X X

Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




11. kapitola - Když se všechno zvrtne



Závěť

Last Will and Testament
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/1200564/11/Last-Will-and-Testament

Autor: hasapi

Překlad: Jacomo     Beta: Ivet     Banner: Jacomo



Kapitola 11: Když se všechno zvrtne


„Promiňte!" oslovil Draco nejbližší servírku. „Kde bych našel Ginny Weasleyovou?"

„Ach, ta už tu asi nebude," odpověděla mladinká blondýnka a mrkla přes rameno ke kuchyni. „Vaří od šesti do dvou. Je to ta nejlepší kuchařka, co jsme tu zatím měli; díky ní jsme rozšířili nabídku. Ale!" uculila se a otočila se zpět k němu. „Vypadá to, že máte štěstí, tamhle je." A kývla na druhou stranu lokálu.

„Díky," řekl Draco a vykročil k nejmladšímu příslušníkovi rodiny Weasleyových. „Potřebuju s tebou mluvit," sdělil jí, když k ní došel.

Ginny ho přejela pohledem a pozvedla obočí: „Vážně?"

„Ano," potvrdil. „Dala by sis něco k jídlu?"

Ginny protáhla obličej. „Ne, díky; myslím, že na to právě teď nemám žaludek. Od pěti hodin se motám kolem jídla," dodala a zamířila ke dveřím.

Draco ji rychle dohonil. „Myslel jsem, že děláš od šesti."

„Cože, takže už sis o mně povídal s kolegy?" zamračila se. „Nezměnil ses, že jo, Malfoyi?"

„Vyslechni mě, Ginny."

„Ó, najednou mi říkáš křestním jménem. Dobrý pokus, ale nemyslím si, že by to zafungovalo," odsekla a ještě zrychlila chůzi.

Draco prodloužil krok a snadno s ní udržoval tempo. „Ginny, potřebuju s tebou mluvit o Hermioně."

„Malfoyi," přerušila ho Ginny ostře, zastavila se a otočila se k němu čelem. „Nebudu si s tebou povídat o Hermioně, jasný? Nevím, co jsi udělal, ale změnila se. Nevím, proč si tě vzala, myslím, že to nebyla její volba, protože přece sakra neexistuje možnost, že by se provdala za někoho, kdo ji a její kamarády sedm let terorizoval! Jeden den byla šíleně zamilovaná do chlapa, se kterým dva roky chodila, a další den utekla a vzala si ze všech chlapů zrovna TEBE! Je fajn vidět, že Hermiona taky dělá něco impulzivního, ale nelíbí se mi, že to zahrnuje manželství s Dracem Malfoyem."

„Ginny," pokusil se znovu zasáhnout Draco.

„Ne! Já budu mluvit a ty budeš poslouchat! Nemám tě ráda. Přesnější by asi bylo říct, že tě nenávidím. Něco jsi Hermioně provedl a to se mi nelíbí. Jestli to bylo kouzlo nebo kletba, dostanu tě. I kdybych musela zatahat za nějaké nitky nebo dát pár úplatků, dostanu tě. Jeff byl to nejlepší, co Hermionu za dlouhou dobu potkalo, a mě se nelíbí, že jsi ji zmanipuloval tak, aby si tě vzala."

Ginny se konečně odmlčela, aby nabrala dech.

„Ginny, nic jsem jí neprovedl," ohradil se Draco rozzlobeně. „Rozhodla si mě vzít ze své vlastní vůle. A možná trochu přeceňuješ, jak skvělá partie byl Jeff pro Hermionu. Pověděla mi o něm minulý týden; pověděla mi o něm všechno. Je mi fuk, jestli si myslíš, že jsem se nezměnil, ale chci, abys věděla, že mi záleží na tom, jak se cítí Hermiona. Bolí mě, když vidím, že brečí pro toho bastarda, který na ni totálně kašlal."

„Neseslal jsem na ni žádné kouzlo, ani jsem ji nijak nezačaroval. Jestli se změnila, pak je to proto, že jsme se změnili oba. To se v manželství stává." Draco se zhluboka nadechl. „Chtěl jsem s tebou mluvit, protože tě chci požádat, abych dnes přišla na večeři na Malfoy Manor. Jsi Hermionina nejbližší kamarádka a myslím, že někoho takového teď potřebuje." Navíc tohle snad byla jedna z těch milých věcí, které muži pro své manželky dělají, ale o to tu nešlo.

