X X

Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Dudleyho vzpomínky - úvod



Dudleyho vzpomínky

Dudley's Memories

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6142629/1/

Autor: paganaidd




Překlad: Lupina   Beta: marci    Banner: Eliška

Povolení k překladu: Ano

Angst/Family

Harry P. & Dudley D.

Rating: 13+  Kapitol: 5

Slov: 12 218

 

Shrnutí: Minerva potřebuje pomoc s doručením dalšího dopisu do Zobí ulice č. 4. Čtyřicátník Dudley není takový, jak Harry očekává. Následuje dlouho odkládaný rozhovor. Navazující na kánon, ale možná ne tak, jak byste čekali. Prolog k povídce Snapeovy vzpomínky.

 

Období: Po Bradavicích

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží paganaidd. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Poznámka překladatelky: Vánoční dárek pro moji milovanou betu Marci.


Dudleyho vzpomínky - 1



Autor: paganaidd      Překlad: Lupina        Beta: marci           Banner: Eliška

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6142629/1/

Rating: 13+



Kapitola1.

„Pane?“ zaskřehotal Harryho nejstarší domácí skřítek Krátura poté, co se s obvyklým prásknutím objevil v salonu.

Harry seděl u stolu a právě se snažil pomoci malé Lily s matematikou. Nu, Lily samozřejmě nebyla tak malá. Ve svých deseti letech se cítila jako mladá dáma, což připomněla každému, kdo si ji spletl s malou holkou.

„Ano, Kráturo?“ vzhlédl Harry.

„Pán má návštěvu. Chtěl by pán, abych ji přivedl sem?“

„O koho jde?“ zeptal se Harry. Poznal, že nepůjde o nic dobrého. Jediní lidé, kteří se mohli ukázat bez ohlášení, právě teď pracovali.

„Je to ředitelka McGonagallová, pane,“ odpověděl Krátura.

Harry sebou trhl a popřemýšlel, do čeho se Al nebo James (nebo spíš oba dohromady) zase dostali. Občas si říkal, proč s Ginny raději nezvážili adopci. Něco vyloženě nadpřirozeného muselo stát za tou příšernou směsí výtržnické DNA vzešlé z Potterů a Weasleyů. Jiný důvod Minervina příchodu jej nenapadl. Občas je navštěvovala v létě a o vánočních svátcích, ale teď musí jít o něco naléhavého, když se objevila v půlce týdne, ve čtyři odpoledne, uprostřed pololetí.

„Pošli ji, Kráturo, a jestli to ještě neví Ginny, zavolej ji,“ odpověděl Harry s povzdechem. Zaklapl knihu a pokynul Lily: „Dokončíme to později, ano?“

„Dobře, tati,“ odvětila Lily vesele. Zjevně ji potěšilo, že výuku musí přerušit.

„Jestli slečna Lily půjde do kuchyně,“ ozval se Krátura laskavě, „Krátura právě vytáhl z trouby sušenky.“

Lily potěšeně vykvikla a pustila se střemhlav ze schodů, což Harryho opět, jako vždy, vyděsilo. Kousl se do jazyka, aby jí nepřikázal zpomalit. Ginny mu přiznala, že v Lilyině věku byla stejná a vaz si nikdy nezlomila.

Harry slyšel, jak Ginny odvolala Kráturu s tím, že návštěvu doprovodí sama.

„Dobrý den, Minervo,“ pozdravil Harry zdvořile. Dveřmi prošla starší čarodějka s Ginny v závěsu.

„Dobré odpoledne, Harry,“ usmála se, ale vrásky kolem úst měla napjaté a obočí stažené způsobem, který si Harry spojoval s ustaranou profesorkou McGonagallovou.

„Který je to tentokrát?“ zeptala se Ginny rezignovaně. S Minervou marně se pokoušející utajit své znepokojení měla stejnou zkušenost. Navíc Ginny navštěvovala Bradavice toho roku, kdy je převzal Voldemort. Pamatovala si, jak tento specifický výraz Minerva používala, když se snažila uklidnit vyděšené studenty.

„Který…?“ zeptala se Minerva zjevně chvíli zmatená. „Ach, ne. Tentokrát nejde o vaše chlapce. Ačkoliv se zdá, že zdědili váš,“ odkašlala si a přehnaně vážně se na ně podívala, „smysl pro dobrodružství.“

„Aha. Dobře,“ uvolnil se Harry. „Tak se posaďte. Dáte si čaj, nebo může Krátura přinést něco silnějšího?“

„Čaj bude v pořádku,“ odpověděla Minerva a posadila se. „Vlastně jsem vás přišla poprosit o laskavost.“

Objevil se Krátura s podnosem s čajem, položil jej na konferenční stolek a opět zmizel. Ginny jim všem nalila.

„Víte, právě jsem obdržela seznam mudlorozených pro příští první ročník,“ začala vysvětlovat Minerva a vzala si šálek, „a zajímalo by mě, Harry, jestli byste se mnou nezašel k jistým rodičům.“ Jako by byla nesvá, že ho žádá. Normálně velmi přímá se mu teď vyhýbala pohledem.

„Dobře,“ pokrčil Harry rameny. Z její strohosti byl trochu na rozpacích. Do domů mudlorozených kouzelníků vždy zašel někdo z Bradavic, aby vše vysvětlil. V tyto dny Minerva často žádala o doprovod Hermionu nebo nějakého mudlorozeného absolventa, jeho však ještě nikdy. „Nikdo jiný není dostupný?“

Minerva si povzdechla a odložila čaj. „Myslím, že za daných okolností budete nejlepší vy, Harry.“ Z kapsy hábitu vytáhla dopis a podala mu jej. „Tu adresu jistě poznáte.“

Harry se podíval na obálku.

 

Eleanor Barton-Dursleyová

druhá ložnice vlevo

Zobí ulice 4

Kvikálkov

 

Harrymu se zadrhl dech v krku. Všiml si, že se mu trochu chvěje ruka. V žaludku se mu usadil mrazivý kámen, který necítil už roky. Mlčky předal dopis Ginny a rychle vstal. Ještě svému hlasu nevěřil, proto obrátil pohled z okna na dvorek.

„Je ta dívka dítě Harryho bratrance?“ zeptala se Ginny opatrně.

„No,“ začala Minerva, „myslím, že by mohla být.“ Jména všech dětí způsobilých pro Bradavice se kouzelně objeví v přijímací knize každé jaro. Každé léto dopisy odejdou automaticky dětem z kouzelnických rodin na poslední místo, kde spali. Dopisy pro mudlorozené se objeví na stole ředitele, aby mohly být doručeny osobně.

Harry se zachvěl. Nemyslel si, že by jej rozhodilo víc, kdyby mu někdo řekl, že na něj dole čeká Tom Raddle na přátelský pokec. Stál zády otočený k ženám, ale podle bledého odrazu v okně poznal, že Ginny jej ustaraně sleduje.

„Máte představu, jak to bude přijato?“ zeptala se Ginny. Harry jí v duchu poděkoval – vždy uměla pokládat ty správné otázky.

„Ne, nemám. Proto doufám, že byste tam se mnou mohl zajít, Harry,“ odpověděla Minerva.

„Mohl bych vše zhoršit,“ varoval ji Harry. Přemýšlel, jestli tam Dudley pořád bydlí, protože nezvládl přetrhnout pupeční šňůru. Možná v tom scénáři někde bylo i vězení, pokud Dudley neopustil násilnosti jako koníček. Představil si nezaměstnaného, beznadějného Dudleyho, jak přepíná programy v obsedantně čistém obývacím pokoji, který udržuje Petunie. Jaká žena by měla dítě s někým takovým?

Vybavil se mu nezvaný obraz z Brumbálovy dávné vzpomínky. Meropa Gauntová, zoufalá, zneužívaná, dokonce oloupená o vůli, takže nemohla pořádně použít magii na obranu. A pak další vypůjčená vzpomínka na tmavovlasou ženu v slzách, zatímco ji utěšuje černovlasý chlapec. Harry potřásl hlavou, aby si ji pročistil.

„…si ji vezmeme my, jestli na to dojde,“ říkala právě Ginny Minervě rozhodně. „Že ano, Harry?“

Harry se otočil a zjistil, že mu unikla část rozhovoru. „Promiňte?“

„Říkala jsem, že jestli má Eleanor špatné domácí podmínky,“ odvětila Minerva, „zasáhnu a najdu nějakou kouzelnickou rodinu, která si ji vezme, pokud to bude nutné.“ Smutně pohlédla na Harryho. „Nikdy jsem neměla dopustit, aby vám to Brumbál provedl, Harry.“ Uhnula očima. „Vždy jsem toho litovala.“

„Aspoň není v adrese uveden ‚přístěnek pod schody‘,“ prohodil Harry s trpkým úsměvem.

Minerva sebou trhla, jako by ji někdo uhodil. „Chcete říct, že…?“

Harry si povzdechl a najednou si přál, aby to nevytahoval. „Jo, tam byl adresovaný můj první dopis. Myslel jsem, že jsem vám to říkal.“ Pokrčil rameny. „Víte přece, jaké problémy Hagrid měl, než mi ho nakonec předal.“

„O té adrese jsem neměla tušení, Harry,“ odvětila Minerva a povzdechla si pro sebe. „Pochopila jsem, že Hagrid ztratil trpělivost s vašimi příbuznými, když vám ten dopis doručoval. Asi bych mohla poprosit jeho, aby mě doprovodil, pokud byste vy raději nešel.“

Teď se Harry zazubil: „Nemá smysl způsobit někomu infarkt v tak mladém věku.“ Podíval se na Ginny a úsměv mu z tváře zmizel. „Půjdeš taky?“ zeptal se jí tiše.

„Samozřejmě. To si nenechám ujít.“ Tvrdě se na něj usmála. „Je načase, abych se seznámila s tvým drahým bratrancem.“

„Kdy chcete jít?“ položil Harry otázku tentokrát Minervě.

