu tancovat a ona si rýpla do Malfoyových s jejími rodiči zubaři, jsem si byla jistá, že jsem měla pravdu. Tím myslím, že ses snažil tak očividně párovat Draca a Hermionu. A předpokládala jsem, že to byl důvod, proč jsi byl tak překvapený, že šel se mnou – když víme, že jeho otec nechce, aby měl jeho syn něco s mudlorozenou, vypadá rande s jinou mudlorozenou, aby zakryl tajný vztah s Hermionou, docela naivně. Pak vystřídal, aby tancoval s Ginny, ale myslela jsem, že se chtěl jen svého otce svést ze stopy.

„Tehdy, po famfrpálovém zápasu, když jsi na hřišti líbal Herminu a Draco Malfoy Ginny Weasleyovou, bys mě mohl klidně praštit koštětem. Do té doby jsem si myslela, že ty máš rád Ginny.“ To nekomentoval. Zasmála se a pohodila hlavou. „Je dobře, že se bystrozorem stane Katie. Byla bych hrozná.“

Pak se bez varování ocitly její rty na jeho a její jazyk se snažil natlačit do jeho úst. Vyskočil na nohy, tentokrát se nechtěl poddat pokušení.

„Alicio! Přestaň! Zítra se vdáváš!“

Zvedla obočí. „Správně. Zítra. Takže, neměla bych si dnes užít tolik zábavy, kolik to jde? A když mluvíme o Katie, zmínila jsem se, že mi řekla, že se s tebou rozešla?“

„Ne, ale to není, proč jsem…“ Pak ho upoutalo něco jiného – podíval se na ni, na její boty. Byly celkem čisté. Jeho vlastní boty byly zašpiněné z jeho cesty ke stájím – přes noc pršelo a země byla stále mokrá. Viděl její boty, které měla na snídani, opřené o vnější zeď stáje vedle Ginniných a Dracových bot. Všechny tři páry bot byly stejně špinavé jako jeho. Samozřejmě, pomyslel si. Přezuli se do jezdeckých bot, když přišli do stájí. Viděl sadu bot v řadě vevnitř ve stáji, pod hřebíky s helmami navíc. A říkala, že vedla Ali Babu zpátky do stájí, protože kulhal. Ale to nebyla pravda, uvědomil si Harry. Nekulhal ani trochu.

„Ali Baba nekulhá,“ řekl s jistotou. Překvapeně se na něj podívala. Ukázal na její boty. „A na botách nemáš ani flíček. Kdybys svého koně vedla celou cestu zpátky, nebyly by tak čisté. Sesedla jsi před stájemi, že?“

Teď se v šoku podívala na své boty. „Zatraceně. Harry, jsi vážně dobrý. Však víš, jen jsem chtěla, aby si Fred a George mysleli, že s nimi někdo je. Ještě pořád se k ní chovají jako k dítěti! Nečekala jsem, že tu budeš. Rozhodla jsem se, kdyby se někdo ptal, že jsem se vrátila zpátky kvůli kulhajícímu koni. Nechtěla jsem, aby se dvojčata pokusila vymlátit z Draca duši. Prosím, neříkej jim to. Draco a Ginny jsou spolu strašně roztomilí, ne? Promiň, že jsem tak romantická…“

Skočil jí do řeči. „Tak romantická, že si bereš někoho, koho nemiluješ?“

Ztuhla a její pohled ztvrdl. „Proč to říkáš?“

Teď seděl těsně vedle ní. „Možná proto, že jsi neřekla svým dvěma nejlepším přátelům, že se s Rogerem vídáte. Nevěděli to, než jsi rozeslala svá svatební oznámení! Možná proto, že si nemyslím, že se vídáte moc dlouho, a už se budete brát. Možná proto, že jsem tě nikdy neviděl dokonce ani být milou na Rogera Daviese do loňského jara, když jsem četl tvé třídě ve venkovské škole, a pak vás najednou před přemístěním viděl se líbat v učebně. Ten den ho Fleur hledala a já jsem jí lhal a řekl, že jsem Rogera neviděl. Takže bylo očividné, že jsou stále spolu – nebo si to ona aspoň myslí. Ten den jsem viděl dvě nezvyklé věci – líbala jsi někoho, o kom bych přísahal, že ho nenávidíš, a byla jsi ‚ta druhá‘. Tak nějak si myslím, že pouze Alicia Spinettová, která sama neovládá své jednání, by to mohla udělat. Naneštěstí mi to došlo až pozdě, kdy… Kdy bylo příliš dalších věcí k řešení.“

Polkla a podívala se na něj. „Je pravda, že jsem ve škole neměla Rogera ráda ani trochu. Nevěděla jsem, jak říct Katie a Angelině, že se to změnilo. Bála jsem se, že se mi budou smát. A pak tu byl důvod, proč jsem vůbec Rogera začala balit…“

„Ty jsi balila jeho? Ne naopak?“ Harry byl skeptický.

„Ano. Když jsme se s Rogerem začali scházet za Fleuřinými zády – bylo to jen proto, že jsem ji neměla ráda. Dobře, přesnější by bylo, že jsem ji nemohla vystát. Od té doby, co sem přišla… To je na dlouho. Stejně, Rogera jsem balila já. Hrála jsem, že chci zakopat válečnou sekeru, a tak. Fungovalo to. A Roger…“

„... ti nevěřil o nic víc, než teď já. Proč si ho skutečně bereš?“

Otevřela ústa, pak je znovu zavřela. Probodla ho pohledem a řekla: „Tomu bys nerozuměl, Harry. Je mnoho důvodů, proč se dva lidi chtějí vzít. Mám své důvody a nemusím se před tebou ospravedlňovat. Vím, co dělám, a zítra si vezmu Rogera Dawiese.“

Pronikavě si ji prohlédl. „Teď ti věřím. Že máš své důvody, a že věříš, že víš, co děláš. Přesto, když jsem vás dva viděl se líbat v učebně, nevypadalo to na někoho, kdo by řekl: „Jsem s Rogerem, protože mám své důvody“, vypadalo to na někoho, kdo nejedná ze své vůle. Jako někdo, kdo byl pod vlivem kletby, kouzla nebo lektvaru. Možná se teď chováš svobodně, ale nevěřím, že tehdy také. A mám špatné tušení, že pokud tě Roger přesvědčil, že není tak špatný, že jsi udělala chybu, když jsi mu věřila. Evan zemřel, protože se chtěl stát smrtijedem, chtěl udělat něco, aby si ho Voldemort všiml.“ Všiml si, že sebou jako mudlorozená čarodějka neškubla, když vyslovil to jméno. „Roger obviňoval mě, ale měl jsem dojem, že ve skutečnosti viní sám sebe a jen to hází na mě. Myslím, že Evan zjistil, že jeho starší bratr je smrtijed. Alicio, jsi v nebezpečí. Nesmíš se vdát za Rogera."

