X X

Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Dudleyho vzpomínky - 5, závěr



Autor: paganaidd      Překlad: Lupina        Beta: marci           Banner: Eliška

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6142629/5/

Rating: 13+



Kapitola 5.

„Ale jistě,“ Hermiona se sebrala, jen co Harrymu věnovala výmluvný upřený pohled. „Kde je to dítě?“

„Skrývá se pod tímhle haraburdím,“ Dudley ukázal na šatnu.

Klekla si, odložila vedle sebe aktovku, ale hůlku z ruky nespustila, pouze rozsvítila její konec. „Ahoj.“

Z hlubin šatny se ozvalo zakňučení.

„Můžu vejít?“ zeptala se Hermiona jemně. Jelikož byla menší než Harry nebo Dudley, dokázala se vměstnat do mezery mezi nacpanými věcmi.

Dudley a Harry trpělivě čekali, zatímco si s chlapcem šeptala.

Harry zaslechl mezi dětskými vzlyky jen tato slova: „David přinesl mámě léky… byl… maminka řekla… nevím, co… promiň… promiň.“

Trošku se oddálil a přemýšlel, jestli by na sebe neměl seslat Ševelissimo. Tento rozhovor nechtěl odposlouchávat. Na druhou stranu Dudley se přikrčil, vytáhl zápisník z kapsy a začal zapisovat vše, co zaslechl.

„Harry?“ zavolala Hermiona. „Ten přítel je pořád tady. Tim nechce vyjít, dokud nebude pryč. A… ten přítel… no, asi bys měl raději seslat Revelio.“

„Postarala ses o mudly venku?“ zeptal se Harry.

„Ano. Nepřijdou. Řekla jsem jim, že bude lepší, když se s tím vypořádáme my.“

Harry zvedl hůlku: „Hominem revelio.“

Na kuchyňské lince jasně žlutě zazářil jakýsi utíkající šváb. „Mám ho,“ Harry si odfrkl a hořce se zasmál. Co ten chlap chtěl tomu dítěti udělat? Zvedl jednu ze špinavých sklenic a hmyz v ní uvěznil.

Hermiona se po loktech vyplazila ven. S Dudleym se přišli podívat na tu nechutnost.

„To je chytré,“ poznamenal Dudley a ponuře se usmál. „To udělal ten malý kluk? Myslel jsem, že něco takového se učíte jen ve škole?“

Hermiona odpověděla: „To udělala chlapcova magie. Proto se v kouzelnickém světě najde jen tak málo případů znásilnění dítěte. Magické jádro na tyto formy násilí reaguje spíš víc než méně.“

„Výhodné,“ odvětil Dudley spokojeně.

„Co chceš, abych s ním provedl?“ zeptal se Harry Hermiony.

„Zvedni sklenici.“ Namířila hůlku: „Finite.“

Ani ne za třicet vteřin šváb vybuchl do muže posazeného na lince.

Dudley polekaně odskočil a zanadával.

Muž na lince chvíli hleděl na své ruce, načež skočil na Hermionu a šel jí po krku.

Zvedla hůlku, ale než stihla seslat kouzlo, zakřičel Harry: „Protego!“

Muže to odhodilo přes celou místnost. S třísknutím padl na kredenc. Celou dobu ječel: „BYL JSEM ŠVÁB! TA MALÁ ZRŮDA MĚ ZMĚNILA NA ŠVÁBA! KURVA, JÁ HO ZABIJU, JEN CO SE MI DOSTANE POD RUKU!“

Zběsile se snažil vyškrábat na nohy, ale Dudley se na něj vrhl. „Ne, nezabiješ,“ a zápasnickým chvatem jej přišpendlil na podlahu.

Místnost se naplnila mudlovskými policisty, kteří slyšeli zvýšené hlasy a vtrhli sem zasáhnout. Hermiona a Harry rychle schovali hůlky.

„Sakra, to budeme muset seslat Obliviate na všechny?“ zasyčel Harry, když sledoval, jak pět policistů a Dudley zápasí s tím mužem.

Hermiona se ďábelsky ušklíbla. „Tentokrát ne.“

„Cože? Ale…“ chystala se vymazat paměť mudlovi jen za to, že řekl slovo kouzelník (politiku ohledně Obliviate Harry stále diskutoval ze svého místa ve Starostolci), na co si to hraje teď?

Řekla jen: „Sleduj.“

„ŠVÁB! TEN PŘÍŠERNÝ BASTARD MĚ ZMĚNIL NA ŠVÁBA! ZKURVENÉHO ŠVÁBA!“ hulákal muž, zatímco se jej snažili, neúspěšně, spoutat. Jeden z policistů nakonec vytáhl malý přístroj, přiložil jej na mužův zátylek a ten následně ochabl a ztichl.

