Prihlásiť sa | Zabudli ste heslo? | "
Fanfiction
zo sveta Harryho Pottera
- Text Size +
Author's Chapter Notes:
Preklad: Stela0310 + Kelly
Prvé dve časti preložila Stela-
Kontrola: ZJTrane
Vyšli: 03.06.2012 a 22.06.2012
Tretiu časť preložila Kelly
Pôvodne vyšlo: 26.06.2012

Harry Potter a Proroctvo troch

Tretia kapitola

 Steny

Časť I.

 

Grécky chrám nenavrhovali ako dom uctievania,

ale ako nepreniknuteľný svätostánok (útočište) bohov. Náboženské obrady

sa konali vonku, v okolí chrámu... Grécka civilizácia sa sústreďovala

na činnosti v otvorenom priestore, nie medzi štyrmi stenami a strechou... ale

v posvätených okoliach, v akropolách, v otvorených divadlách.

Moderná architektúra... dosahuje priestorový sen z gotiky tým... že používa

obrovské okná, v súčasnosti už celé sklené steny, zavádza úplnú spojitosť

medzi vnútorným a vonkajším priestorom.

Bruno Zevi, Architektúra priestoru

 

K Harryho zhrozeniu, Draco Malfoy pustil svoju novú metlu a preskočil cez miestnosť, keď uvidel jeho tetu spadnúť. Vernon Dursley zakryl svoju ženu pred Dracom a povedal: „Choď od nej preč! Ty...ty...“

Nesúvislo prskal na blonďavého chlapca. Draco si znova čupol, ústa sa mu stiahli do linky.

„M-mohol by som Vám pomôcť...“ povedal chabo.

„Už si pomohol dosť!“ zakričal naňho Harryho strýko. Harry pristúpil bližšie a položil ruku na Dracove rameno; odrazu vyzeral ako jeho najlepší priateľ v druhom živote a bol rád, že mu kúpil novú metlu. Harry mu ústami naznačil slová: Aj tak ďakujem, a ukázal hlavou na stoličku, na ktorej Draco predtým sedel. Poslušne k nej šiel, vyzerajúc trochu nahnevane.

„Prenesme ju na gauč, strýko Vernon,“ povedal potichu, jeho strýko prikývol, ústa sa mu stiahli, keď sa zúfalo pozrel na svoju ženu. Harry nevedel, čo si predstavoval, že by sa im mohlo stať v dome plnom čarodejníkov a čarodejníc, ale aspoň mu jeho strýko dovolil pomôcť.

Spoločne preniesli jej nehybné telo a za rohom, kde ho strýko nevidel, si všimol pani Figgovú opúšťať miestnosť. Vernon Dursley sa neisto posadil na malý kúsok gauča vedľa svojej ženy, potľapkával jej ruku a uhládzal vlasy preč z čela. „Petúnia, moja drahá... zobuď sa zlatko, prosím... zobuď sa teraz...“

Pani Figgová sa vrátila späť s malou fľaštičkou, ktorú odzátkovala a začala ju prikladať k tvári Petunie Dursleyovej. V tom jej Vernon Dursley zakryl ústa a zakričal: „Choď od nej preč s tými tvojimi hnusnými zmesami, žena! Nechcem ťa blízko svojej manželky!“

Pani Figgová sa pozrela na fľaštičku vo svojich rukách a potom späť na Vernona so zdvihnutým obočím.

„To je len obyčajná voňavá soľ, Vernon.“

Pozrel sa späť na ňu, teraz mierne zahanbený. Podržala pred ním fľaštičku a on si ju vzal, potom ňou pohol svojej žene pod nosom. Odrazu otvorila oči a zakašľala s rukou na krku. Pani Figgová si vzala fľaštičku späť a zazátkovala ju, potom ju položila na neďaleký stôl.

Oči Petunie Dursleyovej boli divoké, prechádzali miestnosť plnú ľudí, vrátanie príšerného vzhľadu Divookého Moodyho. Potom znovu uvidela Arabellu Figgovú a tentokrát to vyzeralo, že je v pohode, niekto známy a dôveryhodný. „Och Arabella,“ povedala slabo, „čo sa deje? Predstavovala som si to? Myslela som si...“

„Myslela si si, že som mukel. Pravdaže si si to myslela drahá,“ povedala prekvapivo vrelo. „Musela si si to myslieť. Tak ako celá dedina. Bola som tu veľmi dlho preto, aby som ochránila Harryho. Zvykla som si deliť čas medzi Malé Neradostnice a Malfoy Manor, kde som pracovala ako Dracova pestúnka...“ kývla na blonďavého slizolinčana, „... ale keď ma Malfoyovci vyhodili, pretože si mysleli, že Draco je príliš starý na pestúnku, presťahovala som sa sem natrvalo.“

Petúnia sa pokusne zdvihla. „Vy-vy všetci tu žijete?!“ spýtala sa roztrasene. Chápem, pomyslel si Harry. Chce vedieť, ako moc je to tu zamorené.

„Nie Petúnia, iba Draco žije so mnou. Ostatní prišli z celej krajiny...“

„...či Škótska,“ prerušil ju Sirius.

„...z celej Veľkej Británie,“ pokračovala, uprela pohľad na Siriusa , či si trúfne povedať, že Isle of Bute nie je časť Británie, „aby oslávili Dracove narodeniny. My sme vlastne neočakávali, že sem prídeš, rozumieš?“

Harry videl svoju tetu prehltnúť. Pozrela sa na Draca pohľadom plným sklamania, ktorý sa jej objavil na tvári. Vyzerala, ako keby sa na Draca naozaj pozrela.

„Už som ťa predtým videla,“ povedala nežne. „Myslím, pred týmto letom...“

Draco prikývol: „Áno. Bol som jeden z pohrebných zriadencov na pohrebe vášho syna. Harry ma priviedol,“ povedal potichu.

Prikývla, akoby to pochopila; Harrymu napadlo, prečo si to neuvedomila skôr, ale nechal to tak, keďže vedel, že bola počas pohrebu zasiahnutá žiaľom a preto nemohla dávať veľký pozor na to, čo sa dialo vôkol nej. „Pomôžte mi vstať. Chcem ísť domov.“

Vernon Dursley ju nebol schopný zodvihnúť  bez pomoci a tak Harry pristúpil a vzal ju za druhú ruku. K jeho prekvapeniu ho nechal, aby jej pomohol. Prešli ku vchodu do obývačky a Harry zavolal cez rameno: „Vrátim sa. Nechajte mi nejaký koláč.“

Trvalo to dlhšie, ako si Harry myslel, pri pomalej chôdzi jeho tety dva bloky na Privátnu Cestu a nahor do postele. Harry tam nešikovne postával, zatiaľ čo Vernon Dursley dával dolu topánky svojej manželke.

„Um, vrátim sa na oslavu. Vyzerá, že už bude v poriadku.“

Jeho strýko naňho spravil jastrabie oko. „Zatajil si nám niektoré veci, chlapče. Porozprávame sa o tom zajtra.“

Harry stisol ústa do pevnej linky, aby dal najavo, že sa na ten rozhovor neteší. „Áno, pane,“ povedal nežne, predtým, než sa otočil na odchod. Necítil sa na to, aby sa hádal, bolo naozaj úžasné, že jeho tete a strýkovi trvalo tak dlho, kým odhalili pani Figgovú a Draca Malfoya. Nemohol si spomenúť, či spomenuli Sam a Katie. Vďaka bohu, že tam Aberforth ešte nebol, pomyslel si.

Vrátil sa späť do domu pani Figgovej so zvesenými ramenami, necítiac sa na oslavu. Jeho odvaha vzrástla, keď uvidel Katie, čakajúcu za bránkou. Keď bol dosť blízko, postavila sa na špičky a pobozkala ho na líce.

„Vyzeráš, akoby niekto zomrel,“ povedala materským hlasom.

„Nie niekto, ale niečo. Je koniec letopočtu. A musím sa zajtra kvôli tomu porozprávať so strýkom,“ povzdychol si a ona si preplietla prsty s jeho.

„Poď dovnútra a pokús sa rozveseliť. Nechali sme ti nejaký koláč a navyše si bol ušetrený toho, ako môj otec všetkých vyhadzoval počas For He´s a Joly Good Fellow.“

Usmial sa na ňu, ale potom zbadal, že má v očiach tieň. „Čo sa stalo Katie? Prečo si čakala tu vonku? Mohol som zmeniť názor a rozhodnúť sa nevrátiť sa.“

Stiahla sa. „Len som chcela odísť z oslavy. Niečo... niečo ma trápilo.“ Čakal a asi po minútovej pauze to z nej všetko vypadlo - Lee jej poslal sovu, keď večer prišla domov.

„A bola to len neškodná, priateľská správa, naozaj, o tom, že obchody idú dobre a že by som v lete mohla prísť do Rokvillu a že Angeline chýbam.“ Zasmrkala a Harry zbadal, že má uplakané oči. „Nie. Že chýbam jemu, nie, že by som mala navštíviť jeho. Mala by som ich navštíviť, mala by som vedieť, že Angeline chýbam.“ Utrela si zatúlanú slzu. Harry zaváhal len na moment, predtým než si ju pritiahol, jej hlava pohodlne spočinula pod jeho bradou a omotala ruky okolo neho, prinútila ho cítiť malú triašku z toho kontaktu.

Nehovorili, len potichu stáli. Harry cítil ľahký vánok, ktorý strapatil jeho vlasy a jej teplý dych, ktorý cítil cez svoje tričko. Vedel, ako sa cítila, takto sa cítil predtým, keď ho Ginny objímala a Katie mu rozumela...

Pocítil potrebu ju pobozkať, ale potom usúdil, že radšej nie, pretože jej otec sa mohol pozerať z ktoréhokoľvek okna v dome. Namiesto toho sa od nej odtlačil a podal jej vreckovku, aby si usušila oči. Keď tak urobila, s pochopením sa na ňu usmial a povedal: „My sme ale dvojka, čo?“

Prikývla, ľútostivo sa naňho usmiala predtým, ako sa vysmrkala. Schovala vreckovku a ruka v ruke kráčali k domu, nemuseli nič hovoriť.

Vnútri bola párty prekvapivo hlučná, Harry sa divil, či pani Figgová uložila na steny domu tíšiace kúzlo, aby ich susedia nepočuli a neprišli vyšetrovať, alebo, aby neposlali vyšetrovať políciu. Všetko, čo potrebovali, bol muklovský policajt, ktorý príde a uvidí niekoho čarovať. Možno po incidente s tetou Petúniou pani Figgová usúdila, že odhalení bolo na jednu noc príliš. Aberforth prišiel potom, ako Harry odišiel a teraz bol v obývačke, rozprával sa so Sam, Remusom a Siriusom tak nahlas, až z toho Harryho bolela hlava. Navzájom sa prekrikovali vlastnými komentármi a smiechom, a Harry nepochyboval, že mali v umelohmotných pohárikoch teplý punč, ktorý aj jemu priniesla Katie, keď sa vrátili do domu.

Pani Figgová sa rozprávala s jej bratom, Dracom a Ginny v rohu jedálne; evidentne, Draco sám rozprával príbeh o poskakujúcej fretke. (Čo bolo fér, pomyslel si Harry. Bol vlastníkom toho príbehu, takže ho mohol rozprávať.) Zjavne prekonal svoje obavy, aby nevnukol svojej starej pestúnke nejaké “nápady“. Moody sa hlučne smial, jeho zdevastovaná tvár sa skrivila na niečo, čo sa podobalo ľudskej.  Ginny sa stretla s Harryho očami na srdcervúci moment; ale uhol pohľadom prvý, cítiac sa na seba naštvaný. Rozhodol sa nájsť Rona a Hermionu.

Boli v kuchyni; Hermiona krájala ďalšie kúsky koláča. Ron sedel na druhej strane stola, hádzal do seba koláč. Hermiona ľadovo vzhliadla na Harryho, keď s Katie vstúpil. Ron nekomentoval Hermioninu reakciu, ale priskočil s úsmevom k nemu. „Harry! Nikdy neuhádneš, čo sa stalo! V lete hrajú Holyheadské harpye a Kudleyovské kanóny na rokfortskom metlobalovom štadióne a Percy a dvojičky povedali, že ak budeme chcieť ísť, zoberú nás. Nie je to úžasné?!“

Harry si spomenul, ako chodil na metlobalové zápasy so svojim nevlastným otcom vo svojom druhom živote a usmial sa. „Holyheadské harpye sú môj obľúbený tím!“ odpovedal s nadšením. Ron sa zamračil.

„Odkedy? Myslel som si, že fandíš Kanónom tak ako ja.“

„Vieš, keď som sa stal tvojim priateľom, musel som súhlasiť s tebou, čo sa týkalo metlobalových tímov, nie? Možno som zmenil názor o tom, ktorý je môj obľúbený.“ Potom sa šibalsky usmial, aby dokázal, že žartoval. Zistil, že jeho druhý život sa preukazuje v tých najnevhodnejších chvíľach. Aký je môj obľúbený metlobalový tím? Holyheadské harpye. Bol to len reflex. Bolo tiež ľahké zabudnúť, že nikto iný nevedel o jeho druhom živote, okrem Severusa Snapea a Albusa Dumbledora.

Ron sa usmial, aby ukázal, že pochopil vtip (a odhalil zafarbené zuby, toto nebol prvý čokoládový koláč, ktorý mal.) Otvoril ústa, aby niečo povedal a vyzeral veľmi vzrušene, keď Hermiona prišla k nemu a položila mu ruku na jeho rameno. Odsunul sa tak prudko, že tanier, ktorý mal v ruke, vyletel do vzduchu a potom sa zúfalo ponáhľal vyčistiť ho a netrpezlivo Hermionu striasol. Harry videl, ako sa jej pohľad zmenil z nepriateľského na ublížený a pozrel sa na Katie, hlavou ukázal na Hermionu; Katie okamžite pochopila. Pomohla upratať Ronovi neporiadok a potom povedala: „Už si hovoril s mojim otcom Ron? Choď von a pozdrav ho...“

Harry sa postavil do cesty Hermione, keď sa pokúsila nasledovať ostatných z kuchyne. Civela naňho. „Musíme sa porozprávať, Hermiona,“ povedal jednoducho. Jej civenie povolilo. Zobral jej ruku do svojej a mieril s ňou k zadným dverám do záhrady.  Sadla si na lavičku, neoblomne sa naňho nepozerajúc.

Hľadel na ňu s prekríženými rukami a čakal. Nakoniec to vzdal a povedal jej: „Von s tým.“ Vzhliadla naňho menej nepriateľsky, ale nebola o moc komunikatívnejšia. Podráždilo ho to. „Ale no tak, Hermiona, vieš ako takzvaní žurnalisti prekrúcajú veci. Pamätáš si článok z týždenníka Čarodejnica, ktorý si Snape prečítal na hodine Elixírov? Bola z toho niečo pravda?“ Ticho. „Dostaň to zo seba Hermiona.  Dosť bolo tichého režimu. Viem, že je to kvôli tomu článku. Kvôli čomu si naštvaná najviac?“

Pozrela sa naňho. „Áno, som naštvaná. Chceš vedieť prečo? Chceš? Chceš?“ Jej hlas vzrástol pri každom zopakovaní. Harry sa zamračil a trochu sa odtiahol.

