X X

Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Videl som príšeru



Videl som príšeru

originálI See Monsters 

AutorLadymage Samiko; Prekladateľ: Eggy; Beta: GwenLoguir


Zopár drabble :) autorke som písala, ale zatiaľ sa mi neozvala späť.


Súhrn: Niekoho spánok je vyrušený príšerou a Hermiona musí vysvetľovať. 



Videl som príšeru od Ladymage Samiko

Prenikavé šokované zvresknutie vytrhlo Hermionu zo spánku ako ľadová sprcha, až vyskočila z gauča priamo na rovné nohy. Vďaka reflexom, ktoré získala v dueloch, schmatla prútik a vbehla do svojej spálne, kde mal spať Ron, ktorý u nej uviazol kvôli veľmi silnej búrke.

Stále tam bol... vďaka Merlinovi... ale s bledou vydesenou tvárou, obrovskými hnedými očami vykukujúcimi ponad jeho prikrývku, ktorú si pevne pritláčal k nosu.

„Ron, čo sa tu stalo, v mene Merlinovom?“ opýtala sa, keď nezbadala nič neobvyklé, či desivé.

Stiahol si prikrývku dole k brade.

„Videl som príšeru,“ zašepkal chrapľavo a s plnou vážnosťou. „Je pod posteľou.“

oooOooo

„Vážne!“ trval Ron na svojom, keď videl nevieru v Hermioniných očiach. „Bola strašná. Pristála na mne, pritlačila ma k posteli... obrovská čierna vec... oveľa väčšia než ja!... a mala hrozné vycivené oči. Potom zavrčala a odkotúľala sa pod posteľ. Prisahám, Herm! Stále tam musí byť. Pozri sa sama!“

Hermiona stisla pery. Dospelý dvadsaťsedem ročný muž vystrašený... no... v čarodejníckom svete príšera pod posteľou nemusela byť výmyslom úplne pritiahnutým za vlasy, ale... v jej byte? A okrem toho... veď bol čarodejník, alebo nie?“

A potom si uvedomila význam Ronovho popisu a zadívala sa na medzeru pod posteľou s príšerným desivým pocitom.

oooOooo

Hrozné vycivené oči, dobre. Severus na ňu vyčítavo hľadel, keď zdvihla prečnievajúcu prikrývku a nakukla pod posteľ. Prepáč, naznačila ústami. Keďže okolnosti boli také, aké boli, mohol sa k nej premiestňovať iba tak často, ako mu to len vyšlo, a keďže sa veci zbehli tak rýchlo, zabudla na jeho zvyk sa k nej premiestňovať priamo do postele. Po chvíľke skutočného pokánia, musela Hermiona tlmiť chichot. Obidvaja muži... nie len Ron... boli úplne vydesení. Ach, ten výraz na Severusovej tvári... Hoci... Ron sa mohol považovať za šťastlivca, že vyviazol bez kliatby.

Skutočne ju pobavilo, ako Severus zúrivo zavrčal a zmizol preč.

oooOooo

„Herm?“ ozval sa Ronov roztrasený hlas. Jeho priateľka pod posteľou vydávala čudné zvuky. Po pár tupých úderoch a zvuku, ktorý znel ako premiestnenie, sa vynorila hore.

„Je to v poriadku, Ron,“ ubezpečovala ho červenolíca Hermiona. „Žiadna príšera, len, ach, neporiadok, ktorý sa snažil utiecť.“

„Isto?“

Prikývla.

„Ráno vstávam skoro... idem spať,“ informovala ho. „Ak tam niečo bolo, tak celkom určite je to už preč.“

„Ďakujem, Herm,“ Ron sa rozpačito usmial. „Prepáč.“

Hermiona pokrčila ramenami a odišla. Ak bude mať šťastie, Ron si nevšimne, že tá obluda sa presunula na pohovku a ani si nevšimne cucfleky, ktoré pravdepodobne bude ráno mať.

oooOooo

 

PP: Zopár drabble :) užite si... snažila som sa, aby počet slov pevne sadol...


Myslet čtyřrozměrně



Myslet čtyřrozměrně

Autor: Deeble

Originál Thinking Fourth Dimensionally najdete na
http://ashwinder.sycophanthex.com/viewstory.php?sid=4249&i=1


Shrnutí:
Hermiona přijde na efektivní způsob, jak ve třetím ročníku zdolat horu svých domácích úkolů. Bohužel je ilegální. (Společný vítěz kategorie „Smíšek" ve čtvrtém kole Multifaceted Harry Potter Fanfiction Awards.)

Prohlášení: Nejsem JKR. Nicméně jsem vděčná, že nám umožňuje přehrabovat se v jejím Pottersvětě, pokud z toho nemáme žádný finanční zisk.

Poznámka překladatelky: Překlad této povídky věnuji všem školou povinným čtenářům. Rozhodla jsem se ji pro vás přeložit jakožto malou náplast na konec prázdnin a také jako připomínku, že i vaši učitelé jsou jenom lidé. Myslete na to, až zase usednete do školních lavic. Vy ostatní si tento střípek doufám užijete také – možná i s trochou nostalgie.

Za rychlé, zevrubné a pečlivé obetování posílám VELIKÁNSKÉ DÍKY arabesce

* * * * *



 

Hermiona se i s knihami vlekla k nebelvírské věži a zoufale si přála mít víc času. Pochopitelně v tom chtě nechtě viděla i tu humornou stránku – měla spoustu času, doslova hodiny času přímo na dosah ruky, ale jaksi jí byly houby platné.

Onen nápadný přívěsek se jí při chůzi houpal na krku (při osamělé chůzi, protože Harry a ten Zmetek se rozhodli ignorovat dva roky jejich kamarádství kvůli pitomé kryse, která nejspíš stejně nebyla mrtvá). Potřásla hlavou, aby se zbavila nepříjemných myšlenek na nemyslící kluky, a vrátila se ke svému problému: většímu množství domácích úkolů, než měl kterýkoliv jiný student na škole. Profesorka McGonagallová jí dala obraceč času, který ji umožnil začlenit do rozvrhu deset předmětů, ale trvala na tom, aby ho používala jen kvůli těmto vyučovacím hodinám a ne kvůli čemukoliv jinému.

„Buďte, prosím, opatrná," dodala zástupkyně ředitele s výrazem, který působil stejnou měrou přísně jako potěšeně. „Jste prvním studentem třetího ročníku ve vaší generaci, kterému byla tato výsada udělena. Věřím, že toho nezneužijete."

„Nezklamu vás, paní profesorko," odpověděla Hermiona spěšně.

Jenže to neměla ponětí, jak to bude vyčerpávající. Někdy během uplynulých týdnů přestala tolik přemýšlet nad důležitostí toho nezklamat profesorku McGonagallovou a místo toho se zaměřila na důležitost toho neskončit na ošetřovně. Nebo u Svatého Munga, kde bude až do smrti mumlat cosi o dvanácti palcích ohledně použití žabníku a doby jeho sklizně. Zahihňala se, ale vzápětí si připlácla ruku na pusu. Nebylo smát se vlastní vtipům první známkou šílenství?

„Nebo mluvit sám se sebou?" zamumlala si pod nos, což vyústilo v chichotání hraničící s hysterií.

Tak a je to tady, pomyslela si, tohle je konečná. Stále neměla na tento týden – tento týden! – napsané čtyři eseje. Nikdy dřív si nic nenechávala na poslední chvíli a ke všemu nad ní visely tři testy a pět kapitol z pokročilých lektvarů, jejichž přečtení si už nemohla dovolit déle odkládat. Úkoly se jí nahromadily už před tímto víkendem, který strávila dokončováním výzkumu pro Klofanovu obhajobu (pochopitelně úplně sama), a teď byla zcela a naprosto vyčerpaná. Zůstat déle vzhůru by tentokrát ničemu nepomohlo; už minulou noc si ukradla jen pár hodin spánku.

Bojovala se silným pokušením uvelebit se ve svém pokoji a otočit obracečem času o hodinu zpět. Jen se cítila trochu provinile, že ji nebrzdí svědomí, nýbrž pomyšlení na to, že by mohla vejít Levandule nebo Parvati a dát si dvě a dvě dohromady po tom, co ji právě teď viděly sedět u večeře na konci nebelvírského stolu s knihou o magických tvorech opřenou o džbán s dýňovou šťávou. (Možná se chovaly hloupě, ale pochybovala, že jsou až tak nedovtipné jako ti kluci, které považovala za své kamarády. Pravda, ten Zmetek se jí zeptal, jak stíhá tolik předmětů najednou, ale upřímně – jak jinak si myslel, že se to dá zvládnout?)

Každopádně jí bylo naprosto ukradené, že se bude po Bradavicích potulovat vícero verzí Herminy Grangerové; chtěla si zachovat zdravý rozum, aby mohla dávat pozor sama na sebe.

Právě když ji tohle napadlo, zahlédla koutkem oka prázdnou učebnu formulí.

* * *

„Tak dobře," řekla si Hermiona, když se usadila za jednou z lavic poté, co seslala to nejsilnější zamykací kouzlo, které znala, na dveře a solidní tišící zaklínadlo na celou místnost. „Můžu tady před večerkou pracovat pár hodin navíc na domácích úkolech, než se budu muset vrátit a pustit se do další úlohy, zatímco moje první já bude číst lektvary. Ale co se stane, když nám oběma vyprší čas? Moje první já se promění do toho druhého a vrátí se zpátky... ach jo, tohle si koleduje o malér. Ne, myslím, že by bylo lepší nechat mezi tím uplynout víc času. Takže bych se sem možná měla vrátit zítra po večeři a připojit se k mému já z dnešního večera? Jsem si dost jistá, že tyhle základní modely obraceče času obsáhnout oběma směry asi tak měsíc. Dobře, to by mohlo fungovat."

„Určitě to bude fungovat," prohlásil tři metry od ní její hlas.

Hermioně se s trochou snahy podařilo zakrýt šok z neočekávaného pohledu na své já sedící zdrženlivě v další lavici.

„Neměla bych to být já, kdo se vrátí zpátky?" zeptala se poněkud hrubě své dvojnice. „Tohle byl můj nápad."

„Já jsem ty," odpověděla druhá Hermiona s úsměvem. „Tudíž to byl taky můj nápad."

„Fajn," připustila původní Hermiona. „No, ztrácíme tady čas, který by se dal využít na domácí úkoly."

„Už jsem se postarala o pokročilé lektvary – nebo spíš ty se postaráš, takže do toho," řekla druhá dívka a vytáhla ze školní brašny brk. „Pustím se do věštění z čísel."

„Diktátorko," zabručela Hermiona potichu, ale byla ráda, že jí plán zrozený ze zoufalství přinesl záchranu.

V tu chvíli se v místnosti s puknutím objevily další dvě Hermiony a její veselost se vytratila.

* * *

„Co tu děláte?" zeptala se ostře po dlouhé chvíli ticha. „Díky, ale dvě já jsou až až."

„To si myslíš dneska, ale do úterka změníš názor," řekla jedna z nově příchozích.

„Koneckonců máš tento týden spoustu domácích úkolů," přitakala druhá.

„Dejme tomu," připustila Hermiona pochybovačně. „Jak—"

Ale její otázka byla přerušena puknutím, rychle následovaným dvěma dalšími.

„Ale proboha živého," vykřikla a chytila se za hlavu. „Do čeho jsem se to dostala? Mám očekávat ještě další svoje já?"

Puk.

„To nezvládnu," prohlásila rozhodně a schovala tvář v dlaních.

„Promiň," řekla sedmá budoucí Hermiona, „ale myslím, že jo. Slíbila jsem si, že tohle bylo naposledy."

