X X

Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




27. Opět doma





~~~~~~~~~~~~~

 

27 -- Opět doma


Ron se s nimi setkal ve Velké síni. Hermionu naprosto ignoroval, ale u nebelvírského stolu se posadil po Harryho druhém boku. Harrymu se podařilo neobrátit oči v sloup. Tohle musíme vyřešit hodně rychle, pomyslel si. Promluvím si s ním, jakmile se dostaneme na kolej. Andrew a Jack se posadili z druhé strany k Ronovi, Neville naproti. Čekali, až se hlučící dav usadí.

Hermiona se naklonila k Harrymu a dloubla ho loktem do žeber. „Koukni na Snapea,“ zašeptala. Harry zvedl pohled k učitelskému stolu. Snape vypadá naprosto normálně, pomyslel si.

„Co je s ním?“

„Nevraždí pohledem profesora Lupina. Myslíš, že vzdal snahy získat post učitele obrany pro sebe?“

„Myslím, že tam jen chce vidět někoho kompetentního,“ odpověděl Harry.

„Minule Lupina za kompetentního nepovažoval.“

„Zřejmě ho posledních pár let přinutilo přehodnotit výši nároků. Musel souhlasit, když jsem prohlásil, že Lupin byl nejlepší učitel obrany, jakého jsme za celou dobu měli. Řekl, že je to ubohé, ale stejně souhlasil.“

„Ty sis povídal se Snapem?“ Vložil se do hovoru Ron.

„Rone, bydlel jsem tu celý měsíc a kolem nebyli žádní další studenti. Dřív nebo později jsem musel mluvit se všemi profesory.“

„To beru, ale zrovna s tímhle umaštěncem?“

Harry se najednou napružil. „Snape je v pohodě, Rone. Přestaň se chovat jako bys měl jedenáct.“

Ronovi spadla brada. Než stačil něco odseknout na oplátku, vytrhla je z počínající hádky Levandule, která o několik míst dál vyštěkla:

„Coline, buď běž pryč, nebo sklapni! Ani trochu mě nezajímá, jak máš v plánu fotit obří sépii.“

Dean, který byl ohnisku rozruchu blíž, se naklonil přes Ginny a hlasitě zašeptal:

„Myslím, že se nám náš blázínek do fotografování letos zabouchl do Levandule. Chudák.“

„Který z nich?“ Zeptal se Seamus.

„Oba,“ odpověděl Dean. Zasmáli se, Harry se připojil. Dokonce i Hermiona si musela přikrýt dlaní ústa, aby skryla pobavení. „Co?“ Zeptal se Ron. Harry mu Deanův komentář zopakoval. Rona to také rozesmálo a hovor už se zpátky ke Snapeovi nestočil.

 


Harry před vstupem do nebelvírské ložnice pro šestý ročník váhal, ale po překonání počáteční nejistoty si rychle začal připadat, jako by se teď vrátil domů, když místnost obsahovala zavazadla pěti lidí a všichni se vrhli do vybalování a umisťování věcí na noční stolky a do příslušných poliček.

„Rone!“ Zavolal Dean přes Seamuse. „Řekni mi prosím tě, kdo byl ten černoušek, co ses s ním promenádoval po Příčné?“

„Co myslíš?“

„No... to jsem byl já,“ odpověděl Harry. Jeho přiznání vyvolalo salvu upřímného smíchu. „Myslím to vážně,“ ohradil se Harry. „Fred a George mi na to dali speciální pamlsek.“

Na to se smích proměnil v úžas. „Sežeň nám taky!“ Vykřikl Dean. „Věděl bych o pár lidech, kterým to podstrčit!“

„Jasně, hned jak se jim to podaří vyrobit s legálními přísadami,“ řekl Harry. „Zatím je to pořád v experimentální fázi.“

Seamus protočil panenky. „To jsou mi kamarádi...“ poznamenal.

„Jo, no, Fred a George a já...“ Harry své prohlášení nechal s pokrčením ramen a drobným úsměvem vyznít do ztracena.

