Preklady fanfiction Harryho Pottera

Sobota, 4. mája 2002

20:15

Pomaly klesol na stoličku, v tvári nemý, prázdny výraz. Bolo by lepšie, keby kričal, keby na ňu kričal o nevere a zrade. S krikom a nenávistnými slovami sa vysporiadať vedela, ale táto tichá, takmer nulová reakcia, tá jej lámala srdce. Jej hlas bol jasný aj napriek slzám, ktoré jej zmáčali tvár. Neexistovala šanca, že by nepočul, čo práve povedala. Molly často žartovala, že má Ron selektívny sluch a počuje len to, čo chce. Teraz nemala pochybnosti, že ju počul. Bol len šokovaný.

"Ron?" opatrne sa ku nemu priblížila, čakajúc na reakciu.

Ten pohľad na jeho tvár – akoby prišiel o všetky emócie. Túžila po tom, aby prehovoril, aby aspoň nejako zareagoval. To ticho ju zabíjalo. Myslela si, že keď raz tie slová vypustí z úst, uľaví sa jej a padne jej kameň zo srdca. Nestalo sa tak. Hermiona pocítila úľavu, keď si uvedomila, že mu už nebude musieť klamať, ale túto úľavu prehlušila ohromujúca vina, ktorá ju zožierala za ublíženie, ktoré mu spôsobila. Vždy tu bol pre ňu, verný priateľ a silná opora počas väčšiny jej života. A ona sa mu odplatila zlomeným srdcom a ničivým klamstvom. Čo za človeka by bol schopný toto urobiť?

S hlbokým nádychom si pred neho kľakla. "Ron, povedz na to niečo." Ruky sa jej triasli, hnedá horká tekutina hrozila vyliatím z hrnčeku. "Prosím, povedz niečo." Veci sa nediali podľa jej predstáv a kvôli tomu sa cítila bezmocne.

"Mýliš sa," vzhliadol s utrápenou pochybnosťou. "Mýliš sa, Rosie je moja dcéra." Jeho hlas sa triasol emóciami, z presvedčenia v jeho slovách sa zvíjala bolesťou.

"Ron -"

"Je moja dcéra," prerušil ju s bolestivým výrazom v tvári. "Bol som pri tom, keď povedala svoje prvé slovo, keď urobila prvé kroky. Jej obľúbená farba je modrá a zbožňuje sa vkrádať do nášho šatníka a skúšať si tvoje veci, nehľadiac na to, koľkokrát jej povieme, aby to nerobila. Rada maľuje a jej najobľúbenejšia knižka na dobrú noc je o lienke Lucinke. Neznáša zeleninu a vždy sa ju snaží schovať, aby sme si mysleli, že ju zjedla. Jej obľúbený televízny program je ten s prekliatym obrovským fialovým dinosaurom, taktiež rada spieva, až u toho piští. Rose nenávidí, keď si musí česať vlasy a vždy sa snaží schovať pod posteľ, keď si musí obliecť niečo, čo sa jej nepáči. Jej najobľúbenejším oblečením je kostým, ktorý jej minulý rok urobila moja mama, a snaží sa nás presvedčiť, aby ho mohla nosiť, kedykoľvek chce. Podľa jej úsmevu vieš povedať, či má darebácku, hravú alebo láskyplnú náladu. Niekedy sa smeje na veciach, ktoré povieme, jednoducho preto, lebo nerozumie a myslí si, že to malo byť vtipné. Keď sa na niečo sústredí, alebo sa obáva našich reakcií, keď urobí niečo zlé, hryzie si spodnú peru, rovnako ako ty…" jeho hlas zoslabol, priškrtený a chrapľavý.

V očiach mal slzy a ona vedela, ako zúfalo sa ich snaží potlačiť. Jej vlastné slzy jej neúnavne stekali po tvári, na chrbte ruky si všimla, že jej rozmazali make-up. Tak veľmi Rose miloval, že neprijal pravdu takú, aká bola. Cítila, ako sa jej srdce ešte viac zlomilo. Z pohľadu do jeho zúfalých a prosiacich modrých očí zalapala po dychu a ďalšie vzlyky otriasli jej telom.