Překřížila ruce. „Jestli jsi skončil, Harry,“ řekla, „ráda bych se tě zeptala, o čem to sakra mluvíš? Roger a smrtijed? Praštil ses do hlavy?“

„Viděla jsi ho někdy bez oblečení?“ Zaváhala, a Harry měl pocit, že neviděla. „Neviděla, že? Čekáte na svatební noc? Jak tradiční.“

Teď se urazila. „Samozřejmě, že jsem ho viděla bez oblečení! Nebuď idiot. Dobře, rýpnu si – jak poznáš, že je smrtijed, když je nahý?“

Podíval se na ni – nevěděla to. Ona to vážně nevěděla. Byl Roger v pohodě? Neměl Znamení? Nemohl se rozhodnout, jestli byla opravdu tak hloupá, nebo ještě lepší herečka, než Ginny.

Alicia nečekala na odpověď. Přinesla si boty a pomocí lžíce si sundala ty jezdecké, zatímco na něj mluvila. „Myslím, že by sis měl jít lehnout, Harry. Zítra si beru Rogera. Nejsem pod vlivem impéria, žádného jiného kouzla, ani lektvaru. Jen proto, že jsem tě políbila… Není normální, že nervózní nevěsta myslí na všechny chlapce, které kdy políbila a už nikdy znovu nepolíbí? Je mi líto, že jsem tě vyděsila, byla to hloupost. Neznamená to, že si nechci Rogera vzít. Ve skutečnosti jsem skončila s učením a s Rogerem pracujeme na tom, aby byl můj otec zvolen do parlamentu. Budeme manželé a spolupracovníci. A říkal jsi, že je smrtijed. Samozřejmě, denně si smrtijedi berou mudlorozené čarodějky a pomáhají dostat své tchány do parlamentu. Hodně pravděpodobné. Uvidíme se na obědě.“

Otočila se k odchodu, ale on jí chytl za paži a otočil si ji k sobě. „Alicio,“ řekl naléhavě. „Co by se stalo, kdyby sis Rogera nevzala?“

Najednou vypadala vyděšeně, velmi vyděšeně, a on věděl, že na něco přišel. Ano, brala si ho ze své vůle. Protože se snažila zabránit něčemu horšímu. (Harry se snažil přijít na to, co by mohlo být horší, než si vzít Rogera Daviese, a neuspěl.) Čeho se bála?

Ale její tvář byla opět bez výrazu. Upřeně se na Harryho podívala. „Co by se stalo, je to, že by můj otec zbytečně zaplatil tisíce liber za dokonalou svatbu. A teď ti řeknu tohle, Harry Pottere,“ procedila. „Jestli uděláš cokoliv – cokoliv – aby byl zítřek něco jiného než naprosto dokonalý, dostanu tě, budu tě mučit, a zabiju tě. Ber to jako slib.“

Otočila se na podpatku, odpochodovala ze dvora a nechala tam Harryho, aby za ní zmateně zíral. Proti svému nejlepšímu úsudku vzal amulet znovu do dlaně, ačkoliv Hermioně řekl, že nic takového nedělá. Ovšem místo aby sledoval, jak Ginny podléhá Draco Malfoyovi, ji viděl zapínat si blůzu. Stála a křičela na blonďatého Zmijozela. Vypadalo to, že na ni Draco Malfoy křičí také. Zaklapla helmu a snažila se dostat znovu do sedla. Draco ji otráveně pomohl a vypadalo to, že do ní dál hučí. Poté, co bez problémů vyskočil do sedla, jeli znovu vedle sebe. Pak viděl, jak se Malfoy natáhl a pořádně plácl Ginniného grošáka po zadku.

Najednou se kůň vzepjal. Ginny držela otěže jako o život. Pak se kůň pustil do trysku, jako by běžel o život, a Harryho výhled se pohyboval spolu s ní. Viděl, jak byla vyděšená, jak se snažila taháním za otěže dostat koně pod kontrolu, ale ten stále běžel. Teď ponořila ruce do hřívy. Strach jí zdeformoval rysy. Nakonec kůň náhle zastavil, a Harry viděl její tělo letět ze sedla. Pak ji spatřil ležet na trávě, se zavřenýma očima a končetinami rozhozenýma okolo.

Ne, zaječel jeho mozek.

Neviděl Draca Malfoye nikde poblíž. Nemohl tak nechat. Uklidil amulet do kapsy a rozběhl se ke stájím. Vydal se k Ali Babovi, ale zvíře od něj odstoupilo. Dva další koně jasně rozeznali jeho neklid, a také zacouvali do zadních částí jejich stání. Když ale došel ke Kouzelníkovi, mohl bez problému otevřít stání a vyvést zvíře ven. Rozhlížel se po sedle, ale nevěděl, kde je skladují, dokonce ani jak je připevnit na koně. Vzdal to a vyvedl Kouzelníka na dvůr, vyskočil na něj ze schůdků a pevně se chytl jeho hřívy.

Pevně držel koně svými koleny, zatlačil patami do koňských boků a řekl mu: „No tak, chlape. Musíme najít Ginny.“ Jeho hlas se třásl, a když ho lehce plácl po zadku, jako to udělal Malfoy Ginninému koni, Kouzelník vyběhl tryskem ze dvora stájí k velké ohradě se schůdky. Harry polkl a pevně se chytl hřívy. Už ho bolela stehna z toho, jak jimi svíral koňské tělo. Ponuře sledoval ohradu a o chvíli později cítil, jak se kůň chystá ke skoku. Když to udělal, Harry si pomyslel, že to bylo úžasně podobné létání. S dusotem přistáli na druhé straně a pokračovali tryskem přes výběh. Harrymu se klepaly zuby.

Harry netušil, jak dlouho Ginny hledal a kolik mil ujel, když spatřil Malfoyova opuštěného hnědáka o čtvrt míle dále, v jiném výběhu. Mlaskl na Kouzelníka, který znovu zrychlil, a brzy Harry přeskakoval ohradu. Vzhledem k tomu, že to bylo pošesté nebo posedmé, mu to přišlo daleko více přirozené. Ginny ležela na zemi poblíž hnědáka, a Harry neviděl, že by se hýbala. Seskočil z hřebce bez sedla na zem a jeho unavené, bolavé nohy se pod ním podlomily. Doploužil se k Ginny.

