Preklady fanfiction Harryho Pottera

Mayhem at The Burrow
Autor: behardcore
Preklad: denice
(skontrolovaný Jimmi)
Originál: https://www.fanfiction.net/s/3566930/29/Mayhem-at-The-Burrow 

29. Plán

Teprve nyní si Draco uvědomil, jak krásné byly její oči.

 Neuhýbala pohledem a Draco měl pocit, že se brzy objeví Snape a vyruší ho v jediné chvíli, kdy je mohl obdivovat…

„Nevím… Doufal jsem, že bys mi to možná mohla říct ty,“ odpověděl, a i když neřekla ani slovo, viděl, že se jí dotkl. Bylo jasné, že čekala něco jiného.

Cítil, že ji zklamal.

Opodál Draco viděl Rona s Harrym, jak si šeptají a se znepokojenými pohledy horečně gestikulují.

„Co říkal, Harry? Co říkal?! Odtud ho neslyším… slyšíš ho?“ chrlil ze sebe Ron.

„Sklapni, Rone! Vsadím se, že tě slyší!“ Harry rukou ucpal Ronovi pusu.

Hermiona se na ně s úsměvem podívala. Naznačila jim pohybem úst: „Je to v pořádku,“ aby je uklidnila a oni k sobě nepřitáhli Snapeovu nežádoucí pozornost.

„Myslíš v létě?“ Zeptala se Hermiona, aby získala čas. Nevěděla jistě, jestli mu to má říct; rozhodla se, že si k tomu vybere lepší příležitost, než časnou hodinu lektvarů s po ránu podrážděným Snapem.

„Jo, mám pocit, že si nemůžu vzpomenout na značnou část čehosi… A nemůžu přijít na to, co to je. Víš, jak to myslím?“ a nepřetržitě prudce míchal svůj lektvar.

„A vždycky, když se snažím si vzpomenout… mám dojem, že toho ještě víc zapomínám. Nesnáším pocit, že si to nepamatuji a vadí mi, že nevím nic o tom, co jsem mohl prožít, víš? To je má paměť a já mám právo si to pamatovat, že ano?“ ptal se.

Hermiona polkla. Nevěděla, jestli se má radovat nebo být smutná. Draco konečně projevil jisté náznaky povědomí o zapomenuté lásce, i když se nepřiblížil k plnému poznání. Jen věděl, že se něco stalo.

Ale co přesně?

Byla současně frustrovaná a plná naděje, a měla pocit, že k tomu všemu nemusí přidávat ještě břemeno dokončujícího se elixíru.

 „Proč se ptáš mě?“ zachraptěla.

Draco strnul. Měl vědět, že všechno směřuje k tomu hnědému koženému předmětu. K té malé věcičce, která ho přinutila přemýšlet o všem, o čem měl přemýšlet už dávno předtím

Kecy.

„Ehm…“ začal.

Četl ten deník? Četl jej a doufám, že i mé jméno? Prosím, Merline, prosím prosím, Merline!

Amen.

Hermiona ani nechápala, co říká. Věděla jen, že teď se asi ukáže, zda Draco sešit četl, nebo ne.

„Na tom nesejde. Jen jsem se zeptal, to je všechno. Proč?“ řekl Draco nepřesvědčivě.

Hermiona se kousla do jazyka. Nechtěla to z Draca tahat, když ještě nebyl připraven svěřit se jí. Měl by jí říct, že to četl, až se bude cítit v pohodě.

„Tak co se stalo? Kdybys mi to řekla… možná bych tě už neotravoval…“ začal Draco s vzrůstajícím podrážděním ze všech těch kliček v rozhovoru.

Hermiona svraštila obočí. „To tedy promiň! Kdo jsi ty, abys ode mě něco takového požadoval?“ vykřikla a rozhořčeně pohodila svou hřívou.

„Tolik jsem toho zase nechtěl! Prostě v řeči pořád uhýbáš a na otázky odpovídáš otázkami! Proč prostě nemůžeš přestat všechno komplikovat?!“ zanechal vší přetvářky a vybuchl zklamáním z toho, že se nedozvěděl, co chtěl. Jen si chtěl vyventilovat všechno, co vyventilovat chtěl.

