Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

45 -- Udržte mě tady

Ginny seděla s koleny přitaženými k hrudi a tiše naslouchala Ronovu a Hermioninu čím dál napjatějšímu popisu odpoledních událostí.

„Budeme se muset vrátit k mapě,“ řekl Ron. „Nemám na to, abych teď řešil Malfoye.“

„Můžu něco navrhnout?“ Řekla Ginny.

„Povídej,“ pobídla ji Hermiona.

„Vím, že jste mu o hodně blíž než já, ale myslím si, že byste mu prostě měli nechat možnost uchovat si svá tajemství.“

„Cože?!“

„Nic vám neřekne, dokud se s vámi nebude znovu cítit uvolněně, a to se rozhodně nestane, pokud bude mít pocit, že ho špehujete a do něčeho tlačíte. Dejte mu měsíc nebo dva. Víme, proč teď vypadá jinak a možná i proč bývá náladovější. Vypadá to, že vám o některých věcech říct dokonce nesmí, a víte, jaké to je. Můžete počkat.“ Ginny si nechala proklouznout pramen vlasů mezi ukazováčkem a prostředníčkem a pozorně se zadívala na konečky. „Mrzí mě, že jsem k tomu taky přidala, ale nemůžu to za vás spravit. To musíte udělat vy.“

„Měl hada! A povídal si s Malfoyem!“

„No a? S někým mluvit musí, ne? A já jsem osobně nikdy nechápala, proč si nepořídí hadího mazlíčka, ať už je to symbol Zmijozelu nebo ne. Kdybych já uměla mluvit hadí řečí, zřejmě by mě hadi doprovázeli chodbami, hlídali by mi ve třídě věci a létali by se mnou na koštěti během famfrpálových tréninků.“ Ginny se odmlčela. „No, to poslední možná ne. Vsadila bych se, že hadi létání nesnáší.“

Harry záměrně dorazil na večeři pozdě, aby měl možnost vyhnout se Ronovi a Hermioně. Jeho otálení se vyplatilo, při jeho příchodu již seděli s Ginny a Deanem. Posadil se proto vedle Zoë a nezávazně si s ní povídal povětšinou o famfrpálu. Těsně před jeho příchodem byl oznámen rozpis podzimních zápasů, a tak mu Zoë o všem poreferovala. Nebelvír bude hrát proti Havraspáru první týden v říjnu, což bylo dřív, než by se Harrymu líbilo. Zmijozel měl hrát proti Mrzimoru o několik týdnů později. Ostatní zápasy byly naplánovány na jaro, proti Zmijozelu měl Nebelvír hrát někdy na začátku května. Navzdory momentálnímu odhodlání Dracovi se vyhýbat se Harrymu ulevilo, že se na hřišti jen tak nepotkají. Teď když o tom tak přemýšlel, zajímalo ho, jak se všechno bude odvíjet, když bude kolejním ředitelem soupeřícího týmu jeho otec. Zřejmě to bude trochu zvláštní.

Famfrpálový trénink neproběhl úplně nejlépe, jelikož Harrymu nezbývalo než vzít na vědomí oba Weasleyovy v týmu. Ostatní hráči si napětí mezi Harrym a Ronem samozřejmě všimli. Andrew se postavil za Rona, aniž by věděl, o co jde, a byl proto na Harryho naštvaný, Tereza se ze stejného důvodu mračila na Rona, i když jí Harry řekl, že to není třeba. Jack a Iggy se celou věc pokoušeli ignorovat.

„Aspoň se mnou mluv,“ prosil ho naléhavě Ron na zpáteční cestě do věže. Harry dělal, že ho nevidí. „Prosím? Ještě před dvěma týdny jsme byli kamarádi?“

„Jestli ti to udělá dobře,“ řekl Harry úsečně, „s Dracem momentálně taky nemluvím. A teď mi dej pokoj!“

Rona i Hermionu Harry dál ostentativně přehlížel i celé úterý. Náladu mu nevylepšila ani krátká zpráva od otce, kterou mu během oběda doručila školní sova a v níž stálo: „Přesouvám naše úterní večerní setkání na středu. Očekávám, že se dostavíš včas.“ Chvilkové pobavení nad tím, jak snapeovsky zpráva jeho otce zněla, rychle přebilo zklamání a podráždění. Nemohl se dočkat, až si s ním promluví o Kernerově detektoru černé magie i o Dracovi.

Ve středu ráno snídal ve společnosti Terezy a jedné z jejích spolužaček. Připadal si jako starší bratr a ohromně si užíval konverzaci sestávající z bezstarostného nadhazování drobných rad a jemného škádlení. Na lektvary odcházel lépe naladěný než za celé úterý.

Když vešel do třídy, mávl na něj nenuceně Draco, aby si sedl vedle něj. Harry zamrzl uprostřed uličky.

„Sedej,“ poplácal Draco netrpělivě opěradlo sousední židle. Ostatní přítomní studenti, Terry a Justin, jen koukali. Harry přistoupil blíž, aby nemusel mluvit nahlas.

„Nejsem si jistý, že s tebou mluvím.“

Dracovi se ve tváři zračil bezelstný úžas. „Co jsem provedl?“ Zeptal se.

„Ron s Hermionou se přiznali k vašim výměnným obchodům. Podezírám tě, že jsi je do toho namočil, jen abys je mohl vydírat.“

„Ale oni s tím souhlasili,“ řekl Draco rozhořčeně.

