X X

Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Kapitola 21. Ústní předávání informací



Autor: Jess Pallas                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: Vojta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/2469997/21/

Rating: 13+



PA: Klidná, odlehčená kapitola, abyste se vzpamatovali z posledních klifíků. Užijte si ji. :)

 

Kapitola 21. Ústní předávání informací

Remus si nemohl pomoci, ale přišlo mu, že až nadmíru velkou část svého života strávil na ošetřovně v Bradavicích.

Jakmile dorazili do příliš známého nemocničního křídla, jen zdráhavě se nechal dovést do postele. Lehl si až po pevném a nezpochybnitelném ujištění Poppy Pomfreyové, že Tonksová i Jimmy Peakes jsou naprosto v pořádku a odpočívají. Poslušně vypil vlkodlačí – tamtu chybu už nechce znovu udělat – ale vrchní sestra trvala na tom, že tu zůstane ležet a odpočine si, což okamžitě vyvolalo jeho protesty. Informoval ji, že musí pomoci, že musí mluvit s Brumbálem a Kingsleym, aby rozhodli další kroky, protože Smrtijed v Ústavu vrhl kostky a překročil Rubikon. Potřeboval jen zklidnit své chvění a mohl pokračovat.

Poppy pouze stiskla rty a přeměřila si ho zpod nakrabaceného obočí. A pak mu podala fialový lektvar se slovy, že jeho užití mu k tomu dopomůže.

Remus jej vypil.

Oční víčka mu okamžitě ztěžkla a hlavu mu naplnila ospalá vata. Měl jen chvilku, aby hořce připustil, jak záludně prohnaná je zkušená školní vrchní sestra, když čelí tvrdohlavému, ale důvěřivému pacientovi. Následně upadl do hlubokého a pokojného spánku.

Když se s pomalým a zdráhavým zamrkáním probudil, ležel v posteli na ošetřovně a zaplavovalo jej ranní světlo, které jej jemnými prsty konejšivě hladilo po tvářích.

Remus vplul do vědomí. Hlavu měl trochu nesoustředěnou, ale to se dalo čekat s ohledem na bitvu předchozího večera. Alespoň se naštěstí zbavil bolesti a třesu těla. O lektvaru Poppy mluvila pravdu. Ale stejně…

„Zatracená Poppy,“ zamumlal rozpačitě.

Hlazení po tváři se okamžitě zastavilo. Do zorného pole mu vstoupil srdcovitý bledý obličej a ospalé oči.

„Takže tebe taky dostala.“ Hlas Tonksové zněl poněkud pochmurně a hořce, ale na svého ospalého společníka se usmívala. „Pitomý fialový lektvar. Té ženské už nikdy neuvěřím.“

Remus se musel usmát. Vědomí se mu vrátilo, takže upřel oči na svoji společnici a vpíjel se do jejích rysů. Omývaly je sluneční paprsky procházející oknem. Přestože Tonksová ještě nebyla ve své kůži, její smrtelná bělost z bitvy naštěstí zmizela. Zplihlé hnědé prameny nahrazující nyní její normální, mnohem zářivější účes, potlačovaly její tvář víc, než by Remus čekal. Měla oblečený vybledlý růžový župan, který jí patrně půjčila Poppy výměnou za její zakrvácený hábit. Unaveně se opřela na židli u jeho lůžka, a přestože vypadala dobře, nebyla úplně sama sebou.

S grimasou se Remus zvedl na loket. „Jsi v pořádku?“ zeptal se ihned a prohlédl si ji, aby se ujistil, že tam opravdu je, vedle něho, živá a zdravá. „Měl jsem strach…“

Úsměv Tonksové rozzářil místnost jako slunce. „Jsem v pohodě,“ mávla rukou. „Rána nebyla tak hluboká. Madame Pomfreyová mě bleskurychle vyléčila a nadopovala mě dokrvovačem hned, jak mě sem Hagrid donesl. A pak…“ Zatvářila se. „Když jsem jí řekla, že chci jít ven a pomoci ti, jen mě pobídla, abych nejdřív vypila ten fialový lektvar…“ Rezignovaně si odfrkla. „Zatrolená ženská. Jeden by si myslel, že jsem ještě studentka.“

