Prihlásiť sa | Zabudli ste heslo? | "
Fanfiction
zo sveta Harryho Pottera
- Text Size +
Author's Chapter Notes:
Preklad: crazyiiii
Beta-read: Kelly
Pôvodne vyšlo: 14.03.2012 a 11.04.2012

Druhá kapitola 

Pod maskou

Harry přemýšlel, jestli už někdy viděl něco tak nádherného. Třpytící se postavy živě pulzovaly. Sklonil Katiinu hůlku a zůstal zírat. Na všech židlích seděly, dá-li se to tak nazvat, siluety lidí, které se dříve toho večera zúčastnily setkání Rodneyho Jeffriese. Harry se zadíval na pódium. Bylo zvláštní, že tam žádné magické podpisy nebyly, pouze v obecenstvu. Pokud je Jeffries čaroděj, neměly by být podpisy modré? pomyslel si. Ze svého druhého života věděl, že modré magické podpisy značí magii s hůlkou a růžové bezhůlkovou nebo náhodnou magii. Rozhlédl se po stanu. Mohl někdo z účastníků být čaroděj nebo čarodějka? Mohl Jeffries způsobit, že všichni provedli nějaký druh náhodné magie? Co ten muž, který najednou nepotřeboval své kolečkové křeslo, ten, kterého Harry viděl v televizi u Bellových doma?

Pohled to byl ohromující, ale jen z pomyšlení na jeho následky, začala Harryho bolet hlava. Škubl s sebou, když na něj Katie od vchodu sykla.

"Harry, někdo jde!" rozrušeně zašeptala a vešla do stanu. "Myslím, že by to mohl být někdo, kdo pracuje pro Jeffriese."

Harry polkl. "Co budeme dělat?" přemýšlel nahlas.

Katie vztáhla ruku a Harry jí vrátil její hůlku. "Mám nápad." řekla stručně, aniž by ho vysvětlila.

Stála k němu velmi blízko, a když muž, kterého zřejmě předtím viděla jít ke stanu, vkročil dovnitř a uviděl je, stačil jen říct: "Tady už nikdo nemá--", když na něj namířila svou hůlku a zakřičela:

"Stupefy!"

Muž strnul, ztratil rovnováhu a při pádu pár židlí převrhl, ale magické podpisy zůstaly neporušené. Harry si nebyl jistý, jestli si muž stačil všimnout mlžných růžových postav zaplňujících stan. Otočil se na Katie.

"Hm, to byl tvůj plán?"

"Ne tak docela, " řekla, znějíc stále plně soustředěně. "Čekám, až podpisy úplně vyblednou."

Harry se rozhlédl. "To ještě pár minut zabere."

"Já vím," pronesla, rozhlížejíc se kolem. Potom si Harry všiml, že se opravdu dívá na ně. "Je to nádhera, že?"

"Ano, " přitakal Harry. "Jen bych chtěl vědět, co to znamená. Kdo to tu kouzlil? O jaké kouzlo nebo kouzla jde? Myslím si, že to by nám mohlo napovědět, ale cítím se zmatenější než kdy....“

"Támhle!" řekla triumfálně, ukazujíc na pár zářících postav kousek od nich. "Začínají blednout. Teď už by to nemělo trvat dlouho."

Přízraky se pozvolna stávaly slabší a slabší, až je nakonec Harry neviděl vůbec. Jakoby se mrknutím oka všechny přemístily. Katie Harrymu naznačila, aby jí pomohl omráčeného muže postavit, a zamířila k východu ze stanu. Harry přikývl a pomohl jí přesunout ho ven. Ztuhlá postava stála dost nejistě a Harry se obával, že každou chvíli znovu přepadne. Katie muže probudila, okamžitě na něj znovu namířila hůlku a řekla: "Impendimenta!“ Muž začal znovu vypadat ztuhle, ačkoli Harry věděl, že se jen pohybuje velice, velice pomalu a že to kouzlo během pár minut pomine. Zatímco tu stál, dívajíc se skrz ně, jakoby je neviděl, Katie mu sáhla do kapsy a vytáhla jeho peněženku.

"Sbírání informací," prohlásila. Našla řidičák s Londýnskou adresou a nějaké vizitky se stejným jménem. Byly to vizitky právnické firmy z Londýna: Shaw, Booker, Forrest and White. V jeho kapse byl také klíč, visící na plastovém kotouči se jménem a logem Zajíc a lovecký pes, hospody ve vesnici, kde se pravděpodobně Jeffries a jeho skupina ubytovali.

"Hmm," řekla, dívajíc se na klíč. "Pořád tu používají opravdové klíče. Ovšem není to žádný mezinárodní hotelový řetězec, takže se to pravděpodobně dá čekat."

"O čem to mluvíš?"

"Mnoho velkých mudlovských hotelů už nepoužívá klasické klíče, pouze elektronické karty. Dokonce si je ani neberou zpět, když hosté odjíždějí, prostě dveře přenastaví. Nebyla jsem příliš překvapená, že mě neudělali primuskou, když jsem měla jen 7 NKÚ, ale 4 z nich byly z Obrany proti černé magii a ze Studií mudlů. Ačkoli odtamtud hotelové klíče neznám. Není to v osnovách. V rámci mé letní přípravy jsem zkoumala mudlovská bezpečnostní opatření.

"Myslel jsem, že jsi byla na návštěvě u příbuzných v Americe? "

"Byla, tam jsem se o tom dozvěděla. Američané dokonce vyžadují používání podobných karet, aby se lidé dostali do svých kanceláří. Jsou mnohem pokrokovější než většina firem v Británii. Existují ale i výjimky, samozřejmě. Nevěřil bys--"

"Myslím, že bychom radši měli vyrazit, než kouzlo přestane působit," řekl rychle Harry, kterému se nelíbil pohled na mužův obličej. Podle Harryho se jeho výraz rozhodně měnil. Sice velmi pomalu, ale měnil.

Katie v šeru zamžourala na jednu z vizitek. "Jeho jméno je Adam Justice. Trefné. Pravděpodobně ho celý život tlačili do studia práva. Oh, počkej. Není právník nebo advokát, je to jen asistent.(PP: Justice je v překladu Spravedlnost)

"No, asistenti můžou být pro jejich šéfy velmi důležití."

"Promiň, chtěla jsem jen říct, že moje teorie o tom, jak ho nutili stát se právníkem, je asi trochu mimo."

"Nemusí být, tohle jen znamená, že udělal druhou nejvhodnější věc. Nejspíš je tak šťastnější. Neměli bychom--"

 "Obliviate!" zničehonic zakřičela Katie, míříc svou hůlkou na Adama Justice. Pak si Harry všiml jiné postavy v dálce mířící přímo k nim. Katie ji viděla také a tiše zaklela.

"Zpátky do stanu!" zasyčela a Harry poslechl. Adam Justice snad zabránil, aby je cizinec spatřil, ale kdyby teď vyrazili k autu, určitě by si jich všiml.

Když opět stáli ve stanu, Harry rozhodil ruce a zašeptal: "Co teď? Schovat se za židle? Pod pódium?

Cizincovy kroky se pomalu přibližovaly, když zaslechli, že se Adam Justice začal hýbat. Impendimenta přestala působit.

"Nemáme čas!" sykla na něj Katie. A pak, zničeho nic, si přitáhla Harryho tvář dolů ke své a on klopýtl. Najednou zjistil, že jsou na zemi, její ústa stále přitisknutá na jeho. Ruce mu ovinula kolem krku a ve chvíli, kdy rozevřela rty, ucítil, jak se země mírně otřásla pod kroky dvou lidí, kteří právě vstoupili do stanu. V tom si Harry uvědomil, jaký je Katiin plán a plně se ponořil do jejich hry. Rozevřel rty a zajel jí rukama do vlasů.

Vetřelci nejprve nic neřekli. Harryho rty se přesunuly na Katiin krk a ona mu horce vzdychla do ucha, když dva lidé za nimi konečně promluvili.

"Tento stan," ozval se pobouřený mužský hlas, "je majetkem Rodneyho Jeffriese a nikdo není oprávněn tu být, pokud nemá zakoupenu vstupenku na setkání s panem Jeffriesem. Máme povolení od městské rady postavit stan právě zde a zaplatili jsme všechny náležité poplatky spojené s užíváním veřejného majetku. Vy, řekl bych, ne."

Harry konečně odtáhl svá ústa z Katiina krku. Dýchala mělce a její oči vypadaly trochu zastřeně. Buď byla výborná herečka, nebo úplně zapomněla na pravý důvod toho, co dělali.

"Oh, dobrý den," pozdravila s úsměvem, zatímco jí Harry pomáhal vstát. "Asi tu nemáme co dělat, že?"

Adam Justice podrážděně rozhodil ruce. "Přesně to jsem právě řekl!"

V tom si Harry uvědomil, kdo je ten druhý příchozí: Grace, dívka, která pracovala na americká ambasádě v Paříži. "No, už po druhé, ahoj," řekla Grace a usmála se na Harryho. "Myslela jsem, že ses rozešel se svou dívkou."

Harry se otočil a rychle se na Katie usmál. "Nová dívka." A obraceje se zpátky na Grace, řekl: "Nezlobte se. Mysleli jsme, že tady, ehm, budeme mít víc soukromí než v autě. Už půjdeme. Ještě jednou se omlouvám."

Katie těm dvěma věnovala pokřivený úsměv a zapnula dva rozepnuté knoflíčky na svých šatech. (Kdy si je vůbec rozepnula? pomyslel si Harry). Prošla kolem nich a zadívala se mu do očí úplně jinak, než kdy dřív. Harry si všiml, že při chůzi kroutila boky mnohem víc než obvykle. Očividně chtěla, aby jasně pochopili, co měli s Harrym v plánu. Většinou chodila velmi úsporně, žádné nesmyslné pohupování, ačkoli, jak si Harry uvědomil, ve skutečnosti o tom nikdy nepřemýšlel. Každopádně z její nové chůze nemohl spustit oči....

Když byli zpátky v autě, všimli si, že Grace a Adam znovu zapínají stan a odchází přes trávník na druhou stranu k jinému vozu. Zničehonic se ale otočili zpátky k nim. Katie vyjekla a rychle si přitáhla Harryho tvář ke své. Jejich rty se znovu spojily. Harry otevřel oči a zjistil, že Katie je otevřela taky; dívala se mu přes rameno, podle všeho sledujíc ty dva, dokud nedošli k autu. Tentokrát svými ústy vlastně nic nedělala, jen je tiskla k Harryho rtům, zatímco sledovala Grace a Adama Justice. Harry sám nevěděl, jestli ho to rozladilo nebo ne.

Konečně se od Harryho odtáhla a pak trochu zděšeně položila ruku na jeho rty. "Oh, Harry -- promiň, ale nechtěla jsem, aby si všimli, že se na ně díváme. Jsi v pohodě?

"No, víš, je to docela nepříjemné, když tě pěkná dívka donutí k polibku jen proto, aby někoho přelstila… " řekl a snažil se udržet vážnou tvář, ale nemohl si pomoct a usmál se na ni. V měsíčním světle mohl vidět, jak se červená.

"Jsi příliš okuzlující, Harry Pottere. Přivede tě to do potíží, víš," řekla, zatímco startovala. Harry se opřel a zazubil se na ni.

 

"No, už se stalo. Už se stalo."

Na to se oba rozesmáli. Když Katie nastartovala, Harry si uvědomil, že pravděpodobně zamíří do Zobí ulice. "Jeď k paní Figgové," řekl. "Myslím, že bychom jí měli říct o těch magických podpisech, které jsme viděli ve stanu. Jen bychom asi měli tvrdit, že to tys udělala to kouzlo, když mi ještě není sedmnáct, a přesto jsem použil hůlku. Myslím, že by to měla vědět co nejdříve, aby mohla dát vědět Brumbálovi."

"Jaká paní? A Brumbál? O čem to mluvíš, Harry?"

"Paní Figgová. Ta, u které bydlí Draco. Byla to jeho chůva, když byl malý a taky hlídala mě, když chtěli strýc Vernon a teta Petunie něco podniknout s Dudleym a nechtěli mě brát s sebou. Ve skutečnosti je čarodějka a od září bude učit Obranu proti černé magii. Kromě toho je to Moodyho mladší sestra.

Katie, aniž by spustila oči ze silnice, suše řekla: "To nemyslíš vážně."

"Naprosto. Tady zahni doleva."

Držela se jeho instrukcí a brzy dojeli k domu paní Figgové. Když došli ke dveřím, Harry zazvonil a doufal, že jim otevře Draco. Naneštěstí přišla paní Figgová.

"Harry! Co to zatraceně – a tohle je kdo?"

Katie polkla. Výraz v její tváři jasně říkal, jak moc je ráda, že už je venku ze školy a nehrozí jí, že ji paní Figgová bude od září učit. Harry viděl, jak, pevnost sama, natáhla ruku a jen nepatrně roztřeseným hlasem řekla: "Katie Bellová, Sam Bell je můj otec."

Paní Figgová ruku přijala a pevně jí potřásla. "Aha, Sam Bell. Ano, ano… Pojďte dovnitř, jen pojďte."

V předsíni Harry řekl: "Byli jsme v parku, v tom stanu, který používá Rodney Jeffries a potřebujeme Vám říct něco důležitého. Něco, o čem by měl vědět také Brumbál.“

Paní Figgová zvedla obočí. "A co jste Vy dva dělali v parku v tuhle hodinu, smím-li se zeptat?"

Vypadalo to, že Katiina sebedůvěra byla zpět. Zvedla bradu a podívala se paní Figgové do očí. "Ne," řekla se zdviženým obočím staré paní. "Nesmíte."

Harry předpokládal, že paní Figgová odpoví typickým Moodyovským odseknutím, ale místo toho se zachichotala a zamířila do kuchyně. "Vidím, že tu má někdo kuráž…"

V kuchyni kývla na Harryho a Katie, aby si sedli ke stolu, pak lehce pohnula prstem a souprava na čaj vzlétla, míříc přímo k nim. "Draco by asi měl tohle všechno slyšet také," řekl Harry. Nato paní Figgová zakřičela Dracovo jméno a zašklebila se na ně (Harry měl co dělat, aby si nezacpal uši).