„Já vím, to je důvod, proč s nimi nemluvím taky.“

„Prosím tě, Harry, jen mě to zajímalo. Viděl jsem tě,“ najednou se zarazil. „Tohle bychom asi neměli probírat před obecenstvem. Necháš mě, abych ti o tom řekl po hodině?“

Harry usoudil, že by nebylo fér vyslechnout si Ronovu a Hermioninu verzi příběhu a Dracovu ne. Přikývl. Draco se usmál a odstrčil židli. „Tak už si sedni,“ pobídl ho. Harry si automaticky sedl, než si uvědomil, že to vůbec udělat nechtěl. Draco se na něj ušklíbl.

Profesor Snape vypadal překvapeně a popuzeně, že je při svém příchodu vidí sedět spolu. Jeho pozornost se k nim vracela po celou hodinu. Harry nechápal, proč v jeho pohledech čte nesouhlas. Pokud věděl, choval Snape Draca v oblibě. Neměl by mít radost, že spolu vycházejí?

Snažil se záhadu rozlousknout, když do něj Draco šťouchl loktem. „Mám do Bootova kotlíku přihodit pár ostnů z jehlanky navíc?“ Navrhl tlumeným hlasem. Harrymu uniklo napůl pobavené napůl nevěřícné uchechtnutí.

„Nepřijde ti to malinko dětinské?“ Zašeptal zpátky.

„Pottere!“ Vyštěkl Snape a klouzavým pohybem vyrazil k jejich stolku. „Deset bodů z Nebelvíru za vyrušování jiného studenta.“ Naklonil se přes stolek a zpražil Harryho svým nejsžíravějším pohledem. „Probíhá vyučovací hodina, Pottere, ne společenský večírek.“

„Promiňte, pane?“ Zasáhl uctivě Draco. „Na něco jsem se ho zeptal.“

Snapeovy lesknoucí se oči se zaměřily na Draca a chvíli tak setrvaly. Draco se klidně usmál. „Skutečně?“ Zašeptal Snape výhružně. „Dobrá. V tom případě také deset bodů ze Zmijozelu.“ Draco překvapeně mrkl. „Navíc se zdá, že vy dva nejste schopni přizpůsobit své chování dané příležitosti, proto by bylo vhodnější, kdybyste seděli každý zvlášť. Pottere! Pohněte sebou!“ Snape s hlavou nakloněnou na stranu čekal, až si Harry posbírá pomůcky. Nechal ho přestěhovat půlku věcí na sousední stolek, než vyštěkl:

„Před můj stůl, Pottere.“

Harry strávil další půlhodinu horečnými snahami napravit škody napáchané přesouváním kotlíku uprostřed vaření. Ve výsledku se mu podařilo připravit lektvar maskující pach některých jejich testovacích předmětů – například zkažených fazolí nebo čerstvě nastrouhané citrónové kůry, ale ne testrálí hnůj nebo drcený hřebíček.

„Ubohé, Pottere,“ ušklíbl se Snape přes rameno. Harry se po něm vztekle ohlédl.

„Kdybyste mě nepřinutil přesunout se poté, co jsem přidal vílí hedvábí!“

„Byl by výsledek stejně ubohý,“ přerušil ho Snape ostře a pohnul se kolem Harryho, takže byl Harry nucen otočit se za ním, aby na něj viděl. „Jsem důvěrně obeznámen s vaší jedinečnou schopností dopracovat se i podle nejjednoduššího postupu k nepoužitelné břečce.“

Harry do svého pohledu vložil veškerý nahromaděný vztek. Severus ho ale překvapil, když se postavil zády ke zbytku třídy a s rychlým úšklebkem na něj mrkl.

„Přinejmenším se nemusím obávat, že byste proti mně někdy použil účinný jed.“

Harry se kousl do tváře a sklopil hlavu, aby zakryl své pobavení. Slyšel, jak Snape vychvaluje Dracův lektvar a váhavě připouští, že i Parvatin ‚vykazuje uspokojivé účinky‘. Po cestě zpátky se Snape znovu znechuceně sklonil nad jeho lektvarem a zašeptal k Harrymu: „Dnes u mě.“

Draco na Harryho čekal na chodbě před třídou.

„Nemůžu tomu uvěřit!“ Běsnil.

„Ke mně se takhle chová vždycky,“ poznamenal Harry.

„Já vím, ale netušil jsem, že bude nefér i ke mně, jen aby se mohl dál vozit po tobě.“ Draco si povzdechl. „Pojďme najít nějakou prázdnou učebnu.“

Harry se překvapeně zastavil a tázavě pozvedl obočí. „Chodba k tomu není dost dobrá?“

„Ne.“

Draco Harryho zavedl do malé místnosti pod schody z jedné poloviny zaplněné krabicemi a věcmi na úklid, půlka s vyšším stropem byla ale skoro prázdná. Bylo tam dost místa, aby mohl Harry stát dva kroky od Draca, ale neměl by moc manévrovacího prostoru, kdyby se strhl boj. Draco za sebou zavřel dveře. Harryho nepřekvapilo, když je i zajistil ochrannými kouzly, ale přistihl se, jak se mu ruka neklidně přesouvá k hůlce. Draco svou hůlku pompézně zastrčil do vnitřní kapsy svého hábitu a ruce volně svěsil podél boků.

