Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

44 -- Hadi a zmije

Harry unaveně klopýtal po schodech dolů. Zastavil se, když měl na dohled vstup do Velké síně. Z doléhajícího štěbetání davu studentů se mu nervozitou sevřel žaludek. Pokračoval dál po schodech. Domácí skřítci mu určitě něco dají a jako bonus navíc u nich nebude muset čelit nepříjemným otázkám.

V kuchyni se příliš nezdržel možná proto, že byl Dobby právě zaneprázdněný jinde. Vzal si balíček jídla a zamířil ven. Nohy ho samovolně zanesly k famfrpálovém hřišti. Vypůjčil si jedno ze školních košťat, vyletěl k brankám a vybalil si oběd.

Sendvič měl snědený a stihl spořádat skoro půlku přibaleného citrónového koláče, když ho přepadl pocit, že něco není v pořádku. Napřímil se na koštěti a rozhlédl se. Tribuny byly prázdné a ani na koštěti se nikdo neblížil. Nakonec se mu v zastíněné uličce vedoucí k šatnám podařilo zachytit stojícího Draca Malfoye, který se opíral o zeď a sledoval ho. Harry si zabalil zbytek jídla a slétl dolů.

„Docela zvláštní místo na jídlo,“ ozval se Draco.

„Chtěl jsem být sám.“

„To se ti podařilo. Já bych nemohl obědvat na bidýlku jako nějaký sokol. Už ses přes tu podivnou potřebu dostal?“

„Pro teď.“

Draco mávl rukou k tribunám, pak vylezl k první řadě laviček a posadil se. Harry se k němu připojil, znovu si vybalil jídlo a ukousl si ze svého citrónového koláče. Chvíli žvýkal, pak sousto spolkl. Draco stále nic neřekl.

„Co tady děláš?“ Zeptal se Harry.

„Sleduju tě,“ usmál se Draco a v tu chvíli mu to skoro slušelo. „Je to můj nový koníček.“

„Koníček.“

„Poslední dobou jsi úchvatně nepředvídatelný.“ Draco si Harryho přeměřil pohledem a do očí se mu vkradl stín jeho obvyklého pohrdání. „Nikdy bych nevěřil, že je něco takového možné.“

„Jak jsi to dnes ve třídě udělal?“

„Jak jsi to udělal ty?“ Opáčil Draco. Vzájemně si vyměňovali nedůvěřivý pohled.

„Třeba bychom každý mohl svou odpověď napsat a dát ji tomu druhému,“ navrhl Harry.

Draco pokývnutím přitakal, i když to Harry myslel jako vtip. Ukázal bradou na Harryho školní brašnu. „Máš tu něco na psaní?“

Harry vylovil pergamen, brk, inkoust a knihu, kterou budou moci použít jako rovný povrch. Draco si od něj vzal pergamen, přeložil ho a roztrhl na dvě poloviny, jednu podal Harrymu a Harry se sklonil a napsal svou odpověď. Zvedl svůj útržek a foukal na něj, zatímco se Draco natáhl po jeho brku a knize.

Chvíli na knihu upíral pohled. „Průvodce lektvarovými přísadami s omezenou dostupností?“ Přečetl tázavě.

„Píšu referát na Výnos o zakázaných přísadách z roku 1981.“

„Aha.“ Draco stále vypadal zvědavě, ale pokrčil rameny, napsal svou odpověď a zvedl útržek pergamenu. „Připraven?“ Plynule si své útržky vyměnili. Harry se podíval dolů a zjistil, že svůj pergamen s naškrábaným nápisem ‚nitrobrana‘ vyměnil za pergamen, který Dracovým elegantním rukopisem říkal totéž. Zakřenili se na sebe.

Draco se natáhl a utrhl si kousek z Harryho koláče. „Kdo tě to naučil?“ Zeptal se a strčil si ukradený koláč do pusy.

„Profesor Brumbál,“ odpověděl Harry.

