Prihlásiť sa | Zabudli ste heslo? | "
Fanfiction
zo sveta Harryho Pottera
- Text Size +
Story Notes:

Ide o preklad tretieho dielu Okultného hada.

Názov originálu: Harry Potter and the Triangle Prophecy

Počet slov: 572,359

Počet kapitol: 31

Author's Chapter Notes:
Preklad: maure
Beta-read: Kelly
Pôvodne vyšlo: 01.03.2012 a 06.03.2012

Harry Potter a Proroctví tří

První kapitola – Skrýš

Shrnutí: Harryho sedmý a poslední rok ve škole. V nejisté době našel svět mudlů zdroj bezpečí a stability. Pouze Harry má podezření, že není bezpečný. Kouzelníci se od Voldemortova návratu soustředí více na sebe než na mudly, ale jsou mudlové jediní, komu hrozí nebezpečí? Poslechne někdo Harryho? Ten se musí rozhodnout, jestli je Draco Malfoy přítel nebo nepřítel, a objevit, kdo je Dcera války a získat její pomoc proti Voldemortovi. A nakonec, Harry se musí rozhodnout, zda přinést oběť, která změní navždy jeho i celý kouzelnický svět.

~~~~~~~~~~~~~

 Ve všech kulturách představuje střecha základní prvek úkrytu. Budova získává jednoznačný tvar ve chvíli, kdy začnou být zřetelné základy střechy. Po staletí stavitelé upevňují na nově postavené střechy malé stromy, jehličnaté větve nebo květiny. Tím, že vezmou dřevo ze stromu, stavitelé přináší strom zpět ke dřevu. Strom se stává domem a rituálem se dům stává stromem. (Tracy Kidder, House)[i]

 

Pro Harryho Pottera ztratil čas veškerý význam. Čekal ho bezpochyby nejdelší měsíc v celém jeho životě. Za měsíc mu bude sedmnáct, ovšem dle jeho názoru by to mohlo být stejně tak za rok. Normálně trávil léto tím, že odškrtával z kalendáře dny, které zbývaly do návratu do Bradavické školy čar a kouzel, ale nyní měl bližší cíl, který se přesto zdál být mnohem vzdálenějším, než obvykle byl jeho návrat do školy.

Na rozdíl od nekouzelnických teenagerů, kteří očekávali den svých sedmnáctých narozenin, aby mohli konečně získat řidičský průkaz, Harrymu se blížil den, kdy bude v kouzelnickém světě považován za dospělého. Už se nebude muset bát kouzlit mimo školu. Bude se moct naučit přemisťovat. Dokonce by mohl volit Ministra kouzel, pokud by se volilo. (Ovšem, alespoň pokud Harry věděl, v posledních šestnácti letech žádné volby vyhlášeny nebyly. Harry si skoro přál, aby bylo alespoň hlasování o nedůvěře, ale nebyl si jistý, jestli by to k něčemu bylo. Krom Popletala byl jediným člověkem, kterého lidi chtěli za ministra, Albus Brumbál, a ten si přál zůstat bradavickým ředitelem.) Těsně před svými narozeninami bude moci opustit Dursleyovy navždy a jít do Skotska žít se svým kmotrem Siriusem Blackem. Ačkoliv se na to rozhodně těšil, ve skutečnosti to byly jeho narozeniny, čeho se nemohl dočkat.

S těmito věcmi, na které se těšil, nebylo divu, že pro něj každá hodina byla dlouhá jako rok. Už za krátkou dobu doma šílel. Navíc se k obvyklému slovnímu napadání ze strany strýce a tety (a jejich otravného malého jorkšíra Dunkirka, který Harryho vášnivě nenáviděl) přidalo to, že se rozhodli využít poslední měsíc jeho pobytu s nimi k tomu, aby z něj dostali tolik neplacené práce, kolik bylo možné. Začalo to třetí den, co byl Harry zpět ze školy.

Harry vstal brzy, aby si mohl jít zaběhat jako obvykle, a uháněl z domu před chňapajícími čelistmi silně naštvaného teriéra. Zatímco běžel obvyklé kolečko okolo parku, všiml si velkého stanu postaveného uprostřed zeleně. Stan byl poblíž uměleckého jezírka, které bylo vytvořeno díky financování Královské zahrádkářské společnosti Malého Kvikálkova, jehož výkonnou tajemnicí byla jeho teta. (Léta se snažila stát prezidentkou, ovšem bez úspěchu. Agnes Bringhurstová proti ní svou pozici vždy uhájila.) Stan byl obrovský a bílý, se síťovanými okny, které budily dojem, že byste skrz ně mohli prostrčit ruce. Když se Harry podíval jedním z nich, viděl dva muže v obleku chystající bílé skládací židle do uspořádaných řad s uličkou uprostřed. Naproti sedadlům bylo pódium s několika židlemi, které směřovaly zpět do hlediště. Pódium bylo bíle obaleno, takže nebylo možné vidět podpěry pódia.

Pomyslel si, že to musí být svatba - koneckonců, byl konec června. Podíval se nahoru na modrou oblohu bez mráčku. Svatební oslava byla připravena na každé počasí. Pokud si mysleli, že jim objednání stanu zajistí čistou oblohu, vypadalo to, že jim to fungovalo. (Přestože jeho teta a strýc trvali na tom, že se v jejich domě nebudou používat slova jako „magie“ nebo „kouzla“, byli absolutně přesvědčení, že vzít si deštník je nejlepším kouzlem proti dešti. Harry věděl, že nebyli jediní, kdo věřili této mudlovské pověře, a to přesto, že lidé v Británii nosili deštníky skoro pořád a přesto pršelo hodně často.)

Harry se otočil zády ke stanu a okamžitě se srazil s jistou, velmi známou a velmi zadýchanou osobou. Nevšiml si, že tato osoba přišla přímo ke stanu a také se dívala dovnitř skrze síťované okno. Harry se zamračil. Naposledy ho viděl na nástupišti na King’s Cross a netěšil se na to, že ho uvidí znovu tak brzy.

„Jak ohleduplné,“ zafunění, „bylo od tebe dát mi vědět,“ povzdechnutí, „že se chystáš běhat, Pottere,“ polknutí, „a utíkat mi míli jako zajíc,“ zafunění, „když ses vydal, bez ohledu…“

Harry se zamračil. „Nevěděl jsem, že jsi byl za mnou, Malfoyi, jinak bych zastavil.“ Nechtěl by zastavit, ale věděl, že by to bylo vhodné. „Měl jsi něco říct.“

Draco Malfoy se zřítil na zemi vedle stanu: „Ne. Nemohl.“ Ještě další minutu ztěžka dýchal, než začal vypadat, že získává svůj dech zpátky. „Kdy ses stal tak rychlým?“ zeptal se spěšně. „To ses kvůli nám držel zpátky, když jsme každé ráno chodili běhat okolo famfrpálového hřiště?“

Harry se skrčil a snažil se samolibě nešklebit: „Je to možné, ale nevím o tom. Kde jsi byl poslední dva dny? Tedy, ne že bych na tebe čekal. Jen jsem začal běhat a běhat.“ Rozhlédl se okolo na zeleň parku. „Je hezké být zpět.“ Vzpomněl si na letmé momenty ze svého dalšího života, kdy se mu stýskalo po Surrey. Připadalo mu, že byl pryč tisíc let.

Malfoy se zamračil. „Na pár dní jsem si dal pauzu, ale dnes ráno jsem prostě musel vypadnout. Nemůžu uvěřit, že jsem znovu uvízl v tom domě se svou starou chůvou. Celé léto. A v pekle zvaném Surrey. Je hezké být zpět? Zbláznil ses?“

Teď se Harry zakřenil: „Úsměv, Malfoyi. Zvednout horní ret a tak. Koneckonců, žiješ s těmi všemi úžasnými koťátky…“ vysmíval se mu s vědomím, jak Malfoy nesnáší (nebo spíše se jich bojí) kočky všech druhů.

Malfoy na něj zaútočil, Harry rychle uskočil a začal klusat na místě. „No tak. Jestli chceš, můžeme běžet zpátky spolu. Mohl bych se zastavit a pozdravit paní Figgovou. Není zas tak špatná. Dokonce, i když štěká, není tak špatná jako má teta. Je jen trochu jako…“

„Pošuk Moody. Ano, já vím. Ale mladší a ženského pohlaví. Jako by to bylo lepší…“

Harry se zamyslel. „No, nemá kouzelné oko. To něco znamená. Pokud by měla, nikdy bys neměl žádné soukromí.

Malfoy se skrčil. „Super, teď ještě dostat tuto představu ze své hlavy…“

Harry se zasmál a rozběhl zpět k Zobí ulici. Upravil svou rychlost tak, aby mu druhý chlapec stačil. Při běhu prohlásil: „Tak. Hádám, že bychom se měli vrátit zpět ke křestním jménům. Na léto.“

Draco, který začínal rudnout a potit se, mu přikývl v odpověď. Když se dostali k domu paní Figgové, oba se zřítili na trávník a provedli několik protahovacích cvičení, než vešli do domu. Paní Figgová nechala vzkaz, že brzy odešla, tak se Harry s Dracem Malfoyem rozloučil a vrátil se k Dursleyovým, aby se vysprchoval a nasnídal.

Když vešel do kuchyně, jeho teta podávala strýci uzenáče a pes čekal na starém Dudleyho místě na svou porci, s ušima v pozoru a s přední packou na rohu stolu. Pokud by to nebyl pekelný pes Dunkirk, mohlo by to být roztomilé. Harry se vydal do lednice pro pomerančový džus, když na něj jeho teta vykřikla a on bolestivě narazil hlavou do dveří.

„Ty! Volal ti ten Dick. Chce, abys pro něj znovu pracoval.“

Harry čekal, že mu Dick Abernathy, který byl ve skutečnosti Aberforth Brumbál, bratr jeho ředitele, zavolá. Abernathyho zahradnictví byl úspěšný podnik zaměstnávající také kouzelníka Sama Bella, který strávil deset let v Azkabanu za vyslání kouzla s následkem smrti jeho ženy. Sam byl otec Katie Bellové, se kterou hrál Harry šest let v nebelvírském famfrpálovém týmu, než skončila školu. Harry měl Sama rád a těšil se, až ho znovu uvidí.

Vernon Dursley odložil noviny a podíval se zúženýma očima na Harryho. „Tak to ne. Nestrávíš svůj poslední měsíc zde prací pro někoho jiného a vyděláváním peněz. Vrátíš nám všechna ta léta, kdy jsme ti poskytovali zdarma ubytování a jídlo. Tak. Budeš užitečný. Začínáš zítra. Až půjdeš běhat, vezmeš Dunkirka s sebou. Potřebuje víc pohybu. Budeš ho venčit také večer. A vyměníš střechu, nutně to potřebuje. Když pršelo naposledy, napršelo na naši postel, do naší koupelny, na Dudleyho stůl, a také do místnosti pro hosty. Jediná místnost, která vypadala nedotčeně, byl tvůj pokoj. Náhodou o tom nic nevíš, že?“

Harrymu poklesla čelist. „Strávil jsem většinu minulého léta s paní Figgovou, takže jsem nevkročil do tohoto domu skoro rok. Co bych mohl vědět o díře na střeše?“

Vernon zavrčel. „Jako bys toho byl schopný…“

„A,“ pokračoval Harry, „rozhodně nehodlám opravovat vaši střechu. Už jsem prakticky zadarmo upravoval vaši zahradu.“

„Zadarmo! Stálo nás to pět liber na den!“ vypískla jeho teta, jako by to považovala za hotové jmění. Harry si povzdechl.

„To nemyslíte vážně, že? Opravdu očekáváte, že opravím střechu?“ Zíral zpět na jejich stejně odporné tváře. Zkřížil ruce a stál si za svým. „No, nemůžete mě donutit.“

Vernon přehnul noviny a zvedl obočí při pohledu na svou ženu. „Slyšíš ho, Petunie? Od nevděčníka, který zde žil šestnáct let…“

 „Patnáct a půl,“ opravil ho Harry.

„Jí naše jídlo a nosí oblečení, které jsme mu za naše peníze koupili…“

„… oblečení, které předtím patřilo Dud… ehm, někomu jinému…“

„… a takhle se nám odvděčí, když ho požádáme o malou laskavost…“

„Malou!“ Harry vybuchl. „Chcete po mně, abych opravil zatracenou střechu!“

„Ne jen opravil, vyměnil. Úplně, už je to léta staré. Nemá smysl opravovat něco tak starého. Potřebuje úplně novou krytinu.“ Harrymu spadla brada.

„Zbláznil ses? Nebudu měnit střechu. Od zítřka začnu pracovat pro Dicka, a to je mé poslední slovo.“

„Poslední slovo, říká,“ řekl Vernon zamyšleně a vstal k odchodu. „Poslední slovo. Slyšela jsi to, Petunie?“ Jeho hlas se změkl a zněl, jako by zpíval. Přikývla s pevně stisknutými rty. „Poslední slovo. Dobře,“ pokračoval teď už hlubším a výhružným hlasem. „To teprve uvidíme.“ A s vševědoucím a vítězným pohledem vykráčel z kuchyně a vydal se do práce do továrny na vrtačky Grunnings. Harry se za ním zamračil. Výborně. Hádka se strýcem na začátku léta. Přesně to, co potřeboval.

Harry z toho měl špatný pocit. Co přesně Vernon Dursley myslel tím „to teprve uvidíme“?

***

Po obědě Harry zavolal Aberfothovi, od kterého se dozvěděl, že se má další den ráno přesně v osm hodin dostavit k paní Figgové, protože Sam odveze jeho a Draca na pozemek, kde předchozí léto sázeli stromy. Čekala je komplikovaná úprava pozemků - měli postavit altán v podobě řeckého chrámu a zasadit dovnitř spoustu pečlivě vytvarovaných keřů. Harry se na tu práci těšil. Strávil den střídavým opalováním na zahradě a když se začal nudit, vytrhal trochu plevele nebo prostříhal růže a v duchu si poznamenal, že lavička potřebuje nový nátěr. Pak si uvědomil, že, jak byl naštvaný z té střechy, se zapomněl zlobit kvůli venčení Dunkirka. Jako by ten pes udělal cokoliv, co by po něm chtěl! Zajímalo ho, jestli střecha nebyla jen úhybným manévrem a skutečným cílem nebylo ho donutit, aby venčil Dunkirka.

Když si šel dovnitř připravit k obědu sendvič, slyšel hlasy přicházející seshora. Jeden byl jeho tety Petunie, ale druhým si nebyl jistý, protože byl ztlumený. Nejistě vešel do vstupní haly, nevěděl, co má čekat, a vylekal se, když jeho strýc najednou seběhl ze schodů s nepřirozeně šťastným výrazem na tváři a vrtačkou v jedné ruce. Poté svůj úsměv stočil k Harrymu a ten musel bojovat s nutkáním ucouvnout.

„Zdravím! Jen jsem se rychle zastavil doma. Jak je příhodné pracovat pro společnost, která vyrábí tak úžasné vrtačky! Teď musím zpátky do kanceláře.“ A pak byl pryč – vyřítil se ven a Harry skrze prosklené dveře viděl, jak nastupuje do auta. Vrtačku vzal s sebou. Byla to hodně velká vrtačka, stejně jako vrták, který vypadal, že byl schopný vyvrtat díru o průměru minimálně jednoho palce.

Otočil se a znovu se lekl, když jeho teta sešla schody. Kartáčovala si oblečení od něčeho, co vypadalo jako bílý prach. Když ho spatřila, tvářila se dokonce ještě samoliběji než jeho strýc. Beze slova ho minula a vydala se do kuchyně. Harry zavrtěl hlavou; už se nemohl dočkat dne, kdy nebude muset bydlet se dvěma tak šílenými lidmi. Jeho záchvat stesku po Surrey byl velmi rychle vyléčen.

Po obědě se rozhodl jít k paní Figgové. Snažil se to hodit za hlavu, ale nemohl popřít, že Draco Malfoy potřebuje vědět o kouzlu poslušnosti, které na něj Voldemort uvalil, když byl ještě dítě. To ráno ho rozptýlil stan v parku, a tak ho nenapadlo mu to říct. Ale co když Voldemort udělá s Malfoyem totéž, co udělal s ním minulé září, a použije kouzlo Tempus Fugit, aby s ním mohl mluvit? Co když mu dá přímý rozkaz a Malfoy odmítne? Malfoy by ve vteřině padl mrtvý k zemi. A pokud by naoko souhlasil, ať už s čímkoliv, a ve skutečnosti lhal a myslel si, že to nemusí udělat, zažil by šok svého života, když by byl magií donucen to přesto vykonat. Nedalo se to popřít – Malfoy se to musel dozvědět.