„Erm—áno.“

„Dobre. Vráťme sa k plesu v štvrtom ročníku, okej? Požiadal ma ten hlupák, aj keď som vedela, že ma má rád? Nie, nespýtal sa. A spýtal sa ma Viktor, pretože ma mal rád? Nie, aj to mu nakázal Crouch. A keď som sa rozhodla upustiť z toho nápadu s Ronom, bol príliš nedospelý, aby sa spýtal, ty si vyzeral, že by si sa o mňa mohol zaujímať a ja sa som sa bála čokoľvek spraviť, potom som bola pod vplyvom elixíru, ktorý fungoval ako Imperius. A potom som použila výhovorku, že ťa naučím bozkávať sa, aby si sa vedel bozkávať s Cho Chang, len aby som ťa prvý krát pobozkala. Potom si ma obvinil z Dudleyho smrti...“

„Hermiona...“

„...a Ron ťa musel prehovárať, aby si sa so mnou pomeril. A potom konečne prizná, čo ku mne cíti a ukáže sa, že ti povedal, aby si sa so mnou rozišiel. A potom sa rozídeš, dáš ma mu ako úhľadne zabalený darček k narodeninám. A čo urobí on? Odkráča preč. A potom sa... " hlas sa jej na chvíľu zasekol... "ponúkne miesto mňa pavúkom, ten skvelý statočný blb, a zažijeme pár minút skutočného šťastia. A potom ho pohryzie vlkolak a na druhý deň nechce mať so mnou nič spoločné. A dnes sme išli do Londýna na film, skoro ako naozajstné rande, až na to, že sme strážili jeho sestru... ktorá nepotrebuje, aby ju niekto strážil... a ja som mu nemohla dovoliť, aby mi dal ruku okolo ramien, keď sme tam boli. Bol priateľský, oh áno, bol konverzačný a slušný. Ale nebol mojim priateľom ani v tej najbujnejšej fantázii a začínam si myslieť, že je to tá posledná vec, ktorú chce.

Znovu zvýšila hlas. Harry sa na ňu prosebne pozrel, jej hruď sa emóciami prudko zdvíhala. Ešte neskončila. „Takže mi prepáč, ak sa cítim jednoducho odmietnutá, keď na dôvažok k Ronovmu neodbytnému tvrdeniu, že nemáme šancu na vzťah, som v piatok večer otvorila Denného Veštca a našla fotku, na ktorej sa muchľuješ s Katie Bellovou, ako keby ťa nič na svete nezaujímalo. A potom tam bol článok o mne, opisujúci ma ako tvoju “odvrhnutú“ priateľku. Som odvrhnutá, dobre. Bola som odvrhnutá Harrym Potterom a jeho najlepším priateľom a najslávnejším metlobalovým hráčom sveta...“

„...ktorého si odmietla...“ pripomenul jej.

„Ktorý ma odmietol,“ opravila ho. „A jeden pekný chlapík, ktorý ma požiadal, aby som s ním išla na ples má teraz niečo s Ginny...“

Harry zmraštil obočie. „Kto?“

Pozrela sa naňho. „Oh, môžeš byť rád, že máš spoločnosť v klube Túžiacich po Ginny Weasleyovej“.

„Č-čo? T-túžiacich po G-Ginny...?“

„Pekné napodobnenie Quirella, Harry. Áno. Túžiacich po Ginny. Myslíš, že som sprostá? Ron na druhej strane... Áno, milujem ho, ale niekedy ho chcem zaškrtiť. Ak by ti nepovedal, aby si sa so mnou rozišiel, pravdepodobne by si to spravil oveľa skôr. A áno, stále na teba budem naštvaná, pretože je to stále rana v mojej dievčenskej sebaúcte. Ale to prejde a aspoň by som sa necítila, ako keby som ťa pristihla ísť do Chlpáčikovho brlohu. To tiež nerobilo divy s mojim sebavedomím. Niekedy neviem prečo som sa s vami dvomi obťažovala...“

Spojil pery dokopy. „Je mi to ľúto Hermiona. Máš pravdu, nebolo odo mňa voči tebe fér zostávať s tebou, keď som vedel, že k nej niečo cítim a len som robil presný opak. Mal som to ukončiť oveľa skôr a potom by ste ty a Ron mali šancu byť pár a možno by nikdy nebol uhryznutý...“

Uškrnula sa a preložila si nohu cez nohu a netrpezlivo sa zavrtela. „Áno, nuž, ale na to je už teraz trošku neskoro, nie?“

„A... o kom vlastne hovoríš? Kto ďalší je v klube Túžiacich po Ginny Weasleyovej? Okrem Julesa Quinna a ona vie, že do nej bol zamilovaný od prvého ročníka.“

„Ty si slepý? Oh, zabudla som... ty si slepý. Som udivená, že si si tento rok nič nevšimol... veď si bol neustále v inom svete. Mám na mysli Nevilla pravdaže. Požiadal ju, aby s ním šla na ples po tom, čo som ho odmietla, pamätáš? Myslím, že som mala Victorovi klamať a povedať mu, že som prijala Nevillovu ponuku. Možno by som teraz mala naozaj milého, normálneho chalana, ktorý by nebol tak zanietený odmietaním ma...“

Harry si povzdychol a prisadol si k nej. „Ale, no tak. Poď sem.“ Otvoril náruč a zaváhala len na moment, než sa k nemu priblížila. „Vieš, že som ťa neodkopol, jednoducho som pochopil, o čom náš vzťah bol: bolo to niečo, čo bolo založené na neprirodzenej situácii... vieš, ten Imperiusový elixír... a len troške zvedavosti. Myslím tým, sme len ľudia, a keďže sme takí dobrí priatelia a inak považujúci osoby druhého pohlavia za hodné randenia, skôr či neskôr by nám napadlo, či by sme sa nemali skúsiť dať dokopy. Ak ty a Ron spolu nerandíte, nech je tak. Rovnako je treba, aby sme všetko dostali zo svojich systémov. Naozaj chcem, aby sme boli znovu dobrými priateľmi. Strašne mi chýbaš,“ povedal, tesnejšie si ju privinul a položil si bradu na vrch jej hlavy.

Objala ho okolo pása. „Oh, Harry, aj ty mne. Pripúšťam, že si musíš myslieť, že som bezcenná hlupaňa, ale... ale cítila som sa taká odmietnutá... je to také ťažké. Pozerám sa do zrkadla a hovorím si: “Som hlavná prefektka Rokfortu. Mám známky, o ktorých sa väčšine profesorov mohlo len snívať, keď študovali. Pomohla som ti v prvom, treťom, piatom a šiestom ročníku, keď si bojoval proti zlu a tiež som ti trochu pomohla s Trojčarodejníckym turnajom.“

„A nezabudni, že keď si v druhom ročníku skamenela a ak by som ti v ruke nenašiel potrhaný papierik o baziliškovi, nikdy by sme sa nedozvedeli, proti čomu stojíme.“

Začervenala sa a vyzerala šťastne. „Ani nevieš, aká som bola šťastná, keď som sa zobudila a videla teba a Rona. Hlavne... no, môžem povedať, že hlavne on bol šťastný, že som v poriadku...“ Znovu zahanbene sklonila hlavu. „Ale vtedy som si ešte nechcela priznať žiadne pocity, ktoré som k nemu cítila. Boli sme takí mladí....“

„...ale bola si zahľadená do Lockharta...“

Vrhla sa dozadu a udrela ho do hrude, ale nebolelo to a ona sa zaškerila. „Mala som dvanásť rokov! Nikdy ma nenecháš zabudnúť na to, aký idiot som bola ohľadom neho?“

Zaškeril sa na ňu späť. „Bude ťa to prenasledovať po zvyšok života. Ja to chápem. Ty ma dokážeš vytočiť ohľadom Čcho a Rona ohľadom Fleur Delacourovej, ak ti to bude prijateľnejšie.“

Vážne sa naňho pozrela. „Sľúb mi niečo, Harry.“

Upokojil sa a rozvážne sa na ňu pozrel. „Čokoľvek.“ A v tom momente, keď to povedal, to tak aj myslel.

„Sľúb mi, že nech sa stane čokoľvek, my traja zostaneme stále priatelia. Ak Ron a ja... veď vieš. Chcem, aby sme boli stále priatelia a aby sme tu boli jeden pre druhého.“

Prikývol, potom si spojil čelo s jej. „Určite.“ Pozrela sa naňho, jej hnedé oči tesne pri jeho.

„Harry?“ zašepkala.

„Čo?“ zašepkal naspäť, neschopný sa pozrieť inam.

„Keď začne škola, prvýkrát, keď budeš sprevádzať Rona pri splne... chcem ísť tiež.“

So zdesením sa od nej odtlačil späť. „Hermiona... nie! Viem, že chceš, aby sme my traja boli priatelia stále, ale... keď budem v podobe griffina... nemôžem ti garantovať, že Rona udržím, aby ťa neroztrhal! Myslím, že keď vypije elixír a zaberie, tak nebude problém... ale, nikdy nemôžeme byť dosť opatrní. Myslím, že aj keď si vzal elixír, ale je vo vlkolačej forme, a spraví ti, čo i len malý škrabanec, môžeš byť vlkolak.“ Odrazu prestal, predstaviac si hrozné veci. „To je ono? Ty chceš byť tiež vlkolak? Nie, Hermiona, nevieš čo navrhuješ...“

Znovu ho udrela, trochu menej hravo ako predtým. „O nič viac ako ty, ty veľký hlupák. Nechcem sa stať vlkolakom! No... čo by si povedal, keby som ti povedala, že Profesorka McGonagallová zostáva v lete s nami, aby mi dávala súkromné hodiny niečoho, čo ma učila minulý rok...“ Prestala v očakávaní, sledujúc jeho tvár čakala na jeho reakciu. Keď sa konečne dostavila, nahlas sa zasmiala.

„Hermiona! To je skvelé! Ale... akú formu budeš na seba brať?“

Posadila sa späť a prekrížila si ruky na hrudi. „To je tajomstvo. Uvidíš pri prvom splne, nie skôr. Minerva počíta s tým, že vtedy už budem pripravená. Obávam sa, že sa to nenaučím tak rýchlo ako ty. Nech som akokoľvek dobrá v Transfigurácii, výzvou je byť si tiež veľmi vedomá ľudského tela a obávam sa, že v tom ma porazíš, Harry. To je pravdepodobne jeden z dôvodov, prečo si prirodzene dobrý letec a ja neznášam byť vyššie čo i len dva metre nad zemou.“  

 

„Minerva?“

Usmiala sa. „V septembri jej opäť budem hovoriť Profesorka McGonagallová, ale navrhla mi, že cez leto nemusíme byť až tak formálne. Nakoniec, je hosťom v mojom dome. Ona a moja mama si spolu skvele rozumejú. Oh, a vieš o tom, že toto leto som ju videla len druhýkrát oblečenú v jej muklovskom oblečení?“

Zmraštil obočie. „Ako to vyzerá? A kedy si ju videla prvýkrát?“

„Veď vieš. Keď prišla do nášho domu potom, čo som dostala list z Rokfortu. Museli uistiť u muklov narodených, že to nie je nejaký vtip, veď vieš. Ty si tomu veril, keď si si prvýkrát prečítal ten list?“

„No... so mnou to nebolo presne rovnaké. Myslím, že sa predpokladalo, že mi teta a strýko povedia o tom, že moji rodičia boli čarodejníci, a to všetko. Listy stále prichádzali a adresa sa stále menila, pretože strýko Vernon nás jednoducho naložil a pokúsil sa im uniknúť, nakoniec sa ukázal Hagrid a ukázal mi mágiu, dal mi list a vysvetlil mi to o mojej mame a otcovi...“

„Hagrid? Čaroval? Jedna vec na Rokforte, ako to, že jeho tekvice dokázali narásť do takých rozmerov... v tom čase som to neschvaľovala, ale Ron práve vykašliaval slimáky, tak som sa už s Hagridom nechcela dostať do sporu...“

Spojil pery dokopy. „Nemal som ti to hovoriť...“

„Teraz znieš ako on. Nemá povolené čarovať, Harry. Ty, Ron a ja vieme, že nemal byť vylúčený, ale technicky nemá dokončené čarodejnícke vzdelanie a dôveryhodný čarodejník...“

„Hermiona, viem, že si teraz hlavná prefektka, ale toto je dávna história. Nečaruje veľa, dobre? V skutočnosti dostal povolenie čarovať po tom, čo ma našiel. Hovorili sme o tebe a McGonagallovej.“

A tak mu vysvetlila, že sekundy po tom, čo jej list z Rokfortu pristál v lone, kým sa hrala na dvore, Profesorka McGonagallová zazvonila na zvonček oblečená v ťažkej tartanovej sukni a blúzke s veľmi vysokým golierikom. Hermiona si všimla, že brošňa, ktorú mala zavesenú na krku, mala rovnaký znak ako pečať na obálke, ktorú práve obdržala. McGonagallová sa rázne predstavila Hermioniným rodičom, bez vyzvania sa posadila a šokovaným zubárom vysvetlila, že ich dcéra je čarodejnica a bola prijatá na Rokfort.

„Ako to zobrali?“

„Predpokladám, že spôsobom ako to zoberie väčšina muklovských rodičov. Chytili sa za hlavy a povedali: “Dokážte to!“ Veď vieš, že som náhodne čarovala, keď som bola malá. Spravila malé kúzlo, aby ich presvedčila a pravdaže mohli mať ešte stále pochybnosti, tak spravila ešte niečo.“

„Čo spravila?“

Hermiona sa usmiala. „Jej obľúbený trik, pravdaže. Transfigurovala sa na animága. Odvtedy to bolo to, čo som raz chcela vedieť spraviť.“

Privinul si ju aby ju objal. „Hermiona... bolo by perfektné, keby si pri splne bola s nami. Tak by to malo byť... všetci traja zase spolu.“

„Ale, ale. Čo je to tu? Mám zájsť po Katie?“

Harry vzhliadol do Ronovej tváre, hoci mal ľahký tón hlasu, Harry videl výraz v jeho očiach. Videl ho objímať sa s Hermionou a mohlo mu napadnúť, že sa dávajú zase dokopy. Aj keď sa vyhýbal Hermione, bolo stále jasné, čo k nej cíti.

Harry sa na oboch pozrel. „Obidvaja si uvedomte, že to bol Katiin otec, ktorý nás dal dokopy. Ani mi nenapadlo, aby som sa jej spýtal sám. A myslím, že mu to zabralo asi tak tri sekundy povedať: „Moja dcéra ide na rande s Harrym Potterom!“ Myslím tým...nie, že by som nemal Katie rád. Len sa snažíme tak trochu randiť... nie je to nič veľké. Nerobte to, dobre? Za pár týždňov už dokonca nebudem žiť v Anglicku, preboha.“ Hlas sa mu zachvel a nebol si istý, či sa snažil presvedčiť ich alebo seba.

