Preklady fanfiction Harryho Pottera

Úterý, 7. května 2002

15:03

Ze všeho nejvíc chtěla zmizet, utéct, a doufat, že všechny potíže jako kouzlem zmizí. Ve skutečnosti však Hermiona věděla, že útěk zdaleka nebyl na seznamu jejích možností. Příliš dlouho se schovávala před realitou svých lží. Už nastal čas, aby se postavila pravdě čelem a přijala následky svých činů. Byla nebelvír, ale to neznamenalo, že se nebála. Měla v sobě sílu, vnitřní zdroj, který jí umožňoval procházet životem a bojovat se svými problémy. To její síla z ní dělala nebelvírku, ne nedostatek strachu. Její lži přinesly jen bolest a nastal čas to napravit. Problém spočíval v tom, že netušila jak.

Stál tam naprosto nehybně a jen na ni zíral. Jeho oči měly pořád tu chladnou, neuchopitelně šedou barvu, kterou si pamatovala. Během studia v Bradavicích na jeho očích vždycky poznala, co si myslel. Byl sice mistr v potlačování emocí, ale jeho oči ho vždycky zradily. Ať chtěl nebo ne, ukázaly každou jeho emoci. Právě proto ho vždycky dokázala tak snadno vytočit, ty oči jí pokaždé prozradily, co udělat nebo říct. Když se na něj dívala teď, poznala, že se zlobí. Překvapivě nevypadal tak rozzuřeně, jak čekala. Což ale neznamenalo, že jí to všechno jen tak projde.

Ušklíbl se, jako kdyby jí dokázal číst myšlenky, a arogantně k ní popošel. Až teď si všimla napůl zhojeného škrábance na jeho tváři. Na fyzická poranění existovala zaklínadla a lektvary, které tišily bolest, ale léčitelé často nechávali drobná poranění, škrábance a ranky zahojit přirozeně. Očividně se popral. Charlie říkal, že jí – spolu se svými rodiči – zachránil život, což znamenalo, že… se popral s Ronem. Ale proč by se s ním rval? Nedávalo to smysl. Něco ho muselo vyprovokovat, na rozdíl od Rona přece svoji vznětlivost dokázal kontrolovat… nebo si to aspoň myslela. Za pět let se může změnit hodně. Možná už se nekontroloval tak jako ve škole.

"Já -"

"Mami!" Její hlas zanikl ve výkřiku Rose, která prolétla dveřmi.

Všimla si, jak se Malfoy rychle uklidil z cesty a dovolil Rose vrhnout se na nemocniční postel. Než se Hermiona nadála, výhled jí zakryla záplava plavých kudrn. Rose se k ní přitiskla, omotala jí drobné paže kolem krku a před pláčem Hermionu zachránilo jen vědomí, že nejsou samy. Draco Malfoy ji uvidí zhroucenou jen přes její mrtvolu.

"Copak se děje, cvrčku?" zeptala se a rukama jemně hladila Rosiny měkké kudrny. Těšilo ji, uklidňovalo, jen tak držet svou holčičku.

Rose se odtáhla, ale rukama ji pořád objímala kolem krku. "Jsi vzhůru." Hermiona se tomu šťastnému, veselému výrazu na dcerčině tváři musela usmát.

"Proto ta velká sláva?" zeptala se se smíchem a vtiskla děvčátku pusu na čelo. Rose se zamračila, jejím slovům úplně nerozuměla. "Máš radost, že jsem vzhůru?" přeformulovala Hermiona otázku, a když Rose horlivě přikývla, usmála se.

"Jsem moc moc moc moc moc ráda, že ses probudila, mami." Holčičce se na tváři objevil nadšený výraz. "Protože tě teď můžu požádně obejmout!" Rose schovala obličej do ohbí jejího krku a pořádně ji sevřela. "Nedovolili mi tě objímat, dokud nebudeš probuzená, a teďka jsi vzbuzená!" zajásala, když se odtáhla.

Hermiona se zamračila. "Kdo ti to nechtěl dovolit?"

