X X

Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




The Rise and Fall - Úvod



The Rise and Fall

Vzestup a pád


Originál: https://www.fanfiction.net/s/9667092/1/The-Rise-and-Fall



Autor: Xeres Malfoy

Překlad: arabeska

Banner: Vojta

Povolení k překladu: ano

romance/drama

Dramione

Vedlejší postavy: Theodor Nott, Blaise Zabini

Rating: Pouze pro dospělé - a tím myslím (v rámci možností, já vím) duševně vyrovnané dospělé bez sklonů k depresím.

Varování: Vulgarismy, alkoholismus, násilí, psychické problémy. Povídka ohledně násilí tolik popisná není, ale mezi řádky je místy děsivá.

Kapitol: 47

Slov: 345 000

Shrnutí autorky: Voldemort je u moci a drží ve svých spárech celý kouzelnický svět. Draco ví o zástupu vězňů v podzemí Malfoy Manor, ale raději předstírá, že se pod jeho nohama žádné zrůdnosti neodehrávají, a utápí se v alkoholu a netečnosti. Až do dne, kdy je po něm vyžadován výslech. A ne jen tak někoho. Přestane někdy ignorovat realitu?



Postavy v tomto příběhu jsou majetkem J.K.Rowlingové. Originální příběh patří Xeres Malfoy, která souhlasila s jeho překladem. Při překládání se pracuje s českým originálním překladem Harryho Pottera od pánů Medků a s fanfiction slovníky. Ani příběh, ani jeho překlad nevznikly za účelem finančního zisku.



PP: Nemůžu uvěřit, že se do toho vážně pouštím. 300 000 slov! Ale snad jste si nemysleli, že se spokojím jenom s Isolation, člověk potřebuje do života i trochu té francouzštiny. Dopředu varuju, že překlad půjde pomalu a primární bude právě Izolace. Tohle je jedna z těch bolavých povídek s koncem, který vám neprozradím (ale nebojte). Sequel dosud nebyl dokončen a autorka se naposledy ohlásila v září, ale i když není dopsaný, tenhle příběh ano a zaslouží si překlad. Všichni už se na něj sbíhají jako supi, takže tímto si (jako nedávno Lupina) s dovolením Vzestup a pád zabírám. Já to přeložím, i když to chvíli potrvá – není to zrovna školácká francouzština.

Těším se po novém roce, bude to jízda!


Kapitola 1 - Den v pekle



Une journée en Enfer

originál: https://www.fanfiction.net/s/9667092/1/The-Rise-and-Fall

autor: Xeres Malfoy;  překlad: arabeska



PP: Jsem zvědavá, co tomu řeknete. Kapitoly budou přibývat pomalu, chci si na nich dát záležet. A všichni dobře víme, jak je těžké skloubit pracovní, studentský, soukromý a fanfiction život, což? Ještě že jsem workoholik :)) Tak… je to tady!

Přemýšlím, jestli budete víc milovat Narcisu nebo Thea…

 

 

 


Den v pekle

 

Když se Draco Malfoy převracel v posteli, rukou lehce zavadil o něčí nahé rameno. Škubl sebou a s očima vytřeštěnýma do černočerné tmy se posadil na matraci, ale vetřelce rozeznat nedokázal. Jako první mu do hlavy vplula vzpomínka na včerejší „večer“. Jak to jen popsat? Jak nazvat tu takzvanou oslavu, která se konala jen pár metrů nad hlavami bandy mudlovských šmejdů a na kost vychrtlých zrádců válících se ve vlastní špíně v celách o méně než třech metrech čtverečních? Možná gala zlovůle? Jaká ironie.

Draco pěkně vychovaně poslechl rodiče a připravil se na přijetí vší té neblaze proslulé londýnské smetánky. Už to byly tři měsíce, kdy Voldemort převzal kontrolu nad Ministerstvem kouzel, a kupodivu dosud nikdo nezvedl ani prst, aby to změnil. Dokonce ani Potter a jeho sebranka idiotů. Ne že by si stěžoval. V posledních týden ani jediná bitva; svět na tom už dlouho nebyl tak dobře. Jen by ocenil, kdyby si přátelé jeho otce našli jiné místo než jejich dům, kde držet svoji kořist a hrát si s ní.

Takže si navlékl oblek, potřásal cizíma rukama a způsobně naslouchal rozhovorům. Pil. Hodně. Možná v naději, že zapomene na ostudnost té okolní šarády. Potom dorazila Pansy Parkinsonová. Naštěstí už se v mezičase stihl opít dost na to, aby byl schopný snést její přítomnost. Zajela mu rukama pod zpola rozepnutou košili, zamumlala jednu z těch zbytečných laciných frází, že má tajemství, načež ho zavedla nahoru do patra, kde rozehráli ještě lacinější hru. Potom Draco vyzvracel ten litr šampaňského a… pak nic.

Draco si promnul tvář v marné snaze zahnat tu mlhu, která mu zatemňovala celou mysl. Z hlubin manoru proťal temnotu ostrý výkřik následovaný výbuchem smíchu. Zase další ubohá dívka, kterou to přijde draho. Draco si přitáhl kolena k hrudi a opřel se o ně čelem. Křik. Nedalo se to snést.

Vlevo od něj zašustily přikrývky, to když se Pansy pohnula. Ať spí dál, prosím, naléhal Draco a netroufl si pohnout se ani o píď. Ale té noci zřejmě na manor neshlížel žádný bůh, aby vyslyšel jeho žádost.

Draco?“ zavrněla dívka a přitáhla se blíž k němu. „Ty nespíš?“

Z jejích úst nevyzněla ta otázka ani zdaleka tak nevinně, jak by se dalo předpokládat. „Nespat“ znamenalo pro Pansy „mít chuť na sex“. Z té představy se Dracovi zvedl žaludek. Jediné, co teď potřeboval, bylo zůstat sám, jít se osprchovat, vyřvat si hlasivky, zabít, smát se, vybrečet se a spoustu podobných věcí. Ale ne Pansy. Levou rukou ji odstrčil od svého stehna.

Vystřel z mojí postele,“ zabručel, aniž by se na ni podíval. Pansy po něm šlehla pohledem.

Přestaň hrát to divadlo,“ vyštěkla. „Pokaždé mě vykopneš a potom za mnou zase přilezeš.“

Zmijozel se ušklíbl. „Omyl, to ty se ke mně vždycky vracíš a ty čekáš, až se zliju pod obraz, aby ses na mě ty mohla vrhnout, protože v tu chvíli by mi bylo jedno, kdyby se na mě nalepil lvoun.“

Pansy mu vrazila takovou, že mu v levém uchu hvízdalo ještě dlouho po úderu. „Kreténe,“ procedila skrz zuby a jala se sbírat svoje věci.

Skvěle, a na odchodu si hlídej zadek.“

Jdi do prdele, Draco!“ zaječela Pansy, než se za ní zabouchly dveře.

Naslouchal jejím krokům, když ostentativně dupala ze schodů a následně za sebou práskla vchodovým dveřmi.

Tak, to by bylo,“ zamručel blonďák a znovu si opřel bradu o kolena.

*

Ve chvíli, kdy Draco sešel do jídelny na snídani, jeho  rodiče seděli u mohutného dubového stolu. Lucius Malfoy popíjel černou kávu a zamyšleně se prokousávat Denním věštcem, zatímco Narcisa se zaměřila na ukusování toustu bez drobení, které dotáhla na úroveň umění.

Titulní strana byla věnovaná událostem včerejšího večera. Na fotografii si Lucius a Narcisa Malfoyovi se širokým úsměvem připíjeli s novým ministrem kouzelnického práva (samozřejmě Smrtijedem). Vůně kávy a horkého chleba v Dracovi nevyvolala hlad. Vlastně se mu z toho spíš chtělo zvracet. Ale snídaně byla jako malfoyovské dogma. Nezáleží na tom, co jste dělali den předtím nebo během noci, jestli jste zabili tucet mudlů nebo vypili půldruhé lahve čisté vodky, bylo nezbytné dostavit se ráno svěží a odpočinutý k snídani.

Dobré ráno, Draco, dáš si toust?“ zeptala se Narcisa, které se právě podařilo jeden namazat máslem, aniž by jí upadl sebemenší drobeček. Dokonce zašla tak daleko, že než mu toust podala, napsala nožem do másla krasopisné D. Jak by to mohl odmítnout?

Děkuji… matko,“ řekl Draco, ačkoliv předtím v duchu trval na tom, že není schopen pozřít ani sousto. Ale mezi Malfoyovými se zásadně usmíváte, děkujete a způsobně žvýkáte.

Slyšela jsem brzy ráno Pansy, když odcházela,“ pronesla Narcisa lehce. „Muselo to být kdy…“ Otočila se na svého manžela schovaného za novinami. „Ve čtyři nebo v pět hodin? Že, Luciusi?“

Nezřetelně přisvědčil. Draco si mezitím povzdychl.

Pansy je děvka,“ zamumlal. Při jeho slovech se Narcisina ústa zformovala do ukázkového „o“, načež věnovala svému synovi šokovaný pohled. Lucius na Draca pohlédl zpoza Věštce a trochu se uchechtl.

To musela zdědit po svém otci,“ prohlásil žertem a obrátil tak pozornost své ženy na sebe.

Luciusi!“ obořila se na něj. Od manžela se jí dostalo jen zcela nechápavého pohledu.

Ještě včera jsi říkala to samé,“ začal.

Vím velice dobře, co jsem říkala,“ bránila se Narcisa. „Ale není důvod probírat u stolu tak neslušným způsobem někoho, kdo má od přírody natolik unáhlenou povahu, že stáhne spodní prádlo ještě před svršky.“

Draco se tiše zasmál. Občas se jeho matce podařilo dovést na úroveň umění nejen mazání toustu, ale i pouhá řeč. Lucius zakroutil hlavou a vrátil se zamračeně ke čtení. Narcisa sáhla po dalším plátku chleba, zřejmě aby zopakovala své mistrovské dílo, a Draco se zakousl to toho svého.

Zrovna když Draco dojedl, zaslechl svého otce tiše zaúpět.

Neuvěřitelné, taková ostuda,“ zamumlal Lucius stále zabraný do Věštce.

Jeho žena jej ignorovala, zcela ponořená do představení, jak co nejkultivovaněji a nejprecizněji nabrat na lžičku marmeládu.

Nepředstavitelná hanba,“ zopakoval Lucius a očividně čekal, až se ho někdo zeptá, co tak úžasného a ostudného se stalo.

Toust se rozlomil a na Narcisin talíř se snesl nepřípustný počet drobečků. Povzdychla si.

Tak oč se jedná, Luciusi?“ zeptala se. Draca fascinoval způsob, jakým matčina ruka shromažďovala malé drobky na jedno místo. Pomyslel na tucty vězňů v žalářích pod manorem. Také byli takhle malí. Stejnorodá hromada odpadu. Zatřásl hlavou, aby zahnal podobné myšlenky, a potlačil novou vlnu nevolnosti.

Lucius Malfoy rozprostřel Denního věštce na stole a zarazil tak pohyb ruky své ženy. Další Narcisin povzdych. „Podívej se,“ řekl a ukázal na fotku a celostránkový článek. Na fotografii seděla dívka se zkříženýma nohama na stohu slámy. Vážná a bledá se dívala přímo do objektivu. Její černé oči byly tak veliké, že téměř pohltily polovinu propadlého obličeje. I přes kouzlo seslané na film, které mělo umožnit pohyb obrázků, tenhle zůstával nehybný. Nebo spíše se nehýbala ta dívka; schoulená na stránce v neměnné pozici se stále a stále dívala na to samé místo. Narcisa shlédla na titulek a četla nahlas, aby z toho Draco také něco měl.

Ostuda rodiny Zabiniových,“ četla Narcisa a svraštila obočí. „Co provedli?“

Lucius vzdychl a pokynul jí, aby pokračovala ve čtení.

OSTUDA RODINY ZABINIOVÝCH

Zdá se, že u Francisca a Clary Zabiniových se kostry neukrývají ve skříních, nýbrž ve sklepě. Tolik zjistili vyšetřovatelé Odboru pro řízení nečistých stvoření a mudlorozených během prohlídky domu Zabiniových poté, co úřad obdržel anonymní dopis.

Naši reportéři naneštěstí nedokázali zjistit více informací o původu udání, ale zdá se, že jeden z příznivců Nového národního řádu se rozhodl pozvednout závěs a odhalit ostudu za ním skrývanou po celých sedmnáct let v podzemí tohoto luxusního sídla v centru kouzelnického Londýna (viz fotografie). Tato mladá dívka není nikdo jiný než dvojče Blaise Zabiniho, evidovaného (lživě) jako jediného potomka rodiny. Manželé drželi dívku už od narození zamčenou ve vlhkém podzemí sídla, jelikož se zpočátku zdálo, že je toto dítě mudlou narozeným kouzelnickým rodičům, jinými slovy motákem. Ze strachu z obrovského ponížení Zabiniovi nespatřili auru světla, které toto dítě již od narození chránilo, a rozhodli se ji vychovat v podzemí v obrovském utajení a v ještě větší bídě…

U Merlinových vousů, to je ale ohavné!“ zvolala Narcisa a přitiskla si ruku k hrudi. „Moták v rodině Zabiniových! Když pomyslím, že jsem takovým lidem nabízela košíčky a šampaňské!“

Draco sevřel rty, mezitímco jeho matka znovu pročítala článek. Už ani nepamatoval, kdy se s Blaisem Zabinim stali nejlepšími přáteli, a on mu stejně nikdy nic neřekl. Zamyslel se nad ním. Jeho život se po tomhle od základů změní. Voldemort rozhodně neoceňuje tajemství a pro Francisca Zabiniho bude nesmírně obtížné se z takového hříchu znovu vykoupit a potěšit svého pána. Až vstane od stolu, měl by mu poslat sovu. S trochou štěstí by Pán zla mohl mít s Blaisem slitování, i kdyby zavrhl jeho rodiče. Draco by se zkusil postavit na jeho stranu. Ne že by život Zabiniho byl cennější než jeho. Ale Draco neměl moc přátel, kteří ho akceptovali takového, jaký byl, takže na ně nechtěl předčasně zanevřít. Zvedl se od stolu a potichu se vydal ke dveřím jídelny.

Kam jdeš?“ otázal se ho otec, když položil ruku na kliku.

Do svého pokoje,“ odpověděl stručně Draco.

Takže ani nezvažuješ napsat svému příteli?“ ozval se Lucius varovně a Draco ztuhl, naštvaný, že ho tak rychle prohlédl. „Ti lidé jsou zostuzeni. A pro nás bude lepší neprojevovat k nim jakékoliv vazby, dokud Pán zla nerozhodne o jejich osudu.“

Ale… Blaise s tím nemá nic společného,“ pokusil se bezúspěšně namítnout.

To rozhodnutí náleží Pánovi. Tečka,“ skončil Lucius a otočil se k němu zády. Konec diskuze. Draco s povzdychem vyšel ven, když na něj znovu zavolali.

Co zase?

Řekl bys našim drahým přátelům, aby dole udělali trochu místa? Dopoledne dorazí další hosté. Jsi zlato,“ usmála se roztomile jeho matka, aniž by mu skutečně dala na výběr. Po těch slovech mu přeběhl po zádech mráz znechucení. Tím uvolněným a lhostejným tónem mu právě oznámila, že k výslechu přijde další vlna důležitých vězňů, a tak potřebují „více místa“ v podzemí. Více místa. Draco věděl, co to znamená. Rozhodně to nesouviselo s prostorem.

Zdlouhavě se vydal směrem ke schodům, které vedly do podzemí. Když se zastavil v chodbě, ucítil zatuchlost čpavého potu, špíny a moči. Někteří Smrtijedi už tam byli a nahlas se smáli mladíkovi ležícímu na zemi napůl v bezvědomí. Zdálo se, že jeden ze Smrtijedů se chystá shodit kalhoty, aby se na oběť vymočil (což se v očích jeho parťáků zdálo být nesmírně zábavnou aktivitou), ale Draco odmítal přihlížet takové podívané.

HEJ, VY!“ zařval, až surovci nadskočili. „Přestaňte se naparovat a buďte užiteční. Dopoledne přibudou další vězni, postarejte se, ať je všechno připravené a ať se pro každého najde místo.“

A jak to nedochůdče chce, abychom to udělali?“ odpověděl mu jeden z mužů chraplavě. „Máme vybourat stěny?“ Ostatní propukli v smích, jako by to byl vtip století. Draco znenadání dostal chuť na skleničku.

Poraďte si,“ utnul je a otočil se na podpatku. Další z nich za ním něco zavolal, ale to už byl na útěku z té bohem zapomenuté díry. Bral schody po čtyřech. Malý hlásek v hlavě na něj pokřikoval, že je zbabělec, poseroutka, ale ignoroval ho a zamknul se v pokoji.

*

Draco si uvědomil, že usnul, když ho z postele vyhnalo opakované bušení na dveře. Nešikovně se pokusil zkrotit rozcuchané vlasy a otevřel, aby se ocitl tváří v tvář svému dalšímu příteli Theodoru Nottovi. Mladík měl na tváři široký úsměv, který se ještě zvětšil, když si všiml Dracova mrtvolného vzhledu.

Vzchop se, nejdražší Malfoyův dědici! Dnes je velký den!“ vytroubil slavnostně Theodor, vstoupil dovnitř a stoupl si rovnou na postel. Draco významně zíral na Theovy boty na svém povlečení, ale přítel ho ignoroval a udělal si z matrace trampolínu.

Hráblo ti nebo jsi nečetl noviny?“ vyštěkl Draco a padl na postel v naději, že ho to donutí přestat skákat.

Co, myslíš tu historku s motákem?“ protáhl blahosklonně Theodor s posledním výskokem. „Přemýšlel jsem o tom a přišel jsem na řešení.“

Neplýtvej dechem na kraviny,“ varoval ho sarkasticky blonďák. Nicméně se zaujatě otočil jeho směrem a čekal na vysvětlení.

Je to jednoduché,“ pokrčil Theodor rameny. „Budeme našeho drahého přítele bránit a necháme jeho rodiče, ať se v tom vykoupou sami. Koneckonců, není to Blaisova vina. Potom požádáme tvé rodiče o adopci. Bude tady chvíli bydlet, a pak se postarám, aby tví rodiče adoptovali i mě, abych se tady mohl usadit. A všichni tři tu rozjedeme nekonečný mejdan až do konce života.“

Draco Theodora zaraženě sledoval. Tenhle maník měl nadání vařit z vody jeden ztřeštěnější nápad než druhý. Ale myšlenka, že by mohl mít oba své přátele stále na dosah, byla docela lákavá. Život by byl méně tíživý a mohli by od něj odhánět Pansy, když by byl příliš opilý, aby se na to zmohl sám.

No,“ vydechl Draco poraženecky, „na to by nikdy nepřistoupili. Ale do takového stavu tě nepřivedla jenom tahle pitomá představa, že ne?“

Tohle? Ne!“ zvolal Theodor vesele. „To byl beztak jenom jeden z mnoha nápadů! Ne, ne, ne, ta skvělá novinka čeká v přízemí.“

Draco se zamračil. „Novinka jakého druhu?“

Takového druhu, že vyjdeš z tohohle pokoje a půjdeš se podívat na vlastní oči.“ Theodor několikrát potřásl hlavou, jako by byl přesvědčený, že to, co na ně dole čeká, mu neskutečně zlepší den.

Vstaň a vydej se vstříc svému osudu, chlape. Věř mi, nebudeš litovat.“

Zvedl se a počkal na Draca, aby spolu zamířili ke schodům. Od vstupní haly k nim dolehl povyk. Vzpomněl si na slibovaný příchod nových vězňů a ztuhl.

Ta skvělá novinka jsou ti zajatci? To snad ne, protože jestli je to tak, řekni mi to rovnou a já se otáčím a vracím se do postele.“

Theodor ho bleskově popadl za předloktí. „Řekl jsem, že nebudeš litovat, věř mi.“

Draco ho proti své vůli následoval. Když sešli dolů, spatřil tucet nových příchozích, shromážděných na podlaze z bílého mramoru a třesoucích se strachy. Jeden Smrtijed na ně zařval, ať se seřadí, a oni klopýtavě uposlechli jeho příkazu, nohy i ruce svázané. Draco potlačil nutkání utíkat jako o život a snížil hlas do šepotu, který měl znít povýšeně.

No a co?“

Theodor se usmál a naklonil se až k jeho uchu: „Třetí zleva.“

Draco v duchu počítal. První, druhý… třetí vězeň byla dívka. Dívka s tak rozcuchanými vlasy, že jí tvořily kolem obličeje hnědé mračno. Z její tváře zářil ostrý a nenávistný pohled, možná s příměsí děsu. Když se jejich oči setkaly, děs se změnil v údiv a následně ve zlobu. Draco ustoupil a téměř zakopl o schod. Theodor se zasmál a v poslední chvíli ho zachytil.

Věděl jsem, že si z toho sedneš na zadek. Přivítej naši drahou Hermionu Grangerovou.“

*

G… G… Grangerová?“ zamumlal Draco nechápavě. Ale nebylo pochyb. Ty kudrnaté vlasy, ten malý arogantní nos slečny vševědky, ty hnědé oči, které by dokázaly kohokoliv na místě zpražit na uhel. „Ale co tady dělá?“ zašeptal s náznakem paniky v hlase.

Přišla na šálek čaje, blbče,“ ušklíbl se Theodor a ani na chvíli nespustil oči z rozzuřené Grangerové naproti nim. „Zapírá, i když je jasné, že se pokusila vniknout na ministerstvo. Ale žádné obavy, mluvil jsem s tvým otcem. Je… příznivě nakloněn myšlence, že bychom ji vyslýchali my dva. Uznej, že s ní máme pár nevyřízených účtů.“

Draco se na přítele otočil a popadl ho za límec košile, aby ho odvlekl ke schodišti.

No tak, co je s tebou, chlape?“ protestoval Theo, když se mu vyprostil.

Co je se mnou špatně?“ vyštěkl Draco vytočeně. „Uvědomuješ si, co tohle znamená?“

Trochu, jo. Můžeme tu mrchu konečně donutit, aby zaplatila za to, že si pro sebe v Bradavicích ukradla slávu. Netoužíš po tom od svých jedenácti let?“ rozčílil se.

Dracovi údivem poklesla čelist. „Ty, posloucháš se vůbec? Už dávno nejsme ve škole. Tohle je realita! Nebudeme týrat a mučit tuhle holku, jenom protože nám trochu polechtala ego.“

Theodorova tvář potemněla a zdálo se, že ho veškerá nálada na vtipkování opustila. „Chystáš se odmítnout úkol, který ti svěřili nadřízení?“

Draco cítil, že se mu situace vymyká z rukou. Kdyby ho obvinili ze zrady, mohl by se rychle přidat k rodičům Zabiniho v postavení vyvrženců. „To jsem neřekl,“ odsekl Draco, který znovu nabyl opovržlivého tónu. „Uděláme, co bude potřeba, ale nebudeme se obhajovat tím, že nás Grangerová předčila ve škole. Uděláme to, protože je to příkaz. Tečka.“

Theodor zvedl obočí. „Jak romantické,“ prohlásil sarkasticky. „Ano, pane, uposlechneme rozkazům, pane!“ dodal v pozoru. Jeho oči se znovu smály a Draco se uvolnil. Sestoupil dalších pár schodů a zastavil se na místě, odkud viděl do haly, aniž by byl spatřen. Grangerová na ně však stále rozzuřeně zírala.

Ta holka je magnet na problémy,“ pokračoval Draco, když za sebou ucítil Theodora. „Dokud bude pryč, Potter a jeho přátelé udělají všechno, aby ji získali zpátky. Včetně pitomých a nebezpečných věcí.“

To je dobrá charakteristika Pottera,“ řekl Theodor zamyšleně. „Pitomý a nebezpečný…“

Draco se pokusil o úsměv. Po tomhle vyčerpávajícím ránu se jeho život značně zkomplikoval. A vypadalo to, že tohle je teprve začátek.

Z davu se zvedl hlas Luciuse Malfoye a pronesl jeho jméno, což Draca vytrhlo ze zamyšlení.

Tady jsi, synu,“ zamumlal Lucius a zvedl ruku, aby Dracovi naznačil, že má sejít ze schodů. Theodor ho následoval, ruce v kapsách, potěšený výraz. „Potřebuji tě k identifikaci.“

Draco poslušně kráčel směrem ke svému otci a zastavil se až metr před Grangerovou, jejíž oči vyhrožovaly čím dál víc. „Tahle holka u sebe neměla papíry, ale mám svá podezření. Potřebuji, abys mi řekl, jestli tohle děvče…“ sevřel v pěsti rozcuchané vlasy a odhalil svému synovi nebelvírčinu tvář, „je naše drahá Hermiona Grangerová.“

Draco se podíval na Hermionu, potom na svého otce a opět na ni. Pokud po něm požadoval potvrzení, znamená to, že si nebyl stoprocentně jistý. Možná stále existuje naděje, že kdyby dostatečně přesvědčivě zalhal, zachránil by situaci. Otevřel ústa, aby vypustil pečlivě propracovanou lež, jenže nepočítal s Theodorem.

Je to ona, pane Malfoyi. Není nejmenších pochyb,“ prohlásil Theo a zněl jako pýcha sama. Draco jen stěží ovládl nutkání jej na místě zardousit. „S Dracem jsme v Bradavicích trpěli tenhle ksicht celých šest let. Rozhodně je to ona.“

Lucius Malfoy se spokojeně usmál, zatímco Draco krotil touhu rozmlátit lebku svého „přítele“ o pořádně tvrdou skálu. Grangerová vypadala, že má chuť udělat to samé, alespoň ty touhy prozrazoval její pohled na Theodora.

Perfektní,“ řekl potěšeně Lucius. Otočil se na Smrtijeda, který jej následoval s brkem a zápisníkem. „Zapiš toto, prosím: Hermiona Grangerová… Ano, s H. H-E-R-M… Ale dej mi to, tupče!“ Vyrval svému „asistentovi“ zápisník z rukou, aby jméno zapsal sám, přičemž se samozřejmě nevyhnul jeho jedovatému pohledu. Potom obrátil pozornost ke svému synovi, který se právě zbaběle pokoušel uchýlit do svého pokoje. „Draco, ty se postaráš o výslech. Zjistíš, co je zač, její schopnosti, slabá místa, zjistíš, co jí může ublížit…“

Draco otevřel ústa na protest, ale jeho otec se zamračením zvedl ruku. „Půjde ti to dobře, Draco. A tvůj přítel ti velmi rád pomůže, je to tak, Theodore?“

Ale zajisté, pane Malfoyi,“ odvětil tamhleten s širokým úsměvem. „Zajisté.“

Vyřešeno.“ Lucius se dal na odchod, děsivě spokojený sám se sebou. Draco stočil pohled zpět na Hermionu, která jej stále sledovala, tentokrát ne jen rozzuřeně, ale i se zvláštní zvědavostí. Jako by se snažila vidět mu do hlavy. Ale Draco neměl čas nad tím déle uvažovat. Jeden z přihlížejících Smrtijedů dívku popadl a spolu s ostatními vězni odvedl do temných hlubin manoru.

Když všichni zmizeli na schodech vedoucích k celám, Draco si dovolil hluboký nádech. Byl naprosto a totálně v prdeli.




Kapitola 2 - Mnohé dotazy



Questionnaire à coups multiples

originál: https://www.fanfiction.net/s/9667092/2/The-Rise-and-Fall

autor: Xeres Malfoy;  překlad: arabeska

Varování: Hermiona to tady trochu schytá. Špatně se mi to překládalo, tak se omlouvám, jestli je to kostrbaté. V příští kapitole už bude Harry a Řád. A taky náš černovlasý oblíbenec…



 

 

Draco za sebou zavřel dveře ložnice a ruce se mu stále ještě třásly, když se svezl po hladkém dřevě na podlahu. Tušil, že tenhle den přijde. Vždy věděl, že mu jednoho dne přikážou, aby mučil, zabil, dokázal svou loajalitu Pánovi zla. Ostatně, pečlivě se na to připravoval, naléval se litry alkoholu, jenž mu dodával naději, že své oběti nepozná. Oběti, kterým se vyhýbal jako čert kříži, protože jen tak mohl ignorovat jejich křik, pláč a utrpení. Ale zjevně to tak nezůstane. Ze všech lidí, které mu mohli svěřit, mu padla do náruče ta nejhorší. Grangerová. Největší magnet na průsery, jaký kdy spatřil světlo světa. Jestli se dotkne byť jediného jejího vlasu, měl by ji urychleně důkladně zabít a velmi pečlivě schovat její tělo na nesmírně odlehlém místě, aby mu nikdo nemohl nic dokázat. Jestli se Potter a jeho přátelé dozví, že jí Draco ublížil, půjdou po něm a budou ho pronásledovat, dokud nepadne do náruče smrti. A takovéhle podělané vyhlídky si do budoucnosti vážně neplánoval. Jediné, co chtěl, bylo zůstat o samotě. Možná odjet na opuštěný ostrov nebo do Grónska… cokoliv bylo lepší než tohle.

Někdo zabušil na jeho dveře.

Draco!“ ozval se naštvaný hlas jeho otce, trochu tlumený silným dřevem. „Sejdeš už dolů? Chtěl bych, abys ihned začal.“

Několikrát se bezhlesně praštil do čela. V tomhle stavu se nemůže ukázat.

Už jdu, otče,“ odvětil tím nejjistějším hlasem, na jaký se zmohl. „Dej mi minutu.“

Až když zaslechl otcovy kroky vzdalující se po chodbě, zhluboka se nadechl, zvedl se a zamířil k posteli. Svezl se na všechny čtyři a zalovil pod matrací, odkud vytáhl lahev zpola plnou vodky. Naráz si dopřál tucet štědrých loků a téměř ho to roztrhlo, když se zhluboka nadechl. To by mělo na chvíli stačit.

Naučeně si upravil límec košile, vyšel z ložnice a důstojně zamířil ke schodům vedoucím do přízemí. Obával se až druhého sestupu. Ze schodů, které vedly do podzemních prostor, protože puch, který se odtud linul, byl odporný. A permanentní opilost u něj jen znásobila citlivost na nepříjemný zápach. Kdyby to bylo na něm, zatopil by celé sklepení mýdlovou vodou. Krásná představa. Ne, vlastně, kdyby si mohl vybrat, poslal by všechny ty zrádce do Azkabanu. V žádném případě do SVÉHO podělaného podzemí.

Mechanicky sešel i po druhém schodišti, kde už ho skolil štiplavý pach nemytých těl. Theodor čekal dole. Ten šílenec vypadal… netrpělivě. Až znepokojivě moc.

No, konečně jsi tady, dal sis na čas,“ zvolal nadšeně. „Až na konci vlevo, předposlední cela.“ Vykročil jako první a téměř si poskakoval. Draco ho mlčenlivě následoval a přemýšlel, jak z toho vyklouznout nebo jak obrátit situaci ve svůj prospěch. Ale mozek mu nějak vypovídal službu, zahalený mlhou vzpomínek na včerejší noc, kdy přebral vodky. A z lahve si vlastně dopřál i před chvílí.

Theodor otevřel celu a vstoupil. Draco za nimi zase zavřel.

Grangerovou přivázali k židli za kotníky, zápěstí a krk. Nebyla schopná pohnout se ani o píď. Draco se ušklíbl. Postrádalo to jiskru, když se druhá strana nemohla ani trošinku vzepřít. Teď už se to nedalo brát ani jako sport. Ale Theodor si z toho zřejmě nic nedělal a klekl si před židli, aby se jí mohl podívat přímo do očí. Obdarovala ho smrtícím pohledem.

Ahojky, slečno vševědko,“ broukl polohlasně. Draco se mezitím posadil na stůl v rohu místnosti s očividným úmyslem naprosto je ignorovat. „Takže se znovu potkáváme.“

Draco obrátil oči v sloup. „Takže se znovu potkáváme.“ Vážně nebyl schopný přijít s menším klišé? Rozhodnutý nezúčastňovat se, dokud Theo od své mlčenlivé podezřelé něco nezjistí, přitáhl si pravou nohu k hrudi, zapřel se podrážkou o roh stolu a začal se věnovat zavazování tkaničky s koncentrací téměř srovnatelnou s Narcisiným mazáním toustu.

Ani si neumíš představit, jak rád tě mám v hrsti, Grangerová,“ znovu promluvil Theo. Svlékl si sako a přehodil ho přes židli, aby se nepokrčilo. Vyhrnul si rukávy neposkvrněné košile a usmál se, když se Hermiona zachvěla. Všechno připraveno, teror může začít. Správný mučitel se teoreticky ani nepotřebuje chovat zle. Pouhá skutečnost, že správně vytáhne své nástroje, vás na místě donutí vysypat aspoň polovinu všeho, co víte.

Jdi do prdele, Notte,“ vyprskla Grangerová, ačkoliv divokost v jejích očích začala ustupovat strachu.

Theodor si přiložil ruku k hrudi, jako by se ho právě smrtelně dotkla. „Ale Grangerová, nač tolik nenávisti. Snažím se ti říct, jak rád tě vidím, a ty mě na oplátku jen urážíš? To není pěkné. Ne, vůbec to není pěkné.“

Grangerová se podívala na Draca, který se dosud ani nepohnul a zpupně je ignoroval. Ten pohled netrval ani čtvrtinu vteřiny, ale Theodorovi neunikl. Otočil se na svého přítele a zmateně máchl rukou.

Co tam děláš, chlape? Zábava se odehrává taky!“

Draco po něm šlehl jedovatým pohledem, ale nekomentoval to. „Prosím, můžeš začít místo mě.“

Theodor pokrčil rameny a otočil se zpět ke Grangerové. „Můj přítel teď není zrovna v dobré náladě. Trochu ho přemohly všechny ty radosti života. Ale ať se ten morous mračí, my si vystačíme i bez něj. Co myslíš, Grangerová?“ dodal a lehce pohladil děvče po tváři. Bez valného úspěchu se pokusila pohnout hlavou.

Theodor zaťal ruku v pěst a vší silou udeřil Grangerovou do obličeje, až to zlověstně křuplo. Hermiona koutkem oka spatřila, jak Draco vzhlédl ve chvíli, kdy se pěst setkala s její lícní kostí. Neměla však čas rozluštit jeho výraz, protože pokračování na sebe nenechalo dlouho čekat. A tentokrát to schytala druhá tvář. Hermioně mimovolně unikl z hrdla tichý bolestný výkřik. Oči se jí zalily slzami, ačkoliv dělala vše pro to, aby je potlačila.

Tak co říkáš? Že bychom dnes vynechali otázky ohledně Pottera a Fénixova řádu a všech těch pitomostí? Zahrajeme si na pravdu!“ prohlásil Theodor nadšeně a znovu zvedl pěst. Když v tom okamžiku ztuhl. Oči se mu protočily k nebi. Hermiona ho s vytřeštěnýma očima sledovala, jak se hroutí na podlahu. Na jeho místě stanul Malfoy, hůlku v ruce, výraz lhostejný, jako by právě jen zašlápl brouka. Hermiona se neodvažovala ani pohnout. Vůbec nerozuměla tomu, co se stalo, jestli by se měla radovat nebo se bát horšího.

Draco se sehnul a odtáhl Theodorovo bezvládné tělo ke stěně, kde ho opřel a prohledal mu kapsy. Vytáhl krabičku cigaret, zapalovač, a aniž by jen střelil pohledem po Hermioně, zapálil si. Dívka se dosud neodvážila říct ani slovo. To, co udělal, nebylo správné, absolutně se to vymykalo normálu. O další dva kroky se k ní přiblížil a stanul před ní s pohledem, z něhož tryskalo znechucení, jako by byla pouhý špinavý talíř ve dřezu. Znovu mávl hůlkou a její špičku namířil přímo na Hermionina ústa. Polila ji nová vlna paniky.

Omlouvám se za to, co bude následovat, Grangerová, ale je to nezbytné,“ řekl lakonicky.

Cože?“ Slabě vydechla, než zaslechla zašeptání kouzla. Nic se nestalo a ona po blonďákovi vyslala zmatený pohled… A viděla tak, jak se nahnul dopředu a přitiskl jí hořící cigaretu přímo na ruku. Hermiona pronikavě vykřikla. Vzápětí ji překvapil tvrdý úder přímo do tváře. Praskl spodní ret a ústa naplnila horká tekutina. Omámená bolestí cítila, jak si Malfoy otírá rukávy o její ústa a špiní si košili její krví. Potom ji pěstí trefil přímo doprostřed hrudníku, čímž z ní vyloudil poslední ochraptělý výkřik a ona začala lapat po dechu v zoufalém nedostatku kyslíku. Malfoy následně oddálil hůlku od jejích úst a přešel ke dveřím cely. Vklínil špičku hůlky do zámku a zamumlal další kouzlo. Místnost naplnil dívčin křik a kašlání, které se s několika obměnami stále opakovalo.

Dosud s vyraženým dechem a hlavou jako meloun Hermiona sledovala, jak si Malfoy opět sedá na stůl a znovu předvádí výstup s tkaničkami.

Co… co to děláš, Malfoyi?“ vyprskla spolu s trochou krve.

Nechci strávit ráno tím, že tě budu mlátit, na to jsem měl dost těžký večer a noc. Chci chvíli klidu. A když budu mluvit, budeš mi v rámci možností i rozumět.“

Hermiona bezhlesně sledovala Malfoyovu hůlku, která imitovala její křik, a mozek jí začaly zahlcovat představy útěku a opětovného získání té své.

Draco sledoval přímku jejího pohledu a zavrtěl hlavou. „Ani na to nemysli, Grangerová. Budu ji mít v ruce dřív, než uděláš jediný krok, a jednou mě naštveš a ručím ti za to, že následky se ti líbit nebudou.“

Hermiona neodpověděla a pohled jí sjel k bezvědomému Theodorovi stále opřenému o stěnu. Draco se postavil a otočil k Hermioně. „Díky za připomenutí, málem bych zapomněl.“

Co? pomyslela si Hermiona, když Malfoy svému společníkovi uštědřil mistrovskou ránu, která vzápětí začala krvácet, aniž by se Nott probudil.

Řeknu, že se ti podařilo praštit ho hlavou a ztratil vědomí. Nebude moc nadšený, až se vzbudí, ale můj otec ho s trochou štěstí potrestá jako nekompetentního hráče a nedovolí mu se sem vrátit.“

Zrovnu si sedal, když Hermiona zvolala: „A jak jsem ho mohla praštit hlavou, když mám na krku tuhle věc, chytráku?“

Draco uvolnil pouto kolem jejího hrdla dostatečně na to, aby mohla volně hýbat hlavou. Potom se znovu posadil a už se nepohnul. Hermiona využila příležitosti a rozhlédla se po okolí. Sparťansky zařízená místnost, jen jeden východ a za dveřmi dlouhá chodba plná Smrtijedů, stejně jako ve zbytku manoru. Takže útěk skutečně nehrozil.

Malfoy mezitím dokončil představení s botami a začal litovat, že si na rozptýlení nepřinesl knihu. Minuty plynuly dlouze, pomalu, nezáživně. A tížily ho inkvizitorské oči Hermiony, jejíž nos začal rudnout a natékat, takže bylo těžké vůbec myslet na něco jiného.

Můžu se tě zeptat, proč jsi to udělal, Malfoyi?“ otázala se huhňavě.

Blonďák si povzdychl. „A přibližně od kdy bych se měl obhajovat před mudlovskou šmejdkou?“ vyplivl jí přímo do očí.

Možná od doby, kdy zabraňuješ svým přátelům ve výslechu?“ řekla zkusmo s přimhouřenýma očima. „Od doby, kdy neposloucháš svého pána?“

Draco se ušklíbl. „Já nemám pána. Chci jen svůj podělaný klid.“

Ano, to už jsi říkal,“ zabručela pochmurně Hermiona. „Myslela jsem, že ty se na mě budeš chtít vyřádit jako první…“

Podrážděně protočil oči v sloup. „Proč jsou o tom všichni tak přesvědčení? Jistě, nenávidím tě, jistě, praštila jsi mě ve třetím ročníku a jistě, jsi ta nejnesnesitelnější osoba, kterou znám. Ale lidí jako ty je tady pod zemí spoustu a taky netrávím celé dny drcením jejich hlav. Jsem intelektuál, ne mentálně zaostalý.“

Hermiona si nemohla pomoci a hrubě vyprskla smíchy. „Ty že jsi intelektuál? Ale prosím tě, Malfoyi…“

Střelil po ní pohledem. „Chceš, abych probral Theodora, že se tak směješ?“

Hermiona se rázem přestala usmívat a sklonila pohled. „Ne.“

Dobře, to jsem si myslel.“

Další ticho. Hermiona vzhlédla a zaměřila se na hnědou skvrnu, kterou na její ruce zanechala Malfoyova cigareta. Křik se stále a dokola opakoval a upřímně, začínalo to být docela otravné. To byl zřejmě také důvod, proč Malfoy vstal a znovu si vzal svou hůlku. Tentokrát bylo ticho ohlušující.

Jak je chceš ošálit, když se mě na nic neptáš? Budeš lhát?“ zeptala se Hermiona tiše.

Draco schoval hůlku a věnoval jí nevraživý pohled. „Rozhodně ne, jenom doufám, že mě po chvíli otec nahradí někým jiným. A věř i, že potom začneš mluvit. A já si půjdu po svém a budu moci zapomenout, že mi hniješ pod nohama. A všechno se vrátí do normálu.“

Hermiona polkla. „Nakonec jsi horší než ti ostatní, Malfoyi. Ti alespoň nepředstírají, že se jich netýká, co se tady děje. Jsi odporný.“

Blonďák pokrčil rameny. „Je mi jedno, co si myslíš, Grangerová. Hezký den.“

Seslal kouzlo na Notta, který potřásl hlavou a vyjekl, když zjistil, že má zlomený nos. „Co to sakra…“ drmolil, zatímco mu Draco pomáhal vstát.

Praštila tě, kámo. Pojď vypadneme, musíš si dát ten nos do pořádku,“ přikázal dřív, než jí stihl Theodor skočit po krku.

Ta malá děvka,“ zanadával Theodor s rukou přitisknutou pod nosem. „Dostane, co si zaslouží.“ Poté si všiml, že má Draco rukávy potřísněné krví. „Tak ses konečně rozhodl zúčastnit párty.“

Draco neodpověděl a vystrčil ho z cely. Naposledy se bezvýrazně podíval směrem ke Grangerové a práskl za nimi dveřmi.

Hermiona naslouchala jejich krokům vzdalujícím se chodbou. Pak jí hlava klesla k hrudi a rozplakala se.

*

Jakmile poslali Theodora domů, Lucius Malfoy odtáhl syna stranou, aby mu podal vysvětlení. Draco se držel stejné historky, jak se Grangerová bránila tak vehementně, že pouto kolem jejího krku povolilo a podařilo se jí tak mistrovsky napálit hlavou do Nottova obličeje. Ten pomatenec odpadl a Draco se zaměstnal srovnáváním nebelvírské fasády, dokud se neunavil. Lucius Malfoy reagoval přesně, jak Draco doufal – usoudil o Nottovi, že je to imbecil, a opatrovnictví Grangerové svěřil svému synovi. Za podmínky, že musí velmi rychle dospět k přesvědčivým výsledkům. Pokud ne, pošle někoho jiného. Draco pomalu přikývl, a potom požádal o svolení zítra vynechat výslech vzhledem ke stále pohmožděnému zápěstí.