„Podle mě se poslední dobou se chováš dost divně, Harry. Začalo to tím, že jsi se mnou byl ochoten mluvit a bránil jsi mě před Ronem, mimo to se ale taky pořád tváříš tak nad věcí a nevzrušeně a ve třídě jsi odporoval profesoru Lupinovi – promiň, Remusovi. Minulý týden jsem tě zahlédl, jak vcházíš do soukromé laboratoře profesora Snapea – když byl uvnitř – a zůstal jsi. Zpoza dveří nevycházel jediný zvuk, takže jste ty nebo on museli seslat kouzlo.“

„To mě zaujalo dost na to, abych se začal ohlížet po dalších informacích – jakýchkoliv informacích – o tobě. Bylo celkem zjevné, že jste se s tvými drahými přáteli, Grangerovou a Weasleym, museli pohádat, takže když jsem na ně narazil v knihovně, rozhodl jsem se zkusit z nich něco vytáhnout. Navnadil jsem je tím, že jsem prozradil, že jsem tě viděl ve sklepeních. Zkoušel jsem pár věcí naznačit a doufal jsem, že mi o tom něco řeknou, ale vypadalo to, že upřímně netuší, co jsi tam dělal – každopádně bylo celkem zřejmé, že to považují za důležité a že jsou naštvaní a vyděšení, když neví, o co šlo. Nabídl jsem Grangerové výměnný obchod – řeknu jí všechno, co se mi o tobě podaří zjistit, když mi řekne všechno, co zjistí ona. Podle očekávání odmítla, ale v tu chvíli zakročil Weasley. Nabídl, že mi dá vědět, kdykoliv se zase vypaříš, když mu řeknu, kdy tě já uvidím v podzemí. Dost mě to překvapilo, ale přijal jsem, než si to stačil rozmyslet. Už jsem byl na odchodu, když jsem si všiml, co přesně dělá Grangerová, chvilku jsme se dohadovali a nakonec souhlasila, že mi prozradí, které dny jsi byl pryč do toho dne.“

Harry zavrčel. „Vsadil bych se, že ti prozradila pravdu.“

„Úterý, pátek, úterý a středa?“

„Odmítám potvrdit nebo vyvrátit.“

Draco se ušklíbl. „Bod pro tebe.“ Nevzrušeně si Harryho prohlížel. „Ještě něco bys mi chtěl říct?“

„Ne.“

„Tak pojďme.“

Draco zrušil kouzlo na dveřích zajišťující soukromí a oba vyšli do vyprázdněné chodby. „Takže to necháš být?“ Zeptal se.

Harry se zamračil. „To nevím. Pořád mi připadá, že se snažíš dělat potíže.“

„Jestli jim nemůžeš důvěřovat,“ promluvil Draco, když vykročil do schodů, „není lepší zjistit to teď než ve chvíli, kdy na tom bude opravdu záležet?“

„Možná na tom záleží už teď. Draco, vždyť ty podporuješ Voldemorta! U tebe mám jistotu, že ti věřit nemůžu.“

Draco pokrčil rameny. „Momentálně z Pána zla nejsem dvakrát nadšený.“

„Vážně? Pročpak?“

Draco se zakabonil. „Otec je velmi chytrý, magicky silný a má značný vliv, navíc je hlavou jedné z dvanácti nejstarších a nejčistějších rodin v Británii. Pán zla by ho mohl mít do týdne z Azkabanu, kdyby se jen uráčil.“

„Pán zla nepřebírá zodpovědnost za selhání. Ta vždycky padnou na hlavu někoho jiného.“

„Můj otec je brilantní stratég,“ řekl Draco vztekle. „Kdyby existoval způsob, jak to přepadení mohlo vyjít, on by ho našel.“

„V tom s tebou souhlasím,“ protáhl Harry. „Jakkoliv mi tví rodiče pijí krev, nemůžu jim upřít značnou inteligenci. Ve srovnání s Crabbem, Nottem nebo Macnairem působí jako géniové. Většina smrtijedů mi připadá poněkud jednodušší. Voldemort si zřejmě příliš cení patolízalů, aby kolem sebe strpěl někoho inteligentního.“

Dorazili na odpočívadlo ve druhém patře. Draco se zašklebil. „V každém případě není moc dobrým vůdcem, viď?“

„Ne. Není. Můj názor ale není objektivní, nemyslíš?“

„Míň by asi být nemohl,“ souhlasil Draco. „Takže ti nedělá starosti, s čím Weasley souhlasil?“

„No, prohlásil, že smyslem bylo říct mi o tom.“

„A?“

„Myslel si, že když budu vědět, že by ti o tom řekl, odradí mě to od dalších výletů.“

„A kdyby neodradilo?“

Harry pokrčil rameny. „Netuším. Možná by si myslel, že budu v pohodě, když jsem byl varován. Anebo by ti to nakonec neřekl.“

„Slíbil mi to.“

„No a?“ Dracův otřesený tón Harryho pobavil.

„Že se předpokládá, že vy z Nebelvíru své sliby plníte.“

Harry znovu pokrčil rameny. „Svým způsobem. To ale neznamená, že neumíme lhát. I Hermiona lže a krade. Jen potřebujeme vědět, že děláme správnou věc.“

„Proto tě nepřekvapilo, že se občas někdo z Nebelvíru objeví v řadách smrtijedů.“

„Přesně.“

Tiše otevřeli dveře do učebny obrany proti černé magii a vklouzli dovnitř. Všichni se po nich ohlédli. Profesor Lupin na ně klidně shlížel.

„Pane Pottere, pane Malfoyi – prosím, posaďte se. Nezpozdili jste se o víc než pět minut a došlo k tomu poprvé, proto tentokrát body neodeberu. Příště ale ano. Je vám to jasné?“

„Ano, pane profesore,“ odvětili zároveň.

Aniž by se domlouvali, oba zamířili do přední části učebny nalevo, kde se nacházela dvě volná místa vedle sebe. Ostatní na ně upřeně zírali. Harry si všiml, jak se Draco na Rona vítězně ušklíbá a Ron se na něj na oplátku zuřivě mračí.

„Nevysmívej se mu,“ zašeptal.

„Proč ne?“ Zeptal se Draco nevinně.

„Protože to od tebe není hezké.“

Draco se zahihňal.