Sejmul jí helmu a jemně ji poplácal po tvářích. „Ginny! Ginny!“

Omámeně otevřela oči, a když ho spatřila, lehce se usmála. „Harry,“ řekla potichu. „Ups. Vypadá to, že jsem spadla z koně…“

Zněla, jako by blouznila. Zoufale se jí zeptal: „Myslíš, že sis něco zlomila? Bolí některé místo víc?“ Když jí držel jí za zápěstí a jemně se dotýkal jejích kolen a kotníků, cítil, jak je slabá. Zasténala.

„Ne,“ dokázala říct. „Nemyslím si, že bych si cokoliv zlomila. Jen mě vše bolí. Ovšem stejně je dobře, že jsem měla helmu, mám pocit, že mi praskne hlava.“

Bál se, aby to neznamenalo otřes mozku. Pomohl jí posadit se, měla záda od bláta. „Myslím, že tě ta mokrá země zachránila,“ řekl jí, i když by ho zajímalo, kolik z bláta na jejích zádech bylo z toho, jak předtím ležela s Dracem Malfoyem na zemi. Rozhodl se, že o tom pomlčí. Koneckonců, očividně mu nepodlehla. Když jí díky amuletu viděl na zdivočelém koni, bylo to zepředu, takže nevěděl o blátě.

„Stejně, kde je Malfoy? On tě tu prostě nechal? Vzal si tvého koně? Jeho je stále tady.“

Zavrtěla hlavou. „Netuším, kde je ten můj. Utekl. Draco řekl, že nechce ztrácet čas cestou na koni pro pomoc. Chtěl se přemístit do chaty a přivést Alicii s autem.“

Pomohl jí postavit se. „Vezmu tě zpátky, můžeš jet se mnou. Bude to v pořádku?“

Dívala se na něj s ústy lehce pootevřenými, a stálo ho veškeré sebeovládání, aby si ji k sobě nepřitáhl a nezačal ji zoufale líbat. Vypadala, jako by měla podobné myšlenky. Polkla.

„Dobře.“

Vytáhl hůlku a zvedl vedle koně kus hlíny, aby ho použil jako schůdky. Ginny nervózně stoupla na nazvednutou zemi. Když přeskočil na koňská záda, natáhl se k ní a chytil ji za zápěstí. „Chytni se mé ruky. No tak. Vytáhnu tě nahoru.“

„Já nevím, Harry…“ začala, přestože ho držela za zápěstí, stejně jako on ji.

Najednou zároveň zatáhl, a, aby tomu pomohl, zakřičel „Accio Ginny“. Teď seděla obkročmo na koni za Harrym, s jednou rukou obmotanou okolo jeho pasu. „Drž se pevně,“ řekl jí a schoval hůlku. Chytla se ho také druhou rukou.

„Harry,“ řekla nervózně, „tenhle kůň nemá sedlo!“

Harry pobídl Kouzelníka, a ten začal cválat po mokré zemi a od jeho kopyt odlétaly velké kusy drnů. Harry se pootočil a usmál se na ni. „Jela jsi bez sedla na zlatém griffinovi.“

Zasmála se, chytla ho pevněji a položila si hlavu na jeho rameno. „To bylo také pěkné,“ zašeptala mu do ucha. „Neházelo to tak.“

Zpátky jeli potichu; Harry si užíval ten pocit, když se k němu tiskla, tak hřejivý, ryzí a tak Ginny. Byla v pořádku, a to bylo hlavní. Nemohl z hlavy dostat obraz, jak Ginny padá z koně a leží na studené, rozmočené zemi, bez pohybu. Myslel si… Myslel na nejhorší. A byla by to Malfoyova chyba, zuřil. Ale jak cválali a cítil její teplý dech na svém krku, její tělo opřené proti svým zádům a její ruce kolem svého pasu, trochu se uklidnil. Jsem s tebou, Ginny. Už budeš v pořádku.

* * * * *

Ginny dostala od doktora dobrozdání, že nemá otřes mozku, přesto měla odpočívat po zbytek dne. Harry si přál sedět v salónu vedle ní a být jí k ruce, ale místo něj to byl Draco Malfoy. Hermiona s Ronem se šli projít po pozemcích a Harry se cítil jako páté kolo u vozu.

Nakonec přišel čas, aby se vydali na rozlučku. Harry se na to moc netěšil. Nemohl si s Rogerem promluvit, když si zkoušeli kilty (pan Davies je vzal do Londýna), protože s nimi Roger nešel. A Rogerův bratranec se mu také dokázal vyhnout. Věděl, že během naplánované večerní oslavy nebude mít příležitost si s ním promluvit o samotě, a měl čím dál silnější pocit, že svatba by neměla pokračovat…

Když se spolu s ostatními vrátil na panství Spinnetů, jako jediný, kdo se rozhodl nepít (dokonce i Ron měl pintu) nemohl usnout. Přecházel po pokoji sem a tam a přemýšlel. Oliver hlasitě chrápal a občas zavrčel nebo udělal jiný zvuk, po kterém sebou Harry škubl. Aspoň že Ron spal na rozkládacím lehátku klidně.

Bylo nad ránem, když konečně usnul. Ráno, když ho Ron budil, již byla místnost plná pozdního světla, a jeho nejlepší kamarád se mu smál.„Harry! Vstávej konečně! Jakou máš výmluvu? Včera jsem tě neviděl nic pít."

Harry si promnul hlavu. „To je jen dobře. Moje hlava je na tom bídně i bez alkoholu."

„I když jsem pouze řadový host a ne účastník svatby, poslali mě, abych dostal tvůj líný zadek z postele a dohlédl na to, abys byl připravený v kiltu v plné parádě na focení. Všichni čekají."

„Kolik je hodin?"

Ron se podíval na hodiny. „Jedenáct. Dělníci už tři hodiny vyklízejí všechen nábytek ze salónu, to bude taneční sál. A na večeři byl postaven velký stan. Prošvihl jsi všechnu zábavu."

Harry zaklel. S Ronovým hodnocením úplně nesouhlasil. „Svatba je až od čtyř hodin! To se budeme pět hodin fotografovat?"

„Ne," řekl Ron. „Teď se budou fotit družbové. Pak bude oběd, a po obědě si Alicia a družičky nechají udělat vlasy a make-up, aby dobře vypadaly. Pak se budou fotografovat ony. Pak všichni pojedeme auty do Ketteringu. Já pojedu s muzikanty - Hermionou, Ruth a Rogerovým bratrancem. Fajn chlápek. Vezme nás."

Harry jen něco zamručel, ale nerozpovídal se. Nějak se mu podařilo dovléct se do sprchy a obléct si oblek na svatbu. Bylo to to nejhorší z obou světů. Měl naškrobenou bílou košili s bílou vázankou a kousavý vlněný kilt. Je poslední sobota v srpnu, pomyslel si nikoliv poprvé (ani naposled). Když ho Ron spatřil, zašklebil se na něj.