Vzpomněl si, jak mu matka v jeskyni, než se pokusila zabít Rona, řekla o kouzlu poslušnosti. Proč mu to neřekla před iniciací? Bylo by dobré to vědět. Možná, že si myslela, že při panující situaci pochopí, že má dělat, co se mu řekne. Naštěstí mu nebylo řečeno, aby udělal něco jako zúčastnit se kanibalismu. Předtím, než na to přišlo, dokázal odstranit tělo Viktora Kruma. Možná, že to bylo to, po čem Voldemort šel. Možná počítal s jeho a Dracovým odmítnutím jíst člověka, takže by na místě zemřeli a on by už nemusel mít sebemenší obavy. Možná, že o to šlo víc, než o získání Viktorovy síly snědením jeho dosud teplého těla.

Po cestě k paní Figgové se otřásl, přestože byl teplý červencový den. Cítil, jak se v něm začíná jeho oběd nepříjemně hýbat. Malfoy se to musí dozvědět. V tomto životě mohl zemřít už při své iniciaci. Harry si vzpomněl, jak přerušil Voldemorta tím, že navrhl prokletí Karkarova kletbou Hara Kiri. (Jediné štěstí bylo, že kouzlo poslušnosti netrestalo za drzost.) Harry pomyslel na otce, který by byl schopen použít kletbu jako je Hara Kiri na svého vlastního syna, a přestával být překvapený, že Lucius Malfoy neřekl nic o kouzlu poslušnosti.

Auto paní Figgové nebylo před domem, a tak předpokládal, že odjela pryč. Zaťukal na dveře, odpovědi se ale nedočkal. Počkal několik minut, pak se vydal okolo domu dozadu, ale nikdo nebyl ani na zahradě. Vypadalo to, že Malfoy je také pryč. Aby měl během čekání co na práci, pustil se do pletí pivoňkového záhonu paní Figgové, který byl zarostlý pampeliškami. Věděl, že svým strohým, nevrlým způsobem mu bude vděčná.

Harry ztratil pojem o čase. Konečně zaslechl kašlání starého Fordu paní Figgové na příjezdové cestě. Vzhlédl od pletí a dostal šok – neřídila paní Figgová, ale Draco Malfoy. Úžasem mu spadla brada.

Malfoy vystoupil ze strany řidiče, zašklebil se, opřel o otevřené dveře a prohlásil: „Přitažlivé, Pottere. Zůstaň tak a mohl bys vyřešit náš problém s hmyzem.“

Harry znovu zavřel ústa. Podíval se na auto, pak na paní Figgovou, a jeho oči se zúžily podezřením. „Udělala jste to!“ prohlásil a viděl, jak po obvinění zbledla. Zneklidněla a položila si ruku na svou hrudní kost.

„Víš, já, um, drahoušku…“ řekla roztřeseným hlasem.

Malfoy zabouchl dveře. „No tak, zklidni se, Pottere. Mudlovská byrokracie je směšná. Kdo by si nepřál věci trochu popostrčit a přeskočit kroky jako získání prozatímního průkazu…“

„Ale,“ vyprskl Harry, „nesmíš víc, než si to jen přát. Nesmíš používat magii k tomu, abys…“

„Kušuj!“ prohlásila paní Figgová a najednou nevypadala jako ta stará slabá paní. S pohybem její ruky se Harryho ústa zavřela, nebo spíše, zmizela. Dotkl se rukou míst, kde byla předtím jeho ústa, a nahmatal lehce pichlavou neporušenou kůži od nosu až k bradě. Žádné stopy po puse.

„Mmmm mmm MMM!“ vřískal Harry nejlépe, jak dovedl. Když už nic jiného, ještě stále měl v hrdle hrtan, kterým zvuk procházel. Draco Malfoy vypadal, že se v záchvatu vražedného smíchu svalí na zem.

„Mazej do domu!“ vyštěkla stará dáma. Harryho hrdelní stížnosti zesílily a zněly více rozhořčeně. „Tak, to tě naučí se chovat hrubě na veřejnosti, ne?“ Povzdychla a když následovala chlapce do domu, zavrtěla hlavou „Mudlovská výchova, žádný smysl pro…“ Draco Malfoy zrudl, jak se snažil nesmát bezústému, naštvanému Harrymu.

Když už byli zpátky v kuchyni, paní Figgová mávla uvolněně rukou směrem k Harrymu a jeho ústa se znovu objevila. Polkl a okamžitě pokračoval v jekotu: „Co to ksakru bylo? Co uděláte příště? Proměníte ho ve fretku, jako to udělal váš bratr?“

„Co?“ mrkla na něj.

„Když ti odstranila pusu, musela odstranit také nějaké mozkové buňky, Pottere. To nebyl skutečný Moody, pamatuješ? A,“ snížil hlas, „neinspiruj ji.“

Harry sebou otráveně švihl na kuchyňskou židli. „Poukaž na to, že někdo porušil zákon, a další, co víš, je, že tvá ústa jsou pryč. Vždyť to není, jako bych někoho udal…“

Stála u sporáku, a přestože byl velmi horký den, položila na něj konvici. Vzpomněl si, že podle ní nebylo nikdy příliš horko na šálek čaje. Mávla rukou směrem ke konvici, která začala téměř okamžitě pískat. Povytáhla obočí směrem ke skříni a tři šálky i s podšálky se rozletěly ke stolu, doprovázené třemi lžičkami stoupajícími ze zásuvky vedle sporáku. S jemným pohybem prstu se voda přelila z konvice do čajové konvičky, která pak spolu s miskou cukru a konvičkou smetany přiletěla na stůl.

Paní Figgová se posadila naproti Harrymu a kývla na něj. „Byl bys výborná máma,“ řekla mu a on se zašklebil, naštvaný, že se mu dokonce ani neomluvila za to, že ho proklela. Ale natáhl se a nalil již dokonale vylouhovaný čaj do jejich hrnků.

Když se vystřídali s konvičkou na smetanu a cukřenkou, paní Figgová promluvila: „Teď mě, Harry, dobře poslouchej a nesuď, dokud nebudeš vědět o co jde. Nejdřív bych se tě chtěla na něco zeptat. Jak přesně si myslíš, že může kouzelník nebo čarodějka, kteří nevyrostli v mudlovském světě, získat řidičský průkaz?“

Harry pokrčil rameny. „Stejně jako kdokoliv jiný. Půjdete na poštu a vyplníte formulář, ten pak pošlete na Úřad pro registraci řidičů a vozidel…“

„A čím se kouzelník nebo čarodějka můžou identifikovat?“

„Nevím. Pasem. Rodným listem. Něčím takovým.“

„Harry, z pohledu britské vlády neexistujeme. Pokud trochu nezamáváme hůlkou, nemáme ani mudlovský rodný list nebo pas. A chtěla jsem, aby měl Draco řidičák s minimem čekání a byrokracie, tak jsem prostě… věci trochu popostrčila.“

„Přídavkem k vytvoření jeho falešné identity.“

 „Oh, jeho řidičák je na jméno Draco Malfoy. Ovšem tuto adresu uvádí jako místo jeho trvalého bydliště a 7. červen, místo 7. července, jako den jeho narození a samozřejmě, jeho dočasný průkaz je také ze dne 7. června.“

„To jste nemohla počkat ještě jeden týden, než mu bude sedmnáct? Dokonce, i když z pohledu vlády neexistuje, mohla jste pro něj vytvořit alespoň rodný list se správným datem narození, zažádat o dočasný průkaz a počkat na to, až přijde poštou, jako kdokoliv jiný…“

Paní Figgová dopila svůj čaj a s klapnutím odložila šálek. „Ty, Harry Pottere, nevíš o čem mluvíš. Jak si myslíš, že tvůj přítel Aberforth Brumbál funguje celá ta léta v podnikání? Myslíš si, že vysvětluje všem svým zákazníkům, že je ve skutečnosti kouzelník a že se nejmenuje Dick Abernathy? Myslíš si, že úředníkům ukazuje sto čtyřicet jedna let starý rodný list vydaný Ministerstvem kouzel? Měl bys už konečně dospět – dlouhá léta jsi žil v mudlovském světě. Tvoji rodiče nechali zanést tvé narození do matriky v Cardiffu a máš zápis o studiu na mudlovské škole. Královnina vláda věří, že jsi osoba. To je u Draca jinak. Teď, když u mě Draco opět zůstává, jsou na mém domě štíty proti přemístění dovnitř i ven. Dost dobře nemůžu létat na koštěti, kdykoliv bych chtěla (tedy, ne že bych se ve svém věku starala o košťata), a je bezpečnostní riziko mít krb napojený na letaxovou síť. Nestarám se o řízení – můj zrak a mé reflexy již nejsou, co bývaly. Pokud by sis mohl vybrat, koho bys měl raději za volantem – Draca nebo mě?“

Harry se zašklebil a Draco Malfoy zamumlal: „Typická nebelvírská reakce…“

„Jak typické pro Zmijozel, obcházet pravidla a udělat cokoliv, abys dosáhl cíle…“

„No, no. Musí to dělat všichni kouzelníci, kteří náhle zjistí, že potřebují fungovat v mudlovském světě. A tvůj milovaný Aberforth byl mrzimor. Takže tak,“ prohlásila a myslela si, že to tím urovnala. Harry pil svůj čaj, stále rozladěný z toho, jak přišel o ústa.

„A,“ vypálil na Malfoye, „tvoje přítelkyně je nebelvírka, stejně jako každý v její rodině, na kterou se snažíš udělat dojem, takže bych ti nedoporučoval pronášet příliš komentářů o typickém nebelvírském chování kdekoliv poblíž Weasleyových…“

„Když mluvíme o Weasleyových, nebyl jsi to ty, kdo na začátku druhého ročníku přiletěl do školy v jejich autě? Porušili jste zde více než jen několik pravidel, nebo ne? Pokud se pamatuji správně, bylo to tu noc přes celou obálku Věštce, že vás spousta viděla mudlů. A také o několik měsíců později další příběh, jak se kvůli tomu otec Weasleyho dostal do problémů…“

„Je také otcem Ginny a měl by ses ohledně toho přestat chovat tak samolibě, jestli ještě někdy chceš, aby ti dovolil se přiblížit k jeho dceři.“

Paní Figgová vzdychla a mávla rukou: šálky, podšálky a další čajové věci se samy vydaly do dřezu, který se začal plnit horkou a studenou vodou z různých kohoutků. Harry se zamračil: měl šálek u úst, stále pil a ono to samo vyletělo z jeho rukou.

„To stačí,“ řekla. „Očividně jsi nevěděl, že jsme jeli do Swansea získat Dracův řidičský průkaz, takže jsi musel přijít z jiného důvodu, než je obviňování nás z těžkých zločinů a přestupků.“

Harry se zašklebil. V rozčilení nad tím, že paní Figgová porušila pravidla, na to málem zapomněl. Ovšem to se stávalo prakticky každý den od doby, kdy vrátil do pořádku linie času – vypadalo to, že ho vždy něco rozptýlí, takže nemůže najít chvíli, aby s Malfoyem mluvil o kouzlu poslušnosti.

„Dobře. Nedávno jsem zjistil něco, co si myslím, že by Malfoy, tedy Draco, měl vědět. Vlastně, překvapuje mě, že jste mu to neřekla. Počkat, možná jste to udělala…“

Draco Malfoy se díval střídavě na Harryho a paní Figgovou. „Dobře. Vzdávám se. O čem to mluvíš?“

Paní Figgová se zamračila. „Ano Harry. O čem to mluvíš?“

Harry pevně stiskl rty. „Dobře. Vím tohle,“ otočil se k Malfoyovi. „Když ti bylo okolo roku, Voldemort přišel do domu tvých rodičů kvůli proroctví. Dal jim na výběr: buď tě vychovají jako jeho služebníka, nebo tě zabije. Vybrali si spolupráci a Voldemort na tebe uvalil kouzlo jako pojistku. Bylo to kouzlo poslušnosti.“

Draco Malfoy se podíval na svou dřívější chůvu. „Věděla jsi o tom?“

Energicky zavrtěla hlavou: „To je pro mě novinka. Jak ses o tom dozvěděl, Harry?“

Jak se to dozvěděl? Jistě, mohl by říct: „Snažil jsem se zabránit své mamce, aby zabila Rona Weasleyho, a ona mi vysvětlila, že to dělá proto, aby mi to nemohl přikázat Voldemort, protože kdybych odmítl, zemřu…“ Super. Vypadalo to, že bude muset znovu projít tím s tím „to ti nemůžu říct“.

„Nemůžu… Tohle není ta důležitá část. Důležité je, jak kouzlo funguje. Pokud,“ kývl na Draca Malfoye, „obdržíš přímý rozkaz od Voldemorta, musíš, ať už jde o cokoliv, buď souhlasit, nebo odmítnout to udělat…“

Blonďák se ušklíbl: „A jak se to liší od toho, když nejsi pod kouzlem poslušnosti?“

„Liší se následky. Pokud souhlasíš s tím, co ti bylo řečeno, ať už je to cokoliv, pak i když jsi lhal a nikdy neměl v úmyslu to udělat, když jsi jednou souhlasil, musíš to udělat, nebo při pokusu zemřít. Samozřejmě pouze, pokud je to možné. Například, když ti přikáže, abys zabil někoho, kdo už je mrtvý, nic se nestane. Na rozdíl od Imperia to nemůžeš překonat.“

Draco Malfoy se zamračil. „Fajn, tak to rozhodně není dobré. Tedy, myslím, na iniciaci bych neměl být schopný lhát, s ohledem na to, že zde bylo okolo tolik lidí, ale to byl důvod, proč jsem navrhl použití japonské kletby, takže bych nemohl být poslán do vězení za provádění Neodpustitelné kletby, pokud by se to někdo na Ministerstvu někdy dozvěděl…“

Harry se otřásl. On sám vyslal dvě ze tří Neodpustitelných kleteb: jednou se pokusil zabít Toma Raddlea; a když se vracel v čase, ovlivnil svou matku Imperiem. Nikdy však na nikoho nevyslal Cruciatus.

„Jo,“ pokračoval. „To je důvod, proč jsem si myslel, že bys to měl vědět. V této situaci lhaní ničemu nepomůže.“

Draco Malfoy zíral dolů na stůl.

Když se nepříjemné tichu už nějakou dobu protahovalo, Harry si pročistil hrdlo. „Je toho víc.“

Paní Figgová zvedla hlavu. „O kolik víc?“

„Tak… Pokud ti Voldemort vydá,“ kývl na Draca Malfoye, „přímý rozkaz a ty ho odmítneš splnit…“ zastavil – nevěděl, jak to říct. Jak to podala jeho matka?

„Tak?“ vybouchl Malfoy. „Co?“

„Zemřeš na místě,“ jednoduše vyhrkl. Malfoy zíral.