„Jo, dobře," kývla Hermiona, která si začínala přát, aby prostě bývala byla šla do postele. „Proč pro větší bezpečnost všechny nesešlete další zamykací kouzla na dveře? Já zatím vytvořím rozvrh, abych, až budu vámi, mohla tenhle kruh uzavřít."

Vytáhla kus pergamenu a poznamenala si, kdy každá z nich odešla, aby se k ní připojila v půl sedmé večer (plus minus pár minut). Necestovaly z tak vzdálené budoucnosti – poslední z nich přišla z následující neděle.

„Z moci náležící mi jakožto originální Hermioně tímto nařizuji, abyste byly všechny nazývané podle dnů v týdnu, ze kterých jste přišly," zadeklamovala, čímž vyvolala několikeré zasténání.

„Čím častěji to slyšíš, tím je to méně zábavné," poznamenala polohlasem nedělní Hermiona směrem k té sobotní.

„Vím, že se možná zdá, že máme k dispozici všechen čas světa, ale možná bychom se mohly postarat o náš raison ďêtre?" odsekla pondělní Hermiona, která pocítila potřebu bránit své o dvacet čtyři hodin mladší já, kterým byla před nedávnem.

„Vážně jsem tak otravná?" zamumlala páteční Hermiona. „Strávila jsem léto ve Francii, jak působivé."

„Přestaň se hádat s – ehm – tebou!" nadskočila Hermiona s počínající bolestí hlavy. „Prosím, jen... rozdělte si práci. Je nás osm a máme osm úkolů, takže na tenhle pergamen vedle svého data napište, který si která vezmete, a pusťte se do toho."

„Počkej moment – proč jsi sem přivedla sebe?" nahodila středeční Hermiona a usmála se nad vlastním vtipem. „Všechny tyhle úkoly jsou zadané na tento týden, což by znamenalo, že naše pozdější verze by musely předstírat, že se to chystají vypracovat poprvé. Jestli se znám, a že já se znám, ani ve snu by mě nenapadlo jít na vyučování s nedokončenými úkoly, zejména když se tohle nakonec uskutečnilo."

„To je pravda!" pronesla vyčítavě Hermiona směrem ke svým já ze čtvrtka až neděle. „Jednoznačně jste ty úkoly už udělaly, tak co tady děláte?"

„Tohle je prostě příhodný čas na práci," řekla sobotní Hermiona rozpačitě. „Chtěla jsem si udělat pro příští týden náskok."

„No, už jsme promarnily deset minut," povzdechla si Hermiona a sáhla po učebnici lektvarů. „Prostě napište, které úkoly vy osobně zpracujete, ať vím, který den je udělat."

O dvě hodiny později dočetla poslední kapitolu lektvarů, narovnala se na židli a rozhlédla se po místnosti, kde svědomitě psalo a četlo sedm dívek s huňatými vlasy. Cítila se lépe. Vlnu paniky, která se v ní zvedala, když se situace začala podobat stínům Čarodějova učně, nahradila úleva: problém s domácími úkoly teď měla pevně v rukou a mohla dnes v noci klidně spát. Vědomí, jak snadno se dokázala hašteřit sama se sebou, vyvolávalo částečný pocit trapnosti, ale aspoň se mohla spolehnout na mírně starší Hermiony, že z nich budou vynikající studijní partnerky.

Dobrý plán, pomyslela si s úsměvem.

O tři vteřiny později cvakl zámek, dveře učebny se s třeskem rozletěly a ona se s hrůzou ocitla tváří v tvář profesoru Snapeovi.

* * *

Během necelých třech let v Bradavické škole čar a kouzel viděla Hermiona učitele lektvarů podrážděného – obvykle když zvedla při jeho hodině ruku; rozzlobeného – většinou kvůli Nevillovi; a s výrazem samolibého uspokojení nad tím, že se někdo jiný ocitl v problémech – nejčastěji šlo o Harryho. Nikdy ho neviděla v šoku a neschopného slova.

Když spatřil třídu plnou naprosto stejných nebelvírek, údivem mu poklesla čelist. Vešel dovnitř, zavřel za sebou dveře, nakráčel do přední části místnosti a ještě nějakou dobu na skupinku zíral – pravděpodobně ve snaze se rozhodnout, jestli nechat mě po zbytek roku po škole je dostatečný trest, pomyslela si Hermiona otupěle.

„Byla byste tak laskavá," pronesl tiše s pozvednutím jednoho uhlově černého obočí, „a vysvětlila mi, co to znamená?"

„Omlouvám se, pane profesore!" vykřikla čtvrteční Hermiona.

„Jde o to, že máme—" vpadla do toho ta pondělní.

„— tolik domácích úkolů," pokračovala úterní, „a myslely jsme—"

„—že by nikomu neublížilo, když si na to uděláme trochu víc času," dokončila sobotní zachmuřeně.

Ticho!" zařval profesor Snape. Zavřel oči a promnul si kořen nosu. „Všichni učitelé jsou o té vaší ostře sledované cetce informováni. Měl jsem proti tomu námitky, avšak byly zamítnuty."

Otevřel oči a ušklíbl se. „Očividně," dodal zbytečně. „Ale dokonce i já, připravený očekávat od vás to nejhorší, bych si nikdy nepomyslel, že byste si tak povýšenecky zahrávala s kontinuem času" – odmlka, hluboký nádech – „kvůli domácím úkolům!"

Hermiona i všechny její starší verze se přikrčily.

„Ze kdy jste?" zeptal se ledově.

„Já jsem z reálného času," odpověděla Hermiona se sklopenýma očima. „Ony jsou z období od pondělí do neděle. Napadlo mě to teprve dneska večer a všechny ostatní se objevily dřív, než jsem měla šanci si to promyslet. Ve skutečnosti," dodala náhle, „nemám tušení, jak jsem shromáždila tolik mých já, jestliže náš čas na studium nuceně končí tím, že nás objevíte. Dá se předpokládat, že bych s tím po prvním pokusu přestala."

„Tohle se nikdy předtím nestalo," řekla sobotní Hermiona.

Přestože byla Hermiona až po krk v průšvihu, tahle poznámka podnítila její zvědavost. „Proč jste sem přišel?" zeptala se profesora Snapea. „Pane," dodala spěšně.

„Myslím, že zrovna nejste v pozici klást mi nějaké otázky," zavrčel. „Kterákoliv z vás. Ale když už to musíte vědět, cítil jsem ze sousední chodby sílu zamykacího kouzla. Zdálo se logické" – krátká odmlka na úšklebek – „že za těmi dveřmi je Black, protože běžný student by něco takového nezvládl."

„Myslím, že společné úsilí osmi studentů to zvládnout mohlo, pane," zamumlala Hermiona. Uvědomila si, že zaklínadlem svého nedělního já už to musela přehnat.

„Osmi vašich já asi ano," podotkl jízlivě.

Na to, aby si povšimla skryté poklony, byla Hermiona ze svých já příliš rozrušená, a tak odpověděla: „Mám nastoupit trest dole ve sklepení okamžitě? Nebo možná chcete, abychom šly všechny?"

Profesor Snape protočil oči. „Ach ano, nemůžu se dočkat, až budu tohle vysvětlovat nějakým studentům, které cestou potkáme. Vy" – ukázal na Hermionu – „půjdete okamžitě do svého pokoje. Vaše dvojnice půjdou rovněž ihned do svých pokojů. Myslím, že mám vaší společnosti pro dnešní večer až po krk."

Hermiona, ohromená, že z toho vyvázla tak snadno, ze sebe vykoktala „ano pane" a pospíchala si sbalit věci.

„A slečno Grangerová?" dodal s rukou na klice a otočil hlavu jejich směrem. „Srážím Nebelvíru – počkejte – jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm set bodů."

* * *

Ztratit za pouhý jeden večer víc kolejních bodů, než kolik jich doposud za celou svou kariéru v Bradavicích získala, způsobilo, že se Hermiona nakonec moc dobře nevyspala. Předchozí starosti s domácími úkoly vedle tohoto vybledly. Jak se má zítra podívat spolužákům do očí? Když po večeři odcházela z Velké síně, měl Nebelvír jen osm set třicet bodů.

Někdy kolem půlnoci ji napadlo, že ostatní pachatelky sebou v sedmi příštích dnech budou taky házet a vrtět se, což způsobilo, že se na moment cítila o něco lépe z důvodů, které neměla zájem blíž zkoumat. Vzápětí ji ovšem zasáhla ta nejhorší myšlenka.

Bude muset tenhle večer prožít sedmkrát.

„Přála bych si, aby mě ten pitomý obraceč času mohl vzít zpátky na začátek školního roku," zamumlala do polštáře, „takže bych si mohla vynadat už jen za úvahu, že deset předmětů na jeden rok je dobrý nápad."

* * *

Hermionu vzbudil zvuk protivného věšteckého budíku, který si Levandule přinesla z posledního výletu do Prasinek. Tentokrát pištěl: „Předpovídám vám pro dnešek nevýslovné hrůzy, jestli právě teď ihned nevstanete!" (Já předpovídám nevýslovné hrůzy, jestli vstanu, pomyslela si Hermiona mrzutě.)

Když klopýtala do koupelny, na Levanduli ani na Parvati se nepodívala. Dokonce se nepodívala ani na sebe do zrcadla, zatímco si čistila zuby důrazněji, než bylo nutné. Nepodívala se ani na Harryho nebo Rona (přiznala mu opět jeho jméno, protože právě teď byla nebelvírský zmetek ona), když nutila svoje nohy vydat se na cestu ze společenské místnosti na snídani, a naprosto rozhodně se ve vstupní hale nepodívala na kolejní přesýpací hodiny, ukazující, že Nebelvír už nebojuje o přední pozice, ale je na posledním místě.

Až když kolem stolu seděla halda studentů a nikdo neřekl ani slovo o nečekané vrtkavosti štěstěny, odvážila se zvednout oči. Seamus si na talíř nakládal obrovské kusy francouzského toastu. Parvati a Levandule měly hlavy skloněné nad Odmlžováním budoucnosti. Ron podával Harrymu vajíčka a mluvil o famfrpálu – „...musíš zkusit ten manévr, když máš teď zpátky svůj Kulový blesk," říkal a vysílal při těch slovech jejím směrem znechucené pohledy. Zamrkala. Rozhodně by dál nevykládal o tom košťatovém nedorozumění s profesorkou McGonagallovou, kdyby byl Nebelvír jen na třiceti bodech.

Rychlý sprint k přesýpacím hodinám to potvrdil: nebelvírské rubíny ze včerejšího večera byly stále na svém místě – nebo každopádně všechny kromě dvaceti. To ale nevzal nikdo na vědomí, protože pořadí kolejí se běžně denně přesouvalo sem a tam až o padesát bodů. Tento zvrat událostí byl téměř stejně překvapivý jako včerejší vtrhnutí mistra lektvarů do učebny a jediné vysvětlení, které se nabízelo, bylo to, že se do všeho nějak vložil profesor Brumbál. Možná se mu odebrání osmi set bodů přece jen zdálo příliš tvrdé.

Jakmile se Hermiona vrátila zpátky na snídani, vrhla kradmý pohled k učitelskému stolu. Ředitel si roztíral džem na topinku a bavil se s profesorem Lupinem bez jakýchkoliv známek rozjaření, které z něho obvykle vyzařovalo poté, co úspěšně zachránil den. Profesor Snape se na rozdíl od něj mračil na svoje ovesné vločky. Když vzhlédl a zachytil její pohled, přimhouřil oči.