„Pokud byste mi mohli věnovat pozornost?“ Ozval se kousavě profesor Lupin. Ve vzduchu držel malou kouli, ve které vířila bílá mlha. O chvilku později jim její využití demonstroval na Hermioně pokládáním jednoduchých otázek jako: „Hrajete na housle?“ „Hovoříte francouzsky?“ a dalších v podobném duchu. Ron neochvějně upíral pohled na Harryho. Harry sledoval, jak se jeho naštvaný výraz postupně mění ve zraněný a tesklivý.

„Budu mu muset odpustit,“ zašeptal k Dracovi.

„Komu?“

"Ronovi."

„Proč?“

"Tobě jsem přece taky odpustil, ne? A to nejsme nepřátelé jen jeden týden. Od něj to bylo horší, ale taky je to roky můj nejlepší kamarád."

„Počkej,“ zasyčel Draco.

„Na co?“

„Zase se na večer vytrať a já ti povím, jestli mi to řekl.“

Harry se na chvilku zamyslel, Lupin zatím vyvolal dalšího dobrovolníka. „Tak jo,“ řekl.

Po hodině si Harry šel promluvit s profesorem Lupinem. Obrátil se a sledoval, jak se třída postupně vyprazdňuje.

„Myslel jsem, že se mnou nesmíš být o samotě,“ poznamenal Remus mírně.

Harry pokrčil rameny. „Nesmím.“ Upřel na Remuse prosebný pohled. „Mohl bych si půjčit tvůj detektor lži? Vrátil bych ti ho v pátek?“

„Proč bych ti ho měl půjčovat?“ Remus zněl spíš pobaveně než pohoršeně.

„Souhlasil jsem, že pro mě Draco může něco zjistit,“ vysvětlil Harry. „Potřebuju mít jistotu, že mi říká pravdu.“

„Draco.“

„Buď to, nebo prostě budu dělat, že mu věřím a čekat, jestli se to někde provalí.“

„Dovedu si představit, proč by se ti tato možnost nelíbila.“

„Prosím?“

Remus si povzdechl. „Budu ho potřebovat na odpolední hodinu. Mohl by ses zastavit u mě v kabinetu ve čtyři?“

„To by bylo skvělé. Děkuju.“

„Harry?“

Harry se k němu znovu obrátil. „Co?“

„Já... Stále tě nerad vidím v Malfoyově společnosti.“

Harry trochu pokrčil rameny. „Já vím.“

„Dobře si rozmysli, co všechno mu říkáš. Je chytrý a vnímavý. Jestli přijde na něco týkajícího se tebe a,“ Lupin se najednou zarazil a zatvářil se frustrovaně. Harry viděl, jak se usilovně snaží přijít s bezpečným pojmenováním.

„Tvého jestřába,“ navrhl.

Lupin se nervózně zasmál. „Mého ne! Ale ano – nemůžeš mít jistotu, komu o tom poví. Klidně může celou dobu pracovat proti tobě, ale z nějakého důvodu tě to dosud nestálo život.“

Harry odvrátil pohled. „Už teď toho bohužel ví hodně. Nic z toho jsem mu neřekl já, ale ve sklepeních se ledacos roznese.“

„To je velmi nebezpečné.“

„Já vím. Ale nebude to nebezpečné méně, když s ním nebudu mluvit.“

„To záleží na tom, co řekneš.“

„To je pravda.“

„Tak dobře. Půjdeme na oběd?“

Harry se nemohl dočkat, až bude moci vyrazit za Severusem. Měl podezření, že to tentokrát nebude tak veselé jako jindy. Potřeboval se zeptat na Malfoyovy záměry a obával se, že se mu odpověď nebude líbit. Také měl pocit, že by se měl zeptat na Maitlanda a ověřit si, jestli smrtijedi skutečně přistupovali k vraždění jako ke hře, jak naznačil James. Probírat to bude nepříjemné, ať už byla fáma pravdivá nebo ne. Pomyšlení na Jamesův dopis mu připomnělo, že neměl možnost přečíst si dopis od Lily. Zvažoval, zda už uběhla dostatečně dlouhá doba, aby se na něj mohl znovu bezpečně zeptat.

Potom tu byla záležitost Malfoye a Rona. Remusův detektor lži si nesl v kapse, nějakou dobu předtím se zrcadlem trénoval, jak ho nenápadně zkontrolovat, ale jeho přítomnost mu připomínala důvod, proč ho potřeboval. Vše bude v pořádku, jestli Ron Dracovi nic neřekne a Draco mu poté poví pravdu. Nevěděl, co by dělal, jestli Ron Draca zkontaktuje nebo jestli bude Draco o celé záležitosti tak nebo onak lhát.

Dělat si starosti bylo ale horší, než kdyby se obávané věci vyplnily. Brzy se uvidí se Severusem a přinejmenším část návštěvy by měla být příjemná. I kdyby tomu tak nebylo, aspoň na něj při návratu do věže nebude doléhat tolik nerozluštitelných záhad.

Bylo směšně jednoduché sehrát pro Rona a Hermionu divadélko, že je rozrušený.

Harry si právě vkládal do úst první lžičku ovocného piškotu s želatinou, když se to stalo: Snape byl předvolán. Harry viděl, jak sebou nepatrně trhl a chvatně se odebral k odchodu. Muselo to být zřejmé všem zasvěceným. Brumbál se ve své konverzaci s profesorkou Prýtovou samozřejmě nenechal rušit. Z celého profesorského sboru se po mizejícím vzdouvajícím se hábitu ohlédl jen Remus a profesorka McGonagallová.

