Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Komentár

Miliony promarněných hodin
Od: arabeska - 19.12. 2014

19. december


All the Million Hours

autor: wallyflower   překlad: arabeska   beta: LadyF

Autorka na žádost o překlad zatím nereagovala. Z překladu tohoto díla neplyne žádný finanční zisk.

originálhttps://www.fanfiction.net/s/3677261/1/All-the-Million-Hours

A/N: Na cestě do jejího bytu bere schody po dvou. Věnováno všem doktorům a léčitelům které znám, a lidem, kteří si jich váží.

 

 



 

Bral schody po dvou. Bytná Hermiony Grangerové ho znala od vidění jako gentlemana, a tak mu malinko mávla, když ji míjel ve dveřích. Stěží si jí všiml, když obešel výtah a vrhl se ke schodům. Neovladatelně se mu rozbušilo srdce očekáváním, které v něm už déle než týden rostlo. Věděl, že už je na tohle příliš starý – příliš starý na takové pocity, na tu riskantní honbu za štěstím; příliš starý na přitažlivost a snění za bílého dne a zkrátka, jak tomu říkali jeho studenti, na děvčata. O ničem z toho však nepřemýšlel. V tu chvíli mu v hlavě rezonovala pouze jediná myšlenka.

Náhle zastavil, když dorazil k jejím neutrálně bílým dveřím, lapaje po dechu. Byl příliš starý. Pokusil se uhladit hábit a košili s kalhotami, které nosil pod ním, a natáhl ruku, aby zkrotil také vlasy. Ve snaze uklidnit prudce bušící srdce se několikrát zhluboka nadechl. Zaháněl ten hemživý pocit v břiše, ať už to byla nervozita nebo nějaká neznámá a neočekávaná forma štěstí – tím si nemohl být jistý. Mnohem více se bránil pocitu trapnosti, který hrozil, že ho zažene zpátky dolů po schodech a do Bradavic, kde se bude opět chovat důstojně a ne jako jeden z těch obrýlených, poďobaných teenagerů.

Když nabyl jistoty, že nutkání zbaběle seběhnout všech šest pater v jejím paneláku je pryč, zvedl ruku, aby zaklepal. S úzkostí čekal. Slyšel všechno – vrzavý zvuk židle odstrčené od stolu, zvuk jejího hlasu, když říkala svému kocourovi, ať pro všechno na světě uhne z cesty. Ještě jednou si otřel třesoucí se a upocenou dlaň o kalhoty.

Když konečně otevřela dveře, chystal se promluvit, ale přerušilo ho kategorické zkroucení rtů a ne zrovna nadšené: „Ach, to jsi ty.“ Než se zmohl na odpověď, byla na druhé straně předsíně. Zavřel za sebou dveře a zeptal se: „Jak ses měla?“ zatímco se usilovně snažil připomínat si, ať není zklamaný. Ať toho příliš neočekává.

Než si pověsil kabát, už na něho čekala v kuchyňce. Pohled, jenž se mu naskytl, ho nepřekvapil: stůl byl pokryt obsedantně roztříděnými poznámkami, které zářily barvami mudlovských zvýrazňovačů, a nad nimi seděla Hermiona s divokými vlasy a temnými kruhy po očima. Oblečena v univerzitním svetru a tmavých mudlovských kalhotách a zalita odpoledním světlem proudícím z okna se mu zdála jedinečně nádherná. Sledoval sklon jejího čela a křivku tváře a pátral v jejím výrazu po sebemenší známce radosti, že ho vidí. Zdvořile se na něj dívala, ale oči jí stále utíkaly ke knize, kterou měla před sebou. Zopakoval otázku.

Docela dobře,“ odvětila, ačkoliv to nebyla pravda, ne doopravdy. Byla ve stresu jako obvykle. Zvedla zvýrazňovač, ostře růžový, který mu připomněl vlasy Nymfadory Tonksové. „Zkouškové ještě neskončilo. Můj konzultant mi leze krkem. Mám na tento týden naplánované tři písemné zkoušky a jednu ústní, což je docela děsivý počet. A k tomu musím do konce semestru dopsat celoroční práci – jak jistě víš,“ dodala a jemu ten pohled, který po něm střelila, připadal vyčítavý.

