~~~~~~~~~~~~~
42 -- Vraždy a vzpomínky
Poté co opustil Lupinův kabinet, zamířil Harry rovnou do postele a spal až do pozdního nedělního dopoledne. Po probuzení měl sucho v ústech a připadal si zvláštně nesoustředěný. Rozhodl se připsat oba pocity vedlejším účinkům lektvaru a zapamatovat si je pro pozdější napodobení. Díky nim se bohužel cítil nepohodlně i nadále. Zbytek dopoledne totiž v mysli zděšeně procházel, čeho všeho na zítřkem počínající školní týden se ještě nedotkl, ale nedokázal v sobě vydolovat dostatek odhodlání, aby se zvedl a něco s tím udělal.
Na oběd dorazil mezi prvními. Po vypití první sklenice dýňové šťávy mu konečně bylo trochu lépe a po snědení několika plátků toustu už se cítil téměř v normálu. Ovšem stále na něj čekaly nezapočaté úkoly do obou pondělních dopoledních hodin, lektvarů a obrany proti černé magii. Kdyby vyrazil do kuchyně hned, co se vzbudil, mohl nyní mít alespoň část hotovou, pomyslel si pochmurně.
„Harry?“
Ron stál u vzdálenějšího konce stolu. Harry cítil, jak se mu do tváře hrne červeň, když opětoval jeho pohled. Má ponětí, jak mimo jsem včera večer byl?
„Uh, ahoj.“ Harry zběsile přemýšlel. „Chceš si sednout?“
Ron se kousl do rtu. „Jo,“ řekl. Vklouzl na místo naproti Harrymu. „Je ti líp?“
„Jo, dík za zeptání.“
Rozhostilo se nepohodlné ticho.
„Jak moc se na mě Hermiona zlobí?“ Zkusil Harry. Ron mu věnoval soustrastný pohled. Harry sklopil pohled do svého talíře. „Zjistili jste něco dalšího o Augustusovi?“
Ron chvilku vypadal zmateně, než odpověděl: „Maitlandovi? Ne, oba jsme měli plné ruce práce s úkoly, které jsme do té doby odkládali. Chtěli jsme se k tomu vrátit po obědě. Půjdeš do knihovny s námi?“
„Asi bych mohl. Nebude to Hermioně vadit?“
„Snad ne.“
O hodinu později seděl Harry v archivu bradavické knihovny a pokoušel se nastudovat dostatek podkladů pro pojednání do lektvarů, zatímco Hermiona s Ronem procházeli rejstříky lednových a únorových vydání Denního věštce. Ron k němu příležitostně něco poznamenal, Hermiona předstírala, že neexistuje.
Někde v půlce března Hermiona zalapala po dechu.
„Co?“ Zeptal se Harry, který v tu ránu zapomněl, že ho to nezajímá.
„Byl to smrtijed!“ Odpověděla Hermiona, která právě zapomněla, že Harry neexistuje.
„No vždyť jo!“ Vylétlo z Harryho, než se stačil zarazit. Hermiona se na něj podívala s hlubokou výčitkou v očích.
„To nemůže být pravda!“ Zvolal Ron. „Vždyť byl v Nebelvíru!“
Harryho nevěřícný pohled se setkal s Hermioniným rozhořčeným a v tu chvíli si naprosto rozuměli.
„Rone, už jsi někdy slyšel jméno ‚Peter Pettigrew‘?“ Zeptal se Harry ostře.
„Já vím, ale Pettigrew byl slaboch. Tenhle chlap mi připadal...“
„Peter byl ukňouraný patolízal, kterého bavilo sledovat své chytřejší, mocnější přátele šikanovat slabší, a Voldemort byl daleko chytřejší a mocnější než Sirius a James a pojem šikanování dovedl do zcela nových rozměrů,“ řekl Harry chladně. Hermiona nad jeho popisem Pobertů vytřeštila oči, ale Harry pokračoval, než stačila něco říct. „Mám pocit, že Augustus Voldemortově filozofii skutečně věřil, cítil se hrdý, že chrání kouzelnický svět před mudlovskou hrozbou.“
„Vražděním dětí?“ Ohradila se ostře Hermiona.
Harry zavřel oči. „Body navíc,“ řekl dutě.