Co to bylo za lidi, že nedovolili malé holčičce obejmout její matku? Hermiona věděla, že v poslední době jde nemocnicím víc o zisk než péči o pacienty. Ale domnívala se, že alespoň budou mít trochu soucitu se čtyřletým děvčátkem, které mělo matku v nemocnici. Jak měla Rose vědět, co se děje, když jí nic neřekli? Musela být tak zmatená, vyděšená…

"Dali ti lektvary, které tě uvedly do umělého spánku. Chtěli, aby ses uzdravila vlastním tempem, takže tě Rose nemohla obejmout, aniž by tě probudila předčasně," odpověděl Draco z druhé části pokoje a jeho vysvětlení uhasilo část vzteku, který se v ní vzedmul. Krátce na něj pohlédla a pak se otočila zpátky k Rose.

"Cvrčku, s kým jsi celou dobu byla?" zeptala se Hermiona a jemně pohladila dcerku po vlasech.

Z informací, které posbírala, byla u Munga už tři dny. Během té doby musela být Rose v kontaktu s Dracem, vzhledem k tomu, jak bezstarostně se v jeho přítomnosti chovala. I když byla Rose pěkné číslo, jakmile měla poznat nové lidi, stal se z ní stydlivý introvert. Což znamenalo, že nejenže Draca už znala, ale také že se jí zamlouval.

"S babi Jean a dědou Jeffym," odpověděla Rose vesele a nadšením poskakovala na posteli.

Hermiona nenápadně vydechla úlevou, aby si toho děvčátko nevšimlo. Když Charlie řekl, že Rona vzali do vazby, dostala strach, protože zbývalo jen málo lidí, u kterých mohla Rose zůstat. Hermiona pochybovala, že by ji bystrozoři svěřili Molly a Arthurovi, vzhledem k nejasným okolnostem mezi ní a Ronem. Takže zbývali Harry a Lenka, Alyson, nebo její rodiče. To sice mohlo vytvořit neshodu s Malfoyovým, protože i oni měli právo Rose vídat, ale i tak byla ráda, že se o ni starali její rodiče a ne Malfoyovi. Bez ohledu na to, co pro ni udělali, ještě nebyla připravená čelit jejich nárokům na rovný podíl v životě její dcery.

"A vsadím se, že tě pěkně rozmazlili," rozesmála se a hravě děvčátko polechtala, až Rose zavýskla. "Nebo ne?"

Rose se místo odpovědi zazubila.

"Jo, pěkně tu potvůrku rozmazlili, to ti povím," ozval se ode dveří Charlieho hlas. "Nerad ruším, jen jsem se přišel podívat, jestli budeš teď tak hodinku něco potřebovat. Konečně došlo na moji pauzu, víš. Jeden zázrak za druhým," poznamenal černovlasý kouzelník bodře.

Hermiona se opatrně podívala na Draca, pak znovu na Rose a zamračila se. "No, vlastně, nevadilo by ti vzít si na chvilku Rose, Charlie? Vím, že máš pauz -"

"Nebuď směšná, sluníčko. Jistě že vezmu Rosie s sebou, Merlin ví, že je to skvělá společnost," přerušil ji Charlie a mlčky jí očima naznačil, že chápe. "Tak pojď, trpajzlíku, ulovíme ti něco k jídlu."

Rose vesele vyskočila z postele, rozběhla se k němu a chytla se Charlieho za ruku. Hermiona neslyšela, co dcerka říká, ale z řeči těla odhadla, že se ho pokouší ukecat, aby jí koupil, co si vydupe. To Rose vždycky šlo, dostat své jakýmkoliv způsobem. Když jí byly teprve tři, zrovna se schylovalo k jejím čtvrtým narozeninám, Molly trvala na tom, že jí uspořádá velkou narozeninovou párty. A i když se Rose představa oslavy moc líbila, moc se jí nezamlouvalo mít tam svoje bratrance a sestřenice.

Hermiona si dobře pamatovala, jak Rose předvedla neskutečný herecký výkon, prohlásila, že ji bolí bříško, a požadovala, aby okamžitě šli domů. Ji i Rona snadno oblafla a tak souhlasili, že půjdou, a vzali s sebou i dort a dárky. Když jim došlo, že Rose je v pořádku, nedalo se už dělat nic, jen jí vynadat za to, jak sobecky a záludně se chovala. A pak došlo na Ronovu slavnou přednášku o nebelvírských mravních zásadách a o tom, že pokud si nebude dávat pozor, skončí ve Zmijozelu. I když jí byly jen čtyři, Hermiona už by se vsadila, do které koleje se její dcera dostane, a Nebelvír to nebude.