Draco se zatvářil užasle. „Proč?“

„Co myslíš?“

„Protože Pán zla ovládá nitrozpyt?“

„Hned napoprvé. Dobrá práce.“

„Proč na tom ale záleží?“

„Jizva. Měl jsi pravdu.“

„Aha. Chápu, to by mohl být problém. Ale vždycky jsem nitrobranu považoval za černou magii. Nečekal bych, že v ní bude vynikat zrovna ředitel.“

„Není to právě naopak?“

„Jak to myslíš?“

„No, černá magie je spojená s emocemi. Při nitrobraně se emoce snažíš potlačit.“

„Tak s nimi ale manipuluješ, ne?“

„Jakože je používáš nepoužíváním?“ Dobíral si ho Harry.

„Ano.“

„Do toho bychom se neměli pouštět. Nebo se mi za chvíli začne motat hlava.“

„Nepřijde ti, že na tom docela záleží, jestli se to učíš?“

„Ne. Nemám na výběr.“

„Bereš to pragmaticky.“

„Nitrobrana ale ovlivnila jen hlasitost,“ vrátil se k tématu Harry. „Jak jsi měnil výšku tónu? Šlo ti to daleko lépe než mě.“

„Jak jsi to dělal ty?“

„Prostě jsem... se snažil pohybovat v určité škále emocí, kterým jsem dovoloval projít na povrch.“

Draco se zamyslel. „To by mohlo fungovat.“ Ušklíbl se, když si všiml Harryho netrpělivého pohledu. „Já jsem shromáždil energii potřebnou pro určité kouzlo černé magie – neseslal jsem ho, ale jako bych se to připravoval udělat.“

„Jo tak.“

„Mohl sis všimnout, jak vysoký tón vydával detektor v blízkosti vlkodlaka – z toho se dá říct, že za tím nebyl žádný záměr, jen nahromaděná energie doprovázející jeho postižení.“

„Chápu.“ Harry se opřel. „Aspoň myslím. Budu se nad tím muset v klidu zamyslet.“

„Dej mi vědět, až se budeš chtít dozvědět víc.“

Harry po Dracovi střelil zvědavým pohledem. „Tohle je zvláštní,“ řekl. „Myslím, jak se ke mně chováš slušně.“

„Tvoje slušné chování ke mně je zvláštní,“ odsekl Draco. Přimhouřil oči. „Nemám v plánu tě odhánět, dokud nezjistím, o co ti jde.“

„Jenom...“ Harry zavrtěl hlavou. „Jenom už mám dost toho věčného bojování. Nic víc v tom není.“

„Vážně?“ Draco si ho zkoumavě prohlížel. „To ani zdaleka nevysvětluje tvoje chování. Možná tvoje chování ke mně ale ne k Ronovi a Hermioně ale ne další věci.“

„O Ronovi a Hermioně nechci mluvit.“

„Proč ne? Docela jsem doufal, že mi o Lasičákovi prozradíš něco šťavnatého.“

„Proč si to prostě nevymyslíš jako vždycky?“ Zeptal se Harry kousavě.

Draco se zaklonil. „To není taková zábava. Příliš snadné.“ Znovu se usmál, ale tentokrát jeho úsměv nebyl tak příjemný. „Pověz mi. Proč už s tebou nesedávají?“

Harry se zamračil. „Co se stalo s tvými bodyguardy? Taky jste bývali nerozluční.“

Draco sebou trhl. Harry své otázky zalitoval, ale zároveň byl hrdý, že se mu podařilo vydolovat ze svého zmijozelského společníka reakci.

„Už nemají příkaz držet se v mé blízkosti.“ Draco si přečetl Harryho zdvořile tázavý pohled a jeho povýšenost nahradil hořký úsměv. „Když můj otec upadl tak zjevně v nemilost.“

„Ale Goyle s tebou pořád bývá.“

„Gregoryho počítám mezi své přátele.“

„Vážně?“ Ušklíbl se Harry. „To bych nepoznal.“

Draco sklopil pohled a lehce zrůžověl. „Já dřív taky ne.“

Náhle to Harry pochopil. Než Malfoyovi ztratili Voldemortovu přízeň, museli se Crabbe a Goyle zjevně řídit příkazy svých rodičů a vlivnému dědici podlézat. Draco to od začátku věděl, a proto s nimi nakládal tak přezíravě. Nyní je k němu nic nevázalo a Crabbe se podle všeho přestal obtěžovat. Goyle ne.

