Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 40. Kecal

Aksel, ruce založené na hrudi a pohledem kličkující mezi Pansy a podlahou, otevřel ústa, aby promluvil, ale profesorka jej umlčela zvednutím prstu, zatímco hůlkou v druhé ruce stále mířila na Harkena.

Prošla mezi studenty a gestem naznačila: „Emile... vaši hůlku.“

V jeho temných očích se na okamžik zablesklo. „Minervo, to nemůžete myslet vážně.“

„Nu, vezmeme-li v úvahu, z čeho jste byl obviněn?“ Její rysy se stáhly do tak přísného výrazu, že bradavičtí studenti sebou trhli a ucouvli. Jakmile si toho Aksel a jeho skupina všimli, rychle je napodobili. „Mluvím velmi vážně,“ luskla prsty své čekající ruky. „A myslím, že kdybyste si na mně chtěl vyzkoušet nějakou lest, byl by to hodně špatný nápad.“

Hermiona tiše stála u dveří a vnímala Dracovo napětí při pohledu na výraz, který probleskl Harkenovým obličejem. Přemýšlela, jestli vypadal přesně takhle, když Draca napadl během sporu v Obrtlé ulici, kde začal celý tento zmatek.

Chytila ho za ruku a jemně ji stiskla, zatímco sledovali, jak Harken dost zdráhavě podává hůlku ředitelce.

Ta o krok ustoupila, ale stále byla ve střehu. Studenti se zachovali podle jejího vzoru. Hermioně se zdálo, že slyšela jednoho z kruvalských těžce polknout. To jí udělalo zatraceně dobře.

 „Nyní, pane Landviku, jestli vás to neobtěžuje, zdáte se být nejhovornější z vašich... společníků.“

Aksel si povzdechl a trochu nahrbil široká ramena. „Přišel k nám v den, kdy jsme vyrazili do Skotska. Těsně předtím, než jsme odjeli do Londýna, abychom chytili bradavický expres.“

„Koukni se, Grangerová,“ šeptl jí Draco do ucha.

Hermiona, rozrušená čekáním na vysvětlení, se otočila jen nepatrně. Když Aksel začal mluvit, Ron se přesunul k Pansy. Přes vážnost situace si nemohla pomoct a musela se kousnout do rtu, aby se nezačala chichotat. Kdykoli Aksel stočil oči k Pansy, byl naprosto jasně vidět vražedný pohled na Ronově tváři. 

 „Přikázal nám to,“ řekl Aksel a potřásl hlavou, „chtěl naši pomoc... Chtěl ranit Malfoyovy za to, že kvůli nim V-Voldemort prohrál válku.“

„Takže to byla pomsta jeho rodičům?“ zeptala se Hermiona a stiskla Dracovu ruku.

Aksel s pevně sevřenými rty přikývl. „Údajně to měl být žert, nic víc. Přimět je, aby si mysleli, že se mu něco stalo. Měli trochu trpět, to bylo všechno.“

„Všechno?“ opakovala Hermiona zvýšeným hlasem. V tom, aby ho proklela, jí bránila pouze touha slyšet zbytek jeho doznání. A jediné, co jí bránilo vtrhnout na druhou stranu místnosti, byla Dracova ruka držící ji za zápěstí. „Co myslíš tím všechno? Byl fretkou celé týdny, to bylo možné jen tehdy, jestliže bylo přeměňovací kouzlo pozměněné! Tohle mi vysvětli.“

Aksel na ni pohlédl, zjevně rozzuřený její narážkou, že ještě něco skrývá. „Řekl nám, že během pár dnů prokletí vyprchá. Malfoy se měl přeměnit zpátky, až uplyne dostatečně dlouhá doba, aby jeho rodiče zpanikařili. Nevěděli jsme, že to bude trvat tak dlouho.“  Sklouzl pohledem na své bosé nohy – spěchal chránit Enricka tak, že nepomyslel na to, aby se obul. „A určitě jsme nevěděli, že ho tvá kočka zabije.“

„Proč, ty -“

„Slečno Grangerová, vážím si vašeho hněvu,“ jemně ji přerušila ředitelka, „ale potřebujeme situaci vyjasnit předtím, než se budeme moci rozhodnout, kam by měl být váš hněv nasměrován.“

„Měl všechno naplánované už před tím, než k nám přišel,“ ozval se Enrick, objal se pažemi a pohlédl na Harkenovu hůlku, kterou svírala profesorka. Každému v místnosti bylo jasné, že jediný důvod, proč se Harken nebrání, je ten, že nemá hůlku... i když tomu pravděpodobně pomáhal i hněv, který byl vepsán v Minervině tváři.