No dobře, pomyslela si, když se urychleně odvrátila, může si užívat vědomí, že já budu během následujícího týdne ze snahy dodržet časový rozvrh téměř zoufalá.

Nebyl to snadný úkol. Podařilo se jí zapamatovat si značnou část včerejšího zmatku, takže zvládla dát dohromady něco jako scénář, ale neodpřísáhla by, že nepopletla roli úterní Hermiony s, řekněme, se středeční. Když v pondělí po večeři mířila v ponuré náladě do učebny formulí, napadlo ji, že bude muset při spatření profesora Snapea předstírat překvapení, a uvažovala, jestli se všechny její budoucí já budou chovat taky tak. Rozhodnutá, že to není vhodná otázka k přemýšlení, pokud nechce skončit s bolestí hlavy, vešla dovnitř, zamkla dveře – počítala, že jedno zamykací kouzlo by mělo být bezpečné – a otočila nyní nenáviděným obracečem času.

Když si tento večer připsala zásluhy za příšerný nápad znásobit samu sebe, podařilo se jí vyloudit na tváři úsměv místo toho, aby mlčela jako zařezaná.

V úterý sledovala své o dva dny mladší já, kterému začínalo docházet, že to Může Být Špatný Nápad, a pomyslela si: nemáš ani z poloviny ponětí, jak moc.

Ve středu si hrála na vševědku.

Ve čtvrtek se s koktáním omlouvala rozzlobenému profesorovi. Všimla si, že mu – než se na ni rozkřikl – během sledování slovní přestřelky mezi jejími já několikrát zacukalo koutky úst, ale nevěděla, co si o tom má myslet.

V pátek samu sebe urazila. A cítila se díky tomu lépe.

V sobotu řekla, že šlo o „příhodný čas", což, jak si uvědomila, nebyla tak úplně lež, protože dokončila velkou část domácích úkolů.

V neděli neřekla po vysvětlení své přítomnosti vůbec nic, vděčná, že její pokání bude už brzy u konce. Četla si dopředu v učebnici lektvarů – nechtěla poskytnout profesoru Snapeovi žádný důvod, aby jí mohl v budoucnu sebrat body – a čekala, až dovnitř vtrhne muž, který jí onu knihu přidělil.

Díky tomu měla ze svého místa nerušený výhled z boku na dveře, což znamenalo, že když se obrátil k odchodu, okamžik před tím, než se znovu otočil a sebral body, viděla mu do tváře.

On se... usmíval. Nikoliv ušklíbal, usmíval.

Hermiona toho muže téměř nepoznala. Působilo to hluboce znepokojivě.

Měla za to, že poté, co se vyjasnilo ono malé nedorozumění v prvním ročníku, má profesora Snapea zaškatulkovaného: zlý – ne, malicherný a protivný – ano. Možná se objevoval, když ho nejméně čekali, ale jakmile byl jednou tady, jeho chování se dalo vždy předvídat.

Tato vzrušující stopa z něj udělala hádanku a Hermiona Grangerová nesnášela nevyřešené záhady.

Vnitřní boj netrval dlouho. Povzdechla si.

Zítra večer se vrátí zpátky.

* * *

Vlastně to bylo jednoduché. Po pondělním vyučování – týden a den poté, co celá tahle věc začala – si Hermiona počkala, až všichni odejdou dolů na večeři, s klidem vešla do chlapecké ložnice třetího ročníku a vytáhla ze dna Harryho kufru jeho neviditelný plášť. Schovávala ho ve vnitřní kapse hábitu, než mechanicky snědla večeři. Na to svižně prošla prázdnými chodbami, vklouzla do onoho vypůjčeného kusu oblečení a přesunula se do půl deváté toho večera, který jako by neměl konce.

Ve tři čtvrtě na devět v sousední chodbě strnul profesor Snape tak, jako kdyby narazil do zdi. Vytáhl svou ebenovou hůlku a prošel kolem ní tak blízko, až ucítila závan větru od jeho dlouhého učitelského hábitu. Poté, co se zamumlané kouzlo Alohomora ukázalo na zlomení síly osmi Hermion jako nedostatečné, zašeptal další zaklínadlo, které nedokázala rozeznat. Dveře cvakly. Vstoupil.

Když o několik minut později opět vyšel, sledovala ho tak nenápadně, jak jen to šlo, ve snaze zachytit výraz jeho tváře, ale tak tak s ním dokázala držet krok. Brzy uviděla, že míří do pracovny profesorky McGonagallové, nikoliv ředitele Brumbála, což ji vyděsilo a vytrhlo ze snahy rozluštit chování mistra lektvarů. Slíbila jsem, že budu dodržovat pravidla, a ona mi od teď už nebude nikdy důvěřovat, pomyslela si Hermiona smutně. Náhle se nezdálo vrácení bodů stržených Snapem tak důležité; chystal se ji připravit o něco mnohem cennějšího.

Ne, opravila se, zavinila jsem si to sama. On se jen ocitl ve své oblíbené roli zvěstovatele špatných zpráv.

Když zahnul za poslední roh, profesorka McGonagallová právě zamykala na noc dveře.

„Severusi!" zvolala. „Doufám, že se nestalo nic hrozného?"

„Chcete slyšet zábavnou historku?" zeptal se. „Samozřejmě, že ano, vy zábavnými historkami žijete. Ačkoliv já jsem vás varoval, že budu mít v tomhle ohledu pravdu."

Rty profesorky McGonagallové se stočily směrem vzhůru ve vzácném, škrobeném úsměvu.

„Protože já stejně mívám pravdu častěji než ty, jsem si jistá, že tenhle zážitek přežiji."

„Viděl jsem před pár minutami v učebně formulí vskutku působivou scénu," řekl. „Slečna Grangerová—"

„— je opravdu působivá; jaká škoda, že nikdo ze Zmijozelu nemá takový mozek jako ona," přerušila ho profesorka přeměňování bez zaváhání, jako kdyby se takhle bavili už dřív.

„Ano, ano," přikývl, ale mávl podrážděně rukou. „Ale pro tento večer měl Nebelvír osm takových mozků, jako je ten její. Přesně jako ten její."

„Co to – aha! Ach můj bože."

„Přesně tak."

Profesorka McGonagallová a profesor Snape na sebe mlčky hleděli. Jeho ústa sebou znovu škubla tím zvláštním způsobem. A pak jako na povel vybuchli oba zároveň smíchy, žena opřená o dveře své pracovny, muž s hlavou zvrácenou dozadu.

Hermiona si promnula oči a došlo jí, že toho o svých učitelích ví opravdu jen velmi málo.

„To ve skutečnosti není vtipné," podařilo se profesorce McGonagallové po chvíli smích ovládnout, „ale dokážu si představit tvoji reakci – ´Slečno Grangerová!´ – ach ne, moment! – ´Slečny Grangerové! Strhávám Nebelvíru sto bodů!"

Profesor Snape se znovu usmál tím způsobem, který Hermiona shledávala naprosto znepokojivým. „Za každou."

„Severusi!" vykřikla profesorka McGonagallová a dobrá nálada se jí z obličeje vytratila stejně efektivně, jako kdyby na ni použil kouzlo.

„Chci, aby slečna Grangerová dnes večer cestou do postele nepřestala myslet na to, jak hloupě se zachovala," pronesl uhlazeně. „Vím, že neměla v plánu žádnou neplechu, na rozdíl od některých vašich svěřenců. Faktem však nicméně zůstává, že hrála nebezpečnou hru."

„Ale osm set bodů—"

„Ještě jsem svou zábavnou historkou nedokončil. Jistě víte, že ze všech lidí dokážu především já docenit to, čím tento rok prochází. Opětně trvám na tom, co jsem prohlašoval už na poradě sboru, kde byl schvalován její rozvrh, totiž že by žádné dítě nemělo znovu něco takového podstoupit."

„Pokud si vzpomínám, tvůj třetí ročník byl trochu stresující," nadhodila profesorka McGonagallová, když se odmlčel.

„Věděla jste, že jsem po závěrečných zkouškách tu zatracenou věc roztřískal o zeď?" otázal se konverzačním tónem. „Naštěstí jsem tehdy zvládal seslat Reparo. To jen tak na vysvětlenou," dodal, „takže si nebudete myslet, že jsem nějak změkl. Poslouchejte dobře, protože něco takového ode mne už nikdy znovu neuslyšíte: Uděluji Nebelvíru sedm set osmdesát bodů a přál bych si, abych dokázal vymyslet takový způsob zvládnutí domácích úkolů, když jsem byl v jejím věku."

* * * *

Poznámka autorky: A to je důvod, proč Hermiona neustále brání Snapea před Harrym a Ronem.


Samá zmařená akce



Foiled Again

Samá zmařená akce

 Autor: Hayatonyaaa

 Překlad: Lupina

 Beta: marci

 Povolení k překladu: Žádost zaslána

 Originál: https://www.fanfiction.net/s/10737411/1/Foiled-Again

Romance/Humor

Hermiona G. & Severus S., Harry P. & Draco M.

Rating: 13+     Kapitol: 1       Slov: 3 467

 

Shrnutí: Takový pošetilý ficlet na téma manželský zákon. Jsem si jistá, že každá autorka páru H/S v jistém okamžiku musí jeden napsat. Je to jako zasvěcení. – Do Bradavic přichází osoba s PLÁNEM, ale na každém kroku ji čeká překvapení.



Prohlášení autorky: Nic z toho nevlastním. Harry Potter a všechny další postavy a místa patří J. K. Rowlingové.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Hayatonyaaa. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Poznámka překladatelky: Povídku jsem přeložila, abychom zůstaly věrné našim středám. Krev skončila a s další povídkou chceme začít po Novém roce.

 

 

Samá zmařená akce

 

Ministerstvo ve skutečnosti nepřišlo o kolektivní rozum – i přes všeobecný názor, který v nedávné době panoval. Vzhledem k alarmujícímu nárůstu počtu narozených motáků za posledních pár desítek let – a našeptávání jistého Pána zla, který musí zůstat nejmenován, a jeho přisluhovačů k uším jistého ministra kouzel – ministerstvo, ve své nekonečné moudrosti, vydalo nařízení, že každý čistokrevný kouzelník a čarodějka má dva měsíce na to, aby sepsal písemnou nabídku na uzavření manželství s osobou smíšené nebo mudlovské krve.

Díky genialitě a laskavosti ministerstva mohou čistokrevní v tomto tak nepříznivém údobí požádat o ruku mudlorozené nebo poloviční krve dle svého výběru, kteří pak mají týden na přijetí nabídky, nebo obdržení nabídky od někoho jiného. Zasnoubené páry pak budou neprodleně sezdány a od toho okamžiku mají zakázáno používat jakoukoliv formu antikoncepce, čímž se zvýší porodnost.

Takže ne, ministerstvo nepřišlo o rozum. Což bylo definitivní stanovisko, které se toho rána objevilo u několika lidí ve Velké síni, neboť kolektiv ministerských parazitů nikdy žádný rozum neměl, natožpak aby o něj přišel.

Jen se podívejte na Percy Weasleyho.

A tak, ani ne měsíc od vydání nového manželského zákona, několik studentů šestých a sedmých ročníků se zatajeným dechem sledovalo, jak zděšená a pobledlá Angelina Johnsonová obdržela ministerskou sovu se svitkem v pařátu. V slzách četla nabídku. Všichni v síni, dokonce i zmijozelští, ztichli, jako by byl právě vydán rozsudek smrti. Pak se uplakaná mladá žena vrhla na Ronalda Weasleyho, popleteného a zrudlého mladého muže, a prohlásila, jak báječný je jeho bratr. Nikdo, ba ani samotní Weasleyovi, s určitostí nevěděl, kterého má na mysli.