Ron sa zasmial. „V pohode Harry. Bol to len vtip.“

Harry sa uškrnul. „Ak sa ešte niekto spýta, či...“

„Akokoľvek,“ povedal Ron, prerušiac ho, „prišiel som sem von, pretože mi Malfoy povedal, že vy dvaja ste použili Dudleyho starý počítač, aby ste našli niekoho, kto sa volá Margaret Doughertyová. Je...“ jeho hlas sa zastavil. „Je to tá, kto si myslím, že to je?“

Harry prikývol. „Ešte neviem nič, Ron, takže nezvyšuj svoje nádeje. Nepovedal si Malfoyovi, kto si myslíš, že to je, či?“

„Nie. Prečo?“

 „Pretože som mu to tiež nepovedal, takže ak mu to nepovedala Ginny, tak to nevie. Nie, že by to nemohol vedieť, v skutočnosti si myslím, že neexistuje žiadny dôvod, prečo by to nemal vedieť. Mohol by nám aj pomôcť, ak ju nájdeme, vie šoférovať. Možno by nám pani Figgová požičala jej auto...“

Hermiona sa zamračila. „Čo?“ Harry jej vysvetlil, že povedal Ronovi o svojich zmiznutých sestrách.

„Ty si to vedela?“ spýtal sa jej Ron. „Prečo si to nepovedal mne?“ Teraz znel rovnako sklesnuto, ako keď mu to Harry oznámil prvýkrát.

„Vedel si, že to vie, Ron. Povedal som ti to. Alebo si na to zabudol, keď si sa rozhodol zaútočiť na steny nemocnice?“

„Čože?“ povedala Hermiona a znovu sa zamračila.

Harry Potter a Proroctvo troch

Tretia kapitola

 Steny

Časť II.

 

„Oh, udrieť do steny, fakt silno, to bola jeho extrémne zrelá reakcia na to, že zistil, že jeho sestry zmizli.“

„Dobre, dobre, zistili sme, aké mám sebaovládanie. To je niečo nové?“ povedal Ron, prehrabol si vlasy rukou tak, že mu na konci divoko trčali na všetky strany. Biely chumáč vlasov nad jeho čelom sa objavil v to ráno, čo ho Remus Lupin uhryzol. „Stále si myslím, že si mi to mohla povedať, Hermiona,“ povedal. Trochu sa upokojil a teraz znel ublížene. „Prečo si to nepovedala?“ dodal.

„Pretože... pretože som si myslela, že sa budeš správať presne tak isto ako teraz!“ odsekla vášnivo. „Čomu by to prospelo? Nevedela som nič dôležité,  čo by som ti mohla oznámiť. Vedela som, že by ťa to len rozrušilo.“ Otočila sa k Harrymu: „Mimochodom, ako vieš, že je to Margaret Doughertyová?“

Prehltol. „Ja... prišiel som na to minulý rok. Počúvajte... viem, že som bol celý minulý rok divný... mám na to dobrý dôvod a mám v pláne vám to vysvetliť. Ale dnes na to nie je najlepšia príležitosť. Vysvetlím vám to, keď začne semester. Prinesiem si Mysľomisu do školy a obom vám to môžem ukázať.

„Tvoju Mysľomisu? Prečo práve Mysľomisu?“

Vzdychol si a smutne sa na ňu pozrel. „Pretože ak by som to nedokázal niečím veľmi konkrétnym, vy dvaja by ste ma pravdepodobne zamkli u Sv. Munga. Preto.“

Ron sa zasmial a vtiahol Harryho a Hermionu späť do domu, bol taký silný, že bolo nemožné mu odporovať. „A čo ťa núti myslieť si, že by sme ťa zobrali k Sv. Mungovi?“

Všetci traja so smiechom znovu vstúpili do domu, no Harry sa čoskoro odpojil, išiel na toaletu na prízemí, ale dvere boli zamknuté. Pokrčil ramenami a vyšiel hore schodmi aby použil kúpeľňu v hale, ale aj tá bola zamknutá. Rozhodol sa použiť kúpeľňu v izbe pani Figgovej, keď vtom začul hlasy vychádzajúce z Dracovej izby, dvere boli mierne pootvorené.

„Nemôžeme, Draco! Dom je plný ľudí!“

„No tak, Ginny, teraz môžem čarovať kedykoľvek chcem. Môžem použiť Silencio na...“

„To nie je o tom! Ja... ja sa jednoducho necítim pohodlne...“

„Do pekla. Ty sa NIKDY necítiš pohodlne.“ Znel zahorknuto.

„Nie je to fér. Ak by nás Sproutová nevyrušila v skleníku...“

„Potom by si už nebola panna a možno by si nebola taká nervózna.“

„...bola by som tehotná, pretože vtedy som ešte nemala elixír. Máme šťastie, že nás vyrušila predtým, ako sme spravili niečo naozaj hlúpe. A tiež neviem, ako sa jej mám znovu pozrieť do očí. Naznačila mi, že som príliš milé dievča na to, aby som používala Antikoncepčný elixír, vieš? Cítila som sa zahanbene keď vošla. Bola som v podprsenke a nohavičkách. A mali sme šťastie, že bol koniec roka a ona sa rozhodla, nezamestnať nás, aby sme na seba nemali čas, kým sme boli v škole. Aj tak si myslím, že nám dala viac úloh ako za posledných päť rokov...“

„To ma nezaujíma. Úprimne, keď vošla, bol som v pokušení spýtať sa jej, či je voyeur*, prestať s tým, bolo najbližšie trápeniu, ktoré som zažíval predtým ako išiel môj otec do Azkabanu.“

„To nehovor. Nechcela som ťa trápiť. Nechcem ťa trápiť. Ale teraz nemôžeme robiť vôbec nič okrem trochu bozkávania. Je len dobre, že sme nedokončili, čo sme začali v skleníku. A úprimne, nemám pocit, že by som ťa práve bozkávala.“

„Ginny,“ povedal vábivým hlasom. „Mám narodeniny...“

Skôr ako si Harry stihol uvedomiť, čo sa deje, rozleteli sa dvere a ona sa zarazila, keď ho zbadala stáť priamo pred dverami. Okamžite zatvorila dvere a začervenala sa. Harry si pomyslel, že to mohlo byť preto, aby ho Draco Malfoy nevidel.

„My sme len... myslela som, že... ja...“

Harry bol v rozpakoch rovnako ako ona:„Ja... ja som len čakal... aby som... aby som použil toaletu...,“ koktal. Vyzerala tak, že sa odhodlávala ešte niečo povedať.

„Ehm... prečo už nenosíš amulet Baziliska, Harry?“ spýtala sa jasnejšie a snažila sa predstierať, že nevie, že Harry počul rozhovor medzi ňou a Dracom. Ukázala mu na hruď, kde by mal amulet byť. Harry sa zamračil.

„Ty to nevieš?“

„Neviem čo?“

„Oba som dal Mal... Dracovi. Jeden z nich ti mal dať.“  Nedokázal zabrániť tomu, aby sa nezapýril. „Vieš... hovorila si, že dvojica čo ich nosí, musí mať určitý druh ‚spojenia‘...“

Odvrátila od neho pohľad. „Oh,“ bola jediná odpoveď, ktorú dostal predtým, ako odkráčala po schodoch dolu, bez toho aby sa naňho pozrela. Mal to povedať? Premýšľal, potom sa pozrel na zatvorené dvere spálne. Dobre mu tak.

Ďalšia vec, ktorá mu napadla, ho prinútila usmiať sa a jeho srdce poskočilo radosťou.

Ginny nespala s Dracom Malfoyom.

Dvere kúpeľne sa otvorili a náhle vystúpila Katie. Vyzerala ako keby plakala a snažila sa to zakryť tým, že sa ovlaží studenou vodou.

„Oh... Harry. Prepáč. Nechcela som ťa nechať čakať.“ Zarazila sa, keď uvidela výraz jeho tváre. „Čo ťa tak potešilo?“

Nedokázal sa ovládnuť, rýchlo zašepkal:„Len som počul, že... Ginny a Draco ne... ne...“ náhle sa zarazil a znovu očervenel. „Prepáč. Toto nechceš počúvať.“

„Chceš povedať, že nebola žiadna kefovačka?“ povedala tichým hlasom. „Harry, ako by som neočakávala, že nebudeš šťastný, keď viem, čo k nej cítiš... nie si predsa z kameňa, však?“ Počúval jej tichý hlas a náhle si pripadal ako hrozný ničomník.

„Je mi to ľúto, Katie. Teraz ma musíš nenávidieť.“

Položila mu prst na ústa; stála veľmi blízko pri ňom. „Poznáme sa navzájom. Prestaň sa ospravedlňovať. Ak s tým neprestaneš, tak ja sa budem musieť ospravedlňovať vždy, keď Lee zmení môj názor na čokoľvek. Je to v poriadku, Harry. Takže... je to pre teba veľmi dôležité, že nemali... veď vieš... nie?“

Prehltol. Celý čas si myslel, že mali. Vedieť, že nemali, bolo naozaj zvláštne. „Ja... ja neviem. Skutočne neviem.“

* * * * *

Zvyšok oslavy bol oveľa príjemnejší ako si Harry myslel, že bude. Rozprával sa s Ronom a Hermionou o Rodneym Jeffriesovi a mliekárovi a Hermiona mala na tvári pohľad, ktorý hovoril, že chce niečo preskúmať (je škoda, pomyslel si, že v lete nebude mať prístup do Rokfortskej knižnice). Tiež povedala, že by mohla nájsť všetko čo sa bude dať, o každom, kto sa v Británii volá Margaret Doughertyová. Bolo to také správne, znovu sa takto rozprávať s Ronom a Hermionou, aj keď sa nesprávali až tak prirodzene. To bude nejakú dobu trvať.

Keď sa na druhý deň večer vrátil z práce, priviedol Aberfortha a zvyšok, aby pokračovali s prácou na streche, jeho strýko ho vzal stranou, zatiaľ čo ostatní stavali rebríky. Nigel a Trevor išli do kôlne, vziať nové šindle, ktoré kúpil Harryho strýko.

„Hovoril som ti, že sa musíme porozprávať, chlapče,“ zavrčal, kútiky úst sa mu zdvihli, teraz keď vedel, že Draco a Sam sú čarodejníci a Katie čarodejnica, vyzeral nervózne, keď pracovali na oprave jeho domu. Harry si povzdychol.

„Čo chceš vedieť?“

Vernon ukázal hlavou smerom k ostatným:„Sú všetci... všetci...“

„... ako ja?“ Jeho strýko prikývol. „Nie. Vieš o Katie a jej otcovi, a o Dracovi. Nigel a Trevor nie sú ako my a nevedia o nás. A Dick...“ Harry zaváhal. „Nuž, on tiež nie je Mukel. Volá sa Aberforth Dumbledore, je to brat môjho riaditeľa. A vysvetlím ti to skôr ako to zle pochopíš. Aberforth rád žije v muklovskom svete, aj Sam. Oni môžu byť... ako ja... ale namiesto toho tvrdo pracujú a žijú ako ľudia bez mágie. Aberforth a Sam... nuž, v čarodejníckom svete je mnoho ľudí, ktorí ich nemajú radi, ktorým sa to nepáči. Je to skôr vzájomné. Ale je to ich voľba.“

Vernon Dursley podozrivo skúmal práce a nebol si istý, či má veriť Harryho slovám. „A Figgová?“

„Čo s ňou?“

„Kto ďalší o nej vie?“

Okrem teba a tety Petúnie žiadny mukel. Chodí do kostola, nakupuje, chodí na každodenné poobedňajšie prechádzky, má veľa mačiek, večer pozerá telku... Úplne normálna žena.“

Strýko Vernon vyzeral, že k tomu chce niečo dodať, ale odrazu z dverí vyšla jeho žena, oblečená v elegantnom kostýmčeku. Odchádzala a vyzerala veľmi odhodlane. Jej manžel zmätene vyprskol:„P-Petúnia! Drahá, kam ideš?“

„Do dediny. Chúďa Agnest Bringhurstová si vyvrtla členok, tak jej idem pomôcť s čajom a prácami okolo domu. O desiatej by som mala byť späť. Predpokladám, že niekto by tu tiež mohol pripraviť čaj. Dnes som kúpila párky.“  Nečakala na odpoveď, ale vydala sa dolu po Privet Lane.

Harry sa zamračil. Odkedy mala teta Petúnia rada Agnes Bringhustovú? Alebo chodenie von po večeroch? Vypil niekto Všehodžús aby vyzeral ako jeho teta? Uvažoval. Všimol si, že jeho strýko bol rovnako zmätený. Vernon Dursley vyzeral, akoby zabudol na to, že hovoril s Harrym o niečom dôležitom a ako námesačný sa vrátil do domu, potichu za sebou zatvoriac dvere.

Harry mal pocit ako keby balansoval na hrane, strýko s tetou okolo seba chodili opatrne, akoby po špičkách. Teta Petúnia sa každý večer vybrala von s tvrdením, že ide navštíviť Agnes Bringhurstovú. Jeho strýko robil čo mohol, aby sa každému vyhol, keď v podvečer prišli pracovať na streche. Vďaka bohu, že to už máme takmer hotové, pomyslel si Harry.

V práci bol na hrane z iného dôvodu. Pristihol sa, že je viac a viac precitlivený na doby, keď to vyzerá, že Draco Malfoy a Felice Harrington-Smythová môžu byť spolu sami, aj keď nemal tušenia, čo by spravil, keby ich pristihol in flagranti. Nakoniec, v piatok, keď väčšina z nich ležala po obede na trávniku a užívala si poludňajšieho slnka, Harry sa posadil, aby odohnal chrobáka, ktorého mal na nohe, keď zbadal tých dvoch vstupovať do bludiska, obozretne sa rozhliadajúc.

Katie ležala na tráve po jeho ľavici. Poklopkal jej po ramene a ukázal na bludisko. Ústami naznačil mená Draco a Felice. Harry sa zdvihol a zakrádal sa k bludisku, Katie hneď za ním. Keď boli v bludisku, zdalo sa, že vysoký plot utlmil všetky zvuky pred okolitým svetom. Pohybovali sa ďalej a ďalej smerom dovnútra, keď odrazu začuli nezameniteľný zvuk: človek kričiaci vášňou. Katie sa rozšírili oči.

„Prečo, ten bastard,“ vydýchla.

„To je moja parketa,“ povedal Harry zachmúrene. Počuli ako dievča kričí stále hlasnejšie; pamätal si, keď počul Niamh Quirkeovú a Draca Malfoya v rokfortskej knižnici v jeho druhom živote a prial si aby si Malfoy konečne našiel na súlož tiché dievča, ako Niamh... Nie, počkať, pomyslel si. Nemal by už súložiť s nikým. Vzal Katie za ruku a začal ju ťahať von z bludiska cestou, ktorou prišli. V skutočnosti vyzerala trošku otrasená.