Ani ho nevyzvala, aby se posadil. Nezeptala se, jak se má. Srdce mu pokleslo, když si uvědomil, že zase jednou přišel ve špatnou chvíli.

Aha,“ řekl. „Omlouvám se. Zdá se, že máš moc práce.“

*

Zabouchl za sebou vchodové dveře poté, co rozhodně, ale slušně odmítl pozvánku starostlivé bytné na šálek čaje.

Zastavil se na schodech a sáhl do vnitřní kapsy pro řetízek, k němuž byly připevněny kapesní hodinky. Chvíli ho držel a vzpomínal. Připomínal si, že tam stále jsou a že kdyby hodinky vytáhl, spatřil by na nich vyrytý nápis: Nyní je čas na štěstí. S láskou, H.

Přetáhl si kapuci přes hlavu až do očí a připravil se na cestu do hospody ve vedlejší ulici. Kráčel pomalu. Tichý déšť lehce tlumil klábosení studentů, které slyšel ve větru, a klaksony automobilů. Nechal myšlenky volně plynout a zamyšleně se zastavil. Kdyby otevřela jednu z těch mrtvol, na kterých se učili, jak se stát léčiteli, našla by tu část těla kdesi mezi žebry a spodní stranou srdce, jež ho občas bolela, jako by v ní bydlel nějaký hlodavec? Ten pocit v něm přetrvával už měsíce a odmítal zmizet. Uvažoval, jestli je to normální, jestli tohle cítí každý.

Než přešel ulici, zastavil se a vzpomněl si na váček s penězi ve své kapse. Plánoval, že ji vezme na večeři. Mohl si peníze ušetřit pro jinou příležitost, ale něco mu řeklo, že by možná bylo příhodné zajít si na skleničku. On bude za chvíli popíjet sám v oblíbené hospodě jejích přátel a ona bude sama popíjet kávu sto metrů od něj ve své kuchyňce. Existoval důvod, proč by nemohli popíjet každý svůj nápoj společně? Jemu by nevadilo ticho. Přitiskl si hábit těsněji k tělu a otřásl se. Stejně to byla jeho chyba, protože jí včas neposlal sovu, že ji přijde navštívit.

Když vykročil s úmyslem přejít ulici, zaslechl za sebou její hlas a dusot gumáků mířících jeho směrem. Pomalu se otočil. Moc od toho neočekávej, napomenul se. Možná sis u ní něco zapomněl. Možná chce, abys doručil zprávu ředitelce. Moc od toho neočekávej.

Se zrudlou tváří se před ním zastavila. Netrpělivě si odhrnula navlhlé vlasy, které jí padaly do očí. Ani se neobtěžovala obléct se do kabátu, jen si nazula galoše. Neměla v ruce dopis ani nic, co by si u ní zapomněl. Její oči k němu upřímně vzhlížely.

Severusi,“ řekla. „Omlouvám se. Nemám-nemám tolik práce.“

Ale máš. To je v pořádku. Beztak musím ještě oznámkovat eseje.“ To byla lež.

Ne, nemám. Už jsem to všechno dočetla, jen jsem to třídila. Když-když jsi přišel, stejně jsem se chystala ven na večeři.“ Také lhala.

Ne, nechystala. Připravila sis sendviče. Byly na příborníku,“ opáčil spěšně a sledoval její výraz. Uvědomil si, že si nevzala deštník. Jeden jí vykouzlil, protože byla skoro celá promočená. Chtěl jí říct, že je hloupé chodit do deště bez deštníku, když si teď nemůže dovolit onemocnět, ale držel jazyk za zuby. Nechtěl znít jako její matka, prudit ji.