Remus se uchechtl. Vytáhl se do sedu a opřel se o čelo postele. „Každý pod čtyřicet je pro Poppy Pomfreyovou student a vždy bude. A ona nakonec dosáhne svého. Zjistil jsem to tím nejdrsnějším způsobem vícekrát, než bych spočítal.“ Nepřítomně si odhrnul vlasy z tváře. „Jak dlouho tu sedíš? Neměla bys být taky v posteli?“

Tonksová potlačila zívnutí. „Jsem v pohodě,“ trvala na svém a pokrčila rameny. „Celkově lepší. Vzbudila jsem se před pár hodinami. Prospala jsem celou noc – ta břečka potřebuje čas, aby vyprchala – ale sedím tu asi půl hodiny a čekám, až přijdeš k sobě.“

„Pár hodin?“ Remus pohlédl do proudícího světla a zamračil se při nepříjemném pocitu, že měl něco udělat, někde být. „Kolik je?“

Tonksová zlehka pokrčila rameny. „Už bude jedenáct, asi. To poznáme, až se ozve zvonek…“

Zvonek. Pondělí. Je jedenáct dopoledne v pondělí.

„Mám výuku!“ Remus popadl deku, aby ji ze sebe shrnul, ale Tonksová jej plácla a okamžitě tak zastavila jeho pohyb.

„Která má zajištěné suplování,“ prohlásila bystrozorka pevně. „Učitelé, kteří jsou napadení před školní bránou zástupem Smrtijedů a obyvateli Prasinek pod Imperiem, mají den na zotavenou, víš. I bystrozoři.“ Zamračeně se opřela. „Kingsley mě postavil mimo službu do příštího úterního rána. Částečně abych se zotavila, ale taky by mohlo být příhodné být po ruce, kdyby bylo potřeba pokračovat v té průzkumné misi v Ústavu. Budou potřebovat někoho, kdo to tam zná…“

„Počkej. Cože?“ Remus se okamžitě napřímil. „Jaká průzkumná mise?“

Remus by přísahal, že se Tonksová šklebí. „Jejda,“ prohodila lehkovážně s evidentním mrknutím. „Jaksi jsem zapomněla, že jsi spal, když se Kingsley zastavil.“ Upřela do stropu neupřímně nevinné oči. „Neměla jsem to zmínit, dokud jsi tak slabý a křehký. Jsem já to ale trouba…“

Remus si vážně založil ruce, ale koutky úst mu zacukaly potlačovaným pobavením. „Ale?“

„Hm.“ Tonksová nenuceně pokrčila rameny a stěží zakryla úšklebek. „Víš, ani ti nemám říct, že Kingsley, Moody a Brumbál rozhodli, že se potřebujeme znovu dostat dovnitř Ústavu. Myslí, že je nutné pořádně prohrabat zakázané zásuvky a odříznout úrovně a vůbec vysledovat, co shnilého je ve státě Dánském. Koneckonců pokus o tvůj únos by mohl naznačovat, že se něco děje.“ Nepřítomně jej pošimrala na kloubech rukou. „Už jsem přes minci kontaktovala Felishu. Setká se s námi, jakmile budeme moci, a snad už bude mít připravený tajný vstup. Jelikož znám oblast a pozadí případu, vybrali mě, abych se zúčastnila. A z nějakého důvodu si Kingsley myslí, že jako jediný, kdo mimo mě zná víc o dispozici a zaměstnancích Ústavu, bys mohl chtít jít se mnou. Ale vzhledem k tomu, jak nadšeně tě nepřátelé chtějí dostat zpět do Ústavu, bojí se, že poslat tě tam by jim mohlo nahrát do karet.“ Pokrčila rameny. „A protože tě nechtěl zklamat tím, že by tě vyloučil z akce, navrhl, aby tě drželi v nevědomosti.“ Následný úsměv byl smutný, ale ryzí. „Nicméně já si myslím, že to rozhodnutí by mělo být tvoje. A protože jsi mi včera zachránil život, mám za to, že se opravdu dokážeš postarat sám o sebe.“

