X X

Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




Úvod k povídce



Prekladá sa cez Online Preklady. Ktokoľvek môže nezáväzne priložiť ruku k dielu.


Still Delicate

Překlad: Dominika.Del

Autor: padfoot4ever

Banner: autorčin

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?psid=260113

Stav: souhlas s překladem

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  uživatelce Dominika.Del. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

 

Slovo autora: Pět a půl roku od porodu svého prvního dítěte má Rose Weasleyová pocit, že se její život začne konečně ubírat tím správným směrem. Všechno už bude jen lepší. Horší už totiž být nemůže... nebo s tím alespoň nepočítá. Příběh o lásce, životu, přátelství, rodině... a otravném bratranci, který jí nikdy nepřestane přezdívat Zrzka. 


1. kapitola



 Still Delicate

Překlad: Dominika.Del

 Autor: padfoot4ever

 Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?psid=260113

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  uživatelce Dominika.Del. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

 



1. Kapitola - Jakýs takýs začátek

Vánoce, ta ošidná část roku, kvůli které utrácíme ohavné množství peněz za dárky, které stejně nikdo nepotřebuje, ani je neocení; během které se cpeme jídlem, ikdyž nemáme chuť, a kdy trávíme čas s lidmi, které nemůžeme vystát, ale přesto je máme rádi. Z povinnosti. Pár strašných Vánoc jsem už zažila, z nichž jedny byly vskutku nezapomenutelné, ale ty letošní se zapíšou do historie.

„Podívej, Weasleyová, tohle je rozpis a, co je na něm napsané, platí,“ vyštěkne na mě můj šéf a vedoucí lékouzelník Wharton. Nejsem si zcela jistá, jestli na mě prská úmyslně pokaždé, když se ve slově objeví písmeno „s“, každopádně po každém rozhovoru s ním mám potřebu použít na své vlasy sušící zaklínadlo.

„Ale pane, na Štědrý den pracovat nemůžu!“ pokouším se mu to rozmluvit, „Mám toho ještě spoustu na práci – nestihla jsem ani jít na vánoční nákupy a -“

„Abyste se mi tu nerozplakala,“ řekne nevraživě, „Pokud nehodláte pracovat na Štědrý večer, nemusíte se vracet.“

Chci se s ním hádat, ale zmizí v davu lidí, a očividně je mu jedno, že zničil všechny mé plány. Lékouzelník Joseph Wharton vždycky nosí krvavě rudý hábit namísto tradičního světle zeleného, který má zbytek zaměstnanců. Jen se povyšuje nad ostatní.

Zapluji zpátky za recepční stůl a zlomeně klesnu do křesla. Vánoce jsou už za dva dny a já toho musím stihnout tolik, že to snad není ani fyzicky možné.

„Nebuď smutná, holka,“ poví mi Gladys tím jejím chraplákem. Gladys je žena okolo padesáti a pokaždé, když na mě promluví, slyším tisíce cigaret, které za svůj život vykouřila. Je rozvedená a nesnáší chalpy, obzvlášť takové jako Wharton. Je jediná, na kterou si Wharton nedovolí, protože ví, že nemá cenu si zahrávat s recepční v menopauze. „Budeš tu jen do čtyř:“

„Já vím,“ zamumlám zoufale, „Jenomže jsem ještě nekoupila žádné dárky a slíbla jsem babičce, že jí pomůžu s Vánočním pudinkem, a mámě, že s ní vyzdobím Doupě, a taky Aidanovi, že s ním půjdu za Santou do obchoďáku...“

„Ti mudlovští Santové stojí stejně za prd,“ vmísí se do rozhovoru Linda, „Když jsem za ním chodívala s Naším Liamem, vždycky mu akorát strhl ty falešný vousy, aby rozplakal ostatní děti.“ Zdá se, že Linda je na svého syna poměrně pyšná. Je jí čtyřicet a je to svobodná matka. Jejímu synovi je patnáct a říká mu Náš Liam. Od té doby, co jsem začala pracovat u Sv.Munga, mi pomáhá, protože ví, jaké to je vychovávat dítě sama. O Našem Liamovi vypráví téměř neustále, až je to občas otravné. Podle Lindy je Náš Liam druhý svatý příchod.

„A proč si ho vlastně nevezme jeho táta?“ zeptá se Hazel. Hazel je o trochu mladší než Gladys. Je vdaná, ale svému manželovi říká Neschopný Pako. Doteď jsem se nedozvěděla, jak se jmenuje ve skutečnosti. Myslím si, že chlapy nesnáší ještě víc než Gladys, a proto mi je jejího manžela upřímně líto. Tyto tři ženy – které jsou dostatečně staré na to, aby mohly být mé matky – se staly mými nejlepšími kamarádkami od té doby, co jsem tady začala před dvěma lety pracovat. Smutné.

„Ještě se nevrátil z Ameriky,“ připomenu jí, „Doma bude až zítra.“ Mermomocí se snažím, aby se mi nezachvěl žaludek, ale těžce zklamu.

„Příliš zaneprázdněný na to, aby se staral o dítě,“ odfrkne si Gladys, „Typickej chlap, to vám povídám.“

Naštěstí zazvoní kouzlofon a Gladys velmi znudeně, chraplavě odpoví: „Dobrý den, tady nemocnice U Svatého Munga pro kouzelné nemoci a úrazy, jak vám mohu pomoci?“ Dvoutýdenní pracovní pobyt v zahraničí mi jako příliš zaneprázdněný na to, aby se staral o dítě tedy nepřípadá. Scorpius má náročnou práci a já se s tím smířila. Je hodně smutné, že ho obhajuji i ve své vlastní hlavě?

„Rose, je přesně za pět půl,“ zašeptá Linda nadšeně a obě se zaráz nahneme přes recepční desku, abychom pořádně viděly do chodby. Přichází vrchol našeho dne.

Vysoký a pohledný muž s tmavými vlasy, modrýma očima a nejkouzelnějším úsměvem od dob Zlatoslava Lockharta vyjde zpoza rohu, na sobě má limetkově zelený hábit a zamyšleně se dívá svých desek. Já i Linda se rychle zase posadíme a čekáme, až půjde kolem.

„Dobré odpoledne, dámy,“ usměje se a přestože si sedám, podlamují se mi kolena.

„Dobré odpoledné, lékouzelníku Kennedy,“ usměji se nazpět a doufám, že nezním příliš nadšeně.

Pokračuje dál a zmizí za dveřmi vedoucími do křídla Zranění způsobená artefakty, tak jako každý den za pět minut půl čtvrté. Lékouzelník Damien Kennedy –  nemocniční fešák. Lákavý Lékouzelník. Doktor Delikatesa. Kéž by někoho zradila hůlka, abych ho mohla vidět jak probíhá, s pocuchanými vlasy, odhodlaný zachraňovat životy...

„Kéž bych tak měla o deset let míň,“ zasní se Linda.

„Kéž bych měla o třicet let míň,“ přidá se Gladys. Dokonce i muži-obávaná Gladys si nemůže nevšimnout, jak moc je Damien Kennedy přitažlivý. Plně kvalifikovaný lékouzelník je z něj pouze dva roky a kolem nás procházel každý den, co tu pracuji.

Ale i přesto mě tento super smyslný můž nemůže rozptýlit od faktu, že se Scorpius vrací zítra domů. Už jste se někdy na něco strašně těšili a zároveň jste se báli chvíle, kdy to přijde? Už na vás někdy mozek křičel, ať to neděláte, ale srdce vzalo do hrsti všecek váš rozum? Tak přesně takhle se cítím.

„Takže,“ Linda si srkne čaje a s vážným pohledem se na mě podívá, „Už ses rozhodla?“

„Ne,“ odpovím, „Ještě ne.“

„Rose! Vždyť už je zítra tady!“ vynadá mi, „Jak je možné, že ses ještě nerozhodla? Musíš mu to říct!.

„Ne, nemusí,“ řekne Hazel a zapíše si pár informací do pacientových desek, „Bude jí líp, když mu to neřekne. Nemůže z toho vzejít žádné dobro.“

„Mohli by konečně skončit spolu! Mohli by vzít, Hazel, a mít kupu dalších dětí -“

„Jedno postačí,“ skočím do jejich rozhovoru, „Díky moc za vaši podporu, ale mohly bychom se bavit o něčem jiném?“ Nechápu, proč jsem jim to vůbec říkala – dvěma nějvětším cyničkám pod sluncem a poslední žijící nadšené optimistce. Jinak jsem to neřekla nikomu. Teda, kromě Jenny, ale ta se nepočítá. Tyhle věci jí musím říkat. Ale v případě Gladys, Hazel a Lindy jsem si to mohla odpustit. Jsou to moje kolegyně – opravdu musí vědět všechno o mém milostném životě?

„Já si myslím, že je to překrásné,“ povzdychne si Linda.

„Co je na tom překrásného?“ odfrknu si.

„Váš příběh! Příběh Rose Weasleyové a Scorpiuse Malfreda. Nejlepší přátelé. Milenci.“

„Nikdy jsme nebyli nejlepší přátelé,“ opravím ji,“A jmenuje se Malfoy.“

„Rozděleni osudem, spojeni vyšší mocí...“

„To je ta samá věc!“ odseknu.

„Nejlepší přátelé, avšak stačila jedna noc plná vášně před šesti lety, při níž vznilo nemanželské kvítko lásky -“

„Tak to teda nebylo!“

„Po celý rok žili ve dvou rozdílných světech -“

„Anglii a Skotsko bych jen těžko nazvala rozdílnými světy,“ reptám nad tou její beznadějnou romantičností.

„Nakonec odděleni ďábelskou potvorou -“

„V sedmém ročníku sbalil holku z Mrzimoru!“ vykřiknu, „Nepřeháníš to trochu?“

„To všechno, aby je osud znovu spojil -“

„No,“ přeruší Lindinu pohádku Gladys,“Ve skutečnosti je osud od té doby spojil asi tak šestkrát. Z toho třikrát během jedné noci, nemám pravdu?“ Občas si přeju, aby si Gladys nepamatovala všechno, s čím se jí svěřím.

„No dobrý, to všechno, aby je osud znovu spojil šestkrát,“ pokračuje Linda se zasněným výrazem, „A nyní, po návratu ze vzdálených končin -“

„Las Vegas,“ zamumlám.

„Ze vzdálených končin jménem Las Vegas, příběh Rose Weasleyové a Scorpiuse Mildreda -“

„Malfoye! Jak můžeš neznat jméno Malfoy?!“ vykřiknu udiveně.

„Příběh Rose Weasleyové a Scorpiuse Malfoye konečně dospěje ke  konci, kde budou žít šťastně až do smrti. No není to romantické?“ vzdychne Linda.

„Vskutku rozkošné,“ ozve se námi suchý, posměšný hlas, „Ovšem já potřebuji desky pana Hillamana ještě před koncem tohoto století, tudíž byste byla velice laskavá, pokud byste se přestala živit tou směšnou náhražkou milostného života Weasleyové a začala se konečně soustředit na svou práci.“

Kdo jiný, než lékouzelnice Satanka McĎábělská, by měl slyšet všechny, poněkud přehnané detaily mého osobního života. Dokonce i ta šťavnatá verze je pouhou směšnou náhražkou. Satanka McĎábělská, známá také pod jménem Bonnie Clyde (ne, opravdu si nědělám srandu), si myslí, že jí tu všichni patří. Je odbornice, druhá hlava mazaná a když přijde na vedoucího lékouzelníka Whartona, největší vlezdoprdelka světa. Nás recepční má obzvlášť ve svém nenávistném hledáčku, protože prý nemáme nemocnici co nabídnout. Ale stejně, kdybychom tu nebyly, kdo by jí podal tu pitomou složku pana Hillmana?

Gladys složku vytáhne a trucovitě ji podá Satance McĎábělské, která jí ji hned vytrhne z ruky.

„No konečně, alespoň jedna mozková buňka mezi váma čtyřma,“ vyštěkne a táhne pryč chodbou. Tak strašně ji nesnáším. Tak jako všichni, kromě vedoucí lékouzelníka Whartona.

„Doufám, že jednou dostane co proto,“ sykne Hazel, jakmile je McĎábělská z doslechu. „Myslí, že je kdovíjak lepší než hipogryfí lejno...“

„Takže Rose,“ rozzáří se Linda, „Slib, že to se Scorpiusem zkusíš. Musíš tomu dát alespoň šanci!“

„Proboha, podívejte, jak ten čas ubíhá,“ vykřiknu rádoby překvapeně, „Nemůžu uvěřit, že můžu jít domů. Musím vyzvednout malýho od Jenny a Ala.“ Vezmu si ze židle kabát a chystám se k odchodu.

„Rose!“ vykřikne Linda,“Ještě nemůžeš odejít! Máš šichtu i zítra?“

„Jo,“ odpovím,“Ale ty ne.“ Ukážu prstem na rozpis a ona zasténá při představě, že si na konec mého příběhu bude muset počkat až po Vánocích. „Lindo, uvidíme se pozítří. A s váma dvěma zítra.“

Hazel a Gladys se se mnou rozloučí a Lidna ještě stihne vykřiknout: „Řekni mu, jak to cítíš!“ Vím, že to myslí dobře, ale občas si přeju, aby se chvíli soustředila na svůj vlastní život.

≥≥≥

„Ztratila jsem tvého syna!“ vykřikne Jenny zoufale, „Ještě před chvilkou stál přímo tady – Rose, je mi to tak líto! Já – já ho nahradím! ALBUSI POTTERE! Musíš mě okamžitě oplodnit, musíme dát Rose nové dítě! Jakou pozici jste se Scorpiusem použili, abyste měli kluka -“

„Hneď teď zastav,“ zvednu ruce,“Tuhle informaci opravdu nepotřebuješ -“

„To teda,“ zamumlá Albus, můj bratranec.

„Stejně si to nepamatuju,“ pokrčím rameny a Albus se znechuceně otřese. Mám pocit, že představa mě a jeho nejlepšího kamaráda ho ještě pořád děsí. Díkybohu, že mu Jenny neřekla, že se stalo ještě devět a půlkrát potom. „Aidane!“

„Podívala jsem se úplně všude!“ lamentuje Jenny se slzami v očích,. Přestože je to moje nejlepší kamarádka na celém světě, její obsesivní strachování mě občas vytáčí,

„Někde tu musí být,“ řeknu jí s klidem, „Jestli tu byl před chvilkou, nemohl utéct daleko. Aidane! Pojď za náma!“ Ticho. „Jestli se hned teď neukážeš, dědeček ti k Vánocům nedá lístky na Kudleské kanonýry, takže neuvidíš strýčka Jamese...“

Vydírání vždycky funguje. Myslím, že by mu měla být věnována celá jedna kapitola v těch chytráckých knižkách o rodičovství. Najednou se za sedačkou objeví pětiletý blonďáček s přidrzlým úsměvem od ucha k uchu. Jenny si oddychne a stiskne ho v náručí.

„Aidane! Tohle už mi nikdy nedělej!“ pláče. Občas se sama sebe ptám, jestli náhodou není ona jeho matka. Na mě Aidan takovéto kousky nezkouší, protože ví, že bych během pár vteřin našla. Zato od Jenny dostane pěkné divadýlko.

„Vidíš, vůbec sis nemusela dělat starosti,“ pokrčím rameny. „Aidane, doufám, žes tetičku Jenny dneska moc nezlobil?“ řeknu a věnuji mu svůj varovný pohled, který je vlastně stejný jako můj naštvaný pohled a mám-hlad pohled.

„Nee,“ ušklíbne se, „Já a zlobit?“ Na pětiletého je až příliš sarkastický. To má od těch Malfoyů.

„Ehm, Rose? Už jsi slyšela, že se James a Scorpius vrací o den dřív?“ poví mi Al potichu, zatímco Jenny podává Aidanovi jeho kabát a batůžek. Mé srdce nad těmi novinkami vynechá úder.

„O den dřív?“ zeptám se ho, „To by ale bylo... dneska?“

„Dnes večer,“ přikývne, „Měli by dorazit okolo osmé. Jen jsem si říkal, že bys to možná... chtěla vědět..“

Probodnu ho pohledem, zatímco on kouká do země a o triko si čistí své brýle.

„Jenny ti to řekla?“ syknu zuřivě, „Ona ti to řekla?!“

„T-tak trochu... ale abys věděla, myslím si, že je to úžasné. Ty a Scorpius, konečně spolu -“

„Okamžitě zmlkni,“ vypěním, „Ještě ani nevím, jestli mu řeknu o... svých pocitech... takže nikomu ani slovo. A rozhodně ne Aidanovi! Jasné?!“

„Samozřejmě,“ kýve zběsile hlavou, „Ani slovo.“

Celou cestu domů na to myslím. Celé dva týdny jsem si říkala, že mám ještě čas na rozmyšlenou. Jenomže teď mám méně než čtyři hodiny, než Scorpius dorazí do Anglie, a jsem si naprosto jistá, že se u mě staví, aby se viděl s Aidanem. Aidam si se mnou povídá, ale já nemám páru, o čem mluví. Vím, že to ze mě dělá nedbalou matku, ale pochybuju, že by vás bavilo poslouchat, jak jsou mráčky úžasné.

Scorpius odjel na pracovní cestu s Kudleskými kanonýry před dvěma týdny. Nemůžu uvěřit, že už jsou pryč! Scorpius pracuje jako zaříkávač košťat pro Nimbus, který letos sponzoruje právě Kanonýry. Vážně, spíše než pracovní cesta je to ale jeden velký volňásek. Kanonýři hráli s LasVegaskými Pannami (strašné jméno pro famfrpálové družstvo), takže James a Scorpius výlet pobrali jako dvoutýdenní chlastačku. A přesně v den, co Scorpius odjížděl, jsem si uvědomila, že ho chci. Takže mu to teď musím říct a vůbec netuším jak to udělám.

Když dorazíme do našeho maličkého bytu, udělám Aidanovi večeři. Je to ten nejlepší byt, jaký jsem v rámci možností mohla sehnat a který byl nejblíž k Alovi a Jenny. Nikdy jsem nedělala zkoušku z přemisťování, takže musím používat vlastní nohy jako mudlové. Je to opravdu frustrující.

„Mami?“ řekne Aidan svým mám-pro-tebe-otázečku tónem, zatímco se cpe špagetami. „Víš, jak lidi předstírají, že někoho nemají rádi, ikdyž je rádi mají?“

Až příliš dobře, chlapče.

„Vím.“

„No... u nás ve třídě je jedna holka. A já ji nemám rád. Ale když se budu chovat, že ji nemám rád, tak si ostatní budou myslet, že mám, ale já ji opravdu nemám rád. Je hrozně otravná,“ zamračí se. Když se mračí tak vypadá úplně jako já. Je děsivé vidět sama sebe v někom jiném. A je dvakrát tak děsivé vidět někoho, kdo vyrostl ve vaší děloze, jak se na vás dívá těma velkýma hnědýma očima a čeká na vaši odpověď.

„A jsi si jistý, že ji nemáš rád?“ zeptám se s nadzdviženým obočím.

„Nemám!“ vykřikne. „Myslí si, že je ve všem nejlepší, ale není. Dokonce neumí ani hláskovat!“ Spolknu poznámku, že ani jeho pětiletý mozeček není na hláskování zrovna přeborník, takže by neměl být až tak kritický.

„Tak si jí nesmíš všímat,“ poradím mu, „Nenech se od ní vyprovokovat.“

„Ale ona mě vždycky vyprovokuje,“ zabručí naštvaně. No páni – mému synovi se zalíbilo první děvče. Je příliš brzo, abych s ním dala lekci o sexu? Budu to muset probrat se Scorpiusem, ale vážně, nikdy není příliž brzo na čmeláčky a kytičky. Se mnou si o tom nikdo nepromluvil a podívejte na mě – dvaadvacetiletá holka, který přemýšlí o tom, jestli si se svým pětiletým synem promluvit o sexu. Nemůžu dopustit, aby se ocitl ve stejné situaci.

Čas běží až příliš rychle. Když dojíme, je už půl šesté a já ještě musím uklidit celý byt, než dorazí Scorpius. Aidan po večeři zmizí ve svém pokojíku, kde si hraje se svým mini košťátkem, a já se pustím do cídění. Nejsem zrovna nejuspořádanější člověk na světě. Máma mi často vynadá za stav, v jakém je náš byt. Ne, že by byl špinavý. Jenom trochu přeplněný. Všude leží staré výtisky Jinotaje a Denního Věštce a Aidanovy hračky se válí na zemi. Mávnu hůlkou na nepořádek v obýváku a začaruji nádobí, aby se samo umylo, a po půl hodině to tu vypadá uklizeně. Svou ložnici vynechám, přestože doufám, že pokud se vše vydaří, náš večer skončí právě tam.

Ach ne! Nohy jsem neholila... no, ani se nepamatuju jak dlouho. Poslední dobou jsem na to neměla čas. A taky jsem si dnes neumyla vlasy a ani jsem nepoužila ten hydratační krém, co mi dala Dom. Skočím do sprchy a umyju, oholím a vytrhám všechny partie, kde to bylo potřeba. Ztratila jsem cvik, takže si pořežu nohu a podpaží. Prohlížím si svůj odraz v zrcadle a zjišťuji, že Dom měla ohledně toho krému pravdu – jsem zoufale suchá, ikdyž jsem právě vylezla ze sprchy. Vběhnu do pokoje, rychle si usuším vlasy a vybírám něco hezkého na sebe. Proč jsem tak nervózní? Je to jenom Scorpius! Vždyť se s ním vidím každý den!

Bylo by přehnané, kdybysch se namalovala? Asi jo. Makeup jsem na sobě neměla od zásnubního večírku Ala a Jenny, který byl před měsícem. Holt zůstanu u oholených nohou – malý krok pro ženu, velký skok pro ženstvo.

Nakouknu do Aidanova pokoje, kde si ještě pořád hraje se svým koštětem. Alespoň on je v pohodě. No dobře, víno. Myslím, že mám láhev bílého v lednici. A jídlo – určitě bude mít po návratu z Ameriky hlad.

Zazvoní telefon a já ho bez zaváhání zvednu.

„Prosím?“

„Rose, jen jsem ti chtěla popřát štěstí!“ poví mi Jenny nadšeně. „Ještě pořád mu chceš říct, že s ním chceš být, že ano?“

„Když já nevím,“ sténám, „Začíná mi být fakt špatně...“

„To jsou jenom nervy,“ řekne mi, „Ty pominou. Co mu teda řekneš?“

„Netuším. Prostě uvidím, co ze mě vyjde -“

„Ach Rose, už musím jít, James právě dorazil. Brnkni mi jak to dopadlo!“

A s tím zavěsí. James dorazil. Zkontroluji hodiny a zjistím, že už je deset minut po osmé. Scorpius tu bude co nevidět... Nemůžu dýchat...

Co mu tak řeknu?! Nemůže se zopakovat Teddova svatba. Nemůžu čekat, až se vyčůrá, a pak vtrhnout do koupelny a vyznat mu lásku. Tentokrát musím být originálnější. Náš vztah se za posledních pět let skládal z pár nočních úletů. Potřebuju něco víc. A vím, že on chce taky. Prostě to vím.

„Mami, můžu jít otevřít dveře?“ zavolá na mě Aidan ze svého pokoje. Ani jsem neslyšela zaklepání. To se ale ozve znovu. Je to tady.

„Eh...kdybys byl tak hodný.“

Slyším, jak Aidan běží ke dveřím a otvírá je. Já se zatím snažím sebrat. Scorpius na mě obvykle takový vliv nemá.

„Nazdárek kamaráde!“ uslyším Scorpiusův hlas z předsíně. Nemůžu uvěřit, jak moc mi chyběl.

„TATI!“ vykřikne s nadšením Aidan. „Jsi doma!“ Nikdy není tak rád, když se z práce vrátím já.

„Ty jsi tu sám? Copak tu máš nějakou oslavu? Kdepak schováváš holky?“ zeptá se ho Scorpius.

„Nee! Máma je v obýváku!“

Sakra. Je to tu. Chvíle pravdy. Potím se. Ještě, že jsem použila parfém. Scorpius vejde do obývacího pokoje a Aidana drží tak, jako by chytač držel camrál. Zapomněla jsem, jak pohledný je. No, nezapomněla, ale vždycky jsem to raději přehlížela.

„Všechno v pořádku, Rose?“ usměje se na mě. Myslím, že jsem se právě rozpustila. Je ze mě kaluž na podlaze.

„Ahoj Scorpe,“ usměju se nazpátek, „Tak jako bylo?“

„Bylo tam báječně – Aidane, až budeš starší, pojedeme se spolu podívat na zápas do Vegas. Těš se na jejich stadión, je neuvěřitelný!“

Aidan je tou představou unešený. „Vegas, mamko! Jedeme do Vegas!“ Pochybuju, že vůbec ví, kde Vegas leží.

„Mám pro tebe plno dárků,“ poví mu Scorpius, „Ale nejdřív si musím něco říct s mámou. Zvládneš si chvíli hrát sám u sebe v pokoji, kamaráde?“

Aidan přikývne, usměje se a odběhne do svého pokojíku. Kdybych mu to řekla já, udělal by scénu a musela bych ho tam ručně odtáhnout. Proč jsem vždycky já za tu špatnou?

Počkat – opravdu si se mnou potřebuje promluvit? Řekne to on, aniž bych to ze sebe musela soukat já? Navrhne, abychom tomu spolu dali šanci? Vím, že mi předtím něco podobného naznačoval, ale nikdy jsem nevěřila, že by se do toho skutečně vrhl. Díky Bože, že to nemusím říkat já.

„Rose...“ začne, „Chci ti říct něco důležitého.“

Perfektní. Úžasné. Přesně, jak jsem si to představovala. Můj mizerný život už mizerný nebude.

„Věci se mají tak, že...“ zhluboka se nadechne, „Já...já -“

„Ano?“ zatlačím na něj.

„Já... tak nějak...“ podívá se na mě, jak by mu bylo líto to, co chce říct, „Oženil jsem se.“


2.Kapitola – Vítejte v mém světě



 Still Delicate

Překlad: Dominika.Del

 Autor: padfoot4ever

 Originálhttp://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?psid=260113

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  uživatelce Dominika.Del. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.



2.Kapitola – Vítejte v mém světě

Stalo se to před dvěma lety. Bylo mi dvacet. Dvacet zní staře, když jste teenager, jenomže když vám je tolik, pořád máte pocit, že je vám třináct a jste uvěznění v těle dospěláka. Technicky už teenager nejste, ale mentálně jste pořád pár let pozadu. Mentálně jste na tom stejně, jako když vám bylo třináct, čtrnáct nebo patnáct, i když od vás lidé očekávají daleko víc.

Přestěhovala jsem se do tohoto bytu, když mi bylo dvacet. Byla jsem dvacetiletá teenagerka s tříletým synem, která se poprvé stěhovala z rodinného hnízda. Bradavice se jako odchod z domu nepočítaly, protože i tam jsem byla obklopená rodinou. Nyní jsem na to byla sama. Zrovna jsem začala pracovat u Sv.Munga, potom, co jsem se vzdala snu udělat si O.V.C.E.. Přeci jenom, neměla jsem čas na učení, jak jsem si myslela, když jsem ještě byla mladá, optimistická sedmnáctka – no, možná ne optimistická, ale rozhodně mladá. Neuvědomila jsem si, že mateřství že byla práce na dvacetičtyřhodinový úvazek. Stal se ze mě dospělý. Byla jsem vyděšená.

A pak přišel on, abychom oslavili mou novou práci a nový byt – můj nový život. Přinesl láhev levného šampaňského, protože tou dobou si nemohl nic lepšího dovolit. Nimbus mu moc neplatil, protože byl zatím jenom učeň. Ale nevadilo mi to. Levné věci jsem měla ráda a byla jsem zvyklá na věci z druhé ruky. Upřímně, v případě, že to donesl on, bych vypila klidně i láhev moči a nevadilo by mi to. On byl všechno, co jsem potřebovala a když jsem byla s ním, když jsme se hádali a štěkali, byla jsem zase tou nezávislou puberťačkou. Ne, že bych někdy byla naprosto nezávislá, ale rozhodně víc než předtím.

Měl na sobě bílou košili, což mi už v tu chvíli přišlo podezřelé, protože v tu dobu Scorpius nosil výhradně trička a svetry. Vypadal tak chytře a elegantně. Měla jsem to čekat hned jak vešel, ale nenapadlo mě to. Když jsme bouchli šampaňské za necelé čtyři libry, které koupil v mudlovském supermarketu, otočil se ke mně a řekl: „Vem si mě.“ Jako bych toho neměla už tak příliš. Jako bych něměla v životě už tak příliš změn.

Řekla jsem ne. A bylo po všem.

Takže teď, když sedí na té stejné sedačce, jako v den, co mě požádal o ruku, čekaje na mou odpověď, žasnu nad ironií života.

„Ty ses oženil?“ řeknu slabě. „Ty ses... oženil?“  opět přikývne. „Jakože máš manželku?“ Další přikývnutí. „Takže jsi něčí... manžel?“

„Rose -“

Zastavím ho rukou a on přestane mluvit. „Jen mi dej chvilku. Oženil ses... v Las Vegas.“

„Jo.“

„Oženil ses – někoho jsi pojal za svou manželku – v Las Vegas.“

„Jo.“

„Opravdu se to ještě dělá?“ zeptám se, „V reálném životě?“

„Očividně.“

Tohle  musí být vtip. Scorpiusovi vtipy teda nikdy nešly, ale tohle vtip být musí. Usměju se na něj a čekám, až udělá to samé. Ale on nic. Pořád se na mě dívá, jako bych byla tikající bomba, která každou chvíli vybuchne. Ale vždyť to musí být vtip! Nemůžu se udržet a začnu se smát nad představou, že Scorpius, syn Draca Malfoye, by se oženil v kapli lásky s nějakou prostitutkou a oddal by je nějaký trapný imitátor Elvise! Jako z nějakého béčkového mudlovského filmu!

„Na chvíli jsem ti uvěřila,“ směju se dál.

„Vážně, dokážeš si představit, že by ses opravdu oženil? Hele, Scorpe, nikdy jsi nebyl moc vtipnej. Ale teď je s tebou sranda! Gratuluji!“

Ještě pořád se nesměje. Proč se nesměje?!

„Rose, já to myslím naprosto vážně,“ řekne se seriózním výrazem. To mě rozesměje ještě víc. Začínám být hysterická – nemůžu se přestat smát! Upřímně doufám, že se nepočůrám, protože bych to z toho gauče nikdy nedostala. Takhle jsem se nenasmála od svých jedenadvacátých narozenin, na kterých se Molly tak opila, že spadla hlavou vpřed do záchodu. „Naprosto vážně.“

Přestanu se smát a podívám se na něj. Proboha, on to opravdu myslí vážně.

„Ty... ty si neděláš legraci.“

„Ne.“

„Ale ty si musíš dělat legraci,“ lapám po dechu, „Přece by sis jen tak nevzal úplně cizí ženskou, aniž bys to první řekl mně – a Aidanovi. Možná kdyby … byls opilý? Nebo jsi použil nějaký lektvar? Nebo jsi byl pod Imperiem? Jsi ještě pořád pod Imperiem?“

„Prostě jsem se zamiloval,“ pokrčí rameny. Zrovna tak mě mohl kopnout do břicha. „Jmenuje se Daisy a pracuje pro Nimbus jako já. Blíž jsem se seznámili až v Americe...“

V tu chvíli jsem přestala poslouchat. Daisy je kraví jméno. Ne 'pitomá mrcha' kráva, ale skutečná, bučící, holandská kráva. Asi ještě sním. Tohle musí být další z mých pošahaných snů.

„... a tak jsme se rozhodli, že do toho půjdeme. Život je krátký na to, abychom pořád na něco čekali. Vždyť to znáš.“

„Jasně... máš pravdu. Život je krátký. Gratuluji.“ Nemůžu uvěřit, že to doopravdy říkám. Jako by má pusa nebyla připojená k mému mozku. Jediné, co teď chci udělat, je po něm něčím hodit, ale místo toho se usmívám. Dokonce i Scorpius je mou reakcí překvapený. Ne že bych mu to vyčítala. Už to schytal i za daleko nedůležitější spory. „Je to báječné.“

„Dobře... díky...“

Tohle je tak trapné. Chci brečet, křičet a vyžadovat vysvětlení, jak mi tohle mohl udělat, ale já se zatím usmívám jako šílenec. Navenek jsem úplně ochromená, i přesto ale cítím, že se mi v očích sbíhají slzy. Copak takhle tedy probíhá nervové zhroucení? Copak jsem konečně, po letech vyhrožování, překročila práh do blázince?

„Asi bych měl jít...“ řekne Scorpius a vstane, „Ještě se rozloučím s Aidanem.“

„Samozřejmě... To by bylo báječné!“ vyhrknu příliš nadšeně, aby mi to uvěřil. Dvakrát za sebou jsem řekla 'báječné' a jsem si jistá, že si toho všiml. Vejde do Aidanova pokoje, aby mu popřál dobrou noc, čímž mi dá chvíli na to, abych se dala dohromady. Zhluboka se nadechnu. Všechno bude v pořádku. To, že si otec mého dítěte vzal jinou ženu, neznamená konec všeho. Už jsem si prošla horším. Měla jsem dítě v sedmnácti! Tohle přece musím zvládnout.

Ale tehdy jsem měla Scorpiuse. Teď nemám nikoho jiného než pětiletého chlapce, který je na mně v každém ohledu závislý.

„Už tedy půjdu,“ zavolá na mě Scorpius ode dveří, „Brzy se uvidíme. Napadlo mě, že byste ke mně s Aidanem mohli přijít během Štědrého dne-“

„Určitě!“ vykřiknu a maniacky se usmívám, „Tak zase příště, Scorpíku!“

Ach ne. Řekla jsem mu Scorpíku. Už není cesty zpět. Podezřívavě se na mě podívá.

„Rose, ty jsi něco pila?“ zeptá se.

„Ne, nic jsem nepila, jsem jen šťastná! Kvůli tobě! A kvůli tvé nové manželce Daisy!“ vykřiknu.

„Aha... no, tak ahoj.“

Odejde.

Na obývák použiji tišící zaklínadlo a ztratím veškerou kontrolu.

„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ Ze sedačky shodím všechny polštáře na zem a zhroutím se do nich. Potřebuju něco zavraždit. Potřebuju něco zpřetrhat vpůl. Potřebuju nakopnout nějakou vypelichanou kočku nebo založit požár ve staré budově naproti. Musím si přestat tahat za vlasy a vybít svůj vztek jiným způsobem.

Uslyším otočení klíče v zámku a na chvíli zadoufám, že je to Scorpius, který mi chce říct, že je to celé jeden velký vtip.

„Rose! Takže už jsi to slyšela?“ vtrhne do pokoje Jenny, očividně šokovaná a mírně pobavená pohledem na mě, jak sedím uprostřed pokoje zavalená polštáři. Naštěstí díky zaklínadlu neslyšela můj jekot.

„Slyšela? Óó ano, to jsem slyšela,“ pláču, „O Daisy jsem slyšela. O Daisy Malfoyové. O paní Daisy Malfoyové.“

„Ach Rose, je mi to tak líto!“ řekne Jenny nešťastně, „Nemohla jsem tomu uvěřit, když nám to James pověděl. Ještě pořád se mi tomu nechce věřit... a k tomu všemu i James!“

„Počkej... proč? Co s tím má James společného?“ zeptám se ostře.

„Ach... n-nic...“ řekne Jenny a skloní pohled,. Je to ta nejhorší lhářka na světě.

„Jenny, co udělal?“ zeptám se. Nic neříká a dál se dívá do podlahy. „Jenny! Co můj debilní bratranec – tvůj budoucí debilní švagr – udělal?!“

„No... on byl... Rose, byl Scorpiusův svědek!“

A je to tady. Vždycky jsem věděla, že to budu já, kdo Jamese Pottera zprovodí ze světa. Teta Ginny ho možná trochu zkrvaví, ale já budu vždycky ta, která ho dodělá.

„Zůstaň tady,“ řeknu Jenny, „Hned jsem zpátky.“

Do hrsti si naberu letaxový prášek a v momentu se objevím v domě Jenny a Ala. Tímto způsobem moc často necestuju. Akorát to zničí všechno mé oblečení a je to nepříjemné. A jelikož jsem ještě neměla čas na to, abych si udělala přemisťovací kurz, musím buď všude chodit pěšky nebo použít letax. A protože zrovna teď musím zabít Jamese Pottera, nemám jinou možnost.

„Je všechno v pořádku Rose? Co tu dě-“

„Sklapni Ale!“ vyštěknu, „Kde je?“

Al se ani neptá, koho mám na mysli. Vím, že Al nemůže za to, že jeho bratr je naprostý idiot, ale občas si to vybiju i na něm, protože si jsou tak strašně podobní. Al se občas dokonce i chová jako jeho pitomý bratr – vemte si například fiasko s Robertem Hitchem z roku 2023. Ale i tak, Al má ty dobré kvality, které Jamese nikdy nepoctily svou přítomností.

„Myslím, že si šel dát sprchu,“ poví mi.

Vyřítím se do druhého patra jejich čtyřpokojového domu, který je asi tak pětkrát větší než můj zašlý, malý byt. Ne všichni máme bohaté rodiče a prarodiče a nemáme luxusně placená místa. Kopnu do dveří od koupelny, jako bych byla v nějakém westerňáku. James stojí u umyvadla s ručníkem okolo pasu a upravuje si vlasy. Mám takový pocit, že tohle se už někdy stalo.

„Všechno v pohodě Zrzko? Jsem poněkud zanepráznděný,“ mrkne na mě, což mě naštvě ještě víc. Chytnu ho za jeho mokré vlasy a odtáhnu ho z koupelny – ano, tohle už jsem určitě někdy dělala. „POZOR! POZOR NA MOJE VLASY!“

„TY HAJZLE!“ křičím a mám pocit, že 'hajzl' je ještě slabé slovo, „JAK MŮŽE NĚKDO BÝT TAK VYMAŠTĚNEJ!“

„Co jsem, ksakru, udělal tentokrát?“ zařve a křečovitě si drží ručník. Slyším, jak Al vybíhá schody, aby se mohl dívat na naši bitku.

„Jeho svědek?! Byl jsi jeho svědek?“ vykřiknu a pustím jeho vlasy, „Proč? Opravdu v té hlavě nic nemáš?!“

„No promiň, Zrzko, ale nemyslel jsem, že by to byl problém, protože jste s Malfoyem od sebe už přes pět let! Nesvaluj to na mě!“

„Vždyť víš, co k němu cítím,“ ječím, „Všichni to ví! A odkdy jste vůbec kamarádi?“

„Můžu alespoň hodit něco na sebe? Cítím se poněkud odhalený,“ řekne a jde do protějšího pokoje.

„Uklidni se Rose,“ poví mi Al, „Vím, že je -“

„Kretén? Ano, to máš pravdu,“ povzdychnu si. Cítím, jak se mi opět sbíhají v očích slzy. „Jdu domů. Dobrou noc.“

***

„Zatracenej kretén,“ vyšplechne Gladys, když jí o všem povím.

„Bastard neužitečnej,“ souhlasí Hazel.

Jsem ráda, že Linda má dnes volno. Její láhev-je-poloplná přístup bych dnes asi nesnesla. Láhev totiž poloplná určitě není. Je úplně prázdná. Dnes mi náladu nezlepší vůbec nic. Ale hádám, že by to mohlo být i horší. Tohle je přeci jenom můj život.

„Weasleyová, potřebuju papíry Richarda Simpsona,“ vyštěkne lékouzelník Horton a celou mě poprská. Nejraději bych ho probodla brkem.

„Prosím,“ odseknu.

„Dovolte?“ vyjede po mně.

„Potřebujete papíry Richarda Simpsona, prosím,“ zavrčím a zamračím se na něj. Nejprve si myslím, že na mě začne ječet a prskat. Možná mi dokonce dá padáka. To mi je teď ale naprosto ukradený.

„Ehm, ano. Dobře. Prosím.“

Natáhnu se po složce, kterou potřebuje, a podám mu ji. Kývne na mě a peláší pryč.

„Páni, dobrá práce!“ poví mi Hazel obdivuhodně.

„Má pravdu, to se ti povedlo, zlatíčko!“ souhlasí Gladys.

No dobrá, možná mi je o třošičku lépe.

Hazel a Gladys dnes připraví čaj. Obvykle to musím dělat já, vzhledem k tomu, že jsem nejmladší a že jejich kolena už nejsou to, co to bývalo, a proto nemůžou vstávat a sedat dokola. Dokonce mi věnují i svou poslední čokoládovou sušenku. Za pět minut půl čtvrté kolem nás projde lékouzelník Kennedy a věnuje nám jeden ze svých krásných úsměvů. Svět se už najednou nezdá být tak špatný.

Aidanovi dnes odpadlo vyučování, proto jsem ho nechala u Teddyho. Po práci zamířím právě k němu domů, abych si pořádně postěžovala a na chvíli si odpočinula od svého patetického života. Teddy a Victorie žijí na venkově. Jejich dům není moc velký, ale pro jejich rodinu postačí. Hned od prvního dne, co byl dostaven, měl domácky útulný výzor. Autobusem mi cesta trvá necelou půlhodinu. Opravdu bych se měla naučit přemisťovat nebo alespoň řídit. Táta mě jednou do auta posadil, začali jsme se ale hádat a já v záchvatu vzteku zastavila vůz uprostřed silnice. Znovu jsme se už nepokoušeli.

Remus otevře vchodové dveře ještě předtím, než stihnu zaklepat. Jeho vlasy jsou dnes fialové a oči mají svou obyklou šedomodrou barvu, zrovna jako ty Victorie. Jsou mu čtyři a vyjma mého vlastního syna je to ten nejdrzejší chlapeček na světě.

„Ahoj tetičko Rosie!“ zazubí se na mě.

„Ahoj Malére,“ pocuchám mu trochu vlasy, „Už se těšíš na Santu?“

„No jasně!“ vykřikne nadšeně, když mě za ruku vede do kuchyně, kde jsou nejspíš i všichni ostatní, „Letos dostanu nové koště a zlatonku a taky štěňátko!“

„Štěňátko? Copak maminka to dovolí?“ To nezní jako Victorie, kterou znám. K jejímu zklamání už jednoho psa mají. Nedokážu si představit, proč by chtěli dalšího.

Teddy, Victorie, Dorie a Aidan sedí u jídelního stolu a vypadají jako dokonalá rodinka. Dorie sedí ve své vysoké židli, hází jídlo psovi Ronniemu (Remus ho pojmenoval po mém tátovi – byl ještě víc dojatý, než když jsem pojmenovala Aidana) a tleská svýma baculatýma ručičkama. Teddy, Victorie, Remus a Dorie opravdu jsou dokonalá rodina. Závidím jim. Vedou tak normální život.

Dorie je jeden rok a je to ta nejrozkošnější holčička na světě. S malými holčičkami je to mnohem snazší než s kluky. Nebo alespoň s Dorie. Ta se od rána do večera jenom usmívá. Usmívá se, i když je unavená. Když ji strýček Bill spatří, vždycky se celý rozzáří. Babička Molly zapomíná na svou artritidu a může na ní oči nechat. Remusovi a Aidanovi říká Děsivá Dvojka – myslím, že z těch dvou se jí artritida zhoršuje. Aidana bych nedala za nic na světě, ale ten kluk je občas hotový ďábel.

„Ahoj Rosie,“ přivítá mě Teddy, „Dala by sis něco k jídlu?“

„Ne, ale děkuji,“ odpovím mu a dám Dorie pusu na tvář. Usměje se od ucha k uchu a já na moment zapomenu, jak sračkoidní život vedu. Její úsměv je opravdu kouzelný.

„Vic, jak ti jdou obchody?“ zeptám se, aby nestálo slovo. Ve skutečnosti mě opravdu její obchod s oblečením nezajímá.

„Skvěle!“ odpoví nadšeně, „Přemýšlím o tom, že bych založila pobočku i v Prasinkách. Letos se nám opravdu daří...“

Teddy očividně vycítí, že je se mnou něco v nepořádku. Jako vždycky, má na to šestý smysl. Byl první, kdo zjistil, že jsem čekala Aidana. On prostě ví. Přestože je Victorie má sestřenice, nikdy jsem si s ní nebyla ani z poloviny tak blízká, jako jsem si s Teddym. Dřív jsem do něho bývala trochu zabouchlá, ale o tom se snad nikdy nedozvěděl.

Když dojí večeři, vyrazí Aidan s Remusem na zahradu a Victorie jde uložit Dorie ke spánku. Malá ani neprotestuje. Mám své pochyby o tom, jestli je skutečně mimino.

„Tak co se děje?“ zeptá se, když spolu umýváme nádobí.

„Nic,“ pokrčím rameny, „Proč by mělo?“

„Protože tě znám už dvacetdva let, Rose Weasleyová,“ řekne mi, „Poznám, když se něco děje.“

Povzdychnu si. Nic před ním neukryju. „Scorpius se oženil.“

Teddy převkapeně upustí hrnec, který zrovna leštil, a podívá se na mě. „To myslíš vážně?“

„Jo,“ odpovím, „Ještě jsem to ani neřekla Aidanovi.“

„Počkat počkat – on se oženil? Kdy? S kým? Myslel jsem, že se ze Států vrací až dnes.“

„Vrátil se o den dřív a sebou přitáhl i Daisy.“

Povím Teddymu všechno, co sama vím, zatímco on bedlivě poslouchá a ve správných chvílích zakleje. Přesně proto miluju konverzace s Teddym. Vždycky ví, co a kdy říct.

„Takže se oženil ve Vegas – opravdu se to ještě dělá?“

„Přesně to samé jsem řekla i já!“

„To je ale idiot – přesně proto jsem ho nikdy neměl v oblibě,“ poví mi Teddy. Ale tím ničemu nepomůže. Přestože já sama ráda si urážení Scorpiuse užívám, nemám ráda, když to dělají i ostatní. Jsem strašná. Nejraději bych si dala facku za to, že se ho chci zastat. „Půjdete o Vánocích do Doupěte?“

„Samozřejmě.“ K babičce a dědovi chodíme každé Vánoce. Obvykle s námi přijde i Scorpius, ale jsem si jistá, že letos bude chtít být s Daisy. Dělá se mi špatně pokaždé, co na ně pomyslím. Mám v hlavě představu kraví ženy, ais tak o metr vyšší a čtyřikrát širší než Scorpius.

Aidan a já se domů dostaneme domů až kolem sedmé hodiny. Je celý natěšený na Vánoce, já mám ale hlavu plnou novomanželů Malfoyových. Za tohle Scorpiuse nenávidím. Proč musím být já ta, která to řekne Aidanovi? Já se musím vypořádávat s problémy, zatímco Scorpius je ten bezva rodič, co mu kupuje dárky a nechá ho sníst čokoládu v deset večer.

„Mami,  proč se jmenuju Aidan Weasley, ale táta se nejmenuje Scorpius Weasley?“ zeptá se mě Aidan, když konečne dorazíme domů, „Remus se totiž jmenuje Lupin a strejda Teddy se taky jmenuje Lupin. A táta mého kamaráda Henryho má taky stejné příjmení jako Henry.“

Vidíte, já musím odpovídat na tyhle otázky.

„No... Remusova máma a táta měli svatbu, a proto mají stejné příjmení. Když lidé mají svatbu, mámy si větsinou půjčí příjmení tátů. A potom dají svým dětem to stejné příjmení.“

„Ale ty a táta jste svatbu neměli,“ vyvodí si Aidan.

„Přesně tak,“ řeknu, „A tak jsme se rozhodli, že ti dáme moje příjmení.“

„Proč?“

Ten, kdo přišel s otázkou 'proč', by měl shnít v pekle.

„Protože.... copak ses chtěl jmenovat jinak?“ zeptám se ho.

„Nee, jsem rád, že jsem Weasley,“ odpoví Aidan, aniž by o tom musel přemýšlet.

„No, my jsme věděli, že by se ti líbilo být Weasleym. Nikdo nechce být Malfoyem.“ Kromě Daisy. Ještě jsem ji ani nepotkala, ale nenávidím ji z celého srdce.

„Jsem rád, že se jmenuju po tobě,“ usměje se na mě.

Když ho tu mám, bude asi nejlepší mu o tom říct.

„Aidane... tatínek se oženil,“ řeknu mu narovinu. Jen se na mě zmateně zamračí.

„Ale... já si myslel, že jenom maminky a tatínci mívají svatbu,“ řekne logicky, „Oženil se s tebou?“

„Ne. Vzal si paní jménem Daisy,“ odpovím mu. Když uslyší to jméno, nakrčí znechuceně nos.

„Takže.... když se berou mámy a tátové.... je teď moje máma?“

Jako by mě někdo kopnul do břicha.

„Nikdy nebude tvoje maminka,“ odpovím mu zapáleně, „Tvou mámou budu vždycky jenom já.“ Až ho bude v sobě nosit devět měsíců, může jí říkat mami.

„Proč se oženil?“ zeptá se Aidan, „Já... já jsem si přál, aby si vzal tebe.“

„Já vím,“ obejmu ho, „Je mi to líto, broučku. Je mi to líto.“

Je to celé moje chyba. Všechno jsem zničila. Proč jsem prostě nemohla říct 'ano'?

„Víš co, Aidane?“ povím mu a obejmu ho ještě pevněji, „Táta si tě zítra vyzvedne a Štědrý večer strávíte spolu. Já si pro tebe přijdu zítra a společně počkáme na Santu jako minulý rok, co říkáš? Budeme mít krásné Vánoce, slibuji.“

„Myslíš, že dostanu štěnátko jako Remus?“ zeptá se našeně.

„Eh... no....“ podívá se na mě s takovou nadějí v očích, že nemůžu jinak, „Určitě. Vůbec o tom nepochybuj.“

Sakra.


3.Kapitola – O Krávě a hafoňovi



 Still Delicate

Překlad: Dominika.Del

 Autor: padfoot4ever

 Originálhttp://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?psid=260113

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  uživatelce Dominika.Del. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.



3.Kapitola – O Krávě a hafoňovi

„Potřebuju štěně,“ vyhrknu bez dechu. Mám obědovou pauzu a z práce jsem musela běžet, abych všechno stihla. Mudlovský zverimex je narvaný lidmi, kteří nakupují na poslední chvíli. Paní přede mnou si pořídila červenobílý kabátek, který musí být pro opravdu maličkaté zvíře. Nechápu, proč má někdo potřebu kupovat vánoční dárky i svým mazlíčkům.

„Dobrý den! Vítejte v Ráji mazlíčků! Jak vám mohu v tomto svátečním čase pomoci?“ usměje se na mě muž za pokladnou od ucha k uchu. Je mi úplně jedno, že jsou Vánoce, ještě jednou se na mě zařehní a zavraždím ho. Má na sobě čepici Santa Clause. To mám za to, že chodím do obchodu, který se jmenuje Ráj mazlíčků.

„Potřebuju štěně,“ zopakuji mu nabroušeně.

„No dobrá! Ale předtím, než se rozhodnete, kterého pejska chcete, je mou povinností jako zaměstnance Ráje mazlíčků a jako milovníku pejsánků,“ mrkne na mě, „vás seznámit s faktem, že pejskové nejsou pouze záležitostí pro Vánoce – je to závazek na celý život! Chování pejska vyžaduje obrovskou zodpovědnost. Musíte se o ně neustále starat – jsou jako děti!“ Ano, tak přesně to mi chybělo.

„Dobře -“

„Jste si jistá, že jste na takový závazek připravená?“

„Naprosto,“ zavrčím.

„Božínku!“ vyjekne a nadšeně zatleská. „Nabízíme hned několik ras – labradory, zlaté retrívry vlčáky -“

„Chci něco malého,“ skočím mu do řeči, „Potřebuji malého psa, který moc nevyroste a jehož předpokládaná délka života nepřekročí několik týdnů. Povězte, kolik stojí váš nejmenší, nejnezdravější pejsánek?“

Pokladní, na jehož jmenovce je napsáno 'Ahoj, mé jméno je Justin a jsem Vám k službám' se na mě podívá, jako bych mu právě přejela matku traktorem.

„D-dovolte?“ vykoktá Justin, „V-vy chcete umírajícího psa?“

„Ne,“ vyštěknu, aby se mi tu nerozbrečel. Už se mu třepe spodní ret. „Prostě nějakého malého, dobře?“

Ještě pořád mě podezřívavě pozoruje. Asi si myslí, že jsem nějaký psí nenávistník. Což není pravda. Jednou jsem psa měla a nadevše jsem ho zbožňovala. Jen se mi nelíbí představa, že budu vychovávat psa a pětileté dítě ve svém prťavém bytě.

„Podívej Justine,“ povím mu, „Poněkud spěchám. Potřebuju malého pejska pro syna. Pomůžete mi?“

Justin se mnou začne probírat různá plemena, přestože ho neustále očividně znervózňuji. Za patnáct minut musím být v nemocnici, tak se ho snažím trochu popohnat a jeho výklad mi jde jedním uchem ven a druhým dovnitř.

„Ano, to všechno vím,“ ujistím ho, „Mohla bych se teď podívat na ta štěnata, prosím?“

„Justin mě vezme do zadní části obchodu, kde chovají psy. Každá rasa má svůj vlastní výběh a kopa štěnat poskakuje všude kolem. Jsou rozkošná. A malá.

„Tak tohle je Kavalír King Charles španěl,“ ukáže Justin, „Miloučcí hafani, kteří moc nevyrostou. A stojí pouze 250 liber.“

Uprostřed kroku se zastavím a zírám na Justina. Ten, se svými dlouhými vlasy, které mu plandají přes ramena jako psí uši, sám vypadá jako štěně.

„250 liber?“ vyjeknu pohoršeně, „To si ze mě děláte legraci?“

„Jsou čistokrevní,“ vysvětlí mi Justin, „Pokud sháníte něco levnějšího, doporučil bych útulek na rohu ulice...“

Kouká se na mě, jako bych byla naprostá ubožačka. Peněz moc nemám, to ale neznamená, že se na mě ostatní můžou dívat skrz prsty. Jako bych těchto psů za 250 liber nebyla hodna, jako bych si zasloužila nějakého zanedbaného chudáka z útulku. To ale nemění nic na tom, že za psa 250 liber nedám!

„Něco levnějšího nemáte?“

„Všichni tito hafánci jsou z čistokrevného chovu,“ dme se pýchou Justin.

A jsme zpátky u té hloupé záležitosti s krví. Kdybych chtěla čistokrevné psisko, adoptovala bych si Draca Malfoye. Ráj mazlíčků opouštím s prázdnýma rukama a co nejrychleji běžím zpátky do nemocnice, přičemž se potichu proklínám za to, že jsem se ještě nezapsala do kurzu přemisťování. Do práce dorazím 10 minut po skončení přestávky a lékouzelnice McĎábělská naneštěstí stojí u recepční desky. Sakra. Přestože technicky vzato se mnou pracovně nemá nic společného, sveze se na mně kdykoliv se jí k tomu naskytne šance.

„Weasleyová! Měla jste tu být už před patnácti minutami!“ zavrčí na mě.

„Před deseti,“ opravím ji. Proč jsem to udělala? Proč jí odmlouvám, když si tím k ničemu nepomůžu?

„Panu Whartonovi s vaším drzým chováním dojde brzy trpělivost, jen si nemyslete,“ pošeptá mi, „A  jak se na vás dívám, je mi jasné, že zrovna vy práci zoufale potřebujete.“ Prohlédne si mě od hlavy až k patě a posměšně si odfrkne. „Tudíž kdybych byla vámi, držela bych jazyk za zuby.“ Otočí se, přičemž mě prakticky profackuje svými vlasy, a odejde pryč.

„Rose, je nám to tak líto!“ vyhrkne Linda, když se konečně usadím na své místo za recepční deskou, „Snažily  jsme se odvést její pozornost jinam, ale potom si vzpomněla na ty hloupé záznamy -“

„Nedělej si s tím starosti, Lindo,“ řeknu jí, „Myslím to vážně.“ Mám pocit, jako bych měřila deset centimetrů. Mám pocit, jako bych byla zpátky v prvním ročníku a profesorka Changová mi právě vynadala za to, že jsem svůj kartáček přeměnila na jehlu místo zápalky. Nic by mi neudělalo větší radost, než vidět tu krávu McĎábělskou spadnout na ten její hnusný, velký zadek. A Daisy, jak by o ni zakopla.

Linda nenapádně naráží na téma Scopius a mně je jasné, že si je vědoma toho, na jak tenkém ledu se pohybuje. Předpokládám, že Hazel a Gladys ji zasvětily do všech detailů mého zoufalého milostného života, zatímco jsem sháněla štěně. Jsem jim vděčná, protože jsem nechtěla být tou, co zničí veškeré její naivní představy. Bylo by to možná ještě horší, než když jsem to říkala Aidanovi.

„Kde mám teď, ksakru, sehnat psa?“ stěžuju si, „Útulky jsou už zavřené a nadbytečných 250 liber se mi nikde bohužel neválí. Proč jsem musela slíbit psa?“

„Našemu Liamovi jsem psa koupila před pár lety,“ poví mi Linda, „Prvních pár týdnů z něj byl nadšený, ale potom ho omrzel a veškerá práce zbyla na mně! Bude ti líp, když si žádného nepořídíte“

To mi nepomůže. Nemůžu Aidanovi slíbit psa a svést na Santu to, že ho nedostane. Dokonce ani lékouzelník Kennedy mi dnes nezlepší náladu, přestože se připojím k děvčatům a zasněně se zadívám na jeho pozadí, když prochází. Netěším se ani domů, protože musím vyzvednou Aidana v sedm u Scorpiuse a chtě nechtě se potkám s tou krávou. Zdá se, že mě čekají ty nejhorší Vánoce ze všechn, včetně těch, během kterých naši zjistili, že jsem těhotná.

„Prosím,“ ozve se hlas zpoza recepční desky, „Minulý týden mě v Německu pokousal lesní mužíčeka a začíná to natékat -“

„V tom případě jděte do křídla Zranění způsobené kouzelnými tvory, první patro,“ odpovím znuděným hlasem. Všechna patra této nemocnice znám jako své boty, což je po nějaké době poněkud unavující.

„Ach, děkuji – Rose?!“

Při zvuku svého jména vzlédnu a všimnu si světlovlasého muže, kterého jsem neviděla alespoň dva roky.

„Lorcane?“

„Ehm, vlastně, jsem Lysander.“

Musí to být strašná otrava, když si vás lidé i po tolika letech pletou s vaším sourozencem. Musí bý ještě horší, když vám vaše dvojče přebere přítelkyni, jak tomu bylo právě v případě Scamanderů a Lily Potterové. Když jsem o nich slyšela naposled, Lysander cestoval po Evropě a hledal nová kouzelná stvoření, zatímco Lorcan studoval Magizoologii, jako jeho rodiče.

„Ach, promiň Lysandere,“ usměji se na něj, „Jak se vůbec máš?“

„No, minuký týden mě pokousal lesní můžíček,“ zopakuje, „Vědělas, že lesní mužíčči...“ v tu chvíli jsem přestala poslouchat. Už jsem zapomněla, jak náročné je vést se Scamanderovými rozhovor.  „... a tak se to vlastně celé stalo. Jak se vede Aidanovi?“

„Aidan se má dobře,“ povím mu, „Až na to, že zítra bude strašně zklamaný, protože jsem mu slíbila štěně a v tuto chvíli jsem jaksi bezepsá.“ Lysanderovi se při zmínce o zvířeti, třebaže obyčejném, okamžitě rozzáří oči.

„Mému Hafoňpvi se nedávno narodila štěnata!“ poví mi nadšeně, „Před třemi týdny! Jestli bys chtěla, jedno ti můžu dát!“

„Hafoň? Máš na mysli toho Jack Rusella s ocasem jako vidlička?“ ujistím se, přestože si matně pamatuji, že jsem se o nich kdysi učila v péči o kouzelné tvory. „Lysandere, to by bylo úžasné! Myslíš, že by ses u mě mohl stavit dneska před sedmou?“

Na útržek papíru napíšu svou adresu a podám ho Lysanderovi, přičemž on konečně zamíří na první patro, aby se nechal zkontrolovat svůj kousanec od lesního mužíčka. Díky Bohu za lesní mužíčky a Lysandera Scamandera. Už tak trochu chápu, proč s ním Lily podvedla Lorcana. Tak trochu.

***

Lysander se s malým Hafoňem staví o půl šesté, zatímco já se mentálně připravuju na setkání se Scorpiusem. Tentokrát jsem si nohy neoholila. A jak to tak vypadá, už si je nikdy nebudu muset holit. Budu stará, scvrklá, chlupatá ženština, která bude se svým starým Hafoněm žít ve svém mikroskopickém bytě, potom, co můj syn odejde a bude si užívat života. Bude z něj Ministr kouzel a v Denním veštci budou psát o staré, chlupaté matce ministra Weasleyho.

„Jmenuje se Olivka,“ řekne mi Lysander a podá mi ji. Musím uznat, že je opravdu rozkošná – o to víc, že je zadarmo. Ale kdo na světě by pojmenoval Hafoně Olivka? Je to, jako když Aidan pojmenoval svůj camrál Bob. Nikdy jsem ho nepochopila. Bez Boba nedá ani ránu. Bere si ho sebou i do postele.

„Páni, Lysandere, opravdu nevím, jak ti poděkovat,“ řeknu upřímně a uvažuju, jestli bych mu za Olivku měla zaplatit. Položím ji na zem, kde spokojeně pobíhá a štastně na všechno štěká. Připomíná mi mého starého psa Tichošlápka, až na to, že on neměl ocas jak vidličku a byl větší.

„Žádný problém, jsem ráda, že jsem mohl pomoct.,“ odpoví Lysander s úsměvem, „Už jsem ji naučil všechno potřebné. Když bude chtít jít ven, dá ti to najevo. A nevadí, když ji necháš doma samotnou. A jak se vlastně má Lily?“

Ta náhlá změna tématu mě překvapí. Lysander se vyhýbá mému pohledu, jako by ta otázka byla vznesena bez většího zájmu. Vím, že se s Lily výrazně sblížili v jejich šestém ročníku, ačkoliv o tom Lorcan neměl ani páru. Vlastně jsem byla jediná, kdo o tom věděl, protože se Lily potřebovala někomu svěřit.

„Má se skvěle,“ povím mu, „Pracuje na Ministerstvu. Píšete si?“

„Ne,“ odpoví, „Už ne. No, už abych se vydal na cestu. Krásné Vánoce!“

„Tobě taky,“ zavolám na něj, když je ve dveřích. Zbyla jsem tu jenom já a Olivka. Kouká na mě a vesele vrtí ocáskem, jako by čekala, že si s ní začnu hrát.

„Ollie, dnes v noci budeš muset být zticha,“ povím jí, „Protože jsi dárek pro Aidana, a kdyby slyšel štěkot, zničilo by mu to překvapení.“ Dál na mě vesele kouká a očividně jí z toho, co tu říkám, nic nedochází. Ještě aby, je to pes. „Já teď půjdu vyzvednout Aidana, takže ty... zůstaň....“ dál vrtí ocasem. Vezmu si kabelku a zamířím ke dveřím, kde zjistím, že za mnou Ollie ještě pořád ocáskuje. „Nene, ty musíš zůstat doma,“ řeknu jí. Další vrtění ocasem. „Se mnou jít nemůžeš, ledaže bych...“

O dvě minuty později běžím po schodem a horečně klepu na dveře paní McGuinessové. Bydlí v čísle dvě a je to jediná mudla na světě, který by si nevšimla, že tento 'pes' má trojitý ocas.

„Ahoj Rose, zlatíčko,“ přivítá mě, když se konečně doklepu.

„Dobrý den, paní McGuinessová, veselé Vánoce -“

„Nesnáším Vánoce!“ skočí mi do řeči, „Nic veselého na nich není! Vědělas, že můj manžel zemřel v devadesátémosmém právě o Vánocích?“ Věděla, a proto nechápu, proč jsem jí přála veselé Vánoce. „A doktor mi oznámil, že můj zákal je horší a horší. Příští rok touto dobou neuvidím zhola nic!“

„No to je strašné -“

„Vědělas, že má sestra zemřela před pár týdny? Na aneurysma.“

„Ehm, ne, ještě jsem o tom neslyšela. Je mi to upřímně líto -“

„Může se to stát komukoliv z nás. I ty sama můžeš mít aneurysma a nevědět o tom, dokud sebou naplácneš o zem v obchoďáku!“ Rozhovory s paní McGuinessovou jsou jedna velká radost.

„Ano, hrůza,“ odpovím a na pár chvil jsm zticha, aby se nezdálo, že jsem netaktní. „No, už musím běžet, protože mám ještě něco na práci. Myslíte, že byste mi na pár hodin mohla pohlídat naše nové štěně?“

Podívá se na Ollie, kterou mám na vodítku, a bezzubě se usměje. „Óó ano, od té doby, co umřela Mary, jsem tak osamocená...“ Utíkám pryč, než se rozvášní o své spolubydlící Mary, která zemřela před deseti lety.

***

Scorpius bydlí v bytě, který je dvakrát tak velký jako ten můj. Ne že bych byla zahořklá, bydlela jsem tam taky. Jeho otec mu na to dal peníze. Moji rodiče chtěli taky něco přihodit, ale nechtěla jsem je vysávat do konce svého života. Po jedné hádce jsem se s malým vystěhovala. Už si ani nepamatuju o čem byla, ale tak to je se všemi hádkami, co jsem kdy se Scorpiusem měla. Asi proto, že jich bylo tolik.

Na cestě do čtvrtého patra se mi udělá zle. Bude chtít každou píď mé síly, abych kompletně nevybuchla a nezbořila celou budovu. Začínám mít pocit, že jsem toho schopná. Dojdu ke dveřím se jmenovkou 'Malfoy', párkrát se zhluboka nadechnu a zaklepu.

Scorpius je naštěstí ten, kdo otevře.

„Ahoj, to už je sedm?“ zeptá se a ustoupí bokem, abych mohla vejít. Rozhlédnu se, ale po krávě ani vidu, ani slechu, ani zápachu. Asi je na pastvě.

„Vlastně je už čtvrt na osm,“ opravím ho. Můj rozhovor s paní McGuinessovou mě podstatně zdržel. Následuji Scorpiuse do kuchyně, kde sedí Aidan a dělá neskutečný binec ze své večeře. Jednu půlku svého talíře má na třičku, druhou na obličeji. „Kde je paní domů?“ neodpustím si.

„Zrovna šla nakoupit,“ odpoví Scorpius, „Došlo nám mléko.“ Proč si ji prostě nenadojil?

„Aidane, jdi se sbalit,“ řeknu mu, když je mi jasné, že s večeří je konec. Utíká do svého pokoje, zatímco po něm uklízím jeho svinčík, abych nemusela navazovat rozhovor se Scorpiusem. Mám strach, že kdybych začala, ze Scorpiuse by zbyl pouze krvavý flek na podlaze.

„Vždyť víš, že to nemusíš dělat,“ řekne mi Scorpius.

„Máš svou půlku dárků?“ zeptám se ho, „Můžu je vzít sebou, jestli chceš.“

„Jasně, hned pro ně zajdu,“ řekne strojeně. Jako bych mluvila s cizincem. Přijde s obrovským černým pytlem plným dárků pro Aidana a já se je snažím narvat do maličké kabelky, kterou jsem dostala od mámy. Je jako zázračná taška Mary Poppins – dá se do ní nacpat cokoliv.

„Myslí si, že dostane štěně,“ oznámí mi Scorpius.

„Dostane,“ odpovím břitce.

„Pořídila sis psa?“

„Pořídil sis manželku?“ vyštěknu rozzloběně. Potlačování svých emocí nemám zrovna v malíčku.

„Věděl jsem, že ses s tím nesmířila!“ vyhlásí Scorpius triumfálně, „Věděl jsem to!“

„Co jiného jsi, ksakru, čekal?“ vyšplechnu, „Vypaříš se do Ameriky, oženíš se s nějakou náhodnou ženskou a já ti mám uspořádat zkurvenou oslavu? Nebo jak sis to představoval?“ Od té doby, co Aidan přišel na svět, se snažím sprostá slova omezit na minimum, ale občas to jinak nejde. Scorpius zavře dveře, které oddělují kuchyni od chodby, aby nás neslyšel.

„Co máš za problém?“ zeptá se, „Nesneseš, když je v tvém okolí někdo šťastný!“

„Ne, to, co nesnesu, je tvoje sobeckost!“ vykřiknu, „Mám chuť si kvůli tobě omlátit hlavu o stěnu!“

„Můžeš mi vysvětlit, co je na tom, co jsem udělal, sobecké?“

S pánví, kterou jsem celou dobu držela, praštím o linku a mrštím po něm pohledem. „Víš, na kolika rande jsem byla od té doby, co se Aidan narodil?“ pokrčí rameny. „Já ti to povím – ani na jednom. Nula. A víš proč?“ znovu pokrčí rameny. „Protože každou vteřinu každého dne strávím tím, že si dělám starosti o svého syna. Každo rozhodnutí se odvíjí od něj. Pokud vůbec uvažuju o tom, jestli se mi někdo líbí, první věc, která mě napadne, je, jestli ten dotyčný má rád děti! A kdybych se vůbec někdy dostala do pozice, že bych měla jít s někým na rande, okamžitě bych se zeptala Aidana, a v případě, že by se mu to nelíbilo, nešla bych. A ty si myslíš, že to, že se sebereš a oženíš se s někým, aniž by tě napadlo, jak to ovlivní tvého syna, je v pořádku? A pak já musím být ta, co mu to řekne?“

„Ona není jen náhodná ženská Rose,“ začne vysvětlovat Scorpius, „Už jsem ji nějakou dobu znal -“

„TO JE MI JEDNO!“ ječím, „Je mi to úplně jedno! Pointa je, že myslíš jenom na sebe! Jsi příliš sobecký na to, aby ses choval jako zodpověný otec!“

„Tak s tímhle na mě nechoď,“ odsekne Scorpius, „Pro to dítě dělám, co můžu, a ty to moc dobře víš! Nejsem jediný, kdo někdy udělal chybu, to sama dobře víš.“

„A to má jako znamenat co?“ zeptám se obranně.

„Ty moc dobře víš, co mám na mysli,“ sykne na mě. Nemůžu uvěřit, že to na mě vytáhl. Nemám ale šanci mu to oplatit, protože se otevřou dvěře. Otočím se, protože čekám, že vejde Aidan, místo toho ale uvidím nějakou ženu. Zrovna tu, o které jsme se právě hádali. Krávu Daisy.

„Ty musíš být Rose!“ usměje se, „Tolik jsem toho o tobě slyšela. Ráda tě poznávám, jsem Daisy.“

Ještě pořád soptím kvůli té hádce a tak jí rukou potřesu jen krátce. Nemůžu si nevšimnout toho, jak je stará. Ne přímo stará, ale rozhodně starší než Scorpius. Je vyšší než já, a to je co říct, protože já sama jsem jako věž. Ale chodí v tom lépe než já. Asi to bude tím, že je hubenější, ale to je kvůli tomu, že ještě neměla děti. A má dlouhé, světlé, rovné vlasy. Určitě na to používá různé přípravky. Na to já nemám čas – holení nohou je pro mě přeci jenom svátek.

„Ehm, ahoj,“ řeknu, „Taky tě ráda poznávám.“ Nevypadá přesvědčeně. Mám chuť se jí zeptat, kolik je jí let, ale nechci působit nevychovaně. Vlastně toužím po tom, jí říct něco velmi nevychovaného, ale máma mě na to vychovala příliš dobře. „Gratuluji,“ dodám po chvíli trapného ticha. Scopius nadzdvihne překvapeně obočí.

„Ach, díky,“ poděkuje a zdá se, že je v rozpacích. „Nejsem ten typ holky, co se vdá ve Vegas, ale znáš to. Scorpius byl tak romantický.“ Teď je se zdviháním obočí řada na mně. Scorpius je ten nenejromantičtější člověk na celé planetě. Až potom mě napadne, že je sarkastická. Než si uvědomím, co vlastně dělám, zasměju se.

Rozesmála mě. Jdu se zabít. Usměje se na mě, a tak se podívám jinam, abych se mohla vesele navrátit k mračení.

Aidan se vrátí do kuchyně s batohem na zádech a camrálem Bobem v náručí.

„No, už abychom šli,“ řeknu, když už nesnesu další trapné ticho, „Rozluč se s tátou, Aidane.“

Aidan dá Scorpiusovi pusu a obejmeho a potom, ze slušnosti, obejme i Daisy. Kéž by to neudělal.

„Přijdeš k nám zítra ráno, tati?“ zeptá se. „Rád bych ti ukázal, co mi donesl Santa ještě předtím, než půjdeme k babičce Molly.“

„Jasně, kamaráde,“ odpoví mu Scorpius, „Počítej s námi.“

S námi. Ještě, aby čekal na pozvání. Scorpius k nám chodí každý rok, aby s Aidanem strávil Vánoce, ale obvykle sebou netahá své kravky. Hádám, že téhle se jen tak nezbaví.

Než dojdeme domů, Aidan je nadšením celý bez sebe. Mám podezření, že ho Scorpius nakrmil pytlem cukru.

„Už jsou skoro Vánoce!“ vykřikuje pořád dokola, čímž si vynutí otrávené zabouchání na stěnu od našeho věčně naštvaného souseda. „Už se jenom jednou vyspím! Mami, opravdu věříš, že dostanu štěnátko?“

„To já nevím, choval ses jako dobrý chlapec?“ zeptám se ho. Vypadá ustaraně. Asi myslí na to, jak s Remusem 'omylem' vylili čokoládu a zmrzlinu na Victoriino nové zboží. A nebo na to, jak s Remusem 'omylem' zamkli Dorie do skříně, protože si s nimi chtěla hrát. A na to, jak 'omylem' vzali berli dědy Artura a deštník babičky Molly, aby si hráli na kouzelnický souboj, přičemž rozbili babiččiny kouzelné hodiny. „Jsem si jistá, že Santa umí odpouštět.“ ujistím ho.

„Dává hračky i lidem jako je Tony Ryan z mé třídy a to je opravdový debil.“ prohlásí Aidan.

„Prosím? Kde jsi to slovo slyšel?“ zeptám se naštvaně. „Jestli uslyším, jak to slovo byť jednou zopakuješ, vymydlím ti pusu a žádný Santa nebude!“ Ach Bože, zním jako má matka. A má babička. „Aidane Weasley, kde jsi to slovo slyšel?“

„V televizi,“ pokrčí rameny. Věděla jsem, že koupě televize byla špatný nápad.

„Je to velmi sprosté slovo, Aidane, tak už ho nikdy neříkej,“ varuji ho. „Kdyby tě slyšela babička Hermiona, dala by ti za uši!“ Nikdy jsem nepochopila, co výrazy jako 'dát za uši' znamenají, ale to mě nezastavuje od jejich používání. Když jsem se ptala mámy, pověděla mi, že taky neví, prý to říkávali i její rodiče. „A kdyby tě slyšel děda Ron...“ zastavím se. Kdyby ho slyšel děda Ron, zasmál by se. „Prostě už neříkej sprostá slova.“

„Jasan mami, jen se uklidni.“ To dítě už s Jamesem Potterem nestráví ani minutu.

Když konečně vyženu Aidana do postele, zaběhnu dolů k paní McGuinessové pro Ollie. Zrovna sledují dokument o obrně.

„Jedna moje sestřenice ji měla, víš,“ povídá mi, „A dodnes nemůže pohnout levou rukou...“

Tak jako každý rok, všechny Aidanovy dárky položím na gauč vedle vánočního stromečku. Scorpius mu koupil zkušební hůlku, malé koště, nový dres Kudleských kanonýrů (už se vzdal veškeré naděje, že bude fandit Wimbourským vosám), set famfrpálových míčů včetně zlatonky, která se nevzdálí na víc než deset metrů, a nové chytačské rukavice, které Nimbus vydal před pár dny. Já jsem Aidanovi koupila knihy, a to Pohádky barda Beedleho a První knihu kouzel. A pořídila jsem mu Ollie. Také jsem mu koupila nové pyžamo Kudleských kanonýrů a jiné, potřebné oblečení. Dávám mu všechno, co potřebuje, zatímco Scorpius mu dává to, co chce. Až na Ollie. Aidan bude muset Santovi tento rok pořádně poděkovat.

Do postele se doplazím až někdy po půlnoci. Budu mít štěstí, když budu vstávat nejpozději v šest. Vezmu sebou Ollie, která usne na podlaze vedle mé postele. Nemůžu přestat myslet na Daisy a Scorpiuse. Nemůžu ji vystát, ale přesto mi přijde sympatická. Je vysoká, sarkastická, příliš toho nenamluví, ale je jasné, že myslí na milion dalších věcí – je jako já. Je já, jenom lepší.


4. kapitola



Still Delicate

Překlad: TinaStylinson, VikiVosahlova & Leylon

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?psid=260113

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  uživatelce Dominika.Del. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.



Slova překladatelky:

 Takže, jelikož nevím, co sem napsat tak asi jen to, že jsem ráda, že můžu tuhle povídku překládat a doufám, že se Vám překlady budou líbit. Kapitoly jsou v online překladech takže kdybyste se nudili a neměli co dělat, můžete mi pomoci. Taky bych moc ráda poděkovala Jimmi, že mi zařídila, abych mohla povídku překládat na online překladech, protože je to pro mě lepší, dále Vikuš a Leylon za pomoc s překladem. Nějaké extra velké chyby by tam neměly být, ale je možné, že ikdyž jsem to kontrolovala snad 6x zůstalo tam něco neopraveného nebo překlep. Jestli tohle někdo četl a neunudila jsem ho k smrti tak Vám děkuji za čtení a přeju přijemný čtení. :)

 

 

4. kapitola

Balící papír je všude. Ollie snědla jen polovinu z toho všeho. Camrál leží zapomenut uprostřed toho všeho. Aidan je těžko viditelný pod zlatou a červenou, ale stále můžu slyšet, jak vzrušeně křičí nad faktem, že Santa přesně věděl, které číslo chtěl na zádech svého dresu od Kudleyských kanonýrů- Jamesovo číslo. Rozumný muž, ten Santa Claus.

Naštěstí vypadá, jako by si myslel, že Ollie je ten nejlepší dárek, který si mohl vůbec kdy přát. Objevil ji, když vběhl do mojí ložnice o půl páté ráno a našel ji ležet na podlaze. Byl zmatený proč ji Santa nechal v mém pokoji, takže jsem si vymyslela propracované vysvětlení, že Santa se samozřejmě bál, že by byla v noci osamělá, takže ji nechal v mojí ložnici, takže překvapení nemohlo být zničené. Mateřství ze mě udělalo fantastickou lhářku.

Scorpius se objevil sám v osm hodin, vypadajíc, jako kdyby se právě vyhrabal z postele. Zjevně si neučesal vlasy, a jsem si poměrně jistá, že spal v tričku, která má právě oblečené. Proč tu není Daisy? Včera řekl "my". My sem zaskočíme, abysme viděli Aidana na Štědrovečerní ráno. Došlo jí, jak by její přítomnost byla nevhodná? Je opravdu inteligentní? Je s ní v konečném důsledku něco v nepořádku? Samozřejmě kromě toho, že si bere lidi v Las Vegas. Možná má svoje vlastní dítě, které musí navštívit. Možná nemá starost o dítě, protože je sňatková podvodnice a Scorpius není její první obětí, kterou si v Las Vegas vzala.

,,Tati!" zaječel Aidan, objevujíc se z pod hromady balícího papíru, ,,tati, koukni co mi Santa přinesl!"

,,Páni," zazívá prakticky Scorpius, rozhlížejíc se po velmi zaneřáděném pokoji, " musel jsi mu tedy vyčistit saně." Posadí se na podlahu doprostředku balícího papíru a začne se přebírat Aidanovými dárky spolu s ním. Důvod, proč má stale pro mě slovo k povídání je, protože jsem v kuchyni a pokukuju po nich. Ano, jsem strašpytel. " Kde máš mámu?"

Doprdele. Myslím, že mě možná viděl je sledovat. Teď musím vyjít a pozdravit ho.

,,Nevím," Aidan pokrčil rameny, hrajíc si se svou cvičnou hůlkou, nevnímajíc, "koukni, tati, koukni se co to…"

,,To je super, kámo…"

Okay, s něčím si hrajou. Mám pár minut navíc na schovávání se tu, popíjení mého čaje v klidu, připravujíc sebe samu na den, který mám před sebou. Pamatuju si časy, kdy jsem se těšila na Vánoce víc, než na jakýkoliv jiný den v roce. Štědrovečerní večeře v Brlohu bývala šťastnou událostí. Ale jen do té doby než do mého života přišel Scorpius. Od té doby, co začal Scorpius chodit na Štědrovečerní večeři, trávila jsem den vyhýbáním se mu jako moru.

Vezměme si například první Vánoce, které strávil v Brlohu, když mi bylo šestnáct. Byla jsem těhotná, on to nevěděl a chodil s mojí sestřenicí, Dom. Druhé Vánoce, které strávil v Brlohu se vrátil domů z Bradavic na prázdniny. Aidan byl starý pár měsíců a já jsem byla nervní jako prase- a to byl čas, co mi řekl, že políbil mrzimorskou dívku, která se jmenovala Rebecca. Jak může někoho "náhodně" políbit, to stále nevím. Ze všech Vánoc, které Scorpius přežil v Bralohu, žádné z nich nevynikaly v mé mysli jako šťastné. A myslím, že tento rok bude horčí jako kterýkoliv z nich.

,,Vyhýbáš se mi?" objevil se Scorpius ve dvěřích, oddělujících kuchyň od obýváku, zatímco si unaveně mnul oči.

,,Ne." okamžitě jsem mu odpověděla.

Protože to vypadá, jako že se mi vyhýbáš." řekl. Posadil se za stůl naproti mně, položil si hlavu na stůl a zavřel oči. To myslí vážně? Vstávám v sedm ráno každý jeden den mého života a on si myslí, že devět hodin ráno je brzy. Pochopte, že tohle jsou věci, které mi lezou krkem úplně nejvíc. Předtím, než se narodil Aidan moje normální vstávací hodina o víkendy byla kolem poledně. Teď považuju půl sedmou za čas na vstávání. Scorpiusovy spací návyky, jak se zdá vůbec nezměnily. ,,Jsem proklatě zničený."

,,Oh, jsi vzhůru od půl páté?" odseknu.

,,Ne." zamumlá ,,ale dostal jsem se do postele pozdě."

Panebože. Prosím, neříkej mi, že se chystá vyprávět mi o jeho sexualních zvycích s jeho manželkou, protože na něj možná všechno vyzvracím. A nebylo by to poprvé, co jsem se vyzvracela na Scorpiuse Malfoye. Och, Bože. Prosím, nehovor mi, že sa chystá hovoriť mi o jeho sexuálnych zvykoch s jeho manželkou pretože možno na neho všetko vyvraciam. A to by nebolo po prvý raz čo by som sa vyvracala na Scorpiusa Malfoya.

,,Jo, takže jako já," povím a snažím se ho přebít v této "Kdo-spal-míň" soutěži, ,,kdy dorazíš do Brlohu?" 

,,Pravděpodobně se stavíme kolem jedné," řekne, ,,Ve tři máme být u rodičů na večeři."

Obvykle Scorpius stráví Vánoce s mojí rodinou a potom já přežiju Nový rok s jeho. Nikdy to není příjemná zkušenost, být na večeři s Malfoyovými. Předpokládám, že jsem to trochu vzala za samozžejmost, že bysme to udělali stejně i tento rok, ale předpokládám, že by to přeci jenom bylo divné připojit se k Scorpiusovi a jeho manželce na večeři.

,,Řekl jsi svým rodičům, že jsi se oženil?" zeptám se, vědíc odpověď už dopředu.

,,Ehm, ne. Ještě ne."

Ráda bych tam byla, abych mohla vidět reakci Draca Malfoye na to, že jeho jediný drahocenný synek se oženil v mudlovském kasínu. Ve skutečnosti bych za to zaplatila velké peníze, abych to viděla. Bylo by ode mě nemístné chtít od Daisy fotku?

Scorpius odešel potom, co jsme měli velmi trapnou snídani, takže jsem začala chystat Aidana k odchodu.

,,Chci si na sebe vzít můj dres!" protestoval Aidan, když jsem mu vybrala hezké tričko s kalhotami, které mu koupila mamka před pár týdny.

,,Vezmeš si toto." oznámila jsem mu.

,,Já nechci!"

,,Aidane! Oblečeš si tohle nebo zůstáváš doma!" zahrozila jsem mu. Proč jsem vždycky ten člověk, který způsobí, že se tváří znechuceně?

*

,,Šťastné Vánoce!" Jenny je první, kdo nás uvítá když Aidan, Ollie a já dorazíme do Brlohu, skoro o půl hodiny později, protože jsem ho prakticky musela dostat do jeho oblečení násilím. Musela jsem schovat dres. A museli jsme přinést Ollie, aby přestala s házením a aportováním. Aidan se se mnou nebavil, takže potom, co ho Jenny objala, utekl i s Ollie hledat Remuse.

"Nechápu, proč jste tak nadšení," zamumlala jsem. Vypadá to, že všichni ostatní už jsou tady. Babička Molly začala připravovat jídlo, a i když jí je skoro osmdesát, vím, že jídlo bude stejně dobré jako každý rok. Děda sedí v křesle, čte Dorie noviny, která potěšeně sedí na jeho koleně. Dům je tak přeplněný, že si nemyslím, že se budu muset obávat nárazu do Daisy až přijde.

Jenny a já jdeme do obývacího pokoje, to vypadá, jako by se všichni mladí seskupili zde. Všechny až na Jamese zdravím falešným úsměvem, kterého zcela ignoruji. Přijde mi to jako roky, co jsem je všechny naposledy viděla. Lily se ostříhala, Fred se přestal holit, Lucy zhubla, Molly přibrala a já jsem si docela jistá, že Louis - jestli je to možné - je ještě tišší než dříve. Dom a Roxie ještě nedorazily. Hugo tráví tyto vánoce s jeho přítelkyní, Robin, která je mudla. To je ostatně všechno, co o ní víme - Robin-ta-mudlovská-holka.

Zatímco si spolu všichni ostatní vesele povídají, já si stěžuju Jenny, protože vím, že je jediný člověk, který mě bude poslouchat. Jenny je pro mě rodina více než kdokoli jiný. Bude mi naslouchat.

"...je asi sedm stop vysoká a stejně není ošklivá," říkám nešťastně, když jí popisuju Daisy.

"Možná že je, ale víš co?" Jenny šeptá, uculuje se, "je jí třicet-tři."

Upouštím arašídy, které držím a civím na ni.

"To myslíš vážně?" Lapu po dechu a ona přikyvuje. "Ví to Scorpius?"

"Samozřejmě že to ví!" Vykřikuje, "Řekl to Alovi, který to řekl mně!"

Nemůžu tomu uvěřit - třicet-tři! Musím zvážit, jaké to asi je, být tady jediná třicátnice. Konec konců, Teddymu je třicet a není to tak dávno, co jsem neměla žádný problém si ho vzít. Ale přesto, není to divné, že si žena vzala chlapa, který je o deset let mladší než ona? Zdá se to o hodně divnější, když si žena vezme muže o deset let mladšího co ona, než když je o deset let starší muž. Možná jsem prostě jen staromódní, sexistická, diskriminuju lidi podle věku, nebo jak tomu chcete říkat. Ale proč by si třicet let stará, úspěšná žena chtěla vzít nezralého idiota jako je Scorpius? To je stěží dobrý úlovek. Ano, docela dobře vypadá, je vcelku vysoký a má slušnou ústní hygienu, ale také má dítě a je pyšný na skutečnost, že může porazit Jamese v soutěži 'kdo rychleji vykrká pozpátku abecedu'. Určitě má nějaké postranní úmysly. Asi jde jen po Malfoyovském bohatství. Myslím, že když byla tak stará jako já, Scorpiusovi bylo dvanáct.To je jako chodit s druhákem.

Což je tak trochu ilegální.

,,Vím nad čím přemýšlíš," řekne Jenny potichu, "vzala si ho, protože-"

"Protože je to Malfoy s balíkem peněz!" křičím, "To je ono! Jak mohl být tak hloupý, že ho to nenapadlo?"

"Ne," Jenny kroutí hlavou, "Scorpius nemá moc peněz z dědictví, to jeho rodiče. Ale co my dvě víme o tom, co má on sám za sebe?"

Nedaří se mi přijít s uspokojivou sarkastickou odpovědí, protože jich je zatraceně moc.

"Ten pracující debil!" Zvolává hlasitě. Všichni zmlknou a zírají na nás. "Řekla jsem to moc nahlas?"

"Ne, nemyslím, že tě slyšela hluchá žena z Brightonu," zasyčím.

"Ale přemýšlej o tom," Jenny šeptá, když se ostatní vrací zpět ke svým rozhovorům, "nejspíš prochází fází, kterou ženy procházejí, když jim je přes třicet. Tikají jí biologické hodiny, chápeš?"

"Je jí třicet tři, tu sotva trápí menopauza, Jen," říkám, ale nemůžu si pomoct s ohledem na to, na co Jenny naráží. Samozřejmě že Daisy věděla, že v tom Scorpius umí plavat - Aidan je pro to docela dobrá reklama. A pokud by jsi chtěl mít s někým děti, proč ne s vysokou, bohatou, blonďatou čarodějkou, která žije v pozadí? Pomyšlení na to, že by měla mít Daisy se Scorpiusem dítě, je tak akorát dost na to, abych se cítila mizerně. Ne tak mizerně, jako bych měla mít já dítě s některým z jeho dětí, ale docela na blití.

"Opravdu si myslíš, že chtějí mít v blízké době děti?" Ptám se, se začínající panikou v hlase. Co by se stalo mě a Aidanovi, kdyby na svět přišla Daisy Junior? Byli by jsme pro Scorpiuse prostě jen vzdálené vzpomínky? Jen bysme zaplňovali mezeru, dokud by nezačal žít se svou skutečnou rodinou? Zůstali bychom navždy v tom malém bytě, zatímco Scorpius, Daisy a jejich děti by žili v nějakém velkém, pohádkovém, venkovském domě, jedli by kaviár k snídani a utírali si zadek do pozlaceného toaletního papíru. Nebo by možná Aidan chtěl žít s jeho drahocenným tatínkem, který ho nenutí na rodinné příležitosti nosit košile a má čas s ním hrát famfrpál. Možná by na mně zapomněl a přijmul by Daisy jako svou novou matku.

Umřu sama.

"Ne!" říká Jenny rychle, "Ne, rozhodně neplánují mít v nejbližší době děti! Velmi pochybuju, že Scorpius chce další po -"

"Po té hrubé chybě kterou udělal se mnou?" Lomí se mi hlas a cítím, jak se mi derou slzy do očí. Pokud začnu brečet, můžu se jednoduše spláchnout do záchodu.

"Pojď do koupelny," Jenny mě prosí a prakticky mě celou cestu nahoru po schodech a do koupelny táhne za sebou. "Dobře, teď můžeš brečet"

"Ale já nechci brečet!" Křičím, slzy mi však ve skutečnosti už začínají smáčet tvář. "Bože.. on se prostě chová tak zatraceně ležérně, jako by to nebyl žádný velký problém, že je ženatý! Ženaty! Ani ty s Alem ještě nejste ženatí!"

"No..." začíná, viditelně se necítí ve své kůži. "Vlastně.."

"Opovaž se mi oznámit, že jsi vdaná, Jennifer Louise Wintersová! Pokud jsi mě vodila celou dobu za nos, zaživa tě stáhnu z kůže, máš moje slovo!" Řvu na ni hystericky.

"Ne, to ne!" Říká rychle. "Ale už jsme si stanovili datum."

"To je... skvělé," říkám upřímně, nechci aby ji potkal můj vlastní, zkažený milostný život na hovno "Kdy?"

"Začátkem března," říká.

"Začátkem března? To je za pouhých osm týdnů, Jenny!" Jsem překvapená - vždycky jsem si představovala Ala a Jenny jako jeden z těch párů, co jsou zasnoubení tak tři roky. Ne tři měsíce.

"Já vím.. ale chci být vdaná před tím, než to začne jít vidět."

Nad tím se pozastavuju. Hloupě se uculuje.

,, Až bude vidět co?" musím se zeptat.

"Co myslíš?" říká vzrušeně "Rose, jsem těhotná!"

Och, tenhle typ "dokud to není vidět", nevěděla jsem, že se Al a Jenny pokoušejí o dítě.

"Jenny, to je úžasné!" Zvolávám, ale pak se zastavuji. "Nebo není? Jsi ráda že se to stalo? Protože jestli ne, znám pár cest k vypořádání se s tím. Už jsi přemýšlela nad tím schovávat se v koupelně a rozbíjet vztah vlastním rodičům?"

"Ne Rose, jsem šťastná," ujišťuje mě. "Jsem těhotná teprve pár týdnů, takže jsme to zatím nikomu neříkali, ale já to prostě nemůžu déle držet v tajnosti! Byl to trochu šok.."

Vsadím se, že bylo. Objímám ji, cítíc se napůl šťastná kvůli ní a napůl naštvaná proto, že životy všech ostatních se zdají být v pohybu kupředu, zatímco ten můj uvízl na jednom místě. Nenávidím se za to, jakým způsobem přemýšlím. Jsem za ni šťastná, opravdu jsem. Taky je mi jí ale trochu líto. Netuší, co ji čeká.

"Gratuluju," říkám a svůj hněv na Scorpiuse nechávám zcela umřít. Než o tom můžeme začít diskutovat, Lily zaklepe na dveře a sama se pustí dovnitř. Nemůžu si pomoct, ale cítím se trochu samolibě, s vědomím, že vím o existenci jejího budoucího synovce/její budoucí neteře, dříve než ona.

,,Ehm, omlouvám se za vyrušení," řekne, "Ale Scorpius a Daisy jsou tady."

Neříkám nic, jen se zhluboka nadechuju a rozhoduju se, že budu falešná jen jak to je fyzicky možné, dokud se ze mě nestane kus plastu. Jdu dolů, nasazuji úsměv, říkám šťastné "ahoj!" a všechny ty veselé věci, které jsem nikdy neměla moc v lásce. Jsou v kuchyni. Lidé se shromažďují kolem, seznamují se s Daisy. Mám já to ale pitomou nespolehlivou rodinu. Mí vlastní rodiče, kteří mě dnes ještě ani nepozdravili, jí dokonce třesou rukou! A to jsem myslela, že alespoň táta je na mé straně.

"Je to pravda? Je ženatý? Myslela jsem si, že si ze mě Vic utahuje!"

Otočím se za velmi známým hlasem a najednou stojí naproti Dom, jedné z mých sestřenic, která byla na šest měsíců v Austrálii a vrátila se teprve před týdnem. Vypadá nádherně. Její blonďaté vlasy jsou nyní oříškově hnědé a mnohem kratší. Šťastně ji obejmu, těšíc se ze znechucení, které bylo slyšet v jejím hlase, když řekla slovo "ženatý".

"Dom!" zakřičím "Jak bylo v Austrálii? Ty vlasy jsou dokonalý! Omlouvám se, že jsem nezavolala, byla jsem tak zaneprázdněná -"

"Rose, vykašli se na moje vlasy - je ženatý? " zasyčí Dom, "Jaktože je kurva ženatý? "

"Já..vlastně nevím," vzdechnu, cítím, jak se mi další knedlík tvoří v krku.

Snažím se co nejvíc vyhýbat Daisy a první hodinu se mi to i celkem daří. Jsou tu nějaké výhody, proč mít velkou rodinu. Pomáhám babičce Molly s nějakým pečením, klábosím s tetami a strýčky a snažím se vyhýbat tomu, abych navázala oční kontakt s mojí matkou, protože by mi zase dala jeden její Vím-jak-se-cítíš-a-je-mi-tě-líto pohled. Opravdu nepotřebuju její soucit. Nedošlo mi, že každý ví o mých citech ke Scorpiusovi. Naneštěstí, nemohla jsem se vyhýbat Daisy napořád. Když jsem si hrála s Dorie na podlaze, vešla Daisy s dvěmi Máslovými ležáky, jeden pro ni, jeden pro mne. Bylo by pěkně hnusný vychrsnout to na ni tak si jen představuji, jak by to asi vypadalo a jak bych se potom ohledně toho cítila. Ta představa mi pomohla k tomu, abych se usmála zatímco jí říkám 'děkuji'.

"Tohle je Dorie? " zeptá se Daisy, koukajíc se na furt-se-smějící dítě sedící na mém klíně.

"Eh, jo," odpovím, "Ona je -"

,, Dcera Victoire a Teddyho," dokončí Daisy, "Ano, vím. Mluvila jsem s Teddym v kuchyni. Vypadá, že je fajn."

On je fajn a není tu žádná šance, že ho vezmeš daleko ode mne, děvko. Sakra, doufám, že není zdatná v oklumancii.

"Hmm," odpovím.

"Včera jsme neměly moc času na seznámení se," řekne Daisy, kduž se snažím vyhýbat pohledu na ni, "Já vím, že to pro tebe musí být divné -"

"Ehm, Daisy, podívej se, ještě pořád se snažím tohle celé pochopit," řeknu jí, "Vážně se necítím na to, abych tu s tebou probírala detaily z tvé svatby." Vím že jsem svině. Jsem spokojená.

"Ano, naprosto tě chápu," řekne. Proč je tak zatraceně vyspělá? "Jen bych si přála, abychom byly jednoho dne kamarádky..?"

Civím na ni. Zřejmě si neuvědomuje, že mám ráda jen jednoho milého člověka, a ten člověk je Jenny. Opravdu nechci dalšího. "Je mi to líto," řekla jsem jí, "ale mám spoustu přátel. Nepotřebuji a ani vlastně nechci další." Vstávám, pořád držíc Dorie (která se chichotá na Jamese, který se na ni šklebí z druhé strany místnosti) a odcházím od Daisy. A ne, necítím se vůbec provinile kvůli tomu jak hrozně se k ní chovám. Obvykle jsem nepříjemná jen na lidi v mé hlavě - je to divný pocit říct, co si myslím.

Daisy se Scorpiusem odešli brzy, protože museli k Malfoyovým. Scorpius se mnou vůbec nepromluvil, ale nějak zvlášť mě to nezjímá. Nemám mu co říct. Opravdu se mu snažím vyhýbat. A tentokrát to myslím vážně.

Když je večeře v Brlohu připravená Aidan se se mnou už baví. Každý byl seznámen s Ollie a všichni vypadají, jakože ji maji mnohem víc radši než Daisy. Jíme ve velké jídelně, kterou táta, strejda Harry, strejda George a strejda Bill postavili pro babičku Molly a dědu, jídelna je hned vedle kuchyně. Konečně máme místo na rodinné oslavy. Dom vypráví o Austrálii a taky o nějakym chlápkovi, kterýmu zjevně "tančila" na klíně v nějakém baru, který je prý totálně jimý než Hogs head- zjevně jí ten chlápek po "tanečku" nabídl mnohem víc. Teta Fleur a Bill jsou šokovaní, znechcení a naprosto bledí po vyschlechnutí si celého příběhu, ale většina z nás si nemůže pomoct a smějeme se nad tímto typickým Dominým chováním. Al a Jenny později oznámí datum jejich svatby, ale o těhotenství nepadne ani zmínka. A James se také pochlubí- byl jmenován kapitánem famfrpálového týmu Kudleyských kanonýrů. Když to Aodan uslyší, začne se dusit jeho krocanem.