„Podle mých informací bývají oba Eleanořini rodiče i sama Eleanor obvykle doma v pět odpoledne.“ Minerva vstala. „Mohli bychom to vyřídit dnes.“

Harrymu to přišlo rozumné. Vyběhl s Ginny nahoru, aby se převlékli do něčeho náležitě mudlovského. Minerva si hábit přeměnila do konzervativních černých šatů. Ginny si vzala staré kalhoty a svetr, zatímco Harry si pouze přehodil sportovní kabát přes košili a kalhoty, které již měl na sobě. Nejasně si uvědomoval, že toto mudlovské oblečení je asi tak dvacet let z módy, ale nehodlal se vzrušovat, jen aby udělal na Dudleyho dojem.

Přemístili se před dům, který kdysi patřil Arabele Figgové. Harry si pamatoval, že o ulici dál jej přepadli mozkomorové. Vybavilo se mu, jak s paní Figgovou dotáhli Dudleyho do bezpečí Zobí ulice.

V kratším čase, než by se Harrymu líbilo, se ocitli u dveří číslo čtyři. Stále to zde bylo úhledné a upravené, květiny se velmi podobaly těm, které Harry obvykle o prázdninách plel. Připadalo mu to tady menší, a nejen proto, že vyrostl. Přepadala jej tu klaustrofobie.

Harry ucítil Ginnyinu malou dlaň ve své vlhké. „Bude to v pohodě,“ zašeptala.

Minerva zvedla ruku a zaklepala na dveře. Čekali dlouho bez odpovědi, závěsy se ani nehnuly.

Minerva podrážděně zavrčela. „Omlouvám se, že jsem vás sem dnes vytáhla. Mé zdroje mi řekly, že v tuto dobu již obvykle bývají doma,“ vydala se cestou zpět k brance. Harry a Ginny ji následovali.

Harry si nebyl jistý, jestli se mu neulevilo. „Možná se dnes jen opozdí,“ pohlédl zpět k domu a pak na chodník. Jediný člověk na dohled, vysoký muž, běžel směrem k nim. „Možná bychom se měli vrátit po večeři?“

„Hm,“ zareagovala Minerva, „možná by bylo lepší…“

„Harry?“ zavolal hlas. „Není tohle Harry Potter?“ běžící muž se přiblížil.

Harry pohlédl na Ginny a nasadil svůj úsměv ‚pro veřejnost‘. Už to bylo pár let, co jej náhodně žádali o autogram, ale stále ještě se to dělo.

Muž zpomalil, zastavil a zíral na něj. Byl statně stavěný s krátkými pískovými vlasy. Vypadal, že by mohl zápasit s hipogryfem jen tak pro zábavu.

„Ano,“ odvětil Harry zdvořile, „jsem Harry Potter.“ Nikdy nedokázal být hrubý k lidem, kteří s ním chtěli promluvit. Sem tam potkal cvoky, ale většinou si jen chtěli popovídat. Občas mu koupili drink.

Mužova tvář se rozzářila. „Harry! Tak jsi viděl moji knihu? Nemyslel jsem, že fakt přijdeš.“

Harry pohlédl na Ginny a Minervu, jejichž tváře zračily stejné zmatení. „Promiňte?“ zeptal se.

Muž se rozesmál. „Ty mě nepoznáváš?“ vztáhl ruku a sevřel Harrymu rameno. „Harry, to jsem já, Dudley!“

Jako by se mužova tvář najednou zaostřila. Dvacet let rozumného jídla a cvičení Dudleyho změnilo na pohledného muže dalece vzdáleného Harryho představám. Harry se vyvlékl z Dudleyho sevření a přemáhal nutkání vytáhnout hůlku a uřknout ho. Vzpomněl si na poslední setkání, kdy mu Dudley poděkoval za záchranu před mozkomory. Ten jediný okamžik však nevymazal vše, co se v jeho domě dělo šestnáct let.

Dudley vypadal trochu zklamaný Harryho reakcí, ale pak se rezignovaně usmál a pronesl: „Asi nemůžu čekat… no, máme toho hodně k probrání.“ Téměř jako by mluvil pro sebe. „A kdo jsou tvoji společníci?“ zeptal se zdvořile.

„Ehm. Toto je moje žena Ginny.“ Ginny opatrně napřáhla ruku a Dudley jí potřásl překvapivě horlivě. „A toto je profesorka McGonagallová.“

Minervě Dudley potřásl ruku uctivěji. „Ach. Jistě. Paní profesorka. Jsem velmi poctěn, že vás Harry přivedl.“ Ti tři se na sebe zmateně podívali. Dudley je provedl brankou, vytáhl klíče a odemkl přední dveře.

Na prahu Harry zaváhal – přímo fyzicky jej to pudilo pryč. Sevřel ruce za zády, tajně se ujistil, že v levém rukávu má hůlku, narovnal ramena a následoval Ginny a Minervu dovnitř.

Ve věku třiceti devíti let to je směšné, říkal si. Ve svém životě čelil drakovi, mozkomorům a temným kouzelníkům. Měl ženu, tři děti a místo ve Starostolci. Měl peníze, prestiž a ty nejlepší přátele, které si jakýkoliv muž, kouzelník nebo mudla, kdy mohl přát. Bylo směšné, že pohled na dveře do přístěnku pod schody ho připravil o barvu v obličeji.

Zvenčí visel na západce malý zámek. Takový zámek, který je určen, aby udržel něco uvnitř.

Harry upíral zrak na zámek, dýchání se mu zrychlovalo, chladný kámen v břiše se měnil do žhavého, neblahého náporu hněvu. Proč je ten zámek pořád tady? Jestli objeví, že tam zavírají další dítě, neručí za své činy.

Ginny jej opět chytla za ruku. Po tolika letech poznala známky záchvatu paniky. Zcela se otočila, aby se mu podívala do očí. „Harry,“ oslovila jej velmi tiše. „Jsem tady. Jestli je to moc, můžeme se vrátit domů a Minerva to vyřídí sama, dobře?“

„Jen mě nenech udělat něco pitomého, ano?“ zašeptal.

Dudley je dovedl do zcela jiného obývacího pokoje, než jaký si Harry pamatoval. Zmizely zbytečné dečky a neposkvrněný nábytek. Na jejich místě stál pohodlný kožený gauč a křeslo pro dva, konferenční stolek s hromádkou knih a snad malý počítač. Místo broskvových tapet byly zdi vymalovány tlumenou šedou. Televize byla mnohem větší a placatější než ta, kterou mívali Dursleyovi, dokonce se zdálo, že pod ní leží nedbale poházené různé herní konzole.

Dudley se na ně usmál. „Jen si odskočím nahoru a převleču se,“ a vydusal schody.

Ginny a Minerva se posadily na kožený gauč a se zájmem se zaměřily na hromadu knih. Harry se vydal prozkoumat fotografie nad krbem. Na jedné byl Dudley v obleku s jiným mužem. Na další dívka asi ve věku Lily s tmavými vlasy a napjatým úsměvem. Bylo nezvyklé vidět na tomto místě takové fotografie.

Harry otočil oči k perokresbě v rámečku na konci římsy. Chvíli na ni zíral a pak se obrátil k manželce: „Ginny?“ zavolal tiše. „Nevypadá jako já?“

Ginny vstala a přišla se podívat. „Vypadá jako ty,“ potvrdila zvolna.

Minerva se také zvedla, aby si kresbu prohlédla. „Samozřejmě jste to vy, Harry. Jako by vám bylo šest.“

Na obrázku stál mladíček v příliš velkém oblečení a v očích měl uštvaný výraz.

„Co tady dělá?“ zajímal se Harry tiše. Rozhlédl se po místnosti. Zdi nezdobily žádné fotky Vernona nebo Petunie, ačkoliv zde viselo pár jiných s tmavovlasou holčičkou a jedna se starším párem, který Harry neznal. Předpokládal, že dívka na obrázcích je Eleanor.

Dudley hlučně seběhl schody. Kdyby Harry zavřel oči, slyšel by Vernonovo ječení. Zhluboka se nadechl a znova zkontroloval hůlku. Nezdálo se, že by Dudleyho vyděsilo, že má na prahu tři dospělé kouzelníky. To se může změnit, až mu vysvětlí, proč přišli.


Dudleyho vzpomínky - 2



Autor: paganaidd      Překlad: Lupina        Beta: marci           Banner: Eliška

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6142629/2/

Rating: 13+



Kapitola 2.

„Můžu vám něco připravit?“ zavolal Dudley z kuchyně. „Třeba čaj nebo kávu.“

„Čaj by byl prima,“ ozvala se Ginny. Sledovala Harryho, který nenacházel slova. Opravdu mu bratranec právě nabídl čaj?

Dudley vešel do obývacího pokoje převlečený do levandulové košile a černých kalhot.

Tři kouzelníci postávali u krbové římsy. Dudley kmitl očima k portrétu. „Takže už jsi jej viděl, že?“ zeptal se tiše. „Líp jsem to nedokázal.“

„To jsi kreslil ty?“ zeptal se překvapený Harry.

„Ano. Já…“ Dudleyho přerušil slabý zvuk písničky, kterou Harry poznal jako starý nápěv od Beatles. Ginny a Minerva se rozhlédly po pokoji po zdroji toho zvuku.

Dudley sáhl do kapsy. „Promiňte, musím to vzít,“ omluvil se.

Vytáhl malé černé zařízení. Podíval se na ně, palcem stlačil knoflík a jako telefon si je zvedl k uchu. Po chvilce si Harry uvědomil, že to je telefon. Vzpomněl si, že když naposledy navštívil mudlovský Londýn, mobilní telefony se už běžně používaly. Taky si vzpomněl, že se Hermiona snažila jeden pro něj zprovoznit. Vynaložila hodně úsilí, které bylo pokaždé završeno poněkud ohnivými konci. Nakonec musela vyrobit jeden naprosto kouzelný, protože magie s elektronikou interferovala.