"CO?" doneslo se k nim otráveně z druhého patra.

"Prostě hni zadkem a pojď dolů!" odpověděla. Harry sklouzl pohledem na Katie; on už si na tohle, během loňského léta, kdy tu zůstával, zvykl, ale cítil se trochu trapně, že se Katie stala svědkem běžného způsobu komunikace v domácnosti paní Figgové: Hulákání z plných plic. Katie se ale jen zazubila.

"UŽ JDU, TY STARÁ--"

Ve chvíli, kdy vcházel do dveří, čajový servis už ležel připraven na stole. Když Draco uviděl Katie, rychle přestal.

"Oh, ahoj," řekl, pokoušeje se o svůj obvyklý šarm, samolibě se usmál a přejel ji pohledem od hlavy až k patě. "Vypadáš jinak…"

Harry předstíral, že ho praští. "Sedni si a pozor na oči! Katie je tu se mnou."

Draco Malfoy se rozesmál a posadil se na volnou židli. "To je teda rande, Pottere. Výlet do kuchyně paní Figgové. Evidentně víš, jak pobavit děvče." Tentokrát Harry nepředstíral a praštil ho. "Hej!" zaječel Draco a chytil si rameno.

"Tak to by stačilo, oba dva! Nebo slečně povím, jak jsem vám oběma měnila plínky," vyhrožovala paní Figgová. Oba chlapci stiskli rty, stejně jako Katie, která vypadala, že potlačuje smích.

"Když máte rande, co děláte tady?“ zeptal se Draco a nalil si čaj. Vypadal rozladěně, že to on neměl v pátek večer schůzku.

Harry jim vysvětlil, že na cestě zpátky do Kvikálkova se zastavili v parku a že Katie použila Revelatio. Řekl jim, co viděli, ale neprozradil, že je tam viděli mudlové (přinejmenším prozatím předpokládal, že jsou mudlové).

Paní Figgová měla na tváři velmi zvláštní výraz, když uslyšela, proč za ní přišli. Postavila se a začala přecházet sem a tam. Pak Harry řekl: "Paní Figgová, můžu Katie říct o – lidech, kteří pracují pro — ehm, Vy víte, koho --- ne, počkat! Nemyslím Voldemorta, myslím --"

"Myslíš Brumbála," přikývla paní Figgová. "Myslíš o agentech." Řekla, kývla na Katie a laskavě ji poplácala po ruce. "Troufám si říct, že je to hodné děvče. Když jsem měla chvíli po škole, trénovala jsem tvého tátu. Vynikající bystrozor. Velká škoda, co se stalo…" Ještě jednou Katie poplácala a soucitně se na ni usmála. Katie to tiše ocenila jemným úsměvem.

Jakmile se Katie dozvěděla, že Sirius Black předtím, než ho očistili, působil jako agent a že Remus Lupin a Severus Snape jsou také agenti, začali rozebírat také jejich obavy ohledně mlékaře, který jím nebyl.

"Myslíte, že Jeffries je nějak spojený s mlékařem?" zeptal se Harry paní Figgové. "A už jste zjistili, co je zač?"

Paní Figgová vypadala velmi zněklidněná. "Už jsme měli podezření, že na Jeffriesovi je něco podivného, ale ne tak, jak si myslíš, Harry. A ano, myslím si, že má nějaké spojení s mlékařem — ale ne z důvodů, které asi předpokládáš…" ztichla, mračíc se do svého šálku. "Stále se ohledně něj snažíme vyřešit několik věcí."

"Jako co?" chtěl vědět Harry.

"No — jako to, že není čaroděj. Je to mudla."

"Vím, že Otto je mudla, samozřejmě, že je."

"Nemám na mysli opravdového mékaře. Myslím toho chlápka, kterého jsi odzbrojil, Harry. On je mudla."

"Ale—ale on použil hůlku, aby se dostal do domu--"

"Určitě? Jsi si jistý?"

Harrymu se točila hlava. "Nerozumím tomu — vloupal se tam, nebo ne? A Nelsonovi byli pryč v době, kdy obyčejně nebývají--"

"Ve skutečnosti vyšlo najevo, že neteř paní Nelsonové porodila dítě a ona a její manžel letěli na čtrnáct dní na Floridu navštívit ji. Vážně pochybuji, že někdo donutil mladou ženu v Americe, aby porodila dítě a potom naplánoval její tetě a strýci let do Ameriky na návštěvu jen proto, aby se mohl vloupat do jejich domu a být tak 2 domy od tebe."

"No, nemuseli to udělat kvůli tomu, mohli prostě využít toho, že jsou Nelsonovi na nějakou dobu pryč..."

Paní Figgová si povzdechla. "A pak je tu Jeffries."

Harry zbystřil. "Ano?"

"Žádná magie s hůlkou. Žádná náhodná magie. Ani v hotelových pokojích, kde se ubytoval, se absolutně nic neděje. Žádné magické podpisy jakéhokoli druhu. Zdá se, že všichni jeho zaměstnanci jsou také mudlové. A pokud on sám je čaroděj, nekouzlí."

„Ale --- ale my jsme viděli ty podpisy."

"Správně. On, jak se zdá, neprovádí žádnou magii. Ale lidé, kteří se na něj přijdou podívat--"

"Jak by mohli všchni v jeho obecenstvu být čarodějky a kouzelníci? To prostě vypadá tak nepravděpodobně--"

"Nejsou, jsou to mudlové. "

"Huh?"

Povzdechla si. "Přesně tak, Harry. To se snažíme vyřešit. A já si vážně myslím, že tvůj mudlovský mlékař-podvodník použil hůlku, aby se vloupal do domu Nelsonových. Otázka je — jak? Naučil ho snad někdo to kouzlo? Kde vzal hůlku? Je to pěkná hůlka – kaštanové dřevo a blána z dračího srdce. A jak ji dokázal donutit, aby fungovala?"

Harry se zamračil. Nic z toho nedávalo smysl. Mudlové dělající kouzla?

"Takže--"

"Takže už od listopadu věnujeme panu Jeffriesovi velkou pozornost a jsme stejně zmateni, jako teď ty."

"No, taky by mě zajímalo, jak je možné, že se objevil v Kvikálkově zrovna v době, kdy mně začínají prázdniny."

"Harry, věř mi, když říkám, že ministerstvo je velmi znepokojeno Jeffriesem obecně a že agenti se obzvláště zaobírají tím, že je v Kvikálkově a snaží se vyřešit tu věc s mlékařem. Je do toho zapojena hromada plně kvalifikovaných lidí, Harry, a ty bys měl jít domů, pořádně se vyspat a nechat je, aby dělali svou práci. Ty máš být prostě mladý kluk, který přijel domů na prázdniny.“

Harry se zamračil; cítil se tak zbytečný. Po tom, co byl kapitánem Soubojnického klubu a vedl ostatní členy do bitvy v lese, to bylo velmi frustrující.

Katie se postavila. "Paní Figgová má pravdu, Harry. Odvezu tě domů. Zítra máš volno, tak si odpočiň, nic nedělej. Tento týden jsme všichni tvrdě pracovali."

Na to neměl odpověď; ačkoli už si zvykal, po pár dnech, které strávil prací pro Aberfortha, ho bolely i svaly, o kterých už ani nevěděl, že je má. Den nebo dva odpočinku zněly úžasně. Ale přestat si dělat starosti, to byla jiná věc.

Popřáli si dobrou noc a rozloučili se -- když odcházeli, Harry si všiml, že Draco Malfoy mlsně sleduje Katiiny nohy.

Zatímco ho Katie vezla ten kousek od paní Figgové do Zobí ulice, Harry prostě jen zíral z okna; promluvil jen, aby jí řekl, kudy jet.

Když zastavili před číslem čtyři, Harry se otočil na Katie. "Víš, že jsi tam v parku byla vážně dobrá?"

Ve světle pouličních lamp mohl Harry vidět, jak se začervenala. "Dobrá v líbání? Nebo--"

Teď zčervenal Harry. "No, to taky. Ale — myslel jsem to, jak jsi zareagovala — na Adama Justice. Postarala ses, aby si nepamatoval ty magické podpisy a přišla s věrohodným vysvětlením, proč jsme byli ve stanu…"

Katie pokrčila rameny, ruce stále na volantu. "To nic nebylo."

Byli tiše a oba zírali předním sklem ven z auta. Když Harry konečně promluvil, Katie vypadala vyděšeně. "Víš, proč pořád nemůžeš přijít na to, co čím se chceš živit?"

"Mám takový pocit, že mi to teď řekneš," řekla, když k němu natočila hlavu.

"Je to proto, že už to dávno víš, ale slíbila jsi tátovi, že tohle dělat nebudeš."

Katie se podívala dolů na své ruce, ústa stažená do úzké linky. "Ano," povzdechla. "Máš pravdu, Harry. Jediné, o čem jsem opravdu uvažovala, bylo pracovat jako bystrozor. Obrana proti černé magii byla ve škole můj oblíbený předmět. Kdykoli jsem dávala pozornost v jiné hodině, týkalo se to něčeho, co bych mohla použít proti temným čarodějům. Nejsem nejrychlejší duelant na světě, ale většinou dokážu přijít na to, jak se nedostat do situace, kdy bojovat musím, což je asi lepší, vážně. Proto jsem se nepřidala k soubojnickému klubu. Dějiny čar a kouzel i lektvary mi přijdou neskutečně nezáživné. Přeměňování není špatné — vlastně jsem v něm získala dvě NKÚ. A jedno mám z věštění. Začátečnická úroveň. Potom jsem ztratila zájem. A astronomie — no, o tom nechci ani přemýšlet."

Katie vzhlédla k obloze. "Kdyby ses mě zeptal, kam se na obloze podívat, abys viděl Orionův pás nebo Střelce, neměla bych ani tušení, ale kdybys potřeboval někoho sledovat na Příčné ulici tak, aby si nevšiml, že je sledován, tak já jsem ta na takovou práci ta pravá."

Harry se zašklebil. "Proč to říkáš?"

Sklonila hlavu. "Protože předtím, než jsem začala chodit s Leem, viděla jsem ho během léta na Příčné ulici nakupovat věci do školy a sledovala jsem ho, protože mi dvojčata řekla, že má přítelkyni a já byla zvědavá, jestli jde za ní. Ukázalo se, že mi lhali; věděli, že se mi líbí a snažilli se nás dát dohromady. Pitomci. Ale Lee si vůbec nevšiml, že ho sleduju. Lidé mohou být někdy opravdu natvrdlí, víš?"

Harry se na ni usmál. "Takže víš, že mám pravdu." A nebyla to otázka. "Až přijde čas -- co řekneš svému tátovi?"

Povzdechla si a se zavřenýma očima se opřela do sedačky. "Nevím. Myslím, že to je asi důvod, proč jsem tohle léto vůbec doma. Snažím se, aby si táta uvědomil, že už jsem opravdu dospělá, že můžu sama dělat rozhodnutí jako je tohle. A taky s ním chci strávit nějaký čas předtím, než se mě zřekne..." Otočila se, a když viděla Harryho zamračený pohled, pokusila se o úsměv. "Dělám si srandu, vím, že by to neudělal. Ale --- ach, Harry. Někdy nevím, jak dokáže dál fungovat. Věděl jsi, že to byli jeho nejlepší přátelé, kdo ho zatkli? Ne tvoje máma – ta byla na dovolené. A tihle takzvaní přátelé s ním jednali jako s kterýmkoli jiným zločincem. Já vím, já vím, ve skutečnosti měli, ale on byl přece jeden z nich! A udělal to, protože mě chránil! To, že ho najednou nedokázali vidět takového, jaký byl, způsob, jakým ho odvedli – ještě se přes to nepřenesl. Ne že by se přenesl přes to, co se stalo s mámou; ani po šestnácti letech… Já si jen přeju… Přeju si, aby mohl být šťastný. Jediná doba, kdy vypadá šťastně je, když pracuje, ale myslím si, že je to jen rozptýlení. A o vězení nechce mluvit; snažila jsem se ho ptát. Jediné, co řekl, bylo, že kdyby věděl, kam ty lidi posílá, možná by nebyl tak dobrý bystrozor… A já mu teď mám říct, že tohle je to, co chci ve svém životě dělat?"

Harry ji chytil za ruku. "Většina lidí v Azkabanu si opravdu zaslouží tam být. Je pravda, že v čarodějnickém právu jsou potřeba změny, abychom netrestali ty, kteří brání jiné, ale problém je v právu, ne v lidech, kteří ho prosazují."

Katie mu ruku stiskla a pokračovala tlumeným hlasem. "Všechny ty roky, když byl táta ve vězení, přemýšlela jsem o něm jako o bystrozorovi a jak by na mě byl pyšný, kdybych byla přesně jako on, až vyrostu. Hrála jsem si na bystrozory s kamarády, chvíli jsem je dokonce nutila říkat mi Auroro, poté, co jsem začala nesnášet jméno Katie…" (PP: Bystrozor je v originále Auror)

"Mně se víc líbí Katie," řekl tiše. Najednou si uvědomil, že jsou k sobě velmi blízko, jejich tváře byly jen pár centimetrů od sebe. Na jeden velmi dlouhý okamžik se na sebe podívali.

"Nechceš jít zítra do Kew Gardens?" zeptala se zničehonic Katie přiškrceným hlasem. Harry si, zatímco pouštěl její ruku, pro jistotu odkašlal. (PP: The Royal Botanic Gardens, Kew – proslulá botanická zahrada v Londýně; http://en.wikipedia.org/wiki/Royal_Botanic_Gardens,_Kew)

"No — dobře. Nikdy jsem tam nebyl."

"Mohli — mohli bychom tam jít zítra."

"Co se stalo s ‚odpočiň si a nic nedělej‘?"