Po večeři se opět rozprchneme do skupinek. S Jenny, Dom, Molly, Lilly a Roxie diskutujeme o Scorpiusovi a Daisy. Nebyl to můj nápad, ale radši mlčím.

"Je v podstatě jako já," vyprávím svou teorii, "Však je vysoká, já jsem vysoká. Jmenuje se Daisy a já Rose- kytky, vidíte? No, kopretiny (dasies) jsou plevel. Kdo by si vybral plevel místo růže? Taky je tak trochu sarkastická." Jsem vytočená, protože to vypadá, jako kdyby mě záměrně kopírovala.

,, Hm, předpokládám, že je trochu jako ty," řekne Lilly nejistě.

,, Má hezčí nos," řekne Molly, "A taky je mnohem hubenější než ty."

,, Neporodila dítě!" zaúpím, "A není moje vina, že jsem zdědila blbej nos po tátovi!"

,, Není tak trpce sarkastická jako ty," řekne Roxie.

,, Jo," přidá se Jenny, "Jo, je mnohem víc vtipná, zatímco ty jsi víc -"

,, Nepřátelská?" navrhne Dom a všichni ostatní souhlasí. Nenávidím mou rodinu.

,, A ona taky nevypadá moc nevinně," řekne Lilly "Vypadá velmi sebejistě."

,,Och a její vlasy!" zvolá Roxie.

,,Její vlasy jsou nádherný!" přitaká Molly.

,,Můžete všechny zavřít hubu," zakříčím, "Proč si prostě neadoptujete Daisy za vaší sestřenici?"

,,Přeju si, abysme mohly." povzdychne si Molly a všechny ostatní souhlasí. Vím že to říkají jen proto, aby mě naštvaly, ale stejně je chci proklít. Jenny a Dom na mě mrkají, abych věděla, že jen žertují, ale nemůžu si pomoct a jsem naštvaná. Ve všem, co řekly je pravda. A ony ani neví, že jsem se k ní dřív chovala jako svině.

Jedna z mnoha pozitiv, proč mít Aidane je to, že ho můžu využít jako důvod k předčasnému odchodu.

"Myslím, že Aidan už je trochu unavený," oznámím kolem deváté hodiny, "radši ho vezmu domů." Pravdou je, že já jsem ten, komu se chce spát. Aidan by klidně mohl fungovat několik dalších hodin, ale nejsem si jistá jestli bych to vydržela já. Samozřejmě jsem musela před odchodem každého obejmout a ještě jednou jim popřát veselé Vánoce. Děda mi při objímání se strčil pár galeonů do kapsy, jako bych pořád byla malá šestiletá holka, která shání peníze na sladkosti a snaží se je schovat před rodiči.

"Neutrať to všechno najednou," řekne mi.

"Šťastné Vánoce, dědo!" dám mu pusu a potom přejdu k mámě a tátovi.

"Odletaxuješ se domů?" Ptá se mě mamka a pokračuje dřív, než jí stačím odpovědět, že ano "Tady, je to něco malého od tatínka a ode mně" podává mi obálku.

"Mami, říkali jsme že letos žádné dárky!" Protestuju. Ve skutečnosti to byl mámin návrh. Myslím, že to navrhla, protože ví, že teď nejsem zrovna při penězích. "Nic pro tebe nemám." Cítím se ještě hůř než předtím.

"Ach, to je jen malá pozornost," trvá na svém. Otevírám obálku a nacházím -

Hodiny přemisťování, to vážně nemuselo být," říkám jí.

"No, myslela jsem si, že je na čase," říká "Je to každou sobotu po dobu čtyř týdnů, a pak si můžeš udělat zkoušku." Objímám jí s velkým díky a přicházím k tátovi, který je uprostřed hry Kouzelnických šachů se strýčkem Harrym. Nechápu, proč to ještě strýc Harry nevzdal - vždycky prohraje. Vlastně.. nevzpomínám si, že by kdokoliv někdy taťku porazil. Dokonce i když já a Hugo jsme byli děti, táta nás nenechával vyhrát ("musí se naučit prohrávat, Hermiono!") protože je moc soutěživý.

Aidan, Ollie a já jsme se odletaxovali domů. Aidan si opatroval docela velkou krabici a nechtěl, abych do ní nahlédla. Když jsme dorazili domů, vysypal krabici, čímž odhalil ještě víc dárků, které byly od všech členů naší rodiny. Ollie poskakovala okolo nich, šťastně štěkajíc.

,,Kdo ti dal tyhle?" zeptám se.

"Al a Jenny, Teddy, Dom, babička Molly, babička Hermiona -" nejsem si jistá, jestli chápe, že babička Molly je vlastně jeho prababička Molly, ale nevypadá, že by na tom nějak záleželo. "- James, prapradědeček -" prapradědeček je pradědeček Artur. Vážně nevím, jak nad tímhle uvažuje. "Pradědeček Draco -"

,,Co ti dal děda Draco?" přeruším ho.

,,Zlato." zakření se a zvedne taštičku plnou galeonů. Vždy tak pozorný, Draco. Aidan vypadá, že je spokojený.

,,Dáme je do tvého trezoru u Gringottových." řeknu mi a on se zaksichtí, ale neprostestuje. Opravdu, co by dělal pětiletý kluk se zlatem? Ocení to mnohem víc, až půjde do Bradavic.

,,Oh, tenhle je pro tebe." řekne a podá mi obdélníkovou, černou krabičku, "To je ode mne."

,,Děkuju," usměju se a dám mu pusu, přemýšlím, kdo mu to dal, aby mi to předal, jestli máma nebo teta Ginny. Otevřu to a uvnitř je krásné, barevné pero z páva. "je nádherné."

,,Můžeš ho používat v práci." řekne mi, hrajíc si s autíčkem Ford Anglia, které dostal od dědy.

,,Ano, bude se hodit." řeknu a otevírám malý vzkaz, který je uvnitř.

Maminko,

Šťastné Vánoce,

S láskou,

Aidan.

Jsou tu dvě věci, které mi říkají, že Aidan nepsal ten vzkaz. Zaprvé, Aidan mi nikdy v životě neřekl 'Maminko' - vždy jsem byla 'Máma' a pravděpodobně vždy budu. Zadruhé, je to napsané Scorpiusovým rukopisem.

Možná dnešek nebyl zas až tak špatný.


5. kapitola



Still Delicate

Překlad: TinaStylinson (+Vikušienka)

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?psid=260113

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  uživatelce Dominika.Del. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.



 

Druhý svátek vánoční a já jsem doma sama, protože Aidan se rozhodl pár dní strávit se Scorpiusem a Daisy. Nemám nic lepšího na práci, než uklízet Aidanův pokoj. Nezabírá mi to mnoho času, vzhledem k tomu že pokoj je hodně malý a všechno co vlastně musím udělat, je dát všechny jeho hračky do krabice a poskládat oblečení. A když děláte všechno pomocí magie, jde to ještě rychleji. V jeho školní tašce nacházím staré sáčky od svačin a kousky papíru. Aidan - stejně jako já a Hugo - chodí do mudlovské základní školy. Nemám čas na to, abych ho učila doma jako to dělá většina kouzelnických rodičů. Kromě toho, poslání do školy mu rozvíjí sociální dovednosti. Nejsem si zcela jistá, co jsem já dělala špatně, že jsem tak asociální.

Když vybaluji jeho batoh, nacházím obálku se jménem "Paní Weasleyová". Ignoruju fakt, že člověk, který psal tento dopis si myslí, že jsem vdaná. Otvírám ji a zjišťuju, že byla psaná minimálně před dvěma týdny.

Drahá paní Weasleyová,

Chtěla bych s Vámi prodiskutovat chování Vašeho syna v třídě. Považuji tuto věc za naléhavou a byla bych Vám vděčná, kdybyste si se mnou dohodla schůzku, která Vám bude vyhovovat.

S pozdravem,

Paní L. Murphyová.

,,Co provedl teď?" zasyčím si sama pro sebe. Tohle není poprvé, co mě paní Murphyová kontaktovala ohledně Aidanova chování, kromě toho, poprvé, co mi volala mi řekla, že Aidan označil svého spolužáka slovem, co se rýmuje se slovem "cement”* (Myslíte "dement"? zeptala jsem se jí a ona si teď myslí, že jsem nedbalá matka.) James byl ten, kdo ho to slovo naučil. Zajímalo by mě, co ho sakra naučil teď. A teď si paní Murphyová bude myslet, že jsem ještě horší, protože nejsem schhopná si sní domluvit schůzku. Sakra.

Hlasité zaklepání na vchodové dveře způsobí, že leknutím upustím dopis na zem. Ten druh naštvaného klepání. Potichu se proplížím ke dveřím a kouknu se ven kukátkem. Venku stojí Draco Malfoy. Otevřu dveře- zuří.

,,Věděla jsi to?" vyplivne a vpluje do bytu.

,,Dobrý den, pane Malfoyi. Nechcete jít dovnitř?" ironicky odvětím.

,,Vědělas, že?"

,,Takže jste měl hezké Vánoce?"

,,Nerozčiluj mě!" zařve. Zamračím se na něj a on se trochu zklidní. Myslím, že konečně pochopil, že nejsem osoba, kterou by mohl zastrašovat. ,,Vědělas o tom?"

,,Věděla jsem co?" zeptám se, jsem naštvaná.

Zhluboka se nadechne. ,,Vědělas o tom, že můj syn jel do Ameriky, aby se oženil v nějakém laciném, mudlovském kasínu?!"

Civím na něj. Dělá si ze mě srandu? On si myslí, že jsem o tom věděla?

,,Oh ano." sarkasticky mu odpovím. ,,Šla jsem za družičku, to jste nevěděl?" Koukne na mě, rozhodujíc se, jestli to myslím vážně. Člověk by si myslel, že po pěti letech mě bude už znát, ale asi ne. ,,Samozřejmě že jsem to nevěděla!" zakřičím.

,,T-tys to nevěděla?"

,,Proč si sakra myslíte, že jsem o tom věděla? Informujete věechny vaše bejvalky, když se oženíte?" Je trochu divný, přemýšlet nad tím, že Draco někdy měl vůbec nějakou přítelkyni. Možná neměl. Možná že jen potkal Astorii a podplatil ji, aby si ho vzala a lidé okolo si nemysleli, že je totální zkrachovalec.

,,No...ne.," řekne Draco, ,,Ale to je rozdíl! Já neměl žádné dítě s nějakou z mých ex!"

,,To víte," dodám.

,,Myslel jsem si, že je to nějakej vtip," řekne Draco, ignorujíc můj poslední komentář a pochoduju kolem dokola v mém obýváku. "Myslel jsem, že je Scorpius rozumnej. Prostě jsem si myslel, že si tě vezme a bude hotovo!" Vtipné, před pár lety by Draco Malfoy zaplatil za cokoliv, co by mě odtrhlo od jeho syna. Teď chce, aby si mě Scorpius vzal 'a bylo hotovo' ,,Jak může být tak blbej?"

,,Já nevím," pokrčím rameny, "Možná že to bylo jeho výchovou." Opravdu miluju, když se můžu hádat s panem Malfoyem. Naštve se rychleji než Scropius.

,,Má dítě, na které musí myslet! Nemůže se prostě sebrat a oženit se s nějakou neznámou ženskou!"

,,Děkuju!" zanaříkám, "To je přesně to, co jsem říkala!"

Je tu několika sekundové ticho. Tohle je poprvé, co já a Draco Malfoy stojíme na stejné straně. Je to dost divný. Přidala jsem se na temnou stranu, nebo se Draco konečně přidal na stranu dobra?

,,Takže... Co s tím uděláme?" zeptá se mě Draco.

,,Co myslíte?" zeptám se, jsem zaskočená, "Není tu nic, co bychom mohli my udělat. Jsou oddáni."

,,A?" řekne, jako by manželství vůbec nic neznamenalo, "Nebude to fungovat! Je lepší, když jí to dojde teď než pozdějš."

Nemůžu si pomoct, ale cítím se jako bych se vtírala do Dracova plánu. Mohli by se rozejít- ale ne! To je strašný! Určitě nejsem tak strašný člověk. Ale stejně, představa, že Scorpius a Daisy spolu nejsou je víc než potěšující. Chci vlastně vůbec aby se kvůli něčemu, co udělám rozešli? Není to tak, že by mi Scorpius potom poděkoval za to, že jsem mu rozvrátila jeho manželství a hned se do mě zamiloval. Pravděpodobně by se mnou už nikdy nepromluvil a vyhrál by opatrovnictví Aidana, díky mému šílenství a všemu. Měli by se pak mnohem líp.

,,Co navrhujete?" zeptám se.

,,Prostě navrhuji, abys mi pomohla ji přesvědčit, že udělala velkou a strašlivou chybu," řekne. Prostě navrhuje. Proč prostě nenavrhuje, abysme ji zabili a ukryli její tělo v Hagridově dýňovém záhonu? To by bylo tak 'prosté' jak on navrhuje.

,,Nemyslím si," řeknu, zatímco polovina mě chce slyšet víc. No, dobře možná tři-čtvrtě ze mě. "Scorpius by nás oba nenáviděl. Nikdy by s námi už nepromluvil." Nemůžu uvěřit tomu, že jsem sebe a Draca Malfoye označila jako 'nás'- je to jako bysme byli nějaký tým nebo něco podobného. Mám pocit, že přecházím na stranu temna.

,,Scorpius by nám nakonec poděkoval," řekne Draco.

,,Jako když jste si myslel, že by vám poděkoval za to, že jste mě podplatila, abych šla na potrat?" zeptám se, poukazujíc na naší malou schůzku, když jsem byla těhotná. Vypadá trošku rozpačitě, když se o tom zmíním.

,,To byl chybný úsudek," přiznává, "Ale určitě musíš být stejně naštvaná jako já? Když jsem to poprvé uslyšel hned jsem pomyslel na tebe a na to, jak se musíš cítit -"

,,Dobře, čekejte chvilku," odesknu mu, "Před pár minutami jste si myslel, že v celé té věci jsem zapletená! Můžete mi přestat podlézat- Nepomůžu vám s tím rozchodem. A vůbec... Nic mi není. Jsem naprosto v pořádku." Draco mi nevěří. Nikdo mi nikdy nevěří. "A i kdyby mi to vadilo, byla bych naprosto proti tomu, co jste navrhl! Rozeštvat je by přineslo mnohem víc škody než užitku!"

Zúží se mu oči. Můžu říct, že nemá rád odpor. Přesto si stojím za svým a zírám na něj dokud neodvrátí pohled.

,,V pořádku. Fajn. Předstírejme, že tahle konverzace neproběhla," řekne a poté jde do chodby, "Radši už půjdu. Šťastné Vánoce."

A s tím odejde. Kdo k sakru ukončí 'rozeštveme-mého-syna-a-jeho-Vegas-manželku' konverzaci s 'oh, a mimochodem šťastné Vánoce'? Daisy nemá ani potuchy, kam se to vdala. Vlastně, možná má, s ohledem na to, že je tak stará, že možná chodila s Dracem do školy...

Okej, možná přeháním- trochu.

*

Myslím si, že dva dny volna na Vánoce jsou naprosto nefér, ale to si zjevně nemyslí starý lékouzelník Wharton. A já bych je těžko označila za dny dovolené, protože to byly ty nejvíc stresující dny za rok. Vůbec se necítím jako kdyby mi právě teď skončila dovolená.

Gladys, Hazel a Linda souhlasí, samozřejmě, ale pořád si nemůžu pomoct a závidím jim, jak vyprávějí o svých krásných Vánocích.

,,Já byla u mé sestry." vypráví Gladys.

,,Náš Liam mi dal náhrdelník," řekne Linda "Není nádherný?"

,,Brendan nám zamluvil letenky do Francie!" řekne Hazel a my jen civíme. "Totálně k hovnu." vysvětlí.

,,Oh," řekneme všechny najednou. Toto je poprvé, co Hazel řekla svému manželovi jménem od...  No vlastně vůbec poprvé.

,,A co ty Rose?" zeptá se Linda, "Jaké byly tvé Vánoce?"

,,Potkala jsem Scorpiusovu manželku," řeknu. Zní to tak divně- jeho manželka. Zčistajasna Gladysina sestra, Lindin náhrdelník a Hazelin manžel nejsou tak zajímaví. Čekají na to až uslyší víc. "Ona je..." Kráva., "ona je.." čubka. "ona je... strašně milá." Bohužel nelžu. To je z toho všeho nejvíc k vzteku. "A chce být mojí kamarádkou."

,,Cos to řekla?" zeptá se Linda a během sekundy se jí rozšiřují zorničky.

,,Řekla jsem jí, že mám dost přátel." Zní to strašně, když jsem to teď řekla. Možná že jsem kráva já.

,,Dobře pro tebe!" řekne Gladys a Hazel kývá hlavou v souhlasu. Linda kouká na zem a snaží se vyhnout mému oku. Samozřejmě že si taky myslí, že jsem svině. "Proč bys chtěla být její kamarádka? To by bylo jakokdybych se bavila s dvaceti-něco letou manželkou mého ex-manžela!"

,,Oh, to je další věc!" vychrlím najednou, "Je o deset let starší než on. A jeho otec chtěl, abych mu pomohla dohnat je k rozvodu."

Všechny mi věnují ten stejný nevěřící pohled, jako by přemýšleli, jak divný můj život je. Přestala jsem nad tím rozmýšlet před lety, protože pokaždé, co jsem nad tím přemýšlela to bylo stále divnější.

,,Deset let není zas tak špatnej rozdíl." pokrčí rameny Linda, "Nevadilo by mi vzít Damiena Kennedyho do Vegas!"

,,Když jsme u toho," řekne Gladys a ostatní dvě se tváří velmi vzrušeně, "Rose, myslíme si, že bys ho měla někam pozvat."

Civím na ni. "Pozvat ven koho?"

,,Kennedyho!" zanaříká Hazel, "Vrať se zpět do hry, holka!"

Wow, ten výlet do Francie, který zamluvil Hazelin manžel jí dal úplně nový rozhled. Před dvěma dni by řekla 'Ser na ně, stejně to jsou jen bastardi!”

,,Souhlasím," řekne Linda, "Měla bys ho určitě pozvat ven. Jsi z nás jediná, která může mít u něj šanci."

,,Samozřejmě že mě to uráží," syčí na ni Gladys, "Ale vážně, proč ne?"

Jsem tím návrhem příliš šokovaná na to, abych vymyslela nějaký rozumný důvod nepozvat ho někam. Kromě faktu, že on víc, než pravděpodobně už přítelkyni má a taky krom toho, že já jsem já, není žádná možnost, že by vůbec někdo jako Damien Kennedy šel na rande s dvaadvacetiletou recepční s pětiletým dítětem na krku. Život, naneštěstí takhle nefunguje.

,,Začínáte být senilní, víte to?" řeknu jim a kroutím hlavou.

,,Myslím, že bys měla šanci!" vykřikne Linda, "Víš, kdyby sis jen trochu namalovala rty."

,,Jo, a koupila si nějaké lepší oblečení," vloží se do toho Hazel.

,,Možná se nechala ostříhat," dodá Gladys.

,,A trochu zhubla..."

"Dobře! Stačí!" zastavím je, když začínají znít jako Molly a její kamarádky. "Nikam Damiena Kennedyho nepozvu! Je mi jedno, jestli má hezký zadek," dořeknu hlasitě, když se mě Hazel snaží přerušit, "a co, že má ten nejroztomilejší úsměv na světě? Záleží vážně na tom, že jeho oči dokážou rozzářit i tu nejtemnější noc?" Dobře, tak trochu se v tom ztrácím. "A možná občas sním o tom, jaké by bylo prohrábnout se jeho jemnými vlasy, nebo jak vypadá bez oblečení. A ano jednou jsem se představila jako paní Rose Kennedy JEDNOU, a v tu chvíli jsem byla dost opilá, takže se to ani nepočítá! Ale nic z toho není dostatečný důvod k tomu, abych někam pozvala nejhezčího chlapa v týhle nemocnici - dost možná na světě - protože i když možná mám příšerný vlasy, povislé břicho a bledou pleť, mám taky svojí důstojnost!"

Gladys stočí svůj pohled pryč, kouká na podlahu a kouše si ret. Linda zrudne. Hazel si zabořila obličej do rukou a její ramena se divoce třesou.

,,Ehm."

Otočím se na své židli. A tam je, celých šest stop z něj- Damien Kennedy.

,,Cos říkala?" šeptá Gladys a pak se zhroutí.

Doprdele. Proč mě ten zasranej vesmír tak moc nenávidí?

,,Eh, jen jsem přišel pro složku slečny White," řekne lékouzelník Kennedy a vyhýbá se pohledu na mě. Zřejmě slyšel celý můj proslov- jeho tváře jsou stejně červené jako moje vlasy. Vzhledem k tomu, že tu můžu jen sedět s otevřenou pusou, bere Gladys složku, podá mu ji a on odejde tak rychle, že si jsem jistá, že se přemístil.

Neexistuje možnost, že bych mohla být víc ztrapněná. Chce se propadnout do země.

Gladys a Hazel mají záchvat smíchu a dokonce i Linda se nemůže přestat chichotat nad mým neštěstím.

Zabijte mě. Hned teď mě zabijte.

*

V několika příštích dnech se cítím v bytě osaměle, když Aidan není kolem mě. Zůstává se Scorpiusem a Daisy do Nového roku, díky tomu jsem zjistila, že nemám co dělat a není tu nikdo, na koho bych mohla křičet. Během vánocčních svátků jsem shlédla nejmíň pět příšerných vánočních filmů, uklidila celý byt a snědla dvě krabice plné cukroví. Takže, s vyhlídkou, že Silvestr strávím úplně sama jsem otevřela láhev vína a sedla si před televizi s nekonečnou zásobou arašídů a poslední krabicí s cukrovím. Říkám si, že dělám správnou věc- Aidan je alergický na ořechy, takže tím, že je všechny sním zabráním tomu, že by mohl dostat záchvat. A nejí ani cukroví. Jsem prostě fantastická matka.

Nicméně, po snězení půlky krabice a hodině strávené sezením na gauči jsem zabraná do nějaké slaďárny** a najednou slyším klepání. Neměla jsem v plánu opustit gauč, jen v krajní nouzi- tedy kdybych potřebovala na záchod nebo další jídlo- takže jsem jen dám televizi víc nahlas a předstírám, že jsem nic neslyšela. Ale ten, kdo klepe je vytrvalý a zase začne klepat.

,,Rose, my víme, že tam jsi!" slyším Dom, jak křičí z venku, "Slyšíme televizi!"

Vzdychnu, zvednu se z gauče, takže ze mě spadají drobky a ořechy. Otevřu dveře a najdu tam Dom, nějakého neznámého chlapa, Jamese a Jamesova spoluhráče, Trevora McArdlea, střelce Kudleyských kanonýrů, všichni tam stojí, vypadají báječně a jsou připraveni na noc ve městě. Normálně bych se pokusila vypadat nějak reprezentativně, když je kolem zrovna McArdle, protože byl v týdeníku Famfrpál označen za třetího, nejvíc sexy anglického famfrpálového hráče (James byl druhý), ale když už viděl, jak jsem z něho v rozpacích, tak už mi to stejně může být jedno.

,,Dělej, převlíkni se, vyrážíme do víru velkoměsta!" řekne mi Dom, "Máš na obličeji arašíd."

,,Nemám náladu." řeknu jí, "Běžte. Bavte se."

,,Nebereme 'ne' jako odpověď, Zrzko." řekne James a já mu věnuji nasupený pohled. Jestli si myslí, že zapomenu na to, že šel Scorpiusovi za svědka, má se na co těšit.

,,Rose, Al, Jenny a Molly na nás čekají," řekne Dom, "Jdeme do mudlovského klubu! Musíš s námi jít!"

,,Proč by sakra šla Molly do klubu?" zeptám se.

,,Řekla, že kdyby měla být na Silvestr sama tak by se zabila," vysvětlí Dom, "A my nechceme poslouchat tetu Audrey, jak si na všechno stěžuje. Jdeš s námi, Rose."

,,Ne, nikam nejdu." řeknu rozhodně, "mám rande s dálkovým ovladačem."

,,Pojď!" prosí Dom, "Laura tam bude taky!"

,,Laura?" zeptám se, "Jakože Laura Phelps?" Dom nadšeně přikývne. Laura Phelps je můj nepřítel. Neviděla jsem ji roky. Poslední, co jsem o ní slyšela bylo to, že bydlí v Německu. "Co ona tady dělá?"

,,Myslim, že se rozešla se svým přítelem takže se sem nastěhovala nazpátek nebo něco takovýho," odpoví mi Dom, "Prosím pojď! Určitě bude ráda, že tě uvidí!"

Jsem si jistá, že to bude akorát pěkně trapné. Kdykoliv potkám Marka Matthewse nebo Chase Finche je to vždy nucené a nepříjemné. Je mi jasný, že setkání se s Laurou nebude jiné.

,,Prosím, Rosie!" zaskučí Dom znovu.

,,Když řeknu ano přestaneš otravovat?" zeptám se. Nemůžu uvěřit, že souhlasím. A to jsem se tak těšila na mojí špek-noc!

,,Výborně!" vykřikne, "Jdi se připravit! A pohni sebou!"

Po dvaceti pěti minutách vycházím z ložnice, vlasy mám ještě mokré, na sobě mám moje nejlepší džíny a hezké tričko, které jsem si koupila u Victoire v obchodě. Dala mi padesáti procentní slevu, což od ní bylo velmi hezké.

Dom zřejmě není ohromená.

,,Máš na sobě džíny." suše poznamená.

,,Jo." odpovím.

James sebou zavrtí. Trevor vypadá, jako by tu ani nechtěl být. Neznámý chlápek čumí na Dominy odhalené nohy. A Dom kouká na mě.

,,Co?" vzdechnu, "Proč si nemůžu vzít džíny?"

,,Je Silvestr," řekne Dom, "A to místo, kam jdeme je super takže se tam nemůžeš ukázat, jako by jsi šla nakupovat. Pojď, pomůžu ti..."

Odvede mě nazpátek do ložnice a začne se prohrabávat mým oblečením, jestli najde něco lepšího jsem ochotná jí uspořádat párty. Nicméně, ani ne po pěti sekundách vytáhne poměrně krátké, černé šaty.

,,Tohle je dokonalý, Rose!" řekne mi, "Vezmi si to!" připomíná mi mě samotnou, když se snažím donutit Aidana, aby si na sebe vzal sváteční oblečení.

,,Měla jsi v plánu omotat to kolem mého stehna?" zeptám se, "Nesedne mi to a nemíním potom poslouchat kecy. Nemůžu si prostě na sobě nechat to, co mám? Já ani nikam jít nechci!"

,,Obleč si to." rozkáže. Obleču si to, jen proto, aby viděla, jak debilně to vypadá a mám pravdu. Vypadám jako lidská vzducholoď. Dom vytáhne svou hůlku a trochu šaty rozšíří, takže už mě nedusí, ale pořád to vypadá naprosto otřesně. "Vypadáš skvěle!"

,,Dom, jsi hrozná lhářka," řeknu jí, "Nemůžu jít ven, když vypadám takhle. Nemůžu prostě dokoukat ten film?"

,,Řeknu ti, jak to skončí- loď se potopí, chlap umře. Konec," odsekne, "Teď si vezmi nějaký boty ať můžeme jít!"

,,On umře?" vzlyknu a jsem naštvaná, že to celý vyžvanila a tudíž zničila, "A-ale-"

,,Rose! Máme zpoždění!"

 

*

 

Někdy se cítím smutně, že jsem nikdy nemohla chodit do klubů se svými přáteli, díky předčasnému mateřství a všemu okolo.

Dnešek rozhodně není jeden z těch dní.

Když se zařadíme do fronty- Dom, James, Al, Jenny, Molly, Trevor, neznámý kluk (jehož jméno je Hector- zřejmě) a já- mrzneme před klubem v mrazu a sledujeme spoustu nezletilých, kteří jsou vyhozeni z klubu, Dom nám všem předává falešné mudlovské občanky.

,,Eh, Dom, všem nám je přes osmnáct," poznamená Jenny, která pochází z mudlovské rodiny, "nepotřebujeme falešný občanky."

,,No, nemůžeme tady mávat našima kouzelnickýma občankama u mudlů," vysvětlí Dom, "Rovnou jim můžeme dát řidičáky s fotkou Micky Mouse!"

,,Nemohla jsi tam aspoň napsat naše pravá jména?" zeptám se, mezitím co studuji mojí novou občanku, na které je moje fotka a jméno 'Susanna Ryan'.

,,Takhle to bude mnohem zajímavější," zakření se Dom- nebo Crystal Baudelaire jak je na její občance.

Když se dostsneme k vyhazovači, který stojí u dveří, sotva se koukne na naše občanky a pustí nás dovnitř. Zřejmě už nevypadáme na míň jak osmnáct- jak deprimující. Hudba uvnitř buší, opilci se potácejí sem a tam a alkohol tu teče proudem. Začínám si přát, abych si stála za svým a zůstala doma.

Dovolím Dom, aby mě zatáhla na taneční parket spolu se všemi ostatními, ale po půl hodině nebo tak se začínají dělit do skupinek. Al a Jenny, znavení tancem si jdou sednout na koženou sedačku v rohu a potom se začnou líbat jako nějaká puberťácká dvojka, ne jako zasnoubený a těhotný pár. Trevor tančí s nějakou brunetkou, zatímco Dom a Hector-neznámej-kluk odešli někam do rohu. Dokonce i Molly si našla nějakého kluka, který vypadá na šestnáct. Nakonec mě jako poslední opustí James, když kolem něj zase nějaká blondýnka svůdně tančit. Takže jako pravá, stará panna si jdu sednout na bar.

,,Co vám můžu nabídnout?" zeptá se mě dívka za barem, když si sednu na barovou židli. Je mi povědomá- hodně povědomá. Je to-

,,Lauro?" zeptám se- dobře, zakřičím, protože hudba je tak hlasitá, že musím křičit, aby bylo něco slyšet.

,,Rose?" zvolá ,,Doprdele to jsi ty!"

,,Pracuješ tu?" zavolám, nevím jestli tohle myslela Dom jakože tu Laura bude.

,,Jo," zakřičí nazpět, "Tohle je moje první noc tady! Tak jak se máš?"

Vedeme krátkou konverzaci, dokud si nevšimne, jak na ní kouká její šéf takže jde sebrat skleničky. Dohodly jsme se, že se setkáme později, ale obě víme, že se na ničem nedomluvíme.

Sedím na baru asi ještě další hodinu, zatímco usrkávám něco, co barman nazval 'Sex na pláži’***. Je to nechutný, ale piju to pomalu, aby mi to vystačilo na celou noc. Vím, že vypadám jako blázen, když tu sedím v mých šatech, které jsou moc malé, srkám tenhle hnusný koktejl mezitím co myslím na mého ex a jeho manželku a přemýšlím, co asi dělají s mým synem. Pravděpodobně zažívají ten nejlepší den jejich života, ikdyž mají pětiletého smrada na krku. Musíte si myslet, že to oni na mě musí žárlit. Nakonec, jsem v super mudlovském klubu, který se jmenuje 'Splynutí'.

,,Je tu volno?"

Povyskočím, když slyším mužský hlas, jak na mě křičí přes hlasitou hudbu a otočím se na něj. Ukazuje na židli vedle mě. Zavrtím hlavou a vrátím se zpět k pití mého koktejlu. Už zbývá jen hodina do půlnoci, takže konečně budu moct jít domů.

,,Jsem Richard," řekne mi muž, jako kdybych toužila po tom, aby mi řekl jeho jméno. No, nechtěla jsem být neslušná tak jsem odpověděla:

,,Susanna Ryan."

,,Chodíš sem často?" zeptá se.

,,Víc banálnější větu neznáš?" odpovím. Susanna Ryan je očividně stejně cynická a nepříjemná jako Rose Weasleyová. Usmívá se a já si všimnu, že ačkoli se vyjadřuje strašně, má krásný úsměv. A jeho oči taky nejsou špatné. Vlastně, celý jeho obličej je velmi atraktivní.

,,Promiň, to bylo trochu trapné," připustí, "jsi trochu zastrašující."

Vzdychla jsem si a otočila se od něj, ukončujíc tak konverzaci. Nicméně, on se tak lehce nevzdával.

,,Jsi tu sama?" zeptá se.

,,Ne," odpovím, "Moji přátelé jsou někde tady kolem."

,,Oh, moji přátelé mě tu taky nechali," vysvětluje, "Tak co způsobilo tovjí tmavou a depresivní auru? Ex-věci?"

,,Jak jsi to uhádl?" sarkasticky odvětím.

,,Vsadím se, že to nemůže být horší než můj problém," řekne.

,,Můj ex-přítel se oženil minulý týden ve Vegas." řeknu mu, ale vynechám z toho mého syna. "Máš něco lepšího?"

,,Moje manželka se vyspala s mým bratrem," odsekne, "Přebil jsem tě."

Kouknu na něj, snažíc se rozluštit, jestli si dělá srandu nebo ne. Vypadá moc mladě na to, aby měl manželku- já možná taky vypadám moc mladě na to, abych měla pětiletého syna. Nevypadá, že by byl o moc starší než já. Je mi ho líto.

,,To je mi líto," řeknu, "Ale pořád si myslím, že mám víc problémů než ty."

,,Je tohle výzva?" zaksichtí se.

Začneme si vypravovat naše zážitky- pořád z toho všeho vynechávajíc Aidana. Řekla jsem mu o tom, že se Draco snaží, abych od sebe Scorpiuse s Daisy rozeštvala. On mi vypráví, že jeho manželka ho podváděla čtyři roky a že se to dozvěděl teprve před čtyřmi měsíci. Řekla jsem mu, že jsem dvaadvacetiletá panna- odpovídá tím, že on jemu je pětadvacet a je rozvedený.

Přestaneme si povídat, když začne odpočítávání do půlnoci.

10...9...8...

,,A je tu další posranej rok," Richard zvedne svoje pivo a já si s ním přiťuknu s mým koktejlem.

,,Ámen." odpovím.

7...6...5...

Najednou jsem si vzpomněla na to, jak mě Scorpius tenkrát na Silvestra políbil ikdyž byl vlastně ještě pořád s Dom. Teď bude líbat Daisy. Napila jsem se mého drinku.

4...3...

Richard je pěkný. Je hodně pěkný. A po tom trapném incidentu s Damienem Kennedy, který se stal tento týden, opravdu potřebuju pomoc sama sobě.

2...1...

,,ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!"

Hodila jsem mojí opatrnost za hlavu, ovinula jsem jednou rukou Richardův krk a přitáhla si ho k sobě pro polibek. Je mi jedno jestli právě teď Scorpius líbá Daisy. Líbám tohohle chlápka. A mezitím co přemýšlím nad Scorpiusem a Daisy, je mi jasné, že Richard myslí na jeho ex-manželku a bratra. Když to zmírní bolest tak proč by to mělo vadit?

,,Chceš jít ke mně?" zeptá se mě. Kývnu.

Jak jsem řekla- Když to zmírní bolest, proč by to mělo vadit?

 

 

——————————————————————————

*- v originále je zmíněno- „banker” na ,,wanker, nejsem s tím zas až tak moc spokojená, ale lepší než to, co jsem tam měla předtím (slovo se rýmovalo na ,,burák”, ehm)

**- Slaďárny, no to zná asi každý, sentimentální, neskutečně romantické filmy/knihy typu Rosemande Pilcher.

*** Sex not the beach, takovej ten koktejlík s ovocem, sladkou třešničkou a vodkou.

 

Doufám, že jste si kapitolu všichni užili a přísahám (!), že šestá kapitola bude rychleji přeložená, budu se snažit! :-D 

 


6. kapitola



Still Delicate

Překlad: TinaStylinson, VikiVosahlova

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?psid=260113

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  uživatelce Dominika.Del. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.



To pitomé světlo v hale budovy nefunguje, znovu, takže si musím pomoct s hůlkou. Použít magii mi nedělá nějaký velký problém, protože je osm ráno navíc prvního ledna, takže šance, že někdo bude takhle brzo vzhůru jsou mizivé. Vyškrábu se po schodech nahoru, v jedné ruce mám hůlku, v druhé boty a očekávám zhroucení se na zem, jen co se dotknu podlahy mého bytu. Nesnažím se ani najít můj klíč a dveře si odemknu jednoduchým mávnutím hůlky.

Hodím botama o zem, jen co se dostanu dovnitř, plánujíc spát minimálně do odpoledne. Po noci, co jsem zažila asi už nikdy nevstanu.

,,Co to děláš?" ozve se hlas.

Scorpius se vynoří z obývacího pokoje, drží v ruce hrnek s čajem a při pohledu na něj nadskočím. Ollie, která měla být s Aidanem u Scorpiuse odněkud vyběhne, aby mě taky přivítala.

"Co tady děláš?" zafuním, jelikož jsem stále ještě zadýchaná z vyjití schodů. Vím, že také vypadám hrozně. Jsem neobutá, make-up mám všude možně a vlasy zrovna uhlazenými nazvat nemůžu.

" Zrovna jsem přivedl Aidana...musím do práce..." odmlčí se a sjede mě pohledem odshora dolů. "Proč jsi oblečená zrovna takhle? Moment, ty jsi teď přišla?" Je tak vyveden z míry, jakoby pouhé pomyšlení na to, že jsem byla venku celou noc je něco úplně nemyslitelného.

"Ano." řeknu pyšně. Ovšem kdyby věděl, že můj Silvestr byl naprosté fiasko, nebyl by tím tak šokovaný a vyvedený z míry zároveň. Ale to on nemusí vědět. Nikdo to nikdy nemusí vědět.

"Kde jsi byla?" zeptá se. Zní trochu jako můj táta.

,,Byla jsem u kamaráda," odpovím a poté ještě dodám, "U kamaráda!"*

Zamračí se. Očekávám, že na mě začne mířit svým prostředníčkem a řekne mi, že mám domácí vězení. Nevím proč se vůbec mračí - tohle přeci nejde srovnávat se svatbou ve Vegas.

,,Byla jsi u chlapa?" zeptá se, jakoby se ujišťoval. Přikývnu, nejsem nadále už tak pyšná a sebevědomá. Dívá se na mě, jako bych byla nějaká špína. "Spala jsi s ním?"

,,To není tvoje starost!" pobouřeně zvolám, jak mohl mít takovou drzost, vůbec se zeptat.

,,Je to má starost, pokud musím Aidanovi sdělit, že bude mít bratříčka nebo sestřičku!" sykne Scorpius.

,,Oh, na rozdíl od sdělení mu, že bude mít novou matinku?"** zavrčím, "Jsi neuvěřitelný, takhle mě soudit! A představ si, že ostatní muži nejsou tak hloupí jako ty- vědí, co je to kondom!" Úžasné, tak teď to vypadá, že jsem skutečně s Richardem Mudlou vážně spala. Tohle musí být snad ta nejrychleji započatá hádka mezi námi.

Otevírá a zase zavírá pusu- připomíná mi zlatou rybku- čeká na slova, co by mohl říct, ale žádná nepřichází. Takže pokračuje v zajíkání se a přešlapování. "Já vím, co je to kondom!" vyžbleptne nakonec.

,,O tom tady nemluv," naznačím, protože se bojím, že Aidan je hned vedle v pokoji a velmi rád by se mě určitě optal, co že to ten kondom je, "Proč tu jste tak brzy?"

,,Daisy jede ke svojí matce a já byl povolán do práce," vysvětluje, stále se očividně necítí příjemně. Jdu směrem z chodby do obýváku, takže nás Aidan nebude moci slyšet z jeho pokojíčku.

,,Vrchní košťatová pohotovost?" zeptám se sarkasticky, "Je Nový rok."

,,Potřebují někoho na vyplnění nějakých posledních papírů, které měly být odeslány už předevčírem," vysvětlí, "Takže jo, vrchní košťatová pohotovost."***

Ticho. Trapné ticho. Ten typ ticha, kdy doufáte, že si někdo uprdne, aby ho přerušil. Nemůžu si pomoct, ale když jsem s ním, jsem nervní. Na jednu stranu nechci, aby si myslel, že jsem se s Richardem vyspala, ale na druhou stranu chci, aby věděl, že se jen tak neválím doma a nebrečím pro něj (ikdyž trošku jo). Část mě mu to chce říct. Potřebuju se někomu svěřit. A za těch několik let jsme se se Scorpiusem stali mnohem většími přáteli, než bych si kdykoli představovala. Nikdy jsem si nemyslela, že bych se mohla bavit s někým, kdo mě sexuálně přitahuje. Jeho upřený pohled mě nutí mu to všechno říct.

,,Já-"

,,Radši půjdu," přeruší mě Scorpius předtím, než vůbec začnu něco říkat, "Musím pracovat..."

,,Jo...jo, jasně," přikývnu, "Uvídíme se..."

,,Jo. Pa."

A s tímhle se přemístil. Zhroutila jsem se na sedačku, se slzama v očích, ale rychle jsem je zastavila, když Aidan vyběhl ze svého pokoje, vypravujíc mi své historky ze Silvestra. Myslím, že brečení bude muset počkat. Nejvíc mě štve to, že se prostě jen tak přemístil... jako kdybych ho už vůbec nezajímala.

*

,,Dobrý den, hledám Damiena Kennedyho," oznámí mi žena oblečená ve velmi mini šatičkách, když sedím za recepčním stole ve Svatém Mungovi, zírajíc do nikam, zatímco pořád myslím na ten masakr, co se stal na SIlvestra, ikdyž to bylo skoro před týdnem. Žena vypadá velmi zazobaně. Není to někdo, s kým bych se chtěla dostat do sporu.

,,Můžu se zeptat, kdo ho shání?" zeptám se a doufám, že Linda, Hazel a Gladys neposlouchají, zatímco myslím na ten trapný zážitek z minulého týdne. Pravděpodobně je jeho právnička, připravená obvinit mě ze sexuálního harašení.

,,Jeho žena," řekne.

Sakra.

,,No kurva." vyhrkne Gladys a Linda jí mírní. Hazel se uculuje a poté si strčí pěst do pusy, aby se přestala smát.

,,Jeho žena?" vypadne ze mě, "Vy jste jeho žena?"

Zvedne ruce a ukáže mi masivní šutr na jejím prstě. "Jmenuji se Amanda. Můžu mluvit s mým manželem?"

Napíšu oznámení na papír a pošlu ho chodbou do kanceláře, kde vím, že Damien je. Jsem tak zahanbená, že celou tu dobu, co mluvím s jeho ženou se koukám do země. Doufám, že zapomněl na to, co se stalo minulý týden, ale jsou tu nějaké šance, že by vůbec mohl něco takového zpaomenout? Ani nám neřekl své obvyklé 'Dobrý den, dámy'.

,,Proč je každý ženatý?" fňuknu po tom, co paní Kennedyová odejde, "Jsem snad jediná?"

,,Já nejsem vdaná," poznamená Linda, "A neřešila bych to, zlatíčko. V moří je plno dalších ryb."****

,,Neslyšela jsi snad, že ryby jsou čím dál tím víc vzácnější a vzácnější? Proto je dneska losos tak moc drahý! ŽÁDNÉ JINÉ RYBY TU UŽ NEJSOU!"

,,Uklidni se," Gladys se mě snaží zklidnit.

,,A stejně, já svojí rybu chytla a zase ji pustila," řeknu, "Nezasloužím si žádné další ryby."

,,Seru na ně," prohlásí Hazel. Očividně jí její miluji-mého-muže nevydržel moc dlouho. Její manžel je opět pouze 'budižkničema'. "Kdo vlastně nějaký ryby potřebuje? Ženy už pro potěšení žádný ryby nepotřebujou."

,,Jo, jediný, co potřebuješ je dobrá tyč*****," řekne Gladys, "Naserte si, ryby."

Nemůžu vymyslet žádnou smysluplnou odpověď tak jenom vybuchnu smíchy a jsem následována dalšími třemi ženami. Někdy vše, co potřebujete je smích.

Po práci jedu autobusem do Příčné ulice koupit nějaký letaxový prášek. Ještě jsem neměla čas domluvit si hodiny přemisťování, ale neustále mámě slibuji, že to udělám. Cestou do Forrestova Letaxu potkám známou- Lauru Phelpsovou.

,,Lauro!" zvolám, "Neviděla jsem tě čtyři roky, ale teď tě potkám dvakrát za jeden týden. Jak se máš?"

,,Dobře Rose," uculuje se, "Tak copak jsi nakonec podnikla s tím rozkošným mudlou na Silvestra?" zapomněla jsem na to, že tam byla. Sakra. Je určitě strašně moc zvědavá. "Nešla bys někam na kafe?"

Jdeme k Děravému kotli a sedneme si ke stolu v rohu. Potřebuju to ze sebe dostat. Nikomu jsem nic o Silvestru neřekla a vím, že Laura nikomu nic neřekne. Možná že je pitomé věřit holce, co všem v Bradavicích řekla, že jsem těhotná, ale věřím, že se od té doby změnila.

,,Tak jak jsi se měla?" zeptám se, "Slyšela jsem, že jsi byla v Egyp-"

,,Bylo to fajn. Teď, co se stalo ten večer?"

,,Nemůžeme to nejdřív všechno dohnat?" poprosím ji, "Víš, roky jsme se neviděly."

Koukne na mě. "Chceš mi to říct. Vidím to na tobě."

Je to jako bychom byly kamarádky už léta. Nadechnu se, připravená vyprávět o mém až bolestně trapném zážitku.

,,Je to ponižující," zamumlám, "Vážne je." Nyní vypadá ještě víc zvědavě. "Po tom, co ti teď řeknu mi budeš muset říct o tvém výletu!"

,,Rose, mluv."

,,Dobře...no, byli jsme spolu na odpočítávání, ten pěknej mudla a já," začnu a Laura pokývá hlavou, připravená slyšet víc, "A skončili jsme tím, že jsme se začali líbat. Řekl mi o jeho ex manželce a já jsem mu povyprávěla o mém vztahu se Scorpiusem- samozřejmě vynechávajíc z toho všeho Aidana."

,,Aidan je tvůj vztah se Scorpiusem," poznamená Laura.

,,Takže jsme měli tohle společné, já a Richard- to je jeho jméno. Naše pouto vzniklo z naší osamělosti a marnotratnosti. Byl docela zábavný. A byl i pěkný-"

,,Tak už se vyžvejkni!" naléhá Laura.

,,Dostávám se k tomu!" odpovím, ikdyž to tak vůbec není, "Takže jsem se rozhodla, že půjdu k němu domů." Laura lapá do dechu a naznačuje mi, abych vyprávěla dál. "Takže jsme vylezli z klubu a snažili jsme se chytit si taxíka, ale protože byl SIlvestr tak to bylo dost těžký. Řekl, že bydlí asi jen půl hodiny cesty daleko, tak jsme šli pěšky. Cestou jsme se bavili zase o naších ex. Jeho žena spala s jeho bratrem a já mu řekl o tom, že se Scorpius oženil–"

,,Počkej," zastaví mě Laura, "SCORPIUS JE ŽENATÝ?" Ou, zapomněla jsem, že o tom ona neví. "Děláš si ze mě srandu?"

,,Ráda bych," zamumlám, "Oženil se s třiatřicetiletou Daisy v Las Vegas."

Laura vypadá jako by ji ta nová informace nějak přiškrtila. "D-Daisy? Las Vegas? To to lidé doopravdy dělají?"

,,Eh, jo, tohle je reakce snad každého," řeknu, "V každém případě, k tomu se ještě dostaneme." Laura přikývne, ale pořád vypadá naprosto šokovaně. "Takže Richard a já jsme šli, povídali si, vtipkovali jsme a vážně se mi líbilo, jak jsme byli propojení. A navíc nevypadal ani nijak zle."

,,Jak vypadal?" zeptá se Laura.

,,Já.. ani vlastně nevím," přiznám, "Nebyla jsem opilá nebo něco takovýho. Jenom si prostě nedokážu vybavit jeho obličej. Ale vím, že vypadal dobře. Cesta nám nakonec zabrala něco přes hodinu, protože jsme pořád museli zastavovat a sedat si- moje nohy mě absolutně zabíjely. Takže jsme nakonec skončili tím, že jsme seděli na jeho gauči a povídali si. Potom mě zase začal líbat."

,,A co jsi udělala ty? Líbala jsi ho nazpátek?" ptá se Laura.

,,Já.. myslela jsem při tom na Scorpiuse. Přemýšlela jsem nad tím, co by na to řekl, kdyby se to dozvěděl... Začala jsem se cítit zle."

,,Vždyť se oženil ve Vegas!" zakřičí naštvaně Laura, "Ty nejsi ta, co by se měla cítit zle!"

,,Vždyť já to vím!" vykřiknu, "Já vím! Ale pořád jsem si pamatovala, jaké to bylo líbat Scorpiuse takže jsem si přála, aby tam byl on, s kým tam jsem..."

,,To je ubohý." zabručí Laura, "Absolutně ubohý."

,,Já vím!" znovu zakřičím, "Takže potom jsem se rozbrečela, přesně v tu chvíli, kdysme se líbali, jenže potom, jsem pomyslela na to, jak moc jsem ubohá a rozbrečela jsem se ještě víc! Potom jsem bez žádného slova jen tak utekla. Už navždy na mě bude vzpomínat jako na přecitlivělou Susannu Ryan."

,,Susanna Ryan?"

,,Dala jsem mu falešné jméno," vysvětlím, "A neřekla jsem mu, že jsem čarodějka."

,,Rose, vážně nechápu, jak jsi mohla skončit takhle zle," řekne Laura upřímně, "Radši by ses měla modlit, abys toho chlápka nepotkala znovu."

,,A potom jsem strávila zbytek noci tím, že jsem se toulala a snažila se najít cestu domů! Domů jsem se dostala až v osm ráno!" Ta historka je ještě horší, když ji teď slyším, jak ji vyprávím nahlas. Ani Laura si nemůže pomoct a kroutí nademnou hlavou.

Strávily jsme další hodinu tlacháním. Řekla mi o svém životě v Německu. Chodila s nějakým slavným zpěvákem, o kterém jsem nikdy neslyšela. Laura tvrdí, že je hodně oblíbený v Japonsku. Ale dala mu kopačky, když chtěl, aby se tam s ním přestěhovala. Myslím, že James asi už navždy zničil její důvěru k mužům. Jako by snad nestačila její bláznivá matka. Prý proti ní znova podala trestní oznámení. S Laurou opravdu není nikdy nuda. Nakonec jsme se rozhodly opustit Děravý Kotel, protože jsem usoudila, že bych mohla babičce Molly ulehčit hlídání Aidana. Naštěstí jde už v pondělí do školy, takže ho nemusím nechávat samotného s mými nešťastnými poměry. Ne-zrovna-naštěstí, se taky musím v pondělí setkat s jeho debilní učitelkou a prodiskutovat Aidanovo chování.

V době, kdy se dostáváme domu je Aidan hrozně hyperaktivní. Přijde mi, že babička Molly ho celého nacpala sladkým. Mám podezření, že dělat lidi okolo ní tlustými je dokonce její celoživotní cíl. Je to zázrak, že táta jako malý byl hubený. Aidanovi se teď věnuje Ollie, což je pro mě vítanou úlevou.

*

V pondělí ráno beru Aidana do školy. Mám schůzku s paní Murphyovou, předtím než začne vyučování. Připravila jsem si můj nejlepší projev o tom, jaký je ve skutečnosti Aidan hodný chlapec, jen je čas od času trochu hyperaktivní. A vím, že ještě nemůže kontrolovat svoje magické schopnosti, takže v případě, že se zmíní o jakékoliv divné věci, řeknu jí, že by si měla někam zajít se svojí hlavou, protože je to už vážně stará rašple.

Všude kolem jsou malé děti. Na zdech jsou namalované nějaké hrůzostrašné malby, třpytící se věci a je tu cítit lepidlo, sušenky a anti bakteriální sprej. Aidan okamžitě zaběhne do své třídy, zatímco já jdu k recepčnímu stolu.

,,Mám domluvenou schůzku s paní Murphyovou," řeknu recepční.

,,Oh, paní Murphyová náhle onemocněla," řekne mi, "Pan Brian McDonald za ní zaskakuje. Rád to s vámi vyřeší." Díky Merline. Možná že pan McDonald nebude zas až tak krutý jako ona. Neví, jak špatně se umí Aidan chovat, když má špatný den.

,,Děkuji."

,,Místnost číslo čtyři," usměje se recepční, "Jen počkejte venku, vyzvedne si vás tam."

Jdu čekat před místnost číslo 4, což je Aidanova třída. Jsem nervózní, takový ten pocit, co cítite předtím, než jdete k zubaři. Je vám úplně jasný, že vám řekne, že se nestaráte o své zuby tak, jak byste měli, s tím rozdílem, že teď mi bude oznámeno, že se nestarám o své dítě. Je mi jedno, co mi ten chlap řekne, vím, že moje dítě je hodné. A pokud se bude snažit se mnou nesouhlasit tak ho sejmu***.

,,Paní Weasleyová, jste to vy?" ředitel, pan Jackson se přede mnou objeví a potřese mi rukou. Ani se nesnažím opravit to, že nejsem ,Paní'. "Toto je pan McDonald."

,,Susanno?"

Podívám se na učitele, který mi byl právě představen.

Doprdele.

,,Richarde?" vypísknu.

Nepohodlně se rozhlédne kolem. Očividně nejsem jediná, kdo rozdával falešná jména...

 

P- Moc Vám děkuju za to, že SD čtete, ty čísla přečtení/zobrazení vždycky potěší. Tinka


7. kapitola



Still Delicate

Překlad: TinaStylinson, VikiVosahlova, zuzule, arabeska

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?psid=260113

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  uživatelce Dominika.Del. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

 

Poznámka: Půl roku jsem nepřidala novou kapitolu. Nebudu se vymlouvat, poslední půl rok jsem tu vůbec nebyla až tedy teď, když jsem si rereadla znovu moje nejoblíbenější povídky a dokopala se k dopřeložení kapitoly. Omlouvám se, všem, jsem hrozná lemra. Děkuju moc všem, co pomohli, aby se překlad dostal dál a pokud jsem Vás tam nahoru zapomněla napsat, tak se omlouvám. Tina



To je prostě typické. Už bych ani neměla být překvapená, když se mi stane něco takového. Teď se pravděpodobně ukáže, že tenhle Brian je ve skutečnosti ženská. Nebo je možná tajný agent Ministerstva Kouzel a má za úkol najít ten květináč, který jsem ukradla z Oddělení prosazování kouzelnických zákonů minulý rok - Myslela jsem si, že by mohl vypadat hezky v mé koupelně. A taky že vypadá. Poznámka k sobě samé: nikdy nenechávejte vcházet do vaší koupelny nikoho, kdo není moc důvěryhodný.

Můj výraz, můžu jen hádat, se odrazuje od toho jeho - kompletně šokovaný a rozpačitý. Pan Jackson, ředitel, se zmateně dívá z Richarda - ne, Briana - na mě. Brianovy oči jsou široce otevřené, vypadají jako by se chystaly vypadnout z důlků.

"Ne, tohle je Brian McDonald," opakuje pan Jackson, "Je to učitel vašeho syna.." Myslím si, že si myslí, že si myslím, že řekl Richard, ne Brian. Teď jsem já ta zmatená. "A tohle je Rose Weasley, Aidanova matka."

Hrozí, že se zachvilku Brianovo obočí ztratí v jeho vlasech.

"Oh, jistě," přikývnu a natáhnu k němu mou ruku, "Omlouvám se, s někým jsem si vás spletla"

"Přesně..." říká Brian, neochotně třesoucí mi rukou. Tohle je naprosto ponižující. Už nikdy nepůjdu do žádného klubu. Stává se tohle všem, co v klubech balí chlapy?

"Paní Weasleyová," říká pan Jackson, "Můžete s námi prosím jít do mé kanceláře? Je tady něco důležitého, co bychom s vámi rádi prodiskutovali" Tohle je špatné. Pokud se na tom podílí ředitel, musí to být špatné. Když já, pan Jackson a Brian McDonald odcházíme do ředitelovi kanceláře prodiskutovat Aidanovo chování, s dětmi zůstává praktikant. Co jen ten kluk mohl udělat?

Možná že přišli na jeho magické schopnosti. Budu mít zatraceně co vysvětlovat, pokud se vlasy jiného dítěte najednou stanou růžovými. Nebo možná něco udělal paní Murphyové a ta je kvůli tomu nemocná. Možná ji zabil. Ale přece nemůžou dát pětileté dítě do Azkabanu, že ne?

Kancelář pana Jacksona je poměrně malá a vedle bradavické ředitelny vypadá jako stará zchátralá chatrč.Vím že je to nespravedlivé, porovnávat cokoliv s Bradavicemi, ale nemůžu si pomoct. Jsem tak naprogramovaná. Zapomínám se náhle vedle Briana cítit nepříjemně, protože se bojím toho, co mi chtějí sdělit.

"Sedněte si, paní Wealeyová," říká mi pan Jackson, když sedá na svou vlastní židli za stolem. Brian zůstává stát s rukama založenýma na prsou, studujíc mě s očima ještě pořád zrcadlejícíma se šokem. "Takže, paní Weasleyová-" přísahám, že pokud mi tak ještě jednou řekne, udělám mu z očí marmeládu, "Chtěli jsme s vámi prodiskutovat poruchu vašeho syna. Brian," zvýrazní jeho jméno, "byl nahrazen paní Murphyovou týden před vánoční přestávkou, takže je s poruchou vašeho syna docela obeznámen"

Slovo porucha mě vyděsí. Takhle to zní jako by byl nemocný. Není nemocný. Poznala bych, kdyby byl. Jaká matka by to nepoznala? Nebo možná berou jeho magické schopnosti jako "poruchu".

"Jaká porucha?" ptám se ostražitě, "Aidan nemá žádnou poruchu." Brian se nepohodlně dívá dolů na své nohy.

"Pani Weasleyová.." Ano, ten chlap chce vážně dostat do obličeje. Ale vážně, kolikrát ještě bude muset říct mé jméno? "Vypadá to, že váš syn má příznaky dyslexie. Není to nic vážného, Bude jen muset každý týden dvacet minut chodit ke speciálnímu učiteli, který mu pomůže pomocí speciální metody-"

"To je nemožné," skočím mu do řeči, "Aidan nemá dyslexii. Věděla bych to. Od malička mu čtu. Na svůj věk je neobyčejně chytrý.."

"Nikdo neřekl, že je hloupý" Brian poprvé za celou dobu promluví, "Dyslexie nemá nic společného s inteligencí."

Zůstanou chvíli potichu, abych tyto informace mohla vstřebat. Ze všech věcí, které mi mohli říct, tohle byla ta poslední, na kterou bych mohla myslet. Aidan byl vždycky chytrý - někdy až moc chytrý. Jeho slovní zásoba je opravdu vynikající na to, že je mu jen pět, a tím nemyslím nadávky. Bojím se o něj dvacetčtyři hodin denně. Jí dobře, nebo moc? Je tohle neštovice, nebo jen piha? Co jen mohl udělat že je teď v průseru? Vyčistil si zuby? Kam sakra strčil toho králíka? Dyslexie opravdu nebyla něco, nad čím bych musela přemýšlet.

"Jak jste přišli na to, že je dyslektik?" Ptám se a cítím se náhle velice obranně. "Je mu pět, nejspíše nebude expert ve čtení nebo psaní, ne? Dejte mu šanci! Nedělejte z něj hlupáka, který bude mít soukromého učitele, protože jste se vy nemohli obtěžovat trávit čas s trochu pomalejšími studenty!"

"To je přesně ono," říká mi Brian-Richard, "on není pomalý, nemá dlouhé vedení. Učil jsem ho jen týden, ale můžu říct, že je moc chytrý kluk." Opírá se dlaněmi do ředitelova stolu, dívá se mi do očí a já se znova začínám cítit trapně. "Plete si písmena v abecedě. Má potíže v číslech. Zeptejte se ho na hlavní město Skotska nebo Irska a on ihned odpoví, ale ukažte mu písmeno 'H' a neřekne ani slovo."

"Paní Weasleyová," začne pan Jackson.

"Rose," přeruším ho, "Říkejte mi prosím Rose." Dřív než ti stihnu vypíchnout oči.

"Rose," opraví se pan Jackson, "Můžeme určit, jestli je dítě dyslektik už od tří nebo čtyř let. Moderní technika nám to pomáhá diagnostikovat dřív a tudíž pomoct dítěti. Nesnažíme se z vašeho syna dělat hlupáka. Chceme jen pomoct."

Přikývnu, stále se pokoušíc to nějak vstřebat. "Aidan to ví? Myslím o tom speciálním učiteli?"

"Zatím ne," říká Brian, "Mysleli jsme si, že bude lepší to říci nejprve vám, takže se můžete sama rozhodnout, jestli mu to řeknete sama, nebo to necháte na nás"

,,Řeknu mu to," prohlásím. Vždy jsem poslem zlých zpráv. Bude to ode mě čekat. "Je to vše?"

Brian McDonald a pan Jackson oba přikývnou. Vstanu a potřesu jim rukama. "Děkuju vám za váš čas."

Potom se odtamtud pakuju tak rychle, jak to dokážu, dřív, než se Brian vzchopí příležitosti konfrontovat mě a zeptat se, proč jsem se do pekla představovala lidem jako Susanna Ryan.

*

"No, tak to je dost trapné," řekne Jenny, snažíc se ze všech sil nerozesmát se, když jsem ji pozvala na oběd a vyprávěla jí celý příběh o Richardovi/Brianovi. Obě máme obvykle v pondělí volno, takže se sejdeme abysme se vyventilovalu, vykřičely, postšžovaly a další synonyma pro 'naše zpackané životy'. Dnes jsme v malé mudlovské kavárně. "Přemýšlela jsem, kam se dopracuješ do nového roku..."

"Nemyslela sis, že věnování prstenu není dostatečným ujištěním, že jsem nebyla odepsaná, že?" odvětím.

"No..Myslela jsem, že jsi byla s Jamesem..." ztichne, "Když už jsme u toho- udobřili jste se už?"

"Kdo, já a James? Zeptám se. Přikývne. "No..Ne tak uplně. Ne."

Jenny ztěžka povzdychne. Jako kdyby ona snadno odpouštěla. Jednou se budu znovu odvolávat na Robert Hitch fiasko. Proč bych měla Jamesovi tak snadno odpustit? Zvykla jsem si považovat jeho necitlivou hloupost za vtipnou- teď je jen vysloveně krutá.

"Rose, vážně si nemyslím, že ví, jak jsi se cítila- nebo cítíš- ohledně Scorpiuse. Jame je tak ochranářský vůči tobě. Dokonce víc ochranářský než k Lilly!" řekne Jenny, "Možná by sis s ním měla promluvit. Jste prakticky bratr se sestrou." Je to smutné, ale pravdivé, že jsi jsem bližší s Jamesem než s vlastním bratrem, ale pořád nevím, jestli mu dokážu odpustit. James má velmi chytré rodiče- nejsem si celkem jistá, jak se mohl odklonit tak silně. "Navíc," pokračuje Jenny, "Nemůžu mít na svatbě pozpory mezi hlavní družičkou a svědkem!"

Zůstanu na ní civět. "Hlavní družičkou?" ujistím se, "Já?"

S radostí přikývne a zatleská rukama. "Oh Rose, netvař se tak!" Zní jako moje matka. "Vím, že nejsi nadšená, ale koho jiného bych si měla vybrat?"

"Hmm, možná tvojí sestru?" navrhnu, "Nebo Alovu sestru. Nebo kohokoliv jinou sestru!"

„Rose, půjdeš mi za družičku,” řekne rozhodně, „Není to nabídka.”

,,Fajn,” vzdychnu. No, alespoň nejsem zamilovaná do svědka na této svatbě. A taky nejsem v šestém měsící těhotenství. „James půjde za svědka? Myslela jsem, že to možná bude Scorpius…” Nevím, proč jsem si myslela, že by to měl být Scorpius. James je jediný Alův bratr!

„Myslela jsem si to taky, ale Al by tam chtěl víc svého bratra. Scorpius bude asi jeden ze svědků,” vysvětlí.

„No, así to tak bude lepší,” řeknu, „James má víc zkušeností s prací svědka.”

„Nech to být,” vzdychne Jenny, kroutíc hlavou, „Nech to být.”

Po mém obědu s Jenny jsem chtěla jít do Jamesova apartmá (vždycky ho vytočí, když to nazvu bytem, protože ‘apartmá’ zní mnohem víc vznešeně a vznešené je jediné slovo pro Jamesovo bydlení- proč jsem se nemohla stát hráčkou famfrpálu?) a omluvit se mu za to, že jsem se k němu chovala jako naprostá mrcha posledních pár týdnů. Nakonec jsem ale skončila u Scorpiuse. Namlouvám si, že jsem tu jenom na prodiskutování Aidanovi dyslexie, ale část mne jenom chce s ním mluvit. Už jsem s ním nemluvila dost dlouho.

Jak moc jsem divná?

Klepu na dveře. Mám svůj vlastní klíč, ale snažím se být slušná. A navíc také nechci vejít dovnitř, kde bych ho přistihla s Daisy při jejich ‘odpoledním dostaveníčku’ přímo na podlaze v kuchyni. Když to však vypadá tak, že tam nikdo není, vplížím se dovnitř jako vrchní stalker.

„Haló?” Zvolám zatímco za sebou zavírám vchodové dveře, „Je někdo doma?” Nedostává se mi odpovědí. Pokračuji chodbou a kuchyní. Je to tu naklizené. Za posledních pár let jsem si zvykla na Scorpiusův zabordelařený byt, kdy jsem musela dýchat pouze pusou, abych se nepozvracela z toho nikoho-nemám smradu. Zápach je pryč. Stejně tak jako Scorpiusův svobodný život. Nikdy bych si nemyslela, že mi bude chybět tak nechutný zápach.

A jsou tu všude květiny- a jsou také pořád živé. Na všechny moje rostliny jsem použila kouzla, ale pokaždé i tak uvadly. Nemyslím si, že by Scorpius vůbec věděl, co to rostliny jsou. Každopádně je tu hodně lilií na parapetu a kytice uprostřed stolu. Nemůžu si pomoct a myslím na to, jestli se tyhle změny, které ona dělá Scorpiusovi líbí. Vím že ne. Kdo by sakra chtěl kytky na kuchyňském stole? Moudrost zřejmě nepřichází s věkem.

Dokonce obývací pokoj vypadá jinak. Je to tu čistší, zase, ale i světlejší. Je tu nový koberec na podlaze a na stěnách jsou fotky. Scorpius měl v životě jen jednu jedinou fotku a to mě s Aidanem na jeho prvních narozeninách. Teď tu jsou různé fotky Daisy a asi jejích příbuzných. Vyhrabala i fotky Aidana, kde ale samozřejmě nejsem já. Vlastně tady nikde nemůžu najít tu fotku, co tu měl dřív Scorpius.

Přesně uprostřed je nová fotka Daisy se Scorpiusem. Sedí na gauči- smějíc se do foťáku. Daisy mává a dává pusu Scorpiusovi na tvář. Chce se mi zvracet. Nejsou tu žádné fotky z jejich svatby. Asi to bylo vše tak narychlo, že zapomněli i na pitomý foťák. Jak smutné.

Najednou si toho všimnu, přesně za tou slaďoučkou fotečkou Scorpiuse a Daisy je ta, kde jsem já s Aidanem. Věděla jsem, že by se jí Scorpius nevzdal. Miloval tu fotku. Je mnohem menší než ta se Scorpiusem a Daisy-monstrem takže ji vezmu, postavím ji před ní a uspokojeně se usměju- mnohem lepší. A jsem tu, uculující se přímo uprostřed Scorpiusova obýváku. Nikdo nebude stavět Rose do kouta. Vsadím se, že to udělala Daisy.

Slyším klíč a začnu panikařit. Jsem tu, přendavám tu fotku a ještě jsem se sem vloupala, do bytu mého ex! Z tohohle bude těžké se vymluvit. Prosím, ať to není Daisy… prosím, hlavně ne Daisy…

Snažím se dostat do chodby, co nejvíc potichu, doufajíc, že ať je to kdokoli tak že půjde nejdřív do kuchyně. Vlezu do chodby a vidím, že je prázdná, po špičkách dojdu ke dveřím a otevírám je nejpotišeji, jak dovedu.

„Rose?”

Jak je vidět, nejsem tak potichu, jak jsem si myslela. Díky Bohu, že to není ona.

„Čau Scorpiusi!” pronesu v hodně falešném šťastném tónu, „Jsem ráda, že tě tu vidím!”

Vypadá zmateně. Nedivím se mu. Dokonce i já jsem zmatená. Proč jsem sem vůbec lezla?

„Eh, bydlím tu,” podotkne.

„Oh, jo,” řeknu připitoměle, „Jasně.”

Vypadá to, že řekne něco sarkastického, nebo že vyvolá další nesmyslnou hádku. „Dáš si čaj?” Tak asi ne.

„Ehm, jo, jistě,” odpovím.

V tichu ho následuji zpět do kuchyně. Pustí rádio a postaví na čaj. Mám asi tisíc věcí, co mu chci říct, ale nic ze mě nevychází. Sedneme si ke stolu- nemůžu si pomoct a znovu se znechuceně koukám na ty květ- a čekám, dokud se neuvaří voda.

"Takže.." Scorpius začne trochu nepříjemně, "Co jsi tu dělala?" Neřekne to typem 'Co sakra děláš u mě doma, ty šílená mrcho?' ale spíš 'Zajímá mě, proč jsi se rozhodla vlámat se mi do mého bytu a přehazovat tu fotky.'

''Měla jsem dnes schůzku v Aidanově škole," řeknu mu.

"Jo?" vypadá, že se mu trochu ulevilo, když jsem nadhodila téma rozhovoru. "Proč jsi mi to neřekla? Šel bych s tebou..." Jasně, to by vůbec nebylo trapné.

"To je v pohodě," pokrčím rameny, "Můžeš jít příště." A potom na všechny ostatní schůzky. Nikdy se tam znovu nevrátím.

"Takže co udělal tentokráte?" unaveně se zeptá Scorpius.

"Překvapivě nic," řeknu mu, "Zřejmě je dyslektik."

Na Scorpiuse to nezapůsobilo tak, jak jsem očekávala. Jen přivolá pár šálků a mávne hůlkou ke konvici, která do nich nalije čaj. "Ach, dobře."

"Dobře?" Zamračím se na něj, síla pohledu se ale pomalu vytrácí tak jako pokaždé, když se mračím. "To je všechno?"

"Co chceš, abych řekl?" zakabonil se.

"No když ti řeknu, že náš syn je dyslektik, očekávám trochu víc než jen 'ach, dobře'. Co si o tom myslíš? Chci říct, jsou to další útrapy, kterým bude muset čelit", vykřikla jsem, "Jak to, že se tě to vůbec nedotko?"

"Myslím, že děláš z komára velblouda," řekl uvolněně a usrknul čaje, Chceš sušenku?"

"Ne, nechci sušenku!" vykřikla jsem. "Proč to zlehčuješ?"

"Není to nic tak hrozného," pokrčí rameny Scorpius.

"To teda sakra je!" vykřikla jsem. "Bude muset jít ke speciálnímu učiteli - všechny děti to budou vědět! A to si myslíš, že to nebudou brát jako něco hrozného? Budou se mu smát, dobírat si ho zato, i když je asi desetkrát chytřejší než ostatní! Zajímá tě to vůbec?

"Ano, zajímá!" řekne nahlas, "Jistě, že zajímá! Ale ty z toho děláš zasranou katastrofu, což nijak nepomůže!"

"Potřebuje naši podporu!" hádám se. "Nemůžeme jen předstírat, že se to neděje. Bude s tím bojovat, když mu nepomůžeme!"

"Bude v pořádku," řekne Scorpius, jako kdyby se snažil ukončit konverzaci.

"Bude v pořádku," zopakuji, "Prostě jen tak?"

"Ano."

"A jak to krucinál můžeš vědět? Ty nejsi ten, kdo tomu bude čelit každý den. Ty nejsi ten, kdo bude muset navštěvovat speciálního učitele, zatímco si ostatní děti budou procvičovat abecedu. Ty nejsi ten - "

"Rose, já jsem dyslektik."

No, tak tohle mě umlčí.

Kouká se dolů na svoje ruce, je ztrapněný. Tváří se přesně tak, jak se tvářil Aidan, když jsem zjistila, že se počural do postele, naštvaně a frustrovaně. Cítím se hrozně. Proč jsem z toho dělala tak velkou věc?

"Jsi...dyslektik," řeknu, "No..proč jsi mi to nikdy neřekl?"

"O nic moc nejde," zamumlá, "Aspoň jsem si teda myslel, že o nic nejde.."

"No nejde!" zaúpím, "Myslím- myslím to tak, že to, že jsi dyslektik není zas až taková věc. Ani jsem to o tobě nevěděla! Stejně jsi byl nejlepším studentem z našeho ročníku- tedy po mně- ale to není důležité. Myslím to tak, že si toho u tebe nikdo nevšiml.. není to problém, samozřejmě že ne. Nesnažila jsem se tě nějak znevažovat nebo tak..."

"Rose, mlč," řekni mi. Díky Bohu, že mě zastavil. Mohla jsem mluvit dál několik dnů. "Víš, jsi v tomhle vážně nemožná."

"Já vím," přitakám nešťastně, "Omlouvám se. Chápu proč jsi mi to nikdy neřekl."

"Nikdy jsem ti to neřekl, protože o nic nešlo," odpoví, "Měl jsem speciální opravovací pero a všechny moje knihy a testy na sobě měly anti-dyslektické kouzlo–"

"Anti-dyslektická kouzla?" zeptám se, "Co přesně dělali?"

"Ministerstvo je na ně sešle a poté ta kniha.. čte sama..tak nějak.." vypadá frustrovaně když se to snaží vysvětlit, "No, samy se ti čtou, ale jenom ty to můžeš slyšet. Není to tak, že bych neuměl číst," ujistí mě, "Jenom s těmi kouzly čtu mnohem rychleji."

"Oh," řeknu "Dobře." přinutím se vyblekotat, ale vážně nevím, co dál říct.

"Nikdy jsem to nikomu neřekl," řekne, "Ani Alovi nebo Daisy. Jediní lidé, co to vědí jsou moje rodiče."

"Nikomu to neřeknu," slíbím, "Ikdyž o nic nejde."

Zašklebí se. "Myslím, že je tohle poprvé, co jsem kdy zvítězil v naší hádce."

"Moc si na to nezvykej." varuji ho. Pijeme svoje čaje v tichu. Pořád se cítím hrozně. Je to zvláštní vidět Scorpiuse tak nejistého. Vždycky byl tak trochu egoistický, jako jeho otec. Já jsem nejistá snad ohledně všeho, od mých vlasů po můj zadek, od nosu až po kolena. Ale nemůžu si představit, že bych to řešila ještě s psaním a čtením. Můžu si jenom představovat, jak se musí Scorpius cítit v práci, když má přečíst nějaký dokument bez anti-dyslektického kouzla. Nebo to, jak se musí cítit, když má normální brko a ne samo opravující.

I přes to trapné ticho si užívám to, že spolu trávíme čas, samy dva. Je to jako za starých časů, kdy jsme spolu byli a koukali se na filmy, zatímco Aidan spal, nebo když jsem trávili hodiny za hodinami bavěním se o tom, kdo by mohl být dalším ministrem, nebo to, kdo by mohl vyhrát Famfrpálové mistrovství světa. Protože i přesto, že jsem už v tu dobu milovala, byli jsme dobří přátelé. Dokonce nejlepší.

"Chybí ti naše společné trávení času?" zeptám se a hned si za to v hlavě zafackuji. Jak moc zoufale zním? Pravděpodobně ani nebude vědět, co myslím–

"Jo," odpoví v zápětí. Moje srdce dělá kotrmelec- bouchnu se do hrudi, aby to přestalo. Teď vypadám ještě víc divně. "Chybí mi..to."

To. Ne já. Možná že chtěl říct, že mu chybím, ale pak si uvědomil, že má manželku. Díváme se na sebe a oba víme, jak to myslel. Oh Scorpiusi, proč is se ženil? Bylo by to trochu nevhodné skočit přes stůl, shodit Daisyny otřesné kytky a políbit ho, že? Technicky vzato by to bylo bráno jako nevěra...

Ale co je to za nevěry mezi dvěma přáteli?

"Můžu vyzvednout Aidana ze školy," řekne Scorpius, zatímco se dívá na hodinky. Kouknu se na ty své a zjistím, že je přesně čas, abych ho vyzvedla. "A pokud chceš, můžu mu něco říct o tom.. ty víš o čem..."

"To by bylo super," přikývnu. O jeden trapný rozhovor s Aidanem míň. Pokud uslyší, že je Scorpius dyslektik bude jím chtít být taky. Scorpius je vždy ten nejlepší v Aidanových očích. "Jestli chceš mohl by tu dnes večer zůstat..jestli by ti to nevadilo–"

"Jistěže je to v pohodě!" řekne Scorpius nadšeně, "No, tak já ho půjdu už vyzvednout. Můžeš tu zůstat, jestli chceš–"

"Ne, to je v pořádku," ujistím ho rychle, protože nechci, aby si myslel, že jsem kompletní magor, "Musím doma ještě něco udělat."

"Dobře, takže...uvidíme se zítra?"

Přikývnu a on se přemístí.

Někdy, když se snažím vážně hodně tak se dokonce dokážu přesvědčit, že ke Scorpiusovi nic necítím. Zrovna teď, ikdyž se snažím seč můžu, nedokážu přinutit své pitomé srdce, aby se uklidnilo.

* Ve skutečnosti nemám doma co na práci. Celý den strávím poflakováním se po mém prázdném bytě, hraju si s Ollie a jdu s ní ven. Cítím se špatně za to, že ji nechávám doma samotnou, zatímco já jsem v práci a Aidan ve škole, takže si ji většinou berou Teddy s Victoire. Mají chůvu, která se stará o jejich děti a psy, když jsou v práci. Jednou, až budu mít nespočet peněz a velikananánský dům pořídím si chůvu pro psa.

Ikdyž jsem bylo proti tomu, aby měl Aidan psa, jsem ráda, že máme Ollie. Přestože ji máme jen pár týdnů, je už součástí rodiny. Popravdě, je lepší než někteří z naší rodiny, protože ti někdy dokáží být osinou v zadku. Lysander mi dvakrát napsal, jak si Ollie zvyká. Chudák Lysander- má srdce ze zlata, ale nikdy nepohopím, proč si Lilly vybrala jeho místo Lorcana. Vždycky jsem považovala Lysandera za toho ošklivějšího z Scamanderových dvojčat, přestože jsou naprosto identičtí.

Mezitím, co se s Ollie díváme na velmi nakažlivý mudlovský herní program, někdo klepe na dveře. Vážne by tu měli opravit bzučák, aby se sem nemohli dostat naprosto neznámí lidí a začít vám klepat na dveře v polovině vaší oblíbené televizní show. Můj pronajímatel je největší smraďoch a nedokáže najmout někoho na posekání trávníku. S nevolí se zvednu a jdu otevřít dveře.

Je tam on. Je tam Richard-Brian-McDonald-mudlovský-učitel. Je tu. Je u mých dveří. Zrovna v tu chvíli, co jsem si myslela, že dnešek nemůže být ještě horší, Richard-Brian-McDonald-mudlovský-učitel stojí před mými dveřmi.


8. kapitola



Still Delicate

Překlad: TinaStylinson, VikiVosahlova, zuzule, arabeska

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?psid=260113



Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  uživatelce Dominika.Del. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

 Poznámka: Ahoj všichni (tedy alespoň ti, co na tuhle povídku ještě nezanevřeli), je mi už trapné pořád se jenom omlouvat, že skoro osm měsíců nebyla kapitola, ale kapitola byla přeložená už dlouho, jenom mi blbnul mail a emaily mi chodily bez příloh. Doufám, že si tuhle kapitolu užijete tak jako já a samozřejmě Vám všem přeji krásné prožití svátků! :)

(Devátou kapitolu už mám v Dokumentech, jenom ji nějak překontroluju a pošlu.)

 

Prochází se po obývacím pokoji a kouká se na věci. I když jsem ho nepozvala dovnitř, už tu je. Prohlížím si místnost a pátrám po stopách magie. Ollie zůstala ve svém pelechu, ale vrčí na Briana s očividným pohrdáním- konec konců, hafoni nemají rádi mudly. Kdybych jí nepřikázala, aby zůstala na místě, byla by v téhle době už zakousnutá v jeho mančestrových kalhotách. Kromě toho, jsem si pořádně jistá, že mu přijde divné, aby měl Jack Russell vidlicovitý ocas.

"Potřebuješ něco?" ptám se, neobtěžujíc skrýt svojí očividnou hrubost. Jeho zjevení se tu není jen trapné, je kompletně nevhodné. Jsem také čím dál tím víc nervózní ohledně Mimbuluse Mimbletonia na římse krbu a pohybujcích se fotek v koutě. Jen doufám, že si toho nevšiml.

"Jak jsi vůbec zjistil, kde bydlím?"

"Vyhledal jsem si to ve školních záznamech," pokrčí rameny, jakoby to bylo naprosto normální, že něco takového udělal.

"No, to je úplně normální," suše odpovím.

"Měl jsem vědět, že mi s tím jménem lhala," řekl, "Myslím, že záležitost se 'Susannou Ryan' byla dost uvěřitelná, ale mohla jsi přijít s něčím víc realistickým než Scorpius."

Nedokážu lhát, když jsem unavená. "Vlastně–!"

"Scorpius, který si vzal Daisy," pokračuje. "Nebydlí náhodou v Sezamové ulici?"

Nemůžu přijít na to, jestli byl sarkastický. Očividně netrvá dlouho poznat člověka. Nemám nejmenší tušení, kde je Sezamová ulice, protože mám bordel ve jménech ulic, ale nerada bych, aby to věděl. Zeměpis je jednou z mých mnoha slabin. "Eh, ne, oni bydli v Holdenově ulici..." Couvnu, když mě obdaří pohledem. Nechápu to.

"Podívej, jen jsem myslel, že bych mezi námi vyčistil vzduch," říká Brian vážně, rukou tak nějak nervózně probíhajíc skrze své vlnité hnědé vlasy.

"Vzduch je čistý," odpověděla jsem okamžitě, "a mimochodem, já nebyla jediná, kdo lhal ohledně jména, Richarde."

"Technicky jsem o svém jménu nelhal," říká mi, "mé jméno je Richard Brian McDonald, jen mi každý říká Briane, protože jméno mého táty je také Richard."

"Dobře, je sice hezké poslouchat o rodinné historii, ale mám práci, kterou musím udělat," říkám nezdvořile, "takže chtěl jsi mi něco?"

Pozvedne svá obočí. A já se cítím jako mrcha. Jako kdybych neměla celý den dostatečně stresující zjištěním, že oba můj syn a můj... Scorpius... mají dyslexii, opravdu nepotřebuji, aby si sem nkráčel a nutil mě cítit se špatně v mém vlastním domě.

"Opravdu jsem si s tebou užil povídání na Nový rok," říká. Téměř jsem si odfrkla, ale zvládla jsem si v tom zabránit. Nemyslím si, že jsem slyšela víc do očí bijící lež od té doby, co mi Molly pověděla, že váží jen třicet šest kilo. "jen jsem přemýšlel, jestli bych chtěla..."

"Podívej, Richarde - nebo Briane, nebo jakkoliv si to říkáš," zvedla jsem ruku, abych zabránila jeho přerušení mého přerušení, "nehledám vztah, ačkoliv si uvědomuji, že jsi slušně vypadající chlap, opravdu mě nepřitahuješ."

"Ale –"

"A jsem si jistá, že jsi velmi milý člověk," pokračuji, "a jsem si jistá, že bys byl velmi dobrým přítelem, ale myslím si, že by bylo lepší být přáteli - zrovna teď jsem k tobě přitahovaná asi jako k plátku chleba."

"Skončila jsi?" ptá se a já kývnu uvědomujíc si, že jsem možná byla trochu drsná - zase. "Nechystal jsem se tě někam pozvat. Bez urážky nebo tak něco, ale nejsi můj typ."

"Co tady potom děláš?" Ptám se podrážděně.

"Mám pro tebe informační balíček o dyslexii," říká vytahujíc hnědou obálku ven z tašky, "a jen jsem ti chtěl dát vědět, že kdybys o tom chtěla mluvit - nebo o čemkoliv, opravdu - mé číslo je na obálce." Podává mi balíček. "Spěchala jsi ven ze školy tak rychle, že jsem neměl šanci ti ho předat." Dívám se na něj podezřívavě. Za dvaadvacet a půl roku života na této planetě jsem si uvědomila, že muži nikdy nejsou milí, pokud k tomu nemají důvod. A docela jistě nedávají své číslo jen proto, aby si mohli popovídat.

"Kde je háček?" Mračím se.

"Není tu žádný háček," krčí rameny, "jen jsem přátelský. Pověz mi, jsi vždycky takhle upjatá?"

"Jsi vždy tak přátelský?" Vyprskla jsem odpověď. Už jsem to říkala předtím, znám jedinou přátelskou osobu, nepočítám Daisy, která se nepočítá za opravdového člověka. Prostě neumím vycházet s lidmi, kteří jsou milí.

"Jop," usmívá se, "žádné háčky. Slibuji."

*

Je pravda, že leden je ten opravdu nejvíc depresivní měsíc v roce, ale je tu jeden den v lednu, na který se těším od té doby, co se James dostal do famfrpálového týmu Kudlejských Kanonýrů - každoroční Vánoční večírek. Ano, je to 22. ledna, ale nikdo doopravdy neví, kdy se Ježíšek narodil, nebo snad jo? Měli bychom to slavit každý den, máme tři sta šedesát pět (někdy šedesát šest) šanci, abychom se trefili.

V každém případě, tento rok pořádá James večírek ve svém "apartmá". Miluji tyhle večírky hlavně proto, že jsou pozváni jen sympatičtí členové rodiny spolu s výjimečně nádhernými týmovými hráči (a naneštěstí jejich výjimečně krásnými ženami a přítelkyněmi) a nějakými dalšími Jamesovými přáteli. Nechala jsem Aidana u mamky s tátou předtím, než jsem zamířila k Alovi a Jenny, abych se připravila na párty. I Jenny je kvůli té párty rozrušená, i přes skutečnost, že je těhotná a zasnoubená. Jen proto, že je na těhotenstvím vyvolané dietě neznamená, že nemůže podívat na menu neobsahující kyselinu listovou.

Vzala jsem na sebe i pozvání Laury, i když to nejspíš není ten nejlepší nápad vzhledem k její minulosti s Jamesem. Ona a Jenny spolu také všeobecně nevycházejí. Ach no, možná pár ran padne, když začne být večírek trochu nudný

"Začínám být tak tlustá!" stěžuje si Jenny, jen co se vynoří ze svého pokoje v černých šatech.

"Jenny, ty jsi co, těhotná šest týdnu?" zeptám se. "Věř mi, ještě nevypadáš tlustě." Vypadá vyděšeně. To je sranda. "Počkej, až ti naroste zadek - nikdy už nebude jako dřív. A otečou ti prsty. A také kotníky. A budeš mít obrovská prsa - a ne v dobrém slova smyslu-"

"Nech toho!" pláče. "Není to tak hrozné, že ne Rose?" Nejsem si jistá, jestli si ji mám dál dobírat. "Chci říct, na konci toho tě čeká jako dar nádherné dítě - všechna ta bolest za to stojí, viď?"

"No, myslím, že v dlouhodobém horizontu," řekla jsem jí. "Ale nebudeš si to myslet, až ten spratek začne křičet ve čtyři hodiny ráno, vysávající všechnu tvoji energii –"

"Přestaň s tím," odeskne Jenny.

Setkáváme se s Dom a s Laurou před odjezdem k Jamesovi. Když dorazíme, večírek už je v plném proudu. James posílil vánoční dekorace a lidé tancují na vánoční hudbu. Je to tak smutné. Jak jsem očekávala, všichni pěkní členové týmu jsou spárovaní s ženami-modelkami, které pravděpodobně nemají dvě mozkové buňky, které by do sebe narážely. Ošklivější členové týmu se snaží sbalit kohokoliv, kdo by o ně měl zájem.

"V pořádku, lásko?" Taylor Harman, jeden z těch nejošklivějších členů v týmu - ne, na světě- ke mně přistoupil, jen co jsem vešla do dveří. "Polibek pod jmelím?"

"Tebe bych nepolíbila ani pod vlivem anestetik," řeknu mu a nechám Dom a ostatní, aby mě odtáhli pozdravit Jamese. James stojí na konferenčním stolku, na sobě má špičatou kouzelnickou čapku, zpívá nějakou otřesnou vánoční koledu skupině svých přátel, kteří ho povzbuzují.

"Zrzko!" zakřičí James, seskočí ze stolu a hrne se ke mně. "Přišla jsi! Myslel jsem, že se mnou nemluvíš." Už zavání alkoholem a to je teprve půl deváté.

"Nemluvila jsem, " řeknu mu. "Ale řekla bych, že život je příliš krátký na to, nosit v sobě zášť."

"Svatá pravda," souhlasí. "A jen abys věděla, myslím si, že Daisy je blbka." Jedna moje část ho podezřívá, že to řekl jen proto, abych byla šťastná, ale i tak vrhnu své ruce kolem něj a obejmu ho. Opravdu mi Jamesova neomalenost chyběla.

"Pozvala jsem Lauru," řeknu mu.

"Pozval jsem Scorpiuse," odvětí.

Proběhne mezi námi tichá a vzájemná dohoda, že se nepovraždíme. Ne, že by mi vadilo, že Scorpius přijde - vlastně jsem doufala, že tu bude - jde o to, že ta jeho stíhačka bude s ním. James vyrazil pozdravit Ala a Jenny. Laura předstírá, že se na něj nedívá, ale já vím, že ano. Dělá úplně to samé, co já, když předstírám, že se nedívám na Scorpiuse.

"Rád tě tu vidím," pronese za mnou povědomý skotský přízvuk. Ta věc s bušením srdce se už vážně stává trapnou. Poslouchám tento hlas léta a vždy na mě působí stejně.

"Pane Malfoyi," pozdravila jsem ho. "Svařené víno?" Podává se tu jen vánoční pití. Občas se o Jamese bojím, opravdu ano.

"Ne, díky," řekne Scorpius. "Slíbil jsem Daisy, že nebudu pít."

Oh, Merline. Zajímalo by mě, kde schovává svůj bič.

"Páni, ta tě drží zkrátka," podotkla jsem usrkávaje ze svého vína.

"Zítra večeříme s jejími rodiči, musím si udržet čistou hlavu," vysvětluje, dívá se trochu rozpačitě. Nemůžu si pomoct, ale mračím se. Odkdy dělá Scorpius to, co mu někdo řekne? Je to tvrdohlavý idiot - přesně to on je. Nemyslela jsem si, že to může někdo změnit.

"Zlatíčko, nezapomněl jsi zamknout zadní dveře?" My o vlku a Daisy za dveřmi, dala svoji rukou Scorpiusovi kolem pasu. "Ach, ahoj Rose."

"Ahoj," odpovídám a dám si docela velký doušek vína. Nalévám si další sklenici vína.

"Jop, zamknul jsem," říká jí Scorpius a obtočí kolem ní svou paži. Snažím se, abych se nepozvracela. Říká mu Zlatíčko. Je to horší než když jsem našla v podkroví řetízek patřící tátovi na kterém stálo "Mému miláčkovi" - nemohu uvěřit, že by mu mamka dala něco tak nechutného. Musela být opilá. Nebo možná ho našla v nějakém kanále. Dopíjím svou skleničku vína a naliju si další.

"Eh, Rose, neměla bys trochu zpomalit?" Scorpius vypadá poněkud znepokojeně. Trochu.

"Jsem v pohodě," říkám mu, "Neotravuj."

"Neotravuju," argumentuje.

"Vždycky otravuješ," odvětím.

"Dobře!" Daisy nás přerušuje předtím, než mi to Scorpius může oplatit. "Pojďme toho nechat, jo?"

"Fajn," říká Scorpius.

"Fajn," odpovím.

Důstojně se postavím, neschopná snést více z pana a paní Malfoyových. Zatímco procházím, popadnu nějaké další víno. Dom si povídá s Tony Plattem, náhradním střelcem, jehož přítelkyně se dnes v noci nemohla účastnit. "Má chlamydie!" Řekla mi to již dříve Dom, nadšeně. Opravdu netuším, proč by ji něco takového mělo podněcovat k rozhovoru s jejím přítelem.

Al a Jenny odcházejí brzy. V poslední době se chovají jako pár starců. Bývala s nimi legrace. Tedy, ne ten druh legrace, ale rozhodně více legrace, než je s nimi teď. Trávím noc povídáním si s Laurou, která předstírá, že ji ani v nejmenším neobtěžuje fakt, že je v bytě Jamese Pottera - pardon, apartmánu. Jsem si docela jistá, že on je osobou, ke které si přísahala nikdy více se nepřiblížit.

"A její vlasy jsou víc jako pochcaná sláma* než blonďaté," blábolím k Lauře, vyjadřujíc tak mé vnitřní myšlenky ohledně Daisy. Po pár skleničkách vína mé myšlenky již více nejsou vnitřní. "Vím, že mé vlasy jsou zrzavé, ale mohla bych si je obarvit, víš. Mohla bych si je obarvit na jakoukoliv barvu duhy."

"Jop," odpovídá Laura znuděně.

"Třeba na červenou...nebo oranžovou... a nebo na růžovou –"

"Růžová není barvou duhy," říká mi, "a tvé vlasy už jsou červeno-oranžové."

"No dobře - tak zelenou! Vidíš, Teddy může mít jakoukoli barvu vlasů, jakou chce. Chci Teddyho vlasy. Dřív jsem chtěla Teddyho, ale teď chci už jenom jeho vlasy," říkám. Je pěkné dostat to ze sebe.

"Rose, jsi opilá," říká mi Laura, "tohle je poprvé, kdy se vedle tebe cítím jako ta rozumnější."

"Nejsem opilá," protestuji. Nesnáším, když mi lidé říkají, že jsem opilá, když nejsem. "Ty jsi opilá."

"Dojdu ti pro sklenici vody, jo?" říká mi a pak kráčí směrem ke kuchyni.

Stejně, dokonce kdybych byla opilá, a to já nejsem, nejsem na tom zdaleka tak špatně jako většina lidí na téhle párty. Každý je alespoň trochu podnapilý. Nemůžete si užívat vánoční večírek uprostřed ledna bez toho, aniž byste byli alespoň trochu pod parou. Scorpius a Daisy tančí, ale ne jako ostatní lidé kolem, tančí ploužák. Můžu říct, že to není Scorpiusův nápad, protože nenávidí tanec a očividně nic není už Scorpiusovým nápadem. Očividně, když se s někým oženíte, splynete myslí s někým jiným a ztratíte všechny názory a myšlenky. Nikdy se nevdám. Dávám si další drink - Laura se s mou vodou ještě nevrátila. Jasně, měla bych si dát více vína.

Pomalu ale jistě začínají lidé odcházet. Jsem příliš unavená, abych se v tomhle stádiu postavila. Dom se líbá s Tonym Chlamydií, v myšlenkách děkuji, že se ještě nepřesunula do ložnice. Doufejme, že má trochu rozumu. Daisy také odchází, ale Scorpius s ní nejde. Vidím ho si s ní u dveří popřát dobrou noc a poté se vrací zpátky dovnitř.

"Jsi v pořádku?" ptá se mě Scorpius unaveně, zapadajíc vedle mě na pohovku.

"Ano," odpovídám, "Proč bych neměla být?"

"Měla jsi toho docela dost," říká.

"Ne, neměla," říkám a pohladím ho na hlavě. Má tak jemné vlasy. Chtěla bych si k nim přičichnout.

"Dobře, nemělas," šklebí se, "Jsi naprosto v pořádku."

"Miluji tě," vyhrknu. Něco mi říká, že budu litovat, že jsem to vyslovila. "Miluji tě nejvíc na světě." A tohle.

"Dobře," směje se, "Také tě miluji." říká pobaveně.

"Ne, já tě doopravdy miluji," říkám, poplácávajíc z nějakého důvodu jeho koleno. "Já tě opravdu miluji."

"Rose," dívá se na mě těma očima. Těma očima, které chci vyrvat ven a schovat si je v krabici, abych se na ně mohla dívat, kdykoliv bych chtěla. Je to divné? "Jsi opilá."

"Ty jsi opilý," odpovím, "Ale stejně tě miluji."

Napůl se na mě směje. Sedím si tu, vylévám si své srdce a on se na mě jen usmívá! "Jsi ztracený případ, Rose Weasleyová," potřásá hlavou, "Bež se vyspat."

"Scorpiusi!" mračím se. Proč to nechápe? "Scorpiusi, Scorpiusi! Scorpe! Scorp-E!"

"Rosie Rose, odpovídá, snažíc se pokračovat v této nové "kolika různými způsoby můžu říct tvé jméno" hře. "Říkáš pěkné blbosti, když jsi opilá, víš to, že?"

„Ty říkáš hodně blbin, když jsi střízlivý," odpovídám, "Ale hádej co?"

„Co?"

„Miluju tě."

„Jsi vážně uplně na sračky, viď?" zasměje se, „Vezmu tě domů."

Letaxem se dostaneme zpět do mého bytu, což je po několika sklenkách vína velmi vtipný zážitek, ale ne tak vtipný pro Scorpiuse, dokážu si představit, jak se mě musí držet, aby se ujistil, že vystoupím ze správného krbu. Vyklopýtáme ven do mého obývacího pokoje zatímco z nás padají saze a popel. Obvykle bych to uklidila, ale právě teď mám náladu akorát tak na postel.

„No tak, pojď do postele," říká mi Scorpius, „a vypij nějakou vodu, mohla by zmírnit zítřejší kocovinu."

„Jsem v pořádku!" říkám mu, „Nejsem tak opilá, jak si myslíš že jsem."

Vede mě do mé ložnice a vše, co nemohu udělat, je políbit ho a stáhnout ho s sebou do postele. Odkopávám boty a zalézám pod přikrývku, aniž bych se obtěžovala se svlékáním. Přivolá sklenici s vodou a nechává ji u postele. Pak si vedle mé postele kleká a jemně mi hladí vlasy.

„Rose?" ptá se tiše, kontroluje, zda jsem ho ještě kompletně nepřestala vnímat.

,,Hmm?"

„Vyspala ses s tím chlápkem na Nový rok?"

„Ne," říkám mu, můj hlas je tlumený polštářem, „Spala jsem jen s tebou."

Políbí mě na čelo, postaví se a přemístí se pryč.

*

Bolest. Ostré světlo. Bolest. Taková bolest! Proč je po ránu slunce tak zatraceně jasné? Je leden. Předpokládá se, že bude mizerně. Předpokládá se, že bude zataženo a deštivo. Posadím se na posteli uvědomujíc si, že mám na sobě stále zelené šaty, které jsem si vzala včera v noci na tu -

Sakra.