Šlo o překvapivě povznášející událost, ale za daných okolností všichni čekali, až padne kosa na kámen a na světlo boží se dostanou ty z ohavnějších důsledků manželského zákona.

A ohavné to opravdu bylo, když se jednoho pěkného úterního listopadového rána otevřely dveře Velké síně. Mnoho studentů, ale stejně tak i učitelů, bylo vytrženo od snídaně Dolores Umbridgeovou, která se vnesla do síně ve svých nejnazdobenějších a nejkřiklavějších růžových šatech. Ačkoliv se jednalo o ženu podsaditou a malého vzrůstu, s mašlí ve vlasech podobnou nepříjemné dárkové krabici, kterou nikdo nechce otevřít, kráčela s pozoruhodnou sebejistotou. Tento druh sebejistoty skutečně mohl být vyvolán jen arogancí a sebeklamem. 

Viz opět: Percy Weasley.

Veškerý hovor ustal, ani sovám přinášejícím dobrá a špatná poselství se nedostalo pozornosti, když si to ministerská vlezdoprdelka, která kdysi týrala školu – pouhých pár měsíců prostě nestačilo, aby jeden zapomněl – plachtila k učitelskému stolu. Stejně, jako by s hrůzou a fascinací všichni sledovali vlakové neštěstí, zírali teď, jak došla a zastavila se před jistým Mistrem lektvarů. A ne před často politováníhodným Křiklanem, který si dopřával snídani, zatímco jedním okem sledoval dění. Ne, došla a zastavila se před druhým Mistrem lektvarů, jehož temné, černé oči se nepostřehnutelně přimhouřily, jako by mu na jídlo přistálo nějaké smítko špíny.

A přestože nikdo netušil, co se chystá, bylo jisté, že to bude mnohem zajímavější než ranní pošta.

„Ach, Severusi, jaké máme dnes krásné ráno, že?“ Ta ženská se rozzářila a vlídnost z ní tryskala v nechutných vlnách – nebo to prostě jen byl její příliš těžký parfém. Její vysoký, dívčí hlas lezl na nervy – stejně jako v loňském školním roce. Nikdo se neobtěžoval spřádat teorie o tom, jak unikla kentaurům; ti nebozí tvorové pravděpodobně uprosili ministerstvo, aby ji ‚zachránilo‘, a sami ji doprovodili z lesa ven. Chraň bůh, že by tam umřela a strašila je.

Na její otázku se Snapeův výraz změnil v grimasu znechucení a Mistr na ni pohlédl kysele.

„Bylo.“

Jelikož Umbridgeová si sebeklamy o své osobě pěstovala celé roky, ignorovala jeho uštěpačnou poznámku a úsměv se jí ještě rozšířil.

„A v tento krásný den vám nesu báječnou zprávu.“

„Oficiálně vás prohlásili za nezpůsobilou k množení?“

Na okamžik v jejích vodnatých očích zaplál vztek, než jej zakryla a zachichotala se; ten zvuk vážně obtěžoval.

„Ach, Severusi, nebuďte tak hloupý. Podnikla jsem dnes celou tu cestu, abych vám osobně předala oficiální návrh. Musíte být nadšený.“

Kdosi od nebelvírského stolu, s největší pravděpodobností Weasleyovského ražení, se začal dávit a zvracet, ale byl zcela ignorován. Následovala chvíle, která vejde v pozdějších letech do bradavické historie, jelikož všechny koleje, i nebelvírská, se zcela shodly na jednom: všichni studenti neuvěřitelně soucítili s profesorem Snapem. Kupodivu ani zmijozelští se nepozastavili nad zjevným nedostatkem krevního statusu jejich ředitele koleje. Takovýto osud si ani mudlovký šmejd nezasloužil.

„Jejda, Dolores…“ Vyděšení studenti v šoku zírali na Snapea, který vyloudil cosi jako stydlivý úsměv a hlas se mu skutečně zjemnil. „Netušil jsem, že ke mně cosi cítíte. Jsem… jsem převelice polichocen.“ Síní se rozbujelo znechucení a zděšení a dokonce i Brumbál rozpaky přišel při pohledu na Severuse o vždy přítomné jiskření. Jako by nikdy předtím svého přítele neviděl.

Umbridgeová se prostě dmula pýchou.

„Avšak,“ Velká síň kolektivně zadržela dech, Umbridgeová si přestala gratulovat a každý opatrně pohlédl na Snapea. Po tomto obvykle následovala velká ztráta bodů a měsíce trestů.

„Avšak?“

„Zdá se, že jsem už jeden návrh obdržel, právě dnes ráno.“ Snapeovi se podařil zarmoucený výraz, i když mu v očích hrála škodolibá radost… „A, jelikož jsem netušil o té cti, že jste si mne vybrala právě vy, už jsem jej podepsal.“

„Cože?!“

Vedle něj ležel pergamen – pozvedl jej, načež předvedl úžasnou ukázku zdrženlivosti, když se vůbec nezatvářil příliš samolibě.

„Opravdu, veliká škoda, že tyto smlouvy jsou od podpisu okamžitě závazné…“

Docela pozoruhodný odstín fialové na tváři Umbridgeové se neuvěřitelně bil s jejím příšerně růžovým hábitem. A jako jasný důkaz všeho hrůzostrašného, co Snape za svůj život viděl, dokázal neodvrátit zrak. Chudák Filius usazený hned vedle něj neměl zdaleka tak odolný žaludek; otočil hlavu a odstrčil snídani.

„Co – to musím vidět!“ Snape se ani neobtěžoval bránit jí v přečtení svitku a za tenké rty mu zatahal úsměv. Studenti se rozštěbetali – asi debatovali, kdo jiný by si chtěl vzít Snapea za manžela – zatímco Umbridgeová prohlížela dokument. Šepot rychle přehlušil ženin rozzuřený výkřik.

„Co to má znamenat?! Grangerová?“

To jméno skutečně zasyčela a Harry, který při sledování vývoje celé události uždiboval toast, se krátce zamyslel, jestli snad není Umbridgeová tajný hadí jazyk.

Studenti, učitelé, dokonce i duchové v Bradavicích se jako jeden otočili k jediné přítomné osobě, která stále v klidu snídala a letem světem si prohlížela novou knihu: ‚Věštění z čísel: Hra v kosmické loterii‘. Nevzrušeně, pomalu odložila výtisk, napila se džusu a až pak se obrátila k té rozlícené ženské.

Pozornost všech byla neochvějná. Všichni věděli, že jestli existoval někdo, koho Dolores Umbridgeová nenáviděla víc než Harryho Pottera, ‚chlapce, který zůstal naživu, aby ohrozil vedení státu‘, byla to Hermiona Grangerová. Mudlovská špína a veskrze ubohá, odporná, malá coura.

Samozřejmě bylo naprostým tajemstvím, že Hermiona tu ženskou s rozumem na štíru vylákala do Zakázaného lesa, aby ji téměř obětovala zdejším tvorům. A jak kdysi před lety moudře pravil Albus Brumbál: je to tajemstvím, takže to samozřejmě všichni věděli. A protože to všichni věděli, tak ti, kteří si cenili svého zdraví, raději s Grangerovou vycházeli.

Nebo jí alespoň šli z cesty.

Dolores Umbridgeová však zjevně nebyla jednou z těch inteligentních myslí.

„Grangerová! Co má tohle znamenat?!“

Hermiona nachýlila hlavu na stranu a sladce se usmála. Mnoho Nebelvírů velmi dobře znalo tento výraz. Také se významně zjevoval v jejich nočních můrách. Draco Malfoy si byl dost jistý, že kvůli tomuto úsměvu se pevně rozhodl být gayem.

„Toto je nabídka k sňatku. Čistokrevné čarodějky a kouzelníci jsou pobízeni k uzavírání manželství mimo jejich pokrevní příbuzné, aby se zvýšila kouzelnická populace a potenciálně snížil počet nově narozených motáků.“ Recitovala odvážně a pokyvovala si hlavou, jako by se naučila zpaměti slova z nějakého zdroje informací. „Konkrétně toto je má nabídka profesoru Snapeovi. I když teď už je to Severus, když jsme manželé.“ Mluvila tónem člověka, který rozmlouvá s obzvláště natvrdlým děckem.

Nebo s Percy Wealsleym.

Umbridgeová se ocitla na pokraji výbuchu.

„Falšování ministerských dokumentů je hrdelní zločin! Za to uvidíte Azkaban! Jak se vám podařilo vytvořit tuto smlouvu? Okamžitě mi odpovězte!“

Neuvěřitelné, ale Hermiona ani nemrkla a její úsměv nezakolísal.

„Stejně jako všichni ostatní, madame. Vyžádala jsem si ji na ministerstvu.“

„Nelžete mi, děvče; i tak jste v pořádném maléru. Každý ví, že jste šmej – ehm, mudlorozená…“

To byl pohled, když si Umbridgeová téměř prokousla jazyk, jen aby zadržela urážku, kterou by nejraději na tu špínu použila. Obzvláště na tu zatracenou holku.

Hermiona, budiž jí k dobru, na to zjevné uklouznutí nereagovala. Namísto toho se napřímila a nadechla se.

„Jde o velmi zajímavou věc, opravdu. Věděla jste, že motáci jsou stále považovaní za čistokrevné?“

Všichni při tom prohlášení v rozpacích zamrkali a školník se slabě nadmul nad tím nepřímým uznáním.

Umbridgeová prostě jen zírala.

„V kouzelnické novele zákona z roku 1745 byli motáci považováni za entitu oddělenou od mudlů, jelikož vlastní stejnou magii jako kouzelníci a čarodějky, jen ji prostě nemohou používat. Spíše jde o nešťastnou vrozenou vadu. Mudlové by je nazývali hendikepovanými. V každém případě motáci stále spadají do klasifikace kouzelných bytostí, ať už mezi čistokrevné, či jinam.“

„Nechápu, co to má co dělat s -“

„A to je opravdu to nejvíc fascinující,“ přerušila ji bez námahy Hermiona. Většina Nebelvírů a několik havraspárských si vyměnilo úsměvy; nikdo nezastavil Hermionu Grangerovou, když se dostala do přednášejícího režimu. „Zdá se, že motáci, kterých je skutečně hodně, vyhnaní do mudlovského světa, jsou více než z devadesáti procent čistokrevní. A přes sedmdesát procent motáků uzavře manželství s jiným motákem, ať už to o sobě ví, nebo ne. Jako by je přitahovala magie v nich. Vrána k vráně, chcete-li. Ukázalo se, že mí rodiče, i všichni prarodiče, když na to přijde, jsou motáci. Moje prababička z otcovy strany dokonce navštěvovala Bradavice. Jak se mi podařilo zjistit, byla ve skutečnosti čtvrtou sestřenicí rodiny Blacků. Podle Kouzelnických standardů genealogie jsem vlastně považovaná za druhou generaci čistokrevných. Opravdu mě to velmi překvapilo. Byl to docela šok, když jsem obdržela oznámení, že se musím provdat. A když jsem zjistila, že je pan profesor – ach, ehm, Severus – poloviční krve, no, prostě jsem nemohla odolat.“

Hermiona měla tu drzost, že rozkošně zrůžověla a v hrané skromnosti sklonila oči.

„Vždycky se mi docela líbil, víte? Je tak chytrý a talentovaný, že?“

V tom okamžiku se Umbridgeová rozhořčením nezmohla na slovo – i když asi bylo až příliš optimistické doufat, že to vydrží dlouho – tyhle věci jí byly fuk!