"Kew Gardens jsou jako stvořené pro odpočinek. Je to jedno z mých nejoblíbenějších míst na světě. Potom – potom, co se táta vrátil domů, to bylo první místo, kam mě vzal. Celý týden jsme zahradničili, tak se pro jednou můžeme těšit z plodů práce někoho jiného.“

Usmála se na něj, i když to vypadalo trochu nuceně, a on přikývl. "Kdy?"

"Vyzvednu tě v 10:30? Naobědvat se můžeme v Londýně."

"Tak dobře." Otevřel dveře od auta a byl trochu překvapen, když slyšel, že Katie je otevřela taky a jde s ním ke vchodu.

"Dobrou noc, Harry. Až na ty lidi, co na nás zírali u Děravého kotle, příšerný film a setkání s paní Figgovou, kde jsem musela znovu vidět Draca Malfoye, to bylo perfektní rande," řekla Katie s rozpustilým úsměvem.

Harry zamrkal. "To je skoro všechno. Co zbývá?"

"Myslím, že jen – tohle --" řekla, stojíc na špičkách a jemně se otřela o jeho rty. Harry jí položil ruce na ramena, téměř se jí nepotřeboval dotýkat, aby ji udržel před sebou a mohl ji pořádně políbit. Nestěžovala si, chovala se spíš, jakoby doufala, že to udělá. Harry se v chladném nočním vzduchu zachvěl; prsty mu lehce přejížděla po předloktí, až se mu postavily chloupky na rukou. Jejich těla se sotva dotýkala; uvědomoval si její blízkost, ale nebyla na něm nalepená. Vypadalo to, že tam tak stáli věčnost. Když od ní konečně odtáhl svůj obličej, měla v očích výraz, který už předtím viděl. Ginny i Hermiona se na něj rozhodně dívaly takhle, když se mazlili, stejně jako Cho, když už jsme u toho.

"Dobrou noc, Harry," řekla tak tiše, že musel napínat uši, aby jí rozuměl, pak se otočila a vrátila se do auta. Když nastartovala a chystala se odjet, zvedl ruku a ona na něj s malým, tajemným úsměvem kývla zpět. Šel do domu a opřel se o zavřené dveře, doufajíc, že jeho teta a strýc na něj nečekali, že nebudou komentovat, jak ho Sam mohl "nechat" jít ven se svou dcerou. Zavřel oči a sám pro sebe se usmál, když si vzpomněl na dlouhý, pomalý a nenucený randekončící polibek. Potom mu na mysli nechtěně vytanul obrázek Ginny a Draca ve skleníku a musel zprudka otevřít oči, aby se ho zbavil. Katie, mluvil sám k sobě. Mysli na Katie. Ona nebyla přítelkyně někoho jiného, nebyla zamilovaná do jeho nejlepšího přítele a ani jeho nejlepší přítel nemiloval ji. Neudělal nic, co by způsobilo smrt jejího předešlého přítele. Pro jednou v jeho životě se možná mohl cítit skoro normální a jít na pár schůzek s perfektně milou, perfektně normální holkou.

Pro jednou.

Zatímco bral schody po dvou, nemohl si pomoct a stále se sám pro sebe usmíval. Pokud jeho teta a strýc někdy zjistí, že Katie je čarodějka, nemluvě o tom, že Sam a "Dick" jsou kouzelníci, asi už si nebudou myslet že je tak "normální".

Nebyla zamilovaná do jeho nejlepšího přítele…

Najednou, potom, co dokázal tak snadno mluvit s Katie, si uvědomil, jak moc mu chybí Hermiona. Stále s tím klidným, spokojeným pocitem, který ho naplňoval od jeho schůzky s Katie a který odsunul Rodneyho Jeffriese a mlékaře pryč z jeho myšlenek, si sedl ke stolu a vytáhl pergamen. Našel svůj oblíbený orlí brk, co mu dala Hermiona a inkoust, který při psaní mění barvu; koupil si ho na svých úplně prvních nákupech v Příčné ulici s Hagridem, když mu bylo jedenáct, ale nepoužíval ho moc často, takže ho měl víc než dost.

Drahá Hermiono,

omlouvám se, že jsem nenapsal dřív, abych ti oficiálně poblahopřál k tomu, že ses stala primuskou! Všichni jsme samozřejmě celá léta věděli, že jí budeš, takže je dobře, žes nás nezklamala!

Přestal psát a zatímco přemýšlel, šimral se pírkovou částí brku po bradě. Nemohl psát dopis se samými vykřičníky. Znělo to jako falešný smích nebo tak něco. Pár minut přemýšlel, než pokračoval v psaní.

Také jsem Ti chtěl říct něco, co by ses asi měla dozvědět spíš ode mě, než od někoho jiného. Byl jsem dnes venku s Katie Bellovou. Vím, že je to nečekané, ale vypadá to, že je to přesně to, co jsem potřeboval. Vlastně to byl nápad jejího táty, ale Katie je moc fajn a bylo nám spolu fajn—

Grr. Musel přestat používat slovo "fajn" k popisu všeho tohoto významu. Začmáral konec věty a napsal "dobře".

Vím, že jsi byla naštvaná, protože jsem se s tebou rozešel, ale pořád si myslím, že to byla správná věc. Psala jsi Ronovi? Jak jste na tom? Nebuď na něj tak rozzlobená, prosím, je toho teď na něj moc. Ne že bys byla moc rozzlobená. No, tohle mi moc nejde…

Než pokračoval dál, dlouho přemýšlel.

Vy dva jste moji nejlepší přátelé a chci, abyste byli šťastní. Prosím, odpusť mi, že jsem se choval jako blbec a nesl to tak špatně. Mám vás oba moc rád a znamenáte pro mě celý svět.

Nebyl si jistý, jestli v dopise ponechat i poslední část, ale než mohl ztratit nervy, podepsal se a připevnil ho Hedvice na nohu. Díval se, jak odlétá do noci, její silueta stínila proti měsíci jen chvíli předtím, než zamířila stranou a zmizela v korunách borovic. Najednou se mu zdálo, že se vrací zpátky. Už? pomyslel si. Ale ačkoli si byl jistý, že malý letící objekt míří k němu, nezdálo se, že by se zvětšoval. Když se objekt přiblížil a v podstatě mířil na jeho čelo, hrozíc, že nahradí jeho starou jizvu jinou, mnohem horší, uhnul na stranu a uviděl sovu Rona Weasleyho, Papušíka, vzrušeně třepetajícího po pokoji jako ochmýřený, létající tenisový míček po velké dávce kofeinu.

Chvíli ho pozoroval a čekal, až se unaví, ale Pašíkovo nadšení pro jeho práci bylo nekonečné, až konečně Harrymu došla trpělivost a použil starou síťku na motýly, která v pokoji byla už když se nastěhoval, aby ptáčka chytil. Zatímco Pašík pokračoval v nadšeném poskakování, Harry mu stáhl vzkaz z nohy a zjistil, že ve skutečnosti jsou to vzkazy dva; jeden s Ronovým rukopisem a druhý s Ginnyiným.

Harry polkl. Ginny. Zatraceně. Proč prostě nešel spát? Proč si musel sedat ke stolu a psát Hermioně? Jasně, to by Ronovi stejně nezabránilo poslat Pašíka s dopisy. Jako první otevřel dopis od Rona a doufal v kousek zdravého rozumu.

Milý Harry,

Gratuluji k primusovi. Žádné překvapení, samozřejmě.

Neztrácel jsi čas, co? Ale radši doufej, že Hermiona už nemá to předplatné Věštce. Víš, že nesnáší dozvídat se o věcech tímhle způsobem.

Každopádně, chtěl jsem ti jen dát vědět, že koncem tohoto měsíce se s Remusem chystáme do Londýna vyzkoušet to sklepení, které má ministerstvo pro vlkodlaky, kteří chtějí být bezpečně zamčeni. A než vyrazíme, Snape nám plánuje letaxem dodávat lektvar každý den po celý týden. (Lupin je většinu času zpátky v Manchesteru, ale párkrát se tu zastavil, aby se mnou trochu trénoval. Pravděpodobně to tak budeme dělat dvakrát týdně.) Když budu mít lektvar, tak bych asi mohl při úplňku zůstat doma, ale nějak nechci, aby mě takhle někdo z rodiny viděl, hlavně ne mamka.

Psal mi Sirius a říkal, že mě zve, abych strávil srpen s tebou na hradě Ascog, takže tam budu příští úplněk. Pozval i Lupina, takže nám se Siriusem můžete zase dělat společnost. A Snape nám zase může připravit lektvar. Víš, že Sirius řekl Lupinovi, že možná dokonce pozve Snapea, aby tam také zůstal? Dunoon není od Bute tak daleko. Napadlo by tě někdy, že Sirius k sobě domů pozve Snapea? (PP: Dunnon je město na poloostrově Cowal v kraji Argyl ve Skotsku http://en.wikipedia.org/wiki/Dunoon; Bute ostrov a okres tamtéž. http://en.wikipedia.org/wiki/County_of_Bute) Musel jsem říct mamce, aby mě štípla, když jsem dočetl Lupinův dopis (Řekl mi to on, ne Sirius). Naneštěstí byla dvojčata zrovna navštívit mamku s taťkou, takže na mě okamžitě použili štípací zaklínadlo a během vteřiny jsem mělo modrofialový zadek. Někdy mi ti zmetci chybí.

Ginny ti taky posílá dopis. Myslím, že se to týká narozenin Draca Malfoye. Představ si mě, jak zvracím, a pochopíš, co si o tom myslím. Teď mě praštila (čte mi přes rameno). Musím už jít. Mám malou sestru, která potřebuje zaškrtit. Uvidíme se brzy.

Ron

Jeho podpis byl nějaký pokroucený, jako by se už začal přetahovat s Ginny. Harry se usmál, vzpomínajíc na dobromyslné handrkování a zápasení s Jamie a dvojčaty. Seslat štípací zaklínadlo na někoho, kdo řekl "štípni mě, to se mi snad zdá", znělo přesně jako něco, co by udělali Simon a Stuart Snapeovi.

Pak se podíval na druhý kousek srolovaného pergamenu. Takže Ginny mu napsala dopis. Pomalu ho rozbalil a začal číst:

Drahý Harry,

Draco mi říkal, že terénní práce vám zatím jdou dobře a že s vámi pracuje i Katie Bellová. Oba už dobře vycházíte s jejím tátou, takže je to fajn. Když mi Draco loni v létě psal, říkal, že jste se stali dobrými přáteli.

Píšu Ti, abych tě požádala o pomoc při plánování Dracovy narozeninové oslavy. Už jsem psala i paní Figgové a ona se postará o většinu detailů, ale potřebujeme ho v pondělí (na jeho narozeniny) nějak udržet mimo dům, aby nevěděl, co se děje. Problém je, že si v práci řekl o dovolenou, takže nebude s Tebou. Nemám tušení, co dělat. Na oslavu, doufám, dorazíš? Řekni Katie a jejímu tátovi, že jsou také zváni. Draco minulý rok žádnou oslavu neměl a teď mu bude sedmnáct, takže už bude plnoletý. Chci pro něj pořádnou oslavu. Dej mi vědět, jestli máš nějaký nápad.

S láskou,

Ginny

Harry chvíli zíral do prostoru. Mohl by vymyslet tuny míst, kam Draca Malfoye poslat, žádné by nebylo zrovna pěkné. Pak začal přemýšlet o něčem, co by opravdu mohl říct Ginny. Konečně vyndal kousek pergamenu a psal:

Milá Ginny,

dnes večer jsem byl s Katie Bellovou v kině. Byla jsi někdy v mudlovském kině? Pokud si vybereš lepší film než my, mohlo by se ti to vážně líbit. Ha ha. Ovšem, Malfoy na žádném filmu taky nikdy nebyl, takže bys s sebou potřebovala někoho, kdo by věděl, co dělat. Takže mě napadlo, že bys mohla říct Hermioně a Ronovi, aby šli s vámi, Hermiona bude jako váš mudlovský průvodce a Ron si nebude stěžovat, že jste spolu vy dva někde sami. (A Hermiona by ho mohla trochu rozptýlit, takže bys mohla zapomenout, že vlastně nejste úplně sami a mohli byste mít trochu soukromí.)

Zítra se s Katie chystáme do Kew Gardens. Kdyby ten film, na který v pondělí půjdete, nebyl dost dlouhý, můžete třeba podniknout něco takového nebo se jen poflakovat na Příčné tak dlouho, jak budete potřebovat, aby paní Figgová dům připravila. Sam, Aberforth, Katie a já můžeme přijít po práci. Možná, když budeme zítra v Londýně, můžeme s Katie koupit Dracovi dárek. Máš nějaký nápad?

S láskou,

Harry

Harry se vrátil na začátek dopisu a začmáral to "Ha Ha". Pitomé, pomyslel si. Potom začmáral "Malfoy" a napsal "Draco". Pak se začal obávat, že zmínit Hermionu a Rona může znít, jakoby to byl on, kdo nechce Draca a Ginny o samotě v Londýně. A pak tu byl ten rádoby nenucený způsob, jakým zmínil Katie. Bude si myslet, že se snaží, aby žárlila? (Snažil se, aby žárlila? přemýšlel.) Kdyby Katie nezmínil, myslela by si, že to před ní chtěl zatajit, až to zjistí? Bylo to jen jedno rande, pomyslel si podrážděně. Oba se sobě navzájem líbili a zatím to vypadalo, že jim to spolu půjde. Nebyl tu žádný dříve existující vztah s nejlepším přítelem nebo sestrou nejlepšího přítele, aby ho zničil tím, že s Katie půjde ven. (Ačkoli tu byl vztah s dcerou kolegy - kolegy, který zaskakoval za dohazovače.)

Najednou pochopil, co Rona přitahovalo na Parvati. S Katie pro něj bylo vše jednoduché, stejně jako dříve pro Rona s Parvati. Byla to úleva, vážně. Nebyl si jistý, jestli ho to může úplně zbavit myšlenek na Ginny (být s Parvati očividně Ronovi Hermionu z hlavy nedostalo), ale stálo to za pokus.

