Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

39 -- Špatná odpověď

Snídaně byla podivná, pomyslel si Harry. Hermiona se mu opět vyhýbala, i když nyní vypadala spíš ublíženě než naštvaně, a Ron se k němu naopak choval až přehnaně přátelsky, zatímco střílel temné pohledy Hermioniným směrem – evidentně se kvůli němu zase pohádali.

Ani lektvary nebyly lepší – Malfoy se uchechtl pokaždé, když Harry promluvil, a po cestě do skladu přísad mu drkl do stolku tak, že se Harrymu převrhlo několik lahviček. Body byly samozřejmě strženy Harrymu za to, že dělá nepořádek, což mu ale nevadilo tolik jako čirá dětinskost Malfoyovy zlomyslnosti.

Na obraně proti černé magii mu Ron držel místo. Hermiona seděla s Padmou. Draco vešel dovnitř a posadil se k Hannah, která jako na povel zrůžověla a začala se nenápadně upravovat. Harrymu to připadalo celkem nechutné.

Profesor Lupin vstoupil těsně za Nevillem.

„Po další týden,“ řekl, „se budeme pokoušet pochopit, co je podstatou černé magie, jak ji definujeme, odhalujeme a omezujeme. Obávám se, že dnešní hodina bude čistě teoretická, ale doufám, že příští týden vám budu moci nabídnout několik zajímavých ukázek, abychom narušili tu jednotvárnost.“

Harry potají mrkl po Malfoyovi. Syn smrtijeda se už teď tvářil nad věcí.

„Tak zaprvé,“ řekl Lupin, „mohl by se někdo pokusit definovat černou magii?“ Podařilo se mu nedívat se u toho na Malfoye. Na Harryho to udělalo dojem.

Ernie Macmillan zvedl ruku. Na Lupinovo pokývnutí řekl:

„Magie, která ubližuje nebo nás k něčemu nutí?“

„Ne, ačkoliv se podobná definice pro pokrytí termínu černá magie občas volně užívá. Neville?“

„Kouzla seslaná pomocí nenávisti?“

„Lepší. Někdo další?“

Harry zvedl ruku. Na Lupinův pokyn začal.

„Kouzla černé magie vyžadují, aby k sesílané magii nějakým způsobem přispěla nebo je řídila část duše toho, kdo je sesílá. Emoce jsou často podmínkou, ale nemusí se jednat o nenávist. Dokonce to ani nemusí být negativní emoce, ačkoliv ty jsou užívány častěji. Nebezpečí toho je-“

Lupin ho utnul. „K rizikům se dostaneme později, Harry. Ve skutečnosti dojdeme k tomu, že klasifikace černé magie není jednotná. Některé systémy klasifikují jako černou veškerou magii, kterou Harry popsal; jiné tohoto označení užívají výhradně pro kouzla seslaná za účasti negativní emoce a celou třídu pak nazývají magie duše. Přinejmenším v Británii je celá tato třída zakázána.“

Harry již otrávený, že mu nebylo dovoleno dokončit myšlenku, při této hojně opakované lži ztuhl. Zvedl ruku. „To není pravda!“ Řekl, aniž by čekal na vyzvání. „Existují přinejmenším tři kouzla černé magie, která se v omezené míře používají – ministerstvo používá Neporušitelný slib a pak tu jsou dvě kouzla z lékouzelnictví!“

„Harry!“ Vyštěkl Lupin. „Počkej, až budeš vyzván. Ano, velmi zřídka se objeví výjimka, ale obecně-“

„Nejsme banda druháků, která potřebuje zjednodušení!“ Střelil Harry zpátky. „Podívej, Remusi, jestli nás to hodláš učit, udělej to poctivě!“

Lupin na něj upřeně hleděl. „Jak jsi mi to řekl?“

„Re- ups.“ Harry zrudl. „Omlouvám se, pane profesore.“

Pár lidí se zasmálo.

„Deset bodů z Nebelvíru, pane Pottere.“ Lupin potrestání zmírnil drobným pobaveným úsměvem. „Příště prosím vyčkejte, až na vás přijde řada. Kdo ví, kdybyste mě nechal dokončit větu, možná bych výjimky zmínil – ale to už se teď nedozvíte, že ne?“

„Ne. Omlouvám se, pane profesore.“ Harry se ohlédl po Malfoyovi a zjistil, že ho blonďák pobaveně sleduje. Když se jejich pohledy střetly, zvedl Malfoy udiveně obočí. Harry sledoval, jak pomalu zvedá ruku.