„Co?“

Harry přikývl a vzpomněl si znovu na jeskyni, na divoký pohled jeho matky…

„Ale,“ dodal, „je tu také jedna dobrá věc. Svým způsobem.“

„Svým způsobem?“ Malfoy téměř vypískl. „Co? Dostanu nějakou kouzelnickou obchodní značku? Co by se mohlo vyrovnat tomu, co jsi mi právě řekl?“

„Neřekl jsem, že se to tomu vyrovná. Řekl jsem, že je na tom všem jedna dobrá věc. Dobře, ne přímo dobrá, ale spíše něco méně hrozného.“

„Tak to není přímo totéž, viď? Co to sakra je?“

„Dobře. Když provede toto kouzlo – nebo když ho kdokoliv provede – vzdá se části své moci a ty ji dostaneš. Myšlenka je taková, že když tě chce použít k tomu, abys něco udělal, díky síle navíc je daleko pravděpodobnější, že uspěješ. Ta moc ho opustí. To je také důvod, proč chtěl, aby tví rodiče souhlasili, že tě vychovají jako jeho služebníka – pokud by nesouhlasili, on by na tebe uvalil kouzlo poslušnosti a poté, co bys byl starší, ti začal dávat rozkazy, pokud bys nevěděl, co se stane, když odmítneš udělat, co ti bude řečeno, a nebudeš k němu cítit žádnou loajalitu, mohl bys prostě říct ne a zemřít. Pokud by se tak stalo, všechna moc, kterou do tebe vložil, by prostě zemřela s tebou, a on by to nezískal zpět.“

Malfoy vypadal velice otráveně. „To bych těžko nazýval dobrým.“

„Dobře, jsi mocnější než většina kouzelníků. Když se mě snažil zabít a kletba se obrátila, získal jsem také část jeho síly. To je důvod, proč můžu mluvit hadím jazykem. Ale mí rodiče mě odmítli přislíbit, takže na mě neuvalil kouzlo poslušnosti. Místo toho se mě snažil zabít.“

 „Síla navíc. Necítím se nijak výjimečně mocný…“

Harry pokrčil ramen. „Možná, že zjistíš, že nějaká pokročilá magie, kterou jsi nikdy před sedmým ročníkem nezkoušel, ti automaticky půjde. Kdo ví? A už teď se umíš přemisťovat. Pokud ti přišlo celkem snadné se to naučit, možným důvodem by mohla být moc, kterou ti dal.“ Pak si vzpomněl ještě na něco ke kouzlu poslušnosti. „Ehm, je tu ještě jedna věc…“

Malfoy vzdychl. „Ještě něco?“

 „Jo. Nemůžeš… Nemůžeš na Voldemorta použít kouzlo, které by mu ublížilo.“

„A to je dobré?“

Neřekl jsem, že tohle je dobré. Nemůžeš na něj použít Avada Kedavru, Cruciatus nebo Hara Kiri. Pokud je zde možnost, že by mu mohl pád ublížit, nemůžeš ho ani omráčit.“

„Co tím myslíš, že nemůžu?“

„Prostě nemůžeš. Když na něj pozvedneš svou hůlku a zkusíš to, prostě se to na poslední chvíli stočí a kouzlo zasáhne něco – nebo někoho – jiného. Pokud poblíž stojí jiná osoba, může to být skutečně nebezpečné. Pokud budeš v situaci, kdy mu budeš potřebovat ublížit, musíš to udělat nepřímo nebo bez použití magie. Můžeš na něj použít pouze kouzla, která mu neublíží, jako například kletbu Impedimenta. Pokud to tedy nebude znamenat, že bys ho zastavil uprostřed frekventované silnice, kdy by se na něj řítil náklaďák. Pak by pravděpodobně také nefungovala.“

Malfoy se znovu zadíval na stůl, pak pohlédl na Harryho. „Je to vše?“

Harry přikývl. „Pokud by mí rodiče souhlasili, že udělají, co chtěl, byl bych pod stejným kouzlem. Ale, stejně jako já, máš něco z jeho moci.“

Malfoy se zašklebil. „Máš něco z jeho moci bez toho, že bys nebyl schopen mu ublížit ani odmítnout příkaz, spolu s možností lhát mu o vyplnění příkazu. Jo. Je to totéž,“ dodal sarkasticky.

Paní Figgová zvedla obočí. „Právě jsem použila velmi náročná kouzla na mudlovské počítače a záznamy, abych tě dostala za volant svého auta, a ty začneš fňukat kvůli tomuhle?“

„Ale… ale…“ vyprskl Malfoy.

Mávla rukou a Malfoy zacouval, možná předpokládal, že bude další, kdo přijde o ústa. „Ne. Prostě se s tím budeš muset smířit. Máš štěstí, že to Harry zjistil. Teď jsi varován a připraven.“

„Nejlepší by bylo zajistit, aby se k němu Voldemort nedostal.“

Draco Malfoy ho probodl pohledem. „A vítězem v kategorii Nejočividnější prohlášení roku se stává Harry Pott…“

„Poslouchej, Malfoyi, nemusel jsem nic říkat.“

„A stále jsi neřekl – jak ses o tom dozvěděl? A jak dlouho to už víš?“

„To je moje věc. Když vidím, jak jsi vděčný, myslím, že půjdu domů a dám si čaj.“

„Dobře!“ vyprskl na něj Draco Malfoy.

„Uvidíme se zítra ráno před mým domem, až půjdeme běhat!“ zavolal při otvírání dveří ještě stále zlomyslně, a to přesto, že to bylo silně nevhodné.

„Dobře!“ vyprskl Malfoy očividně také ve vyjetých kolejích.

Harry kráčel domu a žaludek se mu vířil emocemi. Také by byl rád, kdyby mohl řídit ještě před svými narozeninami. Letos bude trávit narozeniny na ostrově Bute, který s pevninou nespojuje žádný most, a kam bylo možné se dostat pouze trajekty. Ovšem nemohl říct, že trochu žárlí, protože paní Figgová neporušila zákon kvůli němu, takže jeho reakce vypadala jako tvrdohlavá námitka na porušování zákonů. Teď, až uvidí Draca Malfoye rachotit okolo auta paní Figgové, bude se muset snažit nedat najevo, že zelená závistí.

Vešel do dveři od kuchyně a umyl si ruce ve dřezu, pak se k čaji posadil na své obvyklé místo. Jeho strýc už dojedl svou kaši s klobásou a četl večerní noviny. Než se schoval za šustící stránky, připadalo Harrymu, že na jeho tváři zahlédl samolibý úšklebek. Stejně tak jeho teta, která si dávala další klobásu, vypadala, jako že se neúspěšně snaží potlačit úsměv v koutcích úst.

Harry polkl své jídlo, koukal rychle z jednoho na druhého a snažil se předstírat, že jim nevěnuje pozornost. Aby se mohl dívat na něco jiného, zaměstnal se čtením článku v novinách, které Vernon držel před svou tváří.

Charismatický řečník přichází do Surrey

Rodney Jeffries, nová hvězda světa inspirativních řečníků a léčitelů vírou, přenesl na následujících čtrnáct dní svá vystoupení do Surrey. Pan Jeffries bere zemi útokem od poslední Noci Guye Fawkese, kdy promluvil na shromáždění v Blackpoolu, kde přesvědčil mladého muže, který se neuváženě na oslavu zapálil, že nejen že nebyl v ohni, ale také, že nemá těžké popáleniny, které ostatní spatřili na jeho kůži! Unikátní mix inspirace a vítězství ducha nad hmotou dělá z Rodneyho Jeffriese senzaci, kterou nemůžete zmeškat! Lístek: 20 liber

Harry zavrtěl hlavou. Co lidé neudělají pro zábavu; navíc, dvacet liber bylo poněkud přehnané. Raději by šel do kina – poprvé šel loňské léto, kdy si vypěstoval zvyk chodit každý týden během svého volna na jiný film. Chodil tam sám, protože Draco Malfoy ty dny pracoval. Seděl ve tmě, jedl tyčinku Mars a přál si, aby ho předchozí léto, které Hermiona trávila v Zobí ulici, napadlo vzít ji na film nebo dva.

Teď by si pouze přál, aby mohl s Hermionou znovu mluvit jako s kamarádkou. Zajímalo by ho, jak dlouho to bude trvat, než se dostanou přes to trapno, které způsobil jejich rozchod a to, jak se (svým způsobem) dala dohromady s Ronem. Také mu chyběl Ron. Od té doby, co ho Lupin pokousal a proměnil ve vlkodlaka, si držel odstup jak od Hermiony, tak od něj, Harryho, přestože mu dělal společnost během nocí, kdy byl vlkem.

Divné bylo to, že díky tomu, že zůstával toto léto opět v Surrey, měl nejlepší možnost stát se dobrými přáteli s Draco Malfoyem. Jediným problémem byl fakt, že Malfoy byl přítelem Ginny Weasleyové, a přestože se Harry snažil se z toho dostat, byl do ní naprosto a zcela zamilován. Věděl, že je to beznadějné, ale nemohl si pomoci. Snil o ní jak ve dne, tak v noci. Překvapovala ho povaha těchto snů – prostě se jen procházeli ruku v ruce, nebo mu letěla na zádech, když stoupal nad Zapovězený les v podobě zlatého griffina. Po těchto snech většinou cítil neuvěřitelný klid, s několika výjimkami, kdy byl příjemný sen narušený příchodem Draca Malfoye, který se objevil a odvedl Ginny pryč od Harryho. Opravdu nepříjemným byl jeden, ve kterém Harry a Ginny šli do jednoho skleníku, a zde byl Draco Malfoy, odkládal na zem svůj hábit, a s rozepnutou košilí říkal: „Díky moc, že jsi ji přivedl, Pottere.“ A Ginny se k blonďákovi rozběhla a začala ho vášnivě líbat…

Harry se otřásl a vydal se po schodech do svého pokoje. Najednou do stěny domu uhodil příval deště, kapky hlasitě mlátily do okna nad schody. Harry přišel k oknu a při pohledu na nebe se zamračil – stále bylo čistě modré, dokonce bylo slunce díky tomu, že bylo léto, ještě stále vysoko na obloze. Kde se ksakru vzala ta voda?

Potom se Harry podíval dolů. Jeho strýc po Harryho odchodu odešel z kuchyně a ted mířil zahradní hadicí na dům, jako by hořel. Když šel chodbou do své ložnice, mohl Harry slyšet, jak voda dopadá na střechu. Pak uslyšel jiný zvuk vycházející zevnitř místnosti. Znělo to jako… jako by v místnosti pršelo.

Otevřel dveře dokořán a spatřil, jak ho strýc chtěl donutit, aby opravil střechu – očividně použil vrtačku, kterou přivezl domů během oběda, k vyvrtání děr do stropu přímo nad Harryho postelí. Tak proto na sobě měla teta Petunie prach z omítky. A, domyslel si, hlas jeho strýce byl tlumený proto, že to vše – vyvrtání děr do samotné střechy i do Harryho stropu - podle všeho dělal z půdy.

Harry už byl během svého krátkého život naštvaný. Měl tak velký vztek na Vernonovu sestru Marge, když urážela jeho rodiče, že ji nafoukl do podoby velkého a odpudivého balonu. Po čtvrtém ročníku byl tak naštvaný na Malfoye a jeho tupé gorily Crabba a Goyla, že na ně v Bradavickém expresu seslal kletbu Furnunculus. Vzpomínal si, že i ve svém dalším životě býval naštvaný, ale nemyslel si, že by bylo možné, že by měl vůbec kdy větší vztek než právě teď.

Rychlým krokem se vydal ke stolu, vytáhl svou hůlku a už chtěl na celý strop zakouzlit štít Aegis a na vysušení postele kouzlo Dessicatio, ovšem zastavil se právě včas. Dvě kouzla, ačkoliv použité pouze proto, aby měl suchou ložnici, by Ministerstvo určitě nepřehlédlo. Navíc, byl novým bradavickým primusem. Jedna věc bylo vyrytí jména Jamie na náhrobní kámen rodičů, ale něco jiného by bylo, kdyby teď začal kouzlit v Zobí ulici č. 4. Těžko by vysvětloval, proč to prostě musel udělat – například na sebeobranu se vymluvit nemohl. Sklíčeně hůlku odložil a sledoval vodopád končící na jeho promočené matraci a potůčky vody, které tekly přes zašpiněné prostěradlo na zem.

Nasupeně proběhl chodbou, po schodech dolů a ven ze dveří ke kohoutku, který ovládal hadici, a důkladně ho uzavřel. Zvedl hlavu a uviděl strýce, který zmateně zíral na konec kapající trysky hadice. Harryho lákalo pustit znovu vodu na plný proud, zatímco ta věc mířila přímo do strýcovy tváře, ale odolal tomuto pokušení. Místo toho se vydal ke strýci, překřížil paže a probodl ho pohledem.

„Dobře, vyměním tu zatracenou střechu…“

Strýc se na něj podíval a blaženě usmál tak, že by člověka nenapadlo, že se právě pokoušel vytopit všechno Harryho vlastnictví a zmáčet postel, ve které spal.

„Výborně, skvěle. Objednám potřebné…“

„… ale budu pracovat pro Aber... – tedy, pro pana Abernathyho. Dicka. Budu na střeše pracovat po práci a během volna.“

Jeho strýc to zvážil se zúženýma očima. „Dobře. Ale ujisti se, že to bude hotové, než odejdeš.“

Harry souhlasil, že než odejde na ostrov Bute, střecha bude hotová, a vrátil se do ložnice, aby zhodnotil škody. Jeho postel byla ztracená, ale aby minimalizoval množství vody, které by se dostalo do celého domu, vyhodil z okna matraci spolu s pružinovým roštem. Pak k sobě dotáhl matraci a rošt z pokoje pro hosty, kteří tak přišli o místo na spaní. Nicméně Harry si byl celkem jistý, že se letos Hermiona neobjeví na prahu jeho domu. Na rozdíl od předchozího léta, Sirius letos nezůstal s Grangerovými, ale Hermiona jasně naznačila, že budou mít za hosta jiného kouzelníka nebo čarodějku, takže bude dostatečně chráněná.

Když skončil s úklidem pokoje, který pak byl pouze lehce cítit vlhkem, zhroutil se Harry na svou novou matraci bez prostěradla a vyčerpáním usnul takřka ihned poté, co položil brýle na noční stolek a hlavu na polštář. Za měsíc mu bude sedmnáct. Zvládne to, řekl si během usínání. Dokáže to. Neprokleje střechu svých příbuzných, aby při příštím dešti prosakovala jako síto…

Pak při té myšlence usnul se širokým úsměvem na tváři…

***

Když ho ráno probudil divný vrčivý zvuk, připadalo mu, že spal pouze pár minut. O tom, že je skutečně ráno, ho přesvědčilo pouze to, že slunce již bylo na východu nad obzorem. Když večer kontroloval škody, vyložil ze zaplaveného kufru několik mokrých kouzelnických potřeb. Mezi nimi byl i jeho kapesní lotroskop, který odložil na stůl. Zasténal. Zase ta hloupá věc. Běžně byl schovaný na dně kufru, zabalený v některé z bláznivých ručně vyráběných ponožek od Dobbyho, ovšem mokré ponožky vyhodil Harry večer z okna spolu s matrací.

Malý kovový míček pokračoval s vrčením a klapáním. Oblékl si běhací kraťasy a čisté tričko a zavázal běžecké boty. Zatraceně, co to tu věc popadlo? Šel ke stolu, aby to prozkoumal, a mimochodem se podíval z okna na mlékaře, který přinášel roznášky o dva domy dále. Až na to, že ve skutečnosti dělal něco jiného. Položil plastovou přepravku s dodávkou mléčných výrobků na zem a rukou s něčím podobným hůlce zamířil na dveře a něco řekl, ale Harry ho neslyšel. Bez přemýšlení Harry strčil lotroskop do kapsy od šortek a rozběhl se dolů a ven ze dveří, směrem k domu sousedů. Po cestě přeskočil živý plot.

Přestože mu jeho dech a tlukot srdce připadal šíleně hlasitý, díky botám s gumovou podrážkou byl celkem potichu. Vetřelec již byl v domě a nevšiml si, že byl viděn. Když se Harry dostal k otevřeným dveřím, zvedl ve chvíli, kdy se falešný mlékař otáčel, ruku a zakřičel Expelliarmus. Překvapený muž se rozletěl zpět a uhodil se do zdi. Hlavou dopadl těsně vedle zarámovaného obrázku, který spadl na zem a rozbil se. Mužova hůlka přiletěla přímo do Harryho ruky. Chvíli na ni zíral. Sakra, co teď? Lotroskop se utišil, možná proto, že „mlékař“ odpadl. Jeho hůlka měřila pouhých sedm palců, takže si ji Harry zastrčil do ponožky a rozběhl se domů. Dveře od sousedů nechal otevřené, spadlého muže na zemi a mléčné výrobky začaly v plastové bedně teplat.

V kuchyni zvedl telefon a chvíli se snažil si vzpomenout na číslo paní Figgové. Pak se podíval nahoru a uviděl ho na kousku papíru na dveřích lednice. Bylo to poprvé v životě, co měl chuť políbit svou tetu. Vytočil číslo, u toho netrpělivě podupával, a začal si říkat, jestli by nebylo rychlejší se prostě jen vydat k ní domů. Pak to konečně někdo vzal.

„Co?“ odpověděl ospalý hlas, který zněl trochu hluboko na paní Figgovou (ovšem ne o moc).