A zahrnul ji veškerým svým hněvem a zmatkem, svým zklamáním… nezvládl se ani starat o to, co už řekl, a bylo mu jedno, že polovina třídy naslouchá… všechno, na čem mu záleželo, bylo, aby ho všichni nechali být…

I když věděl, že jí ubližuje.

„Já nechci nic komplikovat, to ty čekáš příliš mnoho! Svět se netočí jen kolem tebe!“ rozzlobená Hermiona si zapřela ruce v bok a upřeně na něj zírala.

„Víš, na někoho tak chytrého se chováš pěkně pitomě,“ dodal tiše chladným tónem.

Harry a Ron se k nim rozběhli.

Kašli na ně… kašli na ně… sotva si vzpomínáš na to, na co víš, že by sis měl vzpomenout. Na ničem jiném nezáleží.

Draco se zamyslel.

„NUŽE DOBRÁ!“ zařval Snape, jenž se náhle objevil se na scéně a snažil se ukrýt falešný úsměv.

„Oba dva do ředitelovy kanceláře! IHNED!“ frkl. „Grangerová! Vy první, Malfoy počká,“ řekl dutým, děsivým hlasem.

„Vy ostatní! Uslyším jediné slovo o této epizodě a máte deset bodů pryč. Vraťte se k lektvaru!“ Znovu si odfrkl a obrátil se svým netopýřím způsobem, aby zmizel za stohem knih.

Hermiona spěšně zamířila ke dveřím. Byla ráda, že nemusela jít celou cestu s Dracem.

Ten se díval, jak odchází; nejenže ji nesnášel, ale bylo mu taky jedno, co způsobil. Těžce oddechoval.

Mohla mi prostě říct… ztěžují život… ženy… tsss…

Harry s Ronem, už zpět u svého stolu, tiše hovořili.

„Co tohle mělo znamenat?“ zašeptal Ron rychle.

Harry se rozhlédl kolem. „Nevím, ale nemyslím si, že je Snape poslal k Brumbálovi kvůli té hádce. Víš, co si myslím, Rone?“

Ron na něj pohlédl. „Co?“ ptal se a napjatě otevřel ústa.

„Myslím, že učitelé dělají určité kroky.“

***

Hermiona už vyjela nahoru po schodech a ještě než vztáhla ruku po mosazném klepadle, slyšela známý hlas: „Vstupte.“

„Posaďte se,“ řekl Brumbál klidně. Hermiona poslechla. Musela se kousat do rtu, aby odolala touze vychrlit všechno rychle a najednou.

„Proč jste se hádali?“ zeptal se stále tak klidně ředitel.

Hermiona otevřela ústa překvapením: „J… jak víte, že jsme se hádali v hodině lektvarů?“

„Mám oči a uši na všech zásadních místech. Prosím vás, slečno Grangerová, jak si myslíte, že řídím tuhle ohromnou školu?“ zeptal se Brumbál, smíchem napůl udušený. Pokoušel se polknout čokoládovou žabku. „V každém případě… pokračujte.“

Hermiona na okamžik sevřela rty, ale nakonec vyhrkla: „On! On-mě-obvinil! Obvinil mě, že mu všechno neříkám! Ptal se mě na léto a samozřejmě, že jsem nevěděla, co mu na to říct! Copak jsem mu mohla povědět „Jo chlapče, tehdy jsi tam byl?!“ A chtěla jsem vědět, proč se ptal, protože jsem samozřejmě byla překvapená! Je to poprvé po měsíci, co se zmínil o létě!

A pak se naštval, protože jsem mu hned neodpověděla a řekl, že všechno komplikuju a tak podobně! A řekl mi, že jsem pitomá!“ křičela hněvivě.

„Povídali jsme si a pak najednou bum! A už to bylo!“

Těžce oddechovala. Brumbál se vesele usmál: „Poslužte si!“ nabídl jí čokoládovou žabku.

„Děkuji,“ odpověděla mírně. Trochu se styděla, že křičela na ředitele.

„Každopádně máte důvod cítit se z mnoha příčin znechucená a vyvedená z míry. Nedokážu uvěřit, že to pan Malfoy udělal. Nebylo třeba, aby projevil takovou neúctu, takovou panovačnost a nároky. Pravda, občas je trochu sebestředný.“

Zmlkl a vzal další čokoládovou žabku.