„To naštve,“ řekl Harry a snažil se neznít příliš pobaveně nebo příliš soucitně. Opravdu mu Draca bylo líto. Draco vypadal nezvykle pokorně.

„To jo,“ odpověděl. „Nechápu, proč mě má rád. Vždycky jsem s ním zacházel jako se sluhou.“

Harry pokrčil rameny. „Většina lidí je ochotná snášet víc od těch, které mají rádi.“

„Proto toleruješ Weasleyovy připitomělé vtípky a pedantství Grangerové.“

„A oni na oplátku tolerují mé záchvaty vzteku a trucování,“ doplnil Harry.

„Co teď odmítli tolerovat?“ Zatlačil Draco.

Harry obrátil oči v sloup, ale měl náladu být velkorysý, když se Draco také uvolil prozradit něco o svém životě. „Přes léto jsem zjistil, že mám docela rád, když můžu být občas sám.“

„To nezní jako nerozumný požadavek.“

„Nelíbí se jim, že nechci říkat, kam jdu.“

„To ano.“

„Oni... Mám za sebou zvláštní léto. Bojí se nechávat mě o samotě nebo tak něco. Taky to nechápu, ale myslí – nebo mysleli – to dobře.“

Draco se zadíval přes prázdné hřiště. „Pomáhá to vědomí?“ Zeptal se.

„Ani ne. Jenom to znamená, že na ně nemůžu být tak naštvaný, jak bych chtěl.“

Draco si odfrkl. „Mně se zdá,“ řekl, „že jestli noviny mluvily pravdu, nebylo tvoje léto o nic horší než tvůj normální čas strávený doma.“

„To je právě to,“ odpověděl Harry. „Nebylo. Nejhorší bylo,“ odmlčel se.

„Co bylo nejhorší?“ Zamumlal Draco.

„Že když jsem se dozvěděl, že zemřeli,“ přiznal, „měl jsem radost víc než co jiného. Docela se mi ulevilo.“

„V čem je problém?“

„Byli to moji příbuzní. Měl bych cítit lítost, že umřeli, i když jsem je neměl rád. Aspoň trochu. A neměl bych mít radost z něčí smrti.“

„Proč ne?“

„Protože je to špatné.“ Harry zaváhal. „Profesor Brumbál tvrdí, že moje největší přednost je má schopnost milovat.“

Draco se zasmál. „I kdyby to byla pravda, nemusíš mít rád lidi, kteří si to nezaslouží,“ řekl. Zvedl hlavu a povýšeně se ušklíbl. „Jestli z tebe Brumbál chtěl mít někoho milosrdného a nekonečně milujícího, možná tě měl nechat u někoho laskavého, kdo by se k tobě choval dobře.“

„Bál se, že by ze mě vyrostl sebestředný, rozmazlený spratek.“

„Tak tě mohl nechat u Weasleyových. Ti by na to neměli peníze ani čas, ne?“ Draco se ušklíbl. „No, pozdě. Ale nezoufej, mohlo to být horší; mohl bys být vázán proroctvím.“

„Cože?!“

„Tak se to mezi kouzelníky říká, Pottere. ‚Mohlo být hůř; mohl bys být vázán proroctvím.‘“

„Ale já jsem,“ odpověděl Harry. „Vázán proroctvím.“

Draco mrkl. „Upřímnou soustrast.“

„Proto celý ten debakl minulé jaro na ministerstvu. Voldemort mě poslal pro věštbu a tvému otci nařídil, aby mi ji sebral.“

„Poslal tě?“

„Nitrozpytem. Přes jizvu.“

„Aha.“ Draco Harryho zkoumal přimhouřenýma očima. „S nitrobranou jsi neměl na výběr. Už to do sebe zapadá. Předpokládám, že ji nezískal?“

„Ne. Praštili jsme s ní o zem.“

Draco na něj nepohnutě zíral, pak se mu ústa pomalu roztáhla do úsměvu. „To je dobře. Do hajzlu s osudem.“ Vzal si poslední kousek koláče a vstal. „Ukaž mi něco zajímavého,“ rozkázal.