„Páni,“ povedala a zdalo sa, že jej to nechtiac vykĺzlo. „Naozaj... no... vyzerala, že si užíva...“

Zdvihol obočie. „Teraz po ňom chceš ísť? Myslel som si, že je bastard.“

„Oh, to aj je,“ povedala zamyslene a na chvíľu sa obzrela. Vyzerala nahnevaná sama na seba. „Pravdaže je. Chúďa Ginny! Čo povie keď na to príde? Čo spraví?“

Harry len postával a ponuro sa díval na bludisko. Našťastie, keď už boli vonku z bludiska, nemuseli počúvať rozvášnenú dvojicu. „Kto povedal, že na to príde?“ počul sám seba povedať.

„Čože?“

„Povedal som...“

„Počula som čo si povedal. Len som si myslela... myslela som si, že by si jej to rád povedal. Nakoniec, toto by mohla byť tvoja šanca.“

„Myslíš, že by sa mi páčilo takto jej ublížiť? A prečo by mi mala uveriť čokoľvek, čo by som jej povedal, bez toho aby si myslela, že mám postranné úmysly? Nie je to tak, že by som nejaké mal... oh, počkať. To je ono... mám. Ak by o tom Ginny vedela... nuž, nechcem aby sa trápila...“

Katie stisla ústa do rovnej linky. „Ja neviem Harry. Mohlo by ťa to prenasledovať. Čo ak na to predsa len príde a tiež aj na to, že si to vedel? Potom u nej nebudeš veľmi obľúbený. Ak jej to povieš, tak by si u nej mohol mať šancu.“

Prehltol. „Počúvaj, povedal som mu, že ak jej ublíži, tak si to vybavíme. Mám to v úmysle. Porozprávam sa s ním o tom. Možno... možno nerobili...“

„Ale no tak, Harry. Vieš rovnako dobre ako ja, čo tie zvuky znamenali. Nesnaž sa klamať sám seba.“

Dal si dolu okuliare a pretrel si oči; zrazu sa cítil veľmi unavene. „Musím premýšľať. Nemôžem sa rozhodnúť hneď.“

Odrazu z bludiska vyšli Draco a Felice, vynoriac sa hneď pri Harrym a Katie. Harry nebol schopný prestať civieť na Draca Malfoya, ktorý mal na tvári prihlúply úsmev, a tričko mal oblečené naopak. Keď uvidel ako sa Harry tvári, jeho úsmev opadol.

Musíme sa porozprávať,“ povedal Harry jednoducho. Harry videl, že to blondiak pochopil. Felice ignorovala Harryho s Katie a kráčala naspäť k domu, akoby ju nič nezaujímalo; Harry si všimol, že má na sukni a svetri početné množstvo listov a konárikov. Kráčala tou istou chôdzou ako Katie keď odchádzala zo stanu Rodneyho Jeffriesa potom, čo ich odhalili. Vtiahol Draca Malfoya naspäť do bludiska a snažil sa upokojiť.

Čo si myslíš, že robíš?“ zasyčal naňho Harry.     

Draco Malfoy sa ani len nepokúsil skryť samoľúby úsmev. „Čo tým myslíš, čo robím?“ hlúpo sa spýtal.

„Myslel som si, že Ginny miluješ!“ povedal a zosilnil tlak na Dracovej ruke. Draco sa pokúsil uvoľniť si ruku, ale neuspel a tak zastal. Tvrdohlavo mlčal. „Len preto, že bola rada, že vás Sproutová prerušila v skleníku...“

Draco Malfoy prudko zdvihol hlavu. „Ty si nás počúval! Ty prefíkaný...“

„Oh, nebolo to až také ťažké. Len som čakal pred kúpeľňou. Niekedy si tak neuveriteľne kolosálne hlúpy, že je až bolestne zrejmé prečo si v Slizoline. Nie si dosť múdry pre Bystrohlav, nemáš odvahu pre Chrabromil, to ako snoríš okolo Slizolinu a nevieš ani dosť usilovne pracovať pre Bifľomor... nie si ani len dosť lojálny aby si nesúložil s iným dievčaťom kvôli tomu, že nevieš rešpektovať to, že Ginny ešte nie je pripravená...“

„Môj vzťah s Ginny nie je tvoja vec,“ povedal so zaťatými zubami. Harry stále zvieral jeho ruku. Potešilo ho, ako sa ju snažil uvoľniť.

„Už to je moja vec, Malfoy. Povedal som ti, že ak jej ublížiš, tak si to vybavíme. Vieš, nebol som si istý tebou a Mariah Kirknerovou, ale toto...“

Draco vyzeral otrasene. „Čo má byť so mnou a Mariah?“

„Nespomínaš si na to, keď ťa Ginny hľadala v Sieni Slávy, pretože našla tú správu, ktorú si dal Mariah? Vážne, prečo si sa s ňou chcel stretnúť?“

„To nie je tvoja vec. Vie... vie o tom Ginny?“ spýtal sa roztraseným hlasom.

„Nie. Ako som už povedal, nechcem ju zraniť.“ Harry si náhle uvedomil, že by to Ginny nepovedal celé mesiace, len aby netrpela.

Draco vyzeral, že zabudol na ruku, ktorá zvierala tú jeho.

Odrazu vyzeral arogantne ako nikdy predtým. „A kto jej to povie? Ten pes, ktorý sa nazýva tvojím priateľom? Tá vrieskajúca vec, ktorá chce šukať Grangerovú?“

„O čom to hovoríš? Ty jediný jej ubližuješ...“

„Len ak by na to prišla.“

Harry zamrzol v pohybe. „Čože?“ Bolo to desivé. Počul Malfoy o čom sa predtým rozprával s Katie?

„Povedal som, že len ak na to príde. Ak jej to nepovieš, tak jej nebude ublížené.“

Harry od neho odstúpil, bol zhnusený tým, čo Draco Malfoy naznačoval a ako hnusne to znelo. „Čakáš, že to udržím v tajnosti?“

Znovu sa uškrnul a Harry mal chuť zmyť ten jeho úškľabok z tváre. „Mariah bola tajomstvo.“

„O Mariah som vlastne nič nevedel. Chceš mi k tomu niečo povedať?“

Odfrkol si:„Nie, kdeže. Ale povedz mi, Harry, čo by spravila, keby si jej to povedal? Myslím o Felice.“

„Odkopne ťa ako kus hnoja.“

„Mýliš sa. Myslela by si, že chceš aby sme sa rozišli, tak je to.“ Odmlčal sa a jeho pery sa stiahli do tenkej linky. „Myslíš si, že nevidím ako sa na ňu pozeráš? Myslíš si, že som nebol schopný prísť na to, že ju chceš? Myslela by si, že ma chceš len očierniť. Počula o mne už dosť zlých vecí... pravdivých aj falošných... niektoré z nich ma označili navždy. Buď jej to povieš a ublížiš jej... aj keď si povedal, že nechceš... alebo jej to povieš a ona ti neuverí a budeš ten zlý. Je to tvoja voľba. Je to prehra... prehra pre teba a víťazstvo... víťazstvo pre mňa.“

„Takže si myslíš, že ti to len tak prejde?“

Draco vyzeral podráždene. „Nie... počúvaj. Chcem ti povedať holú pravdu a to nie je najľahšie, rozumieš? Toto pomôže môjmu vzťahu s Ginny. Šaliem z toho. Nepáči sa mi, že ju musím do niečoho tlačiť, ale... nuž, veď to poznáš. Aj muži majú svoje potreby.“

„Takže hovoríš, že Mariah bola len kvôli potrebe? A kedykoľvek môžeme očakávať dôkaz, že si muž, nabudúce možno... dieťa?“

„Buď ticho. Teraz hovorím ja. Mariah... nuž, ponúkla sa, um, že mi pomôže.“ Prešiel si rukou po vlasoch. „Povedať jej nie, bolo... neuveriteľne ťažké. Som tu už skoro rok, zvádzaný a odmietaný a potom... s Felice som to neplánoval. Ani ju nemám rád. Je mukel, príliš tára a moc si o sebe namýšľa. Pripomína mi Pansy bez mágie, aj keď Pansy bola príliš chladná.“

„Oh, áno, ak s tebou Pansy Parkinsonová nesúložila, tak ju pravdepodobne odteraz budem rešpektovať.“

„Buď ticho. Pravdepodobne som si mal užiť s Mariah a potom s Ginny a mal by som pokoj od toho množstva hádok za tento rok. Toto pravdepodobne zmenší napätie medzi mnou a Ginny. Viem byť vzorný priateľ keď sa to týka jej, dávam jej čas... keď... ešte nie je pripravená. Nie je to lepšie ako ju do niečoho tlačiť?“

Harry zatriasol hlavou. „Vzorný priateľ. Oh, som si istý, že všetci vzorní priatelia súložia s dievčatami, ktoré nie sú ich priateľky. Počúvaš sám seba? Poviem ti len jednu vec, Malfoy, si majster vo vykrúcaní sa. Snažíš sa presvedčiť sám seba, že Ginny bude rada, že ju podvádzaš. Bravo. Zdá sa, že si tvoju Smrťožrútsku kariéru neodpálil hneď v zárodku; robíš ju skvelo.“

Harry sa otočil a vyšiel von z bludiska. Bolo načase vrátiť sa do práce; nasledoval Aberfortha k dodávke a začal mu pomáhať vykladať hnojivo. Počas práce myslel na to, že raz povie Ginny o Malfoyovi a tom dievčati, to bude ich koniec. Už žiadne Draco a Ginny. Prestal. Čo ak... čo ak mala na to rovnaký názor ako Draco? Možno bol unavený z toho ako ju neustále presviedčal. Čo ak by sa na Harryho nahnevala pretože zasahoval?

Na chvíľu sa zastavil a pokračoval v práci. Nedovolím aby sa to stalo, pomyslel si. Presvedčím ju o tom, že by sa s ním mala rozísť...

Potom si spomenul na to, že povedal Ronovi aby sa rozišiel s Hermionou a tiež Hermione aby sa rozišla s ním. A s Ronom sa to nakoniec zaseklo. Čo ak by sa to zaseklo medzi Ginny a ním? Teraz Ron a Hermiona vlastne spolu neboli. Čo ak to spraví a nakoniec... striasol sa... bude priateľkou Nevilla Longbottoma?

Potom tam bolo to s Voldemortom. Chcel by teraz od nejakého dievčaťa žiadať aby bola jeho dievča? Pozrel sa na Katie, ktorá práve strihala ružový ker. Vystavujem Katie riziku vždy keď sme spolu vonku?

To popoludnie bol zabraný do práce a nahnevaný sám na seba za to, že niekedy veril Dracovi Malfoyovi. Myslel si, že verí chlapcovi, ktorý bol jeho najlepší priateľ v jeho druhom živote. Teraz, keď sa nad tým Harry zamyslel, si spomenul, že Draco Malfoy v druhom živote urobil niečo podobné. Technicky bol tá istá osoba. Bol zapletený s mnohými dievčatami predtým ako priznal svoje city k Jamie, a podľa neho, to tak cítil, aj keď spával s inými dievčatami. Problém bol... že sa zamiloval do dievčaťa o dva roky mladšieho ako bol on. A tak našiel spôsob ako „zabaviť“ sám seba, kým čakal než nedovŕši pätnásť. Teraz si Harry spomenul, že keď na pätnáste narodeniny išli Jamie s Dracom spať, mohol to s ňou robiť ak by nebola taká smutná z toho, že jej brat zabil jej mamu. Už nemohol čakať, zahundral si pre seba. Presne ako pri  pätnástich narodeninách Ginny.

Hádzal hnoj na kvetinový záhon a nahnevane sa mračil. Prečo mu takéto správanie nepripadalo hanebné, keď sa priatelil s Dracom Malfoyom celé roky? Dospel až k tomu, že si jednoducho zvykol na Malfoyove neobyčajné odôvodnenia? Nemusel sa presvedčovať o tom, že obaja chlapci sú jedna a tá istá osoba... bolo viac ako jasné, že boli. Teraz mal o svojom najlepšom priateľovi z jeho druhého života oveľa nižšiu mienku. V posledných rokoch sa naučil dôverovať názorom na ľudí Severusovi Snapeovi a spomenul si na reakciu svojho nevlastného otca, keď zistil, že Draco Malfoy bol priateľ Jamie...

Neskôr v ten deň, keď umývali riad vo veľkom dome, používajúc dve hlboké umývadlá, sa s ním chcel Draco Malfoy znovu porozprávať. „Počúvaj Harry... ak by som už viac nič nemal s Felice... povieš to Ginny? Myslím tým... nikdy si nespravil nič, čo by si potom ľutoval?

 

Pozn.

* (v sexuologickom zmysle slova osoba, ktorá sa vzrušuje viac pohľadom na sexuálne konanie ako jeho vykonávaním)

3. Steny III.

 

Harry Potter a Proroctvo troch

Tretia kapitola

 Steny

Časť III.

 

Později toho dne, když spolu byli v umývárně, používajíce dvě sousedící umyvadla, se s ním snažil Draco opět promluvit. „Poslyš, Harry… kdybych už s Felice nic nedělal… je nutné, aby to Ginny věděla? Mám na mysli… Nikdy jsi neudělal něco ze slabosti?“

Tvářil se nezvykle bojácně a zranitelně. Náhle Harry před sebou velice živě viděl obrázek nádherné Alice Spinnettové, jak ho líbá a jak jí on polibky vrací… Vypnul vodu a osušil si ruce starým lněným ručníkem. „Hlavní je, že nechci, aby byla Ginny zraněná, Malfoyi. Jestli s tímhle budeš pokračovat, dříve či později to stejně zjistí, ať už jí o tom řeknu, nebo ne. Zapomeneš se a uděláš něco hloupého, například ji nazveš jiným jménem --“

„Nejsem Weasley!“

„Jmenuje se Ron, idiote. Je Ginnyin bratr.“

„No, zdá se, že jsi mě přestal nazývat Draco, Pottere.

Harry si povzdechl. „Jak jsem říkal, hlavně, aby byla Ginny v pořádku. Pokud se s Felice nebudeš vídat, je možné, že to Ginny nezjistí. Můžeš mi zaručit, že opravdu přestaneš?“

Draco zvedl ruku. „Slibuji.“ Harry se zašklebil a zajímal se, jak důvěryhodný byl slib Draca Malfoye.

„Pokud tě uvidím chybovat, zakročím. Rozumíme si? Nehodlám tě nechat zranit Ginny.“ Harryho náhle napadlo, zda by Draco Malfoy zlomil srdce jeho ubohé sestřičce, kdyby byl stále ve svém druhém životě.

