X X

Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Odloučení srdce otevírá




Severus Snape

(Promiňte, pane, vím, že nejste čarodějka, ale my čarodějky s vámi ty narozeniny rády oslavíme :-D)



Odloučení srdce otevírá

napsala: Camillo - překlad: Jacomo - betaread: Calwen


Originál:
https://www.fanfiction.net/s/5414007/1/Absence-Makes-the-Heart-Grow-Fonder

Rating:
bez omezení - Období: po Bradavicích - Jednorázovka

Shrnutí:
Příběh Severuse a Luny. Ztrácí Severus paměť, nebo tu pracují jiné síly? Luna to nejspíš ví, ale má tendenci povědět toho víc, když se nají. Psáno na výzvu: „Tkalcovská ulička je zamořena nějakými tvory (škrknami?). Snape se jich nemůže zbavit a je nucen požádat o pomoc jednu z mála osob, která věří, že tyto tvorové existují... Lunu..."

Prohlášení: Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladů různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harrym Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Camillo. Ani příběh, ani jeho překlad nevznikly za účelem finančního zisku.

Žádost o překlad zaslána

Poznámka překladatelky: Nemám nic proti Medkově počeštění křestního jména slečny Láskorádové, ale zde bylo nutné zachovat původní tvar. Brzy pochopíte proč.

Všechno nejlepší k narozeninám, Severusi!

***

Ach, kolik prázdnoty je ve věcech.
Aulus Persius Flaccus


Severus, až na malý modrý ručník kolem pasu nahý, mokrý a rozpařený po dvaceti minutách, které strávil ve sprše, řádně namydlený a dokonale připravený na holení, se natáhl po břitvě a hmátl do prázdna.

Zamrkal na svůj odraz v zrcadle a sklopil zrak k poličce. Holicí mýdlo a štětka, kelímek Macreadyho magického prášku na zuby a poněkud smutný zubní kartáček byly jediné věci, které uviděl. Otočil hlavu, aby zkontroloval okraj vany, ale ani tam nic nenašel. Zhluboka si povzdechl, leč ručník toto napínání nevydržel a sesunul se na podlahu. Okamžitě ho zvedl, znovu se do něj zabalil a opět se zahleděl na poličku. Břitva, zděděná po otci a vybavená dvojitou čepelí, kterou měli v oblibě uživatelé kokainu, ležela na svém obvyklém místě.

Severus se zamračil. Pak po ní sáhl, otáčel s rukojetí, dokud mu pohodlně neseděla v ruce, a zvedl bradu.

***

Klíče od dveří měly své místo v misce na konferenčním stolku. Visela na nich dřevěná klíčenka ve tvaru hrabáka, který se používáním ohladil a jeho povrch získal lesk. Byly tam, když si sedal na pohovku, aby si obul boty. Když si oblékl kabát, byly pryč.

Accio nefungovalo. Revelio taky ne. Propátrání bytu, otvírání a zavírání skříní za hlasitého bouchání a příležitostného zaklení nic nepřineslo.

Ačkoliv jako kouzelník měl k dispozici jiné způsoby, jak zabezpečit svůj domov, nikdo v Tkalcovské uličce nikdy, nikdy jen tak nezabouchl dveře a neodešel. Standardní praxe zahrnovala dozický zámek a alespoň jednu závoru. Poblíž se potloukající mládež s pronikavýma očima by místo v minutě pročesala kvůli cennostem a Severus nechtěl ke svému domovu přitáhnout pozornost přes gang otrávených a kouzly poněkud pocuchaných zlodějíčků.

Neochotně pokračoval v hledání. Když po deseti minutách znovu překontroloval misku, klíče tam byly. Hrabák při vyhlídce, že se připojí k drobným v mužově kapse, dychtivě nakrčil svůj malý čenich.

***

„Potřebuji půl pinty jedometova jedu, tři balíčky srsti mizenek, zub lesního mužíčka a... a... vydržte, mám tu seznam."