"Je to moja dcéra," povedal tak ticho, že ho sotva počula.

"Je mi to tak ľúto…" Plakala, hrnček jej padol z rúk na zem a rozbil sa a káva sa rozliala po drevenej podlahe.

"Nie," rázne zavrtel hlavou a Hermionu zarazil pohľad na jeho tvár.

"Stalo sa to len jediný krát," povedala Hermiona a roztrasene vstala.

"Nie."

"Nikdy som to nezamýšľala," pokračovala a hrudník jej prudko stúpal a klesal s každým ostrým nádychom.

"Ja…" Náhle sa vzpriamil a tým prudkým pohybom zrazil s treskom stoličku na zem.

Triasli sa mu ramená a v snahe udržať hnev po kontrolou sa mu tvár skrútila do grimasy. Hermiona ho chcela osloviť, ale on len prešiel popri nej a ticho sa vydal do študovne. Zavrel dvere skôr, než mohla čokoľvek povedať, a jej sa podlomili kolená. Mala šťastie, že stál pri nej stôl, jeho pevná opora bola jediná vec, ktorá jej zabránila pred kolapsom. Z izby vyšiel rachot a o chvíľu neskôr nasledoval pridusený vzlyk. Nehlučne sa spustila na stoličku a jej myseľ sa vrátila späť k tej noci, spomienkami ďaleko od pomaly stekajúcich sĺz.

Srdce jej nepravidelne bilo, ortuť v jeho očiach potemnela, zatiaľ čo sa snažila nájsť svoj hlas. Zachránil ju. Napriek ich búrlivej histórii, napriek vojne a všetkému, čo medzi nimi stálo, ju zachránil. Snažila sa nájsť tie správne slová, no každé ďakujem slablo v porovnaní s predošlým. Zdalo sa, že slová už nestačili, nie v čase, keď bol v stávke jej život. Nenávidel ju a jej druh po väčšinu svojho života, ale z nejakého neznámeho dôvodu sa rozhodol jej pomôcť, aj keď mohol jednoducho odkráčať preč. Chcela sa ho opýtať prečo. Ale časť z nej tomu už porozumela. Možno boli na opačných stranách, nepriateľmi tak dlho, kam jej pamäť siahala. Ale on bol k svojim rozhodnutiam prinútený, tak ako mnoho ďalších. Nemal šancu povedať nie.

Rád spravil výskum, kde skúmal potenciálnych smrťožrútov a ich rodiny. Zo spisov vedela, že Draco nechcel byť súčasťou tejto vojny, ale zvyšok Rádu vyzeral, že túto nepatrnú informáciu zámerne ignoruje. Bol synom Luciusa Malfoya. To samo o sebe mu veľmi nepomáhalo.

Vyzeral teraz starší, otupenejší. Jeho oči sa zdali byť prázdne, obvyklá opovržlivá hĺbka sa naplnila iba vinou a výčitkami. Bol taký istý ako ona. Príliš mladí, aby bojovali v príliš nezmyselnej vojne. Cítila k nemu ľútosť, ľútosť nad chladným životom, ktorý bol nútený žiť. No vedela, že jej súcit by v ňom vyvolal len hnev. Hermiona netušila, čo má povedať chlapcovi – mužovi – ktorý jej zachránil život napriek následkom, ktoré určite budú nasledovať. Môžu ho zabiť už len preto, že tu práve stojí.

Doteď nezjistila, proč to udělala – možná jako poděkování. Mozek na ni ječel, aby přestala a utekla. Nešlo to. Naklonila se k němu a jemně přitiskla rty na jeho, překvapená tím, jak jemné byly v porovnání s jeho tvrdým vzezřením. Byl to jen prostý, cudný polibek. Jedině tak mu mohla poděkovat beze slov. Obyčejné gesto, které mu mělo ukázat, jak je vděčná za riziko, které podstoupil. Jednoduché, ale efektivní.