Snape byl špinavý poloviční krve, věčně mrzutý a navrch nepříjemný. Ale ten chlap měl pozoruhodný sex-appeal a byl jediným dědicem sídla Princeů navzdory skandálu a následného odcizení jeho matky. A v tichosti nashromáždil pěknou sumičku. Jen pár lidí vědělo, kolik peněz Snape vydělal při vývoji lektvarů. Obzvláště, když nikdy neutratil ani svrček, pokud jej tedy neinvestoval do dalšího vývoje. Na tom jí záleželo. A všechno se to promrhá na Grangerovou! Nejraději by té cuchtě vyškrábala oči! A ona měla odvahu tady sedět a vypadat tak nevinně! Ale jestli byla opravdu považována za čistokrevnou, pak v té záležitosti nemůže nic dělat, k čertu se vším!

„Je mi vážně líto, že jsem vám ublížila, madame Umbridgeová, netušila jsem, že se poohlížíte tímto směrem. A ani mě nenapadlo, že Severus skutečně přijme,“ prohlásila Hermiona naléhavě a odmlčela se, aby se plaše usmála na svého nového muže. Ten zareagoval skloněním hlavy, ale sledoval celé představení nanejvýš pobaveně.

„Ale jelikož vás všude tolik respektují a obdivují, madame, vím, že aniž byste se musela snažit, získáte kteréhokoliv muže podle libosti. Určitě uspějete u každého svobodného mládence.“

Znělo to tak naprosto bezelstně, že se Umbridgeová na moment musela zarazit a upravit si vlasy. Přestože každý s mozkem viděl, že Grangerová lže, až se jí od pusy práší, Umbridgeová, přirozeně, s jejím akutním přebytkem sebeklamu, setrvala v blažené nevědomosti.

„Ano, dobře, přesto je to velké zklamání.“

Ačkoliv Hermionino nestydaté pochlebování zklidnilo ten nejhorší hněv Umbridgeové, její plány na bohatého a vlivného manžela tak či tak skončily v troskách. Rozhodně nebyla šťastná, ale jak jen by je mohla zachránit? Kdo jiný by mohl –

V té chvíli se v jejím zlém, malém mozečku objevila prohnaná myšlenka a ona přesunula zrak z Hermiony na jiné místo.

„Harry, můj drahý, předrahý chlapče.“

Výše zmíněný drahý chlapec ztuhl jako jelen ve světlech velmi ošklivého SUV a statečně polkl poslední kousek toastu.

„Harry, drahoušku, z toho, co vím, jste dosud nepřijal žádnou z vašich nabídek. Možná jste ještě… ehm… neobdržel tu pravou.“ A skutečně na něj zatřepala řasami.

Harry pod dojmem naznačovaného zezelenal. I když dostával nabídky od prvního dne, vždy měl týden na rozhodnutí od té poslední. A protože je dostával každý den, v současné době byl v bezpečí.

Zoufale se snažil nepozvracet a sáhl po svitku na vrcholu hromady posledních nabídek.

„Ach… vlastně, právě jsem jednu podepsal, zatímco jste mluvila s Hermionou,“ vykoktal. Okamžitě vypuklo brebentění. Vyučování bylo zapomenuto, ale kdo by se staral? Šlo o velké novinky! I učitelé se nakláněli přes učitelský stůl, aby lépe slyšeli.

„Cože?!“

Harry jasně obdržel lekci od Hermiony, protože ten nevinný, truchlivý pohled namířený na Umbridgeovou by rozpustil i máslo a nebyl ničím menším než uměleckým dílem.

„Nevím… nevím, co říct… myslím tím… nedovedl jsem si představit, že by někdo jako vy, no… nadělal jsem vám tolik problémů a celou tu dobu jste se na mě tak zlobila… Vůbec by mě nenapadlo, že by někdo tak problémový jako já mohl zajímat druhé.“ Jiskřičky ve ztrápených, zelených očích tancovaly za tlustými skly brýlí. „Ale, no, myslím, že Malfoy bude tím, kdo mě na uzdě udrží.“

V tu chvíli se zdálo, jako by se sám čas zastavil, aby nad tím zamrkal očima, a celá Velká síň přesunula pozornost ke zmijozelskému stolu.

Snape a Grangerová… no, to byla jedna věc. Oba byli panovačné, akademické typy. Rádi na druhé křičeli, a když se vztekali, byli podivně sadističtí. Jistým způsobem to dávalo smysl.

Ale Potter a Malfoy? To bylo prostě… proti přírodě, určitě.

Alespoň Umbridgeová si to tak myslela, protože vypadala, jako kdyby se pod jejími semišovými lodičkami země zachvěla.

„Cože?!“

U zmijozelského stolu zatím Draco Malfoy, opřený o ruce na lavici a jako mladý král si prohlížející své území, bezostyšně a vilně pokukoval po Chlapci, který zůstal naživu.

„No, nevím; tu a tam mám trochu problémů docela rád.“

Harryho rty se zachvěly.

„A-a-ale oba jste hoši!“

Draco jen pokrčil rameny. „Otcovi právníci prošli každý kousek zákona. Nikde se neříká nic o spojení stejného pohlaví.“

Chudák utrápená ženština teď vypadala docela špatně, rozpolcená mezi hrůzou a rozhořčením. Jak se mohl svět tak neuvěřitelně zbláznit?

„Smysl je v tom mít děti!“

Teď se Harry jen zazubil.

„No, tak je budeme muset adoptovat.“

Mezitím, v průběhu celé té akce se Ron, chudák opomenutý Ronald Weasley, dostal do stavu vnitřního konfliktu. Pakliže na světě existovaly dvě věci, které Ron neměl rád, určitě šlo o Malfoye a Snapea. Ale teď tu stála Umbridgeová a ta byla zlá a ohavná. Koneckonců, to ona zakázala Harrymu hrát famfrpál! Jistě, Malfoy se mohl tu a tam snažit podvádět, aby Harryho porazil, a Snape byl prostě zmetek, ale mařit famfrpál, to teda ne! Kromě toho Harry a Hermiona obvykle věděli, co dělají.

A alespoň ani jeden z nich neuzavřel sňatek s Percym.

Konflikt zažehnán a Ron namísto toho začal uvažovat o mrzimorské šesťačce, která měla ty nejroztomilejší malé… ehm, dolíčky. Jo. Dolíčky. Stejně si musí dělat starosti s vlastní nabídkou.

Nicméně Umbridgeová záležitosti nebrala zdaleka tak dobře a vztekala se nad zmařením každého svého kroku. Sakra, za někoho se přece musí provdat!

Před výbuchem ji zachránil další Harryho nevinný pohled.

„Ale, ehm, víte, madame… znám někoho, kdo by se k vám perfektně hodil.“ Počkal, dokud nezískal její plnou pozornost. „Je trochu starší, poloviční krve, má čistokrevnou matku. Slyšel jsem toho o něm opravdu hodně a je pořád svobodný.“

„… Poslouchám.“

Harryho úsměv byl ostrý a smrtící.

„No, jmenuje se Tom…“

ooOOoo

 

Epilog

 

„Dlužíš mi.“

Hermiona vstala a opřela se o stůl, když pozorovala toho muže, svého nového manžela, který seděl za ním.

„Vůbec jsem nechtěla svatbu tak brzo. Rozhodně ne dřív, než dostuduju.“

Snape si ze své židle ztěžka povzdechl a přejel očima po mladé ženě, která jej ušetřila osudu horšího než tisíc smrtí. Špeh na ministerstvu – nebo spíše Lucius, když se nesnažil znít tajemně a záhadně – vyšťoural informace o Umbridgeové a jejích osobních ambicích a varoval jej. Řád to vzal jako vážnou hrozbu a sama Grangerová nakonec předložila řešení.

„Asi bych ti nemohl nabídnout své prvorozené?“

Hermiona se na něj ironicky podívala.

„Vzhledem k tomu, že řečené dítě budu muset porodit já sama, tak ne, nemohl.“ Netrpělivě poklepala prsty po stole.

„Nemohl bych ti zaplatit penězi nebo sexem?“

„Jsem si jistá, že toto je nedílnou součástí celého manželského balíčku.“

„Sakra.“

Nastal okamžik napjatého ticha, než si Severus nakonec ztěžka povzdechl.

„Přístup do laboratoře?“

Hermiona se okamžitě a zářivě usmála, rozsvítila tak podzemí a prosmykla se kolem stolu, aby si mu sedla na klín.

„Teď už jsme se někam posunuli.“

ooOOoo

Hluboko uvnitř zákoutí Raddleova panství Pán zla v hrůze zíral na svitek, který mu doručila osobní sova Luciuse Malfoye.

„Určeno do rukou Toma Rojvola Raddlea,

podle nařízení Ministerstva kouzel, s odkazem na manželský výnos č. 264:

Tento dokument je žádost o uzavření manželství s…“


Pod hvězdami



Název: Pod hvězdami

Originál: https://www.fanfiction.net/s/11047858/1/Bajo-las-estrellas

Autorka: DannyUleySnape

Překlad: Omnes-Seethis

Beta: Aiden

Rating: M

Žánr: Romance

Paring: HG/SS

Varování: pohlavní styk na konci povídky

 

Děj

Láska se občas zrodí i za nejtemnější noci. Malá jednorázovka s mou oblíbenou dvojicí.

Šťastného Valentýna!

 



Pozn. Autorky

Mé fanfiction většinou bývají dramatické a lehce výstřední, avšak tato povídka je takovým malým dárkem pro Vás k oslavě dne lásky a přátelství. Vy, mí drazí čtenáři, jste mí přátelé, má rodina. Věřím, že se Vám můj dáreček bude líbit. Nemohla jsem si odpustit příběh s mou oblíbenou dvojící.

S láskou a přáním krásného prožití Valentýna.

 

Pozn. Překladatelky

Je to můj první překlad, buďte tedy shovívaví. Nečekejte příběh s hloubkou. Je to jen romanťárna pro ty, kteří budou chtít vypnout a přečíst si něco lehkého. Severus je zcela OOC, ale řekla bych, že v tomto případě můžeme udělat výjimku .I když se mi povídku nepodaří uveřejnit do Valentýna, berte to jako takový malý dodatek :)

 

 

Žádné postavy ani místa nejsou v mém vlastnictví, ale patří J. K. Rowling.

 

Pod hvězdami.

Mladá hnědovlasá žena se procházela po pozemcích Bradavic a směřovala k černému jezeru. Byla nervózní a šla velice rychle. Spěchala, protože tato noc byla poslední, kterou prožije jako studentka.  Zítra už získá diplom a tím dokončí poslední rok studia v Bradavicích.

Po válce se někteří studenti vrátili na prestižní institut, aby dokončili studium magie. Hnědovláska  zprvu neměla zájem. Řekněme, že ji návrat do školních lavic nijak netěšil. Nakonec se však rozhodla, že se přece jen vrátí, a díky tomu byla teď zatraceně šťastnou ženskou.

Pokračovala dál ve své cestě na jí tak známé místo ve vlnách černého jezera, a právě v tu chvíli se najednou objevil stín. Muž, jehož zjevení jí vyrazilo dech, ji čekal a nedokázal zabránit úsměvu.

Když zahájila poslední rok studia, měla jeden cíl; vystudovat a stát se lékouzelnicí, na což potřebovala perfektní výsledky v lektvarech, což se nestalo. Přestože byla v tomto předmětu dobrou studentkou, nebyla vynikající, takže doufala, že se ještě zlepší. Jistým způsobem jí přišlo líto, že Severus Snape už nedává hodiny, protože dostatečně zlepšit by se mohla jen s ním.