„Jen tak?“

„Jen tak. Můžeš?“ Zvedl Draco vyzývavě obočí.

Harry se zvedl na nohy. Zaujal stejně arogantní postoj. „Pojď se mnou.“ Harry Draca vedl ze hřiště po pěšině k Zapovězenému lesu a Hagridově chatrči.

„Pottere, wyverny už jsem viděl.“

„Nejdeme za wyverny. Není to nic Hagridovo, ale je to blízko.“

Harry ho zavedl k wyverní kleci a kolem ní dál ke křoví, u kterého dvakrát zahlédl zmiji. „Hade?“ Zasyčel zkusmo. „Haló. Jsi tu někde?“ Po chvilce se ozvalo šelestění. Zmije se vyplazila z křoví a zvedla hlavu, aby na jazyku zachytila jejich pach. Draco vyskočil do vzduchu a přistál o hodný kus dál.

„Prosím tě, klid,“ řekl Harry, klekl si a napřáhl ke zmiji ruku. „Neříkej, že jsi jediný člen zmijozelské koleje, co má hrůzu z hadů.“

„Nemám! Jen jsi mě vylekal, to je všechno.“ Přes jeho prohlášení Harry zaznamenal, že se Draco přiblížit neodvážil. Zmije ano.

„Ahoj, mluvící člověče,“ řekla.

„Ahoj, hade. Daří se ti dobře?“

„Ano. Odpoledne stále bývají slunečná.“

„To jsem rád.“

Harry se posadil na zem a zmije se k němu vlnivým pohybem připlazila. Znovu zvedla hlavu a chviličku ochutnávala jazýčkem vzduch, pak hlavu a část těla zanořila do rukávu jeho hábitu. Když se zmije stočila a vykoukla znovu ven, mrkl po Dracovi. Zíral na něj s široce otevřenýma očima a pokleslou čelistí.

Harry si rozprostřel přední část hábitu mezi koleny. „Můžeš se vyhřívat tady. Slunce svítí a já tě ochráním.“

Zmije syčivě vyjádřila souhlas a plynule se mu přemístila na klín, celé její dlouhé tělo se ve smyčce provlnilo jeho rukávem.

„Můžeš si sednout,“ vyzval ho. „Spadá moje malá přítelkyně do kategorie zajímavé?“

Draco zamyšleně naklonil hlavu. „Ne,“ rozhodl se, „ale váš rozhovor ano.“ Posadil se, i když trochu ztuhle. „Co říkala?“

„Nic moc. Oba jsme s malými obměnami řekli: ‚Ahoj, jak se máš? Já se mám dobře.‘ Ona řekla, že odpolední slunce příjemně svítí a já jí nabídl, že se u mě může vyhřívat.“ Harry se podíval na Draca. „Teď mi řekni, kde ses doslechl o Pobertech.“

Draco se nejistě zasmál. „Moc toho není. Ale zmijozelská kolej má něco, co vytvořili. Koluje legenda, že jim to bylo ukradeno. Je to jenom útržek pergamenu, na jedné straně ukazuje, jak daleko je právě profesor Snape a na druhé straně se nachází podpis „Pobertové“. Samozřejmě je to pro nás nesmírně přínosné. Ale nevím, na co jim taková věc mohla být. Musel být v té době studentem.“

Harry se pokusil uvolnit nyní zaťatou čelist.

„Nesnášeli ho,“ dostal ze sebe. „On nesnášel je. To je všechno. Rychlý způsob jak najít nepřítele.“ Had zasyčel a rozrušeně se zavlnil. Harry ho pohladil po hladkých šupinách a přinutil se uvolnit.

„Hádám, že to vysvětluje, proč jsme to ukradli,“ poznamenal Draco zlehka. „Každopádně se kolem předmětu i jejich pověsti tradují zajímavé zkazky.“

Odtud přešli k méně ožehavým tématům a Draco si po chvíli zvykl na blízkost hada, který se ve volně stočených smyčkách uvelebil na Harryho vyhřátém, černém hábitu.