„Ahoj miláčku.“ Dudley se odmlčel a povzdechl si: „Děláš si srandu.“ Další pauza. Dudley zavrtěl hlavou. „Dobře, vyřešíme to. Je Eleanor v pořádku?“ Dudley se úlevně usmál. „Dobře, poslouchej, zlato. Přišel můj bratranec.“ Kdokoliv byl na druhém konci, hlasitě vykřikl. „Ano. Nevím, na jak dlouho.“ Dudley se podíval na Harryho: „Nevadí ti, že se setkáš s rodinou?“

„Ach, ne, my…“ odvětil Harry, ale zarazil se, protože se Dudley už od něj otočil. Trochu zoufale kmitl pohledem na Ginny a Minervu, které obě stejně v rozpacích pokrčily rameny.

„Dobře, tak za chviličku,“ pronesl Dudley do telefonu. Stiskl tlačítko a vrátil telefon do kapsy.

Minerva si odkašlala. „Prosím, pane Dursley, ve skutečnosti jsme přišli kvůli vaší dceři Eleanor,“ chtěla se vrátit k důvodu jejich příchodu.

Dudley byl chvíli zmatený. „Eleanor?“ zeptal se. „Eleanor? Co je s ní?“

Kouzelníci si vyměnili pohledy. Ginny se nadechla, že promluví, ale Harry ji přerušil: „Dudley, je čarodějka.“

Harry očekával výbuch. Očekával nějakou reakci.

Dudley naprosto ztuhl, asi jako když jej Harry viděl naposledy, kdy se snažil pochopit podstatu něčeho poněkud složitějšího. Po chvíli se nadechl, ale nevyšla ani hláska.

Konvice začala pískat.

„Mohli byste… zůstat na večeři? Je jasné, že toho musíme hodně probrat,“ požádal je Dudley nakonec, jako by jej ten zvuk přivedl k rozumu.

„Ano, to bude dobrý nápad,“ odpověděla Minerva.

Dudley se otočil, aby se vrátil do kuchyně a něco si mumlal. Vytáhl opět telefon, pomačkal pár tlačítek: „Zlato? Nebyl by problém zastavit se pro nějaké hotové jídlo?“ Otočil se ke kouzelníkům: „Vyhovuje vám indické?“

Všichni tři přikývli. I s ohledem na okolnosti se situace vyvíjela poněkud zvláštně. Dudley opustil pokoj.

Harry se zhluboka nadechl a pohlédl na Ginny, která na něj povzbudivě kývla. „Pozval nás na večeři. To je dobré znamení, ne?“ zašeptala.

„Promluvím s ním,“ zašeptal Harry nazpátek.

Dudley se opíral o dřez. Ramena se mu třásla.

Kuchyň se od Harryho života zde moc nezměnila. I vůně čisticích prostředků byla stejná. Harryho přepadl děsivý pocit, že každou vteřinou vejde Petunie a vyštěkne na něj, aby začal s večeří.

„Dudley…“ nebyl si jistý, jak pokračovat. Čekal hněv, ne slzy.

Dudley se otočil a vykročil.

Harrymu hlavou probleskl obraz strýce Vernona, jak k němu se zlým úsměvem míří. Bylo mu zase třináct a čekal výprask.

Nemohl si pomoci, a aniž by si toho byl vědom, okamžitě se mu v ruce objevila hůlka. Zaujal bojovou pozici a srdce se mu zběsile rozbušilo.

„Harry!“ oslovil jej Dudley opatrným tónem, aby jej vrátil do přítomnosti. „Je to v pořádku,“ udělal krok zpět, ruce držel dlaněmi dolů v tišícím gestu. „S tím opatrně,“ a bradou pokynul k Harryho namířené zbrani.

Sakra.

Harry se připitoměle podíval na hůlku a sklonil ji. „Promiň,“ omluvil se.

Dudleyho tvář byla suchá a nenesla stopy slz. Pak se tedy smál? Ale netvářil se pobaveně. Jen se smutně usmíval. „Je těžké tady být, že?“ překřížil si paže a opřel se o dřez.

Harry si povzdechl a zasunul hůlku do rukávu. „Jsem v pohodě,“ zalhal.

Dudley zavrtěl hlavou. „Vždycky jsi to říkal, když se věci zhoršily a některý z učitelů se tě zeptal, jestli jsi v pořádku. Děti, se kterými pracuju, to taky dělají. Jsem si jistý, že od zneužívaných dětí se to má překládat jako – no, ještě dýchám.“

Harry se cítil, jako by ho do hlavy uhodil Potlouk. Co slyšel, bylo zatraceně divné.

„Je všechno v pořádku?“ Ginny přišla do chodby. Stála obvyklé dva metry od Harryho, když se ohlásila. I děti věděly, že se k Harrymu nesmí přibližovat potichu.

„Ano,“ zavolal Dudley, „už jdeme.“

Dudley zvedl tác s čajem. Harrym zacloumal podivný impuls, aby jej převzal. Hlas tety Petunie ho plísnil, že nechá Dudlánka odvést veškerou práci.

Dudley se posadil, položil tác na konferenční stolek a odsunul hromadu knih. Počítač důmyslně sklapl, takže obrazovka ležela na klávesnici. Naposledy, kdy Harry viděl počítač, byl tak velký, že zabral celý stůl v Dudleyho pokoji.

Hostitel nejdříve podal šálek Minervě a pak Ginny, která se vrátila na pohovku. „Pořád sladíš?“ zeptal se Harryho neklidně přešlapujícího ve dveřích.

Harry přikývl. Kvůli napětí se nemohl posadit, takže se postavil vedle Ginny a ta jej jen poplácala po paži.

„Takže, pane Dursley,“ začala Minerva po dalším nepříjemném tichu, „přišla jsem vaší dceři nabídnout místo v Bradavicích.“

„Prosím, říkejte mi jen Dudley, paní profesorko,“ požádal ji Dudley upřímně. „Přiznávám, že je to trochu nečekané, ale jistě to vysvětluje pár věcí. Jak jste přišli na Eleanořino jméno?“

„Jména vhodných studentů se objevují v přijímacích knihách,“ odpověděla Minerva.

„Harrymu dopis přinesla sova,“ Dudley pohlédl na Harryho.

„Harryho rodiče byli kouzelníci a dalo se předpokládat, tedy pan ředitel předpokládal, že jeho teta a strýc nebudou ze soví pošty rozrušení. Jelikož Eleanor má mudlovské rodiče, je zvykem, že se s dopisem dostaví někdo ze školy. Když je to jen trochu možné, chodím nejraději osobně. Jsem současnou ředitelkou školy.“

V Dudleyho tváři zablesklo zklamání. „Takže bývalý ředitel – Brumbál? – odešel do důchodu?“

Kouzelníci si vyměnili pohledy. Po dvaceti letech to byl starý smutek.

„Profesor Brumbál zemřel v červnu před mými sedmnáctými narozeninami,“ vysvětlil Harry tiše.

Dudley posmutněl. „Opravdu? To jsem nevěděl. Potkal jsem ho jen jednou. Udělal na mě velký dojem.“

„Ano, to profesor Brumbál uměl,“ odvětila Minerva.

„Harry, pamatuješ si, co říkal mámě a tátovi?“

Harry zavrtěl hlavou. Jediné, co si z toho setkání pamatoval, byly Brumbálem vyčarované skleničky medoviny, které Dursleyovým útočily na hlavy.

„Řekl, že to nejlepší, co o mých rodičích může říct, je, že na tobě nenapáchali tak úděsné škody jako na mně,“ vysvětlil Dudley a zasmál se. „Trvalo mi rok, než jsem přišel na to, co tím myslel. A mým rodičům ještě déle.“

„A co to bylo?“ zeptal se Harry. „A kde jsou… tví rodiče?“ nebyl si tak zcela jistý, proč se ptá, asi za to mohla morbidní zvědavost.

„Mrtví,“ odvětil Dudley. „Tátu skolil infarkt, no, už je to šestnáct let. Máma dostala rakovinu prsu a za rok, dva jej následovala. Zůstala jen ta ochechule Marge a ta je tak zlá, že ji ani Smrt nechce.“

„Aha,“ Harryho to poněkud omráčilo a v žaludku mu zůstala podivná prázdnota. Smutek? Nemohl pro Dursleyovy cítit smutek, nebo ano?

„Snažil jsem se tě zkontaktovat,“ omlouval se Dudley, „ale nejsi v telefonním seznamu. Dokonce jsem tě googlil a vždycky jsem dostal milion odkazů, ale žádný jsi nebyl ty.“

Harry pochytil jen polovinu řečeného. „Ty jsi mě hledal?“

„Ano,“ Dudley shlédl na šálek čaje v ruce. „Už je to několik let. Chtěl jsem si s tebou promluvit. A Filip se s tebou chtěl poznat. Nikdy jsem mu neřekl o kouzlech, samozřejmě, ale povykládal jsem mu, jak nás vychovávali. Jak s tebou máma a táta zacházeli. Jak povzbuzovali, abych se k tobě choval.“ Dudley opět vzhlédl. „Je mi to líto, Harry.“

Harry upustil svůj šálek. „Sakra. Promiň,“ snažil se vytáhnout hůlku.

„Udělám to,“ Ginny byla rychlejší. Harry si uvědomil, že se mu třese ruka a Ginny nechtěla, aby náhodou udělal díru do koberce. Posadil se vedle ní.

Dudley zůstal při této neskrývané ukázce magie klidný a nehnul ani brvou, což Harryho překvapilo. „No, je mi to s tvými rodiči líto,“ projevil soustrast.

„Nemusí,“ odmítl jej Dudley trochu příkře. „Na tátově pohřbu se ukázala jen Marge a nezapomněla mi říct, že je to všechno jen moje chyba.  A mamka… no, rakovina její povahu nezlepšila. Vinila tě ze všeho, co se v jejím životě nevyvedlo. Včetně mě.“

„V čem ses nevyvedl?“  Petunie na Dudleym nikdy žádnou chybu neviděla. A během toho krátkého času, kdy byl v domě, Harry nezaznamenal nic, co by mohla Petunie považovat za nevyvedené.