Lucius souhlasil, ale trval na tom, že alespoň přijde s informací, kde se ukrývají klíčoví členové Řádu. Draco se doploužil do ložnice, odevzdaně skoncoval se zbytkem lahve vodky a padl do bezesného spánku.

*

Probudil se až ráno, a když sešel dolů na snídani, opožděně a s žaludkem na vodě, jeho matka seděla za stolem sama a  na něj čekal připravený chléb.

Dobré ráno, drahoušku,“ roztomile se usmála. Draco zaťal zuby. Stále si dovolovala říkat mu těmi směšnými přezdívkami, když byl Lucius z doslechu.

Dobré ráno, matko,“ odvětil suše. „Kde je otec?“

Narcisa nakrčila nos. „Pracuje. Zanedbal nejdůležitější jídlo dne, věřil bys tomu?“ Ne, Draco tomu skutečně nemohl uvěřit. On sám by dal cokoliv, aby mohl být od toho dubového stolu miliony kilometrů daleko. „Inu, znáš jej, jakmile se objeví noví příchozí, už ho není. Ale ty se dobře najez, musíš nabrat sílu! Co tvé zápěstí, doufám, že už tolik nebolí?“*

Draco se na ni upřeně podíval. „Bolí, docela mě to zmáhá,“ řekl neutrálním hlasem. „Grangerová má tvrdou hlavu.“

Zdálo se, že Narcisu zpráva nepotěšila. „Pošlu skřítky, aby pro tebe připravili led, není nutné abys nezbytně trpěl.“

To je od tebe velice laskavé,“ utrousil Draco a zhluboka si zavdal čaje ze šálku.

Ticho v jídelně přerušil hlasitý výkřik z podzemí a Narcisa si rozhořčeně povzdychla. „Vida! Tady se ukazuje, proč jsem nerada, když tvůj otce vynechává snídani. Člověk potom nemá šanci v klidu se najíst.“

Draco položil prázdný šálek a věnoval jí chladný úsměv. „Pokud chceš, matko, půjdu je požádat, aby ty křiky pro teď utlumili.“

To bys udělal, drahoušku?“ zvolala Narcisa, která nepostřehla v synově hlase sarkasmus. „Budeš opravdu zlatíčko!“

Draco odešel od stolu ještě znechucenější, než když přišel, a zamířil ke schodům do podzemí. Jeho otec požadoval odpovědi. To znamenalo, že po nich touží i velký šéf. Mohl by místo sebe poslat jiného Smrtijeda, ale to by skončil leda s pověstí zbabělce. Lepší je být neschopný než vycouvat. Neschopného vyženou. Zatímco zbabělce… Potlačil takové myšlenky. Aby se zbavil nechtěné povinnosti, musí počkat. Mezitím bude muset prokázat, že během svých sezení jen neplýtvá časem.

Dole narazil na svého otce, který si otíral ruce do kdysi bílého ručníku, nyní pošpiněného sraženou krví. „Ach, Draco! Dorazil jsi právě včas. Doufám, že jsi dnes ráno připraven, potřebujeme odpovědi. Všechny ty překrásné barvy, boule a modřiny, které jste včera s Grangerovou vytvořili, jsou sice obdivuhodným uměleckým dílem, ale k ničemu nám to není. Doufám, že mi rozumíš?“

Ano, otče,“ zamumlal Draco a vydal se ke dveřím cely.

A z toho důvodu jsem ti přidělil nového… spoluhráče,“ dodal Lucius Malfoy. Draco se ztuhle otočil. A tehdy si všiml ve stínech druhé postavy. Obra s diplomatickým kufříkem v ruce. „Pomůže ti zjistit pár informací.“

Ale…“ začal Draco namítat, avšak otec jej umlčel gestem ruky. Obr si stoupl vedle nich a Draco musel zvednout hlavu, aby se mu mohl vůbec podívat do očí. Ten chlap byl obrovský, i když jeho idiotské vzezření napovídalo, že moc rozumu nepobral. Blonďák usoudil, že by teď rozhodně nechtěl být na místě Grangerové.

Vrátil se opět ke dveřím cely a otevřel je. Grangerová byla stále připoutána ke stejné židli. Vzhlédla, když je zaslechla vejít, a zamračila se, když postřehla muže stojícího vedle jejího bývalého spolužáka. Odložil kufřík na jeden ze stolů a ztuhl v očekávání dalších pokynů. Draco zavřel dveře a trochu nepohodlně těkal očima mezi Hermionu a vazounem. Musí mít v krvi obří předky, pomyslel si Draco. Tohle není člověk, ale gorila.

Grangerová…“ začal, aniž by spustil oči z toho nabušence. „Dnes nám zodpovíš pár otázek a…“

Kolos mladšího muže zvláštně sledoval, jako by právě promluvil v čínštině. Takže Draco usoudil, že jedná příliš přívětivě. Nato si odkašlal a s pohledem do Hermioniných očí promluvil jak nejhlasitěji mohl.

Začneš mluvit,“ prohlásil zkrátka.

Hermiona se zachmuřila. „Chcípni.“

Blbko, zanadával Malfoy v duchu. Nevidíš, že tě tenhle chlap skope do kuličky? Proč nám prostě nemůžeš říct, co chceme, abychom tě mohli nechat na pokoji!

Když se ani jeden z nich nepohnul, kolos se přesunul ke svému kufříku a otevřel ho. Draco koutkem oka zachytil záblesk stříbra nejméně tuctu nástrojů, jednoho lepšího než druhého. Pinzety, vytahováky, skalpely, rašple, rydla, od každého něco. Grangerová je musela také zahlédnout, protože lehounce zasténala a zavrtěla se na místě. Zmijozelovi se zachvěly paže, když ta hromada svalů vyprostila z držáku kleště a a otočila se na Hermionu.

Tak udělal první věc, která ho napadla. Draco se vrhl na svou bývalou spolužačku a uštědřil jí půl tuctu úderů přímo do tváře. Kolos zmateně ustal v pohybu a snížil ostré kleště k zemi. Draco si s úlevou uvědomil, že mu přidělili společníka proto, aby Draca zastoupil, když nebude „dostatečně výkonný“. Takže když udeřil Grangerovou, kolos se nevložil. Podkopl Hermioninu židli, až se ocitla na podlaze, kde se pustil do kopání do jejího břicha. Potom se otočil zády ke kolosovi a sklonil se nad zkrvavenou a dobitou dívkou a zašeptal: „Dokud tě budu mlátit já, on se tě nedotkne. Věř mi, že takhle je to lepší. Tak prosím tě začni mluvit.“

Hermiona bolestně zasténala a Draco to pochopil jako ano. Narovnal se, vrhl nenávistný a poněkud úzkostný pohled směrem k poloobrovi a znovu zvedl židli i s tiše plačící Hermionou.

Takže první otázka: Kde se skrývá Harry Potter?“

Hermiona zavzlykala. „Já nemůžu.“

Kolos se pohnul směrem ke svému kufříku, ale Draco máchl rukou a vyštěkl: „STAČÍ, dobrá, to zvládnu. Máte na spěch nebo co?“ Ten druhý se na něj hloupě podíval, ale ruku nesklonil. „No, řekl jste si o to.“

Draco vyšel na chodbu, a když našel svého otce, nasadil co nejvážnější výraz. „Otče, za takovýchto podmínek nemohu pracovat. Ten člověk… Je to jako bys mi vůbec nevěřil. Uráží mě to.“

Lucius věnoval chvilkový pohled na synovu zkrvavenou košili a pohmožděné klouby na ruce, což ho zřejmě uspokojilo. Strčil hlavu dovnitř cely, ocenil nová pohoří na tváři své vězenkyně a pokynul kolosovi, aby vyšel ven. Obr pustil kleště, zavřel kuřík a zmizel za Luciusem.

Draco za nimi zavřel dveře a s hlubokými nádechy se svezl k zemi. Grangerová dál tiše vzlykala, ale měl pocit, že jsou ty srdceryvné zvuky o něco uvolněnější, teď když ten druhý odešel. Zvedl hlavu a podíval se na ni a se zachvěním si všiml znovu otevřených ran a krve na jejím oblečení. Nešetřil ji. Ale kdyby ano, zastoupil by ho ten chlap a ten by rozhodně nasadil laťku výš než Draco.

Zvedl se, oprášil si kalhoty a přiblížil se k židli Grangerové, která k němu zvedla hlavu.

Byl to příkaz,“ řekl zkrátka.

Hermiona vyplivla na zem krev a Draco znechuceně svraštil obličej. „Špatně.“

Zaťal ruce v pěsti. „Promiň? Mohl jsem toho chlapa klidně nechat, aby ti stáhl kůži z chodidel nebo vytrhal nehty a uřízl prsty. Pokud se nemýlím, máš díky mně pořád všechny končetiny. Měla bys mi děkovat,“ vyprskl do jejích ostrých očí.

Hermiona se krátce hystericky zasmála. „Děkovat tobě? Máš pocit, že je z tebe samaritán? Jestli neschvaluješ chování svých parťáků, měl ses přidat k Řádu a bojovat na naší straně. Ty jen sleduješ ostatní a nic neděláš. Ne, je to mnohem horší. Jsi zbabělec, Malfoyi.“

Že se nechci zúčastňovat mučení neznamená, že mám teď rád mudly, Grangerová. Zapiš si to za uši.“

Hermiona si odfrkla. „Mohl jsi prostě říct, že to nechceš dělat.“

Draco se zasmál. „A být nařčen ze zrady? Ne, díky, podzemí vážně není pohodlné.“

S nehraným odporem se na něj podívala. „Nekecáš?“

Draco pokrčil rameny. „Špatná otázka, Grangerová. Faktem zůstává, že jakmile vyjdu z téhle cely, budu jim muset dát odpovědi. Takže ať už se ti to líbí nebo ne, budeš muset zazpívat, nebo se vrátí ten chlap a budeš trpce litovat.“

Nemůžu ti říct, kde je Harry, Malfoyi,“ odpověděla jednoduše.

Zmijozel podrážděně vykřikl. „To snad není pravda, jsi nepříčetná nebo blbá? Vážně nemáš na výběr, nechápeš to?“

Nemůžu ti říct, kde je Harry, prostě protože to nevím,“ rozčílila se.

Děláš si prdel?“

Hermiona zakroutila hlavou. „S Harrym a Ronem jsme odcestovali kvůli…“ odmlčela se ve snaze najít správná slova. „Zkrátka jsme odcestovali a vymysleli si pravidlo. Pokud se kdokoliv z nás nevrátí do tábora v předem stanovené době, ostatní se musí sbalit a co nejrychleji utéct. Takže ne, Malfoyi, nedělám si prdel, když říkám, že nevím, kde Harry je.“

V cele se rozhostilo ticho. Dracovi se točila hlava. Jestli takhle odpoví na všechny jeho otázky, asi oslaví další narozeniny. Opřel se o zeď a zavřel oči.

Proč přesně jste odcestovali?“ zeptal se po chvíli úvah.

Hermiona se zamyslela. Mohla by mu to říct, Voldemort si konckonců určitě musí být vědom jejich honby za viteály. Už zničili tři, není možné, aby to ten netvor necítil. Pokud se jí podaří Malfoyovi namluvit, že tahle informace je stěžejní, získá si tím čas.

Když nic neřekla, Malfoy si to vyložil jako odpor a změnil tón. „No tak, Grangerová,“ řekl tiše, „když mi řekneš aspoň něco, bude to pro dnešek stačit a do zítra budeš mít klid.“

Tak se dívka rozhodla, že mu o viteálech poví. Jak předpokládala, Voldemort nebyl natolik šílený, aby svým poskokům odhalil způsob, jak by mohli svého pána zlikvidovat. Malfoy tu informaci přijal jako prioritní a zdál se spokojený.

Dobře, dodržím slovo a do zítra máš pokoj. Když se ti chce, chápeš rychle, Grangerová…“ řekl, než odešel z místnosti doprovázený nebelvírčiným posměvačným pohledem.

Při cestě podzemní chodbou a po schodech nahoru si Malfoy pohvizdoval. Ve vstupní hale narazil na svého otce debatujícího s neznámým mužem. Ten mu věnoval zkoumavý pohled, a až díky tomu si Draco uvědomil, že má zakrvácenou košili i ruce.

Lucius se otočil a všiml si svého syna. K jeho překvapení se usmál a pokynul mu, aby přistoupil.

Draco, představuji ti nového vedoucího Odboru pro kontrolu totožností. Pane, toto je můj syn Draco.“

Draco s výjimečným potěšením natáhl svou pohmožděnou a zakrvácenou dlaň mužovým směrem. Ten ji stiskl se značným odporem a Draco si hořce pomyslel, že tenhle rozhodně není jeden z těch, kteří si dobrovolně špiní ruce. Kdyby mohl, donutil by toho muže v perfektně padnoucím a nažehleném obleku, aby krev Grangerové, která mu ulpěla na kůži, slízal. Ale pouze se zeširoka falešně usmál, mezitímco jeho otec se znovu pustil do řeči.

Ach ano, odpusťte to oblečení! Draco právě pracuje na důležitém úkolu. Blízký přítel nežádoucího číslo jedna.“ Lucius Malfoy pyšně poplácal syna po rameni a muž jen pomalu potřásl hlavou.

Naše práce se ve skutečnosti celkem podobají,“ řekl vedoucí odporně bezstarostným tónem. „Vy jim berete důstojnost, já hůlky.“

Skutečně zábavné,“ utrousil Draco ledovým tónem. „Otče, mohu se jít převléknout?“

Ano, ano, Draco, potom mi přijď podat zprávu, děkuji.“ Poté společně s mužem z ministerstva odešel a Draco se odplížil do své ložnice.
 

* Jen tak mě to praštilo do očí: bolestivý = douloureux (bolestivá = douloureuse)… To se k Umbridgové perfektně hodí, což?


Kapitola 3 - Žádný odstín šedé



One Shade of Grey

originál: https://www.fanfiction.net/s/9667092/3/The-Rise-and-Fall

autor: Xeres Malfoy;  překlad: arabeska;  beta: sluccy



 

 


Připadal si prázdný, zmořený, vyřízený, zkormoucený, ve stavu takového vyčerpání, jakého jen může lidská bytost dosáhnout. Hlavou se mu honily stále ty samé otázky. Jak to mohl dovolit, jak se to vlastně mohlo stát? Jak si má vůbec představit byť jednu jedinou vteřinu bez její přítomnosti? Nemohla zmizet, on ji potřeboval, oni ji potřebovali, svět ji kurva potřeboval.

Harry Potter rozezleně popadl polštář ze své postele a mrštil jím do protějšího rohu místnosti. Kdyby mohl, vlastníma rukama by tady všechno rozmlátil. Péřový polštář, matraci, postel, židli, stůl, všechno, co se nacházelo v tomhle potemnělém skrovném pokoji ve „starém a ctihodném domě rodiny Blacků“, kousek po kousku přebudovávaném na hlavní štáb Fénixova řádu.

Po milionté od chvíle, kdy Hermionu před dvěma dny zajali, si Harry projel rukou vlasy, aby katastrofálnímu účesu přidal ještě trochu toho chaosu. Už tomu byly dva dny, kdy ustali v honbě za viteály. Už dva dny se Ron potuloval chodbami domu jako tělo bez duše. Už dva dny, co zanechali veškerého pátrání. Dva dny uplynuly za ustavičného pláče Molly Weasleyové v každé podělané místnosti tohoto domu, v kuchyni při vaření, v obývacím pokoji během zametání, na chodbách, když chytala běhnice… Harry uvažoval, jak dlouho je člověk schopný nepřetržitě plakat, než se z těla odplaví všechna voda. V každém případě zřejmě déle než dva dny.

Znovu vysvitla naděje. Po zničení medailonu a Ronově návratu se tíha na jeho bedrech trochu snížila. Hermiona se znovu usmívala a ponořila se do výzkumu s mnohem větším zanícením než kdy předtím. Ale všechno zmizelo v jediné vteřině, kdy ji chytili. Nejdříve se ji pokoušeli získat zpět, za doprovodu kouzel létajících všemi směry bojovali proti útočníkům, ale když se setkal s jejíma slzami zalitýma očima, přečetl v nich němou zprávu adresovanou jen jemu; Utečte. Zmizte beze mě, než bude příliš pozdě. A Harry popadl Rona, který křičel, že ji tam přece sakra nenechá samotnou, a aniž by mu dal na výběr, přemístil je.

Poté, co zametli stopy, se vrátili na ústředí Řádu a od té doby mu Ron nevěnoval jediné slovo či pohled. Artur Weasley ho ujistil, že se vrátí zase do normálu, že to bude znovu ten starý Ron, jakmile se v něm vztek trochu ustálí, a Harry jen zasmušile přikývl. Chápal Ronovu reakci, ale udělal to, na čem se s Hermionou domluvili. Když dostanou jednoho z nich, ostatní nebudou riskovat, že by je mohli zajmout všechny tři. Lepší je obětovat jednoho a myslet na životy ostatních, než hromadně skončit ve spárech Voldemorta.

Ale Harry si marně lámal hlavu ve snaze vymyslet nějaké řešení. Merline, neměl ani ponětí, kde Hermionu vězní… Mohla být dost dobře někde v Timbuktu.

Když se ozvalo tiché zaklepání na dveře, otevřel je Remus Lupin, bývalý učitel obrany proti černé magii, a s obvyklým přátelským úsměvem stanul na prahu.

Ahoj, Harry,“ pozdravil ho klidně vlkodlak. „Brzy dorazí náš drahý přítel Srabus s novinkami, asi bys měl sejít za námi.“

Harryho oči potemněly a Remus mu zřejmě musel číst myšlenky, protože vzápětí dodal: „Spolupráce s ním mě netěší o nic víc než tebe, Harry. Vím, že jsi ho viděl v tu noc na Astronomické věži, ale jak nám prozradily dokumenty z Albusovy pozůstalosti, jeho smrt byla naplánovaná a Severus je stále na naší straně. Získává nám velmi cenné informace…“

Chlapec, který přežil, se opovržlivě ušklíbl. „Naplánovaná nebo ne, zavraždil ho a -“

Harry!“ zamračil se Remus. „Nepředstírám, že rozumím jeho motivům, ale věřím Brumbálově rozhodnutí. Také bych raději zemřel rukama někoho, komu věřím, než se nechat zabít Voldemortem nebo jedním z jeho pochopů.“ Remus si povzdychl. „Byl v pasti a věděl to. Jeho plán ti připadá nepřijatelný, protože způsobil smrt člověka, kterého sis cenil víc než kohokoliv jiného, ale nebylo zbytí. Věř Brumbálovi.“

Harry zdráhavě přikývl a Remus mu položil ruku na rameno. „A teď pojď. Možná se dozvíme něco víc o Hermioně.“

Harry následoval bývalého profesora do jídelny. Snape už tam čekal, zamračený jako obvykle. Harry zauvažoval, jestli je tak zachmuřený kvůli špatným zprávám nebo kvůli Ronovi a dvojčatům, kteří seděli u stolu a mlčky ho sledovali.

Jakmile Harry vstoupil, Snape zvedl oči a zvláštně se na něj podíval. Harry mu s nevolí pohled opětoval a Snape na něj povýšeně zvedl obočí. V rohu místnosti byl i Kingsley Pastorek, zrovna uprostřed rozhovoru s Arturem a Billem. Fleur už se zaměstnala servírováním jídla za pomoci Molly, která k Harryho úlevě přestala plakat. Jakmile Ron dostal svou porci, popadl vidličku, horkokrevně ji zapíchl do dušené mrkve a hlasitě žvýkal, aniž by na vteřinu spustil oči ze Snapea. Ten se nad chováním zrzka zatvářil vrcholně znechuceně a odolal nutkání přetáhnout ho po hlavě ubrouskem.

Takže, Snape, máte v plánu zavraždit během večeře někoho dalšího nebo můžeme uvolnit půlky?“ zavrčel Ron a Harry se skrytě pousmál.

Ronalde!“ vyjekla Molly a pleskla ho po hlavě.

Snape se na něj dlouze podíval, než odpověděl: „Dosud jsem se nerozhodl, pane Weasley. Na vašem místě bych nic neuvolňoval… Nikdy nevíte.“

Ron se chystal k ostré odpovědi, ale jeho matka opět zasáhla, když vycítila rostoucí napětí. „RONALDE! Varuji tě…

Matka se synem si vyměnili zlostné pohledy. Harry využil jejich odmlky a sedl si ke stolu.

Takže, nějaké novinky?“ zeptal se ztuhle Artur. Ani on se necítil v přítomnosti mistra lektvarů nijak příjemně.

Severus odvrátil pozornost od Ronovy brunátné, rozzlobené tváře a otočil se k panu Weasleymu. „Nic nového. Pán zla je momentálně zaneprázdněn skandálem u Zabiniových,“ prohlásil s ironickým podtónem.

Ach ano, četla jsem o tom ve Věštci!“ prohlásila Tonksová. „Ta historka je šílená. Jak se jim mohlo podařit utajit před ministerstvem existenci potomka? Magie každého kouzelnického dítěte se do matriky zapisuje hned po narození, to je nemožné zfalšovat.“

Inu, zřejmě ne nemožné pro Zabiniovy,“ řekl Snape. „Sám Pán zla nemá ponětí, jak se jim to podařilo, což vysvětluje jeho rozezlení. Nemáme ani tušení, co se s ní stalo poté, co se spustila celá kauza. Jen vím, že neumí ani mluvit, ani číst, ani psát. Naprosto divoké dítě.“

To je příšerné… jak tohle může někdo udělat vlastní dceři?“ zabručel Remus a položil dlaň na koleno Tonksové, která seděla vedle něj. Překryla jeho ruku svou a pevně ji stiskla.

Co slečna Grangerová?“ otázal se Kingsley vážně.

Snape si koutkem oka všiml, že Harry prudce zvedl hlavu v očekávání odpovědi. „Vím, kde ji vězní, a také vím, že je dosud živá. Nepřesvědčil jsem se na vlastní oči, ale mám v plánu to brzy napravit… alespoň abych se přesvědčil, jak se jí daří.“

KDE JE?“ vypálil Ron a vyskočil na nohy. „Už se do prdele vymáčkněte!“

Rone, prosím,“ zamumlal Harry. „Nech ho domluvit.“

Ron se neochotně posadil a Snape poděkoval Harrymu pokývnutím hlavy. „Děkuji, pane Pottere,“ promluvil s důrazem na každou slabiku. „Jak už jsem říkal… než mě pan Weasley přerušil…“

Kreténe,“ utrousil Ron pod nosem.

Slovník, pane Weasley…“ Snape protočil oči v sloup a pokračoval: „Slečna Grangerová je držena v podzemí Malfoy manor, pravděpodobně zamčená v jedné z Luciusových výslechových místností.“

Molly s Arturem se na sebe podívali, ale neřekli ani slovo.

Také vím, že osoba, která má na starosti její výslech, je náhodou mladý Draco, což je štěstí, jelikož-“

Tentokrát vybuchl Harry. Doslova. „Řekl jste právě, že Malfoy je zodpovědný za její mučení?“

Snape zvedl ruku, aby mu naznačil, že se má uklidnit, ale marně.

A v čem má být sakra to štěstí? Uvědomujete si, jak ji nenávidí? ZABIJE JI S ÚSMĚVEM!“ zahřměl Chlapec, který přežil.

Pane Pottere…“

MALFOY DĚLAL HERMIONĚ ZE ŽIVOTA PEKLO CELÝCH ŠEST LET, ON JI -“

Pottere!“ vykřikl Snape a zvedl se z místa. Harry zavřel ústa a zmateně na něj zíral. Profesor se dlouze a namáhavě nadechl. „Domnívám se, že jste si vše špatně vyložil -“

Ale -“ protestoval Harry.

Snape se otočil čelem k dospělému osazenstvu. „Jsem Dracův kmotr, znám ho tak dobře, jako by byl můj vlastní syn…“ Odmlčel se a promýšlel si další slova. „Mohu vás ujistit, že tato válka je mu cizí. V posledních týdnech se mi několikrát poštěstilo ho potkat a zdá se, že je vcelku odhodlaný raději utopit své problémy v alkoholu, než aby se zúčastňoval mučení.“

Molly si přitiskla ruku na srdce a s chvějícími se rty zašeptala: „Ach, to ubohé dítě…“

Ron na ni vrhl ostrý pohled. „Mami! Mluvíme tady o Malfoyovi! O tom zbabělém ničemovi -“

A dítěti lapenému ve světě násilí, proti kterému není schopen bojovat!“ přerušila ho Molly a pohrozila mu prstem před obličejem. „Jak by se to líbilo tobě samému, kdybychom byli rodiče jako Lucius a Narcisa Malfoyovi?“

Ze všech z nás by byli blonďáci s šedýma očima a v Bradavicích bychom byli mezi holkami nejpopulárnější,“ prohlásil Fred a jeho dvojče rázně kývlo hlavou.

Jaké plýtvání,“ dodal Geroge. „Ta hloupá genetika…“

Plácli si, evidentně spokojení se svou vtipnou vložkou, zatímco po nich Molly střelila výhružným pohledem. Harry schoval úsměv za sklenicí džusu, a potom se otočil na Snapea.

Takže co navrhujete? Přesvědčit Malfoye, že kam vítr, tam plášť, když přijde na to, jak odtud Hermionu dostat pryč?“ řekl Harry ironicky.

Severus Snape zabořil černý pohled do Harryho očí a na rtech se mu zformoval podivně vypočítavý úsměv. „Porozuměl jste tomu, pane Pottere. Škoda, že jste nikdy nebyl tak prozíravý při hodinách lektvarů.“

Ťal do živého a Harry chladně odpověděl. „Neexistují špatní studenti, Snape, jen špatní učitelé…“ Nechal Snapeovi chvíli na vstřebání slovního útoku a dodal: „Nicméně váš plán by mohl klapnout, pokud jste si ovšem jistý, že vidíte Malfoyovi do hlavy. Ale jestli je pořád stejný jako ten Malfoy, kterého znám já… tak mi promiňte ten výraz, ale Hermiona je v prdeli.“

*

Draco za sebou zavřel dveře pokoje a zamířil přímo k posteli, kde na něj čekala lahev. Ohnivá whisky. Perfektní. Uchopil víčko mezi palec a ukazováček a zrovna se chystal ho stlačit, aby lahev otevřel, když ho přemohla ostrá bolest. Uvědomil si, jak moc ho ruka po výslechu Grangerové bolí. Kůže byla poškozená a na několika místech se jeho krev míchala s tou nebelvírskou. Draco upustil lahev na zem, aniž by uhnul pohledem od svého zápěstí. Pomalu klesl na koberec, opřel se čelem o kolena a zavřel oči.

Slunce už sláblo, když je znovu otevřel, a tehdy si uvědomil, že většinu dne prospal na podlaze. Krev na jeho košili zaschla a hnědavá tkanina byla tvrdá a hrubá. Bolavými a ztuhlými prsty si začal košili rozepínat a svlékal se po cestě do koupelny. Pustil horkou vodu a zamyšleně sledoval, jak hladina ryzí čistoty stoupá po bělostném smaltu vany. Chystá se do koupele, zatímco o pár metrů dál se lidé brodí ve vlastních exkrementech. Draco potřásl hlavou, aby zahnal takové myšlenky. Nesmí si pokládat podobné otázky. Musí na to zapomenout a pokusit se žít normálně. A není možné všem vězňům světa dopřát sprchu…

Ta myšlenka jej uklidnila a Draco vklouzl do horké napěněné vody, která se téměř vzápětí zbarvila do růžova. Zasmušile si během koupání vzpomněl na Grangerovou. Plula kolem něj ve formě malých rudých vláken, až se rozředila, zavířila a zmizela… Zmijozel odolal náhlému nutkání vanu vypustit a napustit čistou vodou. Potom mu oči sklouzly k rukám. Rány už nekrvácely a pomalu se začínal tvořit strup. To odstraní jednoduché kouzlo. Rozhodně nemá zapotřebí myslet na ni při každém pohledu na svoje ruce.

O dvacet minut uvažování později vystoupil z vody, osušil se a přešel do ložnice, aby se oblékl do čistého. Měl podat zprávu svému otci, který už teď několik hodin netrpělivě podupával. Draco prošel půl manoru ve snaze svého rodiče najít, až ho objevil v obýváku spolu s-

Theodore“ zabručel Draco, když spatřil svého přítele. „Co tvůj nos?“ zeptal se a odsekával přitom každou slabiku.

Jeho přítel na něj pohlédl. „Spravený mrknutím oka. Věř mi, že ta malá děvka Grangerová čekáním o nic nepřišla. Zaplatí za to, co mi udělala.“

V tu chvíli proťal místnost Luciusův autoritativní tón. „Ty nebudeš dělat vůbec nic, Notte. Tvá neschopnost vypořádat se s tím politováníhodně slabým dítětem nezůstala nepovšimnuta. Od nynějška se o ni bude starat pouze Draco…“ Draco by si úlevně povzdychl, ale jeho otec ještě neskončil. „Za předpokladu, že jeho nynější zprávy budou uspokojivě příznivé. Takže?“

Draco předvedl úšklebek a po dlouhém nádechu spustil o honbě za viteály. Přesvědčený, že právě líčí bombu století, si nevšiml, jak si jeho otec přejel dlaní po tváři, dokud nezvedl ruku, aby nastolil ticho. Draco se zachvěl a odmlčel se. Takhle to nemělo probíhat. Otec by mu měl teď gratulovat, pyšně ho poplácat po zádech a hrdě předat informaci Pánovi zla. Ale na jeho tváři se usídlil pouze výraz hlubokého zklamání zastíněný jen lehkým oparem opovržení.

Theodor si všiml Luciusova výrazu a zachechtal se. „No vážně, Draco, zas tak dobře ti to beze mě nejde…“

Běž se-“ začal Draco, ale vzápětí ho přerušil výkřik jeho otce.

Jak můžeš být tak pitomý, aby sis myslel, že Pán zla o téhle historce už dávno neví?“ zařval Lucius a vydatně při tom zaprskal. „A ty se opovažuješ předstírat, že jsi můj SYN?“ Při posledním slově zvýšil hlas natolik, že mu přeskočil. Draca opět přemohl pocit, že je mu zase osm let, a přikrčil se paralyzovaný strachem.

Dveře salónku se zlehka otevřely a v mezeře se objevila Narcisina hlava. „Luciusi, drahý, nebuď na našeho synka tak přísný. Zajisté to myslel dobře.“

Narciso, nepleť se do toho,“ odsekl její manžel, ale přesto snížil hlas.

Dobrá, dobrá…“ zamumlala a zavřela za sebou dveře tak tiše, jako je otevřela. Lucius Malfoy si stiskl kořen nosu a podrážděně vydechl. Theodor se naproti tomu tak šíleně zubil, až Draca popadla touha zbavit ho toho úšklebku pár údery kladivem. Musí vymyslet, jak přesvědčit otce, že má všechno pod kontrolou…

Otče…“ Draco se chystal pokračoval, ale kvůli Luciusovým rozzuřeným očím ústa znovu zavřel a vyschlo mu v hrdle. A potom ho napadla spásná myšlenka.

Otče, já to všechno vím, ale copak nevidíte důležitost téhle situace?“ vyhrkl Draco.

Lucius se na něj chvíli upřeně díval, a potom zkřížil ruce na hrudi. „Ne, opravdu nevidím. Momentálně jen vidím vás dva jako…“ Chvíli hledal správná slova s prstem namířeným ke stropu. „Jako dva ohromné trouby a hlupáky,“ dořekl, zatímco jeho syn a Theodor svorně v dokonalé souhře protočili očima.

No jo, já jenom konstatuju, že se mnou Grangerová mluví,“ bránil se mladík. „Dokonce docela bez zábran. Možná proto, že se srdečně nenávidíme a šest let jsme se vzájemně více či méně propracovaně uráželi, co já vím. Podstatné je, že se mnou mluví, a ačkoliv to momentálně není zrovna nejpřínosnější informace, jsem přesvědčen, že pokud si k ní vypěstuju ryze dominantní vztah, naše konverzace by mohly být… zajímavější.“

Za Luciusovými zády si Theodor mlčky strčil dva prsty do krku a předstíral zvracení, velice osobitý způsob, jak mu dát najevo, že nevěří tomu jeho vychvalování, ani co by se za nehet vešlo. Draco po něm šlehl pohledem, ale potěšilo jej, že konečně upoutal otcovu pozornost. A když narazíte na zlatý důl, snažíte se z něj vytěžit co nejvíc.

Je to logické, otče! Když se stanu jedinou osobou jejího světa. Tím, kdo ji živí, s kým mluví, díky kterému věří, že ač obklopená těmihle hrůzami, je stále ještě lidskou bytostí, ale také tím, kdo ví, jak ji potrestat, když udělá chybu, tím jediným, kdo má moc nad jejím životem a smrtí, jako otec, jako pán…“

Jo, jako bys byl bůh,“ utrousil ironicky Theodor a potřásl hlavou.

Ano, přesně, jako bůh,“ odsekl Malfoy, kterému se ta myšlenka docela zalíbila. Znovu se otočil ke svému otci. „Představte si ten dopad, jaký to může na člověka mít. Ty možnosti nekonečné manipulace.“

Odkdy považuješ mudlovské šmejdy za lidské bytosti?“ poznamenal Theodor, ale Draco jej pohledem umlčel.

Lucius Malfoy v hlubokém zamyšlení přešel místnost. Theodor ho sledoval pohledem, ohromen, že synovi spolkl tak nehoráznou lež. Protože Draco nepopiratelně lhal. Theodor byl u toho, když se odmítal účastnit výslechu Grangerové, jako by s tím neměl nic společného, a teď mluví o „ryzím vztahu“ a „manipulaci“. Co měl v plánu, a co bylo ještě podstatnější, proč?

Nesmírně dobře jsi to promyslel, Draco,“ prohlásil jeho otec zaujatě. Draca to potěšilo, zvláště proto, že si to vycucal z prstu během několika málo vteřin. „Promluvím s Pánem zla, mezitím máš nad svým vězněm plnou moc.“

Draco potlačil úlevný výdech. Neměl ani ponětí, proč se mu tolik ulevilo, že má nad Grangerovou volnou ruku, raději by zapomněl, že existovala. Ale už to tak bylo. Prostě se mu ulevilo.

Během uvažování si ani nevšiml, že Lucius opustil místnost a nechal svého syna osamotě s Theodorem, který jen nechápavě kroutil hlavou. Po dlouhé chvíli si toho Draco konečně všiml a zamračil se.

Co?“ vypustil úsečně.

Theodor pokrčil rameny. „Nic. Vůbec nic.“

Skvěle. V tom případě si užij večer a šťastnou cestu domů,“ řekl Draco a otočil se na podpatku. Ale nestihl odejít.

To jen… víš… ten tvůj náhlý zájem starat se o Grangerovou, to podivné štěstí, že se jí podařilo povolit krk dost na to, aby mě praštila, aniž bych si toho všiml…“ Theodorův zlý úsměv se čím dál víc rozšiřoval, když se zvedl a přiblížil se k Dracovi. „To, jak si vždycky zařídíš, abys s ní byl v cele sám…“

Postoupil ještě blíž a Dracova tvář potemněla, když zkrátil vzdálenost mezi nimi na minimum. „A to ani nemluvím o té kolosální hovadině, kterou jsi právě naservíroval svému otci,“ dokončil Theodor s uchechtnutím.

Obviňuješ mě ze zrady?“ vyplivl Draco a pravou ruku natáhl k pasu ke kapse s hůlkou. Theodor mu věnoval překvapený a zároveň pobavený pohled.

Ne, řekl bych, že děláš všechno možné proto, abys neměl v té cele svědky, ale shledávám tu ideu, kterou jsi předložil, velmi zajímavou…“

Dva zmijozelové se střetli pohledy na moment, který Dracovi připadal nekonečný, až se Theodor zasmál a silně bouchl blonďáka po zádech.

No tak, já tě nepodezírám. Zatím, drahoušku,“ řekl lehce a s mávnutím odešel z místnosti. Až když Draco zaslechl prásknutí vchodových dveří domu, uvědomil si, že na dobrou minutu zadržoval dech. Zhluboka se nadechl a několik vteřin čekal, než se dá znovu dohromady. Bylo jasné, že o něm Theodor pochybuje. A i přes jeho žoviální odchod Draco věděl, že není mimo nebezpečí. Usoudil, že přemýšlet může i ve své ložnici, ale když procházel opuštěnou vstupní halou, jeho pozornost zachytil podezřelý hluk ze schodů vedoucích do podzemí.

*

O několik minut dříve přinesl Smrtijed na „noční směně“ do podzemí každodenní suchý chléb a vodu spolu s kýblem, který sloužil na „malou a velkou prověrku“. Muž prováděl proceduru jako každý den; zamkl dveře, položil kýbl doprostřed místnosti, sejmul vězni pouta a čekal, až vykoná svou potřebu. A to samé se opakovalo v každé cele.

Hermiona tento rituál bedlivě sledovala tři dny. Také si všimla, že po této noci se početní stav o jednoho snížil. Ten, který se staral o jídlo a nočník, byl sám. Jeho úkol byl nevděčný a musel to být nějaký druh trestu nebo ponížení. Pokaždé přišel ten samý. Docela mladý, stěží třicetiletý, na dospělého muže dost neduživý, nikdy neprojevil jakoukoliv snahu o násilí či touhu ponížit obyvatele cel. Jeho obchůzka podzemím se konala pokaždé v tichosti a vězni mu za to byli zjevně vděční. Ale ne Hermiona. Ta si vymyslela plán, a aby ho dosáhla, rozhodla se pro co nejnaříkavější hlas.

Promiňte, pane…“ zakňourala s pohledem na kýbl. „Můžu se stáhnout do temnějšího kouta. Už nesnesu to ponížení dělat to před vámi…“ Předstírala srdceryvný vzlyk a potom se na muže podívala opuchlýma a rudýma očima. Smrtijed na ni nevraživě pohlédl a odpověď mu trvala tak dlouho, až Hermiona zapochybovala, jestli vůbec rozuměl její otázce.

Dobře,“ zahudroval. „Ale nezapomínej, že tě hlídám.“

Hermionina tvář se vyhladila, když jej obdarovala širokým úsměvem plným vděku. Sáhla po nádobě ponížení a odnesla jej do vzdálenějšího kouta. To místo si nezvolila náhodou, a jakmile zády k muži dosedla na kýbl, aby si ulevila, využila příležitosti a neslyšně zvedla ze země velký úlomek kamene, který tam ležel. Už předtím si ho vyhlédla, spolu s ostatními kusy, ale tenhle jí perfektně padl do ruky a byl dostatečně pevný a ostrý, aby nadělal dost škody. Hermiona s úlevou vykonala potřebu, oblékla se, schovala část kamene v rukávu a odnesla kýbl zpět k muži. Potom se otočila k talíři suchého chleba, který jí vzápětí nepochopitelně vypadl z rukou a po zemi se rozsypaly úlomky porcelánu. Smrtijed zabručel a sehnul se, aby kousky keramiky sesbíral, spíš to musel být reflex než cokoliv jiného, a ve chvíli, kdy byl dostatečně skloněný, ho Hermiona praštila kamenem po hlavě. Muž zasténal a padl omráčeně na kolena. Hermiona namířila druhý úder na jeho ucho a muž padl na zem dočista v bezvědomí.

S bušícím srdcem a třesoucí se rukou na něj několik vteřin zírala, ohromená, že něco takového udělala. No tak, Hermiono, pohni, byla jsi to buď ty, nebo on, neměla jsi na výběr. Padej odsud… Horečnatě začala muže prohledávat, až našla v kapse jeho hůlku. Zamumlala kouzlo a Smrtijedovo bezvládné tělo zmizelo. Až se vzbudí, zjistí, že se válí v mokřinách na úpatí Kilimandžára. S trochou štěstí se o něj nějaký lev postará dřív, než dá vědět Voldemortovi o svém menším selhání. Nebelvírka se vrhla ke dveřím cely a vyšla z nich. Krátkým pohledem se ujistila, že je vzduch čistý, a neslyšně a nepozorovaně se vydala chodbou. Poslední, co potřebovala, bylo, aby si jí všiml někdo ze spoluvězňů a začal ji prosit o propuštění. Bylo to sice příšerné, ale aby se mohla vrátit a všechny je zachránit, musí se nejdříve dostat do bezpečí ona sama. Zatlačila do dřevěných dveří vedoucích ke schodům k východu. Vyhekla, když se za ní masivní dřevo hlasitě zabouchlo, tlumeně zaklela, ztuhla a zaposlouchala se. Zdálo se, že Manor tone v tichu. Pokračovala v cestě a lezla po chodech tak nenápadně, jak jen bylo v jejích silách.

Srdeční tep jí zrychlil, když spatřila, že se přibližuje k patru. Už jen tři schody, dva, jeden… Dveře se rozlétly a mezi zárubněmi stanul s vytaženou hůlkou Malfoy, v očích výraz plný ohromení a paniky stejně jako v těch jejích. Hermiona ho napodobila a zvedla Smrtijedovu hůlku a čas jako by se zastavil. Nehybně pozorovali toho druhého.

Malfoy je dobrý v soubojích, když zaútočím, vyhne se kouzlu a hluk přiláká ostatní. A i kdyby se mi nějakou šťastnou náhodou podařilo ho trefit, dokázala bych doběhnout k bráně a opustit pozemky, abych se přemístila, než mě zbytek z nich dopadne?

Malfoy pevněji sevřel hůlku. „Grangerová,“ zašeptal, aniž by uhnul pohledem. „Co to děláš?“

Hermiona polkla. „Nebuď idiot, Malfoyi,“ odpověděla stejným tónem. „Jsi docela sám.“

Jsem sám v téhle místnosti, ale když vykřiknu, to už bude něco jiného…“

Hermiona našpulila rty. „Malfoyi…“ Přece ho nebudu prosit! „Malfoyi, prosím tě…“ Ubožačko, právě žadoníš. „Nech mě odejít, je to nutné.“

Když tě pustím, Pán zla za to shledá odpovědným mě. A po tom ani zdaleka netoužím,“ zasyčel a špička jeho hůlky se zachvěla.

Tak proč jsi v tom případě už nezavolal na poplach?“ rozzuřila se Hermiona a jen lehce zvedla ruku s hůlkou, aby mu namířila na čelo.

Rozhostilo se mezi nimi ticho. Dívali se tomu druhému přímo do očí, oba hledali v pohledu toho druhého sebemenší známku touhy zaútočit. Když se náhle něco ozvalo, oba nadskočili. Hermiona s úděsem zaslechla bouchnutí vchodových dveří a mužské hlasy rozléhající se chodbou. Dívčiny oči se vytřeštily a začala kroutit hlavou, němě prosila Malfoye, aby mlčel. Draco sám vrhal ke vchodu nervózní pohledy. Za několik vteřin budou příchozí dost blízko v hale, aby je oba spatřili. Mudlorozenou, jak vyhrožuje svému vězniteli hůlkou, která zajisté není její. Tohle se může zvrtnout jenom k horšímu.