„Naproti tomu udělal mladý pan Malfoy minulé noci zajímavý objev…“

Odmlčel se, jako by chtěl, aby Hermiona větu dokončila.

Vykulila oči: „Chcete říct, že si to opravdu přečetl?!?“

Brumbál s úsměvem přikývl. „Nejsem si jistý, ale myslím, že ano. Pokud ne, tak proč by se vás vůbec ptal?“ hleděl na ni upřeně.

„Nu, v každém případě,“ pokračoval ředitel, „má důvod být zlostný a cítit se nesvůj. Uvědomte si, že si je v tomto okamžiku vědom, že se v létě něco stalo, ale vzpírá se při představě, že nemá tušení, o co jde. A nepomáhá, že se o tom nemůže ničeho dopátrat.

Jak jsem již řekl, je mu jasné, že se může obrátit pouze na jediný zdroj informací, totiž na vás. Jeho inteligence mu umožňuje dát si dohromady útržky informací.

Podívá se do hnědého sešitu, který celý měsíc ani neotevřel, což znamená, že do něj nepsal poté, co letos přijel do Bradavic. Přečte ho a zjistí, že si to vůbec nepamatuje. Nevybavuje si, že by to psal v šestém ročníku… a najde to na začátku sedmého. Musí tedy předpokládat, že to bylo psáno…“

„Během léta,“ dokončila Hermiona.

„Přesně tak,“ sklonil hlavu Brumbál. „A tak tedy cítí, že by mohl odpověď získat od vás. Jeho rozrušení vzrůstá zároveň s nadějí a nervozitou; něco o tom ví, ale nedokáže si vzpomenout… a má spoustu otázek… jakmile něco odhalí, je připraven ptát se na další… proč zapomněl? Proč ho nikdo neinformoval? Proč mu nikdo nic neřekl skoro celý měsíc? Spousta otázek… je netrpělivý. Opravdu, opravdu netrpělivý.

A pak nedostane odpovědi, které chce hned. Je rozčilený, cítí se zrazený, ztrácí naději. A tohle všechno vychrlí na vás, všechen ten hněv… zoufalství… beznaděj… všechno se vylije na vás. Nemůže o tom mluvit s nikým jiným. Nemůže se ani slůvkem zmínit před svými přáteli ze Zmijozelu. A protože vy dva jste se v minulosti hádali, najednou dostane záchvat vzteku a nestará se, co si budou myslet ostatní, neboť se mu zdá normální, že se hádáte.

Z tohoto důvodu ho nikdo nebude podezírat; nikdo nebude tušit, že šel za vámi pro pomoc. Jeho tajená beznaděj je pouze mezi vámi a jím.“ Brumbál domluvil a vsunul do úst pro změnu citronový bonbón.

Hermiona oněměla. Netušila, že Brumbál toho tolik věděl. Ale tak či tak se jí ulevilo a litovala chlapce, kterým zmítalo tolik pocitů, a neměl nikoho, komu by se se vším mohl svěřit.

„Ach, já zapomněla,“ řekla náhle.

Brumbál na ni pátravě pohlédl pronikavýma modrýma očima: „Ano, slečno Grangerová?“

„Mám mu skutečně něco říct o létu? Nějakou zmínku? Náhodou mu dát vědět?“ zeptala se dychtivě, toužila slyšet názor někoho moudrého a silného.

Brumbál si odkašlal, napřímil se a pohlédl na ni se znepokojivou vážností.

„Ne,“ řekl. „Neměl by vědět nic z toho, co se stalo. Neměla byste mu to říct, ani nic naznačovat. Ani vaši přátelé nebo kdokoli jiný. Neměl by být informován,“ řekl s konečnou platností.

Hermina se kousla do spodního rtu.  Bez ohledu na to, jak moc chtěla zpochybnit jeho názor, přikývla, řekla „děkuji“ a povstala k odchodu.

„Pane Malfoyi, můžete vstoupit,“ zvolal ředitel.