Remus nedokázal zadržet úsměv. „To je docela velká změna názorů mého zarytého bodyguarda.“

Tváří Tonksové se dotkl nádech červené. „Žádný bodyguard,“ prohodila tiše. „Jen kamarádka, která ti pohlídá záda stejně jako ty jí.“

Její tmavé oči se setkaly s jeho. Usmála se, on úsměv opětoval.

Najednou si Remus velmi uvědomoval jemný, lehký dotyk jejích prstů na hřbetu ruky. Tvář měla podivně blízkou…

A pak se ošetřovnou překvapivě rozezněl školní zvonek. Remus nadskočil téměř tak energicky jako Tonksová. Ta rychle stáhla ruku a oči upřela do podlahy, Remus zase do deky, kterou téměř nutkavě uchopil.

Sladký Merline. Co to, propána, bylo? Je tvoje kamarádka, Lupine, neřku-li příliš mladá, aby někdy

„Jedenáct,“ Tonksová s nuceným veselím přerušila krátký moment poplašeného dumání a imaginárně jej strhla zpět na zem.

„Promiň?“ dokázal ze sebe dostat.

„Je jedenáct.“ Tonksová ho s úsměvem přelétla pohledem a svět se najednou vrátil na svoji oběžnou dráhu a vše bylo jako dřív. „Řekla jsem, že to poznáme, až zazvoní…“

„Mělas pravdu.“ Remus se donutil uvolnit, zvedl pohled a vrátil jí úsměv. „Měl jsem teď učit pátý ročník Zmijozelu, ale rozsah jejich vlkodlačích posměšků je omezený a začínají se opakovat. Možná nakonec není špatné zůstat na ošetřovně.“

Tonksová se hlasitě zasmála. „Zrovna mě napadlo, že jsem dneska měla být na hlídce s Dawlishem. Tady jsem rozhodně šťastnější.“

„Raději se zotavuješ z útoku Smrtijedů, než bys byla na hlídce s panem Dawlishem?“ Remus zvedl obočí. „To nevypovídá nic lichotivého o sociálních dovednostech tvého kolegy.“

Tonksová si vesele odfrkla a oči jí potměšile blýskaly. „A co vy, pane profesore? Očerňujete své milované studenty, že se vyjadřují k problému?“

Remus zlehka pokrčil rameny a snažil se nesmát. „Vyjádření jejich názorů mě nežere, to nedostatek jejich představivosti. Vtipy o mém ochlupení a syrovém mase, pokoutné šeptání o měsíčním cyklu – je to tak nerafinované. Zvažuju, že bych je naučil pár nových urážek, jen abych jim rozšířil obzory. Hodiny by pak byly mnohem zajímavější.“

Zafrkání smíchu od dveří je překvapilo. „Nemyslím, že s tímhle si musíte dělat starosti,“ přinesl se k nim známý hlas, zelené oči majitele naplňovalo stěží potlačované veselí. „Všem jste nám dal mnohem zajímavější věci k diskuzi, než je váš stav.“

Remus si založil ruce a Harryho úsměšek si opatrně přeměřil. Ron a Hermiona za ním vyzařovali téměř identické pobavení.

Prostě fantastické

Harry zvedl obočí, když se svými nejbližšími kamarády vešel do místnosti, zavřel dveře a vedl je k Remusově posteli.

„Tonksová. Pane profesore,“ oslovil je s úsměvem. „Nechtěli byste nám něco říct?“

Remus střelil po Tonksové zamračeným pohledem. „To je tvoje chyba. Ty a Rosmerta jste předstíraly, že jsme pár. Říkal jsem ti, že jsou tam studenti.“

Tonksová málem vyprskla smíchy. „Ale drahý,“ zvolala melodramaticky. „Jak bych asi tak mohla skrýt, co k tobě cítím? Bylo to zcela mimo kontrolu!“

Remus ignoroval znepokojivé mrazení po páteři, které její slova vyvolala, zatímco u tří Nebelvírů evokovala salvu smíchu. Místo toho se na studenty zamračil.

