Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

41 -- Ročník 77

Po Malfoyově odchodu Hermiona bez meškání vyhledala madam Pinceovou. Zeptala se jí, zda existuje způsob, jak získat informace o studentech konkrétního ročníku.

„Každých padesát let,“ řekla knihovnice upjatě, „jsou seznamy studentů bradavických tříd shromážděny spolu s poznámkami o nich a fotografií ke každému studentovi. Navštěvovala osoba, kterou hledáte, Bradavice před rokem 1949?“

„Ne,“ odpověděla Hermiona. „Byl to sedmdesátý sedmý ročník.“

„V tom případě si budete muset promluvit s profesorkou McGonagallovou.“ Madam Pinceová ji netrpělivě odmávla stranou. „nebo můžete zkusit novější archivy. V archivní místnosti také máme,“ sevřela nelibě rty, „přehršel fotografií. Jsou uloženy v krabicích po desetiletích a uskladněny v policích nad vázanými periodiky.“

Hermiona novinky přetlumočila Ronovi a oba se okamžitě vydali do archivu, aby prověřili fotografie ze sedmdesátých let. Chvíli jim trvalo najít zmiňované krabice, které byly zastrčené za sbírkou odborného časopisu Moderní přeměňování, a téměř tak dlouho jim zabralo identifikovat mezi zaprášenými krabicemi popisek „Fotografie – 1970 – 1979“. Hermiona krabici z police snesla levitačním kouzlem a přesunula ji ke stolku v archivní místnosti. Za ní se k zemi pomalu snášel oblak prachu.

Fotografie v krabici nebyly nijak uspořádány a pouze zřídka na nich byl popisek značící datum pořízení nebo jméno studenta. Lišily se také rozměrem, díky čemuž bylo obtížnější je uspořádat. Nakonec Hermiona popadla štos fotek a stejný přistrčila k Ronovi.

„Prostě se tím budeme muset prokousat,“ řekla. Ukázala na první fotografii. „Titilio,“ rozkázala. Na spodní části fotky se na pár vteřin objevil popisek prozrazující dvě jména. Ron je přes její rameno přečetl.

„Fitzy a Grace?“

„Popiskové kouzlo nedává tak přesnou informaci jako Identifikační kouzlo, ale je snazší. Ukáže nám, jak o sobě tihle lidé přemýšleli, když byla fotka pořizována.“

„Tohle budeme muset udělat se všemi?“

„Jen s těmi, na kterých je starší kluk, jakého neznáme.“

Zkoumání fotografií bylo velmi zdlouhavé. Asi po půl hodině Ron vyjekl:

„Hele – nevypadá tenhle kluk jako Harry?“

Ukázal Hermioně obrázek chlapce ve třetím nebo čtvrtém ročníku s rozčepýřenými tmavými vlasy a tmavýma očima. Jak ho sledovali, kluk si rukou pročísl kštici, vytáhl z kapsy zlatonku a začal si s ní pohrávat. Na místo po jeho pravém boku vstoupil vyšší chlapec a založil si ruce na hrudi. Po levém boku jeho gesto napodobil menší kluk. Čtvrtý chlapec se neklidně ošíval, když se kvůli něčemu obracel na prvního.

„Titilio,“ rozkázala Hermiona a nepřítomně mávla hůlkou. Objevil se popisek.

Tichošlápek – Remus – James Potter – Pettigrew

Ron se zasmál. „Možná tohle nakonec bude lepší než Identifikační kouzlo.“

„James Potter,“ řekla Hermiona nahlas. Zamračila se, když ukročil zpět a natočil hlavu, aby mohl přes rameno říct cosi Siriusovi. Ušklíbla se. „Jestlipak si tenhle nemyslí, že je pánem světa?“ Řekla posměšně. Arogantní pohled na Jamesově tváři ji nepotěšil, ne jen proto, co to o něm vypovídalo, ale i proto, že se Harryho povýšenému výrazu vůbec nepodobal. Po chvíli sledování Jamese Pottera se rozhodla, že se jedná o jiný typ arogance. James Potter naprosto věřil ve svou vlastní důležitost, odmalička měl výsadní postavení. Očekával, že se mu ostatní podřídí. Svraštila čelo. Svým způsobem stejně jako Malfoy.

Remus se přesunul vedle Siriuse a hleděl před sebe, nyní se usmíval, ale spíše dychtivým nadšením než že by někdo řekl něco humorného. Hermiona si uvědomila, že si obrázek prohlíží dávno poté, co popisek zmizel. Seslala kouzlo znovu. Tentokrát se objevilo něco jiného.