Remus dopověděl, co chtěl říci o Neporušitelném slibu a vyvolal ho. Malfoy se pohodlně opřel a s pohledem pevně upřeným na Harryho spustil:

„Harryho popis,“ protáhl a Ron po jeho boku ztuhl, „byl nečekaně správný, ovšem s jednou nepřesností, která pro něj myslím bude docela zajímavá.“ Ušklíbl se. „Mnoho kouzel černé magie totiž také používá část duše oběti, omlouvám se, subjektu. Platí to pro všechna, která zanechávají trvalou stopu.“ Oči mu výmluvně zabloudily o kousek výš, ačkoliv z té dálky nemusel mezi Harryho očima a jeho jizvou příliš přeostřovat. Harry tázavě svraštil obočí. Malfoy vážně přikývl.

Lupina Malfoyovo prohlášení viditelně zarazilo. Po chvilce nepohodlného ticha řekl:

„Ehm... Děkuji za příspěvek, pane Malfoyi. Slyšel jsem, že tomu tak je u poutacích kouzel, ale ne u kletbami způsobených jizev.“

Harry si osobně myslel, že by jeho jizva pravděpodobně mohla být klasifikována jako špatně fungující poutací kouzlo vzhledem k tomu, jak se projevovala, ať už pouto mezi ním a Voldemortem vzniklo jakkoliv neúmyslně. Zkoumavě se na Malfoye zadíval. Malfoy se ušklíbl.

Zbytek hodiny proběhl víceméně v klidu. Harry spořádaně čekal na vyvolání a Lupin mu dovolil dopovědět, jaká rizika s sebou užívání černé magie nese, čímž si od Malfoye vysloužil další příjemně nevěřícný pohled, i když to na druhou stranu zjevně znepokojilo Lupina. Ron nad ním zavrtěl hlavou, ale nevypadal tak rozrušeně jako profesor.

„Tak, to bude pro dnešek vše,“ uzavřel přednášku energicky profesor Lupin. „Očekávám, že v pondělí budu mít od každého z vás na stole pojednání o délce deseti palců, jen mi krátce shrňte, o čem jsme dnes hovořili, abych si mohl být jistý, že tomu každý porozuměl. Harry, mohl by ses prosím po hodině zdržet?“

Harry se obrátil na Rona. „Počkáš na mě?“ Zašeptal naléhavě. Ron přikývl. Postavil se u dveří a Harry došel k Remusovu stolu.

„Zmínili jsme tvou jizvu,“ začal Remus.

„Vsadil bych se, že měl pravdu. Chová se jako poutací kouzlo, jen mu chybí ohnisko.“

„Takovým se potom říká propojovací kouzla, Harry.“

„Fajn, ale i tak jsou pořád ve stejné třídě.“

Remus přikývl. „Mohl bys požádat svého kamaráda, aby na tebe počkal venku?“ Navrhl.

Harry ukročil zpátky. „Promiň.“ Cítil, že se červená. Remusovi ztuhl úsměv.

„Zpátky kde jsme byli, že?“ Zeptal se. Kdyby Harry Remuse tak dobře neznal, řekl by, že otázku vyslovil s lehkostí, ale postřehl ve známém hlase stopu napětí.

„Promiň,“ zopakoval upřímně. „Chceš si naplánovat schůzku?“

„To je přijatelné?“

„Ano. Jo, naprosto. Rád bych si popovídal.“

„Tak zítra odpoledne.“

„To zní dobře. Čas?“

„O půl čtvrté. V mém kabinetě.“

Harry přikývl a pokud možno co nejvřeleji se usmál. „Budu se těšit.“

Péče o kouzelné tvory proběhla bez většího incidentu, ačkoliv to tentokrát byla Hermiona, kdo musel vypít Uklidňující lektvar. Po většinu hodiny vypadala na pokraji slz, ale Ron Harrymu zabránil se k ní přiblížit.