Malfoyi…“ vyjekla Hermiona přemožená panikou.

Mladík se na ni prudce vrhl a odvlekl ji zpět ke schodům do podzemí. Zavřel dveře a zamkl. Potom ji přirazil ke stěně a přitiskl jí ruku na ústa. Nebelvírka zasténala v protestu.

Zmlkni, Grangerová. Snažím se poslouchat…“ zasyčel a rukou drtil její čelist.

Hermiona ho poslechla, zmlkla a zaposlouchala se. Hlasy mužů se zdály početné, byli hlasití, někteří se smáli. Ale naštěstí se nezdálo, že by mířili jejich směrem.

Mafloy se otočil zpět k Hermioně a gestem jí naznačil, ať sejde ze schodů. Dívka překotně přikývla. Raději se vrátí do cely, než aby čelila neznámému počtu smrtijedů v dobré kondici a na vlastní půdě. Draco ji následoval a v tichosti ji strčil do cely, než za nimi zavřel dveře.

Hermiona se zhluboka nadechla, když Draco začal pochodovat jako lev v kleci – příhodné přirovnání pro zmijozela – a bezmocně ho chvíli sledovala. Až zvedl hůlku a seslal na místnost tlumící kouzlo.

Co ti sakra přelítlo přes nos, Grangerová?“ vybuchl a rozhodil pažemi.

Hermiona couvla a zamračila se. „Chystala jsem se odsud vypadnout, Malfoyi, ale díky tobě je všechno v hajzlu! Moc děkuju!“

Díky mně-“ nevěřil svým uším. „Ty se mi snad jen zdáš, Grangerová. Kdybych na tebe nenarazil, vrazila bys ty do nich, tam nahoře,“ prohlásil s rukou namířenou na dveře. „A jaký myslíš, že mají názor na prdelky tvého druhu na útěku, hm?“

Hermiona otevřela ústa a zase je zavřela a zašklebila se. Ticho. „Prdelky?“ protáhla posměvačně a zkřížila ruce na hrudi.

Sklapni, Grangerová. Víš moc dobře, co jsem chtěl říct.“

Další ticho.

Ale vlastně jsi mě jim měl hodit na krk, vzhledem k tomu, jak mě nenávidíš…“ dopověděla Hermiona, které už od jeho příchodu vrtalo Malfoyovo zvláštní chování hlavou.

Blonďák se na ni podezíravě podíval. „Věř mi, že tihle chlápci jsou na ženský a nepřál bych je ani svému nejhoršímu nepříteli.“

Hermiona se svezla na židli. Už ji neunesly nohy. Schovala si tvář do dlaní a dopřála si pár vteřin klidu, aby se jí srdce vrátilo do správného tempa. Slyšela Malfoyovy blížící se kroky, a jakmile vzhlédla, všimla si, že namířil ruku k její tváři. Věnovala mu tázavý pohled.

Hůlku,“ řekl autoritativním tónem. „Podej mi ji.“

Dívka se zamračila a vyskočila na nohy s hůlkou schovanou za zády. „Ani mě nehne.“

Grangerová, nepřichází v úvahu, abych tě tu nechal s hůlkou. Jestli to někdo zjistí, padne to na moji hlavu.“

Hermiona zoufale zaúpěla. „Prosím, Malfoyi, tohle nemusíš dělat. Nech mi ji.“

Ne.“

Jejich pohledy se střetly a Hermiona cítila, jak se jí do tváře vkrádá vztek. Namířila hůlku před sebe a právě se chystala vyslovit kouzlo, když se na ni vrhl a oba se zřítili na podlahu. Hermiona kousala, škrábala a kopala, zatímco její útočník se pokoušel osvobodit hůlku z její pevně sevřené dlaně.

Pusť ji! Au! Grangerová! Pusť ji, říkám!“ zafuněl Draco a dívka zaťala pěsti ještě víc.

Nech… si… zdát… Malfoyi!“

Vyhrál sice tucet kopanců, ale nakonec se Malfoyovi podařilo uvěznit jí končetiny, na což ona hbitě zareagovala ranou čelem do hlavy. Ale nepodařilo se jí tak docela pohnout, bránila jí v tom váha jejího protivníka. Vytočeně vykřikla, když ji konečně zcela znehybněl a posměšně se uchechtl.

No tak, štěňátko, povol packu,“ přikázal a palcem stiskl Hermionino zápěstí v místě poranění, skřípl citlivé nervy ukryté pod pokožkou a Hermiona bolestí upustila hůlku na zem. Draco ji spěšně zvedl, narovnal se a oprášil. Hermiona zůstala na zemi a mnula si ruku.

Jsi surovec, Malfoyi,“ vyprskla. „Nenávidím tě.“

Měla jsi hned poslechnout,“ odsekl břitce. „Teď se zvedni, znovu tě spoutám.“

Ne.“

Draco si povzdychl a zkřížil ruce na hrudi. „Zase neposloucháš,“ poznamenal.

Zase a pokaždé, Malfoyi. Už nikdy neskloním zrak před jediným zpropadeným smrtijedem.“ Nevzdávala se se zlomyslným úsměvem. Celu pohltilo ticho.

Draco se na ni mrazivě podíval. „Nejsem jako oni,“ zamumlal po chvíli.

Tak to dokaž!“ vyplivla povýšeně. „Dostaň mě odsud.“

Nemůžu,“ rozčílil se mladík.

Když se chce, tak jde všechno,“ opáčila nebelvírka.

Malfoy obrátil oči v sloup. „Pro tebe je to tvoje všechno vždy a za každých okolností prosté, Grangerová. Černé nebo bílé a nikde žádný odstín šedé, co? Zlo, dobro, ti špatní a ti dobří. Nic mezi tím. Ale nikdy tě ani netrklo, že někdo chce zůstat prostě nestranný?“

Ty nejsi nestranný, když jsi pořád tady, Malfoyi,“ prohlásila trochu uklidněná Hermiona. „Pozoruješ, souhlasíš, schvaluješ jejich jednání. Kdybys byl vážně nestranný, uklidil by ses… nevím, třeba do Švýcarska.“

A moje rodina? Přátelé? Podle tebe bych měl všechny opustit, aniž bych věděl, co se s nimi stane?“ odsekl zmijozel. „Tobě se to lehce říká. Všichni, které miluješ, jsou na tvojí straně.“

Poslední Dracova věta ji polila jako studená sprcha. „Mýlíš se.“

No jasně,“ zamručel blonďák a věnoval jí zlý pohled. Potom se na jeho tváři objevil překvapený výraz, když se malá bruneta vymrštila, aby mu tvrdě vrazila pěstí.

Co myslíš, že jsem udělala svým rodičům, než jsem odešla k Řádu?“ rozezlila se a znovu jej udeřila. „Byla jsem si jistá, že pokud by je Voldemort našel, mučil by je, ublížil by jim… tak co jsem podle tebe musela udělat, no?“

Napřáhla se, aby ho praštila potřetí, ale on ustoupil a zalapal po dechu, když si uvědomil, že narazil do stěny. Užasle shlédl k nebelvírce. Zastavila se kousek před ním a sledovala ho rudýma, opuchlýma očima.

Vymazala jsem se z jejich života. Vymazala jsem vzpomínky na sebe z jejich paměti. Poslala jsem je na jiný kontinent, změnila jim jména a opustila je.“

Když dokončila větu, třásla se zuřivostí a zoufalstvím. Zmijozel polkl a chvíli se na ni díval, nejistý, co má udělat. Trochu sebou cukl, když mu zapíchla ukazováček do hrudi.

Takže už mi nikdy ani nenaznačuj… že rozhodnutí, která dělám… jsou naivní,“ zavrčela, když se slza uvolnila a stekla jí po tváři.

Draco přikývl a proti své vůli se mu ulevilo, jakmile ustoupila. Merline, ta holka uměla nahnat strach. Pomalu se otočila a svezla se na židli.

Teď mě svaž a vypadni z mojí cely,“ pravila chladně, aniž by se na něj podívala.

Ale-“ začal blonďák.

VYPADNI!“ zařvala Hermiona, jejíž slzy teď volně tekly po tvářích.

Kouzlem Draco váhavě upevnil pouta, zamumlal zaklínadlo, aby zrušil protihluková opatření, a spěšně odešel.


Kapitola 4 - Jako děti



Comme des Enfants

originál: https://www.fanfiction.net/s/9667092/4/The-Rise-and-Fall

autor: Xeres Malfoy;  překlad: sluccy;  beta: arabeska



 

Draco bral schody vedoucí do patra po dvou, a se srdcem až v krku se zamknul ve svém pokoji. Okamžitě seslal na místnost tlumící kouzlo a z plných plic začal řvát. Byl to primitivní křik plný zlosti, nepochopení a znechucení, ale který mu přinesl úlevu už ve chvíli, kdy se mu poprvé vydral ze rtů. Udýchaný se svalil na zem zády ke dveřím a několikrát udeřil hlavou o dřevo.

Znovu si vybavil pohled Grangerové ve chvíli, kdy mu prozradila, že si raději zvolila zmizet ze života své rodiny, aby ji ochránila proti Voldemortovi. Pokud ona mohla udělat takovou věc, pokud byla ochotná podstoupit takovou oběť, aby mohla bojovat společně s Řádem, proč se on, Draco Malfoy, cítil tak neschopný? Možná měli nakonec pravdu, možná byl vážně jen zbabělec a slaboch.

Accio whisky,“ automaticky zamumlal a láhev vylétla zpod postele, aby se mu usadila v dlani. Přiložil si její hrdlo k ústům, ale zjistil, že je prázdná, a vzápětí se cítil ještě hůř. Kdyby jen teď všichni mohli vidět toho velkého Draca Malfoye, jak sedí na zemi s chlastem v ruce, to by určitě zničilo jeho pověst u mnoha lidí… Kdyby mohl vidět sám sebe, nejraději by se ukamenoval. Naplival by na sebe a rozbil by si hubu.

Podíval se na prázdnou a již zcela zbytečnou láhev ve svém sevření, když ho najednou popadla představa, že se mu vysmívá. Rozmáchl se a ze všech sil ji mrštil proti zdi, až se rozbila na tisíc malých kousků. Svalil se na postel, a aniž by uklidil střepy, odstranil tlumící kouzlo.

Neodvažoval se totiž nechávat svůj pokoj pod tlumícími kouzly příliš dlouho. Když přišli první vězni, celé noci volali o pomoc, která nikdy nepřišla. Proto když byl ve svém pokoji, pravidelně izoloval zvuky z okolí, aby mohl spát. Ale jednoho dne se o tom otec dozvěděl, to když ho deset minut nepřetržitě volal z přízemí a nedostávalo se mu žádné odpovědi. Draco tehdy dostal jeden z největších výprasků ve svém životě. Když si zahojil rány, střetl se pohledem s matkou stojící ve dveřích. Přál si, aby ho sevřela v náručí, jako tehdy, když byl ještě malý a jeho otec běsnil vzteky. Ale ona se jen dívala na jeho ztrápený výraz a předtím, než tiše odešla, pokradmu setřela jedinou slzu, která jí stekla po tváři.

S hlavou zaplněnou příliš bolestnými vzpomínkami upadl Draco do neklidného spánku doprovázeného nočními můrami.

*

Následující ráno se rodina Malfoyů shromáždila v plném počtu – už zase – kolem masivního dubového stolu ke snídani. Byla to bez pochyby jediná část dne, kterou Draco trávil ve společnosti své rodiny, a právě tohoto okamžiku se obzvlášť obával. A když se ho otec zeptal, jestli ve výslechu s Grangerovou pokročil, Draca příšerně rozbolela hlava.

Už nějakou dobu jsem tam nebyl,“ zalhal zpoza svého šálku. Bolest se stupňovala, měl pocit, jako by se mu do hlavy zabodávaly hřebíky. Potřeboval by minimálně půl litru čistého alkoholu, ne tohle zatracené kafíčko s mlékem, které mu jako vždy povinně naservírovali.

Proč?“ zeptal se Lucius suše a zamračil se.

Ale Narcisa, která si všimla mrtvolného výrazu svého syna, ho nenechala odpovědět. „Copak se děje, zlatíčko, necítíš se dobře?“

Lucius převrátil oči, avšak jeho žena jej směle ignorovala.

Hrozně mě bolí hlava,“ stěžoval si Draco, potěšený, že se tak může vyhnout otcově otázce.

Narcisa se rychle zvedla a prošla podél stolu, aby se postavila vedle Draca. Přiložila synovi na čelo studenou dlaň a lehce se zamračila. „Ne, teplotu nemáš…“ zamumlala si sama pro sebe. „To je určitě jenom nějaká migréna, ale měl by sis jít raději lehnout.“

Draco se chystal zvednout, ale jeho otec nevypadal, že by slyšel na tuhle písničku. „Narciso, moc ho rozmazluješ. Pokud se chce stát mužem, nemůže při sebemenší bolístce hned začít takhle fňukat.“ Poté se otočil ke svému synovi. „Chci, abys sešel dolů a konečně přinutil tu malou špinavou holku zazpívat. Chci vědět, kde mají sídlo ty krysy z Řádu. A hned!“

Draco už se nadechoval k protestu, když v tom mu matka položila ruku na temeno. Tázavě se na ni zadíval. Něžně se usmála a naklonila se k němu, aby mu pošeptala pár slov. Zlatíčko, běž do svého pokoje. Dracovi to nemusela říkat dvakrát; vstal a za doprovodu Luciusova nesouhlasného pohledu odešel z místnosti. Narcisin úsměv povadl a čarodějka se usadila za stolem, rovná jako pravítko. Její manžel po ní šlehl rozzlobeným pohledem. Zrovna chtěl promluvit, ale žena se k němu otočila a probodla ho vyloženě ledovým pohledem. Promluvila pomalým a nebezpečným tónem.

Stále na to zapomínáš,“ utrousila suše.

Na co?“ zabručel Lucius. Nesnášel, když se jeho žena takhle bouřila. Naštěstí se to nestávalo příliš často.

Že to jsou ještě děti.“

Věnoval jí překvapený pohled, a než se zmohl na kloudnou odpověď, Narcisa opustila místnost.

*

Draco zamířil ke kuchyním, kde několik vteřin sledoval domácí skřítky při práci. Přišel sem, protože to bylo jediné místo, kam jeho otec nikdy nechodí. A taky aby našel nějaký alkohol, bolest hlavy se totiž stávala nesnesitelnou. Aniž by věnoval sebemenší pozornost skřítkům, zamířil ke skříním, kde byly srovnány lihoviny, a otevřel dvířka. Víno, víno a zase víno. Nesnášel víno.

Ani jedna pořádná láhev, co to má sakra znamenat?“ vrčel při prohledávání dalších polic.

Za jeho zády se ozval vystrašený malý skřítek: „Madam Narcisa udělila rozkazy, pane…“ zapištěl skřítek, právě když se k němu Draco s hrozivým pohledem otočil.

Rozkazy?“ vyštěkl.

Skřítek pokýval hlavou a zašmátral v cáru, který mu sloužil jako oblečení, aby z něj vytáhl složený pergamen. Podal ho Dracovi. „A paní Narcisa požádala Blinkyho, aby vám tohle dal, až zase půjdete shánět nové lahve.“

Draco skřítka sledoval se směsicí vzteku a ohromení. Rozložil pergamen a rozpoznal úhledné psací písmo své matky.

Vezmi zodpovědnost do svých rukou

S veškerou láskou

N.

Draco sevřel rty. Takže jeho matka, která vždy vynikala v tom, jak směle dokázala ignorovat vše, co ji příliš zneklidňovalo, si všimla jeho alkoholismu. To bylo pro Narcisu typické, chodit kolem horké kaše, místo aby to řekla přímo. Obrátil pozornost zpět k Blinkimu, kterého zřejmě k smrti děsila představa, že se mu Draco za dopis pomstí.

Blinky se moc omlouvá… p-pane.“

Draco váhal, zda má cenu vyhrožovat. Ale jedno jeho já tušilo, že má matka pravdu. Opustil tedy kuchyň, aby se vzápětí přece jenom vrátil pro láhev vína. Z nouze čert i mouchy lapá… Poté zkontroloval, jestli je vzduch čistý, a místo do svého pokoje zamířil do podzemí.

Když vstoupil do Hermioniny cely s lahví červeného vína, dívka se sama sebe ptala, zda už se dočista nezbláznila.

Zdá se mi to, nebo chceš, abychom si dali skleničku a zahráli si karty?“ Neodpověděl a dopřál si několik loků přímo z láhve. Zašklebil se. Pro Merlina, tak strašně nesnášel červené víno! Když neodpovídal, Hermiona vypěnila:

Dobře, pokud jsi mě přišel mučit, mohl bys mi to alespoň říct dopředu, abych se na to psychicky připravila…“

Na to si blonďák znovu pořádně zavdal. Hermiona si všimla, že se opět zaškaredil.

Proč to víno piješ, když ti nechutná?“

Draco si podrážděně povzdechl. „Ty taky nikdy neříkáš nic zajímavého a stejně ti to v mluvení nezabrání,“ odvětil ostře.

Hermioně pobouřením poklesla čelist. „Cože? Vždyť to ty jsi přišel do MOJÍ cely! Proč jsi teda tady, když chceš být sám?”

Draco se zrovna chystal odpovědět, ale náhle se zarazil. Měla pravdu. Co tady vlastně pohledával? Proč si to nešel v klidu vypít do svého pokoje, teď tady v té chladné a zatuchlé cele akorát ztrácí čas! Pokrčil rameny. „Abych řekl pravdu, Grangerová… nemám nejmenší potuchy.”

Hermiona vyvalila oči a pomalu pokývala hlavou. „Dobře,“ vydechla.

Draca napadlo, že ho musí považovat za hrozného blázna, ale tu myšlenku vzápětí potlačil. Po tom všem už nezáleželo na domněnkách nějaké mudlovské šmejdky. Zpět do reality ho vrátil až její hlas.

Dal bys mi taky trochu?“ zeptala se tiše. „Mám žízeň…“

Draco přimhouřil oči a zachechtal se. „Ani ve snu, Grangerová!“ Podíval se na etiketu na lahvi. „Margaux, ročník 1989, nepřichází v úvahu, abys z něj upila byť jedinou kapičku.“

Vždyť tobě ani nechutná! Šklebíš se při každém loku!” protestovala Hermiona.

Možná. Ale líbí se mi, že tě s tím můžu provokovat…“ odsekl a na chvíli se zamyslel. „Nebo dobrá, dám ti, ale abys dostala lok, musíš odpovědět na otázku.“

Hermiona se zamračila. „To záleží na druhu otázky… týká se to Harryho, Řádu, našich plánů nebo čehokoliv, co má něco společného s naším bojem proti Voldemortovi?“

Draco se na chvíli zamyslel. „Ne, aspoň pro tentokrát.“

Hermiona přikývla. „Dobře, ale nejdřív mě rozvaž.“

Draco po ní hodil podezřívavým pohledem, ale pak pokrčil rameny. Po švihnutí hůlky byla Hermiona volná, a když se blížila ke zmijozelovi, mnula si rozbolavělá zápěstí.

První otázka,“ začal vážně. „Jaké to je úplně zmizet ze života svých rodičů?“

Hermiona si povzdechla. „Už o tom nechci znovu mluvit.“

O tom ty teď nerozhoduješ Grangerová. A já to chci vědět.”

Chvíli se navzájem vraždili pohledy. „Je to strašné,“ ustoupila nakonec po chvilce ticha. „Ale jak jsem řekla už včera, bylo to jediné možné řešení.“

Ne,“ podotkl blonďák a zakroutil hlavou. „Mohla jsi klidně odejít s nimi a už nikdy se do Anglie nevrátit.“

Hermiona se uchechtla. „Já nejsem jako ty, Malfoyi. Nespokojila bych se s pouhým přihlížením tomu, jak ostatní bojují. Rvu se za to, aby kouzelníci z mudlovských rodin mohli žít mezi ostatními, aby nemuseli snášet urážky, bytí a ponižováni od lidí jako ty.“

Draco se zamračil. „I když tě to bude stát život?“

I kdyby mě to mělo stát život,“ souhlasila Hermiona. Poté natáhla ruku. „Tu lahev.“

Draco nahodil posměvačný úšklebek a podal jí víno. Dlouze se napila, ale když se Zmijozel napřahoval, že si ji zase vezme, couvla. „Jedna otázka, jeden lok, Malfoyi. Ty jsi položil dvě otázky. Mám tedy právo na dva loky.“

Mladý muž převrátil očima. „Ty s tím svým věčným puntičkářstvím…“

Znovu se napila a pak se na něj zadívala. „Proč neodejdeš, Malfoyi?“

Neřekl jsem, že můžeš pokládat otázky…“ zaprotestoval a natáhl se po láhvi.

K čertu s tou tvojí pitomou hrou, Malfoyi. Toužím se tě na to zeptat už pěkně dlouho.”

Malfoyovy ruce klesly zpět k tělu. „A kam bych šel?“ vyprskl. „Všichni, které znám, patří k Pánovi zla. A i kdybych se nějak osvobodil, vím toho beztak až příliš na to, aby mě nechali na pokoji. Stejně by mě dostali, a to by byl můj rozsudek smrti.”

Hermiona se na něj dlouze zadívala. „My bychom tě mohli ochránit…“

Draco se chladně zasmál. „No jasně, už se vidím, jak stojím před svatým Potterem. „Ahoj, kámo, vím, že jsme se nikdy moc nemuseli, ale potřebuju tě, abys mi zachránil život…“ Meleš nesmysly, Grangerová.“

Hermiona si vzpomněla na Snapea. Kéž by si s ním o Malfoyově situaci mohla promluvit! Se svou dlouholetou špionskou dráhou by ho možná mohl přesvědčit, aby zradil Voldemorta a začal pracovat ve prospěch Řádu. Ale bylo vyloučené mluvit o Snapeovi s Malfoyem, dokud nebude přesvědčená o jeho důvěryhodnosti. Po tom všem mohl klidně předstírat deprese, jen aby ji obměkčil. A ona nechtěla riskovat vyzrazení krytí mistra lektvarů. Nejlepší bude ještě počkat.

Při tom zvuku klapnutí dveří na chodbě oba nadskočili. Někdo se blížil. Malfoy spěšně pokynul Hermioně, aby si sedla, a znovu ji kouzlem spoutal. Poté ukryl láhev vína do temného rohu místnosti a postavil se ke dveřím, aby viděl na nové příchozí. Blížili se čtyři Smrtijedi, v rukou čtyři černé provazy, na kterých byl připoután vězeň. Když procházeli kolem, Draco si všiml, že se ve skutečnosti jedná o vězeňkyni. O špinavou, rozcuchanou, a slabou vězeňkyni, jenž, jak se zdálo, dokázala pouze nesrozumitelně vrčet. Draco nemohl uvěřit svým očím, když v ní poznal dívku, jejíž fotku otiskl Věštec před několika dny. Sestru Blaise Zabiniho.

Za jeho zády Grangerová sykla: „Co se děje, Malfoyi?“ ale on ji gestem umlčel. Sledoval Smrtijedy, jak za sebou dívku vlekli a kopali ji, dokud nevklopýtala dovnitř sousední cely. Aniž by to viděl, uslyšel, jak dopadla bezvládně na zem. Smrtijedi se rozchechtali a neodpustili si pár otřesných komentářů na téma, co všechno s takovou primitivní holkou udělají. Draco se rychle přitiskl ke zdi, když se vraceli kolem Hermioniny cely. Bylo to naprosto zbytečné, měl plné právo tu být, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu jednal zcela instinktivně, jako by se v něm probudil pud sebezáchovy. Díval se skrz zamřížované okno ve dveřích, jak Smrtijedi opouštějí chodbu, a když zmizeli z dohledu, konečně se odvážil pořádně nadechnout.

Tak řekneš mi, co se děje, nebo ne?“ Grangerová už ztrácela na židli trpělivost.

Nevím…“ odvětil Malfoy a nepřítomně hleděl na konec chodby. Proč uvěznili Blaisovu sestru právě tady? Nebylo v žádném politickém zájmu ji sem zavírat a určitě nevěděla nic o venkovním světě, takže to nemohlo být ani kvůli výslechu. Ale k čemu jim tedy byla dobrá?

Nevíš, jestli mi to řekneš, nebo nevíš, co se děje?“ zuřila nebelvírka a zatáhla za své provazy. Draco se probral ze zamyšlení a věnoval jí posměšný pohled.

Tak trochu obojí, Grangerová.“

Hermiona ho upřeně pozorovala a povzdechla si. Jak ji jen rozčiloval ten jeho povýšený výraz!

Právě přivedli Zabiniho sestru. Dvojče,“ odpověděl stručně.

Tím Hermionu vyvedl z míry. „Zabini má sourozence? Odkdy?“

Draco obrátil oči v sloup. „No, pravděpodobně už od narození, ty vševědko.“

Nebelvírka podrážděně zamručela: „Víš moc dobře, jak jsem to myslela, blbečku.

Bla bla bla, Grangerová,“ drze ji utnul. „Abych ale zodpověděl tvoji otázku, zdá se, že ji od narození drželi zavřenou ve sklepě, protože je to moták…“

Hermiona převrátila oči. „Páni, to je asi nějaká nová móda, zavírat lidi pod zem. Jako třeba tady u vás…“

Blonďák ji sežehl vražedným pohledem. „Myslíš si, že jsi v pozici, abys mohla žertovat, mudlovská šmejdko?“ vyplivnul, jelikož ťala do živého.

No, víš, horší už to být asi nemůže…“ zamrmlala Hermiona, ale zmlkla, přece jenom trochu zastrašená. V nastalém tichu sledovala Malfoye, jak sahá po lahvi a otvírá dveře.

Kam jdeš?“ zeptala se, zděšená myšlenkou, že se znovu na několik nekonečných hodin ocitne sama.

Chci o tom zjistit něco víc…“ Ztuhl a s úšklebkem se k ní otočil. „Vlastně, proč ti vůbec odpovídám, Grangerová? Do mých příchodů a odchodů ti vůbec nic není. Hezký den!“ A zavřel dveře. Hermiona si povzdechla. Podivín…

Draco vylezl nahoru a pospíchal do haly. Nikdo tam nebyl. Čekal, že tu někoho najde, třeba nějaké další vězně nebo Zabiniovy, ale nikde ani živáčka. Sevřel rty. Něco nebylo v pořádku. Potichu vyšel do svého pokoje, a jaké bylo jeho překvapení, když uvnitř našel sedět na posteli Blaise.

Ten zvedl hlavu a pohled na starého přítele a do jeho očí mladým Malfoyem otřásl. Blaise měl vždycky v očích malé ohníčky, a i v těch nejhorších situacích mu v nich pohrávaly nezbedné jiskřičky. Ale ten zápal zmizel. Blaise Zabini se nyní stal pouhým stínem svého dřívějšího já.

Ahoj…“ vydechl Draco, neschopný dodat něco dalšího. Zavřel dveře a opatrně se přiblížil ke svému příteli.

Tvoje matka mi řekla, že sis šel lehnout. Tak jsem šel nahoru, ale ty jsi tu nebyl…“ řekl Ital tiše. „Kde jsi teda byl?“

Draco otevřel ústa, ale netušil, co má odpovědět. Zvedl tedy ruku, v níž držel víno, které před odchodem sebral, a ušklíbl se. „Zásoby došly…” oznámil, jako kdyby to vše vysvětlovalo. Blaise pokýval hlavou a natáhl ruku. Draco mu podal láhev a rozhodl se neupozorňovat na fakt, že z ní právě pila Grangerová. Zabini si z ní pořádně přihnul a temně pronesl: „Vynikající. Doufám, že vaši budou takové odrůdy servírovat i dnes večer.”

Draco se zamračil. „Cože?“

Blaise se na něj zadíval, jako by právě spadl z nebe. „Dnes večer, u tebe, večírek na počest nového ministra. Hodně alkoholu.“

Sláva!

Skvělé, takže se budeme zase jednou ládovat, zatímco ostatní lidi, tvou sestru nevyjímaje, budou pod našima nohama trpět hlady. Už aby to bylo,“ zabručel blonďák.

Blaise se zamračil. „Jak jsi je mohl vidět, když jsi byl v kuchyni?“

Draco se zarazil „Já… já na ně narazil, když jsem se vracel.“

Nemusíš jít přes halu, aby ses dostal z kuchyně do svého pokoje, to bys měl vědět, je to přece tvůj dům,“ podotkl Blaise a znovu se napil vína.

Draco sevřel rty a vrhl po něm rozpačitý pohled. „Řekněme, že…“

Blaise se slabě usmál. „Víš, že ti vždycky budu krýt záda, brácho. Řekni mi… byl jsi s Grangerovou?“

Blonďák se na něj překvapeně podíval.

Potkal jsem včera v Příčné Thea. Říkal něco o tom, že se chceš stát bohem Grangerové nebo něco takového… to mě fakt pobavilo…“ zavtipkoval Blaise a vrátil mu láhev vína.

Draco si ji vzal, ale vyjevil se mu obraz Grangerové, jak z ní ještě před chvílí pila, a tak ji opatrně položil na zem, aniž by se jí ještě nějak dotkl.

Theodor toho nakecá…“ zabručel Malfoy.

Taky říkal, že ji chráníš, i to je jenom povídačka?“

Draco ztuhl. Měl tedy pravdu. Theodor ho podezříval. Blaise cítil kamarádův neklid a pochopil, že se debata začíná zvrhávat. Byli na nebezpečné půdě. Pro kohokoliv jiného by tato konverzace neměla žádné důsledky, ale pro ně, syny Smrtijedů, bylo nebezpečí těchto slov až příliš reálné. Blaise se tedy rozhodl jednat. Říct něco, co vždycky chtěl, ale nikdy nemohl.

Upřímně, Draco, pokud mi tady a teď ihned oznámíš, že se snažíš Grangerovou chránit, nebo hrát dvojitého agenta, nebo že se prostě chceš postavit proti Pánovi zla, protože už máš dost všech těch nesmyslů… podpořím tě, chlape, jsem v tom s tebou.“

Draco zadržel dech a oba chlapci se s divoce tlukoucími srdci mlčky pozorovali. Blonďák nemohl uvěřit tomu, co jeho přítel právě vyslovil. Bylo to zakázané. Taková slova by jim oběma mohla zajistit okamžitou smrt, kdyby je zaslechl kdokoliv jiný. Šlo o slova zrádců.

Kam jsme se to kurva dostali,“ zašeptal vyděšeně Draco.

Už je to venku, oba by nás mohli zavřít,“ zamumlal Blaise stěží slyšitelným hlasem.

*

S příchodem večera se Draco i Blaise museli chopit svých povinností: pozdravit a prohodit pár pokryteckých slov s důležitými ministerskými představiteli, kteří přišli těžit z pohostinnosti Malfoyových. Když už měli tu těžkou dřinu za sebou, našli v zahradě Theodora s cigaretou v ruce. Jakmile uviděl své dva kamarády, vytáhl z krabičky další dvě a nabídl jim.

Parádní večírek,“ podotkl uštěpačně Theodor Dracovým směrem.

Povídej mi o tom,“ utrousil blonďák hořce. „Musel jsem se plazit před nejméně osmdesáti kretény v oblecích. Nesnáším to.”

Blaise se rozesmál a Theo ho napodobil. Poté se otočil k domu. „Před chvílí jsem viděl Pansy s Millicent. Pansy tě hledala,“ poznamenal nenuceně.

Pro smilování,“ zasténal Draco. „Doufám, žes jí řekl, že jsem buď mrtvý, nebo na prázdninách v Jakartě?“

Theodor se uchechtl. „Ne, řekl jsem jí, že preferuješ knihomolky připoutané k židli.“

Draco ho sjel zkoumavým pohledem. „To myslíš vážně?“

Theo pokrčil rameny. „Možná ano, možná ne.“

Blaise nahodil posměšný úsměv. Pansy byla ten nejhorší ocásek, který kdy potkal, a Blaise každý den děkoval bohu za to, že si za objekt uctívání vybrala Draca a ne jeho. To by určitě nesnesl.

Dracooo?“ ozval se vysoký hlas někde zevnitř domu. Zděšeně rozpoznali směšné zakvičení Pansy Parkinsonové. Všichni tři rychle přeskočili živý plot a plížili se až k mřížím, které ohraničovaly malfoyovské panství.

Rozjaření a pokrytí čerstvou trávou sebou hodili na trávník, dobře skrytí za zídkou, a konečně popadli dech.

Pro Merlina, ta holka je naprostá chodící katastrofa,“ ušklíbl se Theodor a vykoukl zpoza zdi, aby se přesvědčil, zda je Pansy nesledovala.

Znovu propukli v hlasitý smích a poté nastalo ticho. Blaise, ležící ve vlhké trávě, pozoroval hvězdy. Toho večera bylo všechno kolem tak tiché a klidné.

Kéž by celý život mohl být jako tahle chvíle,“ zamumlal Blaise a vdechoval vůni mokré trávy.

Přátelé se na něj podívali, veškerá radost najednou v nenávratnu.

Jak to myslíš?“ otázal se Draco, i když už předem věděl, co tím Blaise chtěl říct.

Smát se, dělat hlouposti, vysmívat se holkám… jako tisíce jiných dospívajících na téhle planetě. Zapomenout na válku, na mrtvé, na všechny tyhle blbosti. Prostě jen… být zase dětmi.“

Draco sklonil hlavu a neodpověděl. Theo se otočil na Blaise, jeho tvář vyzařovala upřímný soucit.

Je mi to moc líto, Blaisi… ta věc s tvojí motáckou sestrou… to je fakt děsivé.“

Blaise si odfrkl do tmy. „Díky, kámo.“

Rozhostilo se ticho. Draco zvedl pohled k nebi a užíval si nočního klidu a pokoje. Po několika minutách se Theodor plácl do stehen, až tím vyděsil své dva přátele.

Dobře, kdo je připraven riskovat svůj život s hrozbou, že bude muset čelit Pansy, a půjde dovnitř najít něco k pití?“

Blaise s Dracem se ušklíbli. „Já ne,“ zachechtal se Draco. „Ani za nejlepší láhev na světě.“

Běž ty.“ řekl Blaise Theodorovi. „Viděl jsi ji před chvílí a přežil jsi. Takže jsi z nás nejsilnější. My tu zůstaneme jako tvoje morální podpora.“

Theodor s povzdechem vstal a vytratil se jim z dohledu.

Věříš mu?“ zašeptal Blaise a sledoval vzdalující se záda jejich kamaráda.

Draco se na něj zadíval. „Ne, až příliš se mu to líbí.“

Blaise se zamračil. „Co se mu líbí?“

Draco pokrčil rameny. „Viděl jsi ho v den, kdy přivezli Grangerovou, vypadal, jako by měl druhé Vánoce. Byl krůček od toho, aby…“ sklopil zrak. „Tedy, je jako všichni ostatní. Má rád… tu moc.“

To ty taky,“ poznamenal Blaise. „V Bradavicích jsi stále dokola Grangerové omílal, že není nic víc než mudlovská šmejdka, že čistokrevní jsou páni světa a další tyhle kecy.“

Draco po něm hodil hroudu hlíny a Blaise se smíchem zaprotestoval.

To není totéž. Nikdy jsem jí doopravdy nechtěl vyškrábat oči nebo ji uhodit nebo…“ Pod silou Blaisova obviňujícího pohledu Draco zmlkl. „No jo, dobře, možná jsem chtěl, ale udělat to doopravdy… to ne. Ale on…” ukázal směrem, kterým odešel Theodor. „On dokonce i naznačil, že kdyby mohl, klidně by ji znásilnil…”

Na Blaisově tváři se objevil zvláštní úsměv. „No a?“

Jak no a?“ zvolal Draco. „Vždyť je to nelidské, je to….”

To, co se stane valné většině žen uvězněných ve tvém podzemí,“ dokončil Blaise s nerozluštitelným úsměvem ve tváři. „Otázka zní: Proč ti to tolik vadí u Grangerové, když jsi u ostatních nezvedl jediný prst?“

Draco na obranu otevřel ústa. „Ale… ale… já nevím! Protože… protože…“

Blaise se začal naplno usmívat.

Okamžitě se přestaň takhle smát, vypadáš jako idiot,“ vyštěkl Draco a pohrozil mu další hroudou hlíny. „Co přesně tím chceš naznačit?“

Já? Nic!“ bránil se Zabini s oběma rukama nad hlavou.

Dokážeš být teda parádní blb,“ zavrčel Malfoy se zarputilým výrazem. „Grangerová si nic z toho nezaslouží, tečka. Dobře, je otravná, panovačná a domýšlivá, ale kdybychom měli znásilnit všechny lidi na zemi, kteří by odpovídali těmto kritériím, svět by byl jeden obrovský grupáč.“

Blaise mlčky pokýval hlavou.

A jsem to já, koho pověřili, aby se o ni postaral. Mohl jsem si zalézt do svého pokoje a všechny ostatní v klidu ignorovat. Ale ne ji.”

Jen bych rád podotknul, že jsi to ty, kdo se tady už pět minut bez přestání obhajuje,“ prohlásil ironicky Blaise. „Já už jsem dávno mluvit přestal…“

Draco zavřel ústa a šlehl po něm škaredým pohledem. Ital se usmál.

Víš, co mi můžeš,“ zavrčel blonďák.

Taky tě miluju, Malfoyi,“ odsekl mu a nepřestával se usmívat. Potom se podíval směrem k domu. „Theo se vrací,“ konstatoval. Vzápětí snížil hlas: „Neboj se, Draco, tu tvoji lvici dostaneme ven.“

Není to žádná moje-“ spustil hlasitě Draco, než si vzpomněl, že se Theodor blíží.

Co není tvoje?“ zeptal se příchozí a položil mezi ně dvě láhve šampaňského.

Draco netušil, co odpovědět, ale naštěstí mu Blaise přispěchal na pomoc. „Draco právě říkal, že to není jeho vina, že na nás Pansy pořád takhle dotírá. Viděl jsi ji někde?“

Draco za tuhle záchranu v poslední chvíli hodil po Blaisovi vděčným pohledem. Ten na něj nenápadně mrkl.

Zahlédl jsem ji,“ odpověděl Theo, při čemž bouchl jednu z lahví a špunt se ztratil někde v trávě. „Potulovala se jako zbloudilá duše mezi salonem a tvojí ložnicí.“

Draco se zašklebil. Se svojí tvrdohlavostí bude určitě stát před jeho pokojem ještě dlouho po odchodu posledních hostů. Rozhodl se na to tedy psychicky připravit… pár pořádnými doušky bublinek.

*

Když se Draco konečně probudil, ležel na břiše oblečený ve své posteli. Neměl nejmenší ponětí, jak se tam dostal ani kde vzal vůbec sílu vyjít až do svého pokoje. Přetočil se a nohou narazil

Ale ne, pro slitování, hlavně ať to není Pansy, hlavně ne Pansy!

Otevřel jedno oko a podíval se tím směrem. Nakonec se ukázalo, že to měkké a teplé je Zabiniho tvář. Ten byl rozvalený přes celou postel a nohy mu v podivné pozici přečnívaly přes okraj matrace. Draco se zvedl a spatřil na zemi spícího Thea, kterému jako přikrývka posloužil perský koberec. Draco zabručel, když na budíku na svém nočním stolu zaznamenal pozdní hodinu. Potichu se zvedl, aby neprobudil své přátele, a sešel do jídelny. Matka tam seděla sama a čekala na něj. S těmi sevřenými rty mu připomínala McGonagallovou ve své nejhorší náladě.

Dobré ráno, zlatíčko, co tvá nesnesitelná bolest hlavy?“ zeptala se příkře a pokynula mu, aby se posadil.

Je to lepší…“ zamumlal, když si sedal.

Hmm, to je překvapující…“ podotkla nespokojeně Narcisa, a dále si nevzrušeně mazala toast máslem. „Vzhledem k tomu, co všechno jste včera s kamarády vypili…“

Draca polil pot, jestli s Theem a Blaisem neprovedli pod vlivem alkoholu nějakou pitomost. „Teda… já vlastně nevím…“ vykrucoval se Draco, v hlavě úplně vymeteno.

Chudinka Pansy tě hledala úplně všude…“ začala znovu Narcisa o něco jemnějším, ale zato výsměšnějším tónem. „Vzala si velice… inu…“ hledala správná slova, „odvážné šaty. A to jen kvůli tobě.“ Z Narcissiních úst slovo odvážné ve skutečnosti znamenalo „vulgární a provokující“. Draco se při té myšlence otřásl.

Matko, jestli je vaším cílem, abych se pozvracel, mohu vám zaručit, že jste na dobré cestě,“ zasténal Draco s rukama pevně přitisknutýma k břichu.

Narcisa si zakryla rukou ústa a jemně se zasmála. „Tedy, Draco, toto není u stolování zrovna vhodné. Ale prosím tě, až příště uvidíš Pansy, popros ji, ať si oblékne něco, co zakryje alespoň zanedbatelnou část její hrudi. Přece jenom jsme slušný dům…“

Oba se na sebe šibalsky usmáli. Natáhl se, aby si vzal toast, když v tom jeho matka znovu promluvila.

Ach, ještě něco. Tvůj otec mě požádal, abych ti sdělila, že jelikož jsi nebyl tak úplně schopný, ujal se dnešního ranního výslechu sám…“

Draco se zarazil a toast pomalu spadl z jeho dlaně na stůl. Podíval se na svou matku, úplně paralyzován, a jen co zaznamenal její zvláštní pohled, zvedl se, převrhl přitom židli a spěchal ze dveří.

Draco!“ zvolala Narcisa ještě předtím, než stihl stisknout kliku. Mladý muž se k ní otočil. Z pohledu, který po něm vrhla, pochopil, že se mu Narcisa Blacková právě chystá udělit jednu ze svých lekcí, jak to umí jen ona. „Pokud nechceš, aby ostatní dělali tvoji práci namísto tebe, pak se zařiď tak, abys byl vždy schopný splnit si své povinnosti sám. Teď běž, jestli chceš tu dívku ušetřit.“

Draco zmateně vytřeštil oči. Ale nerozjímal ani o minutu déle a už sbíhal schody, které vedly do podzemí.

Ze zvuků ran, které k němu doléhaly z rozličných cel, ucítil v krku včerejší šampaňské. Přihnal se k cele Grangerové a rozrazil dveře. Jeho otec byl uvnitř, košili a ruce měl potřísněné krví a v jedné dlani držel ostří nože. Grangerová na židli plakala. Její tvář hyzdily dvě nové modřiny, ale především po nohách židle stékaly dva malé potůčky krve a na zemi vytvořily malou kaluž.

Lucius Malfoy se při zvuku zavrzání dveří otočil a usmál se, když spatřil svého syna rozcuchaného a oblečeného v tom, v čem včera usnul. „Ach, Draco, ty už jsi vzhůru? Upřímně, po tom večírku, který jste všichni tři absolvovali, jsem nečekal, že se z té opice vzbudíš ještě před večeří.“

Co to děláš?“ zavrčel Draco.

Jeho otec nevypadal, že by zrovna oceňoval tykání. „Dělám svou práci,” pokáral ho. „Vlastě ne, dělám tvoji práci. Mezitím, co ses vyspával z opice, jsem si řekl, že to tu trochu popoženu, s ohledem na tvé nulové výsledky.”