Ach ne. Ne, ne, ne, ne! V žádném případě bych určitě... myslím tím, nemohla jsem...

Neřekla jsem Scorpiusovi, že ho miluji, že ne?

Měla bych být pod zámkem. Jsem nebezpečná pro společnost. Chodím si kolem a vykládám ženatým mužům, že je miluji. Už nikdy nebudu znovu pít. Nikdy víc. Nikdy. Dokonce ani vodu ne pro případ, že by ji někdo s něčím říznul.

Vylezu z postele a kontroluji hodiny - je po poledni. Žádný div že je jasno. Potřebuji si o tom okamžitě popovídat s Jenny, předtím než začnu nad věcmi příliš přemýšlet a nakonec exploduji. Bude vědět, co říct. Nedostávám od ní žádnou odpověď, tak zkouším Dom a Lauru, ale od nich také žádná odezva. Dokonce zkouším Lily a Molly, ale očividně nikdo nechce zvednout svůj zatracený telefon! Vyčistím si mysl, zoufale se snažím vzpomenout na přesná slova, a co je důležitější na Scorpiusovu reakci na ně. Loknu si lektvaru na kocovinu, co tu Dom nechala před několika měsíci, který pomáhá s mou bolestí hlavy ale ne s únavou.

Zkouším znovu volat holkám, ale bez odezvy. Dokonce zkouším Gladys a Lindu. S kým si k čertu můžu pokecat? Rozhodně je nemožné, abych se s tím vyrovnala sama. Jsem nezdravě vybavená pro takový druh situací! Mám tendenci příliš dramatizovat cokoliv a udělat pořádného velblouda i z toho nejmenšího komára. Kde je Jenny? Je jediná, kdo mě může přivézt zpátky na zem!

Pak jsem spatřila hnědou obálku na stole; tu samou hnědou obálku, kterou mi dal Brian McDonald, se svým telefonním číslem na zadní straně. Kousnu se do prstu a chvíli se na ni dívám. Opravdu si o tom potřebuji s někým promluvit. Přecházím a tam a zpět. Bude si myslet, že jsem cvok, když mu zavolám. Opravdu bude.

Ale řekl přeci, že kdybych si chtěla o čemkoliv promluvit...

Předtím než jsem si uvědomila, co dělám, jsem zvedla sluchátko a vytočila číslo. Přesto všechno, na Silvestra byl opravdu dobrým společníkem.

„Haló?"

„Eh, je tam Brian?"

„Jo..."

„Ahoj.. tady Rose Weasleyová..."


9. kapitola



Still Delicate

Překlad: TinaStylinson, VikiVosahlova, zuzule, arabeska

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?psid=260113

 

 

Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  uživatelce Dominika.Del. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.



 

"Dobré ráno! Tady Romilda Vane na WWW se Snídaňovou Show. Je krásné pondělní ráno, osm hodin třicet minut a slunce září..."

"Aidane, sněz svou snídani," vypěním už po šesté, zatímco spěchám kolem kuchyně, jdu pozdě do práce. Trucujíc s hlavou na ruce jen zamíchá v misce své promočené cornflaky. Odhodí lžíci, vzdychne a založí si ruce. "Nenuť mě nakrmit tě násilím," varuji ho.

"Nechci je," stěžuje si, "jsou nechutné."

"...pro vás dnes ráno přijde, ale nejprve se podíváme za Bobbym Rawlsem na Zprávy a Počasí...

"Přestaň se chovat jako malý rozmazlený spratek!" křičím, "Sněz si svou snídani!"

"NE!"

Praštím Denním Věštcem o stůl a metám na něj blesky nejvýhružnějším pohledem, kterého jsem schopna. "Myslím to vážně. Jez!"

"Nenávidím tě!" vykřikne dramaticky.

"Myslíš, že mě to zajímá? Ne, tak sněz svou zatracenou snídani! Mám dost toho tvýho chování!" Křičím. Zvedne lžíci a s nechutí začne pusou srkat cereálie úmyslně nechávaje mléko kapat dolů na svou školní uniformu. "Nech toho," varuji ho, zatímco mu otírám tvář a čistím jeho svetr svou hůlkou, "Je to nechutné."

"Je mi to jedno." říká, "líbí se mi být nechutný."

,,No ale nikomu jinému kromě tebe se to nelíbí!" odseknu, "Nebudeš nechutný do té doby, co budeš žít pod mojí střechou." Urgh – Jsem 'pod mojí střechou' typ rodiče. To není právě typ rodiře, kterým byste chtěli být, ale vaše děti vás někdy nutí dělat hrozné věci.

"Pak nechci žít pod tvou střechou!" Typická odpověď. Sama jsem jejím dáváním byla známá.

"Dobře, najdi si své vlastní místo!" Vyzývám ho. Aidan si překříží ruce a odmítá sníst další sousto snídaně, tak odmrštím jeho misku pryč.

"Prostě půjdu žít s tátou a Daisy!" křičí.

"Fajn," říkám, "Měla bych snad tvému tátovi říct, jaký spratek se z tebe za posledních pár dní stal? Hmm? Měla bych mu říct o tom, jak jsi rozbil rádio? Nebo bych mu měla říct o tom hrubém slově, které jsi použil včera?" O ano, máma může také hrát nečestně. Pokud existuje někdo, z koho má strach, je to Scorpius. Ne, že by se na něj Scorpius uměl doopravdy rozzlobit. Jen vyhrožuji, že Scorpius vlastní tenhle vnitřní tajný vztek, který exploduje vždy, když Aiden použije nadávku nebo pokud nejde včas spát. Ve skutečnosti, Scorpiusovi by bylo úplně jedno, kdybych mu řekla o tom, jak Aidan rozbil rádio za předpokladu, že by zjistil, že jsem se spřátelila s jeho učitelem. Ano, jsme zpátky u toho, z čeho jeho chování pramení. Očividně nejhorší dětskou noční můrou je, že se vaše matka stane kamarádem vašeho učitele. Neville Longbottom byl mým učitelem v Bradavicích celé roky a mně nikdy nepřipadalo divné, že je jedním z nejlepších přátel mých rodičů. Jakmile Aidan objevil v bytě "Pana McDonalda", mamka ho právě vysadila, šel kompletně do vývrtky a Brian musel odejít, aby unikl vřískotu.

"je mi to jedno!" vyblafne aidan

"...masivní exploze v obchodním centru Zariiina hůlka. Tři lidé zemřeli, tucty dalších jsou zraněni..."

"Jsi nejhorčí matka, co kdy..."

"Pššt!" ozvala jsem se a zesílila rádio.

"K explozi došlo před deseti minutami ve Wand Emporiu v Příčné ulici. Třicet lidí bylo převezeno ke Svatému Mungovi, nejméně deset lidí je stále uvězněno v sutinách. Vyšetřování ukazuje, že příčinou exploze byla nehoda v místnosti na testování hůlek ve třetím patře. Pro posluchače, kteří si nás právě pustili, opakujeme, že došlo k masivní explozi v centru Zariina Hůlka na Příčné ulici..."

"No tak, vem si svou tašku," řeknu Aidanovi, "v práci to dnes bude hektické, nemám čas posloouchat tvé skučení."

Nemýlila jsem se, když jsem předpokládala hektický pracovní den. Sotva jsem vstoupila do dveří, natrefila jsem na totální blázinec. Pacienti byli všude možně na lehátkách, léčitelé pobíhali kolem jako bezhlavá kuřata. Chůze schopní seděli na židlích, čekali až na ně přijde řada. Vypadalo to, jako by bylo zraněno mnohem více než jen třicet lidí.

"Rose, díky Merlinovi,"zajíkne se Gladys, sotva mě uvidí, "Už jsi slyšela, co se stalo?"

"Ano, v rádiu, " odpovím jí dívaje se kolem. Je tu žena s jednou nohou skučící v bolestech na lehátku. "Nemyslela jsem si, že je to tak zlé."

"Je to horší," řekla, "hůlky stále vybuchují. Před pár minutami došlo k další explozi. Zřejmě došlo ke zničení lékarny." To není dobré. Neumím si ani představit škodu, co nekontrolované kouzlení může udělat v lékarně. Nebesa ví, kolik explozivních lektvarů tam mají. "Ministerstvo poslalo bystrozory a další, aby zjistili, zda se s hůlkami manipulovalo, ale vypadá to, že nějaký idiot navrhoval výbušné věci bez dostatečných bezpečnostních opatření. Bylo tam pár rozdílných nárazů do jednotlivých budov. V každém případě," sama se dost chvěje, "potřebují tě ve čtvrtém patře."

"Mě?" zeptám se zmateně. Neumím si představit, jak bych mohla být užitečná v krizi, Promiňte, mohu provést katalogizaci vaší useknuté nohy?

" Ano, dnes se potřebuje všechno, co má ruce a nohy, "řekne Glady, "Linda pomáhá s popálenými oběťmi a Hazel se snží kontaktovat rodiny."

Pospíchám na čtvrté poschodí, oddělení Škod způsobených kouzly. Je to totální chaos. Není tu dostatek lůžek pro všechny. Na podlaze jsou rozložené deky a ti s nejmenším množstvím zranění jsou na nich. Nikdo si mě nevšíma, tudíž nemám ponětí co bych měla dělat.

,,Promiňte, můžete mi s něčím pomoct?" zeptá se někdo chytajíc mě za rameno. Otočím se a jsem tváří v tvář s léčitelem Kennedym. Co bych dala za to, abych si mohla vyměnit místo s tím beznosým chlapem na posteli číslo tři.

"Ehh ano, zajisté," vyhrknu v rozpacích z přítomnosti muže, který mě slyšel mluvit chlípně o jeho zadku. Doprovázím ho k posteli nejblíže k oknu. Je tam žena svírající své břicho a skučící v bolestech. Celý obličej má zakrvácený a hluboký šrám se táhne až k její paži.

"Jak se jmenujete?" ptá se mě léčitel Kennedy. Zaskočilo mě, že by po dvou letech neznal mé jméno, kdyby nenastala právě probíhající krizová situace.

,,Rose Weasleyová, pane." odpovím.

,,Říkej mi Damiene," řekne, "Rose, toto je Helen," kývne na ženu, "teď, až napočítám do tří, odendá si ruce z břicha a ty, místo jejích rukou tam přiložíš ty své, rozumíš?"

"J-já?" Zeptám se. "Uvědomujete si, že jsem pouhá recepční, že ano?"

"Rose, podívej se na mě," řekne rozhodně. Podívám se do jeho očí. Tohle rozhodně nepomáhá. "Ty to zvládneš. Vším tě provedu, v pořádku?"

"A-ale, nemůžete prostě použít kouzla-"

"Ne, na tohle potřebuji pár rukou. Jsou věci, kterých magie není schopná, a já potřebuji aplikovat správné množství tlaku. Dobře, až napočítám do tří, Helen, vy zvednete své paže."

Obrním se.

,,Jedna.."

Zhluboka se nadechni, Rose. Tohle zvládneš.

,,Dva.."

Je to jenom trocha krve.

,,Tři!"

Bez přemýšlení položím své ruce na ránu. Nemám dokonce ani čas se na ni podívat. Použiji dostatek tlaku, abych zastavila krvácení, ale ne příliš. Nechci jí ublížit více, než musím.

"Brilantní," usmívá se na mě Damien okamžitě mě uklidňující. Pokračuje ve zhojení řezů na její tváři a pažích předtím, než se obrátí k závažnějšímu zranění, přes které mám své ruce. Byla zasažena nějakým neznámým kouzlem, což dělá ránu hůře léčitelnou. Po asi deseti minutách Damien dokázal zastavit krvácení a zmenšit ránu na středně-vážné pořezání. Podá jí dávku lektvaru proti bolesti a opustí ji. "Dobře, Rose, následujte mě."

Následujících několik hodin jsem osobní asistentkou léčitele Kennedyho. Po překonání počátečního šoku z pohledu na krev jsem docela dobrá malá pomocnice. Přidržuji obvazy, přináším lektvary, uklidňuji pacienty a konejším příbuzné. I když jsem si vědoma hrůzy, která se děje, nemohu si pomoci neužívat si nával adrenalinu. Nikdy předtím jsem v práci nezažila takové zadostiučinění.Z vyplňování diagramů a psaní dopisů je pouze omezené množství potěšení. Dnes doopravdy pomáhám lidem zachraňovat životy. Dnes doopravdy měním svět. Přesto, nemohu si pomoci, chvěji se pokaždé, když vidím někoho přetahovat bílou přikrývku přes mrtvá těla. Vím, lidé umírají v nemocnici každý den, ale nikdy jsem to ve skutečnosti neviděla stát se.

Blíží se čas oběda a já se řítím chodbou čtvrtého patra za léčitelem Kennedym, který je volán do laboratoře Lektvarovarnictví léčitelem Whartonem, vedoucím léčiv. Naznačí mi, abych ho následovala dovnitř a já tak učiním. Miluji vůni laborky Lektvarů. Připomíná mi hodiny lektvarů ve sklepení Bradavic. Léčitelka Ďáblice O´Satan McČubčítvář je tam také a hodí po mě příšerně vražedný pohled, jako by přemýšlela, co na světě dělám nahoře ve čtvrtém podlaží. Nicméně, nic neříká.

"Damiene, tento Antizlomeninový lektvar nefunguje," říká Wharton. "Nemáme tušení, co je s ním špatně!" Tohle musí být vážné, když ani vedoucí léčiv nemůže přijít na to, co se děje. A Antizlomeninový lektvar - ten musí vařit každý jednotlivý den. Léčitel Kennedy si bere ampulku lektvaru a studuje ji.

"Nemá to být světlejší modrá barva než tahle?" Ptám se.

"Ano," Ďáblice O´Satanová vyštěkne, "Jsme si toho vědomi."

Zůstávám tiše, zatímco se oni tři pokoušejí přijít na to, co se pokazilo. Ďáblice O´Satanová navrhuje, že by to mohlo mít co do činění s krysími ocásky, zatímco Wharton si myslí, že ho povařili nedostatečně dlouhou dobu. Damien uvažuje, že ani jedno z řešení nevysvětluje, proč je nesprávné barvy. Pokud by byl problém v krysích ocáscích, byl by příliš hustý, a kdyby ho nevařili dostatečně dlouho, vůbec by se nezměnil na modrý, ale zůstal by fialový. Takže se rozhodli pro znovu uvaření čerstvé várky.Ďáblice O´Satan si bere práci na starost, zatímco se zbytek z nás se na ni dívá. Když jsou všechny ingredience přidány, vaří ho pět minut, což je standardní postup, když připravujete Antizlomeninový lektvar.

"Právě se změnil na modrou," říká Damien, "takže víme, že byl vařen dostatečně dlouho."

"A má přesně tu správnou konzistenci," souhlasí Wharton.

"Ale stále není nebesky modrý," říká Ďáblice O´Satanová, "jakou skvělou chvíli si Herbie McGuff vybrala na dovolenou!" Herbie McGuff je lektvaristka. Většina léčitelů tady nevařila lektvar od doby jejich tréninkových dnů. Je to na staré Herbie, aby dělala všechnu práci.

"Proč nezkusit pohyb po směru hodinových ručiček?" Navrhnu, vybavuji si příběh, který mi taťka jednou vyprávěl o takzvaném "Princi poloviční krve", který přidal všechny možné návrhy na výrobu lektvarů, které se lišily od těch předepsaných. Obvykle s lepším výsledkem.

"Protože každý s více než jednou mozkovou buňkou ví, že se má míchat proti směru hodinových ručiček!" prská na mě Ďáblice O´Satanová.

"Ano, jaký to mělo úspěch?" Ptám se, možná trochu drzeji, než bych měla. "Jen mě to nechte vyzkoušet."

"To si nemyslím!" odfrkne si. "Jste recepční, o lektvarech nevíte vůbec nic!"

"Bonnie, nech ji to zkusit." řekne jí Damien. "Stejně nemáš už jinou možnost."

Oh, proč musí být ženatý? Proč každý musí být ženatý?

Zdráhavě mi podá dlouhou dřevěnou lžíci a postaví se dozadu, aby sledovala, jak ze sebe udělám hlupáka. Začnu ho míchat proti směru hodinových ručiček, pak po třech zamícháních přidám jedno po směru. Nevím proč. Není v tom žádná logika, jen to zkouším. Zkusím to znovu, tři a pak jedno zamíchání. Začíná to vypadat o trochu světleji. Udělám to znovu. A znovu. A konečně se mění na nebesky modrou barvu. Mohl by to teď být jed, ale alespoň má správnou barvu.

"Wow, Rose, jak jsi věděla, jak to udělat?" Ptá se Damien, zaujatě. Zapůsobila jsem na něj.

"Já... doopravdy nevím. Předpokládám, že dvaadvacet let porušování pravidel se jednoho dne musí vyplatit." Pokrčím rameny a Damien se usměje. Testují lektvar a zjišťují, že funguje. Děkuji ti, Severusi.

Kolem šesté hodiny jsou všichni pacienti prohlédnuti a já se vracím na své obvyklé místo za recepčním pultem. Naštěstí dnešek je Scorpiusovým dnem, kdy vyzvedává Aidana ze školy, takže se nemusím strachovat o jeho večeři. V době, kdy se vracím, jsou Linda, Gladys a Hazel již na svých místech, každá vypadá přesně tak vyčerpaně, jak já se cítím.

"Ten léčitel Ryan je antikrist," sténá Linda, "nikdy v životě jsem se tak moc nenaběhala."

"No, alespoň jsi nemusela říkat sedmnácti různým lidem, že jejich milovaní jsou mrtví." říká Hazel nešťastně.

"Já uvázla s partou lidí, kteří byli zasaženi kouzly způsbujícími zvracení!" křičí Gladys.

"Pracovala jsem s léčitelem Kennedym," ušklíbnu se. Všechny po mně střelí hodně zlými pohledy. Do konce dne na ně znovu nepromluvím.

*

V době, kdy se konečně dostanu domů, je téměř půlnoc. Ollie tady není. Předpokládám, že ji vzal Scorpius k sobě. Teď máme ve střídavé péči i zatraceného psa. Na mém telefonu je několik zpráv.

"Rose, tady mamka. Zrovna jsme slyšeli o explozi v Příčné ulici. Bylo dnes v práci rušno? Zavolej mi zpátky!"

"Ahoj Rose, tady Scorpius. Vzal jsem Aidana a Ollie k sobě. Mohou zůstat přes noc, ráno Aidana vysadím ve škole. Oh, mimochodem, Daisy s tebou chce o něčem mluvit. Nejsem si jistý o čem. Tak zatím."

"Zrzko, neviděla jsi mou záchodovou štětku ve tvaru koštěte? Před párty tu byla, ale nejsem schopen ji najít! Zavolej mi zpátky! Oh, mimochodem tady James..."

Neobtěžuji se poslechem zbytku. O čem na zemi by si se mnou chtěla Daisy popovídat? Slyšela o mém opileckém vyznání lásky? Nevidím důvod, proč by ji to obtěžovalo. Dokonce to ani jeho neobtěžovalo. Od té doby se o tom nezmínil a to už je to více než týden. Teď o tom nemohu přemýšlet. Dnes mi před očima umřelo dvanáct lidí. Cítím se jako hrozný slaboch, když to na mě takto působí. Kolik lidí viděli umírat moji rodiče, tety, strýčkové nebo moji prarodiče? A to byli lidé, které znali, ne pouze náhodní kolemjdoucí, kteří se mnou nemají nic společného.

Zalezu do postele, tváře dvanácti mrtvých stále ve své mysli. Převaluji se a otáčím, ale nemohu spát. Zvednu telefon a vytočím Scorpiusovo číslo, aniž bych si doopravdy uvědomovala, co dělám. Je téměř jedna ráno. Mohla by to zvednout Daisy. Probudím Aidana. A stejně to nechávám vyzvánět. Zrovna Brianovi nemohu zavolat, protože on ani neví, že jsem čarodějnice. Jen těžko bych mu vysvětlila, kde a jak těch dvanáct lidí zemřelo.

"Aló?" zavrčí velmi omámený hlas. Určitě je to Scorpius. Nebo je Daisy vlkodlak.

"A-Ahoj." řeknu třesoucím hlasem. Plakala jsem a nemohu to zamaskovat. Sakra, tohle byl špatný nápad.

"Mami?"

Jop, tohle opravdu není odpověď, kterou jsem hledala.

"Ne, ty pitomče." zasyčím. "To jsem já."

"Je jedna ráno," říká unaveně.

"Nemůžu usnout." Říkám mu.

"Zkus horkou Ohnivou whisky." Navrhuje a já slyším jak se na posteli převalí. Pak slyším Daisy ptát se, kdo je na telefonu. Začnu panikařit - ona mě zabije. Ví, že miluji jejího manžela. "Je to jen má matka." mlží Scorpius. Pak ho slyším vstát. "Dobře, co je špatně?" Řekne jasně. Očividně už víc není v ložnici.

"Já..." Nevím, co říct. Nechci znít žalostně. "Nic. Jdi zpátky do postele."

Zavěsím. Dobrá, tohle byl hloupý nápad. Co jsem si myslela, že se stane? Opravdu jsem si myslela, že by si o tom se mnou pozdě v noci chtěl popovídat? Scorpius má rád svůj spánek víc než kdokoliv, koho znám. Není to tak, že by opustil svou vyhřátou postel, svou milující ženu, aby navázal v mém poslechu, jak špatný den jsem měla. Prostě pokračuji v zírání do stropu, v naději že konečně usnu.

Ačkoliv o pět minut později někdo klepe na přední dveře. Popadnu svou hůlku, ve své hlavě sbírám všechna potřebná kouzla jak se zbavit vetřelce, zatímco se plížím chodbou ke dveřím. Podívám se kukátkem ven - nemohu tomu uvěřit.

"Co tady děláš?" Ptám se, když otvírám dveře.

"Zněla jsi smutně." Scorpius pokrčí rameny a projde kolem mě. Je oblečen v džínsech, tričku a páru ponožek, což mě dovádí k tomu, že se přemístil přímo na schod mých dveří. Líný bastard, nemohl si na sebe vzít ani pár bot.

"Nemusel jsi přijít." řeknu mu. Vracím se zpět do své ložnice, popadnu župan a on mě dovnitř následuje. Leží na mé posteli přes přikrývky a zavře oči.

"Dobře, poslouchám." řekne. Je na mé posteli. Scorpius je na mé posteli. Měla bych si lehnou vedle něho? Bylo by to nevhodné? Na prvním místě ne víc nevhodné než on ležící na mé posteli, předpokládám. Zatraceně, je to moje postel. Mohu tam také ležet. Mám všechna práva, abych tam ležela. "Rose?"

"Eh...cože?" Zeptám se hloupě.

"Prostě zalez do té zatracené postele." zívne. Obvykle od něj neberu rozkazy. Tentokrát se rozhodnu, že poslechnu. Zalezu pod přikrývky. Technicky spolu v posteli nejsme. Technicky já jsem v posteli, zatímco on je na posteli. To je naprosto odlišné. Stejně předpokládám, že by z toho Daisy nebyla příliš šťastná. "Teď povídej."

"Povídej?" zeptám se. "O..."

"O čemkoliv chceš."

"Dobře... Dnes jsem viděla umřít dvanáct lidí." Rozhodla jsem se, že tohle je pěkné místo, kde začít. Otevře jedno oko a podívá se na mě, obočí zdvižená. "Myslím, že tohle je ono do značné míry." Nic neříká, ale položí svou uklidňující paži kolem mě a zase zavře oči. Ta paže, ta uklidňující paže je jen přátelská, vím to. Stejně ale mohu fantazírovat, že ano?

*

Další ráno v osm hodin jsem hrubě probuzená klepáním na dveře. V práci nejsem očekávaná před dvanáctou, takže si nedokážu představit, kdo by -

A sakra. Scorpius je stále v mé posteli. Zůstal přes noc!

"Scorpiusi!" syším. "Vzbuď se!"

"Mmpf." mumlá stále v polospánku. "Jdi pryč."

"Vstávej, Malfoy!" varuji ho. "Hned vstávej!" Otevře oči, zamračí se a pak se probouzí uvědomění si.

,,Sakra."

"Ano, čteš my myšlenky." odseknu. Osoba za dveřmi pokračuje v klepání. "Zůstaneš tady, jdu se podívat, kdo to je."

Ženu se halou, mé srdce zuřivě bušící. V posteli mám ženatého muže. Opravdu, mí rodiče svou práci se mnou odflákli. Měli by se za sebe stydět. Otevřu dveře. Je to Daisy a Aidan. Dvojité sakra.

"Daisy!" prohlašuji hlasitě v naději, že mě Scorpius uslyší a zůstane v ložnici. "Aidane! Co tady děláš?"

"Bydlím tady." odpoví Aidan. Zní to jako něco, co bych řekla já. Drzý mizera. Nebyla jsem zdaleka tak drzá, když mi bylo pět.

"Za tohle se omlouvám, Rose, ale Scorpius odešel brzy do práce." Říká mi Daisy, vypadá trochu rozčileně. "Zrovna jsem brala Aidana do školy, když řekl, že si tu nechal jednu ze svých knih..." Předtím než vůbec stačí dokončit vysvětlení, Aidan zmizí do své ložnice, aby si přinesl svou knihu.

"Za toto děkuji, Daisy." Řeknu, snažím se nevypadat jako bych ji vystrkovala ze dveří. "Opravdu to oceňuji." Musím k ní být milá. Po tom všem, dovolila jsem jejímu manželovi spát minulou noc v mé posteli.

"Oh, to vůbec není problém." říká. "A Rose, kdyby ti to nevadilo, uvažovala jsem, že bych se později stavila. Mám něco důležitého, co bych s tebou chtěla prodiskutovat."

Ona o tom ví! Jak o tom může vědět? Nemůže o tom přece zatraceně vědět!

"Mohly bychom to prodiskutovat teď?" navrhuji. Strhnout náplast. Mít to za sebou. Jsem si docela jistá, že bych tu mrchu mohla sundat, kdyby na to přišlo. Může být o něco vyšší, ale já mám dobrých deset liber navrch a jsem také o deset let mladší.

"Nemyslím si, že bychom o tom měly mluvit před Aidanem." řekne vážně. Hrubě přeloženo: Nechci, aby Aidan viděl svou matku umírat v tak mladém věku. Tomu rozumím - nechce opakovat průběh pohádky s Bambim*. Přesto bych byla radši, kdyby mě prostě střelila a měla to za sebou. Aidan vyběhne ze svého pokoje, drží svou knihu. "Pak se tedy uvidíme kolem šesté?"

Přikývnu. Co jiného mohu udělat než kývnout? Pak klesnu dolů a dám Aidanovi rychlou pusu předtím, než oba odejdou. Scorpius se vynoří z ložnice, vypadá extrémně vinný.

"Eh... měl bych jít."

Přemístí se. A já začnu psát svou poslední vůli a závěť - jsem chodící ženská mrtvola.


10. kapitola



Still Delicate

Překlad: TinaStylinson

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?psid=260113



Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  uživatelce Dominika.Del. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.

 

 

Toto je závěrečné odpočítávání. Přesně za pět hodin budu mrtvá. Zajímalo by mě, co si Aidan beze mě počne. Vím, že jsem mu nejspíš obrátila vzhůru nohama, co je dobré a co správné, ale doufejme, že se přes to dostane a skutečně vyroste v normálního člověka. Nebo tak normálního jak jen poloviční Malfoy, poloviční Weasley může být - a tak normálního jako někdo, jehož nevlastní matka zabila jeho matku, může být.

A pak znovu, možná mě Daisy nezabije. Možná proběhne souboj a já vyhraju, bez ohledu na fakt, že má oproti mně deset let životních zkušeností navíc a OVCE z Formulí. Dobře, předpokládám, že má OVCE z Formulí, když pracuje v průmyslu očarování košťat. Stále mám postoj - nebo jak má matka říká nestydatou drzost - a tu nemůžete doopravdy srovnávat s několika hloupými kouzly.

Sečteno a podtrženo, jsem mrtvá žena.

"Hlavu vzhůru, lásko." říká mi Gladys, dívá se jak super-rychlostí kroužím brkem ve svých rukou. Je to ten samý brk, který mi dal 'Aidan' k Vánocům. Doufám, že ho se mnou pohřbí. "Možná si jen chce půjčit nějaké nádobí."

,,Kdyby si chtěla půjčit nádobí, proč by jí o to neřekla před dítětem?" ptá se Hazel logicky, "Ne, Rose je mrtvá."

Díky, Hazel.

"Není mrtvá." říká zuřivě Linda. "Daisy nemá žádné právo Rose o Scorpiusovi cokoliv říkat! Byl její první!"

Tuhle Lindu jsem měla vždycky ráda.

"No, ano, technicky." říká Gladys. "Ale Rose ho pustila k vodě."

Proč o mě musí mluvit, jako bych neseděla přímo vedle nich?

"Ano, ale přece jenom Scorpius je Daisyin manžel." říká Hazel.

"A?" vyprskne Linda. "To, co Rose a Scorpius měli, bylo mnohem hlubší než nějaký kus papíru!"

"No, to je ono, bylo." říká Hazel. "Rose to se Scorpiusem skončila. Nemůže od něj očekávat, že bude kolem postávat věčně."

"To je dobře, že tě neslyší." řeknu suše.

"Včera v noci spal v její posteli!" říká Linda a bouchá rukou o recepční pult. "Copak ti říká tohle?"

"Že je typický chlap." říká Hazel. "Myslí svým -"

"Nebylo žádné myšlení s čímkoliv minulou noc!" vyštěknu. "Spal minulou noc na mé posteli, ne v ní!"

Měla jsem zavolat, že jsem dneska nemocná. Po včerejší katastrofě je tu tak moc práce k dodělání, ale já prostě nejsem v náladě, abych cokoliv dělala. Počet mrtvých se šplhá ke třiceti, a to pomyšlení způsobuje husí kůži pokaždé, když o tom přemýšlím. Dokonce ani dnes nepomáháme. Jsme zpět u provádění nudné administrativní práce; jinými slovy, Linda je zpět u čtení Týdeníku čarodějek, Gladys se vrátila k lakování svých nehtů, Hazel je zpátky u běsnění o manželovi a já jsem zpátky u fantazírování o cílech, kterých nikdy nedosáhnu a blonďatých vlasech, které nikdy nebudu mít. A samozřejmě o mé brzké vraždě.

Kromě toho jsou tu rodiny, které k nám každých pár minut přistupují a ptají se po svých blízkých, kteří byli zraněni během včerejších výbuchů, někteří z nich jsou mrtví. Gladys a Hazel doručují špatné zprávy. Nedaří se mi sebrat odvahu. Jak říci ženě, že její dcera je mrtvá? Nedokážu si představit, jaké to je ztratit dítě. Kdyby se cokoliv někdy stalo Aidanovi, nejsem si jistá, co bych dělala. Dokonce přemýšlení o tom je příliš nesnesitelné.

Kolem oběda dostávám dopis od babičky Molly. Navzdory faktu, že jí Al k osmdesátým narozeninám koupil kouzlo-fon, trvá u komunikace s lidmi na psaní dopisů. Dochází k závěru, že když zvládla osmdesát let svého života bez polo-mudlovské magie, neměla by ji začít požívat nyní. Dědeček si, na druhou stranu, myslel, že to byla ta nejlepší věc od jeho létajícího auta.

Milá Rose,

už téměř týden jsi nenapsala, drahoušku! Bylo by milé vědět, jestli jsi stále naživu. Uvědomuji si, že v práci musíš být velmi zaneprázdněna, zvláště potom včerejším neštěstí, ale příležitostný dopis pro tvou milovanou starou babičku by ti neměl z tvého nabitého rozvrhu ubrat tak moc času. Mimochodem, přednášky stranou -

Přednášky stranou? To je mi novinka.

- důvod, proč píšu je, abych ti dala vědět - jestli už o tom nevíš - že obchod byl zničen při včerejším výbuchu. Naštěstí tvůj strýc George tam toho času nebyl, ale jsem si jistá, že si umíš představit to množství škod, jaké nekontrolované kouzlo udělá Kratochvilným kouzelnickým kejklům.

Raději nepřemýšlet nad množstvím škod, které by na tom místě mohly být napáchány. Kratochvilné kouzelnické kejkle byly v nejlepších časech soudkem střelného prachu. Překvapuje mě, že nevyletěly do povětří dříve. Díky Merlinovi, že tam strýček George nebyl.

George je z toho celý pryč. Tvá mamka se s tebou včera pokoušela spojit, ale nebyla jsi doma. Někteří z nás se potkají během dne v Příčné ulici, aby pomohli uklidit nepořádek. Tvůj táta a Harry říkají, že byla nalezena poslední těla. Předpokládám, že bychom se měli považovat za šťastné, že jediné, co jsme ztratili, byl obchod. Každopádně, kdybys chtěla po práci přijít do Příčné ulice, opravdu bychom ocenili tvou pomoc. Andromeda dá na Aidana pozor - hlídá pro Victorii a Teddyho Remuse a Dorie.

Doufám, že se brzy uvidíme, drahá,

babička.

Byla jsem tak sobecká. Nikdy jsem ani nepomyslela na obchod strýčka George, nebo na strýčka George. Stala jsem se tak egocentrickou, že když se stane katastrofa přímo vedle obchodu mého vlastního strýčka, vše na co jsem schopná myslet, jsem já samotná a jak je pro mě těžké vidět lidi umírat? Je mi ze sebe špatně. Jsem ten typ člověka, který jsem vždy nenáviděla. I teď s vědomím, že později budu pomáhat svému strýci sbírat střepy jeho zničeného podnikání, myslím na sebe - protože nyní mě Daisy nemůže dnes večer zabít.

"Rose, ahoj."

Je to léčitel Kennedy. Damien. Nejsem si jistá, jak bych mu měla říkat. Linda vzhlédne od svého magazínu a Gladys a Hazelin výraz vyzařuje daleko větší nadšení, než tomu bylo před deseti vteřinami. Hoří mi uši - cítím je.

"Ahoj." odpovím.

"Jen jsem ti chtěl poděkovat za tvojí pomoc včera." říká, jako kdyby měl naspěch. Zdá se, že tak mluví vždycky. Ale na druhou stranu, on má vždy naspěch, je docela důležitým léčitelem. Scorpius je typ bezstarostného člověka, který se nikdy nezdá být ve spěchu, ať jde kamkoliv - s výjimkou, když přijde na uspěchání dítěte a oženění se, samozřejmě. Takhle mi leze na nervy.

"Oh, dobře." říkám trochu zaraženě. Nechci poukázat na to, že jsem doopravdy neměla jinou možnost než pomoci. "Eh... rádo se stalo."

"A myslel jsem, že bych ti mohl dát tohle," podává mi letáček – PO-OVCové kurzy lektvarů*. Gladys, Linda a Hazel se snaží podívat se, co mi to dal, všechny byly samozřejmě velmi nenápadné. "Je vidět, že jsi nadaná na lektvary," pokračuje, "Tohle jsou Po-OVCové večerní kurzy, které se pořádají tady vždy v pondělí."

"Och." řeknu. Vypadá zklamáný mou lhostejnou odpovědí. "No, děkuji, ale já skutečně nemám čas - AU!" Gladys mě kopne. Damien předstírá, že si toho nevšiml.

"Och?"

,,Ano," pokračuji a mnu si mojí pohmožděnou nohu, "Musím se starat o dítě, nemyslím si, že má možnosti najmout si chůvu..." Ani se neobtěžuji zmínit to, že by mohl zůstat se Scorpiusem. Protože jak trapné je přiznání, že jsem matka samoživitelka, nemám chuť vysvětlovat, že si to prostě nemohu dovolit.

"Dobře, skutečně si myslím, že máte talent." říká Damien. "Byla by ostuda promarnit ho. Nemáte rodinu, která by se mohla postarat o vašeho..."

"Syna." informuji ho. "A ne, pocházím z velmi malé rodiny. A všichni jsou po smrti." Půjdu rovnou do pekla. Linda znechuceně vrtí hlavou.

"Och, to je mi moc líto." říká soucitně Damien. "Je tu něco, co bych mohl udělat?"

Jsem v tom až po uši. Už víc nemůžu lhát. Hazel vypadá, že vybuchne smíchy a Linda se stále tváří znechuceně. A Gladys je připravená kopnout znovu.

"Podívejte." povzdechnu. "Mám rodinu - velkou, která je až moc naživu." Pozvedne obočí. "Důvod, proč se nemohu účastnit těchto hodin je, že nemám OVCE z Lektvarů. Nemám OVCE vůbec z ničeho." Přiznáním nedostatku vzdělání léčiteli se fakt cítím jako po kopačce do břicha. On se pravděpodobně právě cítí dost nepohodlně. Ačkoliv asi ne tak nepohodlně, jako se musel cítit, když si myslel, že celá má rodina je mrtvá.

"Vy nemáte OVCE z lektvarů?" ptá se.

"Ne." připouštím kompletně v rozpacích a zostuzená. "Opustila jsem Bradavice po mém šestém ročníku." Gladys, Hazel a Linda všechny nyní předstírají, že pracují. Cítí, jak je mi to nepříjemné.

"Vážně?" ptá se překvapeně. "Pak jsem tedy ještě více přesvědčen, že byste se měla toho kurzu zúčastnit."

"Prosím?"

"Rose, jsi jednoznačně dobrá v Lektvarech. Věděla jsi, jak připravit Proti-zlomeninový lektvar bez toho, aniž bys složila své OVCE! Jsou tu jiné kurzy - Lektvary pro začátečníky, nebo pokročilé." říká mi. "Skutečně si myslím, že bys to měla zvážit."

"Zváží." říká Gladys.

"Rozhodně ano." říká Linda.

"Skvěle." usmívá se Damien. "Pošlu více brožurek. Hezký den, dámy."

Ani ne po patnácti minutách mi na stole přistanou dvě brožurky- Po-NKÚ lektvary a Lektvary pro začátečníky. Upřímně, umíchám jeden lektvar a hned mám začít brát noční kurzy? Je to směšné. Tedy, byla jsem v lektvarech dobrá, když jsem byla ve košle, ale polovinu z toho všeho jsem už zapomněla. Je naprosto vyloučené, že se toho zúčastním.

,,Půjdeš tam," řekne mi Gladys, "Nebudeš tu trčet do nekonečna."

Nemám na to čas. Brzy začnu chodit na přemisťovací kurz a musím se starat o Aidana a nemůžu si dovolit brát noční školu. Myslím, že se Gladys mýlí. Myslím, že tu budu do nekonečna.

*

Příčná ulice je naprosto plná, když tam dorazím po té, co jsem nechala Aidana u paní Tonksové. Půlka ministerstva je venku a pomáhá znovu obnovit a postavit Příčnou ulici. Jak je vidět, bystrozorové odvádí nejvíc práce pod vedením strejdy Harryho. Někteří lidé nechali před obchody kytice s fotkami zesnulých. Okna u Děravého kotle jsou rozbitá, zdi jsou spálené, ale to je tak asi všude. Naopak Gringottovic banka na druhé straně ulice vypadá netknutě.

Zariovo hůlkové obchodní středisko, jak jsem předpokládala, je naprosto shořelé až do základů. Dříve krásný obchod, který poskytoval hůlky všem čarodějnícím a čarodějům v Anglii (po smrti Ollivandera) je teď jenom suť. Lidé zapalují svíčky, což je trochu ironické, když to tu ještě před pár dny bylo v plamenech.

Kratochvilné kouzelnické kejkle jsou – nebo bych spíš měla říct byly – přesně naproti Zariovi obchodu. Je to horší než jsem očekávala. Ikdyž rám budovy pořád stojí, nic jiného už ze strejdova obchodu nezbylo. Vidím mého bratra, Huga, jak stojí venku a kouká se na to s rukama v kapsách. Tak hrozně dlouho jsem ho neviděla. Je vtipné, jak Al, James a Dom jsou jen moji bratranci a sestřenice, ale vídám je mnohem častěji než mého malého brášku. Řekla jsem 'malého' – měří 195 centimetrů. Lidé si tudíž skoro vždy myslí, že já jsem ta mladší. Hned jak mu bylo patnáct, začal rychle růst a já jsem ho už nemohla šikanovat tak, jak jsem mívala ve zvyku.

,,Ahoj Hugo," pozdravím ho, ale jsem neschopná spustit oči z obchodu. "Wau..je to vážně všechno pryč."

,,Jep," přikývne Hugo smutně. Strávili jsme jako děti tolik času pobíháním okolo. Strejda George měl ve zvyku dávat nám zdarma Ultradlouhé uši a Karamely jazyk jako jelito, abysme s nimi trápili rodiče.

,,Je tu mamka s taťkou?" ptám se.

,,Mamka je pořád v práci," odpoví mi, "A táta je uvnitř s Harrym."

Fred a Roxie vyjdou ze zbytku obchodu a připojí se k nám. Vypadá to, že Roxie brečela.

"Všechno je pryč." Říká nám třesoucím se hlasem Roxie. "Nic tam nezbylo."

"S výjimkou těchto nezničitelných pavouků." říká Fred a Roxie vypadá, že při pomyšlení na ně jí bude špatně. Hugo se viditelně zachvěje. Nezničitelní pavouci jsou vysoce realistické napodobeniny pavouků, které mohou být použity ke strašení arachnofobiků - vždycky jsem milovala nechávat je na taťkově polštáři. A na Hugově polštáři.

"Je váš taťka v pořádku?" zeptám se jich, i když znám odpověď.

"Ne." odpovídá Fred, "Nikdy jsem ho neviděl tak smutného."

"Ten velký obraz, kde je on a Fred je zničen." říká Roxie. "Víš který? Ten za pultem?" Byl tam velký zarámovaný obraz strýčka George a jeho dvojčete Freda, který zemřel ve válce, když jim bylo dvacet. Byl pořízen v den, kdy prvně otevřeli obchod, a bylo by nemožné je od sebe odlišit, kdyby na sobě neměli svetry od babičky Molly se svými iniciály. Nedokážu si představit, jak se strýček George musí cítit - všechno, co vybudoval se svým bratrem, je teď kompletně zničeno.

,,S čím můžeme pomoct?" ptám se a vytahuji hůlku.

"Uvnitř je přelidněno." říká nám Fred. "Zřejmě bychom měli prostě pomoci uklidit nějaké trosky tady venku..."

Dáme se do práce.. Znovu a znovu se objevují různí rodinní příslušníci, aby nám pomohli, chodí dovnitř obchodu a ven. Pomáháme také ostatním lidem, kteří se pokouší opravit své vlastní obchody a kteří nemají rodinu tak velkou, jako je ta naše. Ale bez ohledu na to, kolik lidí se objeví, nelze změnit to, že Reparo nedokáže opravit tak mnoho. Někdo nám rádio, abychom ho během práce poslouchali. Ministr kouzel, Luca Livingston, poněkud rozporuplný starý podivín, který pokaždé dělá ve svých otřesně špatných proslovech dlouhé, dramatické (a nevhodně načasované) odmlky, hovoří o včerejší katastrofě. V současnosti mu je něco přes stovku. Počítá se, že každým týdnem rezignuje. Ten člověk vypadá jako oživlá mrtvola.

"Včerejší výbuch v Příčné ulici byl... politováníhodný. Upřímnou soustrast jménem celého ministerstva... kouzel rodinám všech zesnulých. Ehm! Je to smutná událost, když umírají lidé... a tato... není výjimkou."

Mám podezření, že za něj jeho domácí skřítek píše proslovy.

"Naše myšlenky jsou s těmi, kteří... zemřeli. Smrt je jako... ehm..."

Je tam nějaké šustění stránkami. Můžu ho slyšet, jak si posouvá brýle po nose.

"... závěrečnou cestou na cestě vedoucí... nikam."

Je mi ho trochu líto. I v této zoufalé situaci si lidé kolem mě nemůžou pomoct a tomu chudákovi se smějí.

"Smrt přichází k nám všem... když ji nejméně očekáváme."

"No, tohle je povznášející." řekne James, který zřejmě právě dorazil. Vypadá jaksi unaveně, pravděpodobně ze všeho paření, kterého se jednoduše musí jako člen prvního týmu Kudlejštích kanonýrů, který vyhrál ligový pohár od roku 1892, účastnit. Alespoň, že je tady. "Kdy ten starý mizera konečně zaklepe bačkorama a vysvobodí nás z našeho utrpení?"

Najednou začne Livingston kašlat a pak je tam hlasitý zvuk nárazu - a pak ticho.

"Oh sakra! Zná někdo kouzlo kardiopulmonální resuscitace? - Myslím, že je mrtvý! - Merline, on je mrtvý! Jsme stále v éteru?

"Myslím, že se ti tvé přání nejspíš plní." řeknu Jamesovi, který když zesiluje rádio, vypadá docela provinile.

"Ehm, posluchači za tamto se omlouvám," říká moderátor programu, "ale myslím... myslím si, že ministr kouzel právě zemřel, živě ve vysílání!"

"No, to je něco, co se jen tak nevidí - nebo neslyší - každý den." pokrčí Hugo rameny, nevypadá příliš zasažený náhlou smrtí Luca Livingstona. "Ten chlap byl tak jako tak chodící mrtvola."

"Mohl bys prokázat trochu respektu, víš." řeknu, když lidé kolem nás začnou klábosit mezi sebou o tom, co se stalo. "Právě zemřel člověk."

"No jak řekl on sám," říká James, "smrt k nám všem přichází, když ji nejméně očekáváme. A pak je najednou mrtvý. Osobně si myslím, že tahle ironie osudu je zábavná."

O pár minut později je ministrova smrt potvrzena a strýček Harry, jako vedoucí oddělení bystrozorů, musí pospíchat zpět na ministerstvo těsně následován mamkou a taťkou. Zdá se, že nikdo neshledává ministrovu smrt v žádném směru šokující nebo smutnou - ve skutečnosti, někteří lidé byli překvapení, když zjistili, že ještě mrtvý nebyl. Někteří e dokonce tváří potěšeně.

Nicméně, myšlenky na Luca Livingstona jsou z mé mysli rychle vystrčeny, když se Scorpius zjeví přímo vedle Kouzelnických kratochvilných kejklí těsně následován Daisy. Vypadá to, že se připojím ke starému drahému Lucovi dříve, než jsem si myslela.

"Sakra." zasyčím, jakmile je spatřím. James se mi potichu směje. "Kryj mě!" Poručím a skočím za něj.

"Scorpe, kamaráde, tady!" zavolá James a já mu zapíchnu svou hůlku do zad. "Au!"

"Nenávidím tě!" zašeptám zlostně. Scorpius a Daisy přistupují a já vylezu ze svého velmi špatného úkrytu. Daisy nevypadá nijak zvlášť naštvaně, že mě vidí, takže možná neví, že u mě Scorpius minulou noc zůstal, nebo možná je jen dobrá herečka.

"Mysleli jsme, že bychom mohli být užiteční." říká Daisy. "Teprve dnes jsme slyšeli o Georgově obchodě. Myslela jsem, že veškeré škody byly způsobeny na druhé straně ulice."

,,Je v pořádku?" ptá se Scorpius.

,,Jde to. Pořád lepší než Luca Livingston," řekne James, "akorát zaklepal bačkorama v přímým přenosu v rádiu!"

,,Vážně?" zalapá Daisy po dechu, "On umřel?"

,,Já myslel, že už je dávno mrtvý," konstatuje Scorpius a Daisy ho hravě udeří do ramene, kárajíc ho tak za vtip, kterému by se chtěla zasmát, ale ví, že by neměla. Jenže on si srandu nedělal – stoprocetně jistě si myslel, že je Livingston mrtvý.

,,Možná že taky byl," řekne James. Mezitím co James podrobně líčí příběh Scorpiovi a Daisy se nenápadně vzdálím, doufajíc, že se vynu trapné konfrontaci. Mohla mě v klidu zabít a vypadalo by to jako nehoda. Spadla na mě nestabilní zeď, další hůlka si 'náhodou' začala dělat co chtěla a zabila mě, čirou náhodou jsem se nabodla na koště... možnosti jsou nekonečné. Ale ona se se mnou ani nesnaží bavit, pomáhá jenom s uklízením.

O pár hodin později kolem deváté je nám všem moc velká zima a už jsme unavení na to, abysme dál něco dělali a tak nám babička Molly nařídí, abysme se přemístili do Doupěte. Přemisťuji se s Jamese, který mě drží za boky jako kdybych byla malé dítě- čím dřív složím mojí přemisťovací zkoušku, tím líp. Doupě je uplně plné, když tam dorazíme. Jsou tu všichni- dokonce i Hagrid, nemůžu si pomoct, abych si ho nevšimla když každého na zahradě převyšuje. Je moc velký na to, aby mohls být v domě. Neviděla jsem ho od Alových 21. narozenin, které se slavily před rokem. Od té doby, co jsem opustila Bradavice je tolik lidí, které skoro vůbec nevídám.

Následuji Jamese, Scorpiuse a Daisy dovnitř, kde je mamka, táta, Harry a Ginny, kteří se baví o něčem důležitém. Vím, že to je důležité, protože jsem si všimla, že si mamka kouše nervózně nehty, táta má založené ruce a nakrčené obočí, Harry si projíždí rukou vlasy a Ginny kouká neustále někam jinam. Takhle přesně to probíhá, když diskutují o něčem, co se týká ministerstva, což je asi to, co řeší. Ginny dělá pro Denního Věštce takže není z ministerského gangu. Můžu říct, že jí to i trochu štve.

,,Musíš to udělat, Hermiono," řekne táta, "Jseš pro tu práci nejvhodnější."

,,Ron má pravdu," souhlasí Harry, "Určitě bys to měla zkusit."

,,Měla by zkusit co přesně?" zeptá se Hugo, připojujíc se tak do konverzace. Máma se začervená a sklopí pohled na podlahu. Harry s Ginny se na ni podívají, jako kdyby čekali na povolení říct nám o tom, co řešili.

,,Tvá matka se přihlásí na post nového ministra kouzel!" oznámí nám táta nadšeně. Cítím jak mi klesne čelist. Je to něco, co neslyšíte každý den.

,,Ministra kouzel?" ptá se Hugo, "Děláš si srandu?"

,,Ne," odpoví máma, "Byla jsem pouze požádána, abych nad tím popřemýšlela, to je vše. Myslím, že hodně lidí se toho zúčastní. Luca nestihl ještě ani vychladnout takže nechápu, proč se o tom vůbec tady bavíme –"

,,Mami, to je skvělý, gratuluju!" vyhrknu.

,,Ale ne! Řekla jsem, že zvážím účast, to nic přece ještě neznamená!"

,,Wau, moje mamka bude ministrem kouzel!" zvolá Hugo nadšeně, ignorujíc tak vše, co máma právě teď řekla. Novina se šíří domem rychle a všichni jsou nadšení, dokonce i strejda George blahopřeje mamce. Vypadá ztrapněně. Odmítá se o tom dál bavit, protože si myslí, že nemá na tu práci dost zkušeností a že by její výkon stál za nic. Zase dává najevo její skormnou stránku; neznám někoho lepšího na ten post. Pořád mi je ale trochu líto Luca Livingstona, který je naprosto zapomenut pouze po pár hodinách po jeho smrti. Tetička Audrey je naproto nadšená z novinek- dokonce se už mamce nabízí jako 'manažerka na kampaň'.

Babička dělá koláčky a dýňový koláč pro všechny. Paní Tonksová dorazí se svými dětmi, které jsou naprosto nadšené ze všeho toho, co se děje v Doupěti. Dnes bude opravdu težké dostat Aidana do postele. Dorie spí, jako vždy, je to to nejperfektnější dítě, jaké kdy existovalo (mám pocit, že je to robot), ale Remus je stejně hyperaktivní jako Aidan.

,,Děti, huh?"

Daisy se postaví vedle mě v obývacím pokoji, když zrovna jím koláč, zatímco sleduji, co vyvádí kluci. Teď mají wrestlingový zápas v rohu.

,,Jojo," odpovím.

,,Poslouchej Rose, ráda bych si s tebou o něčem promluvila," zní vážně. Bože, je to tady. "Můžeme jít na chvíli ven?"

Ano, pojďme ven. Nechci, aby Aidan viděl, jak umírám. A nechci ušpinit babiččin koberec. Kývnu a následuji Daisy ven, dýchajíc zhluboka a kontrolujíc jestli mám svou hůlku. Jdeme k zahradnímu nábytku a posadíme se u malého bílého stolku, kde tráví babička s dědou hodně času. Daisy nevypadá, že by byla naštvaná. Vypadá ustaraně. Možná že to nebude takové, jaké jsem předpokládala. Chvíli nic neříká a já začínám být vážně nervózní.

,,Podívej se Daisy, ať se to týká čehokoli," začnu, "Mohla bys to už prosím říct?" Pravděpodně si myslí, že se chovám drze, ale je mi to jedno.

,,Jasný," přikývne a zhluboka se nadechne. Doopravdy nechápu, co na ní Scorpius vidí. Je tak nudná. Je krásná a všechno okolo, ale vypadá to, že postrádá osobnost. Nebo ji jen já neznám tak dobře, přecejenom, trávím s ní čas jen pokud to je nezbytné. "Týká se to Aidana." Dobře, tohle jsem opravdu nečekala.

,,Co s ním?" ptám se.

,,No," řekne a narovná se, "Nemyslím se, že systém, který máte se Scorpiusem rozvrhnutý funguje, abych byla upřímná."

Teď je na mně, abych se narovnala. "Fungoval naprosto skvěle, dokud jsi se ty neobjevila." odpovím hnusně.

,,Nijak se nesnažím tě kritizovat," odpoví klidně, i když to říká naprosto povýšeneckým tónem, "Ale myslím si, že by bylo dobré vyřídit to soudní cestou, celé opatrovnictví. Posílání ho od tebe k nám, kdykoli se ti to hodí pro něj není fér. Potřebuje pravidelnost, rutinu."

,,Bez urážky, ale zní to tak, že mě kritizuješ." mračím se, "A Aidan má pravidelnost. Máme naše opatrovnictví vyřízené, ale někdy se to změní podle toho, jak to potřebujeme. Co je problém?"

,,Problém je, že v tom není žádná stálost! Scorpius ani nemá legální přístup k Aidanovi a myslím, že to by se mělo změnit," řekne mi. Vážně ji nenávidím. "Chápu, že mě nemáš moc ráda," dodá, "Vím, že je těžké akceptovat, že tu jsem a zůstanu tu, ale i já jsem nyní částí v Aidanově životě ať se ti to líbí nebo ne."

,,Jen proto, že si tě Scorpius vzal neznamená, že jsi něco víc v Aidanově životě, než bezdomovec, který žije před naším domem," řeknu neomaleně, ale pořád mluvím tak, aby nikdo z mojí rodiny neslyšel, jak hnusná jsem. "Přestaň se chovat jako kdybys byla jeho matka."

,,Možná že ty by ses mohla začít chovat víc jako matka," vyhrkne a hned je na ní vidět, že lituje toho, co právě vypustila z pusy. "Omlouvám se, já to nemyslela –"

,,Tahle konverzace je u konce," řeknu a vstanu, "Aidan se má se svojí průměrnou matkou dobře. Děkuji ale za tvou starost." S tímto se otáčím a odcházím od ní, uvědomuji si, že jakékoli šance, že by se z nás staly kamarádky jsou nyní pohřebené.

Jaká škoda.


11. kapitola - Odhalení



Still Delicate

Překlad: Online překlady

Betaread: Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?psid=260113



Prohlášení:

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který tuto ságu přeložil do češtiny. Autorská práva konkrétně k této povídce vlastní padfoot4ever, která napsala tuto fanfiction. Povolení k českému překladu patří  uživatelce Dominika.Del. Tento překlad je tvořen pouze pro duševní obohacení, nikoliv pro obohacení finanční. Nicméně, kopírování a případné porušování autorských práv je ilegální.



11. kapitola - Odhalení


Je hezké se občas svěřit někomu cizímu, což je přesně ten důvod, proč jsem opustila Brloh a ocitla se před domem Briana McDonalda. Nechala jsem Aidana ve Scorpiusově péči, neboť dnes je jeho den. Nebyla jsem příliš nadšená, že ho nechám s paní Kraví Ksicht Malfoyovou. Přesto si potřebuji promluvit s někým, kdo o pohromě v Příčné ulici neví, takže nebude schopný dát si mé problémy do souvislostí a přinutit mě se díky nim cítit špatně. Jsem sobecká, já vím.

Je téměř deset hodin, ale vidím zapnuté světlo v Brianově obývacím pokoji, takže vím, že není příliš pozdě, abych se zastavila na kus řeči. Mám ráda klábosení s Brianem. Nezná celou mou minulost, všechny chyby, které jsem udělala, a proto mě za ně nemůže soudit. A je senzační posluchač.

Zaklepu na dveře a jemu trvá méně než deset vteřin, než mi otevře. Drží knihu, ale nevidím na titul. Vypadá velmi překvapeně, že mě vidí - obvykle zavolám předtím, než se sejdeme.

„Rose," říká, "to je překvapení..."

„Omlouvám se, že jsem se stavila takhle bez ohlášení," začnu, „ale myslím, že někoho zabiju a potřebuju, abys mi to rozmluvil." Ustoupí stranou, abych mohla vejít, bez pronesení dalšího slova. To je to, co mám na Brianovi doopravdy ráda - nepokládá nepříjemné otázky. Je si vědom, že mu řeknu, co potřebuje vědět, a netlačí na mě kvůli dalším informacím. To je pravděpodobně důvod, proč jsem byla schopná udržet před ním skutečnost, že jsem čarodějka tak dlouho.

Brianův dům vypadá jako směska starých anglických domků a mládeneckého brlohu. Všude tu visí díla, která vypadají, jako kdyby byla zakoupená z Louvru v Paříži nebo v Metropolitní muzeum umění v New Yorku. Přestože se obrazy nehýbou, vyzařuje z nich něco zvláštního. Má tu také koberec, což domu ubírá mládenecký vzhled. I když jsem tu už párkrát byla, vždy se tu cítím vítaná, i přestože při vzpomínce, co se tu dělo na Silvestra, je mi trapně. Snažím se na to nemyslet a Brian to nevytáhl od té doby, co jsme se stali přáteli.

„V pohodě. Koho chceš zabít tentokrát?" zeptá se, zatímco za ním jdu do kuchyně. Kuchyň je dokonale čistá, což mě vede k myšlence, že tu pravděpodobně vůbec nevaří. Postaví na vodu a jde si ke mně přisednout ke stolu.

„Daisy," odpovím krátce.

„To je mi překvapení," odpoví sarkasticky, „co udělala?"

Začnu vyprávět příhodu, která se právě teď stala. Od té doby, co je Teddy zaneprázdněn svojí vlastní rodinou a prací, mám opravdu malou šanci si s ním sednout a promluvit. Brian je můj nový Teddy a tentokráte je to někdo, kdo by se mi líbil, což činí věci mnohem jednoduššími. Brian je jako takový ten gay kámoš, kterého jsem já ale nikdy neměla, jen je jaksi na holky. Je jako teplý Teddy na holky, kterého ale nechci.

„Tak počkej," řekne Brian poté, co dokončím svou řeč, „chceš mi říct, že tě nazvala špatnou matkou?"

„No..." zamyslím se, „... ne tak úplně. Ale myslela to tak!"

Brian přikývne a hloubá nad celou touhle situací. Pokaždé je to on, komu se svěřuju s tím, jak mě Daisy štve, a myslím si, že ji taky nemá rád, možná skoro tak jako já. Nebo je vůči ní možná jen zaujatý, protože je jediný, kdo to všechno zná z mého pohledu. Myslím si, že takhle to je lepší. „A ona si myslí, že byste měli mít opatrovnictví Aidana sjednané legálně od soudu?"

„Ano. Říká, že Aidanův domov je nestabilní. Tupá kráva."

„Souhlasil s tím Scorpius?" ptá se.

„Předpokládám, že ano," povzdechnu si. „Víš, zní to tak, jako kdyby ona rozhodovala za něj. Zatracený zbabělec, je příliš velký slaboch, aby za mnou přišel sám. Typický zmijozel..." V tom okamžiku ale strnu, řekla jsem toho moc.

„Eh... co to je zmijozel?" ptá se mě Brian, zatímco se tváří naprosto zmateně. Konev konečně zapíská, ale on na mě pořád kouká.

„To je slang pro někoho mazaného," rychle vyžbletnu, „je hrozně vyčuraný."

Nemyslím si, že mi věří. Začne dělat čaj a neptá se na žádné další otázky ohledně toho, co znamená zmijozel, ale cítím se pořád blbě. Je ke mně naprosto upřímný ohledně jeho života, práce, problémů ve vztazích, zatímco já mu neřekla o nejdůležitější věci v mém životě, věci, která mě dělá mnou. Lidé říkají mudlům o kouzelnickém světě neustále. Pamatuju si, když řekl Hugo své přítelkyni o tom, že je čaroděj. Nemohla mu hrozně dlouho uvěřit a on se musel strašně dlouho připravovat na to, kdy bude správný čas jí to říct. Jsou dokonce už i vydané knihy o tom, jak to co nejšetrněji říct mudlům. Jedna z nejznámějších se jmenuje 'Přiznání – Jsem čaroděj!' A co nejhoršího se může stát? Pokud mi nebude věřit, nebude to nějak extra vadit. Pokud mi věřit bude a bude to chtít vyslepičit ostatním, nikdo mu to nebude věřit. Můžu mu věřit. Můžu mu to říct.

„Jsem čarodějnice." prohlásím nahlas. Kdo potřebuje pitomou knížku, hm?

„Ne, nejsi," odpoví mi, zatímco postaví šálky s čajem na stůl. „Nebuď na sebe tak tvrdá. Sušenky?"

„Jasně..." Brian položí tác se sušenkami k čaji a přisedne si. Tohle není ta reakce, kterou jsem očekávala. „Ale doopravdy, jsem čarodějnice."

„Rose, máš strašnou tendenci podceňovat se, není to zdravé. Vídám to u dětí ve škole a –"

„Ne, ty mě neposloucháš!" skočím mu do řeči. „Přísahám na svoji smrt, jsem čarující, na koštěti létající a lektvary vyrábějící čarodějnice!"

Nakrčí obočí a kouká na mě. "Nechápu, co tím myslíš."

„JSEM ČARODĚJNICE!" vyjeknu znovu. Jak víc jasně to mám říct? Pořád se tváří zmateně. Vzdychnu a pořádně se nadechnu. "Chodila jsem do kouzelnické školy v Bradavicích. Pracuji u svatého Mungo, nemocnice pro kouzelnické úrazy a nemoci. Celá moje rodina jsou kouzelníci, až na rodiče mojí mamky, ti jsou mudlové – jakože lidé, kteří nečarují. Mám dokonce i hůlku."

Pokračuje v civění na mě. "Někdy opravdu nechápu tvůj smysl pro humor," dostane ze sebe.

S povzdechem zoufalosti vytáhnu hůlku, namířím ji na jeho šálek a proměním ho v myš. „Tak, jsi spokojený?" Koukne na myš a je vidět, že sedí jako přikovaný. Jako kdybych na něj seslala Petrificus Totalus. Má trochu pootevřenou pusu. Možná že nebyl zas tak dobrý nápad vybalit to na něj takhle pozdě večer.

„Co jsi to... Jak jsi to... m-myš..." vykoktá. Proměním myš zpátky v šálek. To ale způsobí, že se jeho zorničky rozšíří ještě víc. Zvedne šálek, prohlédne si ho a znovu ho položí na stůl. Potom se na mě zase podívá, pořád naprosto vyděšeně s otevřenou pusou.

„Je mi jasné, že je toho na tebe hodně," řeknu mile. „Ale už od začátků lidské existence tu byli kouzelníci."

Pořád mlčí.

„A je mi jasné, že na magii jsi přestal věřit jako malý, ale přísahám ti, že si z tebe nedělám srandu."

Pořád nic. Asi jsem tím z něj vysála celou jeho duši.

„A- uhm- Zmijozel je kolej v kouzelnické škole, do které jsem chodila. Já byla v Nebelvíru, v jiné koleji. Je to internátní škola..."

Je jako socha.

„Doufám, že stále můžeme být přáteli," řeknu nervózně. „Chápu, že je tohle pro tebe trošku nezvyklé..."

„Ty-tys proměnila můj šálek na myš," zaskřehotá. „To je víc než nezvyklé."

„Jo, no, možná že jsem ho měla přeměnit na kotě nebo něco takového," uznám s ohlídnutím na jeho reakci. Jeho oči působí dojmem, jako kdyby mu měly vypadnout z důlků.

„To dokážeš?" ptá se ohromeně. „Můžeš přeměnit šálek na kotě?"

Přikývnu, namířím hůlku na šálek a přeměním ho. Je to jednoduchá přeměna, ale on je z toho naprosto paf. Mudlové opravdu žijí prostým životem. Chápu, proč jsou jimi děda a Al tolik zaujatí. Po pár minutách to vypadá, že Brian přijal fakt, že jsem čarodějka, ale pořád tomu nemůže úplně uvěřit. Pokaždé, co mu předvedu sebejednodušší kouzlo, vypadá, jako kdyby měl omdlít.

„Věděl jsem, že jsi jiná," přizná, „ale tohle jsem vážně nečekal."

*

Po hodinách povídání s Brianem, zodpovídání všech jeho otázek kolem kouzelnického světa a po přinucení ho slíbit, že o tom nikdy nikomu neřekne ("Nechci skončit ve cvokárně – vezmu si to do hrobu," odpověděl), jsem zamířila domů a právě teď procházím letáky, které mi dal léčitel Kennedy. Ačkoliv jsem rozhodnutá, že nikdy nebudu mít čas nebo motivaci skutečně absolvovat nějaký z těchto kurzů, nechám je na kuchyňském stole a padnu do postele a úplně je pustím z hlavy.

Druhý den ráno řeknu holkám o mém rozhovoru s Daisy. Jak jsem předpokládala, jsou šokované.

"Ta intrikující, bezvýznamná nestydatá ženská!" plive Gladys vztekle, až připomíná mi velmi frustrovanou kočku. "S radostí bych jí řekla, co si o tom myslím!"

„Chceš, abychom to s ní vyřídily?" nabídne se Hazel. V hlavě se mi vynoří představa tří recepčních, jak si to štrádují v takovém tom mafiánském stylu k Daisy v zapadlé uličce. A věřte mi, Hazel, Gladys a Linda nejsou typy lidí, které bych chtěla potkat v takové ulici.

„Eh, ne, díky, Hazel," odpovím.

„Tohle jí nesmí projít," říká Linda, „Aidan s ní nemá nic společného. Když se oženil otec našeho Liama, jeho panička se nemohla dočkat toho, až se nás zbaví!"

„Chápete, co dělá," říká Gladys jednoduše a my všechny na ni koukáme, zaujaté tónem jejího hlasu. Chce říct něco důležitého. „Snaží se tě dostat ze scény," zalapá po dechu Linda, jako kdyby se jednalo o nějaké soudní drama.

„Ale prosím tě," řeknu.

„Zamysli se nad tím, když budeš mít legálně sestavený program ohledně Aidana, nebudeš se už muset tolik vídat se Scorpiusem a řešit kdy a kde si Aidana vyzvedne. Tudíž ti to snižuje vídání se s jejím manželem," řekne Gladys. „Musím přiznat, že je ta kráva docela chytrá."

„Když se mě snaží zbavit, proč mě prostě nezabije a je to?"

„Protože potom bys byla mrtvá ex-přítelkyně a ona by byla manželka, která by se ti nikdy nemohla vyrovnat, a matka, kterou by Aidan nikdy nemiloval," řekne Linda. „Gladys má pravdu – snaží se tě vystrnadit pryč! Stala by se z tebe zapomenutá ex-přítelkyně a neschopná matka!"

„Díky Lindo," zanaříkám. „Takže chceš říct, že je lepší, když nebudu mrtvá?"

„Ano! Eh, no já..."

Je dobře, že se řídím jenom polovinou věcí, co mi holky řeknou. Brianovy rady byly mnohem víc podstatnější - mám se nad to celé povznést. Mám být důstojná, klidná, rozvážná a nemám ji nechat převzít otěže. Může se mě snažit odstranit, jak bude chtít, ale nejsem ten typ člověka, co najednou zmizí do pozadí. Mám v plánu si o tom se Scorpisuem popovídat, až přivede Aidana domů. Proč, po pěti letech, chce najednou nařízené poručnictví? Bojí se snad, že uteču s naším synem někam pryč? Neposilovala jsem už několik let, tudíž pochybuji, že bych toho byla schopná.

Každý den máme v práci puštěné rádio a ve zprávách říkají, že finanční oddělení z Ministerstva daruje obrovskou sumu peněz na zrekonstruování Příčné ulice. Předpokládá se, že to zabere měsíce, aby vypadala tak jako dřív, ale všichni víme, že už nikdy to nebude to samé. Sklad strejdy George byl kompletně vyhozen do vzduchu, stejně jako jeho motivace. Bude to zázrak, jestli se Kejkle dají opět dohromady.

Na jiné stanici říkají, že náměstek ministra Timothy Russel bude zastupovat ministra do voleb, které proběhnou v létě. Kandidáti budou vyhlášeni v průběhu následujících týdnů. Doufám, že to mamka zkusí a nenechá se ovlivnit tím jejím pitomým pocitem méněcennosti. Vsadím se, že teta Audrey přímo skáče radostí z možnosti zapojit se a pohybovat se ve vyšších kruzích na Ministerstvu. Způsobuje mi migrénu.

*

Scorpius přivede Aidana domů jako vždy v šest hodin. Chová se naprosto normálně, jako kdyby nenavedl svoji ženu k tomu, aby mi ukradla mého syna. Vstoupí dovnitř, sedne si a začne si se mnou povídat, jako kdybychom se už nikdy neměli vidět. Nemůžu mu toho moc říct, když je Aidan stále v obývacím pokoji, tudíž neříkám vůbec nic.

„Proč jsi tak potichu?" zeptá se. „To je u tebe neobvyklé."

Nemůžu to v sobě už držet. Já nikdy nemlčím.

„Aidane, mohl by sis jít na chvíli hrát do pokoje? Potřebuju si o něčem promluvit s tátou," řeknu mu. Aidan se na nic neptá, jenom si s sebou vezme Ollie. Stejně je ve svém pokoji radši.

„Co jsem udělal?" ptá se Scorpius nervózně, když je Aidan pryč. „Protože ať je to cokoliv, omlouvám se a už to nikdy neudělám."

Potom mě to trkne – co když Scorpius opravdu neví, o co jde? Co když si to celé vymyslela sama Daisy? Co když mají holky pravdu a ona se mě snaží jenom vystrnadit ze Scorpiusova života? Dává to perfektně smysl – cítí se ohroženě. Tedy, kdyby měl Scorpius doopravdy problém s poručnictvím, přišel by sám a vyřešil by to se mnou on. To on je koneckonců Aidanův otec; proč by tedy nutil svojí manželku, aby to udělala za něj?

„Máš nějaký problém s naší... situací?" ptám se. Tváří se naprosto zmateně, což mi nasvědčuje, že o tom neví. "Kašli na to! Plácám nesmysly," řeknu rychle. Ne, tenhle boj je mezi mnou a Daisy a Scorpius o tom nemusí vědět. Jestli si myslí, že může hrát špinavě, ještě nic neviděla.

„Eh, dobře. Takže nemám problém?" ptá se.

„Ne, bože, Scorpe, nejsem tvoje matka." odseknu.

Vypadá, že taky něco odsekne, ale nakonec nic neřekne. Ani radši nechci vědět, co chtěl říct.

„Poslouchej, Rose, o té noci," začne pomalu. „Bylo to... hloupé. Neměl jsem sem chodit."

„Oh... ano."

„A Daisy by o tom neměla vědět," řekne. „Myslím, že by... se jí to moc... nelíbilo."

Fakt jo.

„Proč se ti líbí?" vyhrknu ze sebe. Tohle pravděpodobně nebyla ta nejlepší věc, na kterou jsem se měla ptát. Má právo mi vůbec neodpovídat. Ale já prostě nechápu, co by chlap jako Scorpius mohl vidět v ženské starší o deset let, která je naprostý blázen s blonďatými vlasy tak rovnými, jako kdyby neustále žhavila žehličku a nedělala nic jiného.

„Rose," vzdychne Scorpius, „musíme se bavit o tomhle?"

„Ne," odpovím, „jenom jsem byla... zvědavá." Zvednu se a odejdu do kuchyně, je mi trochu špatně z té atmosféry kolem nás dvou. My dva spolu skoro nikdy nemluvíme o Daisy. Mám pocit, že pokud budu ignorovat fakt, že jsou manželé, a jenom budu předstírat, že ona je jenom jeho nájemnice, bude mi dobře. Naneštěstí, Scorpius jde za mnou.

„Je to asi ten nejhodnější člověk, jakého jsem kdy poznal," řekne mi. Musím se přemáhat, abych si neodfrkla. „Myslí jenom na ostatní." Jo, jenom na to, jak mi ukrást dítě. „A pomohla mi s hodně... věcma."

„S jakýma věcma?" ptám se a najednou se cítím trochu dotčeně. „Proč jsem ti nemohla pomoct já?"

„Rose, ty jsi byla ty věci..."

Aha, tyhle věci.

„Byli jsme dobří přátelé, já a Daisy," pokračuje Scorpius. Že jsem se ho na to, já káča, vůbec ptala. „A když jsme se my dva rozešli–"

„Kdy?"

„Pokaždé," přizná. „Vyslechla mě a pomohla mi to překonat."

Jo, to mi je naprosto jasný. Není divu, že mě tak moc nenávidí. Jsem ta svině, která zlomila Scorpiusovo srdce a zavedla ho přímo do náručí neznámé stařešiny. Nějak tak.

„Rose, vídali jsme se i předtím, než jsme odjeli do Ameriky," řekne mi.

„Cože?!" vykřiknu pisklavě. „Ty jsi s ní randil už předtím? Jak dlouho?"

„Nevím," zamumlá. „Několik měsíců."

„Několik měsíců?!" zakvičím. Co je to sakra s mým hlasem? „Proč jsi mi to neřekl?"

„Protože to vůbec není tvoje věc!" zvolá. „A předtím, než začneš o Aidanovi a o tom, že jsi matka mého dítěte, já mám taky svůj život, víš. A není to zrovna tak, že ty bys za mnou přiběhla pokaždé, co sis někoho přivedla domů, třeba jako toho chlápka na nový rok!"

„Nic mezi námi nebylo!" vykřiknu. „A myslela jsem si, že jsme měli být přátelé! Ti si všechno říkají!"

Ticho. Neví, co mi na to má odpovědět. Já ale taky nevím, co říct dál. Byla jsem mnohem šťastnější, když jsem si myslela, že Daisy byla jenom nějaká spolupracovnice, kterou si Scorpius vybral jen tak, protože to je prostě debil. Fakt, že to byla předtím jeho přítelkyně a to, že ji má doopravdy rád – dělá se mi z toho špatně.

„Takže ty ji máš vážně rád?"

„Rose, vzal jsem si ji za manželku."

„Tvůj otec ji nemá rád," řeknu dětsky.

„Můj táta nemá rád nikoho."

„Má rád tvou mámu," řeknu mu. „Musí."

„Jo," zasměje se Scorpius. „V tom případě má rád jednoho člověka."

„A jsem si jistá, že má rád tebe, a tváří se, že ani Aidan mu nevadí."

„Dobře, nemá rád lidi, který jsou mimo jeho nejbližší rodinu," řekne. „Kam s tímhle míříš?"

„Nejsem si jistá, zapomněla jsem, co jsem chtěla říct."

Scorpius kroutí hlavou. Pořád mě pokouší Dracova nabídka na zbavení se Daisy, ale tak hluboko jsem ještě neklesla. Navíc, jsem si naprosto jistá, že se Draco zúčastňuje anonymních schůzek milovníků zla a tohle by ho akorát hodilo zpět tam, kde byl dřív.

„Co je tohle?" ptá se Scorpius a zvedá kus papíru. „Po-Ovcové lektvary?"

„Oh, to nic není!" řeknu rychle, zatímco mu seberu letáček z ruky. „Jenom taková věc, kterou mi dal jeden léčitel v práci ohledně večerních lekcí... Je to pitomý."

„Zúčastníš se toho?" ptá se.

„Ne."

„Proč ne?"

„Protože..." povzdychnu si, frustrovaně, „nemám na to čas, kvůli práci a i kvůli Aidanovi a tak celkově."

Vypadá naštvaně. "Rose, ale prosím tě. Můžu Aidana pohlídat, celá tvoje rodina by ho mohla na chvíli pohlídat- dokonce i ta bláznivá mudlovská ženská zezdola by si ho mohla na chvíli vzít, kdyby šlo doopravdy o tohle!" Myslím, že bych musela být na pokraji života, abych nechala paní McGuiennessovou hlídat mého syna. "Lektvary ti vždycky šly!"

„Moc ne," zamumlám.

„Ale jo. Zúčastníš se toho," řekne mi.

„Ne, nezúčastním."

„U Merlina, Rose!" řekne, vlastně skoro zakřičí. „Pořád si stěžuješ, jak tvůj život nestojí za nic, ale když máš možnost něco s tím udělat, tak to prostě vzdáš, protože se bojíš, že to zkazíš!" Proč mám pocit, že nemluví jenom o těch večerních hodinách? „Myslel jsem, že jsi byla Nebelvír! Myslel jsem, že máš být odvážná!"

„Nezvládnu to!" řeknu mu. „Tak co s tím?"

„Jde o to, že bys potom dělala něco, co bys doopravdy chtěla dělat," řekne mi. „Udělala bys pro sebe něco, co by ti pomohlo změnit to, co děláš teď." V tom má pravdu. „A možná bys přestala štvát všechny okolo." A tady, tady přesně to celý posral, jako vždycky. „Jdu, nebo tě zabiju," řekne. „Vážně víš, jak mě vytočit, Weasleyová."

Jde za Aidanem do jeho pokoje, aby se s ním rozloučil, a potom se přemístí pryč. Seberu letáček, otočím ho na přihlášku a začnu ji vyplňovat.


12. kapitola - Kompromis



Still Delicate

Překlad: Online překlady

Betaread: Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?psid=260113


(Máme tu další česko-slovenský překlad :-D)



12. kapitola - Kompromis


"Sakra, tohle je prostě typické, Jenny," vyplivla Dom. "Proč si Al nemůže vzít normálního člověka?"

„Tetička Dom řekla ošklivé slovo!" zachichotá se Remus.

„Mami, Dom řekla ošklivé slovo!" sdělí mi Aidan, kdybych ji čirou náhodou neslyšela.

„Ale prosím vás, běžte si vzít plíny," odsekne Dom. Vždycky byla tak krásně mateřsky založená.

„Nenosíme plíny!" zaprotestuje Aidan. "Nejsme mimina!"

Dom dnes hlídá Victorii Remuse. Jsme všichni u Jenny doma a pomáháme jí s plánováním svatby, která bude už za čtyři týdny. Jsem jediná, kdo ví o tom, že je těhotná, tudíž všichni ostatní jsou zvědaví, proč se svatbou tak spěchají. Lilly a Jennina sestra Gilian tu jsou také a pobaveně sledují Dom. Dom svatbu nechtěla, protože potom, co se stalo na svatbě Victorie, se zařekla, že se nikdy nevdá, ale dětem se nebránila.

Každopádně je vytočená z Jenniných plánů na naši dámskou jízdu.

„Myslím si, že víkend na venkově by byl fajn!" řekne Jenny. "Máme krásnou chatku, kde bychom mohly spát…"

„Dámský jízdy nejsou o východu slunce a chatkách – jsou o striptérech a panákách tequilly!" zvolá Dom a musím uznat, že má pravdu. Jenže striptéři a tequilla by asi nebylo to pravé pro těhotnou nevěstu.

„Co je to panák tequilly?" ptá se Remus.

"Je to typ pistole jako mají mudlové," řekne mu Aidan. Neobtěžuju se ho opravit. Oba dva vypadají, že se dobře baví sezením na Jennyiným jídelním stole s námi, zatímco si prohlíží svatební časopisy a vybarvují šaty načerno.

"Jenny," spustí Dom svým rozumným hlasem, "přemýšlej o tom. Tohle je tvoje poslední šance si pořádně užít. Opravdu chceš své poslední dny svobody strávit na zasrané chatě?"

"Tetička Dom řekla ošklivé slovo!" zakřičí znovu Remus a Dom jenom protočila očima.

"Dom, omez svůj slovník, když jsou tu děti," zasyčí Jenny a já přikývnu na souhlas. Už tak je dost špatné, že James je ta slova naučí i bez Dom.

"Dom má pravdu," podotkne Lily, "myslím, neměly bychom být trochu odvázanější? Tohle je jediná svatba u Potterů, které můžu být součástí, teda kromě mé vlastní!"

"A co James?" zeptám se.

"Ale prosím tě, toho si nikdo nikdy nevezme," řekne energicky. A asi má pravdu.

"Tohle je moje svatba. Tohle je můj holčičí víkend. Uděláme ho podle mě," trvá na svém Jenny, zatímco Dom si potichu odříkává ošklivá slova. "Takže jede Rose, Dom-"

"Nepočítej se mnou, tento víkend jsem zaneprázdněná," odvětí Dom suše.

"- Lily, Molly, Victorie, Gillian a Daisy. Myslela jsem, že by to mohlo být takové skromnější-"

„Počkej chvilku," přeruším ji, "kdo byla ta poslední?"

Jenny se na mě nervózně podívá. "Nemůžu ji vynechat, Rose. Myslím tím, je docela příjemná, když ji poznáš."

Vidím Aidana, jak se na mě dívá. Nechci o ní nic říkat tady před všemi, ale Jenny ví, na co myslím - ty podrazáku. Dom nadzvedne obočí na Jenny a usměje se.

"Tento víkend se stává lepším a lepším," řekne Dom sarkasticky. "Rose, a co kdybychom ty a já tento víkend zamířily do pánského strip klubu střelit si pár panáků tequilly?" Proč musí takhle mluvit před mým dítětem?

„Máma bude střílet nějaké panáčky!" křičí Aidan vzrušeně.

"Vďaka, Dom," zamrmlem, "a Aidan, prečo sa nepôjdete s Remusom hrať do obývačky?"

"Ale mami -"

"Teraz."

Dvojica chlapcov beží do obývačky, cestou šermujú pomyselnými prútikmi a vrhajú na seba vymyslené zaklínadlá. Otočím sa na Jenny a zabodnem do nej pohľad.

"Rose, viem, že ju nemáš v láske, ale nemôžem ju z toho vynechať," hovorí Jenny. "Myslím si, že s Daisy môžeš naozaj vychádzať, ak sa o to pokúsiš."

Jsem tak blízko tomu, abych začala ječet, že to není ani trochu vtipné. Kdyby jen tušily, jak to s Daisy je. Kdyby to byla moje víkendová dámská jízda, nepozvala bych nějakého ďábla, vypočítavou svini, kterou Jenny nenávidí…

"Pozvi Lauru!" navrhnu s úšklebkem. Jenny na mě jen zírá.

"Proč bych měla zvát Lauru?" zeptá se a mračí se na mě. "Nejsme zrovna nejlepší kamarádky."

"No tak to bude skvělá příležitost srovnat si všechny ty věci!" zazubím se na ni, a poté ještě dodám, "chci říct, je celkem milá, jakmile ji poznáte blíž." Jenny a Laura spolu nikdy nevycházely. Jenny si o Lauře myslí, že je sobecká mrcha, zatímco Laura považuje Jenny za malého a otravného svatouška. Nejsem si jistá, která z nich má pravdu. Někdy souhlasím s oběma, jindy zase ani s jednou. Záleží na náladě.

"Rose má pravdu," řekne Dom, "s Laurou je vždycky zábava."

Jenny vypadá, že je připravená mě zabít. Vždycky jí jde o to dávat lidem druhou šanci, takže ví, že by od ní bylo pokrytecké Lauru nepozvat. "Fajn, může jet," zamrmlá, "ale Daisy taky."

"V pořádku," zamumlám nazpět. Doufám, že tento víkend chytnu dračí neštovice.

Jennina sestra Gillian je jí velmi podobná. O dva roky starší, se stejnýma hnědýma vlasama a velkýma očima a je taky stejně malá. Největším rozdílem mezi Winterovými sestrami je to, že Gillian je mudla, stejně jako zbytek rodiny. Gillian je také tižší než Jenny a při jejím vystupování působí Jenny hrubě - a to už je co říct. Je jedním z těch lidí, u kterých se cítím nepohodlně při nadávání, mám pocit, že mě odsoudí, i když to je ten typ člověka, co by to nikdy neudělal. Jsem totálně zastrašená touhle skoro 160 cm vysokou, pěknou, šlechetnou a laskavou osobou. A jsem si jistá, že ona je zastrašená Dom, která vypadá, že problém s nadáváním před ní opravdu nemá.

Někdy přemýšlím, jestli je Dom skutečně dcerou tety Fleur. Mám takovou teorii, že jednoho dne, když byl stýček Bill v práci u Gringottových, přišla banku vyloupit recidivistka jménem Crazy Kym. Bill jí to samozřejmě po bouřlivé konfrontaci, která vedla k intenzivnímu rande v jednom z trezorů, vymluvil a po devíti měsících se objevilo na prahu Lasturového domu dítě a teta Fleur se rozhodla osvojit si ho – jenom strýček Bill viděl dopis přiložený k dětskému košíku: ,Je tvoje – Crazy Kym.' Takže ve skutečnosti teta Fleur neví, že Dom je Billovou biologickou dcerou.

Samozřejmě, že Dom vypadala velmi podobně jako teta Fleur, dokud si neobarvila vlasy na hnědo, což moji teorii kompletně posílá do kytek. Ale i tak, něco se muselo u Dom geneticky pokašlat – může být nádherná, ale stále má půvab wombata na drogách.

Po návštěvě u Jenny jdeme s Aidanem k mamce a tátovi na večeři. Děláme to tak každou druhou sobotu vždy, když není u Scorpiuse. Táta otevře dveře a hned na první pohled je vidět, že je naštvaný.

"Co se –"

"Audrey," odpoví jednoduše, a než se stihnu zeptat, co se děje, vběhne Aidan dovnitř, ani ho nestihnu chytit a odejít zase pryč – nedokážu tetu Audrey vystát. Ona je to, co byste nazvali kompletním a totálním psychopatem.

"Je tu?" zeptám se a projdu okolo táty dovnitř.

"Pomáhá mámě s její volební kampaní," vysvětluje. "Je tu šest hodin." Všimnu si, že v ruce drtí antistresový míček, který jsem mu dala k narozeninám.

Audrey sedí u kuchyňského stolu vedle mamky, s asi stovkou rozličných plakátů roztroušených po celé ploše a obsahujících slogany typu 'Weasley dokáže vše!' Máma vypadá, že ji brzy zabije.

"Hermiono, nechápu, proč mi nechceš dovolit použít na plakáty tuhle tvojí rozkošnou fotku, je opravdu moc pěkná," říká Audrey.

„Jsem tam v plavkách na pláži v Itálii!" protestuje máma a dodá. "A bylo to focené na mojí svatební cestě před 25 lety!"

"Ale, nebuď tak vybíravá…"

"Ahoj, Rose," vzdychne vyčerpaně máma, když si mě všimne a postaví se, aby mě objala. "Jak šlo plánování svatby?"

Zatímco vyprávím o svatbě Ala a Jenny, Audrey se tváří netrpělivě a otráveně a po chvíli začne bubnovat prsty o stůl, dokud nedomluvím. Ona je hrozná husa. To dokonce i strýček Percy má na lepší.

"Fajn, zpět k tvé kampani, Hermiono," tleskne Audrey, aby mě přerušila. "Myslím, že máme podporu skoro celé mudlorozené komunity…"

"Audrey, nejdeme trošku moc do budoucnosti?" zeptá se máma. "Předběžní kandidáti ještě nebyli ani oznámeni. Je na Starostolci, aby rozhodl, kdo všechno půjde do voleb – a já mezi vybranými být nemusím."

"Nesmysl, Hermiono, je jasné, že budeš vybraná!" vykřikne Audrey. Pro normálního člověka by to mohlo vyznít jako nefalšovaná podpora z tetiny strany, ale my ji známe až moc dobře. Audrey je zdaleka tou nejsobečtější osobou, jakou znám, a jediný důvod, proč chce mámu za ministra, nebo aspoň, aby kandidovala, je ten, že chce dostat své jméno do Věštce a aby se dostala výš v postu na ministerstvu. Dělala přesně to samé, když James dostal místo u Kudleyovských kanonýrů. Sláva může být vrtkavá, ale to neplatí pro tetu Audrey. Někdy přemýšlím, jestli si nevzala Percyho jenom proto, že je Weasley. Vlastně si to nemyslím – vím, že to tak je. Vždycky byla také naprosto poblázněná do strýčka Harryho, a to jenom kvůli tomu, že je asi tím nejvíc známým čarodějem na světě.

Táta začne připravovat večeři v naději, že Audrey pochopí skrytou narážku a vypadne, ale ta zůstává, dokud není večeře hotová, sama si vezme talíř a poděkuje tátovi. Když se konečně sebere a se všemi svými plakáty vypadne, vydechne si máma úlevou.

"Doopravdy budeš ministrem, babi?" ptá se Aidan mojí mamky.

"Nevím, zlatíčko," povzdychne si máma, "pokusím se."

"Budu muset pak pořád chodit do školy?"

"Ano," odpovím hned.

"Bude muset chodit máma pořád do práce?"

"Naneštěstí ano," odvětím.

"Ou," řekne zklamaně. Je jasné, že to, jestli se stane jeho babička ministryní, na něj to nebude mít žádný vliv. Co ale vypadá, že na něj bude mít velký vliv, je moje přátelství s jeho učitelem Bryanem. Pokaždé, co se u nás Brian staví, uteče Aidan do svého pokoje a třískne svými dveřmi jako náladový teenager. Už čekám, kdy si obarví vlasy na černo a začne si malovat oční linky ve snaze vypadat přesně jako jeho strýček Hugo – díky bohu, že z toho Hugo už vyrostl. Nevidím důvod, proč by ho můj vztah s Brianem zasáhl víc než Scorpiusova svatba s Daisy.

Daisy. Jen pomyšlení na její jméno mě přivádí k tomu, abych do něčeho bodala. Jenny by mohla být tou, koho bych pobodala, kdyby nebyla těhotná. To snad úplně ztratila hlavu? Proč by zvala Daisy na svoji víkendovou párty? Dělám, co můžu, abych se Daisy vyhnula, a doufám, že tak zapomene na všechny ty právní věci ohledně opatrovnictví. Většinou u nich Aidana jenom vyhodím na prahu, zaklepu a uteču, když slyším, jak jde někdo otevřít dveře. Vím, že v tom takhle nemůžu pokračovat do nekonečna, ale doufám, že to takhle půjde, dokud mu nebude sedmnáct. Přinejmenším do té doby, než začne chodit do Bradavic.

*

Naneštěstí se Daisy nemůžu vyhýbat do nekonečna. Čeká venku před bytem, když se vracíme z večeře u rodičů.

"Sakra, zapomněla jsem vyvěsit česnek," zamrmlám nahlas.

"Ahoj, Daisy!" vítá ji Aidan natěšeně.

"Ahoj, zlatíčko," usměje se. Je to tak odporné. Otevřu dveře a Aidan vběhne dovnitř přivítat se se štěkající Ollie. Cítím se trochu provinile, že nechávám Ollie celý den samotnou, takže ji většinou nechám u Teddyho, anebo si ji někdy vezme paní McGuinessová z přízemí a předstírá, že si nevšimla toho, jak je Ollie zlá – hafoni od přírody nesnáší mudly, ale Ollie se zdá být dost krotká v porovnání s většinou z nich. Nekouše Brianovy nohy, když vejde do domu, ale zato podává slušný výkon ve vrčení. Dnes šla ale paní McGuinessová na pohřeb a Teddy byl u babičky, takže Ollie musela zůstat doma sama. Paní Guinessová a její postarší přítelkyně Tabitha jsou pravidelné návštěvnice pohřebů. Je jedno, jestli dané osoby znají nebo ne, vydají se na pohřeb na čaj a sendviče zdarma, a samozřejmě, na nekonečné deprimující drby.

"Co tu děláš?" zeptám se hrubě, když je Aidan z doslechu.

"Můžu jít dovnitř?" zeptá se Daisy.

"Myslím, že ne," odpovím jí.

"No tak, Rose, jsme obě dospělé," poví a zkříží si ruce. "Jen jsem se chtěla omluvit za to, co jsem ti minule řekla. Bylo to ode mě zlé, vím to."

Chvíli si ji prohlížím. Bolí mě to přiznat, ale vypadá dobře na to, že jí je třicet tři. Chci říct, nemá na obličeji ani jednu vrásku. Musím se jí zeptat, jaká liftingová kouzla používá, protože není možné, aby takhle vypadala od přírody.

"Ví Scorpius, že tu jsi?" vyptávám se.

"Ne," odpoví klidně. "Myslela jsem, že bysme to měly vyřešit jen my dvě."

"Takže neví o celém tomhle ´právním opatrovnictví´?"

"Môžem ďalej?" vzdychne si Daisy. "Mám pocit, že tvoj sused ma pozoruje."

Nemohla sa mýliť v jej obavách. Starý Frankie Rice od vedľa má tendenciu tráviť celý deň sledovaním, cez kukátko, kto prechádza okolo. Potom sa na vás vrhne v najnečakanejšiu chvíľu s otázkou: Kam ste šli o 6 toto ráno? Šance, že počúva našu konverzáciu, sú smiešne vysoké, takže uhnem stranou a s nechuťou nechám Daisy prejsť do bytu.

Bohužiaľ, nedostane sa ďalej ako na chodbu. Stojím so založenými rukami, pozerám na ňu a čakám, až si vypočujem, čo má na srdci.

"Ospravedlňujem sa za to, čo som ti povedala," povie.

"Ako si už povedala. To je všetko?"

"Nie."

Vyzerá trochu naštvane, ale nič nepovie.

"Rapídne strácam záujem," poviem jej, "prosím, len vysyp, čokoľvek si mi prišla povedať, a odíď."

"Prečo ma tak nenávidíš?" zasyčí nahnevane. " Iba som sa snažila vždy byť na teba milá-"

"Kritizovaním môjho rodičovstva? Máš zvláštnu predstavu 'milého', " osmievam sa.

"Už som povedala, že mi je ľúto, mohla by si byť slušná a aspoň predstierať, že si prijala moje ospravedlnenie!" zašepká divoko. Aidan si teraz zapol telku, dúfam, že nás nemôže počuť. "A ja som sa iba snažila pomôcť ti s tvojím opatrovníctvom! Znieš, ako keby sa ti pokúšam ukradnúť tvoje dieťa alebo tak!" Nepoviem nič, pretože to je presne to, o čo si myslím, že sa snaží. "Rose, viem, že si veľmi zaneprázdnená prácou a Jenninou svadbou a teraz tie večerné kurzy..."

"Počkať, Scorpius ti o nich povedal?" preruším ju. "Povedal ti o večerných hodinách?"

"Áno, spomenul ich," pokrčí plecami, "je môj manžel, hovorí mi všetko." Jasné, stavím sa, že ti nepovedal, že pred pár týždňami spal v mojej posteli. Na mojej posteli. Nie v nej. A takisto sa stavím, že jej ani nepovedal, že je dyslektik. "Len ti chcem pomôcť," zopakuje Daisy.

"Prečo by si mi chcela pomôcť?" spýtam sa skepticky.

"Pretože znamenáš veľa pre Scorpiusa," hovorí rýchlo, "a bola by som rada, ak by sme spolu vychádzali. Vykročili sme nesprávnou nohou. A… vieš, môžme len zabudnúť na tú záležitosť s opatrovníctvom."

Stále som riadne skeptická. Prečo by to pustila k vode tak rýchlo? Navrhla to Scorpiusovi a ten sa jej preto vyhrážal rozvodom? Dobre, to je asi len zbožné prianie z mojej strany. I tak, čo by sa mohlo stať (čo sa eventuálne mohlo stať), že už v tom nechce pokračovať?

"Som príliš priama pre svoje dobro," pokračuje Daisy. "Vždy strkám svoj nos do cudzích vecí. Vážne ma to mrzí." Vystrie ruku. "Priatelia?" Ostanem na ňu hľadieť. "Alebo aspoň nie nepriatelia?"

Prikývnem a potriasem jej rukou, potom odíde. Teraz si však niesom celkom istá, čo si mám o nej myslieť. Všetko, čo viem, je, že jej neverím. Napriek tomu zabudnem na všetko okolo nej a idem pomôcť Aidanovi s cvičeniami z abecedy.

*

"Prečo v mene všetkého, čo je magické, by som mala chcieť ísť k Jenny Wintersovej na babský víkend?"

Lauru zrovna nepoháňa myšlienka výjsť si s nami na vidiek. Je ešte menej nadšená než Dom. Jenny ma poverila úlohou pozvať Lauru, pretože preferuje sa s ňou rozprávať čo najmenej, ako je možné. Tak som sa pozvala k Laure po práci, aby som ju poprosila, aby prišla.

"Protože jestli nepřijdeš, nebudu mít komu si stěžovat o Daisy," povím jí.

"A co Dom?"

"Vypadá to nepravděpodobně, že by Dom vůbec přišla," říkám. "Právě shání na tento víkend levné ubytování v Moskvě."

"Co Lily?" ptá se Laura zoufale. "Nebo Moly nebo kdokoliv jiný!"

"Lily má Daisy z nějakého důvodu ráda!" vykřiknu, "A na to druhý nebudu ani odpovídat. Prosím pojeď, Lauro!"

Laura protočí očima, povzdechne si a na minutku se zamyslí. "Fajn," zavrčí nakonec, "pod jednou podmínkou."

Áno, čokoľvek.

"Jsme si teď úplně kvit. Nemůžeš už dále používat tu: 'zachránila jsem ti život' věc proti mně." Má na mysli tu chvíli z šestého ročníku, kdy jsme já a James našli Lauru zhroucenou v koupelně po předávkování Hubnoucím lektvarem. Mám tu tendenci to používat proti ní, když chci, aby bylo po mém.

Nikdy som netvrdila, že som dobrým človekom.

"Platí," súhlasím.

"Nemôžem uveriť, že som s tým súhlasila," zamrmle Laura." Rose, Jenny Wintersová je pre mňa Daisy, dúfam, že to vieš."

"Není až tak špatná," říkám, "Není to tak, že by si brala lásku tvého života nebo tak něco."

"Al mohl být láska mého života," povídá Laura. "Já jsem se k němu nikdy předtím nedostala, než ho v šestém ročníku sbalila."

"Pretože si bola zaneprázdnená ´polapením´ jeho brata," hovorím jej. Zamračí sa na mňa.

Pravděpodobně bude nejlepší se k tomu znovu nevracet.


13. kapitola - Víkend s Jenny, část I.



Still Delicate

Překlad: Online překlady - DaDas, Sally, kar

Betaread: Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?psid=260113



13. kapitola – Víkend u Jenny, část I.


„... takže teď mám tři kluky, když nepočítám Jasona, který je spíš kolega, kterého občas políbím. Takže jsem se zeptala mámy, co bych měla dělat – kterého si mám vybrat? Martin je tak hezký, ale Kevin je zase tak inteligentní a Nathan tak úspěšný – nemůžu se rozhodnout! Být populární je občas strašně unavující. Tomu byste prostě nerozuměly, předpokládám..."