Odložil Ginnyin dopis a napsal stručný vzkaz pro Rona:

Milý Rone,

díky za dopis. Promiň mi, že jsem tenhle týden moc nepsal. Jsem vyřízený z práce a ještě po večerech šplhám po střeše našeho domu. Neptej se. Vysvětlím ti to, až se uvidíme.

Nevím, co myslíš tím, že jsem neztrácel čas. A co by si měla Hermiona přečíst v novinách? Ona přece ví, že je teď primuskou a já primusem. Takové věci snad vycházejí ve Věštci?

Doufám, že sklepení na ministerstvu nebudou tak špatná. Chápu, že nechceš, aby tě tak mamka viděla. Jsem rád, že v srpnu dorazíš do Skotska! Vážně jsem tam chtěl být během úplňku pro tebe, ale bude s tebou aspoň Lupin. Je ti jasné, že bych teď od tety Petunie asi taky potřeboval štípnout. (Udělala by to moc ráda.) Sirius že pozval Snapea do Ascogu? Možná bychom mohli některý den vyrazit do Dunoonu, přemluvit Snapea, aby nám dělal průvodce. Je to pěkné místo a Záliv Clyde je úžasný. (PP: http://cs.wikipedia.org/wiki/Firth_of_Clyde). Jeho strýc má plachetnici a Snape s ní umí plout. Nejlepší by byl nějaký oblačný den, aby neměl problémy se sluncem.

Poradil jsem Ginny, jak by mohla Draca Malfoye dostat během pondělí pryč z domu paní Figgové, aby neviděl přípravy na jeho narozeninovou oslavu. Psal jsem, že by mohli jet do Londýna a jít se kouknout na nějaký film. Neřvi na mě! Psal jsem taky, že by s sebou mohli vzít tebe s Hermionou, takže bys na ně mohl dávat pozor a Hermiona by vám třem mohla dělat mudlovského průvodce. (Byls někdy v kině?) Pak byste mohli s Hermionou oba dorazit na tu oslavu a dělat mi společnost. Potřebuju tam nějaké přátelské tváře; nějak nezvládám představu, že slavím narozeniny toho šmejda (vlož si zvuk zvracení), aniž bych si mohl aspoň povídat s vámi dvěma.

Ginny neškrť. Buď na svou sestru hodný. Nemůžeš být dostatečně opatrný. Vzpomeň si – učila se od dvojčat a je jedna z top duelantů v klubu. (Chceš snad, aby se ti znovu zbarvil zadek na modrofialovo?)

Mimochodem, chystám se začít pracovat na nalezení těch lidí, o kterých jsme mluvili. Doufám, že ti budu moct brzy říct víc.

Harry

Harry oba dopisy připevnil na Papušíkovu nohu, dal mu jeden soví pamlsek a sledoval, jak odlétá. Vlezl si do postele, přemýšlejíc, jak by mohl v tomto životě postupovat, aby našel nezvěstné Wesleyovic sestry, ale než stačil něco vymyslet, rychle usnul.

***

S Dunkirkem v závěsu se ráno setkal s Dracem u paní Figgové. Když se vrátil domů z běhání, všiml si, že dopis od Ginny nechal Papušík na stole. Osprchoval se a oblékl, nacpal si dopis do kapsy, aniž by ho četl, a čekal na Katie. Dorazila přesně na čas a Harry s úsměvem kráčel k autu. Když si sedl dovnitř, najednou řekla "Oh!", popadla noviny na palubní desce a rychle je hodila na zadní sedlalo.

"To je v pohodě," řekl. "Strýc Vernon svoje auto nemívá moc uklizené a teta Petunie ho za to vždycky sekýruje. Chorobně nesnáší nepořádek."

"Um — jasně," řekla, červenajíc se a Harry nechápal, proč. Aniž by řekla cokoli dalšího, nastartovala auto.

Po chvíli jízdy v nepříjemném tichu Harry řekl: "Když budeme v Londýně, můžeme se zastavit na Příčné?"

Vypadala vyděšeně. "Oh, um — Myslela jsem, že se dnes kouzelnickému Londýnu vyhneme. Půjčila jsem si od táty auto, abychom se nemuseli odletaxovat do Děravého kotle."

"Jsi si jistá, že tam němůžeme udělat jen rychlou zastávku? Potřebuju sehnat narozeninový dárek pro Draca Malfoye. Mimochodem, ty a tvůj táta jste zváni na oslavu. Bude v pondělí u paní Figgové."

Katie nepatrně otočila hlavu. "Budeš slavit narozeniny přítele dívky, do které jsi zamilovaný?"

Harry se zašklebil. "Nejsem -- k čertu. Snažím se být nad věcí. Dostat Ginny z hlavy. Chovat se k němu jako k člověku a ne jako k žravému slimákovi, což by, upřímně, pro mě bylo přirozenější. Takže mu hodlám sehnat dárek, jít na jeho oslavu, usmívat se a být milý, i kdyby mě to mělo zabít. Což by mohlo." Křivě se na ni usmál.

"No — možná, že já ti můžu pomoct dostat Ginny z hlavy." Mluvila jemně, ale Harry se teď na ní dobře podíval. Měla na sobě modrou sukni a bílou blůzku. Ruce měla opálené z práce venku a její nohy vypadaly - -

Otočil se a sledoval silnici, snažíc se nemyslet na její nohy. Najednou měl pocit, že už ví, jak plánuje dostat Ginny z jeho hlavy. Vzpomněl si, jak spolu předchozí večer stáli před domem. S Katie je vše jednoduché, připomněl sám sobě. Proč ale potom měl ten otravný pocit, jakoby podváděl Ginny?

Zjistil, že Kew Gardens vážně bylo místo stvořené k odpočinku. Byly tu fontány a vodopády, úžasné rostliny a a celkově pokojná atmosféra. Přistihl sám sebe, že chce s Katie mluvit o svém druhém životě, o Jamie, ale úplně nevěděl, jak to nadhodit, aniž by si myslela, že je úplně šílený. Takže posedávali na lavičkách, držel ji za ruku a procházeli se zahradními altány a jednou, ve stínu obrovského, starého kaštanu, ji znovu políbil. Zatímco ji líbal, napadlo ho, že by jí mohl něco z minulého života ukázat v myslánce. Potom by si nemusela myslet, že zešílel. Ale, uvědomil si, asi by jí neměl ukazovat něco jako jeho první setkání s Maggie Parrishovou, které se událo jen díky jeho několikaletým zkušenostem v pronásledování Ginny…

Maggie Parrish.

Náhle ji přestal líbat. Zdvihla k němu oči a věnovala mu drobný úsměv, ale když uviděla výraz na jeho tváři, přestala. "Je všechno v pořádku, Harry?"

"Ehm – jo. Já jen – jen jsem dostal nápad, jak něco provést – teda jak Ron může něco provést. Chci si být jistý, že to nezapomenu, než mu to budu moct napsat."

Katie se zazubila. "Těší mě, že líbání se mnou může být tak inspirující, ale nesnažili jsme se donutit tě přestat myslet na nějakého Weasleyho?"

Nezbedně se zazubil zpět. "No, každopádně je to jiný Weasley." Z legrace ho plácla a smějíc se, pokračovali v procházení. Když dorazili do Děravého kotle, aby se dostali na Příčnou ulici, konečně si přečetl Ginnyin vzkaz. Během čtení se zamračil se a rozhodl se nekupovat Dracovi všechny ty praktické školní potřeby, které navrhovala. Tohle nebyl dárek k sedmnáctinám. Místo toho mu vybral nové koště a řekl Katie, že se s jejím tátou můžou k dárku přidat. Když se budou chtít podílet i Ron a Hermiona, přemýšlel, tak to na jednoho nebude zas tak moc. Pomyslel si, že Katie v Prvotřídních potřebách pro famfrpál vypadala docela vylekaně. Neustále se rozhlížela po ostatních lidech, kteří s nimi byli v obchodě a pak venku taky, ačkoli se snažila, aby to vypadalo, že se na ně vůbec nedívá.

Když dorazili zpět do Zobí ulice a loučili se, Harry už vůbec nezaváhal a Katie políbil, držíc ji proti sobě, ucítil její teplo a život, obrysy jejího těla. Nepokaž to, řekl tvrdě sám sobě. Je to hodná holka. Nesni v jednom kuse s otevřenýma očima o Ginny. Čeho je moc, toho je příliš.

****

Ale jakmile byla pryč, vystartoval směrem ke svému pokoji; napadlo ho, jak pohnout s hledáním Ronovy starší sestry a chtěl vědět, jestli to bude fungovat. Vzal svou myslánku a položil ji na stůl. Zamkl dveře do pokoje, ale zrovna když vytahoval svou hůlku, objevila se před oknem vznášející se Hedvika s odpovědí od Hermiony.  Upustila dopis na desku stolu, přistála na vrcholku své klece a začala si čechrat peří.

Drahý Harry,      

doufám, že s tvou novou přítelkyní, Katie Bellovou, se dobře bavíte. Ron a já se v pondělí s Ginny a Dracem Malfoyem chystáme do Londýna na film, než půjdeme na jeho oslavu. Předpokládám, že Tebe uvidíme tam.

Hermiona

Bylo to extrémně strohé a, pomyslel si Harry, stejně tak docela úsečné. V čem byl problém? Znovu se podíval na vzkaz; nemohl si vzpomenout, že by kdy předtím dostal od Hermiony dopis, který by nebyl podepsán S láskou, Hermiona. Tentokrát žádnou lásku neposlala.

Pak si všiml, že z pergamenu vypadl novinový výstřižek. Uh-ohh; teď už viděl, v čem byl problém; poslala mu stránku z rubriky "Lidé", která vyšla ve včerejším Večerním věštci, a na které byl článek o něm a Katie na schůzce a obrázek jich dvou, jak jedí večeři; vypadalo to, jakoby se Harry nakláněl přes stůl a líbal ji. Pod stolem její noha vyklouzla ze sandálku a mířila k jeho, aniž by se jí dotkla. Na večeři jsem ji nepolíbil, pomyslel si. Možná je to z okamžiku, kdy jsem jí šeptal, jak lidé zírají na moji jizvu. A jestli její noha dělala tohle, já  jsem si toho rozhodně nevšiml…

Přemýšlel, kdo ten obrázek pořídil. Nevšiml si žádného fotoaparátu. Věděl, že moderní mudlovské fotoaparáty mohou být velmi malé a nenápadné. Možná, že něco takové mají i kouzelníci (nebo někdo fotku pořídil mudlovským přístrojem a jednoduše fotku vyvolal kouzelnickým způsobem). Pak, když četl článek, se s bouchnutím posadil. Oh, tohle je horší a horší, pomyslel si.

JAK STŘELKYNĚ ULOVILA CHYTAČE

Růžena Vřídková

Někdejší nebelvírská prefektka a střelkyně Kathryn Bellová byla dnes večer spatřena u Děravého kotle s nikým jiným než Nebelvírským chytačem a nově jmenovaným primusem, Harry Potterem. Bellová s Potterem večeřeli v ústraní soukromé jídelny, daleko od slídivých očí. Cesty Pottera a nové primusky, Hermiony Grangerové, také z Nebelvíru, která patrně byla jeho tajnou milenkou už od Turnaje tří kouzelnických škol, ačkoli svůj vztah zveřejnili až v červnu loňského roku, se očividně rozdělily. Během turnaje byla slečna Grangerová spojována nejen s Potterem, ale i se zesnulým bulharským chytačem, Viktorem Krumem, který asi před měsícem za podezřelých okolností zemřel v Zapovězeném lese v Bradavicích. Potter byl viděn, jak se skláněl nad Krumovým mrtvým tělem; Krum se vídal s jinou odloženou přítelkyní Pottera, někdejší primuskou a Havraspárskou chytačkou, Cho Changovou. Potter začal s Changovou chodit nedlouho poté, co její předchozí přítel, Mrzimorský chytač a šampion Turnaje tří kouzelnických škol, Cedric Diggory, zemřel v přítomnosti Pottera a za podivných okolností.

Během letních prázdnin oba, Bellová i Potter, pracují společně s otcem Bellové, odsouzeným vrahem Samem Bellem, a Dracem Malfoyem, zmijozelským prefektem a synem odsouzeného Smrtijeda Luciuse Malfoye, pro podnik zabývající se zahradními úpravami, který vlastní bratr Albuse Brumbála, Aberforth (ten měl v minulosti sám problémy se zákonem).  Sam Bell si takto vydělává na živobytí od té doby, co byl propuštěn z Azkabanu a Potter i slečna Bellová to pravděpodobně dělají pro zábavu, ale mladý Malfoy údajně velmi nutně potřebuje peníze, jeho finance jsou v úzkých od té doby, co ho matka vydědila za to, že ve spolupráci s Potterem a Grangerovou poslal svého otce do Azkabanu.

Bellová, Changová, Grangerová a Alice Spinnetová (další někdejší primuska) jsou čtyři dívky, které údajně Lucius Malfoy držel pod Imperiem, což částečně zapříčinilo jeho doživotí. Všem dívkám bylo, zatímco byly pod Imperiem, přikázáno Pottera romanticky pronásledovat, což by vysvětlovalo, jak zejména taková pěkná dívka, jako slečna Changová, mohla být po nějakou dobu jeho přítelkyní (Potterovi se nepochybně hodilo, že byl její přítel náhodou zabit). A vaše kletba ještě nevyprchala, slečno Bellová?

Potter zjevně pokračuje ve svém zvyku přátelení se s poněkud pochybnými lidmi, který začal jeho přátelstvím s bradavickým šafářem a profesorem Péče o kouzelné tvory, poloobrem Rubeusem Hagridem, který byl před lety ze školy vyloučen v souvislosti se smrtí studentky. Hagridovou matkou je nechvalně proslulá obryně Fridwulfa. Hagrid před čtyřmi lety také prošel Azkabanem.