Pobertové

Našli fotografii profesorky McGonagallové (vypadala na ní daleko mladší) a profesora Brumbála (ten vypadal stejně) bombardujících se sněhovými koulemi. Příležitostně si navzájem ukázali fotku Jamese Pottera nebo Lily Evansové. Dočasně prázdné fotografie odkládali stranou.

„Fuj!“ Ozval se najednou Ron. „Dva kluci se líbají!“ Rychle obrázek odložil.

„Ukaž!“ Řekla Hermiona a natáhla ruku.

„Hermiono!“ Ron obrázek zakryl dlaní, i když ho na stůl odložil rubem nahoru. „Proč bys to chtěla vidět?“

Hermiona se zamyslela. „No, co bys řekl, kdybych řekla ‚Hele – dvě holky se líbají!‘“

„Asi... Ukaž?“ Přiznal rozpačitě Ron.

„Tak vidíš. Dej to sem.“

Když ale fotografii obrátili, byla prázdná.

„Asi chtěli mít soukromí,“ zamumlal Ron. Hermiona obrátila oči v sloup a odložila fotku na kupičku s prázdnými.

„Je to nuda už teď,“ řekl Harry otupěle. Měl pocit, jako by měl plnou pusu a nemohl ji ovládat, i když chtěl ještě dodat, že bok kotlíku, na který tak upřeně zírá, není vůbec zajímavý, jen tam prostě leží.

„To mě nepřekvapuje. Uběhly tři hodiny.“

„Cože? A do prdele.“

„Jazyk, Pottere.“ Z dálky se k němu donesl Severusův nevzrušený smích. „Za těchto okolností však body strhávat nebudu.“

Byla to čistě Ronova posedlost famfrpálem, co ho přimělo seslat Popiskové kouzlo na fotografii nebelvírského famfrpálového týmu, ale nemohl si nevšimnout odrážeče, který o sobě přemýšlel svým plným jménem: Augustus Maitland.

„Hermiono?“

„Famfrpál ne!“

„Ne – myslím, že jsem ho našel.“

„Mohl bys mi udělat laskavost?“ Podařilo se mu ze sebe dostat neurčitou dobu poté, co ho napadlo, že by se měl zeptat.

„Jestli chceš, abych zhasl, ne. Pracuji.“

„Nespojil by ses přes krb s Remusem a řekl mu, že dorazím později?“

„Takže byl v Nebelvíru.“ Hermiona nad obrázkem svraštila obočí. „Myslíš, že se přátelil s profesorem Snapem? Teda, když byl Snape ještě student?“

„Nedovedu si představit nikoho, kdo se se Snapem přátelí. Rozhodně ne někoho z Nebelvíru.“

„Ale to je to, co řekl – ‚nebelvírští přátelé‘.“ Hermiona si zvedla fotku blíž k očím a zamžourala na popisek. „Je tam ‚t‘? Není divu, že jsem ho nemohla najít!“

„Chci, aby už to skončilo.“ Následovala dlouhá pauza. „Vážně chci, aby už to skončilo.“

„Odhaduji, že máš ještě tak hodinu, pak to začne být příjemnější – pokud samozřejmě nebudeš potřebovat magii.“

„Avery je masochista, že jo?“

Nyní, když Ron i Hermiona věděli, jak Augustus Maitland vypadal, jim šlo třídění fotek daleko rychleji. Stačilo každý obrázek přelétnout pohledem a zkontrolovat, zda neobsahuje známou tvář. Hermiona prošla téměř deseticentimetrový štos fotek, než vzhlédla a všimla si, že se chlapecký pár na fotografii, která tolik rozrušila Rona, vrátil.

„Jsou zpátky!“ Vykřikla a zvedla fotku. Dva štíhlí chlapci – jeden se světle hnědými vlasy, druhý s černými – si vzájemně něco šuškali a občas se začali líbat. Do tváří jim kvůli tomu téměř nebylo vidět. Nakonec se menší světlovlasý chlapec obrátil zády ke druhému, opřel se o něj a nechal se obejmout zezadu. Hermiona zalapala po dechu.

„Vezmi si to do svého pokoje, když to musí být,“ zasyčel Ron.