Ginnyin hněvivý výraz se během jeho řeči rozplynul; teď byla ztělesněním zmatku. „Přijímám pozvání, ale můj názor na tebe to ještě nemění. Možná ho změním, ale to posoudím já sama," sdělila mu a vydala se směrem k Bradavicím.

„Kam jdeš?" zavolal na ni Draco.

„Za Nevillem Longbottomem," houkla. „Ne že by to byla tvoje starost."

„Jasně, že není," zabručel si Draco pod nos. Pár minut se za ní díval, ruce zasunuté v kapsách. Bylo úžasné, jak ochranitelsky vystupovala, když přišlo na Hermionu... Téměř jako slepice bránící svoje kuřátka. Konec konců byla Weasleyová. Měla stejně impulzivní povahu jako její bratři - ačkoliv to nestavěla tolik na odiv - a nepochybně stejně velké srdce jako její matka. Oficiálně se sice s paní Weasleyovou nikdy nesetkal, ale věděl, že už tak početní Weasleyovi Pottera prakticky adoptovali.

Nebyl si tak úplně jistý, co ho ponouklo k tomu, aby ji pozval. Možná to byl způsob, jakým jeho vztah s Hermionou postupoval. Chtěl se ujistit, že Hermiona chápe, že nemusí dělat jen to, co se od ní čeká, ale i to dělat chce. Navzdory nedostatku vlastních zkušeností cítil, že takhle se skuteční přátelé chovají - a nepochyboval, že Hermiona a Ginny byly opravdové kamarádky. No, plus to, že neexistovala možnost, že by pozval Weasleye, a Potter byl na svatební cestě... S Dracovou bývalou nejlepší přítelkyní.

Pansy. Byla doba, kdy si myslel, že se do ní zamiluje a možná si ji i vezme. Dokonce v to doufal, protože věděl, že Lucius jejich manželství plně schvaloval. Ve skutečnosti ho překvapilo, že otec nepožadoval, aby si vzal místo Hermiony Pansy. Lucius nepochybně zaznamenal, jak jsou si Draco s Pansy blízcí...

„Dobrotivý Merline," zašeptal Draco. To bylo ono. To byla ta skulina. Draco se nikdy nemusel oženit s Hermionou. Nikde v závěti nebylo řečeno, že Pansy nemůže s penězi nakládat, jak bude chtít - čili je zrovna tak mohla dát jemu. Nebo... se Pansy a Draco mohli vzít. Teď už očividně ne, teď byla Pansy provdaná za Harryho, ale když Lucius psal závěť, bylo to v krajním případě možné.

Lucius nikdy neočekával, že se Draco ožení s Hermionou. Nepochybně počítal, že Draco tuto možnost zcela pomine a namíří si to přímo k Pansy. Protože znal otcův složitý způsob myšlení, začínal mít jasno, že Lucius také chtěl, aby se Hermiona cítila hloupě, zahanbeně a uboze v důsledku toho, že se jí nabídne příležitost získat víc peněz, než kolik kdy může v životě vydělat, a pak jí to všechno mrknutím oka vezmou...

Nebo spíš podpisem svatební smlouvy. Tedy aspoň v Luciových představách.

To znamenalo, že se mohou rozvést. Oba budou volní, aby mohli žít tak, jak budou chtít, kde budou chtít... a s kým budou chtít. Kdyby měla Hermiona opravdu na výběr, jak vykládal Ginny, jedno věděl určitě - nikdy by si ho nevzala. Myslela si, že nemá jinou možnost. Měla práci, která ji stěží uživila, spolubydlící se jí odstěhovala a přítel ji podvedl. Nepochybně vypadal sňatek s Dracem jako skvělý úlovek - ale z kompletně nesprávných důvodů.

No skvělé. Před pouhými čtyřmi týdny by po šanci to manželství ukončit - nebo ho vůbec neuzavřít - skočil. Ale teď zvažoval, jestli to Hermioně vůbec poví. Jelikož ji na ministerstvu povýšili, neměla už problém s penězi a on by jí po rozvodu nejspíš taky poskytl slušné vyrovnání.