První den tenkrát přišla zproštěna veškerého nadšení do třídy, kde se ani nedivila, že je první. Vytáhla si všechny věci na lavici, když najednou uslyšela známý hlas. A když zvedla hlavu, k jejímu překvapení, spatřila Severuse Snapea stojícího přímo před ní. Pohlédla na něj a věděla, že ji čeká úžasný rok.

Také si pamatovala na ten den, kdy ho požádala, jestli by jí nepomohl s lektvary. Samozřejmě, že odmítl, takže žadonila a prosila, protože její studium bylo pro ni prakticky  to nejdůležitější, a když lektvarista povolil, netušila, že tento klíčový okamžik by mohl změnit celý její život.

Když přišla k oné temné figuře, zdvihla hlavu. Jeho pohled byl vážný, avšak za pár vteřin se na jeho tváři rozlil úsměv. Objala ho okolo pasu, a protože byl podstatně vyšší než ona, opřela si hlavu o jeho hruď, zatímco on ji v objetí tiskl blíž k sobě. Tak setrvali několik minut, než mistr lektvarů chytl její tvář do dlaní. Ona se usmívala, avšak jeho pohled byl vážnější než předtím. Hermionu polila hrůza, že se stalo něco strašného.

Věděla, že milovat jej, je risk. Přemítala nad všemi možnými důsledky setrvání po jeho boku. Po vánočních prázdninách se vrátila zpět do Bradavic po hledání jejích rodičů, jen aby zjistila, že se zabili při nehodě a pak se vrátila do školy, což ji pomohlo udržet její mysl zaneprázdněnou. Její přístup stačil k tomu, aby mistr lektvarů získal oprávněné podezření, že se něco přihodilo. Takže s veškerou ohleduplností, jaké jen byl  při zjišťování informací schopen, způsobil, že se mladá žena zhroutila a v záchvatu hysterie mu vyklopila úplně všechno. A poněvadž měl srdce zocelené životem, lektvarista rozuměl její bolesti. Moc dobře věděl, jaké je ztratit milovanou osobu a nestihnout se ani rozloučit, takže použil svůj důvtip, aby jí pomohl jít dál. A při tom procesu se zamiloval. A teď, po pěti měsících vztahu, dívka očekávala, až lektvarista řekne, co má na srdci.

„Jsi si jistá, -“ zeptal se pochybovačně.

Jistě, ať to stojí, co to stojí.

Už předtím se rozhodla promluvit si o jejich vztahu. Věděla, že jej miluje a on ji miloval stejně tak, takže nebylo třeba to skrývat. Koneckonců, ona už nebyla jeho studentkou, byla plnoletá a mohla si dělat, co se jí zlíbí.

Následujícího dne zářila Velká síň všemi kolejními vlajkami. Letošní absolventi byli oblečeni do slavnostních hábitů a seděli se svými spolužáky přejímajícími  diplomy. Stejně tak se i Hermiona dočkala toho svého, samozřejmě s vyznamenáním a vůbec nejlepším hodnocením.  Když přebírala svou cenu, všimla si vážného Severuse na svém obvyklém místě, jak jí poslal úšklebek neviditelný pro všechny až na ni.  Viděla také své zrzavé přátele, jak stojí opodál. Podpoří ji, až se tu novinu dozví? Ptala se sama sebe a doufala, že ji nezklamou, přestože její přátelství s Ronem v poslední době utrpělo mnohé. Zatím ale nemohla zavolat na své přátele. Věděla, že Harry ji podpoří, ale ostatní? Na to ji bolelo jen pomyslet. V tom si uvědomila, že síní zněl potlesk a ucítila uzel v žaludku. Teď byl čas promluvit.

Odešla pozdravit ty, kteří ji v tento den doprovodili. Přišla k nim, ucítila pevná obětí. V ten moment byla pod hordou všech těch paží nervózní, ale také dojatá. Když se vymanila ze všech obětí, přistihla se, že si kouše spodní ret. Ten den měla odejít do Doupěte. Měla odjet vlakem se svými přáteli, protože ona i Ginny letos ještě studovaly. Harry i Ron už totiž navštěvovali Bystrozorskou akademii. Pohlédla na své přátele, na svou rodinu a nevěděla kam s rukama, když hledala slova.

„Je tady něco důležitého, o co bych se s vámi ráda podělila,“ oznámila přede všemi a všichni jí věnovali plnou pozornost. „Já-,“ zvedla hlavu vzpomínajíc na Severusova slova. „Vždy se vztyčenou hlavou,“ řekl jí předešlou noc. „Mám přítele.“ Všichni přítomní zůstali beze slova, dokud se jako první neozvala zrzavá dívka.

„Tak proto jsi byla taková... jiná,“ řekla objímajíc svou přítelkyni. „No tak povídej, kdo je to?“ zeptala se nejmladší z Weasleyových. Hnědovlasá žena natočila hlavu a zpoza ní se vynořila postava Severuse Snapea.

Vzal ji za ruku, aby potvrdil její tvrzení. „Já jsem její přítel,“ prohlásil příkře. V ten moment zůstali všichni přítomní jako opaření čajem. Jako další se rozhoupal chlapec, který přežil.

„Jsi si jistá-,“ začal, ale dívka přikývla, a stisk ruky, který následně ucítila, ji ujistil.

„Ano, Harry. Já Severuse miluji a přeji si s ním zůstat.“ Pohledy všech mluvily za vše.

„Já jsem na tvé straně,“ řekla Ginny. „Pokud jsi šťastná, jsem šťastná i já. Všimla jsem si spíš než všichni ostatní, že letos jsi byla nějaká spokojenější než kdy jindy. Po smrti tvých rodičů jsi zase šťastná, co jsi s ním.“ Mladá čarodějka objala svou přítelkyni volnou paží.

„Víš, že tě podpořím,“ řekl brýlatý chlapec a políbil ji na tvář. Opět nastalo ticho, než přišel výbuch.

„Jsi blázen,“ rozkřikl se Ron. „Je o tolik starší, je to smrtijed! Zabíjel, mučil lidi! Nemůžeš to myslet vážně, když říkáš, že fakt chceš zůstat zrovna s ním! Já to prostě neberu,“ ukončil. Hermioniny oči se leskly zlostí. Takovou zlostí, že chlad, s jakým odvětila, všechny zamrazil.

„Možná ti nedochází, Ronalde, že tě nežádám o svolení. Jen se snažím sdílet své štěstí s lidmi, které mám ráda, ale pokud s tím ty nesouhlasíš, bude lepší, když spolu zpřetrháme všechny svazky. Nezasloužím si totiž, abys se mnou jednal tímto způsobem.“ Rozohněný zrzek se zdržel komentáře a otočil se k odchodu.

„Hermiono, ve skutečnosti, Ron má pravdu,“ vstoupila do sporu paní Weasleyová. „Není to rozumné rozhodnutí, že se snažíš žít s mužem o tolik starším,“ vysvětlovala, „takže tě žádám, aby sis to ještě nechala důkladně projít hlavou, protože jestli nečekáš na naše požehnání, tak půjdeme stejnou cestou jako Ron. Koneckonců, je to náš syn,“ ta slova mladou ženu bolela a Severus si všiml jejího napjatého držení těla.

„V tom případě, paní Weasleyová, ačkoliv mě velice bolí to říct, dnes mě vidíte naposled. Miluji Severuse a za žádných okolností se ho nevzdám.“ Buclatá žena kývla na souhlas a odešla spolu se všemi svými syny. Pan Weasley však se svou dcerou a zetěm zůstal.

„Hermiono,“ začal Arthur, „je mi líto slov mé ženy. Chtěl bych, abys věděla, že jsem naprosto srovnaný s faktem, že jste se Severusem pár. Je to dobrý člověk.“  Zmíněný muž se lehce ušklíbl. „Takže věřím, že tě budu moci brzy opět vidět. Stiskl jí rameno a odešel za svou rodinou.

Černovlasý chlapec se přiblížil ke své kamarádce.

„Siriusovo sídlo je neobyvatelné, ale pokud bys chtěla, mohli bychom si pronajmout nějaký byt a bydlet spolu.“ Dívka zvažovala souhlas, když se ozval lektvarista.

„V žádném případě, Pottere, ona bude žít se mnou v mém domě.“ Chlapec se chystal na protest, když ho jeho přítelkyně zastavila. Hermionu jeho nabídka neskutečně potěšila. Ten den oficiálně ohlásili jejich vztah, ale ještě neplánovali spolu žít, takže to bylo něco nečekaného.

„Určitě ti pošlu sovu, Harry,“ ujistila jej.  Z reakcí rodiny Weasleyových se Hermiona cítila hrozně, ale přítomnost mistra lektvarů ji uklidňovala. Rozloučila se s Harrym a Ginny. Když se ocitli sami, čerstvě vyhlášený pár se k sobě otočil čelem.

„Jsi si jistý, že chceš, abych žila s tebou ve tvém domě?“ Přisvědčil.

„Kdybych nebyl, nikdy bych ti to nenabídl.“ To jí vyvolalo úsměv na tváři.

„Až na to, že to neznělo moc jako nabídla, ale spíše jako rozkaz...“ Pozvedl obočí. „...který mi nedělá problémy splnit,“ zasmála se. Za doprovodu užaslých pohledů se ruku v ruce vydali na cestu do sklepení. Se vztyčenou hlavou se odebrali dolů do Severusovy pracovny. Ten požádal domácího skřítka, aby přenesl Hermionin kufr spolu s jeho zavazadly do Hilandery. Oba vstoupili do krbu a zmizeli s vyhlídkou společné budoucnosti.

Před nimi se objevil prostý salón a mladá žena během prohlídky zjistila, že celý dům je velice skromný. Celý večer si povídali. Bylo vcelku zvláštní být spolu tak dlouho bez možnosti kam se schovat, kde být sám. Lektvarista ji pak doprovodil do pokoje. Ona se cítila nervózní, protože to mělo být poprvé, co bude se Severusem spát v jedné posteli. Když už šli někde spolu, líbal ji jen příležitostně, a nikdy nezašli dále. Severus ji nechal se zabydlet a potom vytáhl ze skříně přikrývku a pyžamo. Udiveně se na něj zahleděla. Místnost byla chladná, ale další deka navíc... to snad ani nebylo třeba. Všiml si jejího výrazu a ušklíbl se.

„Vážně sis myslela, že budu spát s tebou?“ To ji překvapilo.

„Je to tvůj dům...,“ odvětila, ale on zakroutil hlavou.

„Hermiono, od teď je to i tvůj dům. Můžeš si tady dělat, co jen chceš, vyjma elfů, ti tady zůstanou...“ Dívka se ušklíbla. „Dnes nebudu spát s tebou a není to proto, že bych nechtěl. Jsem gentleman, a ten den, kdy s tebou ulehnu do jedné postele, nastane až tehdy, kdy budeme manželé,“ upřesnil.

Se smíšenými pocity přikývla. „Teď odpočívej,“ políbil ji a odešel z jejího pokoje.

Mistr lektvarů se cítil zvláštně, když si uvědomil, co si myslela. Doufala, že s ní bude spát v jedné místnosti. Nikdy se necítil tak chtěný jako před chvílí v jejím pokoji a jak uspokojující byla ta myšlenka. Zakroutil hlavou. Něco takového však bylo nemyslitelné. Vybral si jeden z prázdných pokojů, které společnost už ani nepamatovaly. Převlékl se a uložil se ke spánku. Během chvíle upadnul do hlubokého snu plného čokoládových očí a kaštanových vlasů.