Potter je sice oceňován za pomoc s objevením uneseného bradavického mistra lektvarů, Severuse Snapea, který byl kdysi také obviněn ze Smrtijedství, ale také je Ambrosem Daviesem obviňován ze smrti jeho syna, Evana. Havraspárský prefekt měl popáleniny na více než 95% těla a zemřel na zadušení během Snapeovy záchrany, které Potter lehkomyslně velel bez povolení ředitele nebo jakéhokoli jiného člena profesorského sboru v Bradavicích. Potter už dříve ukázal, že má sklony pohrdat autoritami (Turnaj tří kouzelnických škol byl určen pro studenty od sedmnácti let, zatímco Potterovi bylo pouze čtrnáct, když se ho účastnil) a bylo by na čase, aby dostal zasloužený trest. Místo toho je odměněn funkcí primuse.

Slečna Bellová by možná měla důkladně zvážit, zda chce ohrozit svou budoucnost vztahem s někým, jehož činy díky neopatrnosti a hře na hrdinu vedly k zabití dvou bradavických studentů během dvou let (tím druhým je Diggory), ale jelikož, jak se zdá, zabití své matky otci velkomyslně odpustila, možná taková rada jednoduše projde jedním jejím uchem dovnitř a druhým ven.

Harry táhle zavyl. Skoro nikdo z jeho okolí nezůstal nezatažen do bahna v tomto článku. Paní Figgová zázračně unikla reportérčině pozornosti, ale napůl očekával, že uvidí něco o jeho tetě a strýci - asi by i viděl, kdyby to nebyli mudlové. Nebyl zmíněn Sirius, stejně jako Ron a Ginny. To bylo dobré. Vytáhli ale dokonce Snapeovu minulost Smrtijeda a to už byla dávná historie - - natož Hagridovo vyloučení z Bradavic. Zatraceně, zatraceně, zatraceně, pomyslel si.

Tón celého článku byl znepokojivě známý. Zkontroloval to, ale jméno autora nebylo Rita Holoubková, stálo tam Růžena Vřídková. Harry ztuhl. Kde vůbec byla Rita Holoubková, když už jsem u toho? pomyslel si. Nebyla pohřešovaná zhruba od stejné chvíle loni v létě jako Snape? Měl by napsat Brumbálovi a zeptat se ho. Nebo možná by něco mohla vědět paní Figgová, když je taky agentem.

Znovu přelétl očima ten článek. Bellová s Potterem večeřeli v pohodlí skrytého koutku soukromé jídelny, daleko od slídivých očí.  Jo, byli jsme tak daleko od slídivých očí, že zvládli pořídit takovou fotku, na které to vypadá, že se mazlíme, i když jsme to nedělali.

Hermiona nedopadla moc dobře, ta reportérka očividně věřila těm nesmyslům o ní a o Harrym, které psala Holoubková během turnaje. Obviňoval ho ten pisatel ze zabití Kruma a Diggoryho? Kvůli tomu, aby získal Cho Changovou? A pak Aberforth a Sam, ti byli vykresleni v tom nejhorším možném světle a u Draca Malfoye se trefila v té části o „financích v úzkých“. Na svou finanční situaci byl velmi citlivý. A jakoby to nebylo dostatečně zlé, ta reportérka musela pokračovat a znovu vytáhnout Harryho. Opravdu Ambrose Davies tvrdil, že Evanova smrt byla Harryho chyba? Harry se otřásl, před očima znovu viděl Evana, jak křičí, oblečení v jednom ohni …

Sbalil výstřižek do ruličky a hodil ho do rohu. To jsem teď přesně potřeboval. Doufal, že to neviděla Katie. Pak si uvědomil, že už asi ano; musel to být právě výtisk Věštce, co ráno hodila na zadní sedadlo svého auta, když ho vyzvedla. To proto se chovala tak divně a proto nechtěla jít na Příčnou ulici.

A Hermiona. Argh. Tohle mu rozhodně nepomůže to mezi nimi urovnat.

Zatraceně.

Byl rozrušený a znepokojený. Co pro všechno na zemi dělal, když přiletěla sova od Hermiony? Vzhlédl a uviděl na stole myslánku. Oh, aha. Hledal Peggy Weasleyovou. Nebo Maggie Parrishovou. Nebo jakkoliv se Maggie Parrishová jmenovala předtím, než se vdala za Bernarda Parrishe.

Věděl, že nemůže počítat s tím, že si Bernarda vzala i v tomto životě, takže potřeboval znát jména jejích adoptivních rodičů. Vzpomínal si, že kousek od domovních dveří viděl zarámované svatební oznámení, ale bez kouzel na něj ze své hlavy nedokázal doplnit jejich jména. Rozhodl se vložit vzpomínku na návštěvu Maggie a Bernarda do myslánky  a ponořit se do ní, tentokrát se na to oznámení zkusí opravdu podívat…

Přemýšlel o tom dni, o tom, jak ji sledoval v metru a potom zazvonil na její zvonek; přemýšlel o rozhovoru, který vedl s ní a s Bernardem v domovní hale, kde byli se psem Billym. Přemýšlel o tom, jak seděl v jejich bytě, jak mluvili …

Harry přiložil svou hůlku ke spánku a pak ji pomalu odtahoval, posílajíc myšlenku jako jiskřící stříbrný proud do kamenné mísy. Když byl hotov, vnořil svou hůlku do lesklé hladiny, víříc ji, dokud v míse neuviděl obývací pokoj bytu Parrishových z jeho druhého života. Skláněl se níž a níž, dokud se lesklé tekutiny nedotkl nosem, až najednou zjistil, že má hlavu až po uši ponořenou v myslánce.

Byl zpátky ve slunečném londýnském bytě Maggie a Bernarda Parrishových, kde byl už během předešlého podzimu. Ti dva seděli se svým psem na pohovce a mluvili s tím druhým Harrym bez jizvy. Harry na sebe zíral; vypadal tak odlišně a ten přízvuk. Díky tomu zněl nějak starší, pomyslel si. Teď už rozuměl tomu, proč si Maggie myslela, že je trochu starý na to, aby chodil s její patnáctiletou sestrou.

Zašel do chodby, která vedla k předním dveřím bytu; bylo to tady, pomyslel si; jsem si tím jistý. Konečně, našel to. Ve svém druhém životě to viděl, dokonce četl, ale aby věděl, co přesně je tam napsáno, potřeboval se fyzicky vnořit do té vzpomínky, dojít k tomu a dobře se podívat.

Četl svatební oznámení Parrishových:

Sean R. Dougherty s manželkou

mají tu čest Vás pozvat

na svatbu své dcery

Margaret Mary Beatrice

a

Bernarda R. Parrishe III.

která se bude konat třetí sobotu měsíce srpna roku tisícího devítistého devadesátého šestého

v jednu hodinu po poledni

v římskokatolickém kostele Svatého Bartoloměje

v Dorchesteru

Svatební hostina bude následovat v hotelu Bílá vlaštovka

Očekáváme Vaše laskavé potvrzení.

Harry polkl. Jmenovala se Margaret Mary Beatrice Doughertyová, její otec byl Sean R. Dougherty a měla se vdávat na farnosti Svatého Bartoloměje v Dorchesteru.

Harry se vynořil z myslánky a po chvíli klopýtání vyštrachal nějaký pergamen a inkoust a rychle na něj naškrábal informace, které právě zjistil. Teď --- jak najít to, co potřeboval vědět?

Měl nutkání prostě jít do vedlejší místnosti a použít Dudleyho počítač, ale neodvážil se; jeho teta by ho zaživa stáhla z kůže, kdyby sáhl na cokoli z Dudleyho věcí a až doteď nebyl ochoten narušit svatyni, byl by sám proti sobě. Ale tohle bylo důležité; tohle mohlo vrátit ztracené Weasleovic sestry – nebo jednu z nich – k jejich rodině. Nejdříve přemýšlel za pochodu, kdyby se jen teta Petunie místo na Dunkirka po Dudleyho smti upnula na mě…

Harry přestal pochodovat a usmál se sám pro sebe. Věděl, jak se do Dudleyho pokoje dostat a počítač použít.

* * * * *

„Ještě jednou dobrý den, paní Dursleyová.“

„Ahoj, Draco,“ zazářila teta Petunie. Harry se opravdu hodně, hodně snažil, aby neprotočil oči. „Pojď dál,“ dodala, uvádějíc ho do vstupní haly. „Jak se dnes máš?“

„Docela dobře, docela dobře,“ řekl, znějíc víc urozeně než kdy jindy. No dobře, Harry mu řekl, aby použil malfoyovský šarm (snažil se nevtipkovat stran toho protimluvu). „Dnes vypadáte vskutku krásně,“ dodal. Harry si s ním později bude muset promluvit ohledně toho lichocení. Začínalo mu z toho být—

„Oh, děkuji, od takového pěkného mladého muže už to něco znamená--“

-- na zvracení, pomyslel si Harry, snažíc se znovu spolknout obsah svého žaludku.

„Takže,“ řekla, vypadajíc velmi potěšeně, že ho má ve svém domě. „Co tě přivádí do našeho skromného příbytku?“

„Já, eh—Harry. Loni v létě, když bydlel u paní Figgové, půjčil si jednu moji knihu a říkal, že se pro ni můžu zastavit.“ Harry v duchu zasténal; tohle nebylo, na čem se dohodli, ale Malfoyův mozek zjevně nebyl schopen zapamatovat si více, než –

„Harry!“ pokárala ho ihned jeho teta. „Věděla jsem, že jsme udělali dobře, když jsme ti nepořídili průkazku do knihovny. Neměl jsi toho ubohého chlapce nechat, aby si pro ni musel přijít sám! Teď pro ni dojdi a až se vrátíš, omluvíš se mu!“

Tohle nebylo v plánu. „Um -- nejsem si jistý, kde teď je. Možná jsem ji zapomněl v Dudleyho pokoji--“

„Zapomněl jsi ji v --!“ začala jeho teta a zbělela. „Víš přece, že máš zakázáno tam chodit!“

Harry se snažil vypadat rozpačitě. „Já vím, omlouvám se.“

„Bude v pořádku, když půjdu do pokoje vašeho syna , paní Dursleyová?“

Dobrotivě se na něho usmála. „Samozřejmě, drahý chlapče, samozřejmě.“ Zatímco ti tři stoupali po schodech, věnovala Harrymu přes rameno ledový pohled. Potom, co dorazili do Dudleyho pokoje, po knize tam nebylo ani památky. Když se Hary chvíli před svými jedenáctými narozeninami stěhoval do Dudleyho druhé ložnice, jediné další věci v pokoji kromě postele a stolu byly rozbité hračky a zničené knihy – jinak řečeno věci, které byly odstraněny, protože už pro Dudleyho neměly využití. Knihy pro Dudleyho Dursleyho nebyly zrovna typické, takže kdyby teď v jeho pokoji nějaká byla, vyčnívala by asi jako čarodějnický klobouk na hlavě Vernona Dursleyho.

Místo toho Draco toužebně zareagoval na počítač na Dudleyho stole. „Oh! To je Alpha—4000X?“ zeptal se ve zřejmé extázi po tom, co uviděl jednoduchý béžový stroj, ale říkal to zvláštně, jako by se snažil vzpomenout, jak ho to Harry učil.

Petunie Dursleyová se usmála. „Ano. Máš rád počítače?“

„Mám! Můj je zrovna teď ve skladišti a určitě už mám tolik amailů --“ Harry ho šťouchl loktem do žeber a naznačil ústy písmeno E. „Er -- emailů čekajících, až se zase propojím - - vlastně připojím…“

„No, tak proč prostě nepoužiješ Dudleyho počítač, zatímco zůstáváš v Kvikálkově? Stejně tu na něj jen sedá prach. Harry by nevěděl, co s tím má dělat,“ řekla pohrdavě, tišíc hlas. Obrátila oči v sloup, jakože Harry je moc hloupý a je beznadějné, že by se kdy naučil používat i psací stroj s pouhými dvěma klávesami.

„Opravdu? Myslíte to vážně? To by bylo senzační. Opravdu bych to ocenil.“

„Oh, to nestojí za řeč,“ řekla, červenajíc se. „Pusť se do toho. Harry! Podej mu židli!“ Kdysi tu bývala kancelářská židle, ale Harry si všiml, že je rozbitá a její kousky leží na hromadě v rohu. Vyrazil do svého pokoje a vrátil se s vlastní židlí. Petunie se dívala na Draca, jak si sedá a s očekáváním zůstala, sledujíc jeho a tmavý monitor počítače. Harry se obával, že neodejde; Draco Malfoy nevěděl o počítačích zhola nic. Harry měl být ten, kdo ho bude ovládat a jestli jeho teta nepůjde pryč, tak to nevyjde.

„Vlastně, neměli bychom vyrazit k paní Figgové?“ řekl náhle Dracovi. „Chtěli jsme, eh, jí něco udělat na zahradě. Třeba by se Draco mohl vrátit zítra odpoledne. A já se můžu večer podívat po jeho knize.“ Věděl, že nedělní odpoledne většinou Petunie tráví tím, že předstírá stříhání růží na dekoraci domu, ale ve skutečnosti natahuje krk přes plot zahrady a špehuje sousedy. To byla důležitá část jejího týdne a vždy se snažila ji nepromeškat. Věděl taky, že Draco by nechtěl přijít ráno, kdy si užíval, že má dům paní Figgové sám pro sebe, zatímco byla v kostele.

„Proč ne ráno?“ zeptala se. Harry se zašklebil; chtěla tu postávat? přemýšlel. Dracovy oči byly nezvykle rozšířené; očividně se zuřivě snažil vymyslet, jak se vyhnout tomu, že se bude muset vzdát svého času mám prázdný dům. „No, eh, ráno chodíme do kostela. Ano. Každou neděli. Stejně jako minulý rok. Bez Harryho. Ten by s námi nešel.“

Harry potlačil nutkání kopnout ho do holeně. Debil. Vlezprdelka.