Tichý zvuk zavíraných dveří Hermionu probral z otupělosti. Požádala Charlieho, aby Rose odvedl z jednoho jediného důvodu – potřebovala si promluvit s Dracem. Ten rozhovor se nedal odkládat. Ani náhodou na něj nebyla připravená, ale věděla, že bez ohledu na to musí dnes vše vyřešit… nebo se o to aspoň pokusit. Měl plné právo se na ni zlobit, stejně tak ona měla jakožto Rosina matka právo rozhodnout, co je pro ni nejlepší. Zatím usuzovala, že jeho rodina ještě úplně nezavrhla, že Rose je jedna z nich. A sama ta myšlenka Hermionu znepokojovala.

"Byla to jen jedna noc," prohlásila slabě a přerušila ticho. Přes všechno, co se stalo, nedokázala se mu podívat do očí.

"Zjevně stačila," podotkl, na tváři rozhodný výraz.

Hermiona se strhla. "Myslela jsem si, že je Ronova." Chvěl se jí hlas, tichý, sotva slyšitelný.

"A jak přesně dlouho ti trvalo, než sis uvědomila, že není?" Jeho odpověď byla ostrá a k věci, zazníval v ní povýšený podtón.

"Nemáš právo mě soudit." Odseknutí z ní vyšlo jen jako zasyčení. Jeho slova v ní vyvolala vztek a to vroucí teplo způsobilo, že bolestivě zatnula čelist.

Ohnivé odhodlání ji donutilo podívat se mu do očí. Ať se propadne, jestli ho nechá si myslet, že sem může přijít a hrát si na oběť. Neexistoval způsob, jak by mohla tušit, že Rose je jeho dcera, když se vdávala za Rona. Možnost tam byla, ale když zvážila další faktory, pravděpodobnost ukazovala na Rona, ne na Draca. V době, kdy zjistila pravdu, se toho pro ni stalo už příliš mnoho, aby se na všechno jen tak vykašlala a riskla to s ním. Kdyby mu řekla o Rose a on se rozhodl otočit se k oběma zády, tak by nejen ztratila svou šanci s Ronem, ale i s ním. Byla mladá a vyděšená. Rose potřebovala otce a Hermiona věděla jistě, že Ron tam pro ni bude. Navzdory svému svědomí, které jí říkalo, že by to byla správná věc, ani za nic nebyla ochotna riskovat, že se Draco k nim dvěma obrátí zády.

"Asi špetku práva mám, ne?" zasyčel zpátky, oči mu plály hněvem.

"Připouštím, že to, co jsem udělala, bylo špatné, ale v tu dobu jsem to považovala za správné," odpověděla s rozhořčením a vzdorovitě vystrčenou bradou.

"Víš," začal a založil si zamyšleně ruce na prsou, "na nebelvírku máš docela pokroucenou morálku." Úšklebek na tváři trochu maskovala zuřivost v jeho očích.

"A ty ji na zmijozela pokroucenou nemáš?" odsekla nakvašeně, odolávajíc nutkání vrhnout se na něj. Kdyby tak dokázala sevřít prsty jeho krk a pořádně zmáčknout…

"Připouštím." Jeho hlas rychle pohřbil násilnické fantazie. "Ale ať tě ani na chvilku nenapadne, že to nechám jen tak plavat."

Hermiona zamrkala. "Rose není tvoje starost. Nic od tebe nečekám a ani od tebe nic nechci," pronesla úsečně.