„Malfoyi, jsi to ty? Poslouchej, mám tu problém. Mlékař se s hůlkou vloupal do domu Nelsonových, kteří bydlí o dva domy dále. Odzbrojil jsem ho a omráčil a mám jeho hůlku. Nevím, jestli se Nelsonovi vzbudili, nebo ne, a netuším, kde je skutečný mlékař. Tohle očividně není ve skutečnosti náš mlékař. Tím myslím, vím, jak skutečný mlékař, jmenuje se Oscar nebo nějak podobně, vypadá – a tenhle vypadá přesně jako on, ale očividně to je kouzelník, který se za něj vydává. Potřebuju, aby paní Figgová zkontaktovala Ministerstvo a dostala sem jejich lidi, aby provedli paměťová kouzla nebo něco podobného, kdyby byli Nelsonovi vzhůru a divili se, co se děje, a také, aby zjistili, kdo je ten kouzelník a co udělal s Ottem – tak se jmenuje, Otto – a proč to udělal…“

Ztichl na moment, když na druhém konci neslyšel nic jiného než ticho. „Malfoyi? Jsi tam ještě?“

„Kdo je to?“

„Co tím myslíš, kdo je to? Tady Harry!“

„Omlouvám se, ale Harry, kterého znám, nebudí lidi nesouvislým blábolením o kouzelnických mlékařích…“

„Tak, očividně, Harry, kterého znáš, to dělá. Poslouchej, prostě řekni paní Figgové, aby zavolala na ministerstvo a dostala sem někoho, aby zjistil, o co jde.“ skoro ječel do telefonu a neřešil, jestli by mohl vzbudit strýce s tetou. „Ten kouzelník by dost dobře mohl být Smrtijed. Vloupal se o jen dva domy dál, než bydlím. Možná si myslel, že je to můj dům a jen se spletl o dvoje dveře. Potom, co se vydával za mlékaře, se stejně tak mohl vydávat za některého z Nelsonových, a tak žít poblíž. Prostě to řekni paní Figgové!“

Než mohl druhý chlapec odpovědět, Harry práskl telefonem, vydal se do svého pokoje a vytáhl ze skříně, kam ho pověsil na uschnutí, neviditelný plášť. Oblékl si ho a zkontroloval se v zrcadle. To, že byl plášť lehce vlhký, nemělo na jeho funkci žádný vliv, ale doprovázel ho lehký zápach plísně. V tuto chvíli to nemohl řešit. Znovu opustil dům a vydal se k Nelsonovým, s hůlkou druhého kouzelníka stále v ponožce. Opatrně vešel do domu a snažil se nešlápnout na sklo z rozbitého rámečku. Kouzelník se začínal probouzet a zvedat hlavu, tak Harry vytáhl hůlku z ponožky, namířil ji přes plášť a omráčil ho. Už přestal řešit kouzlení mimo školu. Ať si pro něj Ministerstvo klidně přijde, ať si to zkusí. Koneckonců, tento muž se vloupal do domu, což bylo proti mudlovským zákonům. Nehledě na to, že to bylo také proti kouzelnickým zákonům.

Čekání Harrymu přišlo nekonečné. Už předtím, když tělo dopadlo na zeď, se divil, že Nelsonovi nepřišli dolů, ale teď si všiml, že dokonce nebylo jejich auto na cestě. Museli být pryč, takže falešný mlékař předstíral, že přiváží objednávku do prázdného domu. Musel vědět, že je prázdný. Alespoň se teď nemusel bát o Nelsonovy…

Z dálky slyšel sirénu, která se stále přibližovala, až konečně zastavila přede dveřmi. Dva strážníci z policejního oddělení Malého Kvikálkova vylezli z auta a vydali se na úhlednou cestičku ke vchodovým dveřím. Harry ustoupil dveřmi do obývacího pokoje. Kde byla k čertu paní Figgová a někdo z Ministerstva?

Strážníci si byli podobní, oba to byli mladí hnědovlasí muži, ne o moc starší než Harry. Pravděpodobně měli noční službu a těšili se domů, když se stalo tohle.

„Scotte,“ řekl jeden z nich, „kde říkala, že je kontrolní panel?“

Druhý vytáhl z kapsy malý poznámkový blok a podíval se do něj. „Ehm, vedle zadních dveří.“

Harry trochu uhnul, aby mohli oba strážníci, kteří se vydali přímo jeho směrem, projít obývacím pokojem přímo do kuchyně. Následoval je. Ten z nich, který nebyl Scott, přišel k elektronickému kontrolnímu panelu s blikajícími světly a vyťukal kód, který si přečetl ze stejného bločku. Světla přestala blikat a oba mladí muži si vydechli úlevou.

„Tak, to zastaví poplach na monitorovací stanici. Děvče od nich říkalo, že teď budou měsíc pryč, volala, než odjeli. Naštěstí byl v domě pouze tichý alarm, takže si toho sousedi asi nevšimli. Raději bychom se měli podívat na toho chlapíka na podlaze.“

Všichni tři se vydali zpět, aby si prohlédli mlékaře. Strážníci se snažili ho přivést k vědomí, ovšem bez úspěchu. Harry věděl, že žádný mudlovský oživovací způsob nebude fungovat. Jediné, co mohlo probudit omráčenou osobu, bylo kouzlo Enervate.

Trvalo dlouho, než to vzdali. „Nevím, co s ním je, Berte. Má puls, ale moc nedýchá…“

Bert popadl telefon a vytočil číslo. „Dobře. Rychlá záchranná služba…“ Udal jim adresu a zavěsil. Skoro okamžitě dorazila na příjezdovou cestu sanitka, ale nikde nebyla ani paní Figgová, ani Draco Malfoy, ani nikdo z Ministerstva kouzel. Mudlové muže někam odvezou a Harry se nemohl rozhodnout, jestli to je dobře nebo špatně. Dobře by to bylo, pokud by paní Figgová nebo někdo z operativců mohli zjistit, kde je, špatně, pokud by se to dozvěděli dříve smrtijedi a osvobodili ho.

Rezignovaně sledoval, jak ho nesou ven. Ve dveřích pak zakopl o přepravku s vajíčky a lahvemi mléka, takže ven doslova vyklouzl. Strážníci zavřeli dveře a Bert se na ně chvíli díval. „Rodina na dovolené,“ uvažoval, „mlékař zoufale chtěl doručit své zboží, tak se vloupal dovnitř, natloukl si a je v bezvědomí.“

Jeho partner nevypadal tak zaujatý tím, co se stalo – snažil se ujistit, že jsou všechna T proškrtlá a I vytečkovaná. „Musíme zavolat firmě, pro kterou dělá, musejí vědět, co se mu stalo. A co uděláme s roznáškou?“ chtěl vědět Scott. Bert ho probodl pohledem.

„Co?“

„Tak, lidi čekají, že budou mít své mléko a vajíčka na zápraží jako vždy, a dnes tu není nikdo, kdo by to udělal, ne? Jak se dozvědí, co se stalo? Co si budou myslet?“

Bert se vydal k policejnímu autu a přitom vrtěl hlavou, jak mohl dostat za partnera tokového hlupáka. „My se vrátíme ke své práci. A tím není dávat pozor, jestli náhodou někdo nemůže dělat svou, protože je v nemocnici.“

„Minimálně bychom měli zavolat do jeho firmy…“

„Jestli chceš, tak si tam klidně, až se vrátíme, zavolej,“ řekl a zarazil se. „Počkat,“ hluboce se zamyslel. „Než odjeli na dovolenou, zavolali na monitorovací stanici, aby oznámili, že budou pryč. Jsou na schodech noviny?“ Harry, stejně jako policistův partner, se otočil, aby se podíval. „Ne, nejsou. Vsadím se, že také před odjezdem zrušili donášku. Když se chystáš na dovolenou, uděláš určité věci – zrušíš noviny, zavoláš na monitorovací stanici, pokud máš nastavený alarm, a …“ napověděl svému partnerovi. Scott zbledl a bylo vidět, jak mu šrotují závity.

„Jo!“ řekl konečně. „Zrušíš donášku mléka!“

Bert přikývl. „Přesně. Takže tu máme někoho, kdo věděl, že odjíždějí na dovolenou, ale očividně nevěděl, že mají zabezpečení a myslel si, že když jsou pryč, tak aspoň něco ukradne…“

Jeho partner přikývl, myšlenkové pochody druhého muže na něj udělaly dojem. „Tak za to tě povýší. Teď by mě ale zajímalo, kdo ho sejmul. Zvlášť by člověk předpokládal, že se bude poflakovat okolo a hrát si na hrdinu.“

Teď se Bert zamračil, bylo vidět, že si nepřál, aby bylo jeho jednoduché vysvětlení týkající se mlékařova dobrodružství odloženo stranou. Vzdychl a usedl za volant. „Ano,“ zavrčel na Scotta. „To se děje pořád. Člověk si musí hlídat, komu takové věci řekne…“ Harry sledoval, jak se sanitka a policejní auto vzdalují směrem k vesnici a měl obavy o skutečného Otta, který bude nyní obviněn z vloupání do domu Nelsonových. Kde byl Otto? Pak ho popadl špatný pocit, že to ví.

Mlékařská dodávka stále parkovala nedaleko vjezdu na příjezdovou cestu Nelsonových. Harry k ní přišel a přes látku pláště vzal za kliku chladícího boxu. Dveře se otevřely a Harry ztuhl. Skutečný mlékař Otto, svázaný a umlčený, seděl v zadní části své dodávky pouze ve spodním prádle. Pokud by byl schopen vnímat okolí, velmi by ho překvapilo, že se dveře od chladícího boxu otevřely samy od sebe. Ale Otto byl, stejně jako podvodník, omráčený a na jeho naprosto bledé tváři nebyl vidět žádný výraz. Harry dveře pouze přivřel – nechtěl, aby se Otto udusil. Koho zajímalo, jestli se mléčné výrobky zkazí, když to byla volba mezi nimi a životem člověka? Člověka, který nevěděl, že teď bude obviněn z vloupání. Harry si netroufl ho oživit v dodávce. Jistě, pokud by věděl, jak provést paměťové kouzlo, bylo by to něco jiného, ale on to nevěděl. Navíc, nezletilí kouzelníci to dělat nemohli. Nakonec, když už nedokázal dále čekat, se s pláštěm na sobě rozběhl co nejrychleji k domu paní Figgové. Tam netrpělivě zabušil na dveře. Během čekání si sundal plášť a sroloval ho.

Malfoy otevřel právě ve chvíli, kdy si už chtěl Harry otevřít pomocí kouzla Alohomora. Měl už na sobě své běžecké oblečení, ale přesto vypadal, jako by spal vestoje.

„Zatraceně, Pottere. Myslel jsem, že se máme setkat u tvého domu.“

„Polib si, Malfoyi. Já si zase myslel, že jsme se vrátili ke křestním jménům, Draco.“ donutil se Harry říct s myšlenkou, že mu to třeba bude připomínat Draca z jeho druhého života natolik, že na něj přestane myslet jako na idiota roku. „A také jsem si myslel, že jsi řekl paní Figgové, aby někoho poslala do domu Nelsonových,“ dodal nabručeně a vydal se přes halu do kuchyně, protože se před během ještě potřeboval napít.

Našel zde paní Figgovou, na ni nepřirozeně brzy vzhůru, jak si nalévala čaj. Sedla si a ze stojanu na tousty si jeden vytáhla a namazala. „Dobré ráno, Harry. Užil sis buzení nás v tak nekřesťanskou dobu?“ pozdravila ho kysele.

Harry vyprskl. „Proč jste někoho neposlala? Řekl jsem Malfoyovi, tedy, Dracovi, že se do domu mých sousedů vloupal kouzelník, který vypadal jako náš mlékař, a jediné, co dostanu, je mudlovská policie a sanitka.“

Klidně se zakousla do toustu. „A jak víš, že to byla mudlovská sanitka?“

Harry zůstal stát s otevřenými ústy a nebyl schopný odpovědět. Pak zavřel ústa, než by Draco opět začal se vtipy o tom „problému s hmyzem“. „Tím myslíte…“

S plnými ústy přikývla, upila čaje a polkla. „Ti byli od nás, tajní agenti. A sanitka byla vybavena silným paměťovým kouzlem, takže za chvilku nebudou mít ti policisté vzpomínku ani na mlékaře ani na sanitku. Také by sis to nepamatoval, pokud bych ti o tom teď, když jsi z dosahu toho kouzla, neřekla. Nerozlišuje to kouzelníky nebo mudly. Také jsem dohlédla na to, aby se sem nevydal nikdo ze záchranné služby, kterou ti policisté zavolali.“ Podívala se na něj. „Co je? To, že jsem neudělala přesně to, co jsi řekl, neznamená, že jsem se tu válela. Neposlouchám rozkazy šestnáctiletého kluka, děkuji pěkně. Mluvila jsem s Albusem a domluvili jsme se, koho oslovit a co by mělo být uděláno. Bylo to rychlé a diskrétní. Co bys chtěl? Aby tam naklusalo pět bystrozorů v hábitech a špičatých kloboucích a mávali hůlkou všude okolo? Nebo bys v této době raději zavolal mozkomory?“

Harry se zašklebil a připadal si jako naprostý idiot. Upřímně, pěkně s ním vyběhli – vůbec netušil, že takzvaného mlékaře odvezli kouzelníci. Teď si dokonce ani nedokázal vybavit jejich tváře ani podobu sanitky. Pomyslel si, že to musí být těmi kouzly. Dost dobrými kouzly.

„Takže,“ začal a sedl si ke kuchyňskému stolu, „budou ho vyslýchat?“

„Časem. Vezmou ho na naši Londýnskou ošetřovnu a nechají trochu podusit – budou se ho ptát jen na jeho zdravotní stav, na nic týkající se jeho právního statutu. Ať se diví. Tak je daleko pravděpodobnější, že se složí.“

Harry se sklonil a vytáhl z ponožky hůlku. „Ta je jeho. Použil ji k vloupání do domu. Poté, co jsem ho odzbrojil, jsem ho s ní omráčil.“

Přikývla a usrkla si čaje. „To neřeš. Dobře, že máme jeho hůlku, je to důkaz. A naneštěstí tebe jako svědka, ale na to snad nedojde. Fletcher je výtečný vyšetřovatel – už nám dodal spousty přiznání. Nikdo jiný není ani zdaleka tak dobrý.“ Harry potlačil mimovolný třas a snažil se nemyslet na metody, které Fletcher používá, aby dosáhl tak úžasných výsledků. Vzpomněl si, že na ceilidhu v Prasinkách viděl Mundunguse Fletchera v tartanu MacGregorových a na to, jak mu Arthur Weasley řekl, že po událostech na mistrovství světa ve famfpálu si výrazně přibájil škodu, kterou mu způsobili (pokud vůbec k nějaké došlo). Takže, přestože byl Fletcher na jejich straně, očividně si nemyslel, že by úzkostlivé trvání na pravdě bylo za každých okolností nezbytné.

„Divné je,“ řekl Harry, „že Nelsonovi touto dobou nebývají pryč – paní Nelsonová se připravuje na přehlídku svých výstavních růží. S dovolenou vždy čekají na srpen. Zajímalo by mě, kde jsou.“

Najednou začala paní Figgová vypadat znepokojeně. „Hm, to není dobré znamení. Začínám si říkat, jestli mám vás dva nechat do pondělí chodit běhat. Harry, pokaždé když jsi mimo svůj dům, jsi v ohrožení.“ Zapřemýšlela a zaklepala do stolu, pak pokračovala.