„Uvědomili jsme si to až ve vlaku. Měl už připravené dokumenty, aby mohl Malfoye šoupnout do obchodu. Připadali jsme si jako hlupáci, když nám to hned nedošlo, ale pořád jsme věřili, že za pár dní obchodník zažije překvapení, až v jedné z klecí objeví uvízlého kouzelníka.“

„Když jsme se dozvěděli, kdo fretku koupil, připadalo nám to i zábavné.“ Bělin potřásl hlavou a zamračil se, když se rozhlédl kolem dokola. „Z jeho rodiny se stali krvezrádci, a on náhodou skončil jako mazlíček m-“

Náhle měl před očima Hermioninu hůlku. Pak se setkal s jejím pohledem. Se zvednutým obočím ho vyzývala, aby to dořekl – pro něj neexistoval způsob, jak by se mohl dozvědět, že už si prošla peklem, aby se vyrovnala s tímto odporným označením.

„Mudlorozené,“ dokončil. „Přišlo nám to tehdy vhodné vzhledem k tomu, co Harken chtěl. Vzhledem k tomu, o co jsme se snažili my. Opravdu jsme nevěděli, že takhle dopadne. Jak řekl Aksel – nikdy jsme ho nechtěli zabít.“

Teď, když už se opravdu přiznali, se Hermiona – pobídnutá jemným tlakem z Dracovy strany – zeptala: „Byl tam ještě někdo jiný?“

Aksel potřásl hlavou a naposledy pohlédl na Pansy. Její dlaň vklouzla do Ronovy volné ruky.  Kruvalský student s neveselým úšklebkem vydechl  sebepohrdavým smíchem. „Nikdo. Harken řekl, že čím víc lidí, tím větší pravděpodobnost, že by někomu mohlo něco uklouznout. Nemysleli jsme, že se dostaneme do potíží. Neměli jsme tušení, že by to mohlo zajít tak daleko. Měl to být nevinný žert, nic víc.“

Minerva přijala narážku. „Emile? Je to tak?“

Harken, který se celou tu dobu tiše dusil ve vlastní šťávě, přikývl. Aniž by jen na vteřinu spustil oči z hůlky, která na něj mířila, procedil skrz sevřené zuby: „Ano. Jediní, kdo o tom věděli, stojí před vámi.“

„Dobrá!“ Dracův netělesný hlas znějící z vnější strany dveří způsobil, že sebou Harken i všichni kruvalští studenti trhli.

Hermiona se v tu chvíli cítila špatně kvůli Enrickovi; vypadal, že vyskočí z kůže. Draco vyšel ven jen na tak dlouho, aby svlékl Potterův plášť. Nechá všechny ty pancharty shnít při přemýšlení, jak to dokázal.

Když se objevil ve dveřích, z Harkenovy tváře zmizela barva. S hůlkou v pohotovosti, namířenou do středu profesorovy hrudi, se Draco prohnal místností.

Jak se přibližoval, výrazy ve tvářích kruvalských studentů odrážely začínající pochopení. Došlo jim, že byli ošáleni. Jediný, kdo vypadal, že v tom zmatku nachází zrnko humoru, byl Aksel. Znovu potřásl hlavou a na rtech se mu objevil drobný úsměv.

„Prosím, paní profesorko, dovolte mi ho proklít,“ řekl Draco smrtelně vážným tónem.

„Ačkoli bych vám to velmi ráda dopřála, pane Malfoyi, nemohu. Musíme se obrátit na příslušné úřady.“

„Dobrá, tak mu aspoň od srdce řeknu, co si o něm myslím.“ Slova, která teď padala z Dracových rtů*, donutila Hermionu vykulit oči a přikrýt si dokořán otevřená ústa. Harry s Ronem se smáli, Pansy a Ginny povzbudivě přikyvovaly a profesorka vysoko zvedla obočí, na chvíli zcela zjevně neschopná slova.

Když skončil, omluvně na ni pohlédl: „Naučili mě, abych takhle nemluvil před staršími, ale on si to zasloužil!“

Minerva McGonagallová stiskla rty, aby potlačila úsměv. Když se jí vrátila řeč, přikývla. „Vzhledem k okolnostem to chápu. A teď, pokud vám to vyhovuje, doprovoďte slečnu Grangerovou do mé kanceláře, abychom se spojili s ministerstvem. A samozřejmě i s vašimi rodiči.“

Kývla na Pansy, Rona, Ginny a Harryho. „Prozatím zanecháme své přátele tady, a vy jim dělejte společnost.“

*V zájmu zachování tohoto příběhu v ratingu 13+ ponechám Dracův projev na vaší fantazii ;-D