„Ne, podívej! Je to profesor Lupin!“

Ron se podíval, pak si zakryl oči. Podíval se znovu. „Zatraceně!“ Tmavovlasý chlapec líbal krk mladého Remuse Lupina a Lupin zakláněl hlavu a střídavě vzdychal a hihňal se. Nakonec od sebe tvář druhého chlapce odtlačil a něco mu s úsměvem řekl. Tmavovlasý chlapec se na ně na zlomek vteřiny potutelně usmál, pak vzal svého společníka za ruku a jemně ho odtáhl z fotografie.

„Taky mi připadal nějak povědomý,“ řekla zamyšleně Hermiona. „Měla jsem seslat kouzlo.“

„Nevšimla sis aspoň, z jaké byl koleje?“

„Ne – výhled na jeho odznak Lupin celou dobu blokoval.“ Povzdechla si. „To nevadí – však on se vrátí. Projdeme ještě archivovaný denní tisk, když už víme, jak se to jméno píše? Před večeří bychom to měli stihnout.“ Znovu si povzdechla. „Pak už se zas budu muset podívat na něco do školy.“

Hermiona navrhla, aby začali s výtisky Denního věštce z roku 1977, kdy měl Augustus v Bradavicích absolvovat. Bylo to zdlouhavější, než oba očekávali. Staré Denní věštce byly svázány po měsících a v každém měsíci se jméno „Maitland“ vyskytlo mnohokrát. Augustus podle všeho pocházel z početné rodiny, z níž přinejmenším dva členové zastávali významnou pozici na Ministerstvu kouzel, a tudíž byli ve společenských rubrikách často zmiňováni. Našli jeden obrázek z charitativní večeře uspořádané pro „Očím skryto“, sdružení pro chráněná území, na kterém stál Augustus, pohledný mladý muž s rozložitými rameny a zlatými vlasy, vedle šlachovitého, tmavovlasého Jamese Pottera. Vzájemně se druhého dotýkali na zádech, ale jejich postoj působil strojeně – nepodívali se po sobě, ani se k sobě nenaklonili, stáli rovně jako svíce nebo se odkláněli do stran. V textu pod obrázkem se psalo: „Svobodní mladí muži Augustus Maitland a James Potter spolu studují a hrají famfrpál v Bradavické škole čar a kouzel.“

„To vypadá, jako by spolu někdo zapřáhl abraxaského a granijského okřídleného koně, viď?“ Zasmál se Ron.

„Spíš jsem měla na mysli tygra a geparda,“ odpověděla Hermiona. „Ale ano. Nebolí je z takového usmívání pusa?“

Než se propracovali k září, byl čas na večeři.

„Jdeme na to špatně,“ řekl Ron po cestě do Velké síně.

„Proč myslíš?“

„Měli bychom pátrat po jeho úmrtním oznámení, ne? Víme, kdy zemřel. To by nám mělo říct, jestli a kdy dosáhl něčeho, co by si vysloužilo titulky v novinách.“

U nebelvírského stolu zahlédli Harryho. Hermiona se cítila provinile kvůli hádce z rána, ale Harry se na ně jen podíval a nepřítomně se usmál. Za madam Pomfreyovou se zjevně nezastavil, takže se mu kolem oka vybarvil monokl a na tváři měl na několika místech podlitiny. Ron se vmáčkl vedle něj, takže Hermioně nezbylo než posadit se naproti.

„Podívej, Harry,“ řekl Ron a šťouchl Harryho loktem do žeber, aby ho přinutil se na něj podívat. „Omlouvám se za ráno.“

„Hm?“ Odpověděl Harry. Podíval se na Rona a zamrkal, pak se vřele usmál. „Jo, to je dobrý. Byl jsem na tom hůř, ne?“

„Jsi v pohodě?“

Hermionu nepřekvapilo, že se Ron zeptal. Čekala by, že bude Harry naštvaný nebo kajícný, ale zněl spíš duchem nepřítomně.

Harry pokrčil rameny. „Jen se potřebuju pořádně vyspat.“ Jeho hlas zesílil, když se s úsměvem obrátil na ni. Jeho výraz byl znepokojivě mdlý. Jeho hlas postrádal modulaci, když se upřímně zeptal: „Co vy? Jaký jste měli den?“

„Skvělý, děsná zábava,“ řekl Ron sarkasticky. „Držela mě v knihovně a celé hodiny jsem jí musel běhat pro knihy.“

„Našli jsme Augustuse Maitlanda!“ Oznámila Hermiona triumfálně.

„Gratuluju.“ Harryho úsměv se rozšířil, naklonil hlavu. „Řekl vám někdo, jak se to píše?“ Zajímal se.