Harry sklopil pohled do talíře a pokoušel se nepanikařit nebo to alespoň nedat najevo. Co když si to Malfoy spočítal? Nebo, jak naznačil Remus, jednoduše nahlásil, že Harry Potter pobýval se Severusem Snapem o samotě v místnosti zabezpečené kouzly? Severus mu ale řekl, že je vázán Brumbálovým kouzlem, které mu znemožňuje ublížit studentovi, a že to Voldemort ví.

Harry šťouchal do svého dezertu, po chvíli měl na talířku od korpusu oddělenou část s ovocem. Severus řekl, že Voldemort začal pro setkání užívat nové místo, které se nacházelo nedaleko. Třeba by ho dokázal najít. Pohlédl ke zmijozelskému stolu. Draco se zaujatě věnoval jídlu, pozornost plně upřenou na lžičku. Draco tvrdil, že má zmijozelská kolej v držení předmět, který ukazuje vzdálenost ke Snapeovi. S ním by možná smrtijedy dokázal najít. Mohl by setkání sledovat a ujistit se, že Voldemort jeho otce nezabije. Mohl by.“

Harry se v myšlenkách zarazil. Mohl bych se nechat zabít, pokáral se v duchu přísně. Mimo to, jak bych ten předmět od Draca získal? Hej, Draco, chtěl bych si vyrazit na setkání smrtijedů. Půjčíš mi váš kompas na Severuse Snapea? Nic zvláštního tam nepotřebuju, jen jsem zvědavý... Co kdyby to byl on, kdo Snapea v první řadě zradil? A i kdyby nebyl, proč se nevydat za mnou a nezradit mě? Dokonce by mohl za odměnu žádat svobodu pro svého otce.

Harry opět zarazil své rozvířené myšlenky. Nic se neděje. Všechno je pravděpodobně v pořádku. Je to jen rutinní předvolání. Voldemort si ho pravděpodobně volá každou chvíli a já o tom jenom nevím.

I tak, pomyslel si Harry. Ničemu by neuškodilo, kdybych místo jejich setkání našel. Zřejmě by stačilo i základní vyhledávací kouzlo, jestli jsou dost blízko.

I tuhle myšlenku Harry utnul v zárodku. Zoufale se rozhlédl po Ronovi nebo Hermioně. Oba už odešli. Nechal svůj dezert na stole a vyrazil k nebelvírské věži.

Harry vstoupil do nebelvírské společenské místnosti. Po chvilce zoufalého rozhlížení našel Rona, Hermionu, Ginny a Deana sedící kolem společného stolku u okna. Přešel k nim a nejistě se u nich zastavil.

„Harry?“ Vzhlédl překvapeně Ron.

„Potřebuju od vás laskavost.“ Harry slyšel, jak chladně a téměř drsně jeho hlas zní. Pokusil se zmírnit ten dojem kajícným úsměvem, ale nedokázal to.

„Cokoliv,“ řekl Ron upřímně.

„Nenechte mě dnes odejít.“ Čtveřice na něj nepohnutě hleděla. Harry kolem sebe pevně ovinul paže. „Teda – po hradě klidně chodit můžeme. A nesnažte se mě zadržet zítra. Tohle není, jak obvykle chodívám... Ale jestli odejdu dnes, udělám něco vážně pitomého.“

Ron, Hermiona a Ginny po sobě mrkli. Hermiona k němu nesměle zvedla pohled.

„Chtěl by sis o tom promluvit?“

„Ne.“

Trojice si opět vyměnila znepokojené pohledy, pak se Ron posunul a udělal tak pro Harryho mezi sebou a Hermionou místo.

„Tak si sedni a povídej nám místo toho o obraně proti černé magii.“

Chvíli spolu pracovali na úkolu. Skoro se začínalo zdát, že je zase všechno jako dřív a oni jsou nejlepší přátelé. Harry měl neurčitý pocit, jako by ho někdo vhodil do paralelního světa, ve kterém se posledních několik týdnů naplněných boji a hádkami nikdy nestalo. Shlédl na své ruce. Jeho prsty byly delší než dřív a jeden z nich zdobil smaragdový prsten.

Ginny si jeho pohledu všimla. „To je úžasný prsten,“ řekla. „Odkud ho máš?“

„Patříval mé mámě,“ odpověděl nepřítomně Harry.

„Můžu si ho vyzkoušet?“

„Ne!“ Harry sebou trhl, když uslyšel, jak nelítostně jeho odpověď vyzněla. Omluvně se na ni usmál. „Promiň. Je očarovaný. Můžu ho nosit jen já, dokud se nerozhodnu oženit.“

„Jo tak.“ Ginny věnovala nejprve jemu a poté prstenu přehnaně ostražitý pohled. „Tak já si to odpustím.“

Harry si vytáhl knihu do přeměňování a pokusil se soustředit na čtení. Nevěděl, jestli mu poslední dobou tento předmět připadá obtížnější, protože pro něj ztrácí Jamesův přirozený cit nebo protože se nemohl podívat profesorce McGonagallové do očí, aniž by si představil, jak zklamaná bude. Dostal se do poloviny kapitoly, než se mu vidění začalo zamlžovat.