„Jen ji ještě víc rozrušíš. Teď ji nech. Parvati se o ni postará.“

Famfrpálový trénink byl také zvláštní. Vypadalo to, že se Ron pohádal i s Ginny a Ginny se chovala nervózně, kdykoliv se s ní Harry pokusil promluvit. Stejně jako Hermiona vypadala, že brečela. Harry došel k názoru, že za vším musí stát něco jiného, než jeho neshody s Hermionou, ty by Ginny nemohly takhle rozrušit.

Po večeři Ron navrhl, aby se odebrali rovnou do jejich pokoje.

„Holky jsou kvůli něčemu úplně mimo. Navrhuju chvíli se jim obloukem vyhýbat. Od první noci tady jsme spolu sotva strávili nějaký čas.“

Harry pokrčil rameny a následoval Rona do schodů. Chvilku seděli a povídali si o hodinách a o famfrpálu, ale rozhovor Harrymu připadal zvláštně strojený. Po chvilce začal uvažovat, proč se ho Ron snaží udržet v jejich pokoji. Přestal přecházet, což ho přimělo k zamyšlení, kdy s tím začal, a podíval se na svého kamaráda.

„Co je?“ Zeptal se Ron. „Vypadáš rozhozeně.“

Harry pokrčil rameny. „Nejsem. Jen jsem se zamyslel.“

„Nad čím?“

„Jen co se děje. Dnes jsi se mnou strávil celý den. To poslední dobou normálně neděláš. Ale teď to vypadá, že mi chceš dělat společnost celý večer. O co jde?“

Ron se zatvářil zahanbeně. Natáhl se na svou postel, chvilku se přehraboval ve svém nočním stolku, pak triumfálně vytáhl čokoládovou žabku a hodil ji po Harrym. „Na. Přestaň s tím.“

„S čím?“

„S přemýšlením.“

Harry odložil žabku, založil si paže na hrudi a opřel se o svou postel. „Tak jo. Co se dole děje, že o tom nemůžu vědět?“

„Nic.“

„Tak proč jsme tady?“ Zavrčel Harry.

„Protože mi chybí trávit s tebou čas.“

Jeho stručná odpověď vyzněla naštvaně a naprosto upřímně. Harry nevěděl, co na to říct. Posadil se. Ron se vytáhl do sedu a zkřížil před sebou nohy, ale pohled měl sklopený ke svým lýtkům.

„Co si pamatuješ o tom, jak jsme se potkali?“ Zeptal se Ron. Harry zaváhal, nevěděl, co přesně chce Ron slyšet, pak ale pokrčil rameny a rozpovídal se.

„Nejdřív to byla tvoje rodina. Byl jsem sám a neměl jsem nejmenší ponětí, jak se dostat na nástupiště, takže jsem byl vyděšený, že mi ujede vlak. Prošla kolem mě rodina, a co bylo zvláštní, měla s sebou sovu! Pak mi tvoje mamka pomohla. Byla hrozně milá, vůbec jsem si nepřipadal jako pitomec.“ Podíval se zkoumavě na Rona, který se na něj stále nekoukal, ale nyní se slabě usmíval. Harry pokračoval.

„Ty jsi ve vlaku přišel do mého kupé a nejdřív jsi na mě dost zíral, ale pak ses ovládl a měl jsi dost slušnosti, aby ses to pokusil nedělat, a dost rychle ses přes moje jméno dostal. Pověděl jsi mi o své rodině a já ti řekl pár drobností o té mé.

„Dorazil vozík se sladkostmi, ale nic z toho jsem v životě neviděl, tak jsem si koupil něco od každé a rozdělil se s tebou. Předtím jsem nikdy neměl svoje peníze. Byla to legrace a ty sladkosti chutnaly lépe, než co jsem ochutnal u mudlů. Na mé první kartičce z čokoládových žabek byl Brumbál, to bylo poprvé, co jsem viděl kouzelnický obrázek. Tobě zase přišlo zvláštní, že se lidé na mudlovských obrázcích nemůžou hýbat. Vysvětlil jsi mi školní koleje a famfrpál – jo, a Hermiona přišla s Nevillem; tak ses dostal k těm kolejím – a pak přišel Malfoy a choval se jako namyšlený osel. Odešel, když Prašivka kousla Goyla.“

Odmlčel se, pomyšlení, že kdysi dávno byla Prašivka Ronův domácí mazlíček, bylo velmi zvláštní.