„Nejdřív to zkoušeli na sobě navzájem,“ zapojil se Ron. „Ty jsi vypadal trochu divně, Harry, ale měl jsi to vidět s modrýma očima a weasleyovskými vlasy.“ Pobaveně se usmál. „Někde jsem zaslechl, že na začátku byla sázka s Leem, když měli všichni tři připito.“

„To by mě zajímalo, jak by takhle vypadala Katie Bellová.“

Seamus hvízdl. „To by byl pohled!“ Najednou se zakřenil. „Levandule!“ Nadhodil.

„Co teda měla být ta zlatá páska, co jsi měl kolem hlavy?“ Nedal se Dean. „Trochu okázalejší, než je tvůj styl.“

„No, vzhledem k tomu, že to celé začalo jako pokus zamaskovat mě, rozhodl jsem se zakrýt svoji jizvu.“ Harry cítil, jak zčervenal. „Ten šátek vybírala Hermiona.“

„Mě to teda spletlo dokonale!“ Zasmál se Dean. „I když jsem tě viděl jen z okna ve druhém patře Krucánků a kaňourů, když jste zrovna procházeli kolem. Od pohledu to vypadalo, jako někdo cizí, tak jsem si akorát lámal hlavu, jak se s Harryho nejlepšími kamarády může chovat, jako by se znali odnepaměti.“

„No vidíte!“ Plácl se Harry do čela, když si vzpomněl na svůj narozeninový balíček od Freda a George. „Mám tu na vyzkoušení pár experimentálních věcí od Freda a George. Má někdo chuť na trochu nepředvídatelnou testovací párty příští neděli ve společence?“

„Mají ty věci aspoň nějaké popisky?“ Nakrčil Seamus nedůvěřivě nos.

„Jasně že jo. Kluci dokonce tvrdili, že většina z nich odpovídá.“

„Já do toho jdu!“ Křikl Dean.

„Se mnou taky můžeš počítat,“ připojil se Seamus. „I když musím být úplný cvok,“ povzdechl si.

„Jsem tak rád, že zas máme všude kolem sebe magii,“ svěřil se Dean.

„Jako kdybych si toho neužil dost doma,“ zamračil se Ron. Zavrtěl hlavou. „Já se budu koukat. Třeba už jsem něco předtím viděl.“

„Dobře. Co ty, Neville?“

Neville se tvářil ustaraně. „No tak,“ přemlouval ho Harry. „Jestli se něco pokazí, Ron nás vezme na ošetřovnu, že jo, Rone?“

„Spolehni se,“ souhlasil Ron. „Jestli mě teda nepředběhne Hermiona.“

„Tak dobře,“ souhlasil napjatě Neville.

„Chcete si nejdřív projít popisky?“ Navrhl neadresně Harry. „Varovali mě, že nemám jíst nic poznačeného zeleně, to budou asi ty nejpříšernější. Doporučili mi schovat si je pro Dudleyho.“

„Takže ti můžou provést cokoliv snad kromě toho, že by tě zabily,“ Ron se najednou zarazil. „Pardon,“ omluvil se nemotorně. „Nějak mi to vypadlo.“

Na okamžik se rozhostilo ticho.

„Rone, na Dursleyových mi nesejde,“ prohlásil Harry tvrdě. Uvědomil si, že to myslí celkem vážně, což ho stejně jako předtím poněkud znepokojilo. „Není mi nejlíp při pomyšlení, že byli zabiti, aby se smrtijedům uvolnila cesta ke mně, ale není to moje vina. A nikdy už se tam nebudu muset vrátit, což to skoro vyrovnává.“

„Nikdy jsi mi o tom neřekl,“ řekl Ron, „byly všechny ty články v novinách pravdivé?“

Všichni se ztišili a čekali na odpověď. Harry zaváhal. „Jo, ale... když v něčem takovém vyrůstáte, nepřipadá vám to tak zvláštní.“ Nepatrně pokrčil rameny. „Nenapadlo mě, že kvůli tomu budou lidi tak rozrušení.“

„Proč by nás to rozrušovat nemělo?!“

„Protože je to otravné, proto. Je po všem. Tak už to přestaňte řešit.“ Harry se na Rona zamračil. Najednou se v něm vařil vztek. „Až odejdu z Bradavic, seženu si vlastní byt s vlastní ložnicí a budu si jíst, kdykoliv budu chtít, a nakoupím si hromady oblečení, co mi bude sedět. Už teď mám dost jídla i padnoucího oblečení. Mám na kontě horu peněz, které můžu konečně začít utrácet, protože už se k nim nemůžou dostat moji opatrovníci, kteří by mi je okamžitě ukradli. Jsem v pohodě!