„Cože?“
Harry otevřel oči. „Ja- Zapomeň na to! Slyšel jsem, že někteří – tím myslím smrtijedi – si za vraždy udělovali body. Netuším, jestli je to pravda. Člověk, který mi to řekl, to taky nevěděl – je to jen hloupá povídačka.“ Nervózně se podíval na Hermionu. „Můžu to vidět?“
„Počkej,“ řekla Hermiona. Harry čekal, než si článek dočte. Nakonec k němu přes stůl posunula otevřené noviny. Harry se sklonil nad článkem, Ron se mu naklonil přes rameno. Fotografie ukazovala vesnickou chalupu, nad kterou se vznášelo Znamení zla. Muži s ministerskými odznaky zadržovali dvě hysterické děti. Jedno z nich se zuby nehty drželo otěží okřídleného koně a vzpíralo se dalšímu muži z ministerstva, který se mu je pokoušel vypáčit z pěstí. Za nimi leželo cosi přikrytého, mohlo to být tělo. Další odnášeli na nosítkách. Vedle fotografie byl vyobrazen pohledný, blonďatý, nezaujatě se tvářící muž. Pod ním se přímo do kamery dívala robustní, usměvavá žena. Pod třemi obrázky vyřvával novinový titulek:
Smrtijed Maitland vraždí bystrozorku Taylorovou a děti; umírá
„To určitě,“ zamumlal Harry. „Neměl ponětí o tom, co půlka Bradavic věděla několik let předem...“ Zarazil se. Možná ten muž skutečně neměl o zapojení svého syna tušení. Předpokládal, že toho o mnoha svých spolužácích ví víc než jejich rodiče. Rozhodně byl daleko hlouběji zasvěcený do činnosti Freda a George v jejich šestém a sedmém ročníku než pan a paní Weasleyovi, i když oba Ronovy rodiče považoval za inteligentní a starostlivé. Nemohl vědět, jestli by se za takového dal označit i Marcus Maitland.
Článek dále detailně popisoval jednotlivé vraždy, z čehož se Harrymu udělalo mírně špatně. Nejmladší dítě bylo právě s matkou a bylo zabito s ní. Dvě nejstarší se pokusily přimět k útěku svou mladší sestru, zatímco se chlapec snažil přivolat jejich granijského koně. Augustusova vražedná kletba zasáhla prchající dítě uprostřed trávníku před domem a nejstarší sestra seslala kouzlo úplného spoutání na zdroj zeleného světla. Vyskytlo se podezření, zda chlapec jejich okřídleného koně na znehybněného útočníka nepoštval záměrně, děti však prohlásily, že granijský kůň zaútočil spontánně. Přizvaní odborníci se v názoru na pravděpodobný vývoji událostí rozcházeli.
Tím byl článek ukončen. Harry od sebe noviny odstrčil, byl odhodlaný nepodívat se na úmrtní oznámení bystrozorky Gwendolyn Taylorové ani na článek o jejím mudlovském manželovi.
„Co na to říkáš?“ Chtěl vědět Ron.
Harryho nenapadala jediná myšlenka, kterou by mohl vyslovit nahlas. Hlavou se mu jich honilo celé mračno a žádná neměla stání: Tohle udělal Augustus – co má potom na svědomí můj otec? Proč tam byl sám? Měl tam s ním být někdo další? Měl to být Severus? Byl sám, protože sbíral body pro jejich hru? Existovala taková hra? Udělovali si body navíc za vyhlazení celé rodiny? Opravdu mu připadalo, že dělá správnou věc? Oplakával ho Severus?
„Já to...“ Ron se svezl do židle a bradu si opřel o spojené ruce. „Nechápu to.“
Harry zavrtěl hlavou a pokusil se utřídit pomíchané myšlenky. „Smrtijedi normálně pracují v páru nebo ve skupině, ne? Kde byl jeho partner?“
Ron ho popadl za zápěstí a Harry rázem čelil nevěřícnému pohledu. „Myslíš na tohle?!“
Harry se zamračil. „Podívej, Rone, bylo to příšerné a odporné a to všechno, co na to mám říct? Chudáci děti, že musely sledovat, jak jim před očima umírá matka a mladší bratr a sestra, a že se samy staly vrahy ve třinácti a v jedenácti. Ale byl to typický útok až na jednu věc – Maitlandovi nikdo nekryl záda a to je zvláštní.“
Ron mírně zavrtěl hlavou. „Třeba to tenkrát zvláštní nebylo.“
„Bylo! Pamatuješ, co řekl tvůj taťka po útoku na Mistrovství světa ve famfrpálu – ‚Smrtijedi útočí jako vlci – ve smečkách‘?“
„Proč by nám s tím ale Snape mával před nosem?“ Postěžovala si Hermiona. „Musí v tom být něco jiného...“
„Není,“ řekl Harry procítěně. „Tohle je to. Věděl, že Ron – a co si pamatuju, v tu chvíli mluvil přímo k Ronovi – nechce věřit, že by ho někdo z Nebelvíru mohl zradit. Asi v tom bylo něco víc – jako že Snape Maitlandovi v některých věcech nemohl věřit, protože měl Maitland svůj smysl pro čest – ale to nebude nic, co bys mohla vyčíst v novinách.“ Střetl se s Hermioniným pohledem, pak s Ronovým. S očima upřenýma na Rona řekl:
„Augustus Maitland byl v Nebelvíru. Augustus Maitland byl smrtijed, který vraždil ve Voldemortově jméně. Víc vědět nepotřebujete.“ Harry se otřásl. „Ne – je v tom víc. Nemůžete o lidech automaticky něco předpokládat jen podle toho, do jaké koleje přísluší – Třeba se jednou někdo ze Zmijozelu stane vaším spojencem, nebo za vás třeba jednou položí život někdo z Mrzimoru.“ Zamračil se. „Někdo z Havraspáru vás možná bude do smrti oplakávat.“
Hermiona se prudce nadechla a přikryla si ústa. Harry jí věnoval rozpačitý úsměv. Sklopila pohled a začala předstírat, že je zabraná do čtení.