Bledá postava oděná v černém stála nepohnutě ve velké místnosti s vysokými stropy. Na kolenou se k ní připlazila jiná postava v černém a začala jí líbat lem hábitu. Harry věděl, kdo muž na kolenou je navzdory černému plášti, kapuci a masce bělejší, než byla tvář Pána zla. Cítil to, cítil, jak se mu odporem kroutí prsty u nohou, když jeho otec zamumlal: „Můj pane.“

„Tak pozdě,“ zasyčel Voldemort. „Opět.“

„Snažně prosím o shovívavost, můj pane,“ žadonil Severus. „Nemohu opustit Velkou síň rychleji než krokem.“

„Když tak pěkně prosíš,“ odpověděl Voldemort. Přimhouřil oči. „Crucio!“ Vlažně se usmíval, zatímco se mu jeho služebník svíjel u nohou. „Možná však budeš jistou shovívavost muset projevit i ty, loudo,“ zasyčel. Hůlku nesklonil ještě přinejmenším deset sekund. Zadíval se na hromádku na zemi. „Zaujmi své místo v kruhu, Severusi.“

„Děkuji, můj pane,“ těžce oddechoval Snape. Pozpátku se odplazil na místo mezi dvěma dalšími černě oděnými postavami a teprve tam se pokusil vstát. Voldemort vypadal potěšeně.

„Příští týden je to tu,“ zasyčel. „V první vlně vyšleme naše spojence – jsou postradatelní – poté se do útoku zapojíme i my. Chci, aby všichni byli připraveni. Každý z vás má přiděleno šest potenciálních cílů. Pečlivě si je nastudujte. Až přijde náš den, řeknu vám, na který z nich se máte zaměřit. Selhání nebudu tolerovat. Jestli vaše oběť nezemře, zaujmete její místo.“

„Ano, můj pane.“

„Jak si přejete, pane.“

„Jako by už byli mrtví.“

Vzedmula se vlna mumlaného souhlasu a postupně odezněla. Vysoká postava se zastavila před Severusem. „Až na tebe.“

„Můj pane?“ Mírné překvapení. Snad závan zklamání.

„Ty jsi příliš cenný, aby ses takové kratochvíle mohl zúčastnit. Ty mi připravíš zbraně.“

„Pane.“

„V neděli budeš zde, ne v Bradavicích. Nedovolím, aby tvou práci někdo sledoval nebo překazil.“

„Moudré rozhodnutí, můj pane.“ Severus se uklonil.

„Před odchodem ti dám seznam věcí, které budu požadovat. Veškeré potřebné přísady si nech doručit od Averyho.“

„Můj pane-“

„Dost!“ Utnul ho Voldemort. Pokročil dál. Před smrtijedem po Severusově pravici se zastavil a obrátil se. Rudé oči se zúžily do tenkých škvírek. „A Severusi? Tvá práce pro mne bude monitorována.“

„Má věrnost patří pouze vám, můj pane.“

„Možná.“

Harry se rozkřičel.

Ležel na podlaze v nebelvírské společenské místnosti a tři lidé ho tlačili k zemi. Někdo opakoval mantru „do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu,“ chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že ten hlas patří jemu a přinutil se zmlknout. Zhluboka se nadechl, přerušil přetrvávající nitky mentálního spojení s Voldemortem a soustředil se. Byli to Hermiona, Ron a Dean, kdo mu bránili v pohybu, uvědomil si. Odkašlal si.

„Jsem v pohodě, můžete mě pustit.“

Opatrně zvedli ruce.

„Myslela jsem, že by se tohle už nemělo stávat!“ Vykřikla Hermiona, vypadala, že nemá daleko k hysterickému záchvatu. Harry se soustředil na dýchání. „Říkal jsi, že nitrobranu ovládáš!“

„To je pravda, ale obvykle si pročišťuji mysl jen před spaním. Nemůžu v tom stavu normálně fungovat!“ Harry se posadil a ochable se opřel o pohovku. „Je velmi blízko.“

„Cože?!“ Vyjekl Ron.

„Bylo to vidění. Skutečné,“ Harry se zarazil. „Aspoň mi připadalo skutečné,“ opravil se. „Mám způsoby, jak to zkontrolovat, ale ne okamžitě. Zítra před snídaní si budu muset promluvit s Brumbálem, ale nemá smysl hnát se tam teď.“ Najednou pomyslel na Severuse a zvedla se v něm vlna paniky. Ne. Bude v pořádku. V neděli se vrátí. Zaostřil na Hermionin znepokojený obličej. „Nenechte mě odejít,“ zopakoval prosebně.

„To je dobrý, Harry,“ ujistil ho Ron odhodlaně. „Pohlídáme tě.“

Harry se nervózně rozhlédl. Nepokrytě na něj civěla celá společenská místnost.

„Pojďme odsud,“ řekl.

„Harry,“ nadechla se Hermiona.

„Jen se přemístíme na naše staré setkávací místo. To je všechno. Nic nebezpečného. Ginny a Dean můžou jít s námi.“ Trochu hystericky se zasmál. „Ve čtyřech si se mnou určitě poradíte.“

„Tady je to v pohodě.“

„Ne, není! Je tu příliš mnoho lidí!“

Ron ho popadl za zápěstí. „Tak jo. Jdeme ven.“

Na chodbě Harry upřesnil, že ‚jejich starým setkávacím místem‘ měl na mysli Komnatu nejvyšší potřeby. Byl to on, kdo kráčel sem a tam podél stěny, zatímco jeho přátelé podezřívavě stáli na stráži dva na jednom konci chodby a dva na druhém. Zdvořile na ně čekal u dveří.

Netušil, co předpokládali – možná přenášedla nebo zbraně – ale zjevně ne útulnou, vyhřátou místnost s nízkými sedačkami a hromadami polštářů tlumeně osvětlenou nepravidelně rozesetými různobarevnými světýlky plujícími vzduchem, které jim komnata na Harryho přání poskytla. V pozadí také hrála hudba – nějaká klidná klasická skladba, jejíž jméno si Harry nedokázal vybavit – a celá místnost byla jemně prodchnutá vůní teplého mléka a kardamomu.