Dudley se hořce usmál, což v jeho tváři vypadalo nepatřičně. „Řekni mi, Harry, co moji rodiče nenáviděli víc než kouzelníky?“

Harry naprosto nechápal.

 

PA: Kdo uhádne, jakou melodií vyzvání Dudleyho telefon?


Dudleyho vzpomínky - 3



Autor: paganaidd      Překlad: Lupina        Beta: marci           Banner: Eliška

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6142629/3/

Rating: 13+



Kapitola 3.

„Tati?“ ozval se vysoký, trochu roztřesený dívčí hlásek, načež práskly dveře.

„V obýváku,“ zavolal Dudley a vstal, aby se vydal dívce naproti.

„Zase jsem jeden spálila!“ dívenka vběhla do pokoje a vrhla se na Dudleyho. „Nevím, co se stalo!“ kvůli naprostému rozrušení si nevšimla ostatních lidí v pokoji. „Prostě-prostě jen…“ Slova se ztratila v záplavě slz.

Dudley vzal dítě do náručí. „Všechno je v pořádku, ovečko. V pořádku. Zase mobil?“

Z dívenky moc neviděli, protože měla hlavu zabořenou v otcově hrudi. Vzhledem k Dudleymu byla drobná, tmavé vlasy měla sčesané do culíku a oblečená byla v modré školní uniformě.

„Stejně jako naposledy,“ ozval se rezignovaný mužský hlas z chodby. „Řekla, že se bála, protože jsem měl zpoždění. Když se mi snažila dovolat, mobil začal kouřit. Tentokrát ho stihla upustit, než ji popálil,“ z chodby se ozvaly zvuky. „Jen odložím večeři do kuchyně.“

Dudley s úlevou pohladil dívku po vlasech. „Jsem rád, že jsi v pořádku, beruško.“

Harrymu se žaludek začal pomalu uvolňovat. Dudley se o Eleonor staral stejně, jako by Harry uklidňoval Lily. Neodvrátil se od dívky v hrůze, jak se Harry napůl obával.

Ginny vytáhla z kapsy kapesník a podala jej Dudleymu, který jej s vděčností přijal. „Toto musí být Eleanor, že?“ zeptala se laskavě.

Dítě sebou trhlo a konečně si všimlo ostatních.

Dudley se zazubil. „Ano, toto je naše mladá dáma.“

Eleanor se pomalu otočila a vzala si od otce kapesník. „Dobrý den,“ pozdravila tichounce, ale ostatním se do očí nepodívala. Zjevně byla v rozpacích, že viděli její slzy. Jen žmoulala kapesník a hleděla na své nohy.

Dudley si povzdechl. „Toto se děje, kdykoliv je rozrušená a pokusí se použít přístroje. Stejně tak notebooky… Z jakýchsi důvodů jsou stolní počítače lepší.“

„Co se děje, pane Dursley?“

Prosím, paní profesorko,“ zachvěl se Dudley, „pan Dursley byl můj otec. Abych odpověděl na otázku, její telefony vybuchují. Hlavně když se pokouší zavolat v rozrušení,“ něco mu došlo a vzhlédl ke kouzelníkům. „Proto stále používáte sovy, že ano?“

„Doslechla jsem se, že jemnější mudlovské přístroje se s kouzly nesnesou,“ odvětila Minerva.

„Hm.“ Dudley zavrtěl hlavou. „Filipe?“ zavolal na muže v kuchyni. „Potřebuješ pomoc?“

„Ne, ne. Můžeme jíst? Hned dám talíře na stůl. Je nás šest?“ ozval se muž.

„Tohoto rozhovoru by se měli zúčastnit oba rodiče, pane… ehm, Dudley,“ opáčila Minerva mírně. „Podle mých informací Eleanor žije s oběma rodiči.“

Mám tu oba rodiče,“ odsekla Eleanor ostře a vztekle vzhlédla. Položila ruku na Dudleyho. „Filip Barton je můj papá a toto je můj táta.“

Harry zíral na Dudleyho, když mu to docvaklo. Dovedl si představit, jak na toto Vernon a Petunie zareagovali.

Dudley jim čelil se zatnutými zuby – zjevně se obával, jak jeho rodinu uvidí Harry a jeho druh.

„Ach, prosím, odpusťte,“ omluvila se Minerva, „měla jsem si to uvědomit.“ Usmála se na Dudleyho a Eleanor. Dudley se trochu uvolnil.

„Eleanor, toto je profesorka McGonagallová, tvůj strýc Harry a teta Ginny,“ představil je Dudley. Dívenka si utřela ruku o sukni a podala ji. Ginny se na neteř široce usmívala a potřásla si s ní. Minerva ji přijala s náležitou seriózností, ale Harry viděl, jak se jí nad dívčí vážností kolem očí formují pobavené vrásky.

„Ahoj, Eleanor,“ byl na řadě s potřesením rukou Harry.

„Takže vy jste ten slavný Harry Potter?“ zeptal se druhý muž, který se právě objevil v pokoji. Byl menší než Dudley a měl černé vlasy. Přes drahou košili měl oblečenou zástěru. „Jsem Filip. Dudley mi o vás hodně vyprávěl,“ s přátelským úsměvem napřáhl k Harrymu ruku.

„Dobrý den,“ Harry vstal a trochu vyvedený z míry si s mužem potřásl.

„Toto je Harryho žena Ginny a profesorka McGonagallová,“ představoval Dudley. Otočil se k Harrymu: „To je můj partner a Eleanořin papá, Filip.“

„Těší mě, Filipe,“ pravila Minerva. „Máme toho hodně k prodiskutování.“

„Nu, večeře je na stole,“ reagoval Filip vesele. „Mám hlad a můžeme si popovídat při jídle.“

„To bylo rychlé,“ poznamenala Ginny překvapeně.

Harry si vzpomněl, že Ginny nikdy nejedla mudlovské ‚jídlo s sebou‘. „Jídlo si přinášejí z restaurací v krabičkách,“ vysvětloval.

„To je velmi praktické,“ zhodnotila Minerva a následovala Filipa do kuchyně. Filip je slyšel a podivně se na ně podíval, ale nezeptal se, co tím myslí.

„Nevěděl jsem, co kdo má rád. A kdosi mě neinformoval, kolik nás bude, tak jsem přinesl trochu ode všeho,“ zazubil se Filip. Na stole leželo několik talířů s indickým jídlem, velký talíř s rýží a stoh placek. A v odpadkovém koši ležela plechovka a krabice od jídla.

Když Harry vyrůstal, Petunie a Vernon by takové jídlo v domě nesnesli. Petunie občas uvařila něco, co nazývala kari, obyčejně ze zbytků nedělní pečeně. Harry pak dostal větší porci než obvykle, protože si Vernon stěžoval, že by měl problémy s trávením. Zbytek večera pak strýc brblal na zatracené Pakistánce.

Kuchyň byla zjevně Filipovou doménou. „Posaďte se, než to zchladne,“ pobídl. „Tady je vegetariánské,“ ukázal na talíř, „tady opravdu kořeněné jehněčí a toto je středně ostré kuřecí. Drobku, podej mi talíře.“ Eleanor mu je podala ze skříňky a posadila se mezi Filipa a Dudleyho.

Harry se v této kuchyni cítil velice divně. Když byl malý, sotva někdy seděl při večeři u stolu. Vernon mu říkával, aby předstíral, že neexistuje. Když byl na základce, Petunie počítala s tím, že ho během oběda dostatečně nakrmí, a během prázdnin mu jen řekla, aby si udělal sendvič a zmizel z očí.

Rozhostilo se ticho a všichni si nandávali.

„Takže, Harry, jste tady kvůli té knize?“ zeptal se Filip. To bylo podruhé, kdy zmínili knihu.

„No, ne… vlastně netuším, jakou knihu myslíte,“ odpověděl Harry. „Ne, Minerva nás požádala, abychom přišli, protože…“ Harry si nebyl jistý, jak Filipovi tu novinku podat. Pohlédl na Minervu, která se na něj povzbudivě usmívala. „Chce Eleanor nabídnout místo v mé staré škole.“

Filip zíral na Harryho, pak pohlédl na Minervu a nakonec na Dudleyho. Harry si uvědomil a vnitřně jím škublo, že Dudley se mohl držet té povídačky o polepšovně pro nenapravitelné nezletilé delikventy.

„Ale to je báječné!“ usmál se Filip nadšeně. „To je ta škola pro nadané děti, že? Dudley! Neřekl jsi mi, že jsi tam Eleanor zapsal!“ Položil Eleanor ruku kolem ramen: „To je pro tebe dobré, drahoušku.“ Eleanor vypadala vylekaně a trochu zmateně.

Kouzelníci si vyměnili pohledy a trochu se uvolnili.

„Jo, co se toho týče, Filipe,“ ozval se Dudley nervózně. „Když jsem řekl nadané, nemohl jsem ti přesně říct, o jaké nadání jde. Vzpomínáš, jak jsem zmínil, že Harry je…“ podíval se na Harryho omluvně, „jiný?“

Filip pokrčil rameny. „Ale jo. A Petunie o tom dost mlela,“ otočil se k Harrymu. „Ke konci už byla divná. Máte navíc končetinu, nebo tak něco? Podle toho, jak o tom nepřestávala mluvit, musíte mít aspoň tři oči.“ Obrátil se zpět k Dudleymu: „No, co je to velké tajemství? Nikdy jsem na to nepřišel.“

„Bradavice jsou škola pro kouzelníky,“ vysvětlila Minerva. „Vaše dcera je čarodějka.“

„Promiňte?“ reagoval po vteřině Filip.

„Víš, jak jí pořád vybuchují mobily?“ zeptal se Dudley a pousmál se. „Za to může její magie.“

Eleanor si dospělé prohlížela, jako by si z ní dělali legraci.