Oči se mu rozšířily a Hermiona si při pohledu na něj skousla spodní ret, aby hned nevyhrkla omluvu. Políbila ho schválně, chtěla mu poděkovat beze slov, a za to se omlouvat nehodlala. Něco v ní ho chtělo políbit znovu, cítit, jak se ty překvapivě měkké rty pohnou proti jejím. Chtěla ho líbat, cítit něco víc než bolest. Toužila po tom přívalu pocitů, chtěla se cítit naživu. Žilami jí proudil pocit viny, že toužila po takovém tabu. Ron jí byl vždycky zcela věrný a miloval ji, a přesto toužila po doteku jiného muže. Jen pouhou myšlenkou na to ho zrazovala.

Během jediného prudkého úderu srdce přitiskl svoje rty k jejím, sametově hřejivý jazyk využil jejího překvapeného vzdechu. Hermiona věděla, že by se měla bránit, bojovat s tím teplem, které ji zaplavovalo. Ale z nějakého důvodu se nedokázala přimět ho odstrčit, její paže se mu místo toho omotaly kolem krku a přitáhly ho blíž. Nevěděla, proč mu polibky oplácí. Nemyslelo jí to tak jako obvykle. Zabořila mu ruce do vlasů, nehty mu bolestivě vtiskla do kůže na temeni. Dělali něco špatného, ale za žádnou cenu se nemohla přinutit s tím přestat. Draco jí zasténal do rtů, otočil je a uvěznil ji mezi své tělo a stěnu jeskyně. Byl tak zoufalý, tak sklíčený, potřeba z něj sálala ve vlnách.

Hermiona se odtáhla a hruď se jí rychle zvedala a klesala, jak se snažila popadnout dech. Rty jí sklouzl přes krk, v porovnání s tvrdostí polibků se teď rty dotýkal její kůže docela něžně. Kdyby se nad tím racionálně zamyslela, už dávno by ho odstrčila. Ale nepřemýšlela. Hlavu měla zamlženou a žádná rozumná myšlenka do ní ani nenakoukla. A jeho rty byly samy o sobě zbraní. V odpovědi na jeho péči prohnula záda a ta zdrcující potřeba jeho doteků jen vzrostla. Plíce ji bolely, jak lapala po dechu, ale na tom nezáleželo, ne když jeho jazyk čaroval na křivce jejího hrdla.

Prudce se odtáhl, oči ztmavlé chtíčem. Chtěla něco víc než bolest a strach. Potřebovala to, a stejně tak i on. Jeho pohled ho prozradil, nebylo cesty zpět. V podbřišku se jí rozhořel pocit nevyhnutelnosti. Nechtěla přestat o nic víc než on.

Znovu ji políbil a kradl jí dech i zbytky příčetnosti. Rukama jí pevně sevřel obličej, jeho kůže ji pálila na tvářích. Srdce jí prudce bušilo, a když jí rukou vklouzl pod tričko, v žilách jí vřela krev. Jazyky spolu tančily, jeho prsty jí přes podprsenku dráždily ňadra. Nemohla se ubránit vzdechům, které jí unikaly ze rtů, a prohnula se vstříc jeho doteku.

Hlásek vzadu v hlavě na ni křičel, ať přestane. Jenže nemohla, ani kdyby chtěla. Líně klouzal rukou po jejím břiše a loudil z Hermiony další steny. Něco zašeptal; nerozuměla slovům, ale i tak chápala. Neviditelná ruka rozepínala knoflíky a zip jejích džínsů, a než si to vůbec uvědomila, kalhoty skončily odhozené stranou a kalhotky je brzy následovaly. Draco se pomalu prolíbával křivkou jejího krku a jeho rty, zuby ani jazyk ji nijak nešetřily.