„A pro tvou informaci, o tom, že se někdo vloupal k Nelsonovým, jsem věděla ještě dřív, než ty. Před lety se Albus v převleku za prodejce zabezpečovacích systému vydal dům od domu v Zobí ulici a domech za vámi a všem zabezpečení prodal. Nejnižší ceny široko daleko. Vypadalo jako lepší řešení využít spíše mudlovskou technologii, než zakouzlit každý dům. Ve vesnici (v kanceláři nad papírnictvím a přes chodbu od celkem váženého advokáta) máme monitorovací stanici. Přes den tu pracuje příjemná mudlovská dívka. Chodí sem každý den a trpělivě čeká pro případ, že by se něco dělo. Večerní směny bere jeden mladý muž a noční služby stařík, který toho již příliš nenaspí. K tomu místu se nikdy ani nepřiblížil žádný kouzelník ani čarodějka, a vše vybavení je také mudlovské. Nenajdeš tam žádné magické podpisy. Řekli jsme jim, že monitorovací poplatky řeší jiná kancelář, a ta je také platí. Pochopitelně to tak není. Jediný důvod, proč dosud nikdo na Zobí ulici nezměnil zabezpečovací agenturu, je to, že dosud nikdy neplatili. Krátce poté, co bylo zabezpečení nainstalováno, se všude vyskytly problémy, a tak pochopitelně místní vyhrožovali, že nás vymění za někoho kompetentního. Samozřejmě jsme si pospíšili, abychom napravili škody, a prosili je, aby neměnili zabezpečovací firmu. Řekli jsme jim, že to budou mít šestnáct let zdarma, a všichni to brali. Samozřejmě, že je na tvém domu široká škála složitých ochranných kouzel, které zná a rozumí jim pouze Albus, ale potřebovali jsme zajistit ochranu také proti někomu, kdo by se chtěl k tobě dostat přes tvé sousedy. A teď musíme zjistit, co se stalo s Nelsonovými…“

„V čem bude rozdíl, když počkáme do pondělí?“

„Draco bude mít narozeniny, a jakmile bude plnoletý, může si s sebou brát ven hůlku. Může ti krýt záda.“

Harry se snažil neprskat. Draco Malfoy jako jeho bodyguard. To bylo tak ponižující. Zamračený a deprimovaný si strčil ruce do kapes, kde jeho pravá ruka narazila na lotroskop. Vytáhl ho z kapsy a ukázal ho paní Figgové.

„Ale podívejte – mám kapesní lotroskop. Řekl mi o vloupání do domu Nelsonových. Budeme v pohodě.“

Vypadala, že je na pochybách. Harry nechtěl, aby mu Malfoy do jeho narozenin dělal chůvu. To by nemělo konce. Hlavně ne s Dracem Malfoyem. Raději změnil téma.

„Ještě něco. Skutečný mlékař byl omráčený a nacpaný v zadní části jeho dodávky. Pootevřel jsem dveře, aby k němu šel vzduch, ale někdo ho bude muset oživit a zakouzlit na něj paměťové kouzlo. Stále si policie myslí, že to byl on, kdo se vloupal do domu, nebo je na to paměťové kouzlo na sanitce přimělo zapomenout, takže nebude v průšvihu?“

„Mohlo by. Mimochodem, na co jsi myslel, když jsi odešel z domu s hůlkou?“

„Co? Nevzal jsem si hůlku.“

„Tak jak jsi ho odzbrojil?

Harry pokrčil rameny. „Rukou.“

Zastavila se a zírala. „Vykouzlil jsi odzbrojovací kouzlo bez hůlky?“ Harry si vzpomněl, že ve svém dalším životě to v sedmi letech udělal Luciusovi Malfoyovi. Snažil se nesmát při vzpomínce na hůlku letící okolo stropu studovny a na rozzuřený výraz Dracova otce.

„Jo. Vlastně jsem nad tím moc nepřemýšlel a prostě to udělal.“ Okolo se rozprostilo trapné ticho, paní Figgová Harryho podezřívavě pozorovala. „Postará se někdo o mlékaře? Tím myslím, oživit ho a postarat se, že po něm nepůjde policie. A také na něj seslat pěkné paměťové kouzlo, aby si nepamatoval, že ho někdo zavřel do jeho dodávky.“

Paní Figgová přikývla. „Postarám se o to,“ řekla, dopila čaj a zvedla se. Špinavé nádobí odletělo do dřezu a začalo se umývat. Klidně vyšla z kuchyně bez rozloučení a, k Harrymu překvapení, bez zákazu běhání.

Když odešla, Harry se zeptal: „Co se stalo? Podívej se, kolik bezhůlkové magie dělá ona. Proč se na mě tak podívala, když jsem řekl, že jsem ho odzbrojil bez hůlky?“

Malfoy vzdychl, a tím Harrymu připomněl Berta, když si povzdechl nad svým partnerem „Pottere, teda, Harry. Jedna věc je zařídit, aby nádobí samo létalo, mylo se a řídilo. Pravděpodobně bylo kdysi zakouzleno, takže dělá, co po něm ona chce. A to, jak ti vzala ústa – vlastně jde o celkem jednoduchý trik. Ovšem něco jiného je někoho odzbrojit bez hůlky. To je jako…“

„… měnit se ve zvíře?“ řekl Harry a povytáhl jedno obočí. Malfoy se zašklebil.

„Jo. Něco takového. Já vím…“

„Poslouchej, možná, že umíš také něco podobného, jen jsi to nezkoušel.“

„Myslíš díky kouzlu poslušnosti?“

„Přesně. Možná, že po svých narozeninách zjistíš něco dalšího.“

Draco Malfoy zastavil, ztracený v myšlenkách. „Možná. To by mohlo být zajímavé.“

Odešli zadním vchodem a po rozcvičení se rozběhli k parku. Náhle se Harry zastavil na místě a Draco o něj málem zakopl.

„Pottere! Měl jsem na mysli - Harry! Co se s tebou děje?“

„Sakra,“ odpověděl Harry, „právě jsem si vzpomněl, že jsem slíbil, že s sebou vezmu toho zatraceného psa.“

Draco Malfoy pozvedl obočí. „Ty máš psa?“

„Je mé tety. Musíme se vrátit zpátky pro to blbé zvíře.“

Draco pokrčil rameny. Změnili směr a zamířili směrem k Zobí ulici, a když se přiblížili na dohled od domu, Harry si všimnul, že mlékařský vůz byl pryč. Zavedl je k zadnímu vchodu a Harry začal hledat Dunkirka. Malfoy se točil dokola a rozhlížel se po kuchyni – Harry předpokládal, že to bylo proto, že toto byl první skutečný mudlovský dům, ve kterém se kdy Draco Malfoy ocitl, protože paní Figgová nebyla skutečná mudla.

Harry se vydal chodbou do přední části domu a našel psa, jak se válí na rohožce u předních dveří. Když Harryho spatřil, hluboce zavrčel. Harry trochu zacouval. Malfoy ho předešel a prohlásil: „Hej, není zas tak špatný.“ Ve chvíli, kdy uviděl Draca Malfoye, začal Dunkirk vrtět ocasem, pak si sedl a s očekáváním se na něj podíval. Malfoy si klekl a podrbal psa, poškrábal ho za ušima a Dunkirk mu položil tlapy do klína. Harry nemohl skrýt překvapení.

„Má tě rád! Nemůžu tomu uvěřit…“

Malfoy se otočil a zašklebil se na něj. „Sakra, Harry, nemusíš mi tak lichotit. Děti také neděsím.“

„Ne, jen… On nemá rád nikoho, kromě tety Petunie. Na mě a strýce Vernona pouze vrčí. Strýc říkal, že má obavy, aby sem pošťák neodmítl chodit, když se Dunkirk stále snaží mu ukousnout nohu.“

Draco podrbal psa mezi ušima. Pes vrtěl ocasem jako šílený – Dunkirk byl očividně velmi, velmi šťastný. Draco pokrčil rameny. „Vždy mi to šlo se psy. Na druhou stranu kočky nemůžu vystát a ony nemůžou vystát mě. Psi jsou úžasní. Jednou mi daruj psa.“

Harry zvedl ze stolku v hale Dunkirkovo vodítko. „Dobře. Takže ho venčíš ty.“ Draco opět pokrčil rameny a vzal si od Harryho vodítko, pak se sehnul, aby na Dunkirkův obojek připnul karabinu. Harry si nebyl jistý, co přitom říkal, ale znělo to zpěvavé vyznání, jaký je Dunkirk milý pes. Harry si pomyslel, že je to divné, a tato Dracova stránka mu přišla poněkud znepokojivá.

„Kdo je tam?“ ozval se z patra pronikavý hlas. Harry zasténal. Na schodech se v županu objevila jeho teta. „Nejdřív ty sirény, teď…“ Když spatřila Draca, znervózněla a začervenala se. Scházela dolů, s levou rukou na zábradlí a pravou se nervózně dotýkajíc svého dlouhého krku. „Kdo je to?“ řekla třesoucím se hlasem. Harry se podíval z jednoho na druhého a pomyslel si, že asi bude zvracet.

„Ehm…“ Nevěděl, co má říct. Draco se na Petunii usmál způsobem, o němž si asi myslel, že je okouzlující a vytříbený, a vykročil s podáním ruky.

„Vy musíte být Harryho úžasná teta,“ řekl uhlazeně. „Byla jeho matka o hodně starší než vy? Musela jste být děvčátko, když jste se stala tetou.“

„Vlastně, jsem starší… Tedy,“ zachvěla se. „Opravdu jsem se stala tetou hodně mladá.“ Harrymu se široce otevřely oči. Udržel pusu zavřenou – nic neřekne, opravdu nic neřekne…

„Jmenuji se Draco Malfoy. Paní Figgová bývala mou chůvou, tak jsem s ní zůstal znovu na léto. Loni, když jsem byl také u tety Belly, jsem Harryho potkal. Mí rodiče najali architekty, aby upravili Malfoy Manor a všude je prach z omítky…“

Široce se usmála a zamrkala. „Oh. Vaše chůva. A říkal jste Malfoy Manor? To zní úžasně. Arabella mi nikdy neřekla, že pracuje pro tak významné lidi.“ Její hlas zněl lehce zadýchaně. Harrymu už nevadilo, že Dunkirk měl Draca Malfoye rád. Právě zjistil, že jsou věci, které mu vadí daleko víc.

„Víte, chtěli jsme jít běhat a Harry řekl, že slíbil s sebou vzít Dunkirka.“ Zvedl psa, který mu začal nadšeně lízat bradu. Draco se zasmál. Harry se zašklebil, ale jeho teta si toho nevšimla – nebyla schopná odvrátit zrak od Draca Malfoye.

„Má vás rád!“ řekla nadšeně. „Samozřejmě, víte, co se říká – pes pozná charakter,“ dodala a úkosem pohlédla na Harryho, který se snažil mlčet jako dosud nikdy ve svém životě.

„Opravdu bychom už měli jít,“ řekl Harry strnule. Dunkirk se v Dracově náručí otočil a dlouze na něj zavrčel. Harryho teta se zasmála.

„Nemusíte se obávat,“ řekl jí Draco bez jediného pohledu na Harryho. „Povedu Dunkirka sám. Pořádně ho vyvenčíme, poběžíme dolů k parku a zpátky.“ Položil Dunkirka na zem, obtočil si smyčku na konci vodítka kolem svého zápěstí a otevřel dveře. Harry si nemohl pomoci a zachechtal se, když viděl, jak nadšený malý a překvapivě silný pes s Dracem najednou škubl dopředu. „Nashledanou,“ zavolal ještě přes rameno. Harry vyběhl ze dveří a snažil se je doběhnout. Očekával, že jeho teta zavře dveře, ovšem když se otočil a podíval zpět přes rameno, zjistil, že se zasněným výrazem sledovala běžícího Draca Malfoye.

Jediné, co Harryho napadlo, bylo ‚no fuj‘.

***

Když se konečně dostali do parku, Draco se složil na trávník. Dunkirk k němu přišel a chtěl, aby ho podrbal, ovšem dostalo se mu pouze několik lhostejných poplácání po hlavě, na víc byl Draco očividně příliš zadýchaný. Pes ho celou cestu táhl a nadšeně sprintoval přímo k parku. Na Draca to očividně bylo trochu moc rychle a Harry se cítil trochu samolibě – pro něj bylo tempo tak akorát. Nic však neřekl, jen vyrovnaně poskakoval na místě a ignoroval Dracovo namáhavé supění a funění.

Dunkirk si s úhledně složenými předními packami a vystrčeným jazykem sedl vedle Draca. Pokud by ho Harry nebyl nenáviděl z celé duše, musel by teriéra považovat za roztomilého. Pak si všiml, že bílý stan byl stále ještě na místě. Zamračil se. „To je divné,“ řekl a kývl směrem k bílé látkové budově, která okupovala celý prostor. „Ještě ho nesundali.“

Draco se podíval a pokrčil rameny. „Proč by měli?“

„Pokud si pamatuješ, minulé léto nebyl v parku trvale žádný stan. Myslel jsem, že je to na svatbu, ale to už by to teď bylo pryč.“

„No a co? Je snad ten park tvůj?“

„Ne, já jen…“

Najednou začal lotroskop znovu šílet, vibroval proti jeho noze a vřískal. Draco se zamračil. „Co je to?“

„To je lotro… To je jedno,“ dodal rychle, protože zpoza stanu vyšla mladá žena a vydala se směrem k nim. Byla vysoká a štíhlá s dlouhými světlými vlasy a modrýma očima, které živě zářily z opálené tváře. Když se usmála, Harrymu přišlo, že má více zubů než kdokoliv jiný, koho kdy Harry viděl. Nohy pod velmi krátkou sukní byly neuvěřitelně dlouhé.

„Ahoj,“ zakřenila se. „Jste brzy vzhůru.“ řekla s cizím přízvukem, který Harrymu přišel jako americký nebo australský.

Když ji Draco spatřil, rozzářil se a vyskočil na nohy. Také nevypadala, že by ho viděla nerada. Nejdřív jeho teta, teď tato dívka, pomyslel si Harry. Zadíval se na Draca a snažil se ho vidět objektivně. Měl širší ramena a na jeho vypracovaných rukou, které vyčnívaly z trička, byla vidět část jeho tetování draka, které si nechal udělat předchozí léto. Jeho nohy, přestože byly ještě stále bledé z nošení hábitu, byly také celkem vypracované. Delší vlasy mu spadaly do čela.

Pak se dívka otočila k Harrymu, který to opravdu ocenil. Pomyslel si, že teď alespoň nemá přítelkyni. Bylo to divné – vlastně o tom nikdy dřív tak neuvažoval. Pokud by chtěl, mohl by randit s jinými dívkami. Problém byl, že jediná dívka, se kterou skutečně chtěl být, byla zadaná. Bokem se podíval na Draca a snažil se nenaštvat. Neuspěl.

„Jen jsme si šli se psem zaběhat,“ informoval ji Draco a zvedl Dunkirka. Zavrkala na jorkšíra, který jí přátelsky olízl ruku. Lotroskop nepřestával šílet a Harry strčil ruku do kapsy a sevřel tu věc, aby trochu ztišil hluk.

Pozdě. Rozhlédla se a zamračila: „Co je to za zvuk?“ Draco se na něj podíval se zvednutým obočím.

„Uhm, to je můj telefon,“ řekl Harry, vytáhl ruku z kapsy a poklepal na nohavici šortek. „Časem přestane.“

„A ty to nezvedneš?“ zamračila se.

Harry se snažil vypadat nezúčastněně. „Ne. Vím, kdo to je, ozvu se později.“

Pak se otočila zpět k Dracovi. „Jsem Grace. Tak co, přijdete dnes v noci?“

Zmateně se podívali jeden na druhého. „Co?“ reagoval Harry.

„Poslechnout si Rodneyho. V noci přišlo neuvěřitelné množství lidí, zůstalo místo pouze na stání. A co udělal!“ dodala nadšeně. Draco se tázavě podíval na Harryho, vysvětlení se však nedočkal.

„Ehm, dnes v noci asi ne,“ odpověděl Harry. „Ale možná, než odjede. Takže tady mluví?“ zeptal se a zlehka se dotkl stanu.

„Ano. Je příjemné mít známé prostředí, kamkoliv jdete. Mezi zaměstnanci jsem od prosince, předtím jsem pracovala na americkém velvyslanectví v Paříži. Byl to takový splněný sen, ale pak mě kamarád z Londýna pozval na Vánoce na návštěvu, šli jsme si poslechnout Rodneyho, a můj život se změnil…“ Vzdychla, znovu se podívala na Draca, a pak na Harryho. Harry si pomyslel, že u ní mají oba stejnou šanci. Pak ho něco napadlo.

„Škoda, že Ginny bydlí tak daleko,“ řekl. „Ráda by si Rodneyho poslechla.“

„Kdo je Ginny?“ zeptala se dívka.

„Jeho přítelkyně,“ odpověděl Harry a významně se podíval na Draca, který ho probodl pohledem.

„Přítelkyně?“ zeptala se Grace zmateně. „Takže vy nejste pár?“

Draco se zamračil a prakticky shodil psa. „Ne, zatraceně!“ vyjekl. Harry se zoufale snažil nesmát, přesto měl velice silný pocit déjà vu. Připomnělo mu to, jak v jeho minulém životě s Dracem cestovali Skotskem. Měl silné nutkání obtočit svou ruku okolo ramen druhého chlapce a pokračovat. Neodvážil se. Pokud by to udělal, Draco by ho zabil.