„Nestalo se ti někdy něco podivného?“ zeptal se Harry Eleanor rychle. Pamatoval si ten strašný okamžik z dětství – ten pocit, že to, co právě vyslechl, nemůže být pravda, ale jak jen si přál, aby byla. „Možná když ses bála, nebo jsi byla rozzlobená? Nezažila jsi něco, co neumíš vysvětlit?“

Eleanor pomalu přikývla. Oči měla obrovské. „Pokaždé, když jsem rozčilená, vybuchne mi mobil. A… no… když jsem byla malá, dokázala jsem, že se panenky hýbaly, a já se jich ani nedotkla. To je ono?“

Harry a Ginny s úsměvem přikývli a Minerva jí podala bradavický dopis.

Filip se naklonil a četl Eleanor přes rameno. Dudley se podíval na kouzelníky: „Ještě dělá v Bradavicích ten velký chlap? Ten, co donesl Harrymu dopis?“

Minerva se usmála: „Ano, učí péči o kouzelné tvory.“

„Rád bych se s ním znovu setkal,“ pronesl Dudley.

„Děláš si srandu!“ reagoval Harry překvapeně.

Dudley se na Harryho zazubil. „Taky bych se rád potkal s tím, co nám pocuchal obývák.“

„To byl můj táta!“ zvolala Ginny.

„Je to dobrý nápad?“ zeptal se Harry. Chtěl jim to Dudley vytmavit? „Myslím tím, promiň, vždy to bylo tak…“

„Harry, klid,“ zdál se Dudley náhle v obavách, „nejsem naštvaný, jestli se bojíš toho. Jen… Neznám žádné kouzelníky kromě tebe. A těch pár, co jsem potkal, tě mělo tak rádo.“ Dudley se zatvářil toužebně. „Vždycky jsem chtěl o tvém světě vědět víc, ale víš, jací byli naši. A když se ukázalo, že jsem gay, prostě předpokládali, že v tom máš prsty. Máma chtěla, abych šel na terapii,“ nepěkně si odfrknul, „abych byl zas normální a táta… no, jsem rád, že kdysi trval na tom boxování.“

„Proč?“ zeptal se Harry zvolna.

„Naučil jsem se přijímat rány a nespadnout,“ odvětil Dudley tvrdě. „Té noci bych byl rád, kdybych tě našel.“

„Hele,“ ozval se Filip, „o rodinné historii si můžeme popovídat, až nás tu nebude tolik.“ A významně se podíval na Eleanor.

„Svatá pravda,“ souhlasila Minerva. Zjevně měla pocit, že si získala důvěru Eleanořiných rodičů a pustila se do připravované řeči pro rodiče mudlorozených, ve které v jednoduchých výrazech vysvětlila nový svět, do kterého vstupují.

O dvě hodiny později se zvedla a popřála jim dobrou noc, poděkovala za večeři a víno, které na oslavu Filip otevřel. Ginny slíbila, že je příští víkend vezme na Příčnou ulici, kde obstarají Eleanor věci do školy. Také přislíbila, že přivede Lily.

Harry seděl tiše jako pěna, sledoval Dudleyho a zvažoval, co říct. Když všichni vstali k odchodu, Dudley následoval Harryho ven.

„Běž, Ginny. Doženu tě,“ pobídl ji Harry.

Ginny jej políbila. „Nemusíš spěchat, až přijdeš, tak přijdeš,“ a s prásknutím se odmístila.

 

PA: Pro zajímavost – Dudleyho vyzvánění od Filipa je ‚All You Need is Love‘.


Dudleyho vzpomínky - 4



Autor: paganaidd      Překlad: Lupina        Beta: marci           Banner: Eliška

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6142629/4/

Rating: 13+



Kapitola 4.

Harry a Dudley na sebe hleděli ve světle pouliční lampy.

„Takže, můžu ti koupit nějaký drink?“ zeptal se Dudley. „Tady kousek dál není špatná hospoda.“

„Hospoda zní dobře,“ odpověděl Harry.

Mlčeli, dokud se nedostali na místo. Harrymu se vybavily náročnější útržky z dětství. Zachvěl se a snažil se špatné vzpomínky zatlačit.

„Pivo?“ zeptal se Dudley.

„Cokoliv si dáš ty,“ přikývl Harry a napadlo jej, jestli je vůbec moudré vést tento rozhovor. Ale tak či tak, s čistou hlavou jej nezvládne. Dnes neměl pohotovost a Ginny jej nečeká. A jelikož se v práci jen zřídka omlouval, v případě kocoviny může zítra poslat sovu, že je nemocný.

Našel stůl v rohu. Když jim Dudley donesl pivo, Harry se s povděkem pořádně napil. Všiml si, že bratranec má jen malé. Dudley následoval jeho pohled: „Jo, mám dnes pohotovost.“

„Aha,“ odvětil Harry. Nic dalšího nevymyslel.

Dudley na něj jen zíral. Harry pochopil, že má začít: „Filip se mi líbí, vypadá mile.“

„To je,“ Dudley se usmál. „Skvěle vychází s tvojí ženou.“

Další nepříjemné ticho. Harry si opět lokl piva. Sakra, na tenhle rozhovor by pravděpodobně potřeboval půllitr ohnivé. Začal pátrat po bezpečném tématu. „Takže, Eleanor to snad potěšilo,“ nadhodil obezřetně. „Jak to bereš ty?“

Dudley se smutně pousmál, stejně jako se na Harryho usmíval celý večer. „Myslels, že budu bláznit jako táta, když jsi dostal všechny ty dopisy?“

„No… ehm… považoval jsem to za možné,“ připustil Harry rozpačitě.

Dudley si povzdechl. „Vzpomínáš na ty mozkomory?“

Harry si odfrkl – na ty nezapomene nikdy. „Jo.“

„Nikdy jsem se přes to nedostal,“ Dudley zavrtěl hlavou a zachvěl se.

Harry sebou trhl. „Dudley, je mi to líto…“

„Ne přes mozkomory, ale přes fakt, že jsi mě zachránil. Viděl jsem, do jakých problémů tě to dovedlo, všechny ty dopisy. A vsadím se, že jsi kvůli tomu měl problémy i ve škole,“ dovtípil se.

„To už je dávno,“ prohodil Harry, ale prohlížel si místo na ruce, kde byla stále viditelná jizva po Umbridgeové, pokud jste věděli, kde hledat.

„Víš, jaká byla tehdy moje nejhorší vzpomínka?“ zeptal se Dudley a lokl si. „Na to, jak jsem poslouchal tátův pokus vymlátit z tebe tu zrůdnost, a jak jsem pochopil, že kdyby to o mně zjistili, zaměřili by se i na mě.“

„Promiň?“ Harry byl překvapený. Pamatoval si jen, že Dudleyho pobavilo, když viděl Harryho potrestání.

„Stalo se to krátce předtím, než jsi odešel do školy. Možná v té době s příhodou s hadem, nepamatuju se přesně. Zrovna jsem přišel na to, o kom vede táta tirády, když lamentuje o buzerantech, teplouších a hošanech s pěknýma prdelkama,“ Dudley si povzdechl. „A taky jsem si uvědomil, že jsem jedním z nich. A bez stínu pochyb jsem věděl, že kdyby se táta dozvěděl, že patřím k tam těm, byl bych pod schody rychleji, než bys řekl švec.“

„Ale…“ Harry byl zmatený. „Nikdy jsi nevypadal… Chci říct, pořád jsem se ti musel držet z cesty…“ nechtěl větu dokončit. Promnul si jizvu na hřbetu ruky.

Dudley upíral oči do stolu. „To proto jsem se přes to nikdy nepřenesl. Ty jsi mohl tehdy od těch příšer prostě jen utéct. Říct svým kouzelnickým kamarádům, že jsi nemohl nic dělat. A bylo by to naprosto pochopitelné. Slyšel jsem, co říkala stará paní Figgová. Že tě měli strážit dospělí.“

Harry pokrčil rameny. „Tehdy mi nepřišlo, že mám jinou možnost.“

„Pamatuju si na toho velkého bílého jelena, co jsi vyčaroval. Co to bylo?“ zeptal se Dudley.

„To je Patron. Je to něco jako anti-mozkomor. Jakýsi symbol všeho, co tě dělá šťastným.“

Dudley přikývl. „Jsou všichni stejní? Nebo má každý něco jiného?“

„Jdou různí,“ Harry si říkal, proč to Dudley chce vědět.

„No, po tom večeru mě napadlo, že se mě rodiče pokoušeli změnit na mizerného sociopata,“ Dudleyho hlas byl hluboký, téměř zavrčel. Harrymu připomněl Siriuse, když mluvil o své rodině. „Když jsme byli malí, máma na mě křičela, jakmile jsem ti jen řekl něco milého. A to bylo to jediné, čím jsem ji mohl rozzlobit.“ Dudley se zachvěl. „A samozřejmě táta… nikdy jsem nebyl statečný,“ rozhodil ruce v gestu kapitulace.

Harry nevěděl, co na to říct, tak jen zabručel.

Dudley se podíval Harrymu přímo do očí. „Řekni mi, Harry, jsou kouzelnické děti prostě jen, ehm, odolnější než jiné?“

Harry pomyslel na všechny dětské karamboly. Na vlastní pády z koštěte. „Asi jo.“

„Myslel jsem si to. Kdyby nebyly, máma a táta by se dostali do vězení za vraždu, ještě než pro tebe přišel ten obr.“

Harry se uchechtl: „Ale no tak, Dudley, nebylo to tak zlé.“

„Opravdu, Harry?“ zeptal se Dudley. „Takže jsi mě v kuchyni nikdy nechtěl uřknout na dvě doby?“

„Za to se omlouvám,“ Harry si v rozpacích upil piva.

„Pořád se hodně omlouváš,“ vypozoroval Dudley. „To já bych se měl omlouvat tobě,“ vypadal smrtelně vážně. „Kdybych se mohl omluvit za mámu a tátu, udělal bych to, ale můžu se omluvit jen za sebe. Promiň.“

Harry cítil, jak rudne. Najednou jako by místnost přišla o kyslík. „Nemusíš, je to v pohodě,“ Zavřel oči a zhluboka se nadechl.