Otevřely se dveře a vešel Hermioně až příliš dobře známý pohledný mladík. Chránila se na něj podívat a prošla kolem něj, aniž by se odvážila cokoli říct. Nakonec zavřela dveře, když slyšela Brumbála říkat stejně jako jí „posaďte se.“

A šla hledat Ginny.

***

„Chcete se mi s něčím svěřit, pane Malfoyi?“ zeptal se profesor zdvořile a nabídl mu pár citronových bonbónů a čokoládových žabek. Draco zavrtěl hlavou a se slovy „děkuji, ne“ odmítl sladkosti. Nedodal ani slovo.

„Trápí vás něco?“ zeptal se Brumbál slušně.

Draco si přihladil své hezké stříbroplavé vlasy. Zavrtěl hlavou. „Nic, pane.“

Brumbál propletl prsty a zpříma pohlédl Dracovi do očí.

„Věřím, a vím, že vás něco trápí.“

Dracovi vyschlo v ústech. Nemělo smysl lhát odborníkovi na nitrozpyt, takže mu mohl říct všechno, co měl na srdci.

„No… něco mi vrtá hlavou,“ začal.

„Na něco si nemůžu vzpomenout… jako by mi chyběla velká část vzpomínek a nemohl jsem se k nim dostat… a to mi vadí, protože si myslím, že mám právo o nich vědět a přitom to nevím… nemůžu se ani přiblížit k nějaké představě… a někdo, o kom jsem si myslel, že mi pomůže, není ochoten spolupracovat…“ řekl znechuceně. Vypadal přitom jako vztekající se pětileté děcko.

„Aha… a jak jste přišel k přesvědčení, že vám chybí část vzpomínek?“ chtěl vědět Brumbál.

Dracovi strnul jazyk i ústa, Nevypravil ze sebe ani hlásek. Měl by o zápiscích říct Brumbálovi?

„Já… něco jsem si včera v noci přečetl,“ odvážil se Draco, než se kousl do jazyka.

Brumbál se usmál. „Co to bylo?“

Draco zvedl obočí. „Něco, co mě donutilo přemýšlet o minulosti… a… a byla tam jmenovaná Hermiona, takže jsem se jí přirozeně zeptal, co se v létě stalo. Ale nechce mi nic říct a já nevím proč,“ dodal chladně.

„Opravdu se vás to týká?“ zeptal se tiše Brumbál.

„To mi neřekla!“ pobouřeně odpověděl Draco.

„A vy se chcete dozvědět něco o létě, nebo si přejete vědět, k čemu došlo mezi vámi a slečnou Grangerovou?“ Na Brumbálovu náhlou otázku nebyl Draco připravený.

Odmlčel se.

„Samozřejmě, že ne! Chci jen zjistit, co se stalo v létě!“

„Myslím, že se obáváte, co by se mezi vámi mohlo stát a chcete to vědět. A to je také důvod, proč vás slečna Grangerová tak ovlivňuje.“

„Kdo říká, že jsem ovlivněný?!?“

„Když dovolíte, proč právě slečna Grangerová?“

„Jen jsem četl její jméno!“

„Vskutku, získal jste k ní jistou důvěru?“

 „Proč to říkáte?“

„Myslím, že už víte, jak moc je to důležité. Je to jediná možnost.“

„Jak si tím můžete být tak jistý?!“

„Vy sám jste to řekl. Nebo jinak, proč jste se v první řadě zeptal jí?“

„Proč z toho děláte takový problém?!“

„Pane Malfoyi, pokud si nedáte pozor, všichni objeví, že ji máte skutečně rád.“

„Cože?!“

„Řekl jsem, myslím, že ji máte rád.“

„Nemám!!“

„Není třeba se takhle bránit. Vezměte si citronový bonbón…“

„Ne, děkuji! A nemám ji rád! Jen ji potřebu…“

„-potřebujete ji?“

Draco zrudl: „NE! Potřebuji jen odpovědi! To je vše!“

„Odpovědi od ní. Takže ji v jistém smyslu slova potřebujete. Sám jste to řekl.“

„Ne! Nemůžete mi říkat, jak se cítím! Přestaňte manipulovat s mou myslí!“

„To nemohu. Je to jen domněnka. Vy si můžete vybrat, zda tomu uvěříte, nebo ukážete, jak vás to ovlivňuje.