Prodavač odpelášil do střežené části skladu pro jed. Majitel obchodu se při čekání na zbytek objednávky podlézavě usmíval a v duchu už přepočítával Severusovy nádherně se blýskající galeony.

Kapsy saka, kapsy kalhot, kapsy kabátu. Všechny byly obráceny na rub a propátrány dlouhými prsty.

V žádné z nich se nenacházel ani kousek pergamenu se seznamem.

Ostatní zákazníci vytvořili šik za Severusovými zády. Nejprve trpělivý, posléze tiše vzdychající. Šourající se blíž. S občasným významným zakašláním. Ukázka ztělesněného anglického nátlaku.

„Určitě ho mám s sebou!" vysvětloval Severus. „U Merlinových koulí, to je tedy den. Vlastně týden."

Kajícně se ušklíbl na obchodníka a poplácal si kapsy kabátu. Kajícnost na jeho tváři nikdy moc nezabírala a ani teď to nevyšlo. Pan Jigger1) se zamračil a naznačil Severusovi, že by si měl stoupnout stranou a umožnit obsloužit ostatní, zatímco bude předvádět, jaký je nepořádný pitomec.

„Lakuna!" pronesl vesele jakýsi hlas.

Severus otočil hlavu doprava. Spatřil ženu s rozcuchanými blond vlasy, která stála ve frontě přímo za ním. Zjevně fascinovaně zírala na jeho zimní kabát; když zvedla oči k jeho tváři, zavířilo jí v nich světlo a následně pohaslo.

„Teď si přidáváte slabiku pro etymologický význam?" odsekl Snape. „Vám to možná vyhovuje, ale je to setsakra snobské."

Luna na okamžik pozvedla obočí, a pak propukla v hurónský smích. Jednou rukou se ho chytila, aby neupadla, a druhou bezmocně mávala ve vzduchu.

„Ach, to je výborné!" lapala po dechu. „Ne já, Severusi. Vy! Vy máte lakunu. A víc než jen jednu, řekla bych. Když k tomu mají dobré podmínky, snadno se množí."

Naklonil hlavu a pokrčil rameny způsobem, vypovídajícím o značné skepsi. Začala po něm přejíždět rukama a hodnotit hrubou vlnu jeho kabátu, jako kdyby byl plnokrevník na trhu. Merlinvíproč se neodtáhl.

„Co to breptáte?" zamumlal mrzutě.

„Zkontrolujte si vnitřní kapsu," odpověděla Luna a poklepala mu na hruď. Konečně se ho přestala dotýkat. Severus odklopil přední díl kabátu a sáhl dovnitř. Vylovil odtamtud zmačkaný kus pergamenu.

„Ale tam jsem se díval!" téměř vyjekl. „Třikrát! Viděli jste mě? Museli jste to vidět."

Luna se triumfálně usmála. „Rozhodně lakuny," řekla. „Jak dlouho je máte?"

„Absolutně nemám ponětí, o čem to mluvíte," poznamenal zdráhavě.

„To je ale pech! Nevědomost je takové utrpení, že? Dokončete svůj nákup a já vás pak vyvedu z vašeho trápení. Máte rád sekanou? Já ano. Dáme si spolu oběd."

Zahleděl se jí do tváře, pečlivě si ji prohlédl, zaznamenal pihy na jejím nose a malou jizvu, kterou jí na obličeji zanechala válka. Ale v jejím výrazu nebyla žádná stopa po sarkasmus.

***

„Váš dům je příliš prázdný," řekla, když kráčeli k Děravému kotli.

„Ne, není."

„Ano, je."

Severus nadmul hruď a přezíravě zavrtěl hlavou. „Mám v Boltonu plně zařízený dům z konce třicátých let devatenáctého století. Ve sklepě je prvotřídní lektvarová laboratoř. Vlastním patnáct set šedesát tři knih. Já nemám prázdný dům!"

„Jak velká je ta laboratoř?"

„Čtyřicet krát dvacet pět stop."

„Nedetekovatelné kouzlo rozšíření?"

Souhlasně zavrčel, načež otevřel dveře hospody a zlehka jí pokývl. Vděčně se na něj dívala, ještě když se zdravila s Nevillem Longbottomem stojícím za barpultem.