„Gillian, žádná šance, že bys to mohla vpálit rovnou do stromu?" přeruší Dom Mollynu řeč, která nás nudila posledních 25 minut. Gillian, sestra Jenny, vypadá z Dom nepatrně vyděšená. Myslím, že nás ještě neskousla.

Jsme na cestě k chalupě na Jennin dámsky víkend. Byl to její nápad vzít otcův minibus a svézt se místo využití přenášedla. Nejeví se to jako jeden z jejích lepších nápadů. V podstatě je to ta nejhorší myšlenka, jaká kdy byla koncipována jakoukoli lidskou bytostí, včetně těch od Theodora Froggsa, který chtěl být prvním čarodějem, který nahý na své koštěti přeletí Atlantik. Myslím, že spadl někde nad Irskem po zvláště hnusné bouři a byl nalezen bandou mudlů na poli.

Ano, tohle je naprosto horší nápad.

Zařídila jsem si na dnešek, pátek, pracovní volno a nechala Aidana se Scorpiusem na jejich chlapský víkend. Jen doufám, že budou oba naživu, až se vrátíme.

Gillian řídí, s Jenny a její přítelkyní Kate na předních dvou sedadlech pro cestující. Já jsem zaseknutá mezi Molly a Dom a za námi jsou Lily, Daisy, Victoire a Laura. Laura původně seděla na místě Molly, ale po třech minutách jízdy si postěžovala, že se úplně vzadu necítí dobře, takže Laura souhlasila s výměnou míst, pokud jí to zavře klapačku.

Nezavřelo.

„Jenom žárlíš, že já mám kluky, Dom," řekne Molly povýšeně. Nejsem jediná, kdo si nad tímto tvrzením odfrknul. Dom je částečně víla; Molly je částečně teta Audrey. Nepotřebujete být génius, abyste přišli na to, kdo má víc kluků. Dom se ani neobtěžuje na to odpovědět.

„Už tam budeme?" kňučí Molly.

„Máme před sebou další tři a půl hodiny," poví jí Jenny, „takže si udělejte pohodlí."

„Zabte mě," zamumlá Dom.

„Je někdo pro trochu her na ukrácení cesty?" zeptá se zpoza mě rozjařeným tónem Daisy. Vážně, z té ženské mi je zle. Vlastně je mi teď fyzicky špatně. Dom při pohledu na mě převrátí oči a já jsem ráda, že vím, že nejsem jediná, kdo je tímto nápadem znechucený.

„Skvělý nápad, Daisy!" řekne Lily. Zrádce. Potom, jako hromada dětí, začnou všechny hrát 'Špehuju'. Molly začne.

„Špehuju svým malým okem něco, co začíná na 'P'!" Tváří se náramně hrdě, jako bychom neměly nikdy přijít na to, co myslí.

„Pes?" zeptá se Dom.

„Cože? Tady okolo není žádný pes," prskne nazpět, očividně naštvaná tím, že Dom nebere tuhle hru vážně.

„Ne, jen jsem si myslela, že jsi mrkla do zrcátka nebo tak něco." Musím si s ní kvůli tomu plácnout. Dobré odpálkování si zaslouží pořádné plácnutí.

„Dom už dál hrát nebude," řekne Molly dětinsky.

„Špehuju svým malým okem něco, co začíná na 'K'," řeknu.

„Kráva?" ptá se Dom a ukazuje na Molly.

„Velmi pěkné, Dom!"

„Sklapněte!" zaječí na nás Molly.

„Holky, přestaňte si Molly dobírat," volá Jenny zepředu. Molly se na nás prohnaně ušklíbne, spokojená, že jsme byly seřvány. Jak může být s námi příbuzná?

„Věděla jsem, že jsme se měly přemístit," mumlá Dom. „Když už o tom mluvíme, jak šla tvoje první lekce přemisťování, Rose?"

Doufala jsem, že všichni zapomenou na to, že jsem minulý týden začala chodit na lekce přemisťování. Už tak je špatný, že jsem jediná z celé mé rodiny – kromě Aidana – kdo se neumí přemístit, ale nenávidím, že to všichni i ví. Všechny dívky v autě utichly, aby slyšely moji odpověď.

Po pravdě, lekce šly to v pohodě. Mohly dopadnout líp, ale také mohly probíhat hůř. Když jsem v sobotu ráno dorazila na ministerstvo na kurz, teta Audrey ve vstupní hale rozdávala letáky s máminou tváří a jasně červeným nápisem 'Volte Weasleyovou'. Věděla jsem, že neměla na písmo vybrat červenou. Budí to dojem komunismu. Nepodařilo se mi jí vyhnout, takže mi teta předala celou hromadu letáků na rozdávání v mé třídě přemisťování.

Nemusela mi toho strčit celý balík. Ve třídě byli jen tři lidi včetně mě. Ti dva další byli chlapi kolem čtyřicítky. Jeden z nich, Mike, v Bradavicích přemisťování neabsolvoval a až doteď se k tomu nevrátil. Když se chce někam dostat, používá přenášedlo. Druhý chlápek, John, má po bitce s bratrem vymazanou paměť a musí se všechno učit znova, včetně přemisťování.

Ten fakt, že nás tam bylo tak málo, znamenal, že kdykoliv se odštěpím, tak si toho každý všimne. Naštěstí se to stalo jen jednou a nebylo to až tak vážné. Přišla jsem jenom o kousek svého malíčku na noze. Nicméně, na konci těch dvou hodin jsem se už dokázala úspěšně přemístit. Díky bohu, že už zbývají jen tři další lekce.

„Šly dobře," říkám.

Po dvou hodinách jízdy, a když měl už každý dost Mollyina fňukání, se zastavíme v piknikovém parku, abychom si protáhly nohy. Jenny přinesla celou horu sendvičů pro každého a láhev čaje. Toto musí být ta vůbec nejdivnější dámská jízda. Zapomeňte na růžová péřová boa a okázalé loučení se svobodou – my máme sendviče se šunkou a sýrem. A i když zastavit se na snězení oběda venku uprostřed února může pěkně znít, je to asi taková zábava jako sáňkování po Himalájích holým zadkem.

Dom, Laura a já jsme se oddělily od skupiny na krátkou procházku po parku. „Nemyslím si, že s ní dokážu ještě vydržet," mumlá Dom. „Proč musela Jenny pozvat ze všech lidí zrovna Molly?"

„Já vím," souhlasí Laura, „zapomněla jsem, jak otravná byla ve škole." Zastavíme, sedneme si na několik velkých kamenů a přitáhneme si kabáty víc k tělu.

„Molly vem skřet, co si ale myslela, když pozvala támhletu?" zeptala jsem se, znechucená tím, že na ni ještě nepřivedly řeč.

„Myslíš Daisy?" ptá se Dom. „Ano, koho jinýho?"

„Není až tak špatná," říká Dom. „A nezabij mě."

„Není tak špatná?" posmívám se. „Ta ženská je úplná noční můra."

„Já ji ani doopravdy neznám," pokrčí rameny Laura. „Co ji dělá takovou noční můrou? Kromě toho, že si vzala Scorpiuse, samozřejmě."

„Za prvý je to neskutečná mrcha," začala jsem. „Myslí si, že je lepší než ostatní. Nevšimly jste si, jak je nafoukaná?" Obě pokrčily rameny. „A chce Aidanovo poručnictví." To vyvolalo reakci. Přestože to vlastně není pravda.

„Ona co?" vykřikla Dom.

„Do hajzlu," vydechla Laura.

„No, myslí si, že Scorpius a já bychom měli mít smlouvu o opatrovnictví," přiznávám. Vypadají teď mírně zklamaně. „Měli jsme se skvěle před tím, než přišla! Panička Kraví-ksicht si myslí, že ví, co je nejlepší pro mého syna. Jediný důvod, proč je Scorpius s ní, je, že jsem ho odmítla."

„Ehm." Moje srdce doslova prestalo biť pri zvuku hlasu ďalšej osoby. Všetky tri sa v rovnakom čase otočíme a ocitneme sa tvárou v tvár s objektom záujmu. Daisy.

„Jenny říkala, že za minutu odjíždíme," povídá, tváří se zamračeně, a poté se otočí a vrátí se do minibusu. Dom a Laura se na mě podívají s vytřeštěnýma očima, úplně ponížené.

Sakra. „Myslíte, že mě slyšela?" zeptám se šeptem.

„No, jestli tě neslyšela, tak je to hluchá panička Kraví-ksicht," říká Laura. Dvojité sakra. *

Po celý zbytek jízdy je Daisy naprosto zticha. Sedí úplně vzadu a zírá ven z okna se zkříženými pažemi. Vím, že by mě to nemělo trápit, ale trápí. Cítím se vinná, i když ji nenávidím. Dom a Laura ke mně neustále vysílají ty pohledy, takže se na ně už nemůžu dívat. Zdá se, že Molly si žádného napětí nevšimla a dál pokračuje ve svém nepříjemném šprýmování, dokud konečně nedorazíme k chalupě rodiny Wintersových, která mi načas vyžene z hlavy veškerý pocit viny. Vylezeme z minibusu.

„A sakra – ty si děláš srandu."

Musím říct, že vzhledem ke stavbě, která před námi stála, mi reakce Dom přišla celkem klidná. Myslela bych si, že si bude rvát vlasy a nadávat silným hlasem, popadne Jenny kolem krku a uškrtí ji. Protože já mám docela blízko k těmto věcem a jsem na sebe pyšná, že toleruji takovéhle věci lépe než Dom.

„Tady celý víkend nezůstaneme," otáčí se k Jenny, „ani omylem."

Chalupa rodiny Wintersových není nic víc než chatrč se zimní zahradou, jemně řečeno. Vypadá, jako by se při jakémkoliv náznaku větru měla zhroutit. Jde o malý přízemní domek s prosklenou verandou, která působí naprosto nemístně, nalepená na boku. Zahrada je přerostlá, protože ji podle Jenny nikdo od minulého léta nepoužíval. Zdá se, jako by ji nikdo nepoužíval od dob středověku. Možná je to jenom nějaký vtip nebo tak něco. Nebo možná je to zevnitř kouzelně zvětšený.

Ale znovu, Jennina rodina jsou všichni mudlové. Myslím si, že tenhle víkend bude můj konec.

„Vevnitř je to krásný," říká Jenny upřímně.

„Je tam pokoj pro nás deset?" zeptám se, i když už znám odpověď. Jenny vypadá trochu znepokojená, jako by si neuvědomila, že nás pozvala deset. Věděla jsem, že jsme měli nechat Molly doma. A Daisy.

„My to zvládneme," říká Jenny ne moc přesvědčivě.

„Jen míli odtud je hezké jezero," snaží se Gillian, aby situace vypadala o trochu lépe.

„Skvělé, aspoň se můžeme někde utopit," poznamenává Dom nevrle.

„No tak, usmějte se holky," říká Jenny, „jsem si jistá, že se tu budeme bavit!"

Dom a já si vyměníme pohledy a úplně ji ignorujeme.

Vnitřek není o moc lepší než zevnějšek. Ve skutečnosti je mnohem horší. Je tam obývací pokoj s gauči a malá kuchyňka s těsně přiléhající nejmenší koupelnou na světě. Bez sprchy. Fakt, jen hadice trčící ze zdi nad záchodem. Jsou tam dvě ložnice, obě menší než Aidanův pokoj. Vlastně celá chata je menší, než můj byt, který je pro dva lidi dost malý – teda vlastně jednoho a půl, protože Aidan je dítě. A nás je tu deset.

„Dobře, kdo teda bude spát na střeše?" ptám se.

„Zabírám si postel!" křičí Molly.

„Další postel!" volá Lily.

„Gauč!" vykřiknou Laura a Dom nastejno.

„Eh, neměla by Jenny dostat postel, když je to její víkend a tak?" ptám se. Ostatním ta moje velkorysá stránka připadá podezřelá. A věřte mi, kdyby nebyla těhotná, tak by to byla ona, kdo by spal na střeše.

„Fajn," říká Lily, když vidí, že se Molly své postele v dohledné době nevzdá.

Jenny zapálí oheň, protože topení nefunguje. Všechny sedíme v kruhu v obývacím pokoji, a když se začne stmívat, zabalíme se do dek. Měla jsem vědět, že tohle bude obtížný, vzhledem k tomu, že jsme si měly vzít své vlastní spací pytle. Zatímco se všechny zabývaly holčičím povídáním a bezduchým pomlouváním, nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem se vinná. Teda, já vím, že nemám ráda Daisy a nesnažím se to ani moc dobře skrývat, ale nikdy jsem ve skutečnosti nechtěla, aby mě slyšela říkat takové věci za jejími zády. Zdá se to moc prohnaný. Celý večer je hrozně tichá, i když Victoire se ji snaží zapojit do rozhovorů. Vypadá to, že si Daisy a Victoire spolu sedly, protože jim je skoro stejně - no, Victoire je dvacet sedm a Daisy okolo stovky, takže Victoire je jí věkem jaksi nejblíž.

Nemůžu si ani o tom promluvit s Dom a Laurou, protože tenhle dům je tak zatraceně malý, takže by to každý slyšel. Tudíž si musím sebou nést vinu, dokud není čas jít spát – někdy kolem půl jedenácté. Jenny, Gillian a jejich mudlovské kamarádka Kate si zaberou jednu z ložnic, zatímco Molly si bere druhou. Victoire odstrčí Dom z gauče a zabírá si ho pro sebe, kdežto Laura dovolí Daisy, aby měla ten další. Myslím si, že se taky cítí vinná ohledně toho, co se stalo. Protože v obývacím pokoji není na zemi moc místa, tak Lily neochotně souhlasí s tím, že bude s Molly spát na zemi v ložnici. Dom, Laura a já se tedy poskládáme na ledové podlaze obývacího pokoje ve svých spacích pytlích, s kabáty nataženými přes pyžama.

„Náramná sranda," zamumlá si Dom pro sebe, když všechny upadneme do velmi nepohodlného spánku.

V půl deváté Jenny vpadne do obývacího pokoje a mává hůlkou na závěsy, aby je roztáhla. Když nám do tváře zaútočí denní světlo, přidávám se k Dom, Lauře a Victoire v naštvaném bručení. Ačkoliv je ta podlaha hodně nepohodlná, tak bych na ní klidně spala dalších pár hodin, kdybych mohla.

Daisy, jak jsem si všimla, sedí na gauči už vzbuzená. Zajímalo by mě, jak dlouho je v tomhle stavu.

„Honem, holky, proberte se!" volá Jenny šťastně. „Jdeme na túru!" Potom vesele vběhne do koupelny. Laura si zase lehne a chystá se usnout, zatímco Dom se na mě nevěřícně podívá.

„To nemyslela vážně," řekla Dom ochraptělým hlasem. „Jestli si myslí, že půjdu na výlet, tak něco uvidí ..."

Jenny zakrátko vyrazí z koupelny do pokoje k Molly a Lily, aby je vzbudila. Co se sakra stalo s ranní nevolností? Těhotní lidé by měli mít mizerná rána, ne chodit na túry! Když jsem byla těhotná s Aidanem, zvracela jsem celou dobu až do oběda a někdy i večer. Je to oficiální – Jenny Winters je hříčka přírody.

O půl hodinu později jsme všechny vzhůru a oblečené. Daisy se mi úplně vyhýbá, jak nejlépe to v tak malém prostoru zvládne, a já napůl přemýšlím o tom, jestli mě náhodou neplánuje na túře shodit ze stráně dolů. Ani se na mě nepodívá.

Jenny vede skupinu a povídá nám, že kopec, na který se chystáme vylézt, je jenom hodinu od chalupy. Jenom.

Dom, Laura a já se loudáme vzadu za všemi ostatními, takže využívám příležitosti, abych si s nimi promluvila o té situaci s Daisy.

„Neměla bych se omluvit?" ptám se. „I když jsem mluvila od srdce?"

„Byla jsi trochu mrcha," říká Laura, „ale neomlouvala bych se za to, kdo jsem."

Dom kývne na souhlas. Teď se cítím hůř. Nejsem až taková mrcha, že ne?

„Měla bych to udělat teď?" ptám se.

„Dělej si, co chceš," supí Dom. „Sakra, tenhle kopec bude moje smrt."

Daisy je nahoře před námi spolu s Victoire a mudlovskou Kate, které jsem doposud řekla jen dvě slova. Věnuji Lauře a Dom poslední pohled, pohled, kterým se dívá voják, když odchází do bitvy.

„Jestli nebudu do deseti minut zpátky, řekněte Aidanovi, že ho miluju," říkám.

„A Scorpiusovi," dodává Laura. Myslí si, že je tak vtipná.

Posbírám všechnu svoji energii a běžím dopředu, abych dohnala Daisy. Nenávidím omlouvání. I když jsem já ta špatná. Je to o mnohem horší, když jsem ta špatná.

„Eh, Daisy?" zavolám, když už jsem skoro u nich. Přísahám, že jestli po tomhle nezhubnu, tak budu brečet. Po uběhnutí té krátké vzdálenosti jsem úplně zadýchaná. Daisy vypadá, že je v pohodě – kráva. Otáčí se ke mně, mírně překvapená, že jsem na ni promluvila, a zastaví se. „M-můžu si s tebou na minutku promluvit?"

„Jasně," odpoví bez zájmu. Kate a Victoire se dovolily a ona jim řekla, že je dojde. „O co jde?"

„O včerejšek," povídám, stále trochu udýchaná z běhu a z nervozity. Sklopí pohled dolů ke svým nohám. „Ehm... je mi líto, že jsi to slyšela." Teď zvedne pohled vzhůru a zírá na mě nevěřícným pohledem.

„To je to, za co se omlouváš?" zasměje se, ne zrovna příjemně. „Ty se omlouváš za to, že jsem tě slyšela? Ty se neomlouváš za to, co jsi řekla?"

Najednou na mě přijde takový nával zlosti z toho, jak se na mě dívá. Jako bych byla jediná mrcha v téhle situaci. Ona je ta, která začala tenhle spor. Ona je ta, která mě nazvala špatnou matkou. Ona je ta vlezlá kráva. Nemá právo mě nutit cítit se špatně.

„Ne, neomlouvám se za to, co jsem řekla," říkám vzpurně. „Vlastně jsem mohla říct ještě spoustu věcí, kdybys mě tak neslušně nepřerušila."

Teď vypadá doopravdy šokovaně. Nemyslím si, že mé drzosti věří. Ani já tomu nevěřím. Nikdy dřív jsem nebyla drzá. Dom a Laura už se k nám blíží – alespoň mám posilu, kdyby se mě pokusila zabít.

„Nevím, co na tobě kdy Scorpius viděl," říká Daisy krutě. „Nejsi nic jiného než zkažený sobecký spratek, který si myslí, že je mnohem lepší než všichni ostatní." Zřejmě přišla řada na ni, aby si vylila srdce. „Dala jsem ti šanci, ale ty jsi byla od prvního setkání jen nesnesitelná mrcha! Házela jsi po mně hnusný pohledy, i když jsem ti nic neudělala. Překroutila jsi moje slova, když jsem se ti jen snažila pomoci! Ty víš, že Scorpius byl kvůli tobě už dlouho zmatený." Zvedla jsem obočí. Nemůže nic vědět o mně a Scorpiovi. „Ty víš, že se mi svěřoval měsíce a měsíce před tím, než jsme spolu začali chodit. A snažila jsem se ti dát šanci po naší svatbě, prostě kvůli tomu, že jsi Aidanova máma a součást našich životů, ať se mi to líbí, nebo ne. Ale teď jsem zjistila, že nejsi nic víc než mrcha, která mu zlomila srdce." Dom a Laura se k nám dostaly už hodně blízko.

„Kdo si sakra myslíš, že jsi?" zakřičím podrážděně. „Proč si myslíš, že je vůbec Scorpius s tebou? Jsi jeho odrazový můstek!" Uvědomím si, že to pravděpodobně zní směšně. Dokonce i Daisy se nad tím zasmála. Potom se otáčí, aby dohonila Victoire a Kate. „MĚ POŽÁDAL O RUKU DŘÍV!" zakřičím nahoru do kopce.

Všichni si přestanou povídat a otáčí se čelem ke mně. Zřejmě jsem křičela hlasitěji, než jsem chtěla. Daisy se na mě mračí, jako kdyby nevěděla, jestli mně má nenávidět, nebo jestli mi má věřit. Nikdy jsem jí to nechtěla říct, i když jsem si myslela, že jí to Scorpius řekl. Očividně ne. Dom a Laura mě teď dohonily a obě jsou v rozpacích a překvapené mým výbuchem.

„Lžeš," říká Daisy tiše.

Oplácím jí pohled. „Věř si, čemu chceš. Já se vracím do domu."

Otáčím se a vydávám se dolů z kopce. Odmítám nabídku Dom a Laury, že se ke mně přidají. Ve chvíli, kdy dorazím zpět, začíná pršet, takže vím, že nezůstanu sama dlouho. Ve skutečnosti jsem sama celých pět minut, protože Jenny se vrátí brzo po mně a vypadá extrémně naštvaná.

„Jenn, promiň," začínám. „Nechtěla jsem ti zničit víkend-"

„Drž hubu," vyštěkne. Jsem omráčená – Jenny mi nikdy dřív neřekla, ať držím hubu. „Proč jsi k Daisy pořád tak strašná? Není to její chyba, že jsi pořád zamilovaná do Scorpiuse!"

„Nezačínej s tím i ty," říkám. „A mimochodem, ty bys měla být na mojí straně."

„Vždycky jsem byla na tvé straně," říká naštvaně. „Ale je to těžší a těžší, když chceš být tak krutá!" Posadí se na gauč, což mě donutí sednout si vedle ní. „Je mi to líto, Rose, ale musíš Scorpiuse nechat být. Nemůžeš očekávat, že bude navždy sám, a nemůžeš nenávidět Daisy, jenom protože si ho vzala. Není to její chyba."

Vím, že má pravdu. Samozřejmě, že to vím. Vždycky jsem to věděla. Stejně jako jsem věděla, že jsem nemohla vinit Victoire, když si brala Teddyho – jen se to zdá jako nejjednodušší věc, kterou udělat.

„Nech ho být," povídá mi Jenny. Tohle bolí. Pouhá myšlenka na to, že mám Scorpiuse nechat být, je nesnesitelná. Jak by se cítila, kdybych jí řekla, aby nechala být Ala? „Teď patří k Daisy." A to bolí ještě víc.

Za chvíli dorazí všichni ostatní. Daisy nic neřeknu a ona neřekne nic mě. Od mého výbuchu na kopci je odvedla mnohem zábavnější nehoda – Molly spadla hlavou napřed do malé bažiny. Když ji vidím, nemůžu si pomoct a směju se spolu s ostatními. Možná je dobře, že je tu Molly – jako komický prvek, když nic jiného.


14. kapitola - Víkend s Jenny, část II.



Still Delicate

Překlad: Online překlady

Betaread: Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=368744&i=1



14. kapitola - Víkend s Jenny, část II.


"Molly, hoď ten zatracený camrál!" křičí Dom naštvaně, čím se značně podobá jednomu ze čtyř jezdců apokalypsy, kdyby tedy létali na košťatech.

Jsou chvíle, kdy se cítím, jako bych tím, že jsem se nevrátila do Bradavic kvůli sedmému ročníku, prošvihla něco velkého, jako například hrát naposledy v nevelvírském famfrpálovém týmu.

Pak si ale vzpomenu, že kdybych dělala sedmý ročník a zůstala bych v týmu, byla by mým kapitánem Dom. Jakkoli byl James špatný, nemůže se srovnávat s Dom.

Dom, Laura a já hrajeme "přátelskou" hru famfrpálu proti Molly, Lily a Victoire. Laura je zoufale mizerná jako Victoire, zatímco Lily a Molly jsou docela dobré, takže týmy jsou vyrovnané.

Molly si nechává Camrál, i když je blokovaná mnou a Dom, a nehodí ho Lily. Jako by si chtěla zachovat slávu z toho, že ho drží, do nekonečna. Jenny, která to sleduje ze země, na nás křičí, abychom nelétaly nad stromy, aby nás nespatřili mudlové. Je horší než máma.

"Přihraj ho, Molly!" ječí Lily. "JSEM PŘÍMO TADY!"

Molly hodí po Lily vražedný pohled, úmyslně upustí Camrál a sletí k zemi. Sesedne a naštvaně odrázuje do chaty. Lilly obrátí oči v sloup a rozhodneme se hru odvolat, když dítě z kočárku odhodilo chrastítko.

Victoire vypadá, že se jí ohromně ulevilo, že jsme skončily - s hrou souhlasila jen proto, že ji do toho Dom ukecala s tím, že tady doslova není nic jiného na práci. Už jsme prozkoumaly míli vzdálené jezero, prošly jsme se do blízké vesnice a potvrdily jsme si, co jsme věděly už dávno - zdržujeme se na nejnudnějším místě na světě.

"Dobrá hra," říkám Lily, když opatrně pokládáme košťata ke zdi. Byl to nápad Dom přinést si košťata sebou, kdybychom se náhodou nudili. Zřejmě předpověděla, jak nudný by tenhle víkend byl.

"Včera v noci toho moc nenaspala," říká Lily a kývne k Molly, která sedí uvnitř se zkříženými pažemi. "Byla celou noc vzhůru a mluvila o jejích vymyšlených klucích."

"Vymyšlených? Myslíš?"

"Rozhodně," říká Lily. "Nechci být zlá, ale kdo normální by s ní randil?"

Vybavuje se mi kluk, který posedával celé dny v rohu knihovny v Bradavicích, John Lawson (mnou a Dom vtipně přezdívaný Knihovník). Je to jediný kluk, o kterém si myslím, že chtěl s Molly chodit, ale ten to fakt neměl v hlavě úplně v pořádku. Nejsem si úplně jistá, kdy se rozešli. Mám pocit, že se po té, co byl mnoho let tou nejnudnější osobou na celém světě, prostě proměnil na sešívačku. Molly ho má pravděpodobně ještě u sebe v šuplíku.

Molly s námi nemluvila, když jsme se vešly dovnitř, což zvýšilo počet osob, které se mnou zrovna nemluví, na dvě. Od včerejšího fiaska na kopci mi Daisy neřekla jediné slovo. Nezkusila jsem s ní mluvit, nebo se jí omluvit.

Jenny se na mě dívá, jako že bych se měla pokusit s ní vycházet. Zřejmě si Jenny myslí, že bych měla respektovat posvátnost Scorpiova manželství. Najednou, jen protože se vdává, je ještě svatouškovatější než obvykle.

Daisy vypadá, že se cítí naprosto příšerně - ještě hůř než my ostatní, myslím. Na tváři se jí objevují záblesky vzteku a zase zmizí tak rychle, jako se objevily. Zdá se mi to poněkud děsivé a myslím, že plánuje moji smrt. Zase.

Rozhodně nepomáhá, že mi Scorpius zavolá, když jsem v její blízkosti. Sedíme v kruhu v obývacím pokoji, povídáme si, protože tu není nic lepšího na práci. Právě prší, takže Dom, Lily a já nemůžeme ani jít ven a házet si s Camrálem mezi sebou.

Takže se musíme věnovat bezduchému dívčímu tlachání. Jsem celkem šťastná, že mám důvod si pokecat s chlapem - příliš mnoho dámské společnosti tě může rychle přivést k šílenství.

„Jen jsem ti chtěl dát vědět, že zvládám udržet dítě naživu," informuje mě Scorpius.

"No, to je dobré vědět," odpovídám a snažím se, aby byl můj hlas co nejvíce neutrální. Vidím, že na mě Daisy zírá, jako by měla už slušnou představu o tom, kdo mi volá, ale snaží se to pro jistotu zjistit.

"Včera jsme šli k Jamesovi. Na jeho gauči byla polonahá holka. Už žádné nečekané návštěvy tvého milého bratrance, řekl bych," říká Scorpius. Jasně se mě pokouší rozesmát. Udržuji nevýraznou tvář.

"Ano, myslím si, že by to bylo nejlepší," odpovídám.

"Jsi v pořádku? Máš nasazený svůj pracovní hlas." Pracovní hlas používám, když odpovídám do kouzlo-fonu ve svatém Mungovi.

"Ne, nemám," povídám mu.

"Jsi prokletá Imperiem?" ptá se dál.

"Ne!" odpovídám. Potom se zvednu, opustím kruh a jdu ven, abych si mohla pořádně popovídat. I když snížím hlasitost. Myslím si, že Daisy už slyšela tenhle víkend dost rozhovorů. "Dobře, už můžu mluvit."

"Proč jsi nemohla mluvit před chvílí? Kdo tam byl?" dožaduje se.

"Oh, to byla jen Molly, která se snažila odposlouchávat," zalžu lehce.

"Aha, dobře," odpoví., "Takže se tam teda hodně bavíš?"

"Ó ano, je to fakt zábava," odvětila jsem sarkasticky.

"Slyším dobře sarkasmus?"

"Ty jsi tak vnímavý."

Směje se. Nemůžu si pomoc, ale musela jsem se také začít smát. Scorpius se moc často nesměje, ale když to udělá, neubráním se úsměvu. Nikdo mě nerozesměje tak jako on. Máme spoustu soukromých vtipů, vtipů, které nikdo nepochopí, i když se je snažím vysvětlit.

Máme soukromé vtipy, které nás rozesmívají v nejnevhodnější chvíle.

"Aidan tě chce pozdravit," říká Scopius, "předám ti ho."

Slyším, jak si Aidan přebírá telefon od Scorpiuse. "Ahoj, mami!" pípne, "tady u táty je velka sranda! Měli jsme zmrzlinu pozdě večer a nemusel jsem chodit do postele až do deseti!"

Zaslechnu Scorpiuse, jak v pozadí říká: "Co to bylo s tím 'neřeknu to mamce'?!"

"Jsi rozmazlený," řeknu mu, "nezvykej si na to."

"A taky jsme koukali na strašidelný film, takový se spoustou krve a střev a zabíjení!" zaječel šťastně. Scorpius by zasloužil poplácat po zádech, jak se mu povedlo zkazit našeho syna za jediný víkend.

"To zní, že se dobře bavíš," říkám. "Chybím ti?"

"Ne!"

"To je milé."

"Táta s tebou chce mluvit. Ahoj!"

"Ahoj lásko - a buď hodný," dodávám, přestože vím, že to nemá smysl. Nikdy mě neposlouchal a teď s tím nezačne. Scorpius to převzal zpět.

"Ehm, je to chorobný lhář, doufám, že to víš," říká mi Scorpius. "Byl v posteli v pět."

"Chorobný lhář? Divím se, po kom by to tak mohl mít," říkám. Nakukuji do dveří a vidím, jak Daisy zírá přímo na mě a zjevně se snaží poslouchat. "Hele, radši bych měla končit."

"Přicházíš o všechno to pití a zábavu?"

"Ani nevíš," povzdechnu. "Uvidíme se zítra."

"Čau, Weasleyová."

Vracím se do obýváku. Když se mě Molly ptá, kdo mi volal, řeknu jí, že to byla máma a odolám pokušení jí říct, aby se starala o svý.

Jsem ráda, že tenhle pekelný víkend zítra skončí. Budu šťastná, až budu zase volně dýchat ve svém bytě. A taky se mi vážně stýská po Aidanovi, přestože jsem se těšila, že si odpočinu od mateřství.

Ale zjišťuji, že je jedno, jak daleko se o víkendu dostaneš, nikdy si neodpočineš od mateřství. Pořád si s sebou neseš starosti a stres, i když své dítě necháš v nejlepších možných rukách.

"Tak, Jenny," říká Dom znuděně, "jsi spokojená s tímhle vypravením do manželského života?"

"Mám do svatby ještě dva týdny!" zdůrazňuje Jenny. "A ano, jsem s tím spokojená. Navzdory pár zádrhelům." Dívá se na mě. Zamračím se v odpověď. Proč je tohle všechno moje chyba? Daisy taky řekla hrozné věci.

Není to tak, že bych na ni bezdůvodně zaútočila. Nejsem zlá, jenom jsem se bránila. Co je na tom špatného?

Po slovech Jenny se i Daisy nepohodlně ošívá, stejně jako všichni ostatní. Kromě Molly.

"Podívejte, co kdybychom se tomu postavili čelem?" říká nepokrytě Laura. Zírám na ni.

"Myslím si, že by to bylo nejlepší," souhlasí Jenny. Super, jedinkrát v životě se Laura a Jenny shodnou a já jsem ten, kdo to odnese. "Rose, Daisy, já vím, že jste nezačaly nejlépe, ale nemyslíte, že jste obě trochu dětinské?"

Cítím se, jako by mi bylo pět a máma mě kárala za to, že se hádám s Dom o to, kdo si bude hrát s mou oblíbenou panenkou. Jenny má na lidi tenhle vliv, když je peskuje. Bude z ní báječná matka, ale jako přítelkyně dokáže být osina v zadku.

"Myslím, že máš pravdu," říká Daisy.

"Je mi to líto," říkám tiše.

"Mně taky," řekne Daisy.

Ani jedné z nás to není líto. Přinejmenším mně ne. Myslím, že to obě říkáme jenom proto, abychom se zbavily toho trapného napětí a dovolily ostatním užít si víkend. Je mi špatně z toho, jak všichni ví, jak je to mezi mnou a Daisy.

Byla bych šťastnější, kdybych se mohla vrátit ke svému tichému nenávidění její osoby, zatímco bych stále vypadala jako milá kamarádka. Jenny se zdá s našimi neupřímnými omluvami spokojená.

"Já vím, že to pro tebe musí být těžké, Daisy, být tady s ex svého manžela," říká Jenny, "ale jsem ráda, že všechny můžeme být znovu kamarádky."

"Dvě jeho ex," říká Molly. Všichni se na ni dívají. Daisy vypadá zmateně a i já musím chvíli přemýšlet, o kom to sakra Molly mluví. Ale pak mi to docvaklo a všechno se to vrátilo. "Chodil s Dom, všechny to víte."

Oh, proč jsme musely brát i Molly?

"Dík, že jsi to připomněla, Molly. Jako by to nebylo už tak dost trapné," odsekne jí Dom.

"Scorpius s tebou chodil?" ptá se Daisy. Zní to jako přátelský dotaz, ale vypadá docela pobouřená tou představou. Taky bych byla, kdybych zjistila, že můj manžel chodil s částečnou vílou.

"Bylo to dávno," řekla Dom, "před miliony roky. Bylo to za našich bradavicích studií."

Daisy to celkem uklidnilo.

"Jo, dokud se Skorpius bláznivě nezamiloval do Rose a ona s ním neotěhotněla," říká Molly. Je tak zlomyslná, úplně jako její matka. A dělá to jen kvůli tomu, že jsme na ni křičely při famfrpálu.

"Takhle se to nestalo," mumlám, "takže toho nech, Molly."

"Ale ano," říká Molly, "já si to pamatuju!"

"No, tak si to pamatuješ špatně!" vyštěknu.

"Jo, Rose otěhotněla před tím, než jsem začala chodit se Scorpiem," upřesňuje Dom, jako bych tak vypadala líp. To opravdu nevypadám. Vypadám jako velká těhotná děvka, co krade sestřenici kluka.

Daisy vypadá, že je jí celá tahle debata nepříjemná, ale ani ne z poloviny tak, jako je nepříjemná mně.

A zase si nemůžu pomoct, ale divím se, proč jí tohle všechno Scorpius neřekl.

Rozhovor necháme vyšumět do ztracena a odebereme se do postelí. Naše poslední noc v Jennyině chatě se ukazuje být tou nejhorší.

*

Druhý den v devět hodin ráno vyrážíme na cestu. Usazujeme Molly dopředu k Jenny, takže nemusíme poslouchat její klábosení celé čtyři hodiny.

Napětí se trochu zmenšilo, když teď nikdo nemluví o Scorpiovi, Aidanovi nebo čemkoliv, co by mělo něco společného se vztahy, které kvetly v Bradavicích.

Většina z nás celou cestu klimbá, protože za celý víkend se nikdo v té chatrné staré chatě nevyspal.

Díky provozu a tomu, že jsme všechny rozvážely domu, jsou už skoro tři odpoledne, když se dostanu zpět do bytu. Scorpius přiveze Aidana a Ollieho později, takže mám do jejich příjezdu pár hodin pro sebe.

Čeká tam na mě dopis od svatého Munga, ve kterém se píše, že mé večerní lektvarové kurzy začínají na začátku března a jaké knihy si na ně mám koupit.

Mezi všemi nedávnými událostmi jsem na lektvarové kurzy téměř zapomněla. Když jsem o nich řekla Brianovi, byl tak nadšený myšlenkou kouzelných lektvarů, že trval na tom, že mu musím říct o všem, co se na kurzech naučím.

Je docela směšné, jak ho magie zajímá. Předpokládám, že je pro mudly zvláštní nevědět, jak může být máchnutím hůlky život jednodušší.

Občas mi Brian zavolá a pokládá mi náhodné otázky o kouzelnickém světě. 'Je možné vrátit čas?' nebo 'Co by se stalo, kdybych použil tvoji hůlku?' Je jako dědeček Arthur, ale naruby.

Rozhodnu se zastavit u mámy a táty, abych zjistila, jak to jde s máminou volební kampaní. Cítím se provinile, že se s rodiči nevídám častěji. Vždy jsou to oni, kdo volá, navštíví mě, píše mi. I Hugo je s nimi v kontaktu víc než já.

Zrovna je u nich Hugo se svou přítelkyní Robin. Je velmi tichá. Tiší lidé zůstávají v naší rodině nepovšimnuti, což je důvod, proč obvykle zapomínám, že Dom má mladšího bratra. Na ubohého Louise obvykle všichni zapomínají. Robin stejně jako Louis splývá s okolím. Mluví velice tiše a to jen, když ji někdo osloví.

Také je tu Audrey. Opět. Táta je v hospodě, podle Huga se strejdou Harrym, a máma vypadá těsně před výbuchem. Ani se mě nezeptala, jaký byl víkend - vypadá, že několik dní nespala. Je snadné poznat, když je máma opravdu frustrovaná. Její vlasy vypadají mnohem neuspořádaněji a její výraz připomíná buldoka, žvýkajícího vosu.

Beru si láhev dýňového džusu a přidávám se k Hugovi a Robin v obýváku. Jsou tam všude plakáty ke kampani, výstřižky z novin, fotky - prostě cokoli, co může zajistit, aby máma vypadala dobře.

Neviděla jsem dům v takovém zmatku od doby před několika lety, kdy se máma s tátou nakrátko rozešli a máma se odstěhovala.

"Jak dlouho už tu je Audrey?" zeptám se Huga.

"Od soboty," odpověděl ponuře. "Vůbec nešla domů. Zítra oznámí vybrané kandidáty, takže Audrey je teď superprotivná."

"A UŽ DOST!"

Všichni při mámině výkřiku z kuchyně nadskočíme. Spěchám zastavit mámu, aby nespáchala vraždu prvního stupně a neskončila v Azkabanu - jsem si jistá, že by to naděje na ministerskou pozici ohrozilo.

"Snažím se ti jen pomoci, Hermiono! Jsi strašně nevděčná!" říká Audrey nafoukaně.

"NECHCI - TVOJI - POMOC!" křičí máma. "Děsně mě vytáčíš, Audrey! Je mi to líto, ale už nemůžeš být vedoucí mé kampaně!"

"Ale Hermiono -"

"NE!" křičí máma, slzy vzteku na krajíčku. "Já to nezvládám! Nespala jsem dva dny! Můj dům je v totálním zmatku! Už věky jsem neměla čas na Rona! VÍC NESNESU!"

"Jsi nerozumná!" odporuje Audrey. "Kandidáti budou zveřejněni zítra! Potřebuješ mě!"

"Ne, nepotřebuju," říká máma nebezpečně tichým hlasem. "Teď, prosím, odejdi."

Audrey vypadá nesmírně uraženě. Vstává, s pohledem upřeným na mámu máchne hůlkou a všechny rozházené papíry a plakáty zmizí. Robin, která je mudla, tím vypadá docela ohromená, i když je stále trochu vyděšená z mojí mámy.

"Budeš toho litovat, Hermiono," prohlásí Audrey. "Měj se." A přemístí se. Hugo si odfrkne. Podaří se mi potlačit smích.

Vždycky jsem si přála někomu říct "toho budeš litovat", ale nikdy jsem to nikomu neřekla ve vážné situaci. Audrey se právě povedlo udělat ze sebe ještě větší kozu než obvykle pomocí nejsměšnější prázdné výhrůžky, jakou jsem kdy slyšela.

"Percy měl zůstat svobodný!" naříká máma.

"Amen," souhlasím s představou života bez Molly.

Dělám mámě šálek čaje, a pak jí říkám, že by si měla zdřímnout, protože vypadá unaveně. Řekla jsem jí, že jí pomůžu s kampaní, kdyby potřebovala. Hugo a já půjdeme zítra na ministerstvo na volbu kandidátů, abychom ji podpořili.

Po té, co jsem uložila mámu, se vracím do svého bytu. Krátce po mém příchodu přivede Scorpius Aidana. Vypadá velmi rozladěně a ne tak vesele, jako zněl včera v telefonu. Divím se, co se mohlo změnit. Možná se bude s Daisy rozvádět?

Zato Aidan vypadá velmi vesele. On a Ollie jsou tak hyperaktivní, že běhají dokola po obýváku. Ollie nahlas štěká a Aidan mává neviditelnou hůlkou. Ach, být zase mladá. Kdybych to dělala já, vypadla bych jako cvok.

"Zábavný víkend?" zeptám se Scorpiuse.

"Jo," odpoví mdlým hlasem.

"No, zní to, jako že ses bavil," říkám suše.

Věnuje mi velmi ponurý pohled, ze kterého jde až strach. Vypadá, jako by se rozhodoval, jestli to je či není moje vina, že je v tak špatné náladě.

"Co jsi řekla?" ptá se velmi tiše. Aidan teď zapnul televizi a neposlouchá, přesto musíme být opatrní, co říkáme.

"Řekla jsem, že to zní, jako by ses bavil," řeknu zmateně.

"Něco jsi pověděla Daisy," upřesní. "Co to bylo?"

A sakra. Nemyslela jsem, že mu to řekne. Myslela jsem, že to necháme plavat - zjevně ne. Vsadím se, že mě udělala horší, než jsem doopravdy byla.

"Ona ti to tedy řekla," zamumlám.

"Řekla mi co přesně?" zašeptal divoce. "Nic mi neřekla. Podívej, aby mi to řekla, musela by se mnou začít skutečně mluvit! Co jsi jí řekla, Rose?"

"Proč je vždycky všechno moje vina?" vyjedu na něj.

"Ty říkáš, že to není tvoje chyba? Vždycky je to tvoje chyba!"

Na to nemám odpověď. Opravdu je to moje chyba, že má Daisy tak špatnou náladu. Ale on nezná celou historii a já netuším, jak to přetočit, abych nevypadala tak strašně. "Já nejsem ten, kdo má tajemství před svojí ženou," zašeptám.

"O čem to mluvíš? Nemám před Daisy tajemství," mračí se na mě.

"Takže jsi jí tedy řekl, že jsi mě před dvěma roky požádal o ruku?" zeptám se prohnaně. Cítím se špatně za to, že jsem to zmínila, a ještě opravdu trapně. Nikdy jsme o tom večeru nemluvili - prostě jsme předstírali, že se to nikdy nestalo.

"Ty jsi jí to řekla?" zalapá po dechu. "Nemůžu uvěřit, že jsi tak manipulativní!" Když vás Zmijozel nazve manipulativním, tak víte, že jste sešli z cesty. A ne jen tak ledajaký Zmijozel - Malfoy. "Proč jsi jí to sakra říkala? Co blbneš?"

"Tak trochu... mi to uklouzlo," říkám. "Je mi to líto, víš. Nechtěla jsem-"

"Tohle mi neříkej," říká nahlas. Náhle zapomněl, že by měl kvůli Aidanovi mluvit potichu. "Nikdy jsi ji neměla ráda! Měl jsem pocit, že jsme v pohodě, ty a já! Myslel jsem, že bys za mě mohla být šťastná, ale vypadá to, že nemáš klid, dokud nejsem totálně nešťastný! Nechceš, aby mě měl někdo jiný, ale do háje nechceš mě ani pro sebe! Ty jsi tak pokřivená, víš to?"

"Mohl by ses ztišit?" zasyčím a kývnu na Aidana, který na nás zírá. "Tak to není -"

"Proč ji tak moc nenávidíš?" ptá se. "Co ti kdy udělala, že jí chceš tak moc ublížit? Proč k ní pro Merlina nemůžeš být milá?" Použil slovo 'Merlin' kvůli dítěti. Kdyby tady nebyl Aidan, jsem si jistá, že by byl mnohem sprostější.

"Protože má tebe, Scorpiusi, to je ten důvod!" říkám frustrovaně, "Nesnáším jí, protože je vdaná za tebe. A já vím, že je to hloupé a dětinské, ale je to přesně to, jak se cítím!"

Na chvíli ztrátí řeč a snaží se zpracovat, co jsem řekla. Nemůžu uvěřit, že jsem to řekla, přestože jsem jen vyslovila to, co on - a všichni ostatní - dávno vědí. "O čem to mluvíš?" zeptá se.

"Jak to myslíš, o čem?" odpovídám a slzy mi tečou po tvářích. "Ty víš, co k tobě cítím -"

"Nedělej to, Rose."

"A ty ses oženil tak nečekaně, aniž by ses zamyslel, jak bych se mohla cítit-"

"Stop!" zakřičí. Aidan nadskočí a úplně se přestane dívat na televizi. Zahlédne, jak brečím, takže si setřu slzy, jak nejrychleji zvládnu, a předstírám, že se nic nestalo.

"Hádáte se?" zeptá se Aidan a zamračí se.

"Samozřejmě, že ne," řeknu rychle. Podívá se na Scorpiuse pro potvrzení.

"Nehádáme se, kámo," říká Scorpius.

Bohužel je Aidan mnohem vnímavější, než jsme předpokládali. "Obvykle s hádkou čekáte, dokud nejsem ve svém pokoji," říká. "Myslíte si, že vás neslyším." Scorpius vypadá stejně provinile, jak se já cítím.

"Nehádáme se," lžu. "Jen jsme se dohadovali." Scorpius se na mě mračí.

"Proč teda brečíš?" zeptá se mě Aidan.

"To nic není," odpovím mu jemně. "Nelam si s tím hlavu, jo?"

Vypadá dost pochybovačně, ale stejně kývne. Vezme Ollieho do svého pokoje, evidentně nechce slyšet další naše lži. Lži, které rodiče potřebují říkat pro dobro svých dětí.

Otáčím se zpět ke Scorpiovi. Scorpiovi, který si konečně uvědomil míru mých citů k němu. Jeho pohled je plný lítosti a vzteku. "Nic neříkej, Rose," říká, když otvírám pusu, abych promluvila. "Prosím. Musím odejít."

Je pryč dřív, než stihnu vyslovit jeho jméno.

*

Příští den se o polední pauze setkávám na ministerstvu s Hugem a Alem. Kandidáty má vyhlásit zastupující ministr a má být živě přenášeno sítí WWN. Starostolec debatoval celé dopoledne o tom, kteří z nominovaných ministerských pracovníků jsou nejslibnější.

Jména kandidátů jsou předkládána běžnými pracovníky ministerstva - například mámino jméno navrhne Audrey a podpoří ho strejda Harry. Teď má Starostolec rozhodnout, kteří dva či tři kandidáti půjdou do voleb.

"Tvoje máma vypadá nervózně," poznamenal Al, zatímco jsme si sedali v hlavní hale odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Už tam bylo shromážděno několik rodin potenciálních kandidátů.

Je tu táta a strejda Harry a velmi nás překvapuje, že v přední řadě vidíme mámu podporovat i tetu Audrey a strejdu Percyho.

"Teda, Audrey je lepší osobnost, než jsem myslela," říkám. "Myslela jsem, že nepřijde."

"Možná doufá, že ji máma vezme zpět, pokud bude vybraná," říká Hugo. "Zajímalo by mě, kdo jiný by to zvládl."

"Myslím, že jsem slyšel, že někdo nominoval Deana Thomase z oddělení her a sportů," říká Al, který pracuje na odboru zneužívání mudlovských výtvorů. "A někdo nominoval i tátu, ale ten své jméno zase stáhl. Říkal, že by byl špatný ministr. Nemá rád promluvy k davům."

Náměstek ministra, Timothy Russel, se staví za podium, aby oslovil dav, a hala utichne. Držím mámě pace - vypadá nervózně. Vím, že o to stojí víc, než dává najevo.

"Děkuji vám dámy a pánové, že jste dnes přišli," říká Russell. "Než se dostanu k vyhlášení kandidátů, kteří budou v následujících měsících bojovat o post ministra magie, chtěl bych připomenout Lucu Livingstona, který nás nedávno opustil."

Al se na mě ušklíbne a odvrátí pohled. Vždy se mě snaží rozesmát v nejnevhodnějších okamžicích - tentokrát ne.

"Byl to skutečný vůdce a úžasný ministr a pro kouzelnickou společnost je to velká ztráta. Skloňme hlavy a uctěme minutou ticha ministra magie Lucu Livingstona."

Zdá se mi, že ta minuta trvá věčnost. Prostě začni s tím zatraceným vyhlášením!

"Nyní k otázce dne. Byli zvoleni dva kandidáti, kteří se budou o post ministra magie ucházet. Byli pečlivě vybráni Starostolcem a jeden z nich vámi bude zvolen, aby reprezentoval celou britskou čarodějnickou společnost. Oba kandidáti jsou více než schopni ujmout se této práce. Jsou to následující: Hermiona Weasleyová -"

Ozve se pokřik a potlesk. Hugo, Al a já vstáváme a hlasitě halekáme. Máma se rdí a vypadá potěšena sama sebou. Dík Merlinovi!

Audrey, na druhou stranu, vypadá tímto oznámením znechucená.

"Ano, ano," říká Russell, vypadá trochu rozhozený tím, že jsme přerušili jeho proslov. "Gratuluji paní Weasleyové. Ve volbách bude kandidovat proti..." podívá se dolů na svůj kousek papíru, "... panu Percymu Weasleymu."

Tohle je pro všechny šok. Al a Hugo se na mě nevěřícně dívají. Moc lidí netleská. Máma se tváří rozzuřeně.

A Audrey - no, ta vypadá, jako by Vánoce přišly o něco dříve. Její výhružky zřejmě nebyly až tak plané.


15. kapitola - Build Up



Still Delicate

Překlad: Kar

Betaread: Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=368744&i=1



Kapitola 15 - Build Up*)

„Na co si to sakra hraješ?“ křičí táta na Percyho a strká do něj. Ti dva jsou skoro stejně velcí, ale jsem si jistá, že kdyby přišlo na souboj, tak by ho táta porazil. Myslím si, že je pravděpodobnější, že by strýc Percy někoho unudil k smrti, než aby někoho zbil. „Jsi prohnaný zmetek, víš to? Hermiona by byla dokonalá ministryně, sám jsi to řekl! Tak proč sakra kandiduješ, ty kreténe?“

„Rone, nech to být,“ sdělí mu máma tiše. „Není žádný důvod -“

„Je to zmetek!“ zopakuje táta, máchá u toho svojí hůlkou a ukazuje s ní na svého staršího bratra. „Vždycky byl!“

„Co se to tu děje?!“

Zvuk hlasu babičky Molly způsobí, že táta trochu skloní hůlku. Rozhodli jsme se přenést rodinné dilema do Doupěte místo toho, abychom se hádali na ministerstvu, kde by bylo jisté, že bychom se objevili na titulní straně Večerního Věštce. Hugo vypadá, že má chuť zabít strýce Percyho, který o tom svém náhlém rozhodnutí kandidovat na ministra ještě neřekl ani slovo, ale máma i já víme, kdo za tím doopravdy je - nesnesitelně arogantní žena po jeho boku, tetička Audrey.

„Rone, dej tu hůlku pryč,“ vyštěkne dědeček a vstoupí do obývacího pokoje, kde jsme se všichni shromáždili.

„Je to malý podrazácký -“

„Slyšeli jsme oznámení,“ říká babička Molly. „Nevěděli jsme, že se chystáš kandidovat na ministra, Percy.“

Všichni se teď obrací na Percyho, aby viděli, co řekne na svou obhajobu. Nafoukaně se narovná, a než začne mluvit, chvíli vyčkává.

„Myslel jsem si, že by to byl dobrý posun v kariéře,“ odpoví. Teď ho chci praštit dokonce i. Jak to, že si najednou během posledních dvaceti čtyř hodin uvědomil, že stát se ministrem kouzel bude dobré pro jeho kariéru?

„Blbost!“ odsekne máma, která ztrácí kontrolu. „Dokud jsem nevyhodila Audrey z pozice vedoucí kampaně, vůbec ses o kandidaturu nezajímal.“

„Na co narážíš, Hermiono?“ zeptá se Audrey.

„Víš moc dobře, na co narážím,“ vrčí máma zběsile.

„Proč se všichni neuklidníme?“ říká babička Molly se snahou zůstat nestranná. „Chtěl by někdo šálek čaje? V troubě mám jablečný koláč…“

Pánbu zaplať. I v průbhu rodinné krize nás chce babička Molly nakrmit. Přestože je máma příšerně naštvaná, pomáhá babičce Molly s čajem, zatímco my ostatní si sedáme v obýváku a snažíme se uklidnit. Al vypadá, že ho to napětí rozesměje.

A Jamesův příchod příliš situaci nepomáhá.

„Zrovna jsem to od táty slyšel!“ směje se James po tom, co se přemístil do chodby. „Gratuluju, Hermiono!“ Vejde do obývacího pokoje a všimnu si, že vypadá hubenější než obvykle. Nechci být jako babička Molly, ale doufám, že pořádně jí. A ty jeho vlasy taky potřebují ostříhat. „A gratuluju i tobě, Percy, hádám,“ okomentuje to tím utahovacím způsobem. „Bez urážky, ale kdo tě navrhnul jako kandidáta?“

Percy hodí po Jamesovi naštvaný pohled a neobtěžuje se s odpovědí na otázku. Percy vždycky ignoroval Jamesovu existenci. Myslím, že očekával, že teta Giny a strejda Harry budou mít mnohem elegantnějšího a bystřejšího prvorozeného. Myslím, že to čekali všichni.

„Já ho nominovala,“ říká teta Audrey hrdě. „A moje nominace byla podpořena samotným Timothym Russellem.“

„Kolik jsi mu dala?“ ptá se táta hořce. James si sedá na podlahu u mého křesla s obvyklým 'v pohodě zrzko?' a teď, když je tak blízko, všimnu si, že vypadá taky unaveně. Má černé kruhy pod očima. Viditelně nespal. Někdy si říkám, jestli to trochu nepřehání s flámováním.

„Percy pracuje na ministerstvu víc než třicet let,“ říká Audrey domýšivě. „Byl mladší osobním asistentem ministra kouzel a velmi vysoce postaveným úředníkem po mnoho let. Upřímně, má víc zkušeností než Hermoina.“

„Víc zkušeností?“ posmívá se táta. „Zapomněla jsi, že zatímco Percy pracoval pro ministerstvo ovládané Smrtijedy, Hermiona bojovala proti Voldemortovi se mnou a Harrym? Hermiona má v malíčku mnohem víc zkušeností s reálným životem, než má Percy v celém těle!“

„Rone,“ říká děda unaveně. „Prosím tě, netahej to sem zase…“

„Proč ne?“ vykřikuje táta. „Nikdy jsem si nemyslel, že to Percy udělá znovu. Dokonce jsem tě začínal trochu respektovat, Percy.“

„Co udělá znovu?“ ptá se Al. Táta vypadá Alovou otázkou trochu překvapený - myslím, že zapomněl, že tu jsme.

„Dá přednost ministerstvu před rodinou,“ říká táta. „Fred se musí obracet v hrobě.“

Percy vypadá, jako by ho táta uhodil. James, Al, Hugo a já se na sebe znepokojeně díváme, protože strejda Fred je vždy nebezpečné téma. Babičce Molly se v očích začínají objevovat slzy.

„Rone, přestaň!“ prosí babička Molly třesoucím hlasem.

„Radši bychom měli jít,“ říká Percy tiše. „Brzy si s tebou promluvím, mami.“ A přemístí se.

„Měl by ses za sebe stydět, Ronalde,“ říká teta Audrey. „Takhle využít smrt svého bratra.“ Zmizela těsně před tím, než na ni táta poslal kletbu, která místo ní trefila jednu z babiččiných váz. Babička Molly zaplakala a máma vázu opravila.

„Nenávidím je oba!“ křičí táta.

„Rone, uklidni se!“ zařve na něj děda. Přestože je velice starý, dokáže být děda velmi děsivý a má nad svými dětmi plnou kontrolu.

„Všichni víme, že to nebyl Percyho nápad,“ připomíná máma.

Pijeme čaj a jíme koláč v tichosti, táta svůj naštvaně hltá. Tátovu náladu jde poznat podle toho, jak jí. Když jí potichu, ale rychle, je naštvaný. Když jí rychle a mluví s plnou pusou, je vzrušený. Když jí trochu pomaleji, je unavený. Pokud vůbec nejí, umírá.

Máma s tátou se po čaji a koláči vrací do práce. Al už pro dnešek skončil, tak ho James odtáhl, aby naplánovali loučení se svobodou. Ptá se ho, jakou striptérku by chtěl. Vypadá to, že budou ctít tradici loučení se svobodou - žádný pochmurný víkend na venkově.

Vracím se do práce, kde mi Linda, Hazel a Gladys gratulují k máminu úspěchu. Rozhodla jsem se, že jim neřeknu o tom, co se mezi mnou a Scorpiem odehrálo včera a o víkendu se zmíním jen letmo. Co vědí, tak jsem strávila příjemný čas se svými kamarádkami. Ačkoliv oceňuji, jak se o mne Linda, Hazel a Gladys starají, tak to dokáže být poněkud otravné, když o mém životě vědí všechno.

Dnes Linda ozdobila recepční stůl červenou a růžovou na oslavu Valentýna. Taky má ve vlasech červené sponky ve tvaru srdcí a Hazel na stůl položila přání od manžela. Taky mám přání. Aidan ho včera vyráběl ve škole. Brian mu očividně pomáhal s psaním. Je tam 'Mámě, S láskou Aidan XXX'. Linda nad tím cukrovala celý den. Uplně jsem na Valentýna zapomněla, dokud mi Aidan nedal to přání.

Léčitel Kennedy se přidal k oslavám, pod hábitem má jasně červenou kravatu. Přišel k pultu s krabicí čokolád ve tvaru srdcí.

„Šťastného Valentýna, dámy,“ říká a podává nám ji. Gladys se hihňá. Je to divný a ohavný zvuk.

„Děkuji, pane,“ usměje se Linda a mrká.

„Oh, říkejte mi Damien,“ říká rozpačitě. Předpokládám, že to pro něj musí být divné, když mu žena starší než on říká ‘pane’. Dneska se mi srdce při pohledu na něj nechvěje, protože jsem myšlenkami jinde. U někoho, kdo slaví svého prvního Valentýna se svou novou ženou. Jak totálně depresivní.

„Líbí se mi tvoje kravata, Damiene,“ flirtuje Lidna, která ihned nemá s tykáním problém.

„Děkuji, Lindo,“ odpovídá. „Koupila mi ji moje žena.“

Linda vypadá pořádně zklamaně. „Proklatě,“ zasyčí, když odejde. „Doufala jsem, že se bude rozvádět.“

„Rozvedla by ses takovým zadkem?“ ptá se Gladys. „Kdyby měl můj exmanžel takový zadek…“

„Proč musejí naše rozhovory vždy směřovat tak nízko?“ ptám se.

„Můžeme směřovat ještě níž,“ podotýká Hazel.

„Když mluvíme o rozvodech - co Scorpius a Daisy?“ ptá se Linda.

Velice rychle měním téma na něco jiného a doufám, že si nevšimnou, jak mi zrudly uši.

Jsem zvyklá sedět na Valentýna sama doma, ale tím to není méně depresivní. Brian má rande s nějakou ženou, kterou mu sehnal kamarád, Scorpius a Daisy jdou do nějaké exklusivní restaurace v Londýně, podobně jako James, který má schůzku se záhadnou ženou. Laura, Dom a Lily jsou dnes večer taky zadané. Dokonce i Aidan dostal Valentýnské přání! Našla jsem ho v jeho pokoji, a protože jsem zvědavá matka, musela jsem nahlédnout. Čtu:

Adane,
šťastného Valentýna!
Mia xxx

Myslím, že je zvláštní, jak si ta osůbka Mia evidentně nechala vyhláskovat Valentýna, ale nedokáže zjistit, jak správně napsat jméno svého oblíbence. Neměla bych být tak kritická k pětileté dívence, ale i můj dyslektický syn dokáže správně vyhláskovat své jméno. Nezkouším se Aidana ptát, kdo to je Mia, protože vím, že by se jen naštval, že jsem četla jeho přání. Je smutné, že pětiletý má zajímavější milostný život než já.

Můj hořký pocit trochu opadl, když se u mě v bytě objevila Dom, která zrovna unikla z příšerné schůzky. Kluk, kterého potkala díky společnému známému, se ukázal jako podivín a v průběhu večeře se jí zeptal, jestli si může prohlédnout její sukni. Zjevně se někteří chlapci neumí chovat u stolu.

„Ta schůzka byla totální plýtvání úsilím. Proč jsou všichni muži tak příšerně otravní?“ vrčí Dom, skopne lodičky a susune se na gauč vedle mě.

„Nejsou všichni otravní,“ říkám jí, „někteří jsou mrtví.“

„Řeknu ti, že jsem tak blízko toho stát se jeptiškou, že to ani není vtipné.“

A tak jsme strávily Valentýnskou noc sledováním televize a pitím levného vína. V takových chvílích se divím, proč jsme tak závislé na mužích a proč si myslíme, že je potřebujeme ke štěstí. Můžeš se zasmát s kamarádkami, svěřovat se sestřenicím, mít děti ze zkumavky a uspokojení z čokolády. Kdo potřebuje chlapy? Muži jsou jednoznačně přeceňovaní.

*

Následující týden se mi Scorpius úplně vyhýbá. Vymlouvá se, že nemůže vyzvednout Aidana u mě doma a posílá místo sebe Daisy, Jamese nebo Ala. To je tak ubohé. Dokonce posílá Daisy, aby mi otevřela dveře, když k nim přijdu. Daisy a já udržíme třicetivteřinovou nuceně zdvořilou konverzaci, ale aspoň se dokážeme chovat slušně.

Takhle to jde čtyři dny. Jenny začne být podezřívavá, proč Scorpius posílá Ala vyzvednout a vrátit naše dítě, ale řekla jsem jí, že má moc práce. Nemůžu jí říct, co jsem mu řekla - zabila by mě. A ani se jí nemůžu bránit, protože je těhotná. Naštěstí Jenny tak zaměstnává svatba, že ze mě netahá víc informací o Scorpiově absenci v mém životě.

V pátek, přesně osm dní před Potterovsko-Wintersovskou svatbou, bych měla jít k Jenny a pomáhat s přípravami. Aidan by měl jít na víkend ke Scorpiovi. Už mám dvacet minut zpoždění, Aidan sedí na podlaze a znuděně hladí Ollieho, zatímco čekáme na dalšího posla, který ho vyzvedne. V půl jedné konečně někdo ťuká na dveře.

*

Tentokrát poslal svoje rodiče.

Draco a Astorie jsou u mých dveří. Jak bych si přála, aby poslal Daisy.

„Ahoj, Rose!“ zdraví mě paní Malfoyová šťastně. „Jsem si jistá, že ti Scorpius řekl, že přijdeme.“

„Ehm, jsem si jistá, že neřekl,“ odpovím.

„Bereme si Aidana na víkend,“ říká Draco Malfoy a vyhýbá se mému pohledu. Neviděla jsem nikoho, kdo by byl méně rád, že je v mém bytě. Náš poslední střet byl docela zvláštní. Absurdně nás spojila nenávist k nenáviděné Scorpiově manželce - nemyslím, že bychom věděli, co jeden druhému říct.

„Dobře, takže Aidan zůstává na víkend u nás,“ říká Astorie, „Myslela jsem, že ti to Scorpius řekl…“

„Proč bude u vás?“ ptám se a nemyslím to tak hrubě, jak to zní. Vždycky jsem měla Astorii docela ráda a celkem jsem s ní vycházela. Totéž nemůžu říct o jejím manželovi.

„Není neobvyklé, když dítě čas od času navštíví své prarodiče,“ říká Draco suše.

Tupě na něj zírám a čekám na nějakou uspokojivější odpověď. Vím, že mu můj pohled bude natolik nepříjemný, že mi nakonec řekne, proč sakra moje dítě nebude o víkendu se Scorpiem, jak bylo v plánu.

„Scorpius a Daisy jedou na víkend pryč,“ říká, na tváři nesouhlasný výraz, který si obvykle schovává pro mne.

„Vážně?“

Aidan běží z obýváku. „Dědo! Babi!“ křičí šťastně. Nemůžu toho moc říct, když tu teď je Aidan, protože jsem si slíbila, že se nebudu s nikým hádat, když je v doslechu. Zvu Malfoyovy na chvíli dál a snažím se získat víc informací o Scorpiovi a Daisy, aniž bych vypadala žárlivě. Oba jsou však příliš zaměstnáni Aidanem, aby mě brali na vědomí. Když mě konečně zaregistrují, mluví o mámě.

„Slyšeli jsme o nominaci tvojí matky na ministerský post!“ říká Astorie. „Musí být tak vzrušená. Má náš hlas!“

Draco se opět velmi nepohodlně ošívá. Je to známá věc, že nemá rád moje rodiče a vlastně celou rodinu. Teď ale stojí před rozhodnutím - koho nenávidí víc, mámu, nebo strejdu Percyho?

„Děkuji paní Malfoyová,“ říkám. Pak se podívám na hodiny a zjišťuji, že jsem měla být u Jenny před půl hodinou. Jsem si jistá, že každou chvíli dostanu huláka, pokud sebou nepohnu. Políbím Aidana na rozloučenou a nechám ho odejít s prarodiči, kteří ho prý vezmou do zoo.

*

A tak se mi Scorpius stále celé dny vyhýbá. Netuším, co očekává, že se stane, když se mi bude vyhýbat - myslí si, že prostě odejdu pryč? Nebo že zmizí moje city? Kdybych si to myslela, odstěhovala bych se do Japonska. Kdokoliv vymyslel pořekadlo ‘sejde z očí, sejde z mysli’, byl absolutní idiot.

„Třeba je to souhra náhod,“ říká Brian, když se mu svěřuju s celou situací. „Však víš, třeba jen nemá čas.“

„Očarovává košťata,“ říkám ploše, „jak moc zaměstnaný může být?“

Brian vypadá pobaveně představou očarovávání košťat. Položí přede mne šálek čaje. Pozval mě k sobě - chtěl si postěžovat na svoje mizerné Valentýnské rande s ženou jménem Greta a já si chtěla postěžovat na stejnou osobu, na kterou si stěžuji vždycky.

„Tys ho patrně zaskočila,“ říká Brian, „asi bych se před tebou taky schoval.“

„Dík, Briane, fakt pomáháš.“

„Přeju si, aby se mi Gréta vyhýbala,“ říká temně, vyndá mobil z kapsy, zmáčkne tlačítko a dá ho zpět. „nepřestává mi psát textovky. Přeju si, aby pochopila narážku.“

„Chudák Gréta,“ říkám. „Víš, měl bys být citlivější. Já vím, jaké je to být na Grétině místě.“

„To není stejné,“ směje se Brian. „Já s ní nemám dítě. Zaplať pánbů. Víš, jednou skutečně půjdu na dobré rande…“ Vypadá tím trochu zdrceně. Je mi ho líto.

„Vím, co myslíš. Má sestřenice Dom-“

Najednou jsem se zarazila. Trefilo mě to jako blesk. Proč mě to nenapadlo dřív?

„Briane, jak by se ti líbilo jít se mnou na svatbu?“ ptám se. „Můj bratranec Al se bude v sobotu ženit.“

Na moji změnu tématu se dívá podezřívavě. Ale nemá představu o mém geniálním plánu.

„Budu potřebovat morální podporu,“ říkám mu. „A taky potkáš spoustu čarodějnic a kouzelníků.“

To ho přesvědčilo. A tak mám nový projekt, jako bych jich už neměla dost. Navrch k Lektvarům, lekcím přemisťování, mateřství, mámině ministerské kampani, snaze nezabít Daisy a přípravě Jenniny svatby jsem se právě zavázala dělat dohazovačku mému příteli Brianovi a sestřenici Dom.

*

V předvečer Alovy a Jenniny svatby mají kluci rozlučkový večírek, zatímco Dom, Lily, Jennina sestra a já zůstáváme v domě Jenniních rodičů. Její rodiče jsou v hotelu, ubytovali se už dnes večer - nechtějí se přesouvat ve chvíli masakru, který se nazývá svatební ráno.

Místo už bylo přeměněno na útočiště družiček. Jenny vyložila v koupelně všechny šminky v pořadí, v jakém se budou používat, takže zkrášlování bude ráno možné provádět správně. Babička Molly už předtím přivezla svatební dort, který je v kuchyni, aby ho Tedy zítra ráno dopravil do slavnostního sálu.

Je tak těžké uvěřit, že už je tu svatba. Mám pocit, že jejich zásnubní večírek byl včera. Vlastně, zdá se mi, že jejich první rande bylo včera - je to tak zvláštní pomyšlení, že je to už pět let. A Jenny vypadá tak nevzrušeně celou věcí. Jako by se narodila Potterová.

Jdeme brzo do postele, abychom zítra vypadaly co nejlépe. V jednu ráno mně třesením vzbudí zběsilá Jenny, která totálně ztratila svůj klid.

„Nemám svůj závoj!“ ječí. „Nechala jsem svůj závoj v bytě!“

„Uklidni se,“ skuhrám a sedám si na posteli. „Jsi si jistá?“

„ANO, JSEM SI JISTÁ!“ křičí. „Rose, co budu dělat? Nemám svůj závoj!“

Vstávám z postele a chytám ji za ramena. Není to časté, abych já byla ta rozumnější z nás dvou, ale svatba dokáže s lidmi udělat hrozné věci. Zvlášť, když je součástí těhotná nevěsta.

„Jenny, musíš se uklidnit,“ říkám jí. „Je to v pohodě. Řekneme Jamesovi, aby ho přinesl ráno.“

„Teď!“ Jeny brečí. „Potřebuju ho hned! Všechno musí být ráno dokonalé, Rose! Potřebuju mít všechno pohromadě!“

„Dobře, tak se dej dohromady!“ křičím. Jsem fanoušek drsné lásky. „Jsi těhotná, nepotřebuješ žádný další stres. Já zavolám Jamesovi, ať ten závoj přinese. Jdi do postele.“

Nejde do postele, dokud nezavolám Jamesovi a neujistím ji, že tu bude do deseti minut. Pak jdu dolů a čekám na jeho příjezd. Divím se, proč na mě sakra hodila funkci hlavní družičky. Lily je Jennina budoucí švagrová - Gillian je Jennina sestra! Myslím, že mě tím trestá za něco, co jsem jí provedla.

Ale není to James, kdo dorazí se závojem. Je to Scorpius.

Je to zvláštní, jak Scorpius posílá našeho syna od čerta k ďáblu s nějakým Tomem, Dickem či Harrym, ale musí osobně donést Jennin závoj.

„Ostatní byli příliš opilí na přemisťování,“ hned vysvětluje. „Odštěpili by se.“

Nedokážu si představit, co by Jenny řekla, kdyby se svědek objevil na svatbě bez nosu.

„Tak… teda, tady,“ říká a podává mi závoj. Beru ho od něj a zírám. Čekám, jestli začne s tím, co jsem mu řekla tenkrát. Nezačne. „Dobře, tak já jdu…“

„Vážně?“ ptám se. „Tohle? To je všechno, co mi řekneš?“

Můžu říct, že je trochu opilý, ale ani z poloviny ne tak, jak bych čekala, vzhledem k tomu, že je s Alem na rozlučce. „Co chceš, abych ti řekl?“ pokrčí rameny.

„Proč se mi vyhýbáš?“ ptám se ho.

„Já se ne -“

„Prosím, tě neurážej moji inteligenci,“ odseknu. „Neviděla jsem tě skoro dva týdny. Proč?“

Na chvíli se odmlčí. „Ty víš proč,“ říká naštvaně. „Radši bych s tím teď nezačínal Rose. Je skoro půl druhé ráno.“

„Podívej, je mi to líto,“ říkám mu. „Vím, že jsem to na tebe neměla takhle vyhrknout, ale musíš pochopit -“

„Prostě zmlkni, jo?“ odsekne. „Zní to tak uboze!“

Pálí to, řeže a píchá zároveň. Pohled, který mi věnoval, jsem na jeho tváři viděla jen jednou. Tehdy ho směřoval ho na svého otce. Je to těžké být cílem - možná to je důvod, se Draco Malfoy pořád tváří tak mizerně.

„Prosím, aspoň mě vyslechni,“ pokračuju a zním ještě víc uboze.

„Ne,“ zasyčí.

„Nechtěla jsem to na tebe vybafnout, opravdu ne,“ říkám mu. „Jenže mě to užírá. Nemůžu myslet na nic jiného -“

„To říkáš jen proto, že jsem s někým jiným!“ vrčí Scorpius. „Když jsem byl volný, nechtěla jsi, abych tě obtěžoval.“

„To není pravda!“ naříkám. „Chtěla jsem ti to říct, ale pak jsi mi řekl, že jsi se oženil, a od té doby to jde z kopce…

„Rose -“

„Já tě opravdu miluju, Scorpie!“ říkám mu. „Opravdu! Byla jsem tak zničená, když jsem se dozvěděla, že ses oženil - to je důvod, proč jsem na Daisy celu dobu tak hnusná.“ Bylo to, jako by mi někdo dal veritasérum. „Já vím, že jsem byla mrcha, ale tys mě tentokrát opravdu ranil Scorpe.“

„Dobrá,“ odsekl ledově a podíval se na mě. „Aspoň konečně víš, jaké to je.“

Odejde. Dřív, než se rozpláču, jdu dát závoj nahoru a uvidím Jenny stojící nad schody, jak na mě zírá. Slyšela celý rozhovor.

* * *

PB: *) Nejsem si úplně jistá, jak ten název správně přeložit - návrhy vítány, případně to změním.


16. kapitola - Katastrofální svatba



Still Delicate

Překlad: Kar

Betaread: Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=368744&i=1



Kapitola 16 - Katastrofální svatba


Tohle je nejhorší začátek svatby v celé historii svateb. Nemyslela jsem, že to někdy řeknu po začátku svatby Teddyho a Victoire - tehdy jsem byla celou noc vzhůru a přemýšlela o hádce, kterou jsem měla se Scorpiem noc před tím a přemýšlela jsem, jestli se přes to sakra někdy dostaneme.

Některé věci se zjevně nikdy nezmění.

V průběhu noci se moje úzkost změnila v depresi a ta ve vztek. Dokonalý a naprostý vztek. Jak se opovážil říct mi takové věci? Nazval mě ubohou - on je ten důvod, proč jsem tak patetická! Bývala jsem silná a nezávislá. Teď se vnitřně hrbím pokaždé, když si vzpomenu na hádku, kterou jsme před chvíli měli. Mohla bych znít zoufaleji?

Po mnoha výhrůžkách od Jenny se rozhodnu pokusit o spánek. Kdybych se vzbudila s červenýma nateklýma očima a černými kruhy pod nimi, tak by (a teď cituji) „Aidan už nikdy neviděl svou matku živou". Těhotné nevěsty jsou k popukání.

Takže jsem dala na Jenny radu a zapomněla jsem na Scorpia, abych se mohla soustředit na nadcházející den. S přicházejícím ránem je zapomenout jednodušší, než jsem čekala. Protože, jak už jsem říkala, dnešek je totální katastrofa.

V půl osmé se do mého pokoje vřítí panikařící Lily. Lily není ranní ptáče, takže to, že je vzhůru přede mnou, ukazuje na stav nouze.

„Rose! Rose, vstávej!" křičí Lily, která si evidentně nevšimla, že jsem byla celou noc vzhůru a jsem vzbuzená. „Rose, Jenny se zamkla v koupelně!"

Zaúpím. Je to jedna z těch situací, kdy se vám nechce spát až do okamžiku, kdy musíte vstávat a kdy najednou cítíte, že byste mohli spát několik dní. Vydrápu se z postele a následuju Lily z pokoje.

Jennina setra Gillian stojí před koupelnou, ťuká na dveře a jemně mluví. Dom je vzhůru také, ale usíná opřená o zeď a nevypadá, že by ji příliš trápilo, že se nevěsta zamkla v koupelně.

„Jenny, lásko, všechno bude v pořádku," říká Gillian konejšivě. „Jen vyjdi ven. Kadeřnice tu bude v devět, a musíme si teď dát snídani..."

„Uhni," zavrčím na Gillian. Buším na dveře, tvrdě. „Jenny Wintersová! Pohni svým zadkem odtamtud, HNED!"

„Běž pryč!" křičí Jenny, „já - já to nedokážu."

Lily vypadá, že bude brečet.

„Jenny, strávily jsme plánováním téhle svatby týdny. Všechno je připravené. Nemůžeš teď prostě couvnout!" odseknu naštvaně.

„Prostě mě nech na pokoji, Rose!" vzlyká Jenny. „Já ven nejdu!"

Otočím se a koukám na ostatní. Všechny na mě krčí rameny. Zklamaně vzdechnu. Jestli Jenny nechá mého bratrance, může dát vale našemu přátelství. „Fajn," řeknu jí. „Zůstaň si tam. Mně to nezajímá. Ale můžu ti říct - já nebudu ten, kdo to půjde říct babičce Molly." Ticho. „Nebo tetě Ginny a strejdovi Harrymu."

Nefungovalo to. Neustoupila.

„Myslím, žes vytáhla Ginny příliš brzo," říká Dom.

Říkám ostatním, aby se začaly připravovat. Měly bychom být oblečené, až Jenny přijde k rozumu, abychom se mohly soustředit na její přípravu. Victoire přijde v půl deváté s Remem a Aidanem. Aidan bude mládenec a už má na sobě oblek, samozřejmě mu to sluší. Remus se změnil, aby vypadal přesně jako Aidan.

„Nějaké štěstí s dobýváním Jenny z koupelny?" ptá se mě Victoire.

„Ne. Můžeš to zkusit ty," řeknu jí. Kývne a jde do patra osvobodit Lily z jejího úkolu přemluvit Jenny, aby vylezla ven. Oba chlapci si odběhli hrát a já je varovala, aby si neušpinili oblečení.

Kadeřnice, kosmetička a manikérka tu všechny jsou a vypadají velmi rozpačitě. Jsem si jistá, že přemítají, jestli dostanou zaplaceno, když nevěsta zůstane v koupelně po celou dobu obřadu.

Dom na ni zkoušela ječet patnáct minut v kuse. Lily zkusila zpívat '1000 lahví viselo na zdi' ve snaze ji naštvat natolik, aby vylezla. Gillian zkusila apelovat na její rozum. Victoire zkusila hůlkou odstřelit dveře, ale byly magicky zapečetěné. Vyhrožovaly jsme, že přivedeme Molly. Jenny neustoupila. Přemluvily jsme Aidana a Remuse, aby ji požádali, aby šla ven, ale zůstala tam a plakala.

„Mami, proč nechce jít teta Jenny z koupelny?" ptá se mě Aidan.

„Ona... se jen převléká," říkám. Ani Aidan tomuhle nevěří.

„Proč chcete, aby se přestala převlékat?"

„Dom potřebuje do koupelny," říkám mu.

„Proč?"

„Proč obvykle lidi potřebují koupelnu?" odsekne mu Dom.

„Proč nepoužiješ koupelnu v přízemí?" odsekl Aidan zpět.

Dom na něj zírá. „Touché."

„Jdu zavolat Jamesovi," hlásím, „zjistím, jak je na tom Al."

Ostatní souhlasně kývnou, čistě protože absolutně netuší, co dalšího dělat. Všechny jsme oblečené v našich žlutých družičkovských šatech, vlasy a makeup hotové. Možná, že když se všechny ukážeme na svatbě, nikdo si nevšimne, že chybí Jenny.

Spěchám dolů a vytáčím Jamesovo číslo. Vyzvání celé dvě minuty, než to James zvedne.

„Haló?"

„Jamesi? Jaktože zníš, jako bys byl pořád ještě v posteli?" vyhrknu naštvaně.

„Mami?"

„Jsem Rose, idiote!" syčím.

„Oh. Ránko, Zrzko."

„Volám, abych zjistila, jak jste na tom," říkám mu. „Prosím, řekni mi, že jste vzhůru." Můžu říct, že toto je jeden z okamžiků, kdy se blížím zabití Jamese Pottra. Je to strašidelné.

„Nebudu ti lhát, Zrzko..."

„Jamesi!" křičím. „Zvedni okamžitě svůj zadek z postele! Jsou všichni ostatní vzhůru?"

„Eh... vteřinku..." Slyším, jak leze z postele a volá Alovo a Scorpiovo jméno. „Ne. Stále ještě spí." Můj slepý vztek na chvíli odsune fakt, že Scorpius minulou noc usnul.

„Je po desáté!" křičím. „Obřad je ve dvanáct!" Nejsem si jistá, proč mě tak vzrušuje fakt, že ženich zaspal. Za těchhle okolností by byl zázrak, kdyby se nevěsta nakonec ukázala.

„Co? Akorát si oblékneme smokingy. Budeme tam," ujišťuje mě.

„Auto vás vyzvedává za hodinu," odseknu. „Dostaň Ala z postele teď hned, nebo tě, přísahám při Merlinovi, zabiju. Směje se. „Jamesi, ty si myslíš, že žertuju?"

„Eh... dobře... já jen... Já teď musím jít. Uvidíme se v kostele, Zrzko!" A rychle zavěsil.

Protože Jenny je mudlorozená, obřad bude mudlovský. To znamená, že musíme naši magii skrýt před ostatními mudly na svatbě, takže všechno musí být uděláno bez magie - včetně vlasů a make-upu. Jestli Jenny nevyleze z koupelny, bude mít opravdu zpoždění.

Jak jdu zpět nahoru, Aidan a Remus jdou dolů. Hrají na Smrtijedy a bystrozory - Aidan je Smrtijed, Remus je bystrozor. Aidan zrovna vyhrává.

„Nelezte do kuchyně!" varuji je, protože tam je uložený svatební dort. Victoire ho za pár minut přemístí do slavnostní síně, po svém posledním pokusu dostat Jenny z té zatracené koupelny.

Už i Dom začala panikařit.

„Jen, prosím vylez," říká Gillian jemně ke dveřím do koupelny.

„Já nemůžu!" křičí Jenny, její hlas se v koupelně odráží. „Ř-řekněte mu, že to nedokážu! Ř-řekněte mu, že nemůžu být P-Pottrová! Jsem moc mladá na vdávání! Je mi jenom dvacet dva! Kdo se vdává v takovém věku?" Tohle říká dívka, která mně tvrdila, že mám být šťastná za Scorpia a Daisy. Mizerný pokrytec.

Gillian vzdychne a pokrčí rameny.

„Co budeme dělat?" zuřivě na ně šeptám.

„Mám zavolat Jamese?" navrhne Lily. „Řeknu mu, že potřebuje víc času?"

„Ne," odpovím. „To by jen vyplašilo Ala. Není důvod ho dostat děsit taky."

„Dobrá, musíme něco udělat!" říká Gillian se slzami na krajíčku. Protočím oči. Sakra, tohle je pro naši rodinu typické.

„Prostě na ni padla předsvatební nervozita," říkám, ve snaze přesvědčit sama sebe stejně jako ostatní, že všechno bude v pořádku. „Nechme ji na chvíli být. U nevěsty se očekává, že přijde pozdě, ne?" Lily, Dom a Gillian souhlasně kývnou. „Dobře, půjdu dolů a vezmu její šaty. Vy dvě připravte její makeup a zaútočte na ni se štětci hned jak vyjde z koupelny. Jasný?" Opět kývnou. Spěchám dolů po schodech Wintersovic domu. Jenniny šaty visí v jídelně hned u kuchyně. Musím říct, že jsou to úžasné šaty. Musí být, za ty peníze, co za ně zaplatila - mohla bych si za ty peníze koupit dva Kulové blesky. Chvíli se toužebně dívám na ty bílé, neskutečně drahé, splývavé šaty. I na ramínku vypadají úžasně. Vyvolávají ve mně touhu vdávat se...

BUM!

Nadskočím při hlasitém hluku z kuchyně a slyším, jak se otevřely dveře koupelny v patře. „Co to bylo?" volá Jenny. Slyším, jak byla zastavena dívkami, které zjevně následovaly můj příkaz a zaútočily na ní s make-upem hned, jak opustila koupelnu.

„Nic!" odpovídám. „Já to vyřeším..."

Spěchám do kuchyně zjistit příčinu hluku a snažím se přesvědčit, že to není to, co myslím. Je to horší.

Uprostřed kuchyně stojí dva stejní blonďatí chlapci pokrytí od hlavy po paty svatebním dortem. „Co je?" volá Janny z patra.

„N-nic!" volám zpět. „Nic to není! Jen se připrav!"

Slyším, jak dívky táhnou Jenny zpět do ložnice a otáčím se na Rema a Aidana. Jsem v takovém šoku, že nemůžu přijít na to, co říct těmhle dvěma malým antikristům, stojícím přede mnou.

Zhluboka se nadechnu a připravím se na tirádu ve stylu babičky Molly.

„Podívejte, co jste udělali!" syčím na ně. „Říkala jsem vám, že si nemáte hrát v kuchyni! Úplně jste zdemolovali svatební dort! Máte představu, jak dlouho babičce Molly trvalo ho upéct? Al a Jenny budou zdrcení!" Vypadají mírně zahanbeně. „A ještě jste úplně zničili svoje obleky! Budete se muset znovu vykoupat, abyste tohle všechno dostali z vlasů!" Vypadají rozhořčeně představou další koupele. „Co mi na to řeknete?!"

Oba se podívají na podlahu pokrytou dortem. „Je nám to líto," řeknou oba.

„To by mělo být," ujistím je. „Aidane, máš zaracha!" řeknu tomu, který je téměř jistě můj syn. Je to těžké určit. Remus je velmi dobrý v napodobování Aidana. „Žádná televize, famfrpál a žádné sladkosti dva týdny."

„Ale mami-"

„Nepokoušej své štěstí," odseknu mu. V tu chvíli vkročí do kuchyně Viktoire, zastaví se, prohlédne si nepořádek a dva chlapce a její tvář zrudne tak, že se o ni bojím.

„Co se tu proboha stalo?" syčí a zabouchne dveře, aby ji neslyšela Jenny v patře. Uvedla jsem ji do situace, jak jsou naši dva synové totální idioti. Začne klít ve francouzštině, stejně jako její matka, když je naštvaná. Kluci vypadají, že se jí bojí mnohem víc, než mně - najednou jsem menší ze dvou zel. Viktoire ví jasně, který z nich je Remus, aniž by se ptala. Musí to být pěkné znát svoje dítě tak dobře - přemýšlím, co je se mnou špatně, že jsem je zprvu nedokázala rozeznat.

Vytáhne hůlku, namíří je na chlapce a jejich smokingy se okamžitě začnou samy čistit. Jsem touhle ukázkou magie ohromená - vypadají úplně nově.

„Je to užitečný trik, když děláš v oděvnickém ochodu," pokrčí rameny Viktoire. „Tak, vy dva si jděte sednout do obývacího pokoje a nepohnete ani svalem, dokud nebude čas k odchodu, slyšíte mě?" Kývnou a odejdou z kuchyně, hlavy zahanbeně sklopené.

„Co sakra budeme dělat, Rose?" ptá se mě panikařící Victoire. „Jenny se zblázní."

Zatímco řešíme, jak tohle spravit za patnáct minut, přijde Dom. Její reakce je ještě méně důstojná než naše.

„Do prdele," hlesne. „Vypadá to, jako by se tu prohnal nasraný hipogryf."

„Nasraný hipogryf by udělal míň škody," odpoví Victoire. „Znáš nějaké kouzlo, které by to napravilo?"

„Zkoušela jsi Reparo?" ptá se. Ta myšlenka je tak neuvěřitelně jednoduchá, že jsme ji ani nezkusily. Pokrčím rameny na ty dvě, namířím hůlku na nepořádek a doufám v nejlepší.

„Reparo," přikážu.

Třípatrový dort se shrnul do jedné velké kaše. Ale aspoň už není po celé kuchyni. Pořád ale nevypadá jako svatební dort, nebo jakékoliv jiné jídlo. Možná tak jako velká mísa ovesné kaše.

„Vypadá to... dobře," lže Dom skrz zuby.

„Je to přijatelné," souhlasí Victoire nejistě.

„Možná si toho ani nevšimnou," říkám.

„Jo... možná Al oslepne. A možná se Jenny neukáže na oslavě," říká Dom.

„Proč jsem měla dítě?" hořekuji.

„Přesně moje řeč," souhlasí Victoire.

Zkontroluji hodinky. Už je půl desáté. Máme přesně hodinu a půl, než musíme být v kostele. Dom a já bychom tam měly být brzo, protože jsem družičky.

„Jak dlouho trvalo babičce Molly ho vyrobit?" ptám se.

„Týden," říká Victoire a zakládá si ruce. „Není šance vyrobit jiný včas. Musíš ho nechat odležet několik hodin, než můžeš udělat polevu, a pak potřebuješ další vrstvu -"

„Dobrá, udělaly jsme si představu," zarazí ji Dom. „Můžeme prostě udělat nějaký, co bude vypadat podobně? Víš, nemusí dobře chutnat, jen aby vypadal jako svatební dort."

„Jasně, ale nevšimnou si toho, když ho všichni snědí a skončí to zvracením?" poukáže Victoire.

„Máme na vybranou?" ptám se.

Všechny tři tiše stojíme a zvažujeme Domin návrrh. Žádná z nás nepřijde s ničím lepším.

„Dobře, zapni troubu," řekne Victoire, sundává si svetr a bere si zástěru. „Máme spoustu práce. Dom, vyndej suroviny - vejce, mléko, cukr, máslo, mouku. A cokoliv dalšího, co najdeš. Rose, obvolej a získej tolik lidí na pomoc, kolik můžeš - ujisti se, že se to babička Molly a Jenny nikdy nedozví."

Dala jsem se do práce. Nejdřív jsem zavolal Huga, pak Freda a Roxie a řekla jsem jim, aby se přemístili rovnou do kuchyně, aby si jich nikdo nevšimnul. Získala jsem také Luise, ale nepokoušela jsem se volat Molly nebo Lucy. Získala jsem pocit, že se mnou nemluví po té, co se stalo tenkrát v Doupěti. Nechala jsem Lily a Gillian s Jenny a vysvětlila jsem jim, co se stalo, takže vědí, že nesmějí pustit Jenny ke kuchyni.

A tak mícháme, šleháme, prosíváme, pečeme, poléváme a zdobíme, až nás bolí ruce. Lily nás několikrát přišla dolů varovat, že Jenny začíná být podezřívavá, takže já a Dom se střídavě chodíme nahoru omlouvat za naší nepřítomnost. Po té, co jsme „telefonovaly s Alem, abychom se přesvědčily, že je vše v pořádku" a „byly chvíli na vzduchu", nám začaly docházet uvěřitelné výmluvy.

Když před domem zastaví auta, díváme se s Dom v panice na ostatní. Victoire nám řekne, ať jdeme napřed, ona s Fredem a Roxie to dokončí.

Jenny vypadá, že se dala dohromady. Když se na ni podíváte, není poznat, že strávila celé ráno v koupelně brekem, nebo že strávila v noci půl hodiny povídáním. Myšlenka na to mě opět naštve, takže minulou noc vytlačím z hlavy.

Po mnoha fotkách před domem vlezeme Dom, Lilly, Gillian, Aidan a já do prvního auta, zatímco Jenny a její otec nastoupí do druhého. Všichni vydechneme úlevou, že jsme konečně na cestě do kostela. Pokud se nerozbije auto a Al dorazí do kostela, bude všechno v pořádku. Slavná poslední slova, já vím.

Při přípravě před kostelem poučuji naposled Aidana, jak kráčet uličkou - ne příliš rychle, ne moc pomalu, a pro lásku boží, ať neupustí prstýnky. Dom jde za Aidanem, pak Lily, za ní Gillian a pak já. Než vyrazím, chytne mě Jenny za ruku a zdrží mě.

„Rose, omlouvám se za minulou noc," říká tiše. „Vím, že jsem trochu přeháněla."

„To je v pořádku Jen," povídám jí. „Zapomeň na to."

„To jen... on je teď ženatý," říká, „a já teď budu vdaná. A nelíbila by se mi představa, že někdo řekne Alovi něco takového."

„Jenny, Al tě miluje," ujišťuji ji a uvědomuji si Jenninu nejistotu. „Vždycky tě miloval. Nedělej si s tím starosti. A po včerejší noci je Scorpius zapomenut. Slibuji."

Usměje se na mě a kývne a já vyrážím uličkou s hlavou vysoko zdviženou a necítím nic než smutek. Cestou vidím Molly, jak na mě výhrůžně zírá, Brian ukazuje palec nahoru (zapomněla jsem, že jsem ho pozvala) a James dělá posunky před oltářem vedle velmi nervózního Ala. Je vážně záhada, že si nedokážou učesat vlasy ani v takový den. Ale na druhou stranu, když si vybavím svatební fotky strejdy Harryho a tety Ginny, nemyslím, že Harry byl učesaný.

Victorie, Roxie a Fred se sem dostali včas, což znamená, že se přemístili. Fred má polevu ve vlasech, Victorie vypadá zralá na vraždu a Roxie si opravuje rtěnku - myslím, že zrovna dorazili.

Harry a Ginny vypadají jako hrdí rodiče, sedí v druhé řadě a usmívají se na Ala. Jenny máma už začala plakat, stejně jako babička Molly. Al se doslova třese nervozitou, a když Jenny prochází uličkou, viditelně zbledne. Vážně doufám, že neomdlí.

V průběhu obřadu kouknu na Scorpia, který vypadá poněkud provinile. Možná si to jen namlouvám. Když mě Jenny přichytí, jak koukám na Scorpia, ujistím se, že už se nepodívám nikam jeho směrem. Něco jsem jí slíbila a hodlám to dodržet. Už jsem ze sebe udělala dost velkého hlupáka na celý rok.

Jak můj vztek na Scorpia zase vzrůstá, uklidním se pohledem na Dorie, která sedí na Teddyho koleni a směje se.

Obřad probíhá dobře, kromě drobného zaškobrtnutí, kdy Al náhodou upustí prsten, než ho dá Jenny na prst. A prošlo by to celkem bez povšimnutí, kdyby si James nahlas neodfrknul. Odfrknutí zaznělo celým kostelem.

Myslím, že každý rád začne s pitím hned, jak dorazíme do hotelu na oslavu. Audrey a Percy vypadají, že si drží odstup od zbytku rodiny. Pokaždé, když chce Percy začít s někým řeč, Audrey ho táhne za ruku někam jinam.

Hned jak jsou dokončeny fotky, jdu zachránit Briana před mojí mámou. Myslím, že je rozčarovaný, že na svatbě není vůbec žádná magie - nechala jsem ho v představě, že to nebude pouze mudlovská záležitost, což v podstatě je. Kdybych mu řekla pravdu, nemusel by přijít.

„Rose, proč jsme ještě nikdy nepotkali Briana?" ptá se mě máma, hned jak přijdu. Nesnáším, když matky dávají tuhle otázku. Nemyslím, že odpověď 'protože jste banda idiotů' se jí bude zdát přijatelná.

„Ale... to víš..." zjevně je tahle mnohem přijatelnější.

„Kdy jste se vy dva potkali?" ptá se máma. Odpověď 'v bláznivém mudlovském nočním klubu, kde jsme si navzájem dali falešná jména, pouze abychom později zjistili, že Brian je učitel mého syna' postačí?

„Jsem Aidanův zastupující učitel," říká Brian a máma vypadá ohromená skutečností, že je učitel.

„Rose, já nechápu, proč jsi měla pocit, že před námi musíš tajit, že máš přítele..."

„Ne!" protestuji rychle, „Ne ne ne ne ne ne ne..."

„Ne," dodá Brian.

„Ne. Jsme jenom kamarádi," řeknu jí odhodlaně. Vypadá zklamaně.

Když konečně odtáhnu Briana od mojí mámy, seznámím ho s událostmi předešlé noci. Naštěstí je na mé straně. Myslím, že to je ten důvod, proč nechci doopravdy seznámit Briana se svou rodinou. On je vždy na mé straně - možná, že kdyby slyšel vyprávět ostatní, nebyl by tak velkorysý.

„Nazval tě ubohou?" Brian se zamračil. „To je trochu tvrdé.

„Já vím," souhlasím.

„Myslím, nikdy to bych ti neřekl do očí –"

Plesknu ho.

„Promiň," směje se. „Ale možná byl jen v šoku. Zrovna jsi mu řekla, že ho stále po tom všem miluješ. Který to je?"

„Ten blonďák, co se drží za ruku s osmdesátiletou," odpovím a kývnu ke Scorpiovi a Daisy.

„Je to moc pěkná osmdesátiletá," řekne Brian. Znovu ho plácnu. „A mimochodem, Aidan na nás zírá."

Otočím se a vidím Aidana, jak na nás velice naštvaně zírá. Nikdy nepřijal Briana jako mého přítele a já na to úplně zapomněla, když jsem zvala Briana na svatbu.

„Za chvilku jsem zpět," řeknu Brianovi a mířím k Aidanovi, stále naštvaná, že zničil dort, ale zároveň s pocitem viny, že jsem se s ním neporadila, než jsem pozvala Briana na svatbu. Otočí se ode mě, když se přiblížím, tak ho chytím za ramena a otočím ho zpátky.

„Přestaň se mračit," říkám mu. „Budeš mít vrásky." Nevypadá to, že by ho to trápilo. „Podívej, já vím, že nemáš moc rád Briana -"

„Je to učitel," mračí se Aidan. „Měla jsi jít s někým jiným."

„Jako s kým?"

„Jako s tátou."

Zamračím se na něj zpět. „Táta přišel s Daisy," řeknu mu.

„Já vím," odpoví, „měl místo toho přijít s tebou."

Opravdu si tímhle nechci projít tady. Řeknu Aidanovi, ať si běží hrát s Remusem, a že si o tom popovídáme později. Nejdřív ho ale ujistím, že s Brianem nejsme nic víc než přátelé, a vždycky budeme. Vypadá s tímto vysvětlením v pohodě.

Když je ohlášena večeře, všichni se přesuneme do velké jídelny.

„To není dort, který jsem vyrobila!" slyším za mnou protestovat babičku Molly.

Do hajzlu.

*

Po večeři se tancuje. Jako družička se tomu nemohu vyhnout a tak dotáhnu Briana na taneční parket. Při tanci mu vyprávím o všech příbuzných - směje se mému popisu Molly a zarazí se, když zjistí, že to myslím vážně do posledního detailu. Teď vypadá rozrušeně.

