Preklady fanfiction Harryho Pottera

Mayhem at The Burrow
Autor: behardcore
Preklad: denice
(skontrolovaný Jimmi)
Originál: https://www.fanfiction.net/s/3566930/21/Mayhem-at-The-Burrow 

21. Nenacházím důvod, proč nepsat

AN: Doufám, že si kapitolu užijete a řeknete mi, co si o ní myslíte. Hlavně jak si myslíte, že příběh skončí...

„Tady!“ Fred ukázal na úpatí eskalátoru. Draco zkoumal okolí. Bylo tam mnoho světla, ozdob a mudlů.

Tady jsem byl?

Pomalu a nejistě zamířil k dvojčatům, následován Harrym a Ronem.

„Co je to...?“ zeptal se zvolna a díval se na liduprázdné schody. „Kde to jsem? Na co se mám dívat?“ zmateně se ptal.

„Pššt,“ Fred na něj netrpělivě mávl, aby ho umlčel.

Draco se zamračil. Nevěděl, co ho čeká.

Rozhodl se nastoupit na eskalátor vpravo, ten, který jel vzhůru.

Pomalu stoupal, když po levici někoho zahlédl. Podíval se lépe, když se o něco přiblížil, a viděl, že to byly stejné zrzavé hlavy, jako čekaly dole.

Noví George a Fred stáli na sestupujících schodech. Rychle sjel očima dolů k původní dvojici a zíral na ně. Bylo hodně divné vidět oba páry dvojčat najednou.

„Jo, Georgi, nedivím se, že tátu fascinují tyhle věcičky,“ řekl Fred ze vzpomínky a zálibně hladil držadlo eskalátoru.

„Jóó, kdo mohl vědět, že jsou tak zábavné!“ Georgeovy nohy se zmítaly v divokém tanci.

Draco vyjel na schodech tak, že s nimi byl v jedné úrovni a zatoužil na sebe nějak upozornit.

„Hej!“ křikl na ně.

„A kdo mohl vědět, že je to tak pohodlné!“ i Fred divoce křepčil po schodech.

„Máš pravdu, brácho!“ přidal se George.

Draco se zamračil, neslyšeli ho.

No jistě, my prostě jen sledujeme, co se stalo.

Viděl, jak dvojčata ze vzpomínky konečně dorazila k úpatí eskalátoru, dokonce i Fredův pokus promluvit sám se sebou. Teď tam byli dva Fredové, dva Georgové, kteří čekali s Ronem a Harrym.

 Rychle vyběhl po schodech. Konečně byl nahoře a kousek od sebe zahlédl Draca a Hermionu ze vzpomínky. Zdálo se, že se hádají.

Pak zahlédl Ginny, Rona a Harryho radostně vstoupit na eskalátor.

„Koukejte na dvojčata! Jsou jako děti!“ rozesmála se Ginny.

Harry s Ronem se rozřehotali: „Jo, vypadají jako pitomci!“

Draco se okamžitě podíval dolů. Dvojčata z kouzla tančila a netrpělivě čekala, až k nim sjedou ti tři, vedle nich viděl dvojčata skutečná, bavící se napodobováním svých dvojníků. Vypadali dokonale komicky. Draco se v duchu zasmál, a pak obrátil svou pozornost k Hermioně a Dracovi.

„Tak co proti němu máš, co?“

Draco viděl, jak se zamračil a vypadal opravdu naštvaně.

Proti komu?

„Je to tak hrozné, že toho člověka nemám rád? Bože, Grangerová, ty mě nekontroluješ,“ vyštěkl.

Draca zarazilo, jak hrubě se choval.

Viděl, jak Hermiona sevřela pěsti.

Proč se přeme? zajímalo Draca.

„A ty přestaň kontrolovat mě! Takže ti nemusím nic říkat. A přestaň mě komandovat!“

Viděl hněv blýskat se ve svých šedých očích. „Fajn! Byl jsem jen zvědavý, jasný? Co je na tom špatného?“

Zvědavý na co?

Draco se podíval na Hermionu, jak se mu chystá odseknout. Ve tváři měla jasně vepsánu chuť ho rozzlobit.

Najednou všechno jaksi zpomalilo.

Draco byl zmatený a hleděl na sebe s nadějí, že se dočká nějakých odpovědí. A pak uviděl sám sebe vykročit a v tom...

Valil se dolů po schodech, uhodil se o každou hranu a nakonec bezmocně dopadl tváří dolů.

Celý výjev se odehrával nesmírně pomalu, zdálo se, jakoby se do nekonečna prodlužoval. K Dracovi nedolehl žádný zvuk, vše se odehrávalo v přízračném tichu. Nedokázal se pohnout. Nedokázal odtrhnout zrak.