„Ne,“ řekl Harry, „jsme pouze přátelé a kolegové,“ dodal. „Nedávno jsem se rozešel se svou přítelkyní.“

Dívce píply náramkové hodinky, které hned zkontrolovala. „Zatraceně, musím jít, povinnost volá. Tak zase někdy.“ Při odchodu ještě zavolala na Draca: „Pokud to bude možné, přiveď svou přítelkyni!“ a znovu zmizela za rohem stanu.

Když se rozběhli zpátky do Zobí ulice, zeptal se Draco Harryho: „Kdo je ksakru Rodney?“

„Paní Figgová odebírá mudlovské noviny, najdi si včerejší. Je to nějaký inspirativní řečník. Ale něco na tom, jak ho článek popisoval, mě trápí…“ Převyprávěl Dracovi příběh o muži, kterému Rodney vyléčil popálení na Noci Guye Fawkese.

„Takže? Myslíš si, že je kouzelník?“

„Možná. Samozřejmě, je několik mudlů, kteří umí nějaké pěkné triky, ale většinou se týkají pouze jich samých. Lidi, co chodí ohněm, spí na posteli ze hřebíků, a podobně. Ale o tom, že by někdo prováděl něco takového na někom jiném, jsem ještě neslyšel. Je tu na čtrnáct dní. Možná… Ehm, možná bychom sem mohli přijít po tvých narozeninách. Vezmeš svou hůlku…“

„Proč si mám vzít hůlku?“

„Byl bych rád, kdybys poté, co skončí, zakouzlil na stan jedno kouzlo,“ řekl a vzpomněl si na Angelinu, která poté, co Hermiona rozbila své cello, vyslala v koncertním sálu Britské knihovny kouzlo Revelatio. Ještě by se předtím mohl na všechny záludnosti, které ho napadnou, zeptat paní Figgové. Možná o tom bude mít knížku…

„Jaké kouzlo?“

„Kouzlo, které odhalí poslední magické podpisy bez ohledu na to, zda se jednalo o kouzla s hůlkou nebo bez ní. Pak budeme vědět, zda je tenhle Rodney Jeffries mudla, nebo kouzelník, který profituje z kouzlení před masami lidí. Co by si o tom myslelo ministerstvo? Nemůžu uvěřit, že by to přehlíželi, jinak by se tak snažily živit spousty kouzelníků a čarodějek.“

Draco neodpověděl, protože ho už Dunkirk táhl dopředu, a vypadal, že ho stojí veškeré síly držet tempo. Harry se ani příliš nemusel snažit, s tichým smíchem zavrtěl hlavou a hravě je oba předběhl.

Když se konečně dostali k domu Dursleyových, Draco se celý rudý zřítil na trávník. Harry vytáhl z kapsy lotroskop, který ještě stále vrčel, nepříliš hlasitě, a uklidil ho zpět.

Když se vysprchoval a oblékl do pracovního, přišel Harry dolů na snídani. Jeho teta nalévala strýci, který četl noviny, čaj. Když jim popřál dobré ráno, strýc na něj zavrčel, ale jeho teta se chovala vysloveně přátelsky. Harryho to nervovalo.

„Tak!“ řekla rozzářeně, jak si sedala ke své vlastní snídani. „Jak si Dunkirk užil cvičení?“

Harry si nalil trochu pomerančové šťávy a vzal si ze stojanu toast. „Předpokládám, že se mu to líbilo,“ řekl a otevřel sklenici marmelády.

„Ten mladý muž, co bydlí u paní Figgové, vypadá, že má výbornou výchovu,“ řekla, elegantně usrkla čaje a znovu se začervenala. Její manžel zůstal pohřbený za svými novinami.

„Ehm?“ řekl z jejich inkoustových hloubek. S popuzeným klepnutím odložila svůj šálek na podšálek.

„To je jedno,“ vyštěkla na něj. Harry protočil panenky. Dobrý bože. Teta Petunie v krizi středního věku byla přesně tím, co potřeboval v posledních týdnech v Zobí ulici. Výborně.

Najednou cosi zabušilo na okno do kuchyně a ozvalo se šílené bušení křídel. Harry po sluchu poznal zvuk poštovní sovy, která se k němu snažila dostat. Rozběhl se ke dveřím a otevřel je – bylo to jednodušší, než u okna. Sova to rychle zjistila a obletěla dům. Posadila se na Harryho rameno a ten si vzal z jejího zobáku krémovou pergamenovou obálku. Když odletěla, Harry obálku otevřel a dle očekávání spatřil zelený inkoust a bradavickou pečeť. Pak se vrátil ke kuchyňskému stolu a uviděl třesoucího strýce Vernona, který si dal noviny na hlavu a tetu, která si tiskla Dunkirka na hrudník, zatímco pes žalostně skučel. Oči měli doširoka otevřené. Harry si vzpomněl na výry, kteří Dracovi nosili balíčky sladkostí, a na hrozivé sokoly, které používal Lucius Malfoy k doručení verbovacích dopisů. Dunkirk by asi ptákům posloužil jako chutná svačinka. Snažil se nešklebit, posadil se a ignoroval jejich předvídatelný děs ze sov. Rozlomil purpurovou pečeť a vytáhl dopis z obálky. Rychle si ho přečetl, nevěnoval příliš pozornosti jménům nových prefektů (opravdu neznal v tom ročníku příliš lidí), pak zvedl hlavu, zakřenil se na strýce s tetou a řekl: „Tak, a je to oficiální.“

Vrátili se ke své snídani a ignorovali ho.

„Řekl jsem, že už je to oficiální,“ zopakoval hlasitě a zřetelně.

Teď jeho teta zvedla hlavu od talíře a zamumlala: „Ty jsi ještě tady?“ Pak stočila pohled zpět dolů.

Harry se zamračil. Věděli, že jde o dopis z Bradavic, tak se chovali ještě hůř, než obvykle. Věděl, že je to nebude zajímat, ale stejně jim to musel říct.

„Jsem primus.“

Tak to řekl. A, jako vždy, když mluvil o něčem, co se týkalo Bradavic, dělali, jako by neexistoval. Někdy dokonce zašli tak daleko, že říkali věci jako „Petunie, drahoušku, slyšíš ten vítr? Jak je hlučný a nesmyslný, nemyslíš?“ a ona mu odpovídala „Ano, Vernone, naprosto zbytečný.“

Samozřejmě, vzhledem k tomu, že strávili posledních patnáct a půl roku tím, že se snažili zapomenout, že vůbec existuje, jejich chování ho nemohlo překvapit. Sice o tom věděl už od posledního setkání prefektů, kdy si ostatní prefekti za primuse a primusku jednomyslně zvolili Harryho a Hermionu, ale když to na vlastní oči uviděl napsané na papíru, bylo to nějak skutečnější. Znamenalo to, že učitelé nepřehlasovali volbu prefektů. (Tedy, ne, že by to bylo pravděpodobné. Podle Harryho malých zkušeností učitelé většinou jen orazítkovali volbu studentů.) No, ale stejně by to mohl říct alespoň Aberforthovi a Samovi. To je něco. Dokonce by to mohl říct i Nigelovi a Trevorovi, přestože si samozřejmě, s ohledem na to, že nevědí, že je kouzelník, budou myslet, že se stal primusem na státní škole.

„Tak,“ řekl, uklidil talíř se sklenicí do dřezu a vzdal představu, že by mohli jakkoliv vzít na vědomí jeho oznámení, že se stal primusem. „Končím. Dick mě vyzvedne u paní Figgové, Draco pro něj také pracuje – víte, z legrace,“ dodal, aby udržel jejich představu o Dracovi jako synovi majitele panství už jen z toho důvodu, že by bylo příliš obtížné jim odhalit pravdu. „Na rozdíl ode mě nepotřebuje peníze,“ dodal. Šest let se mu dařilo udržet v tajnosti svůj trezor naplněný zlatými galeony a nehodlal je nechat to zjistit teď. Nevěděl, jestli je zajímalo, jak si mohl předchozích šest let dovolit školu – možná si mysleli, že ho v Bradavicích brali jako případ pro charitu. Také věděl, že by si dříve stoupli do středu Trafalgarského náměstí a pěli ódy na Jamese a Lily Potterovi, než by uznali, že je něco takového zajímá. Tedy, pokud je to opravdu zajímalo.

Teď, když už nemluvil o Bradavicích, pro ně najednou znovu existoval – pro jistý účel. Vernon odložil noviny. „Nemysli si, že až se dostaneš domů, půjdeš nahoru a budeš se válet. Dnes přinesu z práce potřeby a nářadí na opravu střechy. Po večeři můžeš začít, bude ještě dlouho světlo. Nejdříve je potřeba sundat starou střechu. A nezapomeň, potom znovu vyvenčíš psa.“

Harry se u dveří zastavil. „Doufám, že domů přivezeš dostatečně dlouhý žebřík, protože ten v altánu nepostačuje. Pokud si tedy nepřeješ, abych na střechu vylétl na svém koštěti…“ dodal zlomyslně s odkazem na kouzla. Jeho strýc s tetou sebou oba škubli.

„Samozřejmě, že ne. Nebuď hlupák. Samozřejmě přivezu žebřík. Za koho mě máš?“

Odešel, než podlehne pokušení a odpoví mu na otázku, a přemýšlel, jestli měl navrhnout, že by nahoru vylétl jako zlatý griffin. Ale nevěděli, že to umí, a nějak nespěchal jim to říct. S pískáním se vydal k paní Figgové. Tam na něj čekal ve svém autě Aberforth, který opět vypadal jako mudla. Draco seděl vedle něj. Poté, co Aberforth nastartoval auto, bylo pouze otázkou minut, než se dostali na příjezdovou cestu vedoucí k pozemku, na kterém budou po několik příštích týdnů pracovat.

„Dobré ráno, Aber… Ehm, Dicku. Myslel jsem, že nás odveze Sam…“

„Dobré ráno, Harry. Změna plánu, musel jsem si o něčem promluvit s Arabellou. Rozumím tomu správně, že jsi už měl celkem vzrušující den?“

„Možná trochu moc.“ Kývl na Draca. „Takže jsi mu řekl všechno?“

„To udělal,“ odpověděl Aberforth. „Arabella se odjela do Londýna podívat na toho chlapíka, který se vydával za vašeho mlékaře, Sirius hledá, kam odjeli Nelsonovi na dovolenou. Půjde na monitorovací stanici a bude předstírat, že je tam na kontrolu účetnictví. Chceme si být jistí, že se tu nehraje nějaká falešná hra. Je možné, že jim někdo udělal nabídku, jaká se neodmítá.“ Hary se vyděsil, viděl příliš amerických detektivek o mafii. Aberfoth si v zrcadle všiml jeho výrazu a rychle dodal: „Tím myslím, mohli nečekaně vyhrát dovolenou, například jako cenu v soutěži, o které ani nevěděli, že by se tam přihlašovali. Pokusíme se je vystopovat.“

Harry přikývl a najednou strašně unavený se posadil. Bylo těžké uvěřit, že ho čeká pracovní den, když měl pocit, že má za sebou týden galejí. Nejdřív vetřelec u Nelsonů, pak informace, že Brumbál před lety zařídil všem sousedům zabezpečovací systém, a nakonec to, že stan v parku patřil putovním představením Rodneyho Jeffriese, který mohl být kouzelník…

Zmínil se Aberforthovi o Jeffriesovi. Ten se zamračil a prohlásil: „Kdo? Nikdy jsem o něm neslyšel. Ovšem, nečtu moc často noviny, a když už, tak hlavně zahradnické časopisy a katalogy. V mudlovském rádiu je také zajímavý zahradnický program. Denního Věštce jsem samozřejmě nečetl už léta. Myslím, že jsem trochu mimo jak v mudlovském, tak v kouzelnickém světě. Ale něco jiného by bylo, kdyby ses mě zeptal na křížení růží…“

„Děkuji, nechci,“ prohlásil Draco. Harry věděl, že pracuje pouze kvůli penězům, když už ve skutečnosti není bohatým synkem majitele panství. Těžko by ho učení během léta mohlo zajímat méně. Harry se zamračil. Přál si, aby mohl na Draca spoléhat stejně, jako ve svém druhém životě, ale měl pocit, že by to byla chyba. Vložil ruku do kapsy; lotroskop ještě stále jemně vrčel…

***

Dorazili na pozemek a Harry rád znovu viděl Sama Bella, stejně jako Nigela a Trevora, kteří už celí zpocení vykládali z náklaďáku nějaké keře s kořeny obalenými pytlovinou. Pak si Harry všiml čtvrté osoby v zastřižených riflích a velké volné košili s čepicí otočenou kšiltem dozadu. Pak se tato osoba otočila a Harry šokem málem upadl.

„Katie!“

Usmála se a objala ho. „Ahoj Harry,“ řekla a zazubila se. Její modrá košile byla vepředu rozepnutá a odhalovala přiléhavé bílé tričko. Odložila čepici a otřela si čelo. Harry si všiml, že měla své krátké rudohnědé vlasy stažené do malého copu, který nebyl pod čepicí viditelný.

„Co tu děláš?“

Natáhla se a poklepala Sama na zádech. „Myslela jsem, že bych mohla strávit nějaký čas se svým starým tátou, než se rozhodnu, čím bych chtěla být, až vyrostu,“ odpověděla se širokým úsměvem. Harry si všiml, že Trevor s Nigelem hleděli na Katie velmi uznale, za což si od Sama vysloužili několik ostrých pohledů. Jo, tohle bude zajímavé. Pak si všiml, že také Draco Malfoy se na Katie dívá, jako by ji viděl poprvé v životě.

„Zdravím,“ pozdravil ji s křivým úsměvem. Harry se zamračil. Pomyslel si, jak často za den mu bude muset připomínat, že jeho přítelkyně je Ginny? Přestože by se mu líbilo, kdyby byl Draco víc jako jeho přítel z druhého života, nechtěl, aby to bylo v tomto. Bradavický Casanova. To byl důvod, proč byl tak nervózní, když začal chodit s Jamie…

Ale Katie byla chytré děvče a dokázala to. „Tak, jak se má Ginny?“ zeptala se ho jasně a bokem poslala Harrymu veselý pohled. Harry odolal pokušení se smát. Na rozdíl od té americké dívky, Grace, se teď Draco musel vypořádat s někým, kdo věděl, že Ginny je jeho přítelkyně, kdo s nimi bydlel ve stejné budově, koho potkával na schůzkách prefektů a hrál ve stejném týmu jako Ginny.

Draco se zavrtěl. „Kdo?“ zeptal se. Harry ho šťouchl loktem do žeber. „Oh! Ginny se má dobře, děkuji,“ vzpamatoval se, odtrhl své oči od jejích nohou a podíval se do její tváře. Třel si žebra a nevrle se podíval na Harryho, který si s Katie znovu vyměňoval vševědoucí pohledy. Podle plánu, který Aberforth umístil na kapotu svého auta, museli přesunout křoví a rohy měli zatížit malými kameny. Harry zjistil, že Katie byla v práci, stejně jako ve famfrpálu, velmi praktická. Stejně jako ostatní nosila těžké pracovní boty, a přestože na ní někdy bylo při zvedání něčeho těžkého vidět, jak je to pro ní namáhavé, nikdy si nestěžovala.

Dalším krokem bylo vykopání jam pro všechny nové rostliny. Katie to trvalo poněkud déle než ostatním, ale Harry si pamatoval, že když začínal, byl na tom stejně. Nebylo to proto, že byla dívka, tedy, žena, připomněl si, ale proto, že nebyla zvyklá na tento typ práce. Jak den pokračoval, Harry se na ni mohl dívat zblízka, což ve skutečnosti v Bradavicích nikdy neudělal, a všiml si fyzické podobnosti s jejím otcem. Jednou ze stejných věcí byl způsob, jak zvedala pravé obočí ve chvíli, kdy vypadala, že něco sarkasticky okomentuje, ale překonala se.