Jenže se mu do toho nechtělo. Staly se věci, které rozhodně nechtěl, aby se staly, ale zároveň nechtěl, aby se dít přestaly. Poslední tři týdny byly úžasné. Bylo to nebe. Jednoduše úžasné, jednoduše... jednoduché.

Věřila mu. Důvěřovala mu natolik, že mu dala něco, co nedala nikomu jinému. Zasáhlo ho to, přímo do srdce. Myslel si, že nikdy nezažije skutečnou lásku k ženě.

Skutečnou lásku.

Znělo to zvláštně, divně. Kdo by řekl, že se Draco Lucius Malfoy někdy zamiluje do Hermiony Grangerové?

Protože věděl, že právě to se stalo. Proč by jinak pochyboval o tom, že se s ní má rozvést?

Zamiloval se do Hermiony Grangerové.

Už jen vyslovit to bylo šokující. Nemohl tomu uvěřit. Šokovalo ho to víc, než když si uvědomil, že si ji nikdy nemusel vzít.

Ale náznaky byly všude. Náznaky, o kterých četl v knihách. Rozbušilo se mu srdce, když ji uviděl, rád se na ni díval a cítil, když ji něco ovlivňovalo.

Draco násilím přinutil své nohy vrátit se ke Třem košťatům. Jako omámený prošel lokálem do prostoru s letaxem, pozdravil strážného, sáhl pro prášek a zvolal „Malfoy Manor!" Vykročil doma z krbu, odpálkoval domácího skřítka, který se ho zeptal, jestli něco nepotřebuje, a namířil si to přímo do svého pokoje - svého skutečného pokoje, kde bydlel téměř dvacet let, než jeho otec zemřel během uvěznění v Azkabanu.

„Draco?" oslovila ho Alicia, která mu zastoupila cestu.

Probral se z transu a zahleděl se na ni. „Ano?" zeptal se klidně.

„Jsi v pořádku?" otázala se ho znepokojeně. „Vypadáš, jako kdyby tě polili ledovou vodou nebo něco takového. Nebo možná jako kdyby sis dal příjemně teplou lázeň."

Draco protočil oči: „Nějak si protiřečíš."

„To je jeden z mých úžasných charakterových rysů," usmála se na něj zvesela Alicia. „Potřebuješ tedy něco?"

Draco otevřel ústa, aby řekl ne, ale nepromluvil. Alicia pro něj byla druhá matka a určitě to místo převzala poté, co Narcisa zemřela. „Můžu s tebou mluvit?" zeptal se pomalu.

Alicia zanechala škádlení, zvážněla a objala svého synovce kolem ramen. „Samozřejmě," řekla a vykročila po chodbě ke schodišti. „O co jde?"

„Co se stane, když... Když jsi do někoho zamilovaný... Ale... Merline, nevím, jak to vysvětlit," Draco se frustrovaně odmlčel.

Alicia svraštila obočí. „Nejlepší by bylo začít od začátku. Předpokládám, že mluvíš o Hermioně, že ano?"

„Samozřejmě," zabručel Draco.

Usmála se. „To je dobře. Kdyby tomu tak nebylo, byla bych nucená zbavit tvého otce jeho jediného dědice. Hermiona je hodné děvče. Tak co máš na mysli, Draco?"

„Můj otec sepsal svou závěť tak, že se musím oženit s Hermionou, jinak Pansy získá všechny peníze, přičemž mně zůstanou nemovitosti. Ale nemohl bych je prodat, pokud bych si nevzal Hermionu. Takže jsme se vzali. V Bradavicích jsme se nenáviděli; určitě si vzpomínáš, jak jsem ti vykládal o ní, Potterovi a Weasleym." Alicia přikývla. Na jeho temperamentní výbuchy hněvu si pamatovala. „Takže jsme se vzali, ona z důvodů, o kterých mluvit nebudu, já kvůli závěti, a bylo nám fajn - ale ty poslední tři týdny byly..." Draco znovu zmlkl.