Jestli si myslí, že jeho peníze budou stačit, pak se mýlí. Nepotřebovala jeho jmění. Rose nepotřebovala jeho jmění. Poradí si naprosto v pohodě samy. Asi chce udělat ušlechtilou věc, nebo ji možná chce jen vyplatit. Tak či tak, Hermiona odmítala přijmout jeho charitu, když byla naprosto schopná postarat se o sebe i o Rose. Nejdřív musí objasnit své motivy. Kdyby skutečně chtěl poznat Rose a pomoct, tak by mu to Hermiona neodepřela. Do té doby…

"Budeš to muset překousnout, Grangerová, protože já nikam neodejdu," výhružně odsekl a přistoupil k posteli, ve tváři vryté podráždění. "To dítě je i moje starost, ať se ti to líbí, nebo ne."

"Proč ti na tom vůbec záleží?" povzdechla si Hermiona.

"Protože je to moje dcera."

"A celé ty čtyři roky se jí bez tebe dařilo dobře," vyštěkla v odpověď. Sotva ta slova opustila její rty, cítila se za ně Hermiona provinile. Jeho tváří probleskl ublížený výraz, ale zmizel během okamžiku. Snažil se pomoci… teď to chápala. Ale jejich minulost pořád stála v cestě jakémukoliv řešení či pochopení, které by mohlo přijít. "Promiň." Očima zahanbeně sklouzla na postel.

"Nepotřebuju tvůj soucit, Grangerová," odpověděl tiše. Cítila, jak se matrace prohnula, když se posadil vedle ní.

Když se zahleděla do jeho očí, uvažovala, jak se tady vlastně ocitli. Stalo se toho tolik, že se místy všechny události prostě slily. Hranice mezi dobrem a zlem zanikla v odstínech šedé. Rozhodla se správně, když od něj Rose držela dál? Před týdnem by řekla ano, ale teď… teď už si nebyla tak jistá. Zřejmě chtěl Rose alespoň poznat. Jinak by tu nebyl.

"Proč jsi tady, Malfoyi?" zeptala se unaveně.

"Protože nezáleží na tom, že jsem se o ní dozvěděl až před třinácti dny. Je to moje dcera. Mám za to, že jsem povinen se o ni postarat, nebo být aspoň součástí jejího života." Jeho odpověď ji zanechala jako omráčenou. Byl stále stejným chlapcem, kterého poznala ve škole, jen o něco zralejší a zdvořilejší. Asi se rozhodla špatně. Kdyby dostal šanci, dal by Rose všechno. Už to chápala.

"Já…" hlas se jí vytratil. Jak měla přiznat svoji chybu? Omluva nevymaže ty roky s Rose, které ztratil. Existovalo dostačující ospravedlnění? Nemyslela si to. "Asi jsem udělala chybu," zašeptala a podívala se mu do očí.

"Asi ano."

*

Byla to jen otázka času. Čekala už dostatečně dlouho, teď nastal čas jednat. Pokud měla matka pravdu v tom, co jí řekla, pak základy jejího manželství nebyly tak stabilní, jak si původně myslela. Její situace byla v nejlepším případě nejistá. Jediným způsobem, jak si upevnit své postavení, bylo dát jim to, co chtěli… oklikou, samozřejmě. Nikdo nemusí vědět o menší změně v plánu, protože jestli všechno proběhne tak, jak očekávala, mělo by ji to zajistit po zbytek života. Neměl chybičku – její plán. Chtěli dědice a ona jim ho dá, nebo je alespoň nechá si to myslet. Draco by se tom nikdy nemusel dozvědět, nikdo z nich. Dokud se budou domnívat, že porodila Malfoye, bude v bezpečí; diamanty se stále budou blýskat a zlato třpytit. Sotva záleželo, zda je to morálně správné nebo ne. Dokud bude plán fungovat v její prospěch, bude šťastná.

Zatímco většina lidí ji považovala jen za hezounkou tvářičku, Daphne věděla svoje. Že ji lidé podceňovali, pro ni znamenalo výhodu. Neočekávali, že by byla schopna zosnovat takovýto plán, a to jí nahrávalo do karet. Když nebudou mít podezření, nemohou ji přichytit. Bylo to tak prosté. Malfoyovi nepotřebují všechnu moudrost světa – co nevědí, to jim neublíží. Pokud Theo zvládne držet jazyk za zuby, všechno vyjde dokonale.