Pak se uviděl dopadnout na podlahu s děsivým zaduněním. Nedokázal ani vykřiknout. Viděl všechny ze vzpomínky spěchat ke svému bezvládnému tělu.

Skutečná dvojčata, Ron a Harry scénu tiše sledovali.

Nemohl nic říct, byl příliš ohromen. Mohl jen sledovat scénu před sebou.

Snažil se vybavit si, jestli to bolelo.

Okamžitě ho rozbolela hlava. Zkoušel si vzpomenout...

Náhle se všechno vrátilo do normálu, znovu mohl slyšet. Vzduch prořízlo ohlušující zaječení.

Rozhlédl se, aby zjistil, kdo vykřikl, a poznal, že k němu rychle míří vylekaná Hermiona. Byl ohromen, že při tom ještě dokázala vydat tak hlasitý zvuk.

Díval se, jak běžela dolů a snažil se udržet s ní krok. Byla jako blesk. Usmál se, když si vzpomněl, jak rychle dokázala utíkat za trpaslíkem...

Dorazili dolů. Nechápavě pohlédl na skutečná dvojčata; jednoduše kývli hlavou směrem ke hloučku choulícímu se nad něčím, co, jak Draco věděl, bylo jeho tělo. Harry a Ron jen přikývli.

„Rychle!“ Draco pozorně sledoval, jak se vyděšená Hermiona vtlačila mezi Rona a Harryho.

„Malfoy! Malfoy! DRACO!“ křičela. Chytila ho za ramena a sklonila se tak, že její tvář byla jen centimetry daleko od té jeho.

Stál těsně za ní a díval se na svou nehybnou postavu, začal se bát.

Zdálo se, že si nikdo neuvědomuje jeho přítomnost, zvlášť ne děvče, o kterém chtěl vědět něco víc.

Pak ji viděl třást jeho tělem. „Draco, Draco! Prosím tě probuď se, prosím, probuď se!“ kvílela rozrušeně.

Ale on nereagoval.

Cítil se mizerně. Bylo hrozné takhle sledovat sám sebe. Natož Hermionu.

„Draco... DRACO! Prosím probuď se, prosím!“ a znovu s ním zatřásla.

Draco k ní náhle pocítil nával lítosti... kvůli tomu, čím musela projít, zřejmě se o něj bála... ale taky ji obdivoval, protože se tolik starala.

Pak najednou uviděl, jak se pohnul. Dracovi poskočilo srdce. Konečně se probouzel.

Pomalu a ztěžka otevřel oči. Bylo zvláštní je takhle vidět, zdály se být čistě stříbrné. Dracovi připadalo čím dál divnější takhle se vidět, natož pohlédnout tímto způsobem do vlastních očí.

Ale ty intenzivně stříbřitě zbarvené zraky nehleděly na něj, upřeně sledovaly dívku, o níž Draco věděl, že byla první, na niž pohlédl.

Pak se Draco ze vzpomínky snažil pohnout rty, něco říci. Nový nával lítosti postihl skutečného Draca, bylo bolestné se vidět v této těžké situaci.

Pak konečně promluvil a skutečného Draca zamrazilo.

„Kdo jste?“ vypravil ze sebe.

Cítil, jak dívka ztuhla.

Tak takhle Draco Malfoy ztratil paměť, na úpatí eskalátoru, zatímco hleděl do čokoládových očí Hermiony Grangerové.

Draco nedokázal myslet. Najednou ucítil jemný dotek na rameni. Otočil se a uviděl dva Fredy. Ten skutečný kývl: „Je čas jít,“ zatímco ten ze vzpomínky vypadal ustaraně a v šoku.

Draco pokývl na oplátku a tiše následoval Freda, George, Rona a Harryho pryč od skupinky. Fred mávl hůlkou a Draco ještě naposledy zahlédl scénu v nákupním centru, než se pomalu přeměnila v půdu.

***

„Co myslíš tím, že tady není napsané vůbec nic?“ ptala se zmateně Hermiona.

„Vždyť říkám, že tady nic není!“ a Ginny zamávala sešitem Hermioně před nosem.

Popsané stránky se míhaly Hermioně před očima, jak jimi Ginny prudce listovala.

Hermiona jí odstrčila ruce. „Děkuji, vidím docela dobře,“ vyhrkla netrpělivě. „Copak ty ne?“

Ginny podrážděně zamrkala: „Namouduši, Hermiono, tady není napsané nic.“

„Opravdu nic?“ ujišťovala se Hermiona unaveně. Ztrácely čas. Draco tu bude co nevidět.