„Fajn. Zakročíš. Copak, hledáš malou bohatou dívku, aby sis i ty užil? Měj na paměti, že budeš muset vypnout sluch, abys ji toleroval déle než pár minut…“

„Ne, nechci ji pro sebe. Jestli se opravdu zajímá o zahradníky, možná Trevor nebo Nigel o ni budou bojovat. Jen se chci ujistit, že se budeš chovat slušně.“

„Alespoň dokud se neodstěhuješ do Skotska.“

Harry se náhle zarazil. Ach, správně – po narozeninách hodlal s prací skončit. „Pak tedy… Katie na tebe dá pozor. Také nechce, aby Ginny trpěla.“

„Ne, nechce, abychom se s Ginny rozešli, protože ví, že pokud bychom to udělali, ty bys využil situace a rozhodl se získat Ginny pro sebe.“

„Sklapni. Já a Katie jsme přátelé. Není to žárlivá harpyje.“

„Jako Grangerová –“

„Řekl jsem - sklapni,“ zopakoval Harry a přitlačil Draca ke zdi. „Nebudeš mluvit o Hermioně, rozumíš?“

„No, Weasley – chtěl jsem říct, Ron nevypadá, že by měl o Grangerovou zájem a ty jsi s ní skončil, protože očividně jsi chtěl mé přítelkyni dát vědět, že jsi volný. Byl jsem vskutku zoufalý, když jsem se snížil k tomu být s mudlou, takže mudlovská šmejdka bude vlastně krok vpřed. Dokud nebude Ginny připravená, možná, že Grangerová a já bychom mohli – oh!“

Harry už nebyl schopen se déle ovládat, udeřil Draca do břicha tak tvrdě, jak jen mohl. Blonďatý chlapec klesl na kolena, ruce kolem svého pasu a kousal se do rtů. Harry očekával, že na něj bude křičet, ale také věděl, že na to byl Malfoy moc hrdý. Stále kleče na kolenou vzhlédl k Harrymu a tiše na něj zasyčel.

„Zajímalo mě, jak dlouho ti bude trvat udělat něco takového,“ vypravil ze sebe, lapajíc přitom po dechu. „Cítíš se teď lépe? Je to z tebe venku? Protože bych mohl říci Ginny, že jsi mě praštil, kdyby hrozilo, že jí řekneš o Felice.“

„Mě nezastrašíš, Malfoyi. Já nemám před Ginny co skrývat. Na rozdíl od tebe. Mariah a Felice.“

„Jasně, ty neskrýváš nic o tobě a slečince Katie, co? Ani jednou jste se spolu nemuchlovali? Nikdy jsi o ní neměl nemravné myšlenky? Všechno přísně platonické? Jsi proti mně, když si chci užít, zatímco se Ginny  rozhoduje, zda bude celý život panna, ale nejsi proti, když si chceš užít ty sám.“

„Není to moje přítelkyně – je tvoje. A to není to, co dělám!“ vyprskl.

„Přesto – pokud si nemyslíš, že bude Ginny zuřit, až zjistí, že jsi mě uhodil, zkus to. Řekni jí, že jsi mi vrazil, uvidíš, jak u ní klesneš. Vsadím se, že si s ní nezasouložíš víc jak já.“

„Přestaň tak o ní mluvit!“ zakřičel na něj Harry. Draco Malfoy se zašklebil.

„Nemyslel jsem – to vyznělo špatně. Měl jsem na mysli –“

„Já vím, já vím. Sklapni. Nech mě přemýšlet.“ Přecházel po malé místnosti, projíždějíc si prsty vlasy. Nakonec se otočil k Dracovi. „Fajn, mám to. Přestaneš vídat Felice. Ujistím se, že nehrozí, že znovu uklouzneš. Ginny se ode mě nedozví, co se stalo. To je vše, co můžu říct. Když to zjistí jiným způsobem, je to na tobě.“

„Jak jinak by se mohla…“ začal Draco předtím, než se mu odpověď sama nabídla. „Katie.“

Harry pokrčil rameny. „Nejsem její opatrovník. Nikdy nevíš, Katie by jí to mohla říct. Je to možné. Ženy drží při sobě. Na druhou stranu, možná že je ta poslední osoba, kdo chce, aby Ginny byla volná.“ Jakmile to řekl, měl nutkání vzít svá slova zpět.

Draco Malfoy se samolibě ušklíbl. „Takže, je to platonické, že?“

„Drž hubu. Nemluvíme o mém soukromém životě, mluvíme o tvém. Od teď budeš hodný chlapec, rozumíš?“

„Ano, mami,“ uculil se. Loudal se z umývárny, vypadajíc bezstarostně a spokojeně. Oproti tomu se Harry nemohl ubránit pocitu, který měl.

 Proč mám pocit, že Felice Harrington-Smythová nebyla jediným člověkem, který byl v tomto domě napálený? pomyslel si.

* * * * *

Práce na střeše byla dokončena během čtvrtečního večera. Když se Harry v pátek ráno probudil, aby šel běhat, zastavil se přes ulici, užívajíc si pohledu na nové šindely. Po dokončení střechy cítil ještě větší uspokojení, než které mu přinášely terénní práce pro Aberfortha. Možná, že kdybych nebyl čaroděj, mohl bych být tesařem. Kdysi si myslel, že venkovní práce vypadají velice uspokojivě a často také stavba domů nebo tesařina znamenají práci venku. Povzdychl si. To mu zrovna nepomáhalo se rozhodnout, co bude dělat dál po ukončení školy – události vzdálené pouze jeden rok. Existují kouzelničtí tesaři? zajímal se.

On a Draco spolu běhali v naprostém tichu od té doby, co ho načapal v zahradním bludišti s Felice Harrington-Smythovou. (Pokračoval v běhání s ním, protože se nechtěl o Dunkirka starat ráno sám.) Harry se dokonce snažil vyhnout pohledu na něj. V práci na něj mluvil jen tehdy, když to bylo absolutně nezbytné, nejvíce se zapojoval do rozhovoru se Samem, Katie a Aberforthem; Draco se většinou bavil s Nigelem a Trevorem (kterým se Harry vyhýbal kvůli jejich neustálým poznámkám o něm a Katie).

Když byl den téměř u konce a oni se umývali, zeptal se Harry Katie: „Co děláš dnes večer?“ Shledával velice obtížné dostat Ginny z hlavy po tom incidentu Draco-Felice, ale zatímco předtím se jeho mysl toulala romantickou a fantastickou krajinou, v těchto dnech to byly téměř vždy noční můry – představoval si její hroznou reakci na Dracovo podvádění. Myslel si, že by mu pomohlo, kdyby strávil večer s Katie.

Katie si odkašlala a na chvíli zaváhala, než řekla: „Vlastně… Chystám se do Prasinek. Strávím tam víkend.“ Zuřivě se červenala.

„Aha.“

„Omlouvám se, Harry. Jen cítím, že… že to musím udělat. Čelit tomu. Musím zkusit být ve společnosti ostatních a cítit se normálně.“ Na chvíli se odmlčela, pak ale opět pokračovala. „Angelina říkala, že Lee má novou přítelkyni,“ zašeptala.

„Katie… Jsi si jistá, že chceš jít? Nezní to, že by to bylo lehké…“

Usmála se na něj. „Jsi velmi milý, Harry. Vlastně mám pocit, že ti budu chybět.“

Měl najednou chuť ji políbit, ale pomyslel si, že Trevor s Nigelem (kteří byli opodál) by si z toho opět tropili žerty. „Budeš mi chybět.“

Dlouze se na něj zadívala, pak se lehce zavrtěla. „Budu… budu zpět v neděli. Možná bychom mohli něco podniknout potom?“

„Fajn. Rande.“

„Rande,“ potvrdila, dívajíc se stále na něj. Pozoroval ji, jak šla k otcovu autu, svíral ho přitom strašný pocit; doufal jen, že se z ní nestane hromádka neštěstí, až se vrátí z Prasinek. Nebyl si jistý ohledně pocitů k ní, ale věděl, že ji nechce zranit o nic více než Ginny.

* * * * *

Když byl po práci venčit Dunkirka, prošel se do parku, zatímco přemýšlel, co dělat s večerem, když střecha byla již dokončená. Byl téměř v pokušení zjistit, jestli by Draco Malfoy nechtěl něco podniknout, ale tuto možnost rychle zavrhl.

Velký stan se stále tyčil v parku jako bílá velryba. Najednou dostal Harry nápad; mohl by si jít poslechnout Jeffriese, zjistit co přesně má za lubem. Ale pak se zamračil; jít sám se mu příliš nezamlouvalo. Zvedl zrak k večerní obloze a jeho oči se téměř okamžitě rozzářily při pohledu na věž kostela St. Bede. Odhodlaně se rozešel ke kostelu, celou cestu bojujíc s Dunkirkem, který věděl, že to není cesta domů.

„Hloupý pes,“ zamumlá Harry, zatímco ho pevným krokem táhl k faře, odolávajíc pokušení na něj zavrčet zpět. (Rozhodně se nepřemění ve zlatého griffina ve středu ulice jen proto, aby vystrašil teriéra.) Bojujíc, aby udržel psa pod kontrolou, zaklepal na dveře.

O chvíli později otevřel pan Babcock dveře. Vypadá jako normální člověk, pomyslel si Harry; hned na to byl však sám sebou rozčilený, že o tom přemýšlel. Samozřejmě, že je normální člověk. Měl na sobě jednoduchou bílou košili a džíny. Harry se snažil nezírat. Také to vypadalo, že měl stejný druh běžeckých bot jako Harry.

„Uh, dobrý den. Doufám, že vás neruším,“ řekl očividně překvapenému faráři.

„Ne, vůbec ne,“ usmál se pan Babcock. „Pojď dál.“

„No…“ začal Harry, pak se ale podíval dolů na Dunkirka. „Jen uvážu psa. Věřte mi; nechcete ho ve svém domě.“

Pan Babcock počkal, než Harry uvázal Dunkirkovo vodítko k zábradlí u předních schodů. V obývacím pokoji našel Harry doktora Forbese sedícího u šachovnice, jak ji upřeně pozoruje a mračí se u toho. Letmo vzhlédl nahoru a pak opět dolů; poté se udiveně zarazil.

„Harry! Co tě sem přivádí?“

„No… Chtěl jsem vědět, jestli by se pan Babcock nechtěl jít podívat na Rodneyho Jeffriese. Stále jsem neměl šanci zjistit, co vlastně dělá, a vy,“ kývl na faráře, „ jste říkal, že jste stejně zvědavý. Můžu za vás zaplatit. Berte to jako příspěvek kostelu.“

Pan Babcock povytáhl překvapeně obočí. „Teenager, který nemá v pátek večer na práci nic lepšího, než brát faráře na představení místního šarlatána?“

„Vlastně jsem chtěl jít s mou přítelkyní, ale odjela na víkend do Skotska navštívit nějaké přátele ze školy. A nechtěl jsem jít sám.“

„A co ten chlapec, který byl s tebou minulý týden na mši – Drake, nebo tak nějak…“

„Harry pokrčil rameny. „Ve skutečnosti nejsme tak dobří přátelé. A nemyslím si, že by se o to zajímal nebo byl zvědavý. Vy jste, já taky, takže jsem myslel…“

Dr. Forbes se postavil. „Tedy, zdá se, že Jeffries zajímá nás všechny – mohu se k vám připojit?“ Položil dlaň na Harryho rameno a usmál se. „A zaplatím za sebe sám, Harry.“

Harry mu úsměv oplatil. „V pořádku. Musím ještě odvést tetina psa domů a převléct se. Potkáme se za hodinu v parku, dobře?“

Když se Harry vracel parkem domů, Dunkirk se začal chovat podivně. Zvedl čumák a zavětřil ve vzduchu a ani za nic nechtěl pokračovat, když ho Harry táhl za vodítko. „Pojď, ty bláznivé zvíře,“ zavrčel na něj, najednou si však uvědomil, že je tažený přes trávník ke stromům s lavičkami, roztroušenými v jejich stínech, a s nějakým druhem popínavých rostlin pokrývající zem kolem kořenů. Draco Malfoy byl také přitažen k těmto stromům na ranním běhu, vzpomněl si Harry. Dalo sakra práci odtamtud dostat Dunkirka (což bylo divné, jelikož většinou poslechl Malfoye na slovo). Dunkirk se náhle zastavil, posadil se a poté třikrát zaštěkal, dívajíc se (myslel si Harry) na stromy. Harry se zamračil. Co to pro všechno na světě Dunkirk dělá?

Pak Harry zaslechl ten hlas.

Harry Pottere.“

Ztuhl na místě. Srdce mu bolestně bušilo. Když konečně promluvil, jeho hlas zněl jako tiché syčení.

Sandy?

Jak malý zelený had vyklouzl zpod keřů, Harry měl co dělat, aby nezačal křičet a skákat radostí. „Jsi to opravdu ty, Sandy?“ zeptal se zatajeným dechem.

„Hledala jsem tě, Harry Pottere. Potřebuješ mě.“

„Jak to víš?“

„Byla jsem chycena a nějakou dobu jsem žila v londýnské zoo. Potkala jsem tvou přítelkyni, krajtu, kterou jsi kdysi osvobodil.“

„Ach, oni ji opět chytili?“

„Evidentně. Je to velmi velký had a má ohromné Vidění. Věci, o kterých mluvila… Znepokojily by tě. Je schopná vidět do budoucnosti mnohem dál než já a stejně tak její Vidění dosahuje větší hloubky. Věděla jsem, že tě musím najít. Proto jsem unikla a vydala se za tebou.“

„Co… co byly ty věci, o kterých mluvila?“

„Viděla tě bojovat s pavouky obludné velikosti a plameny a lidi, kteří létali na větvích stromů se svazky větviček na konci…“

„Košťata. Počkat – kdy přesně předpověděla tyhle věci? Jak dlouho jsi cestovala?“

„Předpověděla to v den, kdy světlo a tma jsou si rovné.“

„Myslíš rovnodennost? V březnu?“

„Tak to lidé nazývají? Snažila jsem se tě najít od té doby. Nebyla jsem si jistá, za jak dlouho tyto události nastanou, ale věděla jsem, že bys měl přijet do této části země po nejdelším dnu.“

„Slunovrat. Je v červnu. Byl před třemi týdny. Mám dojem… Myslím, že popisuješ to, co se stalo asi třetí týden v květnu. Bylo to dva měsíce po předpovědi. V Zapovězeném lese byla bitva a bojovali jsme proti obřím pavoukům a v lese také vypukl ohromný požár. Ale téměř všichni jsme z toho vyvázli živí. Takže ty cestuješ od března?“

„Ano.“

Sandy byla potichu a, kupodivu, Dunkirk také. Harrymu přišlo zajímavé vidět malého psa, obvykle velice rozrušeného a neposlušného, jak sedí tiše a pozoruje hada s hlavou nakloněnou na stranu, jakoby také mohl Sandy rozumět.

„Sandy?“ promluvil po chvíli Harry.

„Ano, Harry Pottere?“

„Chtěla bys… chtěla bys být opět mou společnicí? Mám pocit, že… že se brzy stane mnoho věcí…“

„Myslím, že by to bylo moudré,“ odpověděla. Harry si nepamatoval, že by byl kdy tak rád, proto si klekl a zvedl ji; nechal ji sklouznout za límec košile a cítil, jak se ovinula kolem horní části jeho paže. Bylo příjemné opět cítit známé zatížení.

Když zavolal na Dunkirka a jemně přitáhl jeho vodítko, najednou začal pes poslušně klusat vedle něj, jako by Harryho vždy poslouchal a byl příkladný mazlíček. Harry se mračil, když se vracel zpět do Zobí ulice, nejistý, co by si s tím měl počít.