Ron, Hermiona a Ginny Harryho u oběda nezastihli, a tak jedli rychle a hned poté se ho vydali hledat. Když se jim ho čtvrt hodiny před začátkem odpoledního vyučování stále nepodařilo najít, rozhodla se Hermiona vyrazit na péči o kouzelné tvory s předstihem pro případ, že by se zastavil u Hagrida, u toho ale na zaklepání nikdo neotevřel. Proto se rozhodli zajít za chatrč v naději, že je Harry u wyvernů.

Když chatrč obešli, Hagrid tam nebyl. Harry ano. Seděl téměř na druhé straně klece vedle Draca Malfoye a tiše a zaujatě si s ním povídal. Harry byl usazený v tureckém sedu a vypadalo to, že něco drží v klíně.

Téměř proti své vůli přistoupila Hermiona blíž. Z věci v Harryho klíně se vyklubaly smyčky velké, hnědé zmije spokojeně odpočívající v prověšené látce Harryho školního hábitu. Harry ji nepřítomně hladil po šupinách, jako by to bylo kotě a ne nemalý jedovatý had. Malfoy se uvolněně opíral o kulatý balvan, ve tváři mírně pobavený výraz a jeho pozornost těkala mezi Harryho tváří a jeho klínem.

Malfoy k nim zvedl pohled. Hermiona nepochybovala, že jí z tváře čiší neskrývané zděšení. Ani trochu ji nepřekvapilo, když přes ni Malfoy pohrdavě přeběhl očima a jeho pohled se usadil na jejím společníkovi. Malfoyovo vytříbené opovržení přerostlo v nadřazený úšklebek.

„Weasley, ještě tě neomrzelo dělat ocásek mudlovské šmejdce?“ Popíchl ho.

„Draco!“ Vyštěkl Harry. Vypadal rozzuřeně. Byla to první povzbudivá věc. Jeho ruce ustaly v pohybu.

Malfoy se po něm nevinně ohlédl. „Co?“

„Neříkej jí tak.“ Harry se vrátil k automatickému hlazení hada ve svém klíně, ale hadovy smyčky se i tak neklidně zavlnily, had zvedl hlavu a zasyčel nejprve na Malfoye a pak na Rona a Hermionu. Malfoy se stáhl z jeho dosahu.

„Co řekla teď?“ Zeptal se a nenuceně se vytáhl na nohy.

„Nic,“ odpověděl. „Ale hadi někdy dokážou poznat, jak se cítím, stejně jako to já dokážu říct u nich. Cítí, že se na vás na všechny zlobím.“ Malfoy uraženě našpulil pusu a Harry se usmál. „A mají ještě méně taktu než jedenáctiletý kluk.“

K Hermionině překvapení se Malfoy zasmál.

„No tak jo. Neslibuju, že odteď budu hodný chlapeček, ale pro teď si urážky nechám pro sebe a způsobně vyklidím pole. Později?“

Harry přikývl. Jeho nedočkavý úsměv Hermionu udeřil jako políček do tváře. „Později,“ přikývl. S úsměvem se sklonil k hadovi a něco na něj zasyčel. Plazův neklid se pomalu utišil. Malfoy pomalu vyrazil směrem k Hermioně a Ronovi. Když kolem nich procházel, tiše na ně sykl:

„Ví, jak lacino jste ho prodali?“

Hermiona zavrávorala. Ron se na Malfoye prudce obořil.

„Zavři hubu, Malfoyi!“

„Vážně si to chceš vyříkat tady před ním?“ Protáhl Malfoy stále ztišeným hlasem. „Klidně to řeknu hlasitěji, jestli chceš.“ Harry začal přemisťovat hada na Malfoyovu vysluněnou skalku. Hermiona usoudila, že se chystá zakročit.

„Později,“ zasyčela. Když Malfoy odejde, budou se Harrymu s Ronem moci přiznat a přijmout následky, ale jestli se to dozví od Malfoye, ukáže je to v daleko horším světle. Jak tak sledovala Malfoyův zlovolně vítězný výraz, napadlo ji, že to zřejmě bylo jeho záměrem od samého počátku. Nepotřeboval tu podivnou malou informaci, ale potřeboval něco, s čím je bude moci vydírat, nebo jak je bude moci v Harryho očích shodit.