„Harry!“ řekla teta Petunie svým nejvíce odsuzujícím tónem. (A to měla několik velmi odsuzujících tónů.) „Musíš respektovat pravidla domu, ve kterém bydlíš!“ Pak se obrátila zpátky k Dracovi, usmívajíc se. „No, není to skvělý nápad! My, ehm, potkali bychom se loni v létě v kostele, ale byli jsme na dovolené, samozřejmě, proto Harry nebyl tady. Uvidíme tě tedy zítra ráno v kostele, ano? A pak, odpoledne, můžeš přijít a použít Dudleyho počítač, dobře? Řekni, že přijdeš po mši?“

Harry zaúpěl. „Kostel? My zítra půjdeme do kostela? My nechodíme do kostela. Jen o Vánocích a Velikonocích.“

Teta Petunie zavelela. „Ty zítra ráno navštívíš kostel, mladý muži, a budeš se chovat slušně.“ Udělala s jazykem ts-ts a podívala se znovu na Draca. „Tví rodiče musí být velmi pyšní, jaký jsi skvělý mladý muž, že chodíš do kostela se svou starou chůvou. Není moc,“ podívala se přímo na Harryho, „mladých lidí, kteří jsou ještě dnes ochotni dělat, co je správné.“

„Zajímalo by mě, kdy naposledy jsi ty byla v kostele.“ Bručel si Harry pod vousy, ale ne dost tiše, aby ho neslyšela; rozhodla se ho ignorovat. Když odešli z čísla čtyři a mířili k paní Figgové, Harry odolával pokušení strčit Draca Malfoye do pichlavých růžových keřů.

„Vůbec jsi mi neřekl, proč tu věc potřebuješ použít--“ začal Draco Malfoy, ale Harry neměl v plánu vést tenhle rozhovor.

„Díky moc, Malfoyi,“ řekl místo toho, popudlivě kopajíc do planěk plotu. „Teď musíme zítra ráno jít do kostela, jen díky tobě.“

„Jak jsem měl vědět, že řekne tohle?“ zvýšil hlas, až pištěl. „Myslíš, že já chci jít do toho zpropadeného kostela?“

„No tak jsi neměl předstírat, že jsi tak pobožný. Každopádně nevím, proč mojí tetě tak lezeš do zadku.“

Teď se ale Draco Malfoy zastavil a ztichl, hrajíc si s kouskem keře. „Obskakuje mě. Ona -- připomíná mi trochu moji mámu.“ Znovu se dal do kroku a Harry se na chvíli zamračil, než ho dohnal.

Cos to říkal?“

„Slyšel jsi mě. Nebudu se opakovat,“ odpověděl podrážděně, soustředíc se na cestu. Prošli kolem domu paní Figgové, aniž by si toho všimli a mířili teď přímo do parku. Harry si vzpomínal, že Ginny mu vyprávěla, jak se s Dracem stali přáteli, na způsob, jakým ho na ošetřovně držela za ruku, zatímco v deliriu volal svou matku.

„Nebyla zlá, víš. Když jsem byl mladší. Vždycky mi dala všechno, co jsem chtěl.“

Harry nesouhlasně našpulil rty. „Tomu se říká rozmazlování. Moje teta a strýc to s Dudleym dělali stejně.“ Pak si vzpomněl, že když poprvé potkal Draca, v obchodě Madam Malkinové, okamžitě mu začal připomínat Dudleyho kvůli tomu, jak řekl, že plánuje donutit svého otce, aby mu koupil závodní koště (navzdory tomu, že studenti prvního ročníku měli košťata zakázána).

Zatímco šli, Draco zůstal tiše. Brzy byli v parku; Rodney Jeffries zjevně nasadil do programu další show, lidé stáli ve frontě, která se ovíjela kolem obrovského stanu a dál přes trávník až na chodník, čekajíc, až budou moci zaplatit svých dvacet liber. Harry zůstal stát a potřásl hlavou, sledujíc je, pak si všiml, že Draco dělá to samé. No, pomyslel si, aspoň na něčem se shodneme.

Pak si Harry všiml osamělé postavy na kraji trávníku, byl to muž kolem třiceti, malý a štíhlý, na sobě měl světle šedý oblek a límeček kněze. Poznal pana Babcocka, vikáře. Nekroutil hlavou jako Harry a Draco, ale viditelně se třásl, a vlastně vypadal docela nemocně, jak sledoval zástup lidí čekajících, aby si mohli poslechnout toho charismatického řečníka. Harry sledoval, jak se otočil zády k parku a vyšel směrem ke Sv. Bédovi, vypadajíc jako odsouzený muž, kterého čekají galeje.

* * * * *

Když se vrátil do Zobí ulice, všiml si něčeho, co vypadalo jako hejno sov, které se shluklo na dehtem pokryté střeše. Jedna z nich okusovala větev jehličnanu, který dosahoval ke štítu. Když vyrazil k předním dveřím, vrhly se na něj a musel je odehnat pryč. „Počkejte na střeše!“ řekl jim podrážděně. „Půjdu nahoru a otevřu okno!“ Ptáci se vrátili na střechu, a když Harry otevřel okno své ložnice a zapískal na ně, začali se hrnout dovnitř. Brzy byl pokoj plný sov. Harry nejprve přešel ke středně velké žlutohnědé sově, aby ji mohl dostat z rámu své postele a sundat dopis z její nohy a pak ji odehnal oknem ven.

„Ne, nic vám nedám! Nemám pro vás všechny dost sovích pamlsků.“ Podrážděně rozvinul pergamen. To, co našel, ho ani trochu nepřekvapilo. Všechny ty dopisy mu byly poslány kvůli tomu článku ve Věštci, očerňujíc ho za Evanovu smrt, ptajíc se, jaký otec-šílenec by ho nechal v blízkosti své dcery a jak mohl Albus Brumbál dovolit, aby se někdo takový stal primusem. Pročítal jeden za druhým tak rychle, jak jen bylo možné, odhánějíc sovy oknem ven hned, jak získal pergamen, který nesly, ale párkrát se nestačil včas dostat k hulákovi a během chvíle byl dům plný křiku rozzlobených čarodějek a kouzelníků, kteří si teď mysleli, že je metlou čarodějnického světa.

„Co se to tam nahoře děje?“ zařval Vernon Dursley ze svého donedávna klidného obývacího pokoje, kde sledoval fotbal. 

„Nic!“ zařval Harry nazpět, zrovna když další hulák vybuchl. Tentokrát s nejvyšší hlasitostí hulákal slova jako „čarodějnický Donchuan“, Harry s sebou trhl a strkal vyplašenou sovu ven z okna. Když se konečně dostal k posledním třem sovám, které nevypadaly, že nesou huláky, opatrně se k nim přiblížil a vzal si pergameny, připraven na další osobní útoky. Ale ten první byl příjemným překvapením.

Drahý Harry,

doufám, že jsi v poslední době nečetl Věštce, ale měl bych tě varovat, byl v něm strašný článek, ze kterého mohou být někteří lidé nějakou dobu podráždění. Pokud bys dostal nějaké negativní reakce –

Pokud? Pomyslel si Harry sklesle.

-- vůbec je neber vážně. Ti, co Tě znají a mají Tě rádi, vědí, že nemůžou věřit ničemu z té špíny. Jen jsem chtěl, abys věděl, že stojím za Tebou.

Kdy ses začal vídat s tím Bellovic děvčetem? Na Sama Bella si pamatuju; pracoval s tvou mámou. Každopádně tohle všechno přejde. Mám pro tebe nějaké zajímavé novinky ohledně Červíčkova přiznání, až dorazíš do Ascogu a celá rodina se těší, až tě pozná.

--Sirius

Harry se usmál. Lidé, kteří tě znají a mají tě rádi…

Otevřel další dopis a ke svému překvapení zjistil, že tenhle byl od Mariah Kirknerové.

Drahý Harry,

použila jsem naši nejrychlejší sovu, takže doufám, že Tě zastihne rychle. Píšu tohle hned po přečtení té věci ve Věštci, co viděla novinářství sotva z rychlíku. Nikdo, kdo byl v lese, Tě neviní ze Smrti Evana Daviese. Víme, že se obrátil proti Tobě a zbytku z nás. Máš podporu celého Soubojnického klubu stejně jako ostatních bradavických studentů. My prefekti jsme měli důvod, proč Tě při hlasování zvolit primusem. Hned, jak tenhle dopis pošlu, chystám se napsat do Věštce. Můžou očekávat bouři sov od zbytku studentů i učitelů. Na to dohlédnu. Pozdravuj ode mě Draca.

--Mariah

Harry se s žuchnutím posadil na postel. To ho uzemnilo. Vzpomněl si, jak v pátém ročníku Will Kratiknot vyhlásil, že ho neviní za to, že Cho a jeho báječný strýček jsou v nemocničním křídle a jak se k němu celá nebelvírská kolej přidala ve vlně solidarity. Když ten článek četl, neočekával, že do Zobí ulice z čarodějnického světa dorazí útoky, ale ani podpora. S výjimkou dopisů od Rona, Hermiony, Siriuse a Hagrida většinou během léta se světem čarodějů nebyl moc v kontaktu. Dokonce ani loni, kdy pracoval se třemi dalšími kouzelníky, mu nepřišlo, že by léto mělo nějak víc čarodějnických prvků než obvykle.

Zbývala poslední sova, ve které teď Harry poznal Hermese, sovu Percyho Weasleyho, kterou dostal od svých rodičů, když se stal prefektem. Nevzpomínal si, že by Ginny něco dostala, když se ona stala prefektkou. Rozvinul pergamen a četl.

Drahý Harry,

Předpokládám, že touhle dobou už máš článek z Věštce přečtený. Dalo mi zabrat, abych donutila Freda a George, aby sklapli a nemluvili o tom. Myslí si, že je to neskutečně zábavné, jak jinak. Ron a já tenhle víkend trávíme v Prasinkách s Percym a dvojčaty a v pondělí se odletaxujeme do Děravého kotle, kde na nás mají počkat Hermiona s Dracem. Díky, žes to celé vymyslel. Nikdy jsem v kině nebyla a docela se na to těším. Doufám, že Draco nemá ohledně své oslavy žádné podezření.

Předpokládám, že na té fotce Katie jen něco vyprávíš, když ten reportér, jak se zdá, potřeboval, abys vypadal tak hrozně, jak bylo třeba. Katie je moc fajn a pracujete spolu; jsem si jistá, že jste prostě jen byli venku jako přátelé. Proč musí někteří lidé věci tak překrucovat? Nikdo, kdo Tě zná, nebude věřit čemukoli z toho příšerného článku, a to znamená nikdo ze školy, studenti stejně jako učitelé. Všichni víme, že máš být primusem, i když tahle Růžena Vřídková si to nemyslí.

Ještě jednou Ti děkuju za pomoc s Dracovou oslavou. Uvidíme se v pondělí večer. Ron Tě zdraví a říká, že už Ti psal včera večer. Většinu dnešního dne strávil s Remusem Lupinem při něčem, co vypadalo jako velice zvláštní tanec. Neptej se; když jsem to udělala já, dostala jsem odpověď, ze které se mi zavíraly oči. Jsem si jistá, že Tě moc rád poučí (tím myslím unudí) v pondělí sám.

S láskou,

Ginny

Harry na ten dopis zíral. Nevěřila, že on a Katie byli cokoli víc, než přátelé. Cítil, jak se červená, když si vzpomněl, jak ji líbal. Ginny vždy viděla v každém to nejlepší, dokud nebylo jasně dokázáno, že je to jinak. Přemýšlel nad tím, jak se spřátelila s Dracem Malfoyem, a jak se potom stali více než přáteli. Dala mu šanci, když spousta, spousta dalších by to nikdy neudělala. Co bylo mezi ním a Katie? Prostě jen trochu randíme, řekl sám sobě. Ale cítil se trochu trapně, když si představil, jak se Ginny dozví, že to opravdu bylo rande.

Vypustil Hermese z okna, stále držíc Ginnyin dopis. Znělo to, jakoby Lupin udržoval Rona zaneprázdněného, takže nebyl překvapen, že od něj nedostal další dopis. Hermiona mu napsala jen, aby mu poslala ten článek a aby ho kritizovala; ona očividně věřila, že už byl s Katie zapletený. Byla naštvaná, že se tak rychle dostal přes ni a nebo přes Ginny? Uvědomovala si vůbec, jak hluboké jsou jeho city k Ginny?

Povzdechl si, zatímco sledoval Hermese, jak mu odlétá z dohledu, potom shlédl na dopis v jeho ruce, na dopis od dívky, na kterou potřeboval zapomenout. Poslední tři slova mu neustále zněla v hlavě jako ozvěna:

S láskou, Ginny.

* * * * *

Harry druhý den ráno přetrpěl bohoslužbu jen díky snění o famfrpálu. Příležitostně se také bavil faktem, že Draco Malfoy nemá ani ponětí, co dělat a neustále vstává, sedá si nebo kleká ve špatnou chvíli. Několikrát hlasitě přečetl slova z modlitební knížky současně s pane Babcockem, který ho ke konci mše velmi nepřátelsky sledoval.

Když se postavili ke zpěvu posledního chvalozpěvu, Harry se rozhlédl kolem sebe, zatímco varhaník jim k tomu hrál. Nebylo tu zrovna moc lidí; když byl mladší, vypadalo to, že je jich víc. Samozřejmě, zažil jen Velikonoční a Vánoční mše, které byly hodně navštěvované. Teď už chápal, proč si u Svatého Bédy nemůžou dál dovolit pastora. Nemohlo tu být víc než dvacet pět lidí a čtyři z nich (Harry, Draco a Dursleyovi) tu obyčejně nebývali.

Zatímco chatrně znějící nástroj chrlil dohru, pan Babcock s mírně roztřepenou sutanou a vyčerpaným výrazem ve tváři kráčel uličkou kostela. Harry už cítil, jak mu žár letního dne lepí jeho bílé tričko na záda a to bylo teprve dopoledne. V malém, kamenném kostelíku nebylo žádné větrání a bylo v něm jako v troubě. Květiny na oltářním stolku už vadly. Venku bude určitě mnohem chladněji, pomyslel si Harry, toužíc po stínu listnatých stromů a po chladné trávě pod bosýma nohama.