„Brý odpoledne, sluníčko!"

„Ahoj, Neville. Můžeme dostat sekanou?"

„S hráškem a brambory?"

„Perfektní! A koláč?" mrkla Luna zamyšleně na Severuse. „Máte rád mrkvový koláč, že ano?"

Severus měl co dělat, aby mu nepoklesla čelist. Jak u všech všudy tohle věděla? „Ano, vlastně ano," vykoktal nakonec.

„Salonek je jen tvůj, sluníčko," ozval se Neville a Severusovým směrem vyslal napůl pobavený, napůl zkoumavý pohled. „Půjdu tam přiložit, hned jak předám Hannah vaši objednávku."

Luna vedla Severuse kolem baru a dalšími dveřmi do malé, dubovým dřevem obložené místnosti s krbem v rohu. Doutnalo v něm jediné opuštěné poleno. Sundala si kabát a pověsila ho na věšák, který se k ní úslužně sklonil. Pak si stoupla na špičky a pomohla Severusovi z kabátu, přičemž ho podrobila další kontrole.

„Taky jste si zvětšil kapsy," poznamenala zamyšleně. „Celý váš nákup se vešel jen do téhle jediné," dodala s prstem namířeným na příslušnou část oděvu.

Nechápal, proč je to důležité, ale něco ho přimělo jí odpovědět. „Ano. Všechny kapsy mých kalhot a kabátů pojmou deset palců dlouhou hůlku a do této se vejde kufr, když je potřeba."

„Ještě něco?"

„Přístěnek pod schody. Můj šatník. A koupelnu."

„Žijete sám?"

„Ano."

K jeho údivu zabořila Luna nos do límce jeho kabátu a nadechla se. Až pak ho pověsila a laskavě poplácala věšák. Na to kolem něj prošla ke stolu poblíž krbu a starobyle vypadající lavici, která stála u zdi.

„Jestli vám to nevadí, radši sedím u ohně," prohlásila. „Od války mám pořád pocit, že je mi zima."

„Jistěže," odpověděl tiše. Zasáhl ho nápor viny, když si vzpomněl na rychle naškrábanou zprávu od jejího otce, ve které ho informoval, že Luna v nejbližší době nepřijde do školy. Čehož si tehdy byl už dobře vědom. „Omlouvám se. Velmi se omlouvám. Za tu zimu..."

Schoulila se v rohu lavice co nejblíže krbu. Severusovi připomínala nějaký druh perské kočky zkřížené s panenkou ze slámy. Její bledé rysy byly pozoruhodně nevýrazné, dokud se nezformovaly do zářivého úsměvu. Hned se cítil líp. Rázem viděl, proč jí Neville říká ´sluníčko´.

„Doufám, že to bylo pochopení, ne omluva," poznamenala. „Omluva od vás by byla naprosto scestná. Možná jste trochu zvláštní, ale rozhodně nepostrádáte mozek."

Když o něco později vešel Neville s máslovým ležákem, spatřil svou někdejší nemesis, jak se pochechtává a uvelebuje se na lavici vedle Luny v jednoznačně přátelském duchu. Vůbec ho to nepřekvapilo.

***

Když se najedli, Luna ospale sledovala plápolající oheň, který Neville přiměl k činnosti velkým množství třísek a nemnohé práce s hůlkou. Ramenem se přátelsky opírala o Severusův rukáv košile. Sekaná, pivo, koláč a oheň způsobily, že si také svlékl sako, a zbarvily mu tváře do růžova.

„Není to pohodlné?" zamumlala Luna. „Potřebujete okamžitě vyrazit nebo se můžete chvíli zdržet?"

„Můžu se zdržet."

„Všichni mí kamarádi musí hned po jídle zpátky do práce."

Severus pokrčil rameny. „Obvykle nedělám pauzu na oběd. Pracuju v laboratoři od deseti do sedmi, a pak si dám večeři."