Podivně si vzpomněl na první den, kdy s Dudleym přišli na základní školu. Když učitelka došla k jeho jménu, neodpověděl, protože své vlastní jméno neznal. Po třetím vyvolání jej Dudley dloubl loktem do žeber a zasyčel: „Myslí tebe, zrůdo.“

Na tři loky dopil pivo. Zase jej přepadla klaustrofobie. „Můžeme jít ven?“ zeptal se tiše. Když na něj zaútočila, vždy se cítil líp dál od lidí. Zatoužil, aby měl u sebe uklidňující lektvar. Mohl by zavolat Kráturu, aby mu jeden donesl. Bohužel Krátura by to řekl Ginny a Harry jí nechtěl dělat starosti.

Chladivý vzduch ve tváři byl lepší.

„Už je dobře?“ zeptal se Dudley starostlivě.

Harry přikývl.

HELP! I need somebody!“ Dudleyho mobil v kapse zahrál další Beatles. „HELP! Not just anybody. Help, I need somone. He-elp

„Promiň, musím to vzít. Práce,“ Harry si vydedukoval, že pro různé volající musí být různá hudba. To bylo chytré.

„Tady Dudley,“ nabral Dudley profesionální tón. „Jo? Podivný? Jak daleko? Dobře, pošli mi adresu. Řekni policii, že dorazím do dvaceti minut. Ano. A řekni, že pokud zpoždění nebude zřejmou hrozbou, rád bych získal jeho výpověď, než ho vezmou do nemocnice. Dvacet minut.“ Dudley už se otočil a zamířil zpět po ulici, Harryho přivolal trhnutím hlavy.

„Co se děje?“ zeptal se Harry, když jej doběhl.

„Nouzový příjem,“ vysvětlil Dudley, když schovával mobil. Přeměřil si Harryho: „Neměl bych tě brát, ale je to jeden podivný, jak říkali. Jestli chceš, jsi vítaný.“

Harry se na Dudleyho podíval tázavě. „Podivný?“

Už byli u čísla čtyři a Dudley vytáhl klíče od auta. Bylo to dlouho, kdy jel Harry naposledy autem.

„Jo. Když jsem tě před lety začal vážně hledat, řekl jsem v práci, aby mě posílali k podivným případům. Počítal jsem s tím, že bych se tak mohl setkat s nějakými kouzelníky a jeden z nich by jistě věděl, jak tě zkontaktovat. Mohl jsem jim alespoň dát dopis pro tebe, který by poslali sovou.“

Dudley vklouzl do auta a odsunul Harrymu z cesty hromadu složek. „Ale většinou šlo jen o cvoky. Občas závislí na cracku, občas náboženští blázni, kteří se rozhodli, že to dítě je ‚ďáblovo‘. Párkrát to ale muselo být kouzelnické dítě… a to se pak ztratilo ze systému. Jako kouzlem, fakt.“ Usmál se jedním koutkem.

„Co přesně děláš, Dudley?“ zeptal se Harry, protože ne zcela chápal.

„Promiň. Jsem sociální pracovník. Starám se o umístění dětí.“ Dudley opět vytáhl mobil. Podíval se na display. „Dobře, je to blíž, než jsem si myslel.“ Vyjeli z příjezdové cesty. „V každém případě, když mám pohotovost, dělám naléhavá rozmístění. Víš, v případech, kdy byla zavolaná policie.“

Chvíli jeli v tichosti, pak: „Sakra, Harry, můžeš zavolat Filipovi a říct mu, že mám výjezd? Zapomněl jsem mu dát vědět. Nechci, aby měl strach, až neuvidí auto.“

Harry chytil telefon, který mu Dudley hodil. Měl malinkatou klávesnici. „Jak to použiju?“ zeptal se s pocitem, že je pitomý.

„Kruci. Jen vymačkej číslo a stiskni zelené tlačítko,“ Dudley vychrlil telefonní číslo a zdůraznil: „Pokus se ho nevybouchnout.“

Harry tak udělal a byl odměněn Filipovým hlasem.

„Nazdárek, lásko.“

„Ne, to jsem já, Harry,“ ohlásil se. „Dudley mě požádal, abych ti řekl, že měl hovor z práce. Naléhavý příjem.“

„A máš mi to vyřídit, protože řídí, co?“ zeptal se Filip.

„Jo, řídí.“

„Vyřiď mu, že ho miluju a jsem rád, že pro jednou poslechl. Uvidíme se pak. Eleanor je už v posteli. Byla unavená,“ pravil Filip laskavě. „Měj se,“ zavěsil.

„Mám ti vyřídit, že tě miluje a že je rád, že jsi ho pro jednou poslechl,“ zopakoval Harry. „A Eleanor je v posteli.“

Dudley se usmál.

Přibrzdili u obytného domu na jedné ze svažujících se ulic. Venku stálo několik policejních vozů a ambulance. Dudley vytáhl z palubní přihrádky návštěvnickou kartu. „Bez průkazu tě nepustí dovnitř… Co kdybys zůstal tady, dokud nenajdu někoho, koho tam znám…“

Harry vytáhl průkaz, který používal, když musel jednat s mudlovskými úřady. Byl zakouzlen, aby vypadal jako konkrétní průkaz, který zmíněný mudla požadoval. „Je to v pohodě, mám průkaz totožnosti,“ ukázal jej Dudleymu, který zalapal po dechu.

„Mají všichni kouzelníci něco podobného? Vypadá autenticky,“ porovnal jej s vlastním průkazem, jehož podobu ten Harryho nabral.

„Ne, vydává je ministerstvo. Musíš mít bezpečnostní prověrku,“ odpověděl Harry, když mu Dudley průkaz vrátil. „Jsem bystrozor.“ Při Dudleyho nechápavém výrazu to zkusil znovu: „Jako mudlovský policista.“

„Nedostaneš se do maléru? Jsi mimo službu.“

Harry se zatvářil. „Přesně řečeno, bystrozor není nikdy mimo službu. Jestli je do věci zapojený kouzelník, nebo jestli by mohl být zapojený kouzelník, je to moje jurisdikce.“

Dudley přikývl a vystoupil z auta.

Přiblížil se k nim uniformovaný strážník a požádal, aby se legitimovali. Už se srotil dav lidí, které přitáhlo to představení. Vzápětí si s nimi přišla promluvit uniformovaná žena, přestože Harryho napadlo, že tato uniforma je záchranářská a ne policejní.

„Jsem ráda, že jsi tady, Dudley,“ řekla vystresovaně. „Koho to máš s sebou?“ pokývla k Harrymu.

„Jo, tohle je Harry…“ Dudley zaváhal, nebyl zvyklý vymýšlet krycí historky za běhu.

Harry však zvyklý byl. „Jsem v zácviku,“ nabídl jí ruku. Kdyby teď udělal nějakou zásadní chybu, Dudley vymyslí něco lepšího.

„Ach, dobře,“ obrátila se zpět na Dudleyho. „No, policii zavolali, protože slyšeli, že jeho matka na něj asi hodinu křičí a z bytu se ozýval zvuk, jako by se lámal nábytek. Policie se musela probít dovnitř. Matka byla nalezena zcela dezorientovaná. Řekla policii, že její chlapec zabil jejího přítele.“

„Zabil?“ zeptal se Dudley zvolna.

Žena se ušklíbla. „To těžko. Chlapci není víc než čtyři nebo pět a ten přítel není k nalezení.“

„Je dítě zraněné?“ zeptal se Dudley a vytáhl mobil, na kterém začal rychle mačkat palcem tlačítka.

Žena si povzdechla. „Nedokážeme říct. Schovává se v komoře a bojíme se, že bychom vše zhoršili, kdybychom se ho pokusili vytáhnout.“

„Matku odklidili?“

„Jo, to jo,“ záchranářka se teď zazubila docela zlomyslně. „Bereme ji do nemocnice.“

„Díky. Pojď, Harry.“

Jakmile vešli do bytu, Harry to ucítil. Magie. Rozptýlená a chaotická, ale silná. Jako by to dítě mělo první výbuch magie vyvolaný násilím nebo bolestí. „Je to jeden z našich,“ řekl Dudleymu. „Máme štěstí, že byt nevyletěl do povětří.“

Byt byl depresivně špinavý, ale ne díky následkům magie. Ve dřezu se vršily talíře a Harry si všiml švábů pelášících po kuchyňské lince. Toto místo prostupoval pach prošlého jídla, nevypraného prádla a hořkého likéru.

Do dveří ložnice vstoupil další záchranář. „Támhle vzadu,“ zavolal. „Tam.“

Dudley a Harry zírali na šatnu s nahromaděným harampádím a šaty. „Možná byste měl jít,“ pobídl Harry záchranáře. „Čím míň nás tu bude, tím líp.“

Záchranář přikývl, šťastný, že to může nechat na nich.

Dudley se složil na podlahu. „Ahoj?“

Jedinou odpovědí bylo popotáhnutí.

„Můžeš vyjít ven? Rád bych si s tebou promluvil,“ pravil Dudley jemně. „Ani tě tam nevidím.“

„Jste policajti? Maminka říkala, že si pro mě přijdou policajti,“ zeptal se tenký hlásek.

„Ne, nejsme policajti. Tvoje maminka odjela do nemocnice a my ti musíme zajistit někoho, kdo se o tebe postará,“ odpověděl Dudley.

„Nechtěl jsem to,“ popotáhl chlapec.

„Nechtěl jsi co?“ Harry si dřepl vedle Dudleyho a snažil se znít konejšivě.

„David říkal…“ cokoliv David říkal, se ztratilo v chlapcových vzlycích.

Z pultu popadalo pár talířů.

„Dobře. Jen klid,“ pobídl jej Harry hlasem, který používal, když byly děti malé. „Nepřišli jsme, abychom ti ublížili. Jen potřebujeme vědět, co se stalo.“

„Jsi zraněný?“ zeptal se Dudley.