To je moje práce,“ zařval Draco a zabodl si prst do hrudi. „Jenom moje!”

Tak ji dělej!“ vykřikl Lucius a zatřásl se synem jako s hadrovou panenkou. „Jestli tu dnes ráno jsem, pak jenom kvůli tobě! Abych získal informace a uspokojil Pána zla, protože poslední věc, kterou vážně potřebuju, je, aby Pán zla považoval mého jediného syna za budižkničemu.“

Draco sevřel ruce v pěsti. „Věřte mi, otče, že až dokončím svůj úkol, nikdo a především Pán zla mě nebude považovat za neschopného,“ zasyčel a pevně opětoval otcův pohled.

Lucius na něj ohromeně zíral. To, co viděl v očích svého syna, nevěstilo nic dobrého. Bez jediného slova popadl ručník, který se válel na stole, usušil si ruce a s prásknutím dveří opustil celu.

Draco zůstal chvíli stát, snažil se uklidnit zběsilý tlukot srdce a hněv, který mu proudil žilami. Vzlyk Grangerové ho vrátil zpátky do reality. Pomalu se k ní přiblížil a pátral, odkud se berou pramínky krve.

Co ti udělal, Grangerová?“ zabručel, hlas stále naplněný zuřivostí.

Hermiona popotáhla, ale nepřestávala vzlykat. Draco ji prudce chytil za ramena a zatřásl s ní. Vyděšeně vykřikla. „Odpověz mi, Grangerová, co ti udělal?”

Roztřeseně se na něj podívala. „Moje ruce,“ tiše zavzlykala. „Vrazil… mi nůž pod nehty.“

Draco si k ní klekl a vzal její dlaň do své, aby prozkoumal rozsah zranění. Některé nehty byly nepřirozeně zvednuté a zbarvovaly se do fialové a černé. Když se jednoho z nich dotkl, Grangerová zavyla bolestí a začala znovu plakat.

Promluvila jsi?“ zeptal se jemně Draco, přesvědčený, že odpoví kladně. Ale ona jen zakroutila hlavou.

Ne. Nikdy se před Smrtijedem nesnížím, už jsem ti to jednou řekla, Malfoyi…“ zaúpěla žalostným hlasem. Ale tentokrát její tvrzení neznělo moc přesvědčivě.

Draco vytál hůlku a Hermiona nadskočila. „V pořádku, Grangerová, uklidni se. Trochu zmírním bolest. Ale musíš pochopit, že tě nemůžu úplně uzdravit, dobře? Můžu dočasně udělat něco s bolestí… ale zranění si musíš nechat, jinak by mě mohli podezřívat.“

Hermiona pokývla souhlasně hlavou a vydechla úlevou, když ucítila účinek jeho kouzla a bolest konečně polevila.

Děkuju… děkuju, Malfoyi,“ zašeptala a popotáhla.

Draco neodpověděl. Necítil se ve své kůži, když mu Grangerová děkovala. Tohle se mu nepodobalo a ona si zasloužila mnohem více než to. Spíš to byl on, kdo by jí měl poděkovat, že ho nevyzradila otci nebo kterémukoliv jinému Smrtijedovi.

Povzdechl si. A najednou se mu včerejší večer, smích jeho přátel a vlahá noc plná hvězd zdála strašně daleko. Příliš daleko.


Kapitola 5 - Heuréka



Eureka

originál: https://www.fanfiction.net/s/9667092/5/The-Rise-and-Fall

autor: Xeres Malfoy;  překlad: arabeska;  beta: sluccy



Když se Draco ocitl zpět v bezpečí své ložnice, šokovaný a rozzuřený, našel Blaise samotného a ještě napůl rozespalého. Italovi stačil jediný pohled, aby poznal, že je na tom jeho nejlepší přítel špatně. Velice špatně.

Theodor se na noc vrátil k sobě domů,“ oznámil prostě a dal tím blonďákovi najevo, že můžou beze strachu mluvit. Draco místo odpovědi nakopl polštář, který našel na zemi. Potom další. A třetí. Bledá tvář se vzpínala zuřivostí a Blaise se ustaraně zamračil.

Co se děje, kamaráde?“ zeptal se tónem, který ho měl zřejmě utišit.

Můj otec…“ zavrčel hlubokým hlasem. „Můj otec dal volný průchod svým choutkám k mučení Hermiony, zatímco my tři jsme tu spali jak podělané princezny!“ vybuchl a na konci věty znechuceně vyprskl.

Blaise přikývl, když konečně pochopil, o co se jedná. Rozhodl se pro léčbu šokem. „Nezapomínej, že proto tam Grangerová je, Draco. Nemůžeš ji dál ochraňovat a očekávat, že ostatní Smrtijedi přejdou tvé chabé výsledky mávnutím ruky,“ řekl a čelil Dracovu pohledu. „A zvláště ne tvůj otec.“

Tak co mám podle tebe dělat? Složit ruce, vzdát to a čekat, až ji zabijou, nebo hůř, až ji znásilní?“ vyprskl Draco s prstem namířeným k zemi.

Blaise pokrčil rameny. „Řekl bych to spíš opačně, ale jde vlastně jenom o úhel pohledu…“

Cože?“ zavrčel blonďák.

Já bych řekl čekat, až ji znásilní, nebo hůř, až ji zabijou…“ vysvětlil Blaise. „Koneckonců na tom nesejde…“

Draco na něj vytřeštil oči. „A ještě k tomu si ze mě děláš srandu?“

To bych se neodvážil,“ bránil se Blaise a zvedl obranně ruce.

Draco ho pár vteřin pozorně sledoval, ale potom se odvrátil a opřel se o parapet okna. Jeho pohled bloudil krajinou rozkládající se na obzoru. Musí najít nějaký způsob, jak odtamtud Grangerovou dostat. A rychle.

A těm ostatním vězňům pomůžeš nebo…“ začal Blaise s náznakem úsměvu.

Samozřejmě že ne,“ vypálil blonďák, aniž by se k němu obrátil. „Do prdele s ostatními.“

Blaise se tiše zasmál. „Jo, přesně to jsem si myslel.“

*

S hlasitým prásknutím se objevil před branou, která ohraničovala pozemky Malfoyových. Chvíli si zasmušile prohlížel kované železo, pečlivě udržovanou zahradu ve francouzském stylu, chladný štěrk, který mu skřípal pod nohama. Vždy ten dům nenáviděl, a kdyby nebylo jeho kmotřence, který pro něj představoval jediný opravdový důvod, proč sem pravidelně chodit, ochotně by své návštěvy omezil.

Severus Snape vykročil po příjezdové cestě k verandě a uchopil masivní klepadlo ve tvaru hada na vchodových dveřích. Slyšel, jak se po hale rozléhají kroky a po pár vteřinách čekání se dveře otevřely. K vlastnímu překvapení Snape nespatřil mezi zárubněmi skřítka jako obvykle – Malfoyové se nesnižují k tomu, aby svým návštěvám otevírali sami – nýbrž útlou a křehkou postavu Narcisy Blackové-Malfoyové. Dlouhé blonďaté vlasy měla pečlivě uvázané na temeni a působila striktně a upjatě. Severus jí potajmu věnoval nerozluštitelný úsměv.

Dobrý den, Narciso,“ pozdravil ji pokývnutím hlavy. Úsměv zmizel. V posledním dnech byly upřímné úsměvy nebezpečné. Lepší bylo nasadit neutrální výraz, možná trochu opovržlivý, který splyne s davem.

Narcisa mu také pokynula, bez úsměvu. Ale Severus spatřil v jejích modravých očích záblesk nadšení, že jej konečně vidí.

Pojď dál, prosím,“ zašeptala, než střelila pátravým pohledem po okolí. Zdálo se, že jsou sami, a Narcisa se trochu uklidnila. „Děkuji, že jsi přijal mé pozvání, Severusi. Musím říct, že v poslední době se atmosféra zde stává poněkud…“ zašklebila se, „příznačnou.“

Severusovi se v obličeji mihla lítost. „Jak se má tvůj syn?“

Narcisiny oči se strachem rozšířily. „Tady ne, Severusi,“ sykla a znovu se ohlédla přes rameno. „Pojď za mnou.“

Předběhla ho a zavedla přes halu a bludištěm chodeb až do salónku. Prošli francouzským oknem, které vedlo na dvorek, a plotem zimostrázu a růžových keřů a posadili se na lavičku z bílého mramoru ve vzdáleném koutě pozemků, kde se rozléhala melodie nedaleké fontány. Bylo to Narcisino oblíbené místo. Každou zimu proklínala sníh a chlad, kvůli kterému sem nemohla utéct s dobrou knihou, nebo aby si jen tak vydechla.

Jakmile byli usazení a o samotě, Narcisa si dlouze povzdychla. „Draco je na tom špatně, Severusi. Velmi špatně. A všechno je to moje vina,“ zašeptala nečekaně.

Severus se zamračil. „Samozřejmě že není, proč to říkáš?“

Já…“ odmlčela se, zhluboka se nadechla a upřela na profesora lektvarů zoufalé oči. „Už jsou to dva měsíce, co jsem ho odsud chtěla poslat pryč. Aby opustil tohle místo, ty lidi, to… násilí.“ Pevně sevřela rty. „Ale nedokázala jsem to. Nedokázala jsem si představit, že sleduju svého chlapečka, jak mě opouští a…“ Překryla si dlaní ústa, jako by její slova byla ostudná. „Byla jsem tak sobecká.“

Severus sklonil pohled. „Jsi matka.“ Neměl, co jiného k tomu dodat.

Politováníhodná matka, řekla bych,“ utrousila Narcisa a smutek v jejích očích ustoupil zlosti. „A tohle je výsledek. Teď je můj syn v ohromných problémech, jenom kvůli té… té…“

Severus se rozhodl předstírat, že o ničem neví. „O kom to mluvíš, Narciso?“

Narcisa nasadila příkrý výraz a změřila si jej obviňujícím pohledem. „Nehraj si na nevědomost, Severusi. Jsem si jistá, že stejně dobře jako já znáš každý detail. Ta… Grangerová nijak Dracově situaci nepomohla. Všechno ještě zhoršila!“ vypálila prudce. „Doteď se jen utápěl v depresích zalezlý u sebe, ale teď…“ zavrtěla opovržlivě hlavou. „Připadá mi, jako by se rozhodl ji chránit, ať už ho to bude stát cokoliv. Nestydatě se vzepřel svému otci i Pánovi zla!“

Máš vztek, protože tvůj syn konečně vystoupil z netečného davu a našel si cíl?“ zeptal se Severus tiše.

Říkáš jí cíl?“ ušklíbla se. „Přinejmenším je to teprve dítě. Ne cíl. Dítě, které ho zničí, nic víc, nic míň.“ Zamávala Severusovi prstem pod nosem. „Jelikož to je to, co čeká na všechny zrádce a špiony, můj drahý příteli. I na tebe. Jednoho dne tě přistihnou a to bude tvůj konec. Jediné, o co tě žádám, je, abys mého syna nestrhl do toho bezhlavého pádu s sebou.“

S tím nepočítám,“ zavrčel Severus a pozorně se rozhlédl po okolí. Kdyby je někdo zaslechl, jistojistě by oba skončili v cele. „Ale zeptej se sama sebe, Narciso… nebyla bys na Draca pyšná, kdyby-“

Mlč!“ varovala ho Narcisa. „Nechci slyšet konec té věty.“ Ale věta v tichu sama dozněla. Nebyla bys na Draca pyšná, kdyby tu dívku pustil a rozhodl se bojovat za správnou stranu? Narcise se rozechvěly rty a její vztek se vypařil, aby dal průchod jen dalším slzám. „Jistěže bych byla pyšná,“ zašeptala.

Severus se usmál a pohladil ji po zádech. Narcisa před svým synem a manželem vždy ukazovala jen svou chladnou masku netečnosti, avšak když se ocitli oni dva spolu sami, znovu se z nich stali Srabus a Cissy, přecitlivělí dospívající jako kdysi v Bradavicích. Spolužáci, partneři na lektvarech, důvěrníci… Vždy spolu mluvili bez zábran a říkali si všechno. Takže před ní neutajil svůj status špiona. Ani proč se tím špionem stal. A po Brumbálově smrti byla jedinou osobou na světě, která věděla o citech, jež Severus choval k Lily Evansové, která se po svatbě s tím dutohlavým famfrpálovým hráčem, schovávajícím se pod tou beznadějnou kšticí, stala Lily Potterovou. Ta myšlenka Severuse pokaždé rozzuřila.

A ještě ke všemu je to mudlovská šmejdka,“ zasténala Narcisa s hlavou v dlaních. Vytrhla tak Severuse z temných myšlenek. „To se opravdu nemohl zamilovat do čistokrevné?“

Severus se tiše zasmál. „Kdyby byla čistokrevná, neseděli bychom tu a neuvažovali, jestli tvůj syn změní strany…“

Narcisa na něj chvíli zírala, než ho praštila do paže. „Víš, co jsem tím chtěla říct,“ zamručela nevrle a shlédla k zemi.

Dolehlo na ně nepříjemné ticho. Severus se rozhodl nakousnout tu nejméně příjemnou část jejich rozhovoru.

Narciso, potřebuji, abys mi zařídila návštěvu u slečny Grangerové,“ požádal ji Severus a ještě než dořekl, Narcisa si povzdychla.

Co máte všichni s tím děvčetem?“ zareptala. „Nejdřív Draco a teď i ty…“

Pět minut,“ zašeptal s prosebným pohledem. „Jenom pět minut.“

Narcisa ho s pobaveným pohledem poplácala po tváři, aby už přestal. „Nemusíš na mě dělat ty oči. Samozřejmě.“

*

Hermiona ve své cele tiše vzlykala. Bolest se postupně vracela, palčivá a zákeřná, a obalovala špičky jejích prstů jako doběla rozžhavený kov. Ale slzy jí netekly jen kvůli bolesti. Přemáhalo ji vyčerpání. Ztratila v této nuzné cele pojem o čase, kvůli všemu tomu mučení, ponižování, bez soukromí či hygieny, a jakmile zaslechla sebemenší ozvěnu kroků, modlila se, aby to byl jen Malfoy. Dokonce se naučila rozpoznávat zvuk jeho chůze, váhavé a pomalé, která kontrastovala s těžkými kroky jakéhokoliv jiného Smrtijeda. Při té myšlence jí ze rtů unikl pronikavý vzlyk. Pěkně se to obrátilo. Čekání na Malfoye. Jaká ironie…

Když zaslechla další těžké kroky a rozpoznala v nich dospělého muže, který se blížil k její cele, ztuhla a v hrdle ucítila pachuť žluči. Prosím, ne já, ať to nejsem já…

Avšak toho dne ji zřejmě žádný bůh nevyslyšel, protože kroky se zastavily před jejími dveřmi. Zoufale se pokusila zatahat za pouta, ale marně. Nepohnuly se ani o píď. Takže jen s těžkým srdcem sledovala, jak se dveře cely otevírají, a pak zavřela oči tak pevně, jak jen mohla, v posledním pokusu probrat se z té noční můry, která se stala jejím životem.

Slečno Grangerová,“ zašeptal hlas.

Nechte mě být, zařvala Hermiona v duchu. Běžte pryč!

Slečno Grangerová!“ Hlas se přiblížil a stal se naléhavějším. Dobře známý hlas.

Hermionino srdce začalo z neznámého důvodu divoce bít a ucítila, jak jí končetiny zalévá horko a probouzí je k životu. Naděje? Hermiona nechápala tu náhlou reakci svého těla. Její podvědomí muselo vycítit něco dobrého, kladného, ale co to mohlo být?

Otevřela jedno oko a vzhlédla k příchozímu. A srdce jako by jí v hrudi explodovalo.

Profesore… profesore Snape?“ promluvila zkřehlým hlasem. Mistr lektvarů se chtěl usmát, ale zdál se vykolejený boulemi a modřinami na její tváři a šokovaný stavem jejích rukou. To nejlepší, na co se zmohl, vypadalo jako podivný úšklebek, něco mezi znechucením a lítostí.

Ale Hermioně nevadilo, že vypadá odpudivě a znetvořeně. Nikdy v životě se necítila šťastnější. Snape je tady, on ji odsud dostane. Možná jsou tam někde dokonce i Harry s ostatními, aby z jejích věznitelů vymlátili duši.

Ale její naděje se rozplynuly ve chvíli, kdy se obezřetně ohlédl. „Slečno Grangerová, nemám moc času, neměl bych tady být. Musíte mě pozorně poslouchat.“

Hermionin úsměv zmizel. „Vy mě nevezmete s sebou?“ vyhrkla hlasem, který zaváněl panikou. „Proč? Proč mě odsud neodvedete?“

Snape ji chytil rukama za ramena a jemně, ale pevně s ní zatřásl. „Slečno Grangerová, musíte mě poslouchat.“

Nerozumíte mi,“ naříkala. „Já tady nemůžu zůstat, vždyť oni mě…“ hledala správná slova, ústa měla otevřená a slzy se jí koulely po tvářích. „Oni mě zlomí, mám pocit… možná to bude chvíli trvat, ale oni se dostanou skrz…“ Konec její věty zanikl v rozrušeném vzlyku.

Slečno Grangerová, mám plán. Seberte se a poslouchejte mě, pro Merlina!“ rozlítil se.

Hermiona zavřela ústa, popotáhla a pak kývla hlavou. „Poslouchám.“

*

Severus Snape se vykradl z podzemí stejně tak rychle, jako vklouzl dovnitř. Hbitě se přidal k Narcise, která držela hlídku ve vstupní hale.

Zařídil jsi, co jsi potřeboval?“ zamumlala s rukama zkříženýma na hrudi.

Severus přikývl a Narcisa mu gesto strojeně opětovala. „Zajímalo by mě, proč je ta dívka tak zvláštní, že kolem ní všichni děláte tolik vzruchu.“

Severus se usmál. „Nelam si s tím hlavu, Narciso,“ odvětil. „Jen závidíš, že nejsi ve středu zájmu svého syna.“

Narcisa tvrdohlavě pokrčila rameny. „Co budeš dělat teď?“ zeptala se, když si znovu nasadil kápi.

Nejsem si jistý, jestli to chceš opravdu vědět…“ ušklíbl se.

Tak zmiz,“ bezohledně jej postrčila ke dveřím. Severus se uchechtl a naposledy se otočil k hostitelce čelem.

Zařiď, ať se dnes Draco sejde s Grangerovou,“ řekl a položil jí ruku na předloktí. „To je rozkaz.“

Narcisa přikývla. „Jakoby se stalo.“ Sledovala mužova vzdalující se záda, než zavřela dveře, a nehlučně vystoupala tajnými schůdky, až stanula před pokojem svého syna. Zaklepala a naslouchala tlumeným krokům, dokud se dveře neotevřely.

Blaisi!“ zvolala Narcisa, která očekávala syna a ne jeho kamaráda. „Kde je Draco?“

Blaise otevřel dveře dokořán. Narcisin citlivý čich zachytil těžký pach potu a alkoholových výparů. Vrhla úzkostlivý pohled k prosluněnému oknu. Zavřené.

Je ve sprše…“ odvětil Blaise prostě a sledoval ji, jak se dlouhými kroky vydala přes místnost a otevřela okno dokořán, aby do místnosti vpustila čerstvý vzduch. Narcisa se úlevně a s blažeností zhluboka nadechla a poté přešla ke dveřím koupelny a beze studu je otevřela, aniž by si všímala Dracova překvapeného výkřiku a protestů.

Drahoušku, připrav se, že se dnes uvidíš se svým vězněm. Je nezbytné, abys pokročil s výslechem,“ radostně zaštěbetala, zatímco Draco se zamračeně otáčel, aby skryl nahotu.

Mami, jdi pryč! Sprchuju se!“ vyštěkl, rudý hanbou, když slyšel Blaise, který za jeho matkou dusil smích. Zdálo se, že Narcisu potěšilo, když od něj slyšela mami, jak by svým matkám měly tykat všechny děti, než si uvědomila, že to bylo pravděpodobně pod vlivem vzteku. Ale Lucius vždy trval na tom, aby si zachovávala od dítěte odstup. Tvrdil, že jinak z něj nevyroste muž.

Uvědomuji si, že jsi ve sprše, synku, jen jsem ti chtěla předat vzkaz,“ odvětila, dveře stále dokořán.

Jo, chápu to, díky, teď už vypadni!“

Narcisa mu vyhověla.

Merline, to je tak trapné!“ zvolal Draco poté, co za sebou zavřela dveře.

Paní Malfoyová,“ promluvil Blaise, zatímco Narcisa naklepávala polštáře a uhlazovala přikrývky na posteli svého syna. Měla tak málo příležitostí vykonávat běžné činnosti, že jí to přinášelo nezměrné štěstí. „Doufám, že vás v domě příliš neruším… Rád bych… no…“

Narcisa se s přikrývkou v ruce zastavila a otočila se na Blaise se smutným úsměvem. „Můžeš tady zůstat, jak dlouho jen budeš chtít, drahý. A Draco potřebuje společnost…“ Vrátila se k práci. „Stejně jako ty.“

Blaise shlédl ke svým nohám. „Trochu…“ Jelikož držel pohled u země, neviděl, že se Narcisa přiblížila, a překvapilo jej, když mu vtiskla polibek na temeno hlavy.

Věř mi, že až si pořádně odpočineš, všechno bude vypadat lépe. Jsi dobrý člověk, Blaisi,“ řekla tiše a on ji obdaroval širokým úsměvem.

Děkuji vám, paní Mafoyová.“

Draco vyšel z koupelny stále ještě rozzuřený a jeho vztek se jen znásobil při pohledu na perfektně ustlanou postel.

Tys mi ustlala!“ vyštěkl. Narcisa se k němu přiblížila a přitiskla si ho těsně k sobě.

Celý rok jsi v Bradavicích a já ti nemůžu ani stlát postel, ani tě obejmout jako předtím…“ prohlásila trucovitě, zatímco se probírala jeho vlhkými vlasy. „Nejsi na mě naštvaný, že se chci starat o svého synka, že ne?“

Draco zasténal a vymanil se z matčina objetí. „Nejsem dítě…“

Narcisa si povzdychla. „Kdepak,“ odvětila s úsměvem. „A nezapomeň-“

Jít za Grangerovou. Děkuji, matko,“ řekl Draco suše a nezdálo se, že by se jeho špatná nálada nějak zlepšovala. Narcisa se usmála na Blaise a odešla z pokoje. Zavřela za sebou dveře, opřela se o ně a její úsměv se jako lusknutím prstů vytratil. Přitiskla si dlaň k hrudi a z oka jí sklouzla po tváři neposlušná slza, kterou jen uspěchaně setřela, než se zamkla ve své ložnici.

*

Když Draco s Blaisem v patách došel do chodby v podzemí, nemohl si pomoci a položil mu tu samou otázku jako před dvěma minutami, když mu přítel nabídl doprovod.

Blaisi, připomeň mi, proč se mnou tak moc chceš jít,“ zamumlal Draco a zrychlil tempo.

Tři hlavy přijdou s plánem spíš,“ odvětil Blaise prostě s úsměvem. „A jelikož se Grangerová počítá za dvě…“

Draco ztuhl a otočil se ke svému příteli čelem. „Takže třetí je kdo?“

Já, samozřejmě,“ oznámil Blaise potěšeně.

Draco se na něj zlostně podíval. „Samozřejmě…“

Došli až ke dveřím cely Grangerové a Draco je hůlkou odemkl. Grangerová na ně čekala, ale k blonďákovu nezměrnému překvapení nevypadala v depresi ani zoufalá. Hůř. Usmívala se. Dokud nezahlédla Blaise za jeho zády.

Co tady dělá on?“ řekla trochu vystrašeně.

Uklidni se, Grangerová,“ řekl Blaise, zatímco Draco seslal na místnosti tlumící kouzlo a postavil ke dveřím sklenici, v níž zářilo zelené světlo. „Jsem tady, abych vám pomohl přijít s plánem, jak tě odtud dostat.“

Tak to jdeš pozdě, Zabini, protože já už jeden mám,“ zavrčela Hermiona se zvědavým pohledem upřeným na sklenici.

Blaise se na ni oslnivě usmál, ukázal na ni a otočil se k Dracovi. „Tahle holka se mi vážně líbí.“

Co je to?“ Hermiona těkala pohledem mezi Malfoyem a sklenicí.

Do toho ti nic není, Grangerová,“ zavrčel blonďák.

Blaise se zasmál. „Nevšímej si ho, dnes má špatnou náladu. Tohle je poplašný signál, který znemožňuje komukoliv zjistit, že je místnost zvukově izolovaná. Jakmile se někdo přiblíží na doslech, zelené světlo se změní na červené, aby nás varovalo, že máme kouzlo zrušit.“

Hermiona přikývla. „Docela chytré,“ uznala.

Díky, můj nápad,“ dodal spěšně Blaise.

Jaké kouzlo jsi na to použil?“ promluvila z Grangerové vševědka.

Ale přerušilo je hrubé zakašlání. Draco je ohromeně pozoroval. „Mohli byste zmlknout? Neruším vás?“

Trochu, ale bylo by ode mě nevychované ti nařizovat, abys vypadnul z vlastního domu,“ zažertoval Blaise. Dostal pohlavek.

Au,“ postěžoval si lakonicky, zatímco Draco si přesunul židli naproti Grangerové.

Jsme tady, abychom promysleli plán, ale pokud tvůj neuvěřitelný vševědský mozek už s nějakým přišel, navrhuji, abychom si ho poslechli a až potom se poradili.“ řekl Draco a nechtěně sjel znechuceným pohledem k jejím zničeným prstům.

Blaisovi a Hermioně ten pohled neušel.

Pokud jsem ti odporná, Malfoyi, hlavně to v sobě nedus,“ vyprskla Hermiona nevraživě.

Ano, Grangerová, jsi mi odporná,“ vypustil Draco s přimhouřenýma očima. „Jsi jako odchylka přírody, ostuda čarodějů-“

Tak proč mě rovnou nezabiješ, měl bys klid!“ rozčílila se nebelvírka.

Jste oba vážně k popukání, ale nemáme celý den,“ přerušil je pobaveně Blaise. „Grangerová, ten plán.“

Dva nepřátelé si neodpustili poslední rozlícený pohled, než se Grangerová otočila k Blaisovi a spustila.

Co třeba kdybych vám dala falešné tipy,“ navrhla. „Pravdivé informace, které ale zkrátka nejsou… zrovna aktuální.“

To je nepotěší, riskuješ následky,“ zamumlal Malfoy, který měl převážně na mysli následky, které by se týkaly přímo jeho. Ale možná, že kdyby těch bezcenných informací bylo víc, zabili by ho a mohl by žít šťastný a plnohodnotný posmrtný život. Rozhodně by to bylo lepší než zůstat tady.

Ano, ale aspoň nám to ušetří čas,“ Blaise si založil ruce na hrudi. „Jaká informace by to byla? Musí být uvěřitelná a dostatečně obšírná, aby zabrala.“

Adresa ústředí Řádu. Samozřejmě ho dneska vyklidí, takže to není nejlepší stopa, ale pravdivá je.“

Chlapci jí věnovali podezřívavý pohled.

Jak si můžeš být jistá, že opravdu odejdou, když už jsi tady několik dní?“ zeptal se Draco s upřeným pohledem.

Hermiona ztuhla a střídavě je pozorovala. „Ne… nemůžu vám to říct. Zatím.“

Draco vztekle zařval a nakopl její židli, než se na ni rozzuřeně podíval. „Grangerová! Jak chceš, abychom něco dokázali, když s námi nehraješ fér? Nejsme na tebe dost ufňukaní? Myslíš, že to, co kvůli tobě děláme, nestačí?“

Hermionu proti její vůli zavalil děs. Ačkoliv se zdál odhodlaný jí pomoci, byl Malfoy stále jen Malfoy. Labilní a vzteklý a navíc syn Smrtijeda. Nehledě na to, že mě nenávidí, pomyslela si nebelvírka se špetkou úzkosti.

Toho jsem si vědoma, Malfoyi,“ vydechla, když zjistila, že je jeho zlostná tvář až příliš blízko té její. „Ale řekněme… náš společný přítel ti dá vědět, když to bude nezbytné. Mezitím jsem slíbila, že budu mlčet.“

Blonďák neustoupil a Hermiona se neodvažovala pohnout. Ne že by se vůbec pohnout mohla, stále byla spoutaná. Ale připadala si zhypnotizovaná těma děsivě rozbouřenýma hadíma očima, přesvědčená, že jí při sebemenším gestu podřízne hrdlo. Ale Zabini položil svému příteli ruku na rameno a donutil ho tak ustoupit. Hermiona se zhluboka nadechla.

To zní logicky,“ řekl Blaise s blahosklonným úsměvem a Draco se na něj nechápavě ohlédl. „Hlídají si záda. Zkouší tě, jestli se ti dá věřit, aniž by vytáhli všechna esa z rukávu. Kdybys byl náhodou na vážkách.“ Ukázal na Grangerovou. „Grangerová sází vlastní krk, aspoň tomu bys mohl rozumět.“

Hermiona na Blaise vděčně pohlédla a blonďák vypadal trochu klidnější. Znovu si sedl.

Tak co se stane, jakmile tam dorazí?“

Hermiona stiskla rty. „No, předpokládám, že zbylí členové Řádu je napadnou ze zálohy. Cílem je oslabit nepřítelovy řady.“

Dracovy oči se rozšířily. „Naznačuješ, že padnou do léčky?“ Při Grangerové rozpačitém pohledu v něm jen narostl vztek. „Uvědomuješ si, že tady mluvíme o mojí rodině? O rodinách mých přátel? O lidech, které znám celé roky?“

Teď přišla řada na Hermionu, aby vybuchla: „A co já? Všichni členové Řádu jsou mí přátelé, moje rodina! A ty víš ze všech nejlíp, Malfoyi, proč se mi stali rodinou. Jak se opovažuješ myslet si, že jsi jediný, kdo v téhle podělané válce ztratí své blízké! Jak se opovažuješ myslet si, že pro nás je to snazší!“

Vraždili se pohledy. Blaise zíral do země. Grangerová měla pravdu, už dlouho to nikdo z nich neměl snadné. A oni, ve všem tom chaosu kolem, to věděli ze všech nejlépe.

Malfoyi,“ pokračovala Hermiona o něco tišeji. „S trochou štěstí odejdou, když si uvědomí, že jsou v menšině. Jde o to předhodit Voldemortovi stopu, které se chytí, a dokázat ostatním, že se mnou mluvíš a že se ti daří vytáhnout ze mě pravdu. A budeme mít čas naplánovat moje zmizení.“

Hermionin jemný hlas otřásl něčím uvnitř Draca. Něčím, co jej ukonejšilo. Uvolnil se a podíval se na ni, v očích už mu nezůstal žádný vztek, jen strach a také rozhodnost. Blaisovi strnule poklesla čelist, když se atmosféra v cele uvolnila a zmírnila. Jen málokdy se mu poštěstilo setkat se s osobou, která z jeho nečitelného a chladného kamaráda dokázala vytlačit ať už dobré, či špatné emoce. Ale když se nad tím zamyslel, takhle to bylo vždycky. V Bradavicích Draco snesl všechno téměř bez mrknutí oka; Pansy, zdrcující porážky od Pottera ve famfrpále a následná nejrůznější zranění a problémy… ale stačil jediný pohled, jediné slovo, které utrousila Grangerová, a v něm to spustilo nekontrolovatelné reakce. A teď zjistil, že by mohla mít i opačný efekt. Fascinující.

Blaise vytrhl ze zamyšlení Hermionin náhle ustaraný výraz. Zírala na místo za jejich zády.

Podívejte…“ řekla a kývla hlavou ke dveřím. Chlapci se tím směrem naráz otočili. Světlo ve sklenici zčervenalo.

Draco,“ zašeptal Blaise a mladík přikývl a vytáhl hůlku, aby zrušil tlumící kouzlo.

Londýn… Grimmauldovo náměstí dvanáct,“ vyhrkla Hermiona. „Ale neodejdou dřív než večer, Řád se musí seskupit!“

Blaise kývl a sehnul se těsně k její tváři. „Promiň, Grangerová,“ zašeptal s nečitelným výrazem.

Co… cože?“ nechápala Hermiona a rozevřela doširoka oči. Potom už jen viděla, jak ji Blaise udeřil pěstí do levé ruky a zároveň zasáhl nehty, které se sotva stačily zahojit. Pronikavě zaječela, tak ohavně, až Malfoy s hrůzou odvrátil pohled. Ale nebyl čas ptát se Blaise, proč to udělal. V malém okýnku se totiž objevila tvář Luciuse Malfoye. Zdál se velmi potěšený tím, co vidí.

Zřejmě se vám daří,“ promluvil spokojeně, zatímco se Hermiona snažila vzpamatovat z výbuchu bolesti a Draco potajmu zaťal pěsti. „Máš nového pomocníka, Draco?“

Dobrý den, pane Malfoyi!“ pozdravil Blaise stejně radostným tónem.

Právě jsme získali adresu ústředí Fénixova řádu. Myslím, že dnes v noci by se dal naplánovat útok,“ pronesl Draco temně. Za ním se Blaise snažil přijít na sto způsobů, jak z Grangerové vymámit nelidské zvuky. Neodvažoval se otočit, ale potěšený pohled ve tváři jeho otce dobře napovídal, že je Blaise úspěšný.

Grimmauldovo náměstí dvanáct, Londýn!“ vykřikl nadšeně Blaise. „Nic lepšího, než noční útok, mě nenapadá. Překvapení, však víte…“

Naprosto perfektní!“ zvolal Lucius, aniž by si všiml pohledu, který si vyměnil Blaise s Grangerovou. „Vedete si dobře, chlapci. Ihned všechny informuji, že dnes večer vyrážíme.“

Jakmile odešel, Draco si povzdychl a Blaise se rázem přestal usmívat. Poklekl před plačící Grangerovou. „Promiň, Grangerová, ale muselo to být…“ řekl tiše a nespokojeně se zašklebil.

Běž už někam, Zabini!“ vyprskla Hermiona. „Už mě unavuje, jak se omlouváte pokaždé, když mi ublížíte. Jako by to mohlo něco odčinit, jako by to zítra už bylo v pořádku. Zvlášť když-“

Ale zmlkla, když si ohromeně uvědomila, že necítí žádnou bolest. Vzhlédla k Malfoyovi, který držel napřaženou hůlku.

Lepší?“ zeptal se potichu.

Hermiona se podívala na své ruce. Stále vypadaly zničeně, ale už mohla pohnout prsty, aniž by ucítila jediný záchvěv bolesti. Dokonce i modřiny na tváři už tolik nepálily. Pohlédla zpět na bývalého spolužáka a přikývla.

Děkuju, Malfoyi,“ šeptla téměř neslyšitelně. Vyměnili si dlouhý pohled a Hermiona cítila, jak v ní roste uznání k němu. Možná by se jim nakonec mohlo podařit ji odsud dostat.

Zajímavé… velice zajímavé,“ zamumlal Blaise a se širokým úsměvem mezi nimi těkal očima. Draco protočil oči v sloup a okamžitě nabručeně vypochodoval z cely.

Co s ním je?“ podivila se Hermiona po jeho odchodu.

Nemám ponětí,“ ušklíbl se Blaise s úsměvem, který tvrdil přesný opak.


Kapitola 6 - Ještě hlouběji



Autor: Xeres Malfoy;   Překlad: arabeska;   Beta: Violeta;   Banner: Vojta

Originál: Deeper Underground

Rating: 16+



arabeska: Sedmnáctiměsíční pauza je jen stěží omluvitelná, pokud vůbec. Omlouvám se. Nicméně, kterak procítěně prohlašuje můj bratr, "život je hurva." Doufám, že jste na Vzestup a pád ještě úplně nezanevřeli a pokusím se zveřejnit další kapitolu co nejdříve.

 



*


Nepřijdou,“ zabručel Ronald, toho večera už asi posté. Opíral se o stěnu za dveřmi jejich ložnice na Grimmauldově náměstí 12, která tonula ve tmě, a právě trochu pokrčil koleno, aby si ulevil od nehybného stání. Harry ze skříně nedaleko od něj zasyčel, aby zmlkl. Zrzek se bránil: „Nemůžu si pomoct, Harry, mám prostě pocit…“

Sklapni, Rone!“ okřikl ho Chlapec, který přežil a sevřel hůlku o něco pevněji. I on sám začínal pochybovat o Snapeově plánu. Mistr lektvarů se objevil krátce po poledni s tím, že si mají okamžitě sbalit všechno nezbytné a neprodleně se přesunout na jiné místo. Nařídil jim, aby po domě rozmístili běžné stopy každodenního života – oblečení, knihy, Denního věštce, aby vycpali deky na všech postelích polštáři, které budou představovat spící osoby a nastražili pasti po celém rodovém sídle Blacků. Skrytí v temnotě pak očekávali příchod Smrtijedů, kteří se měli každou chvílí objevit s cílem všechny neočekávaně povraždit ve spánku.

Remus s Tonksovou se schovali v ložnici vedle Harryho a Rona a Bill s Fleur číhali na konci chodby. Dvojčata se uchýlila do bývalého Hermiona pokoje, hned poté, co rozmístila po celém domě pasti vlastní výroby z Kratochvilných kouzelnických kejklí. Molly s Arturem a Charliem se ukrývali v rozích v přízemí. Hlavní vchod sledoval Kingsley z jednoho z výklenků. Také povolal své důvěryhodné známé z Ministerstva a Bill zase přivedl přátele odeklínače z dob, kdy pracoval v bance. Ti byli momentálně vlastně nezaměstnaní, poněvadž Voldemort převzal vládu nad bankou a nahradil její dosavadní zaměstnance svými lidmi.

Harryho uklidňovalo, že se jich sešlo tolik. Navíc měli výhodu domácího prostředí a dům Blacků skýtal mnohá tmavá zákoutí, odkud bylo možné nepřítele překvapit.

Všichni tu umřeme,“ poznamenal Ron zpoza dveří.

Harry si něco zamumlal pod nosem a obrátil oči v sloup. „Před pěti minutami jsi tvrdil, že nepřijdou, tak si to ujasni. A tak jako tak už zmlkni!“ rozčílil se Harry a umlčelo ho až syknutí z vedlejší místnosti.

Ron přenesl váhu na druhou nohu, protože se mu už končetinami rozlézalo mravenčení. Copak může bojovat s takhle otupělým tělem? Tohle byl rozhodně ten nejhorší plán, s jakým kdy přišli.

V tom s úžasem zpozoroval, jak se špička jeho hůlky slabě rozzářila. Signál. Kingsley jim tím dal najevo, že Smrtijedi jsou přede dveřmi.

Je jich hodně?“ zašeptal Artur ze skříně v chodbě.

Asi dvacet,“ odpověděl pochmurně Kingsley, když sebranku ze svého úkrytu spočítal. „Přibližně tolik co nás. Tiše, blíží se.“

Artur slyšel, jak Molly někde v temnotě vydechla, a srdce se mu sevřelo. Alespoň malý náskok před Smrtijedy měli – očekávali je a připravili se. Nezbývalo než doufat, že jim to dopomůže k vítězství.

Kingsley nenápadně vyhlédl z okna. Smrtijedi stáli stále shromážděni před vchodem. Pak si uvědomil, že chvíli trvá, než se dům novému návštěvníkovi odhalí a pohled mu utkvěl na Bellatrix Lestrangeové. Nepochyboval, že to ona všem vyzradila, jak do sídla jejích předků vniknou. A vskutku, po několika minutách stanuli před vchodovými dveřmi. Kingsley svíral hůlku, až mu zbělaly klouby. Boj se blížil. Jako rozená Blacková měla Bellatrix největší předpoklady otevřít dveře bez mrknutí oka, navzdory všem ochranám, které dům obklopovaly. Remus některé zrušil – včetně těch nejsilnějších, které před svou smrtí položil Brumbál – aby Smrtijedům zjednodušil vstup.

Dveře zmizely, doslova a neslyšně, přímo před očima Artura, který se ve skříni ještě víc přikrčil. Na jejich místě zela díra, kterou dovnitř proudilo žluté světlo pouličních lamp rozptýlené v londýnské mlze. Do chodby vklouzl první Smrtijed, potom druhý a třetí. Jeden po druhém se rozmístili do hlubin domu na místa, která jim Snape určil, aby plánu dodal na opravdovosti a aby měli na souboj trochu světla.

Kingsley se napjal, když si všiml, že Bellatrix a Lucius otálejí před domem a zřejmě nemají v úmyslu následovat své společníky dovnitř. Zapáleně diskutovali a s úšklebkem sledovali budovu sídla Řádu. Nebylo by moudré spustit útok, dokud jsou někteří z nepřátel ještě venku. Mohli by se vmžiku přemístit a varovat svého pána.

No tak, pojďte… vybízel je Kingsley v duchu, zatímco zbylí černokněžníci překračovali práh.

V kuželu světla v salonu stanul Smrtijed, překvapený, že nikde nevidí ani živáčka. S narůstajícím pocitem nejistoty mávl hůlkou. Venku se Bellatrix s Luciusem rozhodli vykročit po schodech nahoru. Už byli na prahu. Jakmile vejdou dovnitř, Artur jim ze strany zablokuje východ a chytí je do pasti jako krysy. A pak se všichni utopí jako horda mravenců ve sklenici marmelády.

Jiný Smrtijed vstoupil do pokoje Harryho a Rona. Přiblížil se k posteli, mávl hůlkou a ve tmě se zableskly jeho bílé zuby.

Ještě počkej, Rone, je moc brzy, prosil jej němě Harry. Už se na vlastní kůži přesvědčil, že v podobných situacích si Ron nezachovává příliš chladnou hlavu.

Ron se za dveřmi neodvažoval ani nadechnout. Stál strnule, se široce otevřenýma očima, ve tmě, nehybný jako socha, jeden by si myslel, že zkameněl. Smrtijed namířil hůlku na jednu z postelí a zamumlal smrtící kletbu, ze které Ronovi vstávaly vlasy na hlavě. Potom se obrátil ke druhé posteli, aby svůj čin zopakoval. Něco se mu ale nezdálo, a tak se vrátil k prvnímu lůžku, aby odhrnul přikrývky. Čelist mu klesla až k zemi, když zjistil, že byl podveden.

Harry usoudil, že musí zakročit, než stihne spustit poplach.

Mdloby na tebe!“ zašeptal, když prostrčil špičku hůlky škvírou mezi dveřmi skříně. Smrtijed okamžitě ztuhl a padl… přímo na noční stolek. Harry se plácl dlaní do čela, když těžké tělo nepřítele dopadlo na stolek a strhlo s sebou i lampu. Zvuk nezůstal nepovšimnut a všichni Smrtijedi ze všech koutů domu svorně zvedli hůlky směrem k jeho zdroji v prvním patře.

Ksakru… zaklel Kingsley, protože Bellatrix s Luciusem se zarazili dva metry přede dveřmi.

Je to past!“ zaječel někdo z vedlejší místnosti.

A vypukl chaos.