„Začal jsi ji mít rád," zašeptala Alicia s nepřítomným výrazem v očích.

„Jak to víš?" zeptal se Draco zvědavě.

„Taky se mi to stalo," odpověděla Alicia tiše. „Ne přesně totéž, ale vím, jak to probíhá. Víš, co ten druhý cítí, a zajímá tě to. Je těžké zjistit, že máš srdce, zejména když sis myslel, že už dávno zemřelo."

„Proč sis myslela, že zemřelo to tvoje?" otázal se Draco. Neměl o tom nejmenší ponětí.

„Nevykládala jsem ti to; neptal ses a já jsem si nemyslela, že by bylo vhodné ti to říct." Alicia zvedla levou ruku, vyhrnula si rukáv hábitu a ukázala na prázdné předloktí. „Před téměř dvaceti pěti lety jsem přijala Znamení zla. Před dvaceti čtyřmi lety jsem ho odvrhla a stala se špehem, přibližně ve stejnou dobu jako Severus."

„Ale-ale, to jsem nevěděl. Musela jsi být špehem, když se On vrátil; proč jsem to nevěděl? Byl jsem ve Fénixově řádu - taky jsi tam musela být, jestli jsi byla špeh..."

Alicia ho přerušila: „Byla jsem příliš blízko Luciovi a Voldemortovi. Brumbál nechtěl riskovat moje odhalení; On věděl, že někudy prosakují informace, jen zkrátka netušil kudy. Podruhé to bylo navlas stejné... nacházela jsem se ve vyšší pozici než Severus."

„Ale Potter se o tobě nezmínil! V pátém ročníku dělal rozhovor pro Jinotaj; nepřišla jsi, když vás Voldemort svolal!"

„Ale ano, přišla. Harry neznal všechna jména, bylo nás tam víc, než kolik jich vyjmenoval," řekl Alicia s kamennou tváří. „Byla jsem špehem téměř dvaadvacet let, Draco. Po takové době ve Voldemortových službách jsem si myslela, že už nemám srdce. Nic tak nebolí, jako když si uvědomíš, že tam v hrudi stále ještě je."

„Ale vždycky to vypadalo..." nedokončil a zamračil se.

„Že tě miluju? Samozřejmě. Ale to jde o lásku v rodině. Myslím, že bych tě mohla milovat i bez srdce; čekalo by se to ode mě. Romantická láska je něco zcela odlišného." Náhle se usmála. „Ale ty jsi chtěl radu, že ano? No, pak si tedy myslím, že bys jí měl říct, co cítíš."

„Zbláznila ses?" vyhrkl Draco. „Byla by v šoku! A pak by se mi pravděpodobně vysmála, považovala by to za vtip."

„Draco," pronesla Alicia něžně, „důvěřovala ti natolik, že ti pověděla o Jeffovi to, co jsi ty neřekl mě. Pochopitelně předpokládám, že ji podvedl, ale já jsem proti němu zaujatá. Ve škole jsem prodělala špatnou zkušenost. Nicméně ona ti důvěřovala, myslím, že to se počítá. Nevysměje se ti, když jí to řekneš."

Draco si povzdechl, očividně frustrovaný. „Vůbec mi nepomáháš."

„Cože?" uculila se Alicia. „U mě to fungovalo," podotkla drze, otočila se na podpatku a vydala se směrem k hostinskému pokoji.

„Ale ty nemáš žádného přítele!" zakřičel Draco do jejích vzdalujících se zad.

„Co ty víš?" houkla na něj zpět, aniž by se obtěžovala otočit.

Draco zamračeně zakroutil hlavou. Dopalovala ho, ale musel připustit, že její rada zněla dobře. Jen si nebyl jistý, jestli se jí chce řídit. Vypadalo to příliš jednoduše. Říct Hermioně, co cítí. Říct jí, jak se cítí.

Počkat. Jak? Jak to měl asi udělat? S květinami? Čokoládou? Co se dělá, když říkáte ženě, že ji milujete? A jak to má asi udělat? „Počkej!" zavolal zoufale za Alicií.

Otočila se na konci chodby a culila se od ucha k uchu, zatímco k ní rychlým krokem mířil. Nepochybně chtěl běžet. „Ano?" otázala se, ve tváři afektovaný úsměv.