* * * * *

Když se vrátil do parku, aby se setkal s farářem a doktorem, byla tu již dlouhá fronta na lístky. Harry koupil dva, jeden pro faráře, zatímco doktor Forbes si koupil vstupenku sám pro sebe. Našli sedadla asi na půli cesty zpět, posadili se a čekali, až představení začne. V přední části pódia byla světelná rampa, která házela na plátěný strop stanu bláznivé stíny. Sbor byl již seřazen na stupínku, byly to dobré dvě desítky lidí. Harry cítil Sandy pod svým trikem jako součást, která ho nikdy neopustila.

To je náš nejlepší tenorista!“ zasyčel Babcock na Harryho, ukazujíc na dotyčného zpěváka, ale Harry si nebyl jistý, koho měl na mysli. Všichni zpěváci vypadali, že se lesknou čistotou, na sobě měli neposkvrněná bílá roucha, byli jako obraz andělů. Harry se začal cítit nesvůj. Co když byl Jeffries jen staromódní kazatel o síře a ohni pekelném? Osobně se o takové věci nezajímal, ale nemyslel si, že ostatní lidé jsou podezřelí nebo k ničemu jen proto, že oni ano.

Pan Babcock si povzdechl. „Kéž bych mohl použít bingo k vybírání peněz jako otec Garrison u Sv. Ignácia. Je to něco na způsob dohody džentlmenů (PP: gentlemen’s agreement – neoficiální dohoda, většinou ústní, závisející na cti všech zúčastněných stran), že nebudeme pytlačit v teritoriu toho druhého, abych tak řekl. Někteří z našich farních členů přešli ke Sv. Ignáciu kvůli bingu, a když pořádáme jarní dobročinný bazar, farníci ze Sv. Ignácia přicházejí ke Sv. Bédovi. Sotva se to zdá fér…“ zamyšleně si povzdechl, natahujíc krk, aby viděl dopředu. „Náš je pouze jednou za rok, nikoliv jednou za týden…“

Harry si nebyl jistý, kdy to začalo, ale náhle si uvědomil tlumené rytmické dunění, které přicházelo od sboru. BUM (ba-da-da bum bum bum bum.BUM (ba-da-da bum bum bum…)

(jen melodie - The Impossible Dream z Man of La Mancha, to samé od Il Divo – už zpívané)

Snít neuskutečnitelný sen,“ začal mladý muž s příjemným tenorem – to musel být tenorista pana Babcocka, pomyslel si Harry. „Bojovat s neporazitelným nepřítelem…

Sbor se k němu přidal s ácháním a ócháním, a poté se k tenoru připojil baryton.

Snést neúnosný žal,“ zpívali společně. „Běžet tam, kam se odvaha neodváží jít…

Napravit,“ pěl nyní celý sbor, sehraný v hlasitosti, „nenapravitelnémilovat nevinně a ctnostně; zkusit, když tvá náruč je příliš znavená; dosáhnout na nedosažitelnou hvězdu!“

Harry viděl publikum zasažené hudbou, jak se hlasy zvyšovaly a rozšiřovaly. „Toto je má výprava,“ zpíval teď sbor hlasitěji, „následovat hvězdu, jakkoliv beznadějně, jakkoliv daleko…

Pouze muži zpívali: „Bojovat za pravdu bez otázky či přestávky, být ochotný kráčet do pekla z nebeského důvodu!“

A já vím,“ zpíval opět celý chór jemněji, „pokud budu věrný této výpravě, mé srdce bude klidně a tiše ležet, když se uložím ke svému odpočinku…“ Více ztišili své hlasy při této frázi a Harry se chtíc nechtíc zachvěl, kvůli tomu, jak velice to bylo efektivní a kvůli významu slov, která zpívali.

A svět,“ pokračovali, hlasy opět sílící, „bude tentokrát lepší; člověk opovrhovaný a pokrytý jizvami, bojující s poslední špetkou odvahy…“ Stále zvyšovali hlasitost. „Dosáhnout nedosažitelných hvězd, člověk opovrhovaný a pokrytý jizvami, bojující s poslední špetkou odvahy…“ Crescendo pokračovalo, každá nota hlasitější než předchozí, stan byl naplněný zvukem, tváře publika naplněné vřelostí a uchvácením, jak poslouchali – Ne, pomyslel si Harry; jak absorbovali hudbu, jak se stávala jejich součástí…

Dosáhnout nedosažitelných hvězd!“ většina chóru končila, držíc poslední tón triumfálním crescendem, zatímco několik žen vysokým hlasem opakovalo, „nedosažitelných hvězd!“. Harry cítil, jak se mu díky vibracím tónu staví chloupky na krku. Rozhlédl se po místnosti, vidouc, že hudba měla účinek na každého z přítomných (dokonce i Babcocka s Forbesem), a najednou si přál, aby měl hůlku a mohl provést Revelatio, jestli by náhodou znovu neviděl růžové magické signatury, které by měly podobu každého člena z publika.

Vzpomněl si, jak v jeho druhém životě Hermiona popisovala fenomén, kdy se ona a zbytek studentského orchestru ocitli ve vzduchu, zatímco hráli Barberovo Adagio pro smyčce. Hermiona byla čarodějka a velice, velice emocionální pocity vybuzené hrou měly očividně ten efekt zvednutí do vzduchu. Harry se však nyní zajímal, zda by kdokoliv, ať už mudla nebo čaroděj, mohl prožít něco podobného, zatímco poslouchal nebo vytvářel hudbu v davu, společné emoce nějakým způsobem vytvářely nějaký druh primitivní bezhůlkové magie. Pamatoval si, jak Brumbál řekl – „Ano, hudba. Větší kouzlo, než na jaké se kdo z nás vzmůže.“ (PP: HP a Kámen mudrců, kapitola sedmá) – poté, co studenti dozpívali školní hymnu, každý na svou oblíbenou melodii. Harry by těžko nazval tu kakofonii „hudbou“, ale začal se zajímat o potenciální magické vlastnosti hudby. Existovala nějaká kouzla, která byla potřeba zazpívat? přemýšlel.

Sbor setrval v závěrečném akordu velmi dlouhou dobu, alespoň tak se to Harrymu zdálo, náhle se však ve stanu objevila mezera za zpěváky, kteří se dělili do dvou skupin (stále zpívajíc), zatímco Rodney Jeffries sám šel dolů uličkou, kterou vytvořili. Na sobě měl oblečenou jednoduchou košili a tmavé kalhoty, jeho tvář byla opálená a usmívající se, jak mával publiku, které se jalo zešílet, všichni tleskali a podupávali, mnoho lidí stálo a několik jich i pískalo. Sbor konečně dozpíval a začal též tleskat – ne však pro sebe. Všechno to bylo pro Rodneyho Jeffriese. Ovace byly ohlušující. Harry si smutně pomyslel, že pan Babcock měl pravdu; Jeffries předváděl dobrou show. A právě dorazil.

Hbitě seskočil ze stupínku a rozešel se uličkou mezi židlemi, potřásajíc si rukou s nadšenými diváky, na které byl schopný dosáhnout. Některé ženy přehodily své ruce kolem jeho krku a snažily se ho políbit; Harry zaregistroval, že pokaždé zvládl natočit tvář. Po několika minutách se vrátil k pódiu a znovu vystoupil na vyvýšenou plochu, aby ho bylo lépe vidět. Rodney Jeffries se rozzářeně usmíval při pohledu na jásající dav a poté konečně promluvil.

„Dobrý večer, dámy a pánové!“ řekl a Harry si všiml, že zde bylo ozvučovací zařízení, které neslo jeho hlas k vzdáleným rohům stanu, ačkoliv nebylo vidět, že by používal mikrofon; byl dokonce slyšet i přes hlasitý aplaus a jásání. „Dobrý večer!“ řekl opět, jak začal hluk pomalu slábnout. Kousek po kousku si lidé opět sedali. (Harry, Babcock a Forbes zůstali na svých místech celou dobu.)

„Dobrý večer jednomu a všem!“ řekl Jeffries, ukazujíc zářivě bílé zuby, jak se usmíval. „Je příjemné vidět tolik lidí se vracet! Doufám, že jste shledali mé metody nápomocné při změně vašeho života v lepší!“

„Milujeme tě, Rodney!“ křičela pronikavě žena na druhé straně stanu a jásání a tleskot začalo nanovo. Tentokrát Jeffries držel ruce tak, jako by tlačil zvuk dolů, až se všichni konečně utišili. Zatímco toto dělal, nepřestával se usmívat.

„A  miluji vás všechny! To je přesně ten důvod, proč jsem si nemohl nechat své štěstí pro sebe, proč jsem jej musel sdílet s celým světem! Jak jsem mohl být tak sobecký – neučit ostatní lidi, jak se zlepšit, jak doopravdy změnit své životy? Rode, říkal jsem si, nemůžeš být tak sobecký. To by prostě nebylo správné!“

Nastalo ticho, jak dav vstřebával jeho slova. Poté zakřičel mužský hlas odněkud zezadu – „Řekněte nám příběh!“

Ano, ano, řekněte ho, řekněte,“ připojilo se více hlasů. Harry si uvědomil, že nejen, že lidé zaplatili dvacet liber za lístek, aby ho slyšeli, někteří tu byli již několikrát – někteří dokonce nezmeškali ani jedno představení. Jak žádost „řekněte příběh“ sílily a získávaly na početnosti, Jeffries dobromyslně kývl a zvedl ruce.

„Ano, ano, samozřejmě, že vám povím příběh. Vy, kteří jste ho již slyšeli, buďte prosím trpěliví a nechte ostatní si jej též vyslechnout.“ Harry si pomyslel, že to nebylo potřebné říkat, jelikož bylo zcela jasné, že lidé, kteří příběh už slyšeli, se dožadují slyšet ho znovu.

„Jak mnoho z vás ví, vedl jsem život, jako většina lidí v této zemi. Bylo to nudné, fádní a osamělé. Měl jsem práci úředníka v právnické kanceláři --“ Harry si vzpomněl na muže jménem Adam Justice, kterého potkal s Katie; možná byli dřívější spolupracovníci. „Měl jsem dívku, jenže po nějaké době se naše cesty rozešly. Měl jsem kočku. Útulný byt. Platil jsem účty, staral se o své prádlo a udržoval svůj byt v čistotě. Vedl jsem dobrý život, ale stěží by se dal nazvat výjimečným. Kdybych nepracoval v advokátní praxi, nahradil by mě jiný úředník. Kdybych neplatil nájemné, domácí by jistě našel někoho, kdo ano. Den co den jsem se vyhýbal pravdě o své existenci. Pravdě, že pokud bych zmizel z povrchu zemského, nikdo by si toho nevšiml, nikdo by se nestaral.“

Jeho hlas se stával tišším a každý nádech se zdál pozastaven, jak lidé čekali, až bude pokračovat.

A potom,“ řekl náhle. „Potom se to stalo.“ Harry viděl, že se několik lidí třáslo očekáváním, očividně věděli, co přijde dál. „Jeden večer jsem čekal na metro, stál na nástupišti, četl své noviny, když najednou jsem vzhlédl – a viděl jeho.“

Publikum kolektivně zalapalo po dechu. Harry se rozhlédl a zamračil. Koho to Jeffries viděl?

„Vypadal jako ztělesnění ďábla. Jeho tvář… Nikdy jsem neviděl žádnou podobnou. Zmáčknutý nos, štěrbina pro ústa, mrtvolně bledá kůže. Možná to je Smrt sama, pomyslel jsem si, když jsem ho viděl. A pak se podíval přímo na mě a já viděl jeho oči. Rudé jako krev, vypadající mnohem zlověstněji než jakékoliv zobrazení Satana, které jsem kdy viděl.

„A pak…“ odmlčel se pro efekt, „zvedl ruku a ukázal na mě. Praskavé zelené světlo vystřelilo z jeho prstů jako blesk a udeřilo mě do hrudi. Zažil jsem větší bolest, než jsem si kdy dokázal představit, bylo to jako nože pronikající do každé části mého těla…“

Harry sebou škubl. Voldemort! Jeffries viděl Voldemorta a byl vystaven Cruciatu! Začínal si myslet, že téměř vše teď již dávalo smysl. Jeffries má zkušenost blízkou smrti a teď, když se z toho dostal, obrátil list. Nestává se to každému, stává se to těm, kteří si projdou něčím podobným.

Teď byl Harry dychtivý slyšet zbytek příběhu. Bylo mu líto, že Jeffries zažil bolest z Cruciatu, ale zcela očividně se jeho život po tom zážitku výrazně zlepšil. Přemýšlel, jestli si Voldemort uvědomil, co nechtěně udělal pouhému mudlovi a jak rozčilený by byl, kdyby to věděl.

„… a pak, přímo uprostřed té největší bolesti, jsem cítil, jak něco cizího začalo skrze mne proudit. A měnit se. Opět zvedl svou ruku a já už více necítil žádnou bolest, ale… připadalo mi, jako bych využíval veškerou kapacitu svého mozku. Slyšte mne! Mnoho z vás jistě slyšelo, že větší část mozku lidé nepoužívají, že ano? Slyšeli jste o tom?“

Desítky lidí v publiku souhlasně přikývly a na chvíli se rozlehlo tiché hučení, které však trvalo sotva minutu; když bylo obnoveno uctivé ticho, Jeffries pokračoval. „Po té bolesti jsem se cítil, jako bych využíval všechny části. Každou jednotlivou buňku a každý neuron. Cítil jsem se, že mohu vidět více, že mohu slyšet více! Cítil jsem se více naživu než kdy jindy za celý svůj život!“

„A pak…“ řekl ještě jednou a teď Harry, dokonce i pan Babcock a Forbes, společně se zbytkem, viseli na každém slovu. „A pak,“ zopakoval, „další praskavý paprsek světla se vynořil z dlaně toho démona a Westminsterská stanice metra explodovala do milionu kousků!“

Westminster! Harry nedobrovolně zalapal po dechu, pak pocítil, jak se mu vehnala barva do obličeje, když se na něj pan Babcock s překvapením zadíval. Takže Voldemort nečíhal jen tak v nějaké stanici metra a nepoužíval Cruciatus na nicnetušícího právního úředníka; Rodney Jeffries byl v srdci exploze, nyní nechvalně známé jako bombardování Westminsteru. Harry byl naprosto šokován. Exploze byla způsobena k přilákání jeho pozornosti. On, Harry, byl - stejně jako Voldemort – zodpovědný za Fenomén Rodneyho Jeffriese.

„Já, stejně jako mnoho dalších lidí čekajících na nástupišti, jsem ležel pod sutinami padajícími ze stropu stanice. Nějakou dobu jsem byl v bezvědomí; když jsem se probral, vnímal jsem hlasy opodál. Záchranáři. Zkoušel jsem otevřít oči, ale nešlo to. Nestydím se říct, že jsem se cítil, jako bych plakal. Cítil jsem se více naživu než pár minut před tím výbuchem a nevěděl jsem, jestli budu zachráněn, nebo zahynu pod troskami, zatímco budu čekat. Cítil jsem zlost, a jak se zvyšovala, najednou jsem si uvědomil, jak se náklad nade mnou zlehčuje, až najednou beton a trámy, které mě tlačily k nástupišti, vyletěly do vzduchu. Byl jsem schopen se zvednout! Cítil jsem všechny své končetiny; byl jsem evidentně nezraněný, jen trochu více zaprášený. Slyšel jsem všechny ty trpící lidi okolo mě a začal jsem přesunovat další sutiny pryč, abych pomohl těm chudákům z nebezpečí. Těžké trámy, které bych nikdy za normálních okolností nebyl schopen zvednout, odletěly od mužů, žen a dětí pryč, díky jediné mé myšlence. A ačkoliv jsem byl šťastný, že jsem jim mohl pomoct, a byl jsem dojat k slzám, byl jsem také velmi vystrašený, co má tato nová schopnost znamenat.