Všichni, kteří se schovávali v prvním patře, vystřelili ze svých úkrytů jako čertíci z krabiček a prostor zalila světla rozličných kouzel. Noc prozářily barevné ohňostroje jako během národních oslav. Smrtijedi na několik vteřin ztuhli, než v odpověď přispěli do záplavy červenožlutých světel těmi svými.

Na schodech před dírou, která zbyla po vchodových dveřích, Bellatrix šílela. Vrhla se po hlavě přímo do centra dění, aniž by postřehla, že Lucius se dovnitř vůbec nehrne. Místo toho pozoroval mísící se barvy a zvažoval, jestli se přidá do boje, nebo půjde varovat svého pána. Zůstat a smířit se s možností smrti, nebo odtud odejít a být za zbabělce. Nemohl se bez váhání vrátit k Pánovi zla. Zvlášť když z Manoru odešel se spisy, které měl doručit do Bradavic, a ještě se ve škole ujistit, že diadém Roweny z Havraspáru se stále nachází v bezpečí Komnaty nejvyšší potřeby. Bylo mu řečeno, aby pána za žádných okolností nevyrušoval. Návrat představoval vyrušení a tedy smrt nebo riziko, že bude nucen sledovat, jak Narcisa trpí pod pánovým hněvem. Nebo Draco. Ne, rozhodně se nesměl vrátit.

Takže se vřítil do domu, hůlku v pohotovosti, odhodlaný přinutit tu krvezrádcovskou pakáž, aby za svůj útok zaplatila.

Hned u vchodu se Molly a Artur potýkali s Averym, který je hojně zasypával Cruciaty, aniž by jedinkrát zasáhl cíl. O něco hlouběji v domě odhodlaně bojovali Billovi přátelé proti Mulciberovi a Rookwoodovi, ale dva Smrtijedi měli rozhodně navrch.

Najdu Pottera, přísahal Lucius. A přinesu jeho hlavu.

Jen o vlásek se vyhnul omračovací kletbě, kterou vyslala mladá blondýnka, a přikrčil se, aby vrhl po jejích nohou Diffindo. Kouzlo ťalo do jejích lýtek a žena se s křikem zhroutila k zemi do kaluže krve. Pokračoval po schodech do patra, kam si to před ním namířila Bellatrix, a našel ji hned vzápětí, tváří v tvář tomu usmrkanému Potterovi. V očích se mu vražedně blýskalo. Evidentně nezapomněl, že to byla Bellatrix, kdo mu před dvěma lety zabil kmotra, a těšil se, až ji donutí za to zaplatit. Sectumsempra se mu zdála jako ideální volba. Bellatrix se však prozatím z plna hrdla smála a bez nejmenších potíží odrážela jeho kletby.

Za svými zády zaslechl Lucius „Expulso!“ a podlaha pod ním se roztříštila a náraz jím prudce mrštil o stěnu. Jakmile vzhlédl, shledal, že útočník není nikdo jiný než Remus Lupin. Ten špinavý vlkodlačí otrhanec.

Malfoyi!“ oslovil jej s úsměvem bývalý profesor. „Ani si neumíš představit, jak rád tě tady vidím.“

Lucius se převrátil a vrhl jeho směrem Crucio. Paprsek minul vlkodlakovo ucho jen o píď. Lupinův úsměv trochu povadl a oba se pustili do lítého souboje jen pár metrů od Harryho a Bellatrix.

Dvojčata s Fleur obklopovali čtyři muži, kterým z očí sršel kriminál. Všichni měli hůlky v pozoru, ale ani jeden z nich se neměl k prvnímu kroku.

Vzdejte se bez keců a my slibujeme, že vám neublížíme,“ promluvil k nim Yaxley a odhalil při tom řadu zkažených zubů.

Díky, ale asi odmítneme,“ odvětil Fred s falešným úsměvem.

Slúbené platí dlouho, Yaxley,“ zabučel Yaxleyho kumpán s přízvukem. Zašilhal po Fleur a potutelně se ušklíbl. „Estli tuto křepelku lapím, udělám jej moc, moc zlých věcí.“

V tom všechny ohlušil řev a Smrtijedi vyděšeně sledovali, jak se na ně řítí Ron a vrhá všechny kletby, jaké ho zrovna napadají. Trojice využila moment překvapení ve svůj prospěch a vypálila také, takže se čtyři Smrtijedi brzy sešli na zemi, znehybnění nebo v bezvědomí.

Nemůžeme říct, že to bylo zrovna lstivé, bratříčku,“ pochválil jej s úsměvem George. „Ale účinné rozhodně ano.“

Slibuju, že neřeknu Billovi, žes nám pomohl jenom proto, že vyhrožovali, že znásilní tvoji švagrovou,“ dodal Fred, když Fleur Rona srdečně objala.

Pak se skupinka rozeběhla do přízemí, aby pomohla svým přátelům.

*

Se zaťatými čelistmi i pěstmi sledovali Draco s Blaisem, jak se ostatní Smrtijedi připravují k útoku na ústředí Fénixova řádu. Sotva poslední z nich překročil hranice pozemků, seběhli oba přátelé do podzemí k cele, kde byla zamčená Grangerová.

Ta je už netrpělivě očekávala.

Tak? Už odešli?“ vyhrkla nedočkavě, jakmile se před nimi rozlétly dveře.

Draco za nimi zavřel, zatímco Blaise se přiblížil ke Grangerové, aby jí kouzlem uvolnil pouta. Přikývl.

Jsou pryč,“ potvrdil Blaise tlumeně. „Musíme sebou hodit, i když něco málo času asi máme. Nic nám nezaručí, že se nečekaně nevrátí nebo nepřemístí raněné…“

Hermiona kývla, a hned jak byla volná, vyskočila na nohy. Z toho kvapného pohybu ale trochu zavrávorala a zamávala rukama ve vzduchu, aby nabyla rovnováhy. Blaise se zamračil.

Určitě jsi v pohodě?“ otázal se jí. „Zvládneš běžet, když budeš muset?“

Hermiona pokrčila rameny. „Nebude zbytí. Ale raději bych se tomu vyhnula. Místní jídelníček není zrovna bohatý. Doufám, Malfoyi, že ti nevadí, když tenhle hotel opustím bez odhlášení.“

Malfoy ji zpražil pohledem a Blaise vyprskl smíchy. Podrážděně zatřásl blonďatou hlavou, zapátral v kapse a vytáhl z ní hůlku z ebenového dřeva, kolem jejíž rukojeti se obtáčel tenký had ze stříbra a smaragdů. Hermiona nemohla uvěřit vlastním očím, když jí hůlku podal.

Patřila mojí prababičce,“ zabručel blonďák. „Udělej nějakou blbost a zabiju tě.“

Hermiona ji od něj jemně převzala. V okamžiku, kdy se rukojeť dotkla její dlaně, projela jí paží vlna tepla a ze špičky vylétly modré jiskry. Hermiona na Malfoye v šoku pohlédla. Ta hůlka byla perfektní. Měla z ní ještě lepší pocit než z té, kterou si koupila u Ollivandera před první návštěvou Bradavic. Ale nad čím žasla ještě víc – Malfoy vůbec nevypadal překvapeně.

Zato považoval za příhodné dodat: „Byla šílená, bláznivá a nebezpečná. A všechny kolem pořád komandovala. Něco jako tvoje starší provedení. Tak mě napadlo, že byste si mohly sednout.“

Hermiona vzhlédla ke stropu. „A tvůj drahý otec nebude chtít za tu krádež zaplatit? Určitě ho to nepotěší,“ utrousila a Draco se zachmuřil.

Nepočítáme s tím, že tu zůstaneme tak dlouho, abychom se to dozvěděli,“ pousmál se Blaise. „Odcházíme s tebou.“

Hermiona se na něj překvapeně podívala. „Určitě?“

Rozhodně,“ kývl, zatímco jeho společník setrvával v nevrlém mlčení. „Večer jsme to rozebírali a shodli jsme se, že to je to nejlepší, co můžeme udělat.“ Blaise sevřel rty a provrtal očima zem. Vypadal, že chce ještě něco dodat, a Hermiona jej k tomu vybídla.

A?“ zpytavě se na něj podívala.

Blaise pravil trochu rozpačitě: „Myslíš, že by se tvým přátelům hodila pomoc?“

Dívčina tvář se rozzářila úsměvem. „Tím jsem si jistá. Jakákoliv pomoc je vítaná. A navíc naprosto věříme…“ Zarazila se. Chtěla dodat „Snapeovi,“ ale uvědomila si, že na jeho odhalení ještě není vhodná doba.

Blaise zřejmě pochopil, proč nedořekla větu, ale Draco vyjádřil své pohrdání nadřazeným zasyčením. Hermiona si povzdychla.

Mrzí mě to,“ začala, „slibuju, že se všechno dozvíte co nejdřív. Ale teď ještě…“

Blaise jí položil ruku na rameno. „Nic si z toho nedělej, to je v pohodě. A teď bychom se na to měli vrhnout. Nejdřív se musíme dostat přes ochrany.“

Hermiona přikývla a dlouze se na něj usmála. Blaise byl vlastně milý. V Bradavicích se o sebe nikdy nijak nezajímali a Blaise jí na rozdíl od ostatních nikdy vědomě neublížil… Bylo jí záhadou, jak se tak milý kluk mohl přátelit s tím malfoyovským neotesancem.

Z myšlenek ji vytrhlo neotesancovo chraplavé vydechnutí. „Jdeme,“ řekl s pohledem upřeným na Blaise. Ten mu odpověděl jen úšklebkem a s Hermionou v závěsu ho následoval směrem k východu. Ještě než prošli dveřmi, Blaise se na ni otočil a položil si prst na rty, aby nevydala ani hlásku. To poslední, co potřebovali, bylo zoufalé vytí tuctu vězňů, aby je vzali s nimi.

Hermiona kývla, že rozumí. Všechno se v ní sice bouřilo, ale sama musela uznat, že by bylo bláznivé myslet si, že se jim podaří uniknout nepozorovaně ještě s dalšími nevítanými lidmi. Navíc s lidmi vyčerpanými, podvyživenými a dehydratovanými.

Trojice prošla chodbou ke schodům a Draco po nich vystoupal jako první, aby se přesvědčil, že je vzduch čistý. Byl. Pokynul jim a všichni pokračovali v cestě ke vchodovým dveřím.

Když stiskli kliku a zatlačili, dřevo příšerně zaskřípalo. Ale dostali se ven a Hermiona si dopřála několik pořádných nádechů. Právě strávila nekonečné minuty obklopená hnilobným pachem podzemních chodeb a z čerstvého vzduchu se jí zatočila hlava. Bylo úžasné cítit zase ve vlasech a na tváři vítr.

Zaznamenala dotyk. Blaise.

V pořádku? Potřebuješ pauzu?“ zeptal se a Draco se otočil a zvláštním pohledem si změřil ruku položenou na jejím rameni. Neřekl ale nic.

Hermiona se zhluboka nadechla. „Nikdy mi nebylo lépe,“ zašeptala. „Jdeme, rychle.“

O sto metrů dál stála tabule označující pozemek Malfoyů a Hermioně srdce poskočilo s každým krokem, kterým se k ní přibližovali. Pár desítek metrů. Svoboda. Pár desítek metrů a bude se moci znovu setkat s Ronem a Harrym, Ginny a dvojčaty… Padesát metrů. Molly, Artur, Bill, Fleur, Charlie, profesor Lupin, Tonksová…

V tom tvrdě narazila hrudí do země pokryté štěrkem a ucítila v ústech pachuť krve. Co se stalo? Před ní se dva chlapci otočili a zmateně zírali, jak se pokouší vstát. Cítila podivný tlak na pravém kotníku a přetočila se na záda, aby viděla, co jí lapilo nohu. Liána?

Než stačili vstřebat situaci, šlahoun zesílil stisk a začal Hermionu vláčet po cestě. Štěrk jí rozdíral oblečení, záda, pohublé paže, už beztak poraněné ruce. Vyjekla, když ji rostlina zvedla do vzduchu, a slyšela křik svých společníků, ale zdáli se vzdálení, jako by je poslouchala přes zeď.

Pak najednou všechen pohyb ustal a Hermiona zjistila, že zděšením zavřela oči. Teď je otevřela. Visela za jednu nohu ve vzduchu. Tři metry nad zemí. Roztřeseně se rozhlédla, aby našla zdroj svých momentálních potíží, hůlku Malfoyovy prababičky připravenou k útoku.

Velice brzy zjistila, kdo na ni nastražil léčku. Se širokým úsměvem, přímo pod ní, stál Theodor Nott. Otočila hlavu, když zaslechla spěšné kroky. S napřaženými hůlkami se k nim řítili Malfoy se Zabinim. Hermiona s vypětím všech sil zvedla hlavu a zjistila, že to, co jí svíralo kotník, nebylo nic jiného než ďáblovo osidlo, kterému s Harrym a Ronem čelili v prvním ročníku. Namířila ebenovou hůlku vzhůru. „Lumos!“

Stisk okamžitě povolil a Hermiona vítězně vykřikla… než nabrala volný pád a narazila na tvrdou zem. Vyrazila si dech a rozkašlala se. Před očima jí tančily bílé hvězdičky a unavené svaly žadonily o smilování. Ale sebrala všechny síly a skutálela se do strany, aby namířila hůlku na Notta. Nestál tam, kde ho viděla ještě před okamžikem. Zapřela se rukama, aby se nadzvedla, a vzápětí na krku ucítila ledové ostří dýky. Ztuhla a všimla si výhružných a taky trochu nervózních tváří Draca a Blaise. Oba mířili hůlkami na Hermionu, respektive na toho, kdo jí držel ostří u hrdla.

Polož hůlku na zem, mudlovská šmejdko,“ zavrčel Nott a přitlačil na dýku. Hermiona se napjala a pomalu jeho příkaz vyplnila. Nott po ní střelil pohledem a opovržlivě utrousil: „Ani to není tvoje hůlka, jestli si dobře pamatuju. Cos udělala mému příteli, že ti svěřil tak vzácnou hůlku svojí babičky? Mluv, šmejdko!“

Hermiona neodpověděla a jen se podívala na dvojici před sebou. Oba vraždili Notta pohledy.

Pusť ji, Theo,“ řekl Blaise, aniž by sklonil hůlku. „Přátelská rada.“

Nott si odplivl. „Přítel by nezradil bratry v boji, Zabini,“ přitlačil na Hermioninu kůži, až vyděšeně vykřikla. „A rozhodně ne kvůli nějaké mudlovské šmejdce!“

Zkřiv jí ještě jediný vlas a…“ zavrčel Malfoy a přimhouřil oči.

A co?“ vyštěkl Nott a namířil hůlku na Draca. Ten neodpověděl. „Bylo mi jasné, že otočíš, kámo. Pochopil jsem to už tehdy, když jsi trval na tom, že se o ni budeš starat sám.“

Když je to tak, proč jsi to neprásknul?“ ptal se Blaise rozezleně. „Když jsi to věděl, proč jsi nic neřekl?“

Síla pochybností, drahý Blaisi. Do poslední minuty jsem doufal, že změníte názor a dostanete zase rozum…“ hořce se uchechtl. „Zřejmě jsem se spletl.“

A teď chceš dělat co?“ vyprskl Draco. „Měl bys nás zadržet, ale my jsme dva a ty jsi… sám.“

Nebudu s vámi bojovat,“ odporoval Theodor v podřepu za Hermionou, ostří stále na jejím hrdle. „Jste mí přátelé… přes to všechno. Musíme držet při sobě. A evidentně to byla tahle mudlovská šmejdka, kdo vám popletl hlavu. Bez ní už vám nebude stát nic v cestě, abyste se vrátili na správnou stranu,“ řekl a dýkou přejel z jejího hrdla k tváři. Dívka se neodvažovala pohnout jediným svalem. „Co říkáš, Malfoyi? Bude ti připadat stejně rozkošná, když jí tady udělám velkou bolístku?“ zeptal se a špičku zbraně přitiskl na její lícní kost. „Nebo možná díru tady?“ pokračoval a tentokrát dýka tlačila pod pravé oko.

Theodore!“ křikl Blaise, který ho začínal mít už docela plné zuby.

Její vzhled mi nemůže být ukradenější,“ prohlásil Draco a propálil Notta pohledem. „Chci jenom, aby odsud vypadla.“

Jasně, omílej si to dál,“ zabručel Nott a znenadání se zvedl. „Každopádně tady pro vás výlet skončil.“

Cože?“ řekl Blaise a následoval jeho pohled směrem ke kované bráně. Skupina, která odešla za útokem na Grimmaldovo náměstí, se vrátila. Otočil se zpět na Notta, který zamumlal omračující kletbu, a Blaise tím poslal k zemi.

*

Za to ta čubka zaplatí!“ vykřikl Lucius už poněkolikáté od chvíle, kdy se vrátili na Manor. Přecházel v salonu jako lev v kleci, obklopený svými povětšinou vážně zraněnými kolegy. „Nejen že nás poslala přímo do nepřítelova chřtánu, ale navíc se ještě využila jednoho z vás, zatímco jsme my byli z dosahu.“

Klid, pane Malfoyi,“ pronesl Theodorův posměšný hlas. „Všechno dobře dopadlo. Blaise sice ukázal slabost a pokusil se Grangerovou osvobodit, ale já s Dracem jsme zachovali chladnou hlavu a chytili je, než stihl spáchat nenapravitelné. Je to tak, Draco?“

Lucius se otočil ke svému synovi, který seděl na okenním parapetu a tvář měl zachmuřenou. Zvedl oči k Theodorovi a oba chlapci si vyměnili pohledy. Ten pošuk Nott si všechno do posledního detailu naplánoval, pomyslel si Draco. Než se Smrtijedi vrátili na manor, Theodor Blaise omráčil. Potom namířil hůlku na Draca a zašeptal: „Poslouchej, kámo. Blaise Grangerovou vyvedl ven kvůli vlastní slabosti. Protože je rozhozený z té kauzy se svým dvojčetem. Ale my dva jsme ho zastavili. Přesvědčili jsme ho, aby zůstal na naší straně. A potom se vyčerpáním a stresem skácel. Díky tomuhle alibi z toho všichni tři vyjdeme se zdravým krkem. Rozumíš… brácho?“

Poslední slovo opovržlivě vyplivl a spoutal Malfoye varovným pohledem. Draco svíral třesoucí se prsty kolem hůlky tak pevně, až mu zbělaly klouby. Neměl nejmenší ponětí, co se Nottovi v tu chvíli odehrává v hlavě. Bleskl pohledem směrem k bráně, kde už se formovala skupina Smrtijedů. Spatřil platinové vlasy svého otce i bujnou tmavou hřívu tety Bellatrix a všechna kuráž, díky které s Blaisem dokázal tohle všechno naplánovat a dostat se až sem, vzala za své. Jestli se nepřidá k návrhu Notta, bude ztracený. Blaise bude ztracený. Grangerová bude ztracená.

Potom stočil pohled k Manoru. V okně ve druhém patře spatřil siluetu své matky, která z výšky vše pozorovala. Nott v tu chvíli popadl Grangerovou za vlasy a Draco sklonil hůlku. Theodor si uvědomoval, že hru vyhrál, protože se usmál a mrskl Grangerovou na zem, než zvedl ebenovou hůlku a schoval ji v kapse.

Správné rozhodnutí, chlape,“ řekl, než se přiblížili první Smrtijedi. „Tohle ti vrátím později. Nejsem si jistý, jestli se ti chce vysvětlovat tvému otci, proč není ta hůlka hrdě vystavená ve vitríně v jeho pracovně…“

Draco!“ vyštěkl jeho otec, až Draco nadskočil. „Slyšel jsi? Bylo to tak?“

Mladík přikývl. „Ano, otče. Přesně takhle.“

Lucius začal znovu pochodovat. Draco pomyslel na svého přítele Blaise, kterého převezli, dosud v bezvědomí, do pokoje s dohledem.

Jeho rodiče o tom byli spraveni, a když přijeli, Theodor jim nakukal přesně to samé, co Dracovu otci. Blaisova matka vypukla v slzách, zhrozená myšlenkou, že by měla ztratit jediného syna, kterého si tak bolestivě vybojovala.

Tvá teta Bellatrix odešla do Bradavic…“ zamumlal Lucius a pohlédl na Mulcibera, který kolem něj prošel s tváří pokrytou růžovými cukrovými bradavicemi, které praskaly za doprovodu zvuků, jež se nápadně podobaly vypouštění plynů. Ti dva blbí weasleyovští vtipákové jej obšťastnili vlastním vynálezem a na těch pár minut Mulciberova tvář vesele prděla a prskala kolem princeznovsky růžový hnis. Draco si pomyslel, že takhle vypadá mnohem přitažlivěji, a stěží zadržel smích, když se místností rozlehlo nové zaprdění a na tvář jeho otce dostříkla sprška hnisu. Lucius se znechuceně zašklebil a ustoupil do bezpečné vzdálenosti, aby Mulciber mohl projít.

Doufám, že chápete, že se o tom musí dozvědět Pán zla…“ pokračoval zády k Dracovi a Theodorovi. „Pro vašeho kamaráda to bude nešťastné, ale něco takhle nepřijatelného před ním nemůžeme skrývat. Snad jej obměkčí Blaisova beznaděj a to, že na poslední chvíli změnil názor. Zabiniovi rozhodně momentálně nepotřebují další skandál.“

Naprosto s vámi souhlasím, pane Malfoyi,“ zahlásil Theodor a Draco jej v duchu otituloval jako vlezdořitě. „Zastanu se našeho přítele Blaise u našeho pána, ačkoliv budu muset trvat na tom, aby byl potrestán za to, co udělal…“ Theodor se obrátil na Draca. „Protože je to zcela nepřijatelné, že, Draco?“

Ani se tu výhrůžku nenamáhal skrýt. Draco pokrčil rameny. „Mohla za to Grangerová…“ papouškoval zkrátka. Ačkoliv nakonec to byla částečně pravda. Kdyby tam ta Nebelvírka nebyla, mohl nerušeně pokračovat v opíjení se ve svém pokoji a čekat na konec války. Jenže ona přišla a všechno se změnilo. Všechno se zkomplikovalo. A teď, když Nott všechno obrátil ve svůj prospěch a vyhrožoval…

Grangerová…“ zamumlal Lucius se zaťatými pěstmi. „Kdyby ta holka nebyla tak důležitá, už bych si dopřál to potěšení zabít ji vlastníma rukama. Jakmile se Pán zla zmocní toho drahého Pottera, můžeme se s ní vypořádat.“

Draco stiskl zuby, avšak neřekl ani slovo.

Prd!“ pronesl jeden z Mulciberových uhrů na druhém konci místnosti. Theodor se posměšně uchechtl.

Nějaké oběti na straně nepřítele?“ zeptal se nonšalantně a Draco zaujatě vzhlédl.

Pohled Luciuse Malfoye se mrknutím oka změnil. Pokrčil rameny. „Pár. Odřízl jsem nohy děvce, která na mě vypálila. Troufám si říct, že ta v nejbližší době na koště vážně nevleze.“

Theodor se zasmál a Draco zašklebil. Jak se mohl v takové chvíli smát? Po tom, co udělali? On na rozdíl od něj nebyl schopný myslet na cokoliv jiného než na Grangerovou, která se vrátila do své bídné cely. Pronásledoval ho její pustý pohled, ze kterého se veškerá naděje ztratila v nenávratnu. Její bezvýrazné velké oči, ochablost pohybů, zlomený, podmaněný výraz. Draca by nikdy nenapadlo, že bude jednou litovat tu rvoucí se lvici, kterou znal a naučil se ji v Bradavicích nenávidět. A teď… dal by všechno za ten moment, kdy viděl ten ostrý záblesk v jejích očích, v hale mezi ostatními novými vězni.

Tři z nás tam zůstali, předpokládáme, že je bude Řád vyslýchat,“ pokračoval tiše jeho otec. Naštvaný a úzkostný tón vyzradil jeho obavy. V momentě, kdy se Pán zla dozví, jak se rozprchli, se osudy všech obrátí v sakramentsky krvavé. „Ale taky jsme způsobili škody na jejich straně, poukážu na to před Pánem zla, až bude chtít slyšet výsledky. S trochou štěstí budu zítra stále naživu, abych mohl dát výprask té cuchtě.“

Už není na co se ptát…“ protestoval slabě Draco, ale otcův pohled ho vzápětí umlčel. Koutkem oka mladík viděl, jak se Theodor zlomyslně zasmál.

Tvůj vězeň se snažil vymést s tvým přítelem, na tvém místě bych neházel flintu do žita,“ utrousil Lucius a zkřížil ruce na hrudi.

Nemůžu ji hlídat dvacet čtyři hodin denně,“ rozhořčil se Draco. „Stejně by našla cestu ven.“

Jeho otec doslova vybuchl. „Hlavně se takhle trapně nevymlouvej před naším pánem, jinak se klidně rozhodne zavřít tě tam k ní, aby se nic takového už nestalo!“

Nikdy nevíme, pane Malfoyi,“ posmíval se Theodor, aniž by spustil Draca z očí. „Možná by se to Dracovi líbilo…“

To už na něj bylo příliš a Draco sáhl do kapsy pro hůlku, aby Notta obdařil něčím láskyplným, ale rázem ho zastavil otcův úder do tváře.

Stačilo, oba!“ pronesl stěží slyšitelně. „Zmizte mi z očí.“

Draco se beze slova otočil a odešel, tvářzrudlou ponížením a vztekem. Odolával nutkání jít se podívat na Grangerovou, protože věděl, že Theodor je mu v patách a sleduje každý jeho pohyb. Tak jenom práskl dveřmi svého pokoje a zhroutil se na postel.


Kapitola 7 - Srdeční potíže



Autor: Xeres Malfoy;   Překlad: arabeska;   Beta: Calwen;   Banner: Vojta

OriginálHeart's a Mess

Rating: 16+



Těžko říct, kolik hodin už proležel v posteli a slepě zíral na strop. Noc stihla za tu dobu skončit a den začít. Slunce se vyšplhalo k zenitu, ale on se ani nepohnul. Jako by se mu celé tělo uložilo do úsporného režimu. Necítil hlad ani žízeň, ani sebemenší touhu po pohybu. Jen tam ležel, zíral do stropu a možná čekal, až mu konečně spadne na hlavu.

Neviděl živou duši od chvíle, kdy opustil místnost, kde jej otec pod výsměšným pohledem Theodora veřejně udeřil. Neviděl Grangerovou ani Blaise, dosud ukrytého za zamčenými dveřmi, které neustále hlídali dva vražedně vyhlížející strážci; neviděl ani svou matku, která se snad opevnila ve svém světě netečnosti a už nevycházela ze svých komnat. Neviděl ani toho zrádce Theodora, i když na to si nestěžoval. Spal. Trochu. Pokoušel se polknout tu hroudu v krku. Marně.

Neúspěch včerejšího dne byl totální. Navždy mohli uniknout, bránu měli na dosah… a Nott to celé podělal.

Blaise se Grangerové opatrně zeptal, jestli by se mohli připojit k Řádu. Draco chtěl jen odejít z Manoru a utéct co nejdál. Nikdy ho ve skutečnosti nenapadlo, že by opustil hlavní ústředí jedné strany, aby se hned ocitl v ústředí strany druhé. Navíc pod velením svatého Pottera. Ne. Nemyslitelné.

Grangerová… Její výraz, když vstoupila na venkovní schodiště, jak zavřela oči, když ucítila dotek větru na tvářích. Jako by všechno, co předtím protrpěla, odvál prostý vánek babího léta. Cítil, jak pookřála znovuzrozenou nadějí. A ten úsměv… Ten úsměv, který patřil Blaisovi…

Draco zaťal pěsti. Jak se mu to podařilo? V její cele se ukázal všeho všudy dvakrát a ona se na něj teď usmívala, jako by byl anděl z nebes. To nechápal. Koneckonců to byl on, Draco Malfoy, kdo se ji jako první pokusil ochránit. Ale ne, vděk žádný, všechny úsměvy adresovala jedině tomu idiotovi Zabinimu. I když počkat, komu vůbec záleží na úsměvech té kozy? Může se na Blaise usmívat, jak se jí zachce, jemu je to putna.

Draco se zamračeně posadil. Ztuhlé svaly mu zaprotestovaly v křečích, ale ignoroval je. Má jiné věci na práci než přemýšlet o nicotných úsměvech Grangerové. Potřebuje najít způsob, jak podvést Notta a přelstít otce, Voldemorta a celý svět.

Jenže jediné, co dokázal, bylo vzpomínat na ten úsměv. Namířený na Zabiniho. Bídáka.

Přitáhl si kolena k hrudi a opřel se o ně bradou. A co přijde teď? Nott bude bedlivě zkoumat každý jeho krok, Pán zla bude obeznámen s celým fiaskem (pokud už dávno není), Blaise bude platit za ně oba a Grangerová… Co s Grangerovou? Nezáleží na tom, co se s ní stane, ne? ozval se hlásek v jeho hlavě. Mladík nahlas vydechl. Musí na ni přestat myslet a zaměřit se na způsob, jak zachránit kůži sobě a Blaisovi. Je to snadné! dotíral hlásek. Ta holka je parazit. Vlezla ti do hlavy a nepřitahuje nic než problémy. Nott byl velmi velkorysý, když ti nabídl druhou šanci. Zbav se jí!

Skoro kvůli ní zradil svoje lidi. Ohrozil život Blaise i celé své rodiny. Co ho to jen postihlo? Změkl? Nebo ho nepozorovaně proklela? Draco si zaryl nehty do dlaní. Ano, to bude určitě ono. Musela zřejmě přijít na způsob, jak bezhůlkově seslat Imperius, nebo něco podobného. Ta špinavá nebelvírka. Dobře ho obalamutila.

Vyskočil na nohy, když mu nečekaně zakručelo v břiše. Rozhodl se, že skočí do kuchyně pro něco k snědku a potom půjde za Blaisem. S trochou štěstí se mu podaří dostat se dovnitř a promluví si s ním. Jeho Grangerová určitě taky očarovala.

Jakmile se najedl, vydal se k Blaisovu pokoji a po pár minutách vyjednávání se strážemi se dočkal povolení ke vstupu. Když otevřel dveře, spatřil svého přítele na posteli, se složenýma nohama a s výrazem nejhlubší deprese, v jaké ho kdy přistihl. Blaise na něj znaveně pohlédl a zacukal mu koutek, když ho poznal.

Zdar… povedlo se ti projít přes oba Kerbery? Gratuluju…“ utrousil trochu hořce. „Vysvětli mi, proč ty máš volnost pohybu, jsem si jistý, že pro to existuje velice dobrý důvod…“

Draco se zašklebil a tiše mu vysvětlil Nottovo ultimátum, které mu předložil poté, co jejich společného přítele omráčil. Blaise mu bedlivě naslouchal a jeho tvář postupně temněla.

Mělo mě to napadnout,“ zamumlal a sklonil pohled. „Vždycky tě měl v oblibě, byl jsi pro něj trochu jako vzor, takže by nikdy neriskoval, abys klopýtl. Moje přítomnost mu jen nahrála do karet, ideální viník.“

To neříkej,“ povzdechl si Draco v rozpacích. „Měl by sis spíš říkat, že jsi šťastlivec. Theodor nám zabránil udělat kolosální chybu.“ Věděl, že je ta věta celá špatně, ještě než na něj kamarád vrhl pohoršený pohled.

To si snad děláš srandu,“ rozlítil se a narovnal ramena. „Fajn, sice umírám strachy, co se mnou udělají, ale ani na vteřinu jsem nezalitoval, že jsme se k tomu odhodlali!“ Naštvaně ho zpražil pohledem. „Protože to bylo správné. A ty to víš!“

Draco se zamračil. „Docela o tom pochybuju. Až moc jsme kvůli ní riskovali. Nebylo to obvyklé chování, musela nás očarovat…“ zašeptal.

Blaise vybuchl ostrým sarkastickým smíchem. „Ty idiote,“ vyprskl. „Natvrdlý, slepý egoisto!“

Draco nakrčil nos. Vůbec se mu nelíbilo, jak s ním Blaise mluví. „Tohle bys měl radši rychle vysvětlit, než mě napadne srazit ti hlavu,“ zavrčel a výhružně se zvedl na nohy.

Zabini se taky postavil, jenže na posteli, takže Draca rázem převyšoval o půl metru. „Chceš, abych to vysvětlil?“ zahřměl a Draco kvapně seslal tlumicí kouzlo, aby zamaskovalo blížící se hádku. „Můj ubohý příteli, na zlomek času jsi cítil soucit, smilování a touhu ochránit lidskou bytost!“

Blonďák z něj nespouštěl zaražený pohled.

Nemáš k tomu co říct? Upřímně, vážně sis myslel, že nás Grangerová proklela? Nenuť mě se zasmát…“ vyštěkl Blaise, seskočil z postele a postavil se přímo proti němu. „Draco, zbyla z tebe ubohá ledová schránka, ani nerozeznáš rozdíl mezi pocity a kletbou. Lituju tě.

Pěst vystřelila sama od sebe. Blaise se pod silou úderu zapotácel a Draco si mezitím se šklebem mnul klouby. Vypadalo to, že se Blaise chystá na protiúder, ale nakonec si to rozmyslel a spokojil se s vražedným pohledem. „Kdybys ses na pět minut zamyslel a nenalhával si pitomosti, zjistil bys, že ti na osudu Grangerové záleží o něco víc, než si tak urputně myslíš. Pochopil bys, že je to taky dobrý člověk. Potlačila téměř všechny předsudky, aby s námi vycházela. I když jsme nakonec pohořeli. Viděl bys, že v tobě vykřesala tu touhu po něčem lepším…“

Vyměnili si pohledy.

Co o tom zrovna ty můžeš vědět?“ zavrčel blonďák a znovu načerpával svůj klid.

Stačí mi jenom se na tebe podívat,“ pokrčil Blaise rameny. I jeho tón se zmírnil. „Jenom se podívat.“

Draco se odvrátil. „Říkej si, co chceš…“

Dělej, jak myslíš,“ pokrčil Blaise rameny. „Dál si namlouvej, že tě proklela, hraj si na pštrosa a schovávej hlavu do písku… I když to je možná přesně to chceš, že ano? Zadusit se v úkrytu,“ dořekl stroze.

Draco nereagoval. Nedokázal pořádně přemýšlet. Příliv rozporuplných myšlenek přicházel ze všech stran a jemu se z toho dělalo špatně. Obyčejně by hlasy takových úvah utišil slušným panákem alkoholu, ale od chvíle, kdy jeho otec začal těžit z jeho opilství a využívat ho k tomu, aby pohnul s Grangerovou, se rozhodl zůstat tak střízlivý, jak jen to půjde. Což bude do budoucna čím dál složitější, jestli proti němu bude celý svět dál brojit. A vždycky se to vrátí do stejného bodu. Grangerová. Tahle písnička se opakovala pořád dokola a refrén ho začínal upřímně vytáčet. Grangerová, Grangerová, pořád Grangerová

Takže co uděláš?“ zeptal se potom Blaise a vytrhl ho z myšlenek.

S čím?“ Draco ztratil nit, o čem mluvili.

Přítel mu věnoval vyčerpaný pohled. „S tímhle vším! Podpoříš Theovu lež?“

Draco pokrčil rameny. Ještě nevím…“ začal, ale Blaise mu nedopřál čas dokončit větu.

Udělej mi laskavost…“ skočil mu do řeči s odhodlaným pohledem.

Cože?!“ vyhrkl Draco znepokojeně. „Chceš, abych potvrdil, že jsi zrádce? Chceš umřít?“

Přesně tak!“ přisvědčil Blaise, než upřesnil: „Tedy, chci, abys potvrdil jeho slova, nechci umřít. Potřebuju, abys uvedl falešné detaily. Musíš trvat na tom, že jsem zoufalý, nejistý, vzhledem k chaotické situaci v rodině, vzhledem k těm lžím, které mi předkládali rodiče. Řekni jim, že mi bouchly nervy, ale že jsem se vrátil k rozumu. Musíš. Jenom tohle mě může udržet naživu. Theo se nikdy neodváží svědčit proti tobě, protože to on s touhle lží přišel. Může tě jenom nechat mluvit a doufat, že ho nenabonzuješ. Aspoň v tomhle budeme mít proti němu navrch.“

Draco nechápavě zkroutil obočí. „To klidně udělám, ale Blaisi -“

Draco, dokud oba žijeme a Pán zla si nás nevšímá, existuje šance… znovu utéct,“ vyhrkl. „Nenechám jim Grangerovou. Ty můžeš jít se mnou nebo ne, ale nestav nám do cesty další překážky.“

Draco se na chvíli zamyslel. Okamžitě si vybavil úsměv, kterým bleskla Blaisovým směrem tehdy na schodišti. Viděl jeho ruku na nebelvírčině paži, když se bolestivě zvedala ze židle. Představil si je oba, jak utíkají z tohoto místa bez něj… A z jakéhosi důvodu, který nedokázal vysvětlit, to pro něj byla nepřijatelná představa. Jestli odejdou, tak on půjde s nimi. Ani omylem tady nezůstane bez nich.

Přikývl. „Dobře.“

Blaise se pousmál. „Teď už zbývá jenom doufat, že mě Pán nepromění na paštiku pro Nagini a spokojí se s Cruciatem…“

Dracem projelo mrazivé zachvění. Ten had bylo nejhnusnější stvoření, které kdy měl tu smůlu poznat. Nikdy s ním nevydržel ve stejné místnosti. Jako by ten plaz byl předurčený k tomu, aby kolem sebe šířil bázeň a odpor. Bylo záhadou, proč se od sebe s Voldemortem nikdy nevzdalují. On by rozhodně nesnesl mít něco takového v patách, jak je den dlouhý.

*

V domě Billa a Fleur, který nyní sloužil jako ústředí Řádu, by se atmosféra dala krájet. Harry s Ronem kroužili kolem jako lvi, Molly se snažila svoje nervy zapéct do slaného koláče a Fred s Georgem si mezitím přehazovali pestrobarevný hakisák.

Vládlo ticho.

Hodiny následující po útoku byly rozhodující. Zatímco Lupin s Tonksovou se přemístili ke Svatému Mungovi, aby pomohli s vážně zraněnými – převážně s Fleuřinými přáteli, Charliem, který kvůli výbušnému kouzlu málem přišel o paži, a bývalými Billovými kolegy – zbylí Weasleyové s Harrym a Kingsleym se sešli v Lasturové vile. Zabezpečili ji všemi nezbytnými kouzly a zaklínadly a nezbývalo jim než čekat, až Snape podle plánu osvobodí Hermionu. Měla se dostat z Malfoy Manor a několikrát se přemístit do různých koutů země, než se setká s profesorem lektvarů v jakémsi obchůdku v Birminghamu.

V boji na Grimmauldově náměstí se jim podařilo zajmout tři vězně, ale nemohli je držet dlouho. Smrtijed v téhle oblasti, to už by rovnou mohli nad svoje hlavy vypálit Znamení zla. Po několika marných pokusech vypáčit z nich nějaké informace jim vymazali vzpomínky a poslali je na kontinent. Voldemort se svým vazalům nesvěřoval s umístěním viteálů.

Teď už leželo všechno na Snapeovi a Hermioně. K Ronově nelibosti.

Když se nečekaně rozletěly vchodové dveře, Artur vyskočil na nohy s hůlkou namířenou tím směrem. Neuvolnil se, ani když uviděl Lupina a Tonksovou.

Co jsem řekl Ginny, když ji ovládal v prvním ročníku deník Toma Raddlea?“ zeptal se Lupina. Na této otázce se dohodli jako na poznávacím znamení. Pokud Lupin neodpoví…

Vlkodlak se slabě pousmál. „Nikdy nevěř ničemu, co samo jedná a myslí, dokud na vlastní oči neuvidíš, kde to má mozek.“

Tady vidíš, Frede,“ zamumlal George, „proč jsem ti vždycky říkal, že Ronovi se nedá věřit.“ Ron jako jediný jeho poznámku zaslechl a mrštil po něm starými novinami. George se jim s lehkostí a úšklebkem vyhnul.

Artur se usmál na Remuse. „Správně. Rád vidím, že jste oba v pořádku,“ oddychl si a sklonil hůlku.

Nic nového od Severuse?“ zeptal se Lupin a tvář se mu opět stáhla do vážného zamračení.

Harry zakroutil hlavou. Plánovaný čas Hermionina a Snapeova návratu už dávno uplynul. Nemělo by trvat tak dlouho setřást pronásledovatele a dostat se do Birmighamu. Něco se muselo stát.

Dvojčata se vrátila k bezduchému házení míčkem a Molly nervózně zadělávala těsto. Fleur obcházela všechny přítomné s brašnou lektvarů a ujišťovala se, že se jim dobře hojí zranění, ale nedávala do toho srdce.

Konečně, po dalších nekonečných dvaceti minutách, se na útesu ozvalo známé prásknutí a všichni v domě vyskočili na nohy. Příchozí zaklepal a Fleur se přihnala ke dveřím. Snape. Byl sám.

Ron na něj v okamžiku vztekle namířil hůlku a zahřměl: „Kde je Hermiona? Proč není s vámi?!“

Snape se zarazil a pak po zrzkovi bleskl pohledem. „Plán selhal,“ začal pochmurně, ale Ron mu nedovolil pokračovat.

Plán selhal?“ zopakoval sarkasticky. „Ty vole, sólokapr! Věděl jsem, že ten plán je na hovno už od chvíle, co jste se objevil na Grimmauldově náměstí!“

Slovník, Ronalde,“ varovala jej Molly.

Co se stalo? Je Hermiona v pořádku?“ zeptal se Harry prázdným hlasem.

Snape přikývl. „Vzhledem k okolnostem ano. Ale to se může rychle změnit.“

Proč se nedostala ven? Mladý Malfoy jí měl pomoci, pokud se nemýlím,“ promluvil Artur a složil si ruce na hrudi.

Nemýlíte. Doprovázel je i Blaise Zabini. Téměř uspěli.“ Snapeův výraz potemněl. „Když jsem dorazil na Manor, Nottův syn mi hrdě přednesl báchorku o tom, jak se Zabini pokusil slečnu Grangerovou osvobodit, ale on s Dracem ho naštěstí včas zastavili…“

Jasně že se Malfoyovi nedá věřit! Kdyby mě tu někdo poslouchal!“ rozzuřil se Ron a ukázal na profesora lektvarů prstem.

Kdybyste mě laskavě nechal domluvit, pane Weasley,“ zavrčel rozlíceně Snape. „Jak jsem říkal, ta historka byla tak nepravděpodobná, že jsem začal pátrat na vlastní pěst. Hovořil jsem s Narcisou a dle jejího svědectví se Draco, Blaise a slečna Grangerová nacházeli už téměř u brány, když je dopadl Nott. Vyhrožoval slečně Grangerové zbraní a následně, když se vrátili Smrtijedi z útoku na ústředí Řádu, omráčil Blaise. Pak ho Narcisa viděla, jak mluví s jejím synem. Bohužel je neslyšela. Ví jen to, že Draco se zamkl u sebe v pokoji a od té doby odmítá vyjít ven.“

Nott mu musel vyhrožovat, že jim řekne pravdu nebo že Hermioně ublíží…“ uvažoval Harry nahlas.