„Harry, musím říct, že nevypadáš moc šťastně."

„No, možná to bude trochu souviset s tím, že mám na sobě v srpnu vlněný kilt, ale také protože by si Alicia neměla brát Rogera Daviese."

Hermiona zaklepala na pootevřené dveře a vešla, aniž by čekala na pozvání. „Co jsi to říkal o tom, že by si Alicia neměla brát Rogera?"

Zamkl dveře a řekl jim o rozhovoru, který s Aliciou vedl den předtím. Ron zapískal. „Harry, já ti nevím. Já bych vzal tu část o mučení a zabíjení velmi vážně. Holky dokážou být naprosto šílené, co se týká přání mít dokonalou svatbu."

Hermiona se naježila. „Na tom není nic šíleného," řekla upjatě. „Hodně dívek začíná snít o své svatbě, když jsou velmi mladé."

„Přesně to jsem myslel," řekl Ron a obrátil oči v sloup.

Harry znovu začal přecházet po místnosti. „Bojí se, že se stane něco hrozného, když to neudělá, tím jsem si jistý. Hermiono, jak vypadala včera večer?"

Hermiona si odfrkla. „To nechceš vědět."

„Ne, vážně chci. Vypadala šťastně ohledně svatby?"

Hermiona se zamračila. „Těžko říct. Hodně rychle se opila a začala vyprávět staré famfrpálové historky. Proboha. A to jsem si myslela, že vy dva jste v tomhle strašní. Pořád říkala Angelině, Ginny a Katie: „Vzpomínáte na hru proti Mrzimoru, když… Vzpomínáte na hru proti Zmijozelu, když…" Nepamatuji se, kdy jsem se v životě tak nudila. Málem mě to dohnalo k pití."

„Tím chceš říct, že jsi nepila," zeptal se Ron, jako by si o tom myslel svoje.

„Ronalde Weasley! Samozřejmě že ne."

„No, všiml jsem si, že jsi u večeře měla víno. Než jste odešly."

„To je sklenka vína doma u hostiny. Také jsem pila víno doma s rodiči za speciálních okolností. To je stěží totéž, jako bych si v šestnácti letech objednala tvrdý alkohol na veřejnosti. Mimo jiné proto, že by se hospodský mohl dostat do pořádných problémů."

„Ehm," přerušil ji Harry, než mohla pokračovat v přednášce, „jaký byl zbytek večera? Tím myslím, když Alicia nemluvila o famfrpálu."

Hermiona začala vypočítávat body na prstech. „Tak se na to podívejme. Angelina toho musela hodně vypít předtím, než odešla, protože jsem ji v hospodě neviděla nic pít, a stejně pořád běhala zvracet na toaletu. Yarrow si mi nepřestávala stěžovat na svůj rozchod s Fredem - vážně, ne, že bych jí litovala. Cho podle všeho nic nepila, ale pořád plakala a chtěla se mnou mluvit o Viktorovi. Vrrr. A Katie…"

Harry se zamračil. „Co?"

Hermiona zrudla. „No, ona byla také pěkně opilá. Pořád se mně snažila odtáhnout stranou a mluvit o tobě."

Ron nadzvedl obočí. „Proč?"

Hermiona byla čím dál víc rudá. „Ona, ehm… Chtěla si porovnat poznatky, abych tak řekla."

Teď Harry začal cítit horko ve své tváři. „Proboha," vydechl. „Snad jsi ne…"

„Samozřejmě, že ne," vypískla uraženě. „Tím chci říct, to je ten poslední rozhovor, který bych kdy chtěla vést. Tedy, je to nerozhodně. Také jsem nechtěla mluvit s Cho o Viktorovi." Vzdychla. „Byla to jedna z nejhorších nocí mého života. A Ginny mi moc nepomohla, chovala se tak hloupě…"

Ron vypadal znepokojeně. „Nenechala jsi ji pít, že ne?"

„Samozřejmě, že ne, Rone. Co si o mně myslíš? Ne, ta nepotřebovala alkohol - Alicia jí předtím dala nějaké prášky proti bolesti, kvůli tomu, jak včera spadla. Měla další dnes ráno. To je důvod, proč se na snídani tak hihňala. Netuším, co jí Alicia dala, ale nemyslím si, že by si to měla ještě brát. Jaká byla pánská rozlučka?"

Ron si povzdychl. „Ne o moc lepší než ta vaše. Poslouchej. Roger se opil a všechny oslovoval „starý brachu". Fred a George se snažili rozdávat mudlům Kanáří piškoty. Harry a já jsme se je snažili zastavit, aby se nedostali do problémů. Lee se snažil prodat hospodskému jejich produkty. Naštěstí si ten muž myslel, že šlo o opilecký blábol. Vlastně to byl opilecký blábol. Malfoy pokračoval o tom, kolik peněz měl. Myslela by sis, že když je opilý, je lepší, ale ve skutečnosti je jen nudný. Naštěstí se ukázal Percy a udržel dvojčata v mezích. To bylo jen dobře. A jestli můžu o Percym něco říct, umí se držet na uzdě, i když si myslím, že měl víc než jen pintu. A co dál… Oliver vyjel po manželce nějakého řidiče kamionů, který mu pak hodil na hlavu židli. Ten chlapík musel vážit tak sto šedesát kilo…"

Hermiona se zasmála. „A většinu z nich dnes ráno příšerně bolela hlava. Viděli jste Olivera? Jak sebou škubl při sebemenším hluku? Jsem ráda, že jste vy dva měli tolik rozumu, že jste nepili."

Ron začal zlehka rudnout. Harry měl pocit, že se jí nechystá říct, že měl pintu piva.

„Takže žádná striptérka," provokovala Hermiona.

„Ani jedna," povzdychl si Ron. Hermiona ho praštila.

„Neměl bys znít tak zklamaně."

Zašklebil se. „A ty bys neměla být tak důvěřivá." To mu vysloužilo další pohlavek. Předstíral, že ho to bolí.

Někdo zaťukal na dveře. „Rone! Měl jsi Harryho dostat dolů!" Byl to Roger.

Harry šel ke dveřím a otevřel je. „Promiň, Rogere. Hermiona mně s Ronem vyprávěla o dívčí rozlučce."

Zvedl obočí, vypadal zaujatě. „Oh, o tom jsem ještě nic neslyšel. Něco šťavnatého?"

„Ani ne. Jestli chceš poslouchat, jak Alicia mluví hodiny o famfrpálu, dej jí trochu víc pití. Očividně je to důsledek."