Následujícího rána se ihned po probuzení odebral do koupelny na druhé straně chodby, aby se vysprchoval. Nechtěl obtěžovat Hermionu tím, že by jí lezl do pokoje. Vzal si na sebe jediné oblečení, které si předešlého dne odnesl s sebou do pokoje; oblékl si černé kalhoty, přehodil si přes hlavu bílou košili a na ni sako*. V hábitu chodil doma zřídkakdy. Kličkoval chodbami, až dorazil ke dveřím kuchyně, kde se téměř srazil se svou domácí skřítkou, která stála na prahu se založenýma rukama. Stála bokem od ostatních skřítků, což nebylo běžné. Lina málokdy ztrácela hlavu.

„Lino?“ Skřítka ho upřeně pozorovala a její oči byly zalité slzami.

„Pane Severusi,“ zapištěla s uctivou úklonou. „Lina se moc omlouvá, ona je dobrá, dobrá skřítka, ale... slečna mě nenechá udělat snídani! Lina ví, že je špatná a zaslouží si trest.“ Mistr lektvarů okamžitě pochopil.

„Lino, slečna bude žít teď v mém domě, takže se musíš řídit jejími příkazy. A netrestej se,“ řekl důrazně, aby pochopila, že je to rozkaz. „Teď jdi,“ a skřítka s lusknutím prstů zmizela. Hnědovlasá žena chystala snídani po mudlovském způsobu a mistr lektvarů ji upřeně pozoroval. Ve svém světě působila tak přirozeně a on si vzpomněl, že když ji vídával v kuchyni, bylo to vždy při vaření lektvarů. Tohle byla pro něj novinka.

„Dobré ráno, Hermiono.“ Viděl, jak leknutím nadskočila.

„Vždycky, když stojíš ve dveřích, Severusi, vyděsíš mě k smrti,“ vydechla.

„Už jsem si všiml,“ podotkl. Usmála se a vzala oba dva talíře, když v tu chvíli zpozorovala máchnutí hůlky, a v jednu chvíli talíře i dýňová šťáva zmizely, a ve druhém se objevily na stole. Hermiona svraštila obočí.

„Tak je to mnohem rychlejší,“ dodal. A ona v afektu políbila jeho rty. Tělem mu projela vlna štěstí při onom prostém činu. Lektvarista jí přidržel židli a dívka se usadila za stůl. „Spalas dobře?“ zeptal se.

„Dost dobře. Ta postel je velice pohodlná,“ odvětila. Následující minuty ticha vyvolaly nervozitu a ve vzduchu visely nevyhnutelné otázky.

„Severusi?“ vytrhlo jej z myšlenek. „Myslím, že bych si měla najít podnájem.“ Pozvedl obočí. „Není to tak, že bych nechtěla žít s tebou, to si nemysli. Já jen nechci napadat tvé soukromí.“ Obočí lektvaristy vylétlo ještě výš.

„Neopakuj takové hlouposti. Nic nenapadáš. Naopak, raději tě mám při sobě. Tak tě můžu chránit, dávat na tebe pozor. Kromě toho, vyjma Pottera už nemáš nikoho. Navíc, byl bych rád, kdyby sis zachovala dostatečně vysokou životní úroveň.“ Čarodějka kývla na souhlas. Po chvíli mistr lektvarů změnil téma na vážnější záležitosti.

„Taky bych se rád na něco zeptal.“ Když kývla, pokračoval. „ Jsi se mnou šťastná?“

„Ovšemže ano. Nezajímá mě, co na nás říkají ostatní, to ty víš. Miluji tě.“ Nikdy od ní ta slova přímo neslyšel. Když si Hermiona uvědomila, co vlastně řekla, přinutilo ji to k úsměvu.

„Víš,“ začal lektvarista, „nejsem člověk, který tě dennodenně bude zahrnovat přeslazenýma řečičkama. Ve skutečnosti jsem muž činu, a proto ti chci ukázat, že to, co k tobě cítím, není jen laciný povrchní cit.“ S těmi slovy ji uchopil za ruku. „Jsi jedinečná žena. Byl bych rád, kdyby ses po mém boku cítila v bezpečí a abys se mnou zůstala po zbytek života. Nechci tě žádat, abys byla mou přítelkyní, poněvadž touto fází jsme si už dávno prošli. Nevím, jestli takhle udržíme vztah na věky, a jediný způsob, jak zajistit, aby se tak stalo, je nabídnout ti místo, které by tě bylo hodno. Jsi součást mého života. Přál bych si, aby ses stala mou ženou.“ Hermiona zůstala v naprostém šoku. Pustil její dlaň, aby se v ní mohla objevit květina. „Upozorňuji, že ta kytka rozhodně nemá znázorňovat lásku. Květiny časem uvadnou a okvětní lístky opadají,“ a pomalu otrhával jednotlivé barevné plátky. „Naše láska nikdy nepovadne, ani nevyschne. My vytrváme.“ Odtrhl poslední okvětní lístek. Pak přivolal nádherný prsten z bílého zlata se zeleným kamenem v jeho středu.  „Vím, že je to brzy vzhledem k tomu, jak dlouho jsme spolu, ale nemohu tě žádat, aby ses stala mou družkou a součástí mého život, poněvadž obojím jsi už teď. Proto se tě teď ptám, Hermiono, vezmeš si mě?“

Slzy zvlhčily její oči i tvář. „Ano. Samozřejmě, že ano!“ vyhrkla a jejich rty se setkaly.

„Miluji tě,“ zašeptal.

Následující dny oznámili tu novinu svým přátelům, což nakonec zahrnovalo jen Harryho jako Hermionina svědka a Minervu se strany Severuse, a požádali je o tuto laskavost. 

„A teď, pokud je zde někdo, kdo má námitky k uzavření tohoto svazku, ať promluví teď, nebo ať mlčí navždy.“ Ministr je prohlásil za muže a ženu a oni zpečetili svazek nedočkavým polibkem. A tak se stali manželi.

Po svatbě se oba vrátili do domu v Hilandery. Rozhodli se, že během Hermionina studia na lékouzelnici zůstanou bydlet tam. Stoupali po schodech do Hermionina pokoje. Chvěla se nervozitou, přestože se se Severusem chtěla milovat jako nikdy. Když vystoupali do ložnice, Severus zavřel dveře. Chtěl postupovat velice pozvolna, přestože věděl, že chtěla to samé, co on. Nechtěl na ni zkrátka tlačit. Položil jí jemně dlaně na ramena a ona ucítila zamrazení a pocit rozkoše, když ji políbil na šíji. Polibky stoupal stále výš, až se  rty letmo dotkl jejího ucha a zašeptal:

„Pokud budeš chtít, abych zastavil, řekni mi to.“ Beze slova kývla na souhlas.

Jeho polibky dráždily kůži dívčina ramene a šíje, a ten, který zasáhl ušní boltec, způsobil, že dívka zasténala. Prsty se zahákly za bílé svatební šaty a rozeply zip. Pomalu stahoval látku z jejích ramen a prsty bruslil po sladké kůži své novomanželky. Odhalil bledá záda, věnoval jim polibek a jeho ruce sjely něžně po její hrudi, až se zastavily na dvou pahorcích. Obkroužily její podprsenku, během čehož si užíval Hermioniny vzrušené výdechy. V tom ji jeho ruce otočily a ona mu najednou hleděla přímo do černých očí. Jejich rty se spojily, když ji jemně sál spodní ret. Poté, co se odtáhli, sklonil hlavu přes její rameno, aby jí odepnul podprsenku. Poznal ihned její slast a chtíč a přiložil rty na ztvrdlou bradavku.

Přitiskl to nahé tělo k sobě. Hermiona nebyla schopna popsat pocity, které ji ovládaly. Jemně jej od sebe odstrčila, jak položila dlaně na hruď muže, kterého milovala. Knoflík po knoflíku rozepínala  jeho hábit, aby ke svému zklamání zjistila, kolik jednotlivých vrstev oblečení se pod svrchním hábitem nachází. A pak před ní konečně stál nahý. Zmítána vzrušením jej líbala na hrudi, až se dostala tam, kde už začínal lem kalhot. V tu chvíli ji mistr lektvarů zdvihl hlavu, políbil ji (jak nádherná byla) a líbal ji ještě chvíli, než ji položil opatrně na postel. Dotýkal se každičkého kousku toho nahého těla. Ty boky, ten pas, ty nohy.** Cítil se otrokem svých vlastních tužeb. Cítil, že takhle už víc nemůže.

Svlékl si kalhoty, a tak odhalil své tělo v celé jeho kráse před svou ženou. Ona na tom nebyla jinak. Naposledy ji políbil na krk a ona se mu podívala do očí.

„Kdybych ti ubližoval, musíš mi to říct.“ Přisvědčila.

Mistr lektvarů zaujal pozici v klíně své ženy tak, aby se oba cítili pohodlně a pak do jí opatrně, tak něžně jak jen to bylo možné, pronikl. Z jejích úst unikl bolestivý sten. Severus začal panikařit a chtěl se opět stáhnout, když se Hermionina stehna stiskla blíž k sobě. To jen způsobilo větší potěšení černovlasého muže. Protože už se nedokázal dál udržet, začal opatrný pohyb kyčlí směrem k její pánvi. Velice pozvolna, a když viděl, že se přizpůsobila  tempu, jeho pohyb se zrychlil a zdrsněl.  Jeho nápor se prohloubil a čtyři stěny pokoje se postupně zaplnily zvuky vyvrcholení a oba zůstali vedle sebe ležet na zádech. Po chvíli se mistr lektvarů zvedl, aby ji opět políbil a přitáhl si ji blíže k sobě. A ona, zpocená a šťastná, přijala jeho náruč.

„Děkuji,“ řekla.

„A tohle jsem si zasloužil čím?“ otázal se mistr lektvarů.

„To sis zasloužil proto, že mě vždycky chráníš, staráš se o mně. A taky proto, že jsi byl při milování prostě k sežrání,“ zasmála se.

„Prostě ve mně vzbuzuješ ochranitelské sklony, a věř mi, ty tady budou vždycky.“ Políbil ji.

„Vzpomínáš si, jak to vlastně všechno začalo?“ zapřemýšlela.

Jistě že věděl. Na břehu jednoho černého jezera...

Světlo hvězd... oba si vzpomínali na tu jednu chladnou březnovou noc, když hnědovlasá žena stála na bradavických pozemcích v tu chvíli, kdy se jakýsi lektvarista objevil po jejím boku a bez jediného slova ji najednou políbil. Ten polibek uvolnil hráz všem zatajovaným citům, které po měsíce oba potlačovali.  A ten okamžik změnil jejich životy.

„A teď to nebude jiné...,“ řekl lektvarista a s pohybem jeho hůlky se na stropě objevily zářivé zirkonky připomínající hvězdy. Hermiona mu věnovala úsměv... a jako tenkrát před měsíci, i teď vlastně začínáme.... jejich rty se vášnivě přitiskly k sobě a v okamžiku oba věděli, že jsou připraveni na další kolo slasti.

Občas se naskytne příležitost, kdy se láska zrodí i za nejtemnější noci. Jediné, co je třeba, je světlo, které osvětlí naši cestu, takže ty duše, které milují a budou milovat po zbytek svého života, najdou ono světlo, které je vyvede z temnoty, třeba i ve hvězdách...

...