Jsem stejného názoru, pane Pottere,“ souhlasil Snape.

Lasturovou vilu pohltilo ticho. Harry si promnul obličej. Kéž by se mohl probudit s vědomím, že to byla jen noční můra. Když otevřel oči, pořád stál v domě na pobřeží a hleděl na Snapeovu skloněnou hlavu.

Co teď bude s tou nebohou dívkou?“ otázala se Molly, oči plné slz.

Vrátím se a udělám, co bude v mých silách, abych trochu uklidnil atmosféru. Nemusím snad dodávat, že ještě neskousli svůj neúspěch na Grimmauldově náměstí,“ zašklebil se. „Pochopil jsem, že Bellatrix se odebrala do Bradavic, aby o všem zpravila Pána zla…“

Všechny zmrazila vlna děsu. Jestliže se Voldemort rozhodne vypořádat s Hermionou sám, nevsadili by na její život ani zlámanou grešli.

Tak co tady okouníte?“ vybuchl Ron. „Hermiona je v příšerném maléru a vy jste snad jediný, kdo tam na ni může dát pozor. Už máte být dávno pryč!“

Snape se s povzdychem otočil. Už byl za prahem, když za ním Harry zavolal. „Musíme najít jiný způsob, jak ji osvobodit. Můžeme s vámi znovu počítat?“

Snape se ohlédl přes rameno a setkal se se zelenýma očima přesycenýma hrůzami války. Lily. Bodla jej ostrá bolest. „Samozřejmě, Pottere. Něco vymyslím.“

Zavřel za sebou, a než se za hranicí pozemku přemístil na Malfoy Manor, ani se neohlédl.

*

První, co při příchodu k Malfoyovým Snape zaslechl, byly výkřiky a srdcervoucí vzlyky. Zrychlil, halu téměř přeběhl, a vrazil do jídelny. Spatřil Bellatrix, která stála zády ke dveřím a shlížela na zničenou oběť, a Draca, který seděl na židli, bílý a ztuhlý jako solný sloup. A konečně Narcisu – tiskla se ke zdi, jako by toužila splynout s tapetou.

Když za sebou Bellatrix zaslechla otevření dveří, se zvráceným úsměvem se otočila a v očích se jí zablesklo, jakmile v temné postavě poznala Severuse. Narcisa na zlomek vteřiny zavřela oči, jako kdyby se jí ulevilo, že přišel. Zato Draco nehnul ani brvou. Zdál se tisíce kilometrů vzdálený, na místě, kde k němu nedoléhala ani nejvzdálenější ozvěna křiku osoby, kterou Bellatrix mučila.

Šílená čarodějka o dva kroky ustoupila a Severus se zděšením rozpoznal v klubku agónie Grangerovou. Dívka se svíjela v marné touze ulevit si od bolesti. Cruciatus.

Co se to tady děje?“ Severus sjel Bellatrix povýšeným pohledem. „Co dělá vězeň mimo celu? Jeden pokus o útěk ti nestačil, Bellatrix? Chceš snad, aby se to opakovalo?“

Smrtijedka jen drze mávla rukou, přešla ke Grangerové a nahnula se nad jejím vyčerpaným tělem. Šlápla jí na hlavu, pořádně. Dívka zanaříkala ještě víc a Bellatrix se rozesmála. „Přesně, můj milý Severusi, právě pracuji na tom, aby se tady maličká odnaučila brát roha. Možná bych jí mohla uříznout nohy, co říkáš? Koneckonců, k mluvení haksny nepotřebuje. Jen jazyk…“ zašeptala a špičkou boty ji pohladila po tváři. Hermiona zděšeně vytřeštila oči.

Stačilo, Bello,“ sykla Narcisa a pokusila se působit znechuceně a netečně. „Nechci krev na svých perských kobercích.“

Její sestra se zařehtala. „To jsi celá ty, Cisso.“ Narcisa a Snape si vyměnili vědoucí pohled. „Neustále se staráš jenom o ten svůj načančaný interiér…“ Znovu překročila dívku a kopla ji do žeber. Pak k ní poklekla a zašeptala: „Neboj se, maličká, můj pán a mistr tady bude co nevidět. Těším se, až tě za tu eskapádičku potrestá, tebe a toho Zabiniho…“ S úsměvem se narovnala. „Možná mi i dovolí uříznout ty tvoje gazelí nožky…“

Jsi naprosto šílená, ubohá Bellatrix,“ zamručel Severus. „Pán ví, jak je to děvče pro Pottera důležité. Nikdy nebude riskovat její smrt nebo vážné zranění, dokud mu nebude Potter bezpečně vydán na milost. Pokud chceš pána opravdu potěšit, naservíruj mu k večeři Potterovu hlavu, to bude užitečnější. Ale tys nebyla ani schopná ho porazit, když ti dnes čelil. Co si o tom asi náš pán pomyslí?“

Bellatrix jeho poznámku ani v nejmenším neocenila. „Běž se vycpat, Severusi,“ vyprskla. „Musím ti připomínat, že tys měl Pottera na dosah ruky šest let? Šest let!“ zopakovala a zdvihla šest prstů nalakovaných krvavě rudým lakem. „Stačilo jen sevřít prsty a mohl jsi toho všivého bídáka rozdrtit. Proč jsi to neudělal?“

Měl jsem svázané ruce, protože Brumbál Pottera ochraňoval, a ty to moc dobře víš…“ procedil Severus skrz zaťaté zuby.

Tak jsi měl toho starého blázna zabít dřív! Jestli jsi to tedy celé neplánoval…“ zavrčela Bellatrix a propalovala ho pohledem. „Přiznávám, že mě to už napadlo. Nikdy jsem ti nevěřila, ale po té noci na Astronomické věži ti nevěřím už vůbec.“

Bellatrix, prosím,“ přerušila ji Narcisa. „Náš pán mu věří. Toto není tvoje věc a mohla bys být obviněna, že zpochybňuješ jeho úsudek. A víš, že to on nemá rád…“

Bellatrix na svou sestru pohlédla a chvíli se rozmýšlela, než si nakonec pohrdavě odfrkla. „Na tom nezáleží,“ zamumlala a znovu se zaměřila na svou vězenkyni. „A pokud jde o tebe, čubičko, o tvém osudu se rozhodne dnes večer…“

Severus si všiml, že se Draco na židli otřásl. Vystrašeným pohledem se zavrtal do černých očí svého kmotra. Severus mu stále ještě neprozradil nic o svém postavení špiona. Ale rozhodl se správně. Koneckonců, plán selhal, jeho tři účastníci vězeli stále ve spárech Voldemorta, a kdyby se Pán zla rozhodl propátrat mysli Draca a Blaise, kteří na rozdíl od Hermiony nebyli v umění nitrobrany tak zběhlí… raději na to nemyslet. Ani jeden z nich nic netušil a tak jim bude nejlépe. Zbývalo jen doufat, že slečna Grangerová vydrží vzdorovat.

Vezmu ji zpět pod zámek,“ utrousil Severus a vykročil k Hermioně. Nepočítal však s Bellatrix.

Ne, ne, ne,“ zanotovala a zastoupila mu cestu. „Nejdřív bych ráda, aby pro mě Draco něco udělal…“

Blonďák ztuhl. „Co?“ tázal se až příliš vysokým hlasem.

Farmáři si značkují svůj dobytek, aby bylo každé zvíře identifikovatelné, když uteče…“ Bellatrix zapátrala ve svém hábitu a vytáhla malou dýku. Podala ji Dracovi, stříbrnou rukojetí osázenou smaragdy napřed. „Buď kreativní, oslň mě,“ zaševelila a Draco se zamračil na zbraň.

Bello…“ vzdychla nerozhodně Narcisa. „Jsem unavená, nemůžeme to nechat být? Vrátí se do cely a náš pán s ní potom naloží podle svého uvážení.“

Zmlkni, Cissy. Chci, aby mi tvůj syn ukázal, že je muž.“ Pak směrem k Dracovi dodala: „Dělej.“

Draco se pomalu zvedl ze židle, snažil se ovládnout třes v rukou, když si přebíral dýku, a přistoupil k Hermioně, zhroucené na zemi. Za Bellatrixinými zády Narcisa sklonila hlavu do dlaní. Severus byl jediný, kdo to gesto postřehl.

Draco, nemusíš to dělat,“ promluvil tiše. „Jen Pán zla tě může k něčemu takovému nutit. Chceš-li odejít, můžeš.“

Cože?“ zaječela Bellatrix z plných plic a rozhodila rukama. „Nesnažíš se chránit tu mudlovskou šmejdku, že ne?“

A ty udílíš rozkazy místo Pána zla?“ vyštěkl Severus a okamžitě využil příležitosti. „Myslíš, že se mu můžeš rovnat? Jak se opovažuješ rozkazovat jeho služebníkům, a navíc jeho jménem?“

Bellatrix se nafoukla a zmlkla. Severus ani na chvíli nezaváhal, popadl Hermionu za vlasy a vytáhl ji na nohy. „Půjdeš se mnou,“ zavrčel, bez náznaku jemnosti, aby nevzbudil podezření. Hermiona vykřikla, když ji smýkal směrem k podzemí, aby vypadala před Bellatrix přesvědčivě, ale jakmile prošli dveřmi a vydali se po schodech, úlevně si oddychla.

Děkuju, profesore,“ zamumlala, když se svezla na židli ve své cele. Snape kývl a začal ji připoutávat.

Nenecháme vás v tom, slečno Grangerová, slibuji. Dejte nám čas, abychom znovu všechno promysleli, a zkusíme to znovu. Brzy,“ ujišťoval ji.

Hermiona se slabě pousmála. „Jak se mají ostatní?“ zeptala se. „Jsou všichni v pořádku?“

Jeden ze starších Weasleyů je u Svatého Munga, ale brzy ho už pustí. Jinak se nikomu nic nestalo,“ zamručel profesor, znechucený vzpomínkou na Rona, který na něj pravidelně křičel při každém setkání. „Váš přítel Ronald tráví svůj čas ječením na mě při každé příležitosti, dvojčata neztrácejí smysl pro humor, což je vcelku uklidňující, a Potter…“ vydechl, „zůstává sám sebou.“

Hermiona se usmála. Vztah Harryho se Snapem se vyostřil už od prvního dne v Bradavicích. Hermiona si uvědomovala, že v něm Snape spatřuje chlapce, který jej léta týral, Harryho otce Jamese. To ve skutečnosti nevysvětlovalo všechny Snapeovy reakce, ale Hermioně nepřipadalo vhodné se na to ptát. Jen kývla a zašeptala: „Jsem ráda, že jsou zdraví…“

Prozatím je podstatné, že jste zdravá vy,“ připomněl jí Snape a pohlédl jí zpříma do očí. „Pán zla dorazí dnes večer. To znamená, že musíte sebrat všechny síly a uzavřít mu cestu ke své mysli. Jinak…“

Jsme vy i já ztraceni,“ vydechla Hermiona.

Včetně mého kmotřence a jeho přítele,“ dodal zamračeně profesor.

Hermiona přikývla. „Udělám, co budu moci.“

Snape sevřel rty a naposledy se na ni podíval, než opustil celu. Hermiona se zhluboka nadechla, aby potlačila slzy. K smrti ji děsila myšlenka na to, že se ještě toho večera setká s Voldemortem. Ale musela odsunout strach do pozadí a vybavit si techniky nitrobrany, které si osvojila před několika měsíci. Musí zůstat silná. Kvůli sobě, kvůli Snapeovi, ale také kvůli Dracovi, Blaisovi, Harrymu, Ronovi a kvůli všem, kteří na ni venku čekali. Dokážu to, slíbila si.


Kapitola 8 - Kdo pozdě chodí



Autor: Xeres Malfoy;   Překlad: arabeska;   Beta: Calwen;   Banner: Vojta

Originál: Une journée en Enfer

Rating: 18+ odporná kapitola!

PP: U předchozí kapitoly jsem zapomněla uvést betu, což je zcela neomluvitelné a trestuhodné. Odpusť, Calwen, hřích je již napraven!



Když Narcisa zaklepala na dveře synova pokoje, musela nějakou chvíli čekat, než se objeví. Jeho vystrašená bledá tvář jí lámala srdce. Ohlédla se přes rameno, jestli je někdo nesleduje, a pak Draca vtáhla do rozechvělé náruče.

Pán dorazil,“ zašeptala. „Jak se cítíš?“

Draco jí stisk ochable opětoval. „Chceš upřímnou nebo politicky přijatelnou odpověď?“ zeptal se slabě.

Pravdivou,“ odvětila Narcisa a pohladila ho po vlasech.

Chci umřít.“

Narcisa zavřela oči a přitiskla ho k sobě ještě pevněji. „To ti zakazuji.“ Na rameni cítila, jak kývá hlavou nahoru a dolů, ale to byla jediná odpověď, které se od něj dočkala. „Je na čase, pojďme,“ postrčila jej ke schodům.

Draco se s ní doloudal do jídelny. Když otevřeli dvoukřídlé dveře, spatřil, že je už místnost zcela obsazená. Voldemort stál v čele masivního dubového stolu, který byl pro účely zasedání kouzlem prodloužený, a okamžitě k němu a k jeho matce otočil hlavu. Pronikavý pohled rudých očí ale trval jen zlomek vteřiny, k Dracově nesmírné úlevě.

Po stranách stolu byli usazeni všichni význační Smrtijedi – Mulciberovi se stále ještě nepodařilo zbavit praskajících vředů, tak do společnosti nesměl. Blaise stál na druhém konci jídelny, co nejdále od Voldemorta, a jeho rodiče za jeho zády ze všeho nejvíce připomínali vyděšené krysy v pasti.

Theodor seděl vedle svého otce a zabodl do Draca oči, jakmile překročil práh. Draco z něj nespustil zrak, dokud neusedl vedle Luciuse, a až následně si dovolil střelit pohledem po Blaisovi. Nezdálo se totiž, že by Voldemort věnoval dění kolem sebe nějakou pozornost. Upíjel z poháru červeného vína, ale jeho uzavřený a kamenný výraz jen zesílil Dracovu nervozitu. Osobně upřednostňoval Voldemorta, který mluvil, než Voldemorta, který mlčel. Ticho bylo totiž nepředvídatelné a znamenalo, že úroveň jeho vzteku přesáhla hranici slov. Ostatní Smrtijedi museli asi sdílet stejný názor, vzhledem k jejich napjatým výrazům a nervózním pohledům. Jediný, kdo patrně z nastalé situace těžil nějaké potěšení, byla Bellatrix, která se zubila na celé kolo.

Když Draco dosedl, otec jej přísně zpražil, ale nedostalo se mu žádné reakce. Severus kradmo sledoval Voldemorta. Zřejmě ho fascinovala krvavě rudá barva vína. Mistr lektvarů se v duchu otřásl, když si uvědomil, jak identická je barva vína a jeho očí.

Nesměl si ale dovolit žádné rušivé myšlenky. Potřeboval se koncentrovat na svou mentální bariéru, kdyby snad Voldemorta napadlo vstoupit mu do mysli. Soustředění na tak těžký úkol bylo vyčerpávající, ale Severus cvičil tak často, že už to bral téměř jako samozřejmost. Naposledy pomyslel na Hermionu v cele pár metrů pod nimi. Kéž by také na nitrobranu sebrala dost sil.

Jeden ze Smrtijedů si odkašlal, až Draco, Blaise, jeho rodiče a Narcisa nadskočili. Theo vyslal Dracovým směrem čirý posměch, ale mladík se zdál ztracený v myšlenkách. O pár míst dál sedící Narcisa si nalila pohár vína, ale třásla se jí ruka a několik kapek se vpilo do bělostného ubrusu.

To zřejmě vytrhlo Voldemorta ze zamyšlení a rozvážným pohybem odložil sklenici na stůl. Pod Luciusovým rozezleným pohledem se jeho žena pokoušela napravit škody látkovým kapesníčkem, a mezitím se Pán zla narovnal a pohlédl na Zabiniovy – v téměř kompletním počtu – na druhé straně jídelny. Blaise cítil, jak mu vstávají vlasy na šíji, když se rudé duhovky zabodly do jeho tmavých.

Kdy se dočkám hlášení z poslední noci? Nemám samozřejmě problém jednoho po druhém vykuchat, než se uvolíte začít mluvit,“ pronesl Voldemort hlasem ledovce.

Draco si všiml, jak se Bellatrix při té představě rozzářila, ale Severus na ni pohlédl natolik pohrdavě, že okamžitě zase zvážněla.

Pane, dovolte mi promluvit,“ povstal Lucius a Draco dál zařezaně seděl.

Voldemort se dlouze nadechl a mávl rukou. „Vida! V někom se ozvala odvaha…“ zahlásil. „Nejraději bych vám ostatním vyřízl jazyky,“ dodal a rozhlédl se po svých poskocích. „Jak zasluhujete.“

Lucius se sevřenými rty počkal, až Voldemort skončí, než promluvil: „Pane… Jak již vám Bellatrix jistě řekla, získali jsme při výslechu adresu ústředí Fénixova řádu. Mudlovská šmejdka, která nám ji vyzradila, je Hermiona Grangerová, blízká přítelkyně Harryho Pottera a -“

vím, kdo je Hermiona Grangerová,“ zahřměl Voldemort a udeřil pěstmi do stolu, až sebou veškeré osazenstvo, včetně Bellatrix, trhlo. „K věci, Luciusi!“ odhalil zuby.

Pán Manoru se potajmu nadechl. „Jistě, můj pane. Ukázalo se, že Řád náš příchod očekával a celá akce byla naplánovaná tak, aby mohla Grangerová uprchnout z našeho panství.“

Při těch slovech obrátil Voldemort pozornost k Blaisovi, který musel sebrat všechny poslední síly, aby se mu nepodlomila kolena. „S pomocí našeho kolegy…“ zašeptal černokněžník a jeho pohled se ani nezachvěl.

To je naprostá pravda, pane,“ souhlasil Lucius o něco váhavěji. „Ale…“

Nato se Theodor vztyčil a přerušil tak Luciusova slova. Malfoy po něm střelil pohledem. „Pane, smím něco dodat?“

Voldemort mu pokynul.

Můj pane, Blaise má naštěstí přátele, na které se může spolehnout.“ Kývl Dracovým směrem. „S Dracem nás překvapilo, když jsme zjistili, že se chystá s Grangerovou překročit hranici pozemků.“

Tedy jste je přistihli při činu,“ řekl Voldemort suše.

Přesně tak, pane,“ odvětil Theodor, „ale na obranu mého přítele bych chtěl dodat, že jakmile jsme začali naléhat, aby se vzpamatoval, opět se mu rozsvítilo.“

Kromě toho, že se ukázalo, jak to děcko dokáže obrátit, nevím, čím je tento fakt důležitý,“ zašeptal mrazivě Pán zla.

Pane,“ vložil se Draco a ignoroval Theodorův varovný pohled. „Blaise více než rozhodil ten skandál, který na začátku měsíce otřásl jeho rodinou…“ Dracovi se v křeči sevřel žaludek, když do něj Voldemort zabodl zrak. „Představte si, že jste v našem věku a najednou zjistíte, že vaši rodiče celý život věznili vaše dvojče, odchylku přírody… motáka!“ Úmyslně k poslednímu slovu připojil znechucenou grimasu a Voldemort se zřejmě chytil.

Můj přítel Draco,“ navázal opět Theodor a protahoval každou slabiku, „má naprostou pravdu. Blaise doslova přišel o všechny jistoty. Myslím, že ten incident s Grangerovou byl jen moment morálního zakolísání, a z celého srdce doufám, že vy, můj pane, se mnou budete souhlasit. Blaise byl vždy naším přítelem a nikdy ani na okamžik neprojevil jakoukoliv známku neloajálnosti.“

Theodor se znovu posadil s důstojností advokáta, který právě pronesl obhajobu, a Draco taktak neobrátil oči v sloup.

V Blaisových rodičích zůstala jen malá dušička – drželi hlavy skloněné a třásli se – a Voldemort na ně opovržlivě pohlédl. „Moment morálního zakolísání, kvůli kterému jsme málem přišli o nejdůležitějšího vězně,“ vyprskl a šlehl pohledem po Blaisovi. Luskl prsty a v místnosti se objevil Mulciber. Doklusal k Pánově místu a Voldemort mu šeptem sdělil příkaz. Mužových uhrů příliš neubylo, ale zato už nedělaly příšerné zvuky a postupně se hojily. Když se od něj Voldemort odtáhl, znovu obrátil pozornost k Zabiniovým. „Takovou zradu nemohu prominout.“

Blaise cítil v krku žluč. Teď už neexistovalo pochyb, že tohle nepřežije.

Nicméně, Zabini, vzhledem k tvému věku a k okolnostem, které tví přátelé předložili, tě nezabiju, aniž bych ti dal šanci dokázat, že stojíš na naší straně. Jsi připraven přijmout trest jako muž, nebo dnes raději zemřeš?“

Blaise otevřel ústa, ale nevyšla z něj ani hláska. Koutkem oka vnímal Theův potěšený výraz a Dracovo zděšení. Musel se poškrábat na krku, aby znovu získal kontrolu nad svým hlasem.

Pane,“ začal Blaise, zatímco jeho matka němě ronila slzy, „přijmu od vás jakýkoliv trest a uznám důsledky svých činů.“ Zhluboka se nadechl a dodal: „Mí přátelé, Draco a Theodor, mi otevřeli oči a zabránili mi spáchat nejhorší chybu mého života. Jsem si naprosto vědom toho, že tato druhá šance, kterou jste mi velkoryse nabídl, by nebyla možná bez nich, a děkuji jim, stejně jako děkuji vám, Pane, za vaši milost. Už vás nikdy nezklamu.“

Voldemorta jeho podlézavá slova nesmírně potěšila. A právě tu chvíli si vybral Mulciber, aby se objevil v jídelně. Kývl na Voldemorta a na rtech Pána zla se znovu objevil úsměv. Namířil prst Mulciberovým směrem.

Jakýkoliv trest říkáš, Zabini?“ bavil se Voldemort a Mulciber otevřel dveře dokořán. Draco se obrátil jeho směrem a všiml si, že drží v rukou řetěz. „Nevím, co na to vy,“ protáhl Pán zla do éteru, „ale já bych přímo zlikvidoval původce všech problémů… Bez příčin nebude následků.“

Mulciber zatáhl za řetěz a na jeho konci se objevila vyhublá, bledá a roztřesená postava vlčího dítěte Zabiniových. Blaisova matka zasténala a podlomila se jí kolena. Její manžel odvrátil pohled. Jako zbabělec, pomyslel si Blaise, který neodtrhl oči od své sestry.

Notte!“ zvolal Voldemort a Theodorův otec se poklonil. „Ne, ty ne,“ vyplivl opovržlivě. „Tvůj syn…“

Theodor se usmál. „Ano, pane?“

Přetlumoč laskavě svému příteli, o čem jsme hovořili v soukromí,“ požádal jej Voldemort s lehkostí kobry.

Dracovo zděšení dosáhlo dalšího stupně. To už mluvil s Voldemortem o trestu, který Blaise čeká? Od kdy má Nott takový vliv? Otřásl se, když zachytil Theodorův odporný úsměv.

S potěšením, pane,“ zapýřil se a pak se otočil na Blaise. Nedíval se mu do očí. Když si to Blaise uvědomil, sám uhnul pohledem stranou a zaměřil se na své dvojče. „Pán zla pronesl svůj verdikt. Zde se nachází ostudná špína vaší rodiny. Ta, která je zodpovědná za tvé prohřešky. Ta, kvůli které jsme celé dětství prožili v pavučině lží.“

Blaise se zamračil.

Pán ti nařizuje zabít tohoto hanebného tvora, tady a bez jakýchkoliv dalších procesů.“

S tupou ránou dopadla paní Zabiniová na kolena, paže omotané kolem těla, a její záda se otřásala vzlyky. Její syn ve smrtelné hrůze pohlédl na mladou dívku. Ty samé oči, ty stejné černé vlasy, brada, křivka nosu. Blaise měl pocit, jako by mu právě přikázali zabít sebe sama.

Zdálo se, že jeho sestra absolutně nerozumí ničemu, co se kolem ní děje. To drama se jí netýkalo. Ani nemluví naším jazykem, jak by mohla pochopit, co ten úlisný kretén, který se označoval za našeho kamaráda, právě vyslovil? pomyslel si Blaise vyčerpaný další vlnou děsu.

Dívka na něj hleděla. Znepokojoval ji. Vypadal jako ona. Už se viděla, v zářivé hladké placce. Zprvu ji to vyděsilo, ale potom si uvědomila, když se dotkla chladného povrchu, že v tom obraze je ona sama. A tento chlapec vypadal téměř stejně, jen nebyl tak hladký a tvrdý na dotek. Chtěla se k němu přiblížit, ale ten, který držel druhý konec řetězu, jí to nedovolil.

Tlumeně vykřikla a udeřila pěstmi do země.

Voldemortovi se v očích zračil odpor. „Jak žalostné představení. Proč jste ten ďáblův potěr nezahubili v kolébce?“

Blaisovi rodiče nereagovali. Francisco Zabini samozřejmě znal odpověď. On ani jeho žena se nedokázali přinutit zavraždit vlastní dítě. Odvrhnout je také nebylo možné, protože pouhá její existence znamenala, že rodová linie Zabiniových byla narušena mudlovským genem, byť jediným. Co kdyby si ji někdo spojil s biologickou rodinou? Ne, vyhodit ji na ulici absolutně nepřipadalo v úvahu.

Kupodivu žádná odpověď,“ utrousil Voldemort rozezleně. „Nevadí, problém bude brzy vyřešen.“ A když Blaise nehnul ani prstem, nonšalantně dodal: „Pokud jsi samozřejmě nezměnil názor. V tom případě zemřete oba spolu, stejně jako jste se spolu narodili.“

Ne!“ vřískla matka dvojčat. „Jen to ne! Prosím! Ne našeho syna…“

Blaise zavrtal pohled do očí své sestry. Se srdcem na jazyku uvažoval, jestli je schopen se takovému příkazu podřídit. Schopen zabít. Vlastní krev. Nebylo by lepší prostě složit karty a zemřít?

Jenže v tu chvíli mu myslí probleskla vzpomínka na Grangerovou. Počítala s ním. Stejně jako Draco a potažmo Harry Potter a celý jejich Řád. Mělo ho napadnout, že Voldemortovi nebude stačit obyčejný běžný trest. A Theodor se nemohl vůbec dočkat, až ho uvidí spáchat vraždu sourozence.

Blaise našel v Dracových očích stopu kuráže, ačkoliv soustředil veškerou svou malfoyovskou zlobu na Theodora.

Musíš to brát tak, že jí tím uděláš laskavost, Blaisi, řekl hlas. Ta dívka zná jen kobky a kámen. Ať už uděláš cokoliv, bude to jistě lepší než to, co by ji jinak čekalo. Dnes je jí zkrátka souzeno zemřít.

Polkl žluč, když zachytil její zvědavý pohled. Cítil, jak jeho ruka naučeně sahá po hůlce a míří sestřiným směrem. Zřejmě ji zaujala, protože se naklonila se blíž, aby ji mohla prozkoumat. Jenže řetěz ji nikam nepustil.

Do žhavé lávy se mnou, jestli po tomhle Hermioně nepomůžu… pomyslel si a sevřel prsty kolem hůlky.

Avada… kedavra.“

Zavřel oči. Tichem zazněl zvuk bezvládného těla, které dopadlo na dlažbu, a vzápětí matčin srdceryvný výkřik.

Když Blaise oči zase otevřel, viděl v dívčiných navždy ztuhlých rysech stále ten samý zaujatý výraz.

Obrátil se na Voldemorta, protože už ten pohled do vlastní tváře nedokázal snést, a spatřil čistý sadismus v Theodorových očích. Hypnotizoval mrtvé tělo a široce se u toho usmíval a Blaise se musel násilím přesvědčovat, aby ho neproklel do nejhlubších pekel. Potom se pokusil pronést neutrálním tónem: „Hotovo.“

Voldemortovi se po rtech rozlezl úsměv. „Skvěle,“ děl, než se zvedl od stolu. Tiše se vydal ke dveřím, překročil Blaisovu sestru a otočil se zpět na trojici Zabiniových. „Nemusím snad dodávat, že ty a tvá žena odtud co nejdříve vypadnete. Nepotřebuji následníky neschopné plnit úkoly dětské úrovně.“ Přimhouřil oči na Francisca, který stál rovně jako pravítko. „Nezabiju tě před očima tvého syna jen proto, že právě dokázal, že je mnohem užitečnější, než jste byli vy oba za celých dvacet let. Ale pamatuj, že pokud se naše cesty jednoho dne ještě zkříží, oba zemřete dřív, než vůbec stihnete padnout na kolena a prosit.“

A s těmi slovy zmizel za dveřmi a hábit se za ním slabě zavlnil. Kolem dlouhého stolu se atmosféra rázem uvolnila.

Francisco pomohl své ženě na nohy a vtáhl syna do posledního objetí. „Promiň mi to, Blaisi,“ vydechl, než odvlekl jeho matku z Manoru. Blaise je němě sledoval a snažil se nemyslet na to, jak během několika zpropadených minut přišel o celou rodinu.

Mulciber se chystal odnést tělo, ale Blaise jej na poslední chvíli zastavil. „Postarám se o to,“ prohlásil rozhodně.

Draco se rázem zvedl ze židle a nabídl pomocnou ruku. Blaise napjatě kývl. Mávl hůlkou a odlevitoval tělo z místnosti. Jakmile byli venku, začali se trousit i ostatní Smrtijedi, jeden po druhém, každý z nich jiným způsobem otřesený událostmi večera. Narcisa zůstala sedět na místě, jen schovala hlavu do dlaní, a pak se natáhla po sklenici s vínem a na jeden zátah ji vyprázdnila.

Draco následoval Blaise do zahrady. I s tělem se zastavili pod klenbou u vchodu a Blaise se obrátil na svého přítele, který z něj nespouštěl oči, jako by očekával, že se každou chvílí zhroutí.

Oslovil ho, ale Blaise ho nenechal říct nic dalšího.

Máš lopatu?“ zeptal se úsečně.

Draca tím vyvedl z míry. „Cože?“

Lopatu,“ zopakoval Blaise jasnějším hlasem. „Víš… na kopání.“

Draco několikrát zamrkal s pocitem, že si z něj Blaise jen utahuje. „Bylo by to jednodušší udělat kouzlem, proč -“

Do hajzlu, Draco, pohřbívání mojí sestry bude to jediné, co mě s ní bude spojovat, tak mě nech to udělat, jak chci. Máš tu blbou lopatu?“ vychrlil ze sebe Blaise a s každým slovem se mu hlas lámal o něco víc.

Draco kývl a vrátil se do domu s úmyslem prohledat matčiny pomůcky pro zahradničení. Pro Narcisu bylo vždy otázkou cti pracovat na zahradě manuálně. Brzy se vrátil i s lopatou a Blaise se ho zeptal, jestli ví o nějakém tichém koutě mimo jejich pozemek.

Manor obklopovaly mýtiny, stromy a vzrostlé traviny, takže by nebylo složité najít takové místo do několika minut, ale Draco stejně zavedl Blaise o několik stovek metrů dál, k jezírku, nad kterým se skláněla smuteční vrba.

Je to… bude to stačit?“ ošil se.

Blaise přikývl. „Dokonalé.“

Položil sestřino tělo na zem o kousek dál, schoval hůlku do kapsy a chopil se lopaty a zaryl ji hluboko do země. Draco ho sledoval a nedalo se přehlédnout, jak s každým dopadem lopaty Blaisovy pohyby sílí a zrychlují.

Blaisi,“ oslovil ho tiše.

Odpovědí mu byla lopata v zemi.

Blaisi,“ zkusil to znovu, nervózní z jeho zuřivosti a neměnného tempa.

Co je?“ vyštěkl a konečně se otočil. Draco viděl, jak mu z koutku pravého oka sklouzla slza a padla do temnoty.

Zpomal, zničíš se…“ promluvil opatrně a litoval, že ho netrklo vzít ty lopaty dvě.

Jo, ona rozhodně nemá naspěch, že?“ zavrčel Ital a lopata znovu zajela do navlhlé hlíny.

Tak jsem to nemyslel,“ bránil se Draco. Blaise nicméně k jeho úlevě zpomalil. Až potom si Draco znovu v hlavě přehrál vzpomínky na večerní události.

Blaise zabral ještě několikrát, než na chvíli zastavil, aby si v ruce přehodil násadu a protáhl si bolavý krk.

Theodor… viděl jsi jeho pohled?“ zachraptěl.

Jo. Říkal jsem, že si to užívá,“ odpověděl Draco. „Dočista zešílel.“

Blaise něco zamumlal a vrátil se k práci. Po několika minutách ustavičného kopání ale promluvil znovu, slabě a zadýchaně. „Víš, co je nejhorší?“ zeptal se, aniž by očekával odpověď. „Jak snadné to je,“ zašeptal a popotáhl.

Jak snadné?“ nechápal Draco a mračil se.

Blaise zatnul zuby. „Stačila k tomu jen dvě slova, ksakru…“ Hlas mu zakolísal. „Dvě slova. Jenom dvě slova dokážou vzít život! Dvě slova a pak nic, vůbec nic, je pryč, ve zlomku vteřiny, aniž by mohla brečet, aniž by si mohla vůbec uvědomit, že to je opravdu konec…“

Blaise zaryl lopatu do hlíny ztěžklé nedávným deštěm a klesl na kolena. „Můžou za to jenom dvě podělaná slova.“ Otřel si čelo do rukávu. „Připadám si… jako netvor. Jak to dělají? Jak to můžou dělat, už tolik let?“

Draco neodpověděl a po další chvíli ticha se Blaise dal znovu do práce. Dracův pohled se zatoulal k dívce položené na zemi. „Víš, v jednu chvíli jsem si vážně myslel, že to neuděláš.“

Blaise ztuhl, lopatu v půli cesty k zemi. „Změnilo by se něco? Díval by ses na mě jinak?“

Draco mu ve tmě opětoval pohled. „Ano. Ne. Já nevím…“

Úžasně prozíravé,“ ušklíbl se Blaise a lopata pokračovala v práci.

Draco vzdychl. „Asi by to bylo hrdinské, ale… přišel bych o nejlepšího přítele a nejsem si jistý, jestli bych bez něj mohl jít dál. Vím, že je to sobecké. Ale ulevilo se mi, žes to udělal.“

Blaise ho probodl pohledem. „Jo. A v budoucnu bych ti radil mě nezradit, kámo. Ani Grangerovou a její partu. Všechny vás tu pozabíjím, jestli mi nebudeš líbat zem pod nohama až do konce našich dnů…“ zavrčel, asi ve snaze trochu uvolnit atmosféru.

Draco se uchechtl, ale okamžitě přestal, když si uvědomil, že v přítomnosti mrtvého těla jsou možná takové projevy nepatřičné.

Máš můj slib.“ Zafuněl. „Nezapomeň to říct Potterovi, až ho uvidíme, třeba ho to oslní.“

No nevím,“ zamručel Blaise.

*

Po odchodu svých dvou vrstevníků se Theodor vytratil z jídelny a zamkl se v jedné z manorských koupelen. Pustil z kohoutku ledovou vodu, nabral ji do dlaní a několikrát si opláchl obličej. Pak se oběma rukama opřel o umyvadlo a se svěšenou hlavou se zaměřil na splašený dech. Vzpamatuj se. Uvolni se…

Několikrát se nadechl a vydechl, než pomalu zvedl hlavu. V zrcadle se odrážel jeho obličej a zvrácený úsměv. Rozšířené panenky otvíraly černé bezedné propasti uprostřed duhovek. Trvalo dlouho, než se mu podařilo opět dýchat pravidelně. To šimrání v končetinách však nemizelo. Nemohl se toho zbavit už od okamžiku, kdy Blaise pozvedl hůlku proti vlastní sestře.

Theodor zavřel oči. Ta vlna slasti, která ho zavalila, když tu dívku zasáhlo do hrudi osudné kouzlo. Jak se mu celé tělo napjalo, když jí ze rtů unikl poslední výdech. Záchvěv extáze, který pocítil, když tělo dutě dopadlo na podlahu. Znovu se nadechl, vydechl a nadechl a propukl v nervózní chechot.

Merline, ten adrenalin. Jak nevšední pocit. Když pronesl tu finální větu, cítil se tak mocně, tak uvolněně, tak… přirozeně. Nikdy v životě nepoznal takový pocit štěstí.

V tom momentě si mladík uvědomil, že je mu v černých kalhotách nějak těsno. Potil se a v podbřišku mu mravenčilo vzrušení. Kdyby tak měl po ruce Pansy Parkinsonovou nebo Astorii Greengrassovou nebo kteroukoliv jinou… jenže děvky nikdy nebyly k dispozici, když je člověk nejvíc potřeboval.

Pak mu hlavou bleskl nápad.

Vždyť nejsem vybíravý, pomyslel si a zmáčené rty mu znovu zkroutil odporný úsměv.

Otočil kohoutkem, v nastalém tichu si osušil obličej do malého ručníku a odešel.

*

Narcisa, Lucius a Severus zůstali v jídelně sami, když je Theodor opustil. Paní domu sledovala jeho záda s knedlíkem v krku. Neušel jí potěšený výraz v jeho obličeji, když byl mladý Blaise nucen zabít své dvojče. Z toho chlapce měla vždy husí kůži, ale tentokrát všechno předčil.

Natáhla se po lahvi vína, aby si dolila sklenku, ale Lucius byl rychlejší a podařilo se mu ji včas zabavit. „Pro dnešek už vína stačilo, drahá,“ pronesl s náznakem pohrdání. „Nechceš skončit jako tvůj syn.“

Jejich pohledy se střetly. „Ne, Luciusi. Upřímně si přeji, aby můj syn neskončil jako můj manžel,“ ucedila.

Luciuse ten tón překvapil. Jeho žena byla vždy tak klidná a vyrovnaná… nyní dštila síru. V poslední době mu odmlouvala čím dál častěji a to se mu nelíbilo. Narovnal se do plné výše a výhružně pozvedl ruku, ale ještě než ji stihl udeřit, ucítil na zápěstí tlak. Silný a neústupný stisk ruky.

Severus jej provrtával pohledem. „Prosím, Luciusi, dotkni se jí a já do tebe s potěšením narvu tu tvou hůl. Ne nutně krkem,“ protáhl Mistr lektvarů.

Co ty tady vůbec děláš?“ vyštěkl Lucius a znovu se podíval na svou ženu. „Aha, chápu… dva dobří přátelé z Bradavic chtějí trochu soukromí!“ Nelibě se Severusovi vyškubl a oba je počastoval nepokrytým odporem. „K čertu s vámi.“

Odkráčel dlouhými kroky a lahev nezapomněl vzít s sebou.

Narcisa úlevně vydechla, jakmile prošel dveřmi, a když pohlédla na Severuse, zakroutila hlavou. „To byl večer…“ Přejela si rukou po tváři. „Myslela jsem, že se mi zastaví srdce.“

Zřejmě jsi ho viděla tak jako já.“ Severus se posadil. „Ten chlapec je naprosto nekontrolovatelný.“

Narcisa stále vrtěla hlavou. „Děsí mě jeho oči… Jako by…“

„…byl predátor,“ dořekl Severus a oči měl temnější než okolní noc.

Jako by ztratil zdravý rozum,“ opravila jej.

Severus si zamyšleně pohrával s prázdnou sklenkou. „Dnes jsem mluvil s jeho otcem,“ řekl a Narcisa k němu tázavě vzhlédla. „Prozradil mi, že jeho syn tráví noci zavřený v pracovně plné knih o černé magii. Stěží spí a skoro nejí. Dokonce ohrožuje vlastní matku.“

Narcisa pevně sevřela rty. „Neexistuje šance, jak ho zastavit?“ zašeptala naléhavě.

Už jsem to zkusil,“ prozradil. „Promluvil jsem o jeho chování před Pánem, snažil jsem se mu naznačit, že by ho mohl ohrozit, že baží po moci, ale Pán zla vidí jen dítě, které touží jen a pouze sloužit jeho věci. Nejsem přesvědčený o tom, že je ten chlapec zrozený pro to, aby celý život sloužil, pokud mi rozumíš.“

Když Narcisa neodpověděla, Severus se zvedl a zasunul židli na své místo. „Pojď se projít, prospěje ti to,“ nabídl jí tiše a Narcisa kývla a postavila se. Trocha čerstvého vzduchu a hvězdy nad hlavou, to by jistě mohlo pomoci.

Vyšli na chodbu a na jejím druhém konci spatřili Theodora. Minul je bez povšimnutí, se znepokojivým úsměvem na rtech, a Severus se zamračil. Narcisa už se na toho malého ďábla nedokázala déle dívat a popohnala Severuse k hlavnímu vchodu. Mistr lektvarů akorát zachytil, že Nott míří do podzemí, než se za nimi zabouchly dveře.

A v tu chvíli Severus všechno vypustil, Notta, sklepení, rozhovor o něm, to když se Narcisa konečně usmála a objal je noční vánek.

*

Zajdu pro něco k jídlu,“ prohlásil Draco a vynadal si, že ho to nenapadlo dřív, ještě než ušli půl kilometru tmou. „Když nebudeš pít, odrovnáš se úplně.“

Díky, chlape.“ Blaise se ani v nejmenším nebránil chvíli samoty. Sledoval Draca, jak mizí v temnotě, a jakmile byl z doslechu, padl do čerstvě vykopaného mělkého hrobu. Nijak ho nevzrušovalo bahno a hlína pod oblečením. Po tvářích mu kanuly slzy.

*

O pár metrů dál Draco spatřil svou matku a kmotra, jak vycházejí z Manoru. Okamžitě si vzpomněl na Grangerovou. Jestli už uvnitř nikdo není, mohl by v kuchyni vyzvednout jídlo a pití pro Blaise, a pak využít příležitosti a jít se podívat za ní do cely. Určitě měla už i ona hlad. Ten nevydařený útěk ji musel vyděsit. Sevřel se mu žaludek, když si uvědomil, že se po tom včerejším fiasku ani nešel přesvědčit, jestli je naživu.

Sledoval, jak se matka se Snapem vzdalují k francouzské zahradě, a pak vběhl do opuštěného Manoru. Někde nedaleko se zabouchly dveře, ale kromě toho byla celá budova ponořená do ticha. Kdyby Draco vešel jen o chvíli dřív, viděl by Notta sestupovat po schodech do podzemí. Kdyby tu byl o minutu dřív, jistě by mu neušel Theodorův sadistický škleb. Kdyby ho napadlo dojít unavenému Blaisovi pro pití dřív, mohl zabránit tomu, co se má brzy stát. Jenže kdo pozdě chodí


Kapitola 9 - Nevinnosti, vrať se



Autor: Xeres Malfoy;   Překlad: arabeska;   Beta: Calwen;   Banner: Vojta

OriginálReturn to Innocence

Rating: 18+ odporná kapitola!



 

PP: Return To Innocence nazpívala Enigma: https://www.youtube.com/watch?v=Rk_sAHh9s08

 

 



Draco co nejtišeji sestoupil do podzemních kuchyní. Našel čistou skleněnou lahev, naplnil ji vodou a zašpuntoval a poté narychlo připravil tři sendviče, zabalil je do ubrousku a cestou z kuchyně si do podpaží strčil lahev s vodou. Vzpomněl si, že se chtěl jít ještě podívat na Hermionu, tak přeběhl chodbu a opatrně se dal na sestup se schodů, které vedly k celám.