Zvláštní, pomyslel si Harry. Moje podvědomí je podivnější, než jsem tušil. Uvelebil se na jedné ze sedaček a vylovil svůj bublifukový náhrdelník. „Rone?“ Pozvedl tyčinku zakončenou vroubkovaným kroužkem. Ron se zatvářil nejistě. Harry pokrčil rameny, vyfoukl proud bublin do vzduchu a pochytal všechny, na které dosáhl. Nevyvolalo to v něm přímo smích, ale široce se usmál a neklidné výrazy na tvářích jeho společníků mu najednou připadaly nesmírně zábavné. Vstal a rázně přistoupil k Hermioně.

„Pojď za mnou, ty naše pilná včeličko,“ řekl upřeně. Jeho slova mu připomněla Severuse a Remuse, což ho přimělo k novému úsměvu. „Považuj to třeba za experiment.“ Hermiona zacouvala a prudce vrtěla hlavou. Harry se od ní se smíchem odvrátil a bez varování foukl lektvar na Ginny, která se zachichotala.

„Hej!“ Zvolal Ron.

„Nic se jí nestane,“ uklidňoval ho Harry. Foukl víc bublin do prostoru mezi ním a Ronem. „No tak. Dotkni se. Budeme se chovat daleko rozumněji.“ Během řeči praskl jednu z kolem proplouvajících bublin. Ron se nerozhodně natáhl a napodobil ho, usmál se a praskl další.

„Co to je?“ Zeptal se Dean.

Harry se zasmál. „Lektvar pro čistě rekreační užití, bude se ti to líbit.“ Znovu se zasmál. Proti barevným světýlkům vypadaly bubliny nádherně. „Můj vlastní vynález.“

„To jsi mi neřekl!“ Zamračil se Ron.

„Ale je to pravda. Proto ti nemůžu říct, jaké jsou dlouhodobé následky. Před srpnem to ještě neexistovalo.“ Harry foukl další bubliny na Ginny a pak i na blížícího se Deana, potom opět na Rona. Usmál se na Hermionu.

„No tak, je řada na tobě. Jsi poslední.“

„Budu se jen dívat, děkuju.“

„Jak si přeješ.“ Harry se natáhl na sedačku. „Tvůj život musí být nesnesitelně nudný.“ Ginny se posadila na podlahu kousek od něj, natáhl se a začal si pohrávat s jejími vlasy. Byly krásné, lesklé a sytě rudé. Taková škoda, že je z kluků nosí dlouhé jen jeden, pomyslel si. „Takže. Povězte mi, co jste celou dobu dělali,“ navrhl. „Ginny?“

„Užívala jsem si svého přítele!“ Odpověděla okamžitě Ginny. Harry foukl novou dávku bublin na Deana, který se posadil vedle Ginny. Harry se dotkl i jeho vlasů. Byly pružné a neobvyklé. Harry je splácl a ony vyskočily do původní polohy. Znovu je splácl.

„Dělal jsem si starosti o tebe,“ povzdechl Ron a lehl si na protější pohovku.

Harry se zahihňal. „Takové plýtvání energií. Co ty, Hermiono?“

„Sháněla jsem informace o Augustovi Maitlandovi a dělala si starosti o tebe,“ odpověděla Hermiona. Povzdechla si. „Hodně starostí,“ zdůraznila. „Co ty?“

„Hmm. Cvičil jsem se v úskočnosti, spřátelil se s Malfoyem, který je občas takový ztracený chudáček a jindy zase rozkošný ďábel; zbavoval jsem se svých předsudků; sledoval jsem dobité pozůstatky romance, která ztroskotala, ještě než jsem se narodil; uvažoval jsem o lásce a nenávisti a přátelství, a o tom, jestli jsem špatný člověk, když vítám smrt své tety.“ Harry si opřel hlavu o područku. Neměl daleko od naprosté spokojenosti. „Zatraceně. Měl jsem si říct o cigarety.“

Hermiona se nesouhlasně zamračila. Dean se zkroutil a překvapeně se na něj zahleděl. Harry do vzduchu foukl další bubliny a sledoval, jak se třpytí myriádou odražených barev. Nechal je na sebe klesnout, jedna po druhé se roztříštily a zanechaly ho ve stavu, kterého dosáhl již předtím. Jednu se mu podařilo zachytit na špičce prstu, aniž by praskla.

„Hermiono?“ Nadhodil. Opětovala mu pohled. Foukl bublinu jejím směrem a ona ji nechala přistát. Pousmála se. „Víc?“ Zeptal se.

„Ne, opravdu. Budu se jen dívat. Možná jindy.“ Ginny a Dean klesli na měkký koberec mezi sedačkami a ospale se líbali. Hermiona zaujala jejich místo s hlavou u Harryho hrudi. Harry si začal pohrávat s jejími kudrnami.

„Jak jsi manipuloval detektor černé magie?“ Zeptala se.

„Pomocí nitrobrany. Postupně jsem uzavíral své spojení s Tomem.“

„Aha. Vážně se ti líbí moje vlasy?“

„Jsou stejně krásné jako Ginnyiny a stejně zajímavé jako Deanovy,“ odpověděl Harry. Hermiona se zasmála. Deanův smích utlumila Ginnnyina ústa.

„Proč Draco?“

„Je mi ho líto. A potřebuje se naučit, jak si získat přátele. A snaží se. A je vtipný. A James řekl, že se mám vystříhat odplaty.“

Poslední prohlášení z něj vyklouzlo, než Harry stačil zavřít ústa. V tu samou chvíli ho napadly dvě myšlenky: Myslel jsem, že nad sebou mám větší kontrolu, a vážně se sníženými zábranami používám výrazy jako ‚vystříhat se odplaty‘?

„James?“ Zeptala se Hermiona ostře. Harry usoudil, že využívá skutečnosti, že je momentálně jedinou osobou s čistou hlavou v místnosti, a že by rozhodně neměl do vzduchu foukat víc lektvaru.