 

* Přeložila jsem to jako sako, ale ve skutečnosti by to podle originálu, ve kterém  stojí „la levita“, měl být spíše frak nebo něco na ten způsob, co má šosy. Promiňte, ale do fraku ho prostě nemůžu obléknout :D

 

** V těchto dvou odstavcích už jsem, s prominutím, vynechala několik dalších „polibků“. To už by vážně bylo přepolibkováno :))


Milovat se s jiným



Název: Milovat se s jiným

Originál: Hacer el amor con el otro

Autor: Liade Snape de Black

Překlad: Omnes-Seethis

Beta: arabeska

Povolení k překladu: Souhlas s překladem

Varování autorky: Na celou povídku platí věkové omezení, takže pokud jsi starší šestnácti let, vítej. Pokud ne, čti na vlastní nebezpečí.

Varování překladatelky: Popsaný pohlavní styk, Severus jako záporák, OOC

Rating: M

Počet slov: 1 510

Žánr: Drama/Tragedy



Děj:

Tisíckrát jsem se ptala sama sebe, proč tě nechávám jít. Proč se nechopím příležitosti. Nevyužiji tvé lásky, tvé vášně, tvého života, který mi nabízíš. Tys ale dovolil, abychom se odcizili, Severusi. Jak jen mi chybíš. Chybíš mi každou noc, kterou trávím po Viktorově boku. Nemůžu přestat myslet na to, co už dávno není.“

Hermiona Grangerová

Hermiona a Severus měli vášnivý a povrchní románek. Životní okolnosti však nepřály tomu, aby pokračoval, přestože oba cítili, že by jejich shledání mohla přerůst v lásku. Hermiona k němu ale nikdy nepřestala chovat city, přestože už chodila s jiným.

 

Pozn. autorky:

Můj druhý songfic. Tentokrát jsem se věnovala svému oblíbenému páru HG/SS. Jak všichni víte, postavy patří J. K. Rowlingové (kéž bych byla ona), těm od Warnera a kdoví komu dalšímu ještě, kdo má mnohem víc peněz než já. Nepoužívám je za účelem zisku. Další z kupy mých divných povídek s jediným účelem – živit mou už tak dost slušnou prokrastinaci. A taky tu vaši, protože tuto povídku právě čtete.

Píseň nazpívala Alejandra Guzmán, a jí taky patří text, který nepoužívám za účelem zisku.

Nevím, nakolik si užijete, co vás čeká, ale já bych velice ocenila odezvu (pozn. překladatelky: to já taky :)), i kdyby to měl být jen vzkaz, jak jsem otravná. (Nebo nějaké uznání… nebylo by?)



*



Té noci se vrátila domů po směně, která z ní opět vysála veškerou energii. Patřila mezi ty, o kterých se nemluví z odboru záhad. Každým dnem se cítila vyčerpanější, každý den znovu vyhledávala zázemí v elegantním bytě, který nazývala domovem, u svého osmadvacetiletého samozvaného přítele a starého milovaného kocoura, který jí dělal společnost už od třinácti let.

 

Každé nové ráno

vidím jeho tvář a říkám si,

kdepak je ta tvá.

 

Povečeřeli spolu, tak jako to dělávali každý večer. On umyl nádobí. Popadl ho opět ten getlemanský záchvat, který přicházel tak jednou do týdne. A to kdoví jestli. Ona odkopla modré lodičky na podlahu a rozvalila se na gauči. Zuřivým gestem si rozpustila zacuchané vlasy, jako obvykle. Povzdychla si, když jí stařičký Křivonožka vyskočil na klín a stočil se do klubíčka. Milovala toho kocoura. Usmála se, když Viktor vyšel z kuchyně, okolo pasu zástěru, ve které ona sama vždy umývala nádobí. Milovala toho kluka.

 

Já si nenaříkám, vždyť ráda ho mám,

bez tebe ale strádám

a dospět mu ještě potrvá.

 

„Až bych řekla, že ti ubírá na šarmu,“ poznamenala Hermiona s úsměvem na rtech.

„Bez těch bot se mi líbíš víc,“ odvětil s ještě větším úsměvem.

„V tom se asi nikdy neshodneme...“ řekla a kdesi uvnitř ji něco zabolelo. Vzpomínky.

„Já ano,“ ujistil ji a naklonil se nad pohovku, pokládaje ruce vedle Hermiony na opěrku. Otrávený Křivonožka seskočil z klína své paničky, jako by to snad bylo zvykem.

„Vážně?“ zeptala se s pozvednutým obočím.

„Ach, ano,“ potvrdil tmavovlasý chlapec a upřel pohled na její rty vteřinu předtím, než na ně přitiskl ty své.

 

Chybí mu ráz, chybí mu žár,

chybí mu vášeň a plamen, co tys měl v kostech.

 

Kde je tvůj stisk, tvůj hlas,

jen ty jsi chápal, že se nevyžívám v něžnostech.

 

 

Nesměle vešla do kabinetu profesora Snapea. Pořád jí dávalo zabrat, aby se necítila jako laciná zoufalka.

Plášť ji zakrýval od hlavy až k patě. Stále ještě cítila ruměnec na tvářích, který na sobě viděla v zrcadle před odchodem z Komnaty nejvyšší potřeby.

 

Chci zpět ty šrámy, znaky tvého milování,

chci zpět ty zuby, co kousaly při líbání,

chci opět zažít, jak mě svíráš bez váhání,

chci vrátit čas, mít tě po svém boku, a to je jediné mé přání.

 

Slečno Grangerová, jsem vskutku potěšen vaší návštěvou,“ zazněl chladný sarkastický hlas Severuse Snapea a ozvěna se rozlehla pracovnou.

Řekla bych, že za chvíli budete ještě potěšenější,“ odvětila dívka a zavřela dveře. Pak si rozepla plášť a to, co profesor spatřil, mu vyrazilo dech.

Nádherné boty.“ Upřel oči na modré lodičky, do nichž byly obuty dívčiny nohy.

Nejsou to jediné, co jsem si dnes kvůli tobě vzala,“ utrousila, protože ne jen nohy si zasluhovaly jeho pozornost. Však si nevzala ten černý korzet ani tu kratičkou sukýnku z černého hedvábí, které tak lichotily její postavě a kvůli kterým se klepala zimou, aby byly celou dobu středem pozornosti pouze její nohy.

Ať je to co chce, nebude tě to tížit dlouho,“ ujistil ji a přistoupil k ní.

Budiž,“ zašeptala mladá žena předtím, než ji umlčel polibkem.

 

Milovat se s jiným, ne, to ne,

nevidíš slunce, necítíš růže,

není to dotek jeho kůže.

 

Cítila na zádech dotyky silných rukou, které se střídaly s vášnivými polibky. Neudržela vzrušený sten, když jí něžně svlékal šaty. Pak se polibky přesunuly na šíji a ji zamrazilo podél páteře. Nakonec bez zbytečných ceremonií skončili v posteli. Polibky klesaly a ona vzdechla podruhé. Cítila vzrušení. Holýma nohama se třela o jeho lýtka.

 

Není tu blesk ani hvězdy v jeho očích,

není tu svět, co se s tebou rychle točí.

 

Dotýkala se každičkého kousku těla a majetnicky ho objímala. On pokračoval ve své práci, líbaje každičkou plošku její kůže, až ji uchopil za boky, aniž by se obtěžoval věnovat se víc jejím přáním, a omotal si její nohy kolem těla. Pak do ní vnikl, čímž spustil proud slasti, který vystřelil do obou těl. Dovnitř a ven, stále dokola, ten zběsilý pohyb, narůstající touha po ukojení jich obou. O pár minut později ucítila, jak se vzápětí po uspokojujícím orgasmu jejím tělem rozlilo teplo, jako po každém jejich milování od dob, co s Viktorem začala žít. Každou noc to však stále byl jen Viktor… namísto něho.

 

Milovat se s jiným, ne, to ne,

je to jako spávat sama,

láska jeví se ti jako fáma.

 

Když vešla do Severusova kabinetu, nebyl tam. Překvapilo ji to. Od těch dob, co začali ten svůj „vztah“, na ni čekal pokaždé. Hermiona před týdnem dokončila studium v Bradavicích a přestala tak oficiálně být jeho studentkou, ale tím se nic nezměnilo. Pro ni byl její profesor. On ji naučil vše. Díky němu poznala, co je to rozkoš. Poznala, co je to rozkoš poskytnutá Severusem Snapem. Prošla pracovnou k jeho osobním komnatám, když ji zastavily jakési zvuky.

Párkrát zaklepala zadržujíc slzy. Severus otevřel a ve tváři se mu zračily všechny obavy. Měl na sobě jen kalhoty, které stěží dokázaly zakrýt jeho vzrušení. Za ním se pod prostěradlem krčila kudrnatá černovlasá žena.

 

I když si namlouváš, že jen miloval sebe,

postrádáš pocit, že jsi vstoupila do nebe.

 

„Jen jsem se přišla zeptat, jestli by sis nedal pivo,“ řekla Hermiona zlomeným hlasem. „Zřejmě ho ale nepotřebuješ.“

„Můžu ti to vysvětlil, Hermiono… prosím…,“ vysoukal ze sebe sklíčeně.

„Vysvětlit mi co? To proto jsme se teď nevídali?“ vyprskla a tváře jí hořely vztekem. „Kolikrát, Severusi?“

„Čtyřikrát…,“ zašeptal, aniž by se vůbec snažil cokoliv zatajit. Lhát jí, to by si podepsal vlastní ortel. Nicméně ani to jej nezachránilo před fackou, která přiletěla dřív, než stačil dokončit větu.

„Jdi do prdele….“

 

Každý další večer

chtěla jsem pomstu,

ať se taky cítíš sám.

 

„Jdu si dát sprchu,“ řekla Hermiona, která odpočívala vedle svého přítele.

„Chceš pomoct?“ zeptal se Viktor se šibalským úsměvem.

„Teď ne, zlato,“ odvětila a skryla své chmury.

Vešla do koupelny, připravila si aromatickou koupel a ponořila se do pěny v zoufalé touze po uvolnění.

 

Chybovala jsem, já vím,

tyhle hry neumím, teď cítím,

že prohrávám.

 

Nikdy by nevěřila, ani by ji nenapadlo, že po téměř šesti letech bude ještě stále cítit Severusovy ruce na svém těle, jeho rty, jeho mužnou hruď, štíhlé svalnaté ruce… jeho celého.

A teď měla po krk života s Viktorem. Nebyl to špatný člověk, nebyl špatný kamarád, ani milenec, ale nebyl to Severus s těmi svými přerostlými otravnými vlasy, špatně oholenými vousy, hákovitým nosem, dlouhými prsty a Severusem juniorem potěšeným z jejích lodiček na jehlovém podpatku. Nebyl to Severus s tím svým sarkastickým: „Už jsi skoro stejně dobrá jako já“, což byl jeho osobitý způsob, jak říct: miluji tě.

 

Kde jsou ty oči, kde je tvůj upřený pohled,

tvé černé vlasy, boky co neberou ohled,

tvé černé vousy dráždící na jemné tváři,

tvůj dravý úsměv a ostrá slova, bože, proč jsou všichni muži strašní lháři!

 

„Herrmiono?“ zavolal Viktor z chodby.

„Ano?“ ozvalo se z vany.

„Miluju tě.“

„Já tebe taky.“ A v Hermionině mysli se objevil obrázek Severuse, jako by to byl on, kdo vešel do koupelny a vyslovil ta dvě slova plná citu.

 

Milovat se s jiným, ne, to ne,

nevidíš slunce, necítíš růže,

není to dotek jeho kůže.

 

Není tu blesk ani hvězdy v jeho očích,

není tu svět, co se s tebou rychle točí.

 

Milovat se s jiným, ne, to ne,

je to jako spávat sama,

láska jeví se ti jako fáma.

 

I když si namlouváš, že jen miloval sebe,

postrádáš pocit, že jsi vstoupila do nebe…

X
X X