Cítila, jak jí stehnem roztáhl nohy, rukama sklouzl k jejímu pasu a pak ji plynule zvedl ze země. Hermionu ovládl instinkt, omotala mu nohy kolem boků a zapřela se mu o ramena. Věděla, že je to špatné. Zrazovala Rona, svoji rodinu i přátele, už jen tím, že tu byla a užívala si jeho doteky. Bylo to špatné, ale tak příjemné – a na tom jediném jí záleželo. Během pár hodin bude možná mrtvá. Teď se chtěla cítit naživu, byť zrovna s ním.

Zaklonila hlavu, prohnula se a on ji pomalu a bez problémů vyplnil. Zaryla mu nehty do ramen, drásala černou látku, sotva dokázala myslet, s každou vteřinou se jí mozek mlžil víc a víc. Jak mohlo něco tak špatného být tak správné? Každou chvilku je mohl někdo najít, během vteřiny zabít. Bylo jí to jedno. Ať je najdou, ať jí z očí vysají všechen život. V tomto okamžiku na ničem nezáleželo. Její svět ovládla rozkoš.

Ze snění ji vytrhlo prásknutí dveří. Otočila se ke zdroji a útroby se v ní bolestivě sevřely. Mezi zárubněmi stál Ron, předtím zavřené dveře se lehce houpaly a vrzaly do ticha, rozrazil je takovou silou, že po nich zůstala ve zdi prohlubeň. Oči měl červené a opuchlé, očividně ve vzteku brečel. Za ním viděla, kolik spouště způsobil, knihy rozházené po pokoji, převrácený nábytek plný děr. Vypadalo to tam jako po boji.

"Jak jsi mohla?" zasyčel a probodl ji očima plnýma bolesti a zrady.

"Říkala jsem ti, že jsem to neplánovala," zvolala Hermiona a postavila se. Doufala, že ho nějak přiměje ji pochopit. Slzy a křik očekávala. Ale teď, když konečně přišly, netušila, co dělat a jak mu to vysvětlit.

"Já to dítě miluju," zakřičel a máchl rukou ke schodům. "A tys mi lhala, nechalas mě věřit, že…" Hlas se mu vytratil, pevně sevřel čelist.

Viděla, že se snaží udržet na uzdě další vlnu slz, která se mu tlačila do očí. "Vážně jsem si myslela, že je tvoje, ale jak rostla, všimla jsem si rozdílů a došlo mi, že ne -"

"Neříkej to," skočil jí do řeči.

"Rone, já -"

"Mami, tati, so je?" Hermiona celá zamrzla, ospalý hlas jejího andílka v ní probudil paniku. Rose stála v půlce schodiště, z ruky jí visel její vycpaný drak Zili, a unaveně si mnula oči.

"Vrať se do postele, beruško," odvětila a sklouzla pohledem na Rona. Zíral na děvčátko a ve tváři měl bolest.

"Syšela jsem hlasy," zaprotestovala Rose, postoupila ještě o schod níž a přitáhla si Zili k hrudi.

"Rose Iro Weasleyová, okamžitě běž nahoru." Hermiona se snažila zabránit tomu, aby se jí zlomil hlas, mluvila pevně, ale něžně. Nechtěla, aby tohle Rose viděla.

"Neci," odpověděla holčička paličatě, spodní ret se jí začínal chvět.

"Rosie, poslechni matku," zachraptěl Ron, hlas oslabený snahou udržet emoce pod kontrolou. Nechtěl, aby ho Rose viděla zranitelného, tomu Hermiona rozuměla. Přála si to samé.

"Ale tati," zakňourala a našpulila ret.

"Nahoru. Hned!" Každé slovo ze sebe soukal, Hermiona viděla, že ho ta snaha začíná přemáhat. Rose mu řekla tati, což bylo přesně předmětem jejich hádky, a Rona to zjevně zasáhlo.

Rose vykulila oči a během pár vteřin už spěchala do schodů. Hermiona se pokusila ovládnout vztek, ale vzhledem k tomu, jak na Rose zakřičel, jí to přišlo skoro nemožné.