Roger se zašklebil. „To je spíš důsledek toho, když je někde s bandou holek," řekl dvojsmyslně. Harry znovu přemýšlel, zda Roger Alicii nějak ovládá, ale když se chystal na svatbu, vypadal dokonale šťastně a vesele. Pokud byl smrtijed a nějak vydíral Alicii, aby si ho vzala, ironicky to z něj udělalo daleko příjemnějšího společníka. Harry nevěděl, co si má myslet.

Odpoledne utíkalo a Harry si myslel, že oslepne z toho, kolikrát viděl blesk fotoaparátu. Nakonec se ve tři hodiny naskládali do aut mířících do Ketteringu. Kostel byl vyzdoben více květinami, než kdy Harry viděl. Kamkoliv se podíval, viděl bílé růže se zelení a z výzdoby visící stuhy od tartanů.

Přesně v půl čtvrté začala Hermiona hrát na cello. Harry ji sledoval a usmíval se.  Seděl v přední řadě s Rogerem, Fredem, Georgem, Leem, Oliverem a Rogerovým otcem. Harry se otočil a uviděl Rona sedícího vedle Percyho o několik řad dále na straně nevěsty. Oba se dívali, jak Hermiona hraje, ale Harry si všiml, že Ron sleduje každý její pohyb. Většinu času Percy poslouchal se zavřenýma očima a s klidným výrazem na tváři. V jejich formálním oděvu vypadali spíše jako cizinci. Před odchodem Hermiona obdivovala, jak Ron vypadal. Harry nikdy neviděl Rona vypadat tak dospěle. Bylo těžké ho porovnat s jedenáctiletým klukem, kterého potkal v Bradavickém expresu. Ron také obdivoval Hermionin vzhled - měla na sobě něco, co vypadalo jako dlouhé rudé hedvábné šaty. Hermiona trochu vykopla, aby jim ukázala, že se ve skutečnosti jedná o hodně široké kalhoty, ve kterých mohla snadno hrát na cello. Živůtek byl úzký s nízko zavěšeným rolákem a průhlednými rukávy k loktům.

„Díkybohu, že nemusím nosit družičkovské šaty," řekla a obrátila oči v sloup. Harry zatím šaty neviděl, protože když si odkroutil směnu před fotografem, vrátil se do pokoje, aby si zdříml. Také bylo jasné, že byla velmi potěšená Ronovou reakcí na její vzhled (která byla, z nedostatku jiných slov, očumování).

Hermiona a zpěváci přišli na řadu před obřadem. Krom Ruth a Rogerova bratrance zpívali také baryton a alt z kostelního sboru. Čtveřice přednesla bez doprovodu dokonalým souzvukem několik madrigalů. Harry se usmál, když slyšel dokonalý a plný hlas Ruth. Její čistý, vysoký hlas byl ze čtveřice nejlépe slyšet, a když Harry naslouchal hudbě, málem zapoměl na své obavy.

Nakonec se Hermiona a zpěváci posadili na lavice a varhaník začal hrát. Roger pokynul svým družbům, a ti se s ním všichni postavili před oltář, otočení k zadní části kostela. Harry slyšel vcházet hosty, ale neuvědomil si, jak se kostel zaplnil. Najednou přestaly varhany hrát, vešel kněz a postavil se vedle Rogera a někdo otevřel dveře v rohu svatyně. Varhany se znovu rozezněly, tentokrát velkou fanfárou, a uličkou vešla starší žena, ve které Harry poznal sestru Ambrose Daviese (a matku Kvítečka), v usedlých šatech stejného odstínu, jako bodláky v její kytici bílých růžích. Následovala ji Angelina v šatech stejné barvy, ale jiného stylu. Vypadalo to, že má šaty s vázáním za krkem, ačkoliv si Harry nebyl jistý, protože ji viděl jen zepředu. Ve vlasech měla věnec z bodláků. Následovala ji Katie se stejným věncem a v jiné verzi stejných šatů, která odpovídala její výšce, s odhalenými opálenými pažemi. Harry se s ní na chvíli setkal pohledem, ale ona rychle uhnula pohledem. Následovala vysoká a impozantní Yarrow a za ní drobná Cho. Jako poslední procházela uličkou Ginny, oblečená stejně jako ostatní dívky, ale nějak… Ale nějak to na  vypadalo úplně jinak, pomyslel si Harry. Její ruce byly bledé a pihovaté, bez známky opálení a její dlouhé rudé vlasy byly vytaženy do volného drdolu s bodláky, ale několik dlouhých kadeří zdobilo její holá ramena. Věnec z bodláků byl na jejích vlasech usazen bokem, jak by ztratila několik sponek. Pomyslel si, že možná držela svou kytici naopak. Ale i když nebyla dokonalá, stejně by se na ni mohl dívat celý den. Pomyslel si, že jí barva šatů sluší mnohem více než ostatním dívkám, ale věděl, že to nemůže nikomu říct.

Pak, když se Ginny přidala k ostatním družičkám, zahrál varhaník další fanfáru a ve dveřích se objevila Alicia, vedená svým otcem, který měl na sobě velmi stroze vypadající bílou vázanku s košilí. A Alicia…

Harry dokázal myslet jen na jedno: vypadala jako princezna. Když se všichni hosté postavili a sledovali, jak kráčí k Rogeru Daviesovi za ohlušujícího rachotu varhan, vyschlo mu v krku. Prosím, modlil se potichu. Ať je to v pořádku.

Zdálo se, jako by mše nezabrala ani chvilku. V jednu chvíli začala zpívat Ruth, pak Rogerův bratranec. Vypadalo to jako během okamžiku, když se Alicia s Rogerem líbali, varhany se znovu ozvaly a šťastný pár se vydal uličkou, zatímco se za nimi řadili do dvojic účastníci svatby: Ambrose Davies s jeho sestrou Bronwen, Angelina s Georgem (věděl, že jde o George, protože ten si nechal růst knírek), Katie s Fredem, Yarrow s Leem a Cho s Oliverem. Najednou si uvědomil, že nejen, že Alicia změnila páry, ale také mu tím umožnila jít uličkou se Ginny. Třásl se, když jí nabídl rámě a ona přijala a pravou rukou si přitom držela šaty, aby na ně nešlápla. Snažil se dívat přímo dopředu, ale bylo pro něj velmi obtížné se neotočit a nezírat na ni.

Před kostelem je fotograf rozestavil pro několik dalších fotek s nevěstou a ženichem. Na straně Alicii i Rogera byly rozestavěny tři páry účastníků a každý družba měl rukou obejmout svou partnerku. Protože měly šaty dívek zavazování za hlavou, jejich záda byla holá od krku až k pasu. Zatímco si fotograf hrál se svými přístroji, položil Harry ruku na Ginnina jemná záda. Na chvíli se na něj podívala a trochu se otřásla.