„Takže, kdo je tohle?" zeptá se a kývne směrem k Dom.

„To je Dom," říkám mu, „povídala jsem ti o Dom?"

„Jo..." hnal se za ní. A v tom mi došlo, kdo je Dom. Je to z části víla. Na konci dne, kdy já vidím moji neuvěřitelně sarkastickou a nevrlou sestřenici, většina mužů vidí neuvěřitelně krásnou ženu. A zjevně je to to, co vidí Brian. Je jedno, že se Dom směje politicky nekorektním vtipům, nebo říká žebrákům, že nemá drobné, a pak jim zazvoní mincemi v kapse. Stejně jako většina mužů prostě nevidí za pěknou tvář. Dom je jako Sněhurka, co má potíže s pitím a místo sedmi mužských na cestách jich má sedmnáct. „Ona je..."

„Nádherná?" dokončím za něj, „jo, je z části víla." Tázavě se na mě zadívá. „Víly jsou magická stvoření - opravdu krásná. Dokážou muže okouzlit. Victoire je její sestra."

„To hodně vysvětluje," kývne Brian a stále na ni okatě zírá. Myslím, že můj plán dát tyhle dva dohromady bude jednodušší, než jsem myslela.

„Měl bys ji požádat o tanec," říkám mu.

„Já?" odfrkne. „Jo, jako by chtěla tancovat se mnou..."

„Jsem si jistá, že bude. Věř mi, Dom tančila s horšími."

„Dík," řekne suše. Donutím ho jít k Dom a on jde. Cestou si pročísne si rukou vlasy a urovná sako. Neslyším, co říká, ale Dom vypadá nejdřív ostražitě a prohlédne si ho od hlavy k patě svým zastrašujícím pohledem. Přesto se za chvíli směje a kývá a přidává se k němu na tanečním parketu.

Tak, moje práce je hotová.

Vítězoslavně se otáčím a hledám někoho jiného na pokec a vrazím rovnou do osoby, které jsem se vyhýbala. Scorpius. Vztek, který celý den potlačuju, vyskočí na povrch.

„Nemluv na mě," zasyčím na něj, „ani na to nemysli."

„No tak, Rose -"

„Přísahám při Merlinovi, že tě prokleju. Prokleju tě před celou mojí rodinou, před všemi těmi mudly a před naším synem." Nevím, jestli jsem někdy cítila tak rychle vzrůst takový vztek. „Už na mě nikdy nemluv, pokud to nebude o Aidanovi. Slyšíš mě?"

Věděla jsem, že jsem na něj naštvaná, ale dokud jsem neslyšela jeho hlas, nevěděla jsem, jak moc jsem naštvaná. Myslím, že bych ho snadno mohla praštit do tváře. Přes pusu, která mě nazvala ubohou. Vřítila jsem se z jídelny do místnosti, kde jsou shromážděny všechny svatební dary.

Usadím se mezi dary a hádám, co může být v které krásně zabalené krabici. Slánky a pepřenky, toustovače, rendlíky a další mudlovské výmysly, které Al a Jenny nejspíš nikdy nepoužijí. Zjišťuju, že je těžké se soustředit na cokoliv kromě zadržování pláče.

Už to déle nevydržím. Nedokážu snášet, jak se na mě dívá a jak se mnou mluví poslední dny. Cítím se jako obtížný hmyz. Nikdy na mě takhle nepůsobil. Byla jsem zvyklá cítit se jako princezna, když se na mě podíval. Teď je jeho mysl změněna manželstvím. Změnil se on, nebo já? Vím, že je to moje chyba. Dobře, vím, že je to částečně moje chyba. Neměla jsem říkat Daisy o té žádosti o ruku, ale myslela jsem, že to už je pasé.

Byl zřejmě v rozpacích.

Díky tomu se cítím ještě hůř, jestli je to možné.

Slyším, že začíná pomalá píseň a rozhodnu se zůstat v dárkové místnosti tak dlouho, jak jen to bude možné a odsedět to. Necítím se na to dívat se na šťastné tančící páry, zvlášť teď, když nemám partnera, se kterým bych mohla tancovat. Jsem zralá na postel. Sakra, nemůžu čekat do okamžiku, kdy začne být Aidan mrzutý, takže budu mít výmluvu se odsud dostat.

Dveře k místnosti, kterou jsem si pojmenovala dárková, se otevřou. Je to Scorpius. Částečně jsem překvapená, že ho vidím, zatímco jiná moje část v podstatě předpověděla, že přijde.

Vypadá, jako by měl bolesti. Vypadá, jako by zrovna dostal nějakou hroznou zprávu. Vypadá, jako by uvnitř bojoval sám se sebou, rozpolcený na dvě části. Zkráceně, vypadá přesně tak, jak se já cítím.

„Opravdu s tebou nemůžu mluvit, Scorpie," říkám mu, nyní trochu klidnější. „V noci si byl opravdu mizera."

„Já vím," odpoví. „Ale ty jsi byla mrcha většinu doby, co tě znám, tak myslím, že jsme vyrovnáni." Odmlčí se. „Neumím tancovat," řekne potichu a opře se o dveře. Dívá se na strop, ne na mě.

„Taky neumím tancovat. Jsem na to hrozná." Nemusel mi to říkat. Vím, jak strašný tanečník je. „Tvůj kámoš Brian umí tančit."

„A?" zamumlám. Mám kvůli tomu zapomenout na Scorpia? Mám chtít Briana víc, protože umí kroužit na tanečním parketu? „Kam tím míříš?"

Pokračuje v zírání na strop. Podívám se také, abych zjistila, jestli je tam něco zajímavého, ale není. Prostě je jen bílý. A očividně je zajímavější než já.

„Směřuji k tomu, že si zasloužíš někoho, kdo umí tančit," říká, „a já neumím."

To mě naštve. Jestli už mě nemiluje, měl by mi to říct a neobtěžovat se s kecy jako 'je to mnou, ne tebou... neumím tančit'. Občas je tak nesnesitelný.

„Taky neumím tančit," říkám mu.

„Na parketu s Brianem jsi vypadala, že ti to jde," říká tím samým tichým hlasem.

„Scorpie," začnu a on sebou znatelně škubne, když řeknu jeho jméno. Zabolí to jako nůž v hrudi.

„Opravdu mě nenávidíš?" musím se zeptat. Vím, že to zní zoufale, posedle a ostře, ale potřebuju vědět, jak moc mě nenávidí, že jsem mu zlomila srdce. Musím to vědět. V noci jsem z něj cítila jen nenávist.

„Přeju si," říká a stále zírá na strop, „ani nevíš, jak moc si přeju tě nenávidět, Rose." To je uklidňující, řekla bych.

„Nenávidím, že jsi mi řekla, že mě stále miluješ," přiznává. „A nenávidím, že jsi taková proklatá mrcha k Daisy celý den." Konečně se na mě podívá. „Nenávidím, jak se ke mně většinou chováš. Ale nedokážu nenávidět tebe. Bohužel."

Vstanu a přijdu k němu. Vypadá, jako by chtěl couvat, ale nemůže, protože je opřený o dveře. Prohlížím si jeho tvář, jak se na mne mračí, jak nenávidí moje chování, ale nemůže nenávidět mne. Myslela jsem, že chování lidí určuje, jací jsou. Co jiného by mělo? Jistě ne jejich vzhled, to by bylo příliš povrchní. Jsou to naše volby a naše činy, co nás dělá takovými, jací jsme. A já jsem docela odporná osoba, jak právě ukázal, a když nenávidí způsob, jak se chovám, tak jak to, že nedokáže nenávidět mě? Scorpius Malfoy je tak komplikovaná osoba. A já nevím, proč ho tak moc miluju, když taky nesnáším, jak se většinu času chová.

„Je mi to líto, Scorpie," říkám a on ucukne, jak znovu řeknu jeho jméno. „Ale přestaň se na mě dívat jako na něco, co sis zrovna otřel ze své boty! Je mi líto, že jsem ti to řekla, ale koukni! Řekla jsem ti jen to, co jsi už dávno věděl!"

„Nechci o tom už nic slyšet," říká. „Skončil jsem s tím. Skončil jsem s tebou." Otočí se, aby odešel, ale chňapnu ho za ruku, abych ho zastavila. Opět se otočí ke mně. „Vážně, Rose, nech mě prosím jít."

„Ne," řeknu mu, „nemůžu."

Dívá se mi do očí. Je to tak elektrizující, že chci kolem něj omotat hned své ruce a políbit ho, ale ovládnu se. „Potřebujeme si o tom promluvit," říkám odhodlaně. „Potřebujeme to vyřešit dříve, než zabijeme jeden druhého. Takže necítíš ke mně nenávist. Takže mě miluješ?"

Dívá se na podlahu. „Zasloužíš si být šťastná, Rose," říká mi. „Nemyslím, že tě dokážu udělat šťastnou. Myslím, že jsi měla pravdu, když jsi mě odmítla."

„Protože neumíš tančit?" ptám se.

„Ne," říká, „protože jsem pro tebe nebyl dobrý."

„To není pravda!" zvolám. „Ty jsi to nejlepší, co se mi kdy stalo, kromě Aidana! A jediný důvod, proč mám Aidana, jsi ty! Šlo nám to spolu, Scorpie."

„Jsme spolu katastrofální," hádá se.

„Ne, byli jsme spolu báječní," řeknu mu odhodlaně. „Ty to víš. Fyzicky a emocionálně."

Dívá se na mě. Ví, že jsme byli spolu dobří v posteli. To nejde popřít. Jak se díváme do očí, vím, že se to stane. Není možnost, že ne. Nejdřív od něj couvnu, protože vím, že se to nesmí stát, ale moje snaha zastavit to je zbytečná. Scorpius se konečně pohne ode dveří a popojde ke mně. A tam, mezi horami bílých, zlatých a stříbrných balicích papírů a mašlí, mě poprvé po měsících políbí.

Cítím se, jako bych měsíce kráčela po poušti a tohle byl můj první doušek vody. Tohle je moje vysvobození od mučivé bolesti, kterou jsem cítila v srdci poslední měsíce. Jeho ruce se pevně ovinuly kolem mého pasu a já si přeju, aby mě nikdy nepustil. Jeho polibek se prohloubí a já mu prsty pročísnu jeho jemné vlasy, které jsou obvykle jemnější, ale teď na nich má kvůli svatbě gel.

Ten polibek je tak známý. Je tak podobný polibkům, které jsme sdílely v tmavých koutech bradavického hradu, nebo na famfrpálovém hřišti po tréninku. Nebo na pozemcích v noci, kdy já jsem hlídala a on hledal záminku, proč být v noci mimo kolej. Je to, jako bychom neměli žádnou jinou starost kromě nás. Žádné děti, manželky, práce, závazky, jen my dva. A já vím, že budeme toho polibku dříve či později litovat, a vím, že je to špatné, a vím, že z toho nevzejde nic dobrého, ale myšlenka na přerušení je v tuhle chvíli naprosto nepředstavitelná.

Cítím ho. Voní tak báječně. Vůně, která donutí mé srdce být tak rychle, že snad omdlím. Nestarám se o to. Tohle je ten nejbáječnější způsob, jak být uspaná. Vím, že je to pro nás špatné, vím, že nás to dělá špatné, ale jestli je tohle peklo, tak se tam hlásím.

Na chvíli se odtáhne a já cítím, jak se mi srdce láme, ale jen otočil hlavu a začal mě líbat znovu. Ano! To je ono. To je to, na co jsem čekala. Nestarám se o to, kde zrovna jsem, protože jsem ve Scorpiových rukách -

„Co se tu sakra děje?!" To nás vrátilo zpátky na zem. Odtrhneme se od sebe tak rychle, jak jsme se objali, a otočíme se k Jenny, která na nás zírá ode dveří s výrazem děsu na tváři.


17. kapitola - Následky



Still Delicate

Překlad: Kar

Betaread: Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=368744&i=1



Kapitola 17 - Následky


Rozhodla jsem se, že až příště budu mít v žaludku ten pocit, instinkt, impuls, choutku či touhu, vezmu ho, dám ho do iluzorní krabice a zamknu ji v imaginární skříni. Pak tu imaginární skříň spálím, rozpráším popel po mystické zemi, zamknu dveře k této zemi a klíč hodím do oceánu. Pak vymažu svoji vlastní paměť pro případ, že bych chtěla ten klíč jít hledat.

Moje instinkty jsou špatné. Kdy se to konečně naučím?

Je to legrační, ale navenek jsem zvláštně klidná. Cítím, jako bych byla unášena mimo své tělo a dívala se dolů na to, co se děje - náhle jsem cítila nutkání se celé té věci začít smát. Vzpomněla jsem si ale na svůj plán ohledně instinktů, a jak už je nikdy nebudu následovat.

Hluboko v sobě cítím, že tohle skončí slzami - mými slzami - ale nějak nedokážu najít energii na to, abych si dělala starosti s tím, co se zrovna stalo. Myslím, že ten polibek mě zmrazil ve stavu euforie a já se z něj nedostanu až do příštího týdne. Nebo příštího roku. Nebo příštího století. Jsem si jistá, že ho nezapomenu, i kdybych žila dvě stě let.

Scorpius blokuje dveře do 'dárkové místnosti' a vypadá vyděšenější, než jsem ho kdy viděla. Je zvláštní, že se bojí Jenny, když je o hlavu větší než ona. Jakoby se hipogryf bál tlustočerva.

„Jenny, nemůžeš jí to říct," prosí ji Scorpius.

Jenny vypadá rozzuřeně, ale mluví velice chladným a klidným hlasem. Je to děsivé. „Pohni," přikazuje. Nemá u sebe svou hůlku, protože to je mudlovská svatba. Nemyslela, že by ji potřebovala. Nemyslela, že bude muset zabít družičku a mládence - nebo se zrovna rozhodla, že to udělá vlastnoručně.

„Podívej Jenny, když to řekneš Daisy, tak ji to zničí," říká Scorpius a dívá se Jenny do očí, jako by si ji přál telepaticky ovládnout.

„Nemohu tomu uvěřit," Jenny naštvaně syčí, „opravdu jsem od tebe čekala víc - podvádíš svou ženu!"

Žádný z nich mi neřekl ani slovo. Jen stojím v pozadí a dívám se, jak se ti dva hádají. Možná z toho vyváznu lehce.

„Já vím, že co jsme udělali, je neodpustitelné!" souhlasí s ní Scorpius. „Ale mohu slíbit, že znovu se to nestane."

„Scorpie, pamatuji si včerejšek a nejsem včerejší!" odsekne Jenny. „Já vím, že tohle nebylo jen kouzlo okamžiku! A nemůžeš předstírat, že to byla jen nevinná jednorázová záležitost!"

A pak jsem do toho byla zatažená i já. Jenny se na mne otočila a věnovala mi pohled, jaký jsem u ní nikdy neviděla. Byla v něm čistá, otevřená nenávist a v tom okamžiku jsem mohla říct, že naše přátelství už nikdy nebude jako dřív.

„Lhala jsi mi," řekla tiše. „Rovnou do obličeje. Řekla jsi, že je to pryč a lhala jsi mi! V kostele!" Dodala, jako by ta poslední věc mě měla přinutit cítit se vinná. Ale opět má zmražená euforie ze mě smyla každičký kousek viny, o kterém hlava věděla, že by ji srdce mělo cítit. Jsem špatný člověk, prostě se s tím jen musím naučit žít.

„Je mi to líto," řeknu, jen abych něco řekla. Vím, že nemůžu jen tak mlčet, protože by mi vážně jednu ubalila.

„Není ti to líto!" křičí Jenny. „Není ti to ani trochu líto, podívej se na sebe! Ty se pořád ještě USMÍVÁŠ."

Zarazím se. Ani jsem si neuvědomila, že se usmívám.

„Byla to jen pusa, Jen," řeknu jí. Pak se podívám na Scorpia a doufám, že on to popře a řekne, že to bylo mnohem víc, než pusa, ale zuřivě kývá.

„Byla to hloupá chyba," řekne Scorpius, „opravdu."

„Vždycky to byla chyba, mezi vámi dvěma!" říká Jenny. „Všechno to byla hloupá chyba! Otěhotnět v šestnácti? Podvádět Daisy? Podvádět Dom?"

Teď ze mne euforie rychle opadla. Nemůžu uvěřit, že to znovu vytáhla.

„To jsem ti řekla důvěrně!" odseknu. Dom to ani neví, oficiálně, přestože jsem si jistá, že tuší, že mezi námi něco bylo. „To už je dávno a Dom stejně podváděla Scorpia!"

Jenny vypadá rozzuřeně. Protože stále nemůže odejít, kvůli Scorpiovi blokujícímu dveře, začne vztekle přecházet po místnosti.

„Jenny, měla by ses uklidnit," říká Scorpius. „neměla by ses ve svém stavu tak rozčilovat."

Okamžitě zapomínám na podvodný polibek. „Počkej chvíli, jak víš o jejím stavu?" rychle se zeptám. Myslela jsem, že jsem jediná, kdo ví o Jennyně těhotenství.

„Když to Jenny může říct tobě, Al to může říct mě," pokrčí Scorpius rameny.

S tímhle zdůvodněním nesouhlasím. Jistěže to Al mohl říct Jamesovi, pokud někomu. Ale James není známý tím, že by udržel tajemství.

„Neměňte téma!!" křičí Jenny. „VY DVA JSTE PODVODNÍCI!"

„BUĎ ZTICHA!" syčí Scorpius. „Proč prostě rovnou nezakouzlíš Sonorus??"

„Zakouzlila bych, kdybych měla hůlku," odpoví a založí si ruce. „Daisy má právo to vědět."

„A ty nemáš právo jí to říct," říkám. „Není to tvoje starost."

Jen to řeknu, je mi jasné, že to byla velká chyba. Ve skutečnosti obrovská. Pohled, který mi věnovala, odehnal poslední zbytky rozechvění z polibku - jsem zpátky na zemi, s velkým rachotem.

„Netýká se mě to?" ušklíbne se. „Zničila jsi můj dívčí víkend hádkou s Daisy. Zničila jsi mi noc před svatbou hádkou se Scorpiem. Zničila jsi mou svatbu políbením Scorpia. Jak můžeš říct, že se mě to netýká?"

„Mohla bys to klidně ignorovat, kdyby zatraceně nestrkala do všeho nos!" řeknu jí, trochu neférově.

„Nechtěj mě rozesmát! Poslední čtyři měsíce všechno, co od tebe slyším, je nadávání a naříkání, že už tě Scorpius nemiluje - udělala jsi sama ze sebe oběť, ale ve skutečnosti jsi malá slizká podvodnice! Nikdy jsem za celý svůj život nepotkala nikoho tak sobeckého, jako jsi ty! Dnešek měl být o mně! Je to tak moc, chtít po tobě trochu pozornosti na mé svatbě? Ale ne, ty to všechno otočíš jako další problém se Scorpiem!"

„Například včerejší noc - já panikařím kvůli mému závoji a kvůli svatbě a ty si toho sotva všimneš, protože jsi příliš zaměstnaná sebou a SCORPIEM! Takže ano, tohle se mě týká, protože se tím zabývám! Je mi špatně z tebe, jak zařídíš, že je všechno o TOBĚ!"

„Nechci, aby bylo všechno o mě!" křičím, přestože nemůžu najít žádnou chybu v tom, co právě řekla. Jsem opravdu tak sebestředná?

„Opravdu?" odfrkne. „Dobrá - řekni mi, zeptala ses George, jak pokračuje rekonstrukce Kratochvilných kouzelnických kejklí?" Nedala mi čas odpovědět. „Ne. Nezeptala. Zeptala ses Jamese, co famrpál? Ne, nezeptala. Zeptala ses mě jedinkrát na svatbu, aniž bych s tím první začala já? NE, NEZEPTALA! Jsi ta nejsobečtější osoba, jakou znám. Vůbec si nedokážu vzpomenout, proč jsme se my dvě vlastně staly přítelkyně."

Scorpius kouká z jedné na druhou a je nesvůj z toho, co se před ním odvíjí.

„Myslím, že bys měla sesednout ze svého hipogryfa," odseknu jí. „Byly jsme přítelkyně, protože jsi cítila potřebu být Malá Slečna Slušňáková, když jsi zjistila, že jsem těhotná, jen aby ses mohla dostat na Alovu stranu. Nikdy jsi nechtěla být moje kamarádka, jen ses chtěla dostat k Potterům!" Vím, že to není fér, ale teď jsem na ni tak naštvaná, že jsem sama sebe přesvědčila, že je to pravda. „Netuším, proč jsem tvoje proklatá družička, nebo proč jsem tě udělala Aidanovou kmotrou. Ve skutečnosti vlastně nevím, proč jsem vůbec tady! Udělej mi laskavost - když tě moje záležitosti tak štvou, drž svůj zatracený nos stranou. Tohle -" ukážu na sebe a Scorpia „nemá s tebou nic společného."

A tak jsem zatloukla poslední hřebík do rakve našeho přátelství.

„Do pekla s vámi dvěma," říká Jenny, a hlas se jí třese stejnou bolestí i hněvem, jaké cítím i já. Protlačí se kolem Scorpia a jde zpátky do tanečního sálu. Scorpius běží za ní a já chvíli zůstanu v místnosti sama.

Jsem rozrušená, ale můj vztek zadržuje slzy. Na jednu stranu Jenny nesnáším za všechno, co řekla, ale myslím, že je to proto, že na tom nemůžu najít chybu. Možná samu sebe nesnáším víc.

Scorpius se za chvíli vrací.

„Jenny to zatím neřekne," říká, „dala mi čas, abych to Daisy řekl sám."

„Uděláš to?" ptám se.

„Já nevím." Odmlčí se. „Tohle se nesmí nikdy stát znovu, Rose." Věděla jsem, že to řekne, ale stejně to bolí. „Potřebuju vycházet s Daisy - vzal jsem si ji."

„Já vím," odpovím.

„Už se nesmíme vidět," pokračuje.

Podívám se na něj. Vypadá zlomeně. „Co to říkáš?" ptám se.

„Říkám... myslím, že potřebujeme probrat nové uspořádání péče."

Srdce se mi zastavilo a zalilo mě poznání. „Promiň?"

„Už nějakou dobu o tom přemýšlím, myslím, že to bude lepší pro všechny -"

Náhle Jamesův hlas vyplní vedlejší místnpost. „Dámy a pánové, nevěsta a ženich teď rozkrojí dort, kdybyste se shromáždili okolo! Jaký e... no... pěkný dort... jestli tohle není nejlepší práce babičky Molly -"

„To není dort, který jsem upekla!" prohlašuje opět babička Molly.

Podívám se na Scorpia. „Radši bychom tam měli jít," řeknu.

„Potřebujeme si promluvit -"

„Tady ne," řeknu mu odhodlaně a jdu ze dveří do tanečního sálu.

Jenny a Al si s nedůvěrou prohlížejí fušersky vyrobený svatební dort. Viktorie vypadá rozpačitě, zatímco Teddy a Remus vypadají, jako by potlačovali smích.

Daisy si povídá s tetou Angelinou a usmívá se na zdánlivě šťastný pár, zcela nevšímavá k tomu, co se děje pár stop od ní. Z jedné strany je mi jí líto a cítím vinu - ale stále si nemůžu pomoct a myslím na to, že ona je ten, kdo vložil myšlenku uspořádání péče do Scorpiovy hlavy. A to jí vždy budu mít za zlé.

Jenny je v předstírání lepší, než jsem si myslela. Zářící nevěsta rozdává úsměvy, ale nikdy se nepodívá na mě. Ani to neočekávám. Sotva se na ni mohu podívat bez pocitu viny a vzteku, obojího najednou. A nemůžu si pomoci, ale jsem zvědavá, za jak dlouho to řekne Daisy. Pokud jí to Scorpius neřekne dřív.

Nicméně po té, co byl dort nakrájen, Al představil svatební svůj dar pro Jenny - líbánky. V tom fofru zařídit svatbu dřív, než to na Jenny začne být vidět, se je neobtěžovali plánovat.

„Měsíc na Novém Zélandu?" piští Jenny šťastně a vrhne se Alovi kolem krku. Dělá se mi z toho sentimentu špatně, ale nakonec se s ní nebudu muset vypořádávat další čtyři týdny. Jsem jediná osoba, která po tomto vyhlášení netleská a neječí.

Odjíždějí zítra. Z toho, že svého bratrance neuvidím celý měsíc, jsem ucítila náhlé bodnutí smutku. Al je jako bratr a náhlé ukončení mého přátelství s Jenny si určitě vybere svou daň na mém vztahu s ním. Pokud dojde na vybírání stran, Jenny vždycky přebije otravnou, o trochu starší sestřenici.

„Proč vypadáš tak sklíčeně?" Brian se u mě objeví tak rychle, jako by ovládal přemisťování. A to mě vážně pokoří, jestli se mudla naučil přemisťovat rychleji než já. Ke složení přemisťovacího testu mi stále chybí jedna lekce.

„Opravdu ti to tady nemůžu říct," mumlám. Brian kývne a netlačí na mě. „Jak to jde s Dom?"

Brianova tvář se rozzáří jako vánoční stromeček. „Je úžasná, Rose!" Takže je jasné, že mu neřekla o té době, kdy s Jamesem chodili zabíjet krysy v uličce vedle Děravého kotle. „Je tak zábavná a milá a chytrá -" Snažím se zarazit odfrknutí, opravdu, ale prostě ze mě vyšlo, následované hlasitým srdečným smíchem. Opravdu jsem potřebovala něco takového, abych se sebrala.

„Dík, Briane," směju se, „tohle jsem opravdu potřebovala!"

„Myslím to vážně," říká. A to mě rozesměje ještě víc. Všimnu si Jenny, jak na mě zírá z druhé strany místnosti, zřetelně naštvaná, že se směju, místo abych byla pohřbená v hluboké jámě studu v nějakém kostele - tak se směju dál. A možná bude všechno v pohodě, když se nepřestanu smát. Anebo mě hospitalizují u sv. Munga - což mi v současné situaci zní jako uklidňující možnost.

*

Al a Jenny odjeli druhý den na líbánky. Al se na nic neptal, když jsem na Jenny nepromluvila, zatímco jsem je vyprovázela z bytu, ale James mě zahnal do kouta, hned jak ti dva zmizeli.

Jediný důvod, proč tu jsem, je, že Aidan se s nimi chtěl rozloučit.

„Tak co se děje, Zrzko?" ptá se mě James. Z téhle blízkosti jsem si všimla, jak staře v posledních dnech vypadá. Jeho pleť je bledší než obvykle, což dělá jeho oči tmavší a díky váčkům pod nimi vypadá trvale unavený, přestože se tak nechová. Jeho lícní kosti jsou tak výraznější. Vypadá bledý, hubený a nemocný.

„Jsi v pořádku?" ptám se ho. „Není ti špatně?"

Dívá se na mě, jako bych se zbláznila. Jako by se s ním za poslední měsíce neudála dramatická změna. Copak si nevšiml, jak hubený teď je? „Zdráv jako tlustočerv, má drahá sestřenice!" povídá. „A nehýbej od tématu. Proč na tebe zrovna teď Wintersová vrhá dýky?"

„Wintersová je teď Potterová, pamatuješ?" připomínám mu. „A nic to není... prostě na to zapomeň..."

James může být hloupý, ale ví, kdy do něčeho nemá strkat no. Prostě přikývnul a pozval mě na příští famfrpálový zápas a dal mi tři lístky. Zápas je za pár týdnů proti mužskému týmu Holyhedských harpií.

Příští zastávka je u mámy a táty. V očekávání příjemného odpoledne s čajem a klábosením přicházíme naivně s Jamesem do mého starého domova. Povídáme si o famfrpálu a počasí, když zjistíme, do čeho jsme se to dostali, když jsme sem přišli -

Kampaň.

Jinými slovy, plánování zániku tetičky Audrey.

Teta Giny a strejda Harry jsou tu. Když se na ně podíváte, nemysleli byste si, že se jim zrovna oženil nejmladší syn. Měli by být šťastní, oslavovat nový přírůstek do rodiny (přestože je to vlezlá kráva). Místo toho vypadají neuvěřitelně vážně a vymýšlejí způsoby jak porazit jiného člena rodiny - a další vlezlou krávu k tomu.

„Je to takový zmetek!" říká táta o strejdovi Precym. „Myslel jsem, že by mohl odstoupit, když zjistil, jak byl hloupý."

„Ron, to už jsme probrali," říká máma. „Má vymytý mozek. Nevšiml sis?"

„Promiň, ale odmítám uvěřit, že jakýkoliv muž s hrdostí může být takhle pod pantoflem! Udělá prostě všechno, co mu ona řekne?" reptá táta.

„Oh, já nevím," vzdychne máma. „Udělej prosím hrnek čaje pro Jamese a Rose, budeš tak hodný?"

„Jo, dobrá."

Smála bych se, ale to je obecný způsob, jak vypadá konverzace mezi mámou a tátou. Táta mávne hůlkou ke konvici a mumlá si o hledání sáčků s čajem, zatímco James a já si přitáhneme židle ke kuchyňskému stolu. Prolistuji máminu dobře uspořádanou složku s návrhy kampaně a vidím, že její hlavní myšlenka je vykreslit sebe jako milující rodinnou osobnost.

Nejspíš by to nevypadalo dobře, kdyby narazila tetu Audrey na plot před domem.

„Hermiona Weasleyová – žena pro rodinu," ocituji z jejího seznamu možných sloganů. Zvednu na ni obočí. „Vážně?"

„To je to nejlepší, s čím dokážeme přijít!" říká máma sklesle. „Možná je to ohromná mrcha, ale Adrey ví, jak dělat kampaň..."

Chce to hodně, aby moje máma začala klít. To znamená, že je vážně v koncích.

„Hermiona Weasleyová posiluje davy... 'Satisfakce' je její druhé jméno..." čte James. „Moment, myslel jsem, že tvoje druhé jméno je Jean?"

„Dej mi to!" máma vyškubla složku z Jamesových rukou. Ginny se na Jamese výhružně podívala, a řekla mu, že teď opravdu není čas na vtipkování.

Mámina kampaň je, abychom měli jasno, mizerná. Zní to, jako by se pokoušela propagovat nějaký levný lektvar na nachlazení. Samozřejmě jí tohle nechci říct. Nabídnu jí však svoji pomoc, částečně proto, abych odvedla myšlenky od vší mizérie v mém životě. Aidan chce jít dnes ke Scorpiovi. Nemůžu přede všemi říct ne, to by poznali, že se něco děje. James mě stále bedlivě pozoruje a stále se snaží přijít na to, proč ke mně byla Jenny tak chladná. Zvažuji, že mu to řeknu - vím, že by byl na mé straně - ale pak se rozhodnu, že ne. Myslím, že bude nejlepší, když se všichni budeme tvářit, že se nic nestalo.

Naštěstí, zatímco jsem u mámy a táty, dostanu z práce zprávu, jestli bych mohla dneska zaskočit za Hazel, které se udělalo špatně. Tak velice mile požádám Jamese, aby odvedl Aidana ke Scorpiovi a zamířím do práce, přičemž vypadám dokonale nevině.

Dorazím ke svatému Mungovi a jsem přivítána nadšenou Lindou a unaveně vypadající Gladys - Gladys nemá ráda, když zůstane sama s Lindou příliš dlouho. Říká, že z toho šediví.

„Tak jaká byla svatba?" ptá se mě Linda nadšeně. „Vypadala Jenny nádherně?"

„Dejme tomu," odpověděla jsem kysele. Myslím, že ze mě tak zahořklou dělá recepční pult.

„Nějaké zajímavosti?" ptá se Gladys a výraz na její tváři prozrazuje, že doufá v nějaké klepy, a chtěla by, aby to zahrnovalo Scorpia. Linda by chtěla taky, ale není tak dychtivá se ptát.

„Ne," odpovím, „vůbec nic."


18. kapitola - Čas na víno



Still Delicate

Překlad: Kar

Betaread: Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=381727



Kapitola 18 - Čas na víno

 

Je milá a starostlivá, milující a obětavá, oddaná matka a babička,
tvrdě pracující, statečná spolupracovnice, loajální přítelkyně.
Volte Hermionu Weasleyovou na post ministryně magie.

***

Hermiona Weasleyová mluví o rodinných hodnotách - víte, že její dcera otěhotněla v šestnácti?
Hermiona Weasleyová coby věrná manželka - víte, že podváděla svého manžela?
Hermiona Weasleyová mluví o právech domácích skřítků - víte, že jich pro ni pracuje pět?
Volte Percyho Weasleyho - nejupřímnějšího kandidáta.

 


„Tomu nevěřím! Polovina z toho ani není pravda! Nepracuje pro mne pět domácích skřítků!“

„Nejupřímnější kandidát! Do hajzlu,“ vrčí táta a vrhá na Věštce nepřátelské pohledy. „Ta ženská je ďábel. Vrať se, Voldemorte, všechno je odpuštěno!“

I když si myslím, že mámina tvrzení byla trochu nadnesená, vypadá to, že tetička Audrey se v kampani strýce Percyho uchýlila k naprostým lžím. Dobrá, otěhotněla jsem v šestnácti a máma políbila jiného muže, když byla zasnoubená s tátou, ale jsem si jistá, že tu nepracují žádní domácí skřítkové.

„Mami, myslím, že nastal čas na špinavou hru,“ říká Hugo, který si hrál s Aidanem v rohu. „Však víš, rozšířit nějaké pomluvy, vykopat nějakou špínu.“

„Nemyslím, že je potřeba moc kopat,“ prohlásil táta temně.

Máma se otáčí kolem trouby a zapne ji, aby chystala večeři. „Nesnížím se na její úroveň,“ říká. „A mimochodem, pomlouváním Audrey se moc daleko nedostanu. Nezapomínáte, že na ministra kandiduje Percy?“

„Mám špínu i na něj,“ říká jí táta.

„A já mám nějakou na Molly,“ dodám. Moc lidí neví o jejím období pití a kouření marihuany, které trvalo déle než týden, a jestli to Audrey zjistí, dostane z toho totální záchvat.

„Proč se prostě nevykoupou?“ ptá se Aidan. Občas se nemůžu ubránit úsměvu nad jeho nevinností. Doufám, že mu to zůstane napořád. Doufám, že za pár let se nebude pokoušet vyhrabat špínu na své příbuzné. Protože jak řekl táta, nebude muset hrabat moc hluboko, zvláště pokud se týká mě.

Najednou se nemůžu zbavit pocitu díry v žaludku, když si vzpomenu na dopis, který jsem ráno dostala od Scorpia. Nezmohl se ani na prosté zavolání, musel mi napsat. A nenapsal toho moc.

Přijdu dnes večer v 7. Musíme si promluvit.
Scorpius

V osm mám lekce lektvarů, takže to nebude moct trvat dlouho. A Aidan tu zůstává s mámou a tátou na noc, takže si nemusím dělat starosti, že nás zase uslyší se hádat. Zvlášť, když se chystáme hádat o něj.

Nikomu jsem neřekla, že Scorpius chce změnit dohodu o péči. Jediná osoba, které bych o tom řekla, je momentálně na Novém Zélandu a nemluví se mnou. A další dva lidé, kterým bych to řekla, tráví spolu tolik času, že jsem žádného z nich neviděla několik dní. Brian a Dom jsou noví Al a Jenny - když vidíš jednoho, druhý není daleko. Stvořila jsem monstrum.

A stejně tak Laura, neslyšela jsem o ní od toho rozlučkového víkendu. Nevím, co dělá - nebo s kým - a vždy když se jí pokouším volat, spadnu rovnou do hlasové schránky.

„Dobrá, něco udělat musíš, Hermiono,“ říká táta. „Nemůžeš zůstat sedět a dopustit, aby jí tohle prošlo.“

„Co po mně chcete, abych udělala, podpálila jim dům?“ odsekla máma.

Podíváme se s tátou na sebe a kývnem. Máma protočí oči. „Vůbec nevím, proč jsem se obtěžovala s kandidaturou. Měla jsem vědět, že z toho budou jen trable. Možná bych měla odstoupit -“

„NE!“ Táta, Hugo a já dokážeme být dohromady velmi hlasití, když chceme.

„Nemůžeš nechat tetu Audrey vyhrát!“ protestuje Hugo. „Zlo nezvítězí nad dobrem, nestarám se o to, co říkáš! Porazila jsi Voldemorta, dokážeš porazit i tu mrchu!“

„Dávej si pozor na jazyk Hugo!“ syčí máma. „ A naposled, není to Audrey, koho musím porazit!“

„No tak, Hermiono, všichni vědí, že za každým paličatým chlapem je ďábelská žena tahající za provázky,“ říká táta. „Percy by nebyl ani z poloviny tak ďábelský, kdyby nebylo Audrey.“

„V tomhle okamžiku vás musím opustit,“ říkám a sbírám se k odchodu. „Za chvíli mám lekce lektvarů.“ Je půl šesté. Scorpius bude za chvíli v mém bytě. Po rozloučení se všemi odletaxuji domů a čekám na jeho příchod.

Dorazil brzo. Scorpius je včas málokde, takže je mi jasné, že to nebude dobré. A má s sebou kufřík. Je něco divného na mladém muži v džínách a červené čapce nesoucím kufřík. Je to jako by ministerský zaměstnanec jel na skateboordu.

„Dobře, prostě se do toho pustíme, ať to máme za sebou, ano?“ řekne dřív, než pozdraví. Nakráčí rovnou do mé kuchyně, dá kufřík na kuchyňský stůl a otevře ho. „Takže přemýšlela jsi o dohodě?“ zeptá se.

„Ano,“ odpovím. Ale nevím, co mu říct jiného. Kromě faktu, že nechci žádnou dohodu kromě té, která zahrnuje Aidana žijícího s námi oběma po celou dobu - my tři dohromady. Je jasné, že on nechce totéž.

„Já také,“ říká mi. „Ve skutečnosti jsem o tom hodně přemýšlel. A přišel jsem s dohodou, která podle mě bude vyhovovat oběma. A myslím, že to je fér.“ Mluví velmi rychle. Skoro jako by byl nervózní.

„No… to je dobře.“

Kývne. „OK, tak tady je.“ Zhluboka se nadechne. Jak moc je nervózní? Podá mi dokument se spoustou právnického žargonu. Absolutně netuším, co se tam píše. „Já nemám celý den Scorpie,“ povzdechnu si, „co to je?“

„No, já jsem měl schůzku se svým právníkem,“ říká mi. „A požádal jsem ho, aby napsal tuhle dohodu. Vše, co musíš udělat, je podepsat.“

Mračím se: „Co přesně podepisuji?“

„Stručně… Já mám Aidana od čtvrtka do neděle. A ty ho máš od pondělí do středy. Střídavá péče.“

Cítím, že se mi udělá špatně. Najednou osoba, která přede mnou stojí, není ta samá, kterou jsem znala a milovala celé roky - ve skutečnosti ho v této chvíli nenávidím. Jak ode mne může něco takového žádat?

„Nech mě to pochopit,“ snažím se udržet svůj hlas v klidu. „Chceš po mně, abych ti dala mého syna na čtyři dny v týdnu?“

„Našeho syna,“ odpoví. „Je to náš syn. Ne tvůj. A ty víš, měla jsi ho trvale po dlouhou dobu…“

Nesmíš ho praštit. Nesmíš ho praštit. Sevřu pěsti. „Řekni mi, když se vzbudil ve tři ráno, čí syn to byl? Tenkrát, když dostal plané neštovice, čí byl? Když dělal své první krůčky, kdo tam byl a držel ho za ruku?“ Nebreč. „Žil se mnou šest let -“

„Je mu pět,“ řekl mi Scorpius.

„Žil ve mně!“ křičím. „Žil ve mně před šesti lety. Já jsem byla ta, kdo měl ranní nevolnosti, a já jsem ta, kdo má strie!“ Nebreč!

„Věděl jsem, že na mě tohle vytáhneš!“ odsekl Scorpius. „Omlouvám se, že nemám zkurvenou dělohu, ale to tě nedělá lepším rodičem, než jsem já!“

„Oh, a svatba v Las Vegas dělá?“ odfrknu.

„Nabízím mu stabilní domov Rose. Nabízím mu větší ložnici, vzor dvou rodičů, lepší příjmy.“ A to to způsobí. Už nemůžu dál zadržovat slzy.

Nemůžu uvěřit, že brečím. Dej se dohromady, pro lásku Boží!

„N-nebreč…“ mumlá Scorpius nepohodlně.

„Vypadni sakra z mého bytu!“ křičím. „Tohle nepodepíšu! Nedostaneš ho na čtyři dny v týdnu -“

„Pořád ti zůstanou tři!“ snaží se mě Scorpius přesvědčit. Jsem teď tak blízko tomu ho uhodit.

„Jaké štěstí! Mám tři dny, kdy jsem v práci a on ve škole!“ odplivnu. „Vypadni z mého bytu, Malfoyi! Zůstaneme u dohody, kterou máme -“

„Ne, nezůstaneme,“ říká mi. „A jestli se nechceš dohodnout mimosoudně… kontaktuje tě můj právník.“

Sbírá se svoje dokumenty a dává je zpět do svého ubohého malého kufříku. Bez dalšího slova se přemístí, zatímco se snažím dát dohromady, než půjdu na svojí lekci lektvarů.

Jsem doslova šokovaná. Myslela jsem, že ho znám. Jak se mohl myslet, že mě může požádat, abych se vzdala svého syna? Neuvědomuje si, že Aidan je to jediné dobré v mém životě?

*

Když se vrátím z lekce, čeká na mě dopis od Scorpia. No dobrá, není to dopis, spíš jedno slovo napsané na kousku pergamenu.

Promiň.

Nevím, co to má znamenat. Je mu líto, že nadnesl celou záležitost? Je mu líto, že mě plánuje přivést před Starostolec? Nebo je mu líto, že se oženil? Je tu tolik věcí, za které by se měl omluvit.

Kromě dopisu na mne doma čekají další dva objekty - Dom a Laura. Obě sedí v mém obýváku, jedí moje brambůrky a koukají na moji televizi.

„Víte o tom, že máte svoje vlastní domovy?“ unaveně povzdechnu a frustrovaně odhodím tašku. Není to tak, že bych je tu nechtěla, akorát jsem plánovala ubrečet se do spánku a sníst čokoládu z Medového ráje o váze většího dítěte.

„Jo,“ pokrčí Dom rameny, „usoudily jsme, že tady je větší klid.“

Zamračím se na ni. „Komu se vyhýbáš?“ Dom se vždycky vyhýbá bláznivým klukům, kteří jí nepřestávají volat. „Není to Brian?“

Dom a Laura se na sebe provinile podívají.

„Ty snad taky?“ podívám se na Lauru.

„Potřebujeme si jen odpočinout od jednoho muže,“ řekne mi Laura.

„Co je na Brianovi špatného? Je opravdu milý, pohledný, je s ním legrace -“

„Tak proč si s ním nevyjdeš sama?“ odsekne Dom. Napjaté ticho vyplnilo obývací pokoj. Laura nespokojeně zírá na televizi.

„Odkud se tohle vzalo, proklatě?“ ptám se.

„To neřeš,“ mumlá Dom a taky předstírá, že zase kouká na televizi.

To mě nadzvedne.

„Ok, to vy jste sem přišly a začaly mi bezdůvodně odsekávat,“ vrčím. „Tohle je můj byt, Dom! Jestli nemáš ráda Briana, tak mu to prostě řekni a přestaň se mu vyhýbat jako dítě! A ty!“ otočím se k Lauře. „Neslyšela jsem o tobě týdny! Proč nezvedáš svůj proklatý telefon? Vypadá to, že jsme přítelkyně jen, když se to líbí tobě, a pak prostě zmizíš!“

„Můj Bože, vzbudila jsi bestii,“ šeptá Laura slyšitelně Dom, která se rozesměje.

„To není směšné!“ křičím naštvaně a hlas se mi třese.

„Rose, co se děje?“ ptá se Dom vážně a vypne televizi. Všechno jim řeknu, od polibku na svatbě k hádce s Jenny a dohodě o péči, kterou požaduje Scorpius. Celou dobu zůstanou potichu. Když přestanu mluvit, přivolá Laura z kuchyně skleničky a láhev vína a otevře ji. Jo, rozhodně je čas na víno.

„Nemůžu uvěřit, že jste se vy dva políbili,“ říká Dom. „Ne, že bych to neviděla přicházet.“

„No, samozřejmě,“ pokrčí Laura rameny. „Slepý by si nevšiml, že se to přichází.“

„Vsadím se, že Daisy to neviděla,“ dodám. „Nemá tušení.“

Laura s Dom se na sebe podívají s otravným vědoucím hledem na tvářích. „O tom nic nevím,“ říká Dom.

„Co myslíš?“

„No,“ vzdychne Dom. „Není blbá. Vždycky mezi vámi dvěma bylo určité napětí. Hádali jste se jako starý manželský pár a vždycky bylo kolem tebe drama. I když nemusí vědět, že jste se se Scorpiem políbili v hotelu na Alově svatbě, ví, že mezi vámi něco je. Všichni to vědí.“

Nevím, co jí mám na to říct.

„Vsadím se, že to ona nasadila Scorpiovi do hlavy ten nápad s péčí!“ prohlásí Laura, jako by zrovna vyřešila největší záhadu světa. „Přemýšlej o tom! Byla to ona, kdo první nadnesl otázku péče. A ona ví, že dohoda o péči udrží tebe a Scorpia dál od sebe - říkám ti, že je to lstivá mrcha.“

„Jak jsi na to přišla?“ ptám se cynicky.

„Dala jsem si dohromady jedna a jedna,“ pokrčí Laura rameny.

„Víš, jakkoliv divně to možná zní, myslím, že Laura by mohla mít pravdu,“ říká Dom zamyšleně. „Myslím, je jasné, proč by Daisy mohla být nejistá. Já to vím - byla jsem Daisy.“

Nestává se moc často, že by se Dom odvolávala na dobu, kdy chodila se Scorpiem, a když se to stane, cítím se velmi nepohodlně. Hlavně protože vím věci, které Dom neví. Zatímco ona si myslí, že ji Scorpius podváděl jen emocionálně, já vím o ukradených polibcích, které se nikdy neměly stát, ale staly. Možná někde hluboko o těch polibcích ví, ale nikdy jsem jí to neřekla a vím, že Scorpius taky ne. Kdybyste se zeptali, jak skončil vztah mezi Dom a Scorpiem, zjistili byste, že Dom mu zahýbala s klukem, ze kterého se vyklubala její velká bradavická láska, s Markem Matthewsem. Ve skutečnosti jejich vztah skončil ten den, kdy zjistila, že jsem byla těhotná.

Rozhodnu se neohrabaně změnit téma. „Takže, proč se vy dvě tady schováváte? Nebo bych se měla zeptat, před kým se schováváte?“ Laura a Dom se na sebe zase podívají. Nesnáším, když mě takhle vynechávají; Je jasné, že sdílejí svá tajemství a já jsem mimo. „Musíte mi to říct. Nebo si jinak vezmu zpět můj dálkový ovladač…“

„Chlap z práce,“ říká nepřesvědčivě Laura. Povytáhnu na ni obočí. „Strašně mě štve. Nepřestává mi volat. Naposled, co jsem spala s mudlou.“

Příliš mnoho informací. Měla bych se přestat Laury vyptávat.

„A ty?“ otočím se zase k Dom. „No tak, co Brian udělal?“

„Nic,“ zamumlá.

„Nemáš ho ráda?“

„Asi jo,“ pokrčí rameny.

„Tak kde je problém?“ Mám pocit, že asi překračuji hranice a dostávám se na nepříjemné území. Ale nedokážu se zastavit. „Brian je opravdu milý. Musíš ho jen poznat.“

„Já vím, že je milý,“ odpoví Dom krátce.

„A… máš radši, když jsou to mizerové?“ ptám se, protože já mám tendenci jít po tomhle druhu. Ten, který ti chce ukrást děti - však ten typ znáte.

„Ne,“ vzdychne, „jen si zatím nejsem jistá. To je všechno.“ Z jejího tónu je mi jasné, že se rozhovor skončil. Netlačím na to. A jsem teď o to víc naštvaná, protože vím, že přede mnou obě něco skrývají. Nechápu, proč sem přišly, když mě nechávají tápat v temnotách. Otráveně jim řeknu, že jdu do postele a odejdu do svého pokoje, abych dělala úlohy z lektvarů.

Cítím se zase jako puberťačka. Ale s mnohem většími problémy.

*

„Tak tady jsou ty lístky… nejlepší místa k mání.“

James mi podává obálku se dvěma lístky na příští zápas Kudlejských kanonýrů s Puddlemerskými spojenci. Slíbila jsem vzít Aidana a táta, Harry, Teddy a Remus jdou také. Chodívali jsme se dívat, jak James hraje, pokaždé od doby, kdy se stal členem týmu jako náhradník. Ale od té doby, co je kmenový hráč a hraje téměř každý víkend, rozhodli jsme se chodit jen na opravdu velké zápasy. Jako tenhle, kvalifikační do Ligy.

Jamesův byt je nezvykle uklizený. Obvykle je příliš líný, aby mávl hůlkou a uklidil, ale dnes je nápadně uklizeno. Ve skutečnosti je uklizeno víc než v den, kdy se nastěhoval.

„Jamesi… proč je tvůj byt tak uklizený? Byla tu tvoje máma?“

„Ne.“

„Babička Molly?“

„Ne - přestala mě navštěvovat po tom incidentu s krysou.“

„A jo,“ řeknu zamyšleně, „nestřelila ji Dom?“

„Ne, minula a dostala křečka.“

„Ou, to je pravda…“

„Ubohý starý Bublina, ani si nevšiml, co se stalo,“ James smutně zavrtí hlavou. Máme chvilku ticha za jeho mrtvého křečka. Nemůžu si vzpomenout, jak se Dom do rukou dostala zbraň. Mám pocit, že zrovna chodila s nějakým nebezpečným týpkem, který jí ji dal k narozeninám.

„James, ty se třeseš?“ ptám se. Třese se jako smyslů zbavený, přestože je tu příjemně teplo.

„Co? Aha, je tu trochu chladno,“ pokrčí rameny. „Tak jak se má Zrzunda?“

James říká Aidanovi ‘Zrzunda', protože měl zrzavé vlasy, když byl miminko. Přestože je nyní výrazně blonďatý, zůstal ‘Zrzunda'.

„Dobře. Až na to, že ho jeho otec chce do plné péče,“ vrčím. Vzápětí lituji, že jsem mu to řekla. Nezamýšlela jsem to vyslovit, prostě to ze mne vyšlo. A skutečnost, že se mnou Scorpius nepromluvil od jeho ubohého malého ‘promiň', jen posílil moje zklamání.

„Cože? Děláš si ze mě srandu?“ prská nevěřícně.

„Přála bych si, aby to byla sranda,“ mumlám, aniž bych si uvědomila, že James úspěšně změnil téma.

 „Je to pitomec!“

„Páni, to od tebe bylo mírné,“ podotýkám.

„To je absurdní, Zrzko! Chce ho do péče? Já ho zabiju, toho malého -“

„Odložme zabíjení o pár dní, ano?“

James přechází rychle tam a zpět. Už je to docela dlouho, co jsem ho viděla takhle naštvaného. Obvykle věci smete se smíchem ze stolu, nebo se na nich snaží najít něco pozitivního. Teď se ho skoro bojím. „Věděl jsem, že byl nějaký důvod ho nesnášet…“

„Byl jsi mu na svatbě za svědka!“ vykřiknu. Pořád ještě jsem mu tohle nezapomněla.

„Jo, ale ve druháku jsem ho nenáviděl. Měl bych se vždy řídit svými instinkty…“

Po té, co Jamese uklidním a udělám mu čaj, dojdu vyzvednout Aidana ze školy. Je to legrační, jak vás uklidní, když se rozčiluje někdo jiný. Přistihla jsem se, jak Jamese přesvědčuji, že to Scorpius nebude hnát dál, že to bylo jen okamžité rozhodnutí, kterého určitě lituje. Teď se ohledně celé věci cítím lépe.

Když o tom tak přemýšlím, dokážu pochopit, proč zpanikařil. Co jsme udělali na svatbě, bylo špatné a předpokládám, že si myslí, že udržet nás od sebe je jediný způsob, jak tu chybu napravit. A jediný způsob, jak nás udržet od sebe, je trávit spolu co nejméně času a setkávat se jen tehdy, když je to absolutně nezbytné. Možná, že kdybych mu předvedla, že spolu můžeme trávit čas, aniž bychom si vzájemně zkoumali mandle, tak na celou věc zapomene.

Když Aidana vyzvedávám, má veselou náladu, protože mu učitelka čtení dala zlatou hvězdu. Obvykle chodí domů se špatnou náladou, protože má speciální hodiny čtení na konci dne, které mu pomáhají s dyslexií. A taky protože pořád nesnáší Briana.

„Mia se ptala, jestli bych chtěl jít v sobotu k ní domů,“ říká mi Aidan cestou domů ze školy.

Myslím, že by to mohl být hlavní důvod jeho dobré nálady.

„Můžu jít?“ ptá se mě s nadějí.

„Nevím, proč bys nemohl,“ pokrčím rameny, zatímco plánuji setkání s její matkou, abych se přesvědčila, že není šílená feťačka nebo podivínka. Taky v duchu plánuji, že si s Aidanem sednu a řeknu mu, že má zakázáno políbit dívku dřív, než mu bude sedmnáct. Nebo dokud neumřu - podle toho, co přijde první.

„Paní Murphyová se v pondělí vrací do školy,“ řílá mi Aidan, „takže pan McDonald už nebude můj učitel.“

Myslím, že Brianovi nebude vadit, že už nebude učit jejich třídu. Dokážu si představit, že můj syn dokáže být docela děsivý, když se rozhodne.

„Tak konečně přestaneš být nevrlý, když přijde k nám do bytu?“

„Opravdu chodí s tetičkou Dom?“

Změním téma. Když dorazíme domu, na podlaze leží obálka adresovaná mně. Jsem zvědavá, jestli je to další patetické ´promiň´ od Scorpia.

Není. Je to přesně naopak. Je to od jeho právníka.

Drahá slečno Weasleyová,
tímto dopisem Vám oznamuji, že pan Scorpius Malfoy bude žádat o právní dohodu ohledně péče ve vztahu k vašemu synovi, Aidanu Ronaldu Weasleymu. K projednání tohoto uspořádání se sejde rada Starostolce pro rodinné právo. Vaše účast na zasedání je nezbytná.

S pozdravem Henry J. Summerville
Oddělení rodinného práva

Měla jsem Jamese nechat, ať ho zabije.


19. kapitola - Špína



Still Delicate

Překlad: Kar

Betaread: Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=395224



Kapitola 19 - Špína


Kancelář pana Thomase Foxe je příšerně cítit vlhkostí. Je slyšet nepříjemné kapání z neviditelného kohoutku a závěsy a nábytek vypadají prožrané od molů. V kanceláři nejsou obrázky rodiny pana Foxe, ani přátel či známých. Nemůžu si pomoci, ale přemýšlím, jestli vůbec má rodinu či přátele. Za stolem má velký obraz nějaké jednotvárně vypadající krajiny, z kterého mám depresi, když se na něj déle dívám. Tak otočím pozornost k oknu, kterým, je vidět bezútěšná ulička a vedlejší budova, která je asi tak metr daleko. Kdyby si úředník z protější kanceláře otevřel okno, mohl by snadno přeskočit.

Vážně uvažuji, že odejdu. Můžu si najít lepšího právníka za stejnou cenu, tím jsem si jistá. A kdybych nemohla, možná bych se dokázala před Starostolcem obhájit sama? Uvažovala jsem, že požádám mámu, aby mě hájila, ale řekla mi, že by to byl konflikt zájmů a jen by mi to přitížilo. Nazvala Scorpia všemi špatnými jmény pod sluncem - použila i slova, která nejsou ani v mém slovníku. Zřejmě je po všech těch létech manželství převzala od táty.

Dřív než stihnu vstát, dveře se otevřou a do kanceláře vstoupí Thomas Fox. Přesně zapadá do kanceláře - jeho hábit je potrhaný a zmačkaný a dokonce nemá kravatu. Vypadá to, jako by se neholil několik dní a pochybuji, že někdy slyšel o vynálezu zvaném hřeben.

„Rose Weasleyová?“ ptá se.

„Eh, zdravím,“ odpovím a snažím se, abych nevypadala, či nezněla, příliš kriticky.

„Oh, zdravím,“ odpoví docela nezdvořile. Začne se probírat svými papíry a falešně si píská. Nejradši bych ho praštila. Existuje něco otravnějšího než pískající právník? „Takže… souboj o opatrovnictví, ano?“

„To je pravda,“ říkám chladně. „Otec mého syna se mě snaží žalovat o výhradní péči.“

„Správně,“ kývne pan Fox. „A proč?“

Prázdně na něj hledím. „Aby Aidan žil s ním.“ Huh.

„Jistě, to jsem pochopil sám,“ řekl sarkasticky. Jak ho nesnáším. „Myslím, proč vás žaluje teď? Rozvádíte se?“

„Ne. Nikdy jsme nebyli manželé,“ říkám s nechutí. Nesnáším, že musím tomuhle chlápkovi všechno o sobě říkat. Zvlášť, když má tenhle odsuzující výraz na tváři.

„Tak co, byla jste na flámu s nějakými kámoši a on si teď myslí, že nejste schopná být dobrou matkou?“

„Promiňte? Vy vážně takhle mluvíte s lidmi?“

„Podívejte, paní Weasleyová,“ vzdychne, položí dlaně na stůl a nakloní se ke mně. Je teď tak blízko, že bych mu mohla dát facku. „Vídám mnoho rodičů, takových jako vy, procházet touhle kanceláří. Teď, pokud ke mně nebudete upřímná, nemůžu vám pomoci.“

„Myslíte si, že jsem nějaká alkoholička a nedbalá matka?“

Pokrčí rameny.

Vyskočím ze židle a on vstane a měří si mě se založenýma rukama.

„Jak se opovažujete!“ křičím. „Platím vás za to, abyste mě bránil a ne urážel! Odmítám tu sedět a nechat se soudit člověkem, který vypadá, že ve svých šatech spal a záměrně bojkotuje hřebeny!“

S tím vyběhnu z jeho kanceláře. Pochybuji, že na mě někdy někdo udělal tak příšerný první dojem, možná s výjimkou Laury, jejíž první slova ke mně byla něco jako ‘oh Merline, opravdu jsi vykročila z domu, když vypadáš takhle?'

Než dojdu ke dveřím za recepcí, zamknou se. Naštvaně se otočím čelem k právníkovi, který teď stojí ve dveřích své kanceláře s rukama v kapsách. „To byl test,“ říká a znovu krčí rameny, „a prošla jste. Nyní pojďte do mé kanceláře.“

Jeho sekretářka se na něj usmívá se směsí něhy a obdivu. Ona to myslí vážně? On to myslí vážně?

Protože jsem úplně v šoku a netuším, co jiného dělat, vrátím se do kanceláře pana Foxe.

„Je dobré vědět, že to myslíte vážně,“ říká a sedá si za svůj stůl. Napřáhne ruku a naznačí, že se mám také posadit. „Mám hodně nedbalých rodičů, kteří používají své děti k tomu, aby získali zpět své bývalé.“

„Dobrá, nejsem jedna z nich,“ říkám chladně.

„Nemyslel jsem si, že jste, ale musel jsem se přesvědčit.“ Chvíli mě studuje. „Přesně, jak jsem čekal, opravdu.“

„Co jste čekal?“ zamračím se. Nesnáším způsob, jakým se na mne dívá. Je mi to nepříjemné.

„Jste dcera své matky,“ ušklíbne se.

Z nějakého důvodu beru vždycky tohle prohlášení jako urážku. Předpokládám, že žádná žena nechce být jako její matka, zvlášť pokud je její matka podivínka s nemožnými vlasy. „Vy znáte mou matku?“

„Každá zná Hermionu Weasleyovou.“ Předpokládám, že to byla hloupá otázka - koneckonců kandiduje na ministra. „A pracoval jsem pod ní na ministerstvu, než jsem si založil vlastní praxi.“

„Aha, dobře.“

Zůstane chvíli potichu se zamyšleným výrazem. Pak si poposedne na židli a založí ruce. „Postarám se o váš případ, slečno Weasleyová. A vyhraju. Ale musíte mi říct všechno, co se stalo mezi vámi a Scorpiem. Od začátku.“

Ztěžka si povzdechnu. „Kolik máte času?“

*

Po dlouhé schůzce s právníkem jdu k mámě a tátovi domů, protože mi dnes ráno hlídají Aidana. Dneska je zápas mezi Kudlejskými kanonýry a Puddlemerskými spojenci a Teddy s Remusem už tu jsou, připravení k odchodu.

„Jak to šlo?“ ptá se máma hned, jak vejdu do dveří. „Není Tom báječný?“

„Dá se říct,“ mumlám, pořád ještě nepříliš zaujatá Tomem Foxem a jeho metodou boje o péči. Pokud ale nakope Scorpiovi zadek, je mi to jedno.

„Vždycky byl úžasný pracovník - je mu jen kolem třiceti, víš. Velmi nelítostný. Přesně to, co potřebuješ, abys porazila toho hajz-“

„V pořádku, mami!“ zvednu ruce, abych jí zastavila. „My všichni víme, co si o něm myslíš.“

Proč mě pořád ještě štve, když někdo nazve Scorpia takovými slovy? Opravdu si myslím, že jsem jediný člověk, který na to má právo?

Když dorazí strejda Harry, táta, Teddy, Remus, Aidan a já se vydáme na famfrpálový stadion. Vždycky je tam velký hukot, když je zápas Kudlejských kanonýrů. Když zaujmeme svá místa v horní části tribuny, Aidan a Remus si vyměňují názory na to, kdo bude nejvíce bodovat v dnešní kvalifikační lize.

„James získá milion bodů!“ prohlašuje Aidan.

„Ne, získá dva miliony bodů!“ protestuje Remus.

„Jste si vy dva vědomi, že James je chytač?“ upozorní je táta, zatímco Harry a Teddy na kluky jen usmívají. Pokračují v hádce, dokud nezačne zápas.

James se vždycky při famfrpálu předváděl. I když poprvé nastoupil do nebelvírského týmu, ve svém druhém ročníku, měl víc sebevědomí než ti, kteří byli v týmu roky. Předpokládám, že když jste dobří jako James, máte všechny důvody k tomu být sebevědomý - ale je to poněkud protivné. Co je ještě protivnější, to je vřískot žen, když James krouží kolem hřiště, tak ztracený v atmosféře hry, že si nemůžu pomoct, ale přemýšlím, jestli si je vědom, proč tam je - chytit tu proklatou zlatonku.

Ale i přes křik od strejdy Harryho a táty se nedokážu soustředit na hru. Všechno, na co myslím, je ten pitomý souboj o péči a jak to všechno vypadá nesmyslně. Přeju si, aby tu byla Jenny. Vlastně víc, přeju si, aby tu Jenny byla a mluvila se mnou. Můžu mluvit s Dom a Laurou, ale přijde mi, že to neberou vážně - myslím, že Jennin problém byl vždycky to, že brala věci příliš vážně. Jen se mi zdá, že v posledních měsících se všechno strašně zkomplikovalo…

„FAUL! To byl zatracený faul!“ Táta a Harry vyskočí ze svých sedadel a oba chlapci si stoupnou na sedačky, aby viděli dolů na zem, kde přistává James a odrážeč Pudlemerských spojenců.

„Co se stalo?“ ptám se a přeju si, abych dávala pozor.

„Roland praštil Jamese svou pálkou!“ křičí Teddy naštvaně. „To není -“

Zarazil se, aby se líp podíval, co se děje. Tentokrát to vidím. Vidím Jamese, jak praštil Rolanda přímo do tváře a srazil ho k zemi. Zbytek hráčů taky přistává - a začne se velká rvačka. Několik hráčů se snaží Jamese zadržet, zatímco zbytek ho povzbuzuje. Pustil se do Rolanda pěstmi. Co se to s ním sakra děje?

Teddy, táta a Harry běží z lóže a já chytím oba chlapce za ruku a následuji je. Celou cestu stovky schodů dolů se Remus a Aidan vzrušeně dohadují, co se vlastně děje - James jim nedává zrovna dobrý příklad. Nemáme potíže dostat se na hřiště. Lidé mají tendenci neodporovat Harrymu Potterovi.

Když dorazíme na hřiště, je už boj ukončený. James i Roland jsou zkrvavení a famfrpáloví představitelé k nim oběma mluví. Pak na ně James vrhne rozezlený pohled a naštvaně odkráčí to šatny. Harry běží za ním.

„Mami, co se děje?“ ptá se mě Aidan.

„Netuším,“ odpovím upřímně.

Po pár minutách se Harry vyřítí ze šatny.

„Má zákaz na tři zápasy,“ říká Harry naštvaně, „jen počkejte, až ho dostane do rukou Ginny…“

O tom opravdu není třeba přemýšlet.

Jsou tu reportéři z Denního věštce a fotí nás, takže se rozhodneme jít domů a nezůstávat na zápase. A to i přes to, že nám vážně nedělá starosti, jaké obrázky Věštec udělá - teta Ginny je hlavní redaktorka, takže nemusí být publikovány - ale opravdu nebudeme rádi, kdyby se objevily v nějakém malém časopise nebo Týdeníku čarodějek s bláznivým titulkem ‘Potrovi se zbláznili na zápase, vraždí se mezi sebou'. Bohužel jsem Aidanovi slíbila, že ho po zápase nechám jít ke Scorpiovi. Doufala jsem, že bude tak unavený, že cestou domu usne a půjde rovnou do postele - místo toho je extrémně aktivní. A navíc mi pan Fox řekl, že mám Scorpiovi dovolit vidět Aidana, kdykoliv to bude možné, takže jeho žádost bude vypadat neodůvodněně. Což je.

Když přicházíme ke Scorpiovým dveřím, zjišťuji, že doufám, že tam bude jen Daisy. Nikdy v životě jsem nedoufala, že tuhle ženu uvidím. Chce se mi zvracet už jen při myšlence na její směšné jméno.

Ke dveřím přišli oba. Pan a paní Malfoyovi. Je hezké, že se chovají jako pár.

Napětí je nepopiratelně nepříjemné, ale Aidan vypadá, že si toho nevšiml. Místo toho vběhne přímo do bytu a ani mi neřekne ahoj. Zůstanu stát před dveřmi a držím tašku s jeho věcmi na přespání jako úplný idiot.

„Ahoj Rose, jak se máš?“ nuceně se usměje Daisy.

„Dobře,“ odpovím krátce, „tady jsou Aidanovy věci. Vyzvednu ho zítra ve čtyři.“

„Můžu ho přivést,“ navrhne Scorpius. „Neobtěžuj se.“

Scorpius protočí oči, jako bych byla malé dítě, které se nevhodně chová. Nikdy jsem nechtěla nikoho kopnout do rozkroku víc. Jenže to by nevypadalo dobře před Starostolcem.

„Dostala jsem dopis od tvého právníka,“ říkám mu chladně.

„Jdu dělat večeři,“ řekne Daisy rychle a nechá nás o samotě.

„Věděla jsi, že to přijde,“ pokrčí Scorpius rameny. Chvíli na něj zírám. Jeho oči bývaly tak teplé. Teď jsou ledové. Je to, jako by v něm něco zemřelo. „Popravdě, nečekal jsem, že to přijde.“

Odmlčel se. „Al a Jenny se zítra vrátí domu.“

„Já vím.“

Můžu říct, že myslí na to samé, jako já. Co když se Jenny rozhodla to Daisy říct? Tyhle věci se udrží v tajnosti jen po omezenou dobu - tajemství vždy nakonec vyplavou na povrch. A co když to Jenny už řekla Alovi? Je tu pravděpodobnost, že řekla - konec konců, je to teď její manžel. Odpustí nám Al? Nebo nás odsoudí stejně jako Jenny, nebo i víc? „Jste vy dvě -“

„Pořád spolu nemluvíme,“ řeknu krátce. Díky tobě. S tím se otočím a odejdu.

*

Dva dny po zápase James stále nikomu neřekl, co se stalo. Zamknul se ve svém bytě a nikdo se k němu nemohl dostat. Ani teta Ginny, která téměř vyrazila dveře, jak na ně bušila. Dokonce jsme za ním zkusili poslat Aidana, ale neozval se. Jeho obrázek byl samozřejmě na titulní stránce každého bulvárního plátku a každá historka je stejně směšná jako ta poslední - je mi jedno, co kdo říká, ale James nikomu nezapálil vlasy.

Máma je čím dál víc ve stresu, jak se blíží volby. Už dlouho jsem ji neviděla tak špatnou. Když jsme byli děti, studovala máma na ministerské zkoušky, aby získala vyšší kvalifikaci a mohla být povýšena - vždy když máma studovala, poslali mě a Huga k babičce Molly nebo babičce Jane, nebo komukoliv, kdo si nás mohl vzít. A my jsme rádi odešli, protože když je máma nervózní, nikdo nechce být v jejím dosahu.

Nejméně ze všech táta.

„Rone! Dokončil jsi už ty plakáty?“ volá máma z kuchyně. Táta a já sedíme v obýváku a táta zapne rádio v naději, že máma volání vzdá. Zná ji téměř čtyřicet let, měl by už vědět, jak to funguje.

Máma vpadne do obýváku a mávne hůlkou k rádiu, které se vypne. „Já vím, že jsi mě slyšel!“ křičí. „Zítra jedu agitovat do Godrikova dolu a opravdu bych byla ráda, kdybys mě v tom podpořil! Máš vyžehlený svůj nejlepší hábit? Rose, doprovodíš nás?“ řekne máma velmi rychle.

„Eh, vlastně musím zítra pracovat a večer mám kurzy přemisťování,“ říkám jí a pro jednou jsem ráda, že jsem tak dlouho odkládala výuku přemisťování.

„Ano, jistě,“ říká. „Dobře, Hugo tam bude. Možná bych mohla s sebou prostě vzít Roxanu a předstírat, že to je moje dcera…“

Podíváme se s tátou na sebe, ale žádný z nás neupozorní na skutečnost, že Roxie a já nemůžeme vypadat rozdílněji. Věřím, že máma teď žije ve snovém světě - je lepší jí v tom nechat. V hlavě si udělám poznámku, že mám zavolat Roxie a říct jí, aby co nejrychleji opustila zemi.

„Získala jsem podporu více než poloviny Starostolce - Kyle Peterson dokonce řekl, že půjde s námi do kampaně, není to úžasné?“ prohlašuje máma. Neustále zmiňuje tahle náhodná jména ministerských úředníků, kteří mi nemůžou být víc jedno, ale stejně prostě kývnu a usměju se.

Máma odběhne zpátky do kuchyně.

„Může mít Petersona, ale Percy má Vincenta,“ říká táta temně. „Paul Vincent je jeden z nevlivnějších osobností na celém ministerstvu. Nutí lidi k podpoře. Myslím, že proto je tak děsně napjatá.“

„Děsně napjatá? Nevšimla jsem si,“ řeknu sarkasticky. „Ale vážně, tati, máma má tyhle volby v kapse, ne? Myslím, má na své straně Harryho Pottera! Myslím, že Harry je mnohem vlivnější než Paul Vincent.“ Jak bych si přála vědět, kdo je Paul Vincent.

„Harry nikdy nezneužil svůj status, Rosie. To musíš vědět,“ říká táta. Pitomý šlechetný Harry. „Samozřejmě máme podporu bývalých členů Řádu, ale pořád je několik ministerských členů, kteří nejsou Harryho největší fanoušci. Zasraná demokracie.“

„Ale -“

„Rosie, kdyby Harry kandidoval na ministra, tak jsem si jistý, že by měl obrovskou podporu jednoduše proto, že je slavný. Ale to je přesně ten důvod, proč nekandiduje. A tvoje matka… dobrá, jakkoliv ji moc miluji, dokáže být poněkud… kontroverzní…“ Táta se odmlčí. Vím, o čem mluví. Máma se lidem ráda dostává pod kůži a čechrá jim peří. Když o tom tak přemýšlím, jsem si jistá, že na ministerstvu je spousta lidí, kteří ji opravdu nemají rádi za to, že je taková vševědka.

Ale znova, jejím soupeřem je Percy. Páni, voliči opravdu uvízli mezi mlýnskými kameny.

Druhý den v práci zapnula Hazel rádio, abychom slyšely máminu řeč v Godrikově dole. A když si nás Warton podá kvůli tomu, jak to máme nahlas, Gladys ho obdaří takovým ďábelským pohledem, že okamžitě odkráčí.

„… nastal čas, kdy se musíme společně postavit ekonomickému propadu - skřeti, skřítkové, čarodějnice a kouzelníci! Obři a kentauři! Jsme si všichni rovni…“

„Kdyby se tvoje máma stala ministryní magie, znamenalo by to, že bys tu už nemusela pracovat?“ ptá se mě Linda, přežvykující čokoládovou žabku.

„To bych si přála,“ říkám zbědovaně. „Kdyby moje máma vyhrála miliardu galeonů, není šance, že by mě nechala vzdát práci. Je to fašistka.“

„Dobrý,“ říká Gladys, „chyběla bys nám tu.“

Tři dámy samozřejmě přestaly poslouchat rádio, když kolem prošel léčitel Kennedy. Já nad ním ale přestala slintat, když jsem začala s lektvarovými kurzy. Některé z nich učí a čím víc času s ním strávím, tím méně mi přijde atraktivní. Samozřejmě, že je úplně úžasný a všechno, ale dokáže být také poněkud nudný.

Zatímco se ty tři rozplývají nad mužem, který má poloviční věk než ony, musím zvednout vyzvánějící telefon.

„Dobrý den, nemocnice pro magická poranění a choroby U svatého Munga, u telefonu Rose Weasleyová, jak vám mohu pomoci?“ odříkám.

„Rose, dobrý den, tady Tom Fox.“

Chvíli musím přemýšlet, než si vzpomenu, že Tom Fox je můj právník. Vzrušením z máminy kampaně jsem téměř zapomněla na bitvu o péči, ale když jsem uslyšela Tomův hlas, moje srdce poněkud pokleslo.

„Zdravím, pane Foxi.“

„Říkejte mi Tom, prosím,“ řekne svým obvykle spěchajícím hlasem. „Poslouchejte, myslím, že byste měla vědět, že jsem trochu bádal a našel něco, co by mohlo pomoci našemu případu. Můžeme se později setkat u mne v kanceláři?“

„Našel jste něco? Co je to?“ řeknu nadšeně a doufám v nějakou právní mezeru, která mě opravňuje ke kompletní péči o Aidana. „Můžete přijít kolem čtvrté hodiny?“

„Ne, nemůžu,“ říkám mu. „Já mám… schůzku.“ Nedokážu se přinutit, abych mu řekla, že musím na kurzy přemisťování.

„Dobrá, co zítra?“

„Myslím, že bych mohla přijít v polední pauze. Okolo půl dvanácté?“

„Jo, to je perfektní,“ řekne Tom.

„Nemůžete mi říct aspoň podstatu toho, co jste vyhrabal?“

„Řekněme, že paní Daisy Malfoyová není tak čistá, jak si myslíte,“ řekne a já slyším ušklíbnutí. „Už musím běžet, uvidíme se zítra.“ Zavěsil, než jsem se ho stačila zeptat na něco dalšího.

Co proboha mohl vyhrabat?


20. kapitola - Nejdražší dcera



Still Delicate

Překlad: Kar

Betaread: Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=396001



Omlouvám se za chybu se zobrazením, ale snad si další kousek příběhu užijete i se zpožděním.


Kapitola 20 - Nejdražší dcera


Přecházím v čekárně před Tomovou kanceláří a přemýšlím, co sakra mohl najít na Daisy. Vždycky jsem samozřejmě věděla, že je na ní něco podezřelého. Nakonec, objevila se tu odnikud a z ničeho nic byla vdaná za Scorpia? Třeba je nelegální přistěhovalec a Scorpia si vzala, aby mohla zůstat v zemi. A on jí naučil, jak mluvit s anglickým přízvukem... přestože je pravda, že on má skotský přízvuk a jeho anglický přízvuk je dost špatný...

Dobrá, tenhle scénář vyhodíme oknem.

Možná má někde svoje vlastní děti? Možná už byla vdaná a opustila manžela, aby si vzala Scorpia - akorát se doopravdy nerozvedla a teď je bigamistka! A bude muset jít do vězení a její sňatek se Scorpiem byl celou dobu podvod.

Opravdu se moc koukám na mudlovské seriály.

Možná je vražedkyně na útěku a změnila si jméno na Daisy. Myslím, že těžko mohla být pojmenovaná Daisy při narození. Ačkoliv, jestli je vražedkyně, pochybuji, že by Tom volal mě - představuji si, že by musel kontaktovat ministerstvo.

A pak mě to napadlo - co když má milence? Co když Tom objevil, že má Daisy s někým poměr, a ví, že by to nevyhnutelně zničilo Scorpiův argument bezpečného, stabilního domova? To by bylo perfektní. Už bych se necítila provinile, že jsme se líbali se Scorpiem na svatbě, protože by za rozpad jejich manželství mohla Daisy a ne já.

Hluboko ve svém žaludku se ale nemůžu zbavit strachu. Tahle žena byla v kontaktu s mým dítětem poslední tři měsíce, možná déle, a tady je toho tolik, co o ní nevím. Co když je nebezpečná? Jak jsem mohla být tak hloupá a věřit Scorpiovu úsudku, když už v minulosti udělal katastrofální rozhodnutí? Možná jsem přece jen špatná matka, když jsem dovolila, aby se o moje dítě tak často staral absolutní cizinec.

Tom otevře dveře do kanceláře a pozve mne dovnitř. Začínám být nervózní.

„Jak se dnes máte, Rose?" snaží se Tom vést rozhovor.

„Prostě mi to řekněte," požaduji, „od včerejška jsem to bez přestání probírala ve své hlavě - prosím, prostě do toho řízněte."

Tom přikývne: „Posaďte se."

Udělám, jak mi řekl, založím si ruce na prsou a čekám. Tahle židle je tak proklatě stará a nepohodlná, ale já to sotva vnímám.

„Dobrá... na našem posledním setkání jste mi řekla, že o Daisy toho moc nevíte," připomíná Tom.

„Ano," říkám a cítím se zahanbeně.

„Řekněte mi, znáte její rodné příjmení?"

Na chvíli se zarazím a zjistím, že o ní nevím ani tohle. Opravdu jsem si myslela, že když o ní budu vědět tak málo, že v tom bude nějaký rozdíl? Ona jen tak nezmizí.

„Ne, nevím," přiznám a dívám se do klína.

„Scorpius to nikdy nezmínil?"

„Nikdy jsem se neptala. Snažila jsem se s ní mít tak málo společného, jak jen to bylo možné."

Tom znovu přikývnul.

„O co jde, Tome?" ptám se, „je... nebezpečná?" Nikdy si to neodpustím. Jak bych si přála, abych sama bádala, když nám poprvé vtrhla do života.

Tom přímo neodpověděl. Místo toho procházel nějaké papíry na stole a vytáhl svazek pergamenů. „Mám na ministerstvu starého přítele, který mi dluží laskavost. Požádal jsem ho, aby prověřil minulost Daisy Malfoyové. Samozřejmě nemohl najít Daisy Malfoyovou, protože si zatím oficiálně nezměnila jméno." Přestal se dívat na kus pergamenu. „Promiňte, Rose, nenabídnul jsem vám šálek čaje -"

„Zapomeňte na čaj!" odseknu. „Co váš přítel na ministerstvu našel?"

Tom se zašklebil, díky čemuž věřím, že mi nabídl čaj jen proto, aby mne vytočil. „Rodné příjmení paní Malfoyové, než se vdala, bylo Petersová. Diana Petersová."

„Diana?" ptám se zmateně.

„Daisy je její přezdívka, kterou získala, když byla v Bradavicích," vysvětluje Tom.

„Oh." Opravdu si mohla vybrat lepší jméno. Daisy je jméno, které si dala sama. „Dobrá, hodně lidí používá jiné jméno, než je jejich křestní. Jak tohle pomůže mému případu?"

Tom se na mě temně podívá. „Nebyla vždycky ani Diana Petersová."

„Nebyla?"

„Peters je jméno její matky. Lyla Peters byla její čistokrevná matka a zemřela, když bylo Dianě - tedy Daisy - pouhých devět. Od té doby musela žít se svými pěstouny."

„A co její otec?"

„To je právě to," řekl Tom a jeho tvář temněla a temněla. „Nemohl se o ni dost dobře postarat z Azkabanu."

„Azkaban!" vykřiknu. „Její otec byl v Azkabanu?"

„Až do nedávna, kdy před pár lety konečně zemřel," řekl mi Tom. „Právě včas. Podívejte, Rose, dříve než Daisy Malfoyová a Diana Petersová se jmenovala Diana Dolohovová."

To jméno mi zastavilo srdce v hrudi. Nemusím se ptát na význam tohoto zjištění. Ani se nemusím ptát, jestli je to ten Dolohov, co myslím, protože to můžu říct z pohledu na Tomovu tvář. Daisyn otec byl jeden z nejoddanějších Voldemortových následovníků. Antonín Dolohov byl Smrtijed. Antonín Dolohov zabil Teddyho otce.

„Je nelegitimní dcerou Antonína Dolohova," objasňuje Tom zbytečně. „Počatá roku 1996 po útěku Dolohova a ostatních Smrtijedů z Azkabanu. Pochybuji, že o ní vůbec věděl, abych byl upřímný."

Potřebuji chvilku, abych tohle zpracovala. To absolutně nemůže být pravda. Já vím, že je to kráva, ale nemůže být možné, aby byla Dolohovova dcera! Jak by si mohl Scorpius začít s Dolohovovou dcerou? Dolohov patřil mezi nejhorší Smrtijedy jako Avery, Nott, Mulciber a -

A v tom si uvědomím, že jsem si taky začala se synem Smrtijeda. A že můj syn je vnuk bývalého Smrtijeda.

„Se vší úctou," začnu, „to nebude pro Starostolec žádným šokem, že Aidan žil s dcerou Smrtijeda - jeho příjmení může být Weasley, ale Aidan je stejně tak Malfoy."

Tom se nakloní dopředu a položí loktu na stůl. „Rose, jsem si dobře vědom Scorpiova zázemí. Neříkám, že Malfoyovi byli andělé, ale v závěru se napravili. Dolohov byl vyvrhel až do hořkého konce."

„Ale má to nějaký význam? Ona není její otec."

„Jablka a stromy," pokrčí Tom rameny, „Dolohov zavraždil Remuse Lupina." Smutně přikývnu. Probublává mnou vztek za všechnu tu bolest, kterou způsobil Dolohov v Teddyho životě. „A nezapoměňte, že v průběhu první války zabil dva bratry vaší babičky. Fabian a Gideon Prewettovi byli dva velcí kouzelníci - podobné hned tak neuvidíme. A při několika příležitostech se pokusil zabít vaše rodiče."

„Spousta lidí se pokusila zabít moje rodiče," upozorním. Dokonce i já jsem se pokusila zabít své rodiče.

„Vážně, Rose, jak dobře bude vypadat před Starostolcem, že Daisy nejen lhala o tom, kdo je, ale taky že je dcera jednoho z nejďábelštějších kouzelníků za posledních sto let? Kouzelníka, který zabil členy vaší rodiny a vážně zranil stovky dalších? Opravdu si myslíte, že Starostolec dá dítě do péče dvou dětí Smrtijedů?"

Najednou vidím, proč si máma myslí, že Tom je dobrý právník - je absolutně nelítostný. Nemůžu si pomoci, ale cítím se z toho všeho mírně nepříjemně. Znám Scorpia, a přestože dokáže být naprostý blbec, nikdy bych netvrdila, že je v něm nějaké zlo. Merlin ví, že rodiče si nemůžeme vybrat. A přestože Daisy nemůžu vystát, nevidím žádné zlo ani v ní. Ne skutečné zlo. Není v ní dost zla, aby někoho chladnokrevně zabila, jako to mnohokrát udělal její otec.

„Řekl jsem vám, že pro vás tenhle případ vyhraju, Rose," řekl Tom, „otázka je, jestli mě necháte."

*

Když přijdu domů z práce, v hlavě mi bzučí. Vše, na co dokážu od oběda myslet, je Dolohov. Viděla jsem jeho obrázky v Denním věštci, když vydávají každoroční válečný speciál. Jaký hrozný, ošklivý muž hrozivou tváří. Jen z myšlenky na něj se mi dělá špatně. A přestože tak moc chci nenávidět Daisy, nemůžu si pomoci a cítím k ní lítost. Nemyslím, že bych dokázala žít sama se sebou, kdybych měla otce, který spáchal tolik krutosti - ale na druhou stranu, já jsem zvyklá být dcerou národního hrdiny, což mě možná dělá domýšlivou.

„Mami, jak se vyhláskuje 'štěkat'? Chci napsat, že můj pes Ollie rád štěká," ptá se Aidan z podlahy obýváku, kde dělá svůj domácí úkol. Milionkrát jsem ho žádala, aby je dělal u kuchyňského stolu, ale vůbec mě neposlouchá. Radši při tom leží na podlaze, kde může zároveň hladit Ollieho. Nemám náladu se s ním hádat.

„Eš-té-e s hláčkem-k-á," řeknu mu pomalu a jedním okem sleduji, jak píše písmena. Brian mi řekl, že bych ho měla sledovat, když píše, pro případ, že by popletl písmenka. „Proklatě ráda štěká. Minulou noc mě nenechala spát." Ve skutečnosti není Ollie tak hlučná. Slyšela jsem ji kňučet, protože chtěla ven, tak jsem s ní šla v županu. Stejně jsem byla vzhůru. V poslední době jsem vzhůru skoro pořád.

„Táta říkal, že ji taky slyšel štěkat, když jsme byli u něj. Já jí neslyšel, myslím, že lžete," říká Aidan a kope nohama, zatímco píše. To zní, jako by ani Scorpius v poslední době moc nespal.

„Lhaní je špatné," připomenu mu. Jak jsme my rodiče pokrytečtí.

„Sally měla dneska ve škole trable, protože lhala," říká mi Aidan. „Řekla, že snědla svůj oběd, ale pak našel učitel její sendvič pod její židlí. A říkala, že udělala domácí úkol z matiky -"

„Z matematiky," opravím ho, „ne z matiky."

Zním jako má matka. Myslím, že dokonce cítím, jak se moje vlasy stávají střapatějšími.

„Říkala, že udělala domácí úkol z matematiky, ale pak to učitel zkontroloval a ona ho neudělala."

„Hloupé děvče," řeknu mu, „domácí úkoly jsou velmi důležité." Ne, že by to, co dělají, byl skutečný domácí úkol. Jejich domácí úkol na dnešek je spočítat tři příklady na sčítání a napsat čtyři věty o jejich zvířátku.

„Učitel poslal její mamince poznámku." Bože poslouchat klepy pětiletého je poněkud nudné.

Aidanovo blábolení o jeho dni bylo přerušeno tím, že se přímo do obýváku přemístila Dom. Ta holka vážně nemá žádné způsoby, což je překvapující, když uvážíme, jak jsou její rodiče vždy přísní.

„Brej večír, blonďáku," zdraví Dom Aidana, který na ni vyplázne jazyk. „Rose, měla bys toho kluka naučit způsobům."

„Aidane, buď milý," varuji ho.

„Ahoj Dom," pozdraví ji Aidan mdlým hlasem. Ollie kolem Dom bláznivě čmuchá několik minut, než ji Aidan odvede do svého pokoje, takže si můžu s Dom promluvit v soukromí. Uvažovala jsem, že nikomu nepovím o tom, co mi řekl Tom, ale prostě si to nemůžu nechat pro sebe. A vím, že Dom to nikomu neřekne, když jí přiměju to slíbit. A navíc opravdu potřebuju vědět, co mám dělat. Opravdu záleží na Daisyině zázemí?

„Musím ti něco říct," začnu.

„Dobře, ale než mi to řekneš, musím něco říct já tobě." přeruší mě Dom. „Na ministerstvu se v pátek chystá rozprava mezi Percym a tvojí mámou. Podle babičky Moly tam celá rodina musí jít, nikdo nemůže zůstat stranou. My všichni samozřejmě stojíme při tvojí mámě."

„Oh... nemohla jsi mi tohle říct po telefonu?" ptám se a divím se, proč mi to neřekla máma. Pravděpodobně byla příliš zaměstnaná kampaní - zajímalo by mě, jestli táta ještě žije.

„Možná jsem mohla, ale jak bychom potom mohly sníst tohle?" Vytáhne z tašky krabici čokolád a kření se u toho. Jak já nesnáším, že je hubená, i když tolik jí. „Dal mi je Brian."

Pořádáme čokoládu a u toho jí vykládám, co se stalo u mého právníka, a zapřísahám jí, aby si to nechala pro sebe. Když jí to řeknu, vypadá šokovaně, víc než jsem čekala. Obvykle jsem to já, kdo ze všeho dělá velkou věc - podcenila jsem to?

„Dolohovova dcera?" vyjekne Dom. „Věděla jsem, že s ní není něco v pořádku. Zajímalo by mě – ví to Scorpius? Neexistuje možnost, že by se tahle žena znova ocitla blízko tvého syna!"

„No, já nevím, jestli to Scorpius ví... Není to tak, že by svého otce znala. Myslím, že to není její chyba... rodiče si nemůžeme vybrat..."

„Rose," zvedne Dom ruku, aby mě zarazila, „to nemůžeš myslet vážně. Jak ji můžeš bránit? Je to dcera Smrtijeda!"

„Jo a Scorpius je synem dalšího," připomenu jí.

„A já bych mu nevěřila ani nos mezi očima," řekne Dom vzdorovitě, čímž mi připomene mého tátu. „Nemůžu uvěřit, že uvažuješ o tom, že to nepoužiješ v bitvě o péči. Jen to dokazuje, že o Daisy nic nevíš. Nebo o Dianě, nebo kdo sakra zrovna tenhle týden je!" Vzdychne a zhluboka se nadechne. „Rose, je mi líto, ale tohle je velké."

„Proč je to tak velké? To není, jako by spáchala vraždu -"

„To nevíš."

„Chci ji nenávidět, Dom. Chci rozumný důvod ji nenávidět. Nejsem si jistá, že tenhle důvod je rozumný."

Dom vypadá tak naštvaně, že mě to děsí. Je tak iracionální. Nebo jsem já iracionální? Nemám vůbec žádnou představu, co je správná reakce. Možná, kdyby Daisy Dolohov vychovával, nebo kdyby vykazovala známky, že je skutečně ďábelská, a ne jen trochu mrcha, pak bych možná rozuměla tomu, co Dom předvádí.

„Její otec je důvodem, proč je Remus Lupin mrtvý," říká Dom odhodlaně. Znovu se cítím, jako bych dostala kopanec do žaludku. „Myslíš, že Tedy bude mít takové pochopení, jako ty? Nebo babička Molly, když na to přijde? Nebo strejda Harry? Nebo tví rodiče?"

„Nenávidím jejího otce," říkám Dom, „opravdu. Stejně jako nesnáším otce Draca Malfoye. A jako nenávidím Smrtijedy. Ale jak jsem řekla, rodiče si nemůžeme vybrat..."

„Přestaň být tak rozumná!" křičí Dom. „Přestaň! Dolohov provedl naši rodinu peklem a ty to víš! A jestli nejsi proti jeho rodině, pak jsi proti naší."

S tím odchází. Mám pocit, jako by mi dala facku. Nejsem zrádce, ale mám pocit, že je špatné vinit Daisy z něčeho, na co nemá vliv. Kdybych myslela, že podporuje činy svého otce, neměla bych problém souhlasit se vším, co Dom řekla. Ale možná je jen jako Scorpius, narodila se do rodiny se špatnou pověstí a snaží se s tím v životě vyrovnat. Máma mě vždycky učila, že nemáme lidi hodnotit podle jednání jejich rodiny, ale jejich vlastního. Táta mě vždycky učil, že všichni Malfoyové jsou lotři.

Není divu, že jsem tak zatraceně zmatená.

*

V pátek jsme se všichni shromáždili na Ministerstvu magie, abychom se zúčastnili máminy rozpravy se strejdou Percym. Je tu spousta důležitých osobností kouzelnické společnosti - bývalý ministři, představitelé famfrpálu, hlavní bystrozoři (vedení samozřejmě strejdou Harrym), ředitel Bradavic profesor Kratiknot a další profesoři, léčitel Wharton od svatého Munga a celý Starostolec. Také tam je spousta reportérů, všichni shromáždění vepředu, kde jsou postavena dvě pódia, jedno s iniciálami HW a druhé PW.

Jak nařídila babička Molly, je tu celá rodina. Je to poprvé, co vidím Ala a Jenny, co se vrátili z líbánek - Al mi mává, zatímco Jenny sedí ob dvě řady vpředu a tváří se, že mě nevidí. Jak malicherné. Hugo a já si sedáme úplně dopředu vedle táty, přímo proti Audrey, Molly a Lucy. Lucy na nás mile mává - díly bohu, jedna z nich je Weasleyová, už jsem si o tu rodinu začínala dělat starosti. Většina rodiny sedí za námi, čímž ukazuje mámě podporu. Babička Molly si před začátkem debaty povídá s oběma, mámou i strejdou Percym.

Naproti jsem zaregistrovala i Scamanderovi a Luna mi velmi zasněně zamávala, když jsem náhodou zachytila její pohled. A za nimi je rodina, kterou bych tu nečekala - Malfoyovi. Draco, Astoria, Scorpius a Daisy sedí všichni spolu. Zajímalo by mě, koho budou volit. Myslela bych si, že strejdu Percyho nenávidí stejně jako mámu.

„Tam je táta a Daisy! Můžu je jít pozdravit?" ptá se mě Aidan nadšeně, když si jich taky všimnul. „A babička a děda Draco taky!"

„Můžeme jim říct ahoj, až tvoje babička domluví, ano?" říkám mu. Téměř cítím pohled, co na mě vrhá Dom, ale vím, že nikomu o Daisynu původu neřekla. Dom má nebelvírskou loajalitu, naštěstí.

Zástupce ministra kouzel Timothy Russell vstal a před debatou představil oba kandidáty. Vypadal mnohem unaveněji, než když jsem ho viděla posledně. Můžu si jen představovat, jak stresující musí být jeho práce - a jak vystresovaná bude máma, když ji získá.

„Dámy a pánové," začal Russell, „chtěl bych vám poděkovat, že jste se k nám dnes přidali, abyste se zúčastnili debaty kandidátů voleb roku 2008. Kandidáti jsou, jak jistě víte, paní Hermiona Weasleyová, vedoucí Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů -" udělal pauzu na potlesk, „a pan Percy Weasley, náměstek ministra." A další potlesk. Molly vypadá velmi samolibě. Jak ráda bych jí jednu vlepila.

Máma jde první. Slyšela jsem její řeč už pětkrát - teď ji uslyším pošesté. Nacvičovala to celý týden, vyjmenovávala slibované reformy, své sny o světlejší budoucnosti pro domácí skřítky a skřety. Abych byla upřímná, zní mi to trochu pomateně, ale lidé vypadají, že se jim to líbí a že s její politikou souhlasí. Považuji za milé, i když za trochu rušivé, jak je moje máma posedlá pomocí domácím skřítkům. Jsem si docela jistá, že jediný důvod, proč jsem na světě, je, že táta nabídnul, že domácím skřítkům pomůže taky, a mámu to tak uchvátilo, že si ho vzala a porodila mu děti. Vzhledem okolnostem, za jakých jsem vyrůstala, jsem nikdy neměla naději.

Když mámina řeč skončí, všichni jí povzbuzujeme, ale babička Molly povzbuzuje stejně hlasitě i Percyho, když vstoupí na podium. Předpokládám, že nemůže ukázat nějaké zvýhodňování. Přesto táta vypadá nevrle, jako kdyby dala přednost Percymu před ním. Sourozenecká rivalita asi nikdy nevymizí.

„Dámy a pánové, moje úctyhodná oponentka udělala některé výjimečné sliby. Výjimečné, ale bohužel nesplnitelné."

Podívám se na tetu Audrey a vidím, jak vyslovuje spolu se strejdou Percym, jako by byl rocková hvězda a ona jeho fanynka. Je to nechutné.

„Osvobodit všechny domácí skřítky znamená připravit starou ženu o jediného přítele; nemohoucího o jeho pečovatele; na lůžko upoutaného zotavujícího se nemocného o kuchaře. Domácí skřítkové chtějí sloužit kouzelníkům a čarodějkám - je to jejich přirozenost. Až budou skřítci volní, kam půjdou? Pracovat do bradavických kuchyní, kde dostanou mzdu, kterou se cítí degradováni? Je to jejich nejvyšší čest, sloužit kouzelnické společnosti! Co navrhuje Hermiona Grangerová, je chladné a bezcitné. Jestli se staráte o dobro domácích skřítků, dámy a pánove, volte devatenáctého června mě!"

Máma vypadá zralá na vraždu.

Příštích patnáct minut Percy tlachá o rozpočtu na dodávky kotlíků pro Bradavice, takže by si studenti nemuseli kupovat vlastní. Když skončí, nikdo z rodiny kromě babičky Molly a dědy mu netleská. Je jasné, že mu celou řeč napsala Audrey. Strejda Percy je velmi inteligentní muž, nechápu, proč se nechá kontrolovat takovou starou rachejtlí jako ona. A abych byla spravedlivá, po debatě šel k mámě a potřásl jí rukou, což od něj, předpokládám, byl diplomatický krok.

Stejně je to idiot.

Když všichni vstanou a začnou debatovat, Aidan mě táhne k Malfoyům. Když k nim dorazíme, podívám se na Daisy úplně nově. A když se na ni dívám, jediné, co dokážu vidět je Antonin Dolohov. Má jeho oči. Přestože její jsou o něco teplejší, než ty, co otiskly v Denním věštci - ale předpokládám, že jeho oči byly patrně taky někdy teplé. Možná zatím není ďábel, protože do něj ještě nedorostla. Je to nakonec zatím jen třicátnice. Možná Scorpius taky doroste do svých malfoyovských genů a i Aidan. Možná je podlost prostě něco, co se předává z otce na syna nebo dceru, a neexistuje nic, co by to mohlo zastavit.

Nakonec, zdá se, že Scorpius se stává stále ďábelštejším každý den. Jak mi chybí ta osoba, kterou jsem myslela, že byl.

Aidan objal každého Malfoye. Astorie, Scorpiova máma, je jediná, koho dokážu vystát.

„Tvoje matka byla úžasná, Rose, opravdu souhlasím s její politikou," říká mi Astorie mile, zatímco Aidan vypráví zřetelně zneklidněnému Dracovi, jak našel na podlaze dva svrčky. „Samozřejmě tvůj strýc měl několik dobrých postřehů..."

„Můj strýc je naprostý pitomec," říkám jí, „nedělejte si starosti s tím, abyste o něm řekla něco pěkného."

„Ani jsem to neplánoval," slyším mumlat Draca. Astorie na něj protočí oči. Mluví na mě dál, ale už ji neposlouchám. Stále sleduji Daisy a hledám nějakou známku toho, že je tak strašná, jako byl její otec, ale prostě to nevidím. Směje se něčemu, co jí řekla Roxie, zatímco se drží Scorpiovy ruky, jako by se snažila předvést všem, že Scorpius je její manžel a nikoho jiného. To je čin vlastnické manželky, ne ďábelského Smrtijeda.