„N-ne…“

Harry se rozhlédl po místnosti, aby se ujistil, že poblíž nejsou mudlové, a začal levitovat binec z šatny ven. Kdyby byl v kouzelnickém domově, jen by to nechal zmizet, ale tady by to bylo příliš nápadné.

Zastavil, když zaslechl přibližující se kroky.

„Pan Barton?“ zavolal hlas. „Jsem Grangerová. Kancelář mi oznámila, že byste mohl potřebovat moji pomoc.“

Překvapený Harry se otočil. Stála tam Hermiona v mudlovských šatech doplněných aktovkou.

„Harry!“ vydechla. „Ach ne. Jde o něco víc, než jsme si mysleli, že jo?“

„Ne, nic takového,“ když se nad tím Harry zamyslel, nebyla náhoda, že se Hermiona ukázala. Byla jedinou ze tří nebo čtyř lidí v úřadu pro ochranu dětí, kdo se dokázal vypořádat s případy mudlorozených.

Dudley na Hermionu dlouze zíral. „Vy se znáte, paní Grangerová?“ zavrtěl hlavou a pohlédl na Harryho. „Měl jsem pravdu. Ukázala se i dalších dvou podivných případů. Kouzelník před mým nosem a já to neviděl.“

Hermiona vypadala poplašeně a okamžitě se jí objevila hůlka v ruce: „Obl-“

Harry jí ruku zadržel. „To je v pořádku. Je to Dudley. Můj bratranec.“

„Cože? Ale tvůj bratranec se jmenuje Dursley,“ zněla zmateně.

„Což jsem se jmenoval, než jsem se oženil. Můžeme se teď vrátit k našemu problému?“ zeptal se Dudley poněkud podrážděně.


Dudleyho vzpomínky - 5, závěr



Autor: paganaidd      Překlad: Lupina        Beta: marci           Banner: Eliška

Originál: https://www.fanfiction.net/s/6142629/5/

Rating: 13+



Kapitola 5.

„Ale jistě,“ Hermiona se sebrala, jen co Harrymu věnovala výmluvný upřený pohled. „Kde je to dítě?“

„Skrývá se pod tímhle haraburdím,“ Dudley ukázal na šatnu.

Klekla si, odložila vedle sebe aktovku, ale hůlku z ruky nespustila, pouze rozsvítila její konec. „Ahoj.“

Z hlubin šatny se ozvalo zakňučení.

„Můžu vejít?“ zeptala se Hermiona jemně. Jelikož byla menší než Harry nebo Dudley, dokázala se vměstnat do mezery mezi nacpanými věcmi.

Dudley a Harry trpělivě čekali, zatímco si s chlapcem šeptala.

Harry zaslechl mezi dětskými vzlyky jen tato slova: „David přinesl mámě léky… byl… maminka řekla… nevím, co… promiň… promiň.“

Trošku se oddálil a přemýšlel, jestli by na sebe neměl seslat Ševelissimo. Tento rozhovor nechtěl odposlouchávat. Na druhou stranu Dudley se přikrčil, vytáhl zápisník z kapsy a začal zapisovat vše, co zaslechl.

„Harry?“ zavolala Hermiona. „Ten přítel je pořád tady. Tim nechce vyjít, dokud nebude pryč. A… ten přítel… no, asi bys měl raději seslat Revelio.“

„Postarala ses o mudly venku?“ zeptal se Harry.

„Ano. Nepřijdou. Řekla jsem jim, že bude lepší, když se s tím vypořádáme my.“

Harry zvedl hůlku: „Hominem revelio.“

Na kuchyňské lince jasně žlutě zazářil jakýsi utíkající šváb. „Mám ho,“ Harry si odfrkl a hořce se zasmál. Co ten chlap chtěl tomu dítěti udělat? Zvedl jednu ze špinavých sklenic a hmyz v ní uvěznil.

Hermiona se po loktech vyplazila ven. S Dudleym se přišli podívat na tu nechutnost.

„To je chytré,“ poznamenal Dudley a ponuře se usmál. „To udělal ten malý kluk? Myslel jsem, že něco takového se učíte jen ve škole?“

Hermiona odpověděla: „To udělala chlapcova magie. Proto se v kouzelnickém světě najde jen tak málo případů znásilnění dítěte. Magické jádro na tyto formy násilí reaguje spíš víc než méně.“

„Výhodné,“ odvětil Dudley spokojeně.

„Co chceš, abych s ním provedl?“ zeptal se Harry Hermiony.

„Zvedni sklenici.“ Namířila hůlku: „Finite.“

Ani ne za třicet vteřin šváb vybuchl do muže posazeného na lince.

Dudley polekaně odskočil a zanadával.

Muž na lince chvíli hleděl na své ruce, načež skočil na Hermionu a šel jí po krku.

Zvedla hůlku, ale než stihla seslat kouzlo, zakřičel Harry: „Protego!“

Muže to odhodilo přes celou místnost. S třísknutím padl na kredenc. Celou dobu ječel: „BYL JSEM ŠVÁB! TA MALÁ ZRŮDA MĚ ZMĚNILA NA ŠVÁBA! KURVA, JÁ HO ZABIJU, JEN CO SE MI DOSTANE POD RUKU!“

Zběsile se snažil vyškrábat na nohy, ale Dudley se na něj vrhl. „Ne, nezabiješ,“ a zápasnickým chvatem jej přišpendlil na podlahu.

Místnost se naplnila mudlovskými policisty, kteří slyšeli zvýšené hlasy a vtrhli sem zasáhnout. Hermiona a Harry rychle schovali hůlky.

„Sakra, to budeme muset seslat Obliviate na všechny?“ zasyčel Harry, když sledoval, jak pět policistů a Dudley zápasí s tím mužem.

Hermiona se ďábelsky ušklíbla. „Tentokrát ne.“

„Cože? Ale…“ chystala se vymazat paměť mudlovi jen za to, že řekl slovo kouzelník (politiku ohledně Obliviate Harry stále diskutoval ze svého místa ve Starostolci), na co si to hraje teď?

Řekla jen: „Sleduj.“

„ŠVÁB! TEN PŘÍŠERNÝ BASTARD MĚ ZMĚNIL NA ŠVÁBA! ZKURVENÉHO ŠVÁBA!“ hulákal muž, zatímco se jej snažili, neúspěšně, spoutat. Jeden z policistů nakonec vytáhl malý přístroj, přiložil jej na mužův zátylek a ten následně ochabl a ztichl.

„Jste v pořádku, paní Grangerová?“ zeptal se Dudley zdvořile, když k ní přišel.

„V pořádku, pane Bartone,“ odvětila upřímně. „Nedostal se blízko.“

Jeden z policistů k nim přikročil. „Kde jste pana Svinku našli?“ ušklíbl se.

„Byl vedle v ložnici, na podlaze u zdi pod několika přikrývkami,“ bez mrknutí oka si Hermiona vymyslela odpověď. „Asi byste ho měli vzít do nemocnice na toxikologický test. Nemám tušení, co mu mohlo způsobit takový psychotický záchvat.“

„Jo. Mohl to být perník, i když jsme našli jen heroin. Matka se musela sjet a zapomenout, že její přítel si taky šlehnul, proto ho nehledala pod dekama,“ muž znechuceně potřásl hlavou. „Venku tvrdila záchranářům, že to děcko v záblesku světla nechalo jejího přítele zmizet,“ vysmíval se. „Museli si vzít něco říznutého.“

Dudley a Hermiona moudře přikývli.

„Kde je ten prcek teď?“ zeptal se policista.

„Pořád v šatně,“ povzdechla si Hermiona. „Je dost traumatizovaný. Můžete odvolat vaše lidi? Bojí se policie.“

„Jistě. Jeho matka ho určitě vyděsila všemi možnými hrůzostrašnými příběhy. Nesnáším tyto případy. Nechápu, jak to můžete ustát. Vážně ne,“ muž odcházel a vrtěl hlavou. Odvolal kolegy z místnosti.

Když všichni zmizeli, Hermiona se vrátila k šatně a dřepla na podlahu. „Time? Odvedli Davida. Slíbil jsi mi, že jakmile bude pryč, ukážeš se.“

Na světlo váhavě vylezl malý chlapec s blonďatými vlásky a modrýma očima. Měl na sobě špinavé triko a trenýrky. Trochu se stáhnul, když spatřil Harryho a Dudleyho, ale Hermiona jej uklidnila: „To je v pořádku, jsou tu se mnou.“ Otočila se a hůlkou přivolala jednu z dek na posteli. Zabalila do ní chlapce a přitáhla si jej na klín. Nevšímala si prachu, kterým byl celý pokrytý.

„Jsi opravdu dobrá čarodějka?“ zeptal se napjatým šepotem. „Jako v televizi?“

„Hm-hm,“ odvětila Hermiona. „Teď berou tvoji maminku do nemocnice, takže mojí prací je postarat se o tebe.“

„Uvidím ji zase?“ zeptal se chlapec. Harrymu se svíralo srdce.

„Počkám venku,“ zašeptal Dudleymu. Ten na něj jen kývnul.

Harry se ve své bystrozorské kariéře naštěstí musel potýkat jen s pár případy, které zahrnovaly děti. Ale neměly na něj takový vliv jako tento. Předpokládal, že dnes v tom hrálo svoji roli načasování prakticky okamžitě po večeru s Dudleym.

Harry po válce navštívil léčitelku mysli u svatého Munga. Pomohla mu srovnat hodně problémů a předepsala mu lektvary na noční můry a deprese. Harry odhadoval, že po dnešním večeru ji bude muset navštívit znovu.

Záchranářka, kterou už potkali, k němu přišla a opřela se o auto. „V pořádku?“ zeptala se.