Daphne věděla, že její manželství s Dracem může skončit mrknutím oka, takže musela svůj plán uskutečnit co nejrychleji. Momentálně bude muset ohledně Draca spoléhat na Luciuse a Narcisu. Jeho nevypočitatelná nátura by mohla její pečlivě vykonstruovaný plán potenciálně zničit ještě dřív, než se rozběhne. Jestli se namísto poslepování jejich vztahu klonil spíš k rozvodu, bude se muset upnout na tchána s tchýní a jejich společenskou pýchu. Narcisa by radši umřela, než aby se dožila toho, že se její syn rozvede s Greengrassovou, tím si Daphne byla jistá. A vzhledem k nejisté povaze vztahu mezi svým mužem a jeho otcem měla jistotu, že Draco svého otce raději poslechne, než by riskoval jeho hněv.

Perfektně to vyjde, byla to jen otázka trpělivosti a malé věci zvané nenápadnost. Theo se nikdy nedozví, že dítě je jeho, o to se postará. Konec konců, nikdo by to nezjistil, i kdyby dítě zdědilo jeho vzhled. Vzhledem k tomu, že jsou vzdáleně příbuzní, oba mají podobné fyzické rysy – jen ty její jsou propracovanější. Všechny kromě očí, ale to zvládne vysvětlit. Pokud dítě zdědí jeho oči… no, jednoduché kouzlo půvabu postačí.

"Hej, Daph, jsi tam?" Škoda, že uspávací prostředek, který mu nalila do pití, nevydržel déle.

Daphne s těžkým povzdechem típla svou mudlovskou cigaretu. Existovaly věci, které by nikdy nepřiznala, ale v duchu musela té mudlovské havěti připočíst k dobru mimo sport i tento triviální vynález, tuto "cigártu", či jak to nazývali.

"Za chvíli budu uvnitř, drahoušku," zapředla přes rameno a rychle se prohrabala obsahem kabelky. Sex s ním sice nebyl nijak skvělý, ale celkem uspokojující. Dokud bude hrát svou roli, neprohlédne ji.

"Nebuď tam moc dlouho, lásko. Nemůžeš nechat chlapa čekat, víš?" Theův drsný hlas jí otřásl. On byl opravdu odporný druh člověka. Kdyby si nebyla tak jistá jeho čistokrevným původem, myslela by si, že má v sobě trollí krev. Nezbývá jí než doufat, že dítě zdědí její vzhled – a pokud ne, inu, vždycky to může hodit na otcovu stranu rodiny. Draco nikdy nepozná rozdíl.

Vítězoslavně se usmála, když se její ruka sevřela kolem malé skleněné lahvičky, Daphne ji rychle odzátkovala a vypila její obsah. Cítila, jak se jí celým tělem šíří teplo, které se nakonec usadilo v žaludku. Lektvar plodnosti, jenž zajistí jejímu plánu úspěch. Koneckonců, jak se říká, všechno jednou skončí v tratolišti dějin.

*

"Molly, drahoušku, musíš se uklidnit," Arthur se zoufale snažil utišit pronikavé vzlyky své ženy a snad už posté si povzdychl, jelikož jeho slova opět padla na neúrodnou půdu.

"Jak se mám uklidnit, Arthure, když mého ubohého chlapečka týrají ty hyeny?!" zakvílela a ramena se jí s každým vzlykem otřásla.

Arthur se místo odpovědi zašklebil a vklouzl do křesla vedle ní. Jestli o své ženě něco věděl, byla to její schopnost chovat se neuvěřitelně iracionálně. Nepopíral, že se o svého syna sám bál, ale nemohl nic moc dělat. O tom, co se stalo, jemu ani nikomu jinému nic neřekli. Jen náhodou se mu povedlo zjistit, že jejich syna vzali do vazby. Ani jemu, ani jeho ženě nikdo nic nesdělil. Podle jejich informací dělal Ron to samé, co každý den. Už to, že jim nezaletaxoval, jim mělo naznačit, že je něco špatně, ale prostě si mysleli, že pracuje přesčas jako obvykle.

"Jen dělají svou práci, Molly," povzdychl si nepřesvědčivě.