Tak nějak, jak se lidé mísili, jsem skončila vedle Draca Malfoye a neměla mu absolutně co říct. Obvykle jsem vždy dvojnásob sarkastická a drzá, když jsem v jeho blízkosti, čistě abych ho vytočila. Je to jako koníček.

„Nazdar, Rose, vypadáš dobře," říká, aniž by se na mě podíval.

„Flirtujete se mnou, pane Malfoyi?" ptám se a on rozzlobeně koktá, zatímco získává temně rudou barvu.

„Jak se opovažuješ -"

„Nemusíte dostat infarkt, jen jsem žertovala," říkám mu. „Však víte, vtipy... ty věci, které vyvolávají smích... Asi jste o nich ještě neslyšel, je to celkem nová záležitost..."

„Víš, nakonec celkem upřednostňuji Scorpiovu novou ženu," říká Draco suše, „přestože jí je čtyřicet sedm."

„Třicet tři," opravím ho, „a myslím, že to budu brát jako kompliment. Opravdu bych nechtěla být považována za vašeho přítele. Mohl byste mě začít zvát na hony a večírky při brandy."

Než může Draco odpovědět, ucítím dlaň na své ruce a vím, kdo to je, ještě než se otočím. Poznala bych jeho dotyk kdekoliv.

„Rose, můžeme si popovídat?" ptá se Scorpius tiše. Kývnu a následuji ho do izolované části místnosti, kde nemůžeme být odposloucháváni. Nepochybuju, že to bude o tom slyšení. „Můj právník mi dnes ráno volal. Máme datum slyšení."

„Oh? Ke mně se nic nedoneslo," říkám mu. Záměrně jsem ignorovala Tomovy telefonáty pro případ, že by mi chtěl říct, že Daisy je skutečná vražedkyně.

„Ano... je to devatenáctého dubna." Moje srdce pokleslo. To je prostě typické. „Je mi to líto, zkoušel jsem to změnit, ale je to jediný den, který v následujících sedmi měsících mají volný. Dělají tyhle opatrovnické věci jen jednou měsíčně."

„Dobrá."

„Já jsem tenhle den nevybral," říká mi. A opravdu se tváří, že je mu to vážně líto. Což je asi milé. „Doufám, že přijdeme s nějakou smírčí dohodou... Není to tak, že by byl někdo opravdu vítěz či poražený."

„Pro tebe je snadné něco takového říct. Když vyhraješ, budeš ho mít čtyři dny zahrnující víkend," odplivnu. „To je stěží spravedlivé."

„Nehodlám s tím zase začínat," mračí se Scorpius, „je mi líto, že soud bude na tvoje narozeniny, opravdu je, ale musíš být pořád taková mrcha?" V tom se zarazí a pleskne se do čela. „Samozřejmě, já zapomněl, s kým to mluvím."

„Víš, každým dnem se víc a víc podobáš svému otci," říkám mu hnusně. Pak se podívám na Daisy a zpátky na něj a přemýšlím, jestli zná její temné tajemství. „Ale předpokládám, že se všichni měníme na naše rodiče, je to tak?"

Taky se dívá na Daisy a výraz jeho tváře mi říká, co jsem v minulých dnech jen tušila.

Scorpius ví, že Daisy je dcerou Smrtijeda.


21. kapitola - Soudy a soužení



 

Still Delicate

Překlad: Kar

Betaread: Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=398099



Kapitola 21 - Soudy a soužení


„Nenechám vás to udělat."

Přemýšlela jsem o tom celý týden. Vlastně jsem nemyslela na nic jiného. Měla jsem třikrát trable v práci, protože jsem zírala do prázdna, a zapomněla jsem přidat zásadní přísadu při lekci lektvarů, což vedlo k menší explozi, a téměř jsem se rozštěpila, když jsem se připravovala na moji zkoušku z přemisťování, kterou mám zítra. Nemůžu dostat z hlavy fakt, že Daisy je Dolohovová - a rozhodla jsem se, že tuhle informaci proti ní nepoužiju. Prostě nemůžu.

„Věděl jsem, že tohle řeknete," vzdychl Tom deprimovaně. „Nemůžu to ani zmínit?"

„Ne," řeknu mu odhodlaně, „nebylo by to fér. Nemá to vůbec nic společného s Aidanem nebo mnou. Je to její věc." Můj hlas zní téměř roboticky, jako bych to neříkala z vlastní vůle, jako by to, co vypouštím z úst, kontroloval někdo s mnohem lepší morálkou. Hluboko uvnitř je moje část, která chce ze střech vykřičet, že stará dobrá Daisy je dcerou jednoho z nejďábelštějších mužů v kouzelnické historii, ale můj hloupý smysl pro dobré a špatné, který do mne v dětství vtloukla má svatá matka, se zdá být tím, co mne zastavilo.

„Mohlo by nám to naklonit Starostolec," poukázal Tom. „Mnozí z nich ztratily členy rodiny nebo přátele ve válce. Jen navrhuji."

„Prostě to neříkejte!" protestuji. „Daisy nikoho nezabila... pokud vím."

Tom po zbytek schůzky trochu trucuje, ale nestarám se o to. Zdá se mi, že je ohledně celé téhle záležitosti trochu dětinský – myslím, že argument, že Daisyin otec byl Smrtijed, by Scorpiův právník sestřelil tak rychle, že by tím totálně podkopal všechny naše ostatní argumenty.

Po odchodu z Tomovy kanceláře se rozhodnu zajít za Jamesem do jeho bytu. Neviděla jsem ho celý týden, protože jsem byla zaměstnaná prací, přemisťováním, máminou kampaní a bitvou o péči. Dom se s ním pokusila mluvit před dvěma dny, ale neotevřel jí dveře, přestože si byla jistá, že tam je. Nemluvil dokonce ani s Alem, kromě křiku, aby ho nechal na pokoji, takže si nejsem jistá, jak moc se k němu dostanu.

Překvapivě mě vpustí bzučákem do budovy a dveře do bytu jsou otevřené. Ještě než promluví, můžu říct, že je opilý. Jsou dvě hodiny odpoledne.

„Zrzko!" křičí. „Jaké potěšení!" Vtáhne mě do medvědího objetí a zápach alkoholu mě téměř srazí.

„Jsi cítit jako pivovar," kašlu.

„Voníš jako růže! Chápeš, jo?"

„Velmi vtipné," říkám suše. „Můžu dál?" Ustoupí a pustí mě do svého extrémně zaneřáděného bytu a já poprvé zaregistruji, že není sám. Je tu Scorpius a kývne na mě nejistě. Je zřejmé, že dělá totéž, co já - kontroluje, jestli James stále ještě žije.

„Podívejme se na ty dva!" blábolí James. „Zrzka a Scorp, Romeo a Julie... Marie a Josef..."

„Kolik toho měl?" ptám se Scorpia.

„Netuším," pokrčí rameny. „Jsem tu asi deset minut... Vypadá, jako by pil non-stop..."

„Já vás slyším!" kvílí James. „Můžu ti nabídnout drink, Zrzko?"

„Ne, děkuji," řeknu mu, „ehm, nemyslíš, že bys mohl... třeba spát?" Jeho oči jsou červené a opuchlé a vypadá jako kostlivec.

„Proč bych potřeboval spát? Nic, pro co spát... nic, pro co vstávat..."

Je opravdu tak ztracený kvůli famfrpálu? Má zákaz jen na pár zápasů, není to tak, jako by byl navždy mimo. „Jamesi, jestli budeš takhle pokračovat, tak tě vykopnou z týmu úplně," řeknu mu přísně.

„Má pravdu, kámo," souhlasí Scorpius. To je poprvé po dlouhé době, co jsme na stejné straně. „Vypadáš hrozně, chceš něco k jídlu?"

Jamesova nálada se velmi rychle změní z příjemně přepadlé na naštvaně opilou. „Sklapni Malfoyi. Nechoď na mě s kázáním -"

„Má o tebe starost!" naléhám. „My všichni o tebe máme starost!"

„Od kdy jste vy dva zase tým?" odsekne James. „Měl jsem vás radši, když jste se nenáviděli, aspoň jste byli tenkrát zábavní..."

„A ty ses mi víc líbil, když jsi nebyl ožralý ztroskotanec," syčím, „dospěj."

James nebyl nikdy fanouškem vytrvalé lásky. Odrázoval do své ložnice a prásknul za sebou dveřmi po té, co mumlal něco o „nasrat vám a hypogrifovi, na kterém jste přiletěli". Jsem ráda, že si vzal k srdci mou radu a dospěl. Scorpius ani já jsme neodešli. Místo toho jsme potichu začali uklízet obývák, s vědomím, že to je v tuhle chvíli to jediné, jak mu můžeme zrovna teď pomoci. Našli jsme plechovky od piva, láhve od whisky, nedopalky cigaret, ale žádné jídlo, nebo obaly od jídla - vypadá to, že James je na čistě tekuté dietě.

„Skončí u svatého Munga, jestli bude takhle pokračovat," prohlásil Scorpius po několika minutách ticha. Přemýšlím, jestli to, co slyším, je upřímná starost nebo se jen snaží udržovat konverzaci. Ať tak či onak, připojím se.

„Zdá se, že nikdo není schopen se k němu dostat," odpovím smutně, „ani Harry."

Pokradmu se podívám na Scorpia. Soustředí se na uklízení. A zase mi Daisyno špinavé tajemství naskočí do hlavy a mě by zoufale zajímalo, jestli o něm ví. Bylo by to ode mne nevhodné s tím teď začínat. Vždycky když dojde na Daisy, konverzace se rychle stane neohrabanou a končí obrovskou hádkou.

Když je uklizeno, rozhodnu se, že už nesnesu víc napětí a oznámím, že odcházím vyzvednout Aidana od Teddyho. Hraje si u nich po škole s Remem - lituju Teddyho a Viktorii. Nejsem si jistá, jestli někdy vůbec existoval takový párek démonů, jako jsou tyhle dvě děcka.

„Dobře, tak se uvidíme ve čtvrtek," říká Scorpius.

Chvíli musím přemýšlet, co je ve čtvrtek, a pak mě to dojde - slyšení k ustavení péče. Samozřejmě. Jako bych mohla myslet na něco jiného. „Nashle ve čtvrtek," odpovím automaticky. Není důvod se o to hádat. Prostě se to stane.

A i kdyby mě to mělo zabít, já vyhraju.

*

Sedím v čekárně na ministerstvu v Oddělení pro magickou přepravu a čekám, až mě zavolají, abych udělala svou zkoušku z přemisťování. Jsem tu jediná - o něco mladší muž šel dovnitř přede mnou a vypadal velmi nervózně. Máma mi nabídla, že počká se mnou, ale nenapadá mě horší osoba, která by se mnou mohla čekat před zkouškou. Dohnala by mě k šílenství. Tak jsem její nabídku zdvořile odmítla a ona šla zpět do práce. Vypadala při tom trochu dotčeně.

„Rose Weasleyová!" A sakra. To jsem asi já?

Vždycky je ze mne před zkouškami nervózní troska. Vlastně si tak trochu myslím, že je dobře, že jsem nedělala O.V.C.E. - nejsem si jistá, že bych je přežila. Zkoušející je třicátnice a vede mne do kanceláře, kde má zkouška proběhnout.

„Dobré odpoledne, Rose. Jmenuji se Fiona a budu dnes vaše zkoušející." Říká to, jako by se příliš snažila vypadat přátelsky, což znamená, že její nepříjemnost je o to zřetelnější. „Mohla byste vyplnit tenhle formulář, než začneme..."

Vyplním svoje údaje, zhluboka se nadechnu a pokusím se uklidnit. Pak jí podám vyplněný formulář zpět. Řekne mi, ať vstanu, vezmu ji za ruku a přemístím ji do kouzelnické vesnice u Orpingtonu.

Silně se soustředím na cíl. Já to dokážu. Zkoušela jsem to milionkrát. Otočím se na místě a doufám v to nejlepší...

PRÁSK! Dorazili jsme přesně na určené místo. Vydechnu úlevou.

„Dobře," říká Fiona, jako bych ji rozladila, že se mi to povedlo. „Nyní, jestli byste se mohla přemístit zpět do kanceláře..."

Cítím se lehčí než vzduch, že jsem mou zkouškou z přemisťování prošla. Oslavím to večeří s mámou a tátou. Už nebudu muset používat podělaný autobus nebo letax, abych se dostala k lidem - konečně se můžu přemisťovat z místnosti do místnosti. Aidan mě nadšeně žádá, abych ho vzala s sebou. Poprvé po dlouhé době mám pocit, že ke mě svět tak úplně necítí nenávist. A tenhle úspěch, jakkoliv triviální, mě vede k víře, že ve čtvrtek vyhraju. Prostě musím. Dokážu to bez uchylování se k úskočným taktikám...

*

Večer před slyšením mám spoustu telefonátů s nabídkou podpory na druhý den. Dom zapomněla na naši malou rozepři ohledně Daisyna tajemství (dobrá, nevím, jestli zapomněla, ale nezmínila ji) a řekla mi, že jestli Scorpius vyhraje opatrovnictví, udělá všechno pro to, aby se nedožil dalšího dne. To je uklidňující.

Máma s tátou mi řekli, že nezáleží na tom, co se stane, nikdy nepřijdu o Aidana, protože to nedovolí, bla bla bla... Dokonce Ginny zavolala, aby mi řekla, že si je jistá, že vyhraju, protože jsem skvělá máma. Nemůžu si pomoct, ale nesouhlasím s ní. Jen těžko bych v nejbližší době vyhrála cenu pro nejlepší matku. Uchyluji se k vydírání svého syna, abych ho přiměla jíst zeleninu; říkám mu, že ho dostane příšera, jestli nebude v posteli před devátou; nechám ho jíst zmrzlinu před večeří, pokud to znamená, že bude pár minut zticha. Nejspíš jsem nejhorší máma na světě. S výjimkou matek, které přimějí své děti vstoupit do sekty a podobně... ty jsou celkem bláznivé.

Aidan neví, co se děje. Řekla jsem, že si nepřeji, aby se účastnil zítřejšího slyšení, takže Dom souhlasila, že ho pohlídá. Neměla jsem to srdce mu říct, že o něj v podstatě bojujeme, protože by si myslel, že je to všechno jeho chyba.

Jediná osoba, která mi nezavolala, je Jenny. Al mi nabídl podporu, ale vůbec nezmínil svoji ženu. Je to víc než měsíc, co jsme spolu nemluvily, ale zdá se to mnohem déle. Občas si přeju, abych nebyla vždycky tak proklatě tvrdohlavá.

Dom vyzvedla Aidana brzo ráno a než odešla, objala mne.

„Jdi do toho, Rose!" šeptá mi do ucha. „Ty to tomu blonďatému mizerovi nandáš."

Přeju si, abych jí mohla věřit. Pokud jsem byla nervózní před mojí zkouškou z přemisťování, nebylo to nic v porovnání, jak se cítím právě teď.

„Buď hodný na tetičku Dom," říkám Aidanovi přísně, „uvidíme se později, ano?" Obejmu ho, jako by to bylo naposled, co ho vidím.

„Mami, mačkáš mě," vyjekne Aidan, „uvidíme se později!"

„Ahoj, zlatíčko." Bože, cítím slzy v očích.

„Jo a Rose," otočí se Dom zpět, „všechno nejlepší k narozeninám!"

Tohle jsou ty nejméně šťastné narozeniny v mém životě. Včetně podivných narozenin, kdy moje rodina předstírala, že jsou mudlovští teroristé. S Weasleyovi se nenudíte. Přemístila jsem se na ministerstvo, kde už na mě čeká máma s tátou. Oba mi popřejí všechno nejlepší k narozeninám, ale nedávají do toho srdce. Abych byla upřímná, radši bych zapomněla, že mám dnes narozeniny. I kdyby dnes nebyl den, kdy můžu ztratit svého syna, byla bych nejspíš v depresi, že jsem zase o rok starší. Scorpius a Daisy dorazili také, a jak čekáme před síní, než nás povolají před Starostolec, vyměňujeme si pohledy. Jenže nejdůležitější osoba nedorazila.

„Kde je proklatě Tom?" syčím na mámu.

„Bude tady," ujišťuje mě a vypadá velmi nervózně, „nebo toho bude velmi litovat..." Jako by věděl, že o něm mluvíme, Tom dorazí zrovna, když se otevřou dveře síně. Jak všichni vstupují dovnitř, zatáhne mě stranou na poslední slovo.

„Udělám, co budu moct, Rose," říká mi, „ale jste si jistá-"

„Jsem si jistá," přeruším ho. „Nechci použít tu informaci proti Daisy. OK?"

Tom protočí oči. „V pořádku. Dobře, takže Scorpia budou vyslýchat prvního, pak vás. Poté Starostolec odejde na poradu - to by mělo zabrat jen pár minut - a rozhodne, jaké bude nejlepší řešení. Jste připravená?"

„Jak se dá," kývnu a cítím, jako bych měla vrhnout.

Usadíme se na svoje místa v přední části sálu a Scorpius se svým právníkem si sedají proti nám. Daisy sedí za nimi a snaží se koukat mimo mě. Máma s tátou sedí za mnou. Sedm členů Starostolce sedí za dlouhým stolem v čele místnosti - tohle jsou lidé, kteří rozhodnou o osudu dnešního slyšení.

„Zahajuji případ Malfoy versus Weasleyová, spor o opatrovnictví Aidana Ronalda Weaslyho," prohlásí Raymond Wolf ze Starostolce. Říká to tak nevzrušeně. Je to pro něj prostě jen další úřední den, zatímco pro mne je to jeden z nejdůležitějších dnů v mém životě. „Starostolec nyní vyslechne právníky se žádostmi jejich klientů. Pane Summerville?"

Scorpiův právník, Henry J. Summerville vstane a osloví Starostolec: „Můj klient si přeje získat hlavní opatrovnictví svého syna, přičemž nechá slečně Weasleyové velkomyslné tři dny péče týdně a víkendové návštěvy." Wolf si to zapsal a kývnul.

„A pan Fox?"

Nyní povstal Tom. „Moje klientka si přeje ponechat hlavní péči o svého syna, nabízí panu Malfoyovi péči každý druhý víkend a úterky." Tom navrhl tuhle dohodu a říkal, že to zní rozumně, což zní. Wolf si to opět zapisuje.

„Dobrá. Starostolec předvolává otce Aidana Ronalda Weasleyho pana Scorpia Malfoye k výslechu a matku Aidana Ronalda Weaslyho slečnu Rose Weasleyovou k výslechu před vynesením rozhodnutí. Pane Malfoyi, kdybyste se mohl posadit na místo..."

Když se Scorpius zvedne, aby si přesedl na svědeckou lavici v popředí místnosti, vypadá tak nervózně, jak se já cítím. Summerville se ho ptá první.

„Pane Malfoyi, popsal byste se jako dobrý otec?" ptá se Summerville.

Scorpius na chvíli zarazí. Vypadá, jako by tu nechtěl být. „Ano, popsal," odpoví třesoucím se hlasem.

„Můžete popsat svůj vztah se synem?"

„Máme dobrý vztah... když se vidíme. Je to povětšinou hodný chlapec."

Členové Starostolce si rázně dělají poznámky.

„A jak často vídáte svého syna, pane Mafoyi?" ptá se právník.

„No, vídám ho většinu víkendů a starám se o něj v úterý, ale většinu času tahle dohoda moc nefunguje."

„Proč nefunguje?"

„No, Rose je velmi zaměstnaná a občas potřebuje, abych se o něj postaral, když má večerní kurz lektvarů..."

Cítím se, jako by mě kopnul do břicha. On je ten, kdo mi řekl, abych do toho kurzu šla! On je ten, kdo řekl, že se o Aidana postará! Bylo to jen proto, aby získal munici?

„Takže chcete říct, že Rose je nespolehlivá?" ptá se Summerville.

„Já..." Scorpius vypadá velmi nesvůj, „neřekl bych nespolehlivá. Jde jen o to, že její čas v práci se hodně mění, nemá pevně stanovené hodiny a má další závazky..." Umlkne.

„Další závazky. A jak máte pracovní hodiny vy, pane Malfoyi?"

„Pracuji od osmi ráno do tří odpoledne od pondělí do pátku a v úterý mám volno."

„A to jsou pevné hodiny?"

„Ano."

„Takže by se dalo říct, že jste spolehlivější rodič, než slečna Weasleyová?"

„Námitka!" Tom rychle vstal na obranu. „Navádí svědka. Rosiny pracovní hodiny nemají nic společného s jejími rodičovskými schopnostmi."

„Pane Summerville," oslovil Wolf Scorpiova právníka, „mohl byste, prosím, přeformulovat otázku?"

Summerville se zatváří mrzutě. „Myslíte si, že pracovní hodiny slečny Weasleyové mají nějaký vliv na její schopnost být Aidanovi spolehlivým rodičem?"

Scorpius se podívá ne svoje ruce. „Myslím, že by mohly..."

„Jak?"

„No, nemůže ho vždycky vyzvednout ze školy. Musí trávit spoustu času v domě svých prarodičů nebo jiných členů rodiny. Aidanův denní řád postrádá pravidelnost."

„A vy si myslíte, že můžete nabídnout víc pravidelnosti než slečna Weasleyová?"

„Ano, dokážu."

„Máte vztah, pane Malfoyi?"

„Ano, jsem ženatý."

„A jak vaše žena vychází s vaším synem?"

„Daisy miluje Aidane," řekne Scorpius odhodlaně, „a Aidan ji miluje také. Vycházejí spolu velmi dobře."

Summerville kývne. „Děkuji, pane Malfoyi." S tím se Summerville posadí zpět na své místo a vypadal spokojený sám se sebou.

„Pane Foxi, máte nějaké otázky na pana Malfoye?" zeptá se Wolf.

Tom vstane. „Ano, pane." Naposledy se na mne s nadějí podívá. Zavrtím hlavou. Nenechám ho tu informaci použít. Nestarám se o to. Tom se otočí ke Scorpiovi. „Pane Malyoyi, kolik vám bylo, když se Aidan narodil?"

„Bylo mi sedmnáct," říká Scorpius, „nám oběma bylo."

„Sedmnáct," opakuje Tom. „A v jakém ročníku jste byl v Bradavicích?"

„V šestém. Tedy, narodil se v létě mezi mým šestým a sedmým ročníkem."

„Muselo to být těžké, mít dítě, zatímco jste zůstal v Bradavicích. Mohl jste pokračovat ve studiu, když se dítě narodilo?"

Scorpius vytáhl obočí, když mu došlo, kam otázka směřuje. „Ano, mohl. Rose a já jsme se dohodli, že já dokončím svoje O.V.C.E., zatímco ona zůstane se svými rodiči a bude se starat o Aidana."

„Takže slečna Weasleyová se nevrátila do Bradavic do sedmého ročníku?"

„Ne."

„Obětovala své vzdělání, aby se starala o vašeho syna. Jak často jste v tom roce vídal Aidana?"

„Nejsem si jistý," krčí Scorpius rameny, „možná jednou za tři týdny."

„Takže ne příliš často," konstatoval Tom. „Považoval jste vaše odloučení od dítěte za těžké?"

„Ano, velice."

„Můžete mi říct, jak probíhala setkání s vaším synem v době, kdy jste byl v Bradavicích?" Scorpius se zamračil, jako by se snažil vzpomenout na tak dávnou dobu. „Rose přicestovala do Prasinek s dítětem, kde jsme se na pár hodin setkali. A prázdniny jsem trávil v domě u Weasleyových."

„Pane Malfoyi, v jakém věku jste dělal zkoušku z přemisťování?"

„V sedmnácti. Bylo to v šestém ročníku."

„Prospěl jste?"

„Ano. Na poprvé."

„Chtěl bych Starostolec upozornit na to, že díky skutečnosti, že slečna Weasleyová otěhotněla dříve, než jí bylo sedmnáct, neměla až do minulého týdne šanci absolvovat svůj test z přemisťování," říká Tom. „Takže, pane Malfoyi, nemyslíte si, že by bylo bývalo mnohem snadnější, kdybyste v průběhu sedmého ročníku slečnu Weasleyovou navštěvoval vy, místo aby cestovala ona?"

„Já... myslím, že ano."

„Pokud se vám tak moc stýskalo po vašem synovi, jak jste tvrdil, nevynaložil byste snahu cestovat, abyste ho v tomto prvním roce vídal?"

„Měl jsem hodně práce ve škole."

„Jsem si jistý, že jste měl. Ale jsem si jistý, že - jak všichni rodiče vědí - je novorozené dítě časově nejnáročnější věc na světě!" Někteří členové Starostolce souhlasně kývou. Bože, Tom je dobrý. „Souhlasíte, že slečna Weasleyová věnovala spoustu času a úsilí do výchovy vašeho syna?"

„Ano."

„Souhlasíte, že je dobrá matka?"

„Souhlasím."

„Děkuji, pane Malfoyi. To je vše."

Po Summervillových otázkách jsem měla pocit, že případ je ztracený. Teď mám pocit, že bych mohla létat! My ani nepotřebovali ten hloupý argument, že Daisy je Dolohovova dcera.

„Pane Malfoyi, můžete se vrátit na vaše místo. Starostolec nyní předvolává slečnu Rose Weasleyovou."

Mám nohy jako z rosolu. Scorpius mě minul cestou od lavice svědků, ale nepodíval se mi do očí. Posadím se, jsem čelem k mámě, tátovi a Daisy. Máma a táta se povzbudivě usmějí. Opravdu se cítím, jako bych měla zvracet. „Pane Foxi, můžete začít s dotazy."

„Slečno Weaslyová," osloví mě Tom, „Myslíte si, že současná dohoda o péči je spravedlivá?"

Věděla jsem, že se mě na to zeptá. Probírali jsme to tolikrát v jeho kanceláři.

„Myslím, že je to spravedlivé a flexibilní. Aidan tráví spoustu času se svým otcem, přičemž má stabilní domov. Nemusí dělit svůj život mezi dva odlišné světy a myslím, že je to pro něj jednodušší. Je dokonale šťastný."

„Ve vašem bytě žijete jen vy a váš syn?"

„Ano. Ale máme velmi blízko rodinu." Máma a táta pokračují s povzbudivým úsměvem.

„Myslíte si, že vaše pracovní doba má na Aidana špatný vliv?"

„Je zvyklý na to, že se mi mění hodiny. I tak spolu trávíme spoustu času, a on miluje i čas, který tráví u prarodičů."

„A myslíte si, že svého otce vídá dostatečně často?"

„No, obvykle pokud má dítě rodiče žijící odděleně, nevidí oba rodiče tolik, jak by chtěl. Ale tráví se Scorpiem tolik času, kolik chce. Nikdy si nestěžoval na současné uspořádání."

„Myslíte si, že narušení jeho současného životního uspořádání by mohlo mít negativní vliv na vašeho syna?"

„Myslím si to. Aidan trpí dyslexií a ve škole to má těžké. Myslím, že narušení jeho života by v tuto chvíli udělalo víc škody než užitku. Jak jsem řekla, je dokonale šťastný."

Tom kývne a otočí se ke Starostolci, aby vynesl stanovisko. „Dámy a pánové, myslím, že je jasně vidět, že Aidan je perfektně šťastný se současným uspořádáním. Slečna Weaslyová mu poskytuje hlavní péči po celý jeho život - vytržení z její péče v tomto věku by pro chlapce byla emocionálně zlá zkušenost. Pan Malfoy souhlasí, že slečna Weaslyová je dobrá matka. Dělá to nejlepší, co může osamělá pracující matka zvládnout, zatímco umožňuje panu Malfoyovi trávit spoustu času s jeho synem. Žádost pana Malfoye o hlavní péči o Aidana není nic víc než sobecká touha a neměla by být udělena. Děkuji."

Jak bych si přála, aby tohle byl konec slyšení. Mohla bych bezpečně říct, že bych vyhrála, kdyby tohle byl konec. Ale Sommerville vstane, aby mne vyslechl - mám pocit, že by mu mohly narůst rohy a ocas.

„Slečno Weaslyová, popsala jste svého syna jako dokonale šťastného, je to správně?" ptá se.

„Ano," odpovídám a musím potlačit touhu dodat ´Jste hluchý, nebo co?´

„Myslíte si, že by byl Aidan radši, kdybyste byli s panem Malfoyem spolu?"

Zamračím se na něj. „Dobrá, ano, ale věci vždycky nefungují. Scorpius je ženatý s Daisy."

„A slečno Weaslyová, máte nějaký vztah?"

„Ne."

„Měla jste nějaký vztah od narození vašeho syna?"

„Scorpius a já jsme spolu byli dva roky, z času na čas."

„A můžete mi říct, proč to nefungovalo?"

Bože. Je něco nepříjemnějšího, než procházet můj milostný život se Scorpiem před Starostolcem? „Scorpius se chtěl ženit," odpovím.

„S vámi?"

„Ano." Huh.

„A jaká byla vaše odpověď?"

„Řekla jsem, že jsem moc mladí."

„Takže rozbití vašeho vztahu bylo vaše rozhodnutí," říká Summerville. „Svým způsobem."

„A byl Scorpius jediným mužem, se kterým jste měla vztah od narození vašeho syna?" „Ano."

„A co pan Brian McDonald?" Ježiši. Nemůžu uvěřit, že mu Scorpius řekl tohle.

„Brian je jen přítel."

„Kde jste potkala Briana?"

„V mudlovském nočním klubu," odpovídám rozpačitě. Zní to tak špatně.

„Chodíte do nočních klubů často?"

„Ne. Bylo to na Silvestra."

„A je pravda, že jste s panem McDonaldem šla tu noc domů?"

Podívám se na Scorpia. Vypadá provinile. Nemůžu uvěřit, že o mně tohle všechno propíral. „Ano. Ale jen jsme se políbili. Nic víc."

„A co si Aidan myslí o panu McDonaldovi?"

„Nemá ho rád, protože byl jeho suplujícím učitelem ve škole."

„Takže jste se přestala scházet s panem McDonaldem, když to Aidana trápilo?"

„Nikdy jsem se nescházela s Brianem!" vykřiknu. „Je to jen přítel!"

„Ale přestala jste se s ním bavit, když jste viděla, že z toho váš syn není šťastný?"

„Ne."

„Takže váš syn nebyl tak dokonale šťastný." Opravdu nenávidím tohoto muže. Víc, než nenávidím tetičku Audrey. Pokus se někdy rozejde se strejdou Percym, vím, s kým ji dát dohromady.

„Měl jen vztek. Dostal se přes to. Děti mívají vztek."

„Ale vy jste ignorovala jeho vztek a přešla ho jako nic?"

„Nic to nebylo!"

„Slečno Weaslyová, vypadá to dost sobecky, ignorovat pocity vašeho syna ohledně osoby ve vašem životě. Zatímco pan Malfoy nabízí stabilní domov pro vašeho syna, prostředí se dvěma rodičovskými osobnostmi, oběma milujícími Aidana, vy nabízíte rozdrobenost a lhostejnost k pocitům vašeho syna ohledně vašich přátel. Dámy a pánové, jasně je zde třeba radikální změna v Aidanově životě. Tyto záchvaty vzteku, o kterých mluvila slečna Weaslyová, mohou být viděny jako zoufalé činy dítěte, které touží po větší pozornosti od svých rodičů. Místo, aby byl odkládán u rodinných příslušníků a přátel, potřebuje Aidan ve svém životě stabilitu. Potřebuje stabilitu, kterou nabízí pan Malfoy a jeho žena, ne nejistotu, kterou definuje jeho současný styl života. Děkuji."

Raymond Wolf mi řekl, abych šla zpět na své místo, zatímco se bude Starostolec radit. Jsem otázkami pana Summervilla totálně roztřesená. Tom mi říká, abych nepanikařila, že i kdyby to nešlo dobře, pořád se můžeme odvolat. Cítím jako bych chtěla brečet, ale nemůžu. Ne před Scorpiem a Daisy. Scorpius nemluví s nikým.

„Všechno bude v pořádku," ujišťuje mě táta, „slibuju Rosie. Všechno bude dobrý. Opravdu nesnáším toho Malfoyovic mizeru-"

„Rone, tady ne," varuje ho máma.

Po době, která se zdá jako dvě hodiny, ale ve skutečnosti to bylo dvacet minut, se Starostolec vrací do sálu s rozhodnutím. Tom mě poplácá po rameni a přeje mi štěstí. Prohrála jsem. Cítím to.

„Po zvážení všech faktů, kterých se nám dostalo na tomto slyšení," začne Raymond Wolf, „jsme se rozhodli udělit plnou péči o Aidana Ronalda Weasleyho na příštích osm týdnů do dalšího slyšení Scorpiu Malfoyovi." Moje srdce přestalo být. Plná péče. „Aidan Weasley bude žít se Scorpiem a Daisy Malfoyovými příštích osm týdnů, přičemž Rose Weasleyové ho může s povolením od pana Malfoye navštěvovat. Po těchto osmi týdnech Starostolec zhodnotí, jaké kroky jsou v nejlepším zájmu Aidana Weasleyho. Slyšení je odročeno."

Jsem totálně v šoku. Slzy, které jsem celý den zadržovala, zadržuji stále. Díky bohu. Scorpius vypadá stejně šokovaný jako já, ale nemůžu se na něj dívat dlouho, protože bych ho proklela.

„T-Tome... my prohráli," říkám třesoucím hlasem.

„Neprohráli jsme, Rose," namítá pevně. „Oni to dělají jen proto, aby viděli, jak si Aidan povede, když bude dlouhodoběji žít se Scorpiem a Daisy. Je to jen na dva měsíce. Budeme pracovat o to usilovněji na příští slyšení..."

„Měla jsem vás to nechat použít!" šeptám mu a celá se teď třesu. „Měla jsem vás nechat!"

„Přestaňte," mračí se. „Přestaňte mluvit, jako bychom prohráli. Tohle je jen začátek."

Máma s tátou jdou ke mně a obejmou mě, zatímco Scorpius přejde sál, aby se mnou promluvil. Máma, táta a Tom nás na chvíli nechají o samotě.

Nevypadá vítězně. Ve skutečnosti vypadá zničeně. Ale všechno, co řekne, je: „Já... já ho vyzvednu v sedm. A, ehm, všechno nejlepší k narozeninám."

Rozbrečím se.


22. kapitola - Pláč a zase pláč



 

Still Delicate

Překlad: Kar

Betaread: Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=399163


 



Kapitola 22 - Pláč a zase pláč


„Ale já nechci žít u táty."

„Bude to jen na pár týdnů."

„Ale já nechci! Musím?"

„Myslela jsem, že tam rád trávíš čas?"

„Nemají rádi, když Ollie štěká a zlobí se na ni!"

„Ollie může zůstat tady a můžeš ji navštěvovat."

„Chci, aby Ollie šla se mnou!"

„Dobrá, může jít s tebou!"

„Proč už nemůžu žít tady?"

„... tvůj táta s tebou chce trávit mnohem víc času. Protože tě moc miluje, tak jako já."

„Ale já chci zůstat tady!"

„Prostě nemůžeš." Nenech ho vidět, jak brečíš.

Zhluboka se nadechnu, abych mohla pokračovat. Aidan vypadá tak raněně, že jsem na něj křičela, ale on není ubrečený. Aspoň jeden z nás je silný.

„Je mi to líto," povzdechnu si a cítím, jak je knedlík v mém krku větší a větší. „Nelíbí se mi to o nic víc než tobě..."

Máma s tátou čekají venku před bytem. Dávají mi čas o samotě, abych situaci vysvětlila Aidanovi, pak mi pomůžou zabalit jeho věci.

„Já chci žít s tebou!" prosí Aidan. „Prosím, mami! Já budu hodný!"

„Ty jsi hodný, Aidane," říkám mu. „Bude to jen na pár měsíců, slibuju! A uvidím tě každý den."

Podívá se na mě se směsí bolesti a vzteku. Je to poprvé v životě, kdy se Aidan takhle podíval, a mě zabíjí, že jsem to já, kdo mu způsobuje takovou bolest. Měla bych ho před bolestí chránit.

Posadím si ho na kolena a obejmu ho. Jeho blonďaté vlasy jsou tak jemné. „Je mi to moc líto," šeptám mu. Můžu teď jen šeptat. Kdybych mluvila nahlas, slyšel by, jak se mi třese hlas. „Tak moc tě miluju. To přece víš, ne?"

„Proč nemůžete s tátou žít dohromady?"

„Ty víš proč."

Máma s tátou zaklepou, než přijdou do obýváku. Vidím na nich, že se snaží před Aidanem skrýt svůj vztek, ale vyzařuje to z nich. Máma vypadá na pokraji slz. Táta vypadá, že někoho praští.

„Aidane, můžu ti pomoct zabalit věci?" ptá se ho máma jemně a bere ho za ruku. Jak zamíří do jeho ložnice, táta si sedne na pohovku vedle mě a dá mi ruku kolem ramen. Až teď, když je Aidan pryč, dovolím si brečet.

„Před chvilkou jsem mluvil s Tomem Foxem, říkal, že se později zastaví, aby viděl, jak si vedeš. Je to prima chlap," říká táta. Plánuji zamknout dveře a zhasnout světla, pokud dorazí. „Říkal, že jediný důvod, proč dal Starostolec Malfoyovi plnou péči, je, že nemohou hodnotit jeho otcovské schopnosti při dlouhodobější péči, nebo něco takového. Nebude mít plnou péči navždy."

To mne opravdu neutěšuje. Co když je lepší rodič než já? Má lepší byt, ženu a lepší práci. Já k dnešnímu dni nemám nic. Jestli Starostolec zjistí, že Scorpius je lepší rodič, ztratím Aidana navždy. Stráví víc času s Daisy než se mnou a začne si o ní myslet, že je jeho skutečná máma. Já budu jen víkendová máma.

„Vždycky jsi byla hodné dítě, Rosie," říká mi táta. „Ty to vyhraješ. Já vím, že jo."

„Díky, tati," mumlám a vím jistě, že jediný důvod, proč to říká, je, že musí. Jsem jeho jediná dcera, jablko z jeho stromu, jeho prvorozené dítě - pokud by mě nepovzbuzoval on, pak už nikdo.

Máma s Aidanem se vrací do obýváku, máma nese Aidanovy tašky a Adan drží camrála Boba. Pořád vypadá naštvaně. Nevím, jestli na mně někdy přestane být naštvaný. Mám pocit, že jsem mu měla prostě říct, že jde k tátovi na pár týdnů na prázdniny. Kdybych nepoužila slovo žít, pravděpodobně by se tak nenaštval.

Prostě jede na prázdniny. To to trochu vylepšuje.

„Vyzvednu tě zítra ze školy," říkám mu. „Jak to zní?"

Pokrčí rameny. To nestačí. Nemyslela jsem, že bude. „A dáme si nějakou zmrzlinu?" navrhuji.

„Dobře," odpoví bezvýrazně. Jestli ho nerozveselila zmrzlina, nemám absolutně nic. Zmrzlina byla vynalezena, aby se i ty nejhorší mámy občas cítily dobře.

Protože vím, že Scorpius tu bude každou chvíli, dám Ollie vodítko. Začne vesele štěkat, protože si myslí, že jde na procházku. Bude se mi po ní stýskat, přestože ji musím vodit ven a nikdy nepřestane štěkat. Cokoliv by bylo lepší než ticho, které teď naplní můj byt.

Máma s tátou zůstali do Scorpiova příchodu a on je požádal, jestli by mohli jí s Aidanem napřed k jeho bytu. Chce si se mnou promluvit. Máma s tátou souhlasí, pro Aidanovo dobro. Ne pro Scorpiovo. Vím, že nezávisle na tom, co se stane, mí rodiče už od teď budou Scorpia Malfoye vždycky nenávidět. Táta z něj nikdy nebyl merlinvíjak nadšený.

Obejmu Aidana na rozloučenou. „Uvidím tě zítra," řeknu mu a políbím ho. Kývne. Ví, že ať řekne cokoliv, nic to nezmění.

Když odejdou, Scorpius a já stojíme v mém obýváku a díváme se na sebe. Oba jsme několik minut zticha. Stále má nesnesitelně lítostivý výraz na tváři, stejný, jako měl po skončení slyšení. Vyvolává ve mně touhu ho praštit.

„Tohle se trochu vymklo z rukou," řekne konečně. „Já... já ti nikdy nechtěl ublížit."

To mě rozesměje. Hrozný, hořký smích. „Vzal jsi mi to jediné, o co stojím. Jak můžeš říct, že jsi mi nechtěl ublížit?"

Má tu slušnost, že vypadá, že se stydí. „Máš pravdu. A je mi to líto... Já jsem prostě musel."

„Musel jsi co?"

„Potřeboval jsem tě ranit."

„Ale proč?"

„Potřeboval jsem, abys mě přestala milovat!" prohlásí. „Potřebuju, aby ses pohnula dál."

„Báječné," řeknu chladně, „mise splněna."

Vypadá překvapeně: „Opravdu?"

„Vzal jsi mi Aidana. Nemyslím, že bych tě dokázala nenávidět víc, než tě nenávidím zrovna teď.

„Víš, že jsem nežádal o plnou péči. Nesnažím se ti ho vzít Rose, jen ho chci vídat častěji!" A jsme zpátky v téhle hádce. Nemám sílu s ním bojovat, takže nic neříkám. „Můžeš přijít, kdykoliv chceš. Nebudu na příštím slyšení žádat o plnou péči."

„Kašlu na tebe."

Ví, že ze mě nedostane rozhovor na úrovni. Ne, když jsem tak blízko pláči. Takže se otočí k odchodu. „Já teď půjdu. Uvidíme se zítra." Neodpovídám. „Rose, vždycky jsem tě měl rád. Ale já se snažím pohnout dál a k tomu potřebuji tohle udělat. To je důvod, proč jsem ti potřeboval ublížit."

Nějak se mu povedlo, že celý tenhle zmatek vypadá jako moje chyba. Vždycky měl talent na to všechno házet na mě.

*

Několik dalších dnů v mém bytě bylo těch nejosamělejších a nejtišších, jaké jsem zažila. Kolikrát jsem zvažovala zvednout telefon a zavolat Jenny, ale nemám na to žaludek. Je to tak dlouho, co jsme spolu mluvily, a ona mi viditelně nemá co říct. Al se zastavil den po slyšení, aby se přesvědčil, že jsem v pořádku, stejně jako Teddy. Jenže oni nejsou to samé jako ona. Jenny vždycky ví co říct. Tak moc mi chybí její přátelství a vím, že já jí chybím také. Být těhotná není jednoduché, ale nedovedu si představit, jak těžké by to bylo, kdybych ji neměla po celou tu dobu vedle sebe.

Vídám Aidana každý den po práci. Přinesla jsem mu zmrzlinu, vzala jsem ho do Příčné ulice, vzala jsem ho do zoo, ale zdá se, že ho nic netěší. Snažím se ze všech sil neříct nic Scorpiovi a Daisy, když je vidím. Je to tak těžké, zvláště když si představuju, jak by jejich hlavy vypadaly napíchnuté na kůlech.

A přesto, jak se celý můj svět v posledních dnech otřásl v základech, život jde dál. Brian mi to drsně připomenul, když se u mě zastavil po práci, aby mi řekl, že se s ním jeho žena chce zase dát dohromady.

„Já nevím, co mám dělat," tvrdí, „mám opravdu rád Dom..."

„Tak s ní zůstaň."

„Jenže já a moje žena máme za sebou dobrou minulost. Byli jsme spolu opravdu šťastní, v dobrých časech."

„Myslíš, když nespala s tvým bratrem?"

Brian zhluboka povzdechne. Před pár týdny bych se o to starala mnohem víc. Teď zrovna se na to nemůžu soustředit. „Podívej," pokračuju, „požádal jsi mě, abych tě dala dohromady s Dom, a já to udělala. Ale nepomůžu ti se s ní rozejít. Tu špinavou práci musíš udělat sám." Kdybych si myslela, že ho má Dom opravdu ráda, starala bych se víc. Ale opravdu si tím nejsem jistá.

Brian se na mě soucitně podívá a já zjišťuji, že jediný důvod, proč mě obtěžuje svými problémy, je snaha vyrušit mě z těch mých. „Příští slyšení vyhraješ," říká mi sebevědomě.

„Nevím, proč to všichni pořád říkáte."

„Protože jsi báječná máma," říká. Neřekla jsem mu, že on je jedním z důvodů, proč jsem prohrála u soudu. Neřekla jsem mu, že si Scorpius myslí, že mezi mnou a Brianem něco je. A neřekla jsem mu, že mu to mám tak nějak za zlé, i když neudělal vůbec nic špatného.

Byla jsem na sebe hrdá, když Brian konečně odešel. Vypadá to, že si všichni myslí, že když se u mě zastaví, pomůže mi to necítit se tak osaměle, zapomenout na fakt, že tu Aidan není. Nepomůže. Ve skutečnosti to lidé rojící se kolem mě jen zdůrazňují.

Když zvoní telefon, rozhodnu se ho nezvedat. Snášet další rozhovor o mých pocitech s mámou, nebo lekci o správném stravování od babičky Molly, Dominu tirádu o tom, jaký je Scorpius bastard je víc, než dokážu. Dokonce i v práci skláním hlavu, abych nevnímala lítostivé pohledy od děvčat. Nesnáším, že všichni vědí o mých starostech. Nesnáším, že moje záležitosti jsou vytištěné v téměř všech kouzelnických novinách.

Moje rozhodnutí ignorovat telefon se ukázalo jako špatné. Al se u mn v bytě ukázal o dvacet minut později. Je opravdu tím nejlepším, v koho bych mohla doufat. Al dobře ví, co říct. Ví, jak mě potěšit.

„Jenny potratila," říká hned, jak otevřu dveře. Nebo taky ne.

Vypadá příšerně, jako by nevěděl, co dělat sám se sebou. Třese se a je jasné, že brečel. „Já nevím, co jí mám říct, Rose. Potřebuju tě."

Obejmu ho. Je to první, co mě napadne. Vypadá, že potřebuje držet. „Je mi to líto, Ale."

„Zjistili jsme to dneska," mumlá strhaným hlasem. „Doktor říkal, že to není ničí chyba... prostě se to stává..."

„Jenny je sama?"

„Jo," kývne, „nezvedala jsi telefon, tak jsem musel přijít. Musíš s ní mluvit. Já jsem v těchhle situacích nemožný."

Seberu klíče, zhasnu hůlkou a přemístím se s Alem k němu. Jenny sedí v kuchyni a svírá hrneček s čajem. Zírá do prázdna, ale narozdíl od Ala nevypadá, jako by brečela. Jsem nervózní, když se k ní přibližuji. Přemýšlím, jestli mi už odpustila, že jsem jí zničila svatební den. Je těžké poznat, jestli si vůbec všimla, že tu jsem.

„Jen, je tu Rose," říká Al jemně a položí jí ruku na rameno. Myslím, že jsem nikdy neviděla takové zbožňování, jaké cítí Al k Jenny. Uctívá jí tak jako vždy. Jejich vztah je tak normální, tak čistý a já na to vždycky trochu žárlila. Co bych dala za normální vztah, místo vztahu plného dramat a hádek. I když jsme byli se Scorpiem spolu, nejsem si jistá, jestli se naše láska byť jen přiblížila lásce, kterou sdílí AL a Jenny. Taková láska je příkladná. Nemyslím si, že si ji zaslouží všichni. Já rozhodně ne.

„Jenny?" sednu si na židli vedle její. „Ach, Jenny, je mi to tak líto."

Jenny konečně zaostří pohled a podívá se na mne. Na vteřinku se děsím, že se chystá na mě plivnout a říct mi, ať vypadnu z jejího domu. Ale neudělá to. Slabě se usměje a její oči se naplní slzami a dřív, než se rozbrečí, obejmu ji, jako jsem objala Ala, prostě protože vypadá, že to potřebuje. Al nás nechal o samotě. Musím později poslat Jamese, nebo Scorpia, aby si s ním promluvili.

„Byli jsme tak nadšení," popotahuje Jenny. „Vím, že bylo brzy, ale vybrali jsme jm-jména. Rebeka pro děvče, William pro chlapce."

„To jsou krásná jména," říkám jí. Přestaly jsme se objímat, ale stále ji držím za ruku.

„Před pár hodinami jsem začala krvácet. Věděla jsem to dřív, než mi to řekl léčitel. Cítila jsem to."

„Nedokážu si představit, čím procházíš." Cítím, že taky začínám slzet. Proč se to muselo stát zrovna Jenny? Je to dobrý člověk - ne, je to fantastický člověk. A Al také. Já si zasloužím všechnu tu bolest, která se na mě valí. To zní trochu sadisticky.

„Je to všechno moje vina," zašeptala Jenny.

„Přestaň!" volám. „To není tvoje chyba!"

„Je. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, přála jsem si, abych nebyla. Nechtěla jsem dítě."

„Takhle to opravdu nefunguje," řeknu jí pevně. „Myslíš, že já jsem dítě chtěla?" Možná proto jsem svoje dítě taky ztratila. Samozřejmě ne takovým způsobem jako Jenny. Nemůžu si pomoct, cítím se nesmírně šťastná. Aspoň vím, že moje dítě je v bezpečí.

„Slyšela jsem o soudu o péči," říká Jenny. „Myslím, že to bylo od Scorpia hnusné. A kdybys cokoliv potřebovala, jsem tady."

„Jenny, ani nevíš, jak moc to pro mne znamená," popotahuji a najednou zjišťuji, že jsme obě v slzách. „A je mi to tak líto, co se stalo na tvé svatbě."

„Zapomeň na to!" popotahuje taky. „Byla jsem hloupá-"

„Ne, to já byla hloupá!"

„Ne, já -"

„Jenny, málem jsme zapomněla tvůj závoj, můj syn zničil tvůj svatební dort, líbala jsem ženatého muže mezi tvými svatebními dary, křičela jsem ohavnosti na nevěstu -"

Zjišťuji, že Jenny se teď mezi slzami hystericky směje. To mě přivede ke smíchu také, ačkoliv si stále vyplakávám oči. Al se vřítí do kuchyně a nejdřív si myslí, že prostě brečíme - pak zjistil, že jsme ve skutečnosti dvě nepříčetné ženské.

„Nemůžu uvěřit, že se s-s-smějeme!" volám.

„Já vím! Jsme zasraní idioti!"

„J-Jenny! Ty kleješ!"

To nás rozesmálo ještě víc, s naprosto nedůstojným frkáním. Al prostě nevěřícně zavrtí hlavou a zamíří zpátky do obýváku.

„Ach, Rose, tolik jsi mi chyběla!"

„Taky jsi mi chyběla. Už se nikdy nebudeme hádat." Jenny pochybovačně pozvedne obočí. „Dobrá, tak se už nebudeme hádat tak dlouho."

„Souhlasím," usměje se Jenny a otře si oči. Vím, že jsem ji úplně nerozveselila. Nezapomněla na svůj potrat a já nezapomněla, že jsem přišla o Aidana. Ale jedna věc je jistá: i ta nejhorší situace může být trochu lepší, když máš po boku přítele. A když se to nezlepší, pořád se můžeš všemu vysmát.

*

Protože Scorpius, James a já jsme jediní, kteří věděli o Jennině těhotenství, jsme taky jediní, kdo může Ala a Jenny utěšovat po potratu. Nicméně všechnu tu práci jsme dělali Scorpius a já. Když jsem další den přišla do domu Ala a Jenny, byl tam Scorpius, ale kvůli nim jsem se rozhodla být k němu zdvořilá. Nemají zapotřebí poslouchat naše handrkování a upřímně, já už mám handrkování taky dost. Není tím, kým býval, nebo kým jsem si myslela, že býval, a já to musím prostě přijmout.

Nicméně mé klidné chování vyprchalo, když Al řekl, že se na ně James nepřišel podívat, ani jim nezavolal, nebo se jim neozval. Al mu jen nechal vzkaz na záznamníku. První se dostaví panika a vidím ji proběhnout i přes Scorpiův obličeji. Protože byl Al pryč tak dlouho, neví o změně Jamesova chování v posledních dnech. Když jsme se Scorpiem uklízeli jeho byt, bylo očividné, že James moc nejedl, zato hodně pil. Zjevil se mi obraz mrtvého Jamese ležícího na podlaze jeho bytu.

„Já úplně zapomněla, musím k našim. Máma chtěla, abych prohlídla nějaké věci ke kampani," prohlašuji a vyskočím z místa. Al a Jenny vypadají velmi překvapeně. „Budu zpátky asi za hodinu."

„Dobře -"

„Já musím jít také," prohlašuje Scorpius, „musím se postarat o Aidana, Daisy jde dneska večer do práce."

Dvě očividné lži, ale Al s Jenny vypadají, že je spolkli. Popravdě si myslím, že jsou trochu rádi, že odcházíme. Jsem si jistá, že potřebují trochu času pro sebe.

Jakmile opustíme jejich byt, Scorpius a já vyslovíme naše obavy.

„Musíme se tam dostat," říká Scorpius přímo.

„Co když je mrtvý?"

„Není mrtvý."

„Jak to můžeš -"

„Rose," Scorpius se na mě pevně podívá, „on není mrtvý."

Z nějakého důvodu mu věřím, přestože ví stejně jako já, že je tu velká pravděpodobnost, že by James mohl být mrtvý, nebo aspoň v bezvědomí. Spolu se přemístíme k Jamesovu bytu - je to jen týden a já si nemůžu vzpomenout, jaké to bylo, když jsem se nemohla přemisťovat - a já začnu bušit na dveře.

„Jamesi! Otevři!" křičím.

Scorpius si kouše nehty, což je zvyk, který mě štve, přestože to dělám taky. Když se nedostaví žádná odezva, zabuší Scorpius na dveře o dost silněji. „Jamesi, otevři ty zasraný dveře, nebo je vyrazím!"

Konečně se dveře otevřou a před námi stojí James jen v boxerkách s jedním okem otevřeným. „Kde zasraně hoří?" vrčí.

„Aha, takže ty nejsi mrtvý," podotknu. „Protože to je jediný důvod, proč nejsi u Ala a Jenny, který jsem ochotná přijmout!"

„Musíš pořád mluvit tak nahlas?" ptá se James. „Stojím přímo tady."

„Al říkal, že ti nechal vzkaz. O dítěti," říká Scorpius. „Proč jsi mu nezavolal, kámo?"

„Neříkej mu kámo!" křičím naštvaně.

„Jo jasně, dostal jsem vzkaz," říká James.

„A?" odplivnu.

„Ty víš, že jsem v těchhle situacích hrozný. Lepší nechat to chvíli být."

Scorpius a já jsme mým bratrancem oba znechucení. „Já tomu nemůžu uvěřit, Jamesi," vztekám se. „Opravdu nemůžu. Vždycky jsem věděla, že jsi necitlivý idiot, ale Al tě potřebuje! Jestli nedostaneš svůj zadek teď hned k nim, nikdy ti neodpustí! A já ti taky nikdy neodpustím!"

„Bolí mě z tebe hlava, Zrzko," zívá James, „na tohle vážně nemám náladu."

„To snad nemyslíš vážně," mračí se Scorpius. „To mu vážně nic neřekneš?"

James na nás naštvaně kouká. Nemůžu si pomoct, ale divím se, kde je proklatě můj šťastný bratranec. Není ani z poloviny tím, kým býval.

„Neptal jsem se tě na tvůj názor," odsekne James. „Buď tak hodný a starej se o sebe."

A zabouchne nám dveře před nosem.


23. kapitola - Návrat do Bradavic



Still Delicate

Překlad: Kar

Betaread: Ivet, Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=399163



Kapitola 23 - Návrat do Bradavic


Ronald a Hermiona Weasleyovi s rodinou

Jste srdečně zváni na oslavu 30. výročí bitvy o Bradavice v Bradavické škole čar a kouzel konanou 2. května 2028. Ceremoniál proběhne v 17 hodin na pozemcích školy, následovat bude večeře ve Velké síni.

S úctou
Profesor F. Kratiknot


"Jdeš," říká máma, jak mi podává pozvánku. Sedí v jídelně u stolu a něco dělá, ani nezvedne oči od kusu pergamenu, na který píše.

"Dobrá," říkám, protože vím, že je zbytečné se hádat. Stejně jsem ani neuvažovala o tom, že bych nešla. Nakonec není to tak, že bych měla něco lepšího na práci, když Aidana teď má Scorpius. A vzhledem k tomu, že nejdu do práce, protože ten den je v kouzelnické společnosti státním svátkem, můžu se klidně na jeden večer vrátit do Bradavic.

"Všichni jdou," pokračuje máma, jako kdybych řekla, že nejdu. "Potterovi, strejda George, teta Angelina, strejda Charlie -"

"Ano, mami, já vím, co znamená 'všichni'," říkám. To znamená celé osazenstvo - vtipné.

"A věřím, že půjdou i Malfoyovi," dodá máma.

"Malfoyovi?" ušklíbnu se. "Jako ti Malfoyovi, co bojovali na Voldemortově straně?"

"Upřímně, Rose, myslela bych, že když máš dítě s jedním z nich, budeš chápavější."

"To je přesně ten důvod, proč nejsem chápavá."

"Draco a Astorie jsou na Ministerstvu respektováni," říká mi máma. "A navíc se přiklonili k naší straně v klíčovém okamžiku, takže myslím, že bychom jim měli odpustit a zapomenout."

"Tak to ani omylem," říká táta, který přišel z obýváku, kde se probral ze svého odpoledního šlofíka. Myslím, že až mu bude osmdesát, bude pořád jenom spát.

"Stojím za tátou", souhlasím.

"Nic nového pod sluncem," mumlá si máma pro sebe, jasně znepokojená. Hugo tu není, aby se přidal na její stranu.

Zjišťuji, že od té doby, co Aidan odešel ke Scorpiovi, trávím víc času u mámy a táty a taky v Doupěti. Pobyt v prázdném bytě mě jen skličuje a štve, a protože jsem obecně agresivní osoba, myslím, že nebude trvat dlouho, přeskočí mi a někoho zamorduji. Snad to bude Molly.

Následující týden, ráno v den výročí, mi Scorpius dovolil vzít si Aidana na celý den. Oba víme, že je pro našeho syna v takovýto den lepší být spojován s Weasleyovými než s Malfoyovými. Přemístila jsem nás do Prasinek, kde U Tří košťat čekali Al a Jenny. To mě opravdu přeneslo zpět; Aidane, tady nabídl ďábelský dědeček Draco mamince peníze, aby tě šla potratit.

"Sladkosti!" zaječel Aidan, hned jak uviděl Medový ráj. Kolemjdoucí se na něj dívali s úsměvem, ale věděla jsem, že mě všichni tajně soudí a myslí si, že nekrmím svoje dítě. Snědl tři krajíce chleba a dva banány, než jsme sakra opustili byt!

"Teď ne," říkám mu a vedu ho do hospody. Al, Jenny a Lily sedí u stolu přímo u dveří a zvou nás k sobě.

Jak tam tak sedím, vidím pár známých tváří z ministerstva spolu s máminými a tátovými přáteli. Seamuse Finnegana, který je otcem kluka, který byl se mnou ve stejném ročníku; Deana Thomase, který chodíval s tetou Ginny; Levanduli Brownovou, která chodila s tátou. Je teprve půl třetí, takže si všichni dávají pár pint před slavností. Všímám si, jak se po nás ostatní pokradmu dívají, a vím, že se dívají na syna, dceru a neteř Harryho Pottera. Bylo by těžké splést si Ala s kýmkoliv jiným, než s Harrym - jen mu pleskněte na čelo jizvu a může být Vyvoleným.

"Vždycky se cítíš jako v zoo?" mumlá Al a snaží se schovat.

"Musíš už být zvyklý na to, že na tebe lidi zírají," protočí Jenny oči. "Každý rok se ve škole prváci mohli přetrhnout, aby viděli děti Harryho Pottera."

"James je zvyklý se vyhřívat na výsluní," souhlasí Lily. "To byla jeho oblíbená část návratu do Bradavic po letních prázdninách."

"Když už o něm mluvíme," rozhlédnu se, "kde je tvůj bezcenný bratr?" Neviděla jsem ho, ani jsem s ním nemluvila od naší hádky a nejsem si jistá, jestli mluvil s někým jiným. Vím, že Scorpius o něm taky moc neslyšel.

"Netuším," říká Al temně. "Máma byla u jeho bytu minulý týden, říkala, že ho slyšela uvnitř, ale neotevřel dveře. A táta tam byl včera, ale James křičel, aby si nasral." Jenny do něj šťouchla a poukázala na Aidana, jasně naštvaná, že použil takové slovo před ním.

"Táta byl pořádně namíchnutý," dodala Lily, což ani nemusela. Dokážu si představit, jak namíchnutý na něj Harry byl.

"Nechápu, proč je tak směšný," říkám. "Není jeho trest skoro pryč?"

"Bude hrát příští zápas," kýve Al. "Teda jestli ho máma dřív nezabije."

Krátce na to jsme vyrazili ke škole. Aidan hořel nadšením, že uvidí poprvé Bradavice. Už tu byl dříve jako mimino, když Scorpius studoval sedmý ročník a já ho přinesla na návštěvu. Ale to si samozřejmě nepamatuje.

"Je úžasný!" vykřikuje, když poprvé zahlédne hrad. V poslední době miluje slovo úžasný. "Podívej, mami, je úžasný!"

"Já vím, že je úžasný," souhlasím a on vypadá s touto odpovědí spokojený.

"Nemůžu se dočkat, až sem budu chodit! Je úžasný!"

Lily a Jenny se na něj usmívají. Nemohu uvěřit, že už za pět a půl roku můj syn nastoupí do Bradavic. Nezdá se to tak dlouho, co jsem sem chodila já.

U jezera jsou stovky židlí a pódium stojí hned vedle pamětního pomníku, na kterém jsou jména všech, kteří padli v průběhu válek s Voldemortem. Hrobka Albuse Brumbála je vpravo od pódia. Židle už se začínají plnit, ale pro nás jsou rezervována místa vepředu. Úplně první řada je rezervována pro vedoucí osobnosti z Fénixova řádu – pro Harryho, Ginny, mámu, tátu, babičku Molly, dědu, Minervu McGonagallovou, Lunu Scamanderovou, Nevilla Longbottoma a tak - takže my sedíme v druhé řadě. Pořád nikde není ani stopa po Jamesovi, zato jsem zahlédla Scorpia a Daisy, kteří sedí s Dracem a Astorií o několik řad vzadu. Kývnu na ně.

Dom dorazila s Viktorií a Teddym. Dneska má Viktorie 28. narozeniny, ale ona trvá na tom, že je jí 25, a Dom donutila, aby před nikým nezmiňovala její skutečný věk.

"Podívej se na Audrey, jak mluví se všemi těmi ministerskými úředníky," mumlá Jenny ke mně. No jasně, Audrey v podstatě flirtuje s některými z výše postavených ministerských úředníků, aby podporovali jejího manžela - strejda Percy se posadil se svou rodinou a naštěstí se rozhodl pro dnešek na kampaň zapomenout. "Ta má teda nervy..."

"Mami! Podívej, to je Hagrid!" křičí Aidan, když uvidí svého obřího přítele. Hagrid na nás zamává - přestože je od nás docela daleko, slyšel, jak můj syn volá.

Ceremoniál se skládá z mnoha proslovů různých lidí. Bradavičtí studenti sedí na trávě u jezera a všichni si můžou ukroutit krky, aby viděli na Harryho, mámu a tátu. Navzdory tomu, že moje rodina dokáže být velmi trapná, cítím se zároveň podivně pyšná. Minerva McGonagallová, které už musí být nejméně sto, mluví deset minut velmi dojemně o Albusi Brumbálovi. Vidím, jak Hagridovi tečou po tvářích slzy.

Proslov mají i profesor Kratiknot, máma, Kingsley Pastorek a nakonec Harry. Veškeré mumlání, které přicházelo od studentů, úplně utichlo, když na podium přišel Harry. Mluvil o statečnosti a o tom, jak by byl nedokázal udělat to, co udělal, bez svých přátel. Zmínil, kolik bitev prohráli, než vyhráli válku. Zdá se, že je z proslovu před tolika lidmi nervózní, ale myslím, že kdo ho nezná tak dobře jako my, si toho nevšimne. Odmítl, že by byl hrdina, s čímž my všichni nesouhlasíme. Zmínil Brumbála a Severuse Snapea a prohlásil je skutečnými hrdiny.

"... Na závěr bych chtěl poděkovat své rodině. Mé ženě Ginny a mým dětem Jamesovi -" podíval se do davu a zjistil, že James pořád nedorazil, ale přesto pokračoval, "Albusovi a Lily. Vyrostl jsem bez rodiny a teď mám to štěstí mít švagry a švagrové, neteře a synovce, syny a dcery. Nebyl bych tu, kdyby nebylo rodiny Weasleyových, a chtěl bych připomenout toho, kterého jsme ztratili ve válce - Freda." Babička Molly pláče, zatímco Angelina se drží za ruku se strýčkem Georgem. "Tolik rodin bylo při boji proti Voldemortovi roztrženo. Tolik životů ztraceno. Musíme na ně myslet nejen dnes, ale každý den. Já nejsem hrdina - oni jsou hrdinové."

Následuje minuta ticha za mrtvé. Je to neskutečné, dokonce i ptáci na tu dobu ztichli. Dokonce ani Aidan nemluví, ani se nevrtí.

Po ceremoniálu jsme uvedeni do Velké síně na večeři. Studenti jsou posláni do svých společenských místností, kam dostanou jídlo. Ve Velké síni není dost místa pro všechny.

"Chtěl bych být Nebelvír jako ty!" rozhodl se Aidan (k mé velké radosti) cestou k hradu.

"Řekni to dědovi Ronovi," říkám mu. "A dědovi Dracovi," dodám.

Celá rodina Potterů-Weasleyů se rozhodla sedět u nebelvírského stolu, zatímco jsem si všimla, že Malfoyové sedí u zmijozelského. Je to směšné, jak je kouzelnická společnost stále rozdělená.

"Nepůjdeš si sednout ke svým zmijozelským kámošům?" ptá se Fred Ala a kření se u toho.

"Nech toho," vrčí Al. "Kde je sakra James?"

"Myslela jsem, že se opravdu bude snažit přijít," říkám.

"Táte zuří," říká Lily, jako kdybychom to neuhodli. "Ach, Merline!"

Jenny, Dom i já se všechny otočíme, abychom viděly, proč Lily vykřikla. Vidím je dříve než Jenny, takže do ní drcnu a ukážu správným směrem. Scamanderovic dvojčata.

Lilyina historie se Scamanderovic dvojčaty je zábavná. Začalo to chozením s Lorcanem a podváděním s Lysanderem a skončilo veřejnou hádkou uprostřed famfrpálového zápasu Zmijozelu proti Nebelvíru.

"Ale no tak, Lily," říkám jí svým rozumným hlasem, " od toho dětinského dramatu už jsou to roky!"

"Zjistil vlastně Lorcan, že jsi byla s Lysandrem v šestém ročníku?" ptá se Jenny.

"Pšt! Samozřejmě, že ne!" šeptá Lily zuřivě.

"Nechodíš s Lorcanem už od svých čtrnácti, myslím, že to dávno překonal," říkám jí.

"Proč jste se s Lysanderem rozešli?" ptá se Dom, ale já se na ni podívám tak, aby poznala, že se neměla ptát. Ani já neznám celý příběh.

Večeře má sedm chodů a odnese mě zpět do mých školních dní. Neexistuje jídlo, které by se mohlo rovnat bradavickému, snad jen s výjimkou jídel od babičky Molly. Při dezertu je Al ponořený do diskuze s profesorem Kratiknotem, a když se zeptám Jenny, o čem se baví, pokrčí rameny. Aidan většinu času sedí u táty na koleni a vykládá mu, jak bude střelcem nebelvírského famfrpálového týmu. Táta nikdy nevypadal tak hrdě. Vždycky mě překvapovalo, jak jsou lidi mnohem pyšnější na svá vnoučata, než na své vlastní děti. Možná to má něco společného s tím, že si nemusí dělat starosti s jejich výchovou - to je moje práce.

Když se servíruje káva a čaj, cítím poklepání na rameno a vedle mě se posadí Tom. Jenny a Lily se na něj dívají se zájmem, nevědí, že je to ve skutečnosti můj právník.

"Dobrý večer, Rose," říká uvolněně, jako bychom byli přátelé nebo co. Nejsme přátelé.

"Nazdar," zdravím ho. "Můžu vám s něčím pomoci?"

Ušklíbne se a protočí oči. "Musí pro vás být všechno jen úřední?"

"Ano, když hovořím se svým právníkem," odpovím. Myslím, že ho v určité úrovni viním z toho, jak dopadlo slyšení, přestože vím, že dělal, co mohl. Potřebuju z toho někoho vinit a vinit Daisy je už poněkud otřepané.

"Vy mě opravdu nemáte ráda, že?"

"Ne tak moc," pokrčím rameny. "Jste trochu nafoukaný."

"Děkuji," vezme to jako kompliment.

"Proč jste tady?"

"Byl jsem u havraspárského stolu, ale myslel jsem, že bych mohl přijít pozdravit -"

"Myslím tím celkově," přeruším ho. "Byl jste pozván?"

"Samozřejmě."

"Pozvali z ministerstva každého Toma, Dicka a Harryho?"

"No, každopádně každého Toma a Harryho," ušklíbá se.

"Takže teď jste zábavný?" ptám se, vůbec ne pobaveně.

"Já jsem vždycky zábavný, to jste si nevšimla?"

"Ne."

Lily se přisunula blíž k nám, zjevně zaujatá. "Kdo je tvůj přítel, Rose?"

"On není můj p-"

"Tom Fox," třese si s Lily rukou. "Vy jste Lily Potterová?"

"Jsem. Tak jak jste poznal Rose?"

"Jde sem Lorcan!" prohlásím najednou a Lily vyskočí od stolu a spěchá pryč, dřív než zjistí, že lžu. "Jak to jde s druhým slyšením?"

"Chystáte se mě nechat použít -"

"Ne," odpovím rozhodně.

"Řekl vám někdy někdo, že jste velmi upjatá?"

"Jo, ale už jsou mrtví."

Tom potřásl hlavou. "Vy jste opravdu potvora. Musím se vrátit ke své dívce, bylo fajn si promluvit, kamarádko!"

"Nejsme kamarádi!" odseknu za ním.

Rozhodla jsem se jít na krátkou procházku do vstupní haly, vzpomenout na časy, kdy jsem hlídala vstupní halu v rámci prefektských povinností v mém pátém roce v Bradavicích. Dělala jsem to i v první polovině šestého ročníku, ale po té, co jsem zjistila, že jsem těhotná, všechny moje prefektské povinnosti se mi vypařily z hlavy.

Všimla jsem si komory na košťata ve vstupní hale, té samé komory, ve které jsem ukradla pár momentů se Scorpiem. Ne nijak prostopášně. Dobrá, ne obvykle. Bylo to dobré místo na posezení a přemýšlení, obavy a pláč. Tohle všechno jsem dělala se Scorpiem v téhle komoře na košťata. Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že se na mě nikdo nedívá a otevřela jsem dveře a málem jsem vyskočila z kůže, když jsem našla Scorpia sedět na staré truhle. Skvělé mozky myslí podobně - a hloupé taky.

"Co tady děláš?"

"To samé, co ty," odpoví Scorpius. "Schovávám se."

Nevím, co mě přimělo to udělat, ale vešla jsem do komory a zavřela za sebou. Je menší, než si ji pamatuji, což je zvláštní, protože jsem štíhlejší, než když jsem tu byla naposledy. Když se posadím na zem čelem ke Scorpiovi, zdá se mi, že jsem pět let zpátky. Můžeme být dva šestnáctiletí, kteří se schovávají před vnějším světem, před Scorpiovou přítelkyní a všemi mými problémy.

"Nezdá se to tak dávno, co říkáš?" přemítá Scorpius.

"Ne."

"Opravdu jsme to od té doby pokazili."

"Pokazili jsme to i tenkrát," připomínám mu. "Teď jsme jen pokazili další věci."

"Aidan působí výborně," říká Scorpius. "Myslím, žes ho vychovala opravdu dobře."

"Taky myslím. Dneska se rozhodl, že chce být v Nebelvíru."

Scorpius se odmlčel. "Proklatě. Promluvil jsem moc brzo."

"Chystáš se ho dneska večer vzít k sobě?" ptám se.

"Ano, myslím, že jo. Rose, ty víš, že jsem nežádal o péči, abych tě zranil. Myslím, nikdy jsem nechtěl plnou péči, pořád nechci, chci, abychom se o něj dělili -"

"Já vím, Scorpe," přeruším ho. Opravdu to všechno nechci slyšet znova, akorát by mě to naštvalo. "Ozval se ti James?"

Scorpius zavrtěl hlavou, trochu potěšený změnou tématu. Rozhovor o péči o Aidana vždy končí hádkou a na to já opravdu nemám náladu. Komora je šťastné místo, neměli bychom poskvrnit její atmosféru.

"Pamatuješ se, jak jsme se tu schovávali před Molly?" ušklíbá se Scorpius. "Použili jsme její inkoust a napsali jí po celé tašce 'slečna Molly knihovníková'"

"Jo jasně!" směju se. "Věděla, že jsme to byli my!"

"Jistěže to věděla, sakra, viděla nás!"

"Nebyli jsme moc lstiví, že?" hihňám se. Scorpius vrtí hlavou. "Pamatuješ, jak jsem tě tu tenkrát našla brečet?"

"Já jsem nebrečel!" protestuje Scorpius, stejně jako tenkrát. "Fakt ne!"

"Proč jsi měl červené oči?"

"Jsem alergický na čisticí prostředky!"

"Blbost, teď máš oči v pořádku a sedíš vedle nich. To jsi je tenkrát pil?"

"Možná," říká dětinsky. "Opravdu mi chybí přátelství s tebou."

To mě raní i lichotí najednou. Chybí mi přátelství s ním, ale víc mi chybí být jeho dívkou. Nikdy bych si to nemyslela, ale chybí mi být těhotná. Schází mi jeho stálá starost, jestli jsem v pořádku. Teď, když má Aidana, co mu vlastně záleží na mě? Aidan je pro něj na prvním místě, stejně jako u mne, ale na druhém je teď Daisy.

"Tak bychom měli zase být přáteli," říkám mu.

"Myslel jsem, že mě nesnášíš."

Povzdechnu si: "Nesnáším, že máš Aidana. Ne tebe. Myslela jsem, že to víš."

"Je to jen do příštího slyšení. Slibuju, chystám se žádat jen o pár dní v týdnu."

Pořád to nesnáším, ale vážně se nechci hádat. Nechávám to na Tomovi, protože tak to nakonec bude vypadat líp.

"Scorpie, můžu se tě na něco zeptat?" cítím, jak mi srdce bije rychleji.

"Jasně." Vypadá nervózně.

"Proč jsi řekl, že potřebuješ, abych tě přestala milovat? Když jsi přišel pro Aidana... řekl jsi, že potřebuješ, abych tě přestala milovat."

Zamračil se. Chtěla jsem se ho na to zeptat od chvíle, kdy to řekl, ale nevím, jestli opravdu potřebuji znát odpověď, stejně jako on ji opravdu nechce říct.

"Když mě přestaneš milovat, můžu já přestat milovat tebe."

A je to tady.

Dveře komory se prudce otevřou - je to Daisy. Jasně, že je to Daisy; jednou nás musela chytit v kompromitující pozici ona. Nemohla to být pokaždé Jenny.

"Přerušila jsem něco?" ptá se jasně naštvaně.

"Ne!" Scorpius vyskočí a praští se hlavou o nízký strop. Smála bych se, kdybych nebyla v rozpacích.

"Jenom jsme si povídali!" tvrdím.

"Jdu pro Aidana," říká Daisy rezolutně, aniž by se na mě podívala. "Jdeme domů."

Scorpius následuje svoji ženu z komory do Velké síně jako provinilé dítě. Otočí se a slabě se na mě usměje. Ale aspoň to je úsměv.


24. kapitola - Arogance



Still Delicate

Překlad: Kar

Betaread: Ivet, Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=399163



Kapitola 24 - Arogance


Pár dní po oslavě v Bradavicích vyzvednu Aidana ze školy a beru si ho přes noc domů, jak jsme se domluvili se Scorpiem a - podstatně neochotnější - Daisy. Zdá se, že Daisy trvá na tom, že bychom se měli držet ustanovením Starostolce a Aidan by měl zůstat s nimi do příštího slyšení, které bude zhruba za tři týdny. Ale nakonec, je to Scorpius, kdo dělá rozhodnutí ohledně Aidana, ne ona. Aidan má velkou radost, když mě vidí stát před školou, což mi zvedne náladu. Když žil se mnou, byl málokdy tak šťastný, že mě vidí. Obvykle si tenhle šťastný výraz schovával na chvíle, kdy za ním přišel Scorpius.

Na oslavu Aidanova přespání doma jsem mu koupila zmrzlinu, pizzu a hranolky. Snažím se mu dávat vyváženou stravu - je to jedna za stránek rodičovství, ve kterých jsem na sebe pyšná - ale předpokládám, že ho teď můžu rozmazlovat, když ho nemám ve své péči. Je to na Scorpiovi a Daisy, aby mu zajistili přísun všech živin.

Aidan je nejpomalejší jedlík na světě, jakého jsem kdy potkala. Něčeho si kousne, deset minut mluví, a pak si kousne znova. Mluvení má radši než jídlo.

„Líbí se mi bydlet u táty a Ollie se to líbí taky, protože ji táta bere na procházky. Má ráda procházky. Daisy ji taky jednou vzala na procházku a já šel taky a šli jsme do parku."

„Hmm," jeho mluvení mě někdy trochu rozladí.

„A někdy táta a Daisy a mě -"

„A já," opravím ho.

„Táta a Daisy a mě a já -"

„NE, je to jen táta, Daisy a já."

Odmlčí se a zamračí se ne mě. „Někdy ji vezmeme na procházku do parku. Ale tenhle týden jsme nešli, protože Daisy není moc šťastná a ona se s tátou hádala a slyšel jsem ji brečet, ale ona neví, že jsem ji slyšel brečet -"

„Oni se hádali?" oživnu, najednou mě velmi zajímá, co říká. „Proč se hádali?"

„Já nevím," pokrčí Aidan rameny. „Myslím, že se před ní táta schoval v komoře a ona nemá ráda hru na schovávanou. Nebo možná v té komoře něco rozbil. Slyšel jsem ji říkat, že je to msešné, schovávat se v komoře."

„Směšné," opravím ho. „Kdy to bylo?"

„Včera a ten den před tím. Když já hraju na schovávanou s Miou a ona mě nemůže najít, tak někdy brečí a její maminka jí říká, aby se přestala chovat jako mimino. Já se umím opravdu dobře schovávat a Mia mě nikdy nenajde. Možná by měli Daisy její maminka a táta taky říct, aby přestala být mimino."

Rozhodnu se nechat plavat fakt, že Daisyin táta byl Smrtijed a vrah.

„A mluvil jsi s ní o tom?" zatlačím, ale nechci vypadat moc dychtivě.

„Já se jí ptal, proč křičela na tátu," pokračuje Aidan. „Řekla, že nekřičela, ale já ji slyšel. A ptal jsem se, jestli byl drzý a ona mi řekla, abych snědl polévku, než mi vychladne. Byla to kuřecí polévka. Já nemám rád kuřecí polévku, ale ona ji vždycky dělá, přestože já nemám kuřecí polévku rád -"

„A vypadal pak táta smutný?" snažím se ho směrovat zpátky k tématu. Znovu si ukousne ze svého malého kousku pizzy a spolkne ho, než pokračuje.

„Vypadal tak, jako když nechám hračky na podlaze i poté, co mi řekl, abych je uklidil."

Tomu se říká nasraný, chlapče.

Rozhodla jsem se, že už bych se neměla víc ptát a úplně jsem změnila téma. Koneckonců to není moje starost, jestli se Scorpius a Daisy hádají, i přestože to, o co se hádají, je fakt, že já a Scorpius jsme se vykradli po večeři a soukromě jsme si povídali v přístěnku na košťata. Přiznávám, že to vypadá poněkud podezřele. Je legrační, že Daisy nebyla podezřívavá, když jsme se zuřivě líbali na Alově a Jennyině svatbě. Je typické, že se dostaneme do problémů tehdy, když jsme ve skutečnosti úplně nevinní.

Však víte, kromě vyznání lásky.

*

„Poslouchejte: James Potter se vrátil jako zářivá hvězda ke Kudleyským kanonýrům po svém třízápasovém trestu. Suspendování následovalo poté, co minulý měsíc Potter zmlátil odrážeče Puddlemerských spojenců Mike Rolanda. Ve včerejším zápase proti Wimbournským vosám Potter chytil zlatonku po neuvěřitelných třiceti vteřinách hry a posunul Kanonýry v tabulce o dvě místa. Pan Roland se tento týden také vrátí k Puddlemerským spojencům po absolvování svého třízápasového trestu."

Dom položila Denního věštce na můj stůl, u kterého sedí a pije kávu. „Věděla jsi, že zase hraje?"

„Ne," odpovím. „Zní to, jako by byl zase v pohodě. Možná se s námi zase začne bavit."

„Pokud se my budeme chtít bavit s ním," odsekne Dom prudce. „V posledních týdnech se choval jako kokot."

Brian a Dom se zastavili na návštěvu, ačkoliv já bych byla radši, kdyby nepřišli. Sotva jsem dorazila domů z práce a měla jsem v plánu dohánět nějakou práci na mé lektvarové lekce. Kromě toho se cítím trochu provinile, vzhledem k tomu, že vím, že Brian uvažuje, že to dá zase dohromady se svou ženou. Nesnáším zatajování věcí před Dom. A považuju za nesmyslné, že Brian očekává, že před ní tohle zamlčím.

Když Brian odejde do koupelny a nechá mě s ní samotnou, můj pocit viny ještě vzroste. Připomínám si, že Dom se stejně nikdy nezdála, že by se o něj nějak moc zajímala a možná jejich vztah jen tak vyšumí, jako všechny vztahy, které kdy měla. Opravdu není na mně jí něco říkat.

„Mám ho opravdu ráda," říká mi tiše. Sakra.

„Myslela jsem, že nejsi nadšená?"

„Nechtěla jsem být," přiznává. „Znáš mě. Já se obvykle nepouštím do těchhle věcí s láskou."

Když tenkrát chodila se Scorpiem, tak se zaručeně pouštěla do těch věcí s láskou. Prohlásila, že je do něj zamilovaná a dokonce hrozilo, že se s ním vyspí, ale zpráva o mém těhotenství to celé zadrhla. Když pak přešla od Scorpia k Markovi Matthewsovi, byla zase zamilovaná. Když se rozešli, stala se zase tou chladnou krávou, jakou jsem znala a milovala a nikdy víc už nezmínila slovo láska, dokonce ani neuznala, že byla dvakrát zamilovaná. Pokud tedy byla do Scorpia opravdu zamilovaná.

Takže hraju blbou a kývu.

„Hele, kdy přinesla láska někomu něco dobrého?" ptá se. „Vždycky to končí v slzách. Takže já jen říkám... mám ho opravdu ráda."

Neměla nikoho 'opravdu' ráda už hodně dlouho. Tohle bude špatné. Jestli ji Brian opustí kvůli své ženě, bude to pro Dom konec lásky navždy.

Rozhodnu se, že se do toho nenechám zatáhnout. Zdá se, že všechno, do čeho se zamíchám, jde do hajzlu, takže je nechám, ať si to vyřeší mezi sebou - pokud se mi to povede. Furt se do něčeho míchám. Ale opravdu s tím přestanu, pro své vlastní dobro, když pro nic jiného. Jednou se tím dostanu do vážných potíží.

O pár dní později jsem pozvaná na večeři k Potterům. Čas od času k nim chodím, udržuji vztah se svým kmotrem a myslím, že celá rodina se snaží udělat cokoliv, aby mé myšlenky udrželi od soudu o péči. Když dorazím do jejich domu, jsem překvapena zjištěním, že je tam i James a vypadá podivně... šťastně? Nezdá se mi správné použít tohle slovo, ale nemůžu najít lepší pro jeho výraz.

„Zrzko!" vykřikuje a vtáhne mě do obětí. Vidím, jak na něj Ginny podezíravě hledí. „Jak se sakra máš?"

„Ehm, dobře," mumlám. On snad úplně zapomněl na všechno, co se stalo, když jsme spolu mluvili naposledy! Mluvil s Alem a Jenny od potratu? Nemůžu se ho teď zeptat, protože Harry a Ginny v první řadě nikdy nevěděli, že čekají vnouče a není na mě jim to říkat. „Vypadáš vesele."

„Jasně, že jsem veselý!" šklebí se James. „Chytil jsem zlatonku do třiceti vteřin, věřila bys tomu?"

„Ne... nevěřila."

Na večeři jsme přišli jen já a James. Al a Lily nemají čas; Al má schůzku s někým o něčem, o čem, zdá se, nikdo nic neví, zatímco Lily má rande. James je veselý a upovídaný po celou dobu večeře, zatímco Harry a Ginny jsou poněkud na hraně, ale udržují zdvořilou konverzaci. Jsem si jistá, že Harry s ním mluvil o tom, že nebyl na výroční oslavě, ale James stejně nevypadá moc zkroušeně.

„Takže si myslí, že když budu takhle pokračovat, dostanu přidáno čtyřicet procent! Říkám ti, já už nikdy nebudu mít trable s penězi."

„Pokud si v průběhu utkání udržíš chladnou hlavu," varuje ho Ginny. „Měl jsi štěstí, že to tentokrát skončilo jen zákazem na tři zápasy. Nechceš si vysloužit přezdívku horká hlava."

„Děláš si moc velké starosti, mami," odbyl ji James. „Famfrpáloví představitelé mi po tomhle představení budou líbat nohy." Na jeho aroganci je dnes něco divného. Neberte mě špatně, arogance u něj není nic divného, ale teď je to víc sebevědomá arogance, než komediální. Jsme zvyklí na to, že je James nafoukaně směšný a roztomilý, protože víme, že hluboko pod tím je nejistý chlapec, který zůstává ve většině mužů. Teď to spíš vypadá, jakoby ten chlapec byl tímhle egoistickým blbcem pohlcený, a to se mi opravdu nelíbí.

„Nevytahuj se tolik," říká Harry přísně. „Nikdo nechce zaměstnávat narcisistu."

„Ani takového, který chytí zlatonku za třicet vteřin? Vsadím se, že se ti nic takového nikdy nepovedlo, tati."

„Ne, ale vždy jsem viděl, že lidi, kteří byli nejvíc namyšlení, jsou ti, kterým se dostalo největší zasloužené odplaty."

Něco mi říká, že Harry mluví o Dracu Malfoyovi. On mi vždycky připadal jako někdo, kdo kdysi utrpěl úraz své někdejší pýchy, někdo, komu byl sražen hřebínek, nebo dva.

James prostě protočí oči a ignoruje varování svého otce. Vidím na Harryho tváři podráždění, a jak už jsem řekla, není dobré být v jeho blízkosti, když je naštvaný. Ginny vypadá taky naštvaně, a můžu říct, že kdybych tu nebyla, došlo by k rodinné hádce přímo tady v jídelně. Možná je dobře, že Al nemohl přijít na večeři.

„Rose, ty jsi nějaká tichá," usměje se na mě Giny povzbudivě. „Jak se máš ty?"

„Prima," odpovím chabě. Nejsem si jistá, co říct, abych odlehčila napjatou atmosféru. Harry je časovaná bomba a James se chystá ho odpálit. A pak si vzpomenu na zlaté pravidlo, když se snažíš stvořit mír: obrať nenávist všech na někoho jiného. „Audrey opravdu překročila hranici při její snaze, aby máma vypadala špatně. Ona se snaží rozšířit pomluvy, že máma měla s někým poměr."

To se skoro povedlo. Harry přestal zírat na Jamese a otočil se ke mně. „To je směšné! Tomu nikdo neuvěří, nebo jo?"

„Audrey dokáže být velmi přesvědčivá," říká Ginny temně. „I když bych doufala, že lidi budou mít víc rozumu, než aby tomuhle uvěřili. Upřímně, začínám zapomínat, že to je Percy, kdo kandiduje proti tvojí mámě, ne Audrey."

„Je to opravdu Percy?" ptá se Harry a zvedne obočí. „Všichni víme, že jestli vyhraje, ona bude tahat za nitky."

„To si myslí i táta," souhlasím.

„Je to stejně párek kokotů," rozhodne James. „Je zřejmé, že vyhraje Hermiona."

Přeju si, abych občas mohla mít Jamesovu naivní víru.

*

„Takže jste si jistá, že Scorpius bude žádat jen o čtyři dny v týdnu?"

„Po tisící: ano, ale to je pořád až moc!"

„Já vím, v pořádku? Já vím! Ježíši, jste pořád tak naštvaná?"

Nikdy jsem nevěděla, jak můžou být právníci otravní, dokud jsem nepotkala Thomase Foxe. Nehledě na skutečnost, že se zdá, že nemá svědomí, má ohromující množství arogance. Je to téměř dusivé. Domluvili jsme se na tomto setkání, abychom se dohodli, co přesně chci od dohody o péči, ale všechno, co teď chci, je kopnout Toma tam, kde to bolí. Bylo nám řečeno, že další slyšení bude za pár týdnů, což znamená, že musím strávit příštích několik týdnů přípravou mého případu s mým otravným právníkem.

„Jsme naštvaná jenom ve vaší přítomnosti," říkám poněkud nepravdivě.

„Všiml jsem si," protočí oči. „Podívejte, jestli jste vždycky takhle vytočená, možná byste neměla dostat Ai-"

„Sklapněte!" odseknu a sáhnu po hůlce. „Neopovažujte se -"

„Já tím jen myslím, že byste se měla naučit kontrolovat svůj temperament!" odsekne mi.

„Anebo bych si měla najít jiného právníka! Nemohu uvěřit, že mi vás máma doporučila. Jak jste vlastně dostal tuhle práci? Nasbírej padesát kartiček z čokoládových žabek a staň se právníkem?"

„Jsem dobrý právník a přesvědčím vás o tom, Weasleyová!"

„Tak proč je můj syn stále u Malfoyových?"

„Protože jste pořád taková mrcha!"

Zaklepání na dveře zarazilo moje odseknutí. Vešla Tomova sekretářka a vypadal poněkud vyplašeně. Je jasné, že slyšela každé slovo naší hádky. Jak by mohla neslyšet? Kancelář je tak malá, že její stůl je téměř u Toma.

„Ehm, odpusťte, pane Foxi, čeká vás klient objednaný na jedenáctou hodinu," říká skromně. Podívám se na své hodinky, je už jedenáct třicet. Za půl hodiny musím být v práci.

„Děkuju," kývne Tom, a pak si frustrovaně protře oči. Zhluboka se nadechne a já se rozhodnu udělat totéž.

„Podívejte, Rose, já se snažím, co můžu," vzdychne. „Musíte si udělat pořádek v hlavě. Myslím tím, že v jednu chvíli chcete Scorpia na kolenou a v příštím okamžiku mu nechcete ublížit. Jednu chvíli chcete dát Scorpiovi tři dny v týdnu a vzápětí jen každý druhý víkend. Když se nerozhodnete, jakou dohodu chcete, udělá to za vás Starostolec."

Vím, že se jenom snaží pomoci. Ale ten domýšlivý výraz, co má na tváři vždy, když mi říká něco, co nevím, ve mně vyvolává chuť ho praštit. Občas si přeju, abych byla tak milá jako Jenny. Možná moje vrozená protivnost je důvodem, proč se nevyhnutelně řítím k tomu zůstat sama. Nemůže mě vystát ani můj právník.

„Dobře," řeknu krátce. „Zavolám vám."

Kývne. Myslím, že jsme oba tiše došli k názoru, že bude nejlepší náš kontakt omezit. To by mohlo snížit šanci, že skončíme snahou zabít jeden druhého.

Vstávám a odcházím z jeho kanceláře. Před Tomovou kanceláří si všimnu naštvaně vyhlížejícího kouzelníka, který poslední půl hodiny poslouchal naši hádku. Protlačí se kolem mě do kanceláře, aniž by byl zavolán, a já zdvořile (a poněkud rozpačitě) kývnu Tomově sekretářce na rozloučenou.

V práci je docela frmol, což znamená, že mám málo času na stěžování si na Toma a fňukání. Taky mám moc málo času na projití práce z lektvarů, kterou nám zadali na poslední večerní lekci. Přestože mám vlastně víc času, když je Aidan se Scorpiem a jeho krávou, zjišťuji, že jsem pozadu s domácími úkoly z lektvarů, prostě protože mám příliš mnoho práce s oddáváním se sebelítosti. Opravdu jsem ta samá holka, jako jsem byla před šesti lety.

Ve čtyři hodiny se konečně všechno uklidní a Hazel, Gladys, Linda a já se uchýlíme k našemu obvyklému drbání. Svatý Mungo má opravdu štěstí, že má tak horlivé recepční.

„Slyšely jsme, že váš James je zpátky ve formě," začne Linda rozhovor. „Je opravdu kus, však víš."

„Jasně, to je můj bratranec, o kom mluvíš," zamračím se, ačkoliv to není poprvé, co něco takového slyším. Vlastně to není ani po devadesáté prvé, co to slyším. Upřímně, nikdy nepochopím, co ženy vidí na Jamesi Potterovi. Ten chlap je idiot.

„Zjistili jste vůbec, co se s ním dělo?" ptá se Gladys.

„Ne," odpovím temně. Ta otázka mě stále trápí: proč se James tak moc změnil v několika posledních měsících? Co, nebo kdo ho změnil?

„Možná prostě PMS," skočí nám do řeči Hazel. „Přísahám, že muži tím trpí mnohem víc, než ženy. Můj muž má takové změny nálady -"

„Ani mi nemluv o tom, jak muži mění nálady! Náš Liam na mě věčně kouká, jaké bych mu zrovna utopila psa!" ozve se Linda.

Vždycky se to vrátí zpátky k mužům. Nadáváme na muže v našich životech a já zjišťuji, že mám ve svém životě příliš mnoho náladových mužů. Scorpius, James, Tom, Draco Malfoy, táta a dokonce i Aidan jsou všichni takoví králové dramatu. Možná má Hazel pravdu, možná mají muži PMS jako ženy. Jediný rozdíl je, že u nich je to spíš týdně, než měsíčně.

V půlce našeho čajového rituálu s klepy se dveře otevřou s razancí, která může znamenat jen pohotovost. Léčitel Kennedy a nějaké sestry spěchají pomoci. Pacienta nesou zdravotníci na nosítkách. Rychle vstáváme, připravené jakkoliv pomoci, když si všimnu, že s pacientem, kterého nesou, jde Daisy. Brečí, a když se podívám na nosítka, vidím –

Aidana.

Srdce se mi na chvíli zastaví, když vidím svého pětiletého syna, který se nehýbe. Jakoby se můj mozek kompletně oddělil od těla, spěchám k němu a zírám na Daisy s otázkou.

„Je- je mi to tak líto, Rose!" vzlyká Daisy. „Já jsem nechtěla..."


25. kapitola - Změna situace



Still Delicate

Překlad: Kar

Betaread: Ivet, Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=399163



Kapitola 25 - Změna situace


Aidana odvážejí na dětské oddělení. Hazel, Gladys a Linda nejsou mocny slova a opustily recepční pult, aby viděly, co se děje.

Držím Aidana za ruku, zatímco ho léčitel Kennedy ošetřuje. Nemůžu ho pustit ze strachu, že o něj přijdu. Je to směšné, ale připadá mi, jako by nemohl nikam odejít, pokud ho držím. Použili na něj tolik kouzel a lektvarů, až se mi z toho dělá špatně. Je tak malý - jak to jeho tělíčko zvládne?

Proč nedýchá?

„Jeho krk je stále sevřený, to proklaté kouzlo nefunguje!"

Dělá se mi špatně. Třesu se, téměř mám křeče a myslím, že brečím, přestože si nejsem jistá, jestli mi tečou slzy. Moje srdce mi v hrudníku buší tak silně, až to bolí. Musí se probrat. Proč se neprobírá?

„Musíme zkusit silnější dávkování, dejte mi to!"

Víc lektvarů a zaklínadel. Žádnému z nich nerozumím, přestože tu pracuji už tak dlouho. Co s ním dělají?

Vypadá o tolik bledší než normálně. Vypadá jako pravý Malfoy. Přesto, když se na něj táta podívá, všechno, co vidí je Weasley, přes sněhobíle blonďaté vlasy a poněkud zlověstný pohled, který dokáže vrhnout, když věci nejdou po jeho. Roztrhli mu svetr a košili a nyní míří hůlkou přímo na jeho hrudníček, mumlají další zaklínadla, která jsem nikdy dříve neslyšela.

Prosím, vzbuď se, Aidane.

Jsem si nejasně vědoma Daisy někde za mnou v místnosti. Slyším ji brečet a poprvé mě napadá, jestli někdo zavolal Scorpia.

Nedokážu si ani vzpomenout, jestli jsem někdy cítila takový strach. Myslím, že tenhle strach může cítit jen rodič, protože tenhle druh lásky cítí pouze rodiče. Jestli ztratím Aidana, ztratím doslova smysl života. Musí zase začít dýchat...

Srdce mi poskočí, když vidím, že se jeho hrudník zvedne a klesne - dýchá! Je naživu!

„Dýchá," vydechne Damien úlevou.

Ale pořád je v bezvědomí. Pořád je bledý jako duch. Potřebuju, aby se posadil a začal klábosit o škole, o své kamarádce Mie, o Ollie, nebo nějaké nesmyslné věci, kterou považuje za důležitou. Už nikdy nevypnu, když bude mluvit, i kdyby mluvil 24 hodin denně. Potřebuju od něj slyšet, že je v pořádku, než tomu začnu věřit.

„Já - já nevím, co se stalo," slyším vzlykat Daisy. „Jednu chvíli byl v pořádku a vzápětí kašlal... všechno se to stalo tak rychle... on-on byl najednou strašně tichý a zrudl mu obličej, myslela jsem, že mu zaskočilo -"

„Má Aidan nějaké alegie?" ptá se mě Damien.

„Je alergický na ořechy," říkám mu skřehotavým hlasem.

Damien kývne, evidentně už to věděl, zatímco Daisy zalape po dechu. „Měl vážnou reakci, která mu zablokovala dýchací cesty a způsobila snížení krevního tlaku. Odblokovali jsme mu dýchací cesty a lektvar by měl dostat jeho krevní tlak do normálu v průběhu příští hodiny. Měl by se brzy probrat."

„Děkuji, Damiene," říkám. Soucitně mě poplácá po rameni, než odejde z pokoje. Stále držím Aidana za ruku a sleduji jeho dýchání, abych se ujistila, že je v pořádku.

„Já to nevěděla," fňuká Daisy. „Já jsem nevěděla, že je alergický na ořechy. Přidala jsem buráky do chilli, které jsem mu dala... nikdy nedělám chilli, myslela jsem, že to bude výjimečné..."

Neobtěžuji se jí odpovědět. Nejsem si jistá, co jí říct nebo co cítit ohledně toho, co udělala. Nedokážu ani myslet na to, co k ní cítím, protože se moje mysl plně soustředí na Aidana.