„Nic,“ zopakovala Ginny.

Pro jistotu znovu listovala stránkami, ale viděla jen čistý pergamen. S údivem se ptala sama sebe, co mohla vidět Hermiona a ona ne.

„Co tam je?“ zeptala se zvědavě.

Hermiona chvíli přemýšlela, pak natáhla ruku.

„Dej to sem.“

***

„Tak takhle se to stalo?“ Draco se stále vracel k tomu, co před chvílí spatřil. Byl to pro něj příliš intenzivní zážitek.

Fred přikývl. „Jo, chtěli jsme, abys to viděl. Myslíme, že na to máš právo.“

Draco jen mlčky pokýval hlavou, neřekl ani slovo. Byl příliš zaměstnán přemýšlením o tom, co právě viděl.

Harry s Ronem si toho zjevně všimli a a promluvili dřív, než ho dvojčata stačila podrobit výslechu.

„No, pojďme spát, už je pozdě,“ vyzval je Harry.

„Jo, taky jsem unavený,“ přidal se Ron.

Dvojčata vypadala zrazeně, ale nakonec souhlasila. Pomalu se začali rozcházet do svých pokojů. Draco šel v tichém zamyšlení.

***

Ginny podala svazek Hermioně, která nesmírně toužila vidět, co je tam napsáno. Převzala jej s dychtivostí i obavami.

Dychtivě proto, že písmo viděla ona a Ginny ne.

A s obavami, protože nechápala, proč tomu tak je.

Pomalu otvírala svazek a uvažovala, co bude schopná přečíst.

Líbilo se jí Dracovo úhledné písmo, musela jej obdivovat.

Zápisky Draca Malfoye

viděla na první stránce. Hermiona chvíli uvažovala, pak se rozpačitě podívala na Ginny: „Na první straně je napsáno, že sešit obsahuje zápisky Draca Malfoye.“

„Dobrá…“ protáhla Ginny a s očekáváním vrátila Hermioně pohled.

Hermiona otočila na další stránku a tam už bylo napsáno něco víc. Ihned se začetla.

Píšu, neb nemohu jinak.

Píšu, neb kdybych tak nečinil, na světě by nebylo místa, kde bych zadržel ty pocity lásky, kterými ji jako vydatný déšť nemohu zahrnout – i ty další, obdivu, nad jejím krokem, pro jejichž trvání by věčnost byla málo.

A píšu, neb vše, co je a co bude, prostě uchovám tak, abych po svém povelu mohl na stránce otevřít a číst a i v hluboké noci si tak mohl připomenout její vůni, abych i ve spánku ucítil její krásu.

Píšu, neb nemohu jinak.

Píšu pro Jane.

DM

Když to Hermiona dočetla, nedokázala ze sebe vypravit slovo.

Nemohla promluvit, protože to, co přečetla, bylo tak nádherné – a bylo to určené dívce jménem Jane.

Hluboko v nitru náhle ucítila bodnutí žhavé žárlivosti a přála si, aby ta slova nikdy nečetla.

„Co se stalo? Jsi v pořádku, Hermiono?“ starostlivě se vyptávala Ginny. „Co tam je?“

Hermiona na ni hleděla a snažila se ovládnout, protože jí přišlo hloupé ukázat, že se teď vlastní vinou trápí. Kdyby jen respektovala jeho soukromí…

„Nic,“ řekla bezvýrazně.

Ginny se na ni pronikavě podívala zamhouřenýma očima. „Myslím, že tam něco je,“ začala podezíravě, „a myslím, že to souvisí s…“

Náhle se rozlétly dveře. Ginny zmlkla uprostřed slova. Hermioně svazek vypadl z prstů a s měkkým žuchnutím přistál na podlaze.

Draco stál na prahu, mrzutý a rozrušený, rozhodně ne tak v pohodě, jako když ho viděly naposled.

„Ahoj, Draco,“ zdravila ho bez rozpaků Ginny.

Draco se na ni zadíval, pak zrakem přeběhl k Hermioně.

Hermioně teď velmi připomínal minulého Draca Malfoye… Malfoye vždycky povýšeného, vždycky tak bezcitného…

Srdce jí pokleslo. Nechtěla si připomínat toho minulého Draca.

„Byl bych rád, kdybys nečetla to, co není určené pro tebe, Hermiono,“ řekl tiše.

Za překlad Dracova vyznání velmi děkuji Lupině. Kdyby nebylo její obětavosti, s kterou mi přispěchala na pomoc, museli bychom se spokojit s mým pokusem o překlad, který se jejímu ani zdaleka nevyrovná.

Děkuji, Lupino!