Rozhostilo se nepohodlné ticho.

„Jdete dnes všichni během dopoledne za McGonagallovou kvůli rozvrhu?“ Pokusil se Neville odvážně o změnu tématu.

„Já jo,“ řekl Seamus a Ron i Dean mu sborově přitakali.

„Já už ho mám poskládaný od minulého týdne,“ prozradil Harry nenuceně, srdce mu ale v hrudníku stále bláznivě uhánělo. „Když už jsem tu byl.“

„Co sis zapsal?“

„Obranu proti černé magii, kouzelné formule, přeměňování, péči o kouzelné tvory a lektvary. Profesorka McGonagallová se mě snažila přemluvit, abych si zapsal ještě bylinkářství, ale to mě děsivě nudí. Místo toho jsem si sestavil plán pro samostatné studium kouzelnického práva.“

„Ty jdeš dobrovolně do lektvarů?“ Zděsil se Ron. „Mně se tak ulevilo, že jsem z nich nesložil NKÚ. Teda až na to, že pak mamka několik dní básnila, jak měla z lektvarů vynikající.“

„Já měl vynikající v bylinkářství,“ pochlubil se hrdě Neville.

„A já zas v obraně,“ řekl Harry. „Je mi jasné, že to všechny překvapilo...“

„Tam jsem sotva prolezl,“ přiznal Seamus.

„Propadl jsi z něčeho, Harry?“ Zeptal se Neville.

„Z jasnovidectví, dějin čar a kouzel a z praktické části astronomie. Tu bych myslím zvládl, ale napadli během ní Hagrida, řekl bych, že tam mělo problém hodně lidí.“

„Ale z bylinkářství jsi prošel.“

„Tak tak.“

"Já měl nad očekávání,“ oznámil Dean. „Ale určitě jen proto, že jsem se učil s tebou, Neville.“

Harry se pohodlně usadil a nečinně poslouchal, jak ostatní dál probírají své výsledky NKÚ. Zapřemýšlel, čím se budou lišit pokročilé hodiny pro šesté ročníky.

„Harry?“ Oslovil ho tlumeným hlasem Ron.

„Co?“ Zvedl Harry obočí.

„Něco je špatně?“

Harry zavrtěl hlavou. „Cože? Ne, nic.“

„Vypadal jsi trochu naštvaně.“

Harry se na něj udiveně zadíval. „Vážně? Jen jsem se zamyslel.“

„Nad čím?“

„Jak moc budou naše hodiny letos jiné. McGonnagallová něco zmínila, říkala, že jsou o dost náročnější.“

„S tím si nedělej starosti. Určitě budeš v pohodě.“

„Nedělám si starosti.“

Ron se mírně zamračil, pak se chlácholivě usmál. „Podívej – něco pro tebe mám.“

„Ukaž.“ Harry následoval Rona do prostoru mezi jejich postelemi, kde se trochu skryli před ostatními, kteří si stále vyměňovali postřehy o NKÚ a letošních rozvrzích. Ron se spiklenecky usmál, vylovil si něco z kapsy a hodil to Harryho směrem. Harry letící předmět reflexivně chytil dřív, než si stačil uvědomit, že se jedná o krabičku cigaret.

„Hm...“

„Není to to, co jsi chtěl?“ Zeptal se Ron sklesle. „Vypadalo to stejně. Sehnal jsem si mudlovské peníze od Deana.“

Harry podal krabičku zpátky Ronovi. Ron se ji nepokusil převzít. Mohl bych si je nechat, pomyslel si Harry. Jen pro případ. „Opravdu si toho vážím,“ řekl upřímně. „Ale Hermiona má pravdu. Zbav se jich, dobře? Zaplatím ti; ale nechci je.“

Ron si vzal krabičku, ale zatínal čelist, veselí z jeho tváře vyprchalo docela. „Necháváš ji, aby ti diktovala, co máš dělat.“

„Rone, slovo ‚návykový‘ ti nic neříká?“ Vyštěkl Harry.