„Cokoli. Vy si pohráváte s mou myslí.“

„Domnívám se, že je jasné, co je nyní třeba udělat, nemáte ten pocit?“

„Ee? Cože?“

„Získejte informace o jistém létu…“

„A co myslíte, že dělám?!“

„Jdete za tím, o němž se domníváte, že zná odpovědi. Dobrá práce, pane Malfoyi. Jen tak dál.“

„Mám?“

„A vzpomenete si,“ dodal Brumbál a vstal.

„Vzpomenu si? Vzpomenu si na co?! VÍTE TO?“ Draco povstal a zamířil ke dveřím. Byl skoro stejně vysoký jako ředitel. Byl ještě pohlednější než dřív.

„Myslím, že je čas jít. Děkuji vám za návštěvu, Draco…“ Brumbál ho gestem ruky směroval ven, aby mu zabránil klást další otázky.

Draco tiše odešel, hlavou mu táhly pochybnosti a možnosti. Srdce mu prudce bušilo.

Když ne jí, zeptá se lidí, kteří ji milují…

A v duchu se pohlavkoval a spílal si, zatímco se blížil k famfrpálovému hřišti, kde – jak dobře věděl – trénovalo nebelvírské družstvo…

***

„Vstupte, profesorko McGonagallová, profesore Snape, “ Brumbál pokynul ke dvěma křeslům.

„Dobrý den, profesore,“ odpověděli.

„On je v popření … to je zcela zřejmé. A myslím si, že ta dívka už ztrácí naději. Všechno se rozpadá, zrovna když to začalo,“ řekl tiše.

McGonagallová se vzpřímila. „Jste si jistý, profesore, když říkáte, že bychom měli… zasáhnout?“ Její hlas zněl nervózně a poněkud nejistě. Pravděpodobně ji rozhořčilo pomyšlení, že by se měla vměšovat do soukromí jiných lidí, natož studentů.

Snapeova ústa se zkroutila. „Vskutku, nalezl v ní zalíbení?“

Brumbál se usmál a sklonil hlavu. „Severusi, nyní už není v našich silách říct, kdo projevuje city ke komu. I když to neřeknu, myslím si to…“ odmlčel se.

„Nemůžu uvěřit, že se ti dva do sebe v létě zamilovali!“ vyhrkla náhle McGonagallová, jako by ten fakt v sobě dlouho dusila a teprve teď si dovolila to vyjádřit.

Brumbál se na ni podíval svýma pronikavýma modrýma očima a usmál se: „Láska přichází znenadání a k lidem, u nichž bychom to neočekávali.“

Snape si odkašlal. „Brumbále, prosím, zkraťte projevy.“

„Myslíte, že se dají znovu dohromady?“ zeptala se profesorka tónem starostlivé matky.

„To ukáže čas,“ odpověděl ředitel.

„V každém případě můžeme mezitím něco udělat. Ne, ne, Minervo, nebojte se, není to zásah do soukromí,“ dodal.

„Tak co máte na mysli?“

„Podle rozvrhu má od začátku roku Zmijozel s Nebelvírem všechny hodiny společné… takže chci, abyste je při výuce spojovali tak, jak je to jen možné. Ať spolu pracují na projektech, sedí vedle sebe, mají společné úkoly… ať jsou co nejvíc pohromadě,“ usmál se Brumbál.

„Myslíte, že si nevšimnou, jak se snažíme je sblížit?“ ptala se McGonagallová.

„Doufejme, že budou plně zaujati jeden druhým a budou tak uchváceni, že nebudou mít čas všímat si čehokoli jiného,“ Brumbál si vzal další bonbón.

„Dobrá, Albusi,“ odpověděl Snape.

Profesoři vstávali, připraveni odejít, když Brumbál znovu promluvil.

„Ach, mám ještě velké plány. Minervo, Severusi, budete mi s nimi muset pomoci. Ošálíme všechny klamným důkazem.“

„Kdy necháme studenty dozvědět se, co máte na mysli?“

„Ach, zítra o tom řeknu všem studentům. Mladý pan Malfoy a slečna Grangerová potřebují jen trochu víc postrčit…“

A spokojeně si vychutnával svůj citronový bonbón.