„Jste osamělý," řekla Luna. Ani se nesnažila, aby to vypadalo jako otázka. „Vzduch ve vašem domě je nehybný."

Naklonil se dopředu a opřel se lokty o stůl, aby se jí mohl znovu podívat do obličeje. Rázem přestala tak upřeně zírat a otočila se k němu; velké oči změnily barvu ze stříbrné na břidlicově šedou.

„Narušil jste proporce vašeho okolí," pokračovala pomalu, „ale nemáte v životě dostatek aktivity, aby adekvátně vyplnila prostor. Je prázdný... pohybují se v něm lakuny."

Odfrkl si. „Jak se jich člověk může zase zbavit?"

Luna shrnula drobečky mrkvového koláče rozsypané po stole do dlaně a hodila je do ohně. „Opravdu se jich chcete zbavit? Je trochu ošklivé chtít je vykopnout."

„Ošklivé?" zvolal Severus. „Schovávají mi peněženku a kradou mi kapesníky! Zůstaly mi poslední dvě košile! Jednou jsem nemohl celý den najít hůlku."

„Severusi! Ony nekradou. Jen když dojde k tomu, že se jedna z nich usadí na nějakém vašem majetku, jeho existence se změní v prázdnotu, dokud se lakuna nepohne. Už je chvíli máte, že ano? Musí jich tam teď být celé rodiny."

Podrážděně zvedl oči ke stropu a rozhodl se přiznat.

„Když jsem opustil nemocnici, strávil jsem nejmíň rok snahou o normální život. Vymaloval jsem dům a všechen starý nábytek, koberce a závěsy jsem uklidil do přístěnku pod schody. Pozval jsem řemeslníky a nechal opravit zdi. Dvojitá okna, nové okapy, takové ty věci, víte."

Přikývla.

„Myslím, že místo si zvyklo být poměrně zaneprázdněné. Čas od času mě navštívil Harry, aby mě zkontroloval, ale když viděl, že si vedu celkem dobře, nechal toho, díky bohu. Ale během prázdnin u mě často pobýval Filius. Loni... loni zemřel. Od té doby mi občas něco začalo scházet. Myslel jsem, že jsem jen roztržitý. Pak mě napadlo, že jsem možná začal zapomínat."

„Vím, že Filius měl ve zvyku k vám jezdit a že loni zemřel," potvrdila Luna nevýrazně. „Viděla jsem vás mluvit na jeho pohřbu, ale nedokázala jsem se setkat s ostatními lidmi, tak jsem si na to půjčila Harryho plášť."

Severus se ušklíbl, tváří v tvář jejímu očividnému žalu byla zapomnětlivost zapomenuta. „Předpokládám, že jste ho velmi dobře znala. Mimochodem, viděl jsem věnování ve vaší poslední knize. Myslím, že by se červenal."

Zrudla. „Myslíte? Já doufám, že ano!"

„Rozhodně," prohlásil Severus pevně. „Občas jsme si o vaší práci povídali. Obdivoval vaše nadšení."

Znovu se rozzářila: „Vy jste četl mou poslední knihu!"

„Luno, jste přední evropská kryptozooložka a to už několik let. Obsáhle píšete o mnoha druzích, které používám jako přísady. Samozřejmě, že čtu vaše zatracené knihy!"

„To mě vůbec nenapadlo. Vaše přísady. Předpokládám, že se to týká mnoha z nich, že ano."

Severus si nebyl úplně jistý příčinou, ale zasáhla ho hrozivá, hrozivá úzkost. „Nevadí vám to?" zeptal se opatrně.

„Jestli mi to nevadí?" zopakovala Luna jeho otázku. „Že jsou některá zvířata, která studuji, pro vás prakticky využitelná? Ne. Ne, pokud jimi neplýtváte. Ne, pokud jste vděčný za jejich existenci. Ne, pokud je získáváte citlivě a zodpovědně."

„Jsem opatrný i vděčný," potvrdil Severus horlivě. „Ale musím připustit, že moc často nepřemýšlím o jejich získávání a způsobech odchytu. Vždycky jsem nakupoval u pana Jiggera a předpokládal jsem, že obchoduje s renomovanými dodavateli."