Severusi,“ řekla. „Severusi, prosím.“ Nevěděl, co říct, a když neodpovídal, naléhala. „Severusi, jsi na mě naštvaný?“

Ne,“ řekl rychle a přál si, aby to byla pravda. „Ne. Omlouvám se, že jsem odměřený. Ale musíš se vrátit dovnitř a buď se znovu začít učit, nebo si trochu odpočinout. Potřebuješ všechen čas pro sebe. Brzy se uvidíme,“ dodal, ačkoliv věděl, že to není pravda. Nevadí, pomyslel si, že už uplynul měsíc, co se mnou naposledy strávila víc než dvacet minut, a dva týdny, co mi naposledy poslala sovu. Nevadí, že jsem si vybral všechnu nemocenskou, abych ji viděl, a že tohle je poslední možný den v tomto měsíci. Nevadí, že musím učit pod ochranou izolačního bublinového kouzla, abych si nevyplýtval nemocenskou. Nevadí, že každá návštěva v posledních dnech končí úplně stejně.

Dovolil si sehnout se a vtisknout jí krátký, opožděný polibek na studenou a zčervenalou tvář. Alespoň toto si bude moct odnést s sebou, aby o tom mohl snít, až bude sám. Myšlenka na hospodu ho opustila a připravil se na přemístění, ale zastavila ho její ruka na paži.

Severusi,“ řekla nešťastně.

Hermiono,“ odpověděl poraženě.

Je mi to tak líto,“ zašeptala. „Byla jsem k tobě hnusná. Přítelkyně za všechny prachy. Omlouvám se. Ale nejsi naštvaný? Myslím, že ano. Proč nikdy nic neřekneš?“

Mlčel, jak předpověděla. Zopakovala otázku.

Poraženecky se na ni podíval. „Nemám žádné právo od tebe cokoliv očekávat,“ řekl tiše.

Sevření na jeho paži zesílilo. „Ale máš! Máš právo očekávat všechno,“ namítla. „Prosím, Severusi. Jak můžeme být šťastní, když mi nikdy neřekneš, jak se cítíš?“

Odmlčel se.

Takhle se cítím, říkal jí v duchu. Pořád, každičký den cítím, že mě ve své blízkosti jen toleruješ. Že čekáš na něco lepšího, a proto se věci mají takhle. To, co k tobě cítím, je láska, a pro mě to znamená všechno. Pro tebe je to jedna sova týdně a občasný rozhovor přes letax. Ale jak bych tě kdy mohl žádat o něco víc?

Pohledem sklouzl po hladkých liniích jejího obličeje. Vzpomínal na poslední návštěvu a na tu předtím a tu ještě předtím. Zdálo se, že je vždy zaneprázdněná. Přemýšlel o budoucnosti, v níž bude stále někam spěchat a rušit večeře, možná dokonce přeruší i žádost o ruku. Přemýšlel o tom, kolikrát ji zavolají k naléhavému případu, a uvažoval, kolik času bude plýtvat na něm. Nikdy se necítil tak starý. Měl pocit, jako by si on to své už odžil, zatímco ona měla vše teprve před sebou.

Vážně je mi dobře,“ řekl. „Jen jsem tě chtěl na chvíli vidět. A ujistit se, že jsi v pořádku. Vidím, že jsi.“ Doprovodil ji ke dveřím paneláku, uhladil jí vlasy za ucho a naklonil se k polibku. Měl rád tyto okamžiky, když třepotavě zavřela oči a on je mohl zavřít také. Jejich polibek byl pokaždé jiný. Vždy, když byla u něho, cítil závrať – z té nevíry, že je opravdu s ní. Domníval se, že to ulehčí tu přetrvávající bolest kdesi pod srdcem, ale neulehčilo. Spíše rostla a šířila se.

Když otevřela oči, už byl pryč.

*

Byl pátek. Většinou cítil averzi, když měl pracovat v přiděleném kabinetu, ale přesto zde trávil večer obklopen zakonzervovanými vzorky a nepříliš nadějnými studentskými pokusy o lektvary. Nechtěl sedět ve svém prostorném obýváku, protože mu připadal příliš velký a prázdný a zcela bez života. Byl pátek, měl souhlasit, že půjde s Pomonou a Filiusem do hospody v Godricově dolu, aby oslavili publikování Filiusova nejnovějšího výzkumu. Když ho ovšem zvali, měl pocit, že by nebyl dobrým společníkem.