„Jste v pořádku, paní Grangerová?“ zeptal se Dudley zdvořile, když k ní přišel.

„V pořádku, pane Bartone,“ odvětila upřímně. „Nedostal se blízko.“

Jeden z policistů k nim přikročil. „Kde jste pana Svinku našli?“ ušklíbl se.

„Byl vedle v ložnici, na podlaze u zdi pod několika přikrývkami,“ bez mrknutí oka si Hermiona vymyslela odpověď. „Asi byste ho měli vzít do nemocnice na toxikologický test. Nemám tušení, co mu mohlo způsobit takový psychotický záchvat.“

„Jo. Mohl to být perník, i když jsme našli jen heroin. Matka se musela sjet a zapomenout, že její přítel si taky šlehnul, proto ho nehledala pod dekama,“ muž znechuceně potřásl hlavou. „Venku tvrdila záchranářům, že to děcko v záblesku světla nechalo jejího přítele zmizet,“ vysmíval se. „Museli si vzít něco říznutého.“

Dudley a Hermiona moudře přikývli.

„Kde je ten prcek teď?“ zeptal se policista.

„Pořád v šatně,“ povzdechla si Hermiona. „Je dost traumatizovaný. Můžete odvolat vaše lidi? Bojí se policie.“

„Jistě. Jeho matka ho určitě vyděsila všemi možnými hrůzostrašnými příběhy. Nesnáším tyto případy. Nechápu, jak to můžete ustát. Vážně ne,“ muž odcházel a vrtěl hlavou. Odvolal kolegy z místnosti.

Když všichni zmizeli, Hermiona se vrátila k šatně a dřepla na podlahu. „Time? Odvedli Davida. Slíbil jsi mi, že jakmile bude pryč, ukážeš se.“

Na světlo váhavě vylezl malý chlapec s blonďatými vlásky a modrýma očima. Měl na sobě špinavé triko a trenýrky. Trochu se stáhnul, když spatřil Harryho a Dudleyho, ale Hermiona jej uklidnila: „To je v pořádku, jsou tu se mnou.“ Otočila se a hůlkou přivolala jednu z dek na posteli. Zabalila do ní chlapce a přitáhla si jej na klín. Nevšímala si prachu, kterým byl celý pokrytý.

„Jsi opravdu dobrá čarodějka?“ zeptal se napjatým šepotem. „Jako v televizi?“

„Hm-hm,“ odvětila Hermiona. „Teď berou tvoji maminku do nemocnice, takže mojí prací je postarat se o tebe.“

„Uvidím ji zase?“ zeptal se chlapec. Harrymu se svíralo srdce.

„Počkám venku,“ zašeptal Dudleymu. Ten na něj jen kývnul.

Harry se ve své bystrozorské kariéře naštěstí musel potýkat jen s pár případy, které zahrnovaly děti. Ale neměly na něj takový vliv jako tento. Předpokládal, že dnes v tom hrálo svoji roli načasování prakticky okamžitě po večeru s Dudleym.

Harry po válce navštívil léčitelku mysli u svatého Munga. Pomohla mu srovnat hodně problémů a předepsala mu lektvary na noční můry a deprese. Harry odhadoval, že po dnešním večeru ji bude muset navštívit znovu.

Záchranářka, kterou už potkali, k němu přišla a opřela se o auto. „V pořádku?“ zeptala se.

„Jo.“

„Říkali jsme si, jestli tu máme zůstat, nebo jestli toho malého převezete sami.“

„Vezmeme ho mým autem,“ ozval se Dudley zpoza záchranářky. Hermiona šla za ním a v náručí nesla chlapce zabaleného v dece. „Bude míň vyděšený. Mám v kufru autosedačku.“

Zatímco se Dudley ponořil do auta, záchranářka jen přikývla a odešla. Harry se šel podívat na uzlíček v Hermioniných rukou.

„Spí,“ řekla mu. „Tak to bude snazší. Nerada bych se s ním přemisťovala, takže se Dudley nabídl, že nás odveze ke svatému Mungovi.“

„Dudley se zmínil, že už jste spolupracovali dřív?“ zeptal se Harry tiše.

„Jo, několikrát. Pokládal divné otázky. Kdybych věděla, že je tvůj bratranec, dala bych ti vědět,“ vysvětlovala Hermiona.

Harry se vědoucně usmál. „Ne, nedala. Řekla bys to Ginny a ta by se rozhodla, jestli mi to poví.“

„Tak jdete, vy dva?“ zavolal Dudley.