„Zavolala jsi Scorpiovi?" ptám se.

„Bude tu brzo," odpovídá pokorně. „Ch-chceš šálek čaje?"

„Ne, díky."

Odejde, aby si dala čaj. Mám pocit, že odešla, protože nevěděla, co jiného dělat. Vím, jak se cítí, i já se cítím úplně zbytečná. Párkrát se zhluboka nadechnu, abych se uklidnila po nejhorším strachu svého života.

Je v pořádku. Bude absolutně v pořádku.

Volám mámě, abych jí řekla, co se stalo, a žádám ji, jestli by to neřekla zbytku rodiny. Taky jsem ji požádala, aby jim řekla, aby ho nenavštěvovali, dokud nezjistím, jak dlouho tu budeme. Dřív měl menší reakce, ale obvykle na to stačil antihistaminový lektvar, který hned zabral. Ale fakt, že to byly buráky a ne ořechy, co snědl (je bohužel alergický na oboje), to zhoršil.

„Rose! Je v pořádku? Co se stalo?"

Scorpius vypadá vyděšeně, když vběhne do dveří dětského nemocničního pokoje, který je jinak prázdný. Pospíchá k Aidanově posteli, začne mu něžně hladit vlasy a dožaduje se detailů.

„Měl reakci na Daisyino chilli," říkám mu. „Prý do něj dala buráky. Jeho krevní tlak klesnul a jeho dýchací cesty se zablokovaly, ale bude v pořádku. Dostala ho sem rychle."

Řekla jsem to všechno strojově a snad i neutrálně. Neviním za tohle přímo ji, vím, že nechtěla vědomě Aidanovi ublížit. Nemám ji ráda, ale pevně věřím, že o tomhle nevěděla.

Říkal jsem jí, že je Aidan alergický na ořechy!" vyštěkne Scorpius naštvaně.

„Dobrá, ona říkala, že to nevěděla," odpovím klidně, aniž bych zvedla oči od Aidana. „A já jí věřím."

Zrovna když se Scorpius chystá něco říct, vrátí se Daisy do pokoje se dvěma šálky čaje, přestože jsem jí říkala, že ho nechci.

„Scor-"

„Já jsem ti říkal, že má alergii na ořechy!" zasyčí Scorpius a jde vstříc Daisy. Jeho strach se rychle změnil ve vztek a na rozdíl ode mne zjevně plně viní Daisy.

„Ne, neříkal!" říká Daisy plačtivě. „Musela bych si to pamatovat! Jen jsi mi řekl, jaké jídlo má rád a co nejí -"

„Samozřejmě, že jsem ti to zatraceně říkal! Ježíši, mohl umřít!"

„Je mi to tak líto!" Teď už Daisy brečí naplno a mně je jí líto. A můj strach se náhle mění ve vztek - vztek, který je namířený přímo na Scorpia.

„Mělo by ti to být líto, je to tvoje chyba," říká Scorpius krutě.

„Já vím..."

Poprvé pouštím Aidanovu ruku a vstávám. Trochu se mi třesou nohy - předpokládám, že jsem pořád přemožená celou situací.

„Scorpie, mohla bych s tebou chvíli mluvit venku? Daisy, nevadilo by ti na chvíli mi Aidana pohlídat?"

Daisy vypadá uplně zmatená tím, že ji po tom všem, co se stalo, chci nechat hlídat Aidana. Já jsem v taky šoku, že ji z toho neviním. Předpokládám, že je to tím, že vím, že člověk nemůže být pořád dokonalý rodič. Nemůžeš vždycky udělat všechno správně. A vinit ji z toho ničemu nepomůže.

Scorpius mě neochotně následuje ven. Dětské oddělení je dnes klidné, takže chodba je úplně prázdná.

„Měl by ses uklidnit," říkám jemně a snažím se být soucitná, protože vím, jaký zrovna utrpěl šok. „Nebyla to Daisyina chyba. Nehody se stávají."

„Říkám ti, že věděla o jeho alergiích!"

„Evidentně nevěděla," říkám rozumně. „Víš, že nejsem zrovna její největší fanoušek, ale Daisy není zlá, Scorpe. Ty víš, že není. Miluje Aidana." Je divné to říkat, jako bych zrazovala sama sebe.

„Takže ty říkáš, že jsem jí prostě jen neřekl o tak důležité části Aidanova života?" ptá se Scorpius vyčítavě.

„Říkám, že to není nemožné! Možná sis jenom myslel, že jsi jí to řekl?"

„Řekl jsem jí to, Rose. Vím, že jo."

Vzdychnu, vím, že se takhle nikam nedostanu. Myslím, že je na čase nasadit si svou mrchovskou tvář.

„Tvůj přístup ničemu nepomáhá," říkám mu krátce. „Všichni děláme chyby."

Opře se rukou o zeď a těžce vzdychne. Nejsem si jistá, jestli jsem ho někdy viděla tak naštvaného. Měla bych být šťastná, že pro jednou není jeho vztek namířený proti mně. Před pár dny jsem byla potěšená, když jsem slyšela, že se s Daisy hádají. Jakou nemožnou hrou osudu jsem skončila na Daisyině straně?

„Ta chyba ho mohla zabít, Rose."

„Přestaň."

Nemůžu ani pomyslet na to, co se mohlo stát. Dělá se mi z toho fyzicky špatně, když pomyslím, co by se mohlo stát, kdyby Daisy nedostala Aidana včas do nemocnice. Důležité je, že ho sem včas dostala a díky tomu bude v pořádku.

Už Scorpiovi nic jiného neřeknu a vracím se k Aidanově posteli. Daisy stále tiše brečí a já ji náhle toužím utěšit. Kdo jsem? Je to nepřirozené, že k ní cítím sympatie?

„Podívej, Daisy, já vím, že to není tvoje chyba," říkám jí.

Daisy zvedne obočí: „T-ty to víš?"

„Samozřejmě," pokrčím rameny.

„Je mi to tak líto, Rose. Je mi to tak líto."

Usměju se na ni. Co je se mnou špatně?! Tohle je poprvé, co jsem se na ni usmála, nebo vůbec v její přítomnosti. Myslím, že tohle musí být posttraumatický šok, díky kterému jsem úplně bez sebe.

„Myslím, že bys měla jít domů." Scorpius se vrátil do pokoje a zírá chladně na svoji ženu. Je to takový mizera.

„Ano, samozřejmě... jestli si to přeješ," kýve Daisy. Rychle vstává a otírá si oči. „Dej mi vědět, jak mu je."

Scorpius jí neodpověděl, ale sedl si na místo vedle Aidanovy postele, které zrovna opustila. Daisy se přemístila, ale nevrlý pohled na Scorpiově tváři zůstal. Sedíme v tichu téměř dvacet minut a ani se jeden na druhého nepodíváme. Aidan nyní ze spaní hlasitě oddechuje, uspaný jedním z lektvarů, které dostal. Sestra ho přišla zkontrolovat a ujistila nás, že je všechno v pořádku. Stále mám ale úzkostný pocit na dně žaludku. Jak bych si přála, aby se vzbudil.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit," tiše si Scorpius mumlá sám pro sebe. Vztek z něho vyzařuje.

„Nech to být," povzdechnu si a protřu si oči. Položím si hlavu na kraj postele vedle Aidana a na chvíli zavřu oči v marné snaze se uvolnit.

„Nebudu žádat o střídavou péči," prohlásí Scorpius. A tak končí moje snaha o uvolnění.

„Ne?"

„Tohle by se nestalo, kdyby byl s tebou," pokračuje. „Můžeš mít plnou péči. Můžeš rozhodovat, kdy ho uvidím. I kdybys rozhodla o návštěvách s dohledem, pochopil bych to -"

„Sklapni," řeknu unaveně. „Jsi si jistý?"

Scorpius kývne. A najednou mám pocit, jako by se ze mne zvedla veliká tíha - mám svého syna zpět. Samozřejmě, že moje radost je zastřená okolnostmi, ale aspoň je tu stříbrná nitka.

„Můžeš ho pořád vidět, jak často budeš chtít," opakuji tu protivnou větu, kterou mi kdysi řekl Scorpius. Vzal to mnohem lépe, než tehdy já.

„Jdu zavolat rodičům," rozhodne se a odejde z pokoje, aby tak učinil.

Téměř v témže okamžiku, kdy Scorpius vyjde ze dveří, se Aidan začne vrtět. Pomalu a nejistě otevírá oči a chvíli počká, než se rozhlédl kolem sebe.

„Aidane? Zlatíčko? Slyšíš mě?" ptám se jemně a znovu ho beru za ruku.

„Mami, moje bříško je nemocné," zaskučí. Zmáčnu knoflík vedle jeho postele, abych zavolala sestru nebo léčitele.

„Bylo ti moc špatně," snažím se mu to vysvětlit. „Snědl jsi něco špatného a teď jsi v nemocnici. Ale léčitel říká, že budeš za pár hodin v pořádku."

„Budu potřebovat berle?"

Ach Bože, jak mi ten kluk chyběl.

„Ne, nebudeš mít berle. Ty bys potřeboval, kdyby sis poranil nohu."

„Moje kamarádka Mia si poranila nohu, když spadla na hřišti, ale nepotřebovala berle, jen náplast. Její máma jí přinesla růžovou s kytičkama."

Dorazila sestra následovaná Scorpiem s ulehčeným (ale stále naštvaným) výrazem. Zeptala se Aidana, jak se cítí, na což jí odpověděl 'celkem mizerně' - Scorpius a já jsme se na sebe podívali a pokrčili rameny. Ona pak zkontrolovala jeho krevní tlak a řekla nám, že tu zůstane na noc, ale bude moct jít domů zítra.

„Půjdeš zítra zase bydlet s mámou, kámo," říká mu Scorpius hned, jak sestra odejde.

„Proč?"

„Protože tam máš všechny svoje plakáty Kudleyských kanonýrů," odpoví Scorpius lehce. To je pro Aidana dobrý důvod a už se dál neptá.

Asi za hodinu sedí Aidan v posteli a je plný života. Nejsem si jistá, jestli jsem někdy viděla něco, co z čeho bych byla tak šťastná. Jeho žaludek je pořád citlivý, ale už smí želé a zmrzlinu a upřímně, nemyslím, že by se ptal po něčem jiném. Máma, táta, Draco a Astorie se všichni zastavili na návštěvu, ale jsou jediní, protože tu bude jen jednu noc.

Scorpius a já jsme se rozhodli, že strávíme noc s ním, a Scorpius velmi stručně zavolal Daisy, aby jí to dal vědět. Aidan docela brzo usnul a Hazel, Gladys a Linda se všechny zastavily, než šly domů, aby se podívaly, jak se mu vede. Opravdu bych si nemohla přát lepší kolegyně. Moje práce nemusí být z těch nejlepších, ale pro tyhle tři dámy stojí za to chodit sem každý den. Řekly mi, že oznámily hlavnímu léčiteli Whartonovi, že si příští dva dny beru volno a není nic, co by proti tomu mohl udělat.

*

Aidana propustili následující ráno. Damien mi dal lahvičku s lektvarem, který má Aidan brát každých šest hodin, ale kromě toho nemá žádné následky. Ve skutečnosti nezůstala ani známka toho, že byl Aidan nemocný. Skoro celou cestu domů nadskakoval. Scorpius se vrátil k sobě, aby sbalil Aidanovy věci a řekl, že s nimi dorazí později.

Deset minut po našem příchodu domů jsme totálně zaplaveni návštěvníky, jako vždy, když je některý z Weaslyů nemocný. První jsou Al a Jenny. Zatímco Al si hraje s Aidanem v obýváku, seznamuji Jenny s událostmi, když v kuchyni chystáme oběd.

„Takže Scorpius ti ho prostě dává zpátky?" Ptá se Jenny nevěřícně. „Páni. Chudák Daisy."

„Já vím."

Jenny na mě skepticky zvedne obočí.

„Co? Je mi jí líto!" prohlásím. „No tak, já ji neviním. Nevěděla o jeho alergiích."

Jennyinu obočí teď vážně hrozí, že zmizí ve vlasech.

„Nekoukej se na mě tak."

„Kdo jsi?" Jenny založila ruce. „Protože ty nejsi moje kamrádka Rose Jane Weaslyová."

„Dej pokoj. Já nejsem tak hrozná."

„Ano, jsi, ale já se nebudu hádat."

Já se taky nehodlám hádat. Pořád jsem z mého nového přístupu k Daisy docela v šoku.

„Tak Al dostal novou práci," mění Jenny téma.

„Ano?"

„Jo... bude nový učitel studia mudlů v Bradavicích. Mluvil o tom s profesorem Kratiknotem na oslavě výročí a včera dostal dopis, ve kterém bylo, že tu práci dostal."

„To je úžasné!" křičím.

„Takže se na konci srpna budeme stěhovat do Prasinek..."

Můj dřívější úsměv se změnil v zamračení. „Nemůžeš se přestěhovat! Nemůžeš mě opustit!" prohlašuji dětinsky. „To je odsud mimo dosah přemístění! Co budu dělat?"

„Ale, Rose, jsem tak šťastná, že mám tak nesobeckou přítelkyni, jako jsi ty," říká Jenny výsměšně. „Nedělej si starosti, budeme se celou dobu vídat."

Je mi jasné, že tomu nevěří ani ona. Stočí rozhovor zpět k Aidanovi, aby nemusela debatovat na téma svého stěhování do Skotska. Nedokážu si představit, co bez ní budu dělat. Týdny, kdy jsme spolu po událostech na její svatbě nemluvily, byly ty nejosamělejší v mém životě.

Po Alovi a Jenny přišla babička Molly a děda, a pak Harry, Ginny a Lily. Než skončil den, navštívili nás téměř všichni členové rodiny - taky Laura - což znamená, že jsem unavenější, než kdybych normálně šla do práce. Aidan miluje všechnu tu pozornost a dárky, které se na něj jen hrnou, a vyhrožuje, že bude jíst ořechy častěji.

Když zaženu Aidana do postele, rozhodnu se zavolat Tomu Foxovi, abych mu dala vědět, že už jeho služby nepotřebuji. Je tam jen záznamník, na kterém mu nechám krátký vzkaz, a jsem ráda, že mám konečně z krku jeden z trablů mého života. Kdyby ještě byl nějaký způsob, jak se zbavit Molly.

Převlékla jsem se do pyžama téměř hned po tom, co Aidan usnul a doufala jsem, že půjdu brzo spát, ale všechny moje plány šly do hajzlu, když se u mých dveří objevil Scorpius. Neobtěžoval se ani klepáním, ale rovnou vtrhl dovnitř s Aidanovými věcmi, které nechal v obýváku, aby ho nerušil.

„Děkuji, žes mi je přinesl," říkám mu spěšně. „Brzy nashledanou."

„Mohli bychom... promluvit si, nebo tak?"

Ach Scorpie, jak moc tě miluju, prosím tě, vypadni domů.

„Eh...asi."

Jak tak stojí uprostřed mého obýváku, všimnu si, že se trochu kymácí, jako by ho vítr kolébal ze strany na stranu. Vypadá naštvaně a rozčarovaně, a nejvíc ze všeho vypadá -

„Jsi opilý?"

„Měl jsem trochu," mumlá. Vsadím svou pravou nohu, že měl víc než trochu. „Pohádal jsem se s Daisy. Vypadla před čtyřmi hodinami. Nevím, kam odešla. Je mi to fuk."

„Proč jste se pohádali?" ptám se, přestože docela dobře vím, proč se pohádali.

„Řekl jsem jí, že jí nemůžu důvěřovat a ona se tím cítila dotčená."

„To by mě zajímalo proč asi," říkám sarkasticky. „Jsi na ni příliš tvrdý, víš."

„Nemluv o ní," mračí se Scorpius. Vyrazí směrem ke mně a já nepatrně popojdu pár kroků zpět, dál od něj. „Je mi z ní zle. Ona není jako ty, Rose. Vždycky musí být po jejím."

„Ehm, setkal ses se mnou někdy?"

V tuhle chvíli už jsem zády u stěny. Už nemám kam couvat. Je vzácné, že se se Scorpiem cítím tak nejistě. Obvykle jsem to já, kdo se opije, ne on. Teď je nebezpečně blízko, přímo přede mnou. Nejsem si jistá, jestli jsme byli takhle blízko u sebe od Alovy a Jennyiny svatby. Cítím alkohol z jeho dechu.

„Je mi líto, že jsem tě odmítnul," šeptá.

„To je minulost. Myslím, že bys měl jít domů."

„Nechceš, abych šel domů. A já taky nechci jít domů."

„Jsi opilý," snažím se argumentovat.

„Měl jsem jen pár skleniček," říká znovu. „Vím, co říkám. Vím, co dělám." Vezme mě za ruku, ale já ji odtáhnu zpět a proklouznu kolem něj.

„Nedělej to," říkám mu pevně. „Jdi domů a vyspi se z toho."

Vypadá zmateně. „Myslel jsem, že jsi říkala, že mě mi-"

„Prostě sklapni, Scorpiusi!" odseknu a snažím se nebýt příliš hlasitá, abych nevzbudila Aidana. „Nemůžeš po mně skočit jen proto, že život s tvou ženou už není dokonalý!"

„Tak to není!"

„Přesně tak to je a není to fér! Takhle sis ustlal postel a teď nastal čas si do ní lehnout."

Založila jsem si ruce na znamení, že už jsem s mluvením skončila. Scorpius tiše projde kolem mě a vyjde ze dveří. Nejsem si úplně jistá, kam jde, ale pro jednou je mi to úplně jedno.


26. kapitola - Trochu vyšinutá



Still Delicate

Překlad: Kar

Betaread: Ivet, Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=399163



Kapitola 26 – Trochu vyšinutá


Stres.

Vypadá to, že se ho v životě nezbavím. Je těžké si vzpomenout, kdy jsem naposled nebyla ve stresu. To muselo být ještě před tím, než jsem šla do Bradavic. Celý můj život v Bradavicích před šestým ročníkem byl plný učení, domácích úkolů a snahy udržet Jamese Pottera naživu. Šestý ročník byl plný těhotenství a snahy udržet Jamese Pottera naživu. Život před Bradavicemi byl plný úzkosti, že nejsem skutečná čarodějnice, ale moták, a strachu, že nikdy nedostanu svůj dopis z Bradavic.

A udržování Jamese Pottera naživu, samozřejmě.

Teď, kromě snahy udržet poněkud vykolejeného Jamese Pottera naživu, mám k udržování při životě i dítě, udržení mých citů k ženatému muži pod pokličkou, studium lektvarů, pomoc mámě stát se ministryní magie - a naplánování narozeninové oslavy pro mého brzy už šestiletého synka. Není divu, že se zdá, že si všichni myslí, že je mi víc než dvacet tři.

Už je to pár týdnů, co se Aidan vrátil domů. Scorpia a Daisy jsem moc neviděla a ani jednou jsem je neviděla spolu mluvit. Obvykle by se Aidanovy narozeniny konaly v bytě u Scorpia, protože je mnohem větší než můj, ale, vzhledem ke špatné atmosféře Malfoyovic domácnosti jsem požádala mámu s tátou, jestli by to nemohlo být u nich.

Pomohla jsem Aidanovi napsat pozvánky. Trval na pozvání každého člena rodiny, přestože jsem mu radila, že by bylo mnohem rychlejší to říct jednomu nebo dvěma a nechat je to rozšířit. Ale můj syn je velmi tvrdohlavý.

„Můžu mít kouzelníka?" ptá se Aidan, zatímco píše pozvánky.

„Co? Jednoho z těch mudlů, co se snaží být kouzelník?"

„Mia jednoho měla na svojí oslavě a byl moc zábavný, vyčaroval králíka!"

Namířím hůlku na topinkovač a rychle ho přeměním na bílého králíka a zase zpět.

„Nepotřebujeme platit nějakému mudlovi, aby schoval králíka v klobouku, Aidane," říkám mu.

„Ale ty jsi řekla, že na mojí párty nebude moct nikdo čarovat, protože tam budou mudlové!"

„Ano, ale -"

„Prosím, mami? Prosím?"

Vzdychnu a protočím oči: „Budu o tom přemýšlet."

S touhle odpovědí je dostatečně spokojený, možná protože ví, že když mě přemluvil tak snadno od 'ne' k 'budu o tom přemýšlet', určitě dostane, co chce.

Rozhodli jsme se pořádat oslavu v neděli, hlavně abychom prolomili jednotvárnost tradičních sobotních party. V neděli není nic moc na práci, kromě rodinných návštěv. Většinu nedělí stejně trávíme buď u našich nebo v Doupěti. Doupě by bylo ideálním místem na oslavu, ale měli bychom potíže vysvětlit mudlovským rodičům a dětem, jak vlastně drží dům pohromadě - vypadá na spadnutí, ale přežil i extrémně silné větry a bouře díky kouzlům, která na něj položil děda.

Jak jsem čekala, většina Weasleyových pomáhá mámě s tátou uspořádat Aidanovu oslavu. Babička Molly přinesla dort (který uchovávám velmi vysoko z dosahu nenechavých rukou) a Ginny s mámou udělaly spoustu různých dobrot. Po pravdě nevím, kde máma vzala čas, když má práci s kampaní a se vším. Fakt věřím, že by mohla být Superžena.

Všichni jsme překvapení, když se objeví i strejda Percy s tetičkou Audrey v závěsu s Molly a Lucy. Táta dokonce upustí svůj mufin, když je uvidí.

„Bré odpoledne všem!" hlaholí tetička Audrey pompézně, když se nese do domu, jako by snad byla pozvaná nebo co. Nebyla. Ve skutečnosti jsem jí jasně říkala, aby nechodila. Strejda Percy dal Aidanovi malý, měkce vypadající dárek a zamumlal „všechno nejlepší". Aidan, jako každý šestiletý, roztrhl obal, aby našel – hořčičně žlutou kravatu.

Ach Percy.

„Co to je?" téměř vyplivne Aidan.

„Aidane," šeptám k němu zuřivě, „způsoby."

„Každý mladý muž potřebuje kravatu!" snaží se Percy vysvětlit. „P-pro formální příležitosti... a tak..."

Vypadá tak rozpačitě, že je mi ho téměř líto. Téměř.

„Prima, dík." Aidan kravatu doslova hodí na podlahu a odkráčí pryč jako rozmazlený spratek.

„Děkuju, strejdo Percy," zakoktám rychle, zvedám kravatu a dávám ji k ostatním Aidanovým dárkům. „Víš, jaké jsou děti, jsem si jistá, že ji ocení, až bude příležitost ji obléknout!" Vím, že ta chvíle nikdy nenastane.

Scorpius a Daisy přijdou spolu, přesto je nezahlédnu vyměnit si ani slovo. Snažím se jim vyhýbat, aniž bych vzbudila podezření. Od té události po Aidanově návratu domů z nemocnice nechci v podstatě mluvit ani s jedním z nich.

Samozřejmě je nemožné se před nimi schovávat pořád.

Daisy mě najde první. Vypadá v bílých džínách a mátově zeleném topu velmi šik, nemluvě o tom, že je šestkrát štíhlejší než já. Je velmi snadné ji nenávidět. Objeví mě v kuchyni, kde jsem mluvila s matkou Aidanovy kamarádky, a postává opodál, dokud Miina matka neodejde zkontrolovat děti. Tehdy se na mě vrhne.

„Rose," začne, „je mi tak líto, že jsme v poslední době nebyly moc v kontaktu. Jak se vede?"

Jestli něco nesnáším víc než mrchy v bílých džínách, je to vést s nimi zdvořilou konverzaci.

„Fajn," říkám, aniž bych se jí podívala do očí. Přestala jsem počítat, kolikrát ji její manžel se mnou podvedl, emocionálně i fyzicky. Jak s ní můžu vést zdvořilou konverzaci?

„Pořád se cítím hrozně..."

„Nemusíš. Aidan je naprosto v pořádku."

„To je báječné." Na chvíli se odmlčí a rozhlédne se kolem, aby zkontrolovala, že je kuchyň prázdná. „Rose, já si myslím, že mě Scorpius podvádí."

Začnu nekontrolovaně kašlat, protože jsem vdechla perlivou vodu.

Ou, do hajzlu.

„Jsi v pořádku?" Daisy vypadá znepokojeně.

„P-promiň!" kuckám. „Š-šlo to do špatné dírky!"

Proč se mi musejí pořád stávat takovéhle věci?

„J-je to tak, že pořád chodí domů z práce pozdě," pokračuje. „A já vím, že on nemusí dělat tolik přesčasů - jsem to já, kdo má ty zatracený přesčasy!"

„Jsem si jistá, že tě nepodvádí." To je doslova vše, co můžu říct. Myslím, že on ji v podstatě aktivně nepodvádí. Není to tak, že bychom měli vztah, nebo tak něco. Může se pár polibků opravdu považovat za podvádění?

„Už se mě sotva dotkne," říká smutně. „Já vím, že jsem udělala hroznou věc, ale přála bych si, aby mi prostě řekl, co cítí, místo aby mě úplně ignoroval! A některé večery z něj po příchodu domů táhne alkohol. Vím, že chodí do hospody, ale nikdy mi neřekne, abych šla s ním."

„Víš, jací jsou muži," snažím se být nenucená. „Hospoda je jako jejich teritorium, prostor bez žen. Jsem si jistá, že si jen procházíte těžkým obdobím."

„Kolik párů si prochází těžkým obdobím v prvním roce manželství?" Teď už téměř brečí. Tahle konverzace je pro oslavu šestých narozenin příliš vážná.

„Ehm..."

„Zkoušela jsem s ním mluvit, ale buď prostě odešel z místnosti, nebo zapnul rádio." Teď už opravdu brečí. V panice ji chytnu za ruku a vedu ji před dům, kde si nikdo jejích slz nevšimne. Poslední věc, kterou potřebuju, je, aby Jenny slyšela Daisy pronést slovo poměr.

Otře si oči rukávem a trochu se otřese, jako by se chystala jít běhat nebo tak něco. Pak se zhluboka nadechne, aby se uklidnila.

„Omlouvám se, jsem taková troska," popotahuje. „Já vím, že jsi ten poslední člověk, se kterým bych měla o tomhle mluvit."

Z nějakého důvodu mě to urazilo. Je pravda, že by se mnou o tom neměla mluvit, vzhledem k tomu, co jsem dělala s jejím mužem jí za zády. Ale stejně by to nemusela říkat.

Zjišťuji, že jsem zatím neřekla vůbec nic konstruktivního, tak navrhuji: „Možná bys ho měla sledovat."

Co se to se mnou sakra děje?

„Sledovat ho? Není to trochu... vyšinutý?"

Další přívlastek popisující Rose Weasleyovou.

„Ne, je to tvůj manžel! Jestli tě podvádí, máš právo to vědět," říkám jí, a pak dodám, „ale jsem si jistá, že ne."

Když ho bude sledovat a zjistí, že ji nepodvádí – lépe řečeno nepodvádí ji se mnou – pak bude všechno v pořádku.

„Jak bych to měla udělat, aby mě neviděl?" ptá se.

„Jamesův neviditelný plášť!" Ou, proč jsem se narodila? Odkud sakra pocházejí tyhle směšné nápady? „Nebo když pojede autem, prostě si dej pozor, aby mezi ním a tebou byla dvě auta... tak jsem aspoň slyšela, že se to má dělat..."

Já a Dom jsme kdysi sledovaly jejího mudlovského přítele. Zjistily jsme, že ji podvádí. Jeho auto teď nemá boční zrcátka. Dom je schovává ve svém nočním stolku.

Daisy vypadá, jako by zvažovala, co říkám. Přála bych si, aby to nedělala. Konec konců jsem vyšinutá. Scorpius ji nepodvádí, je na ni naštvaný. Jen se jako obvykle chová jako rozmazlený spratek a nechce mluvit o tom, co ho trápí. A to nezmění jakékoliv sledování jeho auta.

Naštěstí náš rozhovor ukončí příjezd kouzelníka středního věku, k jehož najmutí mě Aidan přemluvil. Muž v černém smokingu a cylindru, s objemným kufrem plným mudlovských napodobenin magie vypadá totálně směšně. Hmm, možná, že když lekce lektvarů nevyjdou, mohla bych si vydělávat jako mudlovský kouzelník.

„Zdravím, slečna Weasleyová?" ptá se mě.

„To jsem já." Daisy si ho prohlédne odshora dolů a stejně jako já nevypadá příliš ohromeně.

„Omlouvám se za malé zpoždění, doprava byla šílená! Kde se mám připravit?"

Vedu ho do obývacího pokoje, který je v tuhle chvíli bez dětí. Ty jsou teď na zadní zahradě a hrají mudlovský fotbal s míčem, který dnes ráno koupil táta. Předtím měl jen míče na famfrpál. Kouzeník, který si říká Erik Excentrický, mi začne vysvětlovat, jak dělá svoje triky, a mě to rychle přestane zajímat.

Když volám děti dovnitř, aby se podívaly na toho ztroskotance, co předstírá, že je kouzelník, přijde ke mně Aidan a nevypadá moc šťastně.

„Co se děje, zlato?" ptám se ho.

„Kde je James?"

James. Dneska mi vůbec nepřišel na mysl. Po krátkém rozhlédnutí zjišťuji, že James je jediný člen rodiny, který tu není. A přitom je to ten jediný, kterého tu Aidan opravdu chce.

„Asi mu není dobře," říkám omluvně Aidanovi. „Je mi to líto, zlatíčko. Jsi se podívat na kouzelníka a já mu zavolám."

Aidan kývne a jde si sklíčeně sednout ke kamarádům. Proč musí ten zatracenej James Potter všechno zničit?

Rozhodnu se, že vyrazím najít Jamese, ale potřebuju s sebou buď Ala, Dom nebo Scorpia jako zálohu. Dom je zabraná do rozhovoru s Brianem, zatímco Al a Jenny vypadají hloupě zaujatě kouzelníkem. Alova fascinace mudly je občas velmi otravná. Scorpius je jediný, kdo sedí o samotě, takže se rozhodnu, že půjde on.

„Scorpie, pojď se mnou," tiše mu přikážu. Na nic se neptá a následuje mě ven z domu. Když jsme sami venku, vysvětlím mu situaci.

„... takže v zásadě se jdeme vloupat do Jamesova bytu a dotáhnout ho sem?" shrne Scorpius.

„Přesně. Jdeš do toho?"

„Mám na výběr?"

„Ani ne."

Přemístíme se k Jamesovu bytu a na naše klepání na dveře se jako obvykle nedostaví žádná reakce. Ani jsem ji nečekala.

„Co teď?" ptá se Scorpius a zní to poněkud rezignovaně.

Zarazím se, na chvíli přemýšlím, a pak: „JAMESI POTTERE, OTEVŘI TY DVEŘE, HNED TEĎ!"

Scorpius si zakryje uši. Dveře zůstanou pevně zavřené.

„A co teď?" ptá se Scorpius protivně.

„Nestůj tu jak idiot a vyraž ty dveře!"

„Vyrazit dveře?" syčí Scorpius. „Tohle je dost luxusní budova, Rose, nemůžu prostě -"

„Uhni stranou," doslova ho odstrčím stranou a vytáhnu hůlku. Vyslovím kouzlo tak razantně, že se dveře vytrhnou z pantů a dopadnou dva metry od vchodu. Scorpius, který se krčil za mnou, si odkryje tvář a následuje mě dovnitř.

„Nemohla jsi prostě zkusit alohomoru?"

Takhle je to mnohem dramatičtější.

Jamesův byt je nemožně zabordelený. Špinavé oblečení (a všechno není jen Jamesovo, leda by nosil růžová tanga) je roztroušené všude po obývacím pokoji, zároveň se spoustou malých lahviček od lektvarů. Scorpius jednu zvedne a zkoumá ji.

Cito Circumvenio1) ," čte etiketu. „To by mě zajímalo, co to je."

Zvednu podobnou lahvičku a podívám se sama. „Někde jsem to slyšela, jen si musím vzpomenout kde..."

Lámu si hlavu, zatímco Scorpius obchází byt a hledá nějaké známky života. Vím, že jsem o tomhle lektvaru četla a nebylo to dávno. Muselo to být v mých hodinách lektvarů, nebo možná v novinách. Každopádně vím, že je to zlé.

„Nikdo tu není, Rose," volá Scorpius z Jamesovy ložnice.

Cito Circumvenio...

„Každopádně tu s ním přebývá ženská," pokračuje Scorpius. „Všude jsou holčičí věci."

Má to něco společného s famfrpálem. Něco s výdrží, nebo tak nějak...

„Scorpe!" volám a on se vrací do obývacího pokoje. „Myslím, že to je lektvar zvyšující výkon. Je zakázaný Britskou famfrpálovou asociací - jestli někdo zjistí, že to James bere, už ho nikdy nenechají hrát."

„Tak proto hraje tak úžasně!"

Ještě jednou se rozhlédnu po zaneřáděném bytě. „Podívej se na všechny ty prázdné lahvičky; musí to pít každý den. Jestli je to ten lektvar, který myslím, tak je vysoce návykový."

Scorpius a já zůstaneme chvíli ustaraně zticha. Tak proto se James choval tak divně. Proto je tak hubený. Proto se pořád tak klepe a téměř nespí.

Ještě než vstřebáme tuhle informaci, dorazí do Jamesova bytu další osoba.

Laura.

„Co tady děláš?" Nestarám se, jak káravě to zní. Co sakra dělá v Jamesově bytě?

„Co se stalo s dveřmi?" zeptá se Laura.

„Neodpovídej na otázku otázkou, je to otravný," odseknu. „Vážně, co tu děláš? Nevěděla jsem, že vůbec víš, kde James bydlí!"

Sklopí oči k podlaze a mě náhle dojde, čí jsou ty holčičí věci. „Ach bože," syčím, „ty chodíš s Jamesem?"

„To snad ne!" zvolá Scorpius napůl pobaveně. Jsem všechno možný, jen ne pobavená.

„Lauro, odpověz mi."

Vyhýbá se mému pohledu. „Je to jen krátce. Myslela jsem, že mu můžu pomoct..."

Znova ne. Jestli se s ní zase rozejde před celým famfrpálovým stadionem, seberu svého syna a opustím tuhle rodinu navždycky. Myslím to vážně, opravdu to udělám.

„Věděla jsi o tomhle?" zvednu prázdnou lahvičku od lektvaru.

„Snažila jsem se ho přesvědčit, aby přestal!" tvrdí. „Řekl mi, že to má pod kontrolou!"

Šokovaně se se Scorpiem podíváme na sebe a okamžitě začnou padat otázky.

„Jak dlouho to trvá?"

„Kde je teď?"

„Je závislý?"

„Je v pořádku?"

„Proč jsi to sakra nikomu neřekla?"

Laura zvedne ruce, aby nás umlčela. Z nějakého důvodu to funguje. Vypadá zahanbena sama sebou, projde kolem nás a sedne si na pohovku.

„Hele, posaďte se na chvíli. Všechno vám vysvětlím."

* * *

1) Cito Circumvenio - z lat.: cito = rychle, spěšně, circum = shromáždit, venio = přijít, přibýt, chytit...
Přibližný překlad by mohl být např. „rychlý koncentrátor".


27. kapitola - Zásah



Still Delicate

Překlad: Kar

Betaread: Ivet, Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=399163



Kapitola 27 - Zásah


Aidanův úhel pohledu

Ten kouzelník je blbec. Máma říká, že tohle slovo nemám používat, ale mockrát jsem ji slyšel ho použít, takže myslím, že můžu taky. Vždycky říká, že děda Ron blbě vaří. Ale myslím, že tenhle kouzelník je blbější než vaření mého dědy Rona.

Máma a táta jsou někde pryč, ale já nevím kde. Daisy je tady. Vypadá smutně. Možná si taky myslí, že je ten kouzelník blbec. Stojí a kouká se na něj, stejně jako zbytek dospělých. Sedím vedle mé kamarádky Mii a dalšího kamaráda Jasona. Oba je znám ze školy.

Už nechci sedět, tak vstanu a jdu k Daisy, abych se jí zeptal, kam šli máma s tátou. Říká, že to taky neví. Ptá se mě, jestli se bavím. Říkám jí, že ten kouzelník je blbec, a ona mi říká, že bych neměl používat tohle slovo. Žil jsem s Daisy několik týdnů, než jsem onemocněl a máma mě vzala zpátky domů. Mám rád Daisy. Není tak přísná jako máma. Ale máma se mnou občas hraje famfrpál a dovoluje Ollie být v bytě, takže mám radši mámu.

Moje narozeninová oslava je v domě babičky Hermiony a dědy Rona. Babička Astorie a děda Draco tu nejsou, ale máma říká, že k nim domů půjdu brzo na večeři. Jsou to máma a táta mého táty. Máma říká, že děda Draco je ubohý starý prďola. Řekl jsem to dědovi Dracovi a on vypadal jako strejda Hugo, když jsme mu s Remusem vyměnili dýňový džus za citronový. Mám rád dědu Draca.

Zeptal jsem se tetičky Jenny, kde jsou máma s tátou a ona to taky neví. Teta Jenny není doopravdy moje teta, protože moje teta by musela být sestra mojí mámy nebo táty a to není. Ale stejně jí říkám tetička Jenny.

Máma mi čte knihu o detektivovi, co luští záhady. Musím být detektivem a zjistit, kam šli máma s tátou. Požádal jsem svou kamarádku Miu, aby byla můj pomocník, protože všichni dobří detektivové mají pomocníky. Mie se líbí ten nemožný kouzelník a nechce se přestat dívat. A můj bratranec Remus sedí svojí mámě na klíně a spí. Tak se zeptám strejdy Ala.

„Strejdo Ale, já musím být detektiv, protože nevím, kam šla moje máma s tátou a Mia nechce být můj pomocník, protože se sleduje na kouzelníka -"

„Dívá se na kouzelníka, kámo," říká strejda Al.

„Jo, dívá se na kouzelníka, ale on je blbec. Pomůžeš mi najít mámu a tátu?" ptám se strejdy Ala.

Strejda Al říká, že mi pomůže a že bych neměl říkat blbec, a ptá se tety Jenny, jestli je viděla, ale já mu říkám, že už jsem se jí ptal a ona to taky neví.

„Kde je strejda James?" ptám se. Musíme taky najít strejdu Jamese. Máma vždycky říká, že jsem mnohem větší mačoun než strejda James, ale já nevím, co mačoun je.

Strejda Al bere telefon a někomu volá, ale já nevím komu.

„Ahoj? ... Kde jsi?... A je tam?... Tys co?... Co tam dělá ona?... To myslíš vážně?... Podívej, Rose, Aidan hledá tebe a Scorpa... jo, řeknu mu to... Hlavně ho najdi, Rose. Mrkni do Doupěte... Dobrá, uvidíme se za chvíli. Dej mi vědět."

„Kde je máma a můj táta?" ptám se znova strejdy Ala, protože vím, že mluvil po telefonu s mámou, protože jí říkal Rose a to je mámino jméno. Všichni jí říkají Rose a jenom já jí smím říkat mami. A jenom strejda James jí smí říkat Zrzko, protože ji to štve. Máma se snadno naštve.

„Tvůj táta tu bude za chvíli, kámo," říká strejda Al. „Tvoje máma je taky detektiv."

Chci se zeptat strejdy Ala, co máma detektivuje, ale zrovna přišel táta a tak se můžu zeptat rovnou jeho. Přestože táta nežije s mámou, on vždycky ví, co ona dělá, protože spolu pořád mluví. A když nemluví s ní, tak mluví se mnou o ní. A občas mu Daisy říká, aby o ní tolik nemluvil, ale já nevím proč, protože já rád mluvím o mámě.

„Čau, lumpíku," říká táta a zvedne mě. Můj táta je vysoký, takže na všechny vidím, když mě zvedne.

„Proč je máma detektiv?!" ptám se ho. „Strejda Al říkal, že máma je detektiv, a proč tu ještě není strejda James, tati?"

„Máš moc otázek," říká mi můj táta. „Tvojí mámě se líbí být detektiv, že ano? Ráda všechno ví. Jako jestli máš hotové úkoly nebo vyčištěné zuby."

Máma se vždycky dívá, když si čistím zuby, protože mi nevěří, že bych si je čistil, kdyby se nedívala.

„Ten kouzelník je blbec," říkám tátovi.

„Jo máš pravdu, je to tak trochu blbec," kývne táta a položí mě na zem. Podívá se na strejdu Ala a zavrtí hlavou. Vypadá vážně jako ten kněz, co jsem ho viděl, když nás babička Hermiona vzala do kostela. Pak jdou do pracovny babičky Hermiony a dědy Rona, protože tam zrovna nikdo není. Budu detektiv a zjistím, o čem budou mluvit. Nevidí mě, když nakukuji do dveří.

„Cito Circumvenio? Děláš si legraci," říká strejda Al. Nevím, co to znamená, ale musí to být špatné, protože teď oba vypadají jako knězové.

„To bych si přál," říká můj táta. „Rose zuří. Laura jí pomáhá ho najít."

„Co tam, kurva, dělala Laura?"

Strejda Al řekl sprosté slovo!!

„Už to spolu táhnou několik měsíců," říká můj táta. Nevím, co to znamená táhnout spolu, ale bude to něco s rybařením, protože můj praděda Arthur byl rybařit a vytáhnul rybu. Možná byl můj strejda rybařit s máminou kamarádkou Laurou. „Věděla to týdny."

„A to ji nenapadlo nám to říct? To smrdí jak leklá ryba." Já jsem věděla, že šli na ryby!!! „Scorpe, jestli se to provalí, tak je to konec jeho kariéry. A on nemá dobré O.V.C.E., na kterých by mohl stavět. Ani N.K.Ú., když už je o tom řeč."

Ovce? Můj praděda má ovci a ta se jmenuje Timothy.

„Upřímně, myslím, že to je jeho poslední starost," říká můj táta, „protože jestli ho Rose najde, tak ho zabije. A já nežertuju."

Doufám, že máma strejdu Jamese nezabije. Vždycky říká, že to udělá, ale nakonec neudělá. Ale člověk nikdy neví.


Rosin úhel pohledu

Když Sybilla Trelawneyová vyslovila věštbu, že jeden musí zemřít rukou toho druhého, neboť ani jeden nemůže žít, dokud ten druhý zůstává naživu, musela mluvit o Jamesi Potterovi a o mně.

Protože jsem vždycky věděla, že to budu já, kdo ho zabije. Už tehdy, když mi byly tři a on mě kouzlem přilepil ke kurníku u Doupěte.

Teď jsme u Doupěte, ale vypadá to tu mrtvě. Tak mrtvě, jak mrtvý bude James Potter, až ho najdu. A tak mrtvě, jak bude mrtvá Laura, jestli ho nenajde v příštích deseti vteřinách.

„Kolikrát ještě budu muset říct, že je mi to líto?" povzdechne si Laura.

„Líto?" syčím jedovatě, když vzcházíme do domu mých prarodičů. „To není jako náhodou rozbít mou čajovou konvici, Lauro. Ty jsi týdny věděla, že James bere ten lektvar a nechala sis to pro sebe. Mohl zemřít. Mohl by být mrtvý." Cítím, že se začínám dusit. „A všechno, co na to řekneš, je, že je ti to líto?"

Alespoň má tu slušnost, že se tváří, jako že se stydí. To by mohl být začátek.

„Jamesi!" zavolám. Žádná odpověď. „Homenum revelio!"

Nikdo tu není. „Kam teď?" zeptá se Laura pokorně.

Rychle se k ní otočím. „Proč se ptáš mě? Ty jsi jeho zločinecký parťák, ty bys měla znát všechny feťácký kvartýry!"

„Zkoušela jsem ho zastavit!" říká po tisící. „Opravdu jsem myslela, že to zvládnu sama."

„Tak to jsi ještě hloupější, než jsem si myslela!" křičím. „Dobrá, jdu k Potterům. Ty můžeš vypadnout domů, nepotřebuju tě." Jsme nelogická, vím to. Ale mám strach.

„Ale, nebuď tak povýšená a spravedlivá, Rose, ty jsi byla tak pohlcená svým světem točícím se kolem Scorpia, že sis ani nevšimla, co se s Jamesem děje!"

„Dobrá, kdybys mi to prostě řekla hned na začátku, nebyly bychom teď v takovém srabu!"

Obě jsme se z hluboka nadechly. Nemůžu uvěřit, že jsem byla tak hloupá, že jsem věřila, že Laura Phelpsová je něco víc než chladnokrevná mrcha. Ta samá chladnokrevná mrcha, která celým Bradavicím odhalila, že jsem těhotná. Ta, kterou James zaslouženě potrestal. Zasloužila si to. Zasluhuje všechno, čeho se jí dostává.

„Jdu k Děravému kotli, ty jdi k Potterům," říká Laura a zmizí dřív, než jí stihnu říct, aby vylezla z vlastního zadku a chcípla.

Když dorazím k Potterům, odemknu si svým náhradním klíčem. Prohledám celé přízemí, než se vydám nahoru do Jamesova starého pokoje, který se od jeho čtvrťáků vůbec nezměnil. Pořád je na dveřích cedule 'Vstupujete na vlastní nebezpečí' a uvnitř visí plakáty Kudleyských kanonýrů a kouzelnického rapera Srpec-50, mezi jehož písně patří 'Nosatý práskač', 'Dívka na koštěti', 'V-Ideál' a 'Hůlky nezabíjejí lidi, to kouzelníci'.*)

A tady, stočený do klubíčka na svém přehozu s Kudleyskými kanonýry, leží James.

A všechno nutkání ho zabít se překvapivě kompletně vypaří. Vypadá tak malý a ubohý. Vypadá poraženě. Není tou osobností, jakou býval a jakou už dlouho nebyl.

„Jamesi?" zavolám jemně. Je vzhůru. Prostě zírá do zdi a třese se. „Můžu jít dovnitř?" Kývne.

Cítím slzy ve svých očích, zatímco si sedám a objímám ho. „Ach, Jamesi, co sis to udělal?" nadechnu se.

„Jsem v po-pořádku..." prohlásí.

„Co sis vzal?"

„Nic."

Na nočním stolku vidím lahvičku od Cito Circumvenia. „Laura mi všechno řekla," říkám prostě.

James chvíli nereaguje, ale slyším ho, jak popotahuje do polštáře. Nejsem si jistá, jestli jsem ho někdy viděla brečet. Láme mi to srdce.

„Je mi to líto, Zrzko," mumlá. „Prosím, neříkej to nikomu."

„Jaj..."

„Prosím, Zrzko. Prosím."

Chvíli mu neodpovídám, jen ho pevně držím kolem ramen a objímám ho. Vždycky jsem považovala Jamese za bratra. Jsem si s ním bližší než s Hugem. Huga se dotýkám, jen když musím, což zní příšerně. Mám ho moc ráda, ale James, Al a já jsme spojeni od dětství způsobem, jakým s Hugem nejsem. A protože Jamese tak miluju, rozhodnu se mu lhát.

„Nikomu to neřeknu," říkám.

Přivolám šálek a čaje a donutím Jamese, aby ho vypil, což ho na chvíli uklidní. Usne a já ho uložím do postele a dovolím si pro něj brečet.

Teď je čas na akci. Nemůžu tohle nechat být. Nemůžu to ignorovat. Nemůžu to nikomu neříct.

Přemístím se zpět do domu mámy a táty. Mnozí Aidanovi kamarádi už odešli domů, stejně jako část rodiny. Na Aidanovu oslavu jsem si od okamžiku, kdy jsem před téměř dvěma hodinami se Scorpiem odešla, sotva vzpomněla.

Aidan začne blábolit něco o tom, jak jsem byla detektiv, nebo tak něco. Od té doby, co jsem mu nedávno četla příběh o Sherlocku Holmesovi, je docela posedlý detektivy. Říkám mu, že je to hezké, že ale musím mluvit s Alem a Lily.

„Přestaň mě ignorovat!" křičí Aidan. „Mám narozeniny!"

„Jako bychom na to mohli zapomenout," říká Hugo a vede Aidana ke stolku s pitím. Musel poznat, že se něco děje a že nemám absolutně čas být teď zrovna matkou.

Shromáždím strejdu Harryho, tetu Ginny, tátu, Ala, Jenny a Lily, abych je seznámila se situací. Říct někomu, že jejich syn či bratr se potřebuje léčit, je jedna z nejtěžších věcí na světě. To a poslouchat Molly. Hned odcházíme do Potterovic domu, ale než se přemístím, chytne mě Scorpius a chce vědět, co se děje.

„Nech Aidana s Hugem," říkám mu, „myslím, že bys měl jít se mnou."

„Proč?" ptá se Scorpius.

„Zasáhnout."

*

Máma, táta, Potterovi a Scorpius souhlasí, že zůstanou dole, zatímco já půjdu vzbudit Jamese. Leží přesně tak, jak jsem ho nechala, a já se ho bojím probudit. Bojím se toho, co se stane, až ho dovedu dolů a on zjistí, že jsem ho zradila. Kašlu na to. Tohle je pro jeho dobro.

„Jamesi," šeptám a jemně s ním třesu. Zabručí na protest.

„Nechci jít na hodinu," nesmyslně zamumlá. Usměju se. Starý James tam někde rozhodně ještě je.

„Jamesi, vstávej."

Otevře oči. Nikdy jsem neviděla, že by vypadal tak nemocně. V porovnání s Jamesem před šesti měsíci je téměř k nepoznání.

„V pohodě, Zrzko?" pozdraví mě stejným způsobem jako vždycky.

„Jo, jsem v pohodě. Dokážeš dojít dolů?" ptám se.

„Proč?" zabručí.

„Já... já jsem udělala něco k večeři," lžu.

„Nemám hlad."

„Musíš jíst, Jamesi," říkám mu. „Jsi strašně hubený."

„Mluvíš jako babička Molly."

„To mě pobavilo. Musíš sníst aspoň trochu. Prosím."

James vzdychne, překulí se a zabrumlá: „Fajn."

Pomůžu mu z postele, pořád v šoku z toho, že vypadá jako kostlivec. Už se zase třese, ale myslím, že zbytky lektvaru už vyprchávají, protože se pohybuje dost pomalu, což je opačný efekt proklatého Cito Circumvenio. Vedu ho do jídelny, kde jsou všichni shromáždění. Harry objímá Ginny, oba vypadají vyděšeně. Lily viditelně plakala a Al stojí se založenýma rukama. Al vypadá tak mladě ve srovnání s Jamesem. Bývali si tak podobní - teď je těžké říct, že jsou bratři. Jenny a moji rodiče stojí za Potterovými.

„Oh, nevěděl jsem, že jste všichni doma," říká James a viditelně se snaží chovat normálně. Ještě mu nedošla moje zrada. Oh, Jamesi, proč jsi tak pomalý? „Ehm... všechno v pořádku?"

Není běžné vidět tetu Ginny plakat, ale už není déle schopná zadržovat slzy. Všichni jsou z toho viditelně nesví a James přímo panikaří. „Co se děje? Někdo umřel?" ptá se okamžitě.

„Ne, synu. Všichni jsou v pořádku," ujišťuje ho strejda Harry.

„Všichni nejsou v pořádku, Harry," odsekne Ginny, její vztek teď přemůže smutek. „My to víme, Jamesi. Víme o tvém... problému."

Jamesova řeč těla se okamžitě změní na nepřátelskou a obrannou. Založí si ruce a couvne od rodiny, ale já teď stojím za ním, takže nemůže jít moc daleko. Otočí se a naštvaně se na mě podívá. Konečně mu to došlo.

„Já nemám problém," odsekne, přestože mi to ani ne před hodinou nahoře přiznal.

„Jamesi..." dívám se na něj prosebně. „Je mi to líto, ale musela jsem -"

„Nemusela jsi nic! Měla jsi nechat zavřenou pusu, jak jsi mi slíbila!"

„Jamesi," přiblíží se Al. „My nejsme blbí. Tak moc ses v posledních měsících změnil -"

„Sklapni, Albusi," otočí se teď James na něj." Měl bych být polichocen, že jsi vytáhl hlavu z vlastního zadku na dost dlouho, aby sis všimnul, co se děje s někým jiným?"

„Jamesi!" křičí Ginny naštvaně.

„Nejsem tu jediný s tajemstvím, je to tak? Nikdo z vás není lepší. Věděli jste, že Al přivedl Jenny do jiného stavu ještě před svatbou?"

Ach bože. Proč vytahuje tohle? Jestli Jenny do teď nebrečela, tak teď určitě brečí. Harry a Ginny dočasně zapomenou na Jamese a otočí se v šoku na svého nejmladšího syna. Ne, že by pro ně bylo skutečným šokem otěhotnění mimo manželství, ale poněkud překvapení jsou.

„Ty jsi těhotná?" ptá se Ginny popotahující Jenny.

„Byla jsem," šeptá Jenny. „Potratila jsem."

Vím, že je to pro naši rodinu šok a tak, ale měli bychom se vrátit k původnímu tématu. Al zavrtí hlavou na svoji mámu a zamumlá ´teď ne´. Naše pozornost se opět obrací na Jamese. S tajnými těhotenstvími a potraty se vypořádáme někdy jindy.

„Teď jde o tebe," připomínám mu. „My se ti jen snažíme pomoct! Nedaleko svatého Munga je opravdu dobré zařízení, které se zabývá závislostmi. Mohli bychom tě tam dostat -"

„Prostě sklapni, Rose!" křičí. „Nestrkej do toho svůj zasranej nos!"

Třiadvacet let se snažím přinutit Jamese, aby mi přestal říkat ´Zrzko´. Teď, když to udělal, je mi do breku. Nebyla jsem si úplně jistá, že ví, jak se jmenuju. Zjevně ano.

Cítím, jak mě máma bere za ruku a jemně vede k tátovi, stranou od Potterovic rodiny. Teď je to na nich, aby to s ním vyřešili. Nakonec dne nejsem nic víc než jeho sestřenice.

Na Harryho padlo odzbrojit Jamese, na Ginny zamknout dveře a Jenny ho přemlouvá, aby si sedl k jídelnímu stolu a poslouchal, co mu chceme říct. Nedá se na něj mluvit. Je jako jedenáctiletý kluk, kterého zavolali do ředitelny, a on odmítá poslouchat kázání. Prostě si založil ruce a nedívá se nikomu do očí.

Všem tečou slzy. Všichni mu chtějí něco říct, i máma s tátou, kteří poukazují na to, že když si nechá pomoct, nikdo nemusí o jeho problému vědět. Dokonce to nemusí zjistit ani Famfrpálový svaz, když budeme diskrétní. Já ho varuji, že tento lektvar může poškodit jeho reprodukční systém – samozřejmě si naprosto vymýšlím. Jeho vlastní rodina se snaží mu vysvětlit, jak moc je zraňuje tím, když sám sobě takhle ubližuje.

Ale nic z toho k němu nepronikne.

Když někdo zazvoní na zvonek před domem, rozhodneme se to ignorovat. Tedy do té doby, než zazvoní ještě pětkrát a já odemknu dveře jídelny, abych šla zjistit, kdo to je, a říct mu, ať vypadne.

A je to osoba, kterou jsem už dneska do háje jednou poslala.

„Je tady?" ptá se Laura naštvaně.

„Vypadni."

To bylo příjemné.

Protočí oči a protlačí se kolem mě do dveří. Ale dostane se jen o tři kroky dál, protože ji chytím za ruku, abych ji zastavila.

„Nech mě," odsekne.

„Přísahám při Merlinovi, Lauro, že tě vlastníma rukama zabiju," vyhrožuju. „Vypadni odsud, sakra, už jsi nadělala dost škody."

„Musím s ním promluvit. Musím vědět, že je v pořádku."

„Jistěže není v pořádku!" syčím. „Díky tobě."

Vytrhne se mi a rázuje rovnou ke shromážděné rodině, která je v jídelně. Všichni vypadají jejím příchodem zmatení a Jenny vypadá tak naštvaně, jak se já cítím. Vždycky Lauru nesnášela. A vždycky k tomu měla důvod. Nevím, proč jsem o tom někdy pochybovala.

„Kdyby ti to nevadilo, my tu zrovna něco řešíme!" vyštěkne Jenny na Lauru, která na ni vrhne naštvaný pohled.

V podstatě ignoruje všechny ostatní a sedá si k jídelnímu stolu vedle Jamese, který vůbec nevypadá překvapeně, že se tu objevila.

„Jamesi," říká tichým hlasem, který ale zní téměř výhružně, „podívej se na mě." Nepodívá se. Pokračuje v naštvaném zírání do země se založenýma rukama. „Okamžitě, Pottere."

Pomalu k ní přesune pohled, pořád se ale mračí a vypadá jako by byl o deset let starší, než je. Laura ho bere za ruku, což je mi velmi nepříjemné, ale nemůžu odtrhnout oči. Odkdy tihle dva idioti vědí, jak být něžný?

„Musíš mě vyslechnout," říká Laura. „Potřebuješ pomoc."

„Ne, nep-"

„Potřebuješ," trvá na svém Laura, jako bychom to už nezkoušeli. „Potřebuju ti pomoct."

To je zvláštní formulace.

„Ty jsi mi pomohl," pokračuje. „Tenkrát v Bradavicích. Zachránil jsi mě a teď já potřebuju zachránit tebe."

James ji minutu studuje. D íky těm pár slovům, co Laura řekla, jsme tu my ostatní najednou nějak navíc. James její slova skutečně zvažuje. Co má ona, co my ostatní nemáme?

Jistě, historii zneužívání lektvarů. Myslím, že jsem to zpackala.

„Nemůžu jít do léčebny," šeptá James a slzy se mu hrnou do očí. „Přijdu o všechno."

„Ne, nepřijdeš," vrtí Laura hlavou. „Nikdo se to nemusí dozvědět. Je to naprosto důvěrné... a já za tebou budu každý den chodit."

„My všichni budeme, jestli chceš," přidá se Jenny.

A tak James neochotně souhlasí, že nás nechá mu pomoct. Jenny a já mu balíme nějaké věci, zatímco Harry a Ginny ho usadí do auta, aby ho odvezli do léčebny. Na přemístění je příliš slabý.

Sledujeme, jak auto odjíždí, a pak se na sebe podíváme a nevíme, co říct. Otočím se k Lauře.

„Děkuju," říkám. Kývne v odpověď.

* * *


*) Poznámka bet: Trochu jsme se vyřádily - v originále jsou uvedeny tyhle názvy písniček: Snitch Bitch, Smack My Witch Up, Ho-crux a Wand Don´t Kill People, Wizards Do.


28. kapitola - Nový směr



Still Delicate

Překlad: Kar, Alichay

Betaread: Ivet, Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=399163



Kapitola 28 - Nový směr

 

Jestli je naše rodina v něčem výjimečně dobrá, je to udržení tajemství. A jak se ukázalo, z Jamese se stalo naše největší tajemství za hodně dlouhou dobu.

Když Jamese přijali do léčebny, vytvořili jsme krycí historku, abychom ochránili jeho důstojnost a rodinu ušetřili trapných historek v novinách. Teta Ginny rozhodla, že to neřekneme nikomu, kdo to nepotřebuje vědět, například tetě Audrey a strejdovi Percymu, a v zásadě nikomu ze širší rodiny, kdo u toho nebyl. Oficiální verze je, že James odjel na prázdniny na Barbados. Není to úplně neuvěřitelné. James má ve zvyku zmizet beze slova a vrátit se o tři týdny později opálený a s novou přítelkyní.

Řekla jsem stejný příběh i Aidanovi a ujistila jsem ho, že Jamesovi je moc líto, že propásl jeho narozeninovou oslavu. Naštěstí šestiletí se nedokáží opravdu zlobit, takže to nechal projít bez větších komentářů.

Podle strejdy Harryho zůstane James v léčebně čtyři týdny, z toho dva úplně bez návštěv. Vypadá to poněkud přísně, trochu jako vězení, ale jestli mu to pomůže dostat se do normálu, tak na tom nezáleží. A díky tomu to nezjistí Famfrpálová asociace, takže snad Jamese nevyhodí z týmu.

V týdnu po Jamesově uvěznění (jiné slovo mě k popsání jeho situace nenapadá) se život vrátil celkem k normálu. Myslím normálu naší rodiny samozřejmě, která je cokoliv, jen ne normální.

Mezi námi je stále cítit určité napětí. Po odhalení potratu chodí Harry a Ginny kolem novomanželů stále po špičkách. Tuším, že pro tetu Ginny bylo v první řadě znepokojující, že Jenny byla těhotná a že Al opravdu chtěl být otcem. Myslí si, že je na otcovství moc mladý, a já se domnívám, že má svým způsobem pravdu. Ačkoli se jim to nechystám říct.

Jamesův šestý den v léčebně je zároveň i dnem, kdy strejda George pořádá velké znovuotevření Kratochvilných kouzelnických kejklí. Přestavět je trvalo měsíce, ale se vším, co se událo, mě hodně překvapil mamčin vzkaz. Téměř jsem na to zapomněla, což ze mě dělá tu nejhorší neteř na světě.

Jak je v naší rodině zvykem, znovuotevření je velká veřejná událost. Jsou tu novináři a fotografové, ministerští úředníci a velmi známé celebrity kouzelnického světa. Naštěstí je jich tu dost na to, aby si nikdo nepovšiml, že tu není James. Nechala jsem Aidana na večer u Draca a Astorie a vyrážím do noci, která bude stoprocentně plná přetvářky a falešných úsměvů.

Ach, tyhle veřejné rodinné záležitosti mě nikdy nepřestanou udivovat a štvát.

Dorazím s Hugem a Dom a před obchodem narazíme na tetičku Audrey, jak se nakrucuje před fotoaparáty. Z jejích trapných póz mi běhá mráz po zádech.

„Ach, Kriste Ježíši," mumlá Dom, když Audrey našpulí rty a vypne hruď, čímž mi velmi připomene aktéry travesti show. Vždycky jsem věděla, že Percy má zvláštní vkus.

„Copak se nevidí?"

„Odkdy je v pořádku nosit síťované punčochy?" ptám se při pohledu na její ohoz. Černé šaty, síťované punčochy, červené boty, červený šátek... Vypadá to, jako kdyby si vyhlédla cosi na velmi mladé, hubené modelce z Týdeníku čarodějek a zkusila to na sebe navléknout, přestože je už padesátnice. Na mysli mi vytane vyzobaná slunečnice.

„Nosit síťované punčochy nebylo v pořádku nikdy," odvětí Dom a dokonce i Hugo souhlasí. Hugo, který nosil oční linky a bezprstové rukavice po celé dva roky, má lepší vkus než tetička Audrey.

Vejdeme do velmi přelidněného obchodu. Je téměř stejný jako ten původní, s větším množstvím zboží a vzadu vystavěným novým oddílem pro neviditelné oděvy. Velký obraz strejdů George a Freda, který visel za pokladnou, byl poničen příliš a nešel opravit. Strejda George se té příležitosti chopil a využil ji k rozšíření obchodu místo zmenšení, což musíte obdivovat.

Máma je obklopena lidmi jako pořád od té doby, co kandiduje na ministra. Táta stojí stranou jako obvykle, takže se k němu přidáme. Vypadá celkem potěšený, že nás vidí. Do téhle chvíle musel udržovat nesmyslnou konverzaci s ostatními 'ministerskými partnery', jako je on sám. Přestože táta pracuje na ministerstvu a docela vysoko, je totálně zastíněn máminým úspěchem. To je prokletí jeho života.

Al a Jenny jsou tu také, ale obklopují je fotografové, které vždy velmi zajímá, co má Jenny na sobě. Z nějakého důvodu jsou Al a Jenny považováni za „žhavý pár" a objevují se v Týdeníku čarodějek téměř každý měsíc. Je to ještě horší než s Teddym a Victorií. Jsou to nejkrásnější členové rodiny. Já jsem jen špína.

„Konečně," vydechne táta, jen k němu dorazíme. „Myslel jsem, že se vás nedočkám." Plácne Huga do ramene, jako by mu poskytoval morální podporu nebo možná v nějakou doufá. Zeptá se Huga: „Přivedl jsi přítelkyni?"

„Ne," zavrčí Hugo, „rozešli jsme se."

„Kdy?" zvolám a neobtěžuju se být taktní.

„Ále, před měsícem."

S tátou se na sebe provinile podíváme. S tím vším, co se v poslední době děje, jsme jaksi pozapomněli, že Hugo je součástí naší rodiny. Nakonec on sám není moc rád, když je s námi spojován.

„Ach," táta si odkašle, „je mi líto, že to slyším, synku. Ale v moři plave spousta ryb, ne?"

Hugova tvář se zkroutí zlostí. „Já jsem odkopl ji!"

Napadlo mě sarkasticky odpovědět 'jistěže ty', ale podařilo se mi ovládnout, což je osobní rekord.

„Jistě, že jsi ji odkopnul," ušklíbne se Dom.

Opustím trapné ticho, které nastalo mezi mojí rodinou, a jdu si pro sklenici šampaňského z jednoho ze stříbrných podnosů, které zde kolem plavou. Rychle ho do sebe kopnu a pohár se doplní sám. Hele, pro toto miluji magii.

„S mírou," uslyším za sebou někoho promluvit. On se prostě vždycky odněkud vynoří. Je oblečený v černém hábitu, ale v česání svých tmavých vlasů zase jednou neuspěl. Nicméně vypadá slušněji než obvykle. Je zvláštní ho vidět tak... upraveného.

„Zdravím," řeknu dutě.

„Myslel bych si, že mě snad sledujete," šklebí se Tom.

„Tohle je rodinný podnik!" namítám. „Nepochybně jste vy ten, kdo sleduje mě!"

„Ach, dostala jste mě." Díky tomu jeho zahýbání obočím se okamžitě cítím nesvá. Téměř jako by se mnou flirtoval, ale vím, že by nemohl, protože je mnohem starší než já, má přítelkyni a pracuje s mojí mámou.

„Přesně," zamračím se.

„Tak, jak jde život, od doby, kdy jste se mě zbavila?"

„O hodně lépe."

Směje se. A já se znovu cítím znepokojeně. Myslím, že mi začínají červenat uši. To vždycky poznám, ale naštěstí mi je zakrývají vlasy.

„Obchod vypadá fantasticky," poznamená, rozhlédne se a já jen brouknu na souhlas. Pak se na mě ohlédne. „Víte, Rose, je těžké s vámi vést konverzaci."

„Nejsem obvykle taková," říkám upřímně, „Já prostě nevím, proč chcete se mnou vést rozhovor. Nemusíte být zdvořilý, víte. Já už nejsem váš klient."

Tomova tvář o něco zvážní. Chystá se mi něco říct, ale než se k něčemu dostane, přiblíží se ke mně žena s pergamenem a brkem a začne se mě vyptávat na Kratochvilné kouzelnické kejkle; je to reportérka z Denního věštce, matně ji poznávám, ale nemůžu si vzpomenout na její jméno.

„Rose, co si myslíte o nedávno zrenovovaných Kratochvilných kouzelnických kejklích?" ptá se mě rychle.

„Jsou prostě úžasné, jsem tak pyšná na-"

„A Rose, co váš boj o opatrovnictví vašeho syna s vaším ex-přítelem? Celé to vypadá, jako by to volební kampaň vaší matky zcela zastínila a zametla pod koberec. Co nám o tom můžete říct?"

Ta otázka mě zaskočí zcela nepřipravenou. Nestává se moc často, že bych nebyla schopná slova. Samozřejmě, že jsem to měla očekávat. Nikoho nezajímá, co si myslím o obchodu. Já jsem ta se zpackaným osobním životem, o kterém chce každý číst.

„Dáváte se se Scorpiem Malfoyem zase dohromady? Jak jste se cítila, když se oženil? Je pravda, že jste uhodila jeho ženu, když jste zjistila, že se vám snaží sebrat vašeho syna?"

Odkud berou takové kraviny?

Než mám šanci odpovědět – ne že bych věděla, co sakra odpovědět – vkročí Tom mezi mě a reportérku. „Dejte si odchod," řekne jednoduše, vezme mě za ruku a táhne pryč.

Vede mě zadem ven z Kratochvilných kouzelnických kejklí, pryč od reportérů, od mojí rodiny, ode všech. Cestou si všimnu Hazel a Lindy, ale tvářím se, že nevidím, jak mávají a vypadají velmi zaujatě. Nebo bych spíš mohla říct všetečně.

Je mi až fyzicky špatně. Vždy jsem byla zvyklá, že celý čarodějnický svět věděl o mých záležitostech, ale nenávidím fakt, že ví i o věcech mého syna. Někdy si přeju narodit se jako mudla nebo aspoň do nějaké jiné rodiny.

Tom přivolá zevnitř židli a řekne mi, abych si sedla. Pro jednou se s ním nehádám. Opře se o zeď naproti mně, ruce v kapsách a dívá se na mě. Jeho oči jsou zelené. Ne jako strejdy Harryho nebo Alovy, mají světlejší odstín. Nevím, proč jsem si toho všimla. Jsou velmi nezvyklé. Ale ne špatným způsobem.

„Kolik vám je?" Ta otázka ze mě vyklouzne dřív, než se nad ní stihnu zamyslet. Pamatuji si, že máma říkala, že je mu kolem třiceti, ale když se na něj teď dívám, vypadá mladší.

„Téměř dvacet devět," odpoví.

„Promiňte. Nevím, proč jsem se na to ptala. Mně je dvacet tři. Ale to samozřejmě víte. Z mojí složky."

„Jo. A šla jste do prvního ročníku, když jsem byl v sedmém," prohlásí.

„Já si vás nepamatuji," odpovím omluvně.

„Proč byste měla?"

„Vy si mě pamatujete."

„Jste dcera Rona Weasleyho. Každý vás zná."

„Byl jste v Nebelvíru?"

„Havraspár. Ve čtvrtém ročníku jsem chodil s vaší sestřenicí."

„S Viktorií?"

„Celé dva týdny," směje se. „Odkopla mě kvůli nějakému jinému chlapíkovi. Myslím, že byl z Mrzimoru. Legrační, jak je svět malý."

Několik minut je ticho a mně je naprosto trapně. Tomovi ne, ten je v pohodě a chová nonšalantně ve většině situací. Teď zírá na oblohu.

„Děkuji za záchranu před reportérkou," řeknu rozpačitě.

„Za záchranu? Není to trochu melodramatické?" dobírá si mě. „Nechápejte mě zle, jsem rád považovaný za hrdinu."

„Pochybuju, že se to stává často," odvětím a konečně se dostávám zpátky do normálního útočného vztahu, který s ním mám. Ne, že by to byl nějaký skutečný vztah. Víc společného mám se svým kadeřníkem.

„Abyste se nedivila. Svůj volný čas trávím létáním okolo a zachraňováním dam v nouzi."

„Ale no tak, nebyla jsem v nouzi!"

„A nejste ani dámou a stejně jsem vás zachránil!" Nesnáším, že je tak dobrý v hádkách. Měla bych se líp rozmyslet, jestli se budu hádat s někým, kdo si diskutováním vydělává na živobytí. Občas si říkám, jestli bych následovala mámu v kariéře právníka, kdybych udělala svoje OVCE. Mohla bych v tom být dobrá. Ale prozatím zůstanu trčet se svými elixíry. A na recepci.

„Tihle reportéři jsou jako supi, Rose," říká Tom vážněji. „Rádi vidí úpadek slavných a mocných. Prostě držte hlavu nahoře. Nemáte co skrývat."

Ach Tome, mám toho spoustu na skrývání. Mám toho spoustu, za co se stydět. Kdyby noviny věděly polovinu toho, co jsem udělala, vystrojily by slavnost.

„Kéž by to byla pravda," odfrknu si a okamžitě si přeju, abych mlčela. Jsem nebezpečně blízko se mu svěřit.

Tom.

Nikdy jsem si nemyslela, že potkám někoho, kdo mě bude štvát tak jako Scorpius, ale jeho nakonec miluju – nebo jsem milovala – takže s ním dokážu vyjít. Tom je jen můj bývalý právník, nic víc než známý, s nímž jsem se snažila nespřátelit.

Bojím se s ním spřátelit. Je to ten druh osoby, které se otevřu a vyklopím mu všechny špinavé detaily mého života.

„Měla bych jít dovnitř," vyskočím ze židle. „Ještě jednou děkuji, Tome. Ráda jsem vás zase viděla." Nucená zdvořilost je mezi námi celkem normální.

„Dobře." Vůbec se nehnul. Zůstal tam stát, ruce v kapsách, vlasy na právníka příliš neupravené, oblek na jeho štíhlé postavě vypadá nepřirozeně. A ty zvláštně zelené oči.

Opravdu jsem to šampaňské vypila příliš rychle.

„Tak zatím," říká a já zjišťuju, že přestože jsem řekla, že odcházím, ještě jsem se neposunula. Vrazím rychle dovnitř a rovnou do koupelny, kde si opláchnu obličej studenou vodou. Podívám se na sebe do zrcadla a zjišťuji, že nemám rudé jenom uši, ale celý obličej. Všiml si toho? A kdyby jo, proč by mě mělo zajímat, jestli si toho všimnul?

Z jedné ze záchodových kabinek slyším někoho popotahovat. Nepochybně někdo z rodiny, protože většina lidí tady je se mnou příbuzná. Takže zaklepu.

„Ahoj? Jsi tam v pohodě?"

„R-Rose?"

A sakra. Znám ten hlas. Nejen, že to není člen rodiny, ale je to mnohem horší.

Je to Daisy.

„Ehm, jo, jsem to já."

Odemkne dveře kabinky a vyjde s opuchlýma očima a červeným nosem. Evidentně tam už chvíli byla. Ani jsem si nevšimla, že tu jsou. Vlastně jsem neviděla Scorpia.

„Co se stalo?" ptám se.

„N-nic," popotáhne, „jsem jen blbá." A jedním dechem dodá: „Jde o Scorpia."

Jasně, že jde o něj. Vždy jde o něj. „Co udělal tentokrát?"

„Už vůbec nechodí domů, Rose. O-on řekl, že se tu potkáme po práci, ale já vím, že odešel z práce v sedm, protože jsem volala Kelly. T-to je recepční." Utře si oči kapesníkem a já jí podám další, totálně zmatená, že se starám. Neočekává se ode mě, že ji nesnáším? „Teď je půl desáté. Kde je?"

Absolutně netuším, co jí odpovědět. Nevím, na co si Scorpius hraje.

„Už týdny jsme neměli sex. Podvádí mě, Rose, já vím, že mě podvádí."

„Jsem si jistá, že tě nepodvádí," říkám pevně. Zpráva, že neměli sex už týdny, mě nezasáhla tak, jak by měla. Je to prostě víc informací, než by se mi líbilo.

Kdesi hluboko vím, že ji nepodvádí. Kdyby ji podváděl, jistě by to bylo se mnou. Já vím, že to zní hrozně a sobecky, ale je to pravda. Jestliže ji nepodvádí se mnou, tak ji nepodvádí vůbec.

„Asi bych ho měla vyrazit hledat. Jak jsi řekla na Aidanově oslavě, měla bych ho sledovat."

„Ne, Daisy, opravdu nechceš dát na mé rady, co se týká chlapů," namítám, ale neposlouchá mě. Přestane plakat, nový plán ji přivedl na jiné myšlenky.

„Musíš jít se mnou!" vykřikne. Povzdychnu si. „Rose, znáš ho líp než kdo jiný, víš, kde bude!"

Netuším, proč souhlasím. Možná proto, že tu nechci zůstat a riskovat, že narazím na reportéry, někoho z rodiny nebo Toma. Nebo možná chci dokázat Daisy – a sobě – že by ji Scorpius nepodváděl s ledajakou holkou.

Odcházíme zadním vchodem a míjíme uličku, kde jsem byla před desíti minutami s Tomem. Naše první zastávka je jasná: Děravý kotel. Scorpiův podnik. Občas sem chodívá s kamarády z práce, ale když se na něj ptáme u baru, řeknou nám, že tu celý večer nebyl.

Daisy navrhne hospodu poblíž Nimbusu, ale tam není po Scorpiovi také ani vidu. Jakmile zkontrolujeme ještě pár dalších míst, nápady nám dojdou. Zdá se, že opravdu nechce, aby ho někdo našel.

Typický. Zrovna když se nám začne dařit srovnat Jamese, urve se ze řetězu Scorpius. Přísahám, že s tou sebrankou končím.

„Začínám mít obavy," řekne Daisy a okusuje si nehet na palci.

„Fázi ´obav´ jsi překročila asi tak před třemi hodinami," připomenu jí. Pak mi dojde, že jestli Scorpius nechce, aby ho někdo našel, nejspíš šel někam hodně daleko od Londýna, kde by se ho nikdo neobtěžoval hledat. „Měly bychom zkusit Prasečí hlavu."

„Prasinky?" ušklíbne se Daisy. „Až tam by se snad určitě nevydal, ne?"

„Není zrovna předvídatelný," připomenu jí. „Za pokus to stojí."

Prasinky jsou tak daleko, že se musíme přemístit nadvakrát, ale za chvilku tam přece jen dorazíme. Podívat se ke Třem košťatům mě ani nenapadne; je tam trochu moc veselo. Nudná, pochmurná Prasečí hlava je pravděpodobnější místo, kde by se rozmrzelý Malfoy mohl schovat před svou ženou.

Rychlý pohled do lokálu nám prozradí, že Scorpius tu není.

„Proč jsme se sem vůbec obtěžovaly?" vybuchne vztekle Daisy.

Přistoupím k obsluze za barem, ještě nejsem ochotná to vzdát. Daisy je totální začátečník. Skoro byste řekli, že Scorpiuse ještě nikdy nestalkovala.

„Promiňte, nebyl tu dnes večer takový blonďák? Skot? Skoro sto devadesát centimetrů, tmavý hábit? Jmenuje se Scorpius Malfoy."

Muž, podle vzhledu zhruba padesátník, se chová přinejmenším vyhýbavě. Ani trošku mě to nezastraší.

„Jo, byl tu před chvílí," zabručí. Daisy z těch zpráv ožije a přispěchá ke mně.

„Vážně? Byl tu s někým? Víte, kam šel?" ptá se zoufale.

Muž se na nás zkoumavě zadívá. „A na kolik si těch informací ceníte?"

Protočím oči.

„Fajn, dáme si dvě ohnivé whisky!" odsekne Daisy. „A teď nám to řekněte!"

„A co takhle dvojitý, hm?"

„Třeba, jen už to vyklopte!"

Daisy zaplatí za oba drinky a ten svůj do sebe rychle obrátí. Já ze svého usrknu s jistotou, že než noc skončí, dopadnu pěkně špatně.

„Stavil se tu tak kolem osmé," prozradí nám muž. „Zůstal asi hodinu a půl. Většinu času byl sám."

„Většinu?" ptám se, najednou mě hodně zajímá, co nám ten muž poví.

„Jo. Pak se zakecal s holkou."

Vidím, jak Daisy zbledne, ale potřebuji víc informací.

„S holkou?" informuju se.

„Jo. S takovou krasavicí. Vypadalo to, že si rozumí. Koupil jí pár drinků a pak spolu odešli. Mám dojem, že se drželi za ruce."

Mám pocit, jako by mě někdo kopnul do břicha. Daisy vypadá, že bude zvracet.

„Proč, co je to vůbec za chlápka?" zeptá se barman.

„Můj manžel," zašeptá Daisy sotva slyšitelně.

Barman si teď očividně připadá trochu provinile a dost nepříjemně. „Oh... éé... no možná to byla jenom kamarádka-"

„Ohnivou whisky!" štěkne Daisy.

Tentokrát nám ji nenaúčtuje.

*

Zpátky na večírek už nejdu. Daisy jde rovnou domů, počkat, až se Scorpius vrátí. Já zamířím do bytu, abych mohla přemýšlet. Připadám si zrazená. Vím, že je to hloupost a že k tomu nemám absolutně žádný důvod. Ale cítím se tak. Chci popadnout Scorpia a praštit ho, uškrtit ho, proklít ho, dokud neucítí aspoň zlomek mojí bolesti. Mám pocit, jako bych kvůli němu proflákala sedm let života.

Aidan je to jediné dobré, co mi Scorpius kdy přinesl. Kdyby nebylo Aidana, odstřihla bych Scorpia nadobro. Lituju dne, kdy mi můj otec řekl, že všichni Malfoyové jsou zlo, a já ho odmítla poslouchat.

Proč, Scorpie? Proč jsi to udělal?

Je to prostě Zmijozel. Víc za tím není. Skrznaskrz Zmijozel.

Lehnu si na postel a přemýšlím, s jakou holkou teď asi je. Představuju si, že je brunetka. Představuju si, že by si vybral nějakou, která není podobná ani Daisy, ani mně. Nejspíš jí je tak devatenáct. Nejspíš je pohodová, nekomplikovaná a zábavná. Nejspíš díky ní zapomene na všechny problémy, na to, že je otec a manžel a všechny ty další věci, co ho očividně tak hrozně deprimují.

Myslela jsem si, že po tom fiasku s Jamesem jsme my dva dosáhli nového porozumění a vzájemného respektu. Že už si takovéhle sviňárny neděláme. Já se netahám s cizími mudly po nočních klubech a on přestane být neustále tak absurdní pitomec. Byla jsem úplně pitomá, že jsem se s ním vůbec kdy zapletla.

A je mi líto Daisy. Ne, nemám ji ráda, ani nečekám, že někdy budu, ale tohle si nezaslouží. Měla těžký život, to chápu. Tak mladá, dcera vraha, co se protloukala světem po svém. Zaslouží si něco lepšího než Scorpia Malfoye. A já taky.

Už je po půlnoci. Zajímalo by mě, jestli už se vrátil domů. Zajímalo by mě, jestli se rozejdou. Vím, že od té doby, co bylo Aidanovi zle, měli problémy. Chvilku zvažuju, že bych Daisy zavolala a zeptala se, ale pochybuju, že by se mnou chtěla mluvit. V Prasinkách po tom rozhodně netoužila.

Jak se tak dívám na telefon a přemýšlím o Daisy, najednou zazvoní. Vrhnu se po něm z postele, ale je to jenom máma.

„Rose, kam jsi zmizela?" vyštěkne máma, zní hodně naštvaně. „Prošvihla jsi proslov strýčka George! Teď se bude fotit celá rodina, takže se koukej okamžitě vrátit!"

„Mami," zaskučím, „není mi dobře."

„Oh, přestaň to dramatizovat. Hned se vrátíš, nebo si tam pro tebe dojdu a přitáhnu tě sama!"

Neochotně souhlasím a vrátím se do Kratochvilných kouzelnických kejklí. Party je teď v plném proudu. Kapela hraje, tancuje se, ve středu obchodu je vyklizený taneční parket. Pózuju pro spoustu fotek, na tváři nalepený falešný úsměv. Z nějakého důvodu pořád rentgenuji pohledem místnost a čekám, že uvidím Scorpia. Ale doupě Weasleyových rozhodně nepatří k místům, kam by se člověk vydal po tom, co ho načapali při nevěře. Dom chce samozřejmě vědět, kam jsem zmizela, ale zatím nejsem připravená jí to říct. Nechci o tom mluvit.

Netančím. Sednu si sama v koutku a občas se pobavím s někým z mnoha bratranců a sestřenic. Al a Jenny odešli docela brzy, ale mě mamka varuje, abych zůstala aspoň hodinu, aby to nepůsobilo špatně. Nevím, na koho by to mělo špatně působit, ale je to přece jen její kampaň.

Tom tu pořád je, všimla jsem si ho hned, když jsem přišla. Postává u baru a povídá si s nějakými ministerskými úředníky a taky s pár pěknýma holkama. V době Bradavické pamětní slavnosti měl přítelkyni. Myslím, že si vzpomínám, jak o ní mluvil. Možná se rozešli.

Je to taková ta situace, kdy se na někoho díváte a on o tom ví. Pokaždé, když se zadívá mým směrem, začervenám se a odvrátím pohled, nebo předstírám, že jsem koukala po někom za ním. Nevím, proč se k němu pořád vracím očima. Nicméně, on to nebere tak decentně jako já. Když se konečně setkáme pohledem, pokývne a vyrazí ke mně.

Posadí se vedle a přede mě postaví sklenici vína.

„Napijte se, vypadáte znuděně," pobídne mě. Neřeknu na to nic, ale poslechnu ho. Zdá se, že čím víc piju, tím víc jsem z něj nesvá a tím míň se na něj chci dívat. „Takže, kam jste zmizela?" To je asi sedmdesátý, kdo se mě na to ptá.

„Nebylo to nic důležitého," zamumlám a zakroužím vínem ve sklenici.

„Co se děje?"

„Nic. Proč se ptáte?"

„Protože," zamračí se, „se na mě ani nepodíváte, tváříte se, jako kdyby vám někdo zrovna vyvraždil celou rodinu a pořád kroužíte tou skleničkou."

Přemůžou mě emoce a najednou jsem extrémně nakrknutá. „Do toho vám fakt nic není," odseknu. „Co to s váma je, že se mě pořád snažíte donutit se otevřít? Vám se zpovídat fakt nebudu!"

Vypadá to, že ho můj výbuch trochu překvapil, ovšem ne zas tak moc. Už když jsme pracovali na bitvě o opatrovnictví, občas jsme se pěkně pohádali.

Mám pocit, že se rozbrečím.

„Jdu domů," vyskočím okamžitě a trochu se zapotácím. Tom mě zachytí, aby mi dodal rovnováhu, ale rychle ho setřesu. Nechci, aby se mě dotýkal. Je to moc... divný. Prostě divný.

„A jak se přesně dostanete domů?"

„Přemístím se. Očividně."

„Nemůžete se přemisťovat, pila jste," poznamená.

„Jasně, díky, pane Právníku."

Vůbec mě nepřekvapí, že mě sleduje ven a pak po Příčné ulici až dolů ke Gringottům.

„Proč mě sledujete?" zaječím.

„Chcete, abych přestal?"

A zase se cítím nesvá. Nevím, jak na tuhle otázku odpovědět. I když na něj křičím, protože mě sleduje, nechci, aby mě tu nechal. A i když mu zakazuji na mě sahat, zároveň nechci, aby s tím přestal.

„Neměl by ses namáhat," řeknu, „vážně, za ty potíže nestojím."

Zvedne obočí, a i mě tenhle výbuch zaskočí. Je to jako kdybych právě přiznala, že jsme spolu vážně flirtovali, bez ohledu na to jak podivně.

„Řekl bych, že i stojíš," odvětí a dojde ke mně. Tentokrát se neodtáhnu, a ani neuhnu pohledem.

„Máš přítelkyni," řeknu trapně.

„Nemám. Už nějakou dobu ne."

Vezme mě za ruku a já mám pocit, že se zhroutím. Co se to se mnou děje? Kdy se mi tohle přihodilo? Odkdy se takhle cítím i s jinými lidmi než se Scorpiem?

Nejdřív mě napadne, že mě políbí, ale neudělá to. Místo toho si mě něžně přitáhne do náruče a opře mi hlavu o své rameno. Nosem se ho dotýkám na krku; voní sladce a čerstvě.

„Omlouvám se," zašeptám, „mrzí mě, že jsem byla taková kráva."

Napůl se zasměje a nic neřekne, ale drží mě dál, ani nevím jak dlouho.

A popravdě, kdyby v tu chvíli kolem prošel Scorpius, nejsem si jistá, jestli bych si ho všimla.


29. kapitola - Trapnost



Still Delicate

Překlad: Alichay

Betaread: Ivet, Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=399163



Kapitola 29 - Trapnost


„Haló, nemocnice U Svatého Munga, u telefonu Hazel."

Slyším, jak Hazel vysvětluje po magifonu pacientovi, kdy se má zítra dostavit na zákrok. Tenhle člověk už volal čtyřikrát; čeká ho oprava krátkodobé paměti. Vypadá to, že Hazel brzo začne nadávat, ale kousne se do jazyka a falešně milým tónem pacientovi vysvětlí, že jsme mu před dvěma týdny poslali dopis se všemi detaily. Ale on na to samozřejmě pořád zapomíná.

„To je v pořádku, pane Evansi, uvidíme se zítra v devět hodin," řekne Hazel zdvořile a zavěsí, načež dodá, „jestli zavolá znovu, vyhodím ten telefon z okna."

Soucitně se na ni usměju a vrátím se k tomu, co zatím dělám celý den: protáčím si brk mezi prsty a zírám do prázdna.

„Budeš dneska taky pracovat?" zeptá se Hazel mrzutě. Dneska jsme tu jen my dvě. Linda má dovolenou a Gladys ráno zavolala, že je jí špatně.

„Jé, promiň, Hazel," odpovím zkroušeně a začnu se probírat papíry, aby to vypadalo, že něco dělám.

„Co s tebou vůbec je? Jsi ještě víc mimo než normálně. Stalo se včera v noci něco?"

Včera v noci.

Teď se mi zdá, jako by to bylo asi tak před deseti lety. Nedokážu myslet na nic jiného.

Zjistila jsem, že Scorpius je nevěrný lhář.

Objala jsem svého právníka uprostřed Příčné ulice.

Jen objala. Nic víc. Takže, abych se vrátila k Hazelině otázce, včera v noci se nic nestalo. A to mě trochu štve.

„Ne, jen myslím na máminu kampaň," zalžu s lehkostí. Volby jsou za tři dny, takže to ani není tak divné, a Hazel to podle všeho spolkla, protože jen přikývne a bez dalších otázek se vrátí k práci.

Zkontroluju svůj telefon, asi tak po tisící. Žádné zmeškané hovory, žádné zprávy. Od nikoho. Ráno jsem napsala Daisy, ptala jsem se, jak jí je, ale nedostala jsem odpověď. Pořád mi připadá naprosto směšné, že si s tou ženou, kterou jsem přísahala vymazat ze svého života, teď esemeskuju. Na druhou stranu, to samé jsem ještě v Bradavicích přísahala ohledně Laury Phelpsové a šest let poté jsem s ní pořád v kontaktu. Tak trochu.

Dnes se vůbec nemůžu soustředit na práci.

Proč se mi Tom neozval?

Včera jsme to ukončili hodně... otevřeně. Objali jsme se a on objímá vážně výborně. Po našem hluboce významném objetí (protože bylo rozhodně velice významné a hluboké) mě odvedl k taxíku, zaplatil řidiči a popřál mi dobrou noc, aniž by mi aspoň potřásl rukou. Trval na tom, že se nesmím přemisťovat, když jsem pila. Ani se mě nepokusil políbit. A když jsme se objímali, ani se mě nepokusil osahávat.

Můj zadek se osahává jedna báseň, nechápu, co má za problém.

Celý ten objímací incident mi docela úspěšně odvádí pozornost od incidentu s hnusným nevěrným Scorpiem.

Asi tak do té doby, než se Scorpius objeví ve dveřích Svatého Munga, to už mě objímací incident najednou zdaleka tolik nerozptyluje.

Jak se přiblíží k recepci, Hazel dokonce zavěsí telefon, aby mohla odposlouchávat.

„Nazdar," přivítám ho temně. Vypadá, jako by vůbec nespal. Asi nespal. Nejspíš byl celou noc vzhůru s tou svou příšernou milenkou. Veškeré úsilí věnuju snaze nevrazit mu brk do oka.

„Potřebuji s tebou mluvit," řekne naléhavě.

Opřu se o židli, aby mu bylo jasné, že s ním nikam nejdu, takže jestli se mnou chce mluvit, bude to muset udělat tady. Podívá se na Hazel, celý nesvůj, a ona zvedne telefon a začne vytáčet nějaké číslo, aby si nemyslel, že poslouchá.

Je mi jasné, že nejspíš volá Gladys, aby mohly odposlouchávat obě.

„Nevíš, kde je Daisy?"

Zamračím se na něj. „Jak mám sakra vědět, kde je? Já jsem si ji nevzala."

„Ráno jsi jí poslala esemesku, mám její telefon," řekne.

„Ani tak pořád nevím, kde je."

Nervózně si prohrábne vlasy a zakleje. „Včera v noci nepřišla po párty domů. Jen nechala vzkaz, že odjela přemýšlet. Netušíš, co se může dít?"

Nemůžu tomu uvěřit. Nemůžu uvěřit, že má fakt žaludek na to sem přijít a tvářit se, že nic neprovedl.

„A proč jsi nebyl na párty ty?" zeptám se.

Scorpius se chystá odpovědět, ale zarazí se a podívá se za mě. Když se otočím, Hazel drží sluchátko tak, aby osoba na druhém konci (docela jistě Gladys) slyšela všechno, co říkáme.

„Říkala jsem ti, že to bude moc okaté," zasyčí do telefonu.

Scorpius a já se odebereme do kuchyňky, abychom měli soukromí.

„Takže?" zatlačím na něj.

„Daisy a já jsme se pohádali, jasný?" odsekne. „Šel jsem pak sám do hospody, nechtěl jsem ji vidět."

„Sám?"

„Jo," ušklíbne se. „Ale pak jsem měl výčitky, tak jsem šel do- AU! Do prdele, Weasleyová!"

Praštím ho přes hlavu, pěkně tvrdě.

„Ty hnusnej, nevěrnej, prolhanej šmejde!"

Tváří se upřímně vyděšeně. „Co máš za problém? Takhle ti nehrabalo od té doby, co jsi byla těhotná!"

„Vím, že jsi Daisy podvedl!"

Teď se tváří zmateně, ale to mě nepřesvědčí.

„O čem to mluvíš?"

Ztěžka si povzdychnu. „Včera v noci jsme tě sledovaly, místo té párty, a barman v Prasečí hlavě nám řekl, že jsi odešel za ruku s nějakou ženskou!"

„Sledovaly jste mě? Ježíši."

„Víc k tomu neřekneš?" zafuním. Jsem na něj tak hrozně naštvaná.

„Kurva, Rose, nepodvedl jsem Daisy! Jsi normální?"

„Tak proč ses vodil za ruku s nějakou lacinou motáckou štětkou?" Přidala jsem motáka pro efekt. Doufám, že to zabralo.

„Jestli to vážně musíš vědět, trochu jsem se opil a flirtoval jsem s ní, ale vzpamatoval jsem se, když jsme vypadli od Prasečí hlavy."

„Ále, jak příhodné," odfrknu si.

„Do hajzlu, proto Daisy odešla? Myslí si, že jsem ji podvedl?"

„No, vzhledem k tomu, že jsme tě sledovaly spolu, tak bych řekla, že asi jo."

Přechází po kuchyňce, ruce za hlavou. Nechápu, proč se o ni najednou tak stará. Posledních pár týdnů to spíš vypadalo, že už mu na ní vůbec nezáleží.

„To je prostě klasická Rose Weasleyová!" vybuchne.

„Co to má společného se mnou?" ušklíbnu se.

„Ale prosím tě, stalking? To byl určitě tvůj nápad. Vsadím se, že to kvůli tobě si myslí, že ji podvádím!"

Pravda, stalking byl původně můj nápad. „Ne, na to, že ji podvádíš, přišla úplně sama," řeknu mu.

Založí si ruce na hrudi a přijde blíž. Napodobím jeho postoj a neustoupím. On mě rozhodně nezastraší.

„Já bych nikdy nikoho nepodvedl, Rose," řekne pevně. „Nemůžu uvěřit, že by sis to zrovna ty, ze všech lidí, o mně myslela."

Zírám na něj skoro minutu, ani nemrkám. To nemůže myslet vážně. Prostě nemůže. Jak mi vůbec může něco takového bez mrknutí oka říct?

„To myslíš vážně?" ušklíbnu se nakonec. „Já jsem někdo, kdo úplně přesně ví, jak moc jsi schopný podvádět."

To zapomněl, jak v šestém ročníku chodil s Dom? On může za to, že je z ní dneska takový cynik. Věřte nebo ne, před Scorpiem Dom skutečně trochu věřila v lásku až do smrti. Zatímco tvrdil, že je do ní zamilovaný, několikrát políbil mě.

A políbil mě, i když už byl ženatý! To se mu vzpomínka na svatbu Ala a Jenny úplně vykouřila z hlavy? Nebo na to, jak se mi opilý objevil v bytě a žádal mě, abych s ním žila?

„Myslím, že bych nepodvedl Daisy," řekne tiše. „Nikdy jsem ji s nikým nepodvedl... kromě tebe."

„Jdi najít svou ženu," odpovím jízlivě. „Já jdu zpátky do práce."

S tím opustím kuchyňku a vrátím se ke stolu, kde Hazel ještě pořád telefonuje s Gladys, očividně si šeptají o mně. Když Scorpius projde okolo při cestě z nemocnice, ani nevzhlédnu.

*

„Rose, dej si ještě brambory, ano?"

„Ne, díky, mami, jsem plná -"

Dřív, než to stihnu doříct, pleskne mi do talíře tři další lžíce kaše. To už je můj čtvrtý přídavek. Nechtěla jsem ani druhý.

„Ještě mrkev?"

Tentokrát ani nemusím odpovědět, protože už se mi na dost plném talíři nakupily další mrkve.

„Rone, brambory?"

„Dhík er-mio-o,"odpoví táta s plnou pusou. Pro něj už je to pátý přídavek. Nechápu, jak je možné, že ještě není obézní. Hádám, že schopnost krmit ho tak jako jeho vlastní matka, byla jediná vlastnost, kterou táta po svojí budoucí ženě požadoval. Je fuk, že máma je nejspíš nejgeniálnější čarodějka svojí generace, nekouká se na ni špatně a všeobecně je to báječná osoba.

„Přinesu ještě další, ano?" zeptá se mamka, pobíhá po kuchyni a přivolává další brambory. „Aidane, dal by sis ještě?"

„Vybuchnu!" vykřikne Aidan. Taťka ho pyšně poplácá po rameni.

Mamka je očividně nervózní. Celý večer krmí mě, Aidana, tátu a Huga, ale sama nesnědla nic. Tohle dělá, když je neklidná - zabaví se domácími pracemi, vařením nebo papírováním, aby odvedla myšlenky od toho, co ji trápí.

Zítra budou volby.

Zajímalo by mě, jestli strýček Percy taky cpe svým dětem do krků jídlo. Bůh ví, že Lucy by trochu vykrmení jen prospělo. Naopak Molly ne. Ta se poslední dobou krapet zakulacuje.

„Hermiono, sedni si," řekne jí táta, i když nemá šanci.

„No tak, nemám čas, musím dostat tenhle jablečný koláč do trouby," řekne rázně.

„Mami, dřeš se jako domácí skřítek," řekne Hugo. Taková přirovnání není dobré používat před mamkou, taky po něm střelí ošklivý pohledem.

„Musíš se uklidnit, mami," zkusím to na ni rozumně, jako ženská k ženské. „Volby jsou zítra, teď už nemůžeš udělat víc. Snaž se trochu uvolnit."

Stejně tak bych mohla mluvit do zdi. Možná by to zaregistrovala spíš.

„Proč se babička zbláznila?" zeptá se Aidan. Táta na něj zavrtí hlavou, jako kdyby ho učil, že nemá pokládat otázky očividně šílené ženě. Řekli byste, že to už bude vědět, když má za matku mě a tak.

„Nemáš důvod být nervózní, mami," řekne jí Hugo.

„Už o tom nebudeme mluvit!" rozkáže mamka. „Tak, kdo si dá ještě brokolici?"