„Mám moc studenou ruku?" zašeptal jí.

Zavrtěla hlavou. „Ne. Ne, je…" kousla se do rtu. „Je to příjemné," řekla potichu a usmála se směrem k fotografovi. „Přála bych si, abys ji nemusel nikdy sundávat."

Když to slyšel, málem se na fotce smál jako naprostý idiot, ale ovládl se na chvíli, kdy  ho oslepil blesk. Po několika dalších snímcích se naskládali do aut a vydali se zpět do domu Spinnetových. Harry se ocitl ve stejném autě s Ginny, Yarrow, Leem, Angelinou a Georgem. Žádná z mých bývalek, pomyslel si vděčně. Snažil se nemyslet na to, jak je k němu Ginny přitisklá od pasu ke kolenům.

Když dorazili k domu, našli zde podél cesty řadu svíček, ačkoliv ještě nebyla tma, a na trávníku mezi domem a stájemi postavený obrovský bílý stan s mnohačetnou pobíhající obsluhou. Bylo jim řečeno, aby šli do salónu a počkali tam.Když šla Ginny vedle něj do schodů, chytl jí za ruku. Dnes využiju příležitosti a budu se jí dotýkat a být s ní tak moc, jak bude možné. Mám dokonalou výmluvu, protože jsme oba účastníky, takže toho můžu využít. Ať mu Draco Malfoy vynadá, že dělá svou práci. Ať si to zkusí.

Orchestr stále ladil; Alicia se vytratila nahoru, aby si upravila make-up, než dorazí hosti. Harry donesl Ginny punč a stoupl si s ní do rohu. Užíval si, že může být s ní.

„Nezní Hermiona úžasně?" zeptala se ho. „A Ruth?"

Nemohl z ní spustit oči. „Vypadáš nádherně, Ginny," řekl potichu. Usmála se a trochu se začervenala.

„Vypadáš dobře. Vím, že jsi otrávený, ale myslím, že ti kilt sluší. Vážně."

Zakřenil se. „Pokud si to budeš přát, budu kilt nosit každý den do konce svého života."

Zasmála se. „Mohla bych tě chytnout za slovo!"

Nakonec orchestr přestal ladit a skutečně začal hrát. Harry nervózně pozoroval, jak George s Angelinou a několik dalších párů míří na parket, točí se dokola a spolu se smějí a užívají si.

„Smím… Smím prosit?" zeptal se nejistě.

„Ano," odpověděla jednoduše a chytla ho za ruku, kterou jí nabízel. A pak další, co věděl, bylo, že to byla Ginny v jeho rukách, a pusa a její oči blízko jeho…

Zůstali na parketu bez zastavení na tři tance. Pak najednou Harry ucítil ruku na svém rameni a viděl, jak Ginny zbledla. Otočil se a objevil zde Draca Malfoye v dokonalém formálním obleku, s košilí a vázankou stejně bílé barvy, jako byla v tom momentě tvář Ginny.

„Děkuji Harry, ale myslím, že bych to teď mohl převzít," procedil mezi zuby. V jeho hlase byla slyšet výzva.

„Ah," řekl Harry a snažil se netřást. „Tady jsi. Právě v čas. Teď můžu jít tancovat s některou z dívek, které jsou k mání." Cítil se mizerně, když to říkal, ale bylo to nutné. Malfoy na něj souhlasně kývl.

„Správně. Jen si pamatuj, tahle není."

Když vzal Ginny za ruku, podívala se na něj se zdviženým obočím. „To je pěkné. Mluvte si o mně, jako bych tu nebyla."

Ale místo, aby vzal její poznámku na vědomí, ji Draco Malfoy s necudným úsměvem jednoduše držel na délku paže „Jsi okouzlující," vydechl. Zrudla a sklopila zrak, jako kdyby nechtěla být potěšená jeho poznámkou, a obzvláště ne před Harrym. Harry si odkašlal.

„Taky jsem jí to říkal, ale znáš ženy. Jakmile jde o družičkovské šaty, myslí si, že musí být automaticky příšerné."

Malfoy se zasmál. „Pravda. Tak pojď," řekl své přítelkyni. „Pořád ještě jedeš na prášcích proti bolesti? Můžeš tančit?"

Prášky ponechala bez komentáře. „Můžu tančit."

Harry se vydal k rohu tanečního parketu a pozoroval je. Vlastně jim to spolu výborně šlo, musel uznat, a objektivně byli asi nejlépe vypadajícím párem na parketu. (Malfoy měl štěstí, že si mohl obléknout skutečný formální oděv, pomyslel si Harry. S kalhotami.)

Povzdychl si. Hodiny do konce pozorovat Ginny a Malfoye. Tohle bude dlouhá noc, pomyslel si.

Ulevilo se mu, když dorazili Ron s Hermionou.

Ron se rozhlédl po přeměněném salónu a hvízdl. „Hej," řekl najednou. „V autě jsme s Hermionou mluvili. Co myslíš, pozvali Fleur?"

Harry se málem udusil punčem. „Er, upřímně o tom pochybuji."

Hermiona pokrčila rameny. „Nikdy nevíš…" Ale nerozvedla to.

Chvíli mu dělali společnost, pili s ním punč a povídali si, ale nakonec Hermiona Rona odtáhla na taneční parket. Harry se zasmál výrazu na Ronově tváři, který se ale naprosto změnil, když ji držel v náručí a tiskl ji k sobě…

Několik žen, které předtím Harry nikdy neviděl, ho odvážně požádalo o tanec. Souhlasil a při pohybu nepřestával sledovat Ginny s Dracem, kteří si snad nikdy nešli sednout.

Nakonec vstoupili Roger s Alicií a zatančili si svůj první tanec. Brzy poté byli všichni pozváni do jídelního stanu na trávníku a pustili se do nejkomplikovaněji vypadajícího a pravděpodobně nejdražšího jídla, které kdy Harry měl. Přípitku Ambrose Daviese na novomanžele poslouchal jen na půl ucha. Srkal své šampaňské a říkal si, jestli ho to opije. Ginny seděla po jeho boku jako jeho jídelní partner. Polekal se, když v jednu chvíli nepochopitelně jedla vidličkou v levé ruce a pod stolem vzala jeho ruku do své. Nikdo jiný nemohl vidět jejich sevřené ruce. Harrymu se rozbušilo srdce a na ujištění jí sevřel ruku. Pousmála se na něj a vrátila se k jídlu. Musíme si vážit maličkostí, pomyslel si. A využít i nejmenší příležitosti.