Vložili spícího chlapce do sedačky.

„Kam jedeme?“ zeptal se Dudley.

Hermiona se pochmurně usmála. „Raději budu řídit já. Nenašel byste to, má na sobě položená mudly odpuzující kouzla. A hlavně je nezaznačitelné.“

„Posadím se dozadu k malému,“ nabídl se Harry a vklouzl k spícímu chlapci.

„Paní Grangerová? Pane Bartone?“ zavolal policista. „Potřebuju podepsat nějaké formuláře…“

Dudley s Hermionou se vrátili k policejnímu autu.

Chlapec vedle Harryho se zachvěl, zakňoural a otevřel oči. Zalapal po dechu, když uviděl Harryho. „Kde je ta čarodějná paní?“ zeptal se vyděšeně.

„Jen támhle,“ Harry pokývl k místu, kde byla Hermiona vidět ve světle auta. „Nestačím já? Jsem kouzelník.“

„Ta čarodějná paní měla kouzelnou hůlku,“ zapochyboval chlapec.

„Já mám taky jednu,“ Harry ji vytáhl. Všiml si, že Hermiona neměla čas chlapce očistit, ani jej pořádně obléct. Večer byl docela chladný, aby v něm štrádoval jen ve spodním prádle, i když byl zabalený v dece. „Dám tě trošku do pořádku, můžu?“

Chlapec se kousl do rtu a přikývl. Harry pomalu zvedl hůlku. V autosedačce se nedalo moc skrčit, přesto to hoch udělal. Harry seslal jen mírné Pulírexo. Věděl, že Hermiona udělá fotku jeho stavu, než ho vytáhne z auta. Nikdy se neodchylovala od protokolu.

„Óóó!“ vykřiklo dítě udiveně. „Ty jsi kouzelník!“

Harry se široce usmál: „Hm. A jaká je tvá oblíbená barva?“

„Zelená.“

Harry vytáhl kapesník a přeměnil jej do teplého zeleného pyžama. „Líbí se ti?“

Chlapec nejistě přikývl. Harry je chvíli podržel a vzápětí bylo na kloučkově těle.

„Ach!“ chlapec zíral na Harryho. „Já…“ nedokázal pokračovat a potichu se rozplakal.

„To je v pořádku, v pořádku,“ konejšil ho Harry. Vzpomněl si na vlastní dětství, jak plakal, jen když se cítil v bezpečí. Sáhl do kapsy, jakousi zbytečnost přeměnil do malého medvídka a podal mu ho. Chlapec se usmál, popadl zvířátko a zabořil do něj hlavu. „Měl jsi dlouhou noc.“

Jsme dva, pomyslel si smutně. Opřel hlavu o opěrku sedadla. On i dítě usnuli možná ve stejném okamžiku.

Matně si uvědomoval, že do auta nasedli Dudley a Hermiona. „Jsou rozkošní,“ poznamenal Dudley pobaveně.

Hermiona se krátce zasmála.

„Víte,“ slyšel Harry Dudleyho o něco později, „nepochopím, proč Harry nikdy nezakouzlil do švába tátu. Sedělo by to k němu.“

„Asi proto, že Harryho magie se nikdy necítila natolik ohrožená,“ odvětila Hermiona. „A než se vyškolíme, jde čistě o instinkt. Občas deprese nebo strach způsobí výbuch magie. My kouzelníci jsme jenom lidé, zřídka se magicky bráníme proti našim pečovatelům. Všimněte si, že Timík neproměnil matku, jenom jejího přítele.“

„Jo. Jen… povykládal vám Harry o svém dětství?“

„Něco málo. Vím, že nevycházel s rodinou a my mu každé léto posílali jídlo, protože…“ hlas se jí vytratil. Podle jejího tónu si Harry představil zrůžovělou tvář a kousající si ret, jako to dělala vždy, když řekla víc, než chtěla.

„Protože moje máma ho náležitě nekrmila.“

„No, ano.“

„Roky mi trvalo, než jsem překonal své nutkavé přejídání,“ přiznal Dudley zvolna. „Můj terapeut má teorii, že jsem se tak snažil potlačit vinu, kterou jsem vůči Harrymu cítil. I když jsem byl malý, poznal jsem, že něco není v pořádku… Ale víte, jaké jsou děti. Máma a táta pořád říkali, že je vtělením ďábla, a mě příšerně rozmazlovali. Ale nikdy nechtěli poznat . Víte? Chtěli jediné, aby se jejich malý perfektní Dudlánek stal přesnou kopií táty.“

Harry se ve skutečnosti nikdy nezamyslel, jak se na jejich dětství díval Dudley.