„Později,“ zavrněl. Přistoupil k ní blíž. „Šmejdko,“ zašeptal. Hermiona okamžitě napřáhla paži, aby Ronovi zabránila se na Malfoye vrhnout.

„Rone, nech ho jít.“

Ron slyšel naléhavost v jejím hlase a ustoupil. Malfoy po nich blýskl nebezpečným úsměvem, otočil se a vyrazil pryč, jako by mu patřil svět.

Přistoupil k nim Harry. Hermiona se k němu obrátila, aniž by měla šanci promluvit si s Ronem.

„Co to mělo být?“

Hermiona se zhluboka nadechla. „Vyhrožoval, že nás bude vydírat.“

Harry přimhouřil oči a povýšeně se ušklíbl. „Copak jste provedli?“ Zeptal se jízlivě.

„Řekli jsme... Nabídl mi informace za něco o tobě, co mi připadalo nedůležité...“

„A ty jsi mu to dala.“

Hermiona cítila, jak ji polévá stud. „Ano.“

„Co? Za co?“

Strohé otázky zněly chladně a neúprosně. Hermiona se snažila vyjádřit pohledem, jak moc ji to mrzí. „Které noci jsi byl pryč – nepřipadalo mi, že by na tom mohlo nějak záležet, ale ptal se na to.“

„Co kdyby na tom záleželo?! Co když se ty noci stalo něco důležitého a on o tom ví?“ Zelené oči planuly vztekem. „Nemáš ponětí, co všechno jsi mohla způsobit!“

„Nebylo to – nebyl jsi tam. Pátral po něčem, co by mohl požadovat. Myslela jsem, že se ptá na něco náhodného, jen aby mi nemusel dát něco zadarmo.“ Kousla se do rtu. „Teď vím, že se zřejmě jen snažil získat něco, s čím mě bude moci vydírat.“

Harry syčivě vydechl a úsečně přikývl. „Pravděpodobně. Jen abys věděla, tahle konkrétní informace byla pravděpodobně neškodná. Co jsi získala na oplátku?“

Hermiona sklopila pohled. „Dost informací, abych v knihovně dokázala najít Maitlanda,“ zašeptala.

„Takže jen abys ukojila svou zvědavost,“ řekl Harry jedovatě.

„Ano.“ Občas, pomyslela si Hermiona, prostě nemělo smysl pokoušet se vymlouvat.

Harry přesunul pohled na Rona. „A ty?“ Zeptal se.

„Já mu slíbil něco daleko cennějšího, ale měl jsem v plánu tě varovat.“ Ron na druhou stranu nezněl ani trochu zkroušeně.

„Vážně?“

„Slíbil jsem, že mu řeknu, kdy jsi pryč.“ Ron udělal krok k němu. „Takže nechoď, protože to udělám.“

„To bys neudělal.“

„Udělal. Řekl nám, že tě viděl ve sklepeních.“

Harry se k nim obrátil zády. „Nechte mě na pokoji.“

„Kámo, podívej.“

Harry se k němu otočil čelem, vzteky skoro neviděl. „Neopovažuj se!“ Vykřikl. „Nejsem tvůj kámoš, nejsem tvůj majetek a ty rozhodně nejsi můj kamarád. Vypadni!“

„Za chviličku začíná hodina,“ pípla Hermiona nesměle.

Harry si ji přeměřil od hlavy k patě způsobem, ze kterého se jí na zátylku ježily chloupky. „Hodina,“ zopakoval.

„Asi za deset minut. Hledali jsme tě.“ Hermiona polkla. „Chtěli jsme ti říct, že nás to mrzí.“

„Nemrzí,“ vyplivl Harry. „Žárlíte. Možná máte strach. Ale nemrzí vás to.“

„Harry, podívej,“ zkusil znovu Ron.

„Buď zticha! Buďte už oba zticha!“ Harry se vrhl ke skalce a had se mu znovu vplazil do klína. Hermiona se k němu pokusila přiblížit, ale dělal, že ji nevidí, a had se napřímil a výhružně na ni zasyčel. Když na něj Ron spustil tirádu, vzpomněla si Hermiona na wyverny a odtáhla ho k místu, kam se pomalu trousili ostatní spolužáci, aby si mohli dát po dávce Uklidňujícího lektvaru.