Po dortu se vrátili tančit do domu. Už se stmívalo a na modré obloze se začaly objevovat hvězdy. Svíčky lemující cestu vypadaly jako hvězdy padlé na zem.

Harry, Ron a Hermiona spolu postávali a klábosili, pak se k nim přidal Remus Lupin. Srkal své šampaňské a zamyšleně se rozhlížel po parketu. Najednou, po několika minutách hovoru, zamávala Hermiona někomu na tanečním parketu.

„Maggie! Profesore Snape!" Zavolala na ně.

Harrymu spadla brada. Snape měl na sobě bílou košili a vestu, jako ostatní muži, a vypadal tak dobře, že ho hodně žen v místnosti propalovalo uznalými pohledy. Když se k nim vydal, šla Maggie po jeho boku a šťastně se usmívala. Smetanově bílé šaty obepínali její štíhlé tělo a asymetrický lem jí umožňoval chůzi bez jakéhokoliv omezení. Její krátké vlasy se  stříbrnými náušnicemi dlouhými k ramenům vypadaly skvěle.

Ron zíral na svou starší sestru. „Podívejme na tebe," řekl překvapeně. Zasmála se a v jejich očích, stejně modrých jako ty Ronovy, se zajiskřilo.

„Mohla bych říct totéž. A ty že máš být jeden z mých malých bratříčků?" Harry si s lehkým šokem uvědomil, že jsou teď Ron a Snape stejně vysocí.

„Uvědom si, že nebyl malý, ani když šel do školy," řekla Hermina s pousmáním a podívala se na Rona s jasným výrazem obdivu a náklonnosti. „A vy dva!" Oslovila svého profesora a jeho doprovod. „Je těžké uvěřit, že jste se potkali před lety a teď jste znovu spolu! Jaká je šance, že se to stane?"

Maggie se zasmála. „Jak ses o tom dozvěděla?"

Ron zašoupal nohama. „Takže, Ginny to řekla mně, Fredovi s Georgem a Harrymu, a já to řekl Hermioně. A Percy to ví taky." Na okamžik vypadal zamyšleně. „A myslím, že ten to řekl Billovi, Charliemu a mamce s tátou. Takže všichni."

Maggie vytřeštila oči. „Proboha! A to jsem si myslela, že bude s tak velkou rodinou problém udržet všechny v obraze, co se týká mého života, ale očividně to bude poslední věc, o kterou se musím bát."

Severus Snape se otočil ke svému doprovodu. „Drahá, zapomněl jsem tě informovat, že protože jsi sdělila své sestře jisté věci, je teď všeobecně známo, že jsme se poprvé setkali před šesti lety." Výmluvně se podíval na Harryho. Harry najednou lépe chápal, co Snape myslel tím, když řekl, že nehledá Annie Weasleyovou kvůli sobě - očividně to dělal kvůli Maggie. Přesto, že jeho hlas zněl zlověstně, mu oči zářily pobavením. Harry se na něj pousmál.

„Severusi, ničemu neškodí, že o tom ví, že ne?"

Hermiona zavrtěla hlavou. „Pořád nemůžu uvěřit té náhodě, že jste se tak potkali zrovna vy dva…"

„Oh," řekla Maggie klidně a upila si šampaňské ze sklenky, kterou ulovila od procházejícího číšníka. „To nebyla náhoda."

Hermiona se zamračila. Harrymu se rozblesklo.

„Ty jsi to věděla. Věděla jsi, že ho potkáš. Proto jsi požádala o lekce plachtění…"

Znovu se zasmála. „Trefa do černého. I když jsem prostě věděla, že potkám někoho, kdo bude v mém životě hrát důležitou roli. Měla jsem velmi, velmi silné tušení. A zdálo se mi o plachtění v zálivu Firth of Clyde. Rodiče zarazilo, že jsem si ze všech míst vybrala lekce plachtění tam, když ostatní možnosti byly blíže domů. A když se léto chýlilo ke konci…" Její hlas změkl. „Ačkoliv jsem byla smutná, že jsme se museli rozloučit, měla jsem zároveň velmi silný pocit, že se znovu shledáme." Na okamžik jím vypadala fascinovaně, pak se oklepala a na všechny se usmála. „A měla jsem pravdu, že? Celý příběh vám řeknu jindy. Teď bych ráda tančila," řekl, odložila skleničku a odtáhla jejich povolného Mistra Lektvarů na taneční parket, zatímco se oni snažili posbírat své čelisti ze země. Harry se otočil k Remusovi Lupinovi a překvapilo ho, že ho viděl se chichotat.

Pak si Ron odkašlal a řekl: „Er, musím si o něčem promluvit s Remusem. Nechcete si jít spolu zatančit," řekl Harrymu a Hermioně. „Ještě jste nebyli."

Tak se Harry a Hermiona vydali na taneční parket. Po tanci mu Alicia zaklepala na rameno.

„Ještě jsem netančila se všemi družby," informovala ho. Hermiona ho opustila a vydala se hledat Rona, Harry se chopil nevěsty a spolu začali tančit.

„Alicio, nemyslím si, že jsem kdy viděl krásnější nevěstu," řekl jí potichu, když se točili na parketu. Pokrčila rameny a zrudla.

„Všechny nevěsty jsou krásné," řekla jednoduše.

Tančili ještě několik minut, než řekl: „Alicio…"

„Chceš se mi omluvit za včerejšek?"

„Promiň. Vlastně, ne." Usmál se. „Teď se asi budu muset omluvit za to, že se neomlouvám. Ne, chtěl jsem říct, že je to ostuda."

„Co?"

Přiblížil svá ústa k jejímu uchu, aby nemusel mluvit nahlas. „Že si v následujících letech nebudeš dnešek pamatovat jako den, kdy si bereš muže, kterého miluješ."

Lehce od něj odstoupila s očima plnýma hrůzy, ale pokračovala v tanci, možná proto, že si byla vědomá faktu, že pravděpodobně každý do jisté míry sleduje nevěstu.

„Harry--"

„Alicio, poslouchej," přerušil ji. „Vím, že si myslíš, že jsi sama. Ale nejsi. Jestli budeš kdykoliv potřebovat někoho, s kým by sis chtěla promluvit…" Polkl. Podívala se na něj, ale stejně v jejích očích viděl mrak. „Tím myslím, mám přátele. Přátele, kteří ti mohou pomoci. Jakkoliv. Pokud budeš mít kdykoliv pocit, že sama své problémy nezvládneš. Chápeš, co tím myslím?"

Zůstala potichu. Nakonec se mu podívala do očí a řekla: „Ano, Harry. Děkuji."