„Jenže teď jsi na Malfoye milý,“ řekl Ron zatrpkle.

„Rone! Vždyť jsou to celé věky! Byli jsme malé děti! Začalo to tak, že se se mnou pokusil spřátelit.“

„Tím, že se navážel do mě.“

„No jo!“ Harry se na něj pokřiveně usmál. „Zjevně neměl ponětí, jak se spřátelit s někým, kdo už tak dvakrát netoužil po bratříčkování se s nějakým Malfoyem.“ Vzpomněl si na Jamesův popis jeho první jízdy vlakem do Bradavic. „Což je docela smutné, když se nad tím zamyslíš.“

„Smutné?“

„Pravděpodobně předtím nikdy nepotkal někoho, kdo neměl milé chování k němu rozkazem. Musel to být docela šok.“

„Nikdy by mě nenapadlo soucítit s někým, kdo má ve společnosti tolik výsad.“

Harry se s ním o tom nechtěl hádat. Pokrčil rameny. „Upřímně, Rone, ty jsi daleko lepší v prosazování spravedlnosti než v projevování soucitu. Hermiona to tak má ještě víc.“

„A ty?“ Vyzval ho Ron.

„Já taky. Myslím, že je to nebelvírská vlastnost.“ Harry se zamyšleně zamračil. „Tohle léto jsem o tom hodně přemýšlel, tím myslím o dobrých a špatných stránkách našich vlastností. Nejen z toho hlediska, co je správné a co špatné, ale i co je přínosné a co škodí.“

„To zní docela zmijozelsky.“

„Vážně? Tak si to vezmi, něco může být morálně správně, ale i tak to ničemu nepomůže, a navíc to může být docela kruté, jako například osvobození domácích skřítků.“

„Hm.“ Ron se chvilku hryzal do spodního rtu. „Dobře, asi chápu, co máš na mysli.“

„Zacházet s Malfoyem jako s mým nepřítelem mi nepřineslo nic než potíže a jeho to rozhodně žádným způsobem neposunulo k lepšímu. Zajímalo by mě, co udělá, když se k němu budu chovat jako inteligentní nepříliš blízký známý.“

„A ta věc s černou magií?“

„To v podstatě vyšlo ze stejné podstaty. Zajímalo mě, kde leží hranice – zvlášť mezi legálním a nelegálním, případně mezi stupni trestnosti. Když se do toho podíváš důkladněji, zjistíš, že je celý systém vlastně docela nekonzistentní. Což je děsivé, když se na to podíváš z pohledu lidí jako je Lupin nebo dokonce Hagrid – začíná se totiž proslýchat, že by se povinnost zaregistrovat se měla brzy vztahovat i na polo-lidi.

Ron se zamračil. „Ale to by snad neměl být problém, když neděláš nic špatného, nebo ne? Je hodně vlkodlaků, kterým se nedá věřit – to říká i Lupin. Registrace má sloužit i pro jeho ochranu, aby se nedostal do potíží za něco, co neudělal.“

„Rone, nechrání ho to ani trochu! Jestli nějaký vlkodlak zaútočí v oblasti, kde je on nahlášen, bez ptaní ho zatknou. Představ si, že by se něco stalo v Prasinkách a provedl by to neregistrovaný vlkodlak nebo vlkodlak, který svůj pobyt nahlásil někde jinde. Předvedou Lupina k výslechu a mají právo mu podat Veritasérum, místo aby se obtěžovali vyslechnout si jeho svobodnou výpověď, protože je to rychlejší. Takže bude podroben výslechu, i kdyby měl očité svědky, že zůstal ve svém pokoji.“

„Ale výslech ukáže, že to neudělal. V čem je problém?“

„Co když výslech také ukáže, že věděl o vlkodlakovi, který se zaregistrovat odmítl? Nebo že někdy předtím lhal o místě svého pobytu? Nebo cokoliv jiného? Že pomáhal Siriusovi? Zatkli by ho kvůli tomu. I kdyby to neukázalo na nic špatného, příšerným způsobem by mu to zasáhlo do soukromí a nám by celé dny suploval obranu Snape.“

„Máš pravdu, to zní děsivě.“ Ron se na Harryho slabě usmál. „Teď jsi samozřejmě zpátky u obhajování toho, co je morálně správně a já bráním užitečné.“