Asi hodinu zde byl svým způsobem klid. Nikdy si nudnou činnost známkování esejí neužíval, ale byla známá a jednoduchá. Už se jí věnoval více než dvě desetiletí. Byla náplní jeho pátečních večerů dávno předtím, než se mu do života vetřela ona, a neměl důvod to nijak měnit. Občas vzhlédl k hodinám na stěně, kde odtikávaly minuty. Krátil se mu čas. Nebude trvat dlouho, než si bude moci oprávněně nasadit čepec na spaní, jít si lehnout a považovat páteční večer za skončený.

Nemusel si vlastně znovu zvykat na samotu. Nikdy si na ni totiž nemusel odvyknout.

Přestože hromádky esejí značně ubylo, když se postavil a narovnal v zádech, rozmrzelo ho, že je skutečně unavený. Připomínky stáří ho ani v nejmenším netěšily. Nelibě se zamračil.

Tento poněkud nevhodný výraz Hermiona zachytila na jeho tváři, když bez klepání otevřela dveře jeho kabinetu.

Upustil brko, které držel, a krvavě červený inkoust mu potřísnil bílou košili. Skoro zanadával, ale byl si vědom, že Hermiona se neusmívá a zatím ještě ani nevstoupila dovnitř. Měl pocit, jako by se mu žaludek propadal až k zemi. Naplnily ho obavy.

Můžu dál?“ zeptala se.

Dřív, než si to stačil uvědomit, mu ze rtů uniklo: „Obávám se, že není vhodná doba.“ Nevěděl, proč to řekl. Čekal po těch slovech nějaké chmurné zadostiučinění, ale cítil jen smutek.

Vypadala, jako by to očekávala. Ublíženě, ale rezignovaně přikývla.

Tak ti tu jen nechám tohle,“ řekla, rychle vešla do místnosti a položila svitek na stůl. Než se zmohl na jediné slovo, zmizela, a on slyšel pouze její rychle se vzdalující kroky, jak od něj utíkala pryč.

*

Dohonil ji poblíž vstupní brány. Tentokrát nepršelo. V dálce svítilo několik lamp, ale tady ji našel jen díky světlu své hůlky a měsíčním paprskům. Připravovala se na přemístění, ale s pozvednutou hůlkou přestala, když zaslechla jeho hlas a větvičky, které mu zapraskaly pod nohama.

Uvažoval, jestli slyší bušení jeho srdce. Pomalu k ní přistoupil v obavách, že kdyby se příliš přiblížil, zmizela by. Na tváři se jí leskly stopy po slzách a jeho napadlo, jestli plakala i tenkrát a on to jen neviděl kvůli dešti.

Myslíš to vážně?“ řekl. Jemu samému zněl vlastní hlas chraplavě, jako by před chvílí křičel, ačkoliv nic takového nedělal. Přikývla.

Tvůj doktorát,“ promluvil. „Dáváš ho v sázku.“

Ne, nedávám.“

Zkusil to znovu. „Jestli teď přerušíš na semestr studium, nedostaneš vyznamenání.“

To je mi jedno.“ Mohl říct, že se snažila znít nenuceně, ale hlas se jí zadrhl.

Ne, není!“ Měl co dělat, aby se nerozkřičel. O co jí jde? „Tohle je všechno, o co jsi kdy usilovala. Všechno, na čem ti záleží!“

Zmlkl uprostřed proslovu, když spatřil její pohled. Tentokrát k němu přistoupila a vzala ho za ruku. „Ne,“ řekla upřímně. „Není to všechno.“

Máš na mysli to, co si myslím?“ Žádal, naléhavě. „Děláš to kvůli mně?“

Ano.“

To nemusíš.“

Musím,“ prohlásila. „Myslím, že potom budeme oba šťastní.“

Jak jí to může věřit? „Děláš to kvůli mému záchvatu vzteku,“ namítl ve snaze znít racionálně. Sžírala ho vina. Přinutí ji si, aby dostala rozum. „Prosím, nedělej to. Měl jsem špatný den, ale stalo se to jen jednou. Brzy se zase uvidíme. Tohle vůbec není nutné.“