Hermiona na něj zůstala hledět. Nemohl to vědět... „Věděl jsi to,“ obvinila ho.

Harry přikývl. „Píše se tam ‚t‘.“ Zívl.

„Proč jsi mi to neřekl?“

Harry pokrčil rameny. „Neptala ses.“ Znovu se podmanivě usmál.

„Poprosila jsem tě o pomoc! Strávili jsme nad tím hodiny!“

„Promiň. Řekl jsem, že ti s tím nepomůžu.“

Hermiona se zvedla a odkráčela na druhý konec stolu. Harry ji nechal být. Ron zůstal s ním, ačkoliv se po ní několikrát ohlédl.

Při odchodu z večeře se Harry stále cítil, jako by se ho nic kolem netýkalo. Přesto si stále potřeboval promluvit s profesorem Lupinem. Severus mu setkání posunul na večer. Harry by byl radši, kdyby ho mohl odložit až na další den. Zůstal se svým otcem, dokud se mu nevrátila kontrola nad magií a nedokázal spolehlivě myslet a mluvit, ale věděl, že jeho pocity stále nejsou v normálu. Hermionina zlost i Ronova kajícnost mu obojí připadaly stejně nepodstatné. Rozumově si uvědomoval, že jeho netečnost bude mít následky.

Zkontroloval čas a zjistil, že mu do setkání s Remusem zbývá půlhodina. Rozhodl se vydat ven a trochu se projít, jestli si po návratu stále bude připadat takhle nejistě, řekne Remusovi pravdu – alespoň částečně.

Večerní vzduch byl svěží a příjemný. Harry zabloudil až k jezeru, kde sledoval vodní hladinu. Kouzlem nad vodu přenesl seschlou větvičku a nechal pokroucené listy tu a tam pročísnout hladinu, dokud se z hlubin nevynořilo chapadlo a neovinulo se kolem ní. Větvička se s několika lupnutími polámala. Harry se usmál.

„Tohohle bych se za nic na světě nevzdal.“

Vydechl. „Měl bych před Remusem zvládnout zahrát, že je vše v pořádku,“ řekl si pro sebe tiše a zhodnotil tón svého hlasu. Ano. To bylo blízko. Zamířil do hradu.

U Lupinových dveří zůstal chvíli stát, pak zaklepal.

„Vstupte,“ zavolal Lupin.

Harry zatlačil do dveří. Zarazil se, než stačil vyslovit Remusovo jméno – tak se v hodině dostal do potíží. „Dobrý večer, pane profesore,“ pozdravil zdvořile.

„Dobrý večer, pane Pottere. Prosím, posaďte se.“

Harry si sedl. Lupin seděl za svým pracovním stolem s rukama spojenýma před sebou. Nešťastně si Harryho prohlížel. „Popral ses.“

Harry sklopil hlavu a přikývl.

„Je to důvod, proč ses odpoledne nemohl dostavit?“

Harry se zamyslel. „Ne. Já... Pracoval jsem na něčem s ot– se Severusem, a měli jsme v laboratoři nehodu. Nebyl jsem ve stavu-“

„Harry,“ varoval ho Lupin. Harry se nechápavě odmlčel.

Lupin rozpojil ruce a Harry viděl, že mezi konečky prstů drží malou kouli, ve které vířila černošedá mlha. Podíval se přes ni na Harryho.

„Co to je?“ Zeptal se Harry.

„Jednoduchý detektor lži. Zčerná, když osoba, která se ho dotýká, lže, nebo někdo lže jí.“ Zatímco Lupin mluvil, změnila vířící mlha barvu na šedou a postupně světlala až do sněhově bílé.

„To není fér!“ Vybuchl Harry.

Lupin překvapeně ucouvl. „Že mi nebudeš moci lhát?“

„Ano!“

„Nevěděl jsem, že to pro přežití našich rozhovorů považuješ za nezbytné,“ řekl Lupin odměřeně.

„Normálně ne, ale... Podívej, do toho ti nic není. Nemůžeš na mě použít Veritasérum-“

„Veritasérum tě nutí vyslovit pravdu. Toto ne. Stále se mi můžeš podívat do očí a říci: ‚Tohle ti nepovím‘.“

„Tak to mě uklidnilo.“ Harry se na židli mrzutě svezl níž. Koule byla bílá. „Co tě přivedlo k přesvědčení, že to pro naše setkání budeš potřebovat?“

„Nebylo to úmyslné.“ Remus zavrtěl hlavou. „Mám ji jako vyučovací pomůcku na další týden a než jsi vešel, právě jsem ji testoval.“

Koule zůstala bílá. To bylo uklidňující. Harry se zamyslel. „Nech ji na místě, kde na ni můžu vidět,“ řekl.