Schodiště i chodba k jeho štěstí zely prázdnotou. Nebylo by snadné někomu vysvětlovat, proč jde s jídlem a pitím sem dolů, kde věznili krvezrádce a mudlovské šmejdy. Na úpatí schodiště se zastavil, rozhlédl se po množství dveří, a pak znenadání ztuhl. Dveře cely Grangerové byly pootevřené. Přitiskl se zády ke zdi a pomalu, neslyšně zamířil tím směrem. Dolehlo k němu vyheknutí a nářek a po zádech mu přejel mráz. Když se doplížil ke dveřím, přitiskl se tváří k chladnému kameni a opatrně nahlédl dovnitř.

Theodor ležel na zemi. Dracovi hned nedošlo, co tam dělá, dokud neuviděl další pár štíhlých zašpiněných nohou pod těmi jeho. Celý zkamenělý vzhlédl výš. Grangerová upírala mrtvolně prázdný pohled ke stropu, ležela nehybně jako panenka a vlasy rozprostřené po špinavé zemi tvořily zaprášenou svatozář kolem její uslzené a zakrvácené tváře. Dívčin zbídačený zevnějšek ale Notta nijak neodrazoval. Mocně přirážel a držel ji pevně pod krkem.

Draco cítil, jak mu prsty ochabují, a lahev dopadla na kamennou zem, roztříštila se a voda se rozprskla po celé šířce chodby. Při tom hluku Nott zpozorněl a zvedl hlavu, aniž by ustal v pohybu. Okamžitě si všiml svého bývalého spolužáka, který ho sledoval bezhlesně jako socha – a usmál se na něj. Podle a sadisticky. Úsměvem, který říkal ‚dívej se na mě… dívej se, jak strašně si to užívám.‘

Byl to ten samý výraz, jaký viděl na Theodorově tváři ve chvíli, kdy Blaisova smrtelná kletba udeřila do hrudi jeho sestry. Ten samý pohled z předešlé noci, kterým probodl Draca, zatímco držel Hermionu za vlasy a vyhrožoval jí zbraní. Draco si přesně pamatoval jeho slova: „Co říkáš, Malfoyi? Bude ti připadat stejně rozkošná, když jí tu udělám velkou bolístku? Nebo možná díru… tady?“

Hermiona, uvězněná pod Theodorovým tělem, asi ani neslyšela tříštící se sklo, možná dokonce nezaznamenala, že je někdo u dveří. Jako tělo bez duše zírala do jednoho bodu na stropě a vedle stružky krve, která jí pomalu stékala z nosu po zamazané tváři, se klikatily cestičky několika slz.

Se srdcem v krku blonďák ustoupil. O dva kroky. A v dalším okamžiku už ho nohy neposlouchaly a Draco se slepě dal na úprk k východu. Přeletěl halu, narazil na vchodové dveře, které se rozletěly dokořán, divže nesrazil na zem matku, která se se Snapem vracela z noční procházky – a běžel dál a dál a ani na vteřinu nezpomalil.

Nemohl si všimnout, že Snape chytil Narcisu za ruku, a neměl šanci zaslechnout, jak ji ujišťuje, že zjistí, o co jde. Utíkal. Proběhl branami pozemků a hnal se dál, až dokud nezakopl o vlastní nohy a nedopadl tvrdě na zem. Šok z pádu, obrazy znásilnění, které se mu vpálily do očních víček, stres posledních čtyřiadvaceti hodin, všechno to udeřilo plnou silou a Draco cítil, jak se mu vnitřnosti svíjí jako háďata. Předklonil se na roztřesených pažích a vyzvracel to málo jídla, co v poslední době pozřel. S prsty zarytými do trávy cítil, jak se nekontrolovatelně třese, a nedokázal rozpoznat, jestli to je chladem noci, nevolností nebo tím, co právě viděl. Možná vším.

Pokusil se postavit, ale nohy neprojevily sebemenší snahu ho poslechnout. Donutil se aspoň zhluboka dýchat. Musí se vrátit. Musí Nottovi rozmlátit hlavu kamenem a odtáhnout ho od ní. Proč zdrhl jako zbabělec? Proč ten pohled nedokázal snést a musel bez zastavení utéct až sem?

Nedaleko za jeho zády zaskřípal štěrk a Draco se prudce otočil.

Uprostřed cesty stál jeho kmotr a vůbec ničemu nerozuměl. Posvítil na Draca hůlkou. Draco, co se stalo?“ promluvil na něj. „Je ti zle?“ dodal, než si všiml jeho zeleného odstínu a louže zvratek, od které se odráželo chladné světlo hůlky.

Draco se nadechl k odpovědi, ale vzpomínka na Notta a jeho zvířecí pohyby ho umlčela. Znovu sklonil hlavu a vydávil zbytky žluči.

Severus se znepokojeně mračil. Zatraceně, co se ti děje?“ Přiblížil se a poklekl vedle něj.

Draco se musel několikrát nadechnout, než ze sebe vyrazil: „Nott.“ Oči měl rozšířené děsem a nevýslovným odporem.

Co je s Nottem?“ naléhal Severus a rostlo v něm podráždění.

Z-znásilnil ji,“ naznačil ústy, ale vyšlo z něj jen sípání. Severus potřeboval pouze zlomek vteřiny, aby pochopil.

Prvotní reakcí bylo otočit se k Manoru a vtrhnout přímo do Hermioniny cely. Ale ne. Vběhnout tam na záchranu Grangerové v přítomnosti Notta a možná i Luciuse – protože kdo mohl vědět, kde se pán domu zrovna potuluje – by prozradilo celé Severusovo utajení. Ta představa se mu sice příčila, ale slečna Grangerová nemůže momentálně počítat s jeho pomocí.

Na druhou stranu stále ještě zbývá Draco. Mistr lektvarů přiskočil zpět ke svému kmotřenci. Stále klečel v trávě jako paralyzovaný. Severus jej pevně popadl za paži a zatřásl jím jako větví plané jabloně.

Musíš se vrátit, Draco. Ihned!“ Zdůraznil svoje slova stiskem ruky. Mladík k němu zpanikařeně vzhlížel.

Ale…“ chystal se k protestu – nechápal, proč by se tak zapřísáhlý Smrtijed jako Severus Snape snažil přesvědčit zrovna jeho, aby Grangerovou zachránil. Kmotr ho za límec zvedl na nohy.

Nenechám tě udělat tu samou chybu jako já, Draco, musíš se tam vrátit!“

Na vašem místě bych ho hned pustil, nechcete se přece připojit k mojí sestře,“ pronesl Blaise za jeho zády. Zvýšené naléhavé hlasy dolehly až k jezeru, a tak přiběhl a neváhal namířit hůlku na muže, který držel Draca pod krkem.

Severus se na něj otočil a rozezleně zavrčel. Vůbec ničemu nerozumíte, ani jeden,“ procedil skrz zuby a pustil Draca, který ho stále ještě zpitoměle pozoroval. Severus chápal jejich touhu po odpovědích, ale čas se krátil. Kdoví, co je ten omezenec Nott schopen spáchat, zatímco oni si tu štěbetají při měsíčku. „ jsem ten kontakt Fénixova řádu. Jsem na vaší straně.“

Blaise vytřeštil oči, ale hůlku nesnížil. „Co to je za kec?“ zahučel a Draco mezitím v sobě konečně našel sílu se zvednout.

Zabini, plýtváte časem,“ opáčil Severus a ukázal směrem k Manoru. „Nott znásilňuje Grangerovou, zatímco vy se tu vztekáte jako dvě ženské.“

Zabiniho očima probleskla panika, ale zmizela, když potřásl hlavou. „Nepřipadá v úvahu, abych vás pustil bez vysvětlení. Jestli říkáte pravdu, dovolte mi připomenout, že jsem zabil člověka, abych zachránil Grangerovou, a potažmo Řád a vás, pokud jste opravdu ten zvěd, jak tvrdíte. Mám právo vědět víc.“

Draco se přiblížil ke svému kmotrovi a srdce mu divoce bilo. „Co jste myslel tím ‚stejnou chybu jako já?‘“ zeptal se a pozorně zkoumal jeho tvář.

Snape se ohlédl k Manoru. Lepší bude narychlo všechno odhalit, hoši se zdáli odhodlaní od toho neupustit. A co se týkalo slečny Grangerové, v tuto chvíli již byla naneštěstí škoda napáchána.

Takto jsem žil, Draco…“ vydechl Severus a zarmouceně na něj pohlédl, „už co si pamatuji. Vždy jsem byl špion. Brumbálův zvěd. Zvláště po…“ Utichl. Dodnes mu dělalo problém ta slova vypustit z úst.

Po čem?“ pobídl ho Blaise nahlas.

Severus zavřel oči. „Po tom, co před šestnácti lety zabil Pán zla Lily Evansovou.“

Dracovi se zadrhl dech. Mlhavě si začínal uvědomovat problém.

Kdo je sakra Lily Evansová?“ naléhal Blaise.

Potterova žena,“ odpověděl Draco šeptem a podíval se na svého přítele. „Moje matka mi jednou říkala, že byla s vámi v ročníku,“ dodal směrem ke svému kmotrovi.

Souhlasil. „Miloval jsem ji. Vždy. Ale pro ni jsem nikdy neznamenal víc. Srovnal jsem se s tím…“

Dokud si nevybrala Pottera,“ zkusil Draco, ale profesor zakroutil hlavou.

Ne. Dokud se dítě, které nosila pod srdcem, nestalo terčem pitomé věštby. Pán si nasadil do hlavy, že ten chlapec bude příčinou jeho zániku, přísahal, že ho zlikviduje. A stejně že skončí i Lily a Potter.“ Přistoupil k Dracovi a mladík reflexivně couvl. „Pochop, Draco. Zkusil jsem všechno, abych ji zachránil. Zkusil jsem zlikvidovat Pánovy plány, ale selhal jsem. A byl jsem první na scéně, když ji zabil.“ Odmlčel se. Blaise pomalu sklonil hůlku a rysy se mu ve tmě zkřivily lítostí. „Silou mi ji rvali z náruče. Křičel jsem. Modlil jsem se ke všem bohům, aby mi ji vrátili, ale zbylo jen její dítě. Dítě, které jako by tomu parchantovi Potterovi z oka vypadlo. Nenáviděl jsem jej a zároveň mě těšilo sledovat, jak roste. Protože díky němu zůstala na světě část jí samotné.“

Draco si na moment představil, že by takhle nalezl Grangerovou. A ačkoliv neměl ani nejmenší ponětí proč, ta představa byla neúnosná.

Snape pokračoval. „Nedělej tu samou chybu jako já, Draco. Nezpackej si život výčitkami a lítostí. Jestli ji chceš odtud dostat, neměl bys ani na vteřinu váhat nebo se schovávat za falešné výmluvy. Žádná mise, žádné tajné plány za život Lily nestály. Lituji jen, že jsem to pochopil příliš pozdě.“

Severus pohlédl na svého kmotřence. „Pokud ti na ní záleží…“ začal, ale Draco se na něj jedovatě podíval.

Můj příběh nemá nic společného s tím vaším, já Grangerovou nemám rád…“ procedil skrz zuby, zatímco obrázek mrtvé Grangerové začal vytlačovat obrázek Grangerové znásilňované Nottem v podzemí. Cítil, jak mu v hrdle roste knedlík, srdce jako by se chystalo každou chvíli explodovat.

Srabe,“ otituloval Draca Blaise. „Přestaň to skrývat. Jestli nejdeš ty, já ano… Slyšel jsem dost.“ A bez dalšího slova se rozběhl k Manoru a nechal Draca se Severusem samotné. Mistr lektvarů zalovil v kapse hábitu a vytáhl lahvičku se zakalenou tekutinou.

Vyveďte slečnu Grangerovou z podzemí a nechte v cele někoho jiného,“ řekl Dracovi a vtiskl mu Mnoholičný lektvar do dlaně. „Schovejte ji a počkejte na mě. Seženu mezitím ostatní a naplánujeme útěk. A tentokrát…“ Pevně stiskl Dracovo zápěstí. „Tentokrát ji odsud dostaneme. Je jen na tobě, jestli půjdeš s námi, až ta chvíle nastane. Donesu ti další lektvar ze soukromých zásob. Nevím, jak dlouho tento vydrží. Měl bych jej mít ještě dostatek k dispozici.“

Draco váhavě shlédl na flakónek ve své dlani, pak se podíval za vzdalující se siluetou Blaise… a dostal nápad.

*

Jak se Blaise přibližoval k bráně, rýsovala se před ním potemnělá silueta postavy, která se opírala o kované křídlo. Brzy rozeznal spokojený výraz Notta. Blaise okamžitě namířil hůlku na jeho slizce usměvavou tvář a vyštěkl: „Diffindo!“

Nott kouzlo vcelku lehce odrazil, ale v hábitu se mu objevila trhlina. Než dostal čas zareagovat, Blaise seslal Crucio, ale opět minul.

Hni se a chcípneš, bastarde!“ vyplivl Blaise, když se Nott ponořil hlouběji do tmy za kamennou zdí. Místo odpovědi se k němu jen donesl mrazivý smích. Za zády slyšel Draca, který se kvapem blížil. Nott tím směrem střelil pohledem, pak se narovnal a namířil na Blaise hůlku.

Nesmírně mě těší, že sis užil představení, Malfoyi,“ pronesl Theodor nahlas, když Draco přistál po boku Blaise, rysy zkřivené nepopsatelnou zuřivostí. „Dorazil jsi právě v nejlepší chvíli. A povím ti tajemství…“ Úsměv se mu rozšířil. „Ta malá děvka zbožňovala, co jsem jí dělal.“

Dracovy oči ztmavly do barvy okolní noci. „Avada -“

Nedořekl.

Theodor se přemístil.

Do hajzlu!“ ulevil si Draco a máchl pěstí do prázdna.

Blaise si povzdychl. „Honem, musíme za Grangerovou.“ A s Dracem v závěsu se rozběhl k Manoru. Jakmile vystoupali po schodech ke vchodu, Draco se opřel do dveří, ale zarazil se, když k nim dolehly hlasy. Pokynul Blaisovi, aby mlčel, a zaposlouchal se.

Luciusův hlas zazněl jako první. „Narciso? Co měl znamenat ten křik?“ tázal se nelibým tónem.

Draco se nahnul a škvírou mezi dveřmi spatřil své rodiče. Narcisa bleskla pohledem jejich směrem, než se opět zaměřila na manžela, který stál naproti ní. „O nic nejde, Luciusi. Jsou to kluci a dělají hlouposti. Víš, jací všichni tři jsou. Pojďme spát, jsem vyčerpaná…“

Lucius přimhouřil oči a podezřívavě na svou ženu pohlédl. Vydechla podrážděním. „Prosím, Luciusi…“ naléhala dál a Lucius cítil, jak se jeho odolnost rozpouští jako sníh. Jejich manželství nikdy nebylo stálé, prošli si vzestupy a pády, ale když Narcisa nasadila ten svůj výraz, nikdy jí nedokázal nic odepřít.

Jakmile Lucius zmizel na schodech, Narcisa dala Dracovi znamení, že je vzduch čistý, a vydala se za svým mužem. Draco a Blaise chvíli počkali, než tiše vstoupili dovnitř.

Tvoje matka je skvělá,“ zašeptal Blaise.

Jsme Malfoyové. Všichni jsme skvělí,“ odvětil Draco, jako by to byl zcela samozřejmý fakt, a Blaise se tlumeně uchechtl. Potom vykročili ke schodům do podzemí.

Když došli až k celám, zpozorovali, že Theodor se ani neobtěžoval za sebou zavřít. Doběhli až k místu činu a na prahu ztuhli. Hermiona ležela schoulená do klubíčka přesně na místě, kde ji Nott jen před chvílí zanechal. Záda, pokrytá tím, co kdysi bývalo světlou košilí, jí neklidně poškubávala. Blaise si všiml, že na sobě neměla kalhoty. Ležely totiž opodál v rohu, rozpárané, jako by na ně někdo vypustil fanatické zvíře, a košile nedopadla o nic lépe. Na Hermionině prokřehlém těle držela jen díky zbytkům rukávů.

Draco se pohnul jako první. Potichu se k ní přiblížil, tak neslyšně, že si jeho přítomnosti všimla, až když zastavil asi metr od ní. Zvedla k němu zakrvácenou vyděšenou tvář, zaskučela a odplazila se co nejdál od něj na místo, kam dopadalo světlo. Blaise za jeho zády soucitně vydechl. Na rozdíl od Draca nebyl svědkem oné scény a teprve teď si uvědomoval, co všechno Nott musel způsobit.

Draco se rozvážně přiblížil o další krok a natáhl ruku k Hermioně. „Grangerová… to jsme my. Nemusíš se -“

Ale Hermiona se schoulila ještě víc, nohy přitažené k hrudi, zády u zdi, a třásla hlavou zleva doprava jako náměsíčná.

Grangerová, jsme tady, abychom tě dostali pryč, hned teď, vstávej.“ Dřepl si, ruku stále napřaženou k ní, ale Hermiona na něj v panice vykřikla, naslepo kopla a Draco přepadl na zem.

Nepřibližuj se, ne, nepřibližuj se ke mně!“ ječela. Blaise zavřel dveře a seslal tlumící kouzlo. Nikdo z nich by nechtěl, aby Lucius něco zaslechl a nakráčel sem dolů.

Draco se mezitím zvedl. Trochu ho znejistělo, že ho bezdůvodně nakopla, a rozhodl se vzít situaci do svých rukou. Popadl Hermionu za paže a prudce ji odtrhl od zdi, proti které se postavila. Zaječela, když ucítila, že ztrácí pevnou oporu za zády. Rvala se jako lvice a dopadla na kolena a na zem, kde si ji Draco přitiskl k hrudi a stehny jí znehybnil boky. Hermiona se nemohla hnout, a když ucítila jeho dech na uchu, ztuhla, že by se v ní krve nedořezal.

Grangerová, neriskuj…“ zamumlal a přitiskl ji k sobě ještě silněji. „A ještě jednou do mě kopni a přísahám, že -“

Draco, teď není čas!“ varoval ho Blaise, když zaznamenal v Hermionině tváři další stín paniky.

Blonďák se na něj nechápavě podíval. „Kopla mě!“ bránil se dětinsky, ale Blaise k nim jen přistoupil a sedl si na zem k Hermioně.

Ano, a vzhledem k její situaci jí to snad nehodláš vyčítat,“ zamručel Blaise. Potom se obrátil k Hermioně a zkusil se na ni slabě pousmát. Chvíli to trvalo, ale i jí se nakonec zkroutil koutek úst vzhůru, ačkoliv to nebyl ani tolik úsměv, jako spíš bolestný škleb.

Děs, pomyslel si Draco s dotekem hořkosti. Zase jsem to já, do koho kope, a on, na koho se směje. Nepřítomně ji objal paží kolem ramen a střelil pohledem po svém společníkovi. Blaise se stále usmíval, ale teď směrem na Draca a jeho úsměv byl… posměšný. To jen podráždilo Draca víc a frustrovaně vydechl.

Grangerová, musíš jít s námi,“ pokračoval Draco. Cukla sebou, když ho opět zaslechla z tak bezprostřední blízkosti. „Snape mi dal Mnoholičný lektvar, takže tě můžeme ukrýt a nasadit sem někoho jiného.“

Hermiona k němu otočila hlavu a podívala se na něj výrazem, který poprvé od chvíle, kdy vstoupili do její cely, nebyl nelíčený teror. Draco zřejmě pochopil její němou otázku a odpověděl na ni. „Ano, všechno nám řekl. Alespoň mezi řádky…“ dodal.

Kam s ní? Máš nápad?“ zeptal se Blaise trochu nervózně. „Od Snapea je hezké, že má plán, ale moc ho nedomyslel…“

Tam, kam by můj otec nikdy nestrčil ani nos,“ odvětil Draco s úšklebkem. „Ke mně.“

To nemyslíš…“ Blaise vyvalil oči.

Myslím. Jeho otcovský vliv se omezuje jen na obývací pokoj, jídelnu a veřejná místa. Můj pokoj je jediný, kde bude v naprostém bezpečí,“ prohlásil rozveseleně.

A tvoje matka,“ podotkl Blaise. „Ta tam chodí.“

Draco zavrtěl hlavou. „Moje matka ani necekne. Moc dobře ví, že kdyby něco řekla, přijdeme všichni o hlavu, a nikdy nebude riskovat, že by ztratila jediného syna.“

Blaise zvedl obočí. „No, v tom případě… Jestli bude Grangerová souhlasit…“

Draco cítil, jak v jeho sevření Grangerová ztěžka kývla. „Je mi jedno, kam půjdu, když to nebude tady.“

Stěží větu stihla doříct a už ucítila, jak se Dracova paže přesunuje na její záda a druhá pod kolena. Zvedl se s ní v náruči a Hermioně blesklo hlavou, že asi vážně musela hodně shodit. Tu myšlenku ale přerušilo Dracovo zasténání. „Merline, kdo by to byl řekl, že budeš tak těžká, Grangerová…“

Hermiona poplašeně zvedla hlavu, ale všimla si, že se jeho oči usmívají.

Jdi se vycpat, Malfoyi,“ odsekla až směšně slabým hlasem.

Jo, a taky bych si mohl trhnout a nechat tě rovnou tady,“ zavrčel, ale dívka se jen schoulila víc do sebe, sevřela do pěstí jeho košili a začala vrtět hlavou. „Vtip, Grangerová. Blaisi, běž napřed, jestli je čistý vzduch.“

Blaise se výmluvně pousmál a s povzdychem se vzdálil. Draco opět zvedl oči vzhůru, v poslední době až příliš známé gesto, a neslyšně ho následoval. Potichu zdolali chodbu podél cel a Draco se otřásl při vzpomínce, kdy tu všichni tři byli naposledy. Potlačil ty myšlenky a počkal pod schody na Blaisův pokyn, že může jít. Grangerová sice moc nevážila, ale pronesla se, zvlášť při cestě do schodů. Draco je překonal s větším úsilím, než by ho předtím napadlo, a celou dobu uvažoval nad nekonečnými schody, které ho ještě čekají cestou do patra.

Můžu taky chodit, Malfoyi,“ zašeptala Hermiona, když ucítila, jak se mu úsilím zrychluje tep.

Draco k ní shlédl a všiml si zaschlých cestiček krve mezi jejími stehny, modřin, které se začaly zbarvovat pod nezdravě bledou kůží, a hubených kotníků. „Ne, nemůžeš,“ prohlásil rozhodně. „Přestaň si pořád hrát na hrdinku, Grangerová, je to otravné.“

Hermiona zaregistrovala jeho pohled, ale neodvážila se tím směrem podívat taky, aby spatřila pozůstatky té spouště. Čas na zhodnocení škod přijde později, momentálně se raději soustředila na to, aby se pevně držela kolem jeho krku. Možná to byl Draco Malfoy, ale přilnula k němu, protože se jí nechystal ublížit a celý svět se smrskl na houpavý pocit jeho chůze.

Zavřela oči a zkusila si představit v této situaci Rona, ale obrázek rychle vybledl. Rona by nikdy nenapadlo ji nést. Kdyby byla na chůzi příliš zesláblá, musela by si o to sama říct, a to by ji akorát Harry podepřel pod rameny a zamumlal by: „To dáš, Hermiono.“ Nikdy s ní nezacházeli jako s bezbrannou, vždy stála na svých nohou. Protože ji vždy pokládali za silnou bojovnici.

Hermiona se otřásla při pomyšlení na to, že už by nemusela být tou samou osobou, až tohle všechno skončí. Pozná ji Harry? Pozná v ní tu neochvějnou Nebelvírku? A Ron, srovná se s novou Hermionou? Která prošla peklem a ještě ji stihl zneužít jiný? Ucítila na tvářích nové slzy. Ne, určitě ne. Nott uchopil do svých pařátů celou její podstatu, roztříštil ji a zničil. I kdyby se jí někdy podařilo všechno poslepovat, nikdy nebude mít jistotu, jestli se poskládala správně. Už nikdy nebude stejná. A když ji nikdo nebude mít rád takovou, jaká teď bude?

Už jsme skoro tam, vydržíš?“ zašeptal Draco, když dospěli na první podlaží. Všiml si jejích slz a stísněně se zamračil, jenže do hlavy jí prostě neviděl. „Už se nemusíš ničeho bát. Nebreč,“ dodal sotva slyšitelně a zabočil do chodby, která vedla přímo k jeho pokoji. Blaise, stále pár metrů před nimi, otevřel dveře, a když Draco urychleně vletěl dovnitř, zase za nimi zavřel. V bezpečí své ložnice Draco postavil Hermionu na zem a přidržoval ji kolem ramen. Začala se rozhlížet s ústy dokořán.

O co jde?“ zeptal se. Otočila se k němu a v očích jí bleskla zlost.

Tak je to pravda. Malfoyové se topí v luxusu, zatímco jim pod nohama hnijí tucty lidí… dokážu si představit i tu armádu zotročených skřítků…“ mumlala Hermiona s prudkostí sobě vlastní, jako by pro ten moment zapomněla na všechno, co se stalo před chvílí.

Malfoy zřejmě její kritiku neocenil. „Chceš zpátky, Grangerová?“ vyštěkl s přimhouřenýma očima. Hermiona se přikrčila a trhla hlavou do strany.

Myslel jsem si to,“ dodal a obrátil se k východu.

Kam jdete?“ vysoukala ze sebe přiškrceně a těkala na smrt vyděšenýma očima mezi jejich hlavami. Nová Hermiona byla zpátky. Děsila ji myšlenka, že opět zůstane sama na neznámém místě.

Pokusíme se nějak zamaskovat tvoje zmizení. Mezitím se tu chovej jako doma. Nebo radši ne. Nehýbej se, nic nerozbij a ničeho se nedotýkej,“ opravil se Malfoy.

Blaise za jeho zády se uchechtl. „Hned budeme zpět,“ ujistil ji a pousmál se.

Pak se za nimi zavřely dveře a Hermiona osaměla. „Nesmíš, fuj, sedni, lehni, dej pac… jako na psa…“ zamumlala si sama pro sebe, než konečně klesla pohledem na zbytky svojí košile a holé nohy. Špinavá a pošpiněná. Cítila, jak se jí do očí znovu hrnou slzy, ale odmítala znovu plakat. Nemístné. Místo toho se rozhodla prozkoumat nové prostory. Velká místnost, dvě okna s těžkými tmavě zelenými závěsy prošívanými stříbrem. Masivní dubová skříň, komoda, na níž stálo pár objektů. Zlatonka, zarámovaná fotografie, černé zmuchlané triko, lahev ohnivé whisky. Potom nemalá postel se zeleno-stříbrným povlečením – „Originální,“ ušklíbla se – dva noční stolky, poblíž okna pohovka, taktéž pokrytá oblečením, přikrývkami a harampádím.

Bordel,“ ušklíbla se. Nepředpokládala, že tady najde takový galimatyáš. Malfoy byl malicherný puntičkář, hraničil s bipolární poruchou, za každých okolností pedant, takže vážně nečekala, že bude jeho pokoj vypadat jako bojiště. Znovu ji to utvrdilo v tom, že Malfoy, který se ukazoval na veřejnosti, se lišil od Malfoye, kterým byl v soukromí.

Přistoupila k fotografii na komodě a zvedla ji. Škubla sebou při pohledu do Nottovy rozesmáté tváře a rámeček jí téměř vyklouzl z rukou, ale vzpamatovala se. Nebyl na fotce sám. Malfoy, Zabini, Crabbe, Goyle, spolu s Pansy Parkinsonovou a Millicent Bulstrodeovou se objímali navzájem kolem ramen a zeširoka se usmívali. Pansy měla vyplazený jazyk a dva prsty vztyčené na znamení míru. Draco na ni nehleděl zrovna s láskou, ale přesto se usmíval. Blaise se smál a Millicent otráveně vzdychala. Nott na Hermionu zamával.

Nebelvírka se zamračila. Vypadali všichni tak mladě a bezstarostně. Z jaké doby asi ta fotografie pocházela? Důkladně ji prohlédla a brzy narazila na stopu. Malfoy. Jednu ruku měl ovázanou a vlasy neměl ulíznuté dozadu ani napatlané pomádou. Museli se takto vyfotit ve třetím ročníku těsně poté, co jej Klofan zranil na Péči o kouzelné tvory.

Pansy se zvedla na špičky a políbila Draca na tvář. Zamračil se na ni. Hermiona odložila rámeček zpět na místo a slabě se pousmála. Z Bradavic odešli jen před pár měsíci, ale už se to zdálo jako věčnost. Všichni se změnili, dokonce pochybovala, že se ještě pořád dokázali takhle smát. Mohla i ona? Mohla se znovu smát s Harrym, kárat Rona za to, že mluví s plnými ústy, dělit se o tajemství s Ginny? Odfrkla si. Dolehl na ni děsivě tíživý pocit osamění a iracionálně si přála, aby Zabini a Malfoy nebyli pryč moc dlouho. V tomto prokletém místě představovali ti dva jako jediní vzdálené přátele. S povzdychem se přesunula dál.

Všimla si dveří naproti posteli a váhavě se k nim přiblížila. Může je otevřít? Riskuje tím, že padne do náruče dalšímu členovi rodiny nebo Smrtijedovi? Ale potlačování zvědavosti nikdy nepatřilo k nebelvírským přednostem, a tak se rozhodla je pootevřít, aby jen zběžně nahlédla. Koule na dveřích trochu zavrzala a Hermiona rázem ztuhla. Když se ale odvážila nahlédnout úzkou štěrbinou dovnitř, spatřila jen tu nejprostornější koupelnu, kterou kdy viděla, stejně zaneřáděnou jako pokoj. Všude se válelo oblečení a použité ručníky. Ne že by to Hermionu dál zaráželo. Jen jedna věc upoutala její pohled, jedna jediná.

Vana.

Úlevně vydechla.


Kapitola 10 - Být člověkem



Autor: Xeres Malfoy;   Překlad: arabeska;   Beta: Calwen;   Banner: Vojta

OriginálReturn to Innocence

Rating: 16+



Takže?“ prolomil Blaise šeptem ticho, zatímco sestupovali po schodech do podzemí. „Máme plán, jak zastřít nepřítomnost Grangerové?“

Nahradíme ji, toť vše,“ odvětil Draco, jako by to bylo zcela evidentní.

Blaise sevřel rty a zamračil se. „Protože jsi přesvědčený, že si nikdo nevšimne, že zmizel jiný vězeň? Nemluvě o tom, že vážně nikdo nebude stát fronty na to, aby nahradil nejlepší kamarádku Nežádoucího číslo jedna.“

Ale Draco nereagoval. Místo toho zrychlil a brzy se tak znovu ocitli ve vlhkém a páchnoucím chladu vězení. V Blaisovi rostla netrpělivost. Zase to bylo tady, vrtkavý nedomyšlený plán, do kterého se pustili rovnou po hlavě.

Ten Snape už mi pije krev,“ zabručel a vrazil ruce do kapes. „Udělejte tohle a tamto… My tu na sebe bereme všechen risk, aby si on zachoval krytí…“

Zmlkni, přemýšlím,“ umlčel ho naštvaný Draco.

Blaise protočil oči, ale zůstal zticha. Ani ne po minutě mladý Malfoy znovu vykročil a zamířil hlouběji do podzemí, na konec chodby, kde byli v nejprostornější cele shromážděni vězni s jen nepatrným politickým vlivem. Asi patnáct lidí sdílelo v naprosté bídě dvacet metrů čtverečních.

Ani si nevšimnou, když vybereme jednoho z nich…“ zamumlal Draco spíš sám sobě než Blaisovi a zamyšleně pozoroval dveře cely.

Blaise zakroutil hlavou. „Možná, ale kdo ti zaručí, že to ten někdo – nebo vlastně i všichni ostatní – nevyzvoní prvnímu Smrtijedovi, který projde kolem?“

O tom jsem taky přemýšlel. Uvažuj,“ Draco na něj horlivě pohlédl. „Musíme jim všem vymazat vzpomínky z posledních hodin. A tomu, kterého si vybereme…“

Ani větu nedořekl, nemusel, jelikož její konec byl průzračný jako sklo.

Chceš, abychom z fleku seslali tucet zaklínadel zapomnění? Odrovná nás to!“ protestoval Blaise.

Jsme dva. Dá se to,“ prohlásil Draco odhodlaně.

Anebo bychom mohli být tři. Grangerová je na zaklínadla profík, zeptáme se jí -“

Grangerovou o nic žádat nebudeme,“ vyštěkl Draco a šlehl po něm pohledem. „Není na to připravená.“

Blaise si odfoukl.

Každopádně je to dočasné,“ ztišil blonďák hlas. „Ostatním to poskytne čas, aby vymysleli plán a dostali nás odsud. A tentokrát se pryč vážně dostaneme,“ dodal, když si všiml pochybností v Blaisových očích.

Nelíbí se mi představa, že bude všechno záviset na Potterovi a jeho kumpánech, ale asi vážně nemáme jinou možnost,“ uznal Blaise. Vytáhl hůlku a Draco ho napodobil. „Asi bude lepší, když je nejdřív omráčíme, že?“

Draco kývl. S vytaženými hůlkami se postavili na špičky, aby viděli otvorem ve dveřích, zašeptali kouzelnou formuli a do několika minut měli hotovo. První se jim podařilo zachytit ve spánku a ostatní se sice mezitím probudili, ale ačkoliv se pokoušeli bránit, neměli proti magii šanci.

Draco otevřel dveře, hůlku napřaženou, kdyby jim snad přece jen nějaký vězeň unikl a chtěl se mstít. Ale nikdo ani nemrkl. S Blaisem se sklonili k nejbližšímu z nich, odtáhli ho ven a pustili na podlahu v chodbě.

Ještě zbývalo vymazat pár vzpomínek. Vrátili se do cely a snažili se soustředit na co nejkratší časový úsek, aby se jim paměť nemohla vrátit příliš rychle. A i kdyby se tak stalo a někteří by si uvědomili, co se tady v tuto noc přihodilo, stěží se najde Smrtijed, který by jim byl ochotný naslouchat.

Vzhledem k tomu, že z nich nevypáčili žádné zajímavé informace, drželi tu tyto lidi prakticky jen kvůli vydírání jejich rodin či výše postavených kouzelníků. Většinu z nich představovaly ženy a dospívající. Těžko jim někdo bude věnovat zvýšenou pozornost.

Jakmile vymazali vše, co vymazat měli, na chvíli si oba chlapci vydechli. Ačkoliv v podzemí nebylo žádné teplo, chladil je pot na čelech a dech se jim zkrátil.

Už hotovo?“ zašeptal Blaise a zavřel oči, aby se zbavil mžitků.

Hotovo,“ odvětil Draco a otřel si čelo do rukávu. „Ale pořád zbývá to nejsložitější.“

Vyšli z cely a shlédli na ženu ležící bezvládně uprostřed chodby. Byla ve středních letech, vychrtlá a podvyživená. Dlouhé černé vlasy měla špinavé a na sobě nic než obnošený hábit fialové barvy. Některé nehty měla okousané, jiné vytrhané nebo zčernalé. Draca zamrazilo. „Jak dlouho tu asi je,“ uvažoval.

Jdeme?“ ignoroval ho Blaise, který k té zubožené ženě nedokázal cítit nic než lítost.

Draco souhlasil a v tichu společnými silami odnesli vězenkyni do Hermioniny cely. Jakmile překročili práh, Draco se všemi silami vyhýbal pohledem místu, kde zaschly stopy Hermioniny krve, tam, kde na ní jen nedávno ležel Nott. Položili ženu na zem a podívali se na sebe.

Připadám si jako nehorázný kretén,“ utrousil Blaise a zatvářil se zbědovaně. „Nemůžu uvěřit, že mozek té ženy bude mít za chvíli konzistenci jogurtu.“

Není zbytí, nesmí si pamatovat ani záblesk toho, kým by mohla být,“ připomněl mu Draco. „Jsme ve válce a k válce patří oběti. Tak to prostě je.“

A to podle tebe všechno omlouvá?“ zavrčel Blaise, znechucený jeho nedostatkem empatie.

Chceš se vrátit a oznámit Grangerové, že máš stažený zadek a že se bude muset vrátit zpátky sem?“ rozohnil se.

Jasně že ne!“ bránil se jeho přítel a prohrábl si rukou vlasy. „Ale tahle… ta žena má možná manžela, děti, možná ji lidé milují, do prdele… Nemáme žádné právo jí -“

Draco se na něj vrhl, popadl ho za límec a přitiskl ho ke zdi. Blaise vytřeštil oči překvapením nad jeho útokem.

Podívej se, jak na tom je!“ procedil skrz zuby rozezleně a ukázal na ni prstem. „Nebude to dlouho trvat. Za chvíli jim přestane být užitečná a těžko se odtud dostane živá. Takže to jen uspíšíme. Jestli má rodinu, musejí ji už považovat za mrtvou!“

Blaise na něj pronikavě hleděl. „Určitě to děti ocení, že se jejich matka obětovala pro dobro všech. Jistě budou nadšení!“ vyprskl a odstrčil od sebe Draca.

Ten se zamračil ještě víc. „Tak to běž říct Grangerové, že jsme si to rozmysleli a už jí nechceme pomáhat. A když už v tom budeš, zajdi i za Nottem, že má zase svoji hračku jen pro sebe. To ho určitě potěší.“

Blaise trhl hlavou do strany.

Přesně to jsem si myslel,“ zamumlal Draco a odvrátil se od něj. „Přestaň fňukat a pomoz mi. Vrhneme kouzlo oba současně. Tahle dvojnice Hermiony musí být živá mrtvola. Uhrajeme to na to, že jí z toho znásilnění přeskočilo. To by mohlo zafungovat a s trochou štěstí Pán přinutí Notta zaplatit za ztrátu důležitých informací.“

Oba chlapci se nadechli a namířili hůlky na zkamenělou ženu. Pomalu, rozvážně jí začali brát a měnit pocity, vjemy a vzpomínky na to, že kdy byla pětačtyřicetiletou Zeldou Reichenbachovou, novou šéfredaktorkou Denního věštce, zmizelou beze stopy. Až po čtvrt hodině vyčerpaně spustili ruce k tělu. Blaisovi stékala stružka krve z nosu a sbíhala se na bradě s potem. Draco nebylo o nic lépe. Tiskl si zápěstí k levému oku a měl pocit, jako by mu do mozku zabodli sekáček na led. Po celém těle mu vyrašil pot. Kouzlo z nich vysálo veškerou energii až z morku kostí.

Když si pomyslím, že na Ministerstvu museli kolikrát mazat vzpomínky tuctům mudlů… jak to dělali?“ zamumlal Blaise a otřel si tvář do rukávu košile.

Rozhodně nebyli jenom dva,“ utrousil Draco. Pak vytáhl z kapsy Mnoholičný lektvar a odšpuntoval ho.

Nalejeme to do ní a padáme pryč,“ zabručel, než rázem ztuhl. Praštil se dlaní do hlavy. „Zkurveně! Zapomněli jsme vzít něco z Grangerové!“

Blaise se proti své vůli uchechtl nad představou, že vážně berou část Grangerové, a pak mu ukázal na hruď. „V pořádku, máme, co potřebujeme.“ Draco shlédl k jeho rukám, když mu z košile sňal pár vlasů zaschlých krví, které ulpěly na látce.

Určitě to patří Grangerové?“ tázal se Draco pitomě.

To nevím,“ posmíval se mu Blaise, „kolik zraněných holek jsi v poslední době nesl?“

Draco podrážděně zavrčel, vyškubl Blaisovi úlovek a vložil vlasy do lektvaru. Potom lahvičkou pomalu zakroužil a ušklíbl se, když tekutinou probleskla načervenalá barva. „Zatracení Nebelvíři. I v lektvarech musí mít svoje barvy.“

Blaise se uchechtl a vzápětí mu hlavou proběhlo: „Jak dlouho to podle tebe vydrží? Protože by z toho mohl být docela problém, kdyby někdo nečekaně přišel a viděl, že Grangerová už nevypadá jako Grangerová.“

Draco pevně stiskl rty a pokusil se vybavit kapitolu o Mnoholičných lektvarech. Ta otázka byla v OVCE, určitě ji nemohl tak rychle zapomenout… „V učebnici psali, že se efekt pohybuje mezi deseti minutami a dvanácti hodinami v závislosti na schopnostech kouzelníka, který lektvar uvařil,“ pronesl s nejistým výrazem.

Takže štěstí, že Snape je mistr lektvarů,“ dodal Blaise trochu váhavě. V tichu na sebe pohlédli.

Navrhuju, abychom se po šesti hodinách vrátili, jestli je všechno tak, jak má být,“ řekl nakonec Malfoy a jeho přítel přikývl.

Dobrý nápad. Den sotva začne a pochybuju, že budou toužit sem chodit tak brzy ráno, zvlášť po tak náročném večeru…“ dodal Blaise hlasem prosyceným hořkostí.

Drž ji, já mám lektvar,“ kývl Malfoy a sklonil se nad nebohou ženu. Blaise poslechl a s obtížemi jí opatrně rozevřel křečí ztuhlé čelisti. Hned jak se objevila malinká škvíra, Draco vylil třetinu lektvaru mezi zažloutlé zuby zubožené ženy. Po několika vteřinách jí začala kůže bublat, končetiny se scvrkávaly, boky se jí zúžily a vlasy ustoupily, aby poskytly prostor pro hnědou změť kudrn. Neuplynula ani minuta a ležela před nimi kopie Grangerové. Až na menší detaily.

Do prdele. Je nedotčená,“ uvědomil si Draco a promnul si tvář. Kdy už tahle noční můra skončí?

Co?“ vydechl Blaise a znovu zbledl. Její ruce byly zcela netknuté, lícní kosti ani v nejmenším zrudlé, natož nateklé, netknuté rty… „Ale ne, ne, ne, ne, ať tě ani nenapadne, že…“

Vyměnili si pohledy. Naneštěstí si nemohli dovolit nechat jen tak plavat tolik důležitý fakt. Jestli Nott, Lucius nebo kdokoliv jiný uvidí Hermionu zcela zdravou, okamžitě jim dojde, že je něco špatně.

Fajn. Tak do toho,“ zabručel Draco a začal si vyhrnovat rukávy.

Blaise si po jeho boku těžce povzdychl. „Přísahám, Malfoyi… Jestli nám po tomhle Řád nedá obrovskou medaili, ztropím skandál.“

*

Hermiona zabořila tvář do měkkého ručníku, který si vzala ze skříňky v koupelně. Vysušila si přebytečnou vodu z vlasů, a pak i tělo, zrudlé tím, jak zuřivě ze sebe dřela špínu. Spotřebovala neuvěřitelné množství mýdla, když se poprvé ponořila do vany plné vody. Znechuceně ji pak musela dvakrát vypustit a napustit, dokud nezůstala voda čistá jako sklo. Až potom se začala cítit o něco lépe. Jako by znovu získala pocit lidskosti. Pocit, že už není zvíře zavřené v chlívě. Zašklebila se na rány na své tváři. Stehna ji pálila. V kontaktu s vodou a mýdlem se jí rány rozhořely bolestí, nemluvě o prstech, které jí způsobovaly hotová muka.