Hudba dohrála a tanečníci se zastavili a ze zdvořilosti zatleskali. Roger přikráčel ke své nevěstě a prohlásil: „Tady jsi!" Pak jí někam odvedl. Vypadalo to, jako by si Harryho vůbec nevšiml. Harryho zamrazilo z vystrašeného pohledu, kterým po něm Alicia při odchodu s Rogerem střelila.

Nějakou dobu se poflakoval v rohu tanečního parketu a sledoval lidi, kteří to trochu přehnali s šampaňským, jak se snaží tancovat. Vypadalo to, že se Remus, Ron a Hermiona vypařili, a neviděl ani Snapea a Maggie. Musel uznat, že byl trochu v náladě. Nebylo to nepříjemné, a chutnalo to mnohem lépe než ředěná whisky, kterou měl ve Snapeově kabinetu…

„Přiletí na křídlech pomsty."

Harry ztuhl. Netušil, jestli hlas přišel z jeho hlavy nebo od Sandy, schované pod jeho oblečením. Když mu došlo, že to byla Sandy, otočil se, aby nikdo neviděl, jak se jeho rty pohybují, a řekl: „To bylo velmi poetické, ale co to sakra znamená?"

Bez odpovědi. Vzdychl. Ne, ona mu to prostě neřekne, že?

„Dobře tedy," řekl jí. „Aspoň mi řekni - co mám udělat?"

„Jdi ven."

„Co?" Vylekal se, ve skutečnosti nečekal žádnou odpověď. Rozhlédl se, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Samozřejmě si myslel, že to znamená, že ho někdo pravděpodobně pozoroval a psal si vše, co řekl nebo udělal, pro další článek Daisy Furuncle. Musím to prostě zkusit, pomyslel si, a vydal se k závěsům vedoucím do vstupní síně.

Byl tu minimálně tucet lidí, kteří si povídali a smáli se ve skupinkách po dvou nebo po třech. Harry si je obezřetně prohlédl, když šel k velkým klenutým dveřím, které byly otevřeny kvůli větrání. Prošel dveřmi a zastavil se na vrcholu schodiště vedoucímu dolů na příjezdovou cestu. Doufal, že se trochu schladí, než se rozhodne, co dál. Přesto mu klidná letní noc neposkytla žádný oddech od dusna rozpálených těl na tanečním parketu.

Podíval se dolů štěrkovitou cestou se svícemi, a pak ji spatřil. Osamocenou postavu kráčející k domu v šatech tak světlých, že vypadaly, jako by samy zářily. Když se přiblížila, Harry ji poznal a uvědomil si, že to, co považoval za kapuci, byly ve skutečnosti její vlasy. Zastavila se a zírala na dům plný smíchu a zábavy, s hudbou linoucí se nočním zvukem. Nevypadalo to, že by si Harryho všimla. Dívala se nad něj, do druhého patra. Když se tam Harry také podíval, spatřil na balkóně nad hlavním vstupem velmi blízko u sebe Rogera a Alicii.

V tu chvíli ho prakticky smetli Ron s Hermionou. Oba byli bez dechu a Ronovy oči měly divoký pohled, na jehož rudé světlo si Harry začínal zvykat.

„Harry," zašeptala naštvaně a rychle se podívala na balkón. „Musím ti říct něco velmi důležitého. Ty… Ty víš, že teď mám výborný sluch, že? Tak slyšel jsem mluvit Rogera s Alicií, a nebudeš tomu věřit! Už jsem to řekl Hermioně, a ta si myslí…"

„Teď ne," přerušil ho Harry a kývl směrem k postavě stojící na příjezdu. Ron se otočil a spadla mu brada. Na Harryho druhé straně Hermiona ztuhla a chytla jeho ruku.

Harry se podíval zpět na bledou postavu. Na první pohled vypadala jako nádherná žena, jako vždy, ale v jejích neobvykle velkých modrých očích byl oheň, který ho zároveň fascinoval i děsil. Její dlouhé, stříbrné vlasy se za ní začaly kroutit v neviditelném větru. Stále za sebou slyšel hrát orchestr, ale najednou to znělo, jako by byly nástroje rozladěné a každá nota se zařadila do pokroucené kakofonie. Její pleť zářila jako měsíc, a když zdvihla ruce…

Všichni tři polkli. Vypadalo to, že v každé ruce drží ohnivou kouli. Její tvář se prodloužila a její nos a ústa se podle všeho měnily do dlouhého, ostrého, krutého zobáku. Svíce, které lemovaly štěrkovitou cestu, se začaly klepat, pak se zvedly do vzduchu a začaly se otáčet okolo ní v šílených kruzích. Když Hermiona stiskla Harryho ruku pevněji, cítil, jak se klepe. Podíval se na Rona, který vypadal vyděšeně.

„Harry! Koukej!" Ozval se Ron. Harry se znovu otočil a spatřil ohromná křídla, která se rozkládala z jejích ramen. Křídla vypadala, jako by protrhla látku jejích průsvitných bílých šatů. Přesto to nebyla andělská křídla, nevypadala jako něco z pohlednic nebo z učebnic nedělní školy. Byla zelená a šupinatá, jako dračí křídla a ve světle svíček a ohně ve Fleuřiných rukách zářila. Když je roztáhla, Harry polkl. Její pohled se neodklonil z balkónu ve druhém patře.

„Takže," řekl Ron přiškrceně, „se Fleur rozhodla přijít." Očividně se snažil odlehčit situaci, ale zněl příliš vyděšeně, aby někoho přesvědčil. „Říkali jsme si, jestli to udělá," dodal trochu skřípavě. Harry němě přikývl, sledoval představení před nimi a pozorně sledoval vznášející se svíce, které začínaly kroužit ještě rychleji.

Zvedla ruce s ohnivými koulemi a najednou se spustil vítr a rozvířil šaty okolo jejích nohou. Stuhy a květiny, které zdobily zábradlí lemující schody, se nyní volně rozletěly a vířily okolo ní. Některé se na chvíli, než znovu zavanulo, zachytily na jejích křídlech. Jak vichřice sílila, Ron, Harry a Hermiona se vzájemně pevně drželi a museli přivírat oči, které ve větru šilhaly. Hermioniny vlasy ji bily do obličeje a Harry si říkal, že právě teď byl kilt tou poslední věcí, kterou by chtěl mít na sobě. Fleur Delacourová i nadále stála uprostřed větru, teď z ní vycházelo praskání elektřiny. Když zlověstně zírala na balkón, byly její oči plně modré, bez stopy po bílé nebo černé.

Hermiona se naklonila k Ronovi a Harrymu, aby ji slyšeli. „Myslím si," vykřikla přes fučení větru, „že si Fleur přišla vyřídit s Rogerem účty!"

Musíte sa prihlásiť, ak chcete odoslať komentár.