Harry se vrátil ke svému pojednání do lektvarů. Tu a tam Ron nebo Hermiona sdíleli informaci, kterou se jim o Augustovi podařilo najít. Hermiona se přímo na Harryho neobracela, ale ani se nevrátila k ignorování jeho existence. Dokončil zadání do lektvarů a pustil se do práce na eseji do obrany proti černé magii.
„Večeře?“ Nadhodil Ron směrem k Hermioně, pak pohledem zahrnul i Harryho. Oba přikývli a vydali se dolů na večeři spolu.
Ron se posadil mezi Hermionu a Harryho, ale nikdo z nich moc nemluvil. Harry byl rád, když se vedle něj z druhé strany usadila Tereza. Většinu jídla si povídali o famfrpálu. Opět se utvrdil v názoru, že je to správná holka.
Po večeři se Harry, Ron i Hermiona znovu vydali do knihovny. Harry se vrátil k práci na eseji do obrany a Ron s Hermionou se opět ponořili do pátrání po nových článcích. Nakonec je to přestalo bavit.
„Podíváme se znovu na ty fotky?“ Navrhla Hermiona. „Mohli bychom zjistit, jestli se přátelil s profesorem Snapem.“
Harry zatnul zuby, aby nepromluvil. Ron zdráhavě odpověděl:
„Asi můžeme. Podívej, už nad tím nebudeme moct strávit tolik času, jako doteď...“
„Já vím. Budeme si třídění obrázků muset nechat jen na víkendy. Ale pojďme si je ještě prohlédnout. Zbývá nám hodina.“
„Co s obrázky?“ Zeptal se Harry.
„Objevili jsme tu krabice s fotkami.“
„Našli jsme jich spoustu s tvým taťkou, Harry!“ Řekl Ron radostně. „Pojď se podívat.“
„A na jedné byl profesor Lupin, jak se líbá s jiným klukem,“ svěřila se Hermiona. „Z doby, kdy byl ještě student asi tak v našem věku.“
Harrymu se na poslední chvíli podařilo spolknout otázku, s kým se Remus líbal. Místo toho řekl:
„To by mě zajímalo, jestli ví, že tu něco takového je. Neřekl bych, co myslíte?“ Zahleděl se přísně na Hermionu, ta se začervenala.
„Možná ne. Lidé sem moc často nechodí – byly téměř schované.“
Harry natáhl ruku.
„Dej mi ji. Donesu mu ji.“
„To nemůžeš udělat!“ Vyděsila se Hermiona. „Je to majetek knihovny!“
„Je to Remusovo. Dej mi to.“
„Má pravdu, Hermiono,“ zastal se ho Ron. „Myslím, že by ho to mohlo dostat do nepříjemné situace, zvlášť když tady teď učí. I kdyby tam byl s holkou, nebylo by to moc – teda, asi by nebylo vhodné, aby tu na to narazily děti z nižších ročníků.“
„Jenom se líbají a povídají si,“ bránila se Hermiona. Vytáhla obrázek a ukázala mu ho. Harrymu stačil jediný pohled na tmavovlasého chlapce za Remusem a pokusil se jí fotku vyškubnout z ruky. Držela ji ale pevně a Harry ji nechtěl roztrhnout.
„Harry!“ Vyjekla pobouřeně Hermiona.