„Našel jsem nějaké staré dopisy, co psal můj táta,“ vysvětlil vážně Harry. Podařilo se mu těžce povzdechnout. „Moc se mi o tom nechce mluvit.“

„Můžu dostat ještě?“ Přerušil ho Ron. „Ginnyiny a Deanovy aktivity mě začínají obtěžovat.“

Harry se podíval přes okraj pohovky. Ginny seděla obkročmo na Deanovi, hábit měla rozevřený a jeho ruce se nacházely vysoko pod jejím tričkem.

„Jasně.“ Harry foukl bubliny Ronovým směrem a mával na ně polštářem, dokud prostor mezi pohovkami nepřeletěly. Ron zachytil všechny, kterým se podařilo doletět až k němu a položil se na záda. „Vyfoukni další,“ řekl. „Ke světýlkům.“ Harry vyfoukl další proud.

„Nemůžeš udělat něco s tou hudbou?“ Zeptala se mírně otráveně Hermiona. Harry se zaposlouchal. Stále hrály nějaké vzdáleně známé vážné skladby s klarinetem a smyčcovými nástroji. „To nevím,“ řekl. „Co bys ráda?“

„Něco rychlejšího,“ navrhla Hermiona. Harry se zamyslel. Rychlejší, rozkázal mlčky. Styl hudby se změnil a všichni sebou trhli.

„Tak jo.“ Hermiona si pobaveně odfrkla. „Maple Leaf Rag jsem zrovna na mysli neměla, ale pro mě za mě.“

Ginny se po nich se smíchem ohlédla. Harry měl podezření, že várka bublin ‚ke světýlkům‘ skončila z větší části na ní a na Deanovi. „Jak se mám asi do tohohle líbat?“ Protestovala.

„Nemáš. Slez z něj a stáhni si tričko,“ přikázal Harry. „Můžete se sem vrátit a udělat si soukromou chvilku, místo abyste tu uváděli do rozpaků tvého bratra.“

„Chudáček, vypadá úplně zdrceně,“ řekla Ginny sarkasticky, ale opravdu z Deana slezla a on se vytáhl do sedu vedle ní a jednou rukou ji objal kolem pasu.

„Řekl jsi, že Malfoy je ztracený chudáček?“ Zeptala se, „Nebo tahle tvoje věc způsobuje i halucinace?“

„Občas je,“ bránil se Harry. „I když jen trošičku. Jeho tatík upadl v nemilost v kruzích Pána zla i mimo ně a jemu to obrátilo život na ruby. Konečně vidí, kdo jsou jeho skuteční přátelé.“

„Například nikdo?“ Navrhl Ron.

„To je právě to,“ řekl Harry. „Vždycky si myslel, že žádné skutečné přátele nemá, ale teď se ukázalo, že při něm pár lidí skutečně zůstalo. Cítí se zahanbeně.“ Posadil se a zazíval. „Dalo mu to impulz snažit se, nemyslím, že by to tak někdy dřív bylo.“

Usoudil, že se dostal do fáze, kdy má lektvar mírně uklidňující účinky, a že nastal čas využít Ronovy zvýšené otevřenosti.

„Opravdu bys mu o mně ty věci řekl?“

„Nevím,“ odpověděl Ron. „Asi ne. Možná když by se ti podařilo opravdu mě vytočit.“

„Pořád se chceš stát bystrozorem?“

„Nezískal jsem požadované NKÚ, pamatuješ?“

„Ale co kdyby ano? Co kdyby ti dali příkaz zatknout Remuse?“

„Proč by něco takového dělali?“

„Protože je vlkodlak.“

„To není nelegální.“

„Před dvěma měsíci nebylo nelegální nenahlásit své místo pobytu během úplňku. Kdo ví, kam to bude směřovat?“

Hermiona se zamračila. „Znepokojuje tě to?“

„Že se vláda převážně skládá z hysterických, zkorumpovaných a nespravedlivých idiotů? Ano.“ Harry si povzdechl. „Ale vážně obdivuju hodně bystrozorů, které znám, a někdo tu práci musí dělat. Nedokážu se rozhodnout.“

„Měl by sis promluvit s Billem,“ poznamenal Ron.

„S Billem?“

„Jo. Mamka s taťkou samozřejmě chtěli, aby si našel práci na ministerstvu, ale Bill o tom dlouho vážně přemýšlel – dokonce se mu podařilo získat stáž v Odboru záhad – ale nakonec se rozhodl, že je nebude podporovat. Taťka přirozeně nesouhlasil. Když si promluvíš s oběma, získáš pohled obou stran.“

Povídali si ještě dlouho poté, co vyprchaly poslední účinky Bubliňáku, ale v útulné potemnělé místnosti se všichni cítili poklidně, dokonce i Hermiona. Spokojeně si povzdechla, když jí Harry vtiskl polibek do vlasů.

„Mám tě rád,“ řekl. Tiše jí opakoval do ucha. „Mám tě rád, mám tě rád, mám tě rád.“

„Ale nejsi do mě zamilovaný, viď?“ Zeptala se nesměle.

„To kdybych věděl,“ přiznal. „Jak to mám poznat, když jsi tak pěkná?“

„Ty jsi takový úžasný hlupáček,“ pokárala ho Hermiona jemně.

„A ty si děláš tolik starostí. Všechno bude v pořádku.“

„Co když ne?“

Ovinul kolem ní paži, opatrně ji nechal ležet nad jejím hrudníkem, a pevně jsi stiskl. „Pak už tu zřejmě nebudou dva z cílů, kterým by na tom mohlo záležet.“