Aberforth je rozdělil do pracovních skupin: Harry s Katie, Sam s Nigelem a Draco s Trevorem. Harrymu v tom viděl úmysl a během oběda mu to Sam také potvrdil. Katie odešla s Aberforthem do domu vyhodit nějaký odpad do popelnic, a Sam se k němu naklonil a prohlásil: „Harry, jsem rád, že jsi tu. Katie s námi začala pracovat o velikonočních prázdninách a myslel jsem, že budu muset zmlátit jednoho nebo oba své přátele,“ řekl a pohodil hlavou směrem k Nigelovi a Trevorovi. „Můžou jim vypadnout oči z důlků.“

Harry se usmál. „Řekl bych, že je to riziko toho, když má někdo hezkou dceru.“

Sam přikývl a také se usmál, uznal to. „Já vím. Ale podle mého názoru jsou pro ni ti dva příliš staří. Navíc,“ ztišil hlas, „nevědí, že jsem kouzelník a ona čarodějka. Jednou, před lety, Nigel viděl Dicka dělat … něco, co ho mohlo prozradit. Rychlé paměťové kouzlo se o to postaralo a od té doby je daleko opatrnější, stejně jako já. Dokonce ani nenosím do práce svou hůlku, jsem na ni zatraceně opatrný, víš? Když mě propustili, první věcí, kterou jsem udělal, bylo to, že jsem si zašel k Ollivanderům pořídit novou. Neberu tu výsadu na lehkou váhu.“ Harry přikývl, věděl, že pro Siriuse to bylo také důležité. Pravděpodobně už měl také novou hůlku.

Katie s Aberforthem se k nim vraceli a Harry cítil, jak ožívá, když ji vidí. Byla jednou z dívek, které Lucius Malfoy ovlivnil Imperiem, a přesto, že ho pozvala na vánoční oslavu, kterou pořádala v domu své pratety v Prasinkách, jelikož byla tou dobou zamilovaná do Lee Jordana, byla nějakým způsobem vůči kouzlu odolnější než ostatní dívky. Vzpomněl si, jak se mu během posledních vánoc, když byli na prázdninách v Prasinkách, Leeho rodina snažila někoho dohodit. Připomněl si, že Katie byla od rozchodu s Leem od famfrpálové bandy trochu odtržená. Lee a dvojčata byli stále nerozdělitelní, což zahrnovalo také Angelinu. Alice, která pracovala ve vesnici, se se starou partou také viděla dost často. Ale Katie zůstala ve škole ve svém posledním ročníku. Harry si uvědomil, že v poslední době ji viděl poprvé trávit přestávky se svými spolužáky. Od druhého ročníku, kdy začala hrát famfrpál, byla většinou ve společnosti spoluhráčů. Někdy se to tak stávalo: když se začala velká skupina přátel párovat, a pak se pár rozpadl, jeden z nich se najednou octl mimo skupinu. Soucítil s ní a nikoliv poprvé přemýšlel, zda to bude stejné také s ním, Hermionou a Ronem, a jestli budou schopni po tom všem obnovit své staré, klidné přátelství.

Přesto, když se k němu Katie znovu přiblížila, jen se na ni usmál a vrátili se zpátky k práci. Po několika minutách Harry zvedl hlavu a viděl Samovu tvář. Rozhodně to vypadalo, že se na ně dva usmívá. Harryho napadlo, jestli se je snaží dát dohromady. Jestli ano, nebyl si jistý, zda by mu to vadilo. Katie byla milá a nekomplikovaná. Byly horší věci, které mohl udělat, než si s ní několikrát vyjít. Možná by se jednou cítil jako normální dospívající chlapec.

Když si po obědě lehl na trávník a opaloval se, zdálo se mu, že zachytil Katiin pohled. Bojoval s úsměvem, který se mu dral na tvář. Hodil pohledem po Draco Malfoyovi, který ležel opodál rovněž bez trička, ale na kterého se nedívala. Pak to Harrymu opožděně došlo. Draco nenosil baziliškův amulet. Harry si znovu lehl, zavřel oči a přemýšlel, co Draco udělal s dvojicí amuletů.

Když pak Aberforth vezl Draca a jeho domů, Harry cítil každou kost ve svém těle. Jeho svaly si odvykly tvrdé práci. Věděl, že to přejde, ale první den byl vždy těžký. A teď ještě bude muset ještě strhávat střechu. Zmínil se o tom Aberfothovi a starý muž se otočil k Dracovi a řekl: „Pomůžeme mu s tím, Draco, ne? A zavolám chlapům – rádi se připojí.“

„Ne, počkejte… Nemyslel jsem…“ snažil se to Harry vysvětlit, bylo mu trapně, že to mohl Aberfoth pochopit jako hledání pomoci, zatímco si jen chtěl postěžovat, jak ho jeho strýc využívá. To už ale bylo pozdě, Aberforth už odkládal svůj telefon. Za pár minut už k Zobí ulicí číslo čtyři přijížděli Sam a Katie ve starém Samově Volkswagenu a Nigel s Trevorem v předpotopní dodávce s vybledlým nápisem „Instalace a topení - Williams“ na boku. Harry si nemohl pomoci a usmál se. Vlastně bylo těžké uvěřit, že po stejně dlouhém dni, jako měl za sebou on, byli ochotní sem přijet a pomoci mu. A to vše proto, že jeho strýc je největší skrblík na zemi.

Žebřík již byl přistavený a zapřený proti straně domu. Nigel na něj začal šplhat a ve chvíli, kdy měl tvář proti oknu do koupelny, se ozval jekot, který ho málem poslal k zemi. Harryho teta očividně seděla na toaletě. Ze zadních dveří se vyřítil Vernon a začal vřeštět na Nigela.

„Hej, vy tam, co si ksakru myslíte, že děláte? Šmírovat mou ženu, když dělá soukromé věci v soukromí své soukromé koupelny? Nikdy jste neslyšel o soukromí? A kdo sakra jste vy všichni?“

Aberforth přišel k Vernonu Dursleyovi a podal mu ruku. „Ah! Pan Dursley. Rád vás znovu vidím,“ řekl, jako by na něj právě podrážděně neječel. Potřásl mu rukou, i když se na něj strýc Vernon mračil, jako by přemýšlel, odkud tuto osobu zná. Aberforth si toho všiml. „Dick. Dick Abernathy z Abernathyho zahradnictví.“

„Oh,“ odpověděl Harryho strýc, když si konečně vzpomněl. „Správně, správně.“

„Každopádně, Harry nám řekl o jeho malém problému se střechou. Vypadá to, že má díru přímo nad svou postelí, že? Řekli jsme, že mu píchnem. Nevadí nám to, že ne, hoši?“

Odpověděli sborovým ‚ne‘ a přesunovali se pro různé nářadí potřebné pro strhnutí staré střechy. Harry se usmál na Katie – nevypadala, že by jí vadilo být označena za „hocha“ Znovu měla čepici otočenou dozadu a zapnutou košili, což její tělo skrylo skoro tak dokonale, jako bradavická uniforma. Bylo možné, že si Vernon ani nevšiml, že je dívka.

Harryho strýc vypadal, jako by si nic nepřál více, než požadovat, aby Harry udělal práci sám. Ovšem s Harryho nulovými zkušenostmi v této oblasti rovněž vypadal, jako by doufal, že to znamená pomoc od někoho, kdo skutečně ví, jak se střecha dělá. A zadarmo, což byla Vernonova oblíbená cena za vše. Takže držel jazyk za zuby a vydal se domů.

„A pane,“ zavolal na něj Trevor, „ každý bude potřebovat několik piv, než budeme hotovi. Víte, je to žíznivá práce. Děkujeme,“ zahalekal a vrátil se zpět ke své práci. Když to Harry slyšel, říkal si, jestli to Vernon skutečně udělá, a k jeho překvapení, se strýc vrátil ke svému autu a odjel. ‚Opravdu jel pro piva?‘ zajímalo Harryho.

Neměl moc času, aby se divil, a brzy se vrátil na střechu za ostatními. Pomocí páčidla vytahoval hřebíky ze starých šindelů a během práce vrtěl hlavou nad svým štěstím. Občas se bál o Katie, ale ta se na střeše pohybovala naprosto klidně beze strachu z výšek, a poté, co si vzpomněl na některé šílené věci, které prováděla ve famfrpálu, se přestal bát. Dokud je ona v pohodě, nemusí mít obavy.

Slunce mizelo za nízkým obzorem vesnických domů a kostela, kde se konal Dudleyho pohřeb, a všichni už šplhali zpět na zem, když se Vernon vrátil s pivem. Vernon vzhlédl na střechu, na všechny kývl, a beze slova se vydal do domu.

Nigel a Trevor si vzali své lahve, zamávali, vlezli do dodávky a odjeli. Ostatní se také připravili k odchodu. Draco se natáhl po svém pivu, ale Aberforth mu ho se zvednutým obočím odklidil z dosahu. Harry jim popřál dobrou noc a odešel se domů vysprchovat a najíst, než vezme Dunkirka na večerní procházku. Nezajímalo ho, co by mohl někdo říct; nezávislost byla pěkná věc, ale dobří přátele byli k nezaplacení.

***

To se opakovalo i několik dalších dní – jako parta pracovali celý den v práci a pak večer, dokud se nesetmělo, u Harryho na střeše. Harrymu přišlo trochu ironické, že trávili celý den na zemi (a někdy doslova v zemi), kde sázeli zelené věci, a pak celý večer ve vzduchu, daleko od země. Trevor na přední štít připevnil jehličnatou větev, kterou přinesl z jejich druhé práce. Když chtěl Vernon Dursley vědět proč, Trevor mu přiznal: „No, i když vlastně nestavíme novou střechu, stejně to neuškodí. Přivolává duchy lesa, taková troška pozitivní magie. Můj táta byl tesař a vždy to na novou střechu postavil.“ Harry si myslel, že jeho strýc při slově „magie“ vybuchne a raději se za Samem přikrčil.

I když ještě střecha nebyla hotová, ve čtvrtek Aberforth řekl Vernonovi, že v pátek na střeše nebude nikdo pracovat. „Konec týdne, víte? Hoši si chtějí vyrazit.“ Vernon přikývl a podal mu láhev piva, které Aberforth nepil, ale strčil do kufru. Harry věděl, že to dává smysl, ale stejně ho trochu deprimovala představa, že bude příští večer pracovat na střeše sám.

Sam vzal Harryho okolo ramen a dodal: „A Harry má rande s Katie, takže také nebude pracovat,“ řekl Vernonu Dursleymu, kterému se doširoka otevřely oči. Už věděl, že je Katie „jedním z hochů“ a také Samovou dcerou.

„Vy ho necháte jít ven se svou dcerou?“ zeptal se nevěřícně, ukazujíc na Harryho a na tváři měl výraz, jako kdyby mu někdo navrhl, že by mohl volit labouristy.

„Jistě. Harry je příjemný mladý muž,“ řekl a poplácal Harryho poněkud silněji po zádech, takže mu málem odletěly brýle. Harry si popostrčil brýle nahoru a odolal nutkání sebou škubnout. Když byl Vernon z dosahu, otočil se ke staršímu muži.

„Co…“

„Jen jsem tě ho zbavil, abys tu zítra nemusel pracovat sám. Ale když o tom tak mluvíme, proč ne? Vám dvěma se asi nebude chtít tvrdnout v hospodě s partou staříků, ne? Jste mladí. Vyjděte si. Koukněte na film. Dejte si dobrou večeři. Pro jednou také dělejte něco jiného, než práci.“

Harry a Katie se na sebe nejistě podívali. Přestože jim přišlo, že je v práci rozdělení do pracovních skupin tlačí k tomu, aby si sebe více všímali, nějak jim přišlo divné, aby vše domlouval její otec.

„Ehm…“ řekl Harry. Pokrčila rameny.

„Nechtěl bys jít do Londýna?“ zeptala se. Přikývl a koutkem oka sledoval Sama.

„Tak jo.“

Sam je oba sevřel do náručí. „Má dcera půjde ven s Harrym Potterem!“ prohlásil ještě, než je nechal jít. Vydal se ke svému autu a vrtěl hlavou údivem. Harry a Katie se za ním podívali, oba celí rudí.

„Za to se omlouvám,“ zamumlala. Harry se ji pokusil uklidnit úsměvem.

„To neřeš. Jen… Jen je to poněkud…“

„… trapné?“ Přikývl. „A divné? A…“

„Tím myslím, známe se spolu…“

„… šest let. A byli jsme pouze…“

„… přátelé. Známí, opravdu.“

„Přesně.“

„Přesně.“

Zůstali na sebe rozpačitě zírat.

„Tak dobře,“ řekla nakonec Katie, „tak půjdeme jako přátelé. Prostě si odpočinout. A můžeme se lépe poznat. Ovšem, otázkou je, jak daleko necháme tátovy naděje dojít? Tím myslím, i když si připadám jako idiot, ještě jsem se nedostala přes Leeho. Vím, že jsem idiot, že to je víc než šest měsíců…“

Harry jí položil ruku na paži. „Nejsi idiot. Když nic jiného, aspoň jsi s ním chodila. Já jsem posedlý dívkou, se kterou jsem ani…“ začal a pak pevně sevřel rty.

„Co? Myslela jsem… Myslela jsem, že ty a Hermiona…“

Harry se zašklebil. „S Hermionou jsme to měli skončit už dávno. Už dlouho se zajímám o někoho jiného, ovšem problém je, že je zadaná a že nemám žádnou naději, a přesto na ni nemůžu přestat myslet.“

Katie vzdychla. „Jinak řečeno, oba jsme dojemní. No, řekla bych, že nezbývá nic jiného, než že spolu zítra půjdeme ven a budeme se litovat.“ usmála se na něj. „Začínám mít chuť přivést tátu na myšlenku, že to mezi námi rychle začíná být vážné, jen abych mu dala lekci o dohazování …“

„Ne, to neuděláš,“ řekl rychle Harry a odskočil od ní. „Musím s tvým tátou každý den pracovat. Nechci, aby se mě pokoušel zabít. Půjdeme jako přátele a dáme mu to velice jasně najevo.“

Katie se na něj usmála. „Harry, nevěděla jsem, že neumíš vzít vtip. Ovšem, možná jsem jen za ty roky strávila příliš času s dvojčaty…“

Harry se zasmál a rozloučil. Druhý den po práci jel s Aberforthem místo Harryho Sam a Katie vzala Harryho do Zobí ulice, aby se vysprchoval a převlékl. Když se z domu vynořil v čistých plátěných kalhotách a v bílé košili, rozepnuté na krku, a ucítila vůni mýdla, usmála se na něj.

„Pěkně jste se vymydlil, pane Pottere.“

Usmál se na ni zpět a přemýšlel, jestli spolu opravdu půjdou ven jen „jako přátelé“. Netrvalo dlouho, než se dostali do bytu jejího otce na předměstí Londýna. Tam na ni počkal, než se vysprchovala a převlékla. Bezcílně přepínal mezi televizními kanály, než zaslechl něco povědomého. Vrátil se zpátky na onen kanál a slyšel televizního hlasatele.

„A to je vše z Malého Kvikálkova v Surrey, kde Rodney Jeffries očividně opět předvedl něco, čemu můžeme říkat pouze zázrak. Další možnost poslechnout si pana Jeffriese máte dnes večer v sedm hodin. Nezmeškejte to!“

Vedle sebejisté mladé tmavovlásky, která mluvila, stál pohledný muž, který vypadal tak na těsně pod třicet. Měl kudrnaté hnědé vlasy, modré oči, tmavé opálení a oslnivý úsměv. Ta americká dívka, Grace, stála kousek od něj a vypadala, že si váží svého štěstí. Pak tu stál starší muž u invalidního vozíčku, který vypadal, že mu patřil, který už ale podle všeho nepotřeboval. Pak začaly reklamy a Harry vypnul televizi, než se mu znělka na tančící plechovky se zpívajícím ovocem zavrtá na měsíc do hlavy.

Brzy poté vyšla Katie z chodby vedoucí k ložnicím a koupelně, a vypadala neuvěřitelně svěže. Teď, když už nebyla v práci, si rozpustila své hnědé vlasy. Hnědé oči jí zářily z opálené tváře a na sobě měla jednoduché růžové šaty a jednoduché páskové sandálky, které jí ladily s kabelkou.