Severus zvuk blížících se kroků nevzal na vědomí, ale vzhlédl, když se zastavily u dveří do jeho kabinetu. Ve vchodu stál nemocně a uštvaně vyhlížející Remus Lupin. Severus se při tom pohledu okamžitě napjal. Nepromluvil, ale významně se na svého nevítaného návštěvníka zamračil.

„Uvědomuji si, že mě tu vidíš nerad,“ řekl Remus tichým, strnulým hlasem, „ale potřebuji si s tebou promluvit o Harrym.“

„O Potterovi?“ Otázal se Severus. Jeho odpor se ještě zvýšil, ale najevo dal pouze mírnou nechápavost. „Proč by se mě to mělo týkat?“

Remusova tvář se zlostně zkřivila, zavrčel. Prudce dveře zabouchl. „Sonitus claudere, odoros claudere,“ odříkal chvatně s hůlkou namířenou na dveře. Ohlédl se zpět, zlost se mu mezitím podařilo dostat pod kontrolu, i když stále svíral čelisti.

„Splynulo ti to ze rtů jako jedno kouzlo i po tak dlouhé době,“ poznamenal Severus sžíravě. „Překvapuje mě, že si to vůbec pamatuješ.“

Remus se zamračil. „Možná jsi byl mým prvním milencem, Severusi, ale docela jistě jsi nebyl posledním. Měl jsem důvod je použít od té doby, co mi bylo sedmnáct.“

Severus nečekal, že Remus vezme zmínku o jejich vztahu na vědomí. Zjistil, že ho to vyvedlo z rovnováhy. „Nevím, proč se teď obtěžuješ zakrýt pach.“

„Myslíš, že bych nedokázal říct, že jsme spolu byli v této místnosti a naštvaní, kdybych procházel kolem?“

„Co by to znamenalo? Že jsme tu ty a já byli,“ ušklíbl se opět sebevědomý Severus.

„Ač se ti to může zdát zvláštní,“ řekl Remus tvrdě, „často se mi daří pobývat ve tvé přítomnosti, aniž bych pociťoval zlost.“

„Mně ve tvé nikdy.“

Zjevně se mu podařilo tít do živého. Remus na okamžik sklopil pohled a těžce polkl. „Mohli bychom, prosím, omezit tuto konverzaci na Harryho?“

„Proč bych s tebou měl Harryho probírat?“

„Protože jsem jedním z jeho profesorů a žádám si rozhovor s jeho rodičem!“ Zavrčel Remus. „Už je ti to jasné?“

Severus se ve své židli zaklonil, ve tváři se mu zračil úžas. Po chvilce se mu rty prohnuly do úsměvu, dalo mu práci omezit ho na výraz, který by ještě bylo možné považovat za opovržlivý úšklebek.

„No dobrá, profesore Lupine. Co jste mi přišel sdělit o mém synovi?“

Remus se do toho vrhl po hlavě. „Harry vyrušoval v mé hodině obrany proti-“

„Jsem si vědom, jaký předmět vyučuješ, Lupine.“

„Několikrát mě přerušil v úvodním výkladu o tom, jak lze definovat černou magii.“

„Nevidím, proč by mi mělo dělat starosti, že si nedokážeš udržet pořádek v hodině.“

„Starosti mi dělá a tobě by mělo taky, že se tím snaží získat pozornost pana Malfoye.“

Remus znovu nezaútočil, ale také necouvl. Na Severuse to udělalo mírný dojem.

„Jen se ti něco zdá, Lupine. Mladý Malfoy Pottera nenávidí a Potter si ho na oplátku ve většině případů nevšímá.“

„Skutečně? Potom mi dovol informovat tě o dnešní hodině. Představil jsem Kernerův detektor černé-“

„Harry ho aktivoval?“

„Jak jsem očekával. Vlastně jsem ho požádal, aby nám tímto způsobem demonstroval omezení detektoru. Poté se přihlásil pan Malfoy a zeptal se, zda to smí zkusit. Pomalu přistoupil k detektoru, aniž by jedinkrát vydal jakýkoliv zvuk.“

Severus se pokusil nedat najevo své překvapení ani potěšení. Nečekal, že Draco bude mít takovou míru kontroly.