Ron nechápavě nakrčil obočí. „Ani ne. Je to nějaký mudlovský pojem?“

„Aha.“ Harry se zamyslel. „Je to... když něco užíváš a tím to potřebuješ znovu a ve větším množství, nebo to chceš, i když ti to nijak zvlášť nechutná nebo víš, že z toho jen budeš mít problémy.“

„Jo tak.“ Ronovou tváří proběhlo pochopení. „Tomu říkáme, že něco ‚vyvolává závislost‘.“

„Jasně. To mudlové používají taky, ale méně často. Tyhle jsou přesně takové, a navíc dost škodlivé – tím myslím smrtelně škodlivé akorát ne rychle, a ne u každého. Navíc na tom zřejmě ani nebude záležet, protože se pravděpodobně nedožiju o moc víc než dvaceti, ale jeden člověk mi nedávno řekl, že je důležité, abych si nepřestával dělat plány do budoucna. Přesně o to se snažím, dává to smysl?“

„Jo.“ Ron se zamračeně zadíval na cigarety ve své ruce. „Takže to mám prostě vyhodit?“

„Mohl bys? Než si to rozmyslím a řeknu ti, ať mi je dáš nebo schováš na později, třeba na zkouškový týden, nebo si vezmu koště a vyletím si na nějakou střechu, kde mě s nimi nikdo nenachytá.“ Dej mi je, jedna blbá cigareta by nic nemohla pokazit, přinejhorším deset...

Ron se na Harryho úkosem podíval. Harry se pokusil odlehčit svůj výraz. Připravil se, že něco řekne, i když ještě nevěděl co.

„Tak jo,“ prohlásil Ron rozhodně. „Půjč mi svůj plášť.“ Natáhl se přes Harryho a odklopil víko jeho kufru. Harry zjistil, že na povrchu leží pár věcí, které tam nečekal, jako například jeho rudý hábit volně složený úplně na vršku. Chvatně se prohrábl svými věcmi, vytáhl neviditelný plášť a rozpačitě ho podal Ronovi.

„Nenechej se chytit.“

„Jasně že ne.“ Ron se na něj pokřiveně usmál, přehodil si přes sebe plášť a se závanem vzduchu zmizel. Dveře vedoucí z jejich ložnice se otevřely. „Běž si lehnout,“ zavolal zpoza dveří Ronův hlas. „Vypadáš, že to fakt potřebuješ.“ Dveře se zaklaply.

Neville se odvrátil od Deana, se kterým si povídal, a rozčileně mávnutím naznačil prostor mezi Harrym a dveřmi. „Přijdeme kvůli vám dvěma o body, ještě než začne vyučování!“

„Ne o tolik, jako kdyby tu zůstal,“ ujistil ho Harry. Cítil, že se mu koutky prohýbají v mazaném úsměvu a pokusil se svůj výraz ovládnout. „V tom mi můžeš věřit.“

 


Ron se vrátil, právě když se Harry ukládal do postele. Harry ospale sledoval, jak Ron pohodil plášť zpátky do jeho kufru.

„Jak to šlo?“ Zeptal se Harry. Docela ho zajímalo, co Ronovi zabralo celou půlhodinu, i když Ron samozřejmě nemusel jít rovnou zpátky.

Ron se k němu sehnul. „Padesát bodů za zásah hlavy,“ zašeptal hraně děsivým hlasem. „Narazil jsem v umývárkách na Uršulu, víš, jaká je.“ Harry se tlumeně zasmál. Stočil se do klubíčka a zavřel oči, Ron se za jeho zády prohraboval svým chaoticky sbaleným kufrem ve snaze najít pyžamo. Harry dokázal v tichu rozeznat dýchání jednotlivých lidí – Nevillovo tiché funění, Seamusův rychlejší a tišší dech než Deanův. Ron konečně zalezl do postele sousedící s Harryho. Zněl – prostě jako Ron. Prostor dýchal bezpečím a blízkými lidmi. Harry se usmál, oči stále zavřené. Být zpátky v kolejní ložnici nebylo nakonec tak špatné.

X
X X