„Jak jí to mám říct? Přinést kytky? Čokoládu? Je tu něco, co bych měl říct? Nevím, jak se to dělá!" zoufal si Draco.

„Jen jí to řekni. Asi po večeři, nebo před ní, pokud bys ji radši vynechal..." odmlčela se a její úsměv se prohloubil.

Draco zaklel a sevřel ruku v pěst. „Požádal jsem Hermioninu nejlepší kamarádku, aby k nám dneska přišla na večeři. Bylo by hodně hrubé, kdybych to teď odvolal."

Alicia chápavě poklepala Dracovi na rameno. „To bude v pořádku, Draco. Přežiješ to, vím, že ano." Uculila se, když se na ni zamračil. „Taky tě mám ráda. Teď běž dělat to, co jsi měl v plánu, a uvidíme se u večeře. Mám připravenou knihu o lektvarech, kterou si chci přečíst." Věnovala mu poslední úsměv a zmizela za dveřmi svého pokoje.

Draco na ně několik minut zíral. Pak se znovu zamračil, otočil se a vydal se dolů po schodech. S rukama v kapsách se zahleděl na strop vstupní haly. Malba byla krásná, ale jediné, co viděl, byla Hermionina tvář s různými výrazy emocí. Nenávist, vášeň, láska, přijetí, nelibost, hlad... Chtěl jí to říct, chtěl...

Ale musel jí povědět o té skulině. Musel jí to povědět dřív, než jí řekne, že ji miluje, protože kdyby jí nejprve řekl o své lásce, její nebelvírská přirozenost by převzala vedení a ona by nepřipustila rozvod, protože... protože by ho rozrušil nebo něco podobně pitomého. Takže jí po večeři poví o té skulině. Ano, to bude správné.

Ozvalo se klepání na dveře. Draco místo toho, aby čekal, až přijde domácí skřítek, vykročil vpřed a sám dveře otevřel.

Na prahu stála žena s blonďatými vlasy po ramena a jasně modrýma očima, oblečená v džínách a tričku. Vedle ní byl muž, také v pohodlném oblečení, černovlasý a se zelenýma očima - a jizvou ve tvaru blesku na čele.

„Draco," pozdravila ho ta žena s náznakem zdvořilého úsměvu na rtech.

„Pansy," kývl na ni Draco. „Teď už Potterová, že ano? Gratuluju." Když Pansyino obočí vystřelilo vzhůru, trhl hlavou směrem k Harrymu. „Myslel jsem jemu."

„Úžasné," ušklíbla se Pansy. „Teď prostě budeme náramní kamarádíčci, že jo?"

Draco se zhluboka nadechl a pomodlil se k Merlinovi o trpělivost, aby ty dva nezabil. Nemohl uvěřit, že Pansy Parkinsonová - nyní Potterová - a Harry Potter stojí na jeho prahu.

Ale bylo to tak. Svět mířil ke svému konci.

Zamiloval se do Hermiony, pozval na večeři její nejlepší kamarádku, JEHO nejlepší kamarádka s manželem se objevili u něj přede dveřmi...

Draco zaklel.

A po přístupové cestě se blížil cizí muž, hnědé vlasy mu poletovaly ve vánku. Jestli si s ním Merlin nebo kdovíjací bohové pohrávali, tušil, že to bude Hermionin bývalý přítel.

Muž se zastavil přímo mezi Harrym a Pansy, kterou si velmi pozorně prohlížel. Harry ho probodl pohledem. „Díváte se na moji ženu; ruce pryč."

„No tak, Harry, dokážu se o sebe postarat," namítla Pansy s pobaveným výrazem.

„No, jelikož jsem tvůj manžel, můžu tě podpořit."

„To samozřejmě můžeš," usmála se Pansy. „A navíc když to děláš, jsi k sežrání."

„Promiňte," ozval se ten cizí muž. „Hledám Draca Malfoye. Bydlí tu, že ano?"

„To budu já," řekl Draco a vykročil vpřed.

„Skvělé," řekl ten muž. Poté sevřel ruku v pěst a praštil Draca přímo do brady.

X
X X