„Proč?“

„Jestli já nemůžu lhát tobě, ty nemůžeš lhát mně. Ať je to spravedlivé.“

Remus přikývl. „Dobře.“ Položil ruce na desku stolu, ale stále se detektoru dotýkal. Vypadal velmi unaveně.

„Jak jste daleko s plánkem?“ Zeptal se zlehka.

„S čím?“

„S-“ Remus přimhouřil oči. Vypadal zaraženě. Detektorem se provlnil šedý pramínek dýmu. „To nic. Ehm... Jak to jde s Ronem a Hermionou.“

„Z kopce.“

Harry si všiml, že oběma sklouzl pohled ke kouli, která zůstala bílá.

„Tak dobře,“ napřímil se profesor. „Proč jsi nepřišel odpoledne, jak jsme se domluvili?“

„To není tvoje starost.“

„Narušil jsi mi plány. Je to moje starost.“

Detektor toleroval obě prohlášení. Harry na něj pokývl bradou. „Hodnotí upřímnost,“ poznamenal, „ne objektivní pravdu.“

„Ano. Neměň téma hovoru.“

„Stojím si za původní odpovědí.“

„A já za svou.“ Lupin se výhružně předklonil. „Jestli mi neodpovíš, udělím ti školní trest a promluvím si s tvým otcem.“

Harry vybuchl smíchy.

„Co?“ Dožadoval se Lupin.

„Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval, že si promluví s mým otcem.“ Harry se ušklíbl. „Obávám se, že tě nepodpoří vzhledem k tomu, že se ho to týkalo.“

Remus zavrtěl hlavou a povzdechl si. „Harry... Nemohl bys mi dát alespoň částečnou odpověď?“

Harry se zamyslel. Nakonec řekl: „Bylo to kvůli lektvaru, který jsem záměrně vypil, ale nebylo to pro zábavu. Tolik ti můžu říct.“

„Musel jsi ho vzít toto odpoledne?“

„Ne, ale neuvědomili jsme si, že mě to vyřadí z provozu na tak dlouho. Evidentně jsem vůči němu vnímavější, než Severus očekával. Prý to bylo kvůli tomu, že se můj organismus s některými složkami lektvaru dosud nesetkal.“

Remus zkontroloval stále bílou kouli a mírně přikývl. „Tak dobrá.“ Zamyšleně si kouli protáčel v rukou. „Učí tě Severus černou magii?“

Harry se chystal říct ne, ale zarazil se, když si vzpomněl, jak mu jeho otec vysvětloval, jakým způsobem by se mohl naučit seslat kletbu Cruciatus. „Neučil mě prakticky sesílat kouzla černé magie,“ zformuloval pečlivě odpověď. 

Remus reagoval nevěřícným pohledem. „Ale?“ Zeptal se slabě.

„Nechává mě číst, cokoliv mě v jeho knihovně zaujme za podmínky, že si o tom s ním popovídám. Občas se mi něco pokusí objasnit, většinou je to teorie černé magie. Dal mi jasně najevo, že nic z toho nemám zkoušet.“ Harry zaváhal. „Zatím jsem tu potřebu neměl,“ řekl. Detektor jeho tvrzení přijal.

Remus pokýval hlavou. Vypadal o něco spokojeněji. „Takže jen starý známý Sev,“ zamumlal si pro sebe. Znovu se zadíval na kouli. Harry měl najednou pocit, že by ji rád položil.

„Proč jsi mi neřekl o tom vlkodlakovi?“ Zeptal se rychle.

„Cože?“

Pramínky šedi. Remus jeho otázce rozuměl, ale předstíral, že tomu tak není. Harry přitlačil. „O své vlkodlačí kamarádce.“

„Protože ti do toho nic není.“

Harry se na Remuse zamračil. Remus mu oplácel téměř stejně zlostným pohledem. Pevně svíral kouli, Harry si pomyslel, že si musí uvědomovat, jak by to vypadalo, kdyby ji nyní odložil.