Harry musel zase zadřímnout, protože další, co zaznamenal, byla Hermiona volající jeho jméno.

„Hm?“ zabroukal.

„Říkala jsem, že jsme tady. Vzbuď se, ať můžeš Dudleymu říct, kudy na Grimmauldovo náměstí,“ odepínala chlapce z pásů, aby ho zvedla. „Díky, žes ho oblékl do něčeho teplého. Nevyčistil jsi jeho spodní prádlo, že ne?“

„Hermiono, vím, jak se shromažďují důkazy,“ Harry otevřel oči. „Neočistil jsem ho úplně. Jen tak, aby se cítil příjemněji.“

„Samozřejmě. S Ronem se s tebou, Ginny a Dudleym a jeho rodinou sejdeme v sobotu u Děravého kotle. Pošlu Ginny ráno sovu. Nebo raději dopoledne,“ zvedla si chlapce na bok a zamířila úzkou a špatně osvětlenou ulicí ke svatému Mungovi.

Harry otevřel svoje dveře a vklouzl na Dudleym uvolněné sedadlo spolujezdce.

„Takže, právě jsem se dozvěděl, že ona a já jsme spříznění?“ zeptal se Dudley.

Harry s úsměvem přikývl.

„Nevadí ti to sobotní setkání?“ zeptal se Dudely nesměle.

„Ne, budu rád. Abych byl upřímný, dnešek byl nakonec úplně jiný, než jsem čekal. Jsem rád, že jsme se potkali.“ Harry nevěděl, jestli to skončilo dobře, až tak byl unavený. Něco ho napadlo: „O jaké knize jste to s Filipem mluvili?“

„Jo, to.“ Dudley se ostýchavě usmál. „O té, co jsem napsal. Myslel jsem, že jsi ji třeba viděl. V aktovce mám jednu.“

Harry zvedl tašku z podlahy a s lupnutím ji otevřel. Byla v ní velká vázaná kniha. Harry si rozsvítil hůlku, aby viděl na písmena.

 

Šťastný syn

Dospívání ve stínu hrubého zacházení

od D. Dursleyho

 

„Použil jsem Dursleyho, protože jsem chtěl, aby sis všiml,“ vysvětlil Dudley tiše. „Snažil jsem se tě najít, když jsem ji psal, ale nenašel jsem tě. Tvoje kamarádka Hermiona je dobrá. Věděl jsem, že u některých případů musela být čarodějka, ale nikdy jsem si nebyl natolik jistý, abych ji konfrontoval.“

Harry se vrátil ke knize a přečetl si záložku:

Není neobvyklé, že jedno dítě rodiny je vyčleněné pro zneužívání a zanedbávání. Často se další děti domácnosti na hrubém zacházení s obětním beránkem podílejí. Dudley Dursley zkoumá děsivý dopad, který to má na každé dítě tohoto rodinného řádu.

„Podívej se na věnování.“

Harrymu

Byl bych rád, kdybychom zkusili být zase rodinou.

Zavolej mi.

Harry nevěděl, co říct. Ztěžka polkl. Dál jeli mlčky, jen Harry občas prohodil: „Zaboč doprava,“ nebo, „další doleva,“ a nakonec, „zastav tady.“

Dudley se obrátil k Harrymu. „Uvidíme se v sobotu?“ zeptal se s nadějí.

„To si piš,“ usmál se Harry. „Můžu si ji nechat?“ zvedl knihu.

„Jo,“ rozzářil se Dudley.

Harry otevřel dveře čísla dvanáct, zatímco Dudley už mířil pryč. Světlo v kuchyni prozrazovalo, že Ginny je stále vzhůru.

„Ahoj,“ překvapeně ji pozdravil Harry. „Nemusela jsi na mě čekat.“

Ginny seděla v županu a četla hromadu formulářů. Usmála se na něj: „Měl ses dobře?“

„Jo,“ přiznal Harry po chvilce přemýšlení. „Opravdu jo. Trochu divné, ale…“ věnoval jí křivé pousmání.

„Hermiona právě poslala sovu s tímto,“ ukázala na lejstra. „Chtěla vědět, jestli pořád žádáme o pečovatelské povolení. Zjevně má potřebného malého chlapce pro umístění. Psala, že o tom něco víš. Nezašla moc do detailů, ale prý mi řekneš podrobnosti. Každopádně je pravděpodobné, že se umístění stane trvalým na základě důkazů, které našli léčitelé.“

Harrymu poskočilo srdce při představě dalšího člena rodiny.

X
X X