"Nemusel jsi na ni ječet," odsekla, otočila se a zpražila ho pohledem. Chápala, že je naštvaný, že má vztek na ni. Ale to mu nedávalo právo křičet na Rose, která neudělala vůbec nic špatného. "Je ještě malá, ničemu nerozumí."

"Tak promiň, že jsem si kdy myslel, že můžu aspoň trochu rozhodovat o jejím životě!" odfrkl si rozčíleně. "Už jsem holt takovej, že jo? A když už jsme u toho, asi bych se ti měl taky omluvit, že jsem si myslel, že jsem její otec." Hlas mu přetékal opovržením a nezměrnou bolestí.

"To není fér, a ty to víš."

"Vím?" Během vteřiny byl u ní, až hrozivě blízko, tyčil se nad ní a jejími sto šedesáti centimetry.

"Ano, víš to, Ronalde," vyprskla a pokusila se kolem něj protáhnout.

Hbitě jí zatarasil cestu, prsty sevřel kolem jejího zápěstí, aby jí zabránil odejít. "Lhalas mi, nechalas mě myslet si, že jsem její otec, a přitom jsi věděla, že nejsem. Jak jsi mi to mohla udělat? Jak jsi mohla dovolit, abych si ji zamiloval?" Teď už křičel, tvář mu zkřivil vztek.

"Protože jsem si myslela, že je tvoje!" odpověděla mu křikem a pokusila se vyškubnout z jeho sílícího sevření.

"Jenomže není!" Mluvil drsně, až Hermiona zamrkala, po tvářích jí tiše tekly slzy.

"Pusť mě, Rone," ztěžka zašeptala. Jeho stisk zesílil. "Rone, ubližuješ mi! Pusť mě!"

*

Doma měl být už před dvěma hodinami, ale věděl, že na čase stejně nesejde. Kdyby šel domů teď, našel by tam akorát prázdné místnosti. Podle jeho standardů byl prázdný dům mnohem lepší než opak, hlavně proto, že se pak nemusel potýkat s Daphne. Ale zrovna teď neměl náladu na osamělé utápění v sebelítosti. Mnohem snesitelnější a méně osamělé se mu zdálo utápět se v pracovně svého otce, v mlčenlivé společnosti jejího majitele. Měl-li být k sobě upřímný, byl za přítomnost staršího muže rád. Jeho otec měl složitou osobnost. Když od něj Draco něco očekával, Lucius mu naservíroval cosi naprosto jiného. Rozhodně nečekal, že bude mít jeho otec z nastalé situace radost, a taky že neměl. Ale místo předvídané nepřátelské reakce se Dracovi dostalo jen překvapené rezignace. Což rozhodně neznamenalo, že Lucius vzteky nesoptil. Víc než co jiného však zůstal v šoku.

Během minulého týdne aspoň stokrát bojoval s touhou zajít ke Grangerové. Dřív, než cokoliv podniknou, se jeho otec chtěl ujistit, že to dítě je opravdu jeho, a nepotřeboval k tomu víc než fotografii. Draco pořád netušil, jak se to jeho otci povedlo, ale nějak fotku dokázal zduplikovat, aniž by si toho Grangerová všimla. Nebyl si jistý, jestli mu za to má děkovat, nebo ho nesnášet. Prozíral na ni tolik času…

"Divím se, že tvoje žena nezaletaxovala," poznamenal Lucius tiše a sklouzl pohledem ke žhnoucím uhlíkům v ohništi.

"Nehraj si na hlupáka, otče," odfrkl si Draco, napil se čaje a zašklebil se. Z přeslazené chuti mu bylo na zvracení. Jakmile se domácí skřítci domákli, že mají v rodině 'malou paní', jejich smysl pro detail začal značně slábnout. Mipsy dokonce na delší čas mizela, a vrátila se poté s podivnými útržky informací typu ‚nejoblíbenější barva malé paní je modrá‘ nebo ‚nemá ráda mrkev‘. Bylo potěšující vědět, že jejich skřítci skrývají velký stalkerský potenciál.