„Dej mi to, vrátím to Remusovi!“
„Tak mě aspoň nejdřív nech seslat Popiskové kouzlo.“
„Do toho vám nic není,“ Harry sebou trhnul, když slyšel, jak hystericky jeho hlas zní. Nechte to být, nechte to být...
„No tak!“ Ron se natáhl a poplácal Harryho po ruce. „Není to zas tak divoké. Trochu se jim to vymklo z ruky, ale pořád se jenom líbají, jak říká Hermiona.“
Harry fotku pustil. Hermiona na ni namířila hůlku a řekla „Titilio“.
„Co se tam píše?“ Zeptal se Ron. Hermiona mu fotku podala. U dolního okraje se objevil nápis „Sev a Remus“.
„Sev?“ Udivil se Ron.
Hermiona pokrčila rameny. „Netuším.“
„Tak už ji můžu vzít Remusovi?“ Zeptal se podrážděně.
Hermiona si povzdechla a obrázek mu podala. „No dobře.“
Trvalo dlouho, než Remus po zaklepání otevřel, Harry si pomyslel, že vypadá ještě unaveněji než včerejšího večera. Nemohlo být daleko do úplňku.
„Harry?“ Uvítal ho s otázkou v hlase.
Harry vklouzl dovnitř a vytáhl si z brašny učebnici lektvarů. „Věděl jsi, že jsou v knihovně uskladněné staré fotografie studentů?“
„Ne. Záleží na tom?“
Harry vytáhl fotku z knihy, kam ji založil, aby se mu po cestě nepomačkala. „Hermiona s Ronem našli tohle.“
Remus si od něj vzal fotografii a podíval se na ni. Jeho prvotní reakcí bylo tiché zalapání po dechu. Harry sledoval, jak mu do očí vstoupil smutek, i když se mírně pousmál.
„Nikdy neukáže obličej, že?“ Zeptal se tiše.
„V podstatě ne. Nepodařilo se jim zjistit, kdo to je, ani když na fotku seslali Popiskové kouzlo, které ukázalo nápis ‚Sev‘.“
„Severus by měl k fotce nepochybně daleko větší výhrady než já.“
„To ano, ale přesvědčil jsem je, aby mi ji dali pro tebe, mohli by se tě na ni zeptat.“ Harry se kysele ušklíbl. „Už tak jim lžu o příliš mnoha věcech, není třeba přidávat k tomu další.“ Střetl se s Remusovým pohledem. „A on by se rozzuřil a spálil by ji nebo něco podobného. Je to hezký obrázek; někdo by si ho měl nechat.“
„Děkuji, Harry.“
„Ne že ho s ní teď budeš vydírat.“
„Ovšem že ne.“ Remus se usmál. „Zaprvé bych nebyl tak krutý a zadruhé bych se neodvážil. Běž spát, je pozdě.“
Harry bohužel do postele jít nemohl – stále mu chyběly skoro tři palce do požadované délky eseje. Už bylo velmi pozdě a společenská místnost se dávno vyprázdnila, když se k němu přišel posadit Ron. Harry dopsal větu a vzhlédl.
„Ano?“
„Přemýšlel jsem o Voldemortovi,“ začal Ron, „a o té jeho snaze žít navěky, a tak mě napadlo... Je možné přemístit se do jiného těla?“
„Je,“ odpověděl Harry. Musí se na tohle ptát právě teď? Je po půlnoci. „Ale moc by to nepomohlo. Na hostitelské tělo je to příliš velký nápor, takže do roka začne selhávat.“
„Aha.“ Ron se zadíval na svoje kolena. „Jak tyhle věci víš?“
„Narazil jsem na to v jednom z textů, které jsem četl do studia práva. Transfer se dříve používal v případech, kdy jeden člověk způsobil druhému fatální zranění. Umírajícímu bylo někdy darováno tělo jeho vraha, aby si před smrtí stihl uspořádat všechny záležitosti. Poslední případ byl myslím někdy v padesátých letech. O transferu muselo být rozhodnuto velmi rychle, takže se občas stávalo, že byl někdo obviněn neprávem, proto se od jeho užívání ustoupilo. Také se stávalo, že se osoba, která transfer podstoupila, tak trochu zbláznila.“ Podíval se na svou esej.
„Hele, Rone, myslíš, že by tohle mohlo počkat na jindy? Nemám náladu přemýšlet o dalších vraždách a potřebuju tohle dopsat, než půjdu do postele.“
„Jasně. Hm... Díky.“ Ron se ošil. „Tak teda dobrou.“
„Dobrou noc,“ řekl Harry pevně.
Ron se zvedl a odešel.