Jejich oči se setkaly, zaváhaly, sklopily se a znovu se setkaly. Dělo se cosi důležitého.

„Navrhnu vám dohodu," řekla. „Začněte o tom přemýšlet a v případě potřeby s tím něco dělat, a já vám ukážu, jak se zbavit lakun."

***

O týden později seděla Luna u stolu a pečlivě studovala mapu Tádžikistánu. Populace Yetiů v oblasti plynule narůstala, od konce mudlovské občanské války se v regionu usídlilo mnoho jedinců. Začali projevovat zájem o reklasifikaci ze zvířat na tvory a ona byla Mezinárodní konfederací kouzelníků pověřena zajistit studii proveditelnosti.

Literatura o tomto druhu byla žalostně zastaralá. Luna věděla, že Yetiové nepožírají všechno, co jim vstoupí do cesty. Ve dvaceti letech se v podhůří Makalu mlčky podělila s jedním z nich o dušené kozí maso. Následující den se Yeti vrátil s obrovskou hrstí mandlí a nesrozumitelně zabručel cosi zdvořilého.

V příštích šesti měsících bude muset být provedeno sčítání populace a lexikografický průzkum. Bohužel vyhlídka na přemístění do Himalájí už pro ni nebyla tak vzrušující jako v mladších letech a jediný Yeti mluvící nepálsky, kterého našla, měl ego velikosti Everestu. V duchu srdečně děkovala Merlinovi za terénní asistenty.

Ťukání na okno přineslo vítané rozptýlení. Zpod hustého bílého obočí hleděly přes sklo zlověstné žluté oči.

„Denní sova?" zamumlala a pustila sýčka dovnitř. „Kdo je tak ohleduplný?"

Sova jen nastavila nohu. Lunu potěšilo pouzdro na zprávu podobné typu používanému chovateli holubů. Pevně srolovaný pergamen uvnitř odhalil drobné, šikmé písmo.


Víte, že zmíráčci klesli o šedesát procent? Našel jsem jednoho sběrače peří, který je nezabíjí, takže nadále mohu vyrábět veritasérum s čistým svědomím. Také se mi ztratil šampon. Možná byste mi mohla nějaký přinést a povědět mi, jak tuto záležitost napravit.
Tkalcovská ulička 14, Bolton.
SS


Luna se pro sebe usmála a vybavila si milou vzpomínku na vůni Severusova límečku. Rozhodla se neprodleně navštívit apatyku.

***

„Vítejte v mém skromném příbytku," pronesl pomalu. „Opusťte materialismus, vy, kdož sem vcházíte."

„Myslím, že já jsem v bezpečí," odpověděla Luna.

Severus pohlédl na její eklektické oblečení a v duchu souhlasil. Její náhrdelník, který vypadal jako mudlovské hrací kostky, zdobil překvapivě půvabnou šíji. Snažil se soustředit na malé trojky a šestky, ale zjistil, že jeho oči dávají přednost jemné kůži v jejich sousedství.

Luna s potěšením kvitovala zuřivé inferno, které plálo v krbu. Na jídelním stole v rohu se tu a tam krátce objevovala vánoční hvězda. Vytáhla láhev Čarovně čisté čupřiny (skvělé vlasy pro aktivního muže) a hlasitě nasála vzduch.

„Je možné, že cítím sekanou?"

„Pikantní italská," odvětil Severus nenuceně a sáhl po šamponu. „Recept mi dal chlapík z pizzerie na rohu. Říká, že jeho žena na něj nedá dopustit."

Potěšeně se usmála a namotala si kolem prstu pramen vlasů. „Profesore Snape, myslím, že se snažíte."

Lehce zrudl a začal přendávat láhev z ruky do ruky. „Nevadilo by vám mrknout na tu sekanou očkem? Byl bych rád, kdyby nezmizela, než si dám rychlou sprchu."

„Na sekanou mrknu i oběma očima."