„Jo.“

„Říkali jsme si, jestli tu máme zůstat, nebo jestli toho malého převezete sami.“

„Vezmeme ho mým autem,“ ozval se Dudley zpoza záchranářky. Hermiona šla za ním a v náručí nesla chlapce zabaleného v dece. „Bude míň vyděšený. Mám v kufru autosedačku.“

Zatímco se Dudley ponořil do auta, záchranářka jen přikývla a odešla. Harry se šel podívat na uzlíček v Hermioniných rukou.

„Spí,“ řekla mu. „Tak to bude snazší. Nerada bych se s ním přemisťovala, takže se Dudley nabídl, že nás odveze ke svatému Mungovi.“

„Dudley se zmínil, že už jste spolupracovali dřív?“ zeptal se Harry tiše.

„Jo, několikrát. Pokládal divné otázky. Kdybych věděla, že je tvůj bratranec, dala bych ti vědět,“ vysvětlovala Hermiona.

Harry se vědoucně usmál. „Ne, nedala. Řekla bys to Ginny a ta by se rozhodla, jestli mi to poví.“

„Tak jdete, vy dva?“ zavolal Dudley.

Vložili spícího chlapce do sedačky.

„Kam jedeme?“ zeptal se Dudley.

Hermiona se pochmurně usmála. „Raději budu řídit já. Nenašel byste to, má na sobě položená mudly odpuzující kouzla. A hlavně je nezaznačitelné.“

„Posadím se dozadu k malému,“ nabídl se Harry a vklouzl k spícímu chlapci.

„Paní Grangerová? Pane Bartone?“ zavolal policista. „Potřebuju podepsat nějaké formuláře…“

Dudley s Hermionou se vrátili k policejnímu autu.

Chlapec vedle Harryho se zachvěl, zakňoural a otevřel oči. Zalapal po dechu, když uviděl Harryho. „Kde je ta čarodějná paní?“ zeptal se vyděšeně.

„Jen támhle,“ Harry pokývl k místu, kde byla Hermiona vidět ve světle auta. „Nestačím já? Jsem kouzelník.“

„Ta čarodějná paní měla kouzelnou hůlku,“ zapochyboval chlapec.

„Já mám taky jednu,“ Harry ji vytáhl. Všiml si, že Hermiona neměla čas chlapce očistit, ani jej pořádně obléct. Večer byl docela chladný, aby v něm štrádoval jen ve spodním prádle, i když byl zabalený v dece. „Dám tě trošku do pořádku, můžu?“

Chlapec se kousl do rtu a přikývl. Harry pomalu zvedl hůlku. V autosedačce se nedalo moc skrčit, přesto to hoch udělal. Harry seslal jen mírné Pulírexo. Věděl, že Hermiona udělá fotku jeho stavu, než ho vytáhne z auta. Nikdy se neodchylovala od protokolu.

„Óóó!“ vykřiklo dítě udiveně. „Ty jsi kouzelník!“

Harry se široce usmál: „Hm. A jaká je tvá oblíbená barva?“

„Zelená.“

Harry vytáhl kapesník a přeměnil jej do teplého zeleného pyžama. „Líbí se ti?“

Chlapec nejistě přikývl. Harry je chvíli podržel a vzápětí bylo na kloučkově těle.

„Ach!“ chlapec zíral na Harryho. „Já…“ nedokázal pokračovat a potichu se rozplakal.

„To je v pořádku, v pořádku,“ konejšil ho Harry. Vzpomněl si na vlastní dětství, jak plakal, jen když se cítil v bezpečí. Sáhl do kapsy, jakousi zbytečnost přeměnil do malého medvídka a podal mu ho. Chlapec se usmál, popadl zvířátko a zabořil do něj hlavu. „Měl jsi dlouhou noc.“

Jsme dva, pomyslel si smutně. Opřel hlavu o opěrku sedadla. On i dítě usnuli možná ve stejném okamžiku.

Matně si uvědomoval, že do auta nasedli Dudley a Hermiona. „Jsou rozkošní,“ poznamenal Dudley pobaveně.

Hermiona se krátce zasmála.

„Víte,“ slyšel Harry Dudleyho o něco později, „nepochopím, proč Harry nikdy nezakouzlil do švába tátu. Sedělo by to k němu.“

„Asi proto, že Harryho magie se nikdy necítila natolik ohrožená,“ odvětila Hermiona. „A než se vyškolíme, jde čistě o instinkt. Občas deprese nebo strach způsobí výbuch magie. My kouzelníci jsme jenom lidé, zřídka se magicky bráníme proti našim pečovatelům. Všimněte si, že Timík neproměnil matku, jenom jejího přítele.“

„Jo. Jen… povykládal vám Harry o svém dětství?“

„Něco málo. Vím, že nevycházel s rodinou a my mu každé léto posílali jídlo, protože…“ hlas se jí vytratil. Podle jejího tónu si Harry představil zrůžovělou tvář a kousající si ret, jako to dělala vždy, když řekla víc, než chtěla.

„Protože moje máma ho náležitě nekrmila.“

„No, ano.“

„Roky mi trvalo, než jsem překonal své nutkavé přejídání,“ přiznal Dudley zvolna. „Můj terapeut má teorii, že jsem se tak snažil potlačit vinu, kterou jsem vůči Harrymu cítil. I když jsem byl malý, poznal jsem, že něco není v pořádku… Ale víte, jaké jsou děti. Máma a táta pořád říkali, že je vtělením ďábla, a mě příšerně rozmazlovali. Ale nikdy nechtěli poznat . Víte? Chtěli jediné, aby se jejich malý perfektní Dudlánek stal přesnou kopií táty.“

Harry se ve skutečnosti nikdy nezamyslel, jak se na jejich dětství díval Dudley.

Harry musel zase zadřímnout, protože další, co zaznamenal, byla Hermiona volající jeho jméno.

„Hm?“ zabroukal.

„Říkala jsem, že jsme tady. Vzbuď se, ať můžeš Dudleymu říct, kudy na Grimmauldovo náměstí,“ odepínala chlapce z pásů, aby ho zvedla. „Díky, žes ho oblékl do něčeho teplého. Nevyčistil jsi jeho spodní prádlo, že ne?“

„Hermiono, vím, jak se shromažďují důkazy,“ Harry otevřel oči. „Neočistil jsem ho úplně. Jen tak, aby se cítil příjemněji.“

„Samozřejmě. S Ronem se s tebou, Ginny a Dudleym a jeho rodinou sejdeme v sobotu u Děravého kotle. Pošlu Ginny ráno sovu. Nebo raději dopoledne,“ zvedla si chlapce na bok a zamířila úzkou a špatně osvětlenou ulicí ke svatému Mungovi.

Harry otevřel svoje dveře a vklouzl na Dudleym uvolněné sedadlo spolujezdce.

„Takže, právě jsem se dozvěděl, že ona a já jsme spříznění?“ zeptal se Dudley.

Harry s úsměvem přikývl.

„Nevadí ti to sobotní setkání?“ zeptal se Dudely nesměle.

„Ne, budu rád. Abych byl upřímný, dnešek byl nakonec úplně jiný, než jsem čekal. Jsem rád, že jsme se potkali.“ Harry nevěděl, jestli to skončilo dobře, až tak byl unavený. Něco ho napadlo: „O jaké knize jste to s Filipem mluvili?“

„Jo, to.“ Dudley se ostýchavě usmál. „O té, co jsem napsal. Myslel jsem, že jsi ji třeba viděl. V aktovce mám jednu.“

Harry zvedl tašku z podlahy a s lupnutím ji otevřel. Byla v ní velká vázaná kniha. Harry si rozsvítil hůlku, aby viděl na písmena.

 

Šťastný syn

Dospívání ve stínu hrubého zacházení

od D. Dursleyho

 

„Použil jsem Dursleyho, protože jsem chtěl, aby sis všiml,“ vysvětlil Dudley tiše. „Snažil jsem se tě najít, když jsem ji psal, ale nenašel jsem tě. Tvoje kamarádka Hermiona je dobrá. Věděl jsem, že u některých případů musela být čarodějka, ale nikdy jsem si nebyl natolik jistý, abych ji konfrontoval.“

Harry se vrátil ke knize a přečetl si záložku:

Není neobvyklé, že jedno dítě rodiny je vyčleněné pro zneužívání a zanedbávání. Často se další děti domácnosti na hrubém zacházení s obětním beránkem podílejí. Dudley Dursley zkoumá děsivý dopad, který to má na každé dítě tohoto rodinného řádu.

„Podívej se na věnování.“

Harrymu

Byl bych rád, kdybychom zkusili být zase rodinou.

Zavolej mi.

Harry nevěděl, co říct. Ztěžka polkl. Dál jeli mlčky, jen Harry občas prohodil: „Zaboč doprava,“ nebo, „další doleva,“ a nakonec, „zastav tady.“

Dudley se obrátil k Harrymu. „Uvidíme se v sobotu?“ zeptal se s nadějí.

„To si piš,“ usmál se Harry. „Můžu si ji nechat?“ zvedl knihu.

„Jo,“ rozzářil se Dudley.

Harry otevřel dveře čísla dvanáct, zatímco Dudley už mířil pryč. Světlo v kuchyni prozrazovalo, že Ginny je stále vzhůru.

„Ahoj,“ překvapeně ji pozdravil Harry. „Nemusela jsi na mě čekat.“

Ginny seděla v županu a četla hromadu formulářů. Usmála se na něj: „Měl ses dobře?“

„Jo,“ přiznal Harry po chvilce přemýšlení. „Opravdu jo. Trochu divné, ale…“ věnoval jí křivé pousmání.

„Hermiona právě poslala sovu s tímto,“ ukázala na lejstra. „Chtěla vědět, jestli pořád žádáme o pečovatelské povolení. Zjevně má potřebného malého chlapce pro umístění. Psala, že o tom něco víš. Nezašla moc do detailů, ale prý mi řekneš podrobnosti. Každopádně je pravděpodobné, že se umístění stane trvalým na základě důkazů, které našli léčitelé.“

Harrymu poskočilo srdce při představě dalšího člena rodiny.

X
X X