Ale ještě jim nebylo dovoleno jít ven. V hale farnosti se podával slabý čaj, zatuchlé sušenky a čajové sendviče a v Harrym rostla nostalgie po příjemně jemném chlebu s míchanými vejci, který měl po šábesu v synagoze Peltů. Měli tam také křupavé nakládané okurky, slaný rybí salát, křupavou syrovou zeleninu a další dobré jídlo.  Sledoval Draca Malfoye, jak si ledabyle vybral z velmi ubohého vzorku okurkových sendvičů.

Zatímco pili ten příšerný čaj, pan Babcock zabloudil až k nim a navázal s nimi rozhovor. „Takže! Dnes jsou tu nějaké neznámé tváře,“ řekl, neúspěšně se snažíc znít povzbudivě. Harry vážně chtěl na malou chvíli kázání poslouchat, ale mužův hlas byl neobvykle pochmurný a Harry ho potřeboval vypnout, jinak se zblázní. Možná to je to, co se stalo s ostatními farníky, pomyslel si.

„No, naposledy jsem tu byl na pohřbu svého bratrance,“ monotónně řekl Harry, snažíc se ho zbavit. Pan Babcock se na něj teď podíval se zamhouřenýma očima.

„O, ano, ty jsi synovec pana Dimsleyho a jeho ženy --“

„Dursley, jmenuje se Dursley,“ opravil pana Babcocka a snažil se nerozesmát. Možná nakonec nebyl tak špatný.

„Tvoje jméno je Dursley? Myslel jsem, že Henry.“

„Eh, ne, jmenuji se Harry Potter. Moje teta a strýc jsou pan a paní Dursleyovi.“

„Oh, správně, jistě, jistě.“

Harrymu ho z nějakého důvodu bylo líto; zdál se předčasně popletený (ačkoli by mohl být starší, než vypadá, pomyslel si) a byl hrozný jako nikdo v těch obyčejných věcech jako vést krátký rozhovor nebo vzpomenout si na něčí jméno a rodinné vazby. Aby změnil téma, Harry řekl: „Viděl jsem vás včera, když ty davy lidí stály frontu na Rodneyho Jeffriese.“

Okamžitě věděl, že zasáhl citlivé místo. „Rodney Jeffries,“ řekl pan Babcock hořce. „Šarlatán. Předvádí dobrou show, to je vše. Věděli jste, že teď doslova nemáme žádný sbor, protože si zabral všechny dobré zpěváky, aby, dokud je tu, pracovali pro něj? A ze všech věcí musí uvádět zrovna výběr z muzikálů. Ano, jsem si jistý, že bych přilákal spousty lidí, kdybychom se rozhodli předvést během mše Fantoma opery. Prachy a cirkus, jenom prachy a cirkus…“

„Takže,“ začal Harry, zaujat faktem, že nikdy kvůli ničemu neviděl pana Babcocka ani vzdáleně tak vzrušeného, „vy nevěříte, že někoho vyléčil?“

„Vyléčil? Oh, ano, troufám si říct, že několik lidí vyléčil z hypochondrie…“

„Myslíte, že své nemoci předstírali? Co ten muž, který se popálil během Noci Guye Fawkese?“

„Kdo řekl, že byl vůbec kdy popálen? Ty zprávy byly takové nejasné.“ Odfrkl si do svého čaje, když najednou k nim zamířil plešatý muž.

„Vážně? Takže nikdo nemůže dosvědčit, že se ten muž popálil?“

Pak promluvil ten plešatý muž. Harry mu připadal nejasně povědomý. „Ah, donutil jste ho, aby šel na Rodneyho Jeffriese ještě jednou, jak se zdá.“

Pan Babcock vylekaně vzhlédl, než se uklidnil. „Oh, zdravím, Forbesi. Harry – er --“

„Potter.“

„Ano, samozřejmě. Harry Pottere, tohle je doktor Forbes. Jak si jistě dokážeš představit, lékařská komunita taky zrovna nepořádá večírky na Jeffriesovu počest.“

„Ahoj, Harry. Pamatuji se na tebe, jistě. Vypadáš trochu jinak, ale tu jizvu bych poznal kdekoliv. Je to už spousta let, co tvoje teta a strýc vodili tebe a tvého bratrance na prohlídky. Předpokládám, že když jste nastoupili na internátní školu, měli jste školní ošetřovatelky, aby o vás pečovaly. --- Bylo mi to velmi líto, když jsem slyšel o tvém bratranci. Upřímnou soustrast.“

„Děkuji, pane,“ odpověděl Harry a rychle změnil téma. „Takže – jste také tak znepokojen věcmi kolem pana Jeffriese jako pan Babcock?“

„Nevím, zda znepokojen je úplně správné slovo.... Tím myslím, že v lékařské profesi jsou určitá bezpečnostní opatření, víš? Vláda zjišťuje, zda je dotyčný plně vzdělán a schopen být doktorem. Když cítíš, že jsi nedostal odpovídající péči, jsou tu cesty, jak sjednat nápravu. Kdo ověřoval, jestli tenhle chlápek, Jeffries, lidem jen pomáhá a neubližuje jim? I když někoho přesvědčí, že už víc nepotřebuje kolečkové křeslo, co se stane, když bude zničehonic zase přesvědčen, že ano a spadne ze schodů? Když někteří uvěří, že je ve skutečnosti zranil místo, aby jim pomohl, jak se domohou práva?“

Harry se zamračil. „Ví vlastně někdo z vás, co dělá, když si ho všichni ti lidé přijdou poslechnout?“

Oba muži potřásli hlavou. „Netuším,“ řekl pan Babcock. „A nechystám se vyhodit dvacet liber, abych to zjistil.“

„Hmmm…“ řekl Harry s rukou na bradě. „Přiznávám – jsem zvědavý. Nemyslím si, že věřím, že opravdu dělá to, co lidé říkají, ale rád bych to aspoň viděl, zjistil, proč jsou ti lidé tak pevně přesvědčení. Můžu vám o tom pak říct, když budete chtít.“

Pan Babcock přikývl. „To bych uvítal. Nicméně dejte pozor, ať vás ten jeho svět také nevtáhne.“

Doktor Forbes přisvědčil. „Zdá se být jako nějaký Svengali, hypnotizující lidi svýma očima a bůhví, čím ještě. Troufám si říct, že by mu uvěřili, i kdyby jim řekl, že jsou všichni fialoví hroši.“ (PP: Svengali – osoba, která se se zlým úmyslem snaží přesvědčit ostatní, aby udělali, co chce. Původně postava z románu George Du Maurieho Trilby (1894).

Harry si pomyslel, že je docela možné, že přehánějí a byl víc a víc zvědavý, až to uvidí na vlastní oči a posoudí sám. „No – většinou se lidmi nenechám takhle unést. Mám dost zdravého rozumu.“

Doktor Forbes mu poklepal po rameni. „Dobrý chlapec. Ten ti dobře poslouží, pamatuj na má slova.“

Potom, co se vrátili domů, s ním Draco šel do Dudleyho pokoje a konečně mohli použít Dudleyho počítač bez okounějící tety Petunie. (Harry se potají chichotal způsobu, jakým se kolem Draca motala na farnosti, když jedl své čajové sendviče.) Harry bez potíží našel několik vyhledávačů, takže se mohl pokusit najít Seana nebo Margaret Doughertyovi.  Problémem bylo to obrovské množství lidí tohoto jména žijících ve Velké Británii. Harry všechny informace, které vyhledávač našel, uložil, takže se jimi mohl probrat později a Draco se vrátil k paní Figgové (našel Dudleyho digihru a rychle se na ní stal závislým – Harry ho nechal, aby si ji vzal s sebou, předpokládal, že teta si toho nevšimne).

* * * * *

Další den, když ho Sam a Katie nabírali cestou do práce, vzal Harry Dracovo nové koště do auta, když měl Draco den volna. Když Katie Harryho uviděla, vypadala, že se červená; možná taky dostala nějaké sovy kvůli tomu článku ve Věštci. Než Sam nastartoval auto, otočil se na Harryho a ten ztuhl, ale pak si všiml, že starší muž se na něj směje jako sluníčko.

„Taky ses tak zasmál nad tím článkem ve Věštci, Harry?“ řekl, než se otočil zpět na silnici a zařadil rychlost. Harry se celý zmatený otočil na Katie, která seděla vedle svého táty.

„Ehm --“ bylo všechno, co dokázal vymyslet. Sam se rozesmál.

„Oh, nedělej si starosti, Harry. Já se moc nestarám o to, co si o mě kouzelnická společnost myslí, to bych na Příčnou ulici musel chodit víc, než chodím – a to je vůbec. Dokonce ani neodebírám Věštce ani jsem před tímhle létem neměl byt připojený k letaxové síti. Katie už mi vysvětlila, že vy dva se na té fotce nelíbáte. Vím, jak tyhle věci fungují. Co sis myslel, Harry, že tě zakleju hned, jak dnes ráno vyjdeš ven? Kdybych ti nevěřil, nikdy bych nenavrhnul, abyste vy dva šli ven. Katie si myslela, že jsem se zbláznil, protože když k nám v sobotu v noci dorazila desátá sova s další nabídkou k sňatku, nemohl jsem se skoro dvacet minut přestat smát. Tolik mladých a pár už-ne-tak-mladých čarodějů ji před tebou chce zachránit. Nikdy jsem neviděl nic tak vtipného…“

Harry polkl a chabě se usmál na Sama, který na něj v zrcátku s veselým pohledem v očích mrknul. „Stejně nejde jen o to, co řekli o mně a o Katie. Napsali příšerné věci o --- o tom, proč jsi byl v Azkabanu, o tom, že to já můžu za Evanovu smrt.. a Cedricovu.. a Krumovu. A všechno to o Hermioně a Cho, mých 'odložených' přítelkyních. Hermiona mi poslala kopii toho článku. Nebyla zrovna veselá. Nevěřili byste těm příšerným dopisům, co jsem dostal – včetně několika huláků. Taky přišly tři dopisy od mých přátel, po kterých jsem se cítil trochu lépe. Moje teta a strýc na mě ječeli kvůli tomu příšernému randálu z huláků – sousedi si musí myslet, že jsme měli obrovskou hádku--“

Sam vyjel na dálnici vedoucí do New Stokingtonu. „Ach, Harry. Vzchop se. Odnese to čas. A mysli – Nigel a Trevor nic nevědí. Celý den o tom nemusíš přemýšlet. A později jdeme na oslavu.  Mimochodem, díky, žes sehnal dárek. Přinesl jsem nějaké kouzelnické peníze, abych zaplatil svoji a Katiinu část. Jakýže model koštěte jsi říkala, že to je, Katie?“

„Nimbus 2001,“ řekla. „To samé jako měl předtím, ale cena už šla dolů. Mají nový model.“

„Ještě pořád si potřebuju pořídit nějaké nové koště taky pro sebe,“ řekl Harry. „Můj Kulový blesk shořel v lese na prach, stejně jako Dracovo koště. Bude to už moje třetí koště od té doby, co jsem nastoupil do školy.“

Sam pokrčil rameny. „Nikdy jsem nebyl zrovna fanouškem cestování na koštěti. Dřív jsem se hodně přemisťoval. Ačkoli, jakmile se jednou dostaneš do Azkabanu, seberou ti tvoje oprávnění a už ho nikdy nedostaneš zpět. Ne že by mi to tam chybělo. A v době, kdy mě propustili, už to bylo tak dlouho, že jsem se stejně bál, že bych se rozštěpil, kdybych to zkusil. Vyšel jsem ze cviku. Teď se snažím udržovat auto v dobrém stavu, pak cítím, jako bych mohl jet kamkoli…“

Harry se opřel, sledujíc auta svištící na dálnici kolem nich (zdálo se, že Sam jel velmi rychle) a snažil se vzít Samovu radu, jak nenechat ten článek, aby se mu dostal pod kůži, za svou.  V neděli už žádné odporné dopisy nedostal a dnes ráno, než šel běhat s Dracem, dorazily pouze dva (naštěstí ani jeden hulák). Přemýšlel, jestli Mariah uskuteční svůj plán a jestli, když Věštec obdrží dopisy na jeho podporu, je otiskne. Pak zase přemýšlel o dopisu od Ginny; bylo to od ní vážně sladké, napsat mu a uklidnit ho. Potom potřásl hlavou, jakoby od sebe chtěl své myšlenky odehnat. Ne. Nebudu trávit čas přemýšlením o tom, jak je Ginny sladká. Podíval se na temeno Katiiny hlavy. Jsem si jistá, že jste prostě jen byli venku jako přátelé. Problém byl, že si nebyl jistý. Chtěl, aby to bylo víc? Prostě jen nechci strávit roky připoutaný k někomu, kdo nechce být se mnou…

Když dorazili na pozemek, Katie se k němu nejprve chovala trochu nepřirozeně, ale jak den pokračoval, byla přirozenější. Během oběda, kdy seděli blízko u sebe, se Harry tiše zeptal: „Bereš ten článek taky tak v pohodě jako tvůj táta?“

Zase trochu zčervenala a ukousla si svého sendviče. „Říkala jsem o té fotce pravdu, samozřejmě, ale -- táta neví o --“

„ – o tom pozdějším líbání.“

„A o tom stanu v parku. A o tom, že chci být bystrozorka.“

„Oh, jasně.“

„Samozřejmě se ale teď potřebuju toho směšného nápadu zbavit...“

„Proč?“

Zašklebila se. „Bylo to ode mě tak hloupé, nevšimnout si, že nás někdo fotí. Myslím tím, jaká skvělá bystrozorka by ze mě byla, když si nedokážu všimnout tohohle…“

„Tohle je ale ten typ věcí, které se naučíš až při tréninku, tím jsem si jistý. Neměla by ses tím nechat odradit. Taky jsem si toho nevšiml. Víš, myslím si, že přehlížíš něco, díky čemu by z tebe byl výborný bystrozor.“

„Co?“

„To, že Lucius Malfoy na tebe použil Imperius a ty jsi mu odolala. Ten pitomý článek stranou, my oba dva víme, žes byla ten rok zblázněná do Leeho a ta kletba na tebe měla hodně malý, jestli vůbec nějaký, vliv. Kromě té vánoční párty, kterou jsi pořádala. Jestli tohle skvěle neukazuje, že by sis jako bystrozor vedla dobře, tak nevím, co by mohlo. Já jsem jediný z mého ročníku, kdo ve čtvrtém ročníku na první pokus téměř překonal Imperius.“