„Neměli byste vy tři být ve třídě?“ ptal se unaveně.

„Volná hodina,“ prohodil Ron a padl na vedlejší postel. Hermiona a Harry jej následovali. „Napadlo nás, že bychom měli raději dojít sem a zkontrolovat vás dva, namísto flákání se v knihovně.“

Hermioniny oči neodvratně ztvrdly při tomto nonšalantním odmítnutím úkolů. „Studování není flákání,“ odsekla ostře, významně ignorujíc protočení Ronových očí. „Jen toto je náhodou důležitější.“

„Děkuji, Hermiono,“ Remusovo laskavé poděkování naštěstí zastavilo hrozící válečný stav. „Cením si toho.“

„Já bych ocenila trochu drbů,“ nahnula se Tonksová přes postel ke třem studentům. „No tak, vybalte to všechno. Co se tu vykládá o starém dobrém profesoru Lupinovi?“

Remus zavřel oči. „Tonksová…“

Harry bublal smíchy. „To se liší.“

„Řekni v čem.“

Remus si povzdechl. „Je to nutné?“

Výraz Tonksové byl nevinnost sama. „No, pane profesore. Jistě musíte být připravený. Víš, menšího muže než tebe by už ty kecy zadusily.“

Harry zasáhl i přes Remusovo zasténání. „No, obecná shoda panuje v tom, že vás rozhodně viděli nahoře U Tří košťat s mladší ženou,“ připustil. „A že jste si pronajali pokoj. Ale jakmile kdosi zmínil růžové vlasy, věděli jsme, že to musí být Tonksová. A protože jste právě řekl, že jste předstírali, hádám, že to bylo služebně.“

Remus důrazně přikývl, aby se v tom Tonksová dál nešťourala. „Ano, bylo.“

Harry se usmál. „Myslel jsem si to. Takže další drby od havraspárských, že vás přistihli nahoře s jinou ženou, se kterou jste probíral vaši…“ odkašlal si, „…nu, nahotu, byla taky jen povídačka jako zbytek?“

Remus si z celého srdce přál, aby dokázal potlačit zrudnutí. Tonksová se rozchechtala.

Harry, Ron a Hermiona jako jeden nevěřícně vytřeštili oči.

„Je to pravda?“ zalapala po dechu Hermiona poté, co plácla Rona po rameni, aby si smazal z tváře posvátnou úctu. „Pane profesore…“

„Není to… chci říct…“ Remus si uvědomoval, že jeho tvář nabrala barvu dobře vyzrálého rajčete a výbuchy hysterického smíchu Tonksové nepomáhaly uklidnit jeho zmatek. „Zmlkneš už?“ vyštěkl podrážděně, když se jeho společnice v bezmocném smíchu svezla na kolena. „Je to tvoje vina. A je dost vážné, že se moje tajné setkání s Felishou rozneslo po celé škole.“

Tonksová okamžitě vystřízlivěla. „Sakra,“ vydechla procítěně. „To mi nedošlo.“

V Hermioniných očích se rozsvítilo. „Ha!“ zvolala. „To je ono, že ano? Ty mince, se kterými jsem vám pomáhala – řekl jste, že jsou pro kontakt se zaměstnancem Ústavu. Se kterým jste se setkal, že? Který je Felisha!“

Hermiona Grangerová byla opravdu velmi chytrá mladá žena. „Ano, je,“ přiznal Remus unaveně. „A má to být maximálně utajený fakt. Felisha by se mohla dostat do obrovských potíží, kdyby se rozneslo, že se se mnou soukromě setkala.“