„Nic neudělala. Není vinna jen proto, že je vlkodlak. Nemáš právo rozhodovat, kdo je a kdo není, stejně jako jim nemůžeš z principu nedůvěřovat nebo s nimi zacházet špatně!“

„Setkala se s Voldemortem.“

Remus sebou trhl, pak pohlédl na kouli. Nevěděl to – nebo to možná nechtěl vědět.

„Může si mluvit, s kým se jí zlíbí. Nic neudělala!“

„Zatím.“

Záchvěv bolesti v Remusově tváři řekl Harrymu dost. Zatlačil. „Ale ty při svých přátelích stojíš, že ano, Remusi? Ať udělají cokoliv.“ Ušklíbl se. „V Mrzimoru by se ti dařilo.“

Remus sklopil oči. „Nic neudělala,“ zopakoval. „Stále má šanci dostat se ven.“

Pramínky šedi naznačovaly jeho pochybnosti. Harry utnul soucit v zárodku.

„Jak se ti podařilo dostat do Nebelvíru?“ Zeptal se s opovržením.

Remus se ošil. Nervózně se podíval na Harryho. „Chceš to vědět?“ Řekl hořce. „Nenechal jsem klobouk poslat mě do Mrzimoru nebo Havraspáru. Sirus byl tou dobou zařazen do Nebelvíru a věděl jsem, že James bude také. Klobouk řekl, ‚tak ty chceš do Nebelvíru, že ano?‘“ Harry si pomyslel, že se Remusovi podařilo imitovat podivný tón Kloboukovy mluvy poměrně zdařile. „‘No, fyzické odvahy máš na rozdávání, a silný smysl pro čest, ačkoliv jsou nezvykle... Mělo by to stačit. Stále si myslím, že by ti bylo lépe v Mrzimoru nebo dokonce v Havraspáru. Našel bys tam více lidí, které bys měl rád.‘ Ale nepřestával jsem žadonit ‚Nebelvír, prosím!‘ a tak ustoupil.“

„Aha.“ Harry se pousmál nad Remusovým nepohodlím. Zadíval se na bílou kouli. „Mě chtěl poslat do Zmijozelu,“ nabídl jako malou omluvu za naléhání.

„Cože?“ Zvedl Remus užasle obočí.

„Řekl: ‚Mohl by z tebe být veliký kouzelník, tady v hlavě to všecko máš‘ a ‚Zmijozel by ti pomohl na cestě k velikosti‘ a já opakoval ‚ne do Zmijozelu, ne do Zmijozelu‘, dokud se nenechal přemluvit a neřekl ‚jestli to víš určitě, ať je to tedy Nebelvír‘, tak jsem šel tam.“ Výmluvně se díval na kouli spočívající v Remusově dlani. „Brumbál řekl, že to bylo kvůli mému spojení s Voldemortem, ale já si to nemyslím, teď už ne. Spíš to bude tím, že umím být takový záludný.“ Aspoň měl ten dojem. „Taky měl pravdu v tom, že by ze mě zřejmě byl velmi mocný temný čaroděj. Jsem příšerně náladový a občas se přistihnu, jak rozkazuju lidem kolem sebe. Ve Zmijozelu by mi to víc procházelo.“

„To máš pravdu.“

„Hrozně rád bych jednoho dne udělal průzkum v celých Bradavicích – samozřejmě anonymní – abych zjistil, kolik členů které koleje je umístěno podle první volby Klobouku. Zařazení do koleje je pro nás tolik důležité, myslíme si, že to o nás něco vypovídá, ale podle mě ne vždycky to, co bychom na první pohled očekávali.“

Remus se na něj usmál a odložil detektor. „V tom bohužel budeš mít pravdu.“ Povzdechl si a zadíval se na svůj stůl. Roztržitě urovnal papíry na straně. „Jak se má Severus?“

Harry pokrčil rameny. „Pořád stejně. Dneska mi vlastně připadal docela veselý – dokud jsem se u něj neobjevil s monoklem a nezačal na něj sypat svoje problémy.“

„U jídel se na mě zase mračí.“

„Vsadil bych se, že je to kvůli té vlkodlačí ženě, kterou viděl jednat s Voldemortem. Proto taky obnovil ta omezení.“

„Myslel by sis, že mě nikdy neznal.“

„Prý by ti mohlo sloužit jako výmluva, že víš, že jsi pod dohledem, kdyby se tě snažili k něčemu přinutit. Není to úplně nedůvěra.“

„Takže mu na srdci leží mé blaho?“ Zeptal se Remus zatrpkle. „Na to mu neskočím.“