"Jen svou práci?" šokovaně na něj pohlédla zarudlýma očima. "Jen dělají – Arthure, vzali našeho syna do vazby! Našeho syna!" Tvářila se nevěřícně a oči jí zalily další slzy. "Můj ubohý chlapeček…"

"Nevíme, za co ho zatkli," prohlásil slabě, ve snaze nějak ji uklidnit se chytal stébel.

"A co na tom sejde?" odsekla mu zrzka v odpověď.

"Co ti mám na to říct, Molly?" vydechl Arthur a unaveně si promnul zátylek. "Nelíbí se mi to o nic víc než tobě. Ale jelikož nevíme vůbec nic, ministerstvo to chce očividně utajit, ať už se stalo cokoliv. Ani já o tom nemám nic vědět, Molly. Kdybych vtrhnul na bystrozorské oddělení a dožadoval se návštěvy, co myslíš, že by se stalo? Ty dva bystrozory jsem zaslechl jen náhodou -"

"A-ale -"

"Já vím, drahoušku. Rve mi to srdce stejně jako tobě, ale musíme se držet nohama na zemi. Nemá smysl vydávat prohlášení, když neznáme všechna fakta," přerušil ji a jemně sevřel její ruku. "Ronald je hodný kluk, Molly. Neudělal by nic nepředloženého, tím jsem si jistý." Nebo v to aspoň doufal.

Jeho syn zdědil prudkou povahu po Prewettových. Arthur netušil, čeho by byl schopen, kdyby někdo vyhrožoval jeho rodině nebo zahrál na ty správné citlivé struny. Molly byla důkazem toho, že v extrémních podmínkách byl pro přežití nebo ochranu svých nejbližších každý schopný udělat cokoliv. Když Bellatrix Lestrangeová ohrozila jejich jedinou dceru, zabila ji tak nemilosrdně, že ji Arthur za tu oběť mohl jen milovat o to víc. Celé dny potom truchlila pro Freda a nesouvisle mumlala, že si ji našla karma a že to je její trest za to, že vzala život. Pokud byla jeho žena schopná udělat pro záchranu jejich dcery něco tak příšerného, dokázal by to i jejich syn. Nevěděl, co se stalo, ale rozhodně to hned ráno hodlal zjistit.

"Já jen – nechápu, jak si můžou myslet, že by náš chlapec mohl spáchat zločin, jakýkoliv! Má tak milou povahu, i když možná trošku prewettovsky prudkou. Ale neublížil by mouše, Arthure! Nemůžou si myslet -"

"Nevíme, co si myslí, Molly," opáčil zachmuřeně, dolehla na něj nezvyklá únava.

To poslední, co teď v životě potřebovali, bylo další drama. Po válce se s obtížemi pokoušeli přizpůsobit normálu a všechny je tvrdě zasáhla Fredova smrt. Ginny se s tím nesmířila, stáhla se do sebe a ve vzteku od sebe všechny odstrčila. George bojoval se ztrátou dvojčete, ale Arthur musel připustit, že to Angelina ho udržela nad vodou. Vedli zvláštní vztah, Angelina přece jen byla Fredova bývalá… Ale tak nějak přirozeně jim to klapalo. Měl zkrátka radost, že se jeho syn zase usmívá.

Zato u Ginny tomu bylo naopak. Kdykoliv se jí někdo zeptal, jak se jí daří, nedala na sobě nic znát a raději se skrz bolest usmívala, než aby připustila, že jí vůbec není dobře. Harry se vrhl rovnou do náruče Lenky Láskorádové a místo Ginnyiny chladné nevyjadřované lásky si vybral její podivně formulovanou útěchu. Arthurova holčička se z té ztráty nikdy nevzpamatovala a od té doby ničila samu sebe, vrhala se z jedné párty do druhé a do světa alkoholu a Merlinví čeho ještě. Nemohl za to vinit Harryho, ne po tom všem, čím si prošel. Ten chlapec chtěl prostě jen tichý a normální život s ženou, kterou miloval. Naneštěstí však tou ženou nebyla Ginny.

"Ale proč se nám Hermiona neozvala?!" vzlykla hystericky Molly a vrátila ho tím do přítomnosti.

Popravdě řečeno přemítal přesně o tom samém.

"To nevím, drahoušku," ramena mu poraženě klesla. "Nemám tušení."