Omotala kolem sebe pevně osušku a rozhlédla se po oblečení. Nepřipadalo v úvahu, že by na sebe navlékla ty hadry, co zbyly z jejího vlastního ošacení, a rozhodně se jen tak nedotkne Malfoyova použitého oblečení. Ne, potřebuje něco čistého.

Vystrčila hlavu z koupelny a prohlédla místnost. Stále se ještě nevrátili. Prošla ke komodě a zdráhavě otevřela první šuplík. Oblékla si jednu z košilí a s překvapením si vychutnala pocit hebké látky na kůži. Ten bastard si rozhodně nic neodepře. V dalším šuplíku narazila na spodní prádlo. Zamračila se. Potřebovala ho, že? Zcela evidentně. Ale Malfoyovo? Ne, nemožné. Zůstat bez něj? Nemyslitelné.

Vzdychla vyčerpáním. Se studem vytáhla jedny boxerky a na moment si je prohlížela, pobouřená myšlenkou, že by s ním měla něco tak osobního sdílet. Košile, budiž. Ale spodky? S ještě větším úšklebkem si je navlékla. Moc velké. Aspoň ještě něco přes ně. Kalhoty jí rozhodně budou padat, ale pyžamo mívá v pase aspoň gumu, mohlo by se jí snadněji přizpůsobit. Snažila se v jeho soukromí moc nepřehrabovat a naštěstí brzy našla něco ke své spokojenosti. Černé bavlněné tepláky. Perfektní.

Vrátila se do koupelny, definitivně si vysušila vlasy a zarazila se před zrcadlem. Zamračeně se chvíli pozorovala. Tolik zhubla? Proto na ní Malfoyovo oblečení tak plandá? Vypadala směšně, ale aspoň byla čistá a to bylo to jediné, co potřebovala. V koupelně našla i kartáč a se slzami bolesti a velkými ztrátami si zkrotila ten hnědý výbuch.

Chtěla ustoupit, aby se na sebe zdálky podívala, a levou nohou stoupla na kus kovu. Nadskočila a kousla se do bolavého rtu, aby nevykřikla. Spona opasku.

To snad není pravda, Malfoyi.“ Zanadávala a promnula si chodidlo. „Vážně by sis tu mohl uklidit…“

Sehnula se pro pásek, smotala ho a položila na polici. Lepší. A když se pak rozhlédla, pomyslela si, že dokud tu nejsou, mohla by si zaměstnat myšlenky…

*

Když dva Zmijozelové otevřeli dveře, vyčerpaní na hranici hypoglykémie, našli Grangerovou se zkříženýma nohama na posteli pohrouženou do knihy. Draco ji užuž obvinil z knihomolství, ale v tom odvedlo jeho pozornost něco jiného. Nebo spíš nepřítomnost něčeho jiného. Nic se nikde neválelo, všechno mělo svoje místo. Ta potvora

Kde jsou moje věci, Grangerová?“ procedil skrz zuby, než Blaise stihl urychleně zavřít dveře a seslat protihlukové kouzlo. Tušil, co přijde. „Říkal jsem, ať se ničeho nedotýkáš!“

Na nic jsem nesahala, Malfoyi,“ pronesla, aniž by vzhlédla od knihy. „Jenom jsem to uspořádala. A řekl jsi ‚na nic nesahej a nic nerozbij.‘ Neříkal jsi nic o srovnávání.“

Blaise se unaveně uchechtl a padl na pohovku, teď už zbavenou nánosu špinavého oblečení.

Věci máš v koši na prádlo v koupelně,“ děla a pohlédla na něj. Draco vypadal překvapeně, čelist mu trochu poklesla. „Ano, Malfoyi, skutečně vlastníš koš na špinavé prádlo. Chvíli mi trvalo se ho dotknout, ale nakonec jsem ho tam dala. Nemusíš mi děkovat.“

Draco zavřel ústa a zamračil se. Potom ale -

A vzala sis moje oblečení?“ vyprskl rozezleně. Přistoupil k posteli, aby lépe viděl, co si oblékla. Rozhodně ne to nejhorší, no jistě… Taky ho v nose polechtala známá vůně. „A moje mýdlo!“

Hermiona po něm šlehla pohledem. „Ano, Malfoyi. Omlouvám se, že jsem si nepřinesla vlastní. Ale slibuju, že až mě příště zajme banda v černém, budu na to myslet!“ vmetla mu nevraživě do očí.

Hej, vy dva, stačilo,“ přerušil je Blaise a dal si pod hlavu polštář. „Nemám tušení, kde na to berete tu energii. Ale já se potřebuju vzpamatovat. Takže dobrou noc.“

Draco s Hermionou si vyměnili vzteklý pohled. „Blaise má pravdu, jsme úplně mrtví,“ uznal nakonec s povzdychem, a když na něj dolehlo vyčerpání, svalil se na postel, v tom zakrváceném a propoceném oblečení, v jakém přišel. Hermiona si všimla, že má pohmožděné ruce, jako v prvních dnech, kdy ji udeřil. Rozhodla se ale, že ten detail bude ignorovat. Ani nechtěla znát podrobnosti, co dělali, zatímco se koupala.

Zavřela knihu – Lektvary a protijedy opomenuté od Phinease Bournea – odložila ji na noční stolek a lehla si co nejdál od Malfoye. Spánek ale nikde. Mohla za to ta tíseň, ta vzpomínka na Nottovu tvář jen kousek od té její, ta bolest v podbřišku a brnění prstů? Nedokázala to rozlišit. Zavřela oči a pokusila se uvolnit.

A vzápětí se ocitla do zádech, na tvrdém, v té proklaté pozici, s Nottovým obličejem zkřiveným sadistickým potěšením pod zavřenými víčky. Okamžitě rozevřela oči dokořán a zaštípaly ji v nich slzy. Nemysli na to, vůbec na to nemysli… Jde to vůbec?

Zoufale si povzdychla a Blaise se na gauči pohnul. Střelila pohledem jeho směrem a ve tmě viděla jeho oční bělma. Ze všeho toho soucitu se jí chtělo křičet. To vypadala tak žalostně?

Odvrátila se od něj, ale vzápětí se setkala se šedýma očima Malfoye, které se do ní opíraly se stejnou intenzitou. Stejný výraz lítosti, jen s tím rozdílem, že ten jeho obsahoval i neskrývaný hněv.

Proč se zlobí? uvažovala, protože význam jeho pohledu absolutně nepochopila.

Promiň, Malfoyi,“ zajíkla se a urychleně si otřela slzy. „Nebudu dělat hluk.“

Jeho výraz se změnil ze vzteklého na udivený, a pak se mu okolí rtů stáhlo do nečitelného výrazu. „Blbko,“ zamumlal a otočil se na bok. Natáhl k ní ruku a Hermiona se okamžitě zděšeně stáhla, ale Draco jí pevně sevřel zápěstí. „Můžeš brečet, jak chceš. Nás to teď rozhodně nevzbudí,“ řekl zhrublým hlasem.

Blaise se pousmál do temnoty.

Hermiona nikdy nezjistila, jestli to bylo vyčerpáním, tím povzbuzujícím dotekem nebo lítostivými pohledy, ale ucítila nezvladatelnou touhu pustit to. Slzy jí stekly z tváří, celá se roztřásla a podvědomě drtila jeho ruku a on jí stisk opětoval. Po několika desítkách minut, vyšťavená, se zkroutila do klubíčka po Dracově boku a upadla do bezesného spánku.

*

O stovky kilometrů dál, v Lasturové vile, se Harry Potter usídlil u krbu. Protože nebyl schopný usnout, nakonec opustil pokoj, který sdílel s Ronem a dvojčaty, a zavřel se v obývacím pokoji. Přes chrápání tří bratrů se nedokázal soustředit – a on teď potřeboval klid. Vyzbrojen brkem a pergamenem si s píchnutím v srdci uvědomil, že to byla Hermiona, kdo v něm vzbudil oblibu v psaní seznamů. Psát si nápady na papír, řadit je, rozvažovat. Musel uznat, že mu to tak vyhovuje, ačkoliv by to Hermioně ani Ronovi nikdy nepřiznal. Co teď asi dělá? Na co myslí? Ze všech věcí, kterých se Harry na tomto světě nejvíc bál, by na nejvyšší příčky umístil ztrátu Hermiony. Nebo hůř – kdyby si Hermiona myslela, že ji opustili. To by bylo snad ještě horší než o ni přijít.

Brko zaskřípalo, když napsal první slova. Potom je s dávkou silného zadostiučinění škrtl.

Deník Toma Raddlea

Znamenalo to, že jsou o krok blíž k vítězství.

Gauntův prsten

Povzdychl si při vzpomínce na Brumbálovu zčernalou, odumírající ruku. Ten prokletý prsten jej oslabil. Harry nenáviděl vzpomínky na poslední měsíce života bradavického ředitele. Nejraději by si jej v mysli uchoval jako šibalského starého kouzelníka s jiskrami v modrých očích a s laskavým úsměvem. Ale nakonec vždy převládly obrazy rozechvělé ruky a unavených rysů v tváři.

Hořce se pousmál. O dva kroky dál.

Medailon Salazara Zmijozela

Pochmurně si vzpomněl na Hermionu a na uraženého a poníženého Rona v Deanově lese. Ron nicméně ve své úloze neselhal. Přes všechny horory, které mu ten přívěsek nasadil do hlavy, i přes dosud čerstvou hádku a trpkost, kterou se vzájemně trávili, se Ronovi podařilo všechno zničit jedním švihem meče a Harry nalezl svého skutečného přítele. Věrnějšího než kdy dřív.

Pak si vybavil Hermionin úsměv, když je viděla, jak se vracejí do stanu, promáčení a zmrzlí, ale šťastní. Její slzy, když se vrhla Ronovi kolem krku. Harry rozhodl, že musí její obličej vidět znovu. Protože jaký má smysl bojovat, když ne kvůli tomu?

Seznam se stával ožehavým.

Šálek Helgy z Mrzimoru: trezor Lestrangeových u Gringottů

Diadém Roweny z Havraspáru: Komnata nejvyšší potřeby v Bradavicích

Nagini?

Harry stiskl rty. Teorie, s níž se mu svěřil Brumbál před několika měsíci, že i ten had by mohl být viteálem, se stávala čím dál věrohodnější. Ale ta druhá, zákeřnější, ničivější mu vystupovala v myšlenkách častěji a častěji. Bezmyšlenkovitě se dotkl jizvy na čele.

Voldemortovi stále ještě chyběl šestý viteál, když vešel do domu tvých rodičů, kde tě chtěl zabít. Zřejmě si šetřil síly na vytvoření viteálu z oběti, jejíž smrt by měla pro něj zvláštní význam. A ta oběť bys rozhodně mohl být ty.“

Co když se viteálem stal skutečně on sám?

Harry potřásl hlavou. Ne, o tom nebude uvažovat. Po té hádce a Ronově odchodu se Harry Hermioně svěřil se svým strachem. A ona tu teorii ostře smetla se stolu a zakázala mu na to byť jen pomyslet.

Harry na ní ale viděl, jak to zvažuje. S nevysloveným souhlasem se rozhodli znovu to téma neotevírat a Harry odsunul tu myšlenku do pozadí mysli. Teď ale znovu vyvstala a zjistila, že má v jeho mozku mnohem více místa.

Namočil pero a napsal pouhá dvě písmena.

S knedlíkem v krku Harry zaťal pěsti, zmačkal pergamen do koule a mrštil ji do plamenů. Sledoval, jak prudce hoří. Ron ve své úloze neselhal. Hermiona byla jediná, které to řekl, a teď to muselo tak zůstat. Jakmile svou přítelkyni osvobodí, zničí zbylé viteály a sprovodí Voldemorta z povrchu zemského. Znovu nastolí mír a Ron a Hermiona budou moci šťastně žít.

Harry Potter seděl u ohně v Lasturové vile a věděl, že i někdo jiný má podobný plán. Dokonce měl i svá podezření, že ten někdo je Theodor Nott.


Kapitola 11 - Když čtivo dráždí



Autor: Xeres Malfoy;   Překlad: arabeska;   Beta: Calwen;   Banner: Vojta

OriginálReading is sexy

Rating: 16+



Štěstěna netkví ve vědě, nýbrž v jejím osvojení.“

Edgar Allan Poe

 



Draca, Blaise a Hermionu by probudil sebemenší zvuk. A tak, když se klika dveří pohnula, Hermiona okamžitě vytřeštila oči. Bleskově zapátrala po úkrytu, jenže to už se dveře otevřely a Draco a Blaise vytasili hůlky a namířili je směrem ke vchodu.

Do potemnělé místnosti vklouzla Narcisa Malfoyová a ihned se vydala k oknu, aby ho otevřela. Až když ale došla do středu místnosti, povšimla si, že Blaise stojí přímo před ní a v šeru na ni míří hůlkou. Ztuhla, pohlédla mu do očí, a potom se zaměřila na postel svého syna, který rovněž stál, připravený vypálit kouzlo. A nebyl sám. Stála tam s ním i ta dívka.

Hermiona se neodvažovala ani pohnout. Těkala pohledem mezi trojicí zmijozelů a srdce jí bilo tak mocně, že ho museli v tichu všichni slyšet.

Nakonec to byla Narcisa, kdo prolomil ticho. „Zaklepala jsem nejméně dvacetkrát,“ pronesla pomalu, aniž by pohlédla na Hermionu.

Blaise se trochu ošil a protáhl obličej. „To je moje vina, omlouvám se. Zapomněl jsem zrušit protihlukové kouzlo, než jsem usnul…“

Jaké štěstí, že mě Lucius neslyšel, když jsem se vás nemohla dovolat!“ prohlásila. „Trval by na tom, že sám vstoupí a uštědří vám lekci,“ dodala směrem k Dracovi. Potom se konečně zaměřila na Hermionu. „A nedomnívám se, že by jeho přítomnost prospěla vaší situaci.“

Paní Malfoyová,“ začal Blaise strojeně, ale Narcisa mu nepatrně pokynula, aby zůstal zticha.

Uvědomujete si oba, že už není cesty zpět?“ tázala se tiše.

Draco sklonil hůlku. „Uvědomujeme,“ odvětil bez mrknutí oka.

Hermiona nemohla uvěřit svým uším. Paní Malfoyová že je neprozradí?

Dracova matka rozvážně kývla, krátce pohlédla na Hermionu a následně otevřela okno. Slunce sotva vyšlo, ale světlo proniklo do místnosti svou proslulou silou, až tři mladí zamrkali.

Alespoň teď všemu lépe rozumím,“ dodala a vyhnala Blaise z pohovky, aby upravila polštáře.

Co tím chceš říct?“ zeptal se Draco obranně.

Matka mu však neodpověděla. Prohlédla místnost, zamračila se a položila si zamyšleně prst na rty. „Uklidil sis pokoj?“ uvažovala.

Draco protočil oči v sloup. „Ne, matko, mám nového domácího skřítka,“ odsekl drze, zatímco jeho ‚nový domácí skřítek‘ otevřel ústa dokořán a mrštil po něm polštář. „Cos myslela tím vším?“ upřesnil otázku s úšklebkem.

Inu, tvůj otec se dnes ráno poněkud rozčílil. Mulciber… víš, že má na starosti výživu vězňů od doby, co ten druhý blázen zmizel…“ Draco střelil pohledem po Hermioně, která se zarytě dívala na zem. „Zkrátka, Mulciber vytáhl tvého otce z postele, aby mu řekl, že vězeň mého syna zešílel v poutech a že už z něj nic nevytáhnou,“ pronesla zlehka, a pak se znovu zaměřila na ustaranou Hermionu. „Ale zřejmě se všichni mýlí.“

Jak vidíš…“ hlesl Draco váhavě. Stále netušil, jak se chovat. Byla s nimi nebo proti nim?

Tak mne požádal, abych tě přivedla. Bude asi chtít vysvětlení.“ Obličej paní Malfoyové se roztáhl do širokého úsměvu. „A věř mi, v tvém vlastním zájmu by mělo být to vysvětlení co nejlepší.“

Draco viděl, jak se Blaise zatvářil. „Přijdu, díky, matko,“ řekl Draco jízlivým tónem a namířil si to ke dveřím, když v tom jej matka popadla za rukáv a zastavila.

No, no, no, nejdřív sprcha. Uvědomuji si, že vy dospívající rádi čicháte odér vlastních hormonů, nicméně vše má svůj limit. A ty rovněž, Blaisi,“ dodala, když se Blaise zachechtal. „Pohybujete se nyní ve společnosti dívky, tak se pokuste působit reprezentativně. Jsem si jista, že tví přátelé jsou za každých okolností bezúhonní, není-liž pravda?“ promluvila Hermioniným směrem.

Nebelvírka si vybavila eskapádu ve stanu s Harrym a Ronem, kdy se stala svědkem Ronova velice osobitého třídění špinavého prádla – podle čichu – a cítila nutkání si povzdychnout. Nicméně nedokázala využít příležitosti. A tak odvětila, co nejzapáleněji se jí to v současném vynervovaném stavu podařilo: „Zajisté, madam!“ Ačkoliv konec věty zadusil polštář, který jí Malfoy vrátil obdobným způsobem, jakým mu jej před chvílí darovala.

Když polštář spadl, všimla si záblesku Narcisina úsměvu. Nato se ale žena otočila a zamířila ke dveřím.

Vyřídím tvému otci, že přijdeš za chvíli. A pokus se být opatrný. Přechováváš v pokoji časovanou bombu. Varuji tě,“ dořekla, než se za ní dveře bezpečně zavřely.

Místnost ovládlo ticho a trojice si vyměnila rozličné pohledy.

Nikdy jsem nezažila zvláštnější probuzení,“ zamumlala Hermiona a sotva slyšitelně dodala: „A to jsem spala u Weasleyových…“

Blaise se uchechtl. „Zvykneš si. V Manoru se děje věcí…“

Potom se Hermiona podívala na Draca, který stál s rukou na klice koupelny a sledoval je, jak spolu vtipkují, jako by se znali roky. Jeho podmračený výraz se ještě prohloubil a Hermionin váhavý úsměv úplně zmizel. Vešel do koupelny, s důrazným třesknutím dveří, a Blaise obrátil oči v sloup. Hermiona se zamračila.

Blaisi,‟ začala tak váhavě jako snad ještě nikdy. „Mám pocit, že na mě má Malfoy vztek, ale…‟ Snažila se potlačit třesoucí bradu, vážně se snažila. „To protože jste se kvůli mně ocitli v nebezpečí?‟ tázala se opatrně. „Nechtěla jsem -‟

Blaise ji umlčel rozhořčeným povzdychem. „Ty za nic nemůžeš, Grangerová.‟

Tak proč mě vraždí pohledem?‟ naléhala Hermiona. „Chci říct…‟ Zhluboka se nadechla. „V Bradavicích jsem si na to zvykla, protože jsme se vážně nenáviděli. Ale teď mi zachránil život a přitom se ani trochu nezměnil. Nedává to smysl…‟

Určitě?‟ zeptal se Blaise škodolibě.

Cože?‟ Hermiona ztratila nit.

Určitě se nezměnil?‟

Její zamračení se prohloubilo. „Vždyť ho vidíš, je na mě neustále naštvaný,‟ namítla slabě, ale netrpělivě.

Na Notta. A taky na Pána zla. Pravděpodobně i na sebe a určitě na celý svět. Koneckonců, je to Draco Malfoy…‟ protáhl Blaise posměšně. Pak mu ale úsměv tak nějak změkl. „Ale ne na tebe, Grangerová, přísahám.‟

Hermiona sledovala jeho úsměv, který vypadal tak upřímně a čistě, že si nemohla pomoct a pocítila vnitřní klid. „Když to říkáš…‟

Chvíli spolu mluvili, jen tak o ničem, a Hermiona v koutku srdce žasla, jak jednoduché to s Blaisem bylo. Jakožto zmijozela ho vždy pokládala za Malfoyovu kopii, ale ve skutečnosti byl mnohem příjemnější. Vyvolal v ní vzpomínku na tehdejšího spolužáka Seamuse Finnigana. Ten věrný, skutečný typ člověka, na něhož se vždy můžete spolehnout, a který si přesto udržuje svoji podstatu.

Nálada se drasticky změnila, až když Malfoy vyšel z koupelny a spatřil Hermionin úsměv, zatímco Blaise rozesmátě vykládal o péči o kouzelné tvory a střetu s třaskavým skvorejšem, kterému byla hodina věnována. Úsměv jí rázem ztuhl.

Jsi na řadě,‟ zavrčel pouze, oblečený do čistého, a ukázal na dveře koupelny. Blaise se ladně postavil, a než se zamkl v koupelně, obdařil jej varovným pohledem, který pravil: „Smiluj se nad ní laskavě.‟

Draco se s Hermionou ocitl sám, v ruce jen špinavé oblečení a mokrý ručník. Nonšalantně je hodil na gauč a netrefil se. Hromádka dopadla na podlahu a Hermiona znechuceně nakrčila nos. Už chápala, jak asi ten chaos, který na ni při příchodu vybafl, mohl vzniknout.

Zaměřila pozornost na Malfoye a všimla si jeho zvláštního pohledu, který v ní jen rozdmýchával nepokoj.

Malfoyi,‟ oslovila ho s malou dušičkou a vyděsilo ji, že se jeho výraz ani trochu nezměnil. „Podělala jsem něco?‟ vyhrkla nakonec.

Výraz se přetvořil do údivu. „Co? Ne. Kdo ti to nasadil do hlavy, Grangerová? Blaise?‟

Hermiona zvedla ruce. „Vůbec ne! Naopak,‟ bránila se. „Blaise tvrdí, že jsem tě ničím nenaštvala, ale mně…‟ Příval slov slábl, až se vytratil docela. Nedokázala svoje pocity správně vyjádřit.

Tak ven s tím, Grangerová, nemám na to celý den,‟ vyštěkl a složil ruce na hrudi.

Hermiona si žmoulala ret, než se odhodlala říznout do živého. „Mám pocit, že máš na mě vztek. Ale zapomeň na to. Beztak se s tebou nedá mluvit, vždycky to skončí katastrofálně.‟

Draco ji spražil pohledem. „Pořád mám právo mít vztek, kdykoliv se mi zachce, jasné?‟ vyštěkl a Hermioně se v očích mihla rozmrzelost. Jako bych to neříkala…

Jistě. Škoda, že ho máš soustavně,‟ zamumlala a o krok k němu přistoupila. „Kdybys aspoň řekl proč…‟

Mladík přimhouřil oči. „Objekt mého rozezlení mi zírá přímo do očí, Grangerová. Spokojená?‟

Takže jsem měla pravdu,‟ vydechla a triumfálně rozhodila rukama.

Tohle tě potěšilo?‟ zavrčel a stanul proti ní. „Ještě něco ti řeknu. Jsi úplně vedle. Nemám na tebe vztek. Vytáčíš mě, to je všechno. Tak, že si to neumíš ani představit. Je to, jako by se všechno nesnesitelné z celého světa koncentrovalo do tebe.‟

Hermiona zvedla bradu, aby si dodala trochu odvahy, ačkoliv měla chuť vzít nohy na ramena – tak nepříjemně blízko stál. „Tak proč jsi mě chtěl zachránit? Měl jsi mě tam nechat shnít, tak by ses mě zbavil!‟ vyprskla, a až potom si uvědomila, že se jí zrak při té myšlence zamlžil.

Neodpověděl. Zíral na ni a naráz na ni chtěl dál řvát, odejít i ji obejmout. Potlačovala pláč, a když jí nedopatřením zacukala brada, jeho rozezlení rázem ustoupilo.

To, že musíš prostě říct, že nevíš, když jsi tázána, Grangerová, se změní,‟ řekl tiše, úsměv uštěpačný. Chtěl se jejímu překvapenému výrazu zasmát, ale ovládl se. A chystal se obrátit a odejít, když ucítil na předloktí její překvapivě pevný stisk.

Ani náhodou, Malfoyi. Chystáme se prasknout obří absces, takhle rozhodně neodejdeš,‟ procedila skrz zuby. Nedokázal pochopit, kde v sobě vzala tolik síly. Nejdřív shlédl k její vyzáblé ruce na své a potom k její tváři, tak odhodlané a zamračené.

Nemůžeš prostě říct ‚díky, Malfoyi‛ a zapomenout na to?‟ povzdychl si a přistoupil k ní o krok blíž. Nepustila ho a pokrčila rameny.

Ne. Chci vědět proč.‟

Draco si v hlavě přehrál všechny události minulých týdnů. Viděl se v Pansyiných pažích, s lahví v ruce, jak se zoufale snaží zapomenout na všechny ty vězně, kteří mu živoří pod nohama. Viděl znovu Thea, toho dne, kdy ji přivedli, a viděl sebe ve chvíli, kdy už pohár přetekl a on to přehlížení svinstva nedokázal déle snést. Viděl Blaise odhodlaného učinit tomu přítrž. Kupodivu, když přišla Grangerová, Dracova spotřeba alkoholu se rapidně snížila, a když se zapletl do její záchrany, zmizela whisky docela. Jako kdyby si konečně vztyčil cíl, jako kdyby Grangerová pomohla jeho politováníhodné existenci najít důvod. A nakonec spatřil ji, opuchlou a zakrvácenou, pohmožděnou rukou jeho otce, znásilněnou Theodorem, a stáhl se mu žaludek. A tak jí odpověděl instinktem. Přitáhl si ji za tu rozcuchanou kštici k sobě a tvrdě přitiskl rty na ty její.

Na moment měl pocit, že stojí v nicotě, že nic jiného neexistuje, nic než ten nepovedený, nevítaný polibek. Ale to trvalo jen chvíli. Pak ho totiž dvě ruce prudce zatlačily dozadu, a než se nadál, jedna z nich se docela silně a s všeříkajícím zvukem setkala s jeho tváří. Zvrátil hlavu do strany, a jakmile otevřel oči, polovinu obličeje mu sežehl žár.

Hermiona kvapně ustoupila, jako by se popálila. Zírala na něj, ruku dosud napřaženou, a neodvažovala se ani nadechnout. Překvapení v Malfoyově tváři vystřídala zlost. Nedíval se na ni, civěl na podlahu, rty pevně sevřené, zatímco se mu na levé tváři vybarvoval ruměnec. Na chvíli se v pokoji nepohnulo ani smítko. Potom mladík ustoupil a to Hermionu zřejmě probralo z šoku, protože spustila ruku zpět k tělu.

Malfoyi, promiň -‟

Zmlkni, šmejdko, nechci nic slyšet. Už ani slovo.‟

Hermiona ho poslechla. Už ničemu nerozuměla a po všech zrůdnostech, co se v posledních dnech odehrály, měla pocit, že každou chvíli vybuchne. Vnímala, jak Malfoy při odchodu práskl dveřmi, ale potom se bezvládně skácela na postel, protože se jí najednou kolena proměnila ve smotky vaty. Co se to u Merlina stalo?

Nalevo se potichu otevřely dveře a na prahu stanul Blaise, lehce zaražený, v džínech, bez košile, s ručníkem kolem krku. Hermiona se na něj pomalu otočila.

Řekni mi, že to byl sen. Že mě Malfoy nepolíbil a že jsem mu nedala největší facku jeho života…‟

Blaise si ručníkem projel mokré vlasy a neurčitě se ušklíbl. „V pohodě.‟ Zněl dost nejistě. „Jenom není zvyklý na takové útoky. Trochu jsi mu zranila pýchu, ale to se srovná.‟

Hermiona schovala hlavu do dlaní, oči stále vytřeštěné. „Tohle je noční můra. Určitě. Celé je to tak neuvěřitelné, že to prostě musí být noční můra. Až se probudím, všechno bude zase v pořádku.‟

Blaise k ní přikročil a sedl si vedle ní na postel. „Jestli tě to uklidní, ani pro něj to není zrovna jednoduché. Teprve teď se smířil s tím, že cítí touhu tě chránit… a tak s tím začal.‟

A skončil, když jsem mu dala pěstí,‟ zasténala. „Přesně jako ve třetím ročníku.‟

Blaise se zachechtal. „Ani si neumíš představit, jak strašně dlouho mu trvalo se přes to dostat!‟ Propukl v smích. „Pořád to omílal, celé měsíce.‟

Hermiona k němu vzhlédla. „To mě má rozveselit?‟

Promiň,‟ Blaise potlačil úsměv a v pokoji se opět rozhostilo ticho.

A hypoteticky by existovala šance, že ty a Draco…‟ Zmlkl, když spatřil její výraz.

Neuvěřitelné!‟ vyjekla. „Vždyť se nenávidíme! A teď navíc…‟ Nevědomky se objala pažemi kolem břicha. „Teď nechci mít nic… Nic takového…‟

Blaise přikývl. „Ale nebýt Theodora -‟

Hermiona zvedla ruku, aby ho umlčela. „Díky, Zabini, ale tady to asi utneme.‟

Blaise se s těžkým povzdychem postavil. „No, jdu se k sobě převléct a musím taky dolů. Zvládneš to tady sama?‟

Hermiona se chabě pokusila o úsměv. „Nedělej si starosti. Mám v zásobě tuny černých myšlenek, rozhodně se s nimi nebudu nudit. Věř mi.‟

Blaise se nejistě pousmál a obrátil se k odchodu. Než ale překročil práh, hodil použitý ručník na hromadu, kterou vedle gauče už zanechal Malfoy. Hermiona čapla první věc, která jí padla pod ruku, a hodila ji jeho směrem. Se smíchem zavřel dveře a polštář dopadl na ně a svezl se neškodně k zemi.

Natáhla se naznak na postel.

Šílenství.

*

Když Blaise sešel do jídelny, našel v ní všechny tři Malfoye, Bellatrix a Mulcibera, kteří se sešli u snídaně. Atmosféra se držela na bodu mrazu. Bellatrix ječela na Luciuse, který křičel na Draca, jenž zase řval do éteru, ale o to hlasitěji. Narcisa si všimla Blaisova příchodu a tázavě na něj pohlédla. Blaise jen skrytě vzdychl.

Uvědomuješ si, že ta mrcha teď není vůbec k ničemu?‟

No já za to vážně nemůžu!‟ zařval Draco, tvář rudou vztekem.

Luciusi!‟ vyštěkla Bellatrix. „Draco s tím nemá nic společného! Copak nevidíš, o co jde? Ten Nottův kluk potřebuje okamžitě srovnat do latě. To mrně ze sebe dělá něco, co vůbec není!‟

Jak jsi mu mohl něco takového dovolit?‟ ignoroval Lucius svou švagrovou. „Měls ji na starosti. U Merlina, uvědomuješ si vůbec vážnost situace?‟

Drahý,‟ nahnula se Narcisa k Luciusově boku, „i kdyby na tu dívku dohlížel dnem i nocí, Theodor by si jistě našel chvilku, aby jí mohl ublížit. Ať už bychom udělali cokoliv…‟

Bellatrix rozezleně strhla se stolu podnos s lahůdkami, které sotva někdo stihl nakrojit. „Odmítám tu být, až to náš pán zjistí, varuju vás -‟

Bravo, drahá švagrová,‟ spražil ji Lucius zlým pohledem. „Výborně podporuješ rodinné vztahy.‟

Bellatrix se místo odpovědi nafoukla.

Narcisa se nakonec zvedla od stolu a pokynula Blaisovi, aby ji následoval. Její pohyb ale neunikl manželovi.

Kam si myslíš, že jdeš?‟ tázal se nevěřícně. „Ještě jsme neskončili -‟

Narcisa mu položila ruku na rameno. „Ty zvládneš jistě křičet i za mě a já potřebuji pomoc odnést krabice se šampaňským na dnešní charitativní ples. Právě dorazily,‟ pronesla a mezitím si Blaise stihl dopřát pořádný doušek kávy a sousto toustu s marmeládou.

To mají dělat skřítci,‟ zaprotestoval pochmurně Malfoy.

Luciusi Malfoyi!‟ okřikla jej Narcisa. „Nepřichází v úvahu, abych nechala skřítky manipulovat s dvaceti krabicemi prvotřídního Dom Pérignon. Ti by zvládli leda něco ukrást nebo rozbít.‟

Charitativní ples?‟ skočil jim Draco do řeči a vyštěkl nevěřícným smíchem. „Tahle podělaná rodina má vážně smysl pro humor.‟

Jeho žert zřejmě Luciuse nepotěšil, protože na něj obrátil veškerou svou pozornost a zcela zapomněl na svou ženu a Blaise, kteří využili příležitosti a neslyšně se vykradli ven.

Ano, Draco, charitativní ples,‟ vyprskl Malfoy. „Ve prospěch lékouzelníků při svatém Mungovi.‟

Mladík zvedl obočí. „A co ti zpropadení lékouzelníci udělali tak úchvatného, že si zasloužili takovou poctu?‟ zeptal se, zrovna když jeho otec dopíjel pohár zředěného vína.

Pomáhají ministerstvu testovat nové lektvary a zaklínadla. Ale potřebují prostředky a subjekty – dvě věci, které jsme my schopni jim poskytnout.‟

Draco vytřeštil oči, když pochopil. „Chceš jim dát pokusné králíky?‟ vyplivl opovržlivě.

Lucius cuknul rameny. „Potřebujeme uvolnit místo, držíme zde až příliš nepotřebných vězňů. Vložíme je do rukou vědy, to je mnohem prestižnější osud, než o jakém se mnohým z nich vůbec mohlo snít.‟

Draco zaťal zuby. „Samozřejmě…‟

A díky tvé nepozornosti a nezpůsobilosti máme o jednu nepotřebnou osobu víc,‟ pokračoval Lucius a propaloval svého syna smrtícím pohledem.

Bellatrix se do toho v tu chvíli vložila. „Dej mu s tím už pokoj, Luciusi,‟ zabodla vidličku do uzené slaniny. „Máme několik dní, abychom ten problém stihli probrat a vyřešit. Pán opustil Londýn a nevrátí se dřív než za týden, to nám poskytne čas…‟ Hlas se jí postupně vytratil pod silou představy, že by měla před Pánem zla něco skrývat.

Nemáme jinou možnost,‟ zavrčel Lucius a znovu se obrátil ke svému synovi. „A co se týče tebe, radil bych ti, aby ses ze své chyby poučil, protože další taková by mohla skončit exemplárně.‟

Jistě, otče,‟ procedil Draco a sledoval Luciuse, jak opouští místnost. Když s Bellatrix osaměli, vyměnili si pohledy.

Vážně? Charitativní ples?‟ řekl Draco tiše a teta vyštěkla nepříjemným smíchem.

Můžeš být Smrtijed a zároveň mít smysl pro humor, to se nevylučuje…‟

Draco se ušklíbl.

*

Blaise následoval Narcisu na zadní dvorek, kde na chodníku stálo seskládaných dvacet beden šampaňského. Skřítkové už pracovali na krabicích s jiným alkoholem a levitovali je dovnitř kuchyní.

Narcisa se ujistila, že je nikdo nesleduje, otevřela jednu z krabic a vytáhla skleněnou lahev bez etikety. Podala ji Blaisovi.

Obdržela jsem dnes ráno dopis od Severuse, kde mi vše vysvětlil. Samozřejmě jsem už měla svá podezření…‟ Krátce vzdychla. „Posílá tuto lahev s Mnoholičným lektvarem. Je maximálně koncentrovaný, máte dvanáct hodin na obnovení dávky. Bude to stačit?‟ zeptala se a Blaise přikývl. „Co se děje s Dracem?‟

Blaise se při pohledu na ni cítil nesvůj. Někdy se v něm dalo číst jako v otevřené knize. „Všimla jste si?‟ promnul si obličej.

Byl úplně mimo sebe, když vešel do jídelny, musela bych být naprosto zabedněná a necitlivá jako můj drahý manžel, abych si ničeho nevšimla,‟ podotkla Narcisa.

Blaisovi zacukaly koutky. „Zabedněný a necitlivý?‟

Paní Malfoyová zvedla obočí. „Opravdu na to mám odpovídat?‟ Zvedla ruku před ústa, asi aby neviděl její úsměv.

Abych to zkrátil,‟ spustil Blaise, „Grangerová s Dracem se chytli. Ona chtěla vědět, proč jí pomohl, když ji tak zatvrzele nenáviděl, a on jí nechtěl nic říct… no a pak ji políbil.‟

Narcisa zavřela oči a zavrtěla hlavou. „S veškerou něhou a ohleduplností Malfoyům vlastní.‟ Zněla vážně sarkasticky? „Takže?‟

Vrazila mu. Docela dost,‟ dodal lakonicky.

Samozřejmě. Pošetilec,‟ zamumlala. „A?‟

Urazil ji a odešel. Grangerová vůbec neměla ponětí, jak si to má vyložit,‟ přiznal Blaise a uchechtl se.

Narcisa si uhladila záhyby sukně šatů. „Malfoyovští muži nikdy nebyli důvtipní, co se týče projevování citů. Ale já si to vykládám jako součást jejich šarmu.‟

Nebo taky ne…‟ zašeptal a přistál mu lehký pohlavek.

Dost bylo vtipů,‟ usmívala se. „Byla bych ti povděčna, kdybys dokázal všechny tyto krabice přenést do kuchyní. Samozřejmě bez magie. Kouzla mají ničivé účinky na šumivá vína. Toto je jedno z nejlepších šampaňských, byla by ho věčná škoda…‟ Roztomile se usmála a spěšně zmizela v hlubinách Manoru.

Blaise se ocitl sám, s lahví lektvaru v ruce, s řadou krabic drahého cuvée, které čekalo, až je vlastními silami odnese, a s protivným červíkem v hlavě.

*

Gregory Nott a jeho žena Romilda seděli na pohovce před krbem ve své londýnské vile. Romildin šálek čaje se jí v ruce chvěl, a tak jej odložila na podšálek. Porcelán cinkl a narušil tíživé ticho, které v místě přetrvávalo.

Zase se zamkl v pracovně?‟ zeptala se Romilda tiše, a když její manžel přikývl, tvář jí potemněla.

Skousla si spodní ret a mávla hůlkou, aby odhalila jakéhokoliv možného vetřelce, ačkoliv to byl zbytečný krok vzhledem k tomu, že jedinými obyvateli domu byla ona, Gregory a jejich syn, momentálně zahrabaný v knihách na druhé straně vily.

Měli bychom promluvit s ostatními, Gregu…‟ zašeptala Romilda, ale manžel umlčel její slova mávnutím ruky.

Aby ho mohli poskvrnit v očích Pána? Viděla jsi, co musel udělat ten Zabiniho syn, aby se zachránil,‟ prohlásil Nott a jeho žena sklopila oči.

Děsí mě…‟ přiznala téměř neslyšně a propletla si prsty, aby se jí přestaly chvět ruce. „Když se mu podívám do očí, už nevidím svého syna. Gregu, ujišťuji tě, ten, kdo bydlí pod naší střechou, už není naším synem.‟

Gregory Nott udeřil pěstí do stolu. „To je jenom babské fňukání,‟ zavrčel. „Zkrátka se stává mužem. Silnějším, odhodlanějším. Od kdy je v této zemi zločinem mít ambice?‟

Romildiny oči ztvrdly. „Když tyto ambice překročí hranice určené Pánem zla, potom ano, může to být zločin.‟

Gregory Nott si pohrdavě odfrkl a odvrátil se. Také se domníval, že Theodor překračuje meze, ale promluvit s jakýmkoliv jiným Smrtijedem nebo Voldemortem by nevyhnutelně znamenalo rozsudek smrti. A přese všechno Theo stále zůstával jeho jediným synem. Bylo jeho povinností jej chránit, ať už to bude stát cokoliv. A navíc… je to jenom dítě. Obyčejný dospívající chlapec, který jen testuje svoje limity, nic víc…

O pár metrů dál seděl Theodor se zkříženýma nohama na podlaze, obklopený rozvinutými svitky a vznášejícími se listy pergamenu. Povzdychl si a promnul si oči, než pohlédl na hodinky. Bude půlnoc. Půlnoc a já se pořád neprokousal ani desetinou knih o černé magii, nespokojeně v duchu zabručel. Postupuje moc pomalu. Příliš pomalu.

Theodor vždy nenáviděl pomalost. Jako dítě zanevřel na hry založené na trpělivosti a oblíbil si ty, které vyžadovaly bryskní úsudek. V Bradavicích vždy plnil úkoly na poslední chvíli a nenechával si ani čas na kontrolu, což mu nikterak neubralo z výborných známek. Proto to odhodlání vytěžit maximum z černé magie zesílilo, až ho nakonec zcela ovládlo. Jenže celý proces postupoval tak pomalu, že už ho to začínalo fyzicky zatěžovat. Pracoval na tom dva měsíce a zatím zvládl jedinou učebnici o osmi stech zaklínadlech. Jistě, bylo to o dost víc, než uměl kdokoliv jiný, ale jeho apetit neznal hranic a čím více studoval, tím mocnějším se cítil.

Theodor zatnul zuby. Takhle to dál nejde. Ta pomalost byla nesnesitelná. Chtěl sílu a taky ji získá. Koneckonců, když chtěl, aby Blaise spáchal vraždu své sestry, dosáhl toho. Chtěl Grangerovou, vzal si ji. Proč prostě nevyužít osvojených znalostí a nezískat to, co chce, mrknutím oka?

Theodor cítil, jak se mu zrychluje dech a končetinami mu proběhlo chvějivé teplo. Podvědomě věděl, co má dělat. Položil dlaň na otevřenou knihu. Jako přilepený k inkoustu na pergamenu se koncentroval na sílu obsaženou v knize, v každém slově, v každém písmenu. Nejdřív si připadal jako blázen, ale ta pulzující horkost ho nutila setrvat.

Zalapal po dechu překvapením, když ucítil spojení. Původně se zdálo, že přímo jeho tělo vyzařovalo vlny tepla, ale pak se ukázalo, že je vysílá kniha, a ta síla pronikala do každé jeho buňky. Pokusil se odtáhnout, ale svazek šel s ním, držel silou vlastní magie na jeho dlani, jako tlakem vody na přehradu v údolí. Alespoň takový pocit z toho měl, z té síly, z té prudkosti. Bylo to neskutečně opojné. Opojnější než cokoliv, co dosud zažil. Ještě lepší, než pohled na tělo té divošky, když se skácelo na podlahu Manoru. Ještě omamnější než pohled na Malfoye, když ho viděl brát si tu nebelvírskou chudinku. Mnohem čarovnější.

Po pár minutách se podtlak uvolnil, kniha jeho ruku pustila a Theodor padl na záda a lapal po dechu. Celé tělo mu vibrovalo v extázi, jako by jím probíhaly výboje elektřiny. Svět se točil jako po propitém večeru, s tím rozdílem, že žaludek se tentokrát nebude ráno bouřit. Když se mu vidění ustálilo a znovu nabyl smysly, posadil se, podíval se na knihu a vytřeštil oči. Stránky byly bílé. Prudce je obracel, div je nepotrhal, dech se mu zadrhával v hrdle, ale po inkoustu nikde ani památky. Prázdná. Kniha zůstala úplně nepopsaná.

X
X X