Ale Harry už vrtěl hlavou. „Nemusíte mít strach, pane profesore. Kolem se šíří tolik šíleností, že pravdu nikdo nerozpozná. A není známý popis jiné ženy – jen Tonksové.“ Zazubil se. „Růžové vlasy jsou asi zapamatovatelnější.“

„Vidíš, jsem užitečná,“ dloubla Tonksová s potměšilým výrazem do Remuse. „Dobře odvádím pozornost. A Harry, co ty šílenosti, co se šíří kolem? Prosím, sděl mi podrobnosti.“

Harry se uchechtl. „Když říkám šílenosti, myslím šílenosti.“

„Čím šílenější, tím lepší. Mluv.“

Harry s Ronem si vyměnili dlouhé pohledy, než zrzavý Weasley převzal nit příběhu. „No,“ začal nejistě, „je tu druhá žena, kterou jsme zmínili – což je pravda. Ale někteří také tvrdí, že ta první žena – Tonksová, že ano – přistihla profesora Lupina s tou druhou a s křikem jej odtáhla. A pak lidi začali vykládat, že mezi těmi dvěma ženami proběhl zápas, a pak tam byly ženy tři, nebo čtyři, a pak se začalo s tím, že o zápas vůbec nešlo a že jste byl v pokoji s asi půl tuctem žen a ty byly naprosto spokojené.“ Omluvně pokrčil rameny, i když rty se mu cukaly. „No, na konci minulého týdne většina lidí předpokládala, že jste odjel na velikonoční prázdniny s harémem vnadných víl a dnes jste na ošetřovně proto, že jste naprosto vyšťavený.

A opět Tonksová vybuchla smíchem. I Remus se musel usmát.

„Mohu bez pochybností říct, že víly nejsou můj typ,“ prohodil suše. „Dávám přednost ženám hloubavějším a rozhodně lidštějším.“ Jak pokračoval, smích Tonksové ustával. „Kromě toho si nejsem jistý, zda by můj otec ocenil, že ho představivost hradu plného adolescentů přeměnila do houfu vnadných víl.“

„To je znepokojivá představa,“ dodala Tonksová a naklonila se. „Ale jsem trochu zvědavá. Myslela bych, že zmínka o tom útoku se po škole rozšíří jako oheň. Říkáš, že lidi nic neví?“

„Vědí,“ zlehka pokrčil rameny Harry. „Ale vždycky je tu něco, víte?“

„Což mi připomíná,“ Remus namířil pohled na své tři studenty. „Proč jste se do té šarvátky přihrnuli? Mohli vás zabít, Harry. Všechny. Jimmy Peakes měl štěstí, že přežil.“

„Jimmy je v pohodě,“ protestoval Harry. „Madame Pomfreyová ho propustila hned ráno. Je to odrážeč, z posledního utkání si odnesl horší rány…“

„To jsem nemyslel. Proč jste nešli pro pomoc?“

„Pro pomoc šel Ritchie Coote,“ protestoval teď Ron. „A taky Hermiona.“

Remus zvedl obočí. „Hermiono?“

Hermiona se zatvářila. „Pro Harryho jsem nahrávala jejich trénink všechnohledem. Ale pak si Ginny všimla, že Hagrid běží přes pozemky a já zahlédla záblesky boje a zaostřila.“ Nakrčila nos. „Viděla jsem, jak zasáhli Tonksovou. A i když mi ve výhledu stála zeď, byla jsem si jistá, že jste obklíčeni. Takže Coote šel pro McGonagallovou a já pro Brumbála. Ostatní popadli hůlky a letěli na pomoc. Že byl Kingsley a Pošuk v kanceláři, byla jen náhoda.“

Tonksová zkroutila rty. „Vlastně čekali na naše hlášení.“

Harry zvědavě přimhouřil oči. „Hlášení o čem?“

Ale otázka zůstala nezodpovězena díky otevření dveří a tichému hlasu Albuse Brumbála.

„To, Harry,“ pravil tlumeně, „je téma, které musím probrat pouze s profesorem Lupinem a slečnou Tonksovou. Bohužel vás musím požádat, abyste odešli.“

X
X X