„Když záchranáři zapisovali jména těch, kteří byli na stanici v době útoku, schoval jsem peněženku a dal jim falešné jméno, prohlašujíc, že jsem ztratil své doklady při explozi. Když jsem dostal osvědčení o tom, že jsem v pořádku, vyrazil jsem domů, nejistý zda věřit své paměti, co se přihodilo. Představoval jsem si všechno, kromě toho výbuchu? Byl ten démon jen výplodem mé fantazie? Neodvažoval jsem se to někomu říci – pravděpodobně by si mysleli, že jsem šílený. Ani já sám jsem si tím nebyl zcela jist. Co se doopravdy stalo? zajímalo mě.

„Schoval jsem se ve svém bytě a týden nevyšel ven. Vyhodili mě z práce. Kolega z práce se na mě přišel podívat a oznámil mi, že přesvědčil šéfa, aby mě vzal zpět, pokud se vrátím do úřadu v pondělí ráno. Tak jsem udělal a okamžitě byl opět zaměstnán. Vrátil jsem se do práce, ale svoje konání jsem nevnímal. Doma jsem každou noc začal experimentovat s nově nalezenými silami. Mohl jsem se spálit na plotně a téměř okamžitě se vyléčit, jen pouhou myšlenkou. Mohl jsem se pořezat a rány zmizely, pokud jsem jen věřil, že to tak bude. Postupem času jsem objevil, že pokud opravdu nevěřím, že to, o co se pokouším, bude fungovat, tak to ve skutečnosti nefunguje.“

Odmlčel se a zadíval do davu. „Víra. Mnozí z nás věří v různé druhy věcí. Bohy. Filosofy. Vědecké fenomény a teorie. Diety. Cvičební režimy. Někteří z nás stále věří v hrdiny a v to, že Nobelovu cenu míru dostane ten, kdo si ji skutečně zaslouží. Věříme v pověry; nosíme deštníky ve strachu před deštěm, čteme horoskopy v novinách, vyhýbáme se průchodu pod žebříkem a házíme sůl přes rameno, když ji rozsypeme. (PP: ad žebřík – Trojúhelník – žebřík opřený o zeď – symbolizuje život, člověk, který pod žebříkem projde, tento symbol znesvěcuje a ničí. ad sůl - Věřilo se, že když je někde rozsypaná sůl, tak to znamená, že je nablízku ďábel a strážný anděl přiměl člověka, aby ji rozsypal. Strážný anděl, který chrání člověka, stojí za jeho pravým ramenem a ďábel číhá za levým. Proto bylo nutné hodit přes levé rameno špetku soli a ďábla tak oslepit.) Věříme v mnoho, mnoho věcí. Kdo z nás ale může ve skutečnosti prohlásit, že věří sám v sebe?“

Podíval se do davu, nyní tak tichého, jak byli všichni přítomní ohromeni. Harry též čekal, aby se dozvěděl více. Stal se Jeffries kouzelníkem díky Voldemortovi? zajímalo ho. Bylo to vůbec možné? Věděl, že Cruciatus ovlivňuje mozek, který věří, že tělo prochází skutečnou fyzickou bolestí a že rodiče Nevilla Longbottoma byli pod Cruciatem tak dlouho, že z toho zešíleli. Dlouhá léta byli na psychiatrickém oddělení Nemocnice sv. Munga pro kouzelnické neduhy, nepoznávajíc svého syna, když je přišel navštívit. Jeffries nebyl pod kletbou tak dlouho jako Longbottomovi, zdálo se Harrymu, ale muselo to být déle, než když Harry sám byl proklet. Když na něj Ron vrhl kletbu, použil bolest blokující techniku, tudíž se perfektně vyhnul pocitu bolesti. Věřil jsem, že to můžu udělat a udělal jsem to, pomyslel si. Věřil jsem sám v sebe.

Díval se na Jeffriese s novým respektem. On na to přišel, myslel si Harry. Perfektně porozuměl vítězství ducha nad hmotou. Ale dělá to z něj čaroděje?

Jeffries teď hleděl na publikum s milým úsměvem. „Vím, že jste vyděšení; je samozřejmé, že jste. Věřit v sebe samého není lehké. Znáte všechny své nedostatky. Znáte všechna svá selhání. Jste jediná osoba, která o vás nemá iluze.“ Napřáhl ruce. „Ale naučil jsem se, že nyní mám dostatek víry, dostatečně silnou mysl, abych pomohl ostatním uvěřit v sebe samé. Poprvé jsem to objevil na Noci Guye Fawkese, kdy jsem byl na molu v Blackpoolu podívat se na ohňostroj, a trocha hořícího popele přistála na dlani muže. Křičel bolestí; nevím, co mě přimělo to udělat, ale protlačil jsem si cestu davem a vzal jeho popálenou dlaň do své a přesvědčil sám sebe, že jeho spálenina je zhojená. Možná jsem nemohl vystát myšlenku někoho trpícího, nevím. Nejdříve se nic nestalo. Pak jsem položil dlaň na jeho hlavu, místo na popáleninu, a řekl mu: „Máte na to! Musíte věřit, že vaše dlaň je vyléčená!“

Věřte!“ Rodney Jeffries nyní křičel, jeho hlas se nesl vzduchem až k okrajům stanu a dál.

VĚŘTE!“ opakoval mnohem důrazněji.

„A potom…“ řekl opět pro napětí. Harry čekal. „Oba jsme se shlédli dolů na jeho ruku. Byl vyléčený, úplně zdravý. V šoku se na mě podíval a potom začal každému kolem nás, kdo byl ochoten poslouchat, říkat, co se stalo. A od té chvíle, majíc na mysli, že mám schopnost přimět úplně cizí lidi začít věřit v sebe samé, že můžu změnit životy ostatních, jsem věděl, že si to již dále nemohu nechat pro sebe. Bylo by ode mě nezodpovědné, nesdílet to se světem.“

Harry si nebyl jistý, kdy to začalo; zaregistroval tiché hučení v davu, po půlminutě slyšel, jak lidé unisono skandovali:

Věřit! Věřit! Věřit! Věřit!“ Nebylo to vyslovované jako obvykle, s důrazem na druhou slabiku. Říkali: „VĚĚ-řiit, VĚĚ-řiit, VĚĚ-řiit,…“

Harry se rozhlédl kolem; byli tu lidé ze všech společenských vrstev. Letmo pohlédl na Babcocka a Forbese. Vypadali výrazně nepohodlně, jako by se chtěli připojit k ostatním, ale shledávali poměrně nepříjemným to udělat poté, co si stěžovali na Jeffriese. Po malé chvíli řekl Rodney Jeffries: „Kdo z přítomných potřebuje uvěřit sám v sebe? Kdo chce získat povýšení? Uskutečnit ten obchod? Získat krásnou dívku? Porazit údajně nevyléčitelnou nemoc?“

Budeš poznán.“

„Já!“ zakřičel neznámý muž, vstávajíc.

Harry sebou cuknul. Sandy k němu promluvila, syčivý zvuk hadího jazyka se ztratil mezi okolní změtí hlasů; Babcock ani Forbes si sykotu nevšimli. Budeš poznán. Harrymu se nelíbil způsob, jakým to řekla. A soudě podle jeho předchozích zkušeností, týkalo se to něčeho, co se stane v řádu minut.

Dav pokračoval ve skandování, které se stávalo rozmazaným šumem. Muži, který křičel „Já!“, nebylo více než čtyřicet, ale chodil shrbený a používal hůl k podpoře. Pomalu se belhal uličkou dopředu. Jeffries se mu rozešel naproti a nyní oba dva stáli uprostřed stanu.

„Čemu potřebujete uvěřit?“ zeptal se ho Jeffries.

„Já… vím, že vždy budu mít artritidu, ale… ale rád bych uvěřil, že to nebolí tak moc, jako teď…“

„NE!“ zakřičel Jeffries. „Nepotlačujte svou víru. Musíte věřit, že se zbavíte artritidy, ne pouze bolesti.“  Položil ruku na mužovu hlavu a zvolal: „Věřte!

Muž vypadal, jako by dostal zásah elektrickým proudem. Podlomily se mu nohy a jiný muž – v kterém Harry poznal Adama Justice – okamžitě vyskočil ze svého sedadla a zachytil ho. Muž s artritidou vypadal, že je v bezvědomí. Potom mu Adam Justice pomohl vstát a muž zamrkal a doširoka otevřel oči. Harrymu se zdálo, že se zvětšoval, ale pak si uvědomil, že předtím tak rovně nestál; teď se napřímil a odhodil hůl na stranu. Zatočil se kolem dokola a tancoval radostí.

„Je pryč! Je pryč! Má artritida je pryč!“

Dav začal šílet, všichni tleskali a radovali se. Skandování ustalo a sbor začal opět zpívat.

Snít neuskutečnitelný sen…“

„Pokud potřebujete pomoci uvěřit v sebe, přistupte blíže a nechte mou víru pomoci té vaší! Stačí se rozhodnout, kterého cíle chcete dosáhnout, a společně jej můžeme realizovat!“

Zatímco sbor dále zpíval, ulička se zaplnila lidmi, kteří si razili cestu k Rodneymu Jeffriesovi, který se pokaždé sehnul ke rtům dané osoby, poté zavřel oči, dotkl se její nebo jeho hlavy a zakřičel „Věřte!“ velice hlasitě. Každý člověk se zhroutil, a když se postavil zpět na nohy, se zářivým úsměvem děkoval Jeffriesovi. Několik žen ho políbilo a většina mužů mu horečně potřásala rukou (ačkoliv několik z nich ho také políbilo). Zdálo se, že se zástup spíše zvětšuje, než zmenšuje, jak stále více a více lidí sbíralo odvahu jít vpřed.

V uličce byly nyní dvě fronty a najednou měl Harry dojem, že vidí známou osobu, ale nebyl si jistý, poněvadž mu v cestě stál veliký muž. Když konečně stála před Rodney Jeffriesem, nervózně polykajíc, zalapal Harry po dechu. Nevěděl, co šeptala Jeffriesovi do ucha, ale o chvíli později položil dlaň na její hlavu a přikazoval jí, aby věřila. Červené praskavé světlo je krátce spojilo (což se předtím nestalo) a poté zkolabovala; neprobrala se tak rychle jako ostatní. Místo toho otevřela oči a podívala se ze země. Až po chvíli začala konečně třaslavě vstávat.

„Co –“ zalapala po dechu, „-- co jste mi to udělal?“ Její hlas se nesl celým stanem. Harry si všiml, že dokonce i Jeffries vypadala znepokojeně.

„Já… já nevím…“ řekl Jeffries tichým hlasem, který Harry nečekal.

„Zbavil jste mně rakoviny, nebo ne?“ dožadovala se vědět, ruku měla položenou na hrudníku, pak si však zakryla ústa. Očividně neměla v úmyslu oznámit svůj stav celému světu. Harrymu v šoku otevřel ústa. Rakovina?

„Já…“ zakoktával se Jeffries. „Nejsem si jistý – skutečně jste věřila, že může být pryč?“

V jedné chvíli se jí ve tváři zrcadlila zlost, zoufalost i smutek najednou. Když se pokusil pohnout k ní, napřáhla ruku, aby ho zastavila, Jeffries však odletěl dozadu a zastavil se až o přední stranu pódia. Sbor náhle přestal zpívat a nastalo naprosté ticho. Zděšeně otevřela ústa, dívajíc se na ruku, kterou přinutila Rodneyho Jeffriese odletět dozadu. Pak obrátila oči v sloup a omdlela.

Harryho první instinkt byl zaúpět a přemýšlet, ale mnohem naléhavější instinkt ho přemohl a on vyskočil ze židle.

„Teto Petunie!“ zakřičel a ve zlomku sekundy k ní doběhl. Zvedl její bezvládné tělo a pokusil se ji znovu oslovit. Předtím, než Harry promluvil, bylo ve stanu ticho jako v hrobě; nyní však byl vzhůru nohama.

Harry si byl vědom někoho, kdo stál vedle něj; nohy patřily Rodneymu Jeffriesovi. Ten si přidřepl k Harrymu a zeptal se: „To je tvoje teta?“ Zarazil se však při pohledu na Harryho tvář. Zalapal po dechu a Harrymu se zdálo, že se čas zastavil, jak na sebe s Jeffriesem hleděli. Ani se nepohnul, zatímco druhý muž natáhl ruku a jemně přejel prstem po jeho jizvě.

Ty jsi Harry Potter,“ vydechl Jeffries, téměř uctivě. Harry polkl.

„Jak to víte?“ zeptal se přiškrceným hlasem. Sandy řekla, Budeš poznán. Tohle tím myslela. Ale jak? Jeffries neodpověděl, jen zíral na Harryho a jeho jizvu. Harry se otřásl a pak se postavil s tetiným tělem v náručí. „Nechte mě projít!“ křikl do rozrůstajícího se davu. Pak ho zahlédl Adam Justice; byla s ním i Grace.

„Ty!“ vyjekla Grace.

„Ty jsi to děcko, které se tu muchlalo se svojí holkou!“ zakřičel Adam Justice. Harry viděl, že pan Babcock je šokovaný, zatímco doktor Forbes vypadal, že se dobře baví.

„Pane Babcocku! Doktore Forbesi! Pomozte mi!“ zavolal na ně. Díky doktoru Forbesovi si rychle proklestili cestu skrze dav a zanedlouho se již ocitli venku na trávníku.

„Tudy,“ řekl pan Babcock. „Fara je blízko – můžeme použít mé auto.“

Teď už Harry držel tetu jen pod pažemi; doktor Forbes mu pomáhal s dolní polovinou. Když došli k Babcockovu autu, které se ukázalo být asi třicetiletým Fordem (s prostorným zadním sedadlem), položili Petunii Dursleyovou dovnitř a doktor Forbes ji rychle vyšetřil.

Vynořil se z auta, ruce strčené hluboko v kapsách. „Je v šoku. Dostaneme ji domů, kde ji osvěžíš studenou vodou a poté uděláš teplý šálek čaje. Přijde k sobě.“

„Doktore Forbesi… kdy… jak… nevěděl jsem. Rakovina…“

„Aha. Neřekla ti to.“

„Ne. Byla u vás na prohlídce? Ví to můj strýc?“

„Jsem jen obecní lékař, Harry. A nevím, jestli to řekla svému manželovi. Jediné, co mohu říci, je, že před několika měsíci jsem jí doporučil návštěvu onkologa v Londýně. Myslím, že teď už nikomu vadit nebude, když ti řeknu, že opravdu má rakovinu. Ale více skutečně nemohu říci.“

Harry se podíval na zadní sedadlo. „Měli bychom ji vzít domů. Strýc Vernon se divil, kam po večerech chodí…“

Harry si sedl dozadu a tetinu hlavu si položil na klín; cítil se podivně, když ji náhle chránil. Opět si povšiml podobnosti k jeho matce, kterou byl však schopný zaregistrovat jen v určitém světle nebo držení hlavy. Takto v klidu to bylo vidět lépe, než když měla obličej zkroucený v úšklebku.