Jakmile jí ukázal kuchyni a pospíšil si do koupelny, Luna se pustila do průzkumu. Mumlala si pro sebe a s náznakem stepování se pohybovala po kuchyňské břidlicové podlaze, přičemž si prohlídla příborník a mrkla do trouby. Hluk byl velice uspokojivý a jablečný koláč vypadal skvěle.

V době, kdy se Severus vynořil ze sprchy, bosý, v černých kalhotách, bílé košili a s ještě mokrou pokožkou, objevila se na pracovní ploše krabice vanilkové zmrzliny, dvě špinavé dřevěné lžíce a prázdná plechovka od fazolí.

Opatrně nadzvedl roh víka od zmrzliny. „Je stále zmrzlá!" řekl překvapeně. „Přísahám, že jsem ji vyndal z mrazáku před měsícem."

„Byla v prázdnotě, ne jenom schovaná," vysvětlila Luna, zanořila do zmrzliny prst a zvedla ho Severusovi před obličej. „Měla by být v pohodě. Zkuste ji."

Když ji uchopil za ruku, ztuhl a pomalu olízl její prst, Luna jen velmi tiše vydechla „Ach". Sekaná v troubě se dál pomalu pekla. Na podlaze u dřezu se se zamžikáním objevil pár kostkovaných pantoflů. Nikdo si jich nevšiml.

„Je dobrá," zamumlal Severus.

„Můžeme si ji dát s jablečným koláčem," odpověděla Luna chraplavě.

Cože? Ano. Správně. Zmrzlinu. Radši ji dám na chvíli stranou," poznamenal Severus, otočil se k ledničce a poněkud divoce zarachotil umělohmotnou policí. Odsunul pytlík s hráškem a sladkou kukuřicí, vhodil krabici ledabyle dovnitř a zabouchl dveře. „Luno, co se děje?"

„Ve vaší kuchyni je činnost. Teplo, pohyb, hluk, rozhovor... emoce. Lakuny se od toho všeho vzdalují."

„Vidím."

„Pokud se jich chcete zbavit úplně," pokračovala Luna klidně, „nejlepší způsob je uspořádat tu velký večírek."

Severus se zamračil. „Absolutně ne."

„Myslela jsem si, že byste to mohl říct."

***

Těkal pohledem mezi vánoční hvězdou a mladou ženou. Po pátém soustu to vzdal.

„Je všechno v pořádku?"

Luna pomalu žvýkala, protahovala tu chvíli co nejdéle a záměrně udržovala co nejneutrálnější výraz. Nakonec odložila příbor, opřela se lokty o stůl a podložila si bradu.

„Tohle je ta nejlepší sekaná, jakou jsem kdy jedla. Ostatní sekané se v její přítomnosti uklání," prohlásila. „Od nynějška budou označovány jen jako „ekané", protože aby si zasloužili ve svém názvu „S", musí být upečeny mocným šéfkuchařem Severusem Snapem a obsahovat spoustu petrželky."

Sklonil hlavu, aby mu vlasy spadly přes obličej. Nahodilé stříbrné prameny se zatřpytily v odpoledním světle. „Teď se chováš hloupě," řekl a snažil se nerozesmát.

„Jsem smrtelně vážná," odpověděla Luna a znovu sáhla po lžíci. „O sekané a ekané se nežertuje."2)

***

Provedl ji po domě. Nejprve laboratoř, pak zahrada, nakonec horní patro. Byl pyšný na barvy, které vybral. Na to, že jeho dům nebyl ponurý, děsivý nebo šedý. Luniny lakuny s ním otřásly. Cítil se hluboce uražený, že jeho tichý, klidný život, jeho smutek po Filiusovi Kratiknotovi, jeho osamělost byly využity bandou fyzice vzdorujících, kleptomanských squatterů. Vysvětlil jí to během oběda, ale řekla mu, aby se přestal litovat a díval se na to jako na skutečnost, že vytvořil ekologické podhoubí pro vzácný magický organismus.

„Tady toho moc není," řekl, když otvíral dveře nahoře na schodech. „Většinu knih nepoužívám tak často. Býval to můj dětský pokoj."