„S lidmi by mělo být zacházeno s důstojností,“ řekl Harry umíněně. „Nejen s kouzelníky, ani ne pouze s člověkem. Se všemi lidmi.“

„Koho ale považuješ za lidi?“

Povídali si dlouhé hodiny o všem od hranice mezi lidskou rasou a magickými tvory až po oblíbené sladkosti. Přišel Neville a odebral se do postele, pak Dean, pak Seamus. Po několika stížnostech skončili Harry a Ron na Harryho posteli se zataženými závěsy, aby ostatní nerušili šeptanými příběhy a tlumeným světlem. Harry si uvědomil, že nezadržitelně zívá, někde uprostřed velmi vtipné historky o tom, jak Fred a George začarovali koště jejich mamky, aby vedlo dlouhé monology o tom, že jednoho dne uprchne a stane se famfrpálovou hvězdou, kdykoliv se s ním pokusila zametat.

„Nudím tě?“ Zeptal se Ron a v tom okamžení sám široce zazíval.

„Ne, je to vtipné. Ale už na mě vážně jde spaní. Kolik je?“

Ron vystrčil hlavu a hůlku za baldachýn. „To ne!“

„Co?“

„Jsou tři. Pár minut po.“

„Tak už se nedivím.“ Harry se necítil jen unaveně, ale i rozbolavěle a uvědomil si, že již dlouho minul čas, kdy si měl vzít svůj lektvar. Obvykle to dělával předtím, než se ostatní vrátili do pokoje, nebo když se připravovali do postele, a minulou noc také vynechal.

„Ještě si půjdu vyčistit zuby a tak,“ řekl a roztáhl závěsy.

„Klidně si běž,“ zívl Ron. „Mě už se nechce. „Přešel ke své posteli a natáhl se. „Dobrou, Harry.“

„Dobrou noc.“ Harry se rozhodl, že projde svojí obvyklou večerní rutinou. Než bude hotov, měl by Ron dávno spát.

„Harry?“

Harry se zastavil s rukou na klice. „Co je?“

„Jsem rád, že jsme kamarádi.“

Harry se usmál. „Já taky,“ řekl.

Když se vrátil, rozléhalo se pokojem poklidné dýchání. Přešel rovnou ke svému nočnímu stolku, zamumlal kouzlo, aby ho otevřel, a vytáhl lahvičku svalového relaxantu. Rychle ho protřepal, otevřel a obrátil do sebe, než stačil vyšumět.

„Harry?“

Necukl sebou jen proto, že byl tak strašně vyčerpaný. „Pořád vzhůru?“

„Co to bylo?“

„Jen něco, co beru na bolesti svalů. Měl bych to brát nejméně každý druhý den.“

„Bolesti svalů?“ Zopakoval Ron tázavě.

„Je to...“ Harry rychle přemýšlel. Od začátku roku u něj bolesti nikdo ze spolužáků nepozoroval, a jestli se Ron půjde zeptat madam Pomfreyové, zjistí, že Harrymu žádné lektvary nepředepsala. Rozhodl se velmi volně držet pravdy.

„Od útoku smrtijedů. Byly s tím nějaké komplikace.“

„Nebyl jsi tam.“ Ron zněl nepochopitelně zděšeně.

„Ne, ale zasáhlo mě, jak se zhroutila ochranná zaklínadla.“ Tak, pomyslel si Harry, to bylo celkem dobré. Brumbálovým ochranným kouzlům nerozuměli ani ostatní členové Řádu. „Proto ten lektvar potřebuju,“ řekl. „Ještě tomu tak pár měsíců bude. Dělá mi ho přímo Snape. Jestli chceš, promluv si o tom s Brumbálem, ale ne s Pomfreyovou. Neví o tom.“

„To by ale měla, ne?“ Ron zněl opět rozrušeněji, než Harrymu připadalo opodstatněné. No vážně! Právě jsem mu dal svolení zeptat se na to Brumbála. Nemůže si myslet, že je to něco špatného.

„Ne. Musel by ji zasvětit příliš hluboko do toho, co se stalo s ochrannými kouzly a co se stalo mně. Neřekl o tom ani své staré partě. Vědí to výhradně lidi, kteří o tom nutně vědět musí.“