Pan Babcock si při řízení broukal Neuskutečnitelný sen. Harry se chtěl o tom zmínit, ale pomyslel si, že si farář ani neuvědomil, že to dělá. Doktor Forbes nevypadal, že si toho všiml; při cestě byl napůl natočený dozadu, bedlivě hlídajíc svého pacienta.

Když zastavili před domem Dursleyových, řekl Harry: „Pane Forbesi, mohl byste zazvonit na zvonek a promluvit se strýcem jako první, aby nepanikařil?“

Forbes přikývl a zamířil k předním dveřím, zatímco Harry a pan Forbes opatrně vytáhli Petunii Dursleyovou z auta a pomalu s ní šli ke dveřím. Doktor Forbes nedostal šanci poskytnout Vernonu Dursleyovi nějaké vysvětlení, protože ten začal šílet, když viděl Harryho a faráře nést jeho manželku. Harry kývnul hlavou ke schodům a spolu s panem Babcockem vynesli Petunii nahoru, zatímco Forbes zvýšil hlas: „Uklidněte se, člověče! Je v pořádku. Jen trochu v šoku, ačkoliv…“ Harry se ušklíbnul; doktor Forbes byl milý člověk, ale jeho přístup k pacientům potřeboval trochu zlepšit.

Opatrně položili Petunii Dursleyovou na její postel a Harry jí zul boty. Poprosil Babcocka, aby přinesl sklenici studené vody z koupelny. Harry se zamračil, zatímco jí uhlazoval vlasy z čela. Jak je možné, že odhodila Jeffriese zpět na pódium? Pro celý svět to vypadalo, jako by prováděla buď Zapuzující, nebo Odzbrojující kouzlo. Byla jeho teta Petunie čarodějkou a nikdy se to nedozvěděla? Věděl to Brumbál? Harry byl zmatený; myslel si, že ztracené sestry Weasleyovy byly jedinými dospělými čarodějnicemi žijícími jako mudly, kterými se bude muset v tom životě zabývat.

Babcock chtěl vodu ze sklenice vychrstnout Petunii do obličeje, ale Harry mu to vzal, ponořil ruku do ledové vody a studenou dlaní ji poplácal po tváři. Petunie konečně zamrkala a doširoka otevřela oči, když spatřila faráře.

„Ach!“ vyhrkla rozrušeně. „Prosím, mohu… mohu si promluvit se svým synovcem, pane Babcocku?“

Farář přikývl, položil dlaň na Harryho rameno a na chvíli ruku stiskl. „Mám vám zítra zavolat, paní Dursleyová?“ zeptal se.

„Ne!“ řekla příliš rychle. Harry se zamračil. „Myslím… nemusíte se znepokojovat. Budu v pořádku.“ Hlas se jí třásl, což nedělalo její slova příliš přesvědčivými. Harry si nepamatoval, že by ji kdy viděl tak zranitelnou.

„Potom tedy půjdu,“ řekl, vypadajíc více než méně dotčeně. Když byl pryč, Harry se obrátil ke své tetě. Nebyl si jistý, jak začít.

„V-ví strýc Vernon o té… o té rakovině?“ Odmlčel se, překvapený, že měl odvahu vyslovit to slovo. Pamatoval si Snapeovu myslánku, jak jeho teta navštívila svou sestru, hovoříc o jejich umírající matce.

„Ano,“ řekla stroze. „Ale neví o… o tom, že…“

„…že jsi chodila poslouchat Jeffriese,“ doplnil Harry, načež sevřela rty, hlavou ani nepřikývla ani nezakroutila. Polkla a zadívala se na něj; Harry si náhle uvědomil, jak vyděšená byla.

„Nikdy jsem nešla dál. Ty ostatní večery. Vždy jsem zůstávala na svém místě. Dnes jsem konečně vstala a já… netušila jsem, že by mě mohl změnit v… jednoho z vás. Musí být… musí být jako ty.“ Zachvěla se a zakryla si obličej polštářem.

„Teto Petunie, přestaň! Proč myslíš, že---“

„Ach, co se snažíš komu namluvit!?“ řekla s opět odkrytou tváří. „Viděl jsi to! A stejně tak i všichni ostatní! Jsem zničená! Už se nikdy nebudu moci ukázat v Kvikálkově. A nejspíše v celém Surrey…“

„Teto Petunie,“ řekl tak pomalu a klidně, jak jen dokázal. „Nechci tě vystrašit, ale zdá se, že tu je jakýsi vzorec lidí, kteří dělají to, co se zdá být kouzly, přestože se zdají být mudly…“

„Myslíš, že bys mohl říct ‚zdát se‘ ještě víckrát?“ odsekla mu podrážděně. „Jak mi to asi pomůže?“

„No,“ zaváhal. „Paní Figgová zná několik lidí, co se tím zabývají…“ řekl pomalu a svraštil obočí v očekávání negativní odpovědi. Jelikož teprve nedávno objevila, že je paní Figgová čarodějnice, nebyl si jistý ohledně její reakce.

Kupodivu vypadala celkem zaujatá tím, co řekl. „Možná,“ začala stále se třesoucím hlasem, „bychom zítra mohli navštívit Arabellu ohledně mého, ehm, malého problému.“

Harry málem spadl z postele, když to dořekla. „Ach. Hm, dobře. Pokud… pokud ti nevadí tam jít.“

Opět se vrátila ke svému obvyklému popudlivému já. „Ano, vadí mi to. Velice mi vadí, že jsem teď nepřirozená hříčka přírody…“

„To nemůžeme vědět, teto Petunie. Počkáme a uvidíme, co řekne paní Figgová. Možná… možná to je jen dočasné. Nikdy nevíš.“

Do pokoje vstoupil Vernon Dursley a Harry se postavil, jak jeho strýc spěchal k manželce. „Petunie, miláčku! Forbes mi nic neřekl. Jsi v pořádku?“

„Budu v pořádku, když Harry přestane otevírat pusu jako ryba na suchu a donese mi čaj!“ vyštěkla na něj, ale z nějakého důvodu Harry cítil, že to bylo jen předstírání, jak se snažila přesvědčit svého manžela, že je Petunie-Dursleyová-Jako-Obvykle, že všechno bylo normální a že nebyla v nebezpečí kvůli obyčejnému rozhovoru se svým otravným synovcem.

Jak mířil dolů do kuchyně, Sandy opět promluvila: „Zvony se rozezní.“ Harry se zamračil. Co může tohle znamenat? Ale věděl, že nemá cenu se jí ptát. V kuchyni udělal tetě čaj; když se vrátil do ložnice a podal jí horký hrnek, strýc jí třel chodidla a mluvil k ní uklidňujícím a nízkým tónem. Harry pokoj raději rychle opustil; zcela jasně nechtěla, aby její manžel věděl něco o tom, kde byla, a co se ten večer stalo. Měl pocit, že doktor Forbes jeho strýci pravděpodobně neřekl, že jeho teta odhodila Rodneyho Jeffriese dozadu, nebo že se vůbec šla na něj podívat. Forbes vypadal velice obezřetný.

Harry si pomyslel, že i jemu by šálek čaje přišel vhod, a proto se vrátil do kuchyně, kde si také vzal balíček sušenek na zakousnutí. Když telefon pronikavě zazvonil, nejprve sebou škubnul, poté si však uvědomil, že to muselo být to, co myslela Sandy. Rychle šel hovor zvednout, přemýšlel, zda to je farář nebo doktor, kontrolujíc jeho tetu.

Byl naprosto nepřipravený na hlas, který uslyšel.

„Harry! Jsi to ty?“

„Hermiono? Je něco špatně?“

„Ne!“ řekla a on mohl slyšet podtón radosti v jejím hlase. „Vůbec ne! Našla jsem ji! Margaret Doughertyová! Je to ona, jsem si tím téměř jistá! Má webovou stránku. Máš něco na psaní, abych ti dala její adresu?“

Našel tužku a kousek papíru a rychle napsal, co mu říkala. „To je báječné, Hermiono!“

„Já vím!“ vyhrkla nadšeně. „Počkej, až to řekneme Ronovi. A Ginny,“ dodala trochu zlomyslným hlasem.

„Ty…“ začal, ale pak dodal, „a Ronovým a Ginnyiným bratrům. Zvláště Billovi a Charliemu. Pamatuješ, jak paní Weasleyová říkala, že vždycky obviňovali sami sebe?“

„Ach! A panu a paní Weasleyovým! Budou nadšení! Ach, Harry, to je úžasné!“

„Zadrž, zadrž. Nejdřív se ještě musíme ujistit, že to je skutečně ona. Jak víš, že to je její stránka?“

„Píše o tom, že byla v sedmi letech adoptována a nepamatuje si nic z doby předtím. Kdo jiný by to mohl být? Ovšem vycházet spolu pravděpodobně nebudeme, naneštěstí…“

„Proč ne?“

„No… víš, jak jsem na tom ohledně jasnovidectví…“

„Takže?“

„Takže? O tom celé její stránka je. Tím se zabývá. Taroty, horoskopy, hvězdné tabulky, cokoliv si jen vzpomeneš.“

Harry polkl. „Nepíše, zda může vidět aury?“

„Ano, jak to víš? Ach, počkat. Pravděpodobně to je jedna z věcí, které nemůžeš vysvětlit, dokud mi neukážeš svou myslánku…“

„No, bylo by pro tebe docela těžké tomu porozumět. A já to nechci vzít za špatný konec. A nedělal bych závěry, že s ní nevyjdeš, už teď. Vycházíš i s ostatními Weasleyovými.“

„Dejme tomu. Zkrátka si jen své názory ohledně jasnovidectví nechám pro sebe.“

Harry se usmál, vděčný za to, že ho Hermiona nemůže vidět. Snažil se nesmát otevřeně. „A to by nemělo být vůbec obtížné…“

„Není žádný důvod k sarkasmu. Ach, fajn – předpokládám, že je. Zkrátka počkáme a uvidíme. Podívej se na tu webovou stránku a dej mi vědět, co si o tom myslíš, jestli bychom měli zkusit ji zkontaktovat v reálném životě.“

„Dobře. Ale nejdřív…“ ztišil hlas a zadíval se do haly, jestli se náhodou neblíží jeho strýc; opatrně pak zavřel dveře do kuchyně a opřel se o ně. „Mám pár zpráv dobrých a pár… no, pár docela matoucích…“

Nejdříve jí řekl o nalezení Sandy. Nicméně, místo toho, aby za něj byla šťastná, její hlas spíše přetékal obavami.

„Harry, to není moc dobré znamení. Jestli měla o tebe starost, možná ten had viděl něco, co ti ještě neřekla. Nebo ještě jiný, větší had měl Vidění. Sandy dalo pravděpodobně dost práce dostat se ze zoo a přesunout se z Londýna do Surrey. Pro člověka to je jako nic, ale pro hada? Ačkoliv předpokládám, že ta dobrá zpráva je, že je opět s tebou…“

Harry si povzdechl; měl vědět, že Hermiona bude mít poznámky ke všemu. Poté popsal návštěvu představení Rodneyho Jeffriese, jak musel tetu odvést domů a zmínil také rakovinu.

„Ach, chudinka!“ řekla Hermiona, jako by v posledních šesti letech nikdy nepopisoval tetu jako nejhoršího rodiče na planetě. „Musí stále věřit na zázrak nebo něco takového…“

„Myslím si to samé. V knížkách, co jsi četla – nenarazila jsi někdy na někoho s magickými schopnostmi, které získal až jako dospělý? Ve středním věku?“

„Kolik je tvé tetě?“

„Na konci května jí bylo čtyřicet tři.“

„Hmm. Můžu se podívat do Dějin Bradavic. A dopis Brumbálovi by mohl být také dobrý nápad. Opravdu si myslíš, že má teď kouzelnické schopnosti, Harry?“

„Nevím. Ale moje máma měla. Některé rodiny mají více než jednoho mudlorozeného s magickými schopnostmi. Podívej na bratry Creeveyovy.“

„To je pravda. A nemůžu uvěřit tomu, co Jeffries řekl o výbuchu Westminsteru! Co mu Voldemort udělal?“

„Nemám ponětí. Měla bys slyšet ten zpěv. Opravdu dobrý. Dává si docela záležet na svém vystoupení. Myslím, že věc, která mi vadila nejvíce, byla, že věděl, kdo jsem. Nějaký chlápek, který býval právním úředníčkem, se na mě jen podíval a řekl, ‚Ty jsi Harry Potter.‘ Proč? Jak?“

 „Nemám zdání. Ale neříkal jsi, že paní Figgová a jiní agenti se už Jeffriesem a mlékařem zabývají?“

„Jo. Jdu k ní zítra; možná zjistím víc.“

„Pošli mi sovu, pokud ano; můžeš mi i zavolat, když budeš chtít, ale raději mám věci napsané. Je hrozné psát si poznámky, zatímco spolu mluvíme…“

„Ty si děláš poznámky? Hermiono, nejsme ve škole…“

„To není důvod mít ve věcech nepořádek. Zpět k věci – myslíš, že se dostaneš do Dudleyho pokoje, abys tu stránku zkontroloval?“

„Pokusím se. Díky, žes‘ to našla. Zítra ti dám vědět.“

„Dobře. Mám tě ráda. Hezky se vyspi.“ Zavěsila a Harry se našel, jak naslouchá tichu. Zvláštní, pomyslel si, jak snadno se to říká teď, kdy spolu již nejsme.

„Mám tě rád,“ řekl do sluchátka, ačkoliv věděl, že tam už dlouho není.

Vyplížil se po schodech nahoru, přiložil ucho ke dveřím ložnice strýce a tety, slyšel však pouze chrápání. Opatrně vešel do Dudleyho pokoje a potichu za sebou zavřel dveře. Hluk počítače ho na chvíli zaskočil, ale když se konečně dostal na stránku Margaret Doughertyové, nepřestal se usmívat, i když se snažil.

„Nejradši bych tě políbil, Hermiono,“ řekl tiše a jak si prohlížel stránku, jeho údiv narůstal. Na jednom místě dokonce Margaret Doughertyová napsala: Ačkoliv je to zvláštní, nikdy jsem nebyla schopná udělat pořádný horoskop pro sebe; mohu je vyrobit pouze pro ostatní. Harry se usmál, věděl, že to bylo proto, že neznala své skutečné narozeniny. Jak pokračoval ve čtení, na mysl mu přišlo pouze jedno slovo, které pan Babcock ten večer řekl. Široce se zazubil a tiše vydechl:

„Bingo.“

Musíte sa prihlásiť, ak chcete odoslať komentár.