„Jak to myslíš?“

„Vždyť víš, jak jsme si všichni mysleli, že Barty Skrk junior je Moody a on na nás zkoušel Imperius?“

Potřásla hlavou. „Tohle s námi nedělal.“

„Vážně? To jsem nevěděl...“

„A co myslíš tím 'kromě té vánoční párty?' Co z toho, co jsem na tom večírku udělala, tě přimělo myslet si, že jsem tě balila?“

"No, um, když jsme tancovali…"

„Oh, tohle. Snažila jsem se znovu upoutat Leeovu pozornost. Už jsme spolu chodili – no, to sis asi domyslel, potom, co jsem měla mononukleosu.“ Stydlivě se usmála. „Potom byl nějakou dobu myšlenkami jinde. A byly to moje narozeniny, tak jsem se snažila, aby ---“

„Tvoje narozeniny?“

Kývla. „No, chtěla jsem oslavu sedmnáctých narozenin, ale styděla jsem se pozvat lidi na narozeninovou oslavu, tak jsem řekla, že jde o vánoční večírek. Pořád mám své přání. Jen nejsem v těchto věcech tak přirozená jako dvojčata; jsou tak společenská. Možná to je ten důvod, proč to mezi námi s Leem vyhaslo – předpokládám, že jsme až moc odlišní. Je jen těžké dostat z hlavy někoho,do koho jsi byl takovou dobu zakoukaný a pak jste nějakou dobu tvořili pár..“

Najednou si někdo odkašlal; bylo to ostré odkašlání, někdo jasně chtěl upoutat jejich pozornosti a ve skutečnosti ne kvůli dýchacím problémům. Před nimi stála dívka s jahodovo-blonďatými vlasy a v poněkud těsném oblečení. Harry si jí nevšiml, když vycházela z domu, ale teď v ní poznal dceru těch lidí, pro které pracovali. Doteď ji viděl jen z dálky.

„Um – promiňte,“ řekla hlasem někoho z vyšší vrstvy. „Náhodou nevíte, kde se nachází Draco, nebo víte?“

„Doma. Vzal si den volna, když má dnes narozeniny,“ stručně jí odpověděla Katie.

„Ach, to je taková škoda. Já – no, prostě mu povězte, že Felice Harrington-Smythová mu přeje mnoho šťastných dní návratu.“ (PP: Many happy returns of the day – Britové si tak přejí k narozeninám, jde o to, že se Slunce vrátí do místa, kde bylo ve chvíli, kdy se dotyčný narodil)

„Dobře,“ řekl Harry, najednou se cítíc nezbedně. „Felicia Hampton-Simsová mu přeje --“

„Ne, ne, Harry,“ řekla Katie, která se toho hned chytla. „Je to Felicity Harper-Smee--“

Dívka opravdu nevypadala potěšeně. „Je to Felice Harrington-Smyth,“ řekla ledově, než odešla pryč. Harry a Katie počkali, dokud jim nepřišlo, že je v dostatečné vzdálenosti a pak vyprskli smíchy.

„Oh, jsme příšerní lidé,“ řekl Harry, doslova brečíc smíchy.

„Oškliví, hrozní lidé,“ souhlasila Katie, držíc se za břicho a pak si utřela slzy z očí.

„Už jsi ji předtím viděla?“ zeptal se jí. Překvapilo ho, že vypadala trochu v rozpacích.

„No – minulý čtvrtek jsem šla nahoru do kuchyně toho velkého domu, abych mohla použít záchod a oni, no, mluvili spolu u dřezu. Akorát že nemluvili celou dobu --“

„Co tím myslíš?“

„Chci říct, že jsem slyšela jejich vlasy – oba vcelku nezaměnitelné, s tím, myslím, budeš souhlasit – a pak mluvení přestalo…“

„Nechceš říct, že --“

„Říkám, že nevím nic. Technicky vzato jsem nic neviděla. Vím, že spolu mluvili a že mu chtěla popřát všechno nejlepší k jeho narozeninám, to je vše. Nechci nic říkat, protože – no, nechci, aby sis dělal naděje--“

Zamračil se. „Dělal si naděje? Že by Ginny podváděl?"

Kývla. „Jo. Myslím, kdyby se rozešli--“

„Oh,“ řekl, najednou rozumějíc. „Chápu.“

Teď se zamračila Katie. „Měla jsem ti to říct. Je mi to líto. Možná je to dobře. Pro tebe. Pokud se rozejde s Ginny--“

„To nutně neznamená, že bude chtít být víc než kamarádka se mnou,“ řekl hořce. „A každopádně – nevíme, jestli dělali něco jiného, než mluvili, správně?“ Seděli velmi blízko sebe a mluvili velmi tiše; Harry dumal nad tím, jestli byla úplně upřímná ohledně toho, proč nezmínila to o Dracovi a té Harrington-Smythovic dívce.

Pak zčervenal úplně stejně jako Katie, když do nich Nigel a Trevor začali rýpat a ptali se, kdy se plánují zašít v přírodním bludišti a muchlovat se, když spolu teď začali chodit (bratři se probudili z jejich krátkého poobědového šlofíka). Harry byl nejdřív překvapený, pak si ale uvědomil, že asi slyšeli Sama, jak vše domlouvá, když byli v Zobí ulici. Harry vyhrožoval, že na ně dva otočí hadici, až konečně, po tom, co vydávali hlasité líbací zvuky a dělali nechutné zamilované pohledy na Harryho i Katie, zmlkli.

Potom, co ho Sam a Katie vzali domů (koště nechali v autě), šel do sprchy a převlékl se na oslavu. Když sešel dolů v čistých kalhotách a modré košili s rozepnutými knoflíčky u krku, jeho strýc ho zprudka zastavil. „A kam si jako myslíš, že jdeš?“

Jeho teta zrovna přicházela z kuchyně, na sobě zástěru, očividně uprostřed příprav na večeři.

„Oh, já, hm – omlouvám se, zapomněl jsem se zmínit, že tu dnes nebudu na večeři--“

„K čertu s tebou a tvojí večeří. Kdy budu mít hotovou střechu?“ zařval. Oh, pomyslel si Harry, který na to úplně zapomněl. Dům pořád chránil jen lepenkový papír.

„No, vrátíme se k tomu zítra, ale dnes má Draco narozeniny a paní Figgová mu pořádá oslavu. Kluci jdou taky slavit. A Katie. Možná se vrátím pozdě.“

Tetiny oči se najednou rozsvítily. „Narozeniny, říkáš? Oslava? U Arabelly?“

„Ehm—jo,“ řekl nejistě. Nelíbilo se mu, jak se tvářila.

„No,“ řekla, najednou znějíc nevlídně, „proč nemáš dárek?“

„Já, eh – máme jeden dohromady se Samem a Katie. Přinesou ho oni.“

Vydala pohrdavý zvuk, jakože o tom pochybuje. Harry zamumlal své ahoj a podařilo se mu dostat z domu, v podstatě běžel až k paní Figgové pro případ, že by navrhli, že se zastaví.

Když dorazil do ulice paní Figgové, zpomalil do chůze, aby nemusel klepat na dveře vypadajíc, že právě uběhl maraton. Otevřela mu Katie.

„Oh, dobře, jsi tu. Ještě se nevrátili z Londýna. Hermiona je má provést autobusovým způsobem dopravy do Kvikálkova.“ Uculila se. „Nemůžu se dočkat, co na to bude říkat Draco.“

Harry se zasmál, vstoupil do domu a okamžitě byl přemožen Siriusem plácajícím ho po zádech a jeho medvědím objetím. Rozpačitě přijal tu náklonnost a objal ho zpět, znovu vzpomínajíc na ten článek. Přinejmenším aspoň Siriusovo jméno nebylo zmíněno. Ta reportérka toho z jeho spojení se Siriusem Blackem mohla vytřískat dost.

„Takže,“ řekl, zatahujíc Harryho do obýváku, kde mu podal kelímek punče, „kdy bude svatba?“ Jeho tmavé oči zamrkaly na Harryho a Katie.

„Siriusi!“ vykřikl dotčeně, když Sam vstoupil do pokoje. „My nejsme--“

„Já vím, Harry!“ smál se. „Nezlob se. Nemohl jsem odolat. Nebereš to celé vážně, doufám?“

Harry se zašklebil. „Nejsem z toho zrovna šťastný, jestli je to to, co myslíš. Ten článek vlastně jen tvrdí, že jsem zabil tři lidi, dva z nich za účelem získat jejich holky, že bych neměl být primus, protože neustále pohrdám autoritami, včetně přihlášení se do Turnaje, když jsem byl příliš mladý a naznačuje, že Katie se mnou šla ven, protože je pořád pod Imperiem. Jo, jsem tím článkem nadšený. Nikdy jsem nebyl šťastnější.“

Sirius se znovu rozesmál, a zrovna když zazvonil zvonek na dveřích a paní Figgová šla otevřít, Harry zjistil, že se dívá do obličeje jejího bratra, Pošuka Moodyho. Zazubil se na jeho domácí vzezření.

„Profesore Moody! Nevěděl jsem, že přijdete!“

„Ah, no -- můžu si vyšetřit trochu času pro jednoho lstivého zmijozela, který se chystá vstoupit mezi dospělé,“ řekl s nevrlým úsměvem. „A který dostal Luciuse Malfoye do Azkabanu,“ dodal. „To nebolí.“

Zrovna v tu chvíli ho zasáhlo ohromné množství hluku, jak Hermiona, Ron, Ginny a Draco vpadli do dveří a všichni začali křičet, "Překvapení!" Harry si nebyl jistý, jestli někdy viděl Draca Malfoye víc šokovaného a potěšeného. Nastal všeobecný zmatek, Hermiona vypadala potěšeně, že vidí Siriuse a dokonce i Moodyho, který jí blahopřál k jejímu postavení primusky (Harrymu se zdálo, že jemu se vyhýbá), Ron mu uprostřed toho rámusu šeptal, „Takže, Katie…?“ a obočí mu bláznivě tancovalo nahoru a dolů, až se Harry zamračil, když v tom zahlédl Ginny. V tu chvíli se zdálo, jakoby se čas zastavil a Harry si skoro pomyslel, že někdo zakouzlil Tempus fugit, aby všechny na světě zmrazil, zatímco se na něj Ginny vrhla a pevně ho objala. Během té mučivé chvíle ji držel, nos v jejích vlasech, její teplo se tlačilo proti němu, než zase zmizela, smějíc se a povídajíc si s ostatními. Pomyslel si, že si vedl tak dobře, nutíc sám sebe dostat se přes ni a stačilo ji vidět a jednou se nechat obejmout, aby o ní začal znovu zoufale snít…

Přišla k němu Katie a chápavě se usmála. Podíval se dolů a pak nahoru do jejích oříškových očí, věděl, že ví, co cítí.

„Omlouvám se, Katie. Jsem opravdu beznadějný případ, že?“

Potřásla hlavou. „Ne víc než já. Jsi v pohodě, Harry. Jsi prostě člověk, to je vše. Stěží žalovatelný zločin,“ dodala s úšklebkem.

„Ne že teď začneš zase řešit ten článek,“ varoval ji, „nebo bych prostě mohl--“

„Mohl co?“ řekla s vysmívající se výzvou v hlase. Ale zrovna v tom domovní zvonek zase zazvonil a Katie šla otevřít. Harry se rozhlédl po pokoji; kdo další měl ještě přijít? přemýšlel. Pak si uvědomil, že tam ještě není Aberforth a odvodil si, že to musí být on.

Nebyl to Aberforth.

Až příliš známé hlasy zalétly ze vstupní haly do obývacího pokoje, Harry vzhlédl a k svému zděšení uviděl svou tetu a strýce stát ve dveřích.

„Harry nám řekl, že dnes jsou narozeniny toho drahého chlapce, tak jsme se chtěli jen zastavit a popřát mu vše nejlepší,“ říkala teta Petunie. Harry si všiml, že si dala tu práci, převlékla se a znovu namalovala a že jeho sveřepý strýc nevypadal, že by byť jen trochu jevil zájem o to, popřát Dracovi vše nejlepší.

Naneštěstí zrovna v tu chvíli oslavenec otevřel své nové koště, zubíc se nad ním. Když si všiml Petunie Dursleyové, zírající na něho s prázdným výrazem, zbledl (skutečně už se trochu opálil, takže ten rozdíl byl znatelný). Pak do pokoje přišla z jídelny paní Figgová a také si všimla svých někdejších zaměstnavatelů, kteří stáli ve dveřích jejího obývacího pokoje.

„Ach, Petunie, drahá. Um—jak nečekané--“

Ale to, čeho si Harryho teta všimla, byla přítomnost Siriuse Blacka.

„Vy!“ řekla, její široké oči upínající se na něho. Pak zaznamenala Hermionu. „A ty!“ Na Hermioně bylo jasně vidět, jak je jí to nepříjemné. Pak si všimla Pošuka Moodyho a zaječela jeho směrem. Jeho sestra okamžitě vytáhla svou hůlku a přiměla stále otevřené domovní dveře s bouchnutím se zavřít.

„Tiše, ty hloupá ženská! Chceš, aby to slyšeli sousedi?“

Petunie Dursleyová se k ní teď otočila, k ženě, o které si vždy myslela, že je jen mrzutou starou ženskou, která Harryho nesnáší dost na to, aby mu místo ní znepříjemňovala život, když ona sama zrovna není po ruce, aby osobně dohlédla na to, že jeho život je utrpením. Třaslavě ukazovala prstem na Arabellu Figgovou, která stále držela svou hůlku. „Ty – ty taky --“, řekla slabě s jistým úsilím, než si dala dlaň přes oči a zhroutila se na podlahu.

Harryho teta Petunie se v mrákotách skácela k zemi.

Musíte sa prihlásiť, ak chcete odoslať komentár.