„Měli bychom jít. Film začíná v devět, takže ještě budeme mít čas na nějaké dobré jídlo.“ Harry se vydal ke dveřím, ale Katie od nich naopak odcházela. „Harry, kam to jdeš?“

Zamračil se. „Kam jdeš ty?“

„Ke krbu. Nejrychlejší je to vzít letaxem do Děravého kotle a pak taxíkem do kina. Nechci brát auto do londýnského provozu, ale neboj, pak tě hodím domů.“

„To mě nenapadlo – nejsem zvyklý používat letax, kdykoliv chci.“

Usmála se. „Táta nechal byt připojit do sítě, když se dozvěděl, že zůstanu na léto. Normálně mu moc nevyhovuje myšlenka, že k němu může kdykoliv kdokoliv přijít. Také má na bytě štíty proti přemisťování.“

Harry pokrčil rameny. „Předpokládám, že má víc důvodů než kdokoliv jiný, aby se držel dál od kouzelnického světa.“

Katie uhnula pohledem. „Takže víš o všem, že?“

Harry přikývl. „Loni to řekl mně i Dracovi. Je mi to líto, to s tvou matkou…“

Znovu na něj pohlédla a přikývla. Opět vypadala rázně. „Tak. Měli bychom vyrazit.“

Vstoupili do krbu oba najednou a brzy se ocitli v Děravém kotli, který byl plný kouzelníků, kteří se opíjeli na baru a obtěžovali ubohého starého Toma. Harry sebou při tom hluku škubl.

„Můžeme se jíst najíst do některé z jídelen,“ překřičela Katie rámus a Harry přikývl a následoval ji chodbou. Vešli do malé jídelny, kde byly pouze dva další stoly obsazené hosty. Když vešli, hosti nedbale zvedli hlavu, což se změnilo, když si všimli jizvy na čele. Otáčeli hlavy a sledovali, jak Harry s Katie pokračují místností k vybranému stolu. Harry cítil, že se začíná červenat a jen doufal, že tu není nikdo z tisku, jinak by to nafoukli do Denního věštce nebo do Týdeníku čarodějek. Ještě mu ani nebylo sedmnáct.

Sedli si a Harry se otočil, aby se zamračil na lidi, co je šmírovali, kteří ihned začali předstírat, že zírají na velmi zajímavou tapetu za Harryho hlavou. S Katie potlačili smích, vzali si jídelní lístky, a když si oba vybrali pečené hovězí a jorkšírský pudink, přenesli svou objednávku na talíře, které se brzy zaplnily jídlem. Harry si nemohl nevšimnout, že Katie má zdravou chuť k jídlu. Ovšem, celý týden pracovala stejně tvrdě jako on. Navíc, když uchopila nůž a vidličku, všiml si, že její ruce byly hezké, čisté a elegantní. Když si všiml, že jí ze slunce na nose vyskákaly pihy, usmál se. Zvedla hlavu a podívala se mu do očí.

„Harry Pottere, zíráš na mě?“ zeptala se nejpříměji, jak dokázala. Rozhodl se, že se nebude bránit.

„Ano, Kathryn Bellová. Vadí to?“

Nedokázala udržet přísný výraz, začervenala se a vrátila ke krájení svého jídla. „Ne,“ zamumlala, „nevadí.“

Harry se usmál. Až na zíraní ostatních hostů si připadal tak… tak normální. V pátek večer vzal ven milé děvče, které měl rád, měli příjemnou večeři a chystali se do kina. Jen mu připadalo, že čeká, kdy se něco stane.

Po jídle si dali čaj a zmrzlinu, ještě měli čas, než film začne. „Tak,“ řekl jí, „ještě stále nevíš, čím by ses chtěla živit?“

Vzdychla a zavrtěla hlavou. „Ani omylem. Vlastně jsem přemýšlela nad tím, že bych se stala bystrozorem, jako táta, ale… Moc se mu to nelíbí. Říká, že jsem příliš mladá.“

„Moje mamka šla na bystrozorský trénink přímo ze školy. Vlastně, tvůj táta s ní pracoval.“

Přikývla. „Já vím,“ řekla tiše.

Chvíli byli potichu. Pak Harry řekl: „Víš, je to v pořádku, zmínit mé rodiče. Dokážu o nich mluvit. Tobě… Vadí ti mluvit o tvé matce?“

Vyděšeně se na něj podívala. „A tobě by to nevadilo, pokud by tvá matka udělala něco strašného a jen proto, že by se jí tvůj otec pokusil zastavit, by mu vzali deset let života? A já ztratila je oba. Nikdy ta léta nedostanu zpět. Prošla jsem si dětstvím bez rodičů, a to se nemělo stát. Já vím, ze všech lidí, bych si právě tobě neměla ztěžovat, ale stejně. Je to strašně nespravedlivé…“

Harry jí na stole stiskl ruku. „Samozřejmě, že je to nespravedlivé. A jen proto, že jsem sirotek, není to, co se stalo tobě a tvé rodině, v pořádku. Proč nejsi kvůli tomu všemu naštvaná? Pokud má na to někdo nárok, jsi to ty. Ale - nezapomeň. Tvoje máma byla pod Imperiem. Nechtěla…“ zarazil se, když si vzpomněl na svou matku, jak mířila na Rona Weasleyho. „Nechtěla ti ublížit…“ Musel přestat mluvit, protože se mu chtělo brečet.

Katie přikývla. „Já vím,“ řekla potichu. Pak zvedla hlavu a s naštvaným výrazem utřela jedinou slzu. „Nemělo by mě to ochromit, nemělo. Ale pořád si myslím, že je to rozhodnutí, které ovlivní zbytek mého života, takže bych to neměla brát na lehkou váhu.“

„A co famfrpál? Vždy jsi byla dobrou střelkyní.“

Zašklebila se. „Ne dost dobrou. Opravdu – i kdybych to zkoušela u nejhoršího týmu v lize, vypískali by mě ze stadionu. Famfrpál pro mě prostě nikdy příliš neznamenal. Užívala jsem si to a na studenta jsem nebyla špatná, ale nemohla bych se tím živit. Tím myslím, když přijde na střílení, rozhodně nejsem žádný James Potter…“

„Neblbni. Na našem vítězství famfrpálového poháru ses podílela stejně jako kdokoliv jiný…“

„Tvůj táta nevyhrál pouze bradavický famfrpálový pohár,“ podezíravě na něj pohlédla. „Počkej, ty to nevíš?“

Harry se rozhlédl a pak se na ni znovu podíval. „Co mám vědět?“

Potutelně se usmála. „Ukážu ti to, až budeme odcházet.“

Zaplatili na baru a vydali ke dveřím, které vedly do mudlovského Londýna. Než odešli, Katie ho nasměrovala ke zdi, na které visely obrázky různých anglických famfrpálových týmů. Ukázala na jeden s označením 1978: „Dostali se na Mistrovství světa a mohli vyhrát, ale jejich chytač se zranil a museli hrát se záložním. Ten rok měli úžasného mladého střelce, čerstvý přírůstek z Bradavic.“ Zamračil se na její veselý úsměv, pak se naklonil blíž a opravdu se na fotografii podíval.

Ve středu zadní řady stál jeho otec, James Potter.

Hrál famfrpál za Anglii.

„Zřejmě to bylo všude na sportovních stránkách Denního věštce, že James Potter pomůže Anglii vyhrát Mistrovství světa. Když se jim to nepovedlo, všichni mluvili o roce ´82, ale…“

„…ale můj otec byl zabit v říjnu ´81,“ dodal tiše a sledoval vysokého mladého muže s rozčepýřenými vlasy a brýlemi, který se usmíval ze zadní řady a z legrace se postrkoval se svými kolegy. Katie přikývla.

Nebyl nezaměstnaný povaleč,“ řekl najednou nahněvaně, když si vzpomněl na strýcovu sestru Marge.

„Co?“ Katie byla velmi zmatená.

„Nic, jen… Děkuji. Děkuji, že jsi mi to ukázala.“

Pokrčila rameny. „Nemůžu uvěřit, že jsi o tom nevěděl. Myslím, že všichni prostě předpokládali, že ano.“ Harry si vzpomněl, jak se Hermiona zarazila a zírala na jednu z famfrpálových fotografií, když jí vzal do Děravého kotle poté, co jí řekl, že je čarodějka. Myslel si, že byla pouze ohromena tím, že se na fotografii lidé hýbají, ovšem vypadalo to, že jen zachytila obrázek mladého muže, který byl Harrymu strašně podobný…

Přišli do kina a sedli si ve tmě, zatímco běžely reklamy na jiné filmy a na sladkosti a další jídlo, které si mohli koupit v hale. Sledovali to a Harry zlehka položil svou ruku na zadní část její židle. Pak začal film a jednou z prvních věcí, které uviděli, byla mladá nahá žena, která přecházela přes plátno, zatímco její přítel stále ležel v posteli, evidentně zvyklý na takové její přehlídky. Harry pokradmu koukl na Katie, ale ta stále sledovala plátno a blikající světlo se odráželo od její pleti.

Jak film pokračoval, jeho ruka se posunula na její rameno a jí nějak spadla hlava na jeho rameno. Auta bourala, lidé se navzájem stříleli a nahá mladá žena se smyslně procházela po svém bytu, někdy částečně oblečená, někdy ne, vždy ale připravena ihned skočit se svým přítelem do postele.

Harry si nemohl zapamatovat, kdo byl od policie a kdo zločinec. Americký přízvuk a nářečí ho někdy poněkud mátly. A také ho poněkud rušila mladá žena, která nahá přecházela po plátně…

Po jednom takovém momentu se podíval na Katie a zjistil, že ho sleduje. Vypadalo to dokonale přirozené se sklonit a zlehka se svými rty otřít o její. Z její strany cítil lehký tlak a to bylo všechno. Jejich rty se oddělily a oba pokračovali ve sledování filmu, ve kterém bylo očividně zapotřebí, aby velká část Los Angeles vybuchla nebo shořela a množství lidí bylo zastřeleno nebo zraněno.

Harry začínal být z filmu unavený. Když ho přemohlo velké zívnutí, Katie mu zašeptala: „Jestli chceš, můžeme jít.“

„Jsi si jistá?“

Přikývla. „Začíná to být zatraceně nudné.“ Tak se plížili z tmavého hlediště a snažili se nikomu neblokovat výhled (ovšem nějací lidé si stejně stěžovali) a brzy byli zpět před krbem v Děravém kotli. Když dorazili ke Katie domů, našli tam Sama, který seděl v křesle, četl knihu a užíval si šálek čaje a cigaretu.

„Ahoj! Jste doma brzy, bylo všechno v pořádku?“

„V pohodě. Jen jsme oba odrovnaní z celodenní práce,“ řekla mu Katie a políbila ho na čelo. „Jen hodím Harryho domů, nebude to trvat dlouho.“

„Jsi si jistá?“

Katie obrátila oči v sloup nad svým otcem s dohazovačskými sklony. „Celkem.“

„Ehm… Dobrou noc, Same,“ řekl Harry rozpačitě. Nebyl připraven, jak se bude cítit nepříjemně, když vezme na rande dceru svého kamaráda.

Když se dostali na chodbu, Katie se opřela o dveře. „Harry, za to se omlouvám. Je jen…“

„Otec, jehož dcera šla na rande s Harrym Potterem. Já vím,“ odpověděl s úsměvem. Zakřenila se.

„Člověk by si myslel, že si už mohl všimnout, že jsi úplně normální,“ řekla a zavrtěla hlavou. Přestože byl unavený, nemohl si pomoci a musel myslet, jak jí to tu, jak tu stála, slušelo. Najednou se sklonil a svými rty se dotkl jejích. Nebyla na to připravená, ale po chvíli se uvolnila a lehce pootevřela ústa a rukama ho chytla za jeho krk. Harryho příjemně překvapilo, když se polibek prohloubil, ale pak mu to něco připomnělo – líbání Hermiony u jejího auta v Godrikově dole. Bylo to příjemný polibek, stejně jako tento. Na líbání Katie bylo něco velmi známého, bezpečného. Ovšem, něco bylo špatně.

Oddělil se od ní a přitiskl rty na její čelo. „Katie, omlouvám se. Myslel jsem…“

„Myslel sis, že ti to pomůže zapomenout na tu dívku?“ Přikývl a zastyděl se.

„Harry, to je v pořádku. Vadilo by ti… Mohla bych se zeptat, jestli je to Ginny?“

Spadla mu brada. „Jak to víš?“

Zasmála se. „Řekl jsi, že to není Hermiona, tak jsem zauvažovala nad dalšími dívkami z Nebelvíru, to je jasné, a Ginny je ve skutečnosti jediná logická volba. Vlastně, když tak nad tím přemýšlím, netuším, proč mě to nenapadlo dřív.“

Teď se ke dveřím naklonil Harry. „Je s Malfoyem, tedy, Dracem. Nemám šanci.“

Katie se zamračila. „Vůbec? Řekla ti to?“

„Jako kdyby ano. Chce být s ním. Musím se z toho vyhrabat. Jen je to…“

„Já vím.“

„… fakt těžké.“

Oba zůstali zticha. Pak Katie propletla prsty s jeho a tiše řekla: „Pojďme,“

Ani v autě nemluvili. Harry zíral do noci, na domy a další budovy, které míjeli. Když se dostali do Kvikálkova a jeli podél parku, Harry si všiml velkého bílého stanu, který vypadal tmavě a prázdně. Pomyslel si, že druhé večerní vystoupení už muselo skončit. Pak ho napadlo ještě něco.

„Katie,“ řekl najednou, „vzala sis s sebou hůlku?“

„Ano, mám ji v kabelce. Proč?“

„Mohla by ses vrátit k parku? Chtěl bych tu něco prozkoumat.“

Otočila auto na něčí příjezdové cestě a brzy byli zpátky u parku. Vyšli z auta a Harry se po trávě vydal přímo k cíli. Katie ho následovala. Zastavil před látkovou budovou.

„O co jde, Harry?“

„Mohl bych… Mohl bych si půjčit tvou hůlku? Prosím. Přísahám, nejde o nic špatného. A za několik týdnů mi bude sedmnáct. Jen se něco potřebuji dozvědět…“

Zamračila se, pak vytáhla z kabelky svou hůlku a podala mu ji. Vstup do stanu byl zavřený. Opatrně ho otevřel a trhl sebou při zvuku, který vydal plastový zip. Vešel do stanu a Katie se vydala za ním. Harry jí řekl: „Možná by bylo lepší, kdybys zůstala venku, hlídala a dala mi vědět, pokud by to vypadalo, že někdo jde.“

„Myslela jsem, že jsi řekl, že nebudeš dělat nic špatného,“ sykla.

„Také že ne. Zjišťuji, jestli něco špatného nedělá někdo jiný.“

„Úžasné, to není ani trochu nebezpečné,“ odpověděla ironicky. „Začínám si připadat, jako bych se stále potloukala s dvojčaty…“ Ale zůstala stát před stanem a nervózně hlídala, zatímco Harry vešel do obrovského prostoru s armádou skládacích židlí úhledně rozestavěných kolem pódia. Několik večerů o tom četl, půjčil si od paní Figgové knížky, a cítil se připravený to zkusit. Přinejhorším to nebude fungovat. Samozřejmě, bude obtížné odlišit, zda to jenom nefunguje, nebo zda tu není žádná skrytá informace, takže si nebyl jistý, co bude dělat, pokud to bude vypadat, že kouzlo nefunguje…

Harry se zhluboka nadechl a zavřel oči. Myslel na to, jak se cítil jako dítě, když prováděl náhodnou magii, na mravenčení, které cítil všude v zátylku. Pak otevřel oči, mávl hůlkou a snažil se soustředit se na tuto vzpomínku, a řekl: „Revelatio!

Kouzlo ihned zafungovalo. Harry polkl. Stan, který byl předtím tmavý, se najednou prozářil světle růžovými postavami. Vypadaly jako lidé, stovky různých lidských bytostí. Harry se otočil doprava i doleva. Všude stan vibroval a pulsoval nádhernými, zářícími a nezaměnitelnými záblesky magie.

***

Poznámka autorky: Citace na začátku kapitoly je ze 173. strany knihy „House“ (Dům) od Tracyho Kiddera. Kidder je také autorem knih „The Soul of a New Machine“ (Duše nového stroje) a „Among Schoolchildren“ (Mezi školáky). „House“ (Dům) je úžasný popis domu, který byl postaven v Nové Anglii v raných osmdesátých letech. Je to úžasná kniha a mohu ji, stejně jako další díla Kiddera, doporučit.[ii]

[i] Vlastní, silně neumělý překlad

[ii] V závorkách je uveden překlad originálních názvů do ČJ. V češtině nevyšlo žádné jeho dílo.

Musíte sa prihlásiť, ak chcete odoslať komentár.