Propukla v pláč. Natolik ho to vyvedlo z míry, že neřekl ani slovo. „Ale mě to mrzí! Je mi to hrozně líto. Nevěděla jsem, jak se jinak se chovat. Tolik jsem dřela a strašně dlouho jsem to považovala za to nejdůležitější na světě, ale když jsi posledně odešel, dostala jsem strach, že tě ztratím, a uvědomila jsem si, že jsem se celou dobu mýlila.“ Rezonovala jím slova, která slyšel, ale kterým nerozuměl. Svírala mu ruku a její stisk začínal bolet. „Nikdy jsem nebyla takhle šťastná. Chci si tě vzít. Není nic, co by pro mě bylo důležitější než tohle,“ dodala a zasmušile poukázala na prostor mezi nimi.

Ohromila ho. Když nic neřekl, vyložila si to jako znamení souhlasu. Omotala kolem něj ruce a efektivně si zašpinila oblečení od stále nezaschnutého inkoustu na jeho košili.

Budeš toho litovat,“ zašeptal. Snažil se potlačit naději, která uvnitř něj vzkvetla a hrozila, že se rozšíří až do konečků prstů. Chvěly se mu ruce a on si nebyl jistý, jestli je má držet nehybně podél těla nebo opětovat její objetí. „Časem. Časem toho budeš litovat.“ Časem budeš litovat, že sis vybrala mě.

Vzhlédla k němu. „Já bych řekla, že spíš ne,“ zašeptala. Usmála se a byl to první úsměv, který na její tváři spatřil po velmi dlouhé době. Umlčela ho tím. „Jsou důležitější věci.“

Objali se.

 

 

 



A/N: Nečetla jsem Relikvie smrti a jsem za to ráda. Laskavě se prosím vyvarujte spoilerů v komentářích, pokud nějaké zanecháte.

Název je z písně „All the Wasted Time“ z muzikálu Parade od Jasona Roberta Browna. Doporučuji.

Tohle jsem zplodila během jedné z hodin, na které se Hermiona učí. Studuji medicínu a většina lidí, které mám ráda, jsou buď doktoři nebo medici. Nároky na jejich čas nejsou žert a někdy neví(me), proč jsme se vlastně zaměřili zrovna na tohle, když nás to stojí tolik neshod mezi námi a těmi, které milujeme. Tohle vzniklo z jedné z takových neshod. Ale vůbec neříkám, že bychom měli všichni učinit Hermionino rozhodnutí; vím, že já bych to neudělala. Ale možná potom, co tolik ztratila (což předpokládám, že musela), si uvědomila, že existují důležitější věci.

 

arabeska: Já si dovoluji poděkovat solace za přihrávku téhle povídky. Na zkouškové sedí jako ulitá. Díky. Ztotožňuji se s autorkou. Každý na medicíně máme svoje důvody, proč jsme se rozhodli tuhle školu studovat. Ale tak je to s každou profesí. Každá škola je svým způsobem náročná. Ono se to nesmí brát tak vážně. Je to o schopnosti uspořádat si čas tak, aby zbylo i na rodinu a milované, aniž bychom se museli rozkrájet. A samozřejmě na překlady. Na ty bude čas vždy :)

Velebmež LadyF, která se pustila do betování se vší vervou a zápalem jí vlastním. Díky!



Vaše meno:
Predmet:
Komentár:

Povolené HTML znaky: Pozor na spätné lomítko!!!!
<b> - </b> <i> - </i> <strike> - </strike> <div> - </div> <u> - </u> <a> - </a> <em> - </em> <br> - </br> <strong> - </strong> <blockquote> - </blockquote> <tt> - </tt> <li> - </li> <ol> - </ol> <ul> - </ul>
Napíšte bezpečnostný kódMissing Code