Luna vešla do malé místnosti s jedním lůžkem a krémově vymalovanými zdmi. V dohledu nebyly žádné knihy nebo police. Za jejími zády se ze Severusových úst ozval zděšený výkřik.

„Všechny police! Kolik tady těch zatracených věcí je?" zaječel, vtrhl do místnosti a zoufale se rozhlížel. „Nechci tu mít večírek; nesnáším večírky. Ale jestli ho uspořádám, bude to ten největší mejdan od devadesátých let!"

Objevila se osamocená kniha, jen tak plující v prostoru. Severus po ní rychle hrábl a přitiskl si ji k hrudi jako plyšového medvídka.

„Můžu se podívat?" zamumlala Luna konejšivě, popošla blíž a vytáhla mu knihu zpod rukou. „Hleďme, to je jedna z mých. Hermiona Grangerová byla pořádně namíchnutá, že jsem získala vydavatelskou smlouvu dřív než ona."

Naklonil se jí přes rameno a přečetl si název: ´Jen proto, že nevěříte v jejich existenci, neznamená to, že vás nemohou dostat.´

„Časem jsem trochu ubrala," podotkla.

„Já také," odpověděl Severus. „Vrátí se i zbytek, že ano? Nemusím vyčarovat tucty skleniček a půjčit si desky Sudiček."

„Je i jiná cesta," přiznala Luna váhavě a otočila se tváří k němu.

„Myslel jsem si to."

„No, ano. Ale byla bych radši, kdyby nebyla diktována jen tvojí bibliománií. Nebo touhou po větším počtu košilí."

„A zahrnuje co?"

Luna sklopila řasy.

Severus zvedl jednu ruku a něžně jí palcem přejel po jizvě na tváři. Dovolil svým prstům, aby se zlehka dotkly jejího čela a pokračovaly po jejím nose tak dlouho, dokud se nezačaly chvět hebkostí, důsledky toho, o čem přemýšlel.

„Používáš někdy přístěnek pod schody?" zeptala se náhle.

„Cože?"

„Tak používáš?"

„Vlastně ne. Je jen plný odloženého nábytku."

„Tak seběhni dolů a otevři dveře. Jestli budeš mít pořád zájem, až se vrátíš, budu čekat."

Zabořil nos do jejích vlasů a rty našel její ucho. „Luno, neděláš to jen proto, že chceš moje lakuny zachránit před vystěhováním, že ne?"

Zasmála se a políbila ho na krk. „Měj trochu víry, Severusi."

***

Když se vrátil, našel ji, jak se opírá o zeď u okna. Jedna knihovna už se vynořila z prázdnoty. Namířil si to k dívce a položil dlaně na zeď po stranách její hlavy. Vypadala trochu překvapená, že ho vidí, a pak se mu zadívala na ústa.

V obývacím pokoji se objevilo ošuntělé vysoké křeslo. Krátce po něm následovala pohovka, tři prázdné hrnky, olejomalba, svazek klíčů s přívěskem hrabáka a zlaté kapesní hodinky od Filiuse Kratiknota.


* Konec *


Poznámky k překladu:

Lakuna, -y: v původním významu mezera nebo chybějící část, interval, během něhož je přerušena kontinuita, pauza, prázdnota, zlom, deficit, štěrbina, meziprostor, mezidobí (viz http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/lakuna)

1) Jigger (zde jméno obchodníka): angl. štamprle, sklenička, tanečník džigu (irský tanec), stojan na tága, hlt, druh golfové hole, dámský kabátek, dělník u sázečky, hrnčířský kruh, malá plachta či kladkostroj (námoř.), vrátkař, pohazovat, zešvindlovat, zmanipulovat; Jiggers! = bacha!

2) V originále je použito s(oup) – polévka, protože jsem ale chtěla zachovat hříčku s písmenem „S", změnila jsem to na sekanou. Pro inspiraci jsem si vybrala tuhle: http://fresh.iprima.cz/recepty/pikantni-sekana-polpettone-triestino :-D

X
X X