„Řekl, že má další omezení. Pak se usmál a detektor začal ječet.“

„Takže sis přišel stěžovat kvůli způsobilosti, kterou Malfoy předvedl?“

„Ne. Harry nato řekl, že to chce také vyzkoušet a podařilo se mu svůj alarm téměř zcela utlumit. Podíval se na Malfoye a počkal, až se na něj usměje. Pak to začali zkoušet spolu – měnili tón, ze všech věcí! – Malfoye to zaujalo, Harry byl nadšený.“

„Zřejmě nadšený ze svých schopností.“ Severus se odmlčel. Ztlumení hlasitosti bylo projevem úspěšně užité nitrobrany, ale výška tónu... Pravděpodobně se soustředil na nálady a dařilo se mu přiblížit cílenému tónu. „Jsem potěšen.“

„V pátek se před Malfoyem také předváděl,“ naléhal Remus. „Něco řekl a zkontroloval, jestli se na něj Malfoy pousměje nebo pokývne...“

„To se ti jen zdá.“                                                             

„Nezdá. Dnes jsem se spolu viděl na procházce, když měli být na obědě. Mířili k lesu.“

To Severuse znepokojilo. Pokusil se to nedat najevo. „Možná by sis s Harrym měl promluvit.“

„O to jsem se pokusil. Řekl, že by mu nevadilo se s Dracem spřátelit, ale že bude opatrný... Víš, že nebude.“ Severusův nepohnutý pohled přiměl Remuse přešlápnout. Prosebně se na něj zadíval. „Bylo dost zlé sledovat přítele – tebe – jak ses nechal stáhnout Luciusem,“ řekl vášnivě. „Harry je… Není mé vlastní dítě, ale je nejblíže dítěti v rodině, jaké kdy budu mít. Nemohu sledovat, jak v sobě pro toho chlapce Malfoyových rozdmýchává svou vnitřní temnotu!“

„Zaprvé, Draco není Lucius-“

„Je stejně tak špatný!“

„Není ani zdaleka tak špatný. Nemluví to příliš v jeho prospěch, ale nemá potřebné odhodlání ani představivost. Draco je malicherné, rozmazlené děcko, a jestli to k němu Harryho nějakým způsobem táhne, brzy ho to omrzí. Zadruhé, Harry nejsem já – opět ani zdaleka. Zatřetí, i kdyby byli jako my, Draco za sebou nemá minulost, která byla Luciusovou nejúčinnější pákou proti mně. Začtvrté,“ jeho výbušnosti se konečně podařilo probublat na povrch, „Harry NENÍ TVŮJ PŘÍBUZNÝ!“ Poslední část Severus zařval tak hlasitě a drsně, že ho zabolelo v krku

„Severusi, já nebudu mít děti,“ řekl Remus téměř vyrovnaným hlasem. „Mimo to je jedna má sestra po smrti a s druhou se nestýkáme, takže nebudu mít ani neteře a synovce. Toto místo v mém srdci jako Lillyino dítě – a jako Jamesovo adoptivní dítě – zaujímá Harry.“ Remus se viditelně otřásl. „I jako tvé dítě,“ dodal zdráhavě. „Copak nevíš, že mi jakékoliv tvé dítě bude drahé?“

Severus si nepřál nic jiného než toho muže na místě zabít.

„Vypadni!“ Zařval. „VEN!“

Remus zacouval ke dveřím a otevřel je, prolomil kouzla, ale v jeho prospěch bylo třeba říci, že se nedal na útěk. „Promluv si s ním,“ řekl ztuhle. „Naslouchá ti.“ S tím odešel.

Severus věděl, že ho Remusovy city uráží a jeho prohlášení, že mu Harry naslouchá, vyslovené téměř jako obvinění, ho trochu děsilo. Dál uvažovat nechtěl. Rychle se vrátil k opravování esejí čtvrtých ročníků, a když nedokázaly plně zaměstnat jeho mysl, začal si je mumlat nahlas. Nebyly zdaleka tak dobré, aby se to dalo vydržet dlouho.