"Rozviň to," pobídl jej otec a Draco pod jeho nonšalancí zaslechl zvědavost.

"No, určitě si na dlouhé chvíle klofla nějakého jiného ubohého blbečka." Musela být vážně pitomá, jestli si myslela, že o tom Draco neví.

Dalo se o něm říct ledacos, ale rozhodně ne, že je hlupák. Theodor Nott koneckonců nebyl pod vlivem zrovna nejtaktnější, obzvlášť když každému v doslechu vyklopil, že 'klátí Malfoyovi buchtu'. Zpočátku šlo hlavně o čest a Draco se rozhodně nebránil myšlence vymlátit z něj duši. Nakonec tu potřebu ovládl a rozhodl se, že se s těmihle drobnými nerozvážnostmi své ženy vyrovná později. Kromě toho se mu budou hodit, až dojde na rozvodové papíry. Nemělo smysl setrvávat v manželství, když nemuseli. Pokusí se jej obrat o všechno, ale s touhle užitečnou informací se příliš daleko nedostane.

Lucius místo odpovědi zvedl obočí. "Vážně?" zeptal se, zvědavý, proč jeho syn nereaguje tak, jak by se očekávalo.

"Vzhledem k tomu, že jsem před pár dny kontaktoval rodinného právníka, mě to ani v nejmenším netrápí. Když se nad tím zamyslíš, je to vlastně mimořádně dobře načasované," ušklíbl se koutkem úst a vyhnul se pohledu na zarámovaný obrázek na otcově stole.

Vidět na něm svou dceru mu přišlo zvláštní, hlavně s přihlédnutím k jejímu původu. Jeho matka vnímala představu Rose – tak se podle všeho jmenovala – jako své vnučky mnohem otevřeněji než Lucius. Trvalo asi den, než se nechal přesvědčit, že její polokrevnost není nic až tak zlého. Když překonali tuhle prvotní překážku, jeho otec víceméně rezignoval. Narcisa se domnívala, že to bylo tím, že Rose pro něj představovala šanci napravit to, co pokazil s Dracem, a tomu Draco částečně věřil. Víc než co jiného byl Lucius na to děvčátko zvědavý.

Právě když chtěl odvrátit pohled, něčeho si povšiml. "Otče, kde je matka?" zeptal se a prudce se k muži naproti otočil.

Nebezskop na otcově stole zářil a naznačoval, že někdo z rodiny je v nebezpečí. Pár lidí sice mělo tendence vnímat tuhle magickou kouli jako černokněžný předmět, Draco to ale viděl úplně opačně. Pravda, stvořila ho pokročilá černá magie, ale využití koule bylo zcela na jejím majiteli. Měla potenciál neubližovat. S její pomocí se dala konkrétnímu členovi rodiny přivodit nesmírná bolest, pokud se na tu osobu člověk dostatečně soustředil. Ale také ji mohli využít k dobrým věcem, například jako varování, že člen rodiny je v nebezpečí, ať už smrtelném či ne. Když byl ještě malý kluk, hrál si s matkou u potoka na kamenech a snažil se chytit vážku, která mu bzučela nad hlavou. Uklouzl a spadl do vody. Jeho matka neuměla plavat a hůlku nechala v domě. Nebýt toho, že Nebezskop varoval otce, nejspíš by se byl utopil.

"Jsem tady, drahoušku. Proč?" ozvala se matka dřív, než se jeho otec zmohl na odpověď, a zvědavě strčila hlavu do dveří.

Jeho matka ani otec tedy nebyli v nebezpečí. Co se jeho týkalo, podle vlastního názoru byl v pořádku, takže zbýval jediný člen rodiny. Rose.

"Nebezskop," ukázal zamyšleně na zářící kouli, která jako by s každou vteřinou svítila jasněji. "Rozsvítil se."

Ke kouli se stočily dva páry očí, jeden vyděšený, druhý odhodlaný.