Dneska tu všichni zůstáváme, abychom mamku podpořili. Až do vyhlášení výsledků se chce držet stranou, mimo veřejnost. Samozřejmě se zítra bude muset nechat obligátně vyfotit při vhazování volebního lístku do urny a my všichni budeme muset jít s ní, abychom vypadali jako semknutá, milující a podporující rodina. A pak, pozítří, se budeme muset sejít znovu na veřejném sčítání hlasů.

„Já chci volit!" stěžuje si Aidan.

„Budeš muset počkat, až ti bude sedmnáct," vysvětluje mu Hugo.

„Přeju si, aby mi bylo sedmnáct!"

„Dávej pozor na to, co si přeješ, dítětem jsi jen jednou" varuje ho táta. Všimli jste si někdy, jak tátové s postupujícím věkem začnou filozofovat?

Když si mamka konečně sedne, má pomalu zaděláno na tik. Prochází si papíry, okusuje si nehty a celkově se chová dost labilně. Vynadá Hugovi za to, že zvýšil hlasitost televize, i když ji přes to její poklepávání nohou o dřevěnou podlahu sotva slyšíme. Dokonce sykne na Aidana, když se zeptá - ano, zeptá - jestli by už mohl jít do postele. Táta ho vezme nahoru, aby mu přečetl pohádku, a já zkontroluju telefon.

Pořád žádná upozornění. Žádné volání. Žádné zprávy.

Ne, že bych něco čekala, možná snad jedině od Jenny nebo Dom. Nebo snad Ala.

Ale kde nic, tu nic. Nejsem si jistá, jestli už se Daisy vrátila domů ke Scorpiovi, a ani jsem se neptala. Jen myslet na něj mě v posledních pár dnech rozčiluje. Nikdy jsem ji s nikým nepodvedl... kromě tebe. Jako kdyby to bylo nějak lepší. Jako kdyby nevěra byla v pohodě, pokud je to s ex. Popravdě myslím, že to je ještě o dost horší. Polibek mezi mnou a Scorpiem znamená o hodně víc, než mezi Scorpiem a nějakou náhodnou známostí v hospodě. Daisy by zabilo, kdyby se doslechla něco z toho, co o ní Scorpius za jejími zády říká. A pak by na oplátku zabila ona mě.

Zatímco se mamka zaměstnává novým úklidem kuchyně po původním úklidu po večeři, někdo zaklepe na vchodové dveře. Dojdu tam, protože Hugo se zrovna dívá na fotbal a křikem nadává na Manchester United, přestože nahoře se pokouší usnout moje šestileté dítě.

Je to strýček Percy.

„Dobrý večer, Rose," řekne rezervovaně. „Je tvoje matka doma?"

„Ehm, jo," odpovím. Jsem trochu v šoku, že přišel. Od té doby, co se seběhl celý tenhle ministerský blázinec, s taťkou nevychází moc dobře. „Pojď dál."

Zatímco taťka má hlavu plnou hustých rudých vlasů, strýčkovi Percymu jich zbylo jen málo. Táta říká, že začal plešatět už před třicítkou. Taky nosí brýle s tlustými obroučkami, díky čemuž jeho oči vypadají ještě větší, než jsou. Z naší rodiny vypadá rozhodně naprosto nejnudněji, na paty mu šlape jen jeho nejstarší dcera.

Hugo vzhlédne od fotbalového zápasu a nezúčastněně strýčka Percyho pozdraví. Pak zvedne obočí směrem na mě. Oba jsme hodně zvědaví, kam tohle povede.

Mamka vpadne z kuchyně do obýváku a nadskočí, když si všimne, že kdo to v domě přibyl.

„Percy!" vykřikne.

„Hermiono, jen jsem se stavil na otočku," pronese obchodním tónem. Vždycky se mi zdálo, že ať strýček Percy řekne cokoliv, zní přitom jako totální kretén. „Je mi vskutku nepříjemné být s tebou a Ronem na kordy."

Vidíte?

„Ano, tedy..." mamka se zarazí. „Vládlo jisté napětí."

„Přišel jsem ti jen popřát hodně štěstí v zítřejších volbách. Nakonec, jsme víc než jen soupeři. Pořád jsme rodina."

Hugo si strčí prsty do pusy a vydá pár dávivých zvuků. Já musím potlačit smích.

„Ano, to jsme," připustí mamka. Potřesou si rukama jako skuteční političtí velikáni. Jako vážně, tohle je moje rodina. Ani nežertuju. Občas si říkám, jestli jsem si to všechno nevymyslela. Ale jsem si celkem jistá, že je to skutečné.

Táta uložil Aidana do postele. Cestou ze schodů očividně ztuhne, jakmile uvidí strýčka Percyho. I když myslím, že všem se nám ulevilo, že nepřišel s tetičkou Audrey.

„Rone," přistoupí k němu Percy. „Přišel jsem, abych trochu uvolnil napětí mezi našimi rodinami. Vím, že s Audrey je občas těžké vyjít-"

„No, to je teda mírně řečeno," vyhrknu a vysloužím si mamčin nakrknutý pohled.

„Ano, tedy..." pokračuje Percy očividně nesvůj, „chci se jen omluvit za to napětí a popřát Hermioně hodně štěstí na zítra."

Taťka je zvláštní člověk. Nedá se odhadnout, jak na tohle zareaguje. Na jednu stranu by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby Percyho praštil do obličeje a vyhodil ho z domu. Na druhou stranu...

Táta mu potřese rukou a řekne: „Díky."

Strýček Percy zůstane na šálek čaje a trochu planých řečí o věcech, které naprosto nesouvisí s volbami. Zmíní se o Jamesovi, ptá se, jestli se nám z dovolené ozval, a my neohrabaně změníme téma. Možná teď s Percym vycházíme lépe, ale jeho část rodiny o Jamesových problémech rozhodně vědět nemusí. Nemůžeme riskovat, že se o tom dozví tisk.

Další den jdeme jako rodina na Ministerstvo kouzel volit. Potkáme spoustu známých tváří, včetně pár spolužáků z Bradavic; Mark Matthews, Jamesův starý kamarád se mě ptá, jak se James má, a já se vytasím s tou samou lží o dovolené. Babi Molly a dědeček tu jsou taky, ale neřeknou mi, koho volili. Hádám, že děda volil mamku, ale u babi Molly je to těžší.

„Mám je ráda oba stejně," tvrdí babi Molly.

„To není o tom, koho máš radši, babi," poznamená Hugo, „ale o tom, kdo se na tu práci víc hodí."

„I tak, nesmím si vybírat oblíbence!"

Pak si všimnu známé tváře, se kterou jsem tak úplně nepočítala.

„Do hajzlu," syknu si pro sebe, ale babi Molly mě naneštěstí slyšela, a vynadá mi jako děcku. Je docela děsivá, takže se omluvím.

Tom si povídá s mamkou. Začnu panikařit. Každý centimetr těla se mi zpotí - potí se mi doslova i zadek. Najednou si až moc uvědomuju svoje ruce a nohy a nemůžu přijít na to, co s nimi dělat. Co to se mnou je? Je to jenom chlap. Jenom jeden právní zástupce. S hezkýma vlasama. Ale nosí ošuntělé oblečení a vypadá jako bezdomovec. Neměla bych se potit kvůli právníkovi, co vypadá jako bezdomovec.

Zhluboka se nadechnu, a rozhodnu se jít k nim. Nevidím důvod, proč bych neměla. Tom a já jsme teď nakonec známí a je to rozhodně zdvořilé. Toma můj příchod zjevně vůbec nerozhodí. Já jsem ze sebe málem vypotila každý mililitr vody, a on je... v klidu.

„Rose, tady jsi," usměje se na mě mamka. Zjevně je pořád napjatá, protože v očích se jí usadil lehce šílený výraz.

„Ahoj, Rose," pozdraví mě Tom přátelsky. Neodpovím, ale střelím po něm zmateným pohledem. Ahoj, Rose. Vážně? Ahoj, Rose. Co s tím jako mám dělat?

„Ach, támhle je Timothy, měla bych ho jít pozdravit," omluví se mamka a odběhne.

Tom se netváří, že by mu to bylo nepříjemné. Mělo by mu to být nepříjemné, ale není. Jako kdybychom se před týdnem uprostřed Příčné ulice asi deset minut neobjímali.

„Tak, koho jsi volila?" ušklíbne se.

„Ahoj, Rose!" napodobím hluboký mužský hlas. Nebo aspoň moji verzi mužského hlasu. „Takže, koho jsi volila?"

Teď už vypadá, že mu to nepříjemné je. Mise splněna.

„Tys měla mrtvici?" zeptá se Tom

Najednou si uvědomím, jak pitomě to zní a jak pitomě tudíž vypadám. Objali jsme se. Jakože objali, objímám i Dom. Objímám svoji mámu. Objímám Ala a Jenny. Proč jsem si z tohohle objetí vyčetla něco víc?

„Jo," rozhodnu se. „Musím jít najít Barneyho."

Nevím, proč mi v hlavě jako první vyskočilo zrovna jméno Barney, ale odspěchám toho imaginárního kluka hledat. Naštěstí musím zmizet na lektvary, takže už neriskuju, že na Toma znovu narazím. A když budu mít kliku a budu šikovná, už na něj nemusím narazit nikdy.

No, právě jsem to oficiálně zakřikla.

*

Výsledky voleb budou zveřejněny další den v šest hodin. Na ministerstvu se pro vítěze uspořádá vítězný večírek, a ať tak nebo tak, já na něj budu muset. Nemůžu si na sčítání vzít den volna, takže poslouchám rádio v práci, abych zjistila výsledek.

A výsledky jsou konečně tu!" oznámí moderátor a my se na židlích narovnáme. Gladys zesílí rádio. „Příští ministryní kouzel se s šedesáti čtyřmi procenty hlasů stává Hermiona Weasleyová."

„Panebože!" vyjeknu nadšeně. Moje matka je ministryně kouzel! Gladys, Hazel a Linda hlasitě oslavují, a dokonce se zastaví i pár léčitelů, aby přese mě mamce poslali gratulaci. Snažím se jí dovolat, ale má pochopitelně obsazeno.

A pak uslyším mámin hlas z rádia, pronáší svou vítěznou řeč. Začne zmínkou o Percym a pogratuluje mu k velmi dobré kampani. Představuju si, jak tetička Audrey někde právě vzteky kope do dětí. Doufám, že do vlastních.

Z práce zmizím na minutu přesně v půl sedmé a jdu se nachystat na večírek k vítězství. Aidan je dneska s Dracem a Astorií, protože všichni mí ostatní kouzelničtí známí jdou na večírek. Tohle ale nebude jako večírek strejdy George v Kratochvilných kouzelnických kejklích. Bude to daleko víc nóbl a snobské. Takže se musím obléct fakt formálně.

A protože vím, že nejspíš večer potkám jak Scorpia, tak Toma, doopravdy vynaložím snahu. Přijde mi to už strašně dlouho, co jsem se doopravdy snažila. Vlastně jsem se nesnažila ani kvůli svatbě Ala a Jenny. Až moc jsem se zaměstnala jejími přípravami a na vlastní kašlala.

Vezmu to fakt z gruntu. Na obličej si dám masku a natočím si vlasy. Pak si masku smyju a vyčešu si vlasy nahoru. Potom si nanesu make-up, oční stíny atd. Pro Dom je tohle tak akorát typická příprava na páteční večer, ale já mám pocit, že jsem možná nejhezčí, co jsem kdy v životě byla. Ach, sladký život svobodné matky.

Šaty mám v krémové barvě. Mám je doma už věky, ale nikdy jsem neměla kam si je vzít. Na dlouhé róby je příležitost jen málokdy. Dřív jsem si představovala, že jestli někdy se Scorpiem spontánně utečeme, abychom mohli být spolu, obleču si je na sebe, až se budeme brát. Ale on se místo toho oženil s někým jiným a já a moje šaty jsme nikdy nedostaly příležitost se předvést. Parchant.

Dokonce použiju i čtyřiadvacetihodinové samoopalovací kouzlo z Týdeníku čarodějek. Až tak daleko jsem ochotná zajít. Musím říct, že se ze mě vyloupla docela kočka.

Dom přiletaxuje, abychom vyrazily na Ministerstvo, a jakmile ji uvidím, mám pocit, že ve srovnání s ní mám na sobě papírový pytel. Má dlouhé, šeříkové saténové šaty a vypadá naprosto úžasně. Mám vážně chuť ji praštit.

„Ach, Rose, vypadáš báječně!" zvolá.

„Jo," zamumlám.

„Co je?" zeptá se naštvaně. „Jestli zase začneš s těma svýma sebekritickýma řečma, vysklím tvojí hlavou okno."

No, jakmile řekne něco podobného, najednou už zdaleka nevypadá tak elegantně.

„Tak pojď, máme se potkat s Brianem u vchodu pro mudly," řekne a zkontroluje se v zrcadle na chodbě. „Je hrozně nadšený, že uvidí opravdické Ministerstvo kouzel. Je to, jako když jsme Ala tenkrát vzaly do letadla."

Přemístíme se do Londýna a u telefonní budky se setkáme s Brianem. Má na sobě smoking a s úžasem se dívá na Dom; ona vypadá úžasně vždycky, ale dneska je jako bytost z jiného světa. Fakt nesnáším, že ji mám ráda. Nesnášet ji úplně by bylo daleko snazší.

Jak sjíždíme na ministerstvo kouzel, Brian vypadá, že se počůrá nadšením. Všude visí obrovské plakáty mamky a já můžu prasknout pýchou. Dom a já zapózujeme pro vstupní fotky, a pak odspěcháme najít Ala a Jenny. Dom a Brian začnou ohnivou whisky - řekla bych, že trochu brzo - a ona mu mezitím vykládá o různých odděleních.

„Rose!" vyjekne Jenny, když mě uvidí. „Vypadáš nádherně!"

Jenny je oblečená v červeném, což je na ni dost odvážné. Vážně jí to sluší. Měla být nebelvírka.

„Ty taky," obejmu ji. Al má na sobě černý slavnostní hábit, vypadá velmi elegantně. Je to zvláštní, když se kolem nemotá James. Vždycky do těchhle akcí vnášel legraci.

„Viděly jste Audrey?" uchechtne se Al. „Tváří se, že Percyho zabije."

Rozhlédnu se a hledám v davu Audrey. Má na sobě žlutou, takže není těžké ji zahlédnout. Vypadá, jako by jí někdo vyvraždil rodinu. Naproti tomu Percy se tváří klidně, třese rukama kolegům okolo a konverzuje s nimi.

„Už jsi to slyšela?" zasměje se Jenny. „Percy volil Hermionu!"

„Cože?!" vykřikneme s Dom ve stejnou chvíli.

„Proč by volil mamku?" zvolám. „Po tom všem, co se stalo?"

„On nikdy nechtěl být ministr," řekne Al. „Chci říct, my všichni jsme to věděli, ale víš, jak dovede být paličatý. Myslím, že neodstoupil hlavně ze strachu z Audrey. Ale tátovi řekl, že volil Hermionu, a Audrey to zaslechla..."

„Molly brečela," dodá Jenny. „Bylo to k popukání."

Sedneme si k jednomu z velkých kulatých stolů umístěných okolo foyer Ministerstva. Všechny jsou zdobené bílými ubrusy, svícny a květinami. Je to skoro jako svatba, ale ještě daleko formálnější. Brian není zvyklý na účinky ohnivé whisky, takže se rychle ztříská. Nemá ale hroznou opici. Jen mluví mnohem víc než obvykle.

Molly a Lucy se k našemu stolu nepřipojí. Teddy a Victoire ale ano, a taky Hugo, Louis, Fred, Roxie a Lily. Mám pocit, že Audrey pohrozila Lucy, ať si k nám nesedá; Molly bude rozhodně kvůli porážce jejího otce zahořklá, ale Lucy je to docela jedno. Hugo a já musíme jít zapózovat na fotky s mamkou a taťkou, ale potom už si můžeme svobodně užívat večer s našimi milovanými bratranci a sestřenicemi.

„Do hajzlu, sakra sakra sakra!!" sykne na mě Lily, když se vrátím z focení. Popadne mě za paži a odtáhne mě do koupelny. Když si Dom všimne toho zmatku, následuje nás.

„Co to s tebou sakra je?" zeptám se, když dojdeme do koupelny. Nějaká žena si tam myje ruce a Lily čeká, až s tím skončí. Nicméně ženě to docela trvá...

„Myslím, že už jsou čisté!" vybuchne Lily a žena uraženě odšustí z koupelny. Vidíte, jako dceři Harryho Pottera Lily tyhle věci prochází?

„Jsi v pořádku, Lily?" zeptá se Dom.

„Je tu Lysander," řekne v panice.

Dom a já si vyměníme pohled. Dom se ušklíbne.

„A?" řeknu, a snažím se znít taktně.

„A..." Lily se zarazí a rychle se rozhlídne, „ a okolo Vánoc jsme se spolu vyspali a já jsem mu neodpověděla na dopisy!"

Dom málem spadne čelist na podlahu. „To jako fakt?" směje se. „Malá sladká Lily a Lysander? Jak to, že jsme o tom ještě neslyšely?"

„Ale, Dom, prosím tě, neříkej to nikomu!" zaprosí Lily. „Utajili jsme to..."

„Očividně," přidám se, „ale s tebou a Lysanderem je vždycky všechno na tajňačku. Aspoň jsi, když se to stalo, nechodila s Lorcanem... nebo jo?"

„Ne!" vyjekne Lily. „Ale stejně, je to tak trapný! Nemáš vůbec tušení!"

Nemám tušení? Nejradši bych ji propleskla. Já jsem trapno vynalezla.

„Prostě si s ním promluv," navrhne Dom. Lily po ní střelí jízlivým pohledem. „Anebo ne..."

„Já vážně nevím, co čekáš, že ti řekneme. Chceš, abychom tě ukryly, nebo co?" řekne v žertu. Lily vypadá, jako že to zvažuje. „Hele, dělám si srandu, jasný?"

„A Lorcan je tu taky," zasténá Lily. „Vážně nechci vidět ani jednoho z nich, vždycky je z toho takové drama..."

Nechci poukazovat na to, že jak to vypadá, to drama z ničeho tu vytváří ona. Bylo by pěkně pokrytecké to tvrdit, protože já dělám přesně to samé s Tomem. Kterého jsem ještě dneska neviděla.

Jakmile s Dom Lily uklidníme, vrátíme se k našemu stolu, kde už sedí Scorpius a povídá si s Alem a Fredem. Trochu jsem čekala, že tam bude, takže to pro mě není šok. Držím hlavu zpříma a posadím se na svoje místo s předstíráním, že mezi námi není nic trapného. Aspoň ne víc, než obvykle.

Ale všimnu si, že je tu sám. Daisy nikde nevidím.

„Ahoj," pozdraví Scorpius mě a Dom.

„Ahoj," odpovím zdvořile.

Zírá na mě a mě to znervózňuje. Taky vypadá dobře. Společenský hábit mu sluší. Odvrátím pohled a rozhodnu se, že bude nejlepší se do toho znovu nepouštět.

„Takže, co že jsi to říkal, že Daisy dělá v Americe?" pokračuje Jenny v konverzaci se Scorpiem, kterou začali, zatímco jsme byly v koupelně.

„Je tam obchodně," odpoví nervózně. „Za pár dní bude doma."

„Je to docela náhlé, takhle zvednout kotvy," podotkne Roxie.

„Jo, to jednání bylo na poslední chvíli," lže Scorpius. Jestli tvrdí, že bude doma za pár dní, určitě s ní musel mluvit. Nebo si prostě jen vymýšlí výmluvy. Možná ho opustila.

Zamířím k baru a objednám si drink. Budu ho potřebovat, jestli mám celou noc poslouchat Scorpiovy řeči o Daisy. A když už tam jsem, samozřejmě narazím na toho druhého chlápka, kterému se snažím vyhýbat. Nnajednou si připadám osvobozená; nic dalšího už mě trápit nemusí.

„Rose," přivítá se se mnou Tom mile, jako kdybych ho včera směšně neparodovala a neutekla.

„Ahoj, Tome," odpovím, tentokrát se rozhodnu být právě tak vyrovnaná a elegantní jako moje šaty a šperky. Nedovolím mu, aby mě rozhodil. Dneska jsem nóbl dáma.

„Vypadáš..." zarazí se a prohlédne si mě od hlavy k patě, „překrásně."

„Ach."

Rose, musíš říct něco lepšího než ‚ach'.

Cokoliv.

„Ty taky."

Do hajzlu. Právě jsem mu řekla, že je překrásný. Až budu s mamkou chvilku o samotě, musím se zeptat, co přesně kouřila, když mě čekala.

„Ehm, chci říct, tvůj společenský hábit je hezký," řeknu. Nejspíš je to ten samý, co měl na párty v Kratochvilných kouzelnických kejklích, ale totálně nevím, co jiného říct.

Trochu se zasměje. „Díky?"

„Nemáš zač?"

Barman mi podá sklenici vína, kterou jsem si objednala, a já si jdu sednout zpátky.

„Ahoj, Tome," řekne Tom vysokým hlasem. Otočím se k němu. On mě paroduje. „Nemáš zač!" řekne tím samým tónem.

„Vážně?" odvětím suše. „ Vážně se tu chceš pouštět do tohohle?"

„Co s tebou včera bylo?" zazubí se.

„Co se mnou bylo?" zopakuju znechuceně. Ale nevím, co jiného říct. Sama nevím, co to se mnou bylo.

„Máš se mnou problém?" zeptá se upřímně.

„Ale ne," řeknu sarkasticky. „Víš, u každýho, koho v Příčné ulici obejmu, očekávám, že mě pak bude týden ignorovat-"

„Aha, už to chápu," odvětí Tom samolibě. „Máš pocit, že jsem ti dal košem."

Totálně dotčená se otočím a odkráčím, ale on mě sleduje a odchytne mě nedaleko stolu s mojí rodinou a Scorpiem. Ano, protože tenhle večer doteď nebyl dostatečně trapný. Díky, Tome.

„No tak, Rose!" zasměje se. Je tak otravný. Nemyslím, že by mě kdy kdo takhle štval, snad ani Scorpius. „Na moji obranu, ani ty ses mi neozvala."

To mě nenapadlo, ale pořád jsem moc naštvaná, než abych to zvážila.

„Pokouším se nekontaktovat lidi, které nesnáším," odpovím.

„My oba víme, že ke mně nenávist necítíš," řekne domýšlivě.

„Chceš se vsadit?"

Nakloní hlavu na stranu, odhaduje mě. Těkám pohledem všude, jen ne do jeho očí. Jsou vážně krásné.

„Věděl jsem, že když se ti neozvu, přijdeš na to, co ke mně cítíš," řekne. „Minule mi přišlo, že jsi z toho trochu zmatená. Ale teď už je docela zjevné, že se ti líbím."

Nevěřícně se zasměju. „Líbíš? Tys nedával pozor?"

„No tak, proč by ti jinak záleželo na tom, jestli se ti ozvu nebo ne?"

Nesnáším, jak dobrý je v dohadování se. Pokusím se znovu odejít, ale on mě zastaví.

„Líbíš se mi, Rose," řekne mi vážně. „Doopravdy."

Podívám se k našemu stolu. Jenny a Dom na nás zírají a rychle uhnou očima, když si všimnou, že se dívám. Al a Scorpius někam odešli. Roxie něco říká velice neklidné Lily. Brian je ještě opilejší než předtím.

„Hele, Tome, ani nevím, kde začít-" Než se můžu pustit do detailů mého směšně komplikovaného života, Tom se ke mně nakloní a políbí mě. Je to jen krátký polibek, protože všude kolem jsou lidé, ale pořád je to polibek. Pak mě vezme za ruku a odvede mě ven, daleko od zvědavých očí mých přátel a rodiny.


30. kapitola - Kandidáti



Still Delicate

Překlad: Alichay

Betaread: Ivet, Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=399163



Kapitola 30 - Kandidáti


Sedím v čekárně v Centru pro odvykání závislosti na lektvarech. Voní to tu jako u svatého Munga, po dezinfekci a chmurách, i když je to tu přece jen o trochu pohodlnější. Sedím na měkkém gauči meruňkové barvy, listuju dva měsíce starým číslem Týdeníku čarodějek a čekám, až mě sestra zavolá. Naproti mě sedí dáma, hádám okolo čtyřicítky, a zvědavě mě okukuje. Ví, kdo jsem. Znám ten pohled; takhle se na mě dívají skoro celý můj život.

„Slečno Weasleyová, už můžete dovnitř," řekne mi mladá sestřička měkce, jako kdybych byla na smrtelné posteli. Všichni tu mluví tichým, klidným tónem. Přijde mi to děsivé a znervózňující. Jsem zvyklá na hádky a křik ve všech aspektech života.

James má pokoj jen pro sebe. Je velmi světlý se stěnami v krémové barvě, žlutým přehozem na posteli a všude stojí lampy. Jako všechno tady je to pěkně děsivé. James sedí na židli u okna, nohy má položené na konferenčním stolku a čte si knihu.

Jakmile ho uvidím, vyhrknou mi z očí slzy, což mi přijde naprosto ponižující.

Ne, že by vypadal tak špatně. Naopak, vypadá báječně. Nabral zpátky všechna ta kila, která za poslední měsíce ztratil, vlasy má trochu víc upravené a konečně se oholil. Z mojí reakce se zdá vážně vyděšený. Vypadá přesně jako ten starý James, ale není to ten starý James.

Čte knihu.

James Potter.

Je to stejné jako představa Molly při sexu: zvrácené, špatné a znepokojující.

„Ježíši, Zrzko," řekne James pobaveně. „To fakt vypadám tak blbě?"

Když mi konečně zase řekne Zrzko, spraví mi to náladu. Vážně jsem si neuvědomila, jak moc mi chyběl. Mám problém ze sebe vůbec něco dostat.

Odloží knihu, překříží si ruce na prsou a zadívá se na mě. „Víš, můžeš si i sednout."

Posadím se na jeho žlutou postel a otřu si slzy. Tohle na mě rozhodně jednou vytáhne.

„Jak ti je?" zeptám se jemně.

„Jdi do hajzlu," odvětí upřímně.

„... Prosím?"

„Každý, s kým jsem za posledních pár týdnů přišel do kontaktu, se mnou mluví, jako kdybych měl nějakou nevyléčitelnou nemoc; terapeut, léčitelé, rodiče... Mám pocit jako by mi byly čtyři, sakra. I Laura je na mě milá, což je fakt divný. Je mi fajn. Byl jsem idiot a zasloužím si za to pořádně nakopat, ale jak se zdá, nikdo se nemá k tomu mě trochu seřvat," vyjede James, vstane a začne přecházet po pokoji. „Všichni tu melou něco o „léčbě láskou", to je taková snůška keců! Spoléhal jsem na to, že zrovna ty mi to nandáš, Zrzko, v tom seš nejlepší! Fakt jsi mě zklamala."

Cítím, jak ve mně bublá potlačovaný vztek, ale nechci ho na něj vypustit. Ještě je křehký. Nevím, jak daleko můžu zajít.

„Nechci ti to nandat, Jamesi. Jsem prostě ráda, že se ti daří dobře."

James se teď tváří trochu vyděšeně. Vypadá přesně tak, jak jsem se cítila, když jsem ho viděla číst knížku. Tohle místo očividně dělá s lidmi divné věci.

„Nechceš mi to nandat," řekne prázdně. „Vážně. I když jsem vám všem celé měsíce lhal? I když jsem se ke všem choval jako fracek? I když jsem prošvihnul narozeniny tvého syna, nebyl jsem tu pro Ala, když Jenny potratila, šel jsem Scorpiovi za svědka-"

„FAJN!" vybuchnu. „Choval ses jako naprostý, totální IDIOT! Co sis myslel? Mohli tě vyhodit z famfrpálového týmu, je to zázrak, že to neudělali! To, cos provedl, bylo zbrklý, pitomý a nelegální - copak nikdy nedospěješ?

„No vidíš, přesně o tom mluvím-"

„Brát lektvary! Dobře víš, jak je to nebezpečný!" Nedokážu přestat. Věděla jsem, že to tak dopadne. „A zase se zaplést s Laurou Phelpsovou? Máš v tý směšně velký hlavě aspoň kousíček mozku? Jak to, že když se vy dva dáte dohromady, někdo se vždycky málem předávkuje lektvary?"

„Já vím, já-"

„A ani mi nepřipomínej Ala a Jenny! Vždycky tě ve všech tvých pitomostech plně podporovali a ty sis nemohl vytáhnout hlavu ze zadku na JEDINÝ DEN, abys jim pomohl dostat se z jejich těžkostí! Je to tvůj bratr, Jamesi!"

„Já vím a mrzí mě to-"

„Mrzí!" zasměju se maniakálně. „Jo, tak pak je všechno v pořádku. Tebe to mrzí. Tím se to všechno napraví! Mohl jsi umřít, Jamesi!"

„Ale neumřel jsem!"

„Ale co kdyby? Co kdybys umřel? Co bych asi dělala? Jsi z nich nejlepší! Ale seš pitomej idiot!"

James se zaculí. Tenhle úsměv jsem neviděla už tak dlouho, takže vstanu z postele a obejmu ho.

„Myslíš si, že jsem z nich nejlepší?" řekne okázale, když se doobjímáme.

„Sklapni," odpovím a dojde mi, jak velká chyba je Jamesovi jakkoliv zalichotit.

„Lepší než Zlatíčko Al? A Dom?"

„Jsi jediný, kdo mě nesoudí."

Zasměje se a posadí se zpátky do křesla u okna. I když je tohle místo děsivé, divné a cizí, nemůžu se vzpamatovat z toho, jak moc mu pomohlo. Ve tváři má zase barvu a v očích mu vidím tu rošťáckou jiskru, která se ztratila někde v jeho závislosti. Vypadá líp.

„Říkají, že v pátek budu moct domů," řekne mi James.

„To je skvělé," odvětím upřímně.

„Takže bys mě měla varovat před vším, co mě čeká," pokračuje. „Bez urážky, Zrzko, nevypadáš moc dobře. Co se dělo?"

Uhnu pohledem a přemýšlím, odkud začít. Nejsem si jistá, kolik mu může říct, aniž bych vypadala naprosto sebestředně.

„No tak. Vím, že chceš mluvit o Scorpiovi. Do toho," popostrčí mě James.

A tak začnu. Vyprávím mu, jak si Scorpius a Daisy prochází obtížným obdobím, už od té doby, co Daisy omylem dala Aidanovi buráky a on na ně měl alergickou reakci. Vyprávím mu o té noci, kdy jsme se s Daisy vydaly Scorpia sledovat a zjistily, že v hospodě sbalil holku. Vyprávím mu, jak Daisy Scorpia dočasně opustila a jak jsem se ho pokoušela ignorovat po celý mamčin vítězný večírek, což bylo před třemi dny. A nakonec mu řeknu i o svém dnešním ranním rozhovoru se Scorpiem...

*

Scorpius se ráno zastavil u mě v bytě, aby pohlídal Aidana, než si odskočím za Jamesem. Aidan si chtěl spíš hrát s Ollie, kterou už docela dlouho neviděl. Většinou ji nechávám u Teddyho a Victorie, kde má dost prostoru na pobíhání a hraní s ostatními zvířaty, ti dva ji mají moc rádi. Teď jsme ji měli doma po skoro dvou týdnech. A zvířata samozřejmě v myšlenkách šestiletého děcka vždycky trumfnou rodiče, takže Aidan sotva zaregistroval, že tu Scorpius je.

Zatímco si Aidan a Ollie hrají v obýváku, Scorpius a já si v kuchyni promluvíme. Je mi jasné, že to bude jeden z ‚těch rozhovorů', těch, co vždycky neodvratně končí buďto hádkou, nebo polibkem. Nebo obojím.

„Daisy je zpátky," začne. „Byla v Americe. Kvůli práci."

„Jasný," odpovím. „A?"

„Šla tam na pohovor," pokračuje. „Sídlí tam společnost, která navrhuje famfrpálová košťata speciálně pro Las Vegas. Tam jsme byli v prosinci-"

„Když jste se vzali?" zeptám se jízlivě.

„Jo. Snažili se ji přetáhnout už nějakou dobu. Chtějí, aby se tam přestěhovala."

„No jo, na dojíždění by to měla celkem daleko," odvětím a snažím se vyhnout tomu, co se mi Scorpius pokouší říct.

Strčí si ruce do kapes a sklopí oči k podlaze a já si okamžitě přeju, abych ji před jeho příchodem zametla. „Ona tam chce. Chce, abychom šli oba."

Založím si ruce na hrudi a bezvýrazně na něj zírám. „Stěhuješ se do Ameriky."

„Společnost to prý dokáže nějak zařídit s Aidanem, pravidelně zorganizovat týdenní transatlantické přenášedlo, cokoliv budeme chtít. A až bude starší, mohl by za námi přijet na návštěvu," zvedne ke mně pohled, očima se do mě vpíjí a čeká na moji reakci. Žádnou mu nedám.

„Takže pojedeš. Rozhodl ses."

Vypadá rozervaně a krajně nešťastně. „Řekni, ať nejezdím. Řekni, ať nejezdím, a já nepojedu."

„Na mě to neházej," řeknu mu tak tiše, aby to Aidan neslyšel. „Jestli chceš jet, tak jeď."

„Chceš, abych jel?"

Chci říct, že ano. Chci mu říct, ať odjede za svojí ženou, začít život na místě, kde se vzali, ať mi přestane komplikovat život. To mu chci říct.

„Musím jít," řeknu mu. „Jdu na návštěvu za Jamesem. Promluvíme si později."

*

Jamesovi z mojí historky spadne brada. Jsem ráda, že moje problémy odvádí pozornost od jeho vlastních, ale stejně bych byla radši, kdyby se tyhle kraviny děly někomu jinému. A to jsem mu ani nevyprávěla, jak moc se to všechno zkomplikovalo.

„A co mu teda řekneš?" zeptá se James. „Nemůžeš ho jen tak nechat odhopkat do západu slunce s nějakou krávou!"

Ach Jamesi, tolik jsi mi chyběl.

„Neřekla jsem ti všechno," připustím, načež on zvedne obočí. „Tak trochu s někým chodím..."

Potěšilo by mě, kdyby nevypadal tak šokovaně. To je to vážně tak neuvěřitelné?

„Ty s někým chodíš? S kým?!"

A tak mu povím všechno o Tomovi. Připomenu mu, že Tom byl můj právní zástupce, že jsme spolu maličko flirtovali, že jsme se políbili na mamčině vítězném večírku, a co se dělo potom...

*

Vedle Ministerstva kouzel jsou zahrady. Roste tam spousta zvláštních rostlin, kdysi jsem se učila jejich jména na bylinkářství, ale od té doby už uběhlo tolik času, že si je nepamatuju. Oficiálně jsou tu zahrady na ozdobu a pro pozvednutí morálky zaměstnanců. Neoficiálně je to místo, kam všichni z ministerstva chodí kouřit.

Taky sem chodí účastníci formálních akcí, kteří chtějí trochu soukromí.

Potom, co jsme se na mamčině večírku políbili, mě Tom vzal do zahrad, naštěstí tam bylo prázdno. Posadili jsme se k malému stolku v rohu, přímo pod vrbou.

„Tys mě políbil," svraštím obočí, jakmile se usadíme.

„Jsi všímavá. To se mi na tobě líbí."

„Mohl bys laskavě přestat chytračit?" vybuchnu. „Smí se to vůbec?"

„Co?"

„To, že mě líbáš!"

„Samozřejmě!" rozesměje se, ale najednou úplně zvážní. „Počkej, bylo ti už sedmnáct, že ano? Protože jestli ne, musíš mi to říct..."

„Ale sklapni. Chci říct, ty smíš líbat svoje klienty?"

„Ty nejsi moje klientka," připomene mi. „A vlastně jsem nijak nezjišťoval, co smím a co ne. Tyhle věci mě nikdy nezastavily..." Vrhnu po něm zlostný pohled. „Ehm, nicméně, ano, smím tě líbat."

Na chvilku se nad tím pozastavím. Upřímně, i kdyby řekl, že se líbat nesmíme, nejsem si jistá, jestli by mě to zastavilo. Jak se znám, nejspíš by mě to ještě pošťouchlo. Většinou líbám hlavně lidi, kteří jsou pro mě naprosto zakázaní a nepřípustní.

„Ale... odkdy mě vůbec líbat chceš?" Je mi jasné, že si hraju s ohněm. Velice pohledný muž mě chce líbat a já místo toho zpochybňuju jeho pohnutky.

„Od toho prvního dne, kdy jsi přišla do mojí kanceláře a řekla mi, že bych měl přestat bojkotovat hřebeny," ušklíbne se.

„Očividně sis moji radu k srdci nevzal," odseknu. Mám vážně problém, vždycky urazím každého, hned jak na mě začne být milý. Ale na moji obranu, na hlavě má pořád vrabčí hnízdo.

„Takže jak to vidíš?" řekne, opře se o židli a zkříží ruce na prsou. „Chceš tomu dát šanci?"

„Čemu dát šanci?"

„Chceš se mnou jít na rande?"

Chvilku nad tím pouvažuju. Myslím na Scorpia a na to, kolik času jsem kvůli němu za posledních zhruba sedm let promrhala. Myslím na to, že jsem třiadvacítka s šestiletým dítětem a že se na mě moc velká fronta stát nebude, obzvlášť proto, že jsem sarkastická potvora a taky ne zrovna kráska. Na tomhle světě je jen velmi málo mužů, kteří mě znají v mojí nejhorší podobě a stejně se mnou chtějí chodit. Vlastně tu asi je jenom jeden - rozhodně jen jeden svobodný - a ten sedí naproti mně a čeká, co mu odpovím.

„Tak dobře. Kdy?"

„Kdy...?"

„Kdy chceš jít na to rande?"

Vypadá nervózně, jako kdyby to tak daleko ještě nedomyslel. Možná se mě spíš jen tak obecně ptal, jestli bych „s ním šla", než že by myslel nějaké konkrétní rande.

„Co třeba příští pátek?"

*

„Takže teď mám v pátek rande s Tomem a do toho po mně Scorpius chce, abych mu řekla, že nemá jezdit do Ameriky..."

„A prý, že já mám problémy," povzdychne si James.

„Popravdě bych si s tebou docela vyměnila místo. Trocha klidu v léčebně by mi vůbec nevadila," připustím.

James vyskočí ze židle a začne se prohrabovat jedním z šuplíků. Vytáhne kus pergamenu a brk, zase se posadí a začne psát. „Fajn, takže musíme udělat seznam. Nový chlápek versus Malfoy. Musíme si srovnat kandidáty."

„Jmenuje se Tom."

Na jednu stranu papíru napíše ‚Malfoy' a na druhou ‚Nový chlápek'.

„Odkdy ty píšeš seznamy?" zeptám se.

„Od té doby, co jsem v léčebně a nemám celý den co dělat," odpoví. „Dobře: jednu pozitivní věc o Malfoyovi."

Na chvíli se zamyslím. Asi to není moc dobré znamení, že nemůžu honem přijít na nic dobrého o Scorpiovi. Nic dobrého nám nezbylo.

„Je to Aidanův otec," řeknu. James to zapíše.

„A Nový chlápek?"

„Je dospělý," řeknu s jistotou. I když to nejspíš není stoprocentní pravda, rozhodně je dospělejší než Scorpius.

„A teď, něco špatného k Malfoyovi... kromě toho, že je to Malfoy," zavtipkuje.

„Má manželku, oženil se, aniž by to se mnou zkonzultoval, je to idiot, je dětinský, je to lhář, bezohledný, zadupal mě do země víckrát, než můžu spočítat-"

„Zpomal, neumím psát tak rychle!"

„Nedá se na něj spolehnout, snažil se mi vzít Aidana, před šesti lety mě podvedl s lacinou Mrzimorkou, pozval Dom na rande hned potom, co se se mnou vyspal-"

„Ne že bys snad v sobě měla nějakou zášť nebo tak," řekne James. „A teď něco špatného o Novém chlápkovi! Pro začátek, jmenuje se křestním stejně jako Voldemort. To není nikdy dobrý znamení..."

Snažím se přijít na něco negativního o Tomovi, ale nejde mi to. Nejspíš ho neznám dost dobře na to, abych na něj věděla špatné věci. Všechno, co mi na něm původně připadalo negativní, mi teď nějak zrychluje tep. Je to otravné, ale jsem si jistá, že to, že se mi líbí, se nedá brát jako něco špatného.

„Nic mě nenapadá... takže to asi znamená, že jsem si vybrala."

Vypadá to, že moje rozhodnutí Jamese zklamalo a znejistělo. Vím, že on by se postavil za Scorpia.

„Ty mě za to asi praštíš, ale můžu nabídnout pár slov na obranu Malfoye?"

Mám chuť ho praštit, ale dokážu to ovládnout. Nic neřeknu a on to vezme jako „ano".

„Dobře, tedy, byl jsem u těch začátků Scorpiova vztahu s Daisy," začne. „Splňuje každou definici náhradnice."

„Ale-"

„Sklapni, Zrzko, nech mě to doříct. Neříkám, že ji nemá rád nebo že ji dokonce nemiluje, ale když ji potkal, snažil se přenést přes tebe. Nejdřív se s ní spřátelil, hned po tom, jak sis ho odmítla vzít. Byla jeho šéfová, ale od prvního dne se jí jasně líbil," vykládá mi James. „Vím to, protože jsem to na ni zkoušel na famfrpálových afterparty, ale ona se vůbec nechytala. Nejdřív jsem si myslel, že je možná lesbička."

„To jsi fakt tak nafoukanej?"

James na mě bezvýrazně zírá. „Vážně se musíš ptát?"

Ne, nejspíš nemusím.

„Nicméně, potom se přátelili asi dva roky, a on se o ni takhle vůbec nezajímal. Celou dobu jí vykládal o tobě a ona ho poslouchala a občas mu poradila a tak. Se mnou ani s Alem o tom moc mluvit nemohl, protože jsme tví bratranci, že jo. Loni touhle dobou ji pozval na rande, protože mezi vámi to vypadalo dost bledě. Vypadalo to, že nikdy k ničemu nedojde."

Jak to poslouchám, dělá se mi špatně. Vím, že James se ve mně nesnaží probudit špatný pocit, ale zní to, jako by Scorpiovo manželství bylo celé moje vina.

Možná, že bylo. Možná jsem si to způsobila sama.

„A tak si Daisy myslela, že se přes tebe přenesl. No, jsem si skoro jistý, že věděla, že nepřenesl, ale předstírala, že jo. A někdy v listopadu mi řekl, že spolu mluvili o svatbě."

„Cože?!" vykřiknu. „Mluvili o tom? Už po pár měsících? Myslela jsem, že to bylo spontánní opilecké rozhodnutí!"

„Ne, alkohol v tom nebyl. Nicméně, já mu řekl, že jestli zvažuje se oženit, je naprostý idiot, obzvlášť pokud si chce vzít někoho jiného než tebe," pokračuje James. „Takže to nechal být a nevytahoval to, dokud... dokud jsme před Vánoci neodjeli."

„Do Las Vegas," zamumlám naštvaně.

„Jo. Myslím, že pár dní dost daleko od tebe Malfoyovi stouplo do hlavy. Nabral jistotu, že se přes tebe dostal, protože tě týden neviděl a nestýskalo se mu. Takže požádal Daisy o ruku - trochu ji musel přemluvit - a po pár dnech do toho praštili. Na jedné malé matrice. A byli šťastní, dokud se nevrátili do Anglie. Zrzko, on s Daisy nebyl šťastný už od prosince. Od té doby, co se vrátili domů do reality."

Nevím, co mám se všemi těmi informacemi dělat. Nevím, co James čeká, že řeknu, nebo co to má společného s rozhodnutím, které dělám. Neomlouvá to všechny ty pitomosti, co Scorpius posledních pár měsíců vyváděl. Nemění to nic.

„Jen... jsem si myslel, že bys měla znát celý příběh," povzdychne si James. „Nejsem si jistý, jestli jsi ho už slyšela..."

„Ne," zašeptám, „Neslyšela."

*

Z léčebny jdu domů pěšky a přitom přemítám o svojí situaci.

Tom nebo Scorpius.

Vždycky jsem nesnášela ty holky, co si věčně stěžují, jak jsou rozervané mezi dvěma muži. Mně přišlo dost náročné přimět jednoho chlápka, aby se o mě zajímal, tak proč si jako někdo stěžuje, že má dva? Takovéhle věci by se mi dít neměly. Mně přepadne buďto chamtivost a budu chtít oba dva, nebo vztek a nebudu chtít ani jednoho. Tak moc jsem se těšila na své rande s Tomem a teď je mi špatně, jen když na to pomyslím.

Když dorazím domů, jsem už rozhodnutá. Scorpius a Aidan se dívají na televizi. Oba se paží opírají o jeden konec gauče, hlavou si spočívají na rukou, a já se neubráním myšlence, že Aidan je jenom Scorpiův miniaturní klon, kterého stvořil nějaký šílený vědec a na devět měsíců mi ho umístil do dělohy. Miluju a zároveň nesnáším, že je mu tak moc podobný.

„Ahoj, kluci," vejdu a pozdravím je.

„Ahoj, mami," odpoví Aidan líně. „Hráli jsme famfrpál."

„Aha, a kdo vyhrál?"

„Já," řekne mi Aidan pyšně.

„Kluk má talent," usoudí Scorpius.

„Táta říká, že jsem lepší než strejda James."

„Strejda James se brzy vrátí domů z dovolené," řeknu Aidanovi a Scorpius se na mě zvědavě podívá. „Měl by být doma nejpozději o víkendu. Co kdybys mu na přivítanou nakreslil přáníčko?"

„Joo!" Aidan nadšeně vyskočí z gauče a odběhne si do pokoje pro věci na kreslení. Využiju tu chvilku jako příležitost promluvit si se Scorpiem.

„Takže Jamese vážně pustí?"

„Jeď do Ameriky," řeknu mu. Musím to ze sebe dostat rychle, nebo to nedokážu vůbec. Zamračí se na mě, ale já pokračuji dřív, než stihne něco říct. „S Daisy jste tam byli šťastní. A ty tady šťastný nejsi. Jeď do Ameriky, buď se svou ženou."

„Ale můžu tu zůstat s tebou, jestli chceš-"

„Ale já to nechci," odvětím a myslím, že se mi možná trošičku zlomilo srdce. „S někým chodím. Takže... jeď do Ameriky. Daisy s tebou být chce. Já ne."

Aidan přiběhne zpátky do obýváku s oranžovým papírem a inkoustem, nadšeně žvatlá o tom, že brzo uvidí strejdu Jamese, a vůbec nevnímá, že jeho rodiče právě udusili jakýkoliv náznak vzájemného vztahu, jakoukoliv šanci na usmíření, a rozvrátili mu domov.

Definitivně.


31. kapitola - Dvojitý zápor



Still Delicate

Překlad: online překlady - alichay, maure

Betaread: Ivet, Jacomo

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=399163



Kapitola 31 - Dvojitý zápor


„Tak šup, řekni nám všechno," naléhá Gladys, zatímco si piluje nehty. Zrovna jsem přišla do práce, ještě jsem si ani nepověsila kabát. Hazel a Linda pořádně zpozorní. Nemocniční práce je jako vždycky zapomenuta. Nejspíš je docela klika, že nejsme léčitelky nebo něco takového. V životě bychom nikoho nevyléčily. Drby mají před záchranou životů přednost.

„Není moc co říct," ušklíbnu se a sednu si na svou židli. Ani nevím, proč se vůbec pokouším být diskrétní. Je mi jasné, že jim nakonec o svém včerejším rande s Tomem všechno do detailu vyklopím.

„Kam jste šli?" ptá se Linda.

„K Rizzovi," odpovím.

„Oh, a co sis dala?" zajímá se Hazel.

„Parmazánové kuře."

„Platil on?" zeptá se Gladys.

„Ano."

„A jaký je v posteli?" přitvrdí Linda.

„To vážně nemám páru."

„Tak to mě dál už nezajímá," řekne Gladys a otočí se zpátky ke své práci.

Všechny ztratily zájem a mně se docela uleví. Jakmile mi někdo začne klást otázky, moc tajemství neudržím. Ne že bych nějaké tajemství měla.

Po pravdě bylo moje rande s Tomem velice normální. Šlo o moje první rande s kýmkoliv kromě Scorpia, a s tím to nikdy moc normální schůzky nebyly. Vždycky skončily hádkou nebo dlouhou konverzací „o nás". Ale včerejší noc byla Scorpia zcela prostá, a tím pádem taky bez dramatu. Bylo to normální.

Dámy nasměrují konverzaci k podstatnějším věcem, jako například kdo včera vyhrál loto a jak se večery rychle krátí. Naproti tomu já se rozhodnu debaty neúčastnit a zkontroluju v diáři svoje povinnosti na zbytek týdne. Dneska mě čeká večeře s mamkou a tátou a zítra se máme sejít kvůli Alovi a Jenny, protože příští týden se stěhují do Skotska. A taky to bude přivítání Jamese po návratu z léčebny.

To setkání má taky sloužit jako rozlučka se Scorpiem a Daisy, ale tuto část jsem se rozhodla ignorovat.

Popravdě se mi z představy, že se Al a Jenny odstěhují, chce zvracet, takže se usilovně snažím na to nemyslet. Jenny je v mém životě ta jediná příčetná, které můžu říct cokoliv a vědět, že vážně poslouchá. Chci říct, Dom nade všechno miluju a tak, ale jako posluchačka je příšerná a ve věži jí straší zhruba stejně jako mně.

Zatímco se zase ztrácím v myšlenkách, místo abych pracovala, k pultu přijde léčitel Kennedy. Holky už to zdaleka tak nevzrušuje, protože od té doby, co jsem začala chodit na lekce lektvarů, se stavuje celkem často. Vlastně mě kontroluje skoro každý týden a zkoumá, jak jsem pokročila.

„Dobré ráno, Rose, dámy," kývne na holky.

„Dobré, Damiene," odpovím. „Náročný den?"

„Jako vždycky," ušklíbne se. „ Jen jsem vám přišel nabídnout lektvaristickou stáž, pokud máte zájem. Zrovna se nám uvolnilo místo."

Řekne to jen tak, jako kdyby vůbec o nic nešlo. Jako kdyby mi právě nezamával před nosem životní příležitostí. Jako kdyby mi zrovna nenabídnul práci, která mi nejenže přinese vyšší plat, než mám teď, ale navíc bych ji i dělala ráda. Říká to, jako kdyby mi nabízel šálek čaje.

„To... to myslíte vážně?" zakoktám. „Tedy, vážně? Já?"

„Ve třídě jste byla nejlepší," řekne mi. „Ta stáž by trvala rok, a pak by vás čekalo ještě pár zkoušek, než se stanete plnohodnotnou lektvaristkou. Co říkáte?"

„Kdy můžu začít?!"

Řekne, že mi pošle detaily po sově a že začínám v pondělí.

A tak mám zničehonic přítele a opravdovou práci.

Jsem dospělá!

To jsem vážně nečekala.

„Ach, Rose!" vyjekne Linda nadšeně, jakmile Damien odejde. „Gratuluju! Věděla jsem, že si povedeš dobře!"

„Budeš nám tu chybět, slečinko," dodá Gladys smutně.

„Stejně jsi na tuhle práci byla moc chytrá," řekne Hazel. „Ať se ti daří!"

Po práci zamířím k mamce a tátovi, pořád ještě v blaženém oparu a v šoku z celé té situace. Takhle dobré věci se mně prostě nikdy nedějí. Nenapadá mě, jak jsem si to mohla zasloužit.

Když dorazím k rodičům, v domě je naprostý chaos. Všude jsou sbalené krabice, protože se po dobu mamčina mandátu stěhují do oficiální ministerské rezidence. Nevím, co budou dělat s domem, ale je hodně zvláštní dívat se, jak někdo balí domov mého dětství.

„Ahoj, Rosie!" přivítá mě táta šťastně. Zrovna balí spoustu obrázků z našich stěn do velké krabice. Mamka dělá totéž s čínským porcelánem; táta používá magii, ale mamka na to jde pořádně po mudlovsku.

Dneska měli na starost Aidana, ten sedí uprostřed hromady bublinkové fólie a naprosto spokojeně ji praská. Když se skloním, abych mu dala pusu, ani si toho nevšimne.

„Páni, fakt jste s tím pokročili," poznamenám a rozhlížím se po prázdném obýváku.

„Vážně si myslím, že balení je ten nejotřesnější koníček na světě," povzdychne si mamka. Nechci být drzá, takže nepoznamenám, že balení nikdo jako koníček nemá. Nemá, že jo? I když, ona možná jo. Její další koníčky zahrnují ruční opravování rozbitých váz a malování figurek domácích skřítků. Což je jen pár příkladů podivných výstřelků, které moje mamka zdatně skrývá před zbytkem kouzelnického světa.

Když jim řeknu o mé nové práci, táta trvá na tom, že bouchneme láhev šampaňského, a mamka naprosto zapomene na balení a asi dvacet minut nadšeně piští.

„To znamená, že si budeme moct koupit sídlo?" zeptá se nevinně Aidan. „Protože to by bylo něco."

„Uvidíme za pár let," řeknu mu.

„Táta a Daisy budou bydlet v sídle, až se odstěhují do Ameriky," štěbetá šťastně, „a řekli, že můžu přijet na návštěvu!"

Mamka a táta se na sebe nejistě podívají. Ke Scorpiovu odjezdu se všichni kromě mě a Aidana staví jako k velice choulostivé záležitosti. Taťka a Dom zareagovali úplně stejně, když se o tom dověděli; oba mu chtěli utrhnout hlavu. Mamku rozčílilo, že Aidanův otec nebude nablízku, a Jenny to viděla víceméně podobně.

Naproti tomu Aidan si doopravdy neuvědomuje, jak daleko je Amerika, a prostě se hrozně těší, že bude Scorpia navštěvovat v jiné zemi. Scorpius mu slíbil návštěvy každý týden; pochybuju, že to vyjde, ale uvidíme.

Po večeři, kterou si sníme mezi hromadou krabic v jídelně, si mě táta odvede stranou, abychom si promluvili. Nejdřív mě napadne, že chce mluvit o Scorpiovi.

„Rosie, máma a já jsme se bavili o domě, a napadlo nás, jestli by ses sem nechtěla přestěhovat," řekne tiše, jako kdyby to bylo tajemství. „Stejně budeme potřebovat, aby se o dům do konce mamčina volebního období někdo postaral. A... ten byt je prostě moc mrňavý..."

Netuším, proč mi dneska všichni sdělují skvělé zprávy jako by šlo o zatracený rozsudek smrti. Jako kdyby po mě chtěli obrovskou laskavost. Tak schválně, chci se z té mé krabice od bot přestěhovat do neuvěřitelně útulného, hřejivého domu mých rodičů s pěti ložnicemi? Chci tu práci, pro kterou jsem celý rok makala?

„Jasně, že jo!" vyjeknu.

Když teda musím.

Kromě dne, kdy se mi narodil Aidan, je tohle můj nejlepší den vůbec. Když s Aidanem dojdeme domů, začneme s balením.

*

Příští noc se sejdeme v bytě Dom, což je extrémně neobvyklé. Nikdy nechodíme k Dom. Ve skutečnosti je její byt záhadné místo, kam si obecně nikdo z nás netroufá. Je jisté, že se tam Aidan nedostane, dokud mu nebude přes sedmnáct. Dom je nejspíš nejhorší hostitelkou na světě. Nikomu nenabídne pití, každý si musí přinést vlastní toaletní papír, a když u ní někdo přespává, nikdy nespí v posteli.

V podstatě by lepšího hostitele zvládl dělat i Satan.

Když přijdu, je už Dom opilá. A pláče. Opilá a v slzách. Brian tu ještě není, takže ji musím utěšovat já.

„Nemůžu uvěřit, že se Jenny stěhuje!" vzlyká v ložnici. „A náš Al! Byli jsme nejlepší kamarádi už od mimina, ty, já a Al! A teď bude pryč!"

„Stěhuje se do Skotska, Dom," řeknu. „Ne do Indie. Můžeme se tam přemístit za dvě vteřiny."

„Ale nebude to stejný!" pláče. „Jak to, že nejsi víc rozrušená?"

„Protože je to jen Skotsko!"

„Scorpius jede do Ameriky," odsekne. „Jak to, že nejsi víc rozrušená z toho? Měla bys být zničená a ty jsi místo toho úplně v klidu. Je to otec tvého dítěte!"

„Jo, toho jsem si vědoma," odvětím suše.

„Ještě před pár měsíci jsi do něj byla hrozně zamilovaná! A teď ses prostě přesunula k nějakému právníkovi? To ti nesežeru, Rose!"

„Nekřič tolik!" syknu. „Ty jsi vážně příšerná, když se opiješ."

Dom si začne mumlat něco o tom, jak moc se život mění, a v tu chvíli nás přeruší James s otázkou, jestli je všechno v pořádku. Využiju to jako příležitost utéct z jejího dosahu a přenechám její utěšování jemu.

„Úsměv, Domčo, pořád máš mě!" slyším jeho veselý hlas. Je tak pěkný mít toho starého James zpátky.

James se na party dostavil s Laurou. Nikdo to nijak nekomentuje. Nikdo pořádně neví, co vlastně James a Laura jsou, ale nikdo se nezeptá. Kamarádi, milenci nebo nepřátelé, nebo jen dva lidi, kteří jsou zhruba stejně ujetí, a tak si docela rozumí. Ani nevím, jestli pro ně existuje nějaká nálepka.

Vrátím se na večírek v obýváku a okamžitě si přeju, abych byla zůstala s Dom. Je to ta nejnáhodnější snůška lidí, i když jsme kdysi byli skvělí přátelé, teď je atmosféra dost nepříjemná.

Al a Jenny se k sobě tulí a očividně nevnímají nikoho kolem sebe. Lily si na večírek přivedla Lysandera Scamandera a ten se zrovna baví s Laurou, která se tváří, že ho asi zabije. Jsou tu Daisy a Scorpius, jako obvykle se k sobě chovají odtažitě. Daisy si povídá s Molly, zatímco Scorpius tlachá s Hugem. Z Victoire a Teddyho už je takový párek starých manželů, že nedorazili vůbec. A je tu i Fred, ale Roxie ne.

To jsou oni, moje rodina. Neubráním se myšlence, jestli se, až Al a Jenny odjedou a Scorpius s Daisy se odstěhují, budeme s těmihle lidmi ještě vídat.

„Rose! Slyšela jsem, že jsi měla tuhle rande s tím mužem z ministerského večírku," protáhne Molly. „Jak to šlo?"

Ostře vnímám, jak místnost ztichla, a že na mě teď všichni zírají a čekají na mou odpověď,

„Jo, dobrý. A dostala jsem stáž u Munga," změním rychle téma, zdařile, řekla bych.

Každého zajímají nové změny v mém životě. Je fajn, že se stejně jako ostatní někam posouvám, protože kdybych neměla tohle a všichni mě prostě jen opouštěli, myslím, že by mě to dost deprimovalo. Je příjemné už nebýt tím členem rodiny, kterého musí všichni litovat.

Scorpius se za celý večer nepokusí se mnou promluvit, nebo mi pogratulovat. Na druhou stranu Daisy nezastaví pusu.

„Rose, gratuluji, je báječné, žes tu stáž dostala!" řekne šťastně. Poznám, že je to falešné nadšení. Jsme v kuchyni, jen my dvě, takže je mi jasné, že v té konverzaci půjde o víc než jen gratulace.

„Díky, Daisy," řeknu zdvořile. „A gratuluju k tvé nové práci."

Rychle se rozhlédne a zkontroluje, že nás nikdo neposlouchá.

„Děkuji," řekne důrazně. „Chci říct, díky, žes ho nechala jít. Vím, že kdybys nesouhlasila s tím stěhováním, nešel by. Takže... díky."

Je to zvláštní, že Scorpiovo manželství zachraňuju zrovna já. Po všem, čím jsme si prošli, je zvláštní, že to má skončit takhle. Ale přesto si připadám prázdná, když na to myslím. Necítím nic.

„Mně nemusíš děkovat," ušklíbnu se. „Určitě si v Americe vybudujete skvělý život."

Nejsem si jistá, jak moc tomu věřím. A možná je to proto, že nevěřím, že ho dokážu nechat jít.

Sotva se Daisy vrátí ke skupině v obýváku (Jamesovi se povedlo dostat vzlykající Dom z jejího pokoje), do kuchyně vejde Jenny a oči jí planou. Odposlouchávala - no, nic nového.

„Nemůžu uvěřit, že to řekla!" pošeptá mi Jenny. „Jako kdybys Scorpia nechala jít - on tě sakra opouští, a svého syna taky!"

„Popravdě..." řeknu provinile. Tuhle část jsem jí neřekla. „Řekla jsem mu, aby šel. Chtěl, abych mu řekla, ať zůstane... a já řekla, ať jde."

Jenny se zdá být ještě víc v šoku. „Ale proč?!"

„Protože takhle budeme oba šťastnější," řeknu jí.

„Pochybuju," odfrkne si. „To sis nevšimla, jak vypadá celou dobu nešťastně?"

„On se přes to přenese," ušklíbnu se, ale Jenny pořád vypadá rozrušeně. „Jen, musím ho nechat jít."

„Nechat ho jít je jedna věc," řekne. „Říct mu, aby šel, to je něco docela jinýho."

Moc nevím, co na to odpovědět.

*

O dva týdny později jsem přestěhovaná do domu mamky a táty, pracuju jako lektvaristická stážistka a mám za sebou šest schůzek s Tomem. Scorpius a Daisy jsou v Americe, Al a Jenny ve Skotsku. Aidan se vrátil do školky... jo a Dom s Brianem se rozešli.

Abych byla upřímná, vlastně mě překvapilo, že jim to vydrželo tak dlouho. Dom na vztahy moc není, a když se na večírku pro Ala a Jenny opila, zavolala Brianovi a řekla mu, že je konec. Od té doby nebyli v kontaktu, celý příběh jsem neslyšela a nevím, jestli chci. Když jsem se bavila s Brianem, mluvil o ‚neslučitelných rozporech'. Jsem si jistá, že Dom mi časem řekne všechno. Jako vždycky.

Scorpius každý den buď volá, nebo pošle dopis, vždycky určený pro Aidana. Mně nemá moc co říct. Vlastně mi ani neřekl sbohem, ne doopravdy. Bylo to spíš ve stylu „tak zase někdy". Příští týden plánuje navštívit Aidana. Konkrétně Aidana, ne mě. S tím jsem v pohodě, protože můj vztah s Tomem se vyvíjí slibně.

„Mami, jak daleko je Amerika?" zeptá se mě Aidan jednoho dne po škole.

„Hodně daleko," řeknu mu. „Je to až za mořem."

„Ale Irsko je taky až za mořem a je to dost blízko," poznamená.

„Jo, ale mezi Irskem a Amerikou je další moře, a to je mnohem větší. Takže musíme překročit dvoje moře," snažím se mu to vysvětlit.

„Kolik kilometrů?"

„To nevím. Hodně."

„No ale kolik přesně?"

„Milion," odpovím.

„No teda," zalapá po dechu. „Páni. Můžu tam letět na koštěti?"

„Ne, ale mohl bys letět letadlem," nadhodím.

„Strejda James říká, že jsou nebezpečný," řekne mi Aidan.

Strejda James říká, že letadla jsou nebezpečná, ale k pátým narozeninám dal dítěti rachejtle. Jo, strejda James má fakt cit pro perspektivu.

„Neměl bys poslouchat všechno, co ti strejda James řekne."

„Přijde dneska večer Tom?"

Aidan si kupodivu Toma oblíbil. Když vezmu v úvahu, jak ze začátku nesnášel Briana, docela mě překvapuje, že si Aidan někoho, s kým chodím, vážně oblíbil. Nejspíš i on už vzdal všechny naděje, že bychom se se Scorpiem někdy dali zase dohromady. Chytrý kluk, ten můj syn.

„Ano, přijde." řeknu mu. „A ty dneska přespáváš u Remuse, pamatuješ?"

Aidan se na to těší a musím přiznat, že já taky. Tom a já budeme mít poprvé dům jen pro sebe. Budeme spolu úplně sami. A mě to trochu děsí.

Spala jsem zatím jenom se Scorpiem a vždycky to bylo spontánní. Nevím ani, jak to téma nadhodit, nebo jak se do té fáze posunout, a jestli jsem vůbec na tu fázi připravená. Tak trochu nechávám iniciativu na něm, protože je o pár let starší než já. Jsem si jistá, že má zkušenost s daleko víc lidmi než já. Jen předpokládám, že až zjistí, že máme dům pro sebe, bude očekávat, že se spolu vyspíme.

Tom přijde v osm, poté co Aidana odvedu k Teddymu. Je hezké už se nestydět za to, kde žiju. Dům mamky a táty je veliký a krásně vyzdobený, až jsem skoro pyšná, že můžu říct, že tu bydlím. Na druhou stranu, přivést chlápka, s kterým se chci vyspat, do domu, kde jsem se učila chodit, je trochu znepokojující.

„Hezký večer," pozdraví mě polibkem na tvář. Je zvláštní, že už po pár týdnech chození mám pocit, jako bychom spolu byli roky. Je nám teď spolu tak příjemně. Můžu mu říct prakticky cokoliv a on mě vážně poslouchá. Byla jsem si jistá, že muži jako on vůbec neexistují. Dom si tím je jistá doteď. Jo a už znám celý příběh rozchodu Dom a Briana, ale k tomu se ještě dostanu.

Tom vypadá uvolněně, já nejsem uvolněná ani trochu. Zajímalo by mě, jestli taky tak moc myslí na to, co se dneska možná stane.

„Jsi v pořádku?" zeptá se. Dneska mu to sluší. Má na sobě džíny a červenou košili. Červená se mi na něm líbí, ale děsně se tluče s mými vlasy. Což nevadí, protože ji na sobě má on, ne já. A už se mi zase rozbíhají myšlenky...

„V pohodě!" usměju se zářivě, což je divné, protože moc často nezářím. „Sklenku vína?"

„Jestli si dáš taky," odpoví a pořád si mě podezíravě prohlíží.

Zatímco si svléká bundu a začne mi vykládat o svém dni, kmitám sem a tam po kuchyni a prakticky se nervózně třesu. Proč jsem se Scorpiem nikdy nebyla takhle nervózní? Možná proto, že jsme byli ve stejném věku a já věděla, že jeho zkušenosti jsou zhruba stejné jako moje. Tom je dospělý, zběhlý muž. Co když jsem v posteli úplně příšerná?

„Rose, posloucháš mě vůbec?"

„Ehm... ano," řeknu. „Samozřejmě! Dneska jsi vyhrál případ."

Nebudu lhát. Střílela jsem naslepo.

„Neposlouchalas mě, ale za ten pozitivní odhad tě miluju," zasměje se.

To je trapas.

Tak strašný, děsný trapas.

Rozhostí se ticho.

Možná prostě budu předstírat, že jsem neposlouchala ani teď. Třeba by to zabralo.

Pomalu se otočím a začnu nalévat víno.

„Takže to prostě necháme jen tak viset ve vzduchu, hm?" zeptá se Tom.

Pořád neodpovídám. Protože díky tomu to celé bude míň trapné, že jo.

„Tak jo," řekne Tom, celý nesvůj. „Možná bych prostě měl jít..."

„Ne!" vyjeknu. „Ne... nechoď. Chci říct... však víš, můžeme prostě zapomenout, žes to řekl, vím, žes to tak nemyslel."

„Jen zřídka říkám věci, které nemyslím vážně," řekne klidně.

Jako vážně. Co to má sakra být?

Jak po mě může jen tak vrhnout ‚Miluju tě' a pak tvrdit, že to myslí vážně? Proč na mě nezkouší žádný pitomý triky? Mohl by vážně být... normální?

Ačkoliv normální lidi si neříkají ‚Miluju tě' takhle brzo.

„Takže to myslíš vážně?" zeptám se.

„Ano. A vím, že je na to trochu brzo, ale... jo. Miluju tě. A vím, že si teď musíš trochu zaroseovat a chvilku budeš divná, ale to je v pořádku. Připravil jsem se na to."

„Já nedělám žádný divný roseoviny!" protestuji, i když rozhodně dělám. Řekne, že mě miluje, a já se rozhodnu dočasně ohluchnout. Očividně je to divné. Až mi po tomhle dá kopačky, bude o mě vyprávět jako o 'té divné holce, s kterou kdysi chodil´.

Ale já mu to ještě říct nemůžu, nebo jo? Ještě před pár měsíci jsem tyhle slova říkala Scorpiovi, bylo by neupřímné říct je teď někomu jinému. Jenže je ani nemůžu neříct, protože abych byla upřímná, ani Toma ne nemiluju.

„Ne-nemiluju tě," řeknu mu.

Pěkný, Rose. Fakt romantika. Dvojitý zápor ho jistě naprosto uspokojí.

Ale on se díkybohu rozesměje. Miluje moji bezcitnost a neschopnost cítit. A přesně proto ho ne-nemiluju.

„Dobře, taky tě ne-nemiluju," odpoví a omotá mi ruce kolem pasu. Nemám moc ráda, když na mě někdo sahá, ale jeho doteky jsou hezké. Políbí mě.

Zajímalo by mě, jak by se cítil Scorpius, kdyby věděl, co jsem Tomovi řekla.

Ale nezáleží mi na tom. Koneckonců, on to Daisy říká v jednom kuse, aspoň předpokládám. Ne-nemiluje ji a já ne-nemiluju Toma, a nemilujeme jeden druhého, takže je všechno perfektní. Nikdo doopravdy nemiluje nikoho.

Ten večer s Tomem spíme v mé posteli. Jenom spíme. A je to krásné.

Po tom směšném vyznání lásky, nebo ne-nelásky, se věci mezi mnou a Tomem dají rychle do pohybu. O pár týdnů později se ke mně prakticky nastěhuje, i když oficiálně ještě ne. Skoro každou noc tráví v mém domě a výborně si rozumí s Aidanem. Dokonce ho vzal i na pár famfrpálových zápasů. Scorpius se párkrát přijel na Aidana podívat a přitom se vyhnul jakémukoliv kontaktu a rozhovoru se mnou. Stavuje se za Aidanem každý druhý víkend, když je u Draca a Astorie.

Taky už jsem potkala Tomovy rodiče, velice milé lidi. Jeho otec je velmi hodný, zdvořilý muž, který otevírá ženám dveře a vstává kdykoliv přijdu do pokoje. Představte si Draca Malfoye... a pak si představte jeho přesný opak, tak to je pan Fox. Paní Foxová je velice okouzlující dáma, která mi při každé návštěvě nabalí domů tuny jídla. Jsou to perfektní tchán a tchýně. Ne, že bych chtěla naznačovat, že snad někdy budou moji tchán s tchýní, jen říkám, že jsou přesně ten typ, o kterém sníte.

Tom s mými rodiči taky vychází dobře. Samozřejmě zná mamku, protože s ní pracoval na ministerstvu, ale vychází i s tátou. Baví se o famfrpálu a to je tak všechno, ale tátovi to ke štěstí stačí.

Jediný, komu se Tom zrovna nezamlouvá, je James; asi bude navždycky Tým Scorpius. Hraní za Kudleyské Kanonýry ho nejspíš nenaučilo prohrávat.

Měsíc po našem vyznání se spolu konečně vyspíme. Nejdřív se podělíme o svoji minulost, on spal se třemi ženami. Já samozřejmě jenom s jedním mužem. Zamilovaný byl předtím jednou, do své přítelkyně z Bradavic. Řeknu mu, že jsem byla zamilovaná do Scorpia. Odpoví, že to mu došlo.

Je to o tolik jiné než se Scorpiem. Snažím se nesrovnávat, ale nejspíš je to přirozené. Není to lepší nebo horší druh jinakosti. Neužívám si to víc nebo míň než se Scorpiem. Když je po všem a my si povídáme v posteli, přeju si, abych ty srovnání dokázala dostat z hlavy. Tom není Scorpius. Scorpius není Tom. Nemají spolu nic společného.

*

O další dva týdny později se spolu v posteli díváme na nějaký příšerný mudlovský film v televizi. Je to o ženě, která se zasnoubila s chlápkem, pak se rozhodla, že miluje jeho bratra, a chlápka nechala u oltáře.

„To jsou ale děsný šaty," okomentuju to. Má na sobě cosi velice nadýchaného, se spoustou kanýrů.

„Taky je to děsný film," odvětí Tom. „Ale no tak, s tím prvním chlápkem by nikdy neskončila. Jen se koukni na jeho vlasy."

„Já vím. Člověk by si myslel, že s nimi něco udělá aspoň kvůli svatbě. Ne, že ty bys do toho měl co mluvit," dodám. Tomovy vlasy, stejně jako Jamesovy, budou vždycky jako vrabčí hnízdo.

„Neboj se, kvůli naší svatbě si je aspoň učešu."

Ztuhnu. Vím, že jen žertoval, ale stejně začnu vyšilovat. Kdo tohle řekne po pár měsících chození? No kdo, Scorpius Malfoy. Jenže ten to myslí vážně a dojede se oženit do Las Vegas. Já nejsem Scorpius Malfoy!

„Ehm, dojdu si pro sklenici vody," řeknu mu, vtisknu mu rychlý polibek, natáhnu si župan a zamířím do přízemí. Neplánuju si nalít sklenici vody. Místo toho se přemístím do nového domu Ala a Jenny kousek od Prasinek.

Klepu na dveře skoro deset minut, než otevře Al, jen v boxerkách a tričku. Vzbudila jsem ho. Je mi to fuk.

„Čau, bratránku, je tu tvoje drahá polovička?" zeptám se a protáhnu se kolem něj.

„Rose, je po půlnoci. Ráno musím do práce," zamručí.

„Asi se to protáhne, Ale. A dala bych si čaj, hodnej kluk," vyhrknu a odspěchám do jejich ložnice. Jenny spí, ale když jim skočím do postele a zatřesu s ní, probere se.

„R-Rose?" zeptá se rozespale. „Co se děje?"

„Tom řekl, že si mě chce vzít," parafrázuju. Trochu jeho slova nafukuju, ale už jsem taková.

Jenny se posadí, to ji hodně zaujalo. „To že řekl? Není trochu brzo?"

„Trochu?" vykřiknu. „Potkala jsem ho teprve před půl rokem!"

„Dal ti prstýnek?" zeptá se.

Zarazí se. „No, to ne. Chci říct, on mě tak úplně nepožádal..."

Jenny zvedne jedno obočí: „Rose, co přesně řekl?"

„Dívali jsme se na nějaký pitomý film, byl tam pár, co měl zrovna svatbu, a ženich měl vážně příšerné vlasy. A on to okomentoval, řekl něco jako 'Já si na naši svatbu vlasy učešu'! Je to cvok, co?"

Jenny na mě bezvýrazně zírá. „To ses vážně přemístila až sem uprostřed noci a vyšiluješ kvůli tomuhle? Rose, jasně, že si dělal legraci! Znáš Toma, je to šprýmař!"

Nesnáším, že celá moje rodina teď ‚zná' Toma. Myslí si, že ho znají líp než já.

„A co když si nedělal legraci?" naléhám.

„Dělal si legraci!" odsekne. „Pokud bys samozřejmě nechtěla, aby to myslel vážně..."

„Byla bych radši, kdyby o takových věcech nežertoval!"

Jenny se na mě pořád tak skepticky dívá. Dojde mi, jak pitomě jsem se chovala, vrátím se domů a omluvím se Tomovi. Myslím, že mi spolkl, že jsem v zahradě viděla jednorožce. Když se vrátím, už je po filmu.

„Skončila s tím bratrem, překvápko," řekne mi Tom.

„Učesal se na tu svatbu?"

„Jo, ale i tak měl skvělý účes," odpoví Tom.

„To je dobře. A jen abys věděl, na naši svatbu si vlasy ostříháš, to je jasný."

Rozesměje se. Chápe, že si dělám legraci. Necestuje s hysterickým záchvatem až do Skotska. Možná od něj časem chytnu trochu normálnosti.


32. kapitola - Druhá strana normálnosti



Still Delicate

Překlad: online překlady - alichay

Betaread: Ivet

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=399163



Kapitola 32 – Druhá strana normálnosti

Scorpiův úhel pohledu

„Měla bych být doma kolem sedmé," řekne mi Daisy mrtvě. I její oči jsou mrtvé. Není to novinka, ale těch drobných změn, které se u ní udály za pět měsíců našeho manželství, si nejde nevšimnout. Za ty změny můžu jenom já.

„Měj se," odpovím, zhruba stejně nenadšeným tónem. Už mi nevěnuje ani pohled a přemístí se. Kdysi by neodešla z místnosti, natož z domu, aniž by mě předtím nepolíbila. V tuhle chvíli si nedokážu vzpomenout, kdy jsme se políbili naposledy.

Když odejde do práce, bezcílně bloumám naším bytem. Pracuju jen tři dny v týdnu a dnešek k nim nepatří. Není tu co dělat ani kam jít, nebo tu spíš já nikam jít nechci. Ve Státech jsme už tři měsíce a je to čím dál horší. S Daisy za den prohodíme asi tak čtyři věty a i tohle číslo pořád klesá. Večeříme v tichosti, tedy pokud je na večeři doma. Čím dál častěji chodí jíst se svými novými přáteli z práce, všichni vypadají a oblékají se stejně jako ona. Následuje jejich příkladu.

Tady je všechno mrtvé. Počasí, sousedství, moje manželství. A Aidan mi chybí každý den víc a víc. Vídám ho jednou za čtrnáct dní, což ani zdaleka nestačí. Daří se mi vyhýbat se Rose, vždycky ho vyzvednu, jen když je s mými rodiči. Snažím se ji před Aidanem nezmiňovat, protože se bojím, že začne mluvit o jejím novém příteli. Ten je mi úplně ukradený. Stejně jim to nemá šanci vydržet.

Loni touhle dobou jsem byl zamilovaný do Daisy. Nebo jsem si to aspoň myslel, což je vlastně totéž. Dostal jsem se přes Rose - nebo jsem si to myslel, což je opět to samé. A teď je mi čtyřiadvacet, jsem polapený v manželství bez lásky a žiju tisíce kilometrů daleko od svého syna. Nikdo si neumí věci podělat tak jako já. Dokonce ani Rose ne. A ta to dělá pravidelně.

Snažím se na ni nemyslet. Vážně, snažím se. Bylo by to jednodušší, kdyby nám to s Daisy jako páru vážně klapalo, ale jelikož neklape, začal jsem běhat a plavat, abych na ni zapomněl. Zkoušel jsem si číst, ale to mě frustruje, tak jsem toho nechal. Takže mám akorát plavání, běhání a tři dny v týdnu práci. A stejnou trasu jako já běhá i dost fakt atraktivních žen, takže bych řekl, že si jako věrný manžel vedu docela slušně.

Myšlenky se mi zase rozběhnou směrem k Rose, takže se převléknu do běžeckého a zamířím ven. Na to, že je listopad, je tu teplo. Vsadím se, že doma už sněží, nebo alespoň prší. Nikdy by vás nenapadlo, že budete postrádat anglický déšť, dokud nepřijdete o možnost si na něj denně stěžovat. Ale věřte nebo ne, neustálé slunečno se pěkně omrzí.

Běžím hodinu. Ani nevnímám cestu, protože tuhle trasu běhám často. Jako obvykle běžím kolem mudlů, kteří si jdou po svém, do práce a na nákup. Vidím rodiče s dětmi a mám chuť na ně plivnout. Vidím páry, co spolu doopravdy mluví, a mám chuť jimi zatřást, protože si dost neváží svého vztahu. Vidím smějící se přátele. A dojde mi, že nic z toho nemám; žádné přátele, žádný vztah. Víceméně si žiju ve vlastní hlavě.

Když dorazím do naší budovy, žena, co bydlí nad námi, akorát vychází ven. Předpokládám, že je to mudla, trochu mladší než já. Je vážně nádherná. Má velmi tmavé vlasy, což je po těch blondýnách a zrzkách příjemná změna. Možná jsou brunetky víc v pohodě, nevím. Vím jen, že blondýny a zrzky mi dávají zabrat.

„Ahoj, Scorpie," pozdraví mě a usměje se. Má nádherně bílé zuby. Bydlí se svým přítelem, takže po ní nehodlám vyjet, nebo tak. A já žiju se svou ženou. Jen podotýkám, že má nádherně bílé zuby. Možná jsou umělé.

„Ahoj, Diane," odpovím a modlím se k Merlinovi, aby se tak vážně jmenovala. Vím, že už se mi představila, ale jména nejsou moje silná stránka.

Pokračuje dál beze slova a mně se uleví, protože nejsem moc dobrý ani v nezávazné konverzaci. Uvědomím si, že jsem za dnešek řekl celkem čtyři slova, což je jen o dvě míň než včera. Brzy nebudu vůbec potřebovat hlas. Nejenže nemám s kým mluvit, ale není ani o čem.

Skoro každý den píšu Aidanovi. Šestiletému dítěti toho moc napsat nemůžete, obzvlášť když víte, že mu dopis bude číst jeho matka. Nemůžu se dočkat, až povyroste a budeme si moct normálně povídat. Rose říká, že bych se měl k Aidanovi přestat chovat jako ke kamarádovi, ale můj otec se ke mně nikdy přátelsky nechoval a myslím, že to je ten průser. Nebudu rozebírat otcovy průsery, protože to by trvalo celý život. Řekněme, že je to průserář, a já nechápu, jak s ním moje matka vůbec vydrží.

Myslím, že se možná měním ve svého tátu. Všiml jsem si toho už před pár lety, ale myslím, že zvládnu nebýt čiré zlo, aspoň dokud nezačnu plešatět.

Když se vrátím do bytu, dám si něco k obědu. Chvilku se dívám na televizi. Napíšu dopis pro Aidana a pro mamku, která mě už plísnila za to, že se neozývám. Vymyslím si pár blbostí, že se tu s Daisy máme báječně, že Ameriku zbožňuju a že musí s tátou brzy přijet na návštěvu. Prázdná slova, prázdné sliby, ale snad ji na další týden uspokojí. Nechci, aby to vypadalo, že mi máma nechybí; protože chybí. Je to asi jediná normální osoba v mém životě. Jen nechci, aby si o mě dělala starosti.

Daisy se z práce vrátí v sedm, přesně jak řekla. Nepozdraví mě a já nepozdravím ji. Nejsem si jistý, jak dlouho takhle ještě vydržím žít, ale na pokraji zhroucení zatím nejsem. Myslel jsem, že to přijde, když dala Aidanovi k jídlu oříšky, ačkoliv jsem si jistý, že jsem jí o jeho alergii řekl. Pak jsem si myslel, že to přijde, když moje šílená ex-přítelkyně ponoukla Daisy, aby mě sledovala a obvinila z nevěry. Ale přes to všechno jsem se s ní odstěhoval do Ameriky. Vážně udělám cokoliv, abych se vyhnul velké konfrontaci.

Pobíhá sem a tam po bytě, uklízí a vaří večeři, kterou si opět sníme v tichosti. Nádobí myje rukama místo magií, nejspíš proto, aby měla co dělat, a tím pádem i výmluvu, proč se mnou nemluvit. Je to v pořádku. Já se s ní stejně bavit nechci.

Zatímco Daisy myje nádobí, zazvoní mi telefon. Zvednu ho, je to pro mě příležitost říct víc slov, než jsem tu řekl za celé dny.

Volá mi táta. Je to divné, že volá on, nikdy nepoužívá telefony, ani ty magické, protože mu přijdou příliš „mudlovské". Ještě divnější je, že doma je hluboká noc.

„Tati? Všechno v pořádku?" zeptám se okamžitě. Myšlenky mi míří k Aidanovi. Ale kdyby se mu něco stalo, určitě by mi zavolala Rose. Ledaže by bylo něco s Rose...

„Jde o tvou matku," vykládá horečnatě. „Je to s ní špatné."

„Co tím myslíš?" zpanikařím. Daisy přestane s mytím a otočí se ke mně, ve tváří má obavy.

„Já... nevím, co se stalo, v jednu chvíli byla v pořádku a za vteřinu byla v bezvědomí. Teď je u Munga..."

„Jedu domů," řeknu okamžitě. „Hned si seženu nouzové přenášedlo."

Jen co zavěsím, Daisy si stáhne gumové rukavice a očividně na chvilku odloží slib mlčenlivosti.

„Co se stalo? Něco s Aidanem?"

Daisy začne s telefonáty. Někdo z jejích známých má na ministerstvu Států kontakty a může mi do hodiny sehnat přenášedlo. Daisy mi pomůže sbalit pár věcí a celou dobu mě ujišťuje, že máma bude v pořádku. Poprvé za několik měsíců jsem jí vděčný. Vidím v ní ženu, do které jsem se zamiloval.

Na ministerstvo jdeme společně a rychle se dostaneme skrz bezpečnostní prohlídku. Máme asi půl hodiny k dobru, tak si ke mně sedne, zatímco čekáme.

„Jsem si jistá, že to bude dobré," ujistí mě Daisy popadesáté. „Tvoje máma je mladá a zdravá, bude v pořádku."

„Jo," víc ze sebe nedostanu. Rád bych se uměl vyjádřit líp, poděkovat jí, že tu se mnou je. Ale na to jsem trošku moc Malfoy.

„Scorpie..." řekne Daisy, hlas se jí třese. Podívám se na ni a všimnu si, že pláče. „Měl bys zůstat doma. Měl bys zůstat v Anglii. Napořád."

„Cože?" nemůžu jejím slovům uvěřit. I když jsem to měl samozřejmě čekat. Je zvláštní, že mě ani nenapadlo, že by měla jet za mámou se mnou.

„Nejsi tu šťastný," pokračuje. „Nebyli jsme šťastní už hodně dlouho. Oba víme, že... tohle nikdy nemohlo vydržet."

„Ale-" začnu se dohadovat, ale ona mě přeruší. Jsem tak trochu rád, protože nevím, co bych řekl.

„Už mě nemiluješ," řekne.

„Daisy, miluju," řeknu a myslím to vážně. Miluju ji. Kdyby ne, tolik bych se nesnažil.

„Nemiluješ mě dost," vyjádří se jinými slovy. S tím se hádat nemůžu. „Vím, že ji miluješ víc."

Nemusím se ptát, koho tím ‚ji' myslí.

„Mezi mnou a Rose už nic není," řeknu jí. Říkal jsem jí to už tolikrát. Nejsem si jistý, jestli jsem to někdy myslel vážně, nebo jestli tomu uvěřila.

„Mezi tebou a Rose vždycky něco bude," řekne. „Snažila jsem se to ignorovat a snažila jsem se ji nesnášet, ale ji je těžké nenávidět. Tím spíš, že to je tvoje vina, že jste se nikdy nedali dohromady."

To mě nadzvedne. „Tak počkat, ona si se mnou pohrávala celou věčnost! Chtěl jsem s ní být, ale ona celá zroseovatěla... Jak můžeš říct, že to je moje vina, když je to naprosto její vina!" Nemůžu uvěřit, že se o tomhle dohaduju se svou ženou. A nemůžu uvěřit, že je na Roseině straně! Kdy se začaly mít rády?

„Ne," odsekne Daisy. „Nikdy jsi o ni nebojoval."

„To teda jo!"

„Tak mi dej jeden příklad, kdy jsi o ni bojoval. A myslím vážně bojoval, Scorpie. Vždycky ses spokojil s jejím ‚ne'. Nikdy ses nepokusil omluvit se jí za svoje chyby, protože jsi moc pyšný. Nezapomeň, že než jsme se dali dohromady, všechno jsi mi o vás dvou řekl, Scorpe!"

Je pravda, že jsem jí řekl všechno. Měl jsem vědět, že je chyba si ji vzít potom, co jsem jí vyklopil všechno o Rose. Ale na mou obranu, když jsem jí o tom vykládal, vždycky jsem z těch historek vycházel v dobrém světle.

„Proč bych o ni měl bojovat? Kdyby se mnou chtěla být, tak se mnou je," ušklíbnu se.

„Oh, copak je to tak snadný?" zeptá se Daisy. „Musíš o ni zabojovat, jinak nikdy nebudeš šťastný. A já chci, abys byl šťastný."

„Proč se prostě nemůžeme pokusit slepit tohle? Ty a já?" zeptám se, i když vím, že je to k ničemu. My dva jsme spolu rozhodně skončili.

„Protože nechci být vdaná za muže, který bude vždycky milovat někoho jiného," popotáhne. Nesnáším se za to, že jí tohle dělám. Nesnáším, že tohle je první pořádná konverzace, kterou za posledních pár měsíců vedeme, a že je nejspíš naše poslední. „Jeď domů. Postarej se o svou mámu. Bojuj o Rose. Buď šťastný, prosím."

Nevím, co jí na to říct. Obejmu ji, chvilku se držíme v náručí a mně dojde, že tohle je konec mého manželství. I když už k němu nějakou dobu spělo, je to pořád šok. Něco ve mně se k němu pořád chce upínat, snažit se ho zachránit, i když to nemá smysl. Jako kdyby moje manželství dostalo polibek mozkomora a jeho duše je navždycky pryč, bez ohledu na to, jak moc se snažím ho resuscitovat.

Přenášedlo, plechovka od sodovky, se pomalu rozzáří, a já se ho chytnu.

„Sbohem, Daisy."

„Sbohem, Scorpie. Pošlu ti tvoje věci."

Přikývnu, a pak mě to bleskově vytrhne z Ameriky a o chviličku později přistanu ve foyer u svatého Munga. Transatlantická přenášedla způsobují mnohem větší ztrátu orientace než ta normální, ale já se teď tak soustředím na mámu, že si toho ani nevšimnu.

V tuhle noční hodinu tu nejsou žádné recepční. V hale zastavím léčitele a vyptám se na Astorii Malfoyovou, ten se optá vrátného, který mi sdělí, že podle jeho informací leží na pátém patře v pokoji 508. Ani jeden z nich neví, jak na tom je. Spěchám do pátého patra.

Na jedné ze židlí před pokojem 508 sedí Rose v zeleném pyžamu. Nečekal jsem ji tady, obzvlášť teď uprostřed noci; vždycky mi dokáže vyrazit dech, i když je moje matka nemocná. Když mě uvidí přicházet, vstane.

„Scorpie," řekne vážně. Vypadá rozrušeně.

„Co se stalo?" zeptám se okamžitě.

„Ach, Scorpe, je mi to tak líto," zašeptá. „Bylo to aneurysma v mozku. Nešlo s tím nic dělat..."

Nedokážu to zpracovat. Proč se tváří, jako by moje matka byla mrtvá?

„Co tím chceš říct?"

„Ona... Scorpie, před pár minutami zemřela." Rose se rozpláče a obejme mě. Stiskne mě tak pevně, jako by mě už nikdy neměla pustit.

Nerozumím tomu. Byla v pořádku. Byla zdravá, nikdy nepila ani nekouřila. Nikdy ani nebyla nemocná. Tak jak může jen tak být mrtvá? Zrovna jsem jí napsal dopis, přečetla si ho vůbec?

„Já... tomu nerozumím," řeknu. „Ona... ani nebyla nemocná..."

Rose se ode mě odtáhne, ale pořád mě drží za ruce.

„Já vím," zašeptá. Zjevně už nějakou dobu plakala. „Je mi to strašně líto. Tvůj táta mi zavolal, když ji přijali. Je to k nepochopení."

„Kde je?" zeptám se.

„Tam uvnitř," Rose kývne směrem k číslu 508. „Tvůj táta je tam s ní. Měl bys jít dovnitř. Já budu čekat tady."

Vejdu do pokoje. Nejsou tam žádní léčitelé, jen táta s hlavou v dlaních a máma. Ta leží na posteli a vypadá, jako by jenom spala. Vím, že je to klišé, lidi to o mrtvých říkají vždycky, ale vážně to tak je.

„Tati," zašeptám. Nepodívá se na mě. Mému otci moc nejde ukazovat emoce. Jediný člověk, kterému se kdy otevřel, byla moje matka.

Sednu si na druhou stranu máminy postele a jen na ni zírám, ještě pořád nic moc necítím. I tak před tátou neukazuju emoce moc rád, už teď si myslí, že jsem moc citlivý. To teda nejsem - jen se zeptejte Rose.

Vždycky jsem vycházel líp s mámou než s tátou. Když jsem Rose přivedl do jiného stavu, mamka mě podpořila, i když mi bylo jasný, že zuří. Naproti tomu táta se choval jako totální sociopat. Máma je ten důvod, proč jsem normální. A teď je pryč. Bude zajímavé zjistit, jak mě tohle ovlivní.

Lidé mi vždycky říkali, že mám její oči.

Dál na ni prázdně zírám a čekám, kdy se probudí. Táta neřekne nic, ani se na mě nepodívá. Kdyby zemřel on, podpíral bych teď mámu a konejšili bychom se navzájem. Nejsem si jistý, jak se mám k tátovi chovat, když tu máma není.

Za pár minut přijde léčitelka a oznámí nám, že musí přesunout tělo do márnice. Musíme opustit pokoj. Přetáhne mámě prostěradlo přes hlavu, mávne hůlkou a mamka zmizí. A pak mě to sejme, a ať se snažím, jak chci, rozpláču se. Jako vážně rozbrečím. V životě jsem takhle nebrečel, a jestli jo, tak si to nepamatuju.

Táta se okamžitě přemístí. Předpokládám, že domů. Je mi to vcelku jedno.

Rose ke mně přiběhne, jsem tak rád, že tu je. Znovu mě obejme a taky se rozpláče, takže si nepřipadám jako takový idiot. Pořád opakuje, jak je jí to líto, ale byl bych radši, kdyby to nedělala, protože se tím nic nezmění. Je tady. Miluju, že tu je.

Když se pustíme, zase ještě chvíli drží moje ruce ve svých. Držím její levou ruku a cítím, jak se mi do dlaně zarývá její prstýnek. Podívám se dolů a uvidím na jejím levém prsteníčku malý diamantový prsten.

„S kým jsi nechala Aidana?" zeptám se, všechno mi začíná zapadat do sebe.

„Tom je u mě," řekne. „Tak pojď, měl bys jít domů, tady nemá cenu zůstávat. Vysvětlím to Aidanovi. Můžu pro tebe ještě něco udělat?"

Mohla bys mi říct, proč je Tom u tebe doma. A proč, sakra, nosíš zásnubní prstýnek.

Nevěděl jsem, že jsou pořád spolu. Aidan se o něm nezmiňuje, a tak jsem nějak předpokládal, že už je mimo, nebo to aspoň není navážno. Rozhodně ne dost vážné na zásnubní prsten.

Nic z toho neřeknu.

„Ne," odpovím. „Běž domů. Je pozdě."

„Jsi si jistý?"

„Jo. Tak běž domů. A... uvidíme se."

To ona neakceptuje. Přemístí se se mnou ke mně domů, uvaří mi čaj a počká, než se uložím do postele, až pak odejde domů za svým snoubencem. Sedím sám ve své ložnici a táta je zase sám v té své. Je vážně ohromující, jak moc se může během pár rodin jedna rodina rozpadnout. Ještě včera jsem měl ženu a matku. Dneska nemám ani jedno.

Nemám ani Rose.


33. kapitola - Další nervové zhroucení



Still Delicate

Překlad: online překlady - alichay

Betaread: Ivet

Autor: padfoot4ever

Originál: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory2.php?chapterid=399163



Kapitola 33 - Další nervové zhroucení


„Pořád ještě spolu nemluví," oznámím Tomovi, když se už šestý den v kuse vracím domů z Malfoy manor.

Tom vaří večeři. Od Astoriiny smrti každý den vyzvedává Aidana ze školy, protože já po práci chodím za Scorpiem a Dracem. Tom mi je během celého tohoto martyria velkou oporou, nevím, co bych bez něj dělala. Dospělé vztahy se v dobách krize vážně hodí.

Scorpius a Draco spolu od Astoriiny smrti neprohodili ani slovo. Vždycky jsem věděla, že ona tu rodinu držela pohromadě jako lepidlo, ale nikdy mě nenapadlo, jak hrozně snadno se bez ní rozpadne. Je těžké uvěřit, že je pryč, měla jsem ji moc ráda. Byla z té rodiny jediná, kdo mě nikdy doopravdy nevytočil. Díky tomu mám pocit, že je moje povinnost udržet její dva chlapy pohromadě. Ráda si myslím, že kdybych umřela, a Aidan se Scorpiem spolu nemluvili, našel by se někdo, kdo by jim k sobě zase našel cestu.

„Zítra bude pohřeb," řekne Tom. „Možná si spolu promluví pak. Však víš, možná si jen potřebují tu věc uzavřít."

„Doufám, že máš pravdu," řeknu vážně. „Kde je Aidan?"

„Ve svém pokoji, píše dopis Astorii," řekne mi Tom. „Podle všeho mu jeho učitelka řekla, že je to dobrý způsob jak se rozloučit s někým, komu neměl možnost říct sbohem. Dneska byl zase rozrušený."

Mám pocit, že já jsem ještě neměla příležitost být z toho pořádně rozrušená. Měla jsem tolik práce. Mamka a babička Molly mi pořád dávají věci, které upekly a uvařily pro Scorpia a Draca, a navrch jsem pomáhala Scorpiovi naplánovat pohřeb. Draco neudělal a neřekl vůbec nic. Vypadá zlomeně. Je trochu útěcha vědět, že ten chlap vážně dokáže něco cítit, ale taky je vcelku znepokojující, že nikomu neřekne ani slovo, ani vlastnímu synovi.

Scorpius se mnou od té noci v nemocnici taky moc nemluví. Vím, že viděl můj prsten, ale říkala jsem si, že nebude nejlepší nápad to před ním nadhazovat, a od té doby ho v jeho přítomnosti nenosím. Taky nevytahuju skutečnost, že se Daisy pořád nevrátila z Ameriky, což mi přijde vážně divné, vzhledem k tomu, že jsou manželé a vůbec. Možná jen v práci nedostala volno.

Al se za Scorpiem taky párkrát stavil, nebydlí teď od Malfoyových daleko. Scorpius s ním zjevně mluví mnohem víc než se mnou, což mě trochu urazilo. Ale nebudu se hádat s mužem, který zrovna přišel o matku.

Vyjdu nahoru do Aidanova pokoje podívat se, jak si vede s dopisem. Spí teď v Hugově starém pokoji. Sedí u svého malého stolku, v ruce speciální brk s antidyslektickými kouzly a něco sepisuje.

„Jak se cítíš, zlato?" zeptám se měkce.

„Ahoj, mami," přivítá mě smutně. Kleknu si k němu a omotám kolem něj paže. „Můžu ti přečíst svůj dopis pro babičku Astorii?"

„Jistěže můžeš."

„Milá babičko Astorie," začne. „Stýská se mi, když jsi teď odešla bydlet do nebe. Přál bych si, abys neumřela, a je mi moc smutno. Chtěl jsem ti říct sbohem, ale ty jsi šla do nebe dřív, než jsem to stihnul, tak ti místo toho píšu dopis. Mám tě moc rád, hlavně když jsi pro mě pekla dorty a objímala mě. Budeš mi chybět, babičko Astorie. S láskou, Aidan Weasley."

Nad tou poslední částí se usměju.

„To je moc hezké, Aidane," řenu mu. „Proč k tomu nenakreslíš nějaký obrázek? Zítra to můžeme babičce Astorii na hřbitově dát."

„Tak jo, mami," přikývne. Pořád